Podivuhodné dobrodružství
V březovém hájku na kraji lesa žila nám už známá hodná babička. S ní v malém omšelém domečku bydlel pejsek Maxík, kočička Micka a malá Fifinka. Za babičkou v létě jezdila na celé prázdniny její vnou čata. Babička se na ně vždy moc těšila a několik dní dopředu pekla a vařila, aby se u ní děti měly dobře a netrápil je hlad. Staršímu Tadeáškovi bylo osm let a mladší Elišce bylo šest. Dobře si spolu rozuměli a měli se moc rádi. Bydleli ve městě, ale nejraději ze všeho měli stejně prázdniny u babičky v lese.
Ráno brzy vstávali, aby si celý den naplno užili. Chodili na houby, na maliny, jahody, stavěli do mečky skřítkům z větviček, vedli šiškové války nebo se koupali v rybníce. Samozřejmě že babička je na koupání nepustila samotné, vždy šla s nimi, rozložila si u rybníka deku a dohlížela na to, aby se děti nezranily.
Jednou ráno se Tadeášek s Eliškou vydali s ba bičkou na malý výlet ke studánce s čerstvou vo-
1
Děti si nejdříve myslely, že někdo řeže dříví, ale když se podívaly na babičku, začaly se smát. Ba bička spala s pusou dokořán otevřenou a chrápala jako starý dřevorubec. Smích ji naprosto nevyrušil a spala v klidu dál.
Tadeášek se po chvíli začal nudit, a tak řekl Eliš ce: „Co budeme dělat? Babička bude spát a mně se spát nechce.“
„Tak se půjdeme podívat kousek tady do lesa,“ odpověděla Eliška a rozhlédla se kolem, aby zjisti la, kam by mohli vyrazit.
„Babička nám zakázala, abychom chodili sami po lese, to přece víš… Tak půjdeme jen kousek a hned se zase vrátíme, jo?“ řekl Tadeášek a hned vstal, aby dal najevo, že je čas jít.
Eliška se k němu přidala a vydali se prozkoumat kousek lesa, kde ještě předtím nikdy nebyli. Sluníčko příjemně hřálo, les klidně šuměl a všude
2 dou. Studánka byla hluboko v lese, ale voda prý měla léčivé vlastnosti, takže babička se jednou začas vydala nabrat do džbánu trochu vody. Sta čilo, když se trochu napila, a hned se jí běhalo lépe a bolest kolen jí zmizela. Děti tedy šly poslušně za babičkou, ale cesta byla dlouhá, a když ke studánce všichni došli, byli celkem unavení. Posadili se pod strom a pustili se do dobré svačiny. Po sva čině si babička nabrala vodu do džbánku a znovu se usadila do stínu košatého stromu. Za chvíli se lesem začalo ozývat chrápání.
Najednou se stalo něco zvláštního. Eliška bě žela vepředu a Tadeášek za ní. Držel v ruce šišku, a právě když šišku chtěl hodit, Eliška mu najednou před očima zmizela. Prostě byla pryč. Tadeášek to nemohl pochopit, rozhlížel se všude kolem, kam se schovala, ale ona nikde nebyla. Vydal se proto přímo na místo, kde mu zmizela před očima, a jen tam vstoupil, měl pocit, jako by se kolem něj nějakým způsobem změnil vzduch. Dlouho nad tím nestihl přemýšlet, protože v tu chvíli byla Eliška ve dle něj. Stála tam a zmateně se rozhlížela.
„Hledala jsem tě, kde jsi byl?“ ptala se brášky a nechápavě na něj hleděla. Nemohla pochopit, že se vedle ní najednou zjevil, jako když spadne z nebe.
„Já jsem hledal tebe, nějak jsi mi zmizela,“ od pověděl Tadeášek, ale ze srdce mu spadl velký kámen, že sestru našel. Byl starší, a proto cítil, že má sestru na starosti.„Radši se vrátíme za babičkou,“ navrhla Eliška a oba se hned vydali zpět ke stu dánce, kde dřímala jejich babička.
Když tam za chvíli přišli, babička tam nebyla. Studánka tam také nebyla, jen malý pramen se prodíral skrze trávu.
„To je divné, kam šla babička? A kde je studán ka?“ ptaly se děti a nechápaly, co se stalo. Vždyť i ty stromy byly menší a strom, pod kterým před tím odpočívaly, tam nebyl.
3 byl klid a ticho. Děti ovšem na ticho moc nedbaly, sbíraly šišky a házely je s křikem po sobě.
