Hranice Ramusu / ukázky z knihy

3 deníky z léta 2015

Hranice Ramusu

Hranice Ramusu Čau a dobrý den, radujte se! Do rukou se vám totiž dostala ne jedna, ale hned tři knihy, které dohromady vypráví o tom, co zažil spolek Ramus v létě 2015.

O Ramusu zpravidla píšeme jako o spolku, který vytváří platformu pro společné setkávání a aktivní využívání volného času mladých lidí s postižením i bez něj.

Pod tímto sloganem si jeden představuje to a druhý zase ono - o třetím nemluvě.

Tato kniha je tak vhodnou četbou pro všechny, kdo dumají nad tím, co výše uvedená dlouhá věta vlastně znamená. Je zároveň vítaným a dlouho očekávaným příspěvkem do věčně probíhající diskuze: co že to ten Ramus vlastně je? Kde začíná? Kde končí?

Knihy doporučujeme číst tak, jak jdou za sebou, ale když zvolíte jiné pořadí, do vězení vás nezavřou. Co vás tedy vlastně čeká?

Knihy se liší v počtu stránek, autorů, sprostých slov i v počtu skloňování slova alkohol. Všechny deníky se však jaksi mimoděk dotýkají hranic a to nejen hranic státních, ale i hranic mezi pevným řádem a volným časem, hranic mezi autoritou, pravidly, či společnou dohodou.

Budeme rádi, když vás knihy pobaví či zaujmou, budeme ale samozřejmě také rádi, když vás knihy naštvou a pobouří. Protože tak to má být: každý má holt hranice někde jinde...

Až na drobné úpravy jsou všechny deníky otištěné přesně tak, jak je autoři a autorky předložili.

Přejeme příjemné čtení. Díky za podporu! za Ramus, Hynek Trojánek

úvod

Kniha první, Hranice Balkánu, vás zavede až na divoký jihovýchod, kam se devítičlenné společenstvo Ramusu vydalo na bláznivý roadtrip dodávkou. Kniha druhá, Hranice fantazie, popisuje jeden z táborů Ramusu, na kterém vybájená lokální táborová hra tak trochu splývá s neklidnou (globální) realitou. A když už z toho všeho budete mít hlavu jako balón, zavede vás třetí kniha na další tábor, ze kterého rozžhavené slunce udělalo mikrovlnou troubu a kde padla (kromě mnoha pivních bas) únosná Hranice vedra.

deník z balkánského roadtripu Ramusu 22.—30. května 2015 Jitka Rudolfová, Štěpán Lopuchovský Úvod

Štěpán Lopuchovský Počítám, že drtivé většině těch, kdo tyto řádky čtou, asi není třeba blížeji přibližovat známé zfilmování románu Saturnin. Jistě si vzpomínáte na jednu ze závěrečných scén, kde si dědeček vypůjčí Satunina k tomu, aby spolu uváděli na pravou míru nesmysly, které se objevují v literárních dílech.

Ano, v tom zfilmovaném zpracování tato scéna vyzněla velmi vtipně. Snad až do té míry, že každému byla zřejmá komická nadsázka, která nemohla nikoho nechat na pochybách, že se nemohlo jednat o realitou podloženou zkušenost.

Přesně toto jsem si myslel až do doby, kdy se mi k rukám dostal níže uvedený text Jitky Rudolfové, který se snaží postihnout naše putování po Balkánu. Jakožto organizátor, vedoucí a jak níže dokážu také asi jediný příčetný člen posádky, jež se tohoto výletu účastnila, cítím nutkavou potřebu uvést autorčino vyprávění na takovou míru, která se alespoň vzdáleně bude blížit realitě. Nemohu se ubránit dojmu, že autorka níže uvedeného textu musela celou dobu trpět zatemněním všech smyslů. Jak jinak si vysvětlit ty do nebe volající nesmysly, kterých se v jejím textu vyskytuje více než hendikepovaných lidí na paralympiádě. Vím, že by bylo jednodušší celý autorčin fantasmagorický a pomatený elaborát jednoduše smazat, leč má bezvadná povaha mi diktuje se s celým problémem poprat zodpovědně. Proto, jako projev mé dobré vůle, ponechávám její dílo nedotčené, pouze každou kapitolu uzavírám svými poznámkami, které uvádějí vylhané autorčino básnění na míru blížící se skutečnosti. Nikoho nemůže překvapit, že mé pravdivé poznámky jsou uvedeny tučným písmem. Tato vizuální odlišnost, jak doufám, snad alespoň částečně ubere na tučnosti lží, kterých se autorka evidentně záměrně, ve snaze mě očernit a znemožnit, dopustila.

