Pěšky z Ostravy do Tater

Magurka

Góra

Barania

Babia Góra Polica

Martin Szwejda

Pěšky z Ostravy do Tater

Prašivá

Barania Góra

Den první

Jonathan k nám dojel už o den dříve, očekával jsem i Jimba, protože jsem si říkal, že čím dříve ráno vyrazíme, tím uděláme lépe. Nečeká nás náročná trasa, jelikož to dnes nebude nic, co by vedlo například z kopce do kopce. První den se jde převážně po asfaltu milou a známou krajinou Ostravské pánve a Podbeskydské pahorkatiny na nejzápadnější vrchol Ropické hornatiny, slezské části Moravskoslezských Beskyd, Malou Prašivou. Ovšem trasa je relativně dlouhá – asi 35 kilometrů.

Michálkovice–Havířov

29. srpna 2020 ráno dáváme ještě s Jonathanem startovního Radga 12°, než dojde Jimbo, a děláme poslední úpravy v báglech, dokládáme potraviny do volného prostoru apod. Je totiž sobota, takže

Důl Michal ležící při Severní dráze císaře Ferdinanda je jednou z dominant Michálkovic

možnost nakoupit bude nejdříve v pondělí. Každopádně obědy si chceme dávat cestou v restauracích a hospodách, což by nám mělo značně odlehčit krosny. Přece jen se na takovéto cestě počítá každý gram!

Po příjezdu Jimba ho musíme tradičně zdupat, že zase zdržuje a že tu měl již dávno být, a dáváme ještě startovního panáčka. Počasí nevypadá příliš dobře, asi začne každou chvíli pršet, na druhou stranu alespoň není horko. Loučím se s ženou a dětmi a v 9:00 zazní pomyslný startovní výstřel. Procházíme zadní brankou našeho pozemku a po kolejích tzv. Báňské dráhy se vydáváme směrem na Petřvald.

Báňská dráha je odnoží tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda. Jejím zárodkem byla železniční vlečka ze stanice Ostrava-Přívoz do Vítkovických železáren. Tu v roce 1861 od VŽ odkoupila společnost Severní dráha císaře Ferdinanda a navázala na ni výstavbou trati z dnešního nádraží Ostrava střed do Michálkovic, kde SDCF vlastnila doly. To byl vznik Báňské dráhy, která byla později protažena až k jámě Bettina na Doubravě (dána do provozu v roce 1870) VŽ. V roce 1886 toto prodloužení odkoupila opět SDCF.

Dráha v tomto úseku vede krásnými lesy (převážně bukovými) Ostravské pánve, místy se zde vyskytují i nádherné staleté buky. Po asi 400 metrech procházíme kolem polosamoty u bývalého Penzionu u Rašků. Kdo to tu nezná, neřekl by, že je ještě v Ostravě, ale tipoval by to spíše na nějaké podhůří. Po zhruba 1,3 kilometru se napojujeme na nadjezd této dráhy v lese (les nese název Gurňák) mezi Rychvaldem a Petřvaldem u přístřešku s lavičkami. Zde leží kmen několikasetletého buku, který bohužel nechaly Lesy ČR skácet, údajně kvůli bezpečnosti a obnově koloběhu života v lese. Pokoušíme se zde nalézt kešku, ale marně.

Následně pokračujeme lesní štěrkovkou a po pár minutách přicházíme do Petřvaldu na ulici Družstevní. V Petřvaldě to bereme kolem místní základní školy a posléze kolem kostela sv. Jindřicha s křížovou

cestou. Tato křížová cesta byla vybudována již v roce 1843 a tvoří ji čtrnáct zděných výklenkových kapliček, které lemují obě strany cesty ke kostelu.

Zde lovíme fotokešku a přesouváme se k petřvaldskému Penny marketu. V obchodě dokupujeme ještě pečivo a pak před obchodem dáváme krátkou pauzičku, při níž si dopřáváme cider a po panáku dědovy pálenky, kterou osobně vypálil ve své destilační koloně a dal ji Jimbovi, ať si trochu dopřejeme.

Ulicemi Závodní, Bužkovská, Topolová a Vodárenská šlapeme směr Pežgovský les (les nacházející se mezi Petřvaldem a Šumbarkem). Na okraji tohoto lesa, ještě v Petřvaldu, míjíme věžový vodojem a vysílač, které jsou dobře patrné ze širokého okolí. Být v tomto místě rozhledna, tak je odtud pěkný výhled do krajiny. Jistě by šla vidět značná část Moravskoslezských, ale i Slezských Beskyd.

