Page 1


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

DOBRODRUŽSTVÍ V ZAHRADĚ Na nevelkém kopci, kousek od lesa, stál malý domek s velkou zahradou, která dále pokračovala vzhůru do svahu, kde hospodář časem vybudoval přístřešek pro ovci Oviku a jejího syna Březíka, ale nakonec byl tak velký, že se mu začalo říkat Ovčí palác. Kromě oveček v jeho dolní části pobývalo 10 slepic s kohoutem a horní část sloužila pro pomůcky ke včelaření. Hospodář místnost vybavil také dřevěnou truhlou jako zásobárnu s různým krmivem a celý prostor díky včelařským potřebám krásně voněl medem. Přístup k Ovčímu paláci byl ohraničený plotem a malou brankou oddělující výběh pro zvířata a zahradu. Na tomto pomezí, vyživován kompostem, se uchytil malý bez. S příchodem jara se rozproudila jeho míza a jednou ráno se otevřela část kmene, ze které se vybatolil skřítek Kompostík. Narovnal si svá strnulá dřevěná chapadýlka a pohodlně se usadil ve svém úkrytu. Jeho nenápadný vzhled připomínající pokroucené klubíčko klacíků mu poskytoval velkou výho-

2


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

du – prakticky nikdo si ho nevšiml. Ale byl schopen vše sledovat a vnímat, protože kromě moudrosti měl i kouzelnou moc – rozuměl totiž nejen řeči stromů, ale i zvířat a dokázal tedy dobře chápat, co si mezi sebou povídají. Vysledoval, že každá z deseti slepic měla nějakou typickou vlastnost, a tak si je postupně pojmenoval. Marnivá Tretka neustále hledala něco třpytivého. Zrána klovala do lesknoucích se kapiček rosy, ale ty se pod údery jejího nedočkavého zobáku rychle měnily pouze v mokré flíčky. Trochu ji to zlobilo, ale nevzdávala se a věřila, že jednoho dne najde nějaký skvost, kterým ozdobí své všední peří. Jejím pravým opakem byla Tetka. Ta na sebe vůbec nedbala. Peří měla ledabyle rozházené a často si po sezobnutí nějaké žížaly ani neotřela zobák o trávu. Smutka se zase nejraději procházela po vzdálených koutech zahrady, daleko od ostatních a stále se snažila pochopit, proč jí není na světě veselo. Klepka samozřejmě sledovala všechno kolem a byla tak nedočkavá sdělit novinky ostatním, že často využívala Oviku jako soukromé taxi. Vyskočila si jí na záda, lehce klovla do husté vlny a za malou chvíli už byla u ostatních. Vědka se snažila pochopit, proč s nimi nesdílí příbytek kromě ovcí třeba

3


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

i koza nebo králíci a stále čekala na nějaký nový zdroj informací, aby to mohla ostatním vědecky podat. To Květce bylo úplně jedno, s kým se dělí o příbytek. Její vášní byly květiny a stromy. Časem k těmto sedmi slepicím ještě přibyly tři nové, které z nějakého důvodu stále poletovaly a mnohdy se jim podařilo ohradu přeletět tak, že i kos, který sedával na velkém ořechu, klapal v údivu zobákem. První z nich, Baletka, se při přeletu na větší vzdálenost krásně otočila a lehce přistála s rovnými pařátky. Kokoletka neustále koketovala a opakovala své kokodák, aby budila pozornost kohouta Tokana, který se jí moc líbil. Zato Popletka občas sklízela slepičí kokochichotání, protože si pletla směr a z ohrady místo ke kurníku odlétávala k sousedům. Celému hejnu slepic samozřejmě vévodil kohout Tokan. Pyšnil se svými družkami a každičké ráno o nich kokrhal ódy vycházejícímu slunci. Byl také neúprosným strážcem. Běda tomu, kdo si dovolil na jeho kamarádky zavolat byť i jen oblíbené „pipipi“. Neváhal a okamžitě střemhlav útočil svým ostrým zobákem a rozpjatými křídly. Slepice, především Vědka, si občas mezi sebou klokotavě stěžovaly, že jim dává Tokan málo osobní svobody a kvůli tomu, že je kohout, nemusí ještě všechno

4


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

vědět nejlíp, ale díky jeho spravedlivému postoji ke všem každodenním záležitostem ho měly v úctě.