Eliška se rozbrečela, že se jim babička ztratila. Tadeášek ovšem neměl čas ani na to, aby jí otřel slzy, protože se ozval dupot koňských kopyt, který se rychle blížil.
„Jé, koníček!“ zaradovala se holčička, když spat řila, jak se k nim blíží jezdec na koni.
Jenže Tadeáškovi se něco nezdálo. Ten jezdec nebyl ustrojený tak jako dnešní jezdci. Měl na sobě brnění a u pasu mu visel dlouhý meč.
„Radši se schovejme,“ řekl sestře, jenže už bylo pozdě. Rytíř je spatřil a zamířil k nim. Děti tedy zůsta ly stát na místě a čekaly, co se bude dít. Rytíř seskočil z koně a se širokým úsměvem kráčel jejich směrem.
Když přišel až k nim, spustil na ně nějakou podivnou řečí. Znělo to jako čeština, ale rozuměly mu tak každé páté slovo.
Pochopily z toho jen to, že se asi ptá, co tam dělají. „My jsme tu u studánky a ztratila se nám ba bička,“ vysvětloval důležitě Tadeášek, ale vypadalo to, že ačkoliv se rytíř opravdu snaží porozumět, co mu chlapeček říká, moc se mu to nedařilo. Pocho pil z toho jen to, že děti se asi ztratily.
Ukázal jim na koně a pak Elišku chytl do náručí a vysadil ji nahoru do sedla. To samé udělal s Ta deáškem a pomalu se s nimi vydal pryč z lesa. Děti seděly, ani nemukaly a jen přemýšlely, kam je asi rytíř vede. Měly pocit, že je to dobrý člověk, takže je ani nenapadlo se něčeho bát.
„Eliško,“ pošeptal Tadeášek sestřičce, když opou štěli les, „ co myslíš, kam nás to veze?“
5
Než mu stačila Eliška odpovědět, na obzoru před nimi se objevil hrad. Bylo to zvláštní, protože děti od babičky znaly vyprávění o hradu, kte rý tu kdysi stával, ale jedné nešťastné noci v něm vypukl oheň a shořel. Zbyly z něj jen trosky, které se smutně tyčily na nevelikém kopci a připomínaly slavnou minulost šlechtického rodu, který tento hrad obýval.
Nyní se však hrad skvěl v celé své kráse a na jeho věži vlály vlajky se šlechtickým erbem. Jak děti přijížděly stále blíž, uviděly krásnou bránu, kterou do hradu vjížděly vozy se zásobami a pan ský kočár, a také strážné, kteří stáli u brány a kont rolovali, kdo vchází dovnitř.
Tadeášek s Eliškou tak trochu pozapomněli na ztracenou babičku a jen s otevřenou pusou zírali na to, co se jim právě odvíjelo před očima. Nemoh li uvěřit tomu, co viděli. Vypadalo to, že se právě ocitli v jiné době!
„Eliško,“ zašeptal zase Tadeášek, „to budou ro diče koukat, až jim pak povíme, že jsme byli na opravdickém hradě s opravdickými rytíři.“„To bu dou,“ odpověděla Eliška, „jen nevím, jak se jim bude líbit, když jim řekneme, že jsme tu byli sami s cizími lidmi.“
Za chvíli již děti projížděly otevřenou branou do hradu. Rozhlížely se po nádvoří a divily se všem těm podivně oblečeným lidem. Měly pocit, jako by se právě ocitly na středověkém trhu, kde jednou byly s rodiči. Také tam byli takto ob
6
Rytíř koně zastavil před stájí a dětem pomo hl slézt dolů. Z jeho řeči pochopily, že mají zůstat chvíli na místě. Koně zatím předal sluhovi, který se tam zčistajasna objevil, jako by již na příjezd svého pána čekal.
Pak se rytíř vrátil k dětem a dovedl je do hradní kuchyně, kde poručil, aby dostaly najíst. Takové pochoutky děti ještě nikdy nejedly. Na talíři jim přistál nadívaný bažant na medu, podivná polév ka a kus krásně zdobeného dortu. Děti měly velký hlad, proto se hned pustily do jídla. Chutnalo to jinak, než jak byly zvyklé, ale nebylo to špatné. Nevadilo jim, že lžíce byla dřevěná a příbor pro změnu nedostaly vůbec, jídlo sluply, než bys řekl švec.
