Muži v Česku 3-4 2024

JANCINA

a jeho svět tajemných sil… Co považuje za problém při zkoumání kruhů v obilí, kým byl v minulém životě, jak ho přitahují okultní tradice Romů a proč se nebojí umělé inteligence?

14

To chceš

Pravidelná dávka cool věciček, které jste si jako mladí nemohli dovolit a teď díky nim udržíte krok s dobou.

dress code

Přijela pouť

Je na čase vyrazit na Matějskou, roztočit ozubená kola horské dráhy a pořídit si nové hodinky v barvě želé.

téma

28

Citát, který nám nedá spát

Kdo staví vzdušné zámky, kdo v nich bydlí a kdo vybírá nájemné? To vše zjistíte v tématu našeho čísla.

věřte nevěřte

36

I ty můžeš fungovat na tachyonový pohon! Obchod s magickými kameny stále roste a nás zajímalo, kam až jsou obchodníci s vírou, co vás neuzdraví, ochotni zajít.

muž z obálky

46

Jan Cina

Herec, dabér a hvězda nového seriálu To se vysvětlí, soudruzi! se nám představil ve zcela nečekaném světle.

78

82

Evoluce pánského šperku

Jaké pánské šperky se nosí dnes, jaké to byly před stovkami let a jak nenaletět módním trendům?

Street style v Česku vol. 2

I v tomto čísle pokračujeme s naším novým seriálem a přestavujeme stylaře, kterým není jedno, co mají na sobě.

Srdcová osma

Představujeme vám osm značek pánské módy, o kterých jste možná ještě neslyšeli, ale které byste rozhodně měli sledovat.

Ladislav Blažek Otevřený rozhovor s jedním z nejúspěšnějších podnikatelů na poli pánské módy v Česku i na Slovensku.

100

Vítejte v době virtuální

Vyrazili jsme na legendární ženevský autosalon a zoufale hledali nejen novinky evropských automobilek.

explore

110

Bohům v patách

Vydejte se s námi na cestu po Indii, která může být nezapomenutelná, ale také pěkně nepříjemná.

údržba

118

Vítejte v království suplementů

Chcete být mladí, krásní, vitální a vlasatí?

Zobněte si tabletku a uvidíte. Třeba se stane zázrak.

kultura

144

Pohled do zákulisí

Ondřej Pojzl z Live Nation poodhaluje zákulisí koncertů těch největších hvězd světové popmusic.

knihovna

150

Rudy Linka

Jak vypadá česká knihovna světoznámého jazzového kytaristy a který druh knih má nejraději?

po přečtení použijte

menu

128

Food Aid

Největším gastronomickým trendem posledních let je africká kuchyně. Kam na ni zajít a proč?

156

I vy máte nárok na vzdušný zámek! Proč je dobré stavět vzdušné zámky, jaké jsou fáze jejich budování a které z nich se v průběhu staletí změnily v realitu?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Karel Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, David Hron, Vítězslav Ivičič, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Jan Semerád, Karel Nováček, Michaela Ohemová, Roxy Teslychko, Matúš Tóth, David Turecký, Alena Gurin Stará, Zdenka Tomis, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth / Jan Cina má na sobě mikinu, 33 500 Kč a tepláky, 23 000 Kč, oboje Céline; brýle H&M, 399 Kč TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506

PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894

A FRAGRANCE BY

Lesk a bída svobody

Když jsem si četl rozhovor s Rudym Linkou, který najdete na samém konci tohoto čísla, zaujalo mne zamyšlení nad jeho tehdejším vztahem k Čapkově knize Hovory s TGM, kterou si prý zabalenou v Rudém právu odvážel do emigrace. „Tenkrát jsem nevěděl, jestli ta knížka zakázaná je, nebo není. A to bylo na tom komunismu tak hrozný – člověk jenom tušil a sami jsme se cenzurovali – tohle asi jo, a tohle asi ne.“

Střih – píše se rok 2024 a my si už více než 34 let užíváme demokracie, za kterou léta bojovali rodiče mnohých z nás. Já sám dělám práci, která mne baví i naplňuje a díky které mohu svobodně předávat své názory i necenzurované názory mých kolegů vám, našim čtenářům. Jenže… Když jsem sepisoval ten krátký text na titulní stranu, který má stručně, jasně a výstižně říct, co najdete uvnitř, a přitom zaujmout, zasekl jsem se na jednom slovu. Mohu použít slovo cikán, nebo tím někoho urazím? Když to slovo napíšu s velkým C, bude to lepší? Když je to slovo použito v souvislosti s názvem knihy, je přijatelnější? Otázky, které se mi začaly objevovat v hlavě, jsem konzultoval s několika lidmi a všichni mi odpověděli stejně. Pokud nechceš být kontroverzní a nechceš vzbuzovat zbytečné vášně, použij slovo Rom. Také GPT Chat mne varoval, že označení „cikán“ může mít negativní konotace a je považováno za hanlivé a diskriminující. Jenže je tu jeden problém. Celá řada členů této etnické skupiny považuje označení „cikán“ za legitimní, a naopak se cítí být uraženo označením „Rom“. A teď babo raď! Já se rozhodl přihlédnout k názoru většiny, ale červíček pochybnosti ve mně stále hlodá. Člověk prostě jen tuší, že by to mohlo být špatně, a sám se cenzuruje… Jako tenkrát za totáče.

Střih – je sobota večer a v televizi běží přímý přenos z předávání cen Český lev. Většina lidí řeší děkovačku režisérky Dariy Kascheevy, která si odnesla hlavní cenu za studentský film a v sáhodlouhé a nezáživné děkovačce se snaží upozornit na těžkou roli pracujících matek, ačkoliv to jediné, co si znuděný divák odnáší, je informace, že Darie stárnou vaječníky. Pravda, tato informace mne probrala z lehkého spánku vyvolaného nudným programem a tak jsem vzápětí mohl zaslechnout poznámku svého kamaráda. Pohoršoval se nad onou diskriminační skutečností, že kategorie pro nejlepšího herce a nejlepší herečku netvoří jen jednu kategorii za nejlepší herecký výkon. „Ty už taky radši mlč,“ zareagoval jsem výbušně. Vzápětí jsem se v duchu fackoval, že jsem svůj výrok raději necenzuroval, než jsem ho vypustil z úst. Můj kamarád má přece právo svobodného úsudku a když má pocit, že dvě kategorie jsou diskriminační, proč bych mu to měl vyvracet? Nikdo z nás přeci nemá patent na pravdu… Zatímco v hlavě přemítám, zda jsem měl promluvit, nebo mlčet navždy, cenu za nejlepší herecký výkon přebírá třeskutě vtipná Simona Peková a já i přátelé se při její děkovné řeči smějeme tak, že se novostavba otřásá v základech. Proč to říkám? Ať už žijeme v jakémkoliv režimu, cenzura tady byla, je a bude. Cenzurujeme se sami a je na zvážení každého z nás, zda bychom to neměli dělat méně. Někdy prostě není na škodu, když jsme trochu nevyvážení a nekorektní. Kdyby to totiž tak nebylo, svět by byl velmi nudným místem k životu. I to je důvod, proč se v aktuálních Mužích v Česku dočtete třeba o tom, že Honza Cina věří v uzdravující sílu kamenů, ale také o tom, že byznys postavený na lžích o uzdravující síle magických krystalů je hodně špinavý. Je jen na vás, čemu budete věřit vy. Důležité je, že máme svobodu vyjadřování, která však není samozřejmostí a které bychom si měli vážit.

PETR JANSA

NEJEFEKTIVNĚJŠÍ CESTOVÁNÍ ZA BYZNYSEM

LETĚT MŮŽETE JIŽ ZA 2 HODINY

JSME K DISPOZICI 24/7

SOUKROMÉ LETY PO EVROPĚ I CELÉM SVĚTĚ

To chceš

Konečně je zase tady. Jarní tání letos přišlo o chlup dřív, a i když nás nachytalo nepřipravené, díky naší selekci a odkazům na ty správné e-shopy se nemusíte bát, že byste do nové sezony vstoupili bez vhodné výbavy. Stačí pár dní a po ruce budete mít vše, co budete během následujících měsíců „nutně“ potřebovat. Od nového kladiva až po osla na kolečkách pro vaše malé já. TEXT Petr

Stará dobrá Samba

V 50. letech minulého století byly v Evropě kruté zimy. Tak kruté, že němečtí fotbalisté museli běhat za míčem po zledovatělém trávníku. Proto jim designéři značky Adidas vyrobili speciální obuv pojmenovanou Samba, která neklouzala a dodávala jim potřebnou stabilitu. Samba, jak ji známe dnes, byla představena v roce 1972, a i když před dvěma lety završila již pátý křížek, je víc trendy než kdy dříve. Vybírat můžete z pestré palety barev i materiálů, díky kterým vám bude dělat společnost celý rok.

→ Adidas Originals, 3 043 Kč, prodává www.mrporter.com

02

ÍÁ versus AI

Je dost dobře možné, že v dnešní moderní době se při zabavení vašeho škvrněte hodláte spolehnout na tablet napěchovaný umělou inteligencí. A my samozřejmě nemáme nic proti. Přesto bychom vás rádi upozornili, že děti si na tabletech velmi rychle vytváří závislost a jejich neuspokojená touha zrovna ve chvíli, kdy svůj tablet potřebujete, může způsobit obrovskou hysterii. I proto doporučujeme zakoupit i starého dobrého tahacího kačera. Nebo ještě lépe – stylového oslíka, který není vybaven otravným xylofonem.

→ Bottega Veneta, 48 200 Kč, www.bottegaveneta.com

Čas na změnu

Nebudeme si nic nalhávat, hodinářská značka Unimatic není žádnou legendou. Vznikla teprve v roce 2015 a její hodinky tak nezdobily zápěstí slavných letců, spisovatelů ani cestovatelů. Přesto výtvory této italské značky stojí za pozornost a to především díky designu, který našel inspiraci v 60. a 70. letech minulého století. Design je italský, strojky švýcarské a materiály moderní. Výsledkem jsou stylové a cenově dostupné kousky, které však nemá každý. Třeba tento olivový model je na trhu jen v počtu 400 kusů.

→ Unimatic, 23 500 Kč, www.unimaticwatches.com

01

03

Přesná rána

Trefit hřebíček na hlavičku? S novým kladivem, které pro dánskou lifestylovou značku Forét vytvořila japonská manufaktura Muranokajiya z městečka Tsubame-Sanjo v prefektuře Niigata, to nebude žádný problém. Dubové topůrko díky ladným křivkám skvěle padne do ruky a v kombinaci s mosaznou hlavou se postará o účinnou a přesnou ránu. Opravdu vytuněné kladívko oceníte nejen při zatloukání hřebíků do stěny, ale i při bušení do kolíků, bez kterých se neobejde žádné stanování.

→ Forét, 2 084 Kč, www.foretstudio.dk

Skutečná hvězda

Britský herec Leo Woodal, který v seriálu White Lotus klátil svého strýce a který v nové sérii One Day oblbnul i vaši drahou polovičku, může být směle považován za novou televizní hvězdu. Jeho popularita však jen stěží dosahuje slávy prstenu, který nosí jeho postava na malíčku. Abychom byli přesnější, jde o stříbrný pečetní prsten od londýnské značky Missoma, který se po premiéře série stal bestsellerem a doslova kultovní záležitostí. Otázkou zůstává, zda si ho pořizují sami muži, nebo jim ho kupují partnerky.

→ Missoma, 3 726 Kč, www.missoma.com

Silnej ročník

Džínová bunda z jarní kolekce Kenzo potěší nejen fanoušky kapely Chinaski a letošní čtyřiapadesátníky. Krom letopočtu 1970 (založení značky) na prsou ji totiž zdobí i precizní výšivka na zádech, kterou se designéři rozhodli uctít lunární rok draka. Pokud se naladíte na jejich ezo strunu, můžete věřit tomu, že bunda vám během nošení přinese prosperitu, a dokonce příznivě ovlivní počasí. Prostě a jednoduše, v téhle bundě poručíte větru, dešti. A když ne? Pak vás před nimi alespoň ochrání.

→ Kenzo, od 17 100 Kč, www.kenzo.com

Imaginární dovolená

Ano, všichni trpíme jarní únavou a rádi bychom vypadli na dovolenou. Většina z nás si však musí ještě pár měsíců počkat a tak nezbývá než zavřít oči a nadechnout se. Třeba vonné esence, která se uvolňuje po zapálení limitované edice svíčky Tubéreuse. Je inspirována vietnamským pobřežním městečkem Do Son, a aby té exotiky nebylo málo, dóza s voskem je doplněna ratanovým poklopem vyrobeným tradiční technikou ve vietnamské manufaktuře Hanoia. P. S. Její pálení doplňte meníčkem ze Sapy.

→ Diptyque, 2 700 Kč / 300 g, Vězeňská 6, Praha 1

Dokonalá ptákovina

V minulém století, kdy technologie ještě nebyly na dnešní úrovni, se k určování kvality vzduchu v dolech používal kanárek. Když zdechnul, byl čas podzemí neprodleně opustit. A právě touto myšlenkou se inspirovala dvojice kamarádů z Dánska. Pro moderní dobu vymysleli moderního kanárka, který jednoduše rozpozná kvalitu vzduchu v interiéru. Když je na čase vyvětrat, prostě se otočí bříškem vzhůru. Firma Birdie vznikla v roce 2022 díky crowdfundingu, jehož prostřednictvím se za 30 dní vybralo půl milionu dolarů.

→ Birdie, 4 950 Kč, www.birdie.design

Jeden mobil vládne všem

Když v roce 2017 krachla společnost Vertu, trh s luxusními mobily jako by přestal existovat. Čas od času se sice objeví nějaká zajímavá kolaborace, ale většinou jde jen o starou technologii ve slušivém kabátku. To ale není případ nového mobilu Honor Magic V2 RSR, který vznikl ve spolupráci s Porsche Design a který si bere to nejlepší z obou značek. Má dva obrovské displeje (z toho jeden ohebný), extra tenké a lehké titanové tělo inspirované křivkami Porsche 911, duální baterii a extra odolné nanokrystalické sklo. Jak se vám líbí?

→ Honor x Porsche Design, 68 500 Kč, www.porsche-design.com

Dokonalý gentleman

Vzpomínáte na filmovou sérii Kingsman s Colinem Firthem a Taronem Egertonem? Ano, je to ta, ve které se krom honu agentů na zloduchy hodně řeší perfektně padnoucí obleky. Režisérem této série je čerstvě třiapadesátiletý Matthew Vaughn, který spojil své síly s luxusním e-shopem mr.porter.com a společně stvořili značku pánského oblečení inspirovanou tradičním krejčovstvím a filmovými kostýmy. Pojmenovali ji Kingsman (překvapivě) a vy v ní najdete třeba i cenově dostupné a stylové obleky.

→ Kingsman, 34 000 Kč (součást obleku), prodává www.mrporter.com

Dioptrické peripetie

Pokud patříte k početné skupině krátkozrakých jedinců, určitě to znáte. Jakmile vysvitne slunce, nezbývá vám nic jiného než mžourat ve svých dioptrických brýlích, nic nevidět ve slunečních nebo se vystavit pohrdavým pohledům svého okolí s nevzhlednými zabarvovacími skly na nose. Je tu však ještě jedna možnost – i sluneční brýle lze vybavit potřebným počtem dioptrií. Když už však do nich investujete pár tisíc navíc, chce to skla zasadit do nadčasových obrouček. Co říkáte třeba na Zolman od newyorské legendy?

→ Moscot, od 7 860 Kč, www.moscot.com

Foto: archiv značek

Dračí jízda

Až do 14. dubna se můžete jet projet na drakovi na pražskou Matějskou pouť. Anebo si tuhle divokou jízdu můžete užívat dnes a denně bez otravných hitů Michala Davida. Jak? Jednoduše. Pořiďte si jednu z limitované edice 1 888 kusů nové Vespy 946 Dragon, která vznikla při příležitosti oslav lunárního roku draka. Zlatavý lak tohoto žihadla zdobí motiv křiklavě zeleného draka, který se objevuje i na ladící přilbě a úpletové vlněné bundě s rukávy z jemné kůže. Víc sladit už to nejde.

→ Vespa, info o ceně v obchodě, www.vespa.com

Malířské plátno

I Pharrell Williams pokračuje v tradici, kterou během své éry u módního domu Louis Vuitton započal Marc Jacobs. Jde o spolupráci s umělci, kteří svá díla promítají do doplňků a módních kolekcí této značky. V aktuální sezoně zdobí vybrané kousky výšivky a potisky inspirované díly amerického malíře Henry Taylora, který se proslavil hravými a výrazně barevnými portréty svých přátel, rodiny a zajímavých kolemjdoucích. Najdete je i na oblekové vestě, která bude skvěle vypadat i s džínami a bílým tričkem.

→ Louis Vuitton, 44 500 Kč, www.louisvuitton.com

Wip montérky

Detroitská značka Carhartt se na trhu s oblečením pohybuje už od roku 1889. Dodnes ji vlastní rodina zakladatele, která podle žebříčku Forbes patří mezi nejbohatší klany v USA. A zatímco americká sekce stále vyrábí pracovní oblečení, evropská lifestylová odnož s označením WIP (vznikla v roce 1994 díky licenci) svými kolekcemi a řadou kolaborací uhranula mladé generaci, která její kousky nakupuje ve velkém. A tak zatímco ještě v 90. letech dosahovaly její tržby sta milionů dolarů, dnes se bavíme o miliardě.

→ Carhartt WIP, 2 789 Kč, www.carhartt-wip.com

Epesní žebradlo

Ačkoliv nejde o žádného velikána, rozměry 19x 13 x 4 cm plně postačí, aby se vám do něho vešel mobil, klíče od bytu či auta, peněženka, balíček kapesníků a popřípadě i cestovní balení oblíbeného parfému. Saddle bag ve velikosti mini kombinuje žakárovou látku s motivem Dior Oblique a měkkou teletinou, je vybaven nastavitelným koženým popruhem a o bezpečnost uložených věcí se stará praktická přezka. Oceníte ho při běžném denním nošení, ale třeba i při projížďce na skútru, kdy vám nechá volné ruce. Na jaře můžete vybírat z černé či khaki verze.

→ Dior, 44 000 Kč, www.dior.com

Denim pro všechny generace.

Idles / TANGK

Produkci svého pátého alba britská kapela svěřila osvědčeným jménům – Nigel Godrich produkoval celou řadu úspěšných alb rockových titánů, Kenny Beats zase umí všechno od popu až po hip hop a s Idles už spolupracoval na Ultra Mono a předposledním albu Crawler.

TEXT Karel Buriánek

Idles byli vždycky vášně vzbuzující kapela, v Británii i u nás. Opíral se do nich kde kdo, od Fat White Family až po Sleaford Mods, pro falešnou politizaci umění, foukání na bolístky přistěhovalcům, popírání punkových kořenů, levičáckou orientaci a nevím kvůli čemu všemu ještě. Zdá se, že jim je to upřímně fuk a dozráli ve stadionovou chátru, která už dneska může směle konkurovat rockovým ještěrům typu Foo Fighters nebo Queens of the Stone Age. Přes všechen balast, sentiment i teatrální přehrávání je to pořád ostrá parta, která umí pracovat s dynamikou jako málokdo a jejich rejstřík expresí je široký až běda. Zkušenosti nasbírané ostentativním živým hraním a kompilované i pilované díky nahrávání čtyř ceněných alb zúročili na tom pátém bezezbytku. Jestli je TANGK monotematické pojednání o lásce, o tom můžeme jenom spekulovat. Jisté je však to, že ústřední postava Idles, zpěvák Joe Talbot, zachází s láskou jako se slovem na čtyři písmena (love), které je třeba ze sebe artikulovat dostatečně nahlas. Jeho vlastní životní zkušenosti – narození dítěte, rozvod, nový vztah – význam tohoto slova

jen umocnily a obnažily moc, kterou má nad našimi životy. Možná i díky jisté emocionální a tematické zarputilosti a obsahovému fokusu na lásku ve všech jejích odstínech a aspektech je TANGK dost možná nejvřelejší a nejmelodičtější deska, kterou kdy Idles složili a natočili, a podprahově demonstrují finální odstřižení od undergroundového lůna. Jestli slogan na jejich tričku k albu Crawler ‘We’re Not Fighting, We’re Just Dancing’ předznamenával přicházející odlehčení, pilotní singl TANGK s všeříkajícím názvem Dancer je definicí toho, jak s intenzitou Idles pracují dnes. Na hostování si nemohli vybrat lepší mentory repetitivního grooveu – James Murphy a Nancy Whang z LCD Soundsystem nám připomínají, o čem bylo spojení punku a dance a jak (fresh) může znít dnes. TANGK ale nabízí i celou řadu úsměvných momentů, třeba když na několika místech, zřejmě pod vlivem Godrichova vidění Idles jakožto popové kapely, zní Talbot jako Chris Martin v kocovině. Přesto ani Godrichův vliv nedokázal kapelu zbavit těch nejhorších návyků. Talbot přicházel do studia bez textů a raději riffoval naživo na mikrofon, jeho neortodoxní styl psaní, který má asi nejblíž k rapovým šifrám, je sice jistým trademarkem kapely, přesto se dost často nevyhnul trapným momentům jako jsou jeho průpovídky ‚fuck the king‘ na konci Gift Horse, trapné rýmování německého slova freudenfreude s frází joy on joy ve skladbě Pop Pop Pop a asi nejmarkantnější je neohrabaný refrén v Hall & Oates, ódě na trvalé přátelství (ano, neověřujte si, jak se daří skutečným Hall & Oates), která se svým opakováním ‚my man‘ vyrovná průlomovému singlu Drakeova syna Adonise. Ale budiž vše výše zmíněné zapomenuto, podle tiskových materiálů k albu se v jedenácti skladbách slovo láska vyskytuje dvacetdevětkrát a já přidávám to třicáté. TANGK je hřejivá emocionální náruč, co občas kouše, ale povětšinou sálá člověčinou.

→ www.idlesband.com

Vyhazovač tvrdej chleba má

Jake Gyllenhaal v remaku kultovního akčňáku se Swayzem, ve kterém se barové pulty leští obličeji vzpurných štamgastů.

TEXT Václav Rybář

Už je to pětatřicet let, co měl v USA premiéru snímek Hrozba smrti (Road House), v němž Patrick Swayze odjíždí do malého zapadákova, aby tu jako elitní vyhazovač dal dohromady zaplivaný podnik a pomohl z něj udělat ozdobu okresu. Viděno dnešní optikou zhýčkaného evropského diváka je to maskulinní béčko se zápletkou tenkou jako libovolná epizoda televizní kriminálky, ale možná právě proto je dodnes při reprízách v amerických televizích tak oblíbené. Přímočará zápletka, vyhazovačské desatero a kamarádství mezi kumpány a do toho i špetka bojových umění, které se Swayze tehdy poctivě nabifloval, protože chtěl po premiéře Hříšného tance ukázat divákům i svou mužnější stránku. Na streamovací platformy teď přichází novodobý remake, v němž hlavní hrdina Dalton odjíždí na Floridu, kde se jak známo scházejí nejrůznější kriminální živlové. Místo Swayzeho tu máme nasvaleného Jakea Gyllenhaala, místo házení židlí to nejlepší z lámaček a výkrutů MMA a ml-

čenlivého záporáka v květované košili z originálu nahradil zjevně vykolejený Conor McGregor. Irská legenda UFC vlastně ani nemusí předstírat herecký rejstřík, jeho úkolem je rozbít flašku o bar a zapíchnout skleněný střep někomu do stehna. V následně vyprovokované bitce se může spoléhat na svoje hmaty a chvaty, ale nemyslete si, že ho na závěr přejede Gyllenhaal parním válcem. Jake víc než rok poctivě trénoval, absolvoval několik ostrých zápasů a krátce se objevil i v UFC. Podobně přiznaných a hrdých akčních béček už se moc netočí a režisér Doug Liman (Na hraně zítřka, Agent bez minulosti) prý odvedl tak dobrou práci, až ho mrzelo, že film nejde do kin. Tak si ho stopněte na Prime za měsíční předplatné v ceně lístku do kina. A rovnou pak můžete rozkoukat třeba podobně testosteronového seriálového Reachera.

→ Na Amazon Prime Video od 21. března

Aby se dostal do formy, dřel Jake v newyorském fitku Rise Nation pod vedením Jasona Walshe. Ten prozradil, že tajemství Jakeovy vymakané postavy je ve vertikálním horolezeckém trenažéru.

Divoká devadesátá

Dneska už Škoda Auto nechává podobná fun vozidla stavět jen studenty, aby se trochu pobavili a vyzkoušeli si něco nového. Nejrůznější obytné a expediční vozy zůstávají ve fázi konceptu. Felicia Fun šla ale v roce 1997 mezi běžné lidi!

TEXT Václav Rybář

Plážové vozítko s jedlou žlutou je dodnes přeludem, kdekoliv se objeví. Varianta užitkového pickupu se vyráběla ve Vrchlabí jen pár let po zavedení standardní pětidvéřové Felicie, která přišla na trh jako hatchback a kombi. Vycházela z Favorita, ale zároveň šlo o první auto vyráběné pod dohledem nového majitele. Volkswagen doslova na poslední chvíli zapracoval řadu prvků, aby byl vůz konkurenceschopnější. Felicie byla v produkci sedm let a postavilo se jí půl druhého milionu kusů. V roce 2011, dekádu od ukončení výroby, byla nejčastějším vozem na českých ulicích. Na venkově ji tu a tam potkáte dodnes, ale většinou s nesmrtelným jednadevítkovým dieselem po faceliftu. Nejvoňavější verzí bylo GLXi s jednašestkou o výkonu 55 kW.

Škoda Felicia Fun však byla jako z jiné planety. Jásavý celolak a možnost posunout zadní stěnu kabiny a vytvořit tak místo pro další dva pasažéry (sedačky byly trochu improvizované, ale stejně geniální nápad). Obrovský zavazadlový prostor a váha jen něco málo přes jednu tunu. Když jeden

exemplář před pár lety někdo dovezl do USA, koukali na něj místňáci jako na UFO. Kde byla standardní felda rutinní popelkou, tam Fun zářil jako princezna. A teď si představte, jak by Američani koukali, kdyby někdo dovezl okruhovou Felicii Pickup Freestyle. Zakázková závodní verze s ostřejší patnáctistovkou měla skoro sto koní a vážila jen osm metráků. Extravagantní pokus o plážové auto v zemi bez moře zůstává v portfoliu značky osamocen. Dokonce ani souběžně vyráběný Volkswagen Caddy (Felicia pickup s hezčími disky a emblémem VW) se varianty nedočkal. A přitom těch užitkových jezdí dodnes spousta po řeckém venkově. Tam by se Felicii Fun moc líbilo!

Dneska je Fun raritou, za niž jsou sběratelé schopni zaplatit stovky tisíc, zatímco standardní Felicie s dírou v podlaze vás vyjde na půlku průměrné výplaty. Kdo mohl tehdy tušit, že jsme svědky něčeho výjimečného. V půlce divokých devadesátek jsme doufali, že Volkswagen/Škoda bude podobná auta stavět pravidelně.

Klaus Mann

Vesta Josepha Beuyse

Vzpomínáte si na kauzu tří rezavých obručí, za které Milan Knížák v pozici šéfa Národní galerie zaplatil v roce 2005 půl milionu euro?

Jejich autorem byl slavný německý umělec

Joseph Beuys, jehož nezaměnitelný módní styl spočívající v nošení rybářské vesty všude, kam se mihl, se letos díky značce Prada opět dostává na výsluní.

TEXT Petr Jansa

Možná si říkáte, jak se to stane, že se tak specifický outdoorový kousek probojuje na přehlídkové molo jedné z nejslavnějších módních značek současnosti. Těch okolností je bezesporu víc a svůj podíl na tom rozhodně má i tiktokový trend posledních let, kdy američtí influenceři začali rybářskou vestu plnou praktických kapes nosit při cestování letadlem. Proč? Chtějí se tak vyhnout poplatkům spojeným s nadměrnými zavazadly. Prostě a jednoduše mnoho drobností z kufru umístí do praktických kapes vesty a slavně tak zvítězí nad letištním úřednickým

Joseph Beuys v roce 1985 zapózoval fotografovi ve svém ikonickém outfitu, který v drobných obměnách nosíval každý den – klobouk, bavlněná košile, rybářská vesta a džíny značky Levi’s.

šimlem. Ošuntělá vesta však vstala z popela ještě o pár let dříve, přesněji v roce 2019, kdy ji do svých kolekcí zařadily trendy značky jako Stussy či John Elliott a kdy začala růst popularita outdoorové značky Patagonia, kterou chlapíci z Wall Street či Silicon Valley oblékali při svých výletech do divočiny. O pár let později se pokusil rybářské vesty do vysoké módy dostat Virgil Abloh (v té době kreativní ředitel pánských kolekcí Louis Vuitton). Tehdy šlo ale spíše o inspiraci a moderní přepracování než reinkarnaci klasického kousku, o které je řeč letos na jaře.

O tu se vcelku překvapivě postaral německý designér Konstantin Grcic, jehož si italská značka v rámci svého projektu Prada Invites pozvala, aby navrhl libovolný kousek z jejího ikonického nylonu. „Klíčovou referencí pro můj návrh je rybářská vesta, která představuje myšlenku tašky (k čemu se nylonový materiál primárně používal) jako oděvu. Mou první myšlenkou bylo ztvárnit slavnou rybářskou vestu Josepha Beuyse z černého nylonu Prada. Později jsem pracoval na dvou modelech, které téma reinterpretují abstraktnějším způsobem: zástěra a kapuce,“ nechal se slyšet designér, díky jehož vlivu pronikly do aktuální kolekce i barevné bavlněné či kožené rybářské vesty. Ve stejném duchu, kterému vévodí 3D kapsy nejrůznějších tvarů a velikostí, však u Prady najdete i kabáty či bundy.

Odpověď na otázku, proč si Grcic vzpomněl právě na Beuyse, je nasnadě. Byl to totiž právě Joseph Beuys (1921–1986), kdo nevyšel z domu bez své bavlněné vesty, a ta se tak stala jeho hlavním poznávacím znamením. Umělec, který se proslavil svou rozmanitou tvorbou čítající performance, sochy, instalace, kresby i další formy umění, ji nosíval v khaki odstínu. Někdo tvrdí, že svůj typický outfit používal jako ochrannou vrstvu, která ho odlišovala od konvenčního uměleckého prostředí, jiní zase, že měl politickou symboliku. Vesta prý mohla být spojena s jeho angažovaností v otázkách sociální spravedlnosti a enviromentálních témat. Skutečnost však může být mnohem méně poetická. Je totiž dost dobře možné, že multidisciplinární umělec si ji oblíbil pro její praktičnost, která mu umožňovala mít vždy vše potřebné pěkně při ruce.

Foto: © Bridgeman Images, Prada

Vesta Prada, 53 000 Kč, www.prada.com

PŘEKONEJTE KONKURENCI PŘEDBĚHNĚTE AKCI

Fotoaparát EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Podsvícený snímač s vrstvenou strukturou dokáže zmrazit akci rychlostí 1/64 000 a umožňuje kontinuální snímání rychlostí až 30 sn/s., kterou lze zvýšit až na 195 sn./s. Automatické ostření s funkcí kontroly očí inteligentně rozpozná a sleduje objekty při fotografování, což je skvělé na fotografování sportu, zpravodajských událostí a divoké přírody.

Cihla k cihle ve vaší hlavě aneb proč stavět i to, co se nevyplatí

Poklona nezdolnému optimismu dětské duše i klackům, co si nevědomky házíme pod nohy jako dospělí.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

To nám zase ti nahoře naslibovali vzdušné zámky a skutek utek. Podobných nářků asi slýcháte hodně zhruba tak v půlce volebního období. Letošní rok je v tomhle směru velmi unikátní, 76 států a cca čtyři miliardy obyvatel bude volit ty, kdo je budou provázet světem zmítaným politickými tlaky, globální změnou klimatu a válkami opravdovými i kulturními. Dnešní text ale nebude politický ani nechce plakat nad rozlitým mlékem. Naopak půjdeme úplně na začátek a povíme si něco o tom, proč vlastně občas přeceňujeme své síly a vrháme se do předem prohraných podniků. Kdyby tomu tak nebylo, hráli bychom dodnes na jistotu někde v jeskyni a k večeři jedli pečené veverky a hrst červených bobulí, po kterých se minulý týden Pepovi sice udělalo špatně, ale rozchodil to.

Na úvod bych chtěl ještě připomenout, že tenhle článek není o rozených baronech Prášilech, o nichž jsme psali v jednom z nedávných čísel, protože ti jsou často omámeni

pohádkami, které sami vyprávějí. Stavění vzdušných zámků je však o zajetí v iluzi světa, který konstruuje naše vlastní mysl proto, abychom se nezbláznili.