TYNKA, HUBERT, MIOŠEK A KOČIČKA BÍLÁ Jednou večer uviděl Kompostík na zahradě rezavou fenku, jak prolézá mezi ploty a hledá nějakou zábavu. „Hej ty, kdo jsi?“ zeptal se psí řečí. Tynka se rozhlížela, štěkala, ale stále nemohla přijít na to, kdo ji oslovil. Potom uslyšela šustění listů bezu a odtud se ozvala rádoby psí slova: „Dovol, abych se představil. Jsem Kompostík a bydlím v tomto keři.“ „A kde ses tam prosím tě vzal?“, odvětila Tynka. „Jaro mě vytáhlo ven z mého podzemního domova“ „Tak to je skvělá zpráva, zaběhnu ji štěknout kamarádům – kocourovi Hubertovi, Miovi a kočičce Bílé.“ A za chvíli se přihnali všichni čtyři. Nejdříve se představil Hubert. Drobný, černobílý kocou-

5


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

rek původem z Nového Strašecí bydlel před mnoha lety u rodiny hrnčířů spolu s dalšími zvířaty a často se prý na něj nedostalo jídlo, protože byl málo průbojný. Měl nadvakrát zlomený ocásek a nikdy nechtěl říct, jak se mu to stalo. Miloval pohodu a teplo, na které byl zvyklý z hrnčířských pecí. Přes den byl venku, ale v noci obvykle spával u komína v domě hospodáře. Na Březíkov se dostal jako dárek k Mikuláši. „A co ty kočičko?“, hvízdl jedním dechem Kompostík „Jak se jmenuješ?“ „Říkají mi Bílá. Jmenovala jsem se původně Selfie, ale hospodářově ženě se mé jméno zdálo divné, tak mě přejmenovala. Posadila si mě na klín a říkala mi, že by mi slušelo jméno Bílá, i když mám teď na sobě i černé flíčky – a také jsem prý moc milá - ani nevím, jestli si to jméno vůbec zasloužím, mňau…“ „Jéé, to se mi líbí“, zachrastil Kompostík svými chapadýlky „a navíc se to rýmuje!“ Potom se trochu naklonil k Tynce a zašeptal:“A ty jsi měla odjakživa toto jméno? „No, Sára z domu k tomu přidala ještě jedno přízvisko“ a nějak rozpačitě začala hrabat packou do země, jako by tam hledala kost. „Víš, já jsem trochu s čistotou na štíru, tak mi říkají Tynka-Špínka“. Tohle Kompostíka náramně pobavilo. Smál se a celý se natřásal, až se mu některá chapadýlka za-

6


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

plétala do sebe jako pomlázka a poté odvětil: „Tak to si budeme rozumět, Tynko, já si také nečešu ty své rozevláté dřevěné dredíky každý den. Většinou mi je urovná vítr.“ Naposledy se představil Mio. Šedobílý kocour s kulatým, dobráckým obličejem. „Já jsem původně bydlel u sousedů a chodil jsem tu jen na návštěvu. Ale nějak o mě nestáli, tak jsem vlastně doma tady. Občas se toulám, nemotám se jen kolem domu jako Hubert, ale vždy se tu rád vracím, protože každý musí mít nějaký domov – to asi víš, Kompostíku…“ Ten jen chápavě přikývl a z jeho očí najednou vyzařovalo zvláštní světlo… „Tak přátelé milí, jsem moc rád, že jsme se seznámili. Víte, večer mi bývá smutno. Slepice s kohoutem odejdou ze zahrady a schovají se v kurníku a Ovika s Březíkem přespávají v Ovčím paláci, nebo se někdy v noci pasou v horní zahradě. Mám takový návrh. Co kdybyste přišli někdy večer pod můj bez a povídali jsme si o tom, co tu prožíváte?“ „To je super nápad!“ Odvětila všechna zvířata. „Ale co slepice?“ „No, možná by se našlo řešení“, hafla Tynka. „Mohla bych se s nimi domluvit a zkusit uvolnit tu dřevěnou závoru packou, nebo poprosím Březíka, aby do ní pořádně trkl – on to rád udělá.“ „Ujednáno“, zachrastil klacíky Kompostík. „Takže po se-

7


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

tmění u mě.“ Hospodář byl toho večera velmi překvapený, jak rychle a ukázněně hopkaly slepice do kurníku a Ovika s Březíkem předstírali, jak už jsou otrávení z toho pasení a potřebují si lehnout.