Po jídle pěkně poděkovaly a umyly se v míse, kterou jim stará kuchařka ukázala. Voda v ní už nebyla moc čistá, ale na opláchnutí rukou posta čovala. Celkově tu nebyl žádný velký pořádek, na podlaze se válely zbytky slámy, kolem kamen byl všude rozsypán popel a vypadalo to, že kuchyň by si zasloužila pořádný úklid. I kuchařka sama vypa dala, že se už nějakou chvíli nemyla.
Za pár minut přišel do kuchyně jejich známý pan rytíř a odvedl děti s sebou do svých komnat. Provázel je hradem a ukazoval jim, jak tam bydlí.
7 lečení lidé, ale na rozdíl od těch zdejších mluvili tak, že jim bylo normálně rozumět a bylo vidět, že jsou jen obyčejně převlečení a na středověk si jen hrají.
On sám byl majitelem hradu a na svou dobu celkem bohatý pán.
Děti obdivovaly krásné koberce, které visely na stěnách, malby a umělecky vyřezávaný nábytek. Rytíř je zavedl do místnosti, která zřejmě slouži la jako společenská, protože se zde již nacházelo pár dam a pánů. Ti však jen nesměle pokukovali po dětech a dál si povídali. Jeden z mužů hrál na zvláštní nástroj, který děti nikdy neviděly. Byla to loutna.
Rytíř se přidal k přítomným dámám a pánům a čile se zapojil do jejich hovoru. Tadeášek se za tím pohodlně usadil a Eliška ho následovala. Ne směle pokukovali po přítomných a poslouchali tóny loutny, které je příjemně uklidňovaly. Každopádně za chvíli si Eliška hluboce povzdechla a po znamenala: „Je to tu hezké, ale ani nechci pomy slet na babičku. Určitě nás hledá a nemůže nás najít. Jak se jen dostaneme zpátky?“ Málem se lítostí rozbrečela.
„To nevím,“ odpověděl Tadeášek. „Zkusíme vy světlit rytíři, že se musíme vrátit domů.“
Rytíř slyšel, že si děti povídají, a přišel k nim, aby zkusil zjistit, kdo jsou a kde se tu vzaly. I pro něj to bylo podivné. Děti byly zvláštně ustrojené, mluvily tak, že jim moc nerozuměl, a to byla pro něj záha da, na kterou by rád přišel. Odkud se tady vzaly?
Přisedl si k nim a zkusil začít hovor. Ptal se, odkud děti jsou, ale z toho, co mu odpovídaly, moc rozumný nebyl.
8
Najednou se v pokoji objevil rozrušený sluha a něco ukvapeně sděloval svému pánovi. Děti z toho vyrozuměly jen to, že asi někde hoří.
„Eliško, co když je to ten oheň, který spálil celý hrad?“ řekl Tadeášek a zatvářil se starostlivě.
Eliška se na něj vyděšeně podívala, a než mu stačila odpovědět, už vypukla panika. Všichni rych le vstávali a odcházeli, aby se podívali, co se vlast ně děje. Děti také vstaly a řekly si, že bude nejlepší, když využijí situace a hrad rychle opustí.
Rytíř odběhl hasit oheň, a i když dětem bylo líto, že se s ním ani nemohou rozloučit a poděko vat mu za pohostinnost, věděly, že on bude teď mít úplně jiné starosti.
Rozběhly se dlouhými chodbami pryč, chvíli sice trochu bloudily, ale za okamžik přece jen stá ly na nádvoří. Všude se rozléhal křik, dupot koň ských kopyt a vyděšené ržání koní a bučení krav, které lidé rychle odváděli z hořících stájí. Někteří se snažili hasit oheň, který se rozšiřoval rychle po okolních budovách. Bylo však vidět, že v tuto chvíli je již pozdě na záchranu hradu. Plameny se šířily příliš rychle a lidé nestačili hasit, proto se soustředili spíše na záchranu zvířat a majetku.
Tadeášek a Eliška se rozeběhli otevřenou bra nou ven. Utíkali směrem k lesu, odkud přišli. Venku se začalo pomalu stmívat a oni věděli, že jestli mají stihnout doběhnout do lesa ještě za světla, je nejvyšší čas se nikde nezdržovat. Utíkali, co jen mohli, ale pře ce jen každou chvíli museli zpomalit a vydýchat se.
9
„Já už nemůžu,“ rychle oddychovala Eliška a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.
„To nic, tak chvíli zpomalíme,“ dostalo se jí od povědi od starostlivého brášky.
10