Nevinně odsouzená žena – kartel – pomsta
SYLVA KOLLE KARAFIÁTY Z BOGOTY
Stojím před zrcadlem a pečlivě pozoruji svou tvář. Za poslední rok zestárla aspoň o deset let. Tak by to nešlo. Něco s tím musím udělat. Pozitivní myšlení evidentně nestačí a pravidelně chodit na francouzskou kosmetiku si nemohu finančně dovolit. Nechci neustále obtěžovat svou dceru v Ženevě žebráním o peníze. Už určitou dobu mám v hlavě jistou ideu. Vařím si kávu a začínám – konečně – přemýšlet.
Co potřebuji ke štěstí? Potřebuji svůj dům, peníze, čas na koníčky a přátele. Roztáčet kola ekonomiky na čtrnáctihodinových šichtách není to pravé ořechové. To nemám čas ani na pořádné vyspání, natož na něco dalšího. Dobrá, to máme čas. Co dál? Peníze. Kde je vzít? Vyhrát na 100 procent svůj právní spor s Čechistánem a odškodnění. Bojuji už jedenáct let. Proč si myslím, že za dalších, řekněme pět let, už vyhraju? „Protože jsi kráva blbá,“ říká mi jeden hlas v hlavě. „Ne,“ říká druhý. „Protože jsi vytrvalá.“ Ať právník dál bojuje, až do konečného vítězství. Ovšem nějaké urychlení by to chtělo, to je fakt. Upíjím kávu, a pak se stavím před zeď, na které visí moje primitivní nástěnka: policejní komando v lékárně – jedna čárka. CPZ – druhá čárka. Sluchové halucinace mé kolegyně –třetí čárka. A za každé další soudní příkoří další čárka. Čárek je plný papír. Na otázku, kterou si kladu v duchu, odpovídám nahlas: ano. Mám plné morální právo začít jednat nestandardně. To by dál nevydržel ani svatý. A náhle cítím, že se mi vyrovnávají vrásky a napřimují ramena. Pohled do zrcadla to potvrzuje. Za těch pár minut jsem omládla a v žilách mi koluje energie. Ano, přátelé. Životem vás může hnát vpřed touha po spravedlnosti. Ale zrovna tak vám zvedne adrenalin i touha po pomstě. Oko za oko, zub za zub. Záviši, Tvrdku a Tlučhubo, cíle zaměřeny. Teď vyřeším ten čas. Už nějaký měsíc koketuji s myšlenkou odejít z práce. Pár peněz mám. Vypadám mladistvě, jsem absolutně zdravá, svaly na rukou, břiše a zádech mám vypracované a vyrýsované jak Rambo.
Každému zákazníkovi u kasy říkám, že tam tajně posiluju, a proto si nepřeji, aby mi v tom bránili; třeba tím, že těžké balíky budou sami tahat přes čtečku, skládat z pásu patnáctikilové pytle psího žrádla místo mne, a tak. To dělám čtrnáct hodin denně, sedm let. Od pasu dolů je to trochu horší, ale na tom zapracuju.
Říkala jsem vám o jednom mém výcviku přežití, jak nám instruktoři skákali po břiše v těžkých vojenských botách?
Ne? Tak to víte odteď. V onom kurzu nás začínalo asi patnáct a úspěšně jsme jej zakončili čtyři. Je třeba také přiznat, že jsem byla z celého kurzu nejstarší. Asi o deset let v průměru. Vydržela jsem. Mezi jiným umím vyskočit z letadla, poskládat padák, slanit libovolně vysokou zeď či skálu a holýma rukama sejmout víceméně kohokoliv. To jsme museli dokázat v závěrečných testech. Naši dva instruktoři byli vojenští paragáni, specialisté na výbušniny, sebeobranu a diverzní akce. Z jednotky, o které se moc nemluví. Od začátku, od první minuty, každému tykali. Jen mne oslovovali „paní Miri “. Vy. Teď vy, paní Miri. Zvládnete to? Já jsem vždy – opravdu vždy – řekla: Jistěže to zvládnu. A zvládla jsem. Žádný požadavek mi nepřipadal dost nebezpečný, bolestivý, či jinak náročný. Potila jsem krev, ale dělala jsem to dobrovolně. Proč? Bavilo mne zkoumat, jaké limity má moje tělo a mozek. Teď vám řeknu odpověď: žádné. Zvládnu cokoliv, co si zamanu.