ZERA Když se po celé zahradě rozprostřelo ticho a tma zahalila vše tak, že nebylo vidět ani na krok, zvířátka se uvelebila co nejblíže bezu a Tynka začala vyprávět. „Prvním zvířetem na Březíkově byla Zera.“„Ó Zera, to je krásné jméno“ vzdychla sborově všechna zvířata. „Ano, pokračovala Tynka, krásné jméno pro krásnou fenku. Byla celá černá, srst se jí leskla jako pyritové uhlí a pod krkem měla bílou elegantní skvrnku. Její předchozí majitelka ji měla doma v bytě spolu s rotvailerkou Deborou. Když byly malé, docela dobře se snášely, ale jakmile povyrostly, začaly na sebe útočit, a tak se majitelka rozhodla, že se Zery zbaví a dala ji do útulku.

8


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

A odtud se Zera dostala na Březíkov jako dárek k Vánocům. Hospodyně nebyla na tento druh zvířete vůbec připravená, nevěděla, co má dělat a také Zera se nového prostředí bála a při sebemenším přiblížení na svou paničku cenila zuby a vrčela. Postupem času se však s novým prostředím sžila natolik, že se stala veselým zvířetem a nejen to, byla navíc nesmírně učenlivá. Věděla, že když dostane povel „běž nahoru, půjdeš domů“, má jít k horním dveřím. A když uslyšela jen „domů“ běžela k dolnímu vstupu do domu. A nejraději měla hru Kukikuk. Toto slovo u ní vyvolalo touhu oběhnout dům a objevit se na opačné straně. A největším štěstím bylo, když ji tam někdo čekal a pochválil ji. To by opakovala až do úmoru. Svůj pelech měla v horní části stavení a pokaždé, když si odpočinula, ráda přibíhala po schodech do kuchyně. Nejprve se vždy za skleněnými dveřmi zjevila její černá silueta a poté radostně vbíhala kolem krbu na kobereček, nebo skočila rovnou do náruče. A Tynka pokračovala: „Jednou uprostřed zimy se vydala hospodyně, Sára a Zera na procházku do lesů. Z ničeho nic se mezi stromy objevila srnka. A protože Zera vůbec nebyla zvyklá na zvířata žijící v přírodě, znala je totiž jen z televize, na kterou se dívala z gauče u

10


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

předchozí majitelky, ozval se u ní zvířecí pud, pochopila to jako výzvu a začala srnku honit. Marně ji hospodyně i Sára volaly. Ztratila se, jako by se po ní slehla zem. Po marném volání se hospodyně se Sárou vrátily domů, usedly na pohovku a plakaly. Bály se, že Zeru už nikdy neuvidí. „Kde je ten černý stín?“ naříkala hospodyně. Nemohla spát, tak se se Sárou vydaly v noci do lesů a volaly: „Zero, domů, Zero, domů“, ale marně. Po probdělé noci pokračovalo další pátrání. Nakonec hospodyni napadlo, jestli se náhodou nevrátila k předchozí majitelce. Zazvonila u ní na dveře a ejhle! Vyběhla Zera a Debora. „Zerinko, kde jsi byla?“ radostně, ale s úzkostí v hlase zvolala hospodyně. „No kde asi?“ Spustila ledovým hlasem původní majitelka. „Máte si ji pořádně hlídat“. „Víte, kamarádi, pokračovala Tynka, ptala jsem se Zery, proč se nevrátila na Březíkov a ona mi vysvětlila, že když se dostala do hlubokého lesa, nalezla stopu jen do původního místa, kde bydlela“. „Škoda, že hospodyně nerozumí psí řeči, jinak by se netrápila, že Zera od ní chtěla utéct“, dodala Tynka. Ale vše dopadlo dobře a Zera žila dlouhý, krásný život na Březíkově a když nadešel její čas, odešla do nebe v náručí hospodyně. A je tu stále s námi, pro-

11


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

tože má hrobeček na zahradě pod krásným modřínem a my za ní chodíváme, vzpomínáme na ni a posíláme jí do nebíčka v naší řeči zprávy o tom, co je tu nového. Zvířátka ani nemukla. Dokonce Březík, který nikdy nevydržel dlouho poslouchat bez toho, že by do něčeho trkl nebo si uškubl kousek trávy, jen tiše zíral. Slepice Bědka začala smutně kdákat: „Ach jo, my už ji neuvidíme“. Ale Vědka se do ní hned pustila. „Co blázníš, ty tragédko? Však ona je tady stále s námi – možná v jiné podobě, než si dovedeš představit, ale radost, kterou přinesla, se nikdy neztratí. Místo toho věčného bědování bys měla raději žít tak, aby na tebe také ostatní vzpomínali jako na příjemné zvíře.“ „Máš pravdu, Vědko“. Budu se o to snažit.“ „A měla Zera ráda květiny?“ vyzvídala Květka.„Ó ano“, tence zavyla Tynka. Nejraději měla pampeliškový nebo sedmikráskový věneček, který jí vždy na jaře upletla Sára nebo hospodyně.“ „Přátelé,“ ozval se Kompostík. Měli bychom už jít spát. Je hodně pozdě a byli byste moc unavení. Takže zítra na viděnou a nechme si zdát o krásné Zerince!“ Uběhl další den, pomalu se stmívalo, zvířátka se shromáždila pod bezem a slova se ujal Miošek.