Abychom ale začali skutečně od Adama, je potřeba se vydat cestou verbální archeologie alias etymologie a rozebrat si pojem vzdušný zámek. Konkrétní stopy lze dohledat ve francouzském rytířském eposu Chansons de Geste z konce 11. století, v němž rytíři dostávají od krále za odměnu šlechtický titul a nějaký ten hrad nebo zámek. Háček je v tom, že onen zámek „visí ve vzduchu“, protože v něm momentálně někdo bydlí. Tady máte lejstro od krále a hybaj si ho dobýt. Tyto „španělské zámky“ se tedy začaly používat jako symbol něčeho nedosažitelného nebo symbol bláhové snahy o vytyčení nejistého cíle. Věrohodnějším vysvětlením jsou zmínky v jiných eposech, odkazující k dobytí Španělska muslimy v osmém století. Ti zde vládli dlouhá staletí, během nichž původní obyvatelstvo ve vnitrozemí přišlo o stovky zámků,

jež měly zpomalit postup nájezdníků. Bláhové by tedy bylo chtít stavět zámky ve Španělsku, protože by šlo o zbytečnou práci předem odsouzenou k zániku.

V tomto duchu najdeme sousloví v desítkách literárních děl. Rousseau ve svém autobiografickém Vyznání doslova píše: „Mnozí byli z projektu nadšení, ale v zásadě všichni ho považovali za stavbu španělských zámků, tedy za nápad, který není míněn vážně a nemá oporu v realitě.“ Rčení expandovalo i do jiných kultur, takže se mluví o zámcích v Asii, zámcích v Káhiře nebo zámcích v Brie. U nás se neznámý jazykovědec inspiroval sv. Augustýnem, který mluvil o „stavění ze vzduchu“ ve smyslu honění myšlenek, z nichž nic skutečného nevznikne. A tak vznikly geograficky neutrální zámky vzdušné. Význam však zůstává identický – když někdo promluví o vzdušných zámcích, většinou odkazuje ke konkrétnímu nápadu nebo projektu, jehož realizaci jen pramálo věří.

Věřte, bude líp…

Faktem je, že vzdušné zámky si ve svých hlavách stavíme všichni. Lidská mysl je naprogramována k všeobecnému optimismu. Vyplývá to z mnoha studií a dotazníků, což vás pravděpodobně nepřekvapí, protože i vy věříte tomu, že bude líp. Je to přirozený obranný reflex naší mysli, který nás nutí každé ráno vstávat a vykročit do nového dne. Neurovědkyně Tali Sharot, která se dlouhodobě zabývá vlivem vrozeného optimismu na různá odvětví lidské činnosti, vysvětluje, že jsme naprogramovaní k víře v lepší zítřky. Jde o jeden z motorů přežití lidského pokolení, spolu se schopností mentálně cestovat v čase. Vzpomínat na to dobré a filtrovat a vytěsňovat špatné okamžiky – to je cestování směrem zpět. Plánování, rozpočítání zásob jídla a vody pro budoucí kombinaci, schopnost vydržet dřinu, nepohodlí či bolest s vědomím, že vše pomine a bude líp. Jak se tyto pravěké mechanismy projevují dnes? Bereme si hypotéky, kupujeme si předražené kafe v kelímku a neumíráme úzkostí z konfliktů kolem nás, protože si umíme v hlavě přetočit realitu dopředu a vysnít si okamžik, kdy je vše opět v nejlepším pořádku.

Pokud přehnaně optimisticky plánujeme kariéru nebo investice do vlastního podnikání, občas nám okolí kriticky řekne, že máme hlavu v oblacích a stavíme vzdušné zámky. Nutkání vrátit člověka zpátky na zem je dílem společenská snaha natlačit jedince do řady, aby příliš nevyčníval, dílem pak dobře míněný pokus krotit jeho nerealistická očekávání. Takový společenský tlak nastává už s příchodem puberty, kdy dochází k vystřízlivění a my si s koncem základní školy a při průchodu sítem přijímacích zkoušek začínáme uvědomovat, že sny o kariéře astronauta, závodního jezdce nebo popeláře zůstanou už navždy jen vzpomínkou na bezstarostné dětství. Velká studie behaviorálního ekonoma Andrewa Oswalda napříč 72 státy prokázala, že lidé jsou nejšťastnější právě v období mezi třemi a třinácti lety věku. Pak křivka vnímaného štěstí klesá a dosahuje nejnižší hodnoty zhruba kolem pětačtyřiceti let. To je ta slavná krize středního věku, jež se však aktuálně sune čím dál tím blíž ke čtyřicítce. Podle Oswaldových dat se pak na sklonku padesátky opět začínáme cítit šťastnější (smířenější?), ale k hlubší studii důvodů, proč tomu tak je, bychom museli znát počet dětí, domů a sportovních vozů v garáži každého respondenta.

Optimisty ale zůstáváme i navzdory ranám osudu. Kdyby to tak nebylo, nevrhali by se lidé do podnikání, nesnažili se pouhopouhou vůlí ohnout limity vlastního těla v profesionálním sportu. Nelezli by na Everest, nechtěli postavit nejvyšší budovu nebo nejkulatější volant. Jak je to možné? Náš mozek naštěstí není počítač a často si vymýšlí. I ty nejlépe uložené vzpomínky si nedokážeme přehrát jako videosoubory na počítači. Jde o střípky impresí poskládané naším hipokampem. Tu a tam něco vynechá nebo přidá, ale náš operační systém mu nevzdoruje – nikdy nepochybujeme o tom, zda si věci pamatujeme „správně“. Stejně od boku střílí hipokampus, když jde o projekci naší budoucnosti a stavění vzdušných zámků. Proto se stává, že lidé s nízkými schopnostmi či kompetencemi v dané oblasti sice dosahují přiměřeně nízkého výkonu, mají-li však odhadnout svůj výsledek ve srovnání s ostatními, mají naopak tendenci jej nadhodnocovat. Naopak lidé s vysokou odborností své dosažené výsledky podceňují. Tzv. Duningův-Krugerův efekt

Velká studie behaviorálního ekonoma Andrewa Oswalda napříč 72 státy prokázala, že lidé jsou nejšťastnější v období mezi třemi a třinácti lety věku. Pak křivka vnímaného štěstí klesá a dosahuje nejnižší hodnoty zhruba kolem pětačtyřiceti let. To je ta slavná krize středního věku. Podle Oswaldových dat se po ní opět začínáme cítit šťastnější (smířenější?).

Celé je to zázračně nastaveno, aby nás to jako lidstvo posouvalo dál. Jedni vizionáři staví na podnikatelských hrobečcích těch před nimi, další se jako lumíci statečně vrhají do propastí, aby ukázali budoucím generacím, že tudy rozhodně ne. A nad vším bdí neviditelná ruka trhu, sypající hodné i zlé peníze střídavě do kapes chorobných optimistů i celoživotních cyniků.

je jen jedním z druhů kognitivního zkreslení a volně z něho vychází např. i syndrom podvodníka nebo efekt nadměrné sebedůvěry.

Ještě že ty zámky máme

Ve zkratce řečeno nejsme schopni racionálně odhadnout své síly, což vede k celé řadě situací od zábavných tiktokových videí nejrůznějších držkopádů až po průmyslové nehody se škodami v hodnotě desítek až stovek milionů korun. Jenže ačkoliv až 70 % populace přiznává, že někdy v životě trpělo syndromem podvodníka, tedy člověka na špatném místě, který se tam dostal náhodou a očekává, že na to někdo jiný přijde a na hodinu ho vyrazí, aby zabránil jisté katastrofě, všeobecně stále převládá snaha se mírně přeceňovat, ať už jde o schopnost řídit auto, či domácnost, správně odhadnout vývoj cen komodit na světových trzích nebo skóre v mači vašeho oblíbeného týmu. Sázíme, doufáme, střílíme od boku. Když se to povede, zaplaví nás endorfiny. Když ne, začínáme po momentálním zklamání věřit, že to určitě klapne příště.

Nadměrná sebedůvěra vysvětluje stálá vysoká čísla podnikatelských aktivit, přestože mnoho z nich neuspěje. Lze spekulovat o tom, že kdybychom dokázali přesněji odhadnout své schopnosti, fungovala by lidská společnost efektivněji a už dávno bychom osidlovali cizí planety. Jenže podstatná část populace by také byla postavena před fakt, že není tak výjimečná, jak si doposud myslela. Naše vlastní mysl si odmítá nastavit zrcadlo. Výzkum na univerzitě v Ohiu to dokazuje víc než jasně. Až 93 % zpovídaných o sobě tvrdilo, že jsou lepší než průměrní řidiči. Statisticky je ale možné, aby lepší byla jen ta horní polovina vzorku, tj. 50 %. Dokázali bychom žít s chirurgicky přesným odhadem našeho potenciálu? Řada lidí sní o tom, že jim nějaká vyšší moc prozradí, v čem mají největší talent. Tato touha vyvěrá z pochyb o naplnění vlastního potenciálu. Jenže pokud bychom měli dokonalé povědomí o našich schopnostech v rámci kontextu většího vzorku, nebo dokonce globální populace, logicky bychom přišli o obláček blažené nevědomosti, který nám umožňuje budovat další a další vzdušné zámky. Se vším dobrým a zlým, co různé druhy kognitivní-

ho zkreslení přinášejí, se vědci shodují na tom, že bychom bez nich jako lidstvo neobstáli. Umožňují nám přežít mnohé útrapy a nebezpečí, překonat ztráty blízkých, smířit se s omyly a slepými uličkami nebo překonat stud či pocit viny. Všechny ty povídačky o tom, že čas vyléčí všechny splíny a ráno je moudřejší večera? To vám jen hipokampus trpělivě přežvýkává vzpomínky a obrušuje hrany, abyste se nepropadli do hlubin čirého šílenství.

Tím se velkým obloukem dostáváme k úvodnímu citátu. Jen blázen dotáhne svůj vzdušný zámek do konce a rozhodne se v něm bydlet. A jiný blázen mu na to půjčí peníze. Jenže my všichni těm stavitelům vzdušných zámků, co to dotáhnou od myšlenky až na papír a ještě dál, musíme tu a tam kývnout a motivovat je k další činnosti. Třeba si pětkrát vylámou zuby a pošesté změní svět. Vydávají se za horizont, staví a navrhují dříve nemyslitelné, ale zároveň neumí toho červíčka, co jim vrtá v hlavě, vypnout. Citát spisovatele a dramatika Jerome Lawrence odkazuje k těm, co musí neustále vymýšlet a realizovat, těm, kteří na jejich drajvu chtějí zbohatnout, a nakonec i k těm, co vydělají na projektech, jež jsou předem odsouzeny ke krachu (banky, pojišťovny a daňové úřady).

Celé je to zázračně nastaveno, aby nás to jako lidstvo posouvalo dál. Jedni vizionáři staví na podnikatelských hrobečcích těch před nimi, další se jako lumíci statečně vrhají do propastí, aby ukázali budoucím generacím, že tudy rozhodně ne. A nad vším bdí neviditelná ruka trhu, sypající hodné i zlé peníze střídavě do kapes chorobných optimistů i celoživotních cyniků. Na konci dnešního čísla si v rubrice Po přečtení můžete přečíst o statistikách úspěchu a neúspěchu, užitečnosti self-help knížek, o nerealizovaných projektech a ruinách zdánlivě neprůstřelných plánů. Jsou to příběhy plné happyendů i prohraných soubojů s byrokracií a politickou mocí. Ale všechny jsou historickým důkazem o nezlomnosti lidského ducha a nezastavitelnosti pokroku. V zásadě oslavujeme neschopnost dobře odhadnout své možnosti a neustálé hledání sama sebe. Nepřestávejte se proto hledat, protože jakmile se spokojíte s tím, co jste našli, symbolicky předáváte štafetový kolík dalším generacím a odcházíte na střídačku.

věřte nevěřte

I ty můžeš fungovat na tachyonový pohon!

Tohle není povídka ze světa Star Treku, jen smutné povídání o víře, co vás neuzdraví. Aneb ty po mně chlebem, já po tobě magickým kamenem!

TEXT Václav Rybář

Už Platón psal ve svých dílech o magických krystalech, díky nimž bájní Atlanťané mohou číst nebo přenášet myšlenky. Magickou moc přírody ukrytou v kamenech a krystalech zmiňují bezčetné historické publikace, což je samo o sobě důvodem, proč by se krystaloterapii a energetickým mřížkám z náhodně poházených křemenů a achátů nikdo neměl posmívat. Jenže pak jsou tu také nejrůznější vykukové, co za desítky tisíc prodávají tachyonové krystaly a lampičky, co vás ochrání před škodlivým zářením. Průměrně vzdělaný čtenář a dial-upem ošlehaný online poutník na podobné srandy neskočí, ale přesto se na tuhle problematiku v rámci rubriky Věřte, nevěřte musíme podívat střízlivýma očima. Ono to totiž u těch kouzel-

ných šutrů nemusí končit. Všeobecně vzato je sběr nerostů neškodnou činností, pokud tedy kvůli němu nedrancujete řecké pláže a nepašujete si oblázky v extra zavazadle, abyste si je doma sázeli do záhonků, plnili jimi vitríny v obýváku apod. Klidně můžete věřit, že jejich přítomnost ve vašem obydlí vám zaručí klidné spaní a věru magickou noc. Možná v nich dokonce slyšíte šumění moře a příběhy dávných předků. Ony ty tisíce let kolektivně děděné paganské důvěry v přírodu někde vybublat musí. A protože jsme národ něcistů a navzdory ateistickým a defétistickým náladám vždy a všude v něco věříme, je celkem logické, že někdo bude chodit do kostela a jiný si zas hrát s kamením.

Příspěvek na Talibán

Fanoušci krystalů a magických nerostů mají z čeho vybírat, protože výrobci této zázračné komodity čerpají z naivity pravěkých felčarů, vypočítavosti těch středověkých nebo tisíců slepých uliček tehdejší medicíny. Léčebná moc tabáku? Kokain proti angíně? Radioaktivní kloktací „živá voda“? To všechno jste si od doktora mohli odnést ještě na začátku dvacátého století. Oproti polykání izotopů je mazlení s kusem skla či zkameněliny vlastně celkem nevinným koníčkem. A zaklínání se energií vlastně také není úplná nepravda. Energie je ve všem kolem nás. Dřevo je nabité energií ze Slunce, ropa se skládá ze zetlelých plavuní a přesliček, takže by se s trochou nadsázky dalo říct, že jízda na benzín

Celosvětová hodnota trhu s „léčivými“ krystaly se v roce 2020 odhadovala na částku 6,9 miliardy dolarů (na fotografii detail tanzanitu).

a topení poleny v kamnech jsou jen další formou solární energie. Kameny jsou oproti tomu stmelením energie pocházející zevnitř planety. Zapálit je ale nemůžete, takže si v nich ukrytý potenciál můžete jen představovat.

Nebo si ho někdo představí za vás a za nemalé peníze vám tu myšlenku prodá. Tady je ale potřeba rozlišovat mezi lidmi, co síle krystalů a minerálů opravdu věří, a nejrůznějšími vykuky, co vám prodají obarvené sklo a budou se zaklínat hlubokými lidskými příběhy z afrických dolů o hornících, kterým pomáháte k lepšímu životu. Ve skutečnosti je většina léčivých krystalů buď vedlejším produktem neregulované těžby, nebo – jako např. v případě nefritu či lazuritu – přímo financuje Talibán nebo separatisty v Myanmaru. Zázračné polodrahé kameny tak nejsou o nic méně krvavé

než ilegální diamanty a všechno dobro, které z nich (asi) vyzařuje, bylo (určitě) vykoupeno nelidskými podmínkami při jejich těžbě. Náhražka v podobě obarveného skla je nakonec ta lepší varianta, protože máte při její koupi čisté svědomí. Ano, chcete se naladit na ezovlnu a poskládat si doma energetickou mřížku z minerálů vybraných podle vašeho znamení zvěrokruhu, takže byste asi rádi ten správný kámen a nikoliv jen lacinou náhražku. Prokazatelný efekt je však podle vědců v obou případech nehmatatelný, hlavním motorem změny k lepšímu zdraví a duševní rovnováze je tu totiž sama vůle nakupujícího.

Tachionové dildo

Ačkoliv je lidská historie plná senzačních hrozeb, které se nikdy nenaplnily – jako třeba, že lidem při překročení

Očekává se, že do roku 2028 vyroste trh s „léčivými“ krystaly minimálně o 5% (na fotografii detail achátu s perletí).

rychlosti 50 km/h vybuchnou vnitřní orgány, že jízda vlakem způsobuje přechodné šílenství nebo že úderem půlnoci a přechodem z roku 1999 na 2000 všechny počítače zamrznou –lidé stále chtějí věřit, že jsou v ohrožení, ale včas na to přišli a mohou s tím něco dělat, i kdyby na to měly padnout jejich poslední úspory. A tady už se nám rodí ideální zákazník krystalických zázraků, momentálně vystrašený řetězovými maily o škodlivosti 4G a 5G sítí. U nich masová hysterie došla tak daleko, že všude po Evropě lidé mlátili do rozvodných stanic a vysílačů ve snaze zahubit bezdrátového démona a zachránit tak všechny včely, ptáci a motýle. Vláda ani vědci si nedali říct a nevyslyšeli nářky obyvatel se selským rozumem, takže musel mozkový trust vzít věci do vlastních rukou a obstarat nikoliv čepičky z alobalu vyrobené podomácku, ale profesionální a certifikované lampy, které eliminují 4G/5G záření a umožní vám spát bez toho, aby se vám v REM fázi ugriloval mozek.

I několik desítek tisíc drahé lampy z foukaného skla jsou prý sofistikovaným přístrojem na principu řízeného uvolnění energie vzácných minerálů. Jejich energetická mřížka generuje záporné ionty a ruší tak kladné ionty generované mobilními sítěmi.

Další slovní salát z propagačních materiálů výrobců zahrnuje oxidativní stres, volné radikály a tachyonové krystaly. Rád bych tu předestřel, že na základce jsme neoblíbeným spolužákům říkali, ať neoxidujou, a za radikály jsme označovali náboženské fanatiky, ale nechci tu dělat laciné humory, takže se přesunu rovnou do oblasti sci-fi, totiž k tachyonovým krystalům. Tachyon je dodnes neprokázaná částice pohybující se nadsvětelnou rychlostí. Z hlediska současné vědy tedy neexistuje, ale… mohla by! Toho se logicky chytly nejrůznější sci-fi seriály, takže např. ve Star Trek: Voyager se cestuje nadsvětelnou rychlostí a s tachyonovým pohonem

Osmatřiceti procentní podíl světového obchodu s „léčivými“ krystaly tvoří Asijsko-pacifický region (na fotografii detail achátu).

Asi nikoho nepřekvapí, že větší důvěru k „ozdravujícím“ účinkům kamenů mají ženy. Dle

statistik jsou to z 80% právě ony, kdo tento byznys drží při životě.

se tu žongluje v každé druhé epizodě. O to víc pamětníky překvapí, že si za rozumné peníze mohou koupit tachyonovou masážní hůlku. Vypadá jako zaoblený rampouch, který má člověk nutkání někam strčit, ale podle popisu výrobku tato kouzelná hůlka přemění bolavé, ztuhlé a stresované tělo na energické, uvolněné a bezstresové. Antonyma tedy za jedna, ale účinek, který opět nelze změřit. Jakmile pátráte po nejrůznějších certifikačních razítkách, dojdete k P.O. boxu nějakého německého zbožíznalce, který rozdává razítka na potkání jako svého času Bud Spencer. Přímo jednu shora doprostřed čela.

Ať žije kryptonit

Nevyzývám tu k fyzickému násilí, aby bylo jasno, ale skleněné cosi za osmnáct tisíc nebo laciný flashdisk, který má šířit v domácnosti štít proti elektrosmogu, za to by někdo zasloužil kartáč. A nejhorší je, když sám výrobce svému bludu uvěří a jde mu naproti. V Nizozemsku byly v oběhu magické náramky, u nichž se zpětně zjistila nemalá dávka radioaktivity. Tyhle krystaly tedy, podobně jako Supermanův kryptonit, skutečně fungovaly, ale rozhodně ne ve prospěch uživatele. Stát tu a tam nějakého kujóna se zázračnými lampičkami chytne za flígr, ale u zázračných krystalů nemůžete

jejich nefungování rozporovat. Vše je skryto za promyšlenou hradbou ezomlžení, polopravd a subjektivních pocitů. Pomohlo by jen zavést řidičák na internet, ale obávám se, že už je pozdě, protože online svět se během několika měsíců definitivně promění v rejdiště AI botů, které každému vysvětlí, že bolavý palec = rakovina, a budou mu prodávat zázračné lektvary. Jeden z deseti tisíc uživatelů jim na to skočí, což znamená, že byznys plně automatizovaných prodavačů teplé vody bude zázračně bobtnat, protože každý bude chtít bezpracně vydělávat tisíce dolarů denně na bezbřehé lidské naivitě a touze obejít zdravotnický aparát.

Asi největší podíl (15 %) na trhu s „léčivými“ kameny má ametyst (na fotografii detail malachitu s azuritem).

Amazon.com mimochodem před pár týdny zavedl v reakci na záplavu umělou inteligencí generovaných titulů limit – jeden subjekt teď může vydat maximálně tři knihy denně. Jen ChatGPT vychrlí co týden tolik textu, kolik bylo svěřeno všem publikacím vytištěným v historii lidstva. Mezi vděčné žánry na Amazonu patří zejména automaticky generovaní cestovní průvodci, plní agregovaných zážitků, AI obrázků historických metropolí a recenzí míst, která vůbec neexistují. Kuriozitou mezi nastupující tvorbou je chatbotem generovaný atlas hub, vybízející čtenáře k chuťové zkoušce jedovatých druhů. Stáhly si ho desítky tisíc lidí, protože je za hubičku, i když v tomhle případě jde spíš o polibek smrti.

Můžeme to nechat být a považovat přirozený úhyn stáda za rozdávání Darwinových cen a boj proti přemnožení nežádoucích genů, ale faktem je, že lidé jsou dennodenně klamáni na nejvyšších místech i v bezpečných vodách offline světa.

Lékaři je v rámci pilotních studií cpou zázračnými léky, z nichž se vyklube cukrová placebo tableta, načež je vyléčenému pacientovi pogratulováno, že se vyléčil silou vlastní vůle. Následně opustí nemocnici, dojde na přechod pro chodce a stiskne tlačítko, doufaje, že tím tlumočil dozorčímu stroji vzkaz, že hodlá přejít. Jenže se jedná o tzv. placebo tlačítko, které často vůbec nemá na funkci semaforu vliv. Na některých křižovatkách urychlí naskočení zelené (v noci by bez jeho spuštění dokonce ani zelená pro chodce nenaskočila), ale v běžném provozu je to skutečně jenom čudlík na ukrácení volného času. Pro lepší pocit, víte? Podobně fungují i termostaty v kancelářských budovách, které často nejsou napojené na centrální systém, ale dají vám pocit, že jste si přitopili. Hlava očekává teplotu o stupeň vyšší, tělo se na ni těší a výsledkem je pocit, že je skutečně tepleji. Je to zázrak, který medicína neumí vysvětlit, ale firmy díky němu ušetří miliony dolarů ročně.

A co když je to pravda… Když se pak dozvíte, že celý váš život je protkaný malými nepravdami, a začnete pochybovat i o existenci Ježíška nebo Zoubkové víly, jste ideálním kandidátem na to, abyste si v temných koutech internetu a na konci řetězových mailů hledali své vlastní nové pravdy. Placatá Země, chemtrails, zabijácké 5G, demokratičtí upíři z USA. Magické krystaly fungují na většinu těchto moderních strachů. Tedy až na ty upíry, tam doporučujeme česnek. Cena za kilo toho skutečně kvalitního bio česneku však dnes atakuje tržní hodnotu tachyonových krystalů, takže si své strachy vybírejte podle finančních možností. Zároveň doporučujeme předplatné našeho časopisu, protože humor je ten nejlepší lék na cokoliv, co vás v životě potká, a smích prý prodlužuje život. Vědecky to podložené nemáme a na razítka z německého P.O. boxu teprve čekáme, tak nám to do příště musíte věřit.

o kom se mluví

JAKUB KLAŠKA

Prahu loni ozdobila zlatá stavba od irácké architektky Zahy Hadid. Velký podíl na podobě Masaryčky ale měl i její spolupracovník Jakub Klaška. Jakou další budovu tento úspěšný Čech pro Prahu navrhl?

A kde to má v Londýně, ve svém domově, nejraději?

TEXT David Hron ILUSTRACE Vojtěch Velický

Zcela k nepoznání se změnilo prostranství před Masarykovým nádražím v Praze. Kde ještě nedávno chodec přeskakoval přes silnici jako štvaná zvěř, je kultivovaná piazzetta. Kde dříve ohyzdný plot stínil plevelu, se najednou tyčí stavba světového významu.

Masaryčka je od loňského srpna kancelářskou budovou s obchodními jednotkami. V budoucích letech ještě poslouží jako propojení odděleného centra, Žižkova a Karlína. Kolemjdoucí zatím ohromuje fasádou ze zlatých pásů a skulpturální vlnou, která se téměř opírá o zem tak, že si na ni může

zvědavec i sáhnout. Autorkou stavby je architektka iráckého původu Zaha Hadid, která jí vtiskla své specifické tvarosloví. Linie a elegantní křivka tak odkazují k blízkému nádraží, zlatý plášť připomíná barvu pražských věžiček a kopulí.

První obrysy budova získala již před deseti lety. V roce 2014 s ní londýnský ateliér světoznámé architektky vyhrál mezinárodní urbanisticko-architektonickou soutěž. V roce 2016 ale Zaha Hadid nečekaně podlehla infarktu. Po celou dobu vývoje byl ovšem vedoucím architektem její spolupracovník z Česka – Jakub Klaška.

Být vynálezcem

„O své budoucí profesi architekta jsem měl jasno poměrně brzy a někdy v polovině střední školy jsem se rozhodl pro architekturu,“ vzpomíná dnes úspěšný rodák z Jindřichova Hradce. „Lákala mě kreativní činnost, práce s prostorem. Jako architekt se cítím jako vynálezce – musím přicházet s řešeními, která doposud neexistovala.“

Vysněný obor Jakub vystudoval na pražské UMPRUM pod vedením Evy Jiřičné. Na pětaosmdesátileté architektce, která dnes (stejně jako on) působí mezi Londýnem a Prahou, oceňuje její bývalý student především

nadhled. Zatímco jiní profesoři učí studenty svůj styl, Jiřičná prý budoucím architektům předávala spíše způsob myšlení. „Dovolila nám osahat si logiku architektonické tvorby a najít si svůj vlastní originální svět. Skvěle mě uvedla do profese,“ pochvaluje si dnes Klaška.

Mladý student architektury ale v Praze dlouho nevydržel a ještě během školy se vydal do světa. Nejdříve studoval na Gerrit Rietveld Academy v Amsterdamu, následně sbíral zkušenosti ve studiu OMA oceňovaného architekta Rema Koolhaase. Když se pak rozhodoval, kam nasměrovat své další kroky, zlákalo ho další slavné jméno – Zaha Hadid, která vedla ateliér na Univerzitě aplikovaného umění ve Vídni.

Odjel a neztratil se. Píle i talent českého studenta oslovily Hadid natolik, že mu v roce 2010 nabídla práci ve svém londýnském ateliéru. Klaška přijal a pracoval na projektech, jako je futuristické kulturní centrum v čínském městě Čchang-sa, spolunavrhoval první celodřevěný fotbalový stadion na světě pro anglický klub Forest Green Rovers a podílel se třeba i na návrhu luxusního bytového domu 520 West 28th Street v New Yorku.

Další už nebudou

V Praze je jeden z prvních jarních dnů. Lidi chodí ještě v kabátech, ale slunce už pálí a opírá se do zvlněné zlaté fasády od Zaha Hadid Architects. „Mám z ní radost,“ říká o budově Jakub Klaška, který volá z Londýna. „Masaryčka je totiž základním kamenem, který je důležitý pro další proměnu jejího širšího okolí. Doplňuje chybějící síť veřejných prostranství, ambiciózně transformuje celé území a dává mu počáteční DNA.“

Investiční skupina Penta zatím dokončila první fázi celého projektu, už teď jsou ale podle Klašky vidět první plody přestavby. „Masaryčka sebou nese spoustu urbanistických benefitů –vzniknou nové ulice a veřejná pro-

stranství. Samotná stavba je hmotově disciplinovaná a elegantní ve své výrazné křivce. Typologicky zapadá do okolní zástavby kancelářských budov, zároveň vytváří lokální dominantu transformovaného území a dává nově vznikající ulici urbanistickou strukturu.“

A také na sebe poutá pozornost obdivovatelů i kritiků. Dům se zlatou vlnou stojí v Praze a pro české prostředí je moderní architektura rudým hadrem. Nová stavba tak samozřejmě mnohé dráždí. K čemu nám je tedy barák od Zahy Hadid dobrý? „Pro Prahu je určitě ambiciózní architektura dobrá,“ je přesvědčen jednačtyřicetiletý Jakub Klaška. „Masaryčka je nejen kvalitní architektonický počin, je také unikátní v tom, že do širšího centra přináší originální tvarosloví, mísí se tu historická zástavba s novou. Nehledě na to, že další projekty s osobním vkladem Zahy Hadid už zkrátka nebudou.“

Otestovat si, co bych nemohl Ve svém londýnském ateliéru Klaska LTD nyní Jakub pro Prahu připravuje další stavbu. Penta Real Estate totiž ocenila jeho podíl na podobě Masaryčky i znalost území kolem nádraží a svěřila mu projekt bývalé pošty v Hybernské ulici. „Nová budova prorůstá již existující stavbou a vzniká symbióza mezi moderní a historickou architekturou,“ je přesvědčen o podobě projektu, který pojme obchody, kanceláře a coworkingové prostory. Do země by se mohlo kopnout příští rok, stavba bude hotová pravděpodobně v roce 2027, kdy bude dokončeno i celé území kolem Masaryčky.

Kromě architektonické praxe se ale Klaška věnuje i výchově mladých architektů na vysoké škole The Bartlett School of Architecture v Londýně. „Sám jsem univerzitnímu vzdělávání přikládal velkou důležitost, měl jsem chuť rozvíjet své myšlenky. No a teď si se studenty mohu otestovat věci, které bych jinak v praxi nemohl.

Kdo

vám v posledních dnech udělal radost?

Fotbalový klub Arsenal F.C.

Co

máte nejraději na talíři?

Večeři v argentinské restauraci Buen Ayre na Broadway Market v Londýně.

Jaký

parfém je váš nejoblíbenější?

Flakon od Maya Njie Perfumes.

Který

dopravní prostředek používáte nejčastěji?

Rozhodně kolo.

Čí

knihu máte nyní rozečtenou?

Topolova Citlivého člověka.

„ Masaryčka je nejen kvalitní architektonický počin, je také unikátní v tom, že do širšího centra přináší originální tvarosloví. Nehledě na to, že další projekty s osobním vkladem Zahy Hadid už zkrátka nebudou.“

Mám zkrátka možnost stále experimentovat,“ pochvaluje si Jakub. Český architekt neustále cestuje mezi Prahou a Londýnem, kde si prý oblíbil především východní část města, která se z původně industriální oblasti mění v dynamickou a kulturou nabitou čtvrť.

„Když jsem v průběhu studia hodně cestoval, vyzkoušel jsem si život v mnoha zemích Evropy i ve Spojených státech. Chtěl jsem získat

zkušenosti, nasát nové impulzy a cestování mě bavilo. Když se blížil konec studia a bylo potřeba se usadit, věděl jsem, že chci do Londýna. Ten má z Evropy nejlepší kombinaci příležitostí,“ míní Klaška, který na Londýnu oceňuje i jeho schopnost pojmout další kulturní vlivy, žít s nimi v symbióze a prolnout staré s novým. Právě to městu dovoluje se (nejen v architektuře) neustále dynamicky rozvíjet.

Sako, 58 740 Kč, a rolák, 22 310 Kč, oboje Dolce & Gabbana; brýle Rue 48, Mykita, 16 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

Jan Cina (36) vyhrál pěveckou show Tvoje tvář má známý hlas, taneční soutěž StarDance, dvakrát byl nominovaný na Českého lva. Sám táhne divadelní představení Malý princ, exceloval v minisérii Herec, na letní scéně Musea Kampa se v recitálu Marta mění ve Václava Neckáře. Od začátku března se s ním můžete potkávat na obrazovkách České televize v komediálním sci-fi seriálu To se vysvětlí, soudruzi!, kde hraje mladého vědce Vojtu Beka, který nastoupil do svého prvního zaměstnání v Ústavu paranormálních jevů. Tam v kulisách socialistického Československa po boku Jiřího Macháčka zkoumá nevysvětlitelné události od UFO přes poltergeista po samovznícení. Spojení vědy a nadpřirozena nás inspirovalo k tomu, že jsme Jana Cinu nafotili v hale vysokých napětí na půdě ČVUT a přizvali jsme ke spolupráci na fotografiích umělou inteligenci, která do nich vnesla trochu tajemna…

Velký věci nemusejí být jen na první dobrou pozitivní

Přinesla jsem vám gumové medvídky. Děkuju, ty já miluju.