A teď jsem si zamanula pomstu. Už teď se na to těším. Moje idea dostává jasnější obrysy. Vesele se směju, protože to bude možná moje poslední dobrodružství, ale bude stát za to. Finančně i časově náročné. Budu muset obnovit svou skvělou fyzickou kondici. Vše pro vítězství! Ihned plánuji: každý večer věnuji aspoň dvacet minut procvičování španělštiny. Před řadou let jsem z ní složila státnici, takže žádný stres. Proč zrovna tento jazyk? Proto. Uvidíte. Dále pak začnu cvičit. Minimálně dvacet kliků na jeden zátah, stejně tolik skla-
povaček, dechové a relaxační cviky, kopy, údery a tak. Na noc je provždy konec s panákem vodky a dvěma prášky na spaní. Od teď žádný panák a prášek jen jeden. Cože? Že nevěříte vlastním očím? Nějak se člověk nakopávat musí, přátelé.
Doba je zlá. Co ušetřím na vodce a práškách, dám stranou. Nebude to stačit, to vím jistě. Ale nevadí. Poprosím dceru v daleké Ženevě, aby mi poslala k Vánocům trochu peněz na relaxační prodloužený víkend v Praze. Bude mít radost; dlouho mne nabádá, abych se začala trochu víc rozmazlovat, a nejen dřela jako galejník. Snížím si denní přídělové dávky ze dvou rohlíků na jeden. Zítra podám výpověď. Jak jsem se rozhodla, tak činím.
Na další šichtě sedím za kasou a zářím štěstím. Fronta zákazníků mou změnu zaregistrovala. „Dneska máte nějak moc dobrou náladu,“ konstatuje dáma, kterou pravidelně obsluhuji. Sakra! Hlavně nenápadně! „Asi budu babičkou,“ plácám první, trochu uvěřitelný argument. „Ach, tak to všechno nejlepší,“ jihne fronta. Klopím oči. V polední pauze požádám o volnější plášť, začnu pod ním nosit objemné svetry a přestanu se uculovat. Tvrdých změn na mé postavě si nemusí nikdo všímat. Ať žije konspirace! Budu sice zpocená, jak dostihový kůň, ale to je zřejmě pracovním nasazením, kombinovaným s vysokým tlakem. Babičkou? V mém věku? Prdličky. Najděte si terče, které vás dlouho štvou, milí spoluobčané, a vymyslete plán. Pak budete taky šťastní.
Ve španělštině jsem pokročila do poslední čtvrtiny knihy, postavu mám jako přesýpací hodiny, těžce osvalené. Jak lezu večer do sprchy, zálibně se prohlížím v zrcadle při svitu baterky. To, že mám dceru v Ženevě, neznamená, že plýtvám elektřinou, přátelé. Rozhoduji se, že nastal čas pro další fázi mého plánu. Karma je zdarma, frajeři.
Je hezký podzimní den, blížím se šouravým krokem (těžce nacvičeným; mohla bych se pohybovat přískoky vpřed a nad hlavou mávat válečnou sekerou) k výpadovce, vedoucí z na-
šeho městečka k rakouským hranicím. Nenápadně se rozhlížím a pátrám po vysoké postavě s oranžovým batůžkem. Kolem silnice postávají lidé, kteří stopují, aby se dostali za čáru a nakoupili jídlo. Jak víme, je v sousední zemi mnohem levnější než u nás. Většinou se jedná o různě oberlené důchodce, ale nechybí ani mladé matky a pracující středního věku.
„Dobrý den, paní Miri! Pojedeme spolu?“ ozývá se za mnou. Otáčím se, ano, je to on, Ziki. Má oranžový batoh a přátelsky se usmívá. Představím vám ho: můj kámoš Zikmund, zvaný Ziki, je o pár let mladší než moje dcera. Jezdí pravidelně nakupovat pečivo pro své rodiče, a tak jsme se seznámili. Stáli jsme blízko sebe, slovo dalo slovo, a teď jezdíme spolu. To víte, ve dvou se to lépe táhne. Navíc má zájem o svět a dá se s ním mluvit o čemkoliv: o cizích zemích, kryptoměnách, mezinárodní situaci, a tak podobně. Když mne dříve oslovovali spolucestující středního věku, kecali jen o dětech, chorobách, případně vnoučatech; nic pro mne. Jakmile jsem nadhodila, co mne zrovna zajímalo, třeba kolik váží ponorka, kolik stojí jeden protilodní Exocet, či zda je fyzicky namáhavé odpálit z ramene střelu zeměvzduch, mávli rukou a zase pokračovali „… a včera, jak jsem byl u doktora…“ Ztráta času, fakt. To Zikiho tehdy mé téma zaujalo a zapáleně jsme diskutovali, jaké má výhody torpédo spojené drátem s mateřskou ponorkou oproti tomu, co plave samo – laicky řečeno.