12


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

MIOŠKOVO NEDOBROVOLNÉ VĚZENÍ „Upřímně řečeno nevím, jak začít“, mňoukl Miošek. „Víte, já moc rád doprovázím hospodáře a hospodyni po zahradě a také do včelína, kde kdysi pobývaly včely, ale ty už mají své nové úly venku a místnost slouží k přechovávání různého haraburdí. Jednou podvečer tam hospodyně nesla nějaké věci a já jsem ji jako obvykle následoval. Šmejdil jsem kolem různého nádobí a zaujal mě starý šicí stroj s velkým kolem. Povyskočil jsem a oběma packami se o něj opřel. Kolo se trochu pootočilo a já jsem se do té hry tak zabral, že jsem si ani nevšimnul, že hospodyně už odešla. Musela hodně spěchat, protože když má prázdné ruce, obvykle mě vezme do náručí a nese; ví, že to mám moc rád…ale tentokrát se tak nestalo. Snažil jsem se rychle dostat ven malou škvírou mezi dveřmi, ale marně. Začal jsem panikařit, skákat, mňoukat, ale nikdo mě neslyšel. Také už jsem dostával hlad a hledal něco k snědku, ale nacházel jsem pouze staré hrnce, ze kterých

13


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

občas zavanula vůně kdysi vařeného jídla. Ale nejhorší byla žízeň. Pokusil jsem si představit misku vody a masíčka, ale bylo mi ještě hůř. Po prohledání a pročichání všech koutů jsem vyčerpáním usnul. A zdál se mi prazvláštní sen. Pronikaly do něj divné zvuky, které vycházely z uskladněných věcí. „Jsme zvědavé, jak dlouho tady budeme ještě trčet“ stěžovaly si černé boty. Nejdříve jsme tančily na večírcích a teď se máme smířit s tím, že se do nás pokouší zakousnout stará myš, co tu pravidelně chodí večer hledat něco k snědku. Naštěstí nejsme z kůže, to by určitě byl náš konec“. „A co mám říkat já?“ Ozval se krásný šálek na kávu. Byl jsem pýchou starodávného příborníku, servírovali ve mně výbornou kávu nebo čaj a teď si na mém dně pavouci shromažďují suché mouchy…A vtom se ozval tichounký pláč. To byla panenka Jituška v růžových šatečkách. „A víte, jak dlouho jsem tu já? Když byla hospodyně malá, dostala mě k narozeninám. Měla jsem krásné dlouhé vlasy, mrkala jsem, s pomocí chodila a přitom otáčela hlavou. Každý mě obdivoval. A teď? Stále čekám na nějakou malou holčičku, která by si se mnou hrála, ale nikdo nepřichází. Bojím se, že mi už nikdy neučešou mé vlasy a nepodaří se mi otevřít tak dlouho zavřené oči. Toto

15


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

smutné povídání Mioška probudilo. Začal znovu důkladně prohledávat celou boudu, až opravdu objevil panenku Jitušku. Pohladil ji pacičkou a mňoukl: „Jituško, pokusím se pacičkami otevřít tvé oči. Neboj se, drápky si zastrčím. Hřebínek sice nemám, ale můj jazýček je drsný a mokrý, tak ti vlásky vyčistím a hezky ulízám. Chceš?“ Jituška byla štěstím celá rozradostnělá, až se jí z toho zázraku zatočila hlava. „To víš, že ano, kocourku! Miošek se pustil do práce a za chvíli byla Jituška jako nová. Na moment zapomněl na svou žízeň a hlad, ale ty se začaly hlásit čím dál víc. Pomalu svítalo, Miošek začal znovu zoufale mňoukat a skákat; narážel do skleněného okna všemi packami, škrábal na dveře, ale marně. Ráno začala hospodyně lamentovat. „To je divné, Miošek si včera večer nepřišel na jídlo.“ To víš, kocour“ odvětil hospodář. „Pár dnů se bude toulat a zase přijde.“ Ale Miošek se neobjevil ani večer. „Ach jo“, povzdychl jsem si. Oni na mě asi úplně zapomněli. Co si jen počnu?“ Pár předmětů v boudě se pustilo do pláče. Kolo šicího stroje se snažilo roztočit, aby mi udělalo radost. Černé boty začaly poskakovat na polici v rytmu veselé melodie, kterou vyluzoval zapomenutý klarinet. Pavouci začali o překot tkát sítě a předváděli artistické