Po štěrkové cestě skrz zmiňovaný Pežgovký les míříme do Havířova, místní části Šumbark. V lese lovíme kešku a napojujeme se na ulici Školní a dále na Lidickou. Poté po ulicích Opletalově a U Nádraží přicházíme na věhlasný havířovský rondel. Kdybych v Havířově dva roky nebydlel a nebyl znalý terénu, pokračoval bych po zelené značce skrz centrum města, ale jelikož jsem tady žil, volím jinou, malebnější cestu.

Z Koníčka, přes Kohutku na Malou Prašivou

V 18:30 se shodujeme, že už je dost hodin a že to přece jen máme ještě nějakých 8 kilometrů. Nezbývá nám, než vyrazit dále. Tielka žádáme o foto s vlajkou v tomto strategickém bodě pochodu, pak se s ním loučíme a vydáváme se dál na cestu. Kousek jdeme po asfaltce spojující Vojkovice s Dobraticemi a za podjezdem dálnice, (nynějšího) hlavního tahu z Frýdku do Těšína, odbočujeme doprava na nádraží Dobratice pod Prašivou.

Rozcestník na nádraží udává k chatě na Malé Prašivé pouhých 5,5 kilometru. To bychom dnes mohli dojít. Slabší povahy mají nyní jedinečnou možnost to vzdát, nasednout na vlak a vrátit se domů… Naštěstí mezi námi nikdo takový není, takže svorně kráčíme dále. Překračujeme koleje a po asfaltce kráčíme mezi vilkami, kterých tu vyrostlo jako hub po dešti. Z dětství si pamatuju, že zde bylo pusto prázdno, pouze pole, sem tam dům starousedlíka. Doba se změnila a tato část Dobratic se pěkně rozrostla.

Takto mezi zástavbou šlapeme dobrých 1,5 kilometru, poté se dostáváme čistě mezi pole, chytá nás i drobný deštík. Začínám na sobě pociťovat únavu, ale nedá se svítit, je třeba jít dál a dojít do cíle dnešní etapy. Za chvíli stojíme na hlavní cestě vedoucí z Dobratic do Vyšních Lhot u drobné zvoničky. Obyčejně tu bývá celkem provoz, tedy o víkendech, protože je tato silnice hojně využívána turisty, kteří tudy jezdí na parkoviště u nedaleké Harendy či na Kamenitém, kde nechají své auto a pak pokračují k chatě. Teď přes pracovní týden a v tuto hodinu je ale provoz nulový.

V ostré zatáčce pod hospůdkou Harenda si cestu krátíme tak, že jdeme vyšlapanou pěšinou přes louku a přicházíme rovnou k odbočce z hlavní cesty k parkovišti na Kamenitém. Po mírném stoupání se za chvíli blížíme ke známé hospůdce a minipivovaru Kohutka.

Sice je něco málo po 19:30, ale protože drobně prší a do cíle je to již jen co by kamenem dohodil a trefili bychom tam i poslepu, shodujeme se, že se stavíme i zde na pivko před posledním stoupáním. Přece jen se jedná o další z legendárních zastávek prvního dne tohoto pochodu. Aspoň nabereme trochu sil, jelikož dnešní závěrečné stoupání bude celkem výživné. Taková třešnička na dortu vzhledem k tomu, že jsme se od rána pohybovali téměř po rovince.

Kolem 20:30 zahajujeme závěrečný výstup do cíle první etapy. Jak jsem zmínil, stoupání je výživné, ale naštěstí celkem krátké. I přesto dává po celém dni s těžkým batohem na zádech zabrat. Ze startu vede prudký výstup mezi chatami a domky, v některých možná ještě žijí nějací starousedlíci. Jakmile míjíme poslední stavení, končí zde i asfaltka a cesta se mění na široký lesní terén, pokrytý kamením, sutí a spadaným bukovým listím.

V těchto místech je výstup ještě o trochu prudší, než byl doteď, kolem rostou krásné stoleté buky a po levé ruce je prudký spád k potoku Račok, který zde tvoří v podstatě rokli (protože rokle, roklina či strž je dle definice Wikipedie úzké, srázné údolí). Trocha námahy a cesta prudce zatáčí doprava. Nacházíme se na hospodářské cestě pro lesní techniku, již křížíme a dále stoupáme lesem. V místě, kde se zdá, že stoupání nikdy neskončí, se odděluje široká pěšina, jež je zkratkou přímo k chatě. My ovšem pokračujeme dále po červené značce, která od tohoto místa povlovně stoupá okolo vrcholu.