Zajímá mě, jakou barvu si vyberete jako první.

Nejradši mám zelený. Proč?

V prvním dílu Soudruhů jste dostali medvídky a vaše postava říká kolegovi, že červený jsou hnusný. To mě překvapilo, červený jsou přece dobrý.

Scenárista s nimi má asi nějaký problém. Ale počkejte. Není červená barva odkaz na komouše? To by pak dávalo smysl. Můžeme říkat, že jsem to zahrál s tímto podtextem.

Jaké chutě vám připomenou dětství?

Mám rád ten moment, kdy mě nějaká chuť nebo vůně překvapí, říkám si, odkud to znám, a připomenu si, že je to vlastně z dětství. Je hezké, že to naše smysly umí. Když je něco hodně dobrýho, říkám, že to je jako od babičky Jelínkové. To byla maminka mojí maminky. Vyrůstal jsem na její kuchyni, která byla tradiční česká, ale domácí. Vařila z toho, co si vypěstovala, a maso měla od příbuzných, kteří měli venkovské hospodářství. Druhá babička zase dělala buchty na přepuštěném másle. Byly hrozně tučný a dobrý. To je moje chuť dětství. A potom si vybavuju jídlo, které jsem od dětství neměl. Ve školní jídelně na základce nám vařili jahodovou polívku. Nebyla to marmeláda, normální polívka, po které jste si dala třeba guláš.

Kam jste to chodil do školy? Do Vysočan do Prahy.

Aha, říkala jsem si, jestli je to něco regionálního.

Bylo to divný, ale jinak jsme měli celkem normální jídla. Dokonce jsem byl ve druhé nebo třetí třídě rok na dietě kvůli alergii na laktózu a kuchařky vařily speciálně pro mě z kozího mléka a dalších surovin, které jsem mohl. Nechápu, jak to v tom systému bylo vůbec možný.

Možná proto vám dělaly jahodovou polívku.

Tu dělaly všem. Ale byl jsem jeden z mála, kdo ji jedl.

Alergii pořád řešíte? Dnes jste si taky dal kafe bez mléka.

Zjišťuju, že mi laktóza nedělá úplně dobře. Po jiných mlékách nebo rostlinných náhražkách je mi lehčeji.

Jak to, že jste ji měl v dětství tak krátce? Zjistila mi ji naše homeopatická doktorka. Neměl jsem velké projevy. Dietou se mi hodnoty spravily a od té doby jsem jedl všechno. Teď je to horší možná vlivem prostředí, v jakém žijeme. Naše těla jsou přecitlivělá. Alergie se vytvářejí i v pozdějším životě a můžou se znova objevit, čehož jsem důkazem. Nikdy jsem třeba neměl sennou rýmu a až na oslavě maturity na chalupě u spolužačky jsem zjistil, že mám alergii na obilí a traviny.

V prvním díle Soudruhů jste jeli vyšetřovat kruhy v obilí. Jak jste to tam zvládl?

Ani nevím, mám selektivní paměť a blbý věci vytěsňuju. Myslím, že jsem v sobě měl prášky proti alergii a dopadlo to dobře.

Ještě nějaké vaše další alergie můžeme probrat?

Tímhle už, doufám, končím. Ale v seriálu To se vysvětlí, soudruzi! má moje postava Vojty Beka alergii na politiku, která se projevuje kopřivkou.

Ta ale asi reálně nehrozí.

Mohlo by to být psychosomatické. Myslím, že může existovat alergická reakce na něco, co fyzicky nekonzumujete, ale narušuje to vaši psychiku.

Natáčení začalo na vaše narozeniny. Často slavíte v práci?

Tohle bylo nejspíš poprvé, kdy jsem měl na place narozeniny. Dostal jsem od producentů, od Maji Hamplové a Matěje Chlupáčka, krásnou pokojovou kytku, která už se ale dalších narozenin bohužel nedožila. S mojí péčí je zázrak, že přežila tak dlouho.

Který dárek z dřívějších narozenin si opečováváte, aby vám vydržel?

Je to asi zvláštní, ale věci, kterých si cením nejvíc a jsou pro mě důležité, jsou dárky, které jsem koupil sám sobě, protože jsem přesně věděl, proč je potřebuju. Jsou to často takové

Bunda, 63 500 Kč; kalhoty, 38 100 Kč, a boty, 40 600 Kč, vše Louis Vuitton; brýle Amare, Mykita, 16 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

Trenčkot, 55 000 Kč; košile, 14 500 Kč; klobouk, 9 700 Kč, vše Burberry; kalhoty, Ferragamo, 22 290 Kč.

amulety a šperky, které denně nosím a připomínají mi, že jsem dosáhl nějakého období, třeba třicítky.

Máte hodně prstýnků, jsou to některé z nich?

Všechny nejsou narozeninové, ale jeden jsem si pořídil právě ke třicítce. Dlouho jsem takový hledal a našel jsem ho v Praze v jednom super bazaru. Potřeboval jsem, aby byl stříbrný, protože se chci pročistit. Stříbro je čistící, kdežto zlato posilující, ale často posílí i nějakou negativitu nebo agresi. Rád to kombinuju. Jinak si kupuju šperky jako odměnu. Když jsme dotočili Soudruhy, pořídil jsem si náušnici od Zdeňka Vacka.

Co si pořídíte k blížícím se narozeninám, které máte 20. března?

Teď potřebuju věci, které se mi rozbily. O spotřební dárky většinou prosím rodiče. Takže mami, tati, potřeboval bych nový holicí strojek a elektrický zubní kartáček. Ale vlastně vidíte, zase myslím na jednu „cetku“. Není to tedy cetka. Už dlouho mám přívěsek s Pražským Jezulátkem, které mě provází a ochraňuje na cestách. Je z pozlaceného stříbra a už se nasloužilo dost, proto přemýšlím, že si v kostele Pražského Jezulátka na Malé Straně koupím k narozeninám zlaté.

Jak jste přišel k informacím o funkcích zlata a stříbra?

Od Janji Prokić, což je moje oblíbená šperkařka a kamarádka, od které mám hodně šperků a amuletů. Baví mě, jak Janja pracuje s kameny a kovy, a já jsem velký milovník kamenů. Mám mošničky plné kamenů, které

si vozím jak ze světa, tak si je pořizuju v Čechách. Často je nosím s sebou.

Proč?

Na svoji podporu. V představení Malý princ si je potřebuju vždycky rozmístit v prostoru a měním je podle toho, jak se zrovna cítím. Jsem taková ezo tetka.

Představila jsem si, jak na cestách táhnete krosnu narvanou kamením.

Krosnu ne, ale vlastně bych bez nich zádům trošku ušetřil. Mám třeba skupinku kamenů, které musím vždycky namočit v oceánu. Pak ten oceán se mnou zůstane.

Mají pro vás kameny hlavně symbolickou hodnotu, nebo vás zajímají i z geologického hlediska?

Obojí. Líbí se mi, jak o nich píše Václav Cílek. Něco je tady miliardy let, tavilo se to a ta obří síla je zastavená v kamenech. Zastavíte v nich okamžik výbuchu. Zároveň mají kameny léčivou moc, dokážou ve vás něco posílit.

Jak by se na léčivou sílu kamenů díval vědecky zaměřený Vojta Bek?

Myslím, že by se tomu nevysmál. Připustil by, že existují určité případy, kdy to možná někomu pomohlo, ale zaměřil by se na měřitelná fakta. Ale je to mladý vědec, který je otevřený i ne typickým a rigidním cestám.

Původně jsem se chtěla ptát, jestli je vám bližší vědecký přístup, nebo ezoterický. Tak tuhle otázku už si můžu škrtnout.

U mě je to jasný. Ale teď mě baví zjišťovat si i vědecká fakta. Fungování vesmíru je pro

„Líbí se mi, jak o kamenech píše Václav Cílek. Něco je tady miliardy let, tavilo se to a ta obří síla je zastavená v kamenech. Zastavíte v nich okamžik výbuchu. Zároveň mají kameny léčivou moc, dokážou ve vás něco posílit.“

„Všichni Berbeři mi připomínali tátu, který je Rom, ale nemá typické romské rysy. Možná tam nějaká spojitost je. Jedna vědma v Čechách mi řekla, že mě v minulém životě vidí jako pirátku, ženu na Blízkém východě. Obecně se v jižních zemích cítím dobře a Maroko mi bylo něčím hodně blízké.“

mě možná ještě větší zázrak než to, že kámen dokáže léčit.

Jako skeptik připouštím, že to může fungovat na psychické bázi. Člověk se asi cítí jistější, když si vezme kámen, v jehož sílu věří.

Určitě je v tom nějaké placebo a funguje to ve spolupráci s vámi. Když tomu nebudete věřit, tak se nic nestane, ale takhle je to, mám pocit, se vším.

Dovezl jste si nějaké kameny taky z Maroka, odkud jste se nedávno vrátil?

Mám kameny z pouště a z Atlasu. Přivezl jsem si odtamtud taky vykuřovadla, což je další věc, kterou mám moc rád. Kamarádi mi kvůli tomu přezdívají Palo Santo. V Ekvádoru, kde jsem pomáhal organizaci Ekvádor na dlani sázet stromy, jsem viděl, jak u pobřeží roste palo santo. K vykuřování se používají jeho kořeny, které vylézají na povrch, když strom stárne. Krásně voní a má ochrannou moc. Všude mám tyčky pala santa a před Malým princem vždycky vyčudím divadlo. Z Maroka jsem si přivezl jiná vykuřovadla, santalové dřevo a různé druhy myrhy a taky čaje a berberské šperky. Berbeři, původní obyvatelé Maroka, mě fascinují, úplně jsem si ujel na jejich kultuře. A koupil jsem si tam ještě pět koberců.

Jak jste je vezl domů?

Pořídil jsem si kvůli nákupům speciální zavazadlo. Takže Cina letěl domů s obří černou taškou na mrtvoly, ale na letišti jsem nebyl sám. Nebo se tam dá letět s poloprázdným kufrem. Tam člověk nic nepotřebuje, přes den je krásně, večer trochu chladněji.

Proč jste se vydal zrovna do Maroka?

Dlouho jsem o něm snil. Kamarádi mi vyprá-

věli, že je skvělé nejen na nákupy, ale vůbec na cestování, přírodu, surfování, lidi. Trávil jsem leden na Kanárských ostrovech, a protože jsem měl ještě trochu času, přemýšlel jsem, kam dál. Původně jsem plánoval Izrael, který teď bohužel kvůli tamější situaci nenavštívím, a do Maroka to byl z Kanárů kousek. Byla to moje první návštěva, ale rozhodně ne poslední.

Co jste tam všechno viděl?

Marrakéš mi zabral pět dní. Musím se přiznat, že čtvrtý den už to na mě bylo trochu moc, protože to je fakt intenzivní zážitek. Měl jsem pocit, že jsem v Disneylandu ze středověku, který je ale reálný. Takhle tam lidi žijí. Hlavní náměstí Jemaa el-Fnaa přes den zaplní stánky se vším možným, lidi s hady, s opicemi a podobné turistické atrakce. Večer se náměstí promění ve festivalový prostor, kde vystupují akrobati, kapely a vypravěči. Berbeři nemají divadlo nebo umění, které známe z Evropy. Pro jejich kulturu je typický storytelling. Svítí lampička, u ní vypravěči a hudebníci. Kolem sedí na skládacích židličkách diváci v kruhu a uprostřed se vypráví příběh v berberštině, kterému jsem vůbec nerozuměl. Vždycky řeknou kousek, a aby se pokračovalo, musíte hodit peníze. Takovej automat. Přišlo mi to jako divadlo v ryzí formě, hodně silný a dojemný. Mezi diváky moc cizinců nebylo, ale já jsem se tam každý večer snažil vrátit. Jedna paní si mě oblíbila, líbala mi ruce a říkala, ať si jdu sednout do první řady.

Nebrali vás kvůli vzhledu trošku za vlastního?

Je pravda, že marocké slunce je silné a naučil jsem se smlouvat, i když se pořád trošku stydím. Pak mi říkali, že jsem dobrej berber. Původní berbeři mají podle mě něco z Ev-

Sako, 56 700 Kč, košile, 27 800 Kč; kalhoty, 26 500 Kč; boty, 15 400 Kč, vše Gucci; sluneční brýle, Prada, 10 500 Kč.

Svetr, 60 500 Kč; košile, 33 000 Kč, a kravata, 7 100 Kč, vše Prada; brýle, Jacques Marie Mage, 25 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

„Na semináři jsme měli myslet na někoho blízkého a zkusit ho léčit. V mysli jsem skenoval kamarádku ze školky Péťu a viděl jsem tmavá místa v oblasti ledvin a jater. Když jsme o tom pak mluvili s jejími rodiči, říkali, že Péťa zrovna řeší problém s ledvinami. Od té doby jsem nic takového nezažil.“

ropanů, zároveň se v nich odráží vliv Sahary a Afriky. Mají v sobě tajemství a velkou sílu. Možná je to tou nehostinnou krajinou, proto i lidi působí nehostinně, přitom jsou pohostinní, milí, upřímní a haptičtí. Všichni chlapi mi připomínali tátu, který je Rom, ale nemá typické romské rysy. Možná tam nějaká spojitost je. Jedna vědma v Čechách mi řekla, že mě v minulém životě vidí jako pirátku, ženu na Blízkém východě. Obecně se v jižních zemích cítím dobře a Maroko mi bylo něčím hodně blízké.

To nemusí být minulý život, můžete mít něco v genech.

Určitě je to možný. Vlastně se neví, odkud přesně Romové pocházejí. Původně se říkalo, že z Indie, teď se tvrdí, že spíš z oblasti dnešního Izraele. Bůh ví.

Víte, odkud pochází vaše rodina?

Tatínkovi rodiče byli ze Slovenska.

A dál do historie?

Dál bohužel nevíme, Romové dřív žádné matriky a rodokmeny neřešili.

Mrzí vás to?

Postupně po tom pátrám. Zrovna včera jsem znovu listoval knihou francouzského autora Pierra Derlona Okultní tradice cikánů. Objevil jsem ji náhodou v knihkupectví Karolinum a vzal jsem si ji na cestu, když jsme jeli s bývalým přítelem obytňákem do Francie. Psalo se v ní o městě Saintes-Maries-de-la-Mer na jihu Francie, kde mají černou panenku Mariu a které je posvátné pro všechny Romy. Romové nemají historii, ke které by se mohli vztahovat, a tohle je pro ně jedno z mála tradičních míst. Bylo jasný, že tam

musíme jet, a byl to silný zážitek. Od té doby o tom přemýšlím. Teď jsem si od oceánu přivezl nové tetování, ochrannou runu, a jako další tetování bych chtěl nějaký ochranný romský symbol. Proto jsem si na tu knížku vzpomněl. Derlon v ní píše o tradicích a léčitelství cikánů. Kvůli službám a řemeslům, které bílí potřebovali, ale neuměli je nebo si na ně netroufali, chodili k Romům – aby jim okovali koně, aby je vyléčili, aby jim pomohli s otěhotněním... Za to, že byli Romové jiní a měli tyto schopnosti, to pak ale schytávali.

Pozorujete na sobě nějaké zvláštní schopnosti? Máte takové to třetí oko?

Myslím, že ne. Ale když mi bylo šest sedm, vzala mě máma na seminář hladiny Alfa. To je fáze mozku, do které se přirozeně dostáváme většinou po probuzení nebo před usnutím, a často v tom momentě přicházejí nejlepší nápady. Existuje návod, jak se do ní dostat. Je fascinující, jak jste jako dítě vůči těmto věcem citlivější. Mně všechna cvičení na semináři šla snadno a při jednom jsem se dostal do rostliny a cestoval tulipánem.

To jako vážně?

Sedíte na židli, nic se s vámi neděje, všechno se odehrává ve vaší mysli. Ale byla to jízda. Strašně intenzivní, a když vám to teď popisuju, pořád to vidím. V dalším cvičení jsme měli myslet na někoho blízkého a zkusit ho léčit. V mysli jsem skenoval kamarádku ze školky Péťu a viděl jsem tmavá místa v oblasti ledvin a jater. Když jsme o tom pak mluvili s jejími rodiči, říkali, že Péťa zrovna řeší problém s ledvinami. Od té doby jsem nic takového cíleně nedělal, ani jsem nic takového nezažil. Ale věřím, že když má člověk nějakou schopnost, kterou rozvíjí, dokáže velké věci.

„Herectví může být formou léčby, jak pro mě, tak pro vás. Společně sdílíme čas a vůbec to, že jsme na jednom místě a živě na sebe reagujeme, je rituál, který může být transformační a uvolňující.

Dost to teď vnímám v Malém princi, který je pro mě hodně léčivý.“

Nelákalo vás to v sobě pěstovat?

Asi ne. S věkem a tím, jak o tom mluvím s různými lidmi a na terapiích, si uvědomuju, že i herectví může být formou léčby, jak pro vás, tak pro mě. Společně sdílíme čas a vůbec to, že jsme na jednom místě a živě na sebe reagujeme, je rituál, který může být transformační, uvolňující, odlehčující. Dost to teď vnímám v Malém princi, který je pro mě hodně léčivý. Mám na divadle a vlastně na jakémkoli umění rád, že se mnou fyzicky hýbe. Pamatuju si silný zážitek z koncertu Lenky Dusilové, která na pódiu vařila nějakou temnotu, a mně se z té hudby udělalo fyzicky špatně. Ale chtěl jsem to vydržet, protože se mi to líbilo, překonal jsem to a pak přišla katarze – Lenka nás hudebně zase vyvedla ven.

Mám pocit, že v rámci herecké škály vám všechno jde. Cítíte, že máte v něčem rezervy?

Chtěl bych se třeba umět rozbrečet před kamerou na povel. Pořád to úplně neumím a bojím se, až to po mně bude někdo chtít. Říkal jsem si, že teď na jaře bych na tom mohl zapracovat.

A jak to děláte, když je potřeba brečet?

Zatím jsem nikde moc brečet nemusel. Kapou se kapky nebo se dojmu, oči mi zrudnou a zvlhnou, ale že bych uměl pustit slzu, která na kameru vypadá hezky, to ne.

Ještě na něčem chcete zapracovat?

Když Vašek Neužil přebíral cenu za Zátopka, děkoval režiséru Davidu Ondříčkovi za to, že mu pomohl najít herecké sebevědomí. Je těžké popsat, co to je, ale pro mě je to

důvěra sám v sebe, že to řešení, s kterým jako herec přicházím, je to nejlepší, jaké v danou chvíli dokážu nacítit a věnovat roli. A ustát si to. To neustále hledám. Cítím, že na výkonu je vidět, když o sobě nepochybujete. Pak je prostor si hraní užít a myslím, že i ty slzy nebo smích přijdou přirozeněji.

Je to téma, kvůli kterému jste začal chodit na terapie? Nebo takhle, proč jste vůbec začal?

Práce sám se sebou mě provází od malička skrze mámu a hladinu Alfa, kdy jsem poprvé zjistil, že člověk se sebou může pracovat i na jiné úrovni, než chodit do Sokola a cvičit. Což je taky super, protože ve zdravém těle zdravý duch. První setkání s psychologem proběhlo v první třídě, když jsem se měl rozhodnout, kterou rukou budu psát. Psycholožka mi řekla, že obě ruce jsou ready, ale jestli jsem už začal levou, mám pokračovat levou. Většinou jsou leváci přeučení na praváka, ale já si myslím, že jsem přeučený pravák na leváka. Třeba stříhat nůžkami umím jen pravou. Další setkání s dětským psychologem přišlo v pubertě a k němu jsem pak chodil, i když jsem nemusel, protože mě bavilo si jednou za čas s někým popovídat. Je pravda, že jsme tam tehdy řešili i můj coming out, ale nebylo to pro mě téma, kvůli kterému bych tam chodil. Mám štěstí, že to díky mému okolí proběhlo velmi normálně. Pro rodiče to bylo těžký, ale myslím, že se s tím velmi dobře srovnali.

A co vás přivedlo na terapie v posledních letech?

Asi před sedmi lety jsme s tehdejším partnerem Petrem díky Simoně Babčákové

Sako, 63 450 Kč a rolák, 32 000 Kč, oboje Zegna; brýle Zara, 499 Kč.

Kožený kabát, Lukas Machacek X Farah Kimia, 69 900 Kč; triko GCDS, 9 720 Kč, prodává www.zalando.cz; sluneční brýle Ferlo 53, Mykita, 16 000 Kč, prodává Žilka Optik Studio.

„Je těžké popsat, co je to herecké sebevědomí. Pro mě je to důvěra sám v sebe, že to řešení, s kterým jako herec přicházím, je to nejlepší, jaké v danou chvíli dokážu nacítit a věnovat roli. A ustát si to.

To neustále hledám.“

objevili sebezkušenostní filozofii Principy života. Když jsem tam začal chodit, úplně jsem nevěděl, proč. Moje prvotní objednávka byla: chci být lepší člověk, chci být víc v kontaktu se svými emocemi. Přišel jsem pro něco, pro co jsem možná na začátku ani nevěděl, že jdu, ale po tom, kdy jsem seminář dokončil, jsme se s přítelem rozešli. Možná je to absurdní paradox, který mi teď ale dává smysl. Moje zadání dostat se víc k sobě a být víc v kontaktu se svými emocemi se vlastně naplnilo.

Otvírat v sobě takové věci musí být hodně těžké.

Když jste v terapii, máte propady, které se pro okolí můžou zdát negativní. Rodiče mi říkali: Proč to děláš? Dloubeš se v nějakých problémech a vidíme, že ti to škodí. Ale bez toho bych se pak možná nedostal na vrchol nebo bych nezahlídl něco, co bych třeba přehlídl, kdybych se měl pořád hezky. Vnímám to pozitivně a práci na sobě bych doporučoval všem. Starší generaci, ale i mé generaci by to prospělo. Mladí už se na to dívají jinak, častěji chodí na terapie a nemají problém přiznat, že nevědí, co se sebou, a že se mají na prd, což je normální a je zdravé o tom mluvit.

Lidi to tak měli vlastně vždycky, dřív chodili ke knězi nebo se obraceli k nadpřirozeným silám.

Měli šamany, léčitele nebo přírodu. Myslím, že je zdravé se obracet k někomu, kdo vám klade otázky. Protože ty otázky jsou skvělý žebřík.

V seriálu vyvíjíte pravdomet, přístroj na čtení myšlenek. Podaří se vám to?

Jsme v testovací fázi. Vojta Bek začal testovat pravdomet na laboratorních hlodavcích, a protože měl se čtením myšlenek velký úspěch, pokouší se to v ústavu aplikovat na lidi. Někdy se to daří, někdy ne.

Je vůbec dobře, že se snažíme umět číst myšlenky?

Záleží na tom, co považujeme za umění číst myšlenky. I během našeho focení ve spolupráci s AI bylo vidět, že to úplně nejde. (Fotograf na place zadával do aplikace klíčová slova, na základě kterých AI generovala obrazy do fotek. Ne vždy se trefila do toho, co od ní chtěl. - pozn. red.)

AI už to prý ale umí. V Americe ji naučili číst myšlenky na základě magnetické rezonance.

Úplně to, možná i vědomě, nesleduju. Magnetická rezonance dává smysl, ale jinak je to podle mě vždycky jenom interpretace. Pro mě je světle růžová jiná než pro vás, může to být blízko, ale nikdy to není stejné.

Umělá inteligence jde ovšem rychle

dopředu. Dabingem, kterému se věnujete, počínaje, až po novinku SORA, která generuje celá videa. Není za tím, že její vývoj nesledujete, i podvědomá obava, že vás jako herce může ohrozit?

Jsem obecně dost mimo technické vymoženosti. Rád je využívám, ale na základní úrovni. V dabingu se o nebezpečí, že herce nahradí AI, mluví, upřímně si ale myslím, že

„Přišel jsem na terapie pro něco, pro co jsem možná na začátku ani nevěděl, že jdu, ale po tom, kdy jsem seminář dokončil, jsme se s přítelem rozešli. Možná je to absurdní paradox, který mi teď ale dává smysl. Moje zadání dostat se víc k sobě a být víc v kontaktu se svými emocemi se vlastně naplnilo.“

dabing je lehce mrtvá věc. Originální znění je vždycky nejlepší. Při setkání s lidmi z cizích zemí, kde sledují většinu pořadů s titulky, vidím, že i díky tomu mluví všichni skvěle anglicky. Kdysi se říkalo, že kvůli počítačům zmizí knihy, a nezmizely. Většina z nás má ráda vůni papíru a to, že knížka něco váží, můžu si do ní psát tužkou poznámky, opatlám si ji na pláži od krému a písku a pak už to se mnou zůstane napořád. Zároveň si nějakým svým naivním pohledem myslím, že AI sice je inteligence, ale opravdu velmi umělá. A vlastně až moc dokonalá, což my nejsme. Máme hlavu a pak srdce, emoce. A hlava často říká něco jiného, než chceme. V mém životě má pravdu emoce. Když někomu řeknu, že se mám skvěle, ale vevnitř mě něco bolí, tak se nemám skvěle. Ale co mě bolí? Nevím, jestli tohle AI dokáže přečíst, protože je to tak složité a těžko vysvětlitelné jinému člověku a často i sám sobě. Tohle myslím žádný algoritmus napodobit nedokáže, a proto zůstávám relativně v klidu.

Sedíme spolu na elektrotechnické fakultě ČVUT. Prý jste sem v rámci příprav na natáčení Soudruhů chodil.

Byl jsem si to tady okouknout, protože Vojta Bek je absolventem této fakulty. Říkal jsem si, že tady musím nějakého Vojtu najít. No nenašel. Chodí sem normální mladí cool studenti, žádní super vědátoři a polovyšinutí lidé, jak je ztvárňujeme v seriálu. Inspiraci jsem ale objevil. Sedl jsem si do čítárny a vnímal jsem, jak je to prostředí sterilní oproti divadlům a místům, kde se jinak pohybuju. Ale cítil jsem se tam dobře, protože mě nic nerušilo a mohl jsem se soustředit na svoje myšlenky. Odnesl jsem si z toho, že pro moji postavu bude dobrá posedlost řádem, pořádkem a čistotou.

Na jaká zvláštní místa jste se během natáčení dostali?

Hodně divný jsou Kavčí hory, kde sídlí Česká televize. Přijde mi vtipný už ten název, jako by to bylo mytické místo. Často jsme nevěděli, jestli jsme v kulisách našeho seriálu, nebo už na chodbě. Pohybují se tam zaměstnanci v přezůvkách a nevíte přesně, z jaké doby přišli. Na jídlo chodíte do pitevny, jak se přezdívá místní jídelně. Pod budovou jsou katakomby, které vedou do skladu kostýmů. Kvůli vysílačům tam není moc signál a jste trochu odříznutí od okolního světa. Je to takový atomový kryt. Fascinující místo, zároveň pořád funkční, kde se točí dobrý věci. Díky Soudruhům jsme se dostali i na Ještěd, do prezidentského apartmá a nahoru skoro do špičky vysílače. Moc se mi líbilo taky v kostele v Aníně na Šumavě, ale teď mi kamarád, který bydlí nedaleko, říkal, že tam není dobrá energie. Musím říct, že já, ezo tetka, jsem tam nic špatného necítil, ale možná to bylo tím, že jsem se soustředil na výkon.

Byl jste někdy na místě, kde jste cítil silnou energii a bylo vám fakt tísnivě? Kromě koncertu Lenky Dusilové.

Když jsem se vrátil z Ekvádoru, kde jsem měl s sebou na krku Jezulátko, šel jsem do kostela Pražského Jezulátka, abych symbolicky poděkoval. Nejsem věřící člověk, s církví to mám složitý, ale tam jsem měl zničehonic intenzivní pocit na omdlení. Takový stav jsem nikdy nezažil. Až jsem si pak říkal: Bože, nevypadá takhle setkání s Bohem?

To by mělo být asi pozitivní, ne? Myslím, že to může být takhle silný. Velký věci často nemusejí být jen na první dobrou pozitivní.

Styling: Jano Kimák

Make-up: Michaela Ohemová / YSL

Vlasy: Michaela Ohemová / Balmain Hair

Asistent fotografa: Jan Přibylský

Produkce: Petr Jansa a Roxy Teslychko

Kabát, 76 500 Kč; triko, 23 200 Kč; kalhoty, 23 200 Kč; boty, 19 800 Kč; kufřík, 43 500 Kč, vše Fendi.

Zleva: Keramické skeletonové hodinky Classic Fusion Tourbillon Orlinski v odstínu Sky Blue s tourbillonem, pouzdro o průměru 45 mm, limitovaná edice 30 kusů, 2 508 000 Kč; keramické hodinky s automatickým nátahem, chronograf a datumovka, pouzdro o průměru 42 mm, 695 000 Kč, oboje Hublot, www.hublot.com

Foto: Petr Karšulín

Text a styling: Petr Jansa

dress code

Přijela pouť

Je přesně 17:43 a já se, obdobně jako každé odpoledne při venčení psa, kochám výhledy z parku Parukářka, kde je Praha jak na dlani a odkud je vidět víceméně celé centrum a přilehlé čtvrti. Nastává ten okamžik mezi dnem a nocí, kdy slunce již zapadlo, ale nad městem ještě zůstává jeho světlo. Žižkovský vysílač už osvětluje trikolora, Hradčany září tlumenými zemitými odstíny a zbytek města se halí do zlatého hávu, který Praze neuvěřitelně sluší. V tu chvíli mne ale v dálce za vítkovským památníkem praští do očí růžovo-fialová záře neonů, která sem tak nějak nepatří. Co to kruci je? Ufo nebo snad nějaký další bordel v Holešovické tržnici? Až po chvíli mi dojde, že kalendář ukazuje 23. února a zítra začíná Matějská pouť. Najednou rozeznávám obří rameno řetízkového kolotoče tyčícího se k nebi hned vedle gigantického ruského kola. Nic z toho mne nikdy nebavilo. Vlastně mám dodnes před očima fotku svého deprimovaného malého já, které rodiče přivezli na golfáčích do „Fučíkárny“, aby si jejich ratolest užila trochu té lidové jarní zábavy. Už tehdy jsem svému okolí dával ostentativně najevo, že spíš než horská dráha mi udělají radost veselé barvičky ve stáncích s hady, pendreky a dalšími cukrlaty. A mám to tak dodnes, ačkoliv nejrůznější kola jsem přeci jen vzal na milost. Ta ruská považuji více méně za bezpečná, čtyři kola spojená pevnou nápravou si užívám s pedálem sešlápnutým až k zemi a ta ozubená tvořící srdce mechanických hodinek mne fascinují snad víc než kola tvořící obrazce v obilí. A takhle složitý oslí můstek jsem musel vytvořit, abych si obhájil focení těch nejbarevnějších hodinek, které jsou aktuálně k mání, v záplavě gumových bonbónů, které… už nejsou… Ale co už, Matějská pouť je jen jednou do roka a je třeba si ji užít. Čas máte až do 14. dubna!

Ten dělá to a ten zas tohle…

… a všichni dohromady udělají moc! Vzpomínáte na slova písně, kterou proslavil Jan Werich? O tom, jak jsou pravdivá, se přesvědčujeme dnes a denně a nejinak je tomu ve světě módy. I tady vzájemná spolupráce lidí z různých oborů vnáší do kolekcí nový svěží vítr a přináší nečekaně sladké plody, za které jsou zákazníci ochotni platit zlatem.

