Skřítek Kompostík a jeho kamarádi by Pointa Publishing

Skřítek Kompostík a jeho kamarádi Miluška Štefanová

Skřítek Kompostík a jeho kamarádi

Miluška Štefanová 2020

Skřítek Kompostík a jeho kamarádi Na nevelkém kopci, kousek od lesa, stál malý domek s velkou zahradou, která dále pokračovala vzhůru do svahu. Tady hospodář časem vybudoval přístřešek pro ovci Oviku a jejího syna Březíka, ale nakonec byl tak velký, že se mu začalo říkat Ovčí palác. Kromě oveček pobývalo v jeho dolní části devět slepic s kohoutem a v horní části byly uloženy pomůcky ke včelaření. Hospodář místnost vybavil také dřevěnou truhlou na zásoby různého krmiva a celý prostor díky včelařským potřebám krásně voněl medem. Přístup k Ovčímu paláci byl ohraničený plotem a malou brankou oddělující výběh pro zvířata a zahradu. Na tomto pomezí, vyživován kompostem, se uchytil malý bez. S příchodem jara se rozproudila jeho míza a jednou ráno se otevřela část kmene, ze které se vybatolil skřítek Kompostík. Narovnal si svá strnulá dřevěná chapadýlka a pohodlně se usadil v kmeni bezu. Jeho nenápadný vzhled připomínající pokroucené klubíčko klacíků mu poskytoval velkou výhodu – prakticky nikdo si ho nevšiml. Ale on byl schopen vše sledovat a vnímat, protože kromě moudrosti měl i kouzelnou moc – rozuměl totiž nejen řeči stromů, ale i zvířat, a dokázal tedy dobře chápat, co si mezi sebou povídají. Vysledoval, že každá z devíti slepic má nějakou typickou vlastnost, a tak si je postupně pojmenoval. Marnivá Tretka neustále hledala něco třpytivého. Zrána klovala do lesknoucích se kapiček rosy, ale ty se pod údery jejího nedočkavého zobáku rychle měnily pouze v mokré flíčky. Trochu ji to zlobilo, ale nevzdávala se a věřila, že jednoho dne najde nějaký skvost, kterým

ozdobí své všední peří. Jejím pravým opakem byla Tetka. Ta na sebe vůbec nedbala. Peří měla ledabyle rozházené a často si po sezobnutí žížaly ani neotřela zobák o trávu. Smutka se zase nejraději procházela po vzdálených koutech zahrady, daleko od ostatních, a stále nemohla přijít na to, proč jí není na světě veselo. Klepka samozřejmě sledovala všechno kolem a byla tak nedočkavá sdělit novinky ostatním, že často využívala ovci Oviku jako soukromé taxi. Vyskočila jí na záda, lehce klovla do husté vlny a za malou chvíli už byla u ostatních. Vědka se snažila pochopit, proč s nimi nesdílí příbytek kromě ovcí třeba i koza nebo králíci, a stále čekala na nějaký nový zdroj informací, aby to mohla ostatním vědecky podat. To Květce bylo úplně jedno, s kým se dělí o příbytek. Její vášní byly květiny a stromy. Časem k těmto šesti slepicím přibyly ještě tři nové. Z nějakého důvodu stále poletovaly a mnohdy se jim podařilo ohradu přeletět tak, že i kos, který sedával na velkém ořechu, klapal v údivu zobákem. První z nich, Baletka, se při přeletu na větší vzdálenost krásně otočila a lehce přistála s rovnými pařátky. Kokoletka neustále koketovala a opakovala své kokodák, aby budila pozornost kohouta Tokana, který se jí moc líbil. Zato Popletka občas sklízela slepičí kokochichotání, protože si pletla směr a z ohrady místo ke kurníku odlétávala k sousedům. Celému hejnu slepic vévodil kohout Tokan. Pyšnil se svými družkami a každičké ráno o nich kokrhal ódy vycházejícímu slunci. Byl také neúprosným strážcem. Běda tomu, kdo si dovolil na jeho kamarádky zavolat byť i jen oblíbené „pipipi“. Neváhal a okamžitě střemhlav útočil svým ostrým zobákem a rozpjatými křídly. Slepice, především Vědka, si občas mezi sebou klokotavě stěžovaly, že jim dává Tokan málo osobní svobody. Kvůli tomu, že je kohout, nemusí ještě všechno vědět nejlíp. Ale díky jeho spravedlivému postoji ke všem každodenním záležitostem ho měly v úctě.

Tynka, Hubert, Miošek a kočička Bílá Jednou večer uviděl Kompostík na zahradě rezavou fenku, jak prolézá mezi ploty a hledá nějakou zábavu. „Hej ty, kdo jsi?“ zeptal se psí řečí. Fenka se rozhlížela, štěkala, ale stále nemohla přijít na to, kdo ji oslovil. Potom uslyšela šustění listů bezu a odtud se ozvala rádoby psí slova: „Dovol, abych se představil. Jsem Kompostík a bydlím v tomto keři.“ „A kde ses tam, prosím tě, vzal?“ odvětila fenka. „Jaro mě vytáhlo ven z mého podzemního domova.“ „Tak to je skvělá zpráva, zaběhnu ji štěknout kamarádům – kocouru Hubertovi, Miovi a kočičce Bílé. A mimochodem – já jsem Tynka.“ A za chvíli se přihnali všichni čtyři. Nejdříve se představil Hubert. Drobný černobílý kocourek původem z Nového Strašecí bydlel před mnoha lety u rodiny hrnčířů spolu s dalšími zvířaty a často se prý na něj nedostalo jídlo, protože byl málo průbojný. Měl nadvakrát zlomený ocásek a nikdy nechtěl říct, jak se mu to stalo. Miloval pohodu a teplo, na které byl zvyklý z hrnčířských pecí. Přes den býval venku, ale v noci obvykle spával u komína v domě hospodáře. Na Březíkov se dostal jako dárek k Mikuláši. „A co ty, kočičko?“ hvízdl jedním dechem Kompostík. „Jak se jmenuješ?“ „Říkají mi Bílá. Jmenovala jsem se původně Selfie, ale hospodářově ženě se mé jméno zdálo divné. Tak mě přejmenovala. Posadila si mě na klín a říkala mi, že by mi slušelo jméno Bílá, i když mám teď na sobě i černé flíčky.

Také jsem prý moc milá – ani nevím, jestli si to jméno vůbec zasloužím, mňau…“ „Jé, to se mi líbí,“ zachrastil Kompostík svými chapadýlky. „A navíc se to rýmuje!“ Potom se trochu naklonil k Tynce a zašeptal: „A ty jsi měla odjakživa tohle jméno?“ „No, dcera hospodyně Sára k tomu přidala ještě jedno přízvisko.“ Tynka začala rozpačitě hrabat packou do země, jako by tam hledala kost. „Víš, já jsem trochu s čistotou na štíru, tak mě Sára začala oslovovat Tynko-Špínko.“ Tohle Kompostíka náramně pobavilo. Smál se a celý se natřásal, až se mu chapadýlka zaplétala do sebe jako pomlázka. Poté odvětil: „Tak to si budeme rozumět, Tynko, já si také nečešu ty své rozevláté dřevěné dredíky každý den. Většinou mi je urovná vítr.“ Naposledy se představil Mio, šedobílý kocour s kulatým dobráckým obličejem: „Já jsem původně bydlel u sousedů a chodil jsem sem jen na návštěvu. Ale nějak tam o mě nestáli, tak jsem vlastně doma tady. Občas se toulám, nemotám se jen kolem domu jako Hubert, ale vždy se sem rád vracím, protože každý musí mít nějaký domov – to asi víš, Kompostíku…“ Ten jen chápavě přikývl a z jeho očí najednou vyzařovalo zvláštní světlo. „Tak, přátelé milí, jsem moc rád, že jsme se seznámili. Víte, večer mi bývá smutno. Slepice s kohoutem odejdou ze zahrady a schovají se v kurníku a Ovika s Březíkem přespávají v Ovčím paláci nebo se někdy pasou v horní zahradě. Mám takový návrh. Co kdybyste přišli někdy večer pod můj bez a povídali jsme si o tom, co tu prožíváte?“ „To je super nápad!“ odvětila všechna zvířata. „Ale co slepice?“ „No, možná by se našlo řešení,“ hafla Tynka. „Mohla bych se s nimi domluvit a zkusit uvolnit tu dřevěnou závoru packou, nebo poprosím Březíka, aby do ní pořádně trknul – on to rád udělá.“ „Ujednáno,“ zachrastil Kompostík klacíky. „Takže po setmění u mě.“ Hospodář byl toho večera velmi překvapený, jak rychle a ukázněně hopkaly slepice do kurníku. Ovika s Březíkem předstírali, jak už jsou z pasení otrávení a potřebují si lehnout.

Zera Když se po celé zahradě rozprostřelo ticho a tma zahalila vše tak, že nebylo vidět ani na krok, zvířátka se uvelebila co nejblíže bezu a Tynka začala vyprávět: „Prvním zvířetem na Březíkově byla Zera.“ „Ó, Zera, to je krásné jméno,“ vzdychla sborově všechna zvířata. „Ano,“ pokračovala Tynka, „krásné jméno pro krásnou fenku. Byla celá černá, srst se jí leskla jako pyritové uhlí a pod krkem měla bílou elegantní skvrnku. Její předchozí majitelka ji měla doma v bytě spolu s rotvajlerkou Deborou. Když byly malé, docela dobře se snášely, ale jakmile povyrostly, začaly na sebe útočit, a tak se majitelka rozhodla, že se Zery zbaví, a dala ji do útulku. A odtud se Zera dostala na Březíkov jako dárek k Vánocům. Hospodyně nebyla na psa vůbec připravená, nevěděla, co má dělat, a také Zera se nového prostředí bála a při sebemenším přiblížení na svou paničku cenila zuby a vrčela. Postupem času se však s novým prostředím sžila natolik, že se stala veselým zvířetem. A nejen to. Byla nesmírně učenlivá. Věděla, že když dostane povel ‚běž nahoru, půjdeš domů‘, má jít k horním dveřím. A když uslyšela jen ‚domů‘, běžela k dolnímu vstupu do domu. Nejraději měla hru Kukikuk. To slovo u ní vyvolalo touhu oběhnout dům a objevit se na opačné straně. A největším štěstím bylo, když ji tam někdo čekal a pochválil ji. To by opakovala až do úmoru. Svůj pelech měla v horní části stavení a pokaždé, když si odpočinula, ráda přibíhala po schodech do kuchyně. Nejprve se vždy za skleněnými dveřmi zjevila její černá silueta a poté radostně vběhla kolem krbu na kobereček, nebo skočila rovnou do náruče.“ A Tynka pokračovala: „Jednou uprostřed zimy se hospodyně, Sára a Zera vydaly na procházku do lesů. Zničehonic se mezi stromy objevila srnka.

A protože Zera vůbec nebyla zvyklá na zvířata žijící v přírodě, znala je totiž jen z televize, na kterou se dívala z gauče u předchozí majitelky, ozval se u ní zvířecí pud. Pochopila to jako výzvu a začala srnku honit. Marně ji hospodyně i Sára volaly. Ztratila se, jako by se po ní slehla zem. Po marném volání se hospodyně se Sárou vrátily domů, usedly na pohovku a plakaly. Bály se, že Zeru už nikdy neuvidí. ‚Kde je ten černý stín?‘ naříkala hospodyně. Nemohla spát, a tak se spolu se Sárou vydaly v noci do lesa a volaly: ‚Zero, domů, Zero, domů!‘ Ale marně. Po probdělé noci pokračovalo další pátrání. Nakonec hospodyni napadlo, jestli se Zera náhodou nevrátila k předchozí majitelce. Zazvonila u ní na dveře a ejhle! Vyběhla Zera a Debora. ‚Zerinko, kde jsi byla?‘ zvolala radostně, ale s úzkostí v hlase hospodyně. ‚No, kde asi?‘ spustila ledovým hlasem původní majitelka. ‚Máte si ji pořádně hlídat.‘ Víte, kamarádi,“ pokračovala Tynka, „ptala jsem se Zery, proč se nevrátila na Březíkov. Vysvětlila mi, že když se dostala do hlubokého lesa, nalezla stopu jen do původního místa, kde bydlela. Škoda, že hospodyně nerozumí psí řeči, jinak by se netrápila, že Zera od ní chtěla utéct,“ dodala. „Ale vše dopadlo dobře a Zera žila dlouhý, krásný život na Březíkově, a když nadešel její čas, odešla do nebe v náručí hospodyně. A je tu stále s námi, protože má hrobeček na zahradě pod krásným modřínem, a my za ní chodíváme, vzpomínáme na ni a posíláme jí do nebíčka v naší řeči zprávy o tom, co je tu nového.“ Zvířátka ani nemukla. Dokonce i Březík, který nikdy nevydržel dlouho poslouchat bez toho, že by do něčeho trknul nebo si uškubl kousek trávy, jen tiše zíral. Slepice Smutka začala smutně kdákat: „Ach jo, my už ji neuvidíme.“ Ale Vědka se do ní hned pustila: „Co blázníš, ty tragédko? Však ona je tady stále s námi – možná v jiné podobě, než si dovedeš představit, ale radost, kterou přinesla, se nikdy neztratí. Místo toho věčného bědování bys měla raději žít tak, aby na tebe také ostatní vzpomínali jako na příjemné zvíře.“ „Máš pravdu, Vědko. Budu se o to snažit.“ „A měla Zera ráda květiny?“ vyzvídala Květka.

„Ó, ano,“ tence zavyla Tynka. „Nejraději měla pampeliškový nebo sedmikráskový věneček, který jí vždy na jaře upletla Sára nebo hospodyně.“ „Přátelé,“ ozval se Kompostík, „měli bychom už jít spát. Je hodně pozdě a byli byste moc unavení. Takže zítra na viděnou a nechme si zdát o krásné Zerince…“

Mioškovo veˇzení Uběhl další den, pomalu se stmívalo, zvířátka se shromáždila pod bezem a slova se ujal Miošek. „Upřímně řečeno, nevím, jak začít,“ mňoukl Miošek. „Víte, já moc rád doprovázím hospodáře a hospodyni po zahradě a také do včelína, kde kdysi pobývaly včely. Ty už ale mají své nové úly venku a místnost slouží k přechovávání různého haraburdí. Jednou v podvečer tam hospodyně nesla nějaké věci a já jsem ji jako obvykle následoval. Šmejdil jsem kolem různého nádobí a zaujal mě starý šicí stroj s velkým kolem. Povyskočil jsem a oběma packami se o něj opřel. Kolo se trochu pootočilo a já jsem se do té hry tak zabral, že jsem si ani nevšiml, jak hospodyně odchází. Musela hodně spěchat, protože když má prázdné ruce, obvykle mě vezme do náručí a nese. Ví, že to mám moc rád. Ale tentokrát se tak nestalo. Snažil jsem se rychle dostat ven malou škvírou mezi dveřmi, ale marně. Začal jsem panikařit, skákat, mňoukat, ale nikdo mě neslyšel. Také už jsem dostával hlad a hledal něco k snědku, ale nacházel jsem pouze staré hrnce, ze kterých občas zavanula vůně kdysi vařeného jídla. Ale nejhorší byla žízeň. Pokusil jsem se představit si misku vody a masíčka, ale bylo mi ještě hůř. Po prohledání a pročichání všech koutů jsem vyčerpáním usnul. A zdál se mi prazvláštní sen. Pronikaly do něj divné zvuky, které vycházely z uskladněných věcí. ‚Jsme zvědavé, jak dlouho tady budeme ještě trčet,‘ stěžovaly si černé boty. ‚Dříve jsme tančily na večírcích a teď se máme smířit s tím, že se do nás pokouší zakousnout stará myš, co tu pravidelně chodí večer hledat něco k snědku. Naštěstí nejsme z kůže, to by určitě byl náš konec.‘