Cesta za snem by Pointa Publishing

Cesta za snem Rostislav Šustr

DEN 4

Trasa Poyang–Pangkongma (2957 m), ↑ 1281 m, ↓ 1154 m

Ne že bych byl prostatik, ale během noci jsem si musel odskočit na malou. Ježiš to byla zima, jak sem vylezl ze spacáku a než jsem si oblékl ty studené věci, tak jsem pak při ulevování zauvažoval, jestli jsem ještě chlapeček nebo se tou zimou stala ze mne holčička. No nic honem do toho teplého spacáku. Při cestě spět najednou zjišťuji že ani nepotřebuji čelovku. Kouknu nahoru na oblohu a jsem jak v úžasu. Obloha byla bez jediného mráčku posypaná miliony hvězd a Měsíc v celé své kráse osvětloval celé Himaláje. Honem pro telefon to si musím vyfotit. Udělám pár fotek a rychle do spacáku. Ráno na snídani už před sedmou hodinou máme na výběr, vajíčka tak, vajíčka onak, vajíčka jinak, čínskou polívku asi čtyři druhy, palačinky, omelety, kávu, čaj. Docela nás to pobaví. Zvolenou taktikou z večera si každý dáme něco jiného. V klidu se nasnídáme, já se musím pochlubit co jsem během noci vyfotil, všichni koukali s úžasem, jak se ty fotky povedli. Potom jsme ještě probrali znovu dnešní trasu a jdeme se rychle zabalit, ať můžou nosiči naše věci posbírat a vyrazit dál na cestu.

Vyrážíme za nádherného počasí, takže rychle vystartujeme pryč od Lodžie, která je ve stínu. Na sluníčku je krásně teplo, tak si polovinu věci svleču a dám do batohu. Nádherné výhledy do údolí jsou neskutečné i naši Lodžii vidím a už docela malinkou, jak jsme daleko a vysoko. Najednou přišlo prudká klesání no tipoval bych sklon cca 60 % docela dlouho jsme klesali. A ejhle cestička končí byl tady velký sesuv a nebýt místních lidí, tak bychom už museli vytáhnout lezecké vybavení. Provizorně přidělané desky ke kolmé skále nám dávají možnost projít s velkou opatrností. Šerpa nás dozoruje, zkušeným pohledem nás pozoruje, jak toto krizové místo přelézáme, pak jen s lehkostí utrousí, že s námi tato expedice bude procházka růžovou zahradou.

Začínáme zase pozvolna stoupat, když se před námi objeví něco jako náznaky budoucí silnice, prostě ve svahu vydlabaná širší část zeminy. „Co to tu je“? Ptáme se Šerpy a on, že prý by tady mněla v budoucnu vest jako že cesta, je to v plánu tak na 30 let. Když dorazíme na vrcholek tak si ve skromném obydlí dáme kávu nebo čaj. To jsme ve výšce 3200 metrů. Krásné výhledy na okolí a v dáli se tvoří nějaké menší mraky.

Vyrážíme směrem dolů naštěstí to není tak prudké jak předtím. Po cestě míjíme stromy, opravdu hodně staré a obrostlé nějakými chuchvalci, ale vypadá to krásně. Sem tam nějaký malý domeček, no spíš skromné budovy. Dorazíme k dalšímu obydlí, kde si dáváme oběd, probereme, co se posledně dalo jíst a co ne. Poobědváme na malém paloučku, ze kterého je vidět do velikánského údolí nad kterým se vytvořil obrovský mrak.

No a jak tak sedím a koukám na to obrovské údolí, tak mne navštívila myšlenka, bude to údolí mít velkou ozvěnu, nebo ne? Asi jo že, to se musí vyzkoušet. Co bych tak mohl do toho obrovského údolí zařvat, ať to dobře zní… A ejhle přišla další myšlenka. Co by tak asi Ostraváka mohlo napadnout za slogan, že. Vstanu od stolu přijdu ke kraji srázu a s velkou radostí celému Nepálskému údolí oznámím, že jsem synek z Ostravy. „Banííííík …“, jak to krásně znělo, no sice bez ozvěny ale to nevadí. Kolektiv u stolu se dal do ohromného smíchu. A pro velký úspěch sem to musel zopakovat, aby si to nahráli na telefony.

Nějak se postupně shromáždíme na kraji toho srázu a koukáme na ty lodžie hluboko dole v údolí. Která asi bude ta naše na přespání? A tak tipujeme. Potom zavoláme šerpu a ptáme se ho která lodžie nás dneska čeká, ve které budeme spát. Šerpa se pousmál a říká: „Ta vaše lodžie teď nejde vidět. Ta ve které budete dneska spát, tak ta je tam nahoře někde nad mraky.“ A ukazuje nahoru na druhou stranu toho obrovského údolí. Cože? To se asi posr.... tam dneska nemůžeme dojít.