kniha první — Hranice Balkánu

Jitka Rudolfová Třicátého května, někdy před půlnocí, jsem se vrátila z devítidenního ramusího roadtripu napříč Balkánem. Od té doby se mě hodně lidí ptalo, jak že jsme se měli a jestli jsem si to užila. „Užila, užila,“ říkám jim. Ale mívám při tom nepříjemný pocit, že to jaksi není celé. Že to není celá pravda. Chtělo by se mi vyprávět všechny ty bizarní historky, co jsem zažila, popisovat výstřední lidi, co jsme potkali, tlumočit hlášky, co padaly. Jenže takhle to nejde. „Užila“ nelze vměstnat do tří vět. Bez kontextu zážitky postrádají smysl. Proto navazuju na tradici psaní zápisků z cest, táborů a víkendů. Není to sice kdovíjak objevné, ale snad se mi podaří alespoň v hrubých rysech vylíčit náš slavný balkánský podnik.

0 km

Hranice Balkánu

142 km

A tak začneme hned zostra: Nemám v úmyslu se blížeji vyjadřovat k autorčiným dojmům. Vím, že pod mým velením si celý roadtrip musela užít, jiná varianta by byla z říše pohádek. Benevolentně tedy pomíjím poněkud podivné autorčino zdůrazňování zábavnosti celého podniku, která byla z podstaty zaručena tím, že jsem celou výpravu vedl já. Ovšem nemohu bez poznámky přejít autorčinu zmínku o „výstředních lidech, co jsme potkali“. Bez hlubší analýzy celé problematiky se s touto poznámkou vyrovnám nadhozením otázky, zda tomu snad nebylo naopak. Opravdu to nebylo spíše tak, že MY – tzn. šest „chodičů“ a tři vozejčkáři namačkaní v útrobách dodávky křižující Balkán, – jsme byli ti „výstřední lidé“, které ostatní lidé potkávali? I na základě dalšího čtení si udělejte každý svůj názor.

Jízda Na sraz jsem přišla pozdě. Akademická čtvrthodinka, nic strašného. Byl pátek 22. května, třičtvrtě na 12. Dorazila jsem jako poslední. Zbytek výletního týmu byl už nastoupen před ramusí kanceláří. Hřál se na slunci, obložen zavazadly a jinou výstrojí. Léty prověřená dodávka (nově opatřená reklamou na sebe samu) na poslední chvíli sbírala síly zaparkovaná podél chodníku. V tu chvíli ji čekalo tři tisíce kilometrů. Plán zněl navázat na první euroroadtrip, který Ramus pořádal před dvěma lety, a vydat se na Balkán. Tak jako v prvním případě mělo jít o okružní zájezd po krásách zahraničních měst, přičemž na devíti sedačkách modrého ramusího vozu měli sedět lidé s postižením i bez něj. Okruh byl rozvržen následovně: Nusle—Balaton—Bělehrad—Sarajevo—Mostar—dalmatské pobřeží—Plitvická jezera—Nusle.