TEXT Petr Jansa

Nike x Jacquemus

Pokud hledáte originální sportovní oblečení z kvalitních materiálů, kterému nechybí vtip, sáhněte po kouscích Jacquemus x Nike. Americká značka a francouzský návrhář se poprvé dali dohromady v roce 2022, přičemž jejich premiérová kolekce měla takový úspěch, že nebyl důvod ve spolupráci nepokračovat. V nejnovější kolekci představené koncem února najdete bavlněná trička, tepláky i mikiny v hnědé, červené a tmavě růžové barvě. Všechny kousky mají po celé ploše laserem vyřezané dírky kopírující tvar slavného loga Nike, které letos slaví neuvěřitelné 54. narozeniny. Chybět samozřejmě nemohou ani unisexové tenisky J Force 1, které jsou tentokrát vyvedeny v hnědé barvě s bílo-žlutou podrážkou. Více na www.jacquemus.com

Spojení značky Apple a legendárního módního domu Hermès trvá už nějaký ten pátek. Ke speciálním hodinkám Apple Watch a pouzdrům na iPhony i AirPody se v letošním roce přidají ještě bezdrátové nabíjecí stanice MagSafe a cestovní nabíječky. To vše z precizně zpracované kůže prošité kontrastní nití. Více na www.hermes.com

Louis Vuitton x The Creator

Propracovaná do nejmenších detailů, určená pro každou možnou příležitost od hraní golfu, přes pracovní meeting až po venčení psího parťáka. Taková je jarní capsule kolekce Louis Vuitton, na které spolupracoval Pharrell Williams s americkým rapperem a svým dlouholetým přítelem

Tylerem, The Creatorem. „Mým hlavním cílem bylo vytvořit kousky, které bych chtěl sám pořád nosit,“ vysvětlil rapper pestrost a zdánlivou stylovou nesourodost outfitů, které doplnil řadou vtipných doplňků i zcela novým Craggy Monogramem. Ten je jakousi dokonale nedokonalou ruční interpretací legendárního monogramu a zdobí kufry, tašky i vybrané módní kousky. „Při navrhování jsem se cítil trochu jako ve filmu „Velký“ s Tomem Hanksem,“ vzpomíná Tyler a nám nezbývá než hravé kolekci popřát, aby měla stejný úspěch jako hračky, které předčasně dospělý Hanks ve filmu navrhoval.

Více na www.louisvuitton.com

Foto: archiv módních značek

Ocelové sportovní hodinky Avenger B01 Chronograph s automatickým nátahem, obousměrná luneta z oceli, pouzdro o průměru 44 mm, chronograf, Breitling, 186 000 Kč, prodává Breitling, Pařížská 1, Praha 1.

Ocelové sportovní hodinky Carrera s automatickým nátahem, pevná luneta z oceli a keramiky, pouzdro o průměru 44 mm, chronograf, datum na pozici 6. hodiny, Tag Heuer, 158 900 Kč, prodává Carollinum, www.carollinum.cz.

Simon Holloway pro Dunhill

Britská módní legenda v loňském roce oslavila 130. výročí svého založení a její majitelé (Richemont Holdings) jí dali dárek, který už dlouho potřebovala a na který její fanoušci čekali. Nového kreativního řiditele Simona Hollowaye, který před nástupem do svatostánku britských gentlemanů pracoval pro značky jako Ralph Lauren, Jimmy Choo nebo Agnona. Právě v dílnách italské Agnony se naučil pracovat s těmi nejlepšími látkami a materiály, kterým kraluje kašmírová vlna. I ta se probojovala do nové podzimní preppy kolekce Dunhill, která je maximálně klasická, a přesto vyniká neuvěřitelně moderním twistem. Trojdílné obleky, dvouřadová saka, lehoučké kabáty i semišové bundy doplňuje kůže, manšestr či donegalský tvíd. Každý jednotlivý kousek je propracován do nejmenšího detailu a celek šlape jako ty nejpřesnější švýcarské hodinky. Už teď je jasné, že Holloway byl pro skomírající Dunhill výhrou v loterii. Více na www.dunhill.com

Marco Tomasetta pro Montblanc

Také německá značka získala v roce 2021 s příchodem nového šéfa tolik potřebnou kreativní infuzi, do níž se promítly Tomasettovy letité zkušenosti s navrhováním kožených doplňků pro Pradu či Givenchy. Aby konzervativní klienty neodradil, začal s pomalou proměnou klasických kolekcí, které postupně rozšířil o nové tvary a materiály. Vloni se pokusil o hrátky s velikostí loga a letos se konečně naplno rozjel i s rozšířením barevné palety, která se dlouhá léta držela zbytečně při zemi. Zemité i pastelové odstíny posouvají doplňky Montblanc do jiných sfér. Více na www.montblanc.com

Americká značka Gap neusíná na vavřínech. Představuje jednu kreativní spolupráci za druhou a nikoho nenechává na pochybách, že drží prst na tepu doby. Mezi poslední výrazné kolaborace patří kolekce, kterou pro ni vytvořil harlemský krejčí Dapper Dan. A tím to nekončí! Už teď se můžeme těšit, co chystá nový kreativní ředitel značky, kterým se před pár týdny stal legendární návrhář Zac Posen. Za sebou má třeba i vedení nejstarší americké módní značky Brooks Brothers. Více na www.gap.cz

dress code

EVOLUCE PÁNSKÉHO ŠPERKU

Pořád žijete v domnění, že jediným pánským šperkem může být snubní prsten a že jediným prostorem pro vyjádření vlastního vkusu či originality jsou manžetové knoflíčky? Tak na to zapomeňte. Pánské šperky jsou mezi námi už několik tisíciletí, a i když v určité historické etapě téměř vymizely, dnes zažívají obrození.

Prastará a mlčenlivá je tvář země. Ale i nejosamělejší kámen má svou paměť. Je svědkem života na zemi v jeho nesčetných proměnách. Po dlouhém vývoji přichází člověk a dá kamenu tvar. Kámen se mění v medvědí dráp, ve vlčí zub, v orlí zobák… Těmito slovy začíná Osada Havranů z roku 1977, která na filmové plátno přinesla příběh mladého lovce z pravěku. O kostýmy v příběhu, ve kterém zazářil mladý Jiří Bartoška, se tehdy staral kostýmní výtvarník Theodor Pištěk, jenž se později vyřádil třeba na Formanově velkofilmu Amadeus. Zlí jazykové by mohli namítat, že zahalit Barťáka do kusu kožešiny nebyl zrovna nejnáročnější výkon. Jenže Pištěk jeho pravěkou postavu ozdobil i nemalým množstvím šperků a jasně tak dokázal, že muž a zdobný šperk prostě patří k sobě a že tomu tak bylo už od pravěku. Šperky totiž původně nosili právě muži, kteří je používali coby symboly moci, bohatství nebo společenského postavení. Lišily se šperky šamanů, vládců, válečníků, duchovních i ostatních vrstev obyvatelstva.

Prsten tu byl, je a bude

První šperky vznikaly opracováním zvířecích kostí i dalších přírodních materiálů a sloužily jako amulety a talismany.

O čelence s havraní lebkou tu ale mluvit nebudeme. Pojďme se věnovat spíše šperkům, které přežily turbulentní časy a i dnes se těší stejné oblibě, jako tomu bylo v Mezopotámii či starověkém Egyptě. Prsten byl v historii vždy známkou moci či příslušnosti k určité skupině a muži jej bez zábran nosili až do 30. let 20. století. Po druhé světové válce přišla

doba temna, během které byl prsten na ruce běžného muže přípustný pouze coby symbol manželství. Jiný než klasický kroužek navléknutý na jiném prstě než na prsteníčku byl spojován s motorkáři, hippies a v neposlední řadě také s homosexuály. Tak to šlo až do 90. let minulého století, kdy se z jejich nošení opět stala trendy záležitost.

O historii pánských prstenů sepsal skvělou knihu sběratel Yves Gastou. „Vyrůstal jsem fascinován obrazy Františka I. a dalších šlechticů, kteří nosili šperky, a také biskupů a kardinálů, kteří měli na prstech obrovské prsteny s nádhernými citríny a obřími ametysty,“ nechal se slyšet Gastou, který svůj první prsten dostal už v osmi letech. Dnes jich vlastní něco kolem tisícovky a našli byste mezi nimi díla vysokého šperkařství stejně jako ty nejlevnější kýčovité kroužky ve tvaru Mickey Mouse.

V knize prozrazuje třeba to, že ve starověku se prsteny zdobili hlavně vladaři, ale čas od času jimi obdarovali i své poddané, kteří jim dobře sloužili. Prsteny byly v té době považovány za natolik osobní předměty, že po smrti majitele byly většinou zničeny, popřípadě pohřbeny společně s jeho ostatky. Předávání prstenu jako rodinného dědictví se ujalo až o mnoho let později, přesněji v 19. století.

Prsteny, které se „u moci“ udržely snad nejdéle, se označují jako pečetní. Než se člověk naučil zpracovávat drahé kovy, vyráběly se z keramiky a kamenů, do kterých se vyrývaly symboly sloužící k identifikaci jednotlivců či rodin. Běžné začaly být už v antickém Řecku a Římě, nosily se na malíčku a šlo je namáčet do vosku a pečetit tak důležité dokumenty

TEXT Vítězslav Ivičič FOTO Petr Karšulín STYLING Petr Jansa

Zleva: prsten B.zero1 z růžového zlata a černé keramiky, Bvlgari, 70 200 Kč; náhrdelník Les Gastons Vuitton ze žlutého zlata a modrého titanu, Louis Vuitton, 83 650 Kč; prsten Trinity v hranatém provedení kombinující bílé, žluté a růžové zlato, Cartier, 99 500 Kč; prsten Les Gastons Vuitton ze žlutého zlata a modrého titanu, Louis Vuitton 72 250 Kč.

Zleva: prsten z bílého zlata s černými diamanty, Alo Diamonds, 49 760 Kč; prsten Save the Children ze stříbra a černé keramiky, Bvlgari, 14 500 Kč; manžetové knoflíčky z bílého zlata a onyxů, Alo Diamonds, 91 749 Kč; prsten z bílého zlata s onyxem, Alo Diamonds, 131 518 Kč, prodává Halada; náramek z bílého zlata a černých i bílých diamantů, Alo Diamonds, 393 819 Kč; náramek z bílého zlata, Fope, 154 980 Kč, prodává Halada; náhrdelník z bílého zlata a černých diamantů, Alo Diamonds, 278 336 Kč

či dopisy. Na prstenech se začaly objevovat iniciály či nejrůznější symboly, které se později měnily v rodový erb. Motivy byly obvykle vyryty zrcadlově, aby byly na pečeti zobrazeny správně.

V době renesance a baroka byly v módě okázalé prsteny zdobené perlami nebo velkými drahokamy, aby signalizovaly společenské postavení svého majitele. Velkou oblibu měly i v římskokatolické církvi, kde jejich zdobnost a propracovanost značila církevní hierarchii. Prsten se vždy nosil na prsteníčku pravé ruky, a zatímco biskupové nosili zlatý s rytinou, kardinálové měli nárok na prsteny s diamanty, rubíny, ametysty a dalšími polodrahokamy. Tyto kousky byly skutečnými uměleckými díly, a i když se jich do dnešní doby dochovalo jen málo, stále je můžeme obdivovat alespoň na starých obrazech. Zlatníci je zpracovávali různými technikami od mozaiky přes rytinu až po smaltování a promítali do nich třeba slavné biblické výjevy. Zhruba v polovině 20. století se pak Vatikán rozhodl vrátit k jednodušším designům. Co se aktuální módy týče, nese se na vlně globalizace. Všichni si šperky vybíráme podle aktuálních trendů, které určují nadnárodní šperkařské a módní domy. Ve většině jde o různé drahé kovy, výjimečně zdobené diamanty, neprůhlednými kameny či moderně zpracovanou keramikou. Příkladem mohou být prsteny z kolekce Trinity de Cartier, která letos oslavila 100. výročí svého vzniku. Hned dva kusy tří spojených kroužků ze žlutého, bílého a růžového zlata nosil na svém malíčku básník Jean Cocteau, ale oblíbil si ho i Alain Delon či Gary Cooper. Čtvrt století pak letos slaví kolekce B.zero od římského šperkařství Bvlgari a úplným nováčkem je třeba kolekce ze žlutého zlata a modrého titanu, jejíž dekor reflektující znaky módního domu Louis Vuitton vznikl za pomoci laseru.

Plná šperkovnice

Zatímco prsteny jsou stálicí, s dalšími šperky to tak jednoduché není. Muž prostě musí dobře vybírat, aby jeho nový šperk odolal zubu času, který je mnohdy neúprosný. Náramky, náhrdelníky i náušnice se totiž v pánských šperkovnicích objevují stejně rychle, jako následně mizí. Jejich příběh často začíná náklonností ze strany určité subkultury, od které se posléze přesune k mainstreamu, aby se poté opět stal demodé. Tento vývoj můžeme sledovat v přímém přenosu. Týká se perlových náhrdelníků, které v dávné minulosti nosili králové, ve 20. století výhradně dámy a dnes se objevují na šíjích zástupců generace Z bez ohledu na pohlaví. Šňůra perel uvázaná těsně u krku se pro ně stává jakousi uniformou. Že perly nosit nebudete? Buďte v klidu, ani my ne. A jsme si jisti, že tento trend zmizí stejně rychle, jako se v průběhu předminulého roku objevil. V minulosti se to stalo třeba vojenským známkám. Ty nejprve sloužily k identifikaci vojáků, aby se pak v dobách míru pár let ohřály na módním vrcholu. Šperkařské a módní značky je začaly vyrábět z drahých kovů

a zdobit je drahými kameny či rytinami. Výsledek? Všichni, kteří jim podlehli, je dnes mají uložené na dně šperkovnice.

V pánském světě prostě platí pravidlo, že čím výraznější kousek je, tím kratší ho čeká módní životnost.

Vezměte si třeba náušnice. Byly doby, kdy muži nosili výrazně zdobené závěsy. Po nějaké době však upadly v nemilost a pánské ucho bylo stovky let nedotknutelné. To se změnilo v druhé polovině dvacátého století, kdy se začaly objevovat drobné kovové kroužky, jimiž mladí muži rebelovali proti konvencím a způsobovali infarktové stavy svým rodičům. Ti samí muži pak dostávali záchvaty vzteku, když si jejich synové s nástupem MTV začali propichovat uši a umisťovat do nich napodobeniny diamantů. A teď si položme otázku! Kde jsou dnes ony falešné diamanty? Zmizely stejně rychle, jako se objevily…

Klasikou nic nezkazíte

Pokud cítíte neutuchající touhu ozdobit své tělo šperkem, vsaďte na léty ověřený design, minimalismus či originalitu, která půjde naproti přímo vašemu vkusu. A nemusíte chodit daleko. V Česku žije a tvoří celá řada vynikajících šperkařů, jejichž výtvory dnes a denně dokazují, že zubu času dokáží odolat. Zdeněk Vacek, Hanuš Lamr, Ondřej Stára a celá řada dalších vám dokáží vytvořit šperk na míru nebo nabídnout propracovaný design ze svých klasických kolekcí. Chybu však rozhodně neuděláte ani s minimalistickým řetízkem či jednoduchým náramkem z kovu či černých diamantů, které do pánského stylu zapadnou tak nějak lépe než ty barevné či bílé.

I muži mají něco navíc Jak už jsme zmínili v úvodu, v naší novodobé historii se za významné (a v podstatě jediné) pánské šperky dají krom snubních prstenů považovat manžetové knoflíčky a knoflíky do náprsenky. Kde se vzaly? Většinu devatenáctého a první polovinu dvacátého století se košile vyvařovaly a škrobily, a aby se knoflíčky při praní neničily a nekomplikovaly žehlení, používaly se vyndavací. Z praktické věci denní potřeby se tak postupně stal luxusní doplněk vyrobený z drahých kovů a zdobený rytinami či vzácnými kameny.

I v dnešní době, kdy je svět šperků zasvěcen spíše ženám, se najdou umělecky zpracované vychytávky z drahých kovů, které jsou tady převážně pro muže. Řeč je třeba o bohatě zdobených jehlicích do kravat, které původně vznikly proto, aby držely uzel vázanky z jemného hedvábí. Jejich alternativou jsou oblíbené spony, jejichž prostřednictvím se kravata připne ke košili.

Za stylový šperk lze považovat třeba i zapalovač. V neposlední řadě bychom rádi zmínili nejrůznější ozdoby do klop saka a brože. Ty jsou jakousi moderní náhražkou někdejších vyznamenání a řádů, jež muži vždy rádi nosili do společnosti. Těch se rozhodně bát nemusíte.

advertorial 72

Jak vybrat zásnubní prsten (a nezbláznit

se)

Chystáte se požádat partnerku o ruku a nechcete podcenit výběr zásnubního prstenu? Víte, že je to důležitá životní událost a hodláte darovat své milované prsten, který jí okouzlí? Ptáte se, jak by měl vypadat, kolik má stát a jestli ho vůbec bude po svatbě nosit? Abyste z vybírání symbolu lásky pro vaši vyvolenou neměli žaludeční vředy, poradili jsme se ve zlatnictví Rýdl, kde nám dali několik tipů, které vám nákup usnadní.

HODNOTA

Že zásnubní prsten má být v hodnotě tří měsíčních platů? Pokud nejste Američan, neřešte to. Zvolte balanc a vyberte takový, který vaši nastávající ohromí, ale vás nezruinuje. Ceny se běžně pohybují od desítek do stovek tisíc korun.

ZNAČKA

Jedná se o šperk na celý život, takže je dobré zvolit především kvalitu. Tu jistě najdete jak u světových značek, kde však platíte především za onu konkrétní značku, tak ve zlatnictvích, kde se snoubí kvalita, propracovaný design i příjemná cena.

KOV

DIAMANT BRILIANT

x

Surový nerost Základní kulatý brus diamantu

Vybroušený kámen

Nenechte se vykolejit odbornými výrazy. Až bude zlatník mluvit o princeznách a markýzách, vězte, že řeč je o brusu kamene, ne o původu vaší vyvolené.

NAJDĚTE SI VELIKOST

NAJDĚTE SI VELIKOST

NAJDĚTE SI VELIKOST

Briliant Princess Cushon

Určete před tiskem možnost měřítka. V dialogovém okně tisku zkontrolujte, zda je velikost stránky nastavena na 100%. (Toto pole můžete otevřít stisknutím kláves CTRL + P.)

tiskem možnost měřítka. V dialogovém okně tisku zkontrolujte, zda je velikost stránky nastavena na 100%. (Toto pole otevřít stisknutím kláves CTRL + P.)

možnost měřítka. V dialogovém okně tisku velikost stránky nastavena na 100%. (Toto pole stisknutím kláves CTRL + P.)

Platí, že nejlepším materiálem je platina, která vydrží celý život. Zlato je klasika, která tu vždy byla, je a bude. Volte spíše 14karátové, které je tvrdší než ty s vyšší ryzostí.

Marquise Heart Radiant

pro tj. 30 mm

KÁMEN

ověřovací lištu pravítkem pro přesnosti, musí být 3 cm tj. 30 mm

pravítkem pro musí být 3 cm tj. 30 mm

0

Změřte ověřovací lištu pravítkem pro potvrzení přesnosti, musí být 3 cm tj. 30 mm dlouhá.

3

stávající prsten

svůj stávající prsten

Bílý diamant je klasika a nejčastější volba. Je tvrdý, třpytivý a zářivý. Přírodní lze nahradit laboratorním – za nižší cenu pořídíte větší kámen. Vyhněte se zirkonům, ty ztrácí třpyt. Chybu neuděláte ani se smaragdem či safírem. Jeden kámen značí svatbu do roka, více kamenů svatbu v horizontu několika let.

DESIGN

Baguette Oval Pear

Pokud máte prsten, který přesně odpovídá vašemu prstu, můžete svou velikost určit tak, že umístíte prsten do kruhů níže. Jakmile prsten umístíte, ujistěte se, že odpovídá vnitřnímu okraji (modrý kruh) bez mezery. Červený kruh by neměl být viděn při pohledu na prsten svisle shora. Pokud prsten spadá mezi dvěma velikosti, doporučujeme, abyste si objednali velikost větší.

Pokud si nejste jisti, vsaďte na klasický minimalismus. Zásnubní prsten je na celý život a není radno podléhat módním výstřelkům. Jistotou je tenký kroužek a jednoduchá korunka s výrazným kamenem.

Velikost zásnubního prstenu

Poněkud záludnou věcí při výběru prstenu je určení velikosti. Pokud máte příležitost si nenápadně vypůjčit prsten, který vaše partnerka běžně nosí, máte vyhráno. Můžete ho vzít s sebou do zlatnictví nebo se chopit měřidel. Evropské číslování značí vnitřní obvod kroužku, přičemž mezi nejčastější velikosti patří 50–53. Ty lze odvodit také od průměru vnitřní plochy kroužku – 15,9 mm značí velikost 50 a 16,9 mm zase velikost 53. Tyto velikosti můžete zjistit také přiložením prstenu na kružnice níže. Když se ani tak netrefíte, nezoufejte, u Rýdla vám zdarma velikost upraví do 60 dnů.

Zde můžete umístit svou kreditní kartu pro potvrzení přesnosti. odpovídá vašemu prstu, můžete svou prsten do kruhů níže. Jakmile prsten umístíte, okraji (modrý kruh) bez mezery. Červený pohledu na prsten svisle shora. Pokud prsten doporučujeme, abyste si objednali velikost větší. 46 47 48 49 51 52 53 54 56 57 58 59

Zde můžete umístit svou kreditní kartu pro potvrzení přesnosti. prsten, který přesně odpovídá vašemu prstu, můžete svou tak, že umístíte prsten do kruhů níže. Jakmile prsten umístíte, že odpovídá vnitřnímu okraji (modrý kruh) bez mezery. Červený neměl být viděn při pohledu na prsten svisle shora. Pokud prsten dvěma velikosti, doporučujeme, abyste si objednali velikost větší.

Zde můžete umístit svou kreditní kartu pro potvrzení přesnosti.

Co je dobré vědět?

• Výběr prstenu vám zabere 30 – 60 minut

• Zlatnictví Rýdl mívá skladem velké množství modelů ve standardních velikostech

• Prsten na zakázku vyrobí za 2 – 4 týdny

• Do prstenu lze zasadit i kámen po předcích, k němuž máte citový vztah

• Prsten by neměl být příliš tenký, ale ani masivní

• Bílé zlato je lehce nažloutlé a musí se pobělovat rhodiem – zárukou bělosti je platina

• Jakou zvolit barvu zlata? Záleží na vkusu vaší partnerky. Slaďte to!

• Briliant ve tvaru srdce není tabu, budete za romantika

• Extra velký vyčnívající kámen ohromí, ale praktickým ženám může překážet

• V záručním listu nesmí chybět informace o kamenech

• K výběru můžete přizvat i přátele budoucí snoubenky (pokud udrží jazyk za zuby)

• Neschovávejte prsten do jídla ani do sklenky šampaňského – vaše vyvolená by ho mohla polknout

• Cítíte, že jste se netrefili do vkusu? Přidejte info, že prsten lze do 60 dnů vyměnit

Prsteny ze zlatnictví Rýdl si můžete prohlédnout na www.prsteny.cz

• Do zásnubního prstenu se věnování neryje

časomíra

HAMILTON VENTURA

V hodinářském světě existují modely, které jsou skoro stejné, téměř identické. Rozdíl je vidět ve značce, zásadní je i v ceně. Některé firmy spolu dokonce vedly táhlé soudní spory a s vervou se bily o původ vlastních designů. A pak, mezi všemi těmi kulatými a hranatými pouzdry, které jsou si do jisté míry podobné, se objevuje model, který vystupuje z řady. Enfant terrible hodinařiny jménem Ventura.

TEXT Jindřich Hubený

Originální, nezvyklý a do jisté míry kontroverzní – názory na něj jsou vždy na hraně a často se pohybují u těch nejzazších mezí. Uslyšíte o nich, že jsou dokonalé a nádherné, nebo divné a příšerné. Názor si musí každý udělat sám. Nutné je ovšem podotknout, že hodinky Ventura se vyrábí již více než pětašedesát let, což musí znamenat jediné – jejich obdivovatelé jsou v převaze.

Nepřehlédnutelné

Trend netradičních pouzder byl nejsilnější v padesátých letech minulého století. Po válce totiž Evropa i Amerika prožívaly velký hospodářský rozmach a s ním spojenou vlnu optimismu. Ta s sebou přinesla nové vize v umění, architektuře, ale i ve vědě. Jedním z nejvyhledávanějších designérů té doby byl Gilbert Albert, který navrhoval hodinky pro manufakturu Patek Philippe. Jednou z jeho nejzajímavějších kreací bylo i pouzdro reference 3412, které mělo trojúhelníkový tvar. Nešlo přitom o jediný tikající

trojúhelník – další měl na svědomí Richard Arbib. Jeho jméno si dnes lidé spojují spíše s automobilovým průmyslem (v General Motors přidal Cadillacům jejich pověstná křídla), ale jemu se úspěšně dařilo bořit i hranice hodinkového designu. Právě Arbib totiž stojí za vznikem pouzdra hodinek Ventura pro Hamilton a také dalšími asymetrickými pouzdry modelů Victor či Everest. Futurismus měl ve světě designu řadu příznivců a extravagance byla tím, co se nosilo. Své by o tom mohla vyprávět i jedna z nejvýraznějších postav té doby, jejíž image byla vystavěná na jinakosti a silném výrazu. Řeč není o nikom jiném, než o králi rokenrolu Elvisu Presleym.

Královské

O Elvisovi je známo, že byl nadšeným sběratelem hodinek. Kupoval si různé značky, své modely rád střídal a na zápěstí se mu objevovaly Rolexky, Omegy i Cartiery. O švýcarských hodinkách neměl sebemenší pochybnosti, ale zamiloval si i americké

Hamiltony. Dokonce si je osobně vybral, aby ho doprovázely ve slavném snímku Blue Hawaii z roku 1961 a prý jimi rád obdarovával i své přátele. Elvis sám nosil zlatý model, který se prodával za 200 dolarů. Dnes se to může zdát málo, ale v jeho době to rozhodně nebyla nízká částka. V nabídce pensylvánské značky však byly i levnější modely těchto trojúhelníkových hodinek, které se během let objevily v dalších několika stovkách filmů. A jelikož Elvis dodnes patří mezi nejslavnější ambasadory značky, její designéři na jeho počest pravidelně vytváří speciální a limitované edice Ventura nesoucí královo jméno.

Elektrické

Málokdo ví, že Ventury byly vůbec prvními bateriovými hodinkami. Jejich strojek byl sice mechanický a monočlánkem byla nahrazena pouze setrvačka, ale i tak je považujeme za průlomový model, který navždy změnil vnímání hodinařiny. Jak se to stalo? Po válce se američtí inženýři

Skeletovaná verze hodinek Ventura Elvis80 Skeleton je poctou slavnému umělci a ambasadorovi značky. Uvnitř pouzdra pracuje automatický strojek s osmdesátihodinovou rezervou chodu. Cena: 53 100 Kč, prodává Carollinum.

v Hamiltonu zamilovali do myšlenky vytvořit něco přelomového s využitím nových patentů a inovací, které se tehdy nabízely. A jednou z nich byla i miniaturizace baterií. Využít takovýto malý monočlánek v hodinkách dostal v roce 1946 za úkol George Luckey, který pro značku pracoval jako vedoucí oddělení výzkumu a vývoje. Jeho mise byla tajná a v záznamech firmy byla vedena jako Projekt X. Vědělo se totiž, že na něčem podobném pracuje i konkurence, takže nesmělo dojít k žádnému úniku informací. Luckeyho týmu se podařilo sestrojit hned dva prototypy – jeden hned v roce 1946, další vylepšený v roce 1952. A jelikož byly funkční a zdálo se, že by hodinky s baterií mohly fungovat, vedení Hamiltonu se rozhodlo pro jejich sériovou výrobu.

Pod vedením Johna Van Horna byl sestaven nový tým, který měl odvážné plány změnit ve skutečnost. Podmínkou bylo, že baterie v nových

Limitovaný model hodinek Ventura Edge Dune doprovází druhý díl velkofilmu Duna. Cena: 63 000 Kč, prodává www.carollinum.cz

hodinkách musí fungovat alespoň jeden rok. Projekt byl i nadále opředen rouškou tajemství a aby nedošlo k úniku informací, všechny součástky do nového strojku Calibre 500 se vyráběly in-house. Testování pak prováděli sami zaměstnanci. V roce 1956 jich celkem 160 dostalo nový model trojúhelníkových hodinek, aniž by měli informaci, co se ukrývá uvnitř pouzdra. Co naopak měli, byl přísný zákaz pouzdro otvírat, což jim připomínal i vzkaz vyrytý na dýnku: Do Not Open, Property of the Hamilton Watch Company. Když pak byly 3. ledna 1957 v newyorském hotelu Savoy-Plaza na Páté avenue odtajněny první elektrické hodinky Ventura, zájem o ně byl ohromný. Bohužel netrval tak dlouho, jak by si majitelé značky přáli. Ventury s typickou elektro cívkou vyobrazenou ve středu číselníku se bohužel vracely zpět do výroby a nepříliš spolehlivý strojek 500 byl brzy nahrazen vylepšeným

varianta číselníku je jednou z těch nejnovějších. Model Ventura Chrono Quartz doprovází tradiční tah, který pruží a naprosto přirozeně tak obepíná zápěstí.

Foto: Archiv Hamiltonu

Modrá

Opravdová klasika. Hodinky s černým číselníkem v pouzdře z oceli se zlatým PVD povrchem je svým vzhledem nejblíže k původnímu modelu Ventura.

Hodinky Ventura jsou oblíbené mezi filmaři sci-fi snímků.

Objevily se v mnoha filmech, přičemž mezi ty nejznámější patří Muži v černém a nyní i Duna: Část druhá.

kalibrem 505. I tak se však vyráběly pouhých sedm let. Nástup nových quarzových strojků z Japonska je totiž na víc než dvě dekády pohřbil hluboko do hamiltonských archivů. Zpět se vrátily až v roce 1988, odkdy zůstávají v portfoliu značky dodnes. V nabídce je najdete jak v bateriovém (quartzovém) provedení, tak i poháněné mechanickými strojky.

Filmové

Pro svůj neotřelý futuristický vzhled jsou Ventury oblíbeným doplňkem či rekvizitou amerických sci-fi filmů. Proslavily se díky sérii Muži v černém, ve skeletované verzi je nosil Iron Man

v podání Roberta Downey Jr. ve filmu Spider-Man: Homecoming z roku 2017, ale objevily se i v nové verzi seriálu Star Trek: Picard. Zatím poslední velkou roli získaly v aktuálním druhém díle velkofilmu Duna, do kterého si je vybral scénárista a režisér Denis Villeneuve. Společně se šéfdesignérem rekvizit Duny Dougem Harlockerem tak značka Hamilton vyrobila filmové pouštní hodinky, které se následně staly inspirací pro dvě limitované edice, jež se v omezeném počtu prodávají i v Česku. Jejich pojítkem jsou modré prvky na číselníku, které připomínají výrazně modré oči pouštních lidí – Fremenů. Model Ventura XXL

Bright má velké celočerné pouzdro z oceli a PVD. Když si to přejete, jeho číselník se modře rozzáří, ale jinak tyto quartzové hodinky působí docela nevtíravým dojmem. Jsou limitovány počtem 3 000 kusů, což je o tisíc víc než v případě druhého „Duna“ počinu s názvem Ventura Edge. Ten zobrazuje čas digitálně, opět mu dominuje modrá barva a stejně jako běžně dostupné modely Ventura má trojúhelníkové pouzdro. To se dnes vyrábí hned v několika velikostech tak, aby sedělo dámskému i pánskému zápěstí. Ať už se totiž o Venturách říká cokoli, hodinářskou ikonou, navíc jednou z mála amerických, zůstanou navždy.

STREET STYLE V ČESKU VOL. 2

Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy dokonale orientují, mají vyladěný styl a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. I proto jsme se ve spolupráci se streetstylovým fotografem Jakubem Kozárem rozhodli vám pravidelně přinášet seriál, ve kterém vám tyhle chlapíky představíme. Bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný instagram.

TEXT Petr Jansa FOTO Jakub Kozár

Mirek Kosík (29)

Tanečník Cirk La Putyka

Kvůli své práci sleduje kolegy z celého světa, což formuje jeho vztah k módě a utváří unikátní styl, který by kdekdo označil za extravagantní. „Nejvíc si toho všímám, když přijedu do vesnice, odkud pocházím. Ta pozornost mi nevadí, důležité je, že se cítím dobře.“

Na tuhle bundu jsem hodně pyšný. Objevil jsem ji v obchodě HipStar ve Štupartské ulici a krom toho, že pochází z 80. let, nevím o její historii vůbec nic. Oblečení hodně nakupuji v sekáčích, kde člověk najde extravagantnější kousky za dobré peníze.

Kalhoty jsem si pořídil na internetu v nějakém francouzském e-shopu. Prostě jsem zadal do vyhledávače pánskou sukni a vyskočily na mě tyhle široké kalhoty s jakýmsi přehozem. Bavilo mě to, tak jsem je hned koupil.

Čepici mám ze

Zary a náušnici ve tvaru klíče pro mě vyrobil kamarád John Witte. Pracovali jsme spolu na představení R.I.E. a musím říct, že jeho módní styl mne hodně ovlivnil.

Košili Fila jsem koupil od kamaráda a tričko je z dámské kolekce Zara. Nakupuju tam docela často, protože ty kousky jsou odvážnější než ty pánské a když jsou k dispozici ve větší velikosti, říkám si proč do nich nejít.

Boty mám hodně rád. Ještě před rokem jsem měl doma nějakých čtyřicet párů, ale asi patnáct jsem jich teď odnesl do divadelní kostymérny. Je mi líto je vyhazovat, protože člověk nikdy neví, kdy se mu budou hodit. Tyhle jsem si koupil na Zalandu.