Cestou se obyčejně naskýtají výhledy pouze ze dvou míst – těmi jsou průseky v lese. Z prvního je pěkně vidět část beskydského podhůří a Ostravská pánev. V zimě, když počasí přeje, lze odtud spatřit i panorama Hrubého Jeseníku. Z druhého průseku jde, při troše snahy, zahlédnout i Lysou horu. Dnes se stáváme svědky jen toho, že se na nás žene solidní průtrž mračen, možná i bouřka.

Proto v místě, kde se po levé ruce objevuje pěšina do prudkého stoupání, odbočujeme a procházíme přes loučku, která slouží jako start paraglidistům. Z jejího nejvyššího místa jsou taky pěkné výhledy, jižním směrem je nezaměnitelná Lysá hora (1 323 m n. m.). Momentálně nemá cenu se zdržovat, proto jdeme dále kolem kostelíka svatého Antonína Paduánského rovnou k chatě.

Cestou k pivovaru Koníček, výhled na Prašivou i Lysou horu

Výhled na Lysou horu z Malé Prašivé

Probuzení do krásného dne s výhledem na Tatry

Ráno mě slunce probouzí brzo. Sice se mi ještě nechce vylézat z vyhřátého spacáku, ale když se převaluju z boku na bok, vidím tu krásu, která je před námi. Je 6:30 a dolina pod námi je zahalená do inverzní oblačnosti, takže nad ni vyčuhují Chočské vrchy a Tatry jako protější břeh jezera. To mě nenechává klidným, a vylézám ze spacáku, abych si tu krásu světa vyfotil.

Když hledám vhodný úhel pro fotografování, všímám si, že se k nám někdo blíží. Asi nějaká ranní ptáčata. Vracím se tedy za synkama a jdu jim to říct. Za chvíli ony postavy přichází až k přístřešku. Jsou to dvě starší paní, které si jen tak před šichtou vyrazily na procházku. Ptají se nás, odkud jdeme a zdali jsme spali dole na lavičce. Když jim říkáme, že opravdu na lavičce, paní hůlkou zvedá vchodovou desku povalu. Je jasně viditelná, nechápu, jak jsme ji nemohli najít.

Ráno na Javorovém vrchu v Oravské Maguře

Poté se ještě notně dlouho zdržujeme u přístřešku a až kolem osmé hodiny ranní teprve vyrážíme na cestu. Domluvili jsme se, že snídani si dáme až u Jednoty v Tvrdošíně. Cesta je ze startu relativně pohodová, sice prudčeji klesá, ale jde se přes louky s krásným výhledem na vše, co nás dnes čeká. Hlavně je krásně zřetelné celé panorama Skorušinských vrchů, jejichž velkou část dnes projdeme. Za nimi jsou nezaměnitelné Tatry, od Belianských přes Vysoké až po Západné.

Sestup do Tvrdošína

Po modré značce klesáme až k místu zvanému Skalka. Zde se opravdu nachází skalní útvar, ve kterém je vytesaná kaplička, a k němu je přistavěn zajímavý dřevěný přístřešek, dalo by se říct, že svým způsobem kostelík, protože má i zvoničku se zvonem. Dále je zde nainstalován dřevěný kříž s Ježíšem a dřevěná vyřezávaná socha slovanských věrozvěstů, Cyrila a Metoděje.

Nyní jsme kousíček nad Tvrdošínem, dokonce zde vede i asfaltka, tudíž po ní jdeme dále. Přicházíme k prvním domům Tvrdošína a ani se nenadáme a je před námi Coop Jednota. Jako vždy nakupujeme po etapách, abychom se v obchodě nemotali s velkou krosnou všichni naráz. Já osobně si k snídani dopřávám starý dobrý gothaj s hořčicí a pečivem a k tomu Keltánok.

Ve volné chvíli studuju mapu a zjišťuju, že v tomto městě je kostel zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Shodujeme se, že bychom jej měli navštívit, a v podstatě hned k němu vyrážíme. Je sice lehce mimo naši trasu, ale máme dobrý čas, takže si jej nenecháme ujít.

Po modré značce ulicemi Medvedzie a Sídlisko přicházíme na hlavní strasse, táhnoucí se skrze město. Překračujeme most přes řeku

Oravu, míjíme hospůdku, ve které je na čepu Radegast, a za ní odbočujeme do jedné z bočních uliček. Poté, po ulici Cintorínské, přicházíme ke hřbitovu, situovaném kolem zmíněného kostela.