Dodávka by se patrně byla bývala v tom daném momentu v 1145 potila hrůzou, kdyby jí to konstrukční možnosti dovolovaly. Nemůžu říct, že bych neměla pro naše antropomorfizované vozidlo pochopení. Přestože jsem se tvářila, že je pro mě cestování do dalekých zemí stejně běžné jako pozdní příchody, hlavou se mi honily určité pochybnosti. Jako jediná jsem absolvovala i první roadtrip a pamatovala si, jak byla cesta úmorná, jak jsme ve vedru málem uvařili brzdy a jak jsme se na několik hodin zamotali do husté sítě německých dálnic. Mimo to je naše dodávka vlastně jen malé auto, ze kterého během cesty de facto není úniku. Měla se pro nás na týden stát mikrokosmem s vlastními, mírně vyšinutými pravidly. Pochybnosti jsem však rychle zaplašila, prohodila pár uvítacích vět a vrazila Štěpánovi aka Lopuchovi svou vozíčkářskou kartu do auta spolu s 200 eury, které jsem pro naši výpravu dostala od bratra-principála coby rezervu pro případ nouze. Právě ze Štěpánova popudu se měl druhý díl roadtripu uskutečnit. Ve které části těla se mu plán urodil, je poměrně jasné.

14—15

a já + půjčený vozík značky Meyra.

(V souvislosti se jmény účastníků je třeba několik poznámek: Jelikož Ramus jakožto progresivní nezisková organizace prosazuje důstojnost osob se zdravotním postižením, byli tři posledně jmenovaní zpravidla souhrnně označováni jako „vozejky“ či „déemóčka“.2 Deak [Dýk] se jmenuje Jakub, ale nikdo o tom

neví. Majda nesnáší, když ji někdo oslovuje Magdo, Káťa je alergická na Katku a Vojtovi se říká Vojtéčko.)

V této sestavě – a se Štěpánem coby vedoucím zájezdu – jsme okolo půl jedné vyjeli. Ještě nás čekalo přešlapování na parkovišti u nejmenovaného hypermarketu, během něhož dvě dobré duše odkvačily pro poctivé zásoby alkoholu.

(Opomněla jsem zmínit, že posádka dodávky až na výjimky vznikla z typického osazenstva drsných táborů, což přirozeně implikuje zvýšenou konzumaci alkoholických nápojů a jiných lehčích drog.) Když bylo vše naloženo, vrhli jsme se na D1.

Někdy tehdy začal Vojta padat. Pomalu, ale jistě se sesouval ze svého sedadla na podlahu. Provozní skupina Ramusu pro tyto účely naštěstí vymyslela zbrusu

kniha první — Hranice Balkánu

Pro účely oné kamufláže byl seznam pasažérů výletní dodávky ustanoven takto: Majda, přizvaná pouze ze slušnosti, Tereza, zásadně v černém, Radek, nepostižitelnost sama, Deak a Káťa, romantický vztah, Vojta, expert přes žáby, dálnice a počasí + vozík značky Meyra, Vašek alias pan Vajíčko1 + vozík značky Meyra,

300 km

Jeho záměrem bylo vypravit se do Bělehradu za svou drahou Makedonkou za co možná nejnižší náklady. Proto bylo potřeba zvolit nejjednodušší řešení, tj. transportovat do srbského hlavního města též osm ramusích křenů. Aby nebyl cíl cesty tolik okatý, vymyslel Lopuch nepříliš důmyslnou kamufláž – uspořádat pod hlavičkou Ramusu poznávací výlet po balkánském poloostrově. (Kdo ví, co kromě financí přivedlo Štěpána k tomuto chorému rozhodnutí. Možná sympatická Makedonka vzhledem k jeho pečlivě pěstovanému zevnějšku burana příliš nevěřila historkám o účasti na táborech pro vozíčkáře. Mohlo tedy být příhodné se s dobrovolnickou aktivitou prezentovat naživo a stoupnout v ceně.)

kniha první — Hranice Balkánu

Hranice Fantazie

Jak již název napovídá, hlavním

Příprava kvalitní táborové legendy zabere dost času. V našem případě se tento čas rok od roku zkracuje.

Bývalo železným pravidlem, že legenda se vždy dopekla poslední víkend v červnu, kdy jsme ji pilovali u někoho na chatě, žel i toto železné pravidlo vzalo letos za své, neb na onen víkend letos připadla svatba Matouše Glance, jednoho ze zakladatelů Ramusu.

