Lipový lísteček
Ilustrace Lucie Straková
Pozoroval, jak sem tam mravenec uždibl jeho část a nese si jej pryč, a jak žížala pojídá jeho odpadlý kousek. Lísteček byl menší a menší a stále více jeho kdysi zeleného srdce mizelo nebo se měnilo v jemný prach. Při tom všem lísteček opět vnímal zvláštní chvění z obav a očekávání, toho, co přijde.
Celý další rok ještě pomáhal hřát zem kolem lípy a chránil pro ni vláhu proti vysušení slunečními paprsky, větrem i mrazem.
Pak ledový vítr ještě naposledy vynesl prachové zbytky lístečku vysoko k nebi. Lísteček viděl tak daleko, jak ještě nikdy nemohl. Lesy, louky, daleké jezero i zasněžené hory. Okouzlen tím, co opět nečekal, se snášel k zemi a jeho prach se vtěsnával i do těch nejmenších skulinek v zemi. Pomalu se zemí splýval a pociťoval její sílu a bezpečí.
JANA SLÁVA RŮŽIČKOVÁ
Klinická psycholožka, která pracuje v soukromé praxi. Věnuje se nyní převážně diagnostice a terapii dětí a dospívajících. Působila jako psycholožka ve zdravotnictví na Dětské a Psychiatrické klinice FN Plzeň, v Krizovém centru J.J. Pestalozziho a na Lince bezpečí. Její předchozí pracovní zkušenosti zahrnují také práci v mezinárodních Montessori jesličkách a ve školce v České Republice a v Kanadě. Nejraději pracuje s dětmi v přímém kontaktu a zprostředkovává jim vstup do širšího světa mimo rodinu, zajímá ji vývojová diagnostika a terapie. Nyní se učí pracovat terapeuticky s hliněným polem s cílem pomoci dětem, které se ještě nedokáží vyjádřit verbálně. Napsala knihu s příběhy z terapie Dívka pod hladinou pro nakladatelství Portál. Má psychoterapeutický výcvik v Českém institutu PCA, Brno.
Význam prevence pro vyrovnání se se ztrátou
Ačkoli jsou z pohledu vývojové psychologie děti plně schopny rozumět konečnosti života až okolo dvanáctého roku věku, kdy se dle J. Piageta objevuje formální myšlení se schopností abstrakce, mohou se se smrtí nebo s nemocí ve svém blízkém okolí setkat i dříve. Dosud známý svět se může významně otřást a malí lidé mohou být velmi znejistěni. Může pro ně být náročné nečekanou situaci pochopit a zvládnout. Děti nemají ještě natolik vyvinuté obranné mechanismy pro vyrovnávání se se ztrátou, či stresem, jako dospělí. Často při přetížení reagují somaticky. V podobných neblahých momentech bývá pro děti od raného věku obecně důležité, jak na situaci zareagují jejich nejbližší.
Maminka i tatínek mohou být sami svými emocemi zahlceni a mohou se cítit bezradní. Podobně jako v letadle je i v této situaci důležité postarat se a stabilizovat sami sebe tak, aby pro svého potomka mohli být oporou. Výborné je, pokud mají rodiče kapacitu jednat s dcerou nebo se synem otevřeně a pravdivě a zároveň je nepřetížit. Pokud je situace příliš náročná na zvládání pro dospělého, může být nápomocné obrátit se na blízké, kteří zasažení nejsou a požádat o pomoc. Případně najít vhodného odborníka, který dítě v náročné situaci bude doprovázet.
Komunikace s dítětem vyžaduje citlivost, schopnost naladění se na dítě a hraničí s uměním. Obecně je dobré, vycházet z toho, na co se děti samy ptají. Nezatěžovat je zbytečně svými emocemi. Vytvořit doma takovou atmosféru, ve které je bezpečné a vítané se ptát. Děti přejímají chování a způsoby reagování, které ve svém bezprostředním okolí vidí. Učí se příkladem a nápodobou. I proto, velmi záleží na tom, jak sami rodiče dokáží zvládnout své pocity, vyjádřit je a komunikovat o nich tak, aby jejich dcera nebo syn vnímali, že se svého prožívání nemusí bát, že je v pořádku truchlit, cítit bolest a smutek, když nám ze života odejde milovaný člověk. Pro to, aby děti pochopily nutnost emoce vyjádřit a zpracovat, je také důležité vědomí, že emoce pominou a také to, že jejich bolest nebo vztek rodiče unesou. Předtím, než k podobnému vysvětlování a zpracovávání situací a emocí
v životě dítěte dojde, mu může napomoci příprava. Ta zahrnuje celkové klima v rodině, otevřenou komunikaci a snahu o řešení konfliktů, což může být prevence proti vzniku obávaného tabu, které vzbuzuje strach, a o kterém se mluvit nesmí.
Děti postupem času vnímají střídání ročních období, mohou si povšimnout, že maminka a tatínek stárnou, u sebe zaznamenávají růst svého těla. Podle jejich povahy tyto skutečnosti postřehnou, přijmou a přejdou je, někdy však mohou znejistit. Objevit se může zvýšená úzkostnost, reaktivní enuréza, poruchy spánku, nebo deprese. Vyrovnávání se se smutkem má několik fází, se kterými nás podrobněji seznamuje Elisabeth K. Rossová, a které se mohou střídat od šoku, popření, vzteku, smlouvání, až k postupnému smíření.
Rodiče děti mohou nepřímo připravit na situace, které v jejich životě mohou nastat a to například vyprávěním příběhů, hrou, nebo čtením knih. Za pomoci rodičů se jejich dcery a synové mohou naučit pracovat se svými emocemi, ať jsou jakékoli, také pomocí nácviku relaxace, meditačních technik, uměleckého vyjádření, či sportu. Tuším, že i proto vznikla tato nádherně ilustrovaná kniha zvaná Lipový lísteček, jež názorně a citlivě popisuje cyklus lipového listu od jeho zrození, zrání, stárnutí až k zániku. Cílem knihy je nabídnout dětem a rodičům příběh, pomocí kterého si děti mohou postupně uvědomovat tento přirozený řetězec událostí. Příběh lístečku koloběh života nepřímo a názorně zprostředkovává. Děti postupně chápou, že vše, co na tento svět přijde, z něj také musí odejít.