Výstup na Končistou, jedinou dvoutisícovku našeho pochodu

Z chaty se vydáváme po zelené značce Chochołowskou dolinou směrem dolů. Cestou míjíme davy turistů mířících ke schronisku, dokonce potkáváme i koňské povozy vozící turisty k chatě, které řídí tradičně odění goroli. Nedaleko od chaty jsou na místních loukách seníky a salaše. V jedné této salaši prodávají místní usedlíci sýrové výrobky kolemjdoucím cestovatelům. Neodolávám a kupuji si tradiční oštiepok. Poblíž se pase pár kravek.

Po štěrkové cestě vedoucí dolinou se dostáváme až na rozcestí, ze kterého se odděluje červená značka. Poté se vydáváme lesní pěšinou, vstříc dobře patrné grapě před námi. Jde vidět, že grapa je to opravdu pořádná, protože na spoustě turistů před námi jde i z dálky poznat, že jim postupně a potupně docházejí síly.

Přidáváme se tedy k této hordě mravenců (z dálky totiž lidé drápající se do kopce působí jako mravenečkové stoupající po strmém mraveništi). Postupně a potupně nám také docházejí síly, ale zdatně bojujeme. Jakmile se dostáváme do lesa (pěšina zatím vedla přes místa, kde býval les, ale nyní zde rostou stromy jen sporadicky, patrně se jedná o důsledek nějakého polomu), myslíme si, že máme vyhráno, ale není to pravda, cesta dál neúprosně stoupá.

Když se dostaneme na hřeben, stoupání sice trochu zvolňuje, ale opravdu jen nepatrně. Pozvolna přecházíme z pásma lesa do pásma kosodřeviny, a když vylezeme (konečně) na Trzydniowiański Wierch, dostaneme se již do pásma luk. Zde si po výživném výstupu dopřáváme pauzu. Při ní se kocháme výhledy do okolí – na rozsochy vycházející z hlavního hřebene z Volovce (2 064 m n. m.) a ze Sivé veže (1 965 m n. m.). Zároveň před námi pozorujeme, že stoupání ještě není konec a solidní krpál nás ještě čeká při zdolání blízkého Czubiku (1 846 m n. m.), který předchází závěrečnému výšlapu na Končistou.

Pasoucí se krávy v dolině Chochołowskiej

Schronisko PTTK na Polanie Chochołowskiej

S tímto se musíme poprat a daří se nám to. Ve 14:30 stojíme na vrcholu Končisté (2 002 m n. m.), nejvyšším vrcholu našeho pochodu a zároveň jediné dvoutisícovce na tomto treku. Dáváme vrcholové foto a pak sedáme na dláždění, které zde nějací místní nadšenci vytvořili z kamenů, jichž je zde nečekaně dostatek. Při pohledu zpět do Polska nezbývá nic jiného než zatlačit slzu v oku, protože něco krásného už je opět za námi, na druhou stranu něco krásného před námi – brzy se opět shledáme s rodinami, které jsme již osm dní neviděli. Je až neuvěřitelné, kde jsme za těch osm dní došli, co všechno jsme zvládli a kolik krásy světa jsme poznali. Někdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. Já říkám, že nejkrásnější je, když si cestu projde člověk sám po svých vlastních nohou, vše pozná na vlastní oči, osobně a intenzivně to zažije.

Konec rozjímání. Z Končisté se nám momentálně otevírají výhledy na nejbližší Klin (2 176 m n. m.) a Hrubý vrch (2 137 m n. m.) naproti něj, ze kterého směrem k jihu vychází rozsocha Otrhanců s druhým nejvyšším vrcholem Západných Tater – Jakubiná (2 194 m n. m.). Tyto tři vrcholy spolu uzavírají kar v závěru Račkové doliny, na jehož dně je pět Račkových ples: Vyšné, Nižné, Suché, Čierne a jedno bezejmenné, v létě vysychající.

Když už jsem jmenoval druhý nejvyšší vrchol Západných Tater, nesmím zapomenout na Bystrou (2 248 m n. m.), která je nejvyšším vrcholem tohoto pohoří, ale z Končisté ji bohužel neuvidíme, za to je patrná Nižná Bystrá (2 162 m n. m.), vybíhající spolu s Bystrou z hlavního hřebene jako rozsocha Blyště (2 159 m n. m.). Za Jakubinou je pak ještě dobře rozeznatelný Smrek (2 074 m n. m.), přes nějž bychom se dostali na Baranec (2 184 m n. m.), třetí nejvyšší horu tohoto geomorfologického celku.

