Osud:
LASKAVÝ TYRAN, KTERÉHO MILUJEME NENÁVIDĚT
Osud je jako špatně napsaný milostný dopis od neznámého ctitele. Má své kouzlo, ale většinu času se ptáte, co tím autor vlastně myslel. Přichází neohlášeně, bez varování a zanechává za sebou chaos, který musíte uklízet vy. A co je nejhorší? Ani se neobtěžuje přinést květiny.
Filozofové a básníci o osudu mluvili vždy s jakýmsi zvláštním respektem. Jedni ho oslavují jako neviditelnou sílu, která dává našim životům směr, druzí ho proklínají jako bezohledného pána, jenž hází kostkami, když my zoufale sbíráme zbytky své sebeúcty ze stolu. Ale pravda je, že osud je spíš jako opilý řidič autobusu – jednou vás veze přímo na vrchol hory a podruhé vás vykolejí do bahna.
Na osudu je nejvíc dekadentní to, jak rád nás udržuje v nejistotě. Je to génius dramaturgie. Vezme obyčejný den – snídani, cestu do práce, nudnou poradu – a pak, zničehonic, přijde něco, co převrátí váš život naruby. Zavolá vám ztracená láska, dá vám milion korun pod matraci, nebo zajistí, že váš oblíbený jogurt už přestal supermarket prodávat. Ať už velké, nebo malé situace, osud má vždy poslední slovo.
A co když je to všechno jen naše výmluva? Když se věci zkomplikují, je tak pohodlné říct: „To byl osud.“ Vyhodíte své peníze na hloupost? Osud. Sníte celý dort na posezení? Osud.
Zamilujete se do někoho, kdo vás ignoruje? No samozřejmě – osud! Je to ideální obětní beránek, na kterého můžeme svalit všechno, co se nám nepovedlo. Jenže hned se něco povede, rázem na osud zapomínáme a připisujeme si zásluhy sami.
Osud se přitom rád směje. Sedí si někde v koutě kosmu s nohama na stole, popíjí martini a sleduje, jak se zmítáme v našich malicherných dramatech. „Podívej se na toho, co si myslí, že má svůj život pod kontrolou,“ říká, když si kupujete motivační diář s citátem „Tvůj život je ve tvých rukou.“ Ha! Osud je fascinován naší vírou ve svobodě. Připomínáme mu děti, které staví z písku hrad, i když příliv je už na cestě.
Ale co když osud není jen tyran, ale taky trochu romantik? Co když nás vlastně chce jen pobavit? Možná nás sám sobě ukazuje jako postavy v tragikomické hře. Jednou jsme Hamleti, co se ptají: „Být, či nebýt?“ a jindy klauni, co zakopnou o vlastní tkaničku. Osud nás baví svou ironií: dá vám geniální nápad a pak vás donutí zapomenout, co jste chtěli říct. Nechává vás potkat svou spřízněnou duši... ve chvíli, kdy jste špinaví od kečupu.
Zde přichází filozofická otázka: máme osud vzdorovat, nebo mu podlehnout? Stoikové tvrdí, že bychom ho měli přijmout – co se stane, stane se. Existencialisté nás povzbuzují, abychom ho ignorovali a vytvářeli si svůj vlastní smysl. A my? My lavírujeme někde mezi. Když se nám něco
povede, připisujeme do své snahy. Když ne, vzdycháme: „To byl osud.“
Pravda je, že osud není ani dobrý, ani zlý. Je to spíš takový nešikovný dramaturg, co nám hází do scénáře divné zvraty, aby zjistil, co uděláme. Někdy nás rozesměje, jindy rozpláče. Ale možná právě to je na něm krásné. Bez něj by byl život jen sledem předvídatelných dní, bez překvapení a emocí.
Takže, ať už věříte v osud jako v nevyhnutelný nebo jako v náhodnou událost, nezapomeňte se smát. Protože pokud je osud opravdu někde tam nahoře a sleduje vás, nic ho nezarmoutí víc než to, že byste si jeho podívanou neužili. A kdo ví, možná mu vaše smíchy natolik polichotí, že příště vám přihrne něco skutečně nezapomenutelného. Nebo alespoň ten jogurt zpátky do regálu.
