Petr Janša
Orgie v oceánu vystřídá boj o holý život
Plánujete pobyt na Kapverdách? Nenechejte si ujít pozorování karet, které jako by do současnosti zabloudily z prehistorických moří. My jsme si výlet domluvili na ostrově Sal, kde ho hlavně pro Čechy a Slováky organizuje průvodce Milan, který tady s manželkou žije. Naším cílem je večerní pozorování, jak kareta klade vejce na pláži. Milanovy instrukce jsou naprosto jasné: černé oblečení, absolutně žádné parfémy a po celou dobu „expedice“ být naprosto potichu, abychom želvy kladoucí vajíčka co nejméně rušili při jejich vysilující činnosti.
Přesně ve smluvený čas čeká před hotelem africky vyhlížející minibus, do kterého se vtěsná naše početná skupinka asi dvanácti „Čechoslováků“ všeho věku. Vzrušení je přímo hmatatelné. Černé oblečení a jízda na pláž se zhasnutými
světly mikrobusu dodávají výpravě punc opravdového napětí. Co nás čeká? Budeme mít štěstí a uvidíme nějakou želvu?
Cestou nám Milan předává pár informací a instrukcí. Po příjezdu na místo můžeme používat pouze červené světlo, které želvy ruší nejméně, žádný blesk a mobily musíme nechat vypnuté. Na pláži Kite Beach našeho řidiče a průvodce kontroluje baterkou s červeným světlem místní autorita na ochranu přírody a mořští biologové – dobrovolníci z celého světa – nám ukazují právě vylíhnuté malé želvičky. Po vylíhnutí je opatrně sbírají do speciálních kyblíků a přenášejí do k tomu určených ohrad. Proč? Nebojte, dozvíte se to. Hned po příjezdu se vydáváme na pláž. Milan jde na průzkum, my ostatní jsme se posadili a tiše čekáme. Po půlhodině, kdy se nic nedělo, si lehám na písek a nechám se unášet nevídaně krásnou oblohou. Doslova miliarda hvězd, žádný měsíc, jen hvězdy. Neuvěřitelně omamný pohled, který jen tak někde neuvidíte. Galaktické představení na noční kapverdské obloze by se dalo pozorovat věky. Jen
si to představte. Ležíte v noci na pláži, slyšíte jen zvuky vln oceánu a čekáte na karetu.
A je to tady! „Pojďte, želva,“ sykl tiše Milan a celá naše černá skupina se potichoučku vydává za ním. Řidič, kterého vůbec není vidět, jen slyšet, hlídá, aby se někdo z nás v černočerné tmě neztratil. Za svitu hvězd a červeného světla Milanovy baterky najednou vidíme tři želvy. Dvě těsně u sebe, třetí kousek opodál. Je to jeden z těch mocných životních zážitků, na který jen tak nezapomenete. Ať už jste milovník přírody, nebo ne.
Kareta se vynoří z vln oceánu, chvíli se rozhlíží, a pokud ji nic neruší, vydá se pár metrů na pláž vykonat své životní poslání. Vyleze na břeh a vyhloubí přibližně půl metru hlubokou hnízdní jámu. Do ní naklade snůšku vajíček velikosti a vzhledu pingpongového míčku. Tato mimořádně silná choreografie se nezměnila po miliony let. Díváte se na želvu, jak vystoupí z moře, naklade vajíčka a pak se totálně vyčerpaná sune obalená pískem zpět do oceánu. Koloběh života tohoto krásného prehistorického tvora se vám navždy vypálí do paměti. V tu chvíli úplně zkamenělí a fascinovaní ani nedýcháme a za okamžik je želva zpět v oceánu. Teď už bylo těžké udržet emoce na uzdě a ticho rozčíslo kolektivní a krásné československé: ááááách!
Všem mláďatům karety obecné držte pěsti. Jakmile se totiž dostanou z kožovitého vajíčka a vyhrabou se z hnízda, čeká je svět plný predátorů, matoucích světel a igelitových tašek v mořských proudech, které mohou být stejně nebezpečné jako žahavé medúzy. I proto je ochranáři sbírají a nechávají povyrůst ve zmíněných ohradách.
Kapverdy jsou jedním z hlavních hnízdišť želvy karety obecné. Na ostrovech Sal a Boa Vista kladou vejce tisíce těchto oceánských želv, jejichž předkové žili už před zhruba 220 miliony lety. Dospělá kareta obvykle měří kolem metru a váží asi 135 kilogramů. Jsou ale zdokumentovaní jedinci
dlouzí 270 centimetrů s váhou přes 450 kilogramů. Dožívají se 47 až 67 let, sexuálně dospívají ve věku 17 až 33 let.