16


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

kousky. Hrnce se snažily ze svých emailových pórů vypotit alespoň trochu vůně, ale já už jsem začal být apatický, jen jsem ležel na zemi a pomalu se začal loučit se životem. „Jste moc hodní, přátelé, řekl jsem všem, ale já už nemám sílu. Prosím vás, nějak ode mě pozdravujte Huberta, Tynku a všechna ostatní zvířata“….zavřel jsem oči a zůstal nehybně ležet. Ale to už začala hospodyně panikařit. “Přeci není možné, aby se Miošek tak dlouho neukázal.“ Začala si vzpomínat, kde a kdy ho vlastně viděla naposledy. A najednou jí naskočila hrůzná myšlenka. „Že on zůstal před těmi dvěma dny ve včelíně?!!“ Okamžitě běžela nahoru do zahrady a bez dechu otevírala dveře do boudy. A instinkt ji nezklamal. Miošek ležel na podlaze, ale naštěstí jevil známky života. „Uslyšel jsem otevírání dveří a chabě zahlédl siluetu hospodyně.“„Miošku, Miošku!“ uslyšel jsem odněkud zdáli….“Ty můj kocourku milý, honem se pojď napít a najíst.“ „Hospodyně mě popadla do náručí a utíkala se mnou do domu. Potom jsem dostal různé dobrotky a pomalu se vzpamatovával z toho šoku. Přátelé, musím se přiznat, že jsem moc rád, že jsem to své nechtěné vězení přežil.“ Skřítek si chtěl svými chapadýlky setřít slzy,

17


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

které voněly bezovým květem, ale Kočička Bílá pohotově vyskočila na větev a pacičkou mu je usušila. Všechna zvířátka na chvíli ztichla a poté se ozval beran Březík. „Miošku, škoda, že jsem tě neslyšel. Já bych do toho okna trkl hlavou a vysvobodil tě.“ Vědka dodala: „Stejně by mě zajímalo, jak dlouho bys tam ještě vydržel, protože vím, že žádný živočich nemůže bez vody dlouho žít.“ Mioškův příběh byl tak silný, že se zvířátka narychlo rozloučila a šla spát.

NOVÁ PŘÍCHOZÍ Příští večer bylo znovu setkání pod bezem. Ale Tynka se neobjevila. „Co s ní asi je?“ zabečela Ovika. Samozřejmě ji také ovlivnil Mioškův příběh a začala se o ni bát. „Bývá tu vždy jako první a než se všichni sejdeme, stihne aspoň pětkrát oběhnout zahradu. „Třeba mi zase vylizuje misku“ mňoukla Kočička Bílá. „Nás to taky bez ní nebaví, zakvokaly souhlasně ostatní slepice a jejich rozhodnutí po-

18


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

tvrdil Tokan silným zakokrháním. „Tak jde se spát a zítra zase u Kompostíka“. „To je moudré rozhodnutí“, potvrdil Kompostík. „Večery začínají být stále chladnější a můj bez denně ztrácí spoustu listů a cítím, jak slábnu. Tak dobrou noc a těším se na zítřek!“ V podvečer se zvířátka sešla poněkud dříve, protože už se nemohla dočkat, až zase uvidí Tynku. Ta opravdu přiběhla, oči rozzářené, nemohla ani popadnout dech. „Kamarádi, kamarádi, mám úžasnou novinu! Máme v domě nové zvířátko! Ale nejdříve se chci omluvit, že jsem včera nepřišla. Spala jsem totiž v domě s novou malou kočičkou Katkou, kterou hospodyně našla v lese v Kateřinicích. Chtěla, abychom se seznámily a já jsem jí třeba neubližovala, protože je prozatím hodně nemocná. Snažím se ji rozveselit, aby moc nevnímala ty léky, injekční stříkačky a především tu bolest. Pořád naříká a vleče za sebou jednu nožku. Ale určitě se uzdraví, vždyť i láska uzdravuje.“ Březík zpozorněl a úplně zapomněl na to, že chtěl zrovna Oviku trknout. Kompostík začal radostí třást celým bezem a vůbec mu nevadilo, že prakticky oklepal zbývající listí. Bědka zabědovala: „A bude nás mít ráda?“ Květka podotkla: „Konečně snad někdo bude

