Malá magická katastrofa

3 8 J O S Í F E K

Josífek je nešťastný.

Teď už si vážnost situace uvědomují všichni, kdo o ní ví. Každý na to reaguje jiným způsobem. Marmazil má svůj vlastní šílený plán, kterým možná zachrání svět, ale téměř určitě něco ošklivého provede Paradoxu. Konzul veřejně vypsal velkou odměnu, aniž k ní podal nějaké vysvětlení. Od vysvětlování ho ostatně odrazovali Marmazil i Josífek – Josífek, aby nevznikla všeobecná panika, a Marmazil, protože pokud se o jeho plánu všichni dozví, viník se jednoduše bude moct na nějakou dobu odklidit mimo Paradox, za jehož hranice si netroufne kouzlo rozšířit ani megalomanský mág Marmazil. Čímž by krizi samozřejmě jen prohloubil.

Už teď je vcelku jasné, že Konzulův plán nevychází a nejspíše ani nevyjde. U Marmazilova plánu je zase velmi pravděpodobné, že vyjde, ale nikdo – a Josífek má nepříjemný pocit, že ani sám Marmazil – neví, jak dopadne. No a Josífkův plán... Povzdechne si. Dobře ví, že k hrozící katastrofě přistupuje stejně, jako se se zádrhely vypořádává celý život.

Pokud máme problém, musí existovat i jeho řešení.

Pokud řešení neznáme, neznamená to nic jiného, než že nemáme dostatek dat.

Když se někdo dožije sedmadevadesáti roků, je jeho přístup k problémům již léty velmi dobře ově1

řený. Ale určitě není jediný správný. Kdo ví, možná má pravdu Konzul, a když na problém položíte dost peněz, najde se někdo, kdo jej vyřeší za vás. A třeba je nejlepší Marmazilův… řekněme balistický přístup.

Tak či tak, pokud se mágům kouzlo ošklivě nevymkne z rukou, není již v ohrožení celý svět, ale jen Paradox. Jen. Největší město celého kontinentu.

A nechat jej předem evakuovat není možné, protože pak by Marmazilův plán logicky nefungoval a byla by opět v ohrožení celá realita.

Josífek je nešťastný.

2

3 9 A D R I A N

Adrian se probudí první. Vstávat brzy mu nikdy nevadilo a v práci má být již na sedmou. Nechá v konvici kávu i pro ostatní a odchází, právě když se Nell pomalu a bolestivě – jako každé ráno – začíná probírat. Na strážnici to není daleko a Adrian tam dorazí s předstihem – což, jak se ukáže, si klidně mohl odpustit, protože desátník Malmír se uráčí objevit až ve tři čtvrtě na osm. Je to rozšafný, přátelský tlouštík, který si zřetelně příliš nezakládá na subordinaci. Dovede Adriana do skladu, kde nováček nafasuje výzbroj a uniformu. Hrudní plát je sice poškrábaný a na několika místech i trochu promáčknutý, jinak mu ale padne dobře. Obušek ho sympaticky tíží na opasku, a dokonce ani uniforma mu není příliš těsná v ramenou. „No vidíš, kamaráde, a je z tebe hotovej strážnej,“ poplácá Malmír Adriana po zádech. „Ano, p-pane,“ odpoví Adrian trochu škrobeně; přece jen, desátníkovo chování do jeho představy o správném nadřízeném moc nezapadá, spíše mu připomíná jeho vlastního otce ve chvílích, kdy se propil do veselé nálady. Jestli si ale desátník jeho rozpačitosti všiml, nedává to na sobě nijak znát a jen se zasměje. Vypráví Adrianovi o všem možném – o hlídce, o svojí ženě a dětech, o městě a Konzulovi, … a jen tak mimochodem, mezi řečí, ho provádí po první obchůzce. „To 3

víš, jednotlivý služby obvykle rozděluje kapitán, na tebe jsme se ale domluvili už včera. Dobře se dívej, drž se mě, uč se, a nemůže se ti nic stát,“ haleká zvesela. Vysvětlí Adrianovi, že zvonec, který vyfasoval k uniformě, slouží ke svolání okolních strážníků ve chvíli, kdy by potřeboval pomoct. Že obušek, který má u sebe, je zbraň pouze pro obranu, ať už sebe, nebo ostatních, a nikdy jej nesmí použít k útoku. Že přiměřenost násilí je vždy zpětně posuzována, kapitán Tamaryšek si ale svých mužů váží a u velitele stráže za ně bojuje do posledního dechu. Kapitán že je vedoucím stráže u Devíti růží, ale spadá ještě pod vyšší velení, které stojí nad jednotlivými strážnicemi. Že úmrtnost u hlídky je nízká, ale přesto je rozumné mít se na pozoru a nehnat se do ničeho sám. Že aby člověk vydržel celý den chodit po ulicích, nejlepší je chodit takhle, pomalým, houpavým krokem, který navíc dá člověku nejlepší přehled o tom, co se děje kolem, protože má dost času si svoje okolí bedlivě prohlížet. A také že majitelé podniků si strážce pořádku rádi předcházejí a tu a tam jim poskytnou nějaký ten pamlsek či sklenici něčeho dobrého.