Kladou 80 až 120 vajec, ale z každé tisícovky přežije jen jedna želvička. Vajíčka i mláďata jsou velmi zranitelná a musí čelit mnoha predátorům. Také ubývají vhodná místa ke hnízdění a želvy často končí v sítích rybářů. Karety znevýhodňuje i komplikovaná rozmnožovací strategie. Na jaře se dospělci vydávají na hnízdní pláže a během tahu se klidně i několikrát páří. Ano, oceán je v tu chvíli místem gigantických želvích orgií! Samice mohou uchovávat spermie samců pro pozdější použití, aby v budoucnu zajistily přežití druhu.
V případě, že želva přijde o „svou“ hnízdní pláž třeba kvůli výstavbě, už si nikdy jinou nenajde. Pamatujte na to. To vše je důvodem, proč jsou coby ohrožený druh chráněné Mezinárodní unií pro ochranu přírody. Proto na Kapverdách vznikl Národní mořský park pro ochranu karet obecných spojený se zákazem vstupu na vybrané pláže v nočních hodinách.
Tsavo East a lidožraví lvi
Ranní vstávání mi vůbec nevadí. Před hotelem už čeká džíp a mladý usměvavý Keňan v nepřehlédnutelném žlutém tričku s nápisem Pippo Dzumbo. Můj, vlastně náš česky mluvící průvodce, protože nejedu sám. Platím domluvený obnos v eurech, když přichází trojice žen v kompletní safari výbavě. Moc si nás nevšímají, jen po sobě – přiznejme si, trochu nedůvěřivě – pokukujeme. Máme lepší místa, protože jsme přišli dřív a na ně zbyla ta vzadu. Ale možná to je tím, že my Češi jsme vždycky tak trochu nespokojení. Třeba když náš mladý průvodce při placení vrací keňské šilinky, což jednoho z účastníků výletu zbytečně rozčílilo. Nakonec se to gentlemansky vyřeší. Ještě vyzvedneme sympatický manželský pár z Břeclavi, z něhož se vyklubou opravdoví světoběžníci a skvělí vypravěči. Takové spolucestující všem přeju.
Sedm nadšenců s řidičem a průvodcem se tak konečně vydává do národního parku Tsavo East s úctyhodnou rozlohou 13 747 km². Cesta je sice dlouhá, ale čas rychle ubíhá, protože jsme všichni plni očekávání. Těšíme se, co všechno uvidíme, a tak trochu taky, jestli to opravdu stojí za to. Myslím na to, že lovec safari Theunis Botha, kterého rozdrtil slon v Zimbabwe, svou smrtí zaplatil za všechny zlé skutky a nás tím pádem čekají jen hezké zážitky.
Všichni máme kamery nebo mobily, abychom si natočili svá dobrodružství. Já mám nové mini GoPro, všestrannou a výkonnou kameru s výborným rozlišením, se kterou se chystám seznámit po cestě do parku. Zastávka před branou do parku Tsavo se mi zdá vhodná, abych aspoň zjistil, jak se zapíná. Než si všichni odskočí, natáčím suvenýry v obchodě. Jenže když za okamžik zvednu hlavu, nikde nikdo. Všichni jsou pryč, vypařili se. Moji spolucestující, auto i průvodce. Všude kolem jsou jen místní a cizí lidé, kteří využívají poslední zastávku, než vjedou bránou do parku, kde už se nesmí vystupovat z džípu.
Sám sebe se v duchu ptám, jestli si vůbec všimli, že s nimi nejsem. Nebo to možná zaregistrovali a byli rádi, že budou mít víc místa. V tu chvíli jsem se fakt orosil bez ohledu na panující vedro. Jen jeden obchod, vlastně spíš bouda, jeden vchod, jeden okamžik a všichni jsou fuč. Jsem bezradný, protože si nepamatuju ani značku auta, ani jak vypadá náš řidič, natož průvodce. Všichni mi připadají tak trochu stejní. Tak vyděšeně pobíhám kolem ostatních džípů a tiše doufám v zázrak. Ať si mě někdo všimne, nebo dokonce najde, drmolím v duchu mantru.
Uf, po nekonečných patnácti minutách se členové naší výpravy vracejí od řeky za boudou se suvenýry, kde fotili krokodýly. Já jsem sice žádného neviděl, ale byl jsem tak šťastný, že jsem zase s nimi, že jsem to vůbec neřešil.
Jakmile projedeme bránou Sala Gate, ocitneme se v nejopravdovější Africe. Takové, jakou jsem na vlastní oči do té doby snad nikdy neviděl ani v dokumentech. Všechno, ale úplně všechno, mi připadá opravdově nádherné. Všude kolem se pasou gazely a antilopy, přímo před naším džípem přecházejí zebry. Příroda mě zaskočí svou zelení hrající modrými a hnědočervenými tóny. Všude kolem se rozprostírá kouzelná planeta zvířat zasazená do nadpozemsky barevných kulis umocněných magickými zvuky africké přírody. Tu a tam vyschlé koryto nebo malá louže vody, které později vystřídají velké tůně a jezera.