Michal Linda (59)

Majitel obchodu

Blackout. & Therapy

Jeho šatník se skládá téměř výhradně z kousků v černé a bílé barvě. Jedinou výjimku tvoří modré džíny a béžový svetr. „Jsem od přírody líný a takhle nemusím ráno přemýšlet, co si obleču. Všechno to k sobě skvěle ladí,“ říká.

Tričko mám od německé značky Thom/Krom, která dělá jednoduché a univerzální kousky. To mi vyhovuje.

Kožená bunda i tahle mikina jsou od Ricka Owense. Líbí se mi, že jeho kolekce v průběhu let stylově nevybočují, a i když jsou ty věci dva nebo tři roky staré, klidně je můžu kombinovat s těmi novými. Jeho věci něco stojí a tak je fajn, že si člověk ten šatník může budovat postupně.

Co se doplňků týče, mám jeden batoh, jednu ledvinku, a když už si vezmu nějaké šperky, tak od toskánského šperkaře Riccarda Gotiho.

Kalhoty jsou Thom/Krom. Jsou stylově hodně podobné Rickovi, ale stojí výrazně méně. Rád nosím i džíny R13, protože mají neuvěřitelně propracovaný střih, který perfektně sedí.

Zase se budu opakovat, ale boty jsou Rick Owens. Už jsem od něho jedny tenisky měl a musím přiznat, že byly vcelku nepohodlné. Hodně na tom ale zapracoval a tohle je úplně jiná liga. I když vypadají robustně, jsou lehoučké a kůže měkká.

Simon Hilton (58)

Art director na volné noze a fotograf

I když je Česko jeho domovem už téměř čtvrt století, stylem oblékání rozhodně nezapře britské kořeny. A právě od tradičních britských značek s bohatou historií pochází i značná část nadčasových kousků v jeho šatníku.

Kabát je originální vintage US Navy Pea Coat. Myslím, že jsem ho koupil v obchodě John Simons na Chiltern Street v Londýně, kde mají skvělou selekci Ivy League oblečení a předělávky vintage kousků.

Tenhle poměrně nenápadný a jednoduchý foťák je skrz naskrz retro. Je to špičková bezzrcadlovka Fuji X-Pro2.

Semišové boty Chukka od Church’s jsem si koupil ve výprodeji za zlomek původní ceny. Jinak tahle značka přesahuje můj cenový strop.

Vlněná čepice Donegal je od značky Carrier Company z britského Norfolku. Brýlové obruby Grunya od Moscot už se dnes nevyrábějí.

Pod bundou Carrier Company mám polo tričko Lacoste a na krku hedvábnou šálu od společnosti Tootal se sídlem v Manchesteru.

Na ruce mám jednoduché sportovní hodinky Tudor Ranger, které slouží výhradně k měření času a tak nějak evokují styl Jasona Bournea. Jsou nenápadné a přesto úderné.

Ikonická aktovka Rugged Twill Original Briefcase od americké značky Filson je vyrobená z robustního kepru, prvotřídní italské hovězí kůže a je osazena masivním mosazným kováním. V Praze ji prodávají v Denim Heads.

Kalhoty jsou staré Moleskin Pants od britského kultovního designéra Nigela Cabourna.

dress code

SRDCOVÁ OSMA

Ne snad, že bychom chtěli být ezo, ale tahle karta působí tak nějak optimisticky. A tak se nám hodila do krámu. Na následujících stránkách vám totiž představíme osm módních značek, jejichž jména byste si rozhodně měli zapamatovat, a pokud budete mít nějakou korunu navíc, klidně do nich zainvestovat. Jsou totiž na vzestupu a zaručeně o nich ještě uslyšíte. No, a aby řeč nestála, přinášíme vám pár informací, kde se vzaly a kdo za nimi stojí.

TEXT Jan Semerád

ISABEL MARANT

Nekorunovaná královna pařížského high-fashion streetstylu Isabel Marant si s uvedením pánské řady oblečení dala na čas. Ve světě módy platí zvyk, že jsou to ženy, kdo si obvykle půjčuje kousky ze šatníků svých protějšků, pánská krejčovina se propisuje do té dámské prakticky v každé druhé kolekci. V případě Isabel Marant to ale donedávna platilo právě naopak – ať už šlo o její bombery inspirované estetikou 80. a 90. let, kožené bundy se spadlými rameny a třásněmi, boho svetry, nebo oversized mikiny se sportovními prvky. V rámci spolupráce s H&M v roce 2013 si otestovala zájem a regulérní pánská kolekce spatřila světlo světa o čtyři roky později. Co hledat u značky Marant, jejíž tržní hodnota překračuje miliardu eur? Především pohodlný denim, etnické vzory a decentní výšivky, sportovní styl a cool retro.

Země původu: Francie

Vznik pánské linie: 2017

Vlastník: Montefiore Investment (51 %) Web: www.isabelmarant.com

02

MIU MIU

Mladší a rozvernější produkt kreativní vize Miuccii Prady, značka Miu Miu, patří mezi oblíbené labely módních nadšenců. Není divu, že těch pár pánských modelů, které se před dvěma lety poprvé objevily na mole v rámci dámské přehlídky, způsobily poprask. Samotná pánská divize totiž zanikla v roce 2008 a její odkaz tak udržovala jen komunita nadšených sběratelů na sekundárním trhu. Nyní se ale zdá, že (staro)nový kult je na světě – influenceři, módní insideři a trendsetteři skupují novinky ve velkém a doufají ve zrod samostatné ucelené pánské kolekce tak jako v případě „dospělejší“ Prady. A v čem vlastně tkví onen cool-faktor značky Miu Miu? Skrývá se v hravosti, mistrné exploataci zdánlivých banalit a témat, které si běžně s krásou nebo luxusem nespojujeme, ale i předvídání masových trendů. Online nákupní agregátor Lyst.com označil Miu Miu dva roky po sobě za značku roku, v loňském roce si ji vyhledalo meziročně o 39 % více uživatelů.

Země původu: Itálie

Vznik: 1993

Vlastník: Prada Group

Web: www.miumiu.com

RIER

Dekontextualizovaný, nadčasový, neokázalý a unisex styl této značky vychází z tradice horského oděvu jižního Tyrolska, rodiště návrháře Andrease Steinera (než založil svou značku, pracoval pro Pradu a Louis Vuitton). Jeho projekt si zakládá na budování transparentního dodavatelského řetězce s důrazem na přírodní materiály z odpovědných zdrojů a na osobní spolupráci s místními řemeslníky v Itálii, Rakousku a Francii. Steiner tímto prostřednictvím propaguje udržitelnou ekonomiku a usiluje o praktické, nadčasové a hodnotné modely vyhovující modernímu životnímu stylu. Spolupráce s řemeslníky a rodinnými firmami není vždy snadná, ale je to dle Steinera jediný způsob, jak na dnešním trhu vytvořit něco nového a zároveň hodnotného. Jeho rebelie tedy spočívá i ve snaze změnit navyklý způsob uvažování a estetiku malých řemeslníků: „Když vyrostete v malém horském městečku, okamžitě převezmete určitou mentalitu: pokud se kabát vyrábí a nosí určitým způsobem po dlouhou dobu, myslíte si, že by to tak mělo zůstat navždy. Chtěl jsem se proti těmto kódům vyhranit, a přitom zachovat řemeslné know-how.“ Oblíbeným materiálem, se kterým návrhář pracuje, je loden, vlněná tkanina historicky používaná v alpských oblastech, kde se dodnes používá především při výrobě regionálních krojů, a která vyniká extrémní odolností, odpuzuje vodu a oblečení z ní lze nosit po celý rok.

Země původu: Francie

Vznik: 2019

Vlastník: Andreas Steiner

Web: www.rierofficial.com

LUDOVIC DE SAINT SERNIN

Třiatřicetiletý belgický návrhář se do povědomí širší veřejnosti zapsal relativně nedávno poté, co byl ohlášen coby nový kreativní ředitel antverpské módní značky Ann Demeulemeester. Ačkoli se mu svojí debutovou kolekcí podařilo zčeřit vody a týden po pařížské přehlídce se jeho modely objevily rovnou na oscarové party magazínu Vanity Fair (rezonoval především „peříčkový“ model na herečce Hunter Schafer), jeho angažmá trvalo jen několik měsíců. Dnes se jeho vlastní label těší pozornosti díky snadné rozpoznatelnosti a genderově fluidnímu „escort chic“ stylu evokujícímu svojí necudnou odvážností nultá léta. Definují ho provokativní prvky šněrování, průstřihů a snad víc než cokoli dalšího hlavně akcent na tělo a jeho bezskrupulózní odhalení a tedy skutečně zanedbatelné množství použitých látek – alespoň těch neprůhledných. Návrhářova dosud poslední kolekce vznikla ve spolupráci s Robert Mapplethorpe Foundation. Jejím prostřednictvím vzdal hold tomuto ikonickému fotografovi, jehož akty zachycující queer BDSM subkulturu New Yorku vyvolaly v 80. letech řadu kontroverzí. Na mole se objevily více či méně odhalující modely z kůže připomínající víc než co jiného kreace ze sex shopů. Ať je vám de Saint Serninův rukopis blízký, nebo vzdálený, je nezpochybnitelně příznačný pro dobu lačnou po rychlém dopaminu, instagramových senzacích nebo „celebritách“ z OnlyFans.

Země původu: Belgie

Vznik: 2017

Vlastník: Ludovic de Saint Sernin Web: www.ludovicdesaintsernin.com

ON

Přestože jsou značky jako Asics, Salomon nebo Hoka na trhu zavedené jako funkční, běžecké nebo lezecké, v posledních letech se na jejich růstu nejvíc podílí jejich lifestyle segment. To znamená, že jsou častěji vidět i na nohou obyvatel velkých měst a luxusní módní domy se předhánějí ve frontě na sezonní spolupráce. Jedním z posledních přírůstků tohoto pomyslného pelotonu je švýcarská značka On. Na jejím začátku před 14 lety stály experimenty profesionálního triatlonisty Oliviera Bernharda. Na svůj prototyp ideální běžecké boty zespodu přilepil podélně rozříznutou zahradní hadici. Na konci tohoto příběhu je revoluční technologie odpružení zároveň umožňující dynamický odraz. On je dnes vedoucím hráčem na trhu s běžeckou obuví ve Švýcarsku s obrovským tempem růstu. Mimochodem, akcie značky si pořídil i Roger Federer. Nás zaujal model Cloudtilt vzešlý z kreativní spolupráce se značkou Loewe.

Země původu: Švýcarsko

Vznik: 2010

Vlastník: akciová společnost Web: www.on.com

OCTOBRE ÉDITIONS

Vznik módní značky Sézane způsobil v roce 2013 senzaci. Nabídla totiž autentickou módu s typickým pařížským šmrncem za sympatické ceny. Tehdy šlo o čistě on-line projekt v módu direct-to-consumer, tedy bez zprostředkovatelů. Fenomén Sézane přetrval a dnes je nejoblíbenějším francouzským brandem nejen na domácí půdě. Tento úspěch vyústil v založení pánské odnože s názvem Octobre Éditions. Její ambicí je tvořit kompletní pánský šatník v nadčasovém stylu, s většinovým podílem prémiových přírodních materiálů. Nedílnou součástí étosu Sézane i Octobre Éditions je důraz na udržitelnost a lokální výrobu (79 % produkce probíhá v Evropě), která nejen odpovídá očekáváním mladých zákazníků, ale přispívá i k tržnímu zhodnocení společnosti, mezi jejíž investory patří i zámožná rodina Bettencourt-Meyers. Přestože drtivá většina obchodu (mezi 80 až 90 %) probíhá online, oba brandy jsou vidět i mimo vlny internetu. Provozují síť částečně prodejních showroomů neboli appartements, časově omezené pop-upy nebo spolupráce s obchodním domem Le Bon Marché.

Země původu: Francie

Vznik: 2016

Vlastník: Morgane Sézalory a Thibault Lougnon

Web: www.octobre-editions.com

GRAMICCI

Módní vlna „gorpcore“, tedy pronikání outdoor prvků do městského lifestylu, vyplavila do popředí zájmu několik brandů, které si již desítky let úspěšně budují svoji komunitu. Jednou z těch, které překročily pomyslný práh od subkultury k streetwearovému mainstreamu, je japonská značka s americkými kořeny Gramicci. Na jejím začátku stál v 80. letech horolezec Mike Graham, který zareagoval na poptávku po funkčním oblečení na lezení v momentě, kdy pracovní kalhoty pro malíře nebo vojenská výbava z druhé ruky přestala vyhovovat. Přišel s nápadem lezecké kraťasy z odolného plátna v oblasti rozkroku vyztužit klínem ve tvaru diamantu (po vzoru kalhot užívaných pro kung-fu) umožňujícím plný rozsah pohybu a nylonovým páskem, kterým lze kalhoty utáhnout prakticky tahem jedné ruky. Prodloužené nohavice si časem oblíbili i surfaři a skejťáci a dnes je pořídíte i vy v několika délkách a bezpočtu materiálových variant včetně manšestru, denimu nebo bavlněného ripstopu.

Země původu: USA

Vznik: 1982

Vlastník: soukromá společnost Web: www.gramicci.com

HOWLIN‘

Antverpský brand Howlin‘ navázal na desítky let budované rodinné know-how pletařiny a spolupráce se skotskými producenty. Mladá krev bratrů Jana a Patricka Olyslagerových přinesla funky designy (a baví názvy jako Frozen Laughter nebo Tango in Japan), svěží barvy a dokázala, že i vlněný svetr dokáže být proklatě cool. Přestože mnoho tradičních podniků ve Skotsku a Irsku v průběhu let zaniklo a výroba pro velké zákazníky se přesunula na východ, těch málo, kteří se udrželi, stále zpracovávají vlnu tradičními postupy. Mezi ty, které oceňuje i značka Howlin‘, patří česání upleteného svetru strbouly štětek, tedy ostnatými okvětími planých bylin, jejichž jemnost předčí jakýkoli člověkem vyrobený kartáč. Takto česané svetry se vyznačují typickým na povrchu chundelatým, nadýchaným vzhledem a jemností. Vlna na svetry a pletené doplňky se získává z ovcí chovaných na Britských ostrovech, kde se příze i zpracovává a barví, takže si můžete být jistí, že se jedná o maximálně lokální produkt. Jarní kolekce pak Howlin‘ staví na pohodlném oblečení převážně belgické výroby, zejména na oblíbených froté tkaninách, které oceníte v horkém počasí – ať už ve formě košil, triček, nebo kraťasů. Rozverný a radostný přístup k designu bratři šperkují použitím batiky, patchworku a prémiových japonských materiálů, které ocení i opravdoví fajnšmekři.

Země původu: Belgie

Vznik: 2009

Vlastník: Jan a Patrck Olyslagerovi Web: www.howlinknitwear.com

Ladislav Blažek ve společnosti ovcí, ze kterých pochází drahocená vlna pro výrobu látek Loro Piana. Ty patří k desítce nejčastěji používaným v zakázkovém krejčovství v pražské Nekázance.

Móda je dnes historicky nejliberálnější, co kdy byla

„Na prvním místě je dnes styl, pohodlí a vkus zákazníka. Nikdo nikoho nenutí, aby nosil krátkou sukni, když na to nemá postavu. Nežijeme v sedmdesátkách,“ říká Ladislav Blažek, jehož módní značka sice chytla covid, ale už je zase ve formě.

TEXT Petr Jansa FOTO David Turecký

Majitele české módní značky Blažek znám už pěkných pár let. Pravidelně si přejeme hezké Vánoce, ale osobně jsme se neviděli proklatě dlouho. Naposledy to bylo ještě před covidem, kdy jsme společně vyrazili do italské továrny na výrobu látek Cerutti. Byla jiná doba – globální pandemie ještě nikoho nestrašila, starý pan Cerutti byl ještě živý (zemřel v lednu 2022), značka Blažek prosperovala jako nikdy předtím a Láďu, jako správného bon-

vivána, zajímala spíše chuť dobrého vína a jídla z jeho oblíbené milánské restaurace než fotky pochutin, které jsem já postoval na sociální sítě. Láďa tehdy žádné neměl. To jediné se nezměnilo, ačkoliv značka Blažek už sviští i na tiktoku. A i když má za sebou turbulentní roky spojené s covidovým zavíráním obchodů, strašákem bankrotu a úspěšnou reorganizací, zdá se, že aktuálně se vše obrací k lepšímu. Důkazem budiž to, že Láďa už

si zase rád pochutná na dobrém jídle a… „Znáš tuhle značku prosecca? To musíš ochutnat…“

Tváří vaší nové kampaně je Filip Březina, který je teď velká hvězda, ale když jste kampaň fotili, znalo ho jen pár lidí. Jak vás napadlo ho oslovit? S tím nápadem přišel náš šéfdesignér Pavel Křivánek, který má docela přehled. Spolupráci jsme domlouvali už minulý rok na festivalu ve Varech, kdy

„V covidu jsme se naučili jednu velmi prospěšnou věc. Snížili jsme objem výroby na jednotlivé sezony a vyrábíme průběžně celý rok, díky čemuž máme výrazně nižší zásoby. Domluvili jsme se s dodavateli, že nákupy materiálů odvíjíme od prodejů.“

jsme o seriálu Smysl pro Tumor ani jeho dalších projektech ještě nevěděli. Takže vlastně milá náhoda. My vždycky potřebujeme modela s velikostí 50, aby mu dobře padla naše vzorová kolekce. A to Filip splňoval. Navíc se nám líbila ta jeho zastřenost, která nám k té kolekci, jejímž tématem je surrealismus, přišla zajímavá.

Hlavně je zajímavé, že mluvíš o surreální kolekci. V jednom z rozhovorů jsi říkal, že jste se rozhodli okleštit kreativitu a vrátit se ke klasice. To není úplně přesné. Mluvil jsem o tom, že jsme se podívali do archivů Blažka a některé naše bestsellery se rozhodli inovovat a dát jim nový život. A právě tento krok považuji za velmi chytrý, ale současně konzervativní. To byl také Pavlův nápad a já se tím úplně nadchnul, protože nemám rád vymýšlet již vymyšlené a vyzkoušené.

To vypadá, že na tom Pavlovi něco bude!

Je to tak. Bavil mě už na naší první schůzce, protože jsem z něj cítil, že je kreativní, ale zároveň má i ekonomické smýšlení. Je to náš první designér –a že za těch dvaatřicet let jich firmou prošlo hodně –, který nemá problémy s termíny. Týden před prezentací nové kolekce s ním mluvím a ptám se, jak to zvládá. A on mi odpoví, že má hotovo a už si připravuje vizuály na další kolekci. To jsem ještě nezažil.

Člověku hned spadne balvan ze srdce, že?

Je to obrovská úleva. Když designéři nestíhají, ovlivňuje to celý výrobní

proces a my si nemůžeme dovolit, aby kolekce přišla do obchodů pozdě. Zákazníci čekají, že jarní sezona začne na přelomu února a března, a v tu dobu tam zboží prostě musí být. Když ho nenajdou, už se nevrátí. A není to jen o tom. Italské textilky, od kterých odebíráme zboží, patří mezi světovou špičku a svou výrobní kapacitu mají na dlouhé měsíce vyprodanou. Pokud nezadáme naše objednávky s předstihem, látky dorazí do výroby pozdě a my prošvihneme šicí kapacity, které máme rezervované rok dopředu.

Když už jsi zmínil ty italské textilky, kolik jich je?

Ty, od kterých nakupujeme materiály, je deset. Pak je dalších deset, kde zadáváme výrobu sezonně.

V poslední době se hodně mluví o tom, že obří korporace typu LVMH a Kering ty malé podniky skupují a jejich produkci využívají hlavně pro vlastní potřeby. Na ostatní pak zbyde jen minimum. Setkal ses s tím?

Ano, když pan Luigi Loro Piana prodal svou firmu LVMH, protože neměl žádného nástupce. Tam je hodně znát, že se rodinná firma změnila v korporát. Neřekl bych, že by neměli zájem prodávat, ale všechno je pomalejší, zkostnatělé, není tam taková marketingová podpora. Součástí naší komunikace je říct našim zákazníkům, že vyrábíme z nejlepších látek na světě, a oni to od nás očekávají. Na většině výrobků proto máme i etikety výrobců látek a třeba právě u Loro Piana s tím mají

problém – řeší, jestli nám poskytnou tu tkanou etiketu a jestli vůbec můžeme mluvit o tom, že vyrábíme z jejich materiálu.

Třeba se bojí, aby pak lidi kupovali jejich vlastní kolekci, která je mnohem dražší!

Mají v tom trošku zmatek. Ale to není jen o nás. Na veletrhu Milano Unica, což je nejdůležitější veletrh s látkami, se koná spousta eventů. Když tu firmu vlastnila rodina, pan Luigi se v tom celém osobně angažoval a organizoval aperitivo pro zákazníky, kterým dodávají materiály. Díky tomu, že se tam setkávaly špičky módního businessu z celého světa, to bylo pro všechny obohacující. Teď Paříž rozhodla, že jsou to vyhozené peníze, takže se už žádná setkávačka nekoná.

Jak to dopadlo u Ceruttiho, když pan Nino umřel?

Jeho děti neměly zájem firmu dál rozvíjet a tak skončila v rukou nějakého fondu. To mělo vliv i na naši spolupráci, která je teď trochu omezenější. Pro nás je teď důležitější výrobce látek Reda, která je také z Bielly, vyrábí látky ze stroprocentní merino vlny, patří mezi deset nejlepších a je to rodinná firma. Další z těch zásadních je pak pro nás Vitale Barberis, Canonico, nebo Marzotto, což je firma s víc jak stoletou tradicí ve výrobě látek. A co je sympatické, svůj výrobní závod mají v Brně. V devadesátých letech koupili Novou Mosilanu, která se stala jejich hlavním výrobním závodem, a dnes tam zaměstnávají přes tisíc lidí.

Ladislav Blažek vede oděvní značku nesoucí jeho jméno již od roku 1992. Krom klasické konfekce, kterou aktuálně navrhuje šéfdesignér Pavel Křivánek, nabízí zákazníkům i obleky, smokingy, svetry i džíny ušité klientům přímo na míru. Více na www.blazek.cz

Když jsme u těch změn, v covidu skončila prodejna Blažek na Václaváku, teď kvůli rekonstrukci obchod v Kotvě. Nebude vám centrum chybět?

Nebude. Od roku 2019 jsme tady v Nekázance v nově postavené budově Omnipolu. Vymysleli jsme nový formát krejčovství, které se postupně stává pánským klubem a místem setkávání úspěšných mužů, což byl vždycky můj sen, a funguje to skvěle. Kotva sice na nějakou dobu skončila, ale v centru Prahy zůstáváme – obchod jsme přesunuli do Bílé Labutě.

Labuť není tolik na očích. Jak tam zákazníky přilákáte?

V komunikaci se zákazníky se můžeme spolehnout na náš zákaznický klub,

do kterého se za těch 32 let, co jsme na trhu, přihlásilo asi 220 tisíc klientů. Pravidelně jim zasíláme newslettery a je to pro nás nejefektivnější způsob komunikace. Vlastně tím nahrazujeme mediální podporu kolekcím, kterou jsme dělávali v módních magazínech nebo outdoorových kampaních. Cílíme na zákazníky, kteří k nám chodí pravidelně, což mi dává největší smysl. Klub nám přináší asi 85 procent tržeb. A pozor. Moje Anička (dcera, pozn. red) vystudovala oděvní design a právě dokončuje studia digitálního marketingu. S Pavlem našli společnou řeč a díky ní je Blažek od loňského března velmi úspěšný i na tiktoku, jehož prostřednictvím se obracíme na mladé muže z generace Z.

Nevěřím! Myslel jsem, že jsi k těmhle věcem skeptický?

Jsem jiná generace. Nikdy jsem neměl ani osobní facebook. Jsem rád mezi lidmi a místo abych si fotil jídlo a dával ho na facebook, radši o té skvělé restauraci povím přátelům osobně.

Vidíš. A já si zrovna myslím, že takové osobní doporučení by lidi na sociálních sítích ocenili.

(Anička souhlasně kýve hlavou) Možná že ano, ale já to neumím. Tyhle věci musí být spontánní, člověk to musí dělat přirozeně. A já nedokážu dělat dvě věci najednou. Když někde jsem, rád se soustředím na lidi, kteří jsou tam se mnou. Jsem ale pragmatický a podporuju, aby kolegové ve firmě dělali to, co umí, co je jim blízké a aby se nemuseli do ničeho nutit. Když někoho nutíte, dojde maximálně k průměrnému výsledku. Když to dělá rád, může dojít k nadprůměrnému výsledku. To se mi vždycky vyplatilo a na celé historii značky je to myslím vidět.

Kolik obchodů jste měli před covidem?

V Čechách 25 a na Slovensku 10. Teď jich máme v Čechách 19 a na Slovensku 6.

Trenčkot, 1 899 Kč, tílko, 199 Kč, kalhoty, 1 299 Kč, vše H&M; boty, Dior, info o ceně v obchodě.

Ekologie a udržitelnost pro značku Blažek nejsou cizí slova. Vše, z čeho šijí, je přírodní. Ladislav Blažek prochází před velkoformátovou fotografií lnu, který roste v Normandii a který končí v jeho módních kolekcích.

„Jsem pragmatický a podporuji, aby kolegové ve firmě dělali co je jim blízké. Když někoho nutíte, dojde maximálně k průměrnému výsledku.

Když to dělá rád, může dojít k nadprůměrnému výsledku. To se mi vždycky vyplatilo a na celé historii značky je to myslím vidět. “

To je dobré skóre, když si vezmu, že během covidu vám zmizela i velká konkurence. Napadá mě třeba Pietro Filipi.

To určitě. Měli jsme přibližně stejný počet obchodů. Ale i řada dalších značek ztratila energii. Myslím, že stále bojují s tím covidovým zásahem, nestíhají dělat nové kolekce a často i doprodávají staré zásoby. Nám během pandemie zásadně pomohl náš obchodní model - český design, italské látky a kvalitní krejčovské zpracování v evropských výrobách. Bylo prozíravé, že jsme výrobu nikdy nepřesunuli do Asie.

Během fashion weeku jsem si všiml, že se vrací klasická elegance. Pozoruješ to i u českých zákazníků?

Ten návrat je patrný. Muži zjistili, že je nebaví chodit pořád v teplácích.

No… (na sobě mám nylonové tepláky Adidas)

Pohodlí bylo v pánské módě vždycky důležité. Kvůli covidu a teplákům se o něm jen začalo víc mluvit. Já jsem pyšný, že Blažek jako první česká značka přinesl už v roce 1992 pánský oblek s lycrou. A lycra je o pohodlí. O pohodlí nošení, nemačkání, údržby. A před deseti lety jsme vyvinuli žerzejová saka. Z úpletu, ne z tkaniny. Tehdy mi z italské textilky Dondi Jersey, jejíž 50% podíl teď koupil Zegna, volal kamarád, že mají novinku, která pruží a na blazery je skvělá. Prostě optika saka a pohodlí svetru. Tenkrát

jsem musel náš kreativní tým dlouho přesvědčovat, že do toho půjdeme. Žerzejové sako jsme se sice učili šít rok, ale od té doby je našim bestsellerem. A proč? Protože je pohodlné.

Takže prodeje sak a obleků oproti předcovidovým rokům rostou? Rozhodně nestagnují. Oblek tu byl, je a navždy taky bude. Mění se jen technologické zpracování a silueta. Třeba teď se vrací do módy dvouřadová saka.

V nové kolekci máte docela pestrou barevnou škálu. Ta se týká i letních obleků?

Co se týče barev, obleky jsou v kolekci vždycky nejvíc umírněné.

Protože český zákazník nechce žádné výstřelky?

Výrazné barvy se rychle okoukají a v další sezoně už nemusí být žádoucí. A oblek na jednu sezonu si moc zákazníků kupovat nechce. Je to o financích.

Vloni jste měli v kampani otce a syna. Je to tak, že k vám vaši zákazníci vezmou před nějakou velkou událostí své děti, abyste jim ušili první oblek?

Ano. A myslím, že je to skvělý nápad. Když ten první oblek mladému muži padne, je s ním spokojený a vypadá v něm dobře, ovlivní ho to na celý život. Spousta těch názorů, že oblek je nepohodlný, vyplývá z toho, že ti kluci neměli v mládí s oblekem dobrou zkušenost.

A pro příklad nemusíme chodit daleko. Sezona nepadnoucích polyesterových obleků na maturitních plesech vrcholí…

Přesně tak. Kluci si je obléknou, je to nepohodlné, nepadne jim to a holky se jim smějí. Přitom je léty ověřený fakt, že dobře padnoucí oblek ušitý z merino vlny je pro chlapa tou nejlepší volbou. Potřebujeme pohodlí a jednoduchost, ne přemýšlet o složitých kombinacích. Úplně stačí vzít si oblek, košili nebo tričko, vyčistit boty a vypadáš perfektně.

A člověku stačí dva obleky na pět let. Dva obleky a jeden smoking. Dneska se hodně objevuje dress code „creative black tie“, takže když chodíš víc do společnosti, krom toho černého může být žakárový. Těch žakárových vzorů je spousta, doporučil bych látky z kolekce Cerruti. Člověk díky nim může svůj styl velmi ozvláštnit.

Jak dlouho trvá, než ušijete oblek na míru?

Čtyři až šest týdnů.

Takže na letošní plesovou sezonu už to nestíháme.

To ne. Ale už šijeme na festival ve Varech.

Máte hodně objednávek?

Hodně. A jsem hrdý na to, že většina smokingů na červeném koberci ve Varech je od Blažka. Překvapivě hodně tam naše smokingová saka nosí

„Když byl naší tváří Tomáš Satoranský, volal mi manažer Washington Wizards, za které hrál, že Tomáš je nejlépe oblékaný kluk jejich klubu a jestli bychom nemohli ušít obleky pro všechny hráče. Bohužel to bylo logisticky strašně náročné, takže to nedopadlo.“

i dámy. Pánský stly je v dámské módě momentálně v kurzu.

Takže náš starý předcovidový vtípek, že krom Blažka by měla šanci i značka Blažková, není zas tak mimo. Povedlo se vám už obléct i nějakou světovou hvězdu?

Karolína Kurková se zamilovala do našeho smokingu. Když jí ho stylista oblékl na jedné akci, pak se mě ptala, jestli by si ho mohla odkoupit. Asi dvě vteřiny jsem se rozmýšlel a pak jsem řekl, že mohla (směje se). Ale vraťme se od Blažkové zase k Blažkovi. V roce 2021 jsme upravovali oblek třeba Johnymu Deppovi. A na svém koncertě v Carnegie Hall vynesl náš smoking Jan Smigmator. Je naším ambasadorem, co se týče smokingů, black tie a creative black tie. Na tom koncertě byla i v auditoriu spousta našich smokingů.

Takže oblékáte i českou komunitu v Americe?

Máme několik zákazníků z Českého domu v New Yorku. A když byl naší tváří Tomáš Satoranský, volal mi manažer Washington Wizards, za které hrál, že Tomáš je nejlépe oblékaný kluk jejich klubu a jestli bychom nemohli ušít obleky pro všechny hráče. Bohužel to bylo logisticky strašně náročné, takže to nedopadlo.

Když jsem u té logistiky, jak vám funguje e-shop? Hodně značek se přesouvá právě tam.

Nám funguje především jako výkladní skříň. Lidé si chtějí ty krásné látky

osahat, vyzkoušet si různé kombinace, chtějí si nechat poradit. U nás je to tak, že si klienti vyberou online, ale nakoupit si jdou do obchodu.

Řada módních značek, včetně třeba Ferragama, se snaží o různé vychytávky, do kterých je zapojena AI. Třeba virtuální kabinky. Člověk si stoupne před obrazovku a to oblečení si zkouší digitálně. Já těmhle věcem moc nevěřím. Pokud chce mít člověk trochu sofistikovaný šatník a má o módě trochu přehled, rád si na to zkoušení najde čas. Nikdy neříkám nikdy, ale myslím si, že v následujících deseti letech nelze v tomhle směru čekat žádnou velkou revoluci. My máme v každém obchodě krejčovský koutek, kde se mohou košile i obleky na místě upravit, zabrat, povolit. To mi připadá důležitější než virtuální kabinka.

Je pro vaše zákazníky důležitá ekologie?

Dvě naše hlavní suroviny jsou bavlna a merino vlna. Doplňkové příze ze lnu, kašmíru nebo mohéru. Co chceš udržitelnějšího? Když ty věci zakopeš do země, kompletně se rozloží. A tímhle způsobem to děláme už třicet let.

Ptal jsem se i proto, že v nové kolekci nabízíte tričko vyrobené z pet lahví. Jasně, zkusili jsme to a udělali si takový výlet do tohohle segmentu. Přišlo nám to zajímavé a tak jsme se rozhodli to otestovat. A aby to nebylo jen tričko vyrobené z pet lahví, pojali

jsme to s humorem. Ostatní dávají na oblečení cedulky s informací, my jsme na tričko dali rovnou potisk zmačkané petky.