Je to poučné dopoledne. Když se po poledni vrátí na strážnici na rychlý oběd, představí Malmír Adriana strážnici Špičce a seržantovi Kebulemu. Seržant, ač nevypadá příliš staře, je již šedovlasý. Má přísnou tvář a strohé vystupování. Oproti tomu Špička je drobná a rozjívená, jako by jí byla plná místnost.

Když Adrian poprvé promluví, starostlivě se na něj zadívá a zeptá se, jestli je v pořádku. Adrian trochu zčervená a vysvětlí, že takhle mluví normálně, že má bohužel vadu řeči a nic s ní nezmůže. Špička se na něj usměje a řekne, že to ještě neviděla, ale že se jí to moc líbí. Seržantovi se to na druhou stranu 4

zřetelně nezamlouvá, zdrží se ale jakýchkoli vyřčených výhrad.

Oběd je obyčejný, domácký, ale zřetelně připravený někým, kdo ví, co dělá, a Adrianovi velmi chutná. Téměř všechnu konverzaci u stolu obstarávají Malmír se Špičkou. Občas se s nějakou otázkou obrátí i na Adriana. Seržant za celou dobu řekne jen asi dvě věty. I když je Kebule úplně jiný než oni, všimne si Adrian, jak moc ho Malmír a Špička mají rádi.

Zajímá by ho, jestli se k tomu pojí nějaký příběh, nebo jestli se prostě jen sblížili časem stráveným při společném plnění povinností. Nejraději by se jich zeptal, nedokáže ale vymyslet, jak otázku nějak rozumně formulovat.

Dál si tedy povídají o všem možném, zatímco seržant přihlíží.

5

4 0 A D E L A

„A jéje, ty nejsi zrovna typ na vstávání, viď?“ Maxmilián se s účastí podívá na rozespalou, rozcuchanou Adelu, načež jí odejde uvařit kávu. „Bože, ty jsi moje záchrana,“ vzdychne Adela, když před ní přistane hrnek. Včera si s Maxmiliánem ještě dobře popovídala. Paní majitelka po nich občas vrhla nesouhlasný pohled, aby dala najevo, že se jí nelíbí, když si v pracovní době její zaměstnanec takhle krátí čas, nahlas ale nemohla nic namítat, protože Maxmilián (nikdy ne Max, jak včera Adelu poprosil) zvládal svoje povinnosti bravurně – hosté nejenže dostávali svoje objednávky včas a výborně připravené, ale ještě se mezitím dobře bavili.

K Adelině úlevě dnes paní Barbora v kavárně není. Na rozdíl od Maxmilána si majitelka podniku její srdce zrovna nezískala. Pod jejím drobnohledem by určitě byla mnohem nervóznější, pod klidným vedením neustále žertujícího mladíka se jí ale v práci líbí.

V kuchyni pracuje Petra, trochu jednodušší děvče ve středních letech. Obsluhuje plotnu a troubu.

Na plotně se obvykle smaží vajíčka, zatímco v troubě Petra připravuje pečivo. Když se jí Adela přijde představit, Petra zvolá: „Ty jsi ta naše nová posila!“ obejme ji, začervená se a začne z Adely oprašovat moučné otisky rukou.

6

Maxmilián Adele vysvětlí, že její hlavní pracovní náplní zatím bude pomoc v kuchyni s chystáním sendvičů a dalších menších jídel a samostatná příprava nápojů kromě kávy. Velká jídla v nabídce nejsou a káva... káva je zřetelně to nejdůležitější a nejsložitější. Takže ji Adela zákazníkům zatím rozhodně vařit nemůže. Ta čest zůstává jen Maxmiliánovi, který však Adele alespoň postupně vysvětluje, jak přesně na to.