Plánovací víkend tak vůbec neproběhl a rozdrolil se do několika tříhodinových setkání v průběhu července a srpna.

Situace je to o komplikovanější, že je zcela legitimní ptát se, proč vůbec na táboře potřebujeme nějakou legendu? No… Je to takový hezký paradox. Vlastně všichni tak trochu víme, že vše podstatné a důležité se na táboře odehrává mimo legendu, mimo rámec hlavního programu.

Náhody, spontánní situace, setkávání, překvapení… A právě proto legendu potřebujeme! Potřebujeme ji, abychom vytvořili program, abychom vytvořili řád, který pak budeme moci porušovat a nahlodávat. Abyste se Shodnout se na samotném tématu mohli vůči programu vymezit a užít si se taktéž ukázalo jako nejednoduché. to, musíte ten program mít. Nebo ne?

Již víme, že aby legenda šlapala, je nutné, aby bavila především okruh Ať tak či tak, rozhodli jsme se letos asistentujících. Zároveň víme, že nakonec zpracovat téma Hranice.

kniha druhá — Hranice Fantazie

rysem legendárního tábora je hraní táborové legendy. Táborová legenda je téma či soubor témat, kterému se po dobu necelých dvou týdnů věnujeme a které řešíme.

Naše tábory tak zpravidla končívají bujarou oslavou vítězství, když již poněkolikáté (už nás to ani nebaví počítat) zachráníme svět.

by legenda měla být co nejvíce univerzální. Měla by lidi bavit, měla by jim poskytnout možnost úniku, ale zároveň by neměla být natolik fantastická, abychom se v ní ztratili (což se nám již mnohokrát úspěšně povedlo). Zároveň také víme, že osazenstvo tábora je natolik zvyklé legendu hrát, že kdybychom si dva týdny hráli například na kameny, patrně by to nikoho neurazilo a užili bychom si kopec švandy.

2

deník z legendárního tábora Ramusu 16.—28. srpna 2015 Hynek Trojánek Úvod

3

Zanalyzovali jsme samozřejmě důsledně, chceme-li trávit posvátný čas na táboře zabředeváním do problémů, které nás užírají v každodenním životě… A nějak tak jsme zjistili, že vlastně asi jo.

velikým zpožděním. Nepsal jsem ho po nocích za svitu luny či s čelovkou ve spacáku na táboře, nepsal jsem ho v září, ba nepsal jsem ho ani v říjnu.

Psal jsem ho až v listopadu! Nebyla to však lenost, byl to čirý záměr: chtěl jsem nechat selektivní paměť, Navíc máme tábořiště kousek od ať sama vykoná práci a rozhodne hranic s Rakouskem, takže nebylo co o tom, které vzpomínky jsou opravdu řešit. Navíc uprchlictví šlo naroubovat důležité a které si naopak nezaslouží na druhý z nápadů, který spočíval přežít do Vánoc. ve zpracování příběhu o Ríšovi: teď pozor, teď to bude trochu zmatený.

Na následujících stranách popíšu Kdo je sakra Ríša, říkáte si? tábor hlavně z hlediska legendy, protože legendu jsem měl na starost Ríša je postava z písně, která se zpívá a byl jsem za ní více či méně takzvaně na akcích Ramusu od samotného zodpovědný. Letošní legenda navíc začátku. Kde se píseň vzala, to nikdo myslím si je hodna záznamu, neboť netuší. Zpívá se v ní nicméně o Ríšovi, byla v mnoha ohledech opravdu který chodil s nějakou holkou, ale pak divná. ho srazil autobus, a už s tou holkou Díky svému záseku na táborové nechodí. Ale ta holka o něm zpívá tu legendě, tedy na žánru balancujícím píseň. Krásný, smutný příběh. Vždy kdesi mezi divadlem, filmem když to zpíváme, oko nezůstane a improvizovaném dadaismu, je suchý. bohužel dost dobře možné, že můj text bude zcela prost jakýchkoliv Tedy přehledně: zmínek o postiženích, lidech táborová legenda 2015 s postižením, či vztazích mezi lidmi = s postižením a bez postižení.