Máme s sebou i dalekohledy, s nimiž jsme se stihli seznámit už během cesty. K velkému pobavení řidiče i průvodce fotíme všechno, co se hýbe. Motýly, zvířata i krajinu. Je to pravá esence divokého života, která mě nepřestává ani na chvíli udivovat. Červená cesta, modrá obloha, bílé mraky… Nevěřili byste, jak můžou být barvy úžasné! Takovou jedinečnost a nespoutanost nezažijete v žádné zoo na světě. A všemi smysly k tomu.
Tsavo East se nepodobá žádnému jinému africkému parku. Je největší chráněnou oblastí v Keni a domovem většiny velkých savců: obrovských stád tzv. červených slonů, nosorožců, buvolů, lvů, leopardů, hrochů, krokodýlů, antilop vodních a žirafích, malých kudu a více než pěti set ptačích druhů.
Pozorujeme stáda slonů. Jsou velmi blízko. Volní a majestátní sloni, červení od prachu, rvoucí svými choboty trávu, z níž vylétávají vyplašení ptáci a motýli. Další si užívají koupel v jezeře, stříkají na sebe vodu a jsou ve svém živlu. Kolem dospělců všude malá slůňata! Poslouchat zvuky, které vydávají, se nepodobá ničemu jinému na světě. Proudí mnou celá škála pocitů. A vidím, že ostatní to mají taky tak. Každému z vás přeji, aby si jednou za život dopřál safari. Je to strhující a nabíjí to do té doby nepoznanou energií.
Jako zkamenělí s otevřenými pusami zíráme, když sloni zničehonic opouští vodu a začínají přecházet cestu. Dost rychle, ale vznešeně. Je to fascinující pohled. Najednou se největší slon otočí a rozběhne přímo proti autu, ve kterém stojíme. Srdce nám buší až v krku a všichni bez výjimky tajíme dech. Pak se zastaví, varovně zatroubí, zamává ušima a zahoupe hlavou, jako by říkal: „Proč nás rušíte? Jděte pryč!“
Každý mu, myslím, rozumí. Pořádně se lekneme, někdo docela dramaticky vyjekne. Ačkoliv teploměr ukazuje téměř čtyřicet stupňů ve stínu, všichni máme husí kůži. Slon se otočí a naštvaně odchází za svou družinou. No páni, pomyslím si, to je zatím ten nejmocnější moment celého safari, alespoň pro mě. Svobodný a sebevědomý tvor brání svůj klid. Pohled na zaprášeného červeného slona, jak se stříká temnými vodami ve stínu vysoké trávy, se do mé paměti zapisuje jako jeden z nejmagičtějších obrazů Afriky.
Po západu slunce se v divočině ubytujeme, navečeříme se a jdeme brzy spát. Překvapí nás jen obrovská hejna cvrčků. Jsou všude. Ráno po snídani se vracíme do parku. Potkáváme lvice, vidíme z dálky hrochy, buvoly a nakonec i žirafy, na které jsme se všichni moc těšili. Toto safari si budu pamatovat celý život. Afrika mi ukázala svou neopakovatelnou krásu a já jí za to budu nadosmrti vděčný. Tak tedy ještě jednou děkuji, Afriko, děkuji, Keňo!
Duch a Temnota – dva lidožraví lvi
Na konci 19. století dva lvi lovili pracovníky stavební brigády, která se podílela na výstavbě železnice přes Tsavo. Během několika týdnů lvi zabili a sežrali 135 dělníků. Teprve pak se je podařilo zastřelit. Díky této události jsou Tsavo a jeho lidožraví lvi dodnes velmi známí.
Pravdivý příběh z doby, kdy se Afrika stala bojištěm evropských mocností a vrcholila kolonizace, se Británie rozhodla vybudovat železniční spojení mezi východním pobřežím a Viktoriiným jezerem. Co mělo být triumfem technického pokroku, se rychle proměnilo v noční můru. Dva lidožraví lvi začali bez milosti lovit dělníky pracující na stavbě mostu přes řeku Tsavo. Během devíti měsíců rozpoutali krvavé peklo a celý stavební projekt zastavili.
Inženýr John Patterson byl jediný, kdo se odvážil postavit těmto krutým šelmám, a své dobrodružství později barvitě popsal ve své knize. Jeho strhující vyprávění o odvaze, vytrvalosti a nezlomnosti lidského ducha se i po více než stu letech těší nesmírné popularitě. To dokládá i řada filmových adaptací, včetně slavného snímku „Lovci lvů“ s Michaelem Douglasem a Valem Kilmerem v hlavních rolích. Příběh fascinoval celé generace. Příběh hlubin temné Afriky, kde se člověk střetává s divokou přírodou a kde každý okamžik může být tím posledním.