Lou tky Ruth Františka BlažkovÁ
*Padá hvĚzda nĚco si pŘej
marKus
(1945)
Slunce pomalu vycházelo. Jeho zlaté paprsky se rozpínaly mezi domy a žlutou září zapalovaly obzor. Kolikrát už jsem to viděl? Ten požár, za kterým mizela Praha a znovu se objevova la ještě krásnější, než byla předtím. Střechy se rozzářily, zlato vzplálo.
A já tu stál na stejném místě jako včera, jako předevčírem, jako každý den.
Zhluboka jsem vydechl a výhled mi zaclonil kouř. Típl jsem cigaretu. Bůhví, kdy se dostanu k další. Zůstal jsem ale ve stejné poloze. S lokty opřenými o betonové zábradlí. Nebyl jsem schopný se od města odtrhnout. Tohle bylo jediné místo, kde jsem se cítil alespoň trochu dobře. Hlavně v noci. To tu byl naprostý klid. Jen Praha zářila několika světly, která blikala jako očka vyděšeného zvířátka.
Ani jsem nemusel nikam chodit. Až se Marie probudí, bude mě hledat. A vždycky mě najde. Stačilo jen počkat. Možná ale budu muset jít do stínu dřív, než přijde. Slunce sotva vyšlo, a já už cítil jeho hřejivé paprsky. Bylo hrozné vedro. Celé dny. I v květnu nám bylo teplo, ale teď, v půlce léta, jsme se vařili horkem. Všichni se těšili na podzim, ale já měl strach. Neměli jsme se kde schovat před zimou. Na celém stadionu bylo jen několik uzavřených místností, a tam se nikdy nemůžeme všichni vejít. Snažil jsem se na to nemyslet. Snažil jsem se doufat, že tu tak dlouho nebudeme. Ale kam nás pošlou příště? Do Německa? Na Sibiř? Už dávno jsem ztratil naději, že by nás pustili domů. A i kdyby, náš domov už stejně neexistoval.
Narovnal jsem se a otočil se k Praze zády. Asi bych se ještě měl vrátit a na chvíli usnout. V posledních týdnech, nebo možná měsících, jsem se musel nutit spát. Téměř každou noc jsem měl totiž noční můry.
Došel jsem k místu, kde spala teta Schwarz a Marie – Jáchyma, Annelies a Rosemarii už před nějakou dobou odvedli kamsi na statek, pracovat. Teta se ani nepohnula, když jsem se posadil vedle nich, ale Marie se okamžitě napřímila a rozespale po mně pomrkávala. Pohladil jsem ji po vlasech a ona mi klidně položila hlavu do klína. Natáhl jsem se a přikryl ji svým kabátem.
Seděl jsem na zemi. Čelo jsem měl opřené o kolena a ruku položenou na Mariině rameni. Musel jsem usnout, protože slunce už zmizelo z obzoru a žhnulo teď s ještě větší intenzitou.
Všude bylo jiskřivé světlo. Ráno. Kolik asi je?
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tribunou k nám mířil gardista. Znal jsem ho, byl zlý a sprostý, ale nikdy nám doopravdy nic neudělal.
„Všichni okamžitě vstaňte!“ křičel, jakmile k nám došel, a tvářil se, jako by to byla naše chyba, že musel vyjít všechny ty schody. „Odjíždíte!“
„Odjíždíme?“ zopakoval jsem po něm nepřirozeně vysokým hlasem. Rozespalým, zmateným, vyděšeným. „Kam? Teď? Co se děje?“
„Teto,“ pokoušel jsem se ji vzbudit. „Teto, musíme vstát!“
Taky jsem se zvedl. Zatřásl jsem Marií, ona ale spala dál. Teta Schwarz se posadila a vyplašeně pomrkávala.
„Dělej, Marie,“ popoháněl jsem ji, když se konečně probrala. „Teto, pojď!“ zakřičel jsem druhým směrem a popadl do jedné ruky svůj i sestřin kufr. Teta vedle mě chytila madlo toho svého. Přestože byl srpen, měli jsme na sobě kabáty a gardista nás odváděl po schodech dolů.
Vyšli jsme ven ze stadionu. Do teplého letního dne. Dne jako stvořeného ke koupání a pití limonády. Dne, kdy se člověku nechce nic jiného než číst si knížku a vydrží hodiny a hodiny jen ležet na sluncem prohřáté trávě. Den, který je vždycky nenaplněný a lenivý. A přes to všechno jsme se někam hnali.
Jak dlouho už jdeme? Hodinu? Dvě? Nevěděl jsem. A pak jsme najednou zastavili.
Před námi bylo nádraží. „Bubny,“ řekl někdo. „To je nádraží
Bubny.“
Nikdo se s ním nedohadoval. Ale nebylo to vlastně jedno? Prošli jsme budovou na nástupiště. Ve světle se rýsovaly temné siluety vagonů, které na nás vrhaly svůj strašidelný stín. Spíš než vagony však připomínaly dřevěné bedny – pro dobytek.