Chystáte nějakou přehlídku, nebo budete kolekci představovat klientům osobně?

Ano, v březnu připravujeme aperittivo pro zákazníky v krejčovství a setkání s Filipem Březinou v novém obchodě v Bílé Labuti. V covidu jsme se totiž naučili jednu velmi prospěšnou věc. Snížili jsme objem výroby na jednotlivé sezony a vyrábíme průběžně celý rok, díky čemuž máme výrazně nižší zásoby. Domluvili jsme se s dodavateli, že nákupy materiálů odvíjíme od prodejů. Držíme menší zásoby a to nám umožnilo výrazně šetřit se slevami. Když nemáme nadbytečné zásoby, nepotřebujeme dělat výprodeje. A to se ukázalo jako ekonomicky velmi zdravá věc. Takže jsme zavřeli tři outlety a k výprodejům nám slouží e-shop. Pro zákazníky, kterým záleží na ceně, je to skvělý kanál a my ušetřili náklady na personál i provoz prodejen. I velikost centrálního skladu budeme redukovat.

Takže by se dalo říci, že covid vás toho hodně dobrého naučil. Ano. Vystoupili jsme z komfortní zóny a hodně firemních procesů jsme upravili, zefektivnili a tím zlevnili. Zejména vyjednáním férových nájemních podmínek a snížením zásob uspoříme desítky milionů korun ročně.

UVÁDÍME V NÁRODNÍM DIVADLE

ARTZA Choreografie: Eyal Dadon

BOHEMIAN GRAVITY

Choreografie: Yemi A.D.

BILL

Choreografie: Sharon Eyal, Gai Behar

Dílo Bohemian Gravity vzniklo za podpory Nadace PPF.

Nový Vantage si odskočil do posilovny pro britské hromotluky (sledujte ty vyboulené zadní blatníky!), aby mohl italským šampónům zakroutit výfukem. Mezigeneračně nabídne 30 % výkonu navíc za plus mínus stejné peníze.

Foto: Archiv Aston Martin

Text: Václav Rybář

Z nuly na 007

za 3,4 sekundy

Kde jsou ty časy, kdy stačilo jenom být kočárem Jamese Bonda a zákazníci se jen hrnuli? Filmová série je teď na vedlejší koleji a Britům sexy křivky sebrali nenechaví Italové, když postavili Ferrari Roma, které z dálky jako by základnímu Astonovi z oka vypadlo. Bylo tedy jasné, že nový Vantage se nespokojí jen s oprašováním zašlé imperiální slávy. Dravou image musí podpořit výsledky v terénu, v tomto případě tedy ve vytrvalostních závodech, kam nastoupí závodní verze GT3 s nepřehlédnutelným křídlem. Ani silnička pro amatéry na tom ale vůbec není špatně. Po stránce koňských sil si polepšila na neuvěřitelných 665 koní, čímž je skoro na dostřel dvanáctiválcovému Vantage, ale především vlajkové lodi DB12. Z té si ostatně půjčuje i moderní interiér, ve kterém nic nepřekáží ostré jízdě ani línému plachtění po dálnicích. Zvenku je Vantage správně vyboulený, takže svou sílu prozrazuje nejen dlouhou kapotou a nezaměnitelnou siluetou luxusního grand toureru. Předek je impozantní nejen proto, že se to tak šéfdesignérovi líbilo, ale protože Vantage musí uchladit nenasytný čtyřlitrový osmiválec od Mercedesu. U Astonu si s ním pohráli natolik, že i v AMG se teď musejí mít na pozoru, aby Vantage neproháněl kromě konkurence i jejich kupé Mercedes-AMG GT. Se znatelně tužším podvozkem a přepracovanou aerodynamikou si na nedostatek ambicí rozhodně stěžovat nemůže. Kromě toho, že posílá skoro sedm stovek koní na zadek, disponuje i osmistupňovou kontrolou trakce a chytrými prediktivními asistenty. Šikovné řidiče nenápadně přidrží za šos, začátečníkům vede ruku, ale na své si prý přijde úplně každý, aniž by ho hasiči museli odmotávat z pouliční lampy. Je to vždycky radost, když se automobilka podobným způsobem hecne a jde „all in“. Že v případě Vantage nepůjde jen o hezká čísla na papíře, se snad už brzy přesvědčíme na závodech, kde jsou přeci jenom výsledky pádnější než dojmologie v novinářských testech.

→ Více na www.astonmartin.com

Hračky s volantem i bez

Některé z našich dnešních tipů životní prostředí trochu znečišťují, ale když si k novému Pagani Huayra pořídíte čističku vzduchu od Dysonu, v podstatě tím svou uhlíkovou stopu vynulujete. Že je to logika à la Rychle a zběsile? Nějak si ty nákupy před sebou přece obhájit musíte!

TEXT Václav Rybář

Rezvani Beast

Ferris Rezvani, Američan s íránskými kořeny, si žije v Kalifornii svůj sen. Vždycky chtěl postavit sporťák, ale nakonec našel u hollywoodských celebrit pochopení díky obrněnému modelu Tank, s nímž jezdí na nákupy třeba herci jako Jamie Foxx a Rampage Jackson. Jeho další nabízenou tuningovou perlou je model Beast, což je radikálně překapotovaná Corvette aktuální generace, jejíž motor dvojice velkých turb rozfoukala až k hranici 1 000 koní. I běžná Corvette C8 takovou extra porci unese, takže Beast rychle nejen vypadá. Pro extravagantní fanoušky rychlých kol v Kalifornii je Beast jasnou volbou. Budou v něm vyčnívat z davu víc než v rutinním Porsche nebo Ferrari. A necelý půl milion dolarů? To je pro áčkové celebrity vyloženě za pusu.

Louis Vuitton repro

Sháníte bezdrátový reprák, co se vejde do batohu, vydrží hrát nepřetržitě celý den a vypadá jako přerostlá káča? LV Nanogram Speaker je novým pokračováním odvážné cesty designu značky Louis Vuitton, což znamená, že na první pohled upoutá pozornost a kdo přijde blíž, aby si to UFO prohlédl, všimne si laserem vyřezávaných písmen slavné značky. Snadno rozpoznatelný kreativní tvar vzdává hold ikonické tašce Louis Vuitton Toupie. K dispozici je ve třech barevných variantách: základní a nadčasové stříbrné, jemné a přírodní měděné a výrazné khaki zeleni v motivu „damoflage“, díky němuž dokonale splynete s přírodou. Přes USB-C ho nabijete na sedmnáctihodinovou výdrž a díky krytí IP67 ho můžete klidně i pocákat.

Atlas ASC

A když už jsme nakousli to téma hollywoodských obrněnců, pro báječné a bohaté je k dispozici i tahle vojenská specialita na hraně legality. Do oblíbené restaurace převeze až deset lidí a nikdo by asi netipoval, že pod neprůstřelným pláštěm se skrývá užitková platforma Fordu F-550. Jen ten luxus si budete muset odpustit, protože vzadu jsou protilehlé lavice s koženkou, což je dědictví nízkoúdržbové vojenské doktríny. Dieselový osmiválec se snaží působit úsporným dojmem, ale jeho 330 koní cvičí se skoro osmi tunami váhy, takže vás u každé pumpy budou oslovovat křestním jménem. Na druhou stranu v každém z nás je pořád malý kluk, co s podobnými monstrtrucky bořil pískoviště. S Atlasem můžete dětský sen proměnit v realitu.

Pagani Huayra R Evo

Horacio Pagani je jeden z našich nejoblíbenějších automobilových bláznů. Pro italského vizionáře jsou auta především o poselství, účelu a kráse. Průměrnost v jeho slovníku neexistuje. Když už postaví auto, dalších deset dvacet let ho trpělivě jako sochař otesává a vylepšuje. Protažená (long tail) verze Huayry odkazuje k závodním speciálům a výkonem 888 koní se blíží béčkové divizi z Le Mans. Na zadní kola tohle stádo posílá šestistupňová sekvenční převodovka. Jde o nejvýkonnější Pagani historie a dost možná také nejhezčí. Je skoro škoda s ním uhánět 350 km/h, když by mělo stát někde na náměstí, aby se smrtelníci mohli kochat. Karbonová nádhera váží jen něco málo přes tunu, což dělá z vozu nejen designový šperk, ale také zázrak moderního automotive inženýrství.

1

Xiaomi 14 Ultra

Minule jsme tu měli solidní základ, dneska maturujeme směrem k vlajkové lodi. Nejvyšší možná specifikace mobilní čtrnáctky od Xiaomi cílí hlavně na fanoušky skvělých fotek. Luxusně vybavený mobil disponuje čtveřicí profesionálních fotoaparátů. Ten hlavní je dokonce vybavený plynule měnitelnou clonou ƒ/1,63-ƒ/4,0 a doplňují ho teleobjektiv Leica 75 mm, periskopický fotoaparát Leica 120 mm a ultraširokoúhlý fotoaparát Leica 12 mm. Díky úctyhodnému rozsahu tohoto kvarteta by vás neměla coby fotografa zaskočit žádná situace. Xiaomi 14 Ultra má velký jednopalcový obrazový snímač LYT-900 s dynamickým rozsahem až 14EV, což zaručuje vynikající kvalitu obrazu i v náročných podmínkách.

Dyson Purifier Big

Až umělecky vypadající čistička vzduchu se stane ozdobou domácnosti a věrným zabijákem formaldehydu. Nevěděli jste, že ho doma máte? Žádné strachy. Sada senzorů, včetně polovodičového senzoru formaldehydu s doživotní životností, detekuje škodliviny v celé místnosti a do aplikace MyDyson vám pošle i na dálku info o kvalitě vzduchu ve vašem obýváku. Pomocí dálkového přístupu lze Dysona také spouštět či vypínat, ale díky tichému motoru ho můžete mít puštěný i při sledování oblíbeného filmu. Filtr třídy HEPA H13 zachytí 99,95 % ultrajemných částic o velikosti pouhých 0,1 mikronu, zatímco filtr s aktivním uhlím odstraní pachy a plyny.

Vítejte v době virtuální

Ženevský autosalon se letos vrátil na scénu a potvrdil pozici dinosaura, který však ještě netuší, že dávno vyhynul. Mládež nechce drahá auta, na která nemůže (do)sáhnout. Mládež chce zadarmo auta, která může řídit na obrazovce.

TEXT Václav Rybář

Na úvod se sluší přiznat, že auta miluji od chvíle, kdy jsem místo chrastítka pod postelí nahmatal angličáky, které tam schoval před drahnými lety můj milovaný otec. První poslaný matchbox napříč pokojem zažehl lásku, ať už k technice, či estetice, která trvá dodnes. Tu a tam jsem objel nějaký autosalon, ale že bych za nimi –mimo svou profesi – dojížděl přes půl Evropy, to zase ne. I proto jsem měl radost, že si po přestěhování do Ženevy dojedu čtyři zastávky autobusem na slavný ženevský autosalon. Jenže ouha. Během covidu se tři roky nekonal, pak byl jednou odložen kvůli „organizačním těžkostem“ a letos se vrací se svěšeným ocasem, protože na něm nefiguruje žádná významná evropská automobilka (Renaultu/ Dacii se předem omlouvám) a vejde se i s výstavou historických exponátů do pouhých dvou hal výstaviště Palexpo. Co se to stalo?

Tenhle trend nepostihl jen autosalony, ale v posledních deseti letech i podobné show a veletrhy obecně. Doba, kdy děcka měla plakáty vysněných aut na zdech pokojíčků, snila o osmnáctých narozeninách a ještě

mokrém řidičáku nebo možnosti obejít si všechny ty nablýskané vozy na nějaké výstavě, ta už je beznadějně pryč. Začala odcházet s nástupem videoherních konzolí, fotorealistické grafiky, laciných simulátorů, a dokonce i možnosti za volantem virtuálního vozu něco opravdového vyhrát.

Tím neříkám, že skutečným volantům hrozí vymření, protože Gen Z už nějaké zdržování v zácpách neláká. Fanoušci se najdou v každé generaci, ale je jich opravdu čím dál tím méně. Mají totiž spoustu jiné zábavy a obcházení výstav, kde dospělí dělají byznys a děcka sbírají propisky, k nim jednoduše nepatří. Navíc si automobilky v době internetu a sociálních sítí snadno spočítaly, že peníze, které by musely vložit do výstavby opulentního stánku a přeměřování pindíků s ostatními pod jednou střechou, mohou investovat do onlinového eventu a následné reklamní kampaně, kdy jejich brand zaplaví miliony obrazovek po celém světě a ne jen tisíc mobilních displejů na jednom výstavišti.

Ženevský autosalon bohužel tuhle neradostnou realitu odhaluje v plné nahotě. 37 vystavujících je roztrouše-

Maketa virtuálního Lamborghini zdobila stánek virtuálního Gran Turisma. Auta z jedniček a nul přečíslila v Ženevě ta z plechů a plastů.

no po snad až příliš velkorysé ploše. Renault a Dacie přijíždějí s novinkami, ale na druhé straně na ně mávají čínské automobilky jako BYD nebo MG, které se ochotně přijedou ukázat kamkoliv. Někde mezi stojí Isuzu s užitkovými vozy, americký Lucid, který je tu omylem, protože mu někdo nestihl prozradit, že do Ženevy nikdo nepřijede, a pak už je tu jen záplava malosériových tunerů (díky za ně!), jež dělají alespoň trochu parádu. V horním patře jsou vystaveni veteráni, bývalé hvězdy ženevského autosalonu, a mezi nimi pár závodních placek ze soukromých sbírek.

No a to je všechno, dámy a pánové. To je úplně všechno, pokud nepočítám rozmraženou pizzu za osmnáct franků, což je ale standard i na ženevských poutích a v plážových bistrech kolem jezera. Všechny fantastické novinky, ať už jde o faceliftovanou Dacii Duster, nový hatchback od MG, nebo

obrovské SUV Lucid Gravity, které dělá čest svému jménu, už jsme viděli na internetu nebo na soukromých odhaleních týdny, občas dokonce měsíce předem. Teď si tu odbyly evropskou, nebo v horším případě jen ženevskou premiéru. Byl jsem na výstavní ploše v pondělí, kdy tu byli jen novináři, a následně pak i v pátek večer, kdy se dal spolu se sobotou očekávat největší nával. Jenže v pátek tu bylo méně lidí než v pondělí, což si lze logicky vyložit tak, že novinář musí a civilista může, ale cena za vstup není nikterak přehnaná. Na druhou stranu, na autosalon nejdete omylem, musíte si předem koupit lístek na daný časový slot, což předpokládá určitý zájem o automobilový průmysl jako takový. A kdo se vyzná, ten si snadno spočítá, že tu není nic k vidění. Žádné soutěže, žádné celebrity, které by svým jménem dodaly akci trochu lesku. Celé to působilo jako nultý ročník okresní akce. Nebo

Přehlídka slavné minulosti autosalonu, čínská elektrifikovaná budoucnost a mezi tím pár bizarních soudobých výstřelků jako např. miniauto pro mládež od výrobce koloběžek Micro.

jako posmrtná křeč něčeho, co už z principu nemůže nikdy dosáhnout bývalé velikosti. Pořadatelé hned po skončení statečně ohlásili, že v únoru 2025 se těší na opětovné setkání, ale celé to zní spíš jen jako zbožné přání.

Nevěřím, že na současný stav existuje jiný lék než odchod středem, dokud je ještě čas, ale jedné věci si nešlo na výstavní ploše nevšimnout. Houfy dětí, které tam prostě byly, protože je rodiče potřebují občas nějak zabavit, se nejčastěji vyskytovaly u stánků, kde byly k dispozici videoherní konzole. Když pominu expozici Vision

GranTurismo, kde to vlastně dává smysl, byly simulátory nebo gamepady i u nejrůznějších tunerů, u stánku se zážitkem z kokpitu F1, ale taky tu byly různě upravené dodávky a auta vypadající jako něco z Pimp My Ride, kdy má auto víc televizních obrazovek než válců či kol. Za volant si nikdo nesedl, protože tři obrazovky byly zvenku

a dvě na zadních sedačkách. Tam bylo plno a venku se ke stánku stahovali teenageři jako můry ke světlu.

Nikoho nezajímalo, že Kimera sem přivezla novou evoluci slavné závodní Lancie a obestavěla stánek závodními legendami, nablýskanými tak, že oči přecházely. Všichni stáli přesně dvacet metrů napravo a v hypnotickém tranzu drtili tlačítka. Co hráli? Rocket League, dámy a pánové. Pestrobarevnou hru, v níž se dvě formulky bez tvaru a identity snaží trefit obrovský míč do fotbalové branky. Ani svoje vlastní dítě (čtyřleté) jsem nedokázal odtrhnout a dovézt ke stánku s novou Alfou Romeo za milion eur. Přehlédlo i minivozítko od výrobce koloběžek Micro, které bylo velmi ťuťu ňuňu. Možná už teď ani neví, že bylo na autosalonu, ale druhý týden se mě ptá, jestli máme na počítači Rocket League.

Je škoda, že automobilky na svých stáncích nevystavují alespoň realistické

hry, ideálně s jejich vozy v hlavní roli virtuálních závodů. Jenže vyvinout herní titul je běh na dlouhou trať a hlubokou peněženku. Při aktuálních cenách aut a spotřebitelské náladě navíc tolik nehrozí, že z náruživého hráče vyroste potenciální zákazník. Tak je alespoň přikovat k obrazovkám a vyfotit, aby vedení vidělo, že na stánku byli „lidi“.

Tudy ne, přátelé. Akce jako Goodwood, nostalgické přehlídky typu Radwood nebo lokální srazy typu kafe a káry dokazují, že zájem mezi lidmi stále je. Musíte jim však nabídnout show, auta s příběhem od skutečných majitelů a neformální atmosféru. Bez funkční komunity se nic takového neuskuteční, takže jestli máte v garáži krásku a nevíte, co s načatým víkendem, začněte googlovat. Jestli ten internet autosalony zabil, tak vám teď možná pomůže najít odpovídající náhradu.

Foto: archiv Autosalonu Ženeva

Pozdní sběr ze ženevského

autosalonu

Novinek se nám moc neurodilo, ale že by nebylo na co koukat? Srdce automobilového nadšence dovede poskočit i při pohledu na obyčejnou Dacii, když se ji uvolí řídit Sebastién Loeb.

TEXT Václav Rybář

Falešná alfička za opravdové peníze

Totem Alfa Romeo GTAmodificata

Banda benátských bláznů z Totem Automobili má hlavu ve zlatých šedesátých, ale také šikovné ručičky, takže pokud máte dost peněz, můžete si u nich objednat Alfu Romeo s klasickým tvarem, ale komplet z karbonu a těch nejlepších materiálů. 590 elektrických koní se sprintem z nuly na sto pod tři sekundy ve verzi GT Electric, nebo byste raději šest stovek spalovacích hříbat z echtovního šestiválcového alfasamce o objemu 2,9 litru? GT Super už vyjde na pár set tisíc eur, ale jestli chcete top, chystaná Modificata má 810 koní a tři sta z místa v závodním hávu.

Útok na přední pozice

MG3

Nová generace hatchbackové trojky přichází v hybridním balení s výkonem 192 koní. Vůz trochu narostl do délky (má 4,1 metru), takže je vhodný pro začínající rodiny. Jestli už jste se stihli rozrůst víc, určitě vás potěší, že portfolio MG brzy doplní i kombík. V Číně holt už vědí, co máme v Evropě rádi. MG3 by v segmentu samonabíjecích hybridů měl útočit především cenou, v druhé vlně pak slušnou dynamikou při kličkování po městě (z nuly na sto za osm sekund) a sympatickou spotřebou kolem čtyř litrů na sto kilometrů. Kdo ohrnuje nos, ten by se měl podívat na přehled nejprodávanějších hatchbacků za poslední rok. Tohle je střela doprostřed terče.

ElekREtro

Renault 5

Tady máme alespoň něco dostupného. V pastelových barvách vypadá znovuzrozený Renault 5 velmi efektně. Nástupce legendárního hatchbacku zřejmě nedostane ostrou rallyovou verzi jako originál, ale na zipování po městě tenhle elektrický remake postačí. Zatopit by mohl konkurenčnímu MINI Cooperu, s nímž sdílí rozměry i klientelu. Interiér má ergonomii na jedničku a potěší spoustu typicky francouzských detailů, které jsou prostě… jiné. K takovým výstřelkům patří i displej na kapotě, který vám ukáže aktuální stav baterie.

Skupina B nekončí, Skupina B trvá!

Kimera evo38

Spolu s Alfou asi největší krasavice celého autosalonu (ano, laťka není úplně vysoko). Slavná Lancia 37 byla zrozena, aby dominovala nechvalně proslulé Group B, v níž se rallyové speciály proplétaly mezi diváky v šílených rychlostech. Bezpečnost byla přednější a riziková skupina byla rozpuštěna, než do ní mohli někteří nováčci vůbec promluvit. O čtyřicet let později si můžete další kapitolu napsat i s běžným řidičákem. Kimera evo38 má všechny křivky i koně (600), aby ta iluze byla co nejvěrnější. Pohon všech kol, moderní technika spolu s italskou tradicí a cenovka, ze které se vám protočí kola i panenky.

Lepší než sousedův Duster

Dacia Sandrider

A ještě jednou zmíním MINI. Vzpomínáte, když vyrazilo na Dakar a automobilka se snažila všem namluvit, že to na zakázku vyrobené monstrum je tak trochu Countryman? Jediné co z něj zbylo, byla divně nafouklá disproporční karoserie. Podobnou fintu si u Dacie odpustili, takže ProDrive postavil speciál pro nejvyšší třídu Ultimate T1+ a pojmenoval ho prostě Sandrider. Za jeho volant usedne kromě padesátiletého Loeba (přímo na ženevské premiéře slavil narozeniny) i pětinásobný vítěz Dakaru Nasser Al-Attiyah, což znamená, že Dacia si nepřijela pro druhé místo. A když, tak jen v případě, že spolu s ním bude brát i to první.

Bumbrlíček

Lucid Gravity

V Ženevě zástupci automobilky Lucid strhli plachtu z třítunového megaSUV, které se neironicky jmenuje Gravity. Celý svět už ho viděl, ale ty hrátky s plachtou působí dramaticky, no ne? Dojezd krásných 700 kilometrů díky obří baterce, prostorný kufr pod přední kapotou, který můžete využít jako sedačku a 1 000 elektrických koní, jež dovedou americký kolos rozpohybovat na stovku za 3,5 sekundy. Dovnitř se vejde sedm lidí, na přívěsu lze táhnout další tři tuny, jakkoliv v tu chvíli přijdete o slibovaný dojezd i akceleraci.

Vydá ještě fotka za tisíc slov?

Technický šéf Samsungu před pár týdny prohlásil, že nic jako „opravdová“ fotka neexistuje.

Všechno jsou to jen interpretace, v nichž je zcela dovoleno si vymýšlet a klamat. Záleží jen na vás, kolik manipulací mezi realitou a fikcí publiku přiznáte.

TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Poznámka o významu fotky a její reportážní síly pochází z roku 1918, kdy fotografie v novinách odkrývaly čtenářům hrůzy první světové války. Šlo ale i o schopnost vyjádřit obrazem to, co slovy zdlouhavě opisujeme. Už Da Vinci řekl: „Spisovatel stráví několik bezesných nocí, aby popsal to, co malíř vystihne jedním črtem.“ Na sílu fotografie ve dvacátém století nedala média, ale ani běžný lid dopustit. Schopnost zmrazit okamžik a zachovat vzpomínku, jakkoliv nedokonale s veškerými omezeními techniky, což nás přivádí obloukem k oné opravdovosti. Zachytit realitu jedna ku jedné je nemožné už proto, že lidské oko je komplexní orgán, kterému se v jistých ohledech žádný snímač nevyrovná. Řada senzačních článků se snažila obě „technologie“ srovnat, takže zjistíte, že máme v každém oku rozlišení 576 megapixelů, citlivost 800 tisíc ISO, dynamický rozsah 14 EV, objektiv cca 19 mm s f/2.8. Jenže pak najdete jiný text, kde vám budou přesvědčivě tvrdit, že v klidu máme jen 15 megapixelů, v zamračený den sotva 16 tisíc ISO a dynamický rozsah je ve skutečnosti mnohem vyšší. Z principu to nelze přepočítat a vyrobit foťák nebo kameru, jež by dokázala stoprocentně imitovat vlastnosti lidského oka. Už proto bude obrazový výstup z jakéhokoliv fotoaparátu vždy pouhou impresí, kterou je často nutné nadále opracovávat jako sochu.

Přesně na to se vymlouvají nové generace mobilních telefonů od Samsungu a Googlu. Marketingoví šíbři by ještě mohli připomenout dekády manipulací ve photoshopu, rostoucí tlaky na tzv. instagram look, protože to všechno ovlivňuje základní nastavení fotosestavy ve vlajkových mobilech. Nemluvím teď o beauty filtrech nebo agresivním HDR, které lze vypnout, ale o softwarovém nastavení, díky němuž s identickým snímačem fotí ten či onen mobil líp (tady se spíš nabízí slovo „hezčejc“) než konkurence. Není to jen pocit, ostatně i výrobci velkých foťáků nastavují svou zákulisní alchymii tak, aby vyčnívali. Canon nebo Fuji jsou přeborníky ve věrném podání pleťovky a obecně mají teplej-

ší, příjemnější barvy, které není potřeba dodatečně korigovat. Stejně tak mají svůj vlastní „look“ i mobilní telefony, typicky třeba iPhone, Galaxy S a Pixel, trojice nejpopulárnějších a nejlepších fotomobilů na trhu. A protože jejich senzory se za poslední roky zas tak významně nemění, kouzlí se především softwarem. V tom je přeborníkem Google, který dokázal v předchozích generacích Pixelů velká kouzla se stále stejným snímačem a jako první začal nabízet AI kouzla na počkání. Chcete odmazat ošklivou paní z pozadí snímku? Stačí ji zakroužkovat a generativní model ji pošle do křemíkového nebe. Poručit větru a dešti, vyrobit sluníčko v noci nebo slejvák uprostřed pouště, to uměla už loňská generace, ale jestli potřebujete posunout osobu v popředí o metr doprava a hodilo by se vám, kdyby auto v pozadí bylo červené a nikoliv stříbrné, budete si muset koupit tu letošní, která už se naplno chlubí AI modelem a dokáže na skupinové fotce zajistit, aby nikdo nemrkal a všichni se usmívali.

Skládání jedné výsledné fotky z mnoha alternativ není žádnou novinkou, je to ostatně základ zářivého HDR nebo jasných nočních záběrů bez šumu. Tady už ale neohýbáme, tady už generujeme. Stejně jako Samsung, který loni způsobil poprask se svým mnohozoomem, který dokázal „vyfotit“ Měsíc zblízka. Ukázalo se, že nejde o skutečný záznam senzoru, ale obrázek vygenerovaný podle několika parametrů aktuální situace. To si ale rovnou můžete dojít na Google pro fotku z Hubbleova teleskopu, že? S momentální generací fotomobilů už nejsme v éře zklamání z toho, že paní není osmička, ale trojka, a že na Santorini ve skutečnosti zdi nejsou dost bílé a střechy dost modré. Jsme schopni a ochotni posílat fotky tak odtržené od reality, že se začínají blížit psychedelickým promptům generativní AI. Možná se to celé za chvíli spojí do halucinogenního snu, v němž už si nikdo nebude tak úplně jistý, jak skutečný svět kolem nás vypadá. Zapněte si pásy a nasaďte si růžové virtuální brýle od Apple, z toho pomyslného kopce totiž jedeme čím dál tím rychleji.

Indie může na fotografiích vypadat idylicky, ale realita je často jiná. Slabší povahy mohou vykročení z evropských standardů hůře zvládat. Na fotografii je jedna z uliček starého města ve Váránasí, kde člověk přijde do blízkého kontaktu se smrtí. Právě sem vozí lidé z celé Indie své mrtvé a zpopelňují je v některých z mnoha ghátů (rozlehlá schodiště, která vedou od chrámů starého města přímo k řece).

Ztráty a nálezy

Indie dokáže člověka velmi snadno otrávit (občas doslova). Obrovský provoz, smog, přelidněnost, hluk, špína… Přesto se sem tolik cestovatelů pořád a pořád vrací, vnímají cestu sem jako určující moment, který dokáže měnit životy. Není to zábavná dovolená, je to fyzicky i psychicky náročná, ale vlastně o to půvabnější cesta za poznáním. Zároveň je jen na vás, co vlastně chcete poznat, a pokaždé to může být něco jiného. Můžete objevovat nedotčené hory a národní parky plné exotických zvířat, nebo naopak obrovské megalopole, které patří k nejznečištěnějším místům na světě. Určitě neminete ani prastaré hinduistické chrámy, protože náboženství se tu odnepaměti odráží v každém aspektu místního života. Na jihu pak najdete i nečekaně krásné pláže u blankytně modrého Indického oceánu – to kdybyste mezi meditacemi a jógou chtěli někde odpočívat a vstřebávat zážitky, kterými budete v Indii až přehlcení. Říká se, že za jediný den v Indii toho zažijete zhruba tolik jako v Evropě za měsíc. Přestože povaha zážitků je zcela jiná. Možná sem jako spousta jiných před vámi i po vás vyrážíte hledat cestu sami k sobě nebo ke svým nejbližším a doufat, že vám při tom pomůže jiná kultura a odlišné tradice. Možná chcete jen proniknout ke kořenům ájurvédy a zjistit, proč na ni místní nedají dopustit. V každém případě z Indie odjedete jiní. Bohatší o spoustu zážitků a zkušeností, vyrovnanější a s vidinou toho pohodlí, co na vás doma čeká a které se najednou zdá mnohem luxusnější než dřív, také šťastnější.

Text:

Bohům v patách

K indické kultuře neodmyslitelně patří hinduismus. Nemusíte sem vůbec jet na duchovní výpravu, a přesto se s jeho tradicemi setkáte na každém kroku. Jděte jim vstříc, pozorujte, nasávejte je, inspirujte se, ale vždycky se snažte vidět je v kontextu. Naplánovali jsme vám cestu tak, abyste stihli poznat všechny tváře Indie – nebo alespoň většinu z nich.

TEXT Zdenka Tomis

Váránasí

Ajódhja Orča Udajpur

Agra

Bombaj

Kóčin

Varkala

01

Na břehu řeky Gangy

25.3158103, 83.0180120

Atmosféru, jakou má Váránasí, nikde jinde nezažijete. Říká se, že tohle město před 5 000 lety založil Šiva, jeden z nejdůležitějších hinduistických bohů. Leží na břehu řeky Gangy, a tak patří mezi sedm posvátných měst hinduismu. Proto tu také potkáte tolik turistů ze všech možných koutů Indie. Váránasí pro ně však není jen poutním místem, často právě sem vozí těla svých mrtvých, aby mohla být zpopelněna v jednom z ghátů, což jsou rozlehlá schodiště, která vedou od chrámů starého města přímo k řece. Právě na nich se odehrává většina tradičního života, včetně této veřejné kremace, která má své přesné postupy a zvyklosti a kterou může až nepříjemně zblízka vidět každý kolemjdoucí. Přesto je považována za tu největší poctu, jaké se mrtvému může dostat. Pro vás to bude první velký střet s místní kulturou. Všudypřítomný celodenní kouř (který ovšem nesmrdí - mezi obyčejné dřevo se dává kousek santalu, který případný pach pohltí) vám připomene, že máte zapomenout na všechno, na co jste zvyklí, a aspoň na chvíli se otevřít novému pojetí světa.

→ Panchganga Ghat, Váránasí

Respekt k náboženství

26.7957619, 82.1948910

Přestože drtivě převažujícím náboženstvím v Indii je hinduismus, je tu i pár procent muslimů a křesťanů. Většinou vedle sebe existují s až ukázkovou tolerancí, ovšem na začátku letošního roku se to ve městě Ajódhja trochu zvrhlo. Na místě bývalé mešity totiž vyrostl nový hinduistický chrám, který povolil i vysvětil ve světě ne úplně populární premiér Naréndra Módí, a stal se tak terčem kritiky organizace Human Rights, že systematicky diskriminuje náboženské menšiny. V každém případě Ajódhja je dalším ze sedmi posvátných měst, protože se tu – právě na místě nového chrámu – podle legendy narodil princ Ráma, a tak sem každoročně proudí miliony hinduistických poutníků. Kromě toho je tohle město ještě o něco blíž nepálským hranicím, a tak zvažte, jestli si výlet neokořenit ještě návštěvou této země.