Ríša (postava známá Ramusu, vyvolávající řadu neklidných otázek) A myslím, že je to tak dobře, protože… + Prostě si myslím, že je to tak dobře. hranice a uprchlíci (téma, které řeší Občas mám pocit, že hranice mezi v roce 2015 snad každý, bez ohledu lidmi s postižením a bez postižení na to, co o něm ví) se uměle vytváření už vůbec jen tím, že je dělíme na lidi s postižením Je to dlouhý, opravdu předlouhý a bez postižení. Takže v tomhle textu úvod. Ale ještě mám na srdci něco, budou prostě všichni jenom lidi. co byste měli vědět: tento deník píšu A basta. se zpožděním. A to tak, že s docela

38—39

Jo a lidem, kterým následující text zkazí veškerý iluze o Ramusu a jeho aktivitách se omlouvám, ale ruku na srdce… Stejně jste to tak trochu čekali, no ne?

16. srpna — neděle Potkáváme se brzy ráno na Nádraží Holešovice, což je poněkud riskantní, jelikož zpravidla odjíždíme z nádraží Hlavního. Překvapivě se však (v počtu téměř pěti desítek lidí!) setkáváme relativně načas a v klidu nakládáme batohy do dodávky, kterou záhy několik lidí včetně mě odjede směr jižní čechy, zatímco ostatní se budou kodrcat autobusem a vlakem.

Jedu podle vytištěného seznamu jmen a páskuju batohy. Všechno výborně funguje a šlape, všechny batohy se i přes počáteční nejistotu do dodávky vejdou. Radost z klidného průběhu trochu kalí jeden z rodičů, který přijde s tím, že v batohu zapomněl mobil.

Inkriminovaný batoh se samozřejmě nakládal jako jeden z prvních a je tedy zaskládaný tunou dalších věcí…

Než stačím rozmrzele zakoulet očima, ukáže se, že šlo o planý poplach – mobil se nachází v bezpečí mimo dodávku.

Pod Jítiným vedením odchází velká parta na vlak (a autobus) a já s Radkem a Adélou čekáme ještě na jednu Adélu, kterou vezeme na tábor, aby nám dnes zahrála postavu v legendě. Podobné navážení a odvážení zcela nových tváří se dost osvědčilo. Je to mnohem jednodušší, než když hrajeme postavy v legendě my sami a pak se seriózně tváříme, že jsme to vlastně vůbec nebyli my, ale někdo úplně jiný.

kniha druhá — Hranice Fantazie

Díky všem za to, že je to vůbec možný. Že to vůbec můžeme dělat.

Díky za tuhle dočasně autonomní zónu.

Každoroční trable s poznáváním batohů řešíme šalamounsky festivalovými pásky. Čtyři barvy pásků odpovídají čtyřem skupinkám, do kterých jsme rozděleni. Já spolu s Jíťou, se kterou tábor napůl řešíme (a taky spolu už několik let chodíme, heč!), Radkem, Editou a Adélou (3 x kuchyně) tvoříme skupinku pátou, neboli skupinku produkční.

4

A ještě něco jsem chtěl říct. Text píšu s vědomím toho, že se mi stejně nikdy pořádně nepodaří napsat, jak legendární tábor Ramusu funguje a v čem je důležitý. Na táboře jsem byl letos posedmé. Vždy jsem si myslel, že přes rok žiju nějaký ten normální život v Praze a pak se odpálím na tábor do Novohradských hor, kde je to komplet nenormální.

Teď už vím, že je to přesně naopak: teď už vím, že celý rok je nenormální a jen těch pár dní na táboře je úplně v cajku.

49

pohádali o významu státních hranic.