„Tak sakra vy dva, jedete do toho Esterajchu, nebo ne?“ zastavil u nás vůz a jeho řidič nás nabádá ke vstupu. „Jasně, díky,“ lezeme rychle do auta a já si neustále připomínám, že se nesmím pohybovat svižně. Mezi civilkou Miri a Mardžou, mstitelkou, musí být vždy ohromný rozdíl. Ať žije paranoia, konspiraci zdar a v Čechistánu zvláště. Mardža? Jaká Mardža, ptáte se? No přece já. To je mé nom de guerre.
Po závěrečných zkouškách v kurzu přežití mne oba instruktoři pozvali na pivo. Alkec mne tehdy nijak nebral, ale
ráda jsem šla s nimi. Ucucávala jsem kapučíno a naslouchala jejich bojovým historkám. „Normálně jsem si ten první den myslel, že jste nějaká matka, jejíž syn chce k nám do kurzu, a vy si to jdete očíhnout,“ říká ten trochu starší. „Teďs tomu dal, kemo,“ obrací oči ten druhý. Směju se: „Jsem Miriam, Miri. Marja… pojďme si tykat.“ „Paráda. Marja? Ne, budeš Mardža. To je akčnější. Hele, co tys dělala za bojový sport?
Tedy jako dřív. Je vidět, že to máš v krvi?“ Rozpovídala jsem se a skamarádili jsme se. Jméno Mardža znají jen oni dva, tvrdí chlápci s rychlými pěstmi.
Proto jsem ztuhla, když se za mými zády ozval hlasitý šepot „Kilni je, sejmi je všechny, Mardžo, ty to dokážeš!“ Šla jsem tehdy k nádraží, právě mne propustili z basy a prodírala jsem se davem lidí na zastávce autobusů. Rozhlédla jsem se, ale nikde známá tvář. Jen cizí lidé, kterým jsem byla totálně lhostejná. Od toho dne vím, že minimálně jeden paragán sleduje mé kroky a fandí mi. Jednou člen týmu, navždy člen týmu. Mohla jsem po něm zapátrat a pověřit jej pomstou, možná by to pro mne udělal. Ale ne, přátelé. Do své akce nechci nikoho z blízkých zatahovat, ani dceru. Tedy, já chci angažovat fůru lidí, ale cizích. Úplně cizích. Nemám jim na oplátku co nabídnout, o to je můj plán bizarnější. Ale určitě uspěju, jen to bude chtít trochu času a trpělivosti.
Na zpáteční cestě, kdy máme bágly plné chleba a rohlíků, nenápadně začínám: „Ziki, rozhodla jsem se napsat knihu. Teď mám fůru času.“ „Jé! A jakou? Na knížky jsem nezanevřel, jen pište, rád si ji přečtu jako první,“ jásá Ziki. To ne, Ziki. Jako první si ji přečte můj právník, aby byla pokud možno nežalovatelná. „A o čem bude?“ „No to je právě ono. Bude to takový akční příběh, ale potřebovala bych poradit.“ Ziki se natěšeně usmívá: „A v čem? Pokud budu moct…“ „No, já jsem úplný tupík, co se týká kyberprostoru, firewallů a techniky vůbec. Ale můj hrdina se potřebuje dostat na darknet, aby kontaktoval spolubojovníky. A já nemám ani páru, jak
se to dělá. Víš, já nechci nějaký extra technický popis, spíš to prakticky ukázat,“ mlžím. Ziki umlká a zamýšlí se: „Na darku jsem nikdy nebyl, nezajímá mne. Ale kámoš Outys, ten by mohl vědět. Anebo vám dohodí někoho, kdo ví,“ dozvídám se. A dostávám telefonní číslo. Postupuji přesně podle plánu, přátelé. Odškrtávám v duchu část první, přecházím na dvojku a večer zakončuji opáčko španělštiny. Oko za oko, zub za zub.