Nastoupili jsme do vlaku. Našli jsme volné místo u stěny a posadili se. Opřel jsem si hlavu o hrubé prkno. Rozjeli jsme se. Za dírou po suku byla Praha. Viděl jsem malé domečky připomínající dětské hračky. Lesknoucí se zákrut řeky.
Nechtěl jsem si připustit, že Prahu opouštím, že bych vůbec mohl žít jinde. Že události minulých let jsou skutečné.
Hannelore
1942
Stála jsem u okna a hleděla na Neumarkt. Ale neviděla jsem nic z toho, co jsem měla před sebou. Ve výhledu mi bránily slzy. I kdyby tu ale nebyly, nejspíš bych nic z toho nevnímala.
Jen tu jedinou postavu uprostřed náměstí. Zastavil se a otočil. Neviděla jsem mu do obličeje, ale přesto jsem si byla jistá, že vím, jak se tváří. Pravděpodobně velice podobně jako já. Až na to, že nebrečel. Snad nikdy nebrečel. „Mami?“ zeptala se vedle mě jedna z holčiček. „Táta odchází?“
Přikývla jsem a sehnula se k ní. Lora. Zvedla jsem ji do náruče a ona mezi chodci našla tátu. Vesele mu zamávala. Byla zvyklá, že odchází. Rozdíl byl v tom, že zatím se vždycky vrátil. Zakázala jsem si na to myslet. Musela jsem věřit v dobrý konec. Jinak nikdy nenastane. Opakovala jsem si ty věty pořád dokola, a přestože jsem věděla, že jsou pravdivé, nedokázala jsem se jimi řídit. Měla jsem strach.
Sledovala jsem, jak Gabriel pokývl dceři na pozdrav, a byla jsem ráda, že Lora nepostřehla vážnost a smutek, s jakým to udělal.
Nebyla jsem si tím jistá, ale naše pohledy se střetly. A najednou jsme byli na světě sami. Sami. To bylo přesně to správné slovo. Hleděli jsme jeden druhému do očí a na ten jediný okamžik se všechno kolem zastavilo. Byli jsme si navzájem hrozně blízko a zároveň neuvěřitelně daleko.
Jak dlouho to trvalo? Minutu? Dvě? A pak se otočil a pomalu odcházel. Byl pryč. Když jsem ho viděla mizet v zakroucených uličkách Drážďan, vzpomněla jsem si na Julii. Na Julii, která se probodla, když spatřila Romea mrtvého. Na Julii, která si vzala život, když ztratila svou lásku. A ještě dřív, než mi ten nápad bleskl hlavou, jsem si uvědomila, že já bych to nikdy nedokázala.
Ale copak by to dokázala Julie, kdyby na ni z tváří jejích dětí hleděly Romeovy oči?
Lola 1955
Vlak dunivě pokračoval v jízdě. Marie si se zavřenýma očima mumlala něco, čemu jsem nerozuměla. Vypadalo to, že se modlí. Možná to byla česká slova, protože zněla divně.
Já žádné modlitby neznala. Máma mě je nikdy nenaučila. Vždycky říkala, že není potřeba odříkávat básničky, abych mohla s Bohem mluvit. Že se každý modlí jinak, ale že na tom nezáleží, protože Bůh je stejně jenom jeden. Chtěla jsem, aby nám Bůh pomohl. Aby ten voják nechytil Markuse. Abychom se všichni tři dostali ven.
„Bože,“ začala jsem v duchu, přestože jsem vlastně vůbec nevěděla, co dělám. „Bože, prosím, ať se to povede. Ať se nám nic nestane. Prosím, ať můžu zase vidět Hannu.“
Představila jsem si to první setkání. V břiše mě zalechtal podivný pocit. Bylo to proto, že jsem se těšila? Nebo jsem byla nervózní? Jak mám mluvit se sestrou, kterou jsem deset let neviděla? Co když už si nebudeme rozumět?
„Ale stejně tě, Bože, prosím. Já to chci zjistit.“
Začali jsme zpomalovat. Pevný stisk Mariiny ruky, vteřinový záblesk strachu. Vstát a vystoupit ven. Stačilo jen to a budeme volní. Volní před čím? Před chudobou? Před Německem? Před minulostí? Před ničím z toho přece nikdy nemůžeme utéct.
Přesto jsem cítila, že se neustále vzdaluji něčemu, čeho se ve skrytu duše bojím. Jen jsem nevěděla, co to je. Ale za chvíli to bude pryč. Za hranicí hlídanou samopaly.
Mé tělo se dalo do pohybu ve chvíli, kdy vlak v pohybu ustal. Když sebou naposledy škubl, už jsem stála a na okamžik jsem ztratila rovnováhu. Cítila jsem se jako provazochodkyně, které se pod nohama houpe lano. Jako loutka, kterou nikdo nevede.