Rita zde předala Ríšovi talisman: zmizík (což vyžadovalo aktivní zapojení skupinek). Následovaly taneční, které Ríša navštěvoval s Ritou. Jednou je však navštívil i Ritin otec Helmut a řekl Ríšovi, že se postará o to, aby v Rakousku nebyli žádní cizinci. Na dalším stanovišti viděli lidé Ríšovy kamarády: právě s těmito kamarády Ríša bojoval za to, že všichni lidé jsou si rovni, bojoval proti tomu, co na vlastní kůži pocítil. Ríšovy aktivity však byli tím posledním, na co Helmut čekal. Ríšovy myšlenky byly nebezpečné, a tak ho Helmut prostě chladnokrevně zastřelil.

V posledním zápisu deníku byla důležitá věta: a kdyby byly tyto řádky poslední, snad mé myšlenky budou žít dál.

Lidé přicházeli do tábora.

Nevím, jestli spokojení nebo naštvaní.

Ale rozhodně pohnutí.

27. srpen — Čtvrtek Ráno si sdělujeme dojmy ze závěrečky. Vychází najevo, že poslední stránka Ríšova deníku, kterou jsme považovali za poněkud zmatenou, není zmatená, nýbrž patrně obsahuje skrytý vzkaz.

Vrháme se na ní zmizíkama.

Vyjevují se tři slova: HRANICE MUSÍ ZMIZET.

62—63

Vědomi si posledního Ríšova přání, tedy aby jeho myšlenky žily dál, popadneme mapu Evropu a symbolicky ji celou přečmáráme.

Je to poměrně dlouhý, jaksi rituální, značně uvolňující proces.

Legenda je u konce. A jelikož první večer tábora byla párty, měla by i poslední večer tábora být párty.

A tak, než bys řekl švec, přijíždí Oťas (povoláním švec) a Ali se svojí diskotékou a za praskotu obrovského fajráku nastává bujará oslava.

28. srpen — Pátek Poslední den. Balíme věci, fotíme se a opouštíme tábořiště.

Je nádherně.

Doprovázím skupinu až k Tiché, kde se srabácky odpojím a po anglicku se vypařím.

Vracím se do tábora za Vojtou a Jirkou, abychom začali balit tábořiště.

Fouká takový příjemný větřík.

Nakonec všechno dopadne dobře.

Fakt.

kniha druhá — Hranice Fantazie

Hranice Vedra

den

deník z drsného tábora Ramusu 7.—18. srpna 2015 kolektiv drsného tábora Úvod

A 36°

noc

Má kariéra u Ramusu je prostě dechberoucí. Před dvouma rokama jsem podělanej strachy jel na první „drsnej“ Ramus tábor bez toho, abych vůbec měl ponětí o tom, co to jsou ty „déemóčka“ nebo úderněji „vozejky“.1

▶ zapsal „Diktátor“ Štěpán

28°

kniha třetí — Hranice Vedra

Letos jsem celej tábor už vedl. Kdybych takhle rychle postupoval i v jinejch oblastech, byl by ze mě brzo ředitel zeměkoule. Hahaha, fakt dobrej vtip.

Z minulých dvou táborů jsem sepsal zápisník. Někteří tvrděj, že je dobrej.

Nevim, možná mi jen kvůli mý zářný kariéře lezou do prdele. Každopádně letos jsem se z pozice táborového diktátora rozhodl tuhle práci hodit na jiný (tahle technika zbavování se práce, co používaj vrcholový manažeři, mě fakt bavila). Po přečtení výsledků literárních snažení ostatních jsem však neodolal svodu opravovat zapsanou historii a některé události jsem se rozhodl do análů zvěčnit sám. Do rukou se vám tak dostává finalita této anabáze. Ty, které by třeba náhodou výsledek úplně neuspokojoval a dychtí po „mých“ zápiscích, odkazuji na deník z letošního Ramus roadtripu, kterej sem sesmolil dohromady s jedním déemóčkem (Jíťa) a kterej je fakt vtipnej. Hahaha.

I

den

A 36°

noc

I

20°

si jízdu s tolika vozíčkáři po nerovné novohradské silničce užíval natolik, že dodávku šlohnul a udělal s ní menší okruh okolo tábořiště, přičemž jel jako prase a pouštěl nahlas dechovku. Všichni se výborně pobavili. Potom už následovalo samotné školení, kteréhož efektivitu si netroufnu raději hodnotit.