19


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

mít také rád květiny.“ A Tokan dodal: „Doufám, že mě bude poslouchat na každé zakokrhání!“ „Tak už toho nechte“, zabečela Ovika a ať Tynka pokračuje. Určitě se budeme mít všichni rádi.“ Ale Kočička Bílá si tím tak jistá nebyla. Jestlipak se nebudou s novou kočičkou prát o jídlo??? Tynka se tedy posadila mezi zvířátka a pokračovala.“ Odpoledne na mě zavolal hospodář a říkal mi: „Tynko, máme doma novou hodně nemocnou a zbědovanou kočičku. Doufám, že na ni budeš hodná a nebudeš na ni skákat nebo štěkat. Necháme tě s ní doma, abyste se seznámily.“ Večer jsme tedy s Katkou dostaly najíst a potom hospodáři odešli a my jsme zůstaly v pokoji samy. Katka se ode mě odtáhla a chvílemi naříkala, ale potom si vlezla do pelíšku a začala tenounce mňoukat svůj příběh. „Pejsku,“ – „jsem Tynka, abys věděla“ – „jsem moc slabá - všechno mě bolí - nejdříve jsem chvilku bydlela se svou maminkou ve stodole - ale potom mě nějaká ruka popadla a odnesla do lesa - byla jsem tam sama – měla hlad a žízeň - jedla jen hlínu a listí - slábla jsem a mňoukala o pomoc - chodila jsem ke stavení - ale nic mi nedali - prý když mi dají jednou najíst, budu je otravovat pořád - tak jsem si lehla k potoku - myslela jsem, že navždy usnu v tom vyso-

21


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

kém kapradí – a najednou mě někdo vzal do náruče - cítila jsem tlukot srdce - potom mě ta paní zabalila do bundy a odvezla mě k nějakému pánovi v bílém plášti - ten mě sice píchl, ale ulevilo se mi - dostala jsem najíst a ležela v náručí u té paní a pána, až jsem usnula. Probudila mě bolest v celém těle, tak jsem naříkala, ale ta paní mi dala něco sladkého na jazýček a bolest ustala…“Celou noc jsme ji s hospodyní a hospodářem hlídali,“ řekla Tynka a musím přiznat, že jsme se o ni moc báli. Přátelé, cítila jsem se hodně poctěná tím, že mi hospodáři projevili důvěru a dovolili s Katkou v noci být.“ Všechna zvířátka byla na Katku zvědavá, ale ta se dlouho léčila doma, protože zpočátku byl její stav hodně špatný. Každý večer o ní Tynka přinesla nové zprávy a jednou přiběhla s veselým štěkotem: „Katka už zítra půjde ven!“ Kompostík se zamyslel a po chvíli slavnostně zachrastil klacíky, pohodil svými dredíky a flétnově znějícím hlasem prohlásil: „Domnívám se, že šťastný konec Mioškova příběhu, prokouknutí panenky Jitušky a záchrany Katky bychom měli patřičně oslavit. Co kdybychom uspořádali zahradní ples? Zvířátka byla nadšená a začala se domlouvat,

22


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

že tedy příští sobotu uspořádají ples. Ale co si vzít na sebe? A jakou budeme mít hudbu? A kdo všechno přijde? Ovika bečela jeden nápad za druhým, Březík ji do toho pořád trkal a poskakoval, Tynka poštěkávala text nějaké staré písně, jak pes jitrničku sežral a trvala na tom, že ji zná už od své babičky a na plese ji přeci musí zaštěkat, slepice kdákaly jedna přes druhou, Hubert s Mioškem začali mňoukat něco jako – kocouři jsou fešáci, a ne žádní vandráci, až se probudily včely a začaly výhružně bzučet, že je přiletí píchnout. Tuto vřavu konečně přerušil Kompostík tím, že zaklepal klocíkovými prstíky na bez a hvízdl: „Tak dost, přátelé! Takto ples nikdy neuspořádáme! Mám nápad. Březík otevře dveře do včelína a přinese mi kus papíru. Zítra večer se sejdeme a domluvíme se, co budeme na plese dělat a já to sepíšu. Souhlasíte? Všechna zvířátka tento nápad jednohlasně odsouhlasila a šla spát s tím, že si promyslí své kostýmy a role na plese.

23


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

PŘÍPRAVA NA PLES Tentokrát se všichni sešli už hodně brzy, protože bylo zapotřebí, aby Kompostík dobře viděl na psaní programu plánovaného plesu. Celá zvířecí parta se netrpělivě shromáždila u bezu, Kompostík vzal ostrý klacík, který si namočil do nějaké blátivé hmoty z kompostu a ujal se slova. „Domnívám se, že by měl ples začít nějakou společnou písní – co říkáte, přátelé? Anobéé, ozvala se Ovika s Březíkem. Anokykyryký, přidal se kohout, anokokodák, sborově přitakaly slepice. Tynka hafla a Mio, Hubert a Kočička Bílá o překot mňoukali na znamení souhlasu. „Celý den jsem také přemýšlel o textu písně, kterou bychom si mohli na úvod zazpívat“ promluvil Kompostík. Co říkáte tomuhle? Březíkov je naším rájem, všichni o nás mají zájem, ó jé, zájem Vodu, zrní, chleba nosí, v létě nám všem trávu kosí, ó jé kosí V zimě seno podávají, na noc dvířka zavírají Lišky zkouší přelézt ploty, kuna číhá na dobroty My však v ovčím paláci, spíme v klidu po práci, ó jé, My nejsme žádní, nejsme žádní, my totiž nejsme žádní lajdáci

24


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

Včely od rána si bzučí a svou pílí všechny učí Kočky mají laskominky od své kočičí maminky Tynka hafá a všem káže, jak si vážit hospodáře I ten Ostík co spí v kůlně má dobroty plné vůně

„Ale kdo to zazpívá?“ zabědovala Bědka. „No přeci všichni sborově“ ozval se Kompostík. Tokan bude dirigovat, nalevo v rohu v poslední řadě bude bečet basy Březík, v pravém výšky Ovika, Tynka bude běhat dokola, Miošek a Hubert budou mít sóla a Kočička Bílá povede za ruku panenku Jitušku s kočičkou Katkou v náručí. „Páni, to až vykdákám všem na Březíkově, tak mi to nikdo neuvěří!“ Kvokla Klepka. „Moment, ne tak zhurta“ pípla Tretka. „Zpěv je hezká věc. Ale co si oblečeme?“ „Vidíte“ zabědovala Bědka, není to tak jednoduché. „A co tak něco květovaného?“ navrhla Květka. „Já chci vypadat jako vědkyně“, podotkla Vědka. „Vidíte“, kvokla Smutka. „Už zase kvokáme jedna přes druhou.“ „A potom mi nemá být na světě smutno, když se na ničem nemůžeme jednohlasně shodnout.“ „Potřebujeme nějakou inspiraci“, podotkla Baletka a elegantně zatočila piruetu na jednom pařátku. „Řekneme Březíkovi,

25


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

aby nenápadně pootevřel dveře včelína – a to on udělá moc rád, hlavně, že bude do čeho trknout – a potom si každý v tom haraburdí najde nějakou ozdobu.“ A tak se stalo. Jako první se dveřmi protáhl Miošek. Bylo mu sice trochu úzko při vzpomínce na ty nekonečné tři dny v nedobrovolném vězení, ale těšil se, až o té plánované události poví Jitušce. „Jituško, Jituško, bude ples!“ Jituška se nejdříve polekala té mňoukavé „řeči“ a potom se zeptala: „Kde?“ Miošek jí všechno podstatné sdělil a Jituška začala radostí mrkat, chodit a otáčet hlavou zleva doprava; takto byl nastavený strojek uvnitř jejího těla. Miošek si musel pacičkou setřít něco mokrého, co se mu objevilo v očích. „Jituško, řeknu všem zvířátkům, že budeš královnou našeho plesu. A v náručí poneseš novou kočičku Katku z Kateřinic. Hned to poběžím mňouknout ostatním. Věděl, že nejrychleji se to zvířátka doví od Klepky. Té se z té úžasné noviny tak rozklepaly pařátky, že stačila jen pípnout na Oviku: „Ovi, honem!! Ovika sice zrovna žvýkala stébla šťavnaté trávy, ale rychle přiběhla, Klepka jí skočila na záda a začala na celou zahradu vykvokávat: „Panenka Jituška vidí a bude královnou plesu! A ponese v náručí naši novou kočičku Katku!“ Všichni se radovali. Kompostík potřepával

26


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

dredíky a hned ho napadlo, že by mohl na ples připravit bezovou šťávu. Včelky začaly vylétávat z úlu a bzučely: „My taky něco doneseme“. Ježek Ostík, který měl svůj úkryt hned za plotem v sousední zahradě, se rozhodl, že přispěje tím, že bude se svou rodinou podupávat do rytmu kohoutovi Tokanovi, až si bude vykračovat v čele slavnostního průvodu. A přípravy pokračovaly. Tynka, Mio a Hubert se domluvili, že jejich kostým bude překvapením. Ale slepice pojaly celou akci jinak. K večeru se do včelína začaly hrnout v čele s Tretkou jedna po druhé, aby našly nějaké ozdoby. Ze staré otevřené krabice čouhaly kusy stříbrných vánočních lamet a především Tretka si je zobáky vytahovala a omotávala kolem krku. Vědka objevila brýle s plastovými obroučky a poprosila Bědku, jestli by jí brýle nějak vzadu přichytila provázkem, který se válel na podlaze. „Proč já?“ naříkala Bědka. Vždyť víš, že vždycky všechno pokazím…“ „Aspoň to zkus,“ kvokla Vědka. A když to nepůjde, tak je položíme na plese na zem a Baletka na sklíčcích zatočí piruetu!“ Tetka se spokojila s puntíkovaným šátkem, který si nadhodila zobákem přes křídla. Bědka našla malé rukavičky a konečně se zaradovala, že až si je nasadí na pařátky, bude se jí dobře bědovat. Klepka

27


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

objevila starou nálevku-trychtýř a byla šťastná, že se jí budou novinky dobře vykvokávat přes celou zahradu. Březíkovi se zlaté a stříbrné lamety líbily tak, že si jimi hodlal omotat celý ocas. „A co já?“ zabečela Ovika. Byla vždy tak nějak odstrčená a teď jí to přišlo mimořádně líto. „Nebeč“, ozval se tenkým hláskem pavouk Pletík a po tenkém vlákně se spustil někde z horního trámu. My ti s mou manželkou Pletinkou zhotovíme tak krásnou čelenku, že ji budeš chtít nosit napořád. Víme, že tu mají v krabicích různobarevné bavlnky a vzor už nechej na nás. „To jsi moc hodný Pletíku“, zaradovala se Ovika. Nechci být neskromná, ale podívej se na mé ucho. Pořád v něm mám nějakou značku, která se mi vůbec nelíbí. Myslíš, že byste mi mohli s Pletinkou uplést místo čelenky raději nějaké velké barevné náušnice? Já bych si dala do uší třeba i ty barevné balónky, které si údajně věší hospodáři v zimě na nějaký stromeček – aspoň jsem to takhle slyšela od Tynky, ale prý se snadno rozbijí a znáš Březíka. Jednou by do mě trkl a bylo by po kráse. „Chápu, Oviko“. My to pro tebe uděláme moc rádi. Neboj se. Jako poslední šel na průzkum Tokan. Začal hledat něco, co by vyzdvihlo jeho sílu a obratnost. Takže když v rohu objevil starý dřevěný dětský žebřiňá-

28


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

ček, velmi se zaradoval a zakokrhal: „Kykyryký, družky moje, můžete se držet oje. Když se hodně uběháte, na vozík si poleháte.“ Všechny přípravy se samozřejmě neobešly bez kvokání, bečení, mňoukání a občasného Tynčina poštěkávání. Hospodář se právě vracel z dílny a zavolal na hospodyni:“ Ty jsi ve včelíně?“ Do zvířátek jako když střelí. Okamžitě se rozběhla na svá místa a předstírala, že spí. „Ne, já jsem u domu“, ozvala se hospodyně. „Doufám, že se do paláce nebo včelína nedostala nějaká liška nebo kuna! To bych jim asi pořádně vyprášil kožich.“ Ještě chvíli poslouchal, ale rozhostilo se naprosté ticho, tak se pomalu odebíral do domu. Následujícího dne k večeru se objevil na bezu kus papíru, na kterém stálo Kompostíkovým roztřeseným písmem toto sdělení: NA VĚDOMOST ZVÍŘENĚ SE DÁVÁ, ŽE DNES VEČER PO SETMĚNÍ V DOMĚ VEČER NIKDO NENÍ - V ZAHRADĚ SE VŠECHNO ZMĚNÍ KDO MÁ ZÁJEM O NÁŠ PLES, AŤ JSI KOČKA, NEBO PES, JEŽEK, BROUK ČI BERUŠKA, ZAŠEPTEJ MI DO OUŠKA, JESTLI PLESU ZÚČASTNÍŠ SE,

29


Ukázka z knihy – Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

AŤ O POČTU VŠECH NÁS VÍ SE. P.S. JÁ PO TŘETÍM ZAKLEPÁNÍ PRO VŠECHNY DNES BUDU K MÁNÍ. VÁŠ KAMARÁD KOMPOSTÍK, ZA ÚČAST JIŽ PŘEDEM DÍK

30


Profile for Pointa Publishing

Skřítek Kompostík a jeho kamarádi  

Skřítek Kompostík a jeho kamarádi  

Advertisement