No tak se tím prudkým a dlouhým klesáním pustíme dolu, zase tak 60–70% sklon. Slezeme dolu malinký kousek, jdeme po vrstevnici tedy skoro rovně a zase prudkým stoupáním se trápíme nahoru. Ale během té doby, než přejdeme to údolí, tak vidíme spousty nádherných míst, jak se potůčky spouštějí z vysokých hor a postupně mění okolí. Dodávají vláhu pro malé políčka místních obyvatel, které jsou obezděny kameny, aby byli na oko odděleny od okolí a jsou úžasně zapracované do místních prudkých kopců. Provizorní přístřešky postavené z toho, co kde sehnali, nebo si vlastnoručně vyrobili z materiálu, které okolní příroda poskytla. Tady si připadáte že se zastavil čas, že jste na začátku evoluce. Tady legrace přestává. Opět stoupáme do prudkého kopce. Sem tam nějaká skromná budova a krásně vybarvené mantry. Když se doplazíme do naší Lodžie, kde přespíme, tak nás začínají pobolívat kolena, tak si je různě masírujeme. Moc už si ani nevybíráme jídlo, dneska nám to je jedno, co dostaneme.

Potom přijde šerpa a ptá se, jestli se chceme osprchovat. To si z nás dělá srandu, tady je sprcha? „Nóóóó je i není. Je tady malinká karma na ohřev vody, ale stojí to nějaké rupie“. To nevadí všichni chceme sprchu. Jen musíme počkat na nosiče až nám přinesou zavazadla. Snad to nebude dlouho trvat, ale tak nějak jsme smíření s tím, že to bude trvat dlouho. My jsme šli nalehko a trápili jsme se, ale oni nesou šílenou váhu, prostě zbytek našich věcí. Sotva jsme to dořekli, tak byli tady. Jsou to fakt frajeři. Z kamenů postavena malá místnůstka cca 1×1,5 metru a ona zmiňovaná malá karmička. Je to spíš boj s časem než provizorní sprcha. To ani na vojně sem nebyl tak rychle osprchovaný, ale bylo to příjemné.

Mezitím nám připravili večeři a my přitom probírali zítřejší trasu. Pár lidí, kteří sem dorazili před námi se vyptávají, odkud jsme a kam jdeme. Je tady asi 6 nebo 7 zástupců jiných států. Postupně se přesouváme k malým kamnům, ve kterých nám za příplatek zatopí. Jo to bereme, aspoň bude trochu teplo a můžeme si vysušit některé věci. A tak zjišťujeme, že se v kamnech topí Jačím trusem. Vůbec to nesmrdělo, a navíc to ohromně hřálo. Po nějaké době se pomalu trousíme do komůrek, kde budeme spát. Já a můj spolunocležník “velká taška” jsme hned domluvení, na které straně kdo spí. Ještě narychlo zjišťuji, kde jsou záchody a hurá do spacáku. Sotva se pěkně zachumlám, tak hned na mne jde spaní. A najednou mne navštíví vzpomínka z minulé noci. To oblečení bude ráno studené. Tak ještě rychle vylezu a nastrkám si nejnutnější věci do spacáku. No vyplatilo se mi to

náramně. V noci samozřejmě musím vypustit přebytečnou tekutinu z těla. Obleču si teplé věci ze spacáku a vylezu ven. Kouknu na oblohu a bylo zataženo, ale nevadí, nějaká fotečka se udělala, protože měsíc pěkně prosvítil ty mraky. Ve spacáku kouknu na ty fotky a vypadá to, jako bych fotil v pekle. To obrovské množství různě tmavých mraků a noční hlídač měsíc udělali své. Snad se ráno nevzbudíme do opravdového pekla a bude aspoň trochu příznivé počasí.