→ Ram Mandir, Ajódhja

02

03

V údolí chrámů

25.3490541, 78.6519299

Pokud si chcete odpočinout od rušných měst, vydejte se do malého městečka Orča ve střední Indii, které nabízí zase úplně jinou tvář této země – klidnější a v něčem také ryzejší. Zájezdy místních turistů se tu zdrží dvě tři hodiny a zase jedou dál. O to příjemnější je zůstat tu na pár dní a jen tak se toulat. Nadechnete se tady o něco čistšího vzduchu, pokocháte se trochou zeleně, ale hlavně mnoha královskými paláci, které město zdobí i obklopují. Většinou pocházejí ze 16. století a jsou volně přístupné. K nejznámějším patří Raja Mahal, v jehož těsné blízkosti stojí i další z paláců. Jmenuje se Džahangir Mahal a v jeho areálu najdete i velmi příjemný menší hotel MPT Sheesh Mahal jen s osmi pokoji. K nejkrásnějším rozhodně patří palác Lakšmí Narayan. Většinou se vás tu ujme nějaký „průvodce-dobrovolník“ a tajemnými chodbami a schodišti vás vyvede až na střechu paláců, a tak si Orču postupně vychutnáte z mnoha různých úhlů a pohledů. Návštěva tohoto téměř kouzelného místa by ovšem nebyla kompletní bez návštěvy bohoslužby, která se v hinduistickém chrámu Ram Raja koná každý večer.

→ MPT Sheesh Mahal, Orča

Nefalšovaný Orient

24.5763487, 73.6798019

Tu nejkrásnější tvář Indie pravděpodobně najdete v indickém státu Rádžasthán, který nabídne pestrobarevný Orient přesně tak, jak si ho ve svých pohádkových představách vysníváme. Nejen honosné paláce a pevnosti mahárádžů, ale třeba i hotely tu představují hotové architektonické klenoty. Svůj kousek luxusu v tradičním palácovém stylu si můžete užít v jednom ze slavných měst – tím hlavním je Džajpur, já ale doporučuji o něco klidnější Udajpur, který se rozkládá na břehu několika uměle vytvořených jezer, díky nimž získává ještě o něco romantičtější atmosféru. Zdejší městský palác je největší v celém Rádžasthánu, krom něj tu také najdete světově největší uměleckou sbírku věhlasné rádžasthánské miniatury. A kde se můžete ubytovat? Třeba v hotelu Taj Lake Palace, který tvoří samostatný ostrov uprostřed jezera. → Taj Lake Palace, Udajpur

04

Foto: Pexels, Shutterstock, Zdenka Tomis

Sedmý div světa

27.1760216, 78.0423563

Když už budete v této části země, neměli byste minout jeden z nových sedmi divů světa, slavný Taj Mahal ve městě Agra. Každý rok sem zavítá osm milionů návštěvníků, takže sama tu kdysi byla zřejmě jen princezna Diana, přesto jakmile vystojíte frontu, dokážete v jeho zahradách najít oázy překvapivého klidu, kde vám společnost budou dělat jen zpívající papoušci. Využijte toho, že jste v samé blízkosti tohoto zřejmě nejznámějšího pomníku na světě, který nechal vystavět indický mogul Šáhdžahán na památku své předčasně zesnulé ženy Mumtáz Mahal, a důkladně si prohlédněte unikátní květinové motivy jeho mramorové fasády, která je vykládaná drahokamy, což na fotkách prakticky nikdy není patrné. Monumentálnost 73 metrů vysoké stavby vás v každém případě ohromí už z dálky.

→ Taj Mahal, Agra

05

06

Přehlcenost Bombají

18.9217363, 72.8322444

Možná vám tu nebude dobře, ale i to je Indie, která vás obohatí. Věnujte proto pár dní jednomu z nejlidnatějších měst na světě. Celé ho prozkoumáte jen sotva, proto se ubytujte ve staré části Colaba, která leží na přímořské promenádě. Romantika vás čeká jen částečně – opar vznášející se nad hladinou moře při východu slunce je ve skutečnosti smog, kvůli kterému vás chuť po ránu otevřít okna rychle přejde. V moři se v tomhle městě taky nevykoupete, přestože pláže bývají plné. Zdejší uličky jsou nicméně opravdu kouzelné, jejich koloniální styl a architektura vás ohromí – stejně jako řada opravdu skvělých restaurací a podniků evropského střihu, které si však zachovávají autentický styl i nabídku – zkuste třeba Sequel nebo celý řetězec Kitchen Garden. I v Bombaji můžete zažít velký luxus, třeba v hotelu Taj Mahal, ale při vzpomínce na to množství slumů, které jste mezi moderními mrakodrapy viděli už z letadla, vám to (snad) bude připadat nepatřičné. Místo toho se do jednoho ze slumů můžete zajet podívat, ať znáte všechny tváře tohoto obrovského města. Největším v celé Asii je Dharavi, kde se také natáčel Milionář z chatrče. Mimochodem, ve čtvrti Colaba možná zase poznáte pár míst ze seriálu Shantaram. Dobrá zpráva - funguje tu Uber. V aplikaci si vyberte UberTaxi, ať se svezete jedním z roztomile dekorovaných a hodně starých autíček. V odlehlejších částech pak jezdí i tradiční rikša. A co určitě nevynechat? Zajděte na některou z ceremonií ve zdejších chrámech. Zvlášť ty zasvěcené bohu Krišnovi mívají nezapomenutelnou a velmi pozitivní energii. → Bombaj

Ukázka náboženské

tolerance

9.9667719, 76.2436456

V Kóčinu žije 600 tisíc lidí, přesto si v jeho starém centru Fort Cochin budete připadat jako v příjemně malém městečku. Právě tady je krásně vidět, jak tu v míru dokáží vedle sebe existovat hinduisté, muslimové i křesťané, je tu také krásná židovská synagoga. Po Portugalcích a Nizozemcích tu zůstaly křesťanské kostely, které však mají svěží barevnou indickou atmosféru. I když vám proto náboženství nic neříká, na katedrálu Santa Cruz se určitě běžte podívat. V kostele svatého Františka byl také poprvé pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly v roce 1539 jeho ostatky převezeny do Lisabonu. Kóčin je také ideálním místem, odkud na lodi objevovat mangrovníkové lesy v místní džungli. → Kóčin

Komunistický ráj

8.7381506, 76.7016044

Přestože Varkala leží ve státě Kerala, který je svým zřízením komunistický, ukáže vám, a zdá se, že i svým obyvatelům, opravdu vlídnou tvář. Na rozdíl od jiných částí Indie, tady se podařilo zmírnit propastné rozdíly mezi extrémní chudobou nejnižších kast a vyšší třídou. Vy se sem ale pravděpodobně vydáte kvůli dlouhému pobřeží plnému krásných pláží – nezůstávejte na nejrušnější Varkala Beach, ale raději se vydejte na maličkou, ale krásnou Black Sand Beach nebo vezměte tuk tuk na vzdálenější Kappil Beach. Varkala je však také kolébkou ájurvédy, takže si rozhodně zajděte na masáž, a všude se tu také cvičí jóga. Zapomeňte však na hledání tipů na Google – mnohem lépe funguje zeptat se místních, co vám doporučí. Nebo těch Evropanů, kteří sem dorazili o něco dřív a už se vyznají. Třeba v kavárně Sun Francisco vždy spolehlivě potkáte lidi z celého světa. A i tady se každý den konají hinduistické rituály a ceremonie. Ta ranní v chrámu Sri Janardanaswamy má navíc ne úplně obvyklou komorní atmosféru. Překrásné a nezvykle klidné zakončení vaší velké indické cesty může proběhnout právě tady. → Kavárna Sun Francisco, Varkala

Foto: Zdenka Tomis, archiv Thule

Zavazadlo, co se směje letištním labyrintům

Chcete kufr nebo tašku, co vydrží nešetrné zacházení?

Berte tuhle. Nebo vlastně Thule.

Dodnes s láskou vzpomínám na test Toyoty Hilux, který odborně provedl Jeremy Clarkson v Top Gearu. Teď už to můžeme říkat, když je pořad v televizním kómatu a česká mutace časopisu u nás dávno nevychází. Koukali jsme na to tenkrát úplně všichni, i my od konkurence. A s úsměvem na rtech jsme fandili, jak Clarkson Toyotě nakládá, a nechá na ni dokonce zřítit mnohapatrový činžák. Vrchol japonského inženýringu to absolutně nerozhodí. Thule Chasm je sice „jen“ ze Švédska, ale logicky jsme neodolali možnosti tuhle počasí, oděru i zmaru odolnou řadu zavazadel vyzkoušet. Tiskovka vás ujistí, že je všechno z recyklovaných materiálů a že kosmická látka 900D s integrovaným vodním repelentem je nepropustná a možná i neprůstřelná. V testovacím

centru v Hillestorpu to zkoušeli. U nás se však říká: Důvěřuj, ale prověřuj! Do zbrusu nového batohu Chasm jsem schoval MacBook, polil ho dvěma petkami Magnesie a hodil ho na záda. Do sportovního kufru na kolečkách Pond jsem dal bílé triko s platem deseti vajec a vláčel ho po kočičích hlavách i dlažbě pražského letiště. Let přežila zavazadla, tričko, MacBook i já, takže devadesátiprocentní úspěch. Ptáte se,

kde je těch deset? Plato vajec neprošlo rentgenem… Nicméně, v testcentru Thule prochází Chasm až padesátkou nejrůznějších testů, takže si můžete být jistí, že je Hiluxem mezi taškami, batohy a kufry. Řada nabízí čtyři velikosti rozměrných tašek až do velikosti sto třiceti litrů (cena: od 3 599 Kč), příruční a velký duffel kufr o objemu 110 litrů (cena: od 6 350 Kč) a stylový batoh (26 l, cena: 3 299 Kč). Všechno ve slušivých tlumených barvách, s extravagantní modrou pro ty, kdo chtějí nešvédsky vyčnívat z davu. Všechny kapsy jsou na správných místech (zvlášť po vysouvání notebooku bokem z batohu se mi bude stýskat) a zipy jsou robustní, takže je nahmatáte i lopatami a neutrhnete jim hlavičku po dvou ráznějších rozjezdech. → Více na www.thule.com

Pestrobarevná střecha hinduistického chrámu Kapaleeshwarar, který najdete ve městě Čennai v indickém svazovém státě Tamilnád na jihovýchodě země.

Všechny barvy Indie

Důvody, proč se jezdí do Indie, bývají tak trochu sobecké. Chceme zažít dobrodružství, skrz duchovní poznání najít sami sebe, zlepšit se v józe, ujistit se, že zvládneme náročné podmínky i askezi v ašramu. Zkuste tady ale také občas zapomenout sami na sebe a vnímat tuhle zemi v kontextu. Jen málokde totiž najdete tolik kontrastů jako právě tady.

TEXT Zdenka Tomis

Indie dokáže být nádherná. Pestrobarevná, veselá, živá, vlídná a díky hinduismu také optimistická. Tahle země však zároveň čelí mnoha velmi závažným problémům, které v člověku z vyspělé západní civilizace probouzejí beznaděj. Stále častěji se ukazuje, že ani moderní společnost není z mnoha důvodů úplnou výhrou, jenže problémem Indie je, že se k ní snaží přiblížit. A ačkoliv její ekonomika roste rekordním tempem, indická společnost zůstává dramaticky rozkročená a rozdíly mezi extrémně chudými a těmi nejbohatšími jsou obrovské.

Ještě před pár lety statistiky uváděly, že až tři čtvrtiny indických obyva-

tel jsou negramotné, což zároveň znamená, že 40 procent ze všech negramotných lidí na světě by mělo žít právě tady. K tomu si přidejte kastovní systém (i když dnes funguje spíše na vesnicích a malých městech) – jakmile se člověk narodí do nejnižší varny nedotknutelných, může být sebevětší génius, a přesto bude celý život jen zametat chodník. Proč? Protože jinou možnost mu systém prostě neumožňuje.

Rekordní ekonomický růst Analytici banky Goldman Sachs přesto předpovídají, že by se Indie do roku 2075 mohla stát druhou největší

ekonomikou světa, přeskočit Japonsko, Německo i Spojené státy americké a zařadit se za Čínu. Kromě neustále se zvětšující populace (loni se Indie s 1,4 miliard obyvatel stala nejlidnatější zemí světa) odůvodňují odborníci růst tamní ekonomiky třeba pokrokem v inovacích a technologiích, vyššími kapitálovými investicemi či rostoucí produktivitou zaměstnanců.

Pokrok však probíhá jen někde anebo se u něj na část obyvatel zapomíná. Dobře to ukazuje například francouzský dokument z roku 2021 Mumbaí: The Infernal Megapolis. Do stále se rozšiřující megalopole každý den vlakem přijíždí osm mili-

onů lidí. Vlaky jsou přeplněné tak, že z nich lidé padají – denně jich tímto způsobem zemře 1 500. Město už dávno přerostlo své původní hranice. Především jeho slumy zasahují do sousedního národního parku, což je špatné pro přírodu, ale i pro člověka samotného. V parku (dnes už i ve městě) totiž žijí leopardi, kteří jsou nuceni si hledat potravu i v okolí lidských obydlí, a útoky na člověka tu nejsou výjimkou.

Dovedete si představit, že by dvojnásobek obyvatel celé Prahy neměl přístup k čisté tekoucí vodě? Přesně to se děje v Bombaji. Polovina populace tu žije ve slumech. Objevují se samozřejmě snahy je redukovat a na jejich místě stavět moderní byty a kanceláře. Jenže kam přemístit jejich obyvatele? Někteří developeři tvrdí, že vybraným poskytnou bydlení zdarma a jiní si ho mohou odkoupit. Je tu ovšem jeden problém – nemovitosti tu patří k těm nejdražším na světě. Jak ukazuje zmíněný dokument, štěstí na bezplatný byt má ve skutečnosti jen málokdo, nehledě na to, že s novou výstavbou se pojí i spousta podvodů.

Velmi zamračená demokracie

V posledních letech sem přesouvají výrobu (nebo to plánují) i velké společnosti, včetně Boeingu či Applu, a ekonomové připouští, že by Indie ve výrobních kapacitách mohla brzy nahradit Čínu. Indie je také asijskou jedničkou v chemickém průmyslu. To jsou dobré zprávy pro ekonomiku, méně už pro ovzduší. Zdejší města, především Dillí a Kalkata, ale také Bombaj, se pravidelně umisťují v první desítce nejznečištěnějších na světě. Podle agentury Bloomberg loni jen v Bombaji v důsledku smogu zemřelo téměř 30 tisíc lidí a podle studie Lancet z roku 2019 zemřelo v celé zemi kvůli špatné kvalitě vzduchu 2,3 milionu lidí. Zatímco dlouhodobě bylo největší hrozbou Dillí, deník Times of India upozorňuje, že přibývá dnů, kdy je situace v Bombaji dokonce horší. Na vině je kromě průmyslu také doprava – město má nejvyšší hustotu aut v zemi –na kilometr jich tu vychází hned 600. V celém problému hraje svou roli také globální oteplování a neprospívá mu ani pálení všudypřítomného od-

Nejen v Nepálu, ale také v Indii se během únorového či břenového úplňku slaví bujarý svátek Hólí, který je spojen s vrháním barevného prášku a cákáním zabarvené vody.

padu, v němž jsou hojně zastoupeny také plasty.

Výhodou pro ně samé, a zároveň nevýhodou pro společnost a planetu je, že sami Indové si tyto problémy často neuvědomují. Bombaj vnímají jako město snů, populistický premiér Naréndra Módí se těší dlouhodobé důvěře zhruba 70 procent populace, přestože své kritiky zavírá do vězení a celosvětově sklízí bídu za to, že dováží 40 procent ropy z Ruska, čímž podle deníku Le Monde pomáhá financovat válku na Ukrajině. Zeptáte-li se na Módího umělé inteligence, odpoví, že jde o fašistu. I to je důvodem, proč Indie její používání omezila. Aktuálně se země nachází těsně před volbami, a tak stále existuje naděje, že si 960 milionů registrovaných voličů zvolí čistější a bezpečnější budoucnost. I když průzkumy tomu úplně nenasvědčují.

V kontextu mírumilovného náboženství, většinou neskutečně milých a srdečných lidí, z toho člověka až rozbolí srdce. Nicméně i to by mělo být součástí opravdového cestování.

Foto: Shutterstock

VITAMÍN B

V každé tabletce se ukrývá všech 8 vitamínů skupiny B, které přispívají k normálnímu energetickému metabolismu, činnosti srdce i nervové soustavy, zdravé psychice i zdravé pokožce. Béčko také snižuje únavu a vyčerpání. Dávkování: 1 tableta denně.

Cena: 139 Kč / 100 tablet, prodává www.benu.cz

ŽELEZO

Především sportovci či senioři potřebují zvýšit hladinu železa v krvi. Pomáhá totiž při správném přenosu kyslíku v těle a snižuje pocit únavy a vyčerpání. Dávkování: 1 tableta denně.

Cena: 60 Kč / 40 tablet, prodává www.dm.cz

VITAMÍN D

Vitamín D přispívá ke správné funkci imunitního systému a pomáhá vstřebávat vápník. Ten pomáhá k udržení normálního stavu kostí, zubů a správné činnosti svalů. Dávkování: 1 tableta denně.

Cena: 79 Kč / 90 tablet, prodává www.benu.cz

MICRODRINK

WATERDROP FOCUS

Šumivá kostka do vody, která dodá tělu vitamíny, podpoří nervový systém, nabudí smysly a pomůže se soustředit. Chutná po citrusech a je bez cukru.

Cena: 229 Kč / 12 kostek, prodává www.fann.cz

BIOMASA

Kvasinky s obsahem bioaktivních látek přírodní cestou podporují energetický metabolismus i metabolismus tuků, cukrů a bílkovin. Napomáhají tak psychice, nervové soustavě a chrání tělo před volnými radikály. Obsahuje i karotenoidy, betaglukany či ergosterol. Dávkování: 2 – 3 kapsle denně.

Cena: 1 500 Kč / 90 kapslí, prodává www.byfemme.cz

ZINEK A VITAMÍN C

Kapsle s postupným uvolňováním obsahují zinek, který chrání buňky před poškozením a vitamín C, který přispívá ke správné funkci imunitního systému. Dávkování: 1 kapsle denně na lačno.

Cena: 60 Kč / 80 kapslí, prodává www.rossmann.cz

Foto: Petr Karšulín

Styling a text: Petr Jansa

Vítejte v království suplementů

Češi milují doplňky stravy a nebojí se je užívat ve velkém. Svědčí o tom i statistiky, které nás v tomto ohledu řadí vysoko nad evropský průměr. Data z loňského léta, která posbírala agentura Stenmark, dokonce tvrdí, že 60 % Čechů konzumuje doplňky stravy pravidelně, z toho 40 % každý den. Nejde přitom jen o vitamíny na posílení imunity, ale také o minerály, probiotika nebo čím dál oblíbenější „koktejly“, které se zaměřují na specifický problém. Mezi ty nejčastější patří detoxikace organismu, posílení vlasů, nehtů a pokožky, zlepšení libida či potence, zvýšení energie, zrychlení metabolismu nebo v poslední době stále přetřásanější zvýšení pozornosti či zlepšení spánku (přitom by stačilo pořád nečumět do mobilu, že ano…). Zájem o nejrůznější suplementy ze strany českých zákazníků významně vzrostl po covidu a tam, kde se zvýší poptávka, je logicky prostor pro rozšíření nabídky. Čím dál častěji se tak začínají objevovat nové značky, které působí světově, ale domov mají v Česku a na Slovensku. Většina z nich nabízí jen pár výrobků, ale za vzor do budoucna si mohou vzít třeba i jednu ze stovky největších rodinných firem u nás, kterou je olomoucký Nutrend, založený už v roce 1993. Ten má aktuálně v portfoliu více než 370 výrobků, v roce 2022 jeho tržby dosáhly 1,1 miliardy korun a nově expandoval i na nečekané trhy včetně Barmy, Maroka nebo Libye. I tak si ale ukrajuje jen miniaturní podíl z celosvětového koláče, jehož hodnota se odhaduje na 164 miliard dolarů a do roku 2030 má i nadále kynout. A jak si ze zaručeně účinných, přírodních a zdravých suplementů vybrat? Prioritou by pro nás měla být kvalita a množství účinných látek (porovnávejte s doporučenou denní dávkou) a také komplexnost suplementu. Co si budeme povídat, nikdo nechce polykat dvacet tabletek denně, byť se tváří sebezdravěji a sebepřírodněji. Proto si tedy nejprve stanovte, co od suplementu čekáte, a následně se pusťte do hledání. Nezapomeňte přitom myslet na skutečnost, že jejich kombinace s vybranými léky může být nebezpečná a tak vše raději prokonzultujte s lékařem či lékárníkem, kteří tuhle problematiku studovali přeci jen déle než internetoví diskutéři.

Vůně novoty

Také nikdy nezapomenete na tu báječnou vůni, která vycházela z každého milimetru vašeho nového auta? Sice jen pár týdnů, ale přesto… A teď si představte, kolik zasloužené pozornosti se vám dostane, když vyrazíte do společnosti s novým parfémem. Pár novinek jsme pro vás vybrali a doplnili je drobnostmi, které by vás mohly zajímat…

TEXT Petr Jansa

Švýcaři se nevzdávají

Zatímco hlavouni z EU si začínají uvědomovat, že jejich odvážné ekologické plány sdružené pod hlavičkou Green Dealu nebude tak snadné splnit a tak začínají hledat kličky a výmluvy, Švýcaři se zarputilostí jim vlastní oznámili první úspěchy. Řeč je o curyšské značce Freitag, která se proslavila svými batohy a doplňky z recyklovaných plachet kamionů. Jejich přetvořením na módní doplněk sice zabrání neekologické likvidaci, ale… Švýcarští inženýři chtěli něco víc a tak představují svůj vůbec první plně recyklovatelný batoh Mono (PA6). Plně? Plně. Od látky přes zipy až po přezky je totiž vyroben z jediného materiálu – nylonu. Batoh se vyvíjel tři roky, tvoří ho celkem 17 komponentů a váží pouhých 580 g. V prodeji od 24. dubna za 8 500 Kč.

→ Více na www.freitag.ch

Zase ta Lina

Fanoušky italské designové značky asi nepřekvapí, že nové parfémové extrakty Fornasetti vzdávají hold múze Piera Fornasettiho, Lině Cavalieri. Jsou celkem tři a všechny mají unikátní osmihranný skleněný flakón a uzávěr z černozelené mramorové pryskyřice. I když samy o sobě díky efektu zvětšovacího skla a portrétu operní pěvkyně působí jako umělecká díla, to skutečné umění se ukrývá uvnitř. O složení vůní Immaginazione (dřevitá), Frutto Proibito (květinová) a Giardino Segreto (svěží) se postaral italský parfémář Paolo Terenzi, který pracuje v italské parfémové manufaktuře Cereria Terenzi Evelino se sídlem v San Giovanni in Marignano nedaleko Rimini. Všechny použité ingredience jsou v té nejvyšší kvalitě. I to je důvodem, že 100 ml flakón vyjde na více než 12 000 Kč. → Více na www.fornasetti.com

Tuhle vůni buď nenávidíte, nebo milujete. Pokud patříte k té druhé skupině, určitě vám udělá radost novinka od značky Loewe v podobě tekutého mýdla (cena: 1 520 Kč / 360 ml, prodává www.loewe.com). A po čem že to voní? No přeci po marihuaně.

WE CARE ABOUT YOUR SKIN

Obsah zářivě žlutých tobolek cíleně detoxikuje pleť a aktivuje lymfatický systém, čímž podporuje odplavení škodlivin a brání zadržování vody v těle. Pleť čistí, působí proti ucpávání pórů a chrání ji před vznikem nedokonalostí. Dávkování: 4 tobolky denně.

Cena: 1 690 Kč / 120 tobolek, prodává www.wecareabout.cz

FOR VITAL STRESS FREE FOR MEN

Tabletky určené ke zlepšení psychické pohody speciálně pro muže. Snižují míru stresu, únavy a vyčerpání. Obsahují esenciální aminokyselinu L-tryptofan, která se díky přidanému vitamínu B6 mění v krevním oběhu na serotonin. Dávkování: 1 tableta ráno, 1 tableta v poledne. Cena: 1 490 Kč / 60 tablet, prodává www.forvital.cz

FOR VITAL HAIR&BEARD FOR MEN

Tabletky stimulují růst vlasů a vousů, zlepšují jejich kvalitu i vzhled a snižují lámavost. Stará se o to esenciální aminokyselina L-methionin a biotin, který zlepšuje strukturu vlasů. Ideální jsou pro ty z vás, které trápí vypadávání vlasů. Dávkování: 3x denně 1 tableta.

Cena: 1 450 Kč / 90 tablet, prodává www.forvital.cz

WE CARE ABOUT YOUR SLEEP

Přírodně vonící tablety obsahují komplexní dávku látek pro snadné usínání a kvalitní spánek. Nechybí v nich meduňka lékařská, kozlík lékařský, zklidňující chmel otáčivý, ale ani extrakt ze zeleného čaje, který je plný antioxidantů. Dávkování: 2 tablety asi hodinu před spaním.

Cena: 1 690 Kč / 120 tablet, prodává www.wecareabout.cz

ORGANICOASIS LAB MICROBIOME THERAPY

Výživový doplněk obsahuje 14 živých probiotických kmenů včetně prebiotik a fermentovaného prášku z 36 druhů ovoce a zeleniny, který podporuje trávení, posiluje imunitu a poskytuje úlevu při alergiích. Dávkování: 1 černá a 1 bílá kapsle denně.

Cena: 1 067 Kč / 60 tobolek, prodává www.fann.cz

FOR VITAL COLLAGEN FOR MEN

Čistě přírodní mořský kolagen zlepšuje elasticitu kůže, redukuje vrásky, zlepšuje kvalitu vlasů i nehtů, ozdravuje klouby a v neposlední řadě posiluje imunitu. Dávkování: 5 tobolek denně / 2 ráno, 2 v poledne, 1 večer. Cena: 1 490 Kč / 150 tobolek, prodává www.forvital.cz

MICRODRINK

WATERDROP NERO

Šumivá kostka do vody s vysokou dávkou přírodního kofeinu a vitaminem C, která přispívá k normálnímu energetickému metabolismu a činnosti nervové soustavy. Podporuje tvorbu kolagenu pro normální funkci kůže, chrupavek a kostí.

Cena: 229 Kč / 12 kostek, prodává www.fann.cz

WELLCO THE IMMUNE ELIXIR

Tobolky plné rostlinných výtažků, vitamínů, minerálů a adaptogenů posilují imunitní systém, obnovují vitalitu a zvyšují odolnost proti stresu. Nechybí selen pro správnou funkci štítné žlázy, zinek na posílení imunity a houba reishi, která je silný antioxidant. Dávkování: 2 kapsle denně po jídle.

Cena: 1 000 Kč / 60 tobolek, prodává www.ingredients-store.com

Takhle voní chlap

Zatímco ještě před pár lety bylo takzvaných niche vůní opravdu poskromnu, dnes je kosmetické značky chrlí jako na běžícím páse a člověku se skoro až zdá, že začínají být v převaze. Čím divnější, tím lepší. Všechno má ale své hranice. Když jsem si nedávno přičichl k novince od začínajícího pařížského niche parfémového domu, evokovala ve mně močí potřísněnou desinfekční tabletu v pisoáru. A zvedl se mi kufr. V tu chvíli jsem si posteskl po starých dobrých vůních pro chlapy, které si na nic nehrály, člověka praštily do nosu jako přílivová vlna a vydržely od rána do večera, i když si člověk nepřiplatil za parfémový extrakt. No a přesně taková je nová toaletní voda Gant. Nejdřív vás praští do nosu přívalem citrusů a růžového pepře, posléze zarezonuje směsí břečťanu, pelyňku a rozmarýnu a nakonec se na kůži usadí v podobě dřevitých tónů. Toaletka Gant (cena: 2 620 Kč / 100 ml) je první vůní značky po 12 letech a co se stalo před více než dekádou, jako by nebylo. Novinku vytvořil parfémář Nicolas Beaulieu, její tváří se stal španělský herec Alex Pastrana a vy si ji můžete sami vyzkoušet exkluzivně v parfumeriích Fann a buticích Gant. → Více na www.fann.cz

Svatá trojice na březen a duben

Aquaphor

Eucerin

Tato voděodolná mast je ideální pro regeneraci velmi suché, poškozené či podrážděné pokožky. Často ji doporučuji pacientům podstupující intenzivní dermatologické ošetření, jako jsou třeba laserové procedury, nebo těm, kteří bojují s extrémně suchou kůží na rukou, rtech, patách nebo dětech. Klíčové složky jsou petrolatum, který uzamkne vodu v pokožce, lanolin, panthenol s protizánětlivými účinky, glycerin pro hydrataci a bisabolol z heřmánku pro zklidnění.

Cena: 569 Kč / 220 ml, prodává www.drmax.cz

Honey Mask

I’m from

Doporučoval jsem ji vloni a doporučuji ji i dnes, protože je vážně dobrá. Vypadá jako med, voní jako med, a dokonce tak i trochu chutná. Řeč je o korejské masce s 39% obsahem čistého medu, olejem z makadamových ořechů, jojobovým olejem a včelím jedem, která je jednou z nejpříjemnějších věcí, které se dají dát na obličej. Díky antimikrobiálním a protizánětlivým vlastnostem je skvělá pro mírné a podrážděné akné nebo pokožku podrážděnou holením. Cena: 795 Kč / 120 ml, prodává www.cosibella.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog

Les Beiges Water-Fresh Tint Chanel

Lehký gel s pigmentovými globulemi na lehké vodní gelové bázi s mikrokapslemi pigmentu, který se uvolní po kontaktu s kůží, se dokonale přizpůsobuje pleti a zanechává ji sjednocenou a hydratovanou, a to aniž by člověk vypadal, že má na sobě make-up. Prostě jen vaše kůže, ale lepší, protože žijeme v roce 2024 a dobře vypadat si mohou dovolit už všechna pohlaví. Vybírat lze z pěti odstínů, aby se člověk vyhnul „Trump efektu“, sahal bych spíše po světlejších odstínech.

Cena: 1 700 Kč / 30 ml, prodává www.chanel.com

Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně. → Instagram.com/dr.dahmen

Akce kulový blesk

Pražský parfémový concept store Ingredients, který vyniká nejen na našem, ale i na tom evropském trhu, vstupuje do další fáze své existence. Z jednoho původního obchodu jsou dnes tři, které budou tvořit nový parfémový distrikt v pražské Vězeňské ulici. Přibydou nové značky, zmizí zpěv ptáků a konečně vznikne interiér, který bude reflektovat vkus majitelů, a ne předepsaný „dress code“ prodávaných značek.

TEXT Petr Jansa FOTO Petr Karšulín

Dvanáct let je dlouhá doba. Zejména v turbulentním prostředí pražského retailu, kde obchody rostou jako houby po dešti a v zápětí mizí jako po nájezdu lačných houbařů. Jakub Kopčák a Lukáš Loskot však přišli ve správný čas na správné místo a svůj byznys budovali s takovou vášní a trpělivostí, že Češi díky nim patří snad k nejlépe se orientujícím Evropanům v oblasti niche parfémů a kosmetiky. A podařilo se jim oslovit nejen Čechy. Jejich exkluzivní parfém vytvořený k 10. výročí ve spolupráci s francouzskou značkou Maison Crivelli patří k nejžádanějším vůním tohoto parfémového domu, ačkoliv je k dostání výhradně v pražském Ingredients a na francouzském e-shopu. „Fanoušci vůní cestují do Prahy jen kvůli němu a kupují si ho jako suvenýr. Láká je ta exkluzivita, že budou nejspíš sami, kdo jím v jejich okolí bude vonět,“ říká Jakub, který v suterénu stávajícího obchodu v Maiselově ulici právě finišuje přípravy na akci „kulový blesk“. Ta proběhne na konci března a jejím výsledkem bude otevření nového Ingredients na adrese Vězeňská 4 hned po Velikonocích.

Bude to v těsném sousedství monobrandového butiku Diptyque, který spadá pod jejich křídla, a také v sousedství jejich nového butiku Le Labo, který již jako „shop in shop“ fungoval ve starém Ingredients. Le Labo však pro tentokrát nechme stranou a pojďme se věnovat novému chrámu niche parfémů a kosmetiky, který bude poprvé vypadat tak, jak si jeho zakladatelé vysnili. „Bude to prostor, který odráží náš styl a vkus. To, co lidé viděli v Ingredients doposud, byl především nábytek jednotlivých značek. Když jsme se před šesti lety stěhovali do větších prostor v Maiselově ulici, značky trvaly na tom, že do společného projektu půjdou pouze tehdy, pokud jim v butiku vytvoříme vlastní koutky s jejich nábytkem. Tehdy jsme ještě neměli sílu jim odporovat. Trh se ale vyvíjí, značky se mění a i naše pozice se dost změnila,“ vysvětluje Jakub s tím, že loni v létě postavili značky před hotovou věc – buď půjdete s námi dle našich podmínek, nebo se rozloučíme. „Byli jsme nastaveni tak, že klidně obětujeme část tržeb ze ztráty velké značky, než abychom si nemohli vytvořit takový obchod,

který by dělal radost nám i klientům,“ říká. „Problém s tím samozřejmě měli všichni a občas to byly docela vyostřené debaty,“ usmívá se Jakub a dodává, že nakonec se nenašel nikdo, kdo by nekývl. Ingredients tak nepřišlo o žádnou z velkých značek.