Na západ od nás se vlní linie s těmito vrcholy: Volovec (2 064 m n. m.), Ostrý Roháč (2 088 m n. m.), Plačlivý

Roháč (2 125 m n. m.), Hrubá Kopa (2 166 m n. m.), Baníkov (2 178 m n. m.) a Pachoľa (2 167 m n. m.), z nichž některé jsou momentálně pokryty čepicí z mraků. Východním směrem na Vysoké Tatry jsou dnes rozpoznatelné pouze: Veľká Kamenistá (2 121 m n. m.), Malolučniak (2 096 m n. m.) a Kresanica (2 122 m n. m.).

Nebýt oblačnosti, viděli bychom za normálních okolností spoustu vrcholů Vysokých Tater, jako třeba Kriváň (2 494 m n. m.), Gerlachovský štít (2 654 m n. m.), Rysy (2 501 m n. m.), Ľadový štít (2 627 m n. m.), Baranie rohy (2 526 m n. m.) a spoustu dalších. Směrem do Račkové doliny by byly na horizontu zřetelné vrcholy Nízkých Tater, jako například Veľký Bok (1 727 m n. m.) nebo Veľká Vápenica (1 691 m n. m.). Z Muránské planiny pak Kľak (1 409 m n. m.) a při hodně dobré viditelnosti bychom pomocí dalekohledu na vzdáleném obzoru našli i vrcholky v Maďarsku při hranicích se Slovenskem. Ale myslím si, že by se nám to podařilo pouze v zimě za inverze.

Opačným směrem na polskou stranu a do širokého okolí od severovýchodu k severozápadu lze při dobré dohlednosti spatřit pohoří Gorce s nejvyšším Turbaczem (1 310 m n. m.), dále nepřehlédnutelná Babia Góra (1 725 m n. m.), Pilsko (1 557 m n. m.), přes které jsme před pár dny šli, Barania Góra (1 220 m n. m.), na níž jsme pár dní nazpět spali pod širákem, Velká Čantoryje (995 m n. m.), na kterou nám druhý den pochodu dal v závěru dne pořádně zabrat výstup a kde jsme u chaty na Čantoryji také nocovali v blízkém přístřešku na polské straně, Ropice (1 082 m n. m.), kde jsme druhý den pochodu vzdali hold Perunovi, jehož socha zdobí vrchol. Taky by byla dobře patrná stará dobrá Lysá hora (1 324 m n. m.), Smrk (1 278 m n. m.) či Radhošť (1 129 m n. m.).

A při extrémně dobrém počasí, kdy je obloha naprosto bez oparu – opět tipuju v zimě a s dalekohledem –, je slibován dohled až na Praděd (1 491 m n. m.), Kamzičník (1 420 m n. m.), Keprník

(1 423 m n. m.) či Medvědí vrch (1 216 m n. m.), vše nacházející se v pohoří Hrubý Jeseník. Prostě z Končisté je svět jako na dlani.

Výhled

Výhled z Končisté směrem k severu

z Končisté směrem na Roháče

Z Šancí do Svrčinovce

Startovní pivko bodne na každém začátku, takže se s Jimbem také každý pro jedno stavujeme. Já navíc taky beru plaskačku borovičky s horcom, ale na cestu do hor, ne na ranní popíjení. Kromě nás je tu ještě nějaký místní týpek. Do práce vyloženě nespěchá, popíjí pivko. Za chvíli se s námi dává do řeči, čímž zjišťujeme, že se jedná pravděpodobně o Slováka, jelikož mluví slovensky.

„Čo, chalani? Odkud idete a kam?“ začíná debatu.

„Z Ostravy do Tater, šéfe,“ odpovídáme.

Valí bulvy, je v rozpacích, stále opakuje: „Tak neviem, chalani, mám si dát eště jedno?“

Říkám mu: „Šéfe, nic si nedávejte, my už jsme stejně na odchodu, s náma už moc nepokecáte...“

Mizí. Po pěti minutách vychází z obchodu.

„Chalani, prehovorili ste ma,“ sděluje nám vítězoslavně s pivem v ruce. Tak nějak jsem to očekával. „A kam že to idete?“

„Do Tater šéfe, z Ostravy.“

„Jaj, boha, veď vy ste chorí. Veď dávajte pozor. Veď všade sú medvede a vlky,“ vykládá nám. „Veď toto nie je normálne! Čo sa tu robí!“ konstatuje v návaznosti na medvědy a vlky pohybující se údajně všude kolem.

Každopádně ta poslední věta nás úplně rozsekala a prakticky se stala heslem našeho pochodu. Kamkoliv jsme došli, museli jsme konstatovat, že: „Toto nie normálne! Čo sa tu robí!“

Tuto hlášku používám dodnes.