9 DEN Khote–Tangnag (4230 m), ↑ 695 m, ↓ 0 m Ráno u snídaně jsou všichni zvědaví na večerní fotky. Jenže večer byly mraky tak nízko, že jsem málem netrefil ani na ten záchod, který byl jen 10 metrů daleko. Zato ráno nádherné počasí, zase nikde ani mráček. Tak popojdu mezi domy, tak abych viděl na vrcholky hor. A ejhle, v dáli jsem zahlédl naši vysněnou horu, no spíš jen vrcholek hory byl vidět. Tak to oznámím kolektivu a všichni s radostí vyjdou ven a koukají, jak blízko to už je. Nato vychází z vedlejší budovy náš šerpa, nese nám čaj a než vleze do druhé budovy, kde snídáme, tak jen tak klidně pronese: „Klid ještě týden a jste tam“. Umí potěšit. Vejdeme dovnitř posnídat, a přitom nám sdělí dnešní a následující program. „Teď půjdeme dva dny korytem potoka, dávejte vetší pozor na okolí, bude padat spousta kamenných lavin z okolních srázů“. No, dneska umí opravdu potěšit a zvednout náladu. „Ale je to krásné a zajímavé koryto řeky,“ dodal. Co může být zajímavého na korytu řeky, když na nás mají padat kameny!

Mezitím naši nosiči už mají zabaleno a vyráží vpřed. My se ještě kocháme okolím a pozorujeme vrtulníky, které přilétají a odlétají. Když vyrazíme na cestu, tak asi ve třetí budově zaregistrujeme naše věci a jeden nosič se tam vesele vybavuje, pozdravíme ho a jdeme dál. Tady je koryto řeky opravdu hodně široké cca

400 metrů, nic jiného, než kameny tady není a že některé kameny jsou tak obrovské, že by je ani deset lidí neobejmulo. Postupem času se koryto zužuje, přibývá zeleně no spíš křoviny, ale krásně zabarvené křoviny, mezi nimi protéká klidný čirý potok a v místech kde je voda ve stínu, jsou úžasně zmrzlé tvary na hladině.

Po chvíli zastavujeme u obydlí, které je postavené v tom údolí prostě v korytě řeky. Šerpa oznamuje pauzu na čaj, „cože už, jak už vždyť už jdete tři hodiny“. Tak jsme zjistili, že Šerpa nekecal, že to koryto je krásné a zajímavé, strašně rychle to uteklo. Po pauze vyrážíme dál a teď už to začíná být hodně zajímavé. Kluky napadlo si vyzkoušet, jak se nese náklad, který nám nesou nosiči. Tím, že nás nečeká žádné brutální stoupání, tak to zní jako zajímavý nápad, tak se to jde vyzkoušet. Nosič jim vysvětlí, jak se to nosí, když to mají popruhem přes čelo. No je to hrozná váha sotva se s tím člověk postaví, ale jdou a kus cesty to nesou, prostřídají se a když se dotazují mne, jestli to chci taky vyzkoušet, tak jim s úsměvem oznamuji, že né úplně každé atrakce se nemusím zúčastnit a že mi úplně stačí ten pohled na ně, jak se pod tou váhou trápí a mají co dělat, aby se pohybovali směrem dopředu, i když mají úsměv, ale ten je spíš z křeče, než z radosti. Navíc při té dřině není šance sledovat okolí. Opravdu neustálé padání kamení z okolních svahů nás nutí neustále koukat nahoru, kdy uskočit a hlavně kam. A zase to rychle uteklo, jak koukáme po okolí a na čím dál víc se blížící obrovské hory a padající kamení. A najednou tady ve skále je jedno z nejstarších posvátných míst, kde čas od času sídlí Budha.

O tomto místě jsem už někde v knihách četl. Vysekaná díra ve skále zadělaná deskama. Vevnitř nábytek, bubny, modlitební lavice všelijaké posvátné věci pomalované zdi obrázky svatých a samozřejmě velká fotka Budhy. A taky docela plná pokladna s penězi, asi tady ještě nebyli Češi. Ve vitrínách svaté sošky a spousta modlitebních papírů. Jdeme dál, kamení už nepadá, zato máme hlavu čím dál tím víc zakloněnou k vrcholkům hor. A kde se vzala tu se vzala velká Lodžie „OXYGEN LODGE“ spousta budov, tak tady budeme mít zítřejší aklimatizační den.

Sedneme dovnitř, objednáme si jídlo a domlouváme se, na který kopec vylezeme kvůli aklimatizaci. Najednou náš šerpa pobíhá tam a zpět. Co se děje? Jeden nosič je už tady, ale ten druhý nikde. Tak telefonuje na místo, kde jsme si dávali pauzu na čaj, tam taky není, telefonuje do lodžie, kde jsme spali. A tak se dozvídá, že nosič je stále tam a popíjí „Čang“ něco jako Tibetské pivo, no pivo, bílá tekutina vyrobena z ječmene, prosa, nebo rýže, něco mezi kvasem a burčákem. Dost nahlas vřískal do telefonu, potom přišel a začal se strašně omlouvat, že někteří z nás budou mít věci až pozdě večer, než přijde ten ožrala, a že ho hned vyhodí, jak přijde.