Nejdříve se ovšem musí vypořádat s ranním návalem hostů. Adela hned pochopí, že její úloha zatím není nijak složitá. Maže sendviče máslem a plní je dalšími ingrediencemi podle toho, co si zákazník zrovna objednal, servíruje sladké pečivo a v případě potřeby ho sype cukrem a v neposlední řadě se stará o úklid, když je třeba. Petra jí u vaření stíhá radit a Maxmilián bedlivě sleduje, jak si vede, a když se jí něco nepovede, trpělivě ji opraví a povzbudí, že to se holt stává.

A chyb dělá Adela spoustu. Doma se sice byla zvyklá starat, ale tohle je něco úplně jiného a ranní nával z přípravy jídel dělá opravdu hektickou činnost. Když se kavárna uprázdní a zbyde v ní jen pár hostů, mohou si Maxmilián i Adela trochu vydechnout. Maxmilián se usadí do židle v kuchyni a Adelu překvapí, že vypadá vyčerpaně. Do té doby někde v koutku duše přemýšlela, proč vlastně sháněli asistentku, teď si ale uvědomí, že její úkoly dosud musela zastat buď Petra, nebo právě Maxmilián, kteří se už takhle u svojí práce prakticky nezastavili.

Maxmilián jí do úvah skočí, řekne jí, že si ještě pamatuje, jak těžký je první den na novém místě, a pochválí ji, jak si zatím vede. Adela cítí, že se snaží, aby se jí tam líbilo, a je mu za to vděčná. Sama si za7

tím moc užitečná nepřipadá, Maxmilián ji ale uklidní, že se jí daří lépe, než čekal, a lépe, než se první den dařilo jemu. A přidá k dobru historku, jak svůj první den v práci nesl tác se švestkovým koláčem a kávou zákaznici, z nervozity zakopl o vlastní nohu a celý tác jí vyklopil do výstřihu. „Za to, že prozatím nemůžeš obsluhovat lidi, nejspíš může přesně tahle moje epizoda,“ vysvětlí. Adela se rozesměje a cítí, jak z ní padá nervozita. Možná že Paradox za necelý týden zmizí z povrchu zemského. Ale pokud ne, tady by mohla zůstat.

8

4 1 N E L L

Nell se probouzí zároveň s Adelou, a ačkoliv jsou ze vstávání v brzkých ranních hodinách obvykle oba nadšení zhruba stejně, tentokrát se Nell probere mnohem rychleji. Všimne si, že poraněná ruka už ho téměř nebolí, zkusmo s ní zahýbe a s radostí konstatuje, že pásku už může nechat doma. Je příjemné moct zase dělat věci oběma rukama. Do knihovny to Nell má o něco blíže než Adela, takže zatímco ta z postele skoro hned utíká do práce, Nell si stihne vypít kávu, kterou v konvici nechal Adrian. Musí uznat, že první noc ve vlastním... dobře, v pronajatém bytě byla příjemná. I když doma na vsi měl mnohem větší pohodlí a méně starostí, na novém místě se mu opravdu líbí, připadá mu, že sem patří. A že konečně může dělat něco užitečného ne proto, že někdo chce, aby něco dělal, ale proto, že je to opravdu potřeba. Na druhou stranu, takhle pro začátek by se raději věnoval něčemu méně důležitému, než aby rovnou zachraňoval svět; to by si klidně nechal až na později, až bude třeba trochu zkušenější. Jenže na to se ho nikdo neptal.

Napadne ho, že většina jeho snah obvykle končí průšvihy, a to většími, než by kdo čekal. Když se nad tím zamyslí, ani on sám si není zrovna jistý, jestli Josífek něco takového svěřil do správných rukou.

Zahloubaný v podobných myšlenkách dojde až ke kampusu, kde na něj netrpělivě čeká Bella. „Máš 9

zpoždění,“ vytkne mu. A je to pravda. Nell včas moc chodit neumí, na druhou stranu ale věří, že tři minuty nejsou velký průšvih. To Bella uzná.

Administrativní budova vypadá jako velký kamenný blok vetknutý mezi zdobnou honosnost obou knihovních křídel. Nahoře je zakončena věží se zvonem, oboje ale zůstává věrné stylu administrativní budovy, a tváří se tedy spíše účelně než ozdobně. Nell ví, že zvon neodbíjí každou celou hodinu, jako je obvykle zvykem, ale jednou za devadesát minut, čímž oznamuje začátek a konec přednášek.

Knihovna vypadá nádherně. Staletí a staletí vědomostí, předávaných v písemné formě mezi generacemi, některé dopodrobna prostudované a ohmatané, jiné téměř netknuté. Samotný vzduch jako by se chvěl koncentrací tolika znalostí v uzavřeném prostoru.

Tedy tak si to Nell alespoň představuje. Protože je nechtějí pustit dál.

1 0