Vznikly ale při něm zajímavé situace a ještě zajímavější fotky. Když se všichni objevili zpět v táboře, probíhalo ještě chvíli vaření, u něhož pomáhal Vašek Havel. Po obědě, jímž byl jakýsi čočkový eintopf, výtvor s trochu moc kořením, následoval obvyklý poledňák, při kterém si konečně přišli na své sabotéři Štěpánova vedení. Tahle sabotáž skončila úspěšným sebráním a následným schováním Štěpánova diktátorského nástroje, tedy píšťalky. Štěpán nakonec po této podařené akci podlehl nátlaku a prodloužil polední klid o půl hodiny.

Následovala asi jedna z nejlepších disciplín dne, tedy po skupinách sežrat obsah ešusu, který zahrnoval nejrůznější nesourodé potraviny, jako například citron, česnek nebo meloun plus ohnivá voda – příšerně naředěný gin. Touto kombinací se některým členům vybraných skupinek udělalo zle, to bylo ale celkem jedno – všichni to přežili.

Takže téměř hned následovalo rozhodnutí o fashion show, které se výlučně účastnili vozíčkáři. Vyústila do několika zábavných kreatur, které se posléze vyfotily na latře. Například já jsem si zahrál na společnici eskortu z Malont Mařenku, které přišla obšťastnit diktátora. Dalšími postavičkami byli například pan Biutifl Vaška Košaře, James Dean Péti Sedláčka a nebo zhulená hipísačka Lesana v podání Háni. Na konec tohoto bláznivého sportovního odpoledne se disciplína sjezdu z kopce na vozíku obrátila hlavou dolů a jejími hlavními aktéry se stali asistenti, kteří tentokrát získali plusové body za jakékoli vyklopení. Všechny časy sjezdů se pohybovaly okolo dvou minut. Tímto skončil oficiální denní program. Později byla už jen obvyklá megapárty a ginem a vším možným alkoholem. Štěpán se opět snažil hrát na kytaru a zase to vedlo pouze jen k příšernější interpretaci písně Karviná od Yo Yo Bandu. Při této písni téměř všichni bez výjimky umírali. Později večer se Štěpán společně s Evou, která umí na kytaru hrát o trošku líp než on, snažili hrát i jiný repertoár, který ale vždycky skončil frustrací hlavně ženského osazenstva tábora, neboť všechny písně končily po první sloce, případně už po refrénu. Oheň se jako vždycky protáhl až do ranních hodin, ve kterých Štěpán i ostatní říkali čím dál hloupější fóry. Tady už dál není co psát, leda že bych nakonec hodil nějaký Štěpánův fórek, ale to raději dělat nebudu.

Některé další drobné vymyšlené kundoviny byly z tohoto záznamu vyřazeny pro jejich nepřílišnou atraktivitu. ▶ zapsal Mára Holeček