Naopak, v sortimentu se objeví další. Nepůjde však o žádné giganty. „Chceme zase objevovat začínající niche značky jako na začátku a přinést českým zákazníkům něco nového. Pro nás je důležité, aby si tam něco našli běžní zákazníci, ale i parfémoví fajnšmekři, kteří se vyznají a hledají něco jiného. Chceme zůstat tím obchodem, kam se chodí objevovat nové značky,“ říká Jakub s tím, že v nových prostorách se představí hned sedm nových značek – šest parfémových (jejich zástupce můžete vidět na protější straně) a jedna pečující. Právě ta bude obrovským překvapením, protože ač jde o německou značku, stojí za ní Češka. „Gezeiten založila společně se svým německým manželem a postavili ji na super designu, biotechnologii, chronobiologii a v neposlední řadě na minimalismu. Jde totiž jen o dvě séra, dva krémy a speciální sedmidenní ampulkovou kúru,“ říká Jakub a jako správný obchodník vyzdvihuje výhody péče s tím, že kdo ji zkusil, byl nadšený.

Když se Jakuba ptám, zda má mezi parfémovými nováčky svého favorita, bez zaváhání zmiňuje pařížskou značku Astier de Villatte. „To je moje srdcová záležitost. V roce 1996 začínali jako výrobci nábytku a keramiky a až později přidali do portfolia vůně, které ohromí svoji originalitou,“ odpovídá.

Nový butik bude stejně velký jako ten stávající, ale pouze jednopatrový. Interiér bude mixem nového a starého, přičemž dvojice majitelů se plně obešla bez pomoci interiérových designérů. „Líbí se nám stejné věci, ale ten design je spíš Lukášova parketa. To on vybíral vintage kusy nábytku z 50. – 80. let, kterými jsme obchod vybavili,“ říká Jakub. A zpěv ptáků, který byl coby zvukový podkres s Ingredients léta nerozlučně spjatý? „Nahradí ho vážná hudba. Chceme, aby návštěva nového obchodu byla pro lidi zážitkem, a myslíme, že hudba vzhled nového interiéru skvěle podtrhne.“

Zleva: Parfémová voda 312 Saint-Honoré, bdk Parfums, 4 750 Kč / 100 ml; parfémová voda Black Magenta, D.S.&DURGA, 4 300 Kč / 50 ml; kolínská voda Splash Orange Amère, Astier de Villate, 3 250 Kč / 150 ml; parfémová voda Ink, Perfumer H, 3 750 Kč / 50 ml; parfémový extrakt Raw Gold, Thomas de Monacco, 6 900 Kč; parfémová voda Impression Patchouli Heart No. I, Ostens, 3 150 Kč / 50 ml; vše od 2. dubna nabídne Ingredients, Vězeňská 4, Praha 1, www.ingredients-store.com

Na vlastní kůži:

ájurvédská masáž

Moderní svět přináší celou řadu bizarních přístrojů, kosmetických vychytávek, sportovních lekcí a objevných psychologických metod dobrých pro zdraví, nad kterými nejdřív nevěřícně kroutíte hlavou, pak o nich dlouze přemýšlíte a nakonec si řeknete, že to možná není tak blbý nápad. Než se do nich ale vrhnete po hlavě, jsme tu my, abychom je za vás otestovali…

TEXT Karel Nováček

ILUSTRACE Vojtěch Velický

Když se mi minule na puppy józe nepovedlo klofnout žádnou novou kost, řekl jsem si, že se po čase zase vrátím na tinder. Zapnu ho a hned na mě vyskočí nový „match“. Neměla chybu. Mladá, pěkná, bezdětná, žádné přehnané nároky. O to větší bylo překvapení, když mi místo klasickýho pozvání k sobě domů napsala, že by se mnou radši zažila něco… Něco neobvyklýho. Není problém, napsal jsem a v duchu si maloval muchlovačku někde v lesoparku kamuflovanou procházkou spojenou s pozorováním daňků. Při té myšlence jsem se trochu odvázal a napadlo mě, že bysme si mohli na celej den vypnout mobily a předstírat, že žijeme v pravěku – samozřejmě se vším všudy. Nějak se přece museli zabavit, když neměli k dispozici bednu a socky, že jo. Vy víte, jak to myslím. Nicméně toho, kdo se teď těší na historku plnou vášně, potu a tělních sekretů, asi zklamu. Tohle rande sice bylo plný potu, ale ne mýho!

„Sejdeme se pod vocasem. Buď tam v sedm,“ napsala a mně bylo okamžitě jasný, že tahle holka nebude z Prahy. „Ta na to jde docela zvostra, kámo,“ říkám kolegovi, abych si trochu polechtal ego. Nechal to bez reakce, pitomec.

Už v půl sedmý jsem ostřížím zrakem rentgenoval prostor kolem Václava skrz výlohu mekáče, kam jsem se před tou tajemnou schůzkou zašel posílit několika čízema. Ostatně, od týhle schůzky jsem měl velký očekávání, takže energie byla potřeba. Těsně před sedmou jsem ji uviděl. Krásná, drobná, černý vlasy do půlky zad. Otec Ind, matka Češka, prostě dokonalá kombinace svádějící k hříšnejm myšlenkám. Hodil jsem si do pusy žvejkačku se spearmintem a šel na věc.

Představili jsme se, potřásli si rukama, a když jsem se zeptal, kam že to míříme, tajemně mi řekla, že uvidím. To se mi samozřejmě zamlouvalo, usmál jsem se a pokračoval v hovoru. Po chvíli z ní vypadlo, že její otec pracuje jako školitel masérů a matka má obchod s botama. Upřímně, nic co by mě zajímalo, ale vzhledem k tomu vzrušení jsem byl vcelku rád, že uprostřed Václaváku probíráme asexuální témata. Než jsme se stačili dostat k mýmu životopisu, stáli jsme se před mystickým chrámem (ten vstup fakt vypadal, jako bysme prošli hvězdnou bránou a přesunuli se někam do Kalkaty) a moje drahý exotický rande mi s úsměvem řeklo, že její otec potřebuje lehkej mistery shopping, lépe řečeno někoho na otestování nově certifikovanejch masérů.

ZADARMO, samozřejmě! Proč ne, říkám si a zatímco už si představuju, jak naše naolejovaný těla splynou v jedno, dostávám od recepční něco do ruky, kejvu hlavou, fasujem prostěradlo, sedáme si do ratanovejch křesílek a povídáme si o tom, co nás čeká. Prej ájurvéda a nějakej přídomek s Gangou, ale to už mi splývá.

Bohužel nešlo o párovou masáž, což mě vcelku nakrklo. Nicméně jsem kvitoval, že je, říkejme jí třeba Šeherezáda, tak volnomyšlenkářská a nemajetnická, že mě klidně na hodinu půjčí nějaký indický kámošce. To by se mi docela

Přifuněli dva tlustý Indové s vousama po prsa. Rahul mě čapnul za rameno, odvedl do temný místnosti, a já vám říkám, tehdy jsem myslel, že se odtamtud už nikdy nedostanu.

líbilo, kdyby to tak fungovalo i v případě, že se budeme vídat dál.

Za chvíli do místnosti přišlo něco, co bych nepřál ani svýmu šéfovi (fakt ne, Petře). Přifuněli (doslova) dva tlustý Indové s vousama po prsa, obříma břichama a rukama jak lopaty. Prej Rahul a Manish, dvojčata. Nevím, kterej byl horší. Oba s sebou přitáhli odér mýho oblíbenýho vindaloo smíchanýho s potem. No co vám budu povídat, nebyl jsem schopnej slova. Rahul mě čapnul za rameno, odvedl do temný místnosti, a já vám říkám, tehdy jsem myslel, že se odtamtud už nikdy nedostanu. Ukázal na igeliťák s koupací čepicí, co mi strčili do ruky na recepci, a naznačil mi, že ho mám otevřít. „Já sem v pohodě, mně nevadí olej na vlasech,“ říkám mu. „No, it is TANGA,“ zahuhlal Rahul a já v tu chvíli začal toho svýho tinder matche dost litovat. Jako tanga to nevypadalo a já chvíli přemejšlel, jestli ten slabší pruh čehosi, co by se v civilizovaný Evropě dalo považovat za papírovej kapesník, patří dopředu, nebo dozadu. Kašlat na to, nějak jsem to na sebe narval, lehnul si hlavou do díry, jak mi Rahul nakázal, a modlil se, ať to brzo skončí. Bohužel, největší muka měla teprve přijít. Ind mě začal masírovat silou, jakou nemá snad ani to nejpálivější vindaloo na světě, a občas mi div nevyrazil dech. Funěl u toho tak mocně, že jsem si chvíli připadal jak na návštěvě u příbuznejch, který mají pět buldočků z útulku (nekecám). Asi nejhorší byla masáž stehen! Přísahám, několikrát jsem měl pocit, že mi Rahul omylem urve pytel. Říkám vám, zlatý vyšetření u urologa, kde mě aspoň šacuje sexy doktorka (zdravím do Vršovic).

Když mi dal po půlhodině Rahul pokoj, začal jsem se hnát k odchodu. Bylo mi ale řečeno, že ještě přijde masáž přední části těla. V tu chvíli jsem asi omdlel nebo jsem tenhle traumatickej zážitek vytěsnil, protože si pamatuju už jen to, jak si vymejvám z chlupů tu mastnou sračku a Rahul mi do toho pouští páru, prej aby se ten olej líp vstřebal. No nevstřebal a já můžu upřímně říct, že ještě druhej den jsem cejtil to indický vindaloo, který si po týhle zkušenosti už nikdy neobjednám.

Po tom zážitku jsem se rychle oblíknul a z toho mystickýho chrámu uprostřed Prahy vylít ven jak namydlenej blesk, aniž bych na Šeherezádu vůbec pomyslel. S tímhle já nehodlám mít nic společnýho.

I když získala michelinskou hvězdu, nejedná se o finediningovou restauraci. Pro šéfkuchařku a majitelku je důležité zachovat domácí atmosféru a v podniku udržet pohodu. Rezervace je nutností a je třeba počítat s tím, že otevřeno je pouze ve všední den a v nabídce jsou pouze několikachodová menu. Obědové za 50 liber a večerní za 95 liber.

Food Aid

V roce 1984 se spojilo pár boháčů s těmi největšími hvězdami světové popmusic, aby společně získali finanční prostředky na pomoc hladovějící Africe. Nejen v Londýně, ale i v dalších světových velkoměstech pak 18. června 1985 proběhla série koncertů přenášených satelitním vysíláním do celého světa. Zazpívali třeba David Bowie, Sting, U2, Freddie Mercury, Elton John, Run-D.M.C., Black Sabbath nebo Mick Jagger s Tinou Turner. Výsledek? Koncerty Live Aid sledovalo 40 procent světové populace, která přispěla finančními dary v odhadované hodnotě 150 milionů liber. Dnes, po necelých čtyřiceti letech, by se dalo říci, že to Afrika vyspělému světu vrací. Jak? Překvapivě prostřednictvím gastronomie. Západoafrická kuchyně se totiž v posledních několika letech stává žhavým trendem mezi zmlsanými Evropany, kteří už jsou přesyceni asijské, arabské, americké i své vlastní kuchyně. Restaurace provozované mladými imigranty, kteří v uplynulých desetiletích přišli za lepším životem do Evropy, zažívají doslova boom. O tom ostatně svědčí i dvě londýnské restaurace zaměřené na tuto kuchyni, které v únoru tohoto roku získaly michelinskou hvězdu. Jednou z nich je restaurace Chishuru, kterou v roce 2020 založila kuchařka Adejoké „Joké“ Baker původem z Nigérie. Začínala s pop-up provozovnou v Brixtonu, aby o pár let později nastálo zakotvila v samotném centru města, jen pár kroků od Oxford Circus.

Šéfkuchařka, která před dvaceti lety přijela do Británie studovat mikrobiologii, se učila vařit od své babičky. A ačkoliv tvrdí, že nic takového jako tradiční nigerijská kuchyně neexistuje, pro evropské gurmány jsou chutě, které nabízí, něčím zcela novým a exotickým. O čem je řeč? Třeba o koláči z melounových semínek přelitým pestem z dýňových semínek s chilli omáčkou, perličce grilované na dřevěném uhlí, smažené křepelce s omáčkou z černého sezamu, rýžových a kokosových kuličkách plněných dušeným kůzlečím masem nebo skopové kotletě s kávovým dresingem.

→ Více na www.chishuru.com

Mít tak

něco na zub…

Také vás v posledních týdnech nečekaně přepadají chutě na něco dobrého, ačkoliv přesně nedokážete specifikovat na co? Jak se jich zbavit, vám neporadíme, ale máme pro vás hned několik tipů, jak je uspokojit. A i když z nich váš výživový poradce nebude zrovna nadšený, konzumace v rozumném množství vám rozhodně neublíží.

TEXT Petr Jansa

Modří už vědí

Co přesně? Že do Česka nově dorazil panamský prémiový rumový spirit Piquero, jehož poznávacím znamením je modronohý pták terej na etiketě. Právě jemu domorodci říkají piquero a považují ho za patrona dobrého rumu. Legendy však nechme stranou a pojďme se podívat na zoubek reálnému rumu, který je sladký a plný tónů mléčné čokolády a pražených ořechů. Vychutnat si ho můžete samotný, nebo ve speciálním koktejlu, do kterého patří krom rumu i několik kostek ledu, tonik a v neposlední řadě měsíček pomeranče. V nabídce jsou hned dva druhy rumu lišící se dobou zrání. Ceny začínají na 899 Kč za 700 ml.

→ Více na www.alko90.cz

Exkluzivní kolekce čokoládových delikates ovlivněných estetikou módního domu Louis Vuitton můžete po Paříži a Courchevel nově ochutnat také v singapurském hotelu Marina Bay Sands, kde otevřeli další čokoládový butik. A pokud se zrovna nechystáte na cesty, zaručeně si pochutnáte i na mandlích v čokoládě z pražské čokoládovny Steiner & Kovarik.

Nová dimenze

Nebudeme si nic nalhávat, každý občas zatouží se pořádně zprasit ve fastfoodu. On ale není fastfood jako fastfood. Zapomeňte na Mekáč i frontu před Popeyes a zajděte si do jedné z poboček pražských bister KRO, kde si připravili vymazlené spiny na fastfood. Zatímco v Karlíně na vás čekají křupavá kuřecí křídla v podmáslí s domácí omáčkou Louisiana, na Vinohradské si můžete pochutnat na křupavých kuřecích nugetkách dochucených směsí koření z fermentované zeleniny s piccalilli, což je tradičním britským způsobem naložená zelenina s ovocem. Pokud dáváte přednost fastfoodové specialitce ze severu Evropy, můžete si přijít pochutnat na švédských masových koulích (směs zvěřiny a vepřového bůčku) s omáčkou z domácího demi glace, smetany a sójovky. Podávají je s petrželovým salátem, bramborovou kaší a brusinkovým kompotem. → Více na www.krokitchen.cz

Užijte si to…

Přišla na vás jarní únava? Zkuste s ní tentokrát nebojovat a podlehněte touze zůstat doma v posteli. Ještě před pár lety by vás nejspíš ovládla špatná nálada způsobená hladověním, ale dnes je to jiné. Jídlo z vaší oblíbené restaurace k vám totiž dorazí, aniž byste museli vytáhnout paty z domu…

Jak už její název napovídá, jarní únava přichází po zimě, kdy bylo vaše tělo vystaveno nedostatku slunce, pohybu a často i špatné životosprávě. Naštěstí trvá jen chvíli a úpravou jídelníčku, doplněním vitamínů a zařazením pohybových aktivit ji lze snáze překonat. Proč si však nenaordinovat minimálně jeden den zaslouženého odpočinku a nevykašlat se pro tentokrát na nákupy i pravidelné vaření, které člověku ubírá poslední zbytky energie? Ptáte se, kdo to za vás asi tak udělá? O jednom bychom věděli. Jmenuje se Wolt, obléká se do modré barvy a jídlo z bezpočtu restaurací dopraví bez řečí a během chvilky až k vašim vchodovým dveřím.

Vzpomínáte si na dva nové pražské podniky nabízející delikátní pizzu, které jsme vám představili v minulém čísle? Ano, řeč je o Pizza Clubu Slice Slice Baby z Holešovic a o nové pobočce plzeňské restaurace Da Pietro na pražských Vino-

hradech, které nabízí nejen netradiční a originální pizzy, ale i skvělé dezerty. I delikatesy z jejich menu si můžete prostřednictvím mobilní aplikace Wolt objednat a nechat dovézt až domů. Že vám to nestačí? Vytipovali jsme i další podniky, o kterých ještě hodně uslyšíte. Jedinečné a různorodé menu nabízí třeba POP UP ze Zátiší, kde v nabídce najdete italskou a indickou kuchyni, připravenou šéfkuchařem se zkušeností z michelinské restaurace. A abychom nebyli jen pragocentričtí, v naší nové rubrice, jejímž prostřednictvím vás zveme k objevování gastronomických zázraků v menších českých městech (na další stránce najdete několik podniků z Olomouce), pro vás vždy budeme mít doporučení na minimálně jeden podnik, který spolupracuje s Woltem.

Máte vybráno? Tak ještě vydržte a podívejte se na výhody, které poskytuje Wolt+. Co třeba nulové poplatky za dopravu? Jestli se ale budete chtít projít, stačí doma objednat a jídlo si ve vámi vybrané restauraci pouze vyzvednout. Bez čekání, a ještě s připočtením 10 % částky v kreditech na Wolt. Ty můžete využít na slevu při další objednávce. Výhody Wolt+ lze ale využít i na Wolt Marketu, kde obstaráte veškeré nákupy, aniž byste museli absolvovat cestu mezi davy v supermarketu. Najdete tam vše potřebné, v přehledných kategoriích uvidíte nejrůznější slevy a samozřejmě i čas, kdy můžete nákup očekávat.

Wolt v České republice působí již 6 let, přičemž v roce 2021 došlo k otevření Wolt Marketu. Modří kurýři se postupně objevují ve velkých i menších městech po celé republice, aby vám ulehčili každodenní život. Místo nošení tašek s nákupem si tak můžete zajít na procházku, vyrazit na kolo nebo si užít prvních slunečních paprsků a jarní únavě tak dát poslední sbohem.

POP UP Zátiší

Pizza Club Slice Slice Baby

Foto: archiv Wolt

ZELENÉ ZLATO

Pistácie jsou nejžhavější zemědělskou komoditou uplynulého roku. Výrobky z nich doslova zaplavily tiktok i instagram, produkce pistáciových delikates po celém světě raketově roste, a zelený oříšek se dokonce dočkal svého vlastního mezinárodního dne, který připadá na 26. únor. Že o něčem takovém slyšíte poprvé? Nejste sami. Přesto jsme si jisti, že tenhle „green deal“ si zamilujete.

TEXT Petr Jansa

Vzpomínáte si ještě na film Seznamte se, Joe Black, kde smrťák v podání Brada Pitta prožívá gastronomický orgasmus nad lžičkou arašídového másla? Kdyby se tento film natáčel dnes, o více než čtvrt století později, Joe by si nejspíš se stejným gustem vychutnával máslo z jiného druhu ořechů. Zelené pistácie jsou totiž stále populárnější a rok 2023 byl pro ně doslova rekordní. Pytel se roztrhl především s pistáciovým máslem a z něho vyráběným krémem (pistáciová obdoba lískooříškové Nutelly), který se z ničeho nic začal objevovat nejen v nabídce běžných supermarketů, ale i v produktech pekáren a bister po celém světě. Přitom ještě v roce 2017 o pistáciovém krému věděli jen ti největší fajnšmekři nebo turisté, kteří na něj náhodou narazili při svých toulkách po Itálii. I já ho před sedmi lety ochutnal vůbec poprvé a vlastně náhodou, když mi ho přinesli coby doplněk k objednané snídani v nově otevřeném bistru Marchesi v Miláně. Tehdy mi ho naservírovali s opečeným bílým toustem a já mohu i po tolika letech s čistým svědomím prohlásit, že šlo o to nejlepší, co mé chuťové pohárky kdy ochutnaly. Od té doby jsem se po pistáciovém krému pídil všude, kam jsem přijel. I proto dobře vím, že jeho komerční dostupnost byla tou dobou minimální a pár skleniček se mi podařilo sehnat až o rok později v jednom z luxusnějších supermarketů v Palermu.

Ostatně právě Sicílie je jedním z několika málo míst, kde se pistácie na evropském kontinentu pěstují. Přesněji řečeno jde o okolí městečka Bronte ležícího na úpatí Etny. Místní ořechy patří k těm nejdražším na trhu, a v období sklizně (probíhá tu jednou za 2 roky) jejich plantáže

dokonce střeží italská policie z vrtulníku. Krom celé řady zavedených farem, které produkují asi 4 000 tun pistácií ročně, zde funguje i pistáciová školka, která se rozkládá na dvou hektarech a která vyprodukuje zhruba 25 tisíc rostlin ročně. 60 – 70 % jich putuje pěstitelům do Itálie, zbytek pak míří do Afriky, kde jsou k jejich pěstování skvělé podmínky. A co by měl nově založený pistáciový sad splňovat? Musí mít jednu samčí rostlinu na 8 samičích a to ideálně na ploše 6 x 6 metrů. Hektarový sad by tak měl být složen ze zhruba 280 stromků. Ty mají rády dlouhé suché léto a zimu, ve které teploty neklesají pod nulu. Dospělé stromy dorůstají do výšky 6 metrů a trvá pět až deset let, než začnou plodit. Kvetou na přelomu března a dubna, sklizeň pak většinou probíhá na konci srpna.

Vraťme se ale k samotným produktům z pistácií. Pistáciové máslo a potažmo i krém dnes koupíte během italských týdnů v Lidlu (nabízejí i pistáciové pesto pro slané pokrmy), můžete si ho objednat u téměř všech českých zpracovatelů ořechů (Šufan, Grizly, Diana…) a věřte nebo ne, pistácie to dotáhly dokonce i do nabídky kávového řetězce Starbucks, který z nich připravuje pistáciové latte a krémové cold brew. I to je jedním z důvodů, proč se za posledních dvacet let poptávka po pistáciích zvýšila zhruba trojnásobně a proč se raketovou rychlostí rozšiřuje i plocha, na které se řečík pistáciový pěstuje. Pokud se na svět rádi díváte řečí čísel, můžeme být konkrétní. Zatímco ještě v roce 1973 byla světová produkce pistácií zhruba 56 000 tun, v roce 2023 už to bylo 1,2 milionu tun. Aktuálně roste zhruba o 17 % ročně, přičemž největšími světovými producenty jsou Spojené státy, Irán a Turecko. Jak už bylo řečeno výše, pistácie se pěstují i v jižní Evropě a i když je její podíl na světovém trhu minimální (tvoří asi 1 %), rozloha zdejších pistáciových plantáží se stále zvětšuje. Asi největším evropským producentem je španělská oblast Castile La Mancha rozprostírající se mezi Madridem a Valencií, kde se pistácie pěstují na 46 000 hektarech. Predikce do roku 2030 pak předpovídají, že celosvětový trh s pistáciemi vzroste až o 5 % na hodnotu téměř 6 miliard dolarů.

Cukrářské výrobky obsahující delikátní pistáciový krém nabízí vyhlášení cukráři – ve Francii Cedric Grolet (plněný dortík ve tvaru pistáciového oříšku), v Česku třeba Iveta Fabešová (dortík kombinující pistáciový piškot, pěnu, praliné a pistáciovou polevu) – ale i moderní rustikální pekárny, které pistáciový krém pěchují do croissantů i koblih. Nenechte se však nachytat. I luxusně vypadající Mozartův dortík tvářící se na první pohled jako pistáciový (vyjde na 95 Kč a nabízí ho pražská Erhartova cukrárna) může klamat tělem. Jeho krém totiž nemá s pravými pistáciemi nic společného. Pokud však chcete zavzpomínat na dětství a chemickou pistáciovou zmrzlinu, stále máte možnost…

Zatímco ještě v roce 1973 byla světová produkce pistácií zhruba 56 000 tun, v roce 2023 už to bylo 1,2 milionu tun. Aktuálně roste zhruba o 17 % ročně, přičemž největšími producenty jsou Spojené státy, Irán a Turecko.

Pistáciový krém z dílny legendární italské cukrárny Marchesi 1824 je vyrobený ze sicilských pistácií (25 %), hnědého cukru, slunečnicového oleje, kakaa a sušeného mléka. Jakmile ho ochutnáte, na lískooříškovou Nutellu a další podobné výrobky si už ani nevzpomenete. Exkluzivita krému využívajícího ty nejdražší pistácie na světě se samozřejmě podepisuje i na ceně. Za 300 g zaplatíte zhruba 640 Kč. Více na www.pasticceriamarchesi.com

Což takhle dát si… Olomouc

Samozřejmě že první věc, která gurmána při myšlence na hanáckou metropoli napadne, je olomoucký tvarůžek, ze kterého čas od času čaruje šéfkuchař Přemek Forejt v tamním gastrozázraku Entrée, ale který stejně nejlépe chutná na chlebu s hořčicí. Olomouc toho ale na poli gastronomie nabízí mnohem víc. Krom výše zmíněné restaurace v Hodolanech je to Bistro Paulus michelinského Romana Pauluse, podnik NutrendWorld šéfkuchaře Radka Pajera, který ve fabrice na suplementy vaří reálné jídlo z těch nejlepších surovin, ale třeba i cukrárna NMdesserts s dezerty evokujícími umělecká díla. Nás ale zajímalo, kam si rádi zajdou místní. Proto jsme se na oblíbené podniky zeptali fotografky Terezy Valnerové a Martina Brny, který pod značkou Unbroken Addiction tvoří boty na míru.

TEXT Petr Jansa

Konvikt

Krom skvělého jídla je to především neuvěřitelný genius loci, který vás donutí se do bistra v budově Konviktu neustále vracet. Tak jako Petra Kalendu a Radima Měsíce, kteří tu studovali a v roce 2018 se vrátili na „místo činu“, aby tu založili bistro. V něm se denně střídají stovky studentů z přilehlých fakult Univerzity Palackého, ale i milovníci jídla a pití z celého města. Celá stavba je liturgicky zatížena, včetně kaple a fresek, které se v budově nacházejí. A tak majitelé tu ikonografii posunuli v duchu postmoderny ještě dál – bar vizuálně připomíná oltář a strop opatřili abstraktní freskou od výtvarníka Davida Minaříka. Staví tu na čerstvosti, lokálnosti a věcech, co si sami vyrobí a upečou.

Menu vymýšlí každý den dle aktuální nabídky čerstvých surovin. A jelikož Olomouc se zdá být rájem veganů, i tady jim vycházejí vstříc. Již tradiční je „hummus pátek“, během kterého si hosté mohou nakombinovat hummusové menu dle vlastní chuti.

→ www.konviktolomouc.cz

Traffic Coffee! v kostele

Budova Červeného kostela (s moderní přístavbou), kde sídlí Vědecká knihovna, prošla rozsáhlou rekonstrukcí a od loňského roku je opět přístupná. Právě v nově vystavěné části našla svůj domov i druhá pobočka vyhlášené olomoucké kavárny Traffic Coffee, která funguje od roku 2016. Založil ji tu architekt Luděk Jasiok, jenž stojí třeba za podnoží k židličce z tramvají T3, a který se zamiloval do kávy. Dokonce natolik, že pro své kavárny praží vlastní zrna. Zatímco v pobočce na Palackého pečou denně 6–8 druhů zákusků, které jsou poctivé jako od babičky, v Červeném kostele na vás čeká 1 sladký a 1 slaný druh. Vynahradí vám to ale samotný prostor – usednete na hezké terásce před kostelem nebo přímo pod vitrínami s 10 000 svazky, které knihovně věnovali lidé z celého Olomouckého kraje. A nabídka kávy? Ta je skutečně pestrá v obou provozovnách. → www.instagram.com/traffic_v_kostele

02

Fishi Sushi

Oblíbený podnik funguje v Olomouci už deset let a prošel si fází vývoje od malého take away pointu, kde si lidé sushi odnášeli v krabičce, přes podnik s pár místy k sezení až po stylovou restauraci pro sedmdesát hostů, která byla otevřena teprve vloni. Když pomineme skvostný minimalistický interiér doplněný moderními malbami od Pausera, je to především jídlo, za kterým sem fanoušci japonské kuchyně chodí. Krom pestré nabídky čerstvého sushi tu servírují i udon, ramen nebo oblíbené poke bowly. Aktuálně spolupracují s kuchařem Jakubem Horákem, který jako jeden z mála Evropanů vyhrál Washoku World Challenge – mistrovství světa pro nejaponské kuchaře ve vaření japonské kuchyně přímo v Tokiu. A aby toho Japonska nebylo málo, čepují tu japonské pivo Kirin Ichiban a podávají prémiový alkohol od Nikka Coffey. A pozor – otevřeno mají jen od úterý do soboty. → www.fishisushi.cz

The Keep

Když si jeho profil najdete na instagramu, představí se jako: Malý koktejlový bar, který by i Karel IV. nazval retro. Je tmavý, v gotických útrobách uzoučkého renesančního domu v samotném centru města je dost těžké ho najít, a přesto je tenhle bar neuvěřitelně populární. Nejspíš za to může i Jakub Hrbáček, který ho tu 25. ledna 2019 otevřel a který sbíral zkušenosti jako barman v Kanadě. Vsadil na nulový marketing a říkal si, že pokud to bude dělat dobře, lidé si to řeknou. A řekli. Celý koncept stojí na klidné historické a fantasy atmosféře s moderním barem, kde si člověk může dát originální koktejl i pivo z minipivovarů, naturální víno nebo dobrou medovinu.

→ www.instagram.com/thekeepcocktailbar

Cà Phê District

Stojí jen pár kroků od slavného Orloje, a přesto vám může dát pořádnou fušku ji v historických uličkách, které propojují různé pasáže, najít. Navíc, jelikož podle mnohých jde o nejlepší vietnamskou restauraci v Olomouci, může se klidně stát, že v ní bude plno (naštěstí si můžete přes Wolt objednat jídlo až k vašim dveřím). Pokud se vám však přesto podaří si sednout, bude to v nově zrekonstruovaných prostorách plných barevných lampionů. O ty ale nejde. Tady jde o jídlo a to je čerstvé, autentické a vytuněné. Samozřejmě si tu můžete dát závitky a variace polévek pho či rýžových nudlí, pravidelně tu ale nabízí i týdenní speciality.

→ wolt.com/en/cze/olomouc/restaurant/ca-phe-district

DOPORUČUJE

Celoživotní hezounek Zac Efron se ve wrestlingovém dramatu proměnil v nadmuže se třemi procenty tělesného tuku a hranatou čelistí.

Jeho fanynkám bychom výlet mezi provazy nedoporučovali.

Foto: Archiv Aerofilms

Text: Václav Rybář

kultura

Železný spár, co ve vás zůstane

Americký wrestling je u nás pořád velká neznámá. Uvědomujete si jeho existenci, protože se z něj často rekrutují herci v akčním žánru jako Dwayne Johnson nebo John Cena, ale jako fandové boxu nebo MMA se na partu svalovců v upnutých šortkách, co předstírají údery a cirkusácky na sebe skáčou z ringových sloupků, koukáte hodně mezi prsty. Wrestling je ovšem nejen show, je to i fyzický záhul a velký tlak na psychiku. Sportovní „cirkus“ vyprodává ve Státech obrovské haly a pro děcka z malých měst je stejnou jízdenkou ke slávě a živobytí jako americký fotbal nebo závody NASCAR. Ne nadarmo se v tělocviku děti učí zápasit, aby se pak v kostýmu od mámy a s nějakým originálním pokřikem nebo ukončovákem staly hvězdami okresního přeboru. Wrestler s Mickeym Rourkem ukázal neslavné konce podobných snílků, Železní bratři (v originále The Iron Claw) na to jdou z druhé strany, protože vám představí patriarchu Fritze Von Ericha. Má pět synů a neututlatelnou touhu je přivést ke slávě, kterou on sám nezažil. Podobných tatínků, jež si plní klukovské sny skrz své ratolesti (začnou tím, že je pojmenují po sobě), potkáte na libovolném sportovní klání tucet. Fritz ale provozuje svou vlastní wrestlingovou divizi, jeho synové spí v tělocvičně a otec je neustále žebříčkuje podle jejