Page 1


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

44

Dobrousek (úryvek) V osm hodin! Pane bože! V osm hodin! Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony. Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ „Ale mami...,“ ohradím se. „Žádný ale! Víš, že jestli nebudeš pořádně spát, Dobrousek ti utrhne obě uši.“ „Vždyť já spím pořádně,“ hájím se zbytečně. „Nelži! Pozor na Dobrouska, ten to pozná,“ vystrčila varovně ukazovák. „Žádnej Dobrousek neexistuje. Říká se dobrou s kobrou.“ „Říká se Dobrousku brou,“ nedala se odradit matka. „Viděl jsi někoho, kdo by chtěl spát s kobrou?“ „Možná fakír?“ zkusil jsem to. „Blbost, viď,“ konstatovala vítězně. „Padej do hajan! Osm už je dávno pryč.“

Střípky z ráje (úryvek) ...vzpomínám si ještě na domov. Bydleli jsme v Čechách, ale Češi nás rádi neměli. Táta říkal, že nás neměli rádi nikdy, ale já si myslím, že to bylo kvůli tomu pánovi, který visel nad plotnou. Říkali jsme mu strašák. Měl černé ulízané vlasy a upravený knírek. V rohu plakátu zářil kříž. Jako správným Němcům nám prostě musel viset v kuchyni. Když by přišli vojáci a on by tam nevisel, možná by nás


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

45

zastřelili. Češi si mysleli, že strašáka milujeme, říkali, že se k němu před spaním modlíme. Tak to nebylo, my jsme na něj plivali. To nás taky naučil táta. Agáta, moje sestra, se trochu styděla, ale šlo jí to. Já jenom prskala a moje sliny syčely na rozpálené plotně. Táta plival až od stolu a vždycky se trefil. Říkal, že když budeme hodně plivat, válka brzy skončí...

Home made lemonade aneb BABY (úryvek) (Upozornění: vše je třeba číst s českou výslovností! Omluva: Předem se omlouvám všem, kteří žijí na venkově. Já sám žiji v malé vesničce až na konci světa, takže si netropím žerty z Vás, nýbrž skutečně sám ze sebe.) ...další rána přišla vzápětí. Jakožto vesnický buran, jenž se sice neztratí v žádném lese, zabloudil jsem ihned v nabídce jídel. Bylo jich moc a žádné jsem neznal. Rozhodl jsem se tedy objednat si to s nejzajímavějším, nejluxusnějším názvem. „Tak já bych si dal...,” zabrejlil jsem chytře do lístku, „ třeba jednou home made lemonade a k tomu... k tomu... dejte mi to ham a egs.” „Bude to všechno?” „Ano,” odpověděl jsem a těšil se na své ham. Říkal jsem si: když ham, tak to bude dobrý. Námahou celý zpocený, avšak šťastný, že jsem si tak dobře objednal, jsem se vydal hledat záchody. Asi za třemi rohy visela velká cedule s nápisem TOALETY. Vcházím. Na prvních dvířkách píšou BABY, tak zahučím bez rozmyslu do těch vedlejších. Ještě mezi futry jsem se však srazil s obstarožní paní. „Kam to lezete, člověče?!” rozkřikla se na mě. „Neumíte číst?


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

46

Tady jste špatně!” vytkla mi a rozklepaným prstem ukazovala na obrázek panenky. Zastyděl jsem se a rychle vpadl do třetích dveří. Ještě jsem však houknul v odpověď: „Vy jste taky špatně, baby jsou hned na kraji!” a rychle jsem za sebou zavřel. Panečku, ta vyváděla! Ale co, špatně byla. Neumí si přiznat svůj pokročilý věk a pak se vzteká...

Sběratel masek (úryvek) Byla noc a já šel potemnělou vesnickou ulicí. Za ploty voněly šeříky, jejichž pyl byl roznášen suchým větrem a přistával mi do vlasů. Lampy před malou chvílí zhasly, ale měsíc zalil krajinu svou mrtvolně bělavou září. Rozbitá silnička stoupala ke staré kapli. Asi v půli kopce seděl pod planou švestkou zchátralý muž. Vypadal staře, ale kdo ví. Hlavu měl spuštěnou na prsa. Sklonil jsem se k němu. Nespal, žmoulal mezi prsty kamínek a beze slov otvíral pusu. „Kdo jsi?“ zašeptal jsem. „Zoufalec, snílek, bezdomovec, říkej mi, jak chceš,“ zachraptěl hlubokým hlasem. „Ne, já myslím, kdo jsi doopravdy.“ „Kamenář.“ „Co dělá takový kamenář?“ zeptal jsem se a věděl, že tenhle se za žádnou masku neskrývá, že mluví pravdu. „Držel jsi někdy v rukou drahokam a nechtěl o něj už nikdy v životě přijít? Cítil jsi někdy hrany jeho jednotlivých krystalů hrubě obroušených životem? Viděl jsi záři křišťálu pouliční svítilny v temné sluji velkoměsta? Znáš teplo drahokamu, které na tebe dýchá tvé vlastní příběhy?“ Zavrtěl jsem hlavou.


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

47

„Na,“ podal mi kamínek, který převaloval v prstech. Uchopil jsem jej něžně a opatrně. „Děkuju.“ Byl ještě teplý. Přijížděl jsem po jeho hranách – některé byly jemné a klidné, jiné ostré a bodavé. Kousky slídy se třpytily v měsíčním svitu. Jak jsem kamínek otáčel, jako by jím procházelo množství třpytivých žilek, které se sbíhaly k teskně pulsujícímu srdci. Vpíjel jsem se do něj očima, laskal jej prsty. Tiskl jsem ho stále pevněji. To jsem opravdu já. Dokážu jej vnímat, cítit, dokonce se pro něj i rozplakat. Jsem to já. Z oka mi ukápla slza a roztříštila se na tisíc drobounkých kapiček o hrany kamene. „Má pro tebe cenu, viď?“ zeptal se muž, který mě celou dobu upřeně pozoroval. Přikývl jsem. „Co ti připomněl?“ „Tátu.“ „Tak to je hodně drahej. Je to tvůj drahokam,“ usmál se kamenář. S uslzenýma očima jsem zas jen přikývl.

Chlapi maj bejt chlupatý (úryvek) „Maminko, co je to chlap?“ zeptal se chlapec. „To je pán. Hodně veliký, hodně silný...“ „Hodně chlupatý?“ skočil jí do řeči. „Ano,“ přisvědčila se smíchem maminka. „Hodně chlupatý.“ „A proč jsou chlapi chlupatý?“ „No...,“ zamyslela se maminka a hlavou jí běžely všemožné odpovědi, které maminky na takové otázky dávají. „Mami, proč jsou chlapi chlupatý?“ tahal ji chlapec za zástěru. „Víš co?“


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

48

Chlapec zavrtěl hlavou. „Chvíli počkej a zeptej se tatínka.“ Vylezl tedy na židli, houpal nohama, a aby neměl dlouhou chvíli, zpíval si.

Hora (úryvek) Hora se už zřejmě tišila. Balvany létající kolem mě se zmenšovaly. „Co je ti?“ zeptal jsem se. Neodpověděla. Vyplivla ještě pár šutrů a zmlkla. Zase z ní byla ta stará dobrá hora s různobarevným štěrkem. Poplácal jsem ji po jednom ze skalnatých výběžků, na kterém jsem seděl. „Tak já půjdu naproti dědkovi, pak mi to povíš.“ „Zůstaň.“ „Proč? Co ti dneska je?“ Mlčela. „No tak, dneska jsi divná. Už musím za dědkem.“ „Nemusíš.“ „Musím, čeká mě.“ „Nečeká.“ Povzdechl jsem si. Byl jsem vysoko, opravdu vysoko. Naše hora je veliká. Na samém úpatí je les, kam jsem se doposud neodvážil. Trochu výš stromy řídnou a zmenšují se, až docela zmizí, a zvrásněné svahy pokrývají louky s políčky kosodřevin. Poblíž jednoho takového políčka stojí naše bouda. Je z kamenů ohlazených větrem i vodou, z těla naší hory. Kolem protéká potok, do kterého mě tenkrát dědek hodil. Odtud je vidět i na druhou horu, ta naše si s ní občas povídá. Vím to, říkala mi to. Kolem těch dvou hor je prý svět, to zas říkala bába. Jednou byla až dole a donesla mi lízátko – takový sladký kámen na klacíku, co se v puse rozpouští. Já se ale světa bojím, mám svou horu. A dědka. Chtěl bych zase mít i bábu, bylo by nás víc.


Ukázka z knihy – Kdo nemaká, nežere

49

V klášteře (úryvek) „Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se první mnich. „Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten druhý. „K čemu ti to bylo, bratře?“ „Je to bohatství, bratře.“ „A to se dělá, bratře?“ pokáral ho první. „Já vím, nedělá,“ posmutněl druhý a sklopil kajícně hlavu. „Dej si dvacet otčenášů.“ Potom se vyměnili. „Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se druhý mnich. „Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten první. „A k čemu ti to bylo, bratře?“ „Je to bohatství, bratře.“ „To se dělá, bratře?“ pokáral ho druhý. „Já vím, nedělá,“ posmutněl první a sklopil kajícně hlavu.

Profile for Pointa Publishing

Kdo nemaká, nežere  

Kdo nemaká, nežere  

Advertisement