76—77

Středa, 12. srpna 2015 den

A 37°

noc

I

20°

kniha třetí — Hranice Vedra

Na dnešní den je program jednoduchý. Prostě se dobře najíst! Takže se utváří blíže nedefinovaný počet skupinek a každá si má navymýšlet ingredience, které pojedu nakoupit a z nichž se budou celý den vařit různý jídla. Nakonec se mi daří sehnat seznam od všech, kteří se k tomuto úkolu staví aspoň trochu čelem. Na první pohled to vypadá celkem jednoduše, tak zprvu plánuju, že to sjedu koupit sám. Nakonec však na naléhání mé půvabné spoluorganizátorky Nikči beru s sebou její neméně půvabnou kámošku – skorodvojče Báru. Před odjezdem na nákup (jehož cílem je také zajistit novou várku alkoholu na zbývající dny) bere Nikča vedení tábora v době mé nepřítomnosti do svých rukou (kterou, jak se mi zdá, většina osazenstva tábora velice kvituje – jak jinak si vysvětlit různé poznámky od většiny lidí ve smyslu „jeď už konečně kurva do hajzlu!“) a s tím, že budou na hořejší louce hrát nějakou strašně zábavnou hru, velí k odchodu. Nasedám s Bárou do dodávky a jedem směr Kaplice. Tam, přibližně po první hodině nákupu, kdy jsme tak asi v polovině seznamu, si uvědomuju, že bych se z toho bez Báry asi posral. Takže vlastně super, že se mnou jela. Po nákupu si dáváme výbornou točenou zmrzku (hlavní důvod toho, proč jsem vlastně jezdil nakupovat rád). Cestou ještě nějak řešim přes telefon příjezd další asistentky Lenky, která neustále odsouvala svůj příjezd na tábor (původně měla přijet hned na začátku, pak to posunula na pondělí a teď se tváří, že přijede dneska). Její finální verdikt zní, že prej dorazit nějak zvládne sama. „To určitě!“ probleskává mi hlavou a představuju si, jak někdy v deset večer mi začne hystericky volat, že je někde v hraničních bažinách v Rakousku a že ji máme nějak najít. Při příjezdu k táboru potkáváme na louce ostatní lidi, co nějak štěkaj, mňoukaj, pípaj a do toho si střihaj. Naprosto nepochopitelná absurdní situace, která se údajně jmenuje hra „evoluce“. Prej je to zábava. Radši se o tom hádat nebudu. Vykládáme potraviny z dodávky a začíná se vařit. Vzhledem k tomu, že je něco po 11 dopoledne, všeobecně narůstá hlad a netrpělivost. Už si ani nepamatuju, co všechno za jídla jsme vymysleli, mám jen takovej dojem, že to loni chutnalo kapánek lépe, ale i tak je to docela nářez a hlavně všichni vypadaj celkem spokojeně. Lenka k mému překvapení už taky dorazila (samozřejmě, že na tábor čekala s pivem u Něničky...). Pomalu se čas překlápí do odpoledne a pekelný vedro nutí všechny k totál zevlu. Ani se mi nechce znovu do dodávky, ale asi pět lidí dneska odjíždí a nakonec nemám to srdce je v tomhle peklovedru nechat jít do Kaplice pěšky. Nehledě na to, že tam stejně potřebuju koupit lístky na vlak pro sobotní odjezd do Prahy. Tak jedem, v mezičase prosím svoji spoluorganizátorku Nikču, aby nějak připravila nějakou figurínu připomínající oběšence. Pro večerní bojovku. Když se vracím,

den

A 36°

noc

I 19°

v autě. Rádio na plný pecky, party hard a před samotným odjezdem jsme se ještě stavili na zmrzku. V Budějovicích pozorně sleduju tabule ukazující na Prahu. Asi proto zde bloudíme přes půl hoďky. Do toho volá Ondra z tábora.

20 minutový hovor vyřizuje Lenka, která po jeho ukončení konstatuje, že takhle ožralýho Ondru už dlouho neslyšela. Je něco kolem 18:00, k dobrání se k tomuto stavu mu a Márovi v táboře, kde asi našli schované zásoby zbylého alkoholu, stačily necelé dvě hodiny. Slušnej výkon!!!

Nakonec se do Prahy dostáváme v úplně shodným čase jako skupinka ve vlaku. Jak jsem předpokládal, některý průvodčí měli s nesrovnalostí počtu cestujících ve vlaku problém. Stejně, jak jsem předpokládal, se vysvětlování zhostily holky a v čele s Eliškou nakonec průvodčímu vysvětlily, že jsme se ve výsledku přeplatili asi o 500 Kč. No, konec dobrý, všechno dobré. Nesměla samozřejmě chybět závěrečná hospoda, kam jsme všichni dorazili řádně utrmácení a smradlavý. Naštěstí to v žižkovských nálevnách příliš nevadilo.

Tak zatím, třeba zas za rok. ▶ zapsal „diktátor“ Štěpán

82—83

kniha třetí — Hranice Vedra