Verejná doprava:
KOLOTOČ PRO ODVÁŽNÉ
Veřejná doprava je takový malý sociální experiment. Dáte dohromady lidi, kteří si za jiných okolností sotva pozdraví, nacpete je do jednoho prostoru, kde se nemohou vyhnout jednomu druhému, a pak čekáte, co se stane. A že se toho stane hodně.
Nastupování do autobusu je umění samo o sobě. Nejprve musíte zjistit, kde vlastně zastavuje. Pojem „zastávka“ je totiž velmi flexibilní, zvlášť pokud řidič hraje na schovávanou a zastaví o deset metrů dál. Jakmile se autobus přiblíží, začne hra o přežití. Skupinky cestujících se najednou změní v ragbyový tým – největší šanci na vítězství má ten, kdo se nebojí loktů a dokáže si cestu prosekat taškou s nákupem nebo aktovkou.
Pak přijde další fáze – hledání místa. A tady se dostáváme k vrcholné disciplíně veřejné dopravy: oční kontakt.
Neexistuje nic napínavějšího, než ten okamžik, kdy stojíte u sedadla a doufáte, že se na vás sedící člověk nepodívá. Protože když se podívá, znamená to, že musíte poprosit, aby vás pustil k oknu. A nikdo nechce být tím, kdo ruší pohodlně sedícího pána s křížovkou.
Jakmile se usadíte, můžete začít hrát oblíbenou hru
“Kdo bude můj spolucestující?” Vedle vás si může přisednout kdokoli: usměvavá babička, která vám nabídne bonbón a příběh o tom, jak za mlada jezdila vlakem za korunu, nebo naopak pán, který se rozhodne, že vám ukáže celou svou sbírku tiků, smrknutí a hlasitých telefonátů.
A pak je tu otázka hygieny. Ve veřejné dopravě existuje zvláštní paradox: čím těsněji jsou lidé natlačeni na sebe, tím více se tváří, že tam vůbec nejsou. Znáte to: tváře zaryté do telefonu, pohled upřený někam do neurčita, jako by říkali: „Já tady vlastně ani nejsem. To nejsou moje kolena, co tlačí na vaše.“
A to ještě není vše! Čas od času vás čeká koncert naživo, obvykle v podání teenagerů, kteří považují svůj mobilní reproduktor za dar lidstvu. Nebo vůně exotiky, kterou si přinesl soused od vedle – ať už jde o čerstvě smažené řízky, nebo oblíbený parfém - „Přemýšlej, než stříkneš“.
Vrchol dramatu přichází při výstupu. Pokud jste si mysleli, že dostat dovnitř nebylo obtížné, zkuste se dostat. Celý autobus najednou vypadá, že jste průhlední. Voláte: „Promiňte, vystupuju,“ ale nikdo se ani nehne. Tak začínáte lehkým postrčením, následně ostrým „Vážně musím vystoupit!“ a nakonec si připadáte jako ledoborec, co proráží cestu z Antarktidy.
A přesto má veřejná doprava své kouzlo. Je to místo, kde zažijete malé zázraky – jako když někdo podrží dveře, pomůže mamince s kočárkem, nebo vás osloví neznámý člověk a přátelsky si popovídáte. Je to prostor, kde si uvědomujete, že ať už je to jakkoli bláznivé, pořád je to skvělý způsob,
jak se dostat z bodu A do bodu B – a přitom nasbírat materiál na celý fejeton.
Takže příště, až budete stát v přecpaném autobusu, který se zrovna rozhodl zaseknout na červené, vzpomeňte si: jste součástí toho největšího městského divadla. A vstupenka stojí jen pár korun.
Puberta:
KDYŽ ROZUM ŠEL
NA DOVOLENOU
Puberta je jako výlet do neznámé země, kde jsou všechna pravidla psaná ve zcela jiném jazyce, který jste nikdy neviděli. A když už si myslíte, že je všechno v pohodě, že děláte dobře, tak vaše tělo najednou začalo dělat věci, o kterých jste třeba neměli ani ponětí..
Vaše hormonální bouře je jako neřízená střela, která střídá fázi záchvatu smíchu a pláče každých pět minut. Dneska vás rozesměje vtip o krávě na YouTube, ale zítra si po desáté u roztržené ponožky u nohy slzíte nad tím, že „nikdy nikdo nepochopí vaši duši“. Kdy se to stalo, že jste začali plakat nad věcmi, které mají životnost pět sekund? A kdo by si předtím myslel, že vaše největší starost v jedenáct bude to, jestli si správně uděláte selfie s filtrem, nebo jestli náhodou tenhle outfit nebude vypadat moc „moc“?
A co vaše tělo? To je ta nejlepší část. Začněte si všímat, že najednou je vaše vlastní zrcadlo místem plným zázraků. Například: „Proč mám najednou nos jak Tančící dům v Praze?“ nebo „Jak je možné, že mi z jednoho pupínku vznikla malá sopka?“ Na chvíli to vypadá, že v zrcadle nevidíte vás, ale ně-
jakého neznámého člověka, který vám ukradl vaši tvář, a teď se vám mstí. Nejprve si řeknete: „Nebudu mít z těchto změn komplexy,“ ale pak přijdete na to, že svět je plný lidí, kteří na Instagramu „nebojují s 14 pupínky na čele“, ale spíš vypadají jako modla z nějakého přeplácaného kosmetického katalogu. Ale nebojte se, všechno má svůj smysl. Není to náhoda, že si v této fázi života najednou myslíte, že jste génius a každý, kdo vám řekne, že jste trochu divní, prostě „nepochopí vaši hloubku“. V tuto chvíli je to všechno o hledání toho pravého stylu – nejen v oblečení, ale hlavně v přístupu k životu. A to, co dnes považujete za vrchol svého životního stylu, bude pravděpodobně vaší největší životní trapasovou vzpomínkou. Ale kdo by se tím trápil? „Všichni to dělají, tak co?“ A za pár let si z toho uděláte pěkný vtip na večírku.
A nakonec tu máme sociální síť – moderní platformu pro všechny puberťáky, kde se můžete sdílet, obdivovat, ale také dokonalým způsobem ignorovat všechny názory, které by se mohly týkat „normálního života“. Až se příště budete trápit, že vás někdo neocení, podívejte se na někoho jiného, jak je „totálně za zenitem“, když se snaží najít perfektní selfie, a najednou budete mít pocit, že v podstatě máte celý svět pod kontrolou. A přece ne – všechno je to o tom, jak dobře umíte použít filtr.
Puberta je zkrátka záhadný čas, kdy si na chvíli myslíte, že jste superhrdina, ale i ti nejlepší hrdinové pak nemohou, když mají „problémy,” s vlastními těly a jejich nečekanými reakčními mechanismy. A přesto, že se budete potýkat s 53 problémy, 8 rozbitými srdíčky a 2 špatnými rozhodnutími na každý den, nakonec se tomu za pár let rozhodně zasmějete.
A nakonec, když pubertu přežijete (a ano, přežijete, někdo tam nahoře asi vidí v tomhle nějaký vyšší smysl), zjistíte, že to celé byla jen taková neoficiální zkouška z chaosu.
Všechno to šílenství, ty vlny hormonů, zmatek ve všem, vás připravily na skutečný život. A pak, když se o pár let později podíváte na svého mladšího bratra nebo sestru, jak neustále řeší svůj „úžasný“ vztah a svět se jim točí kolem posledního příspěvku na TikTok, budete mít pocit, že jste přežili nějaký vojenský výcvik, zatímco oni ještě žijí ve stádiu, kdy se neustále bojí, že jim mamka zabaví telefon. Puberta je prostě jen krátká etapa, kde se tvoří váš charakter – ale nebojte se, nakonec se z toho vylížete. Možná o pár kilo těžší, s několika podivnými vzpomínkami a většími životními otázkami, ale pořád si u toho zachováte jeden důležitý nástroj: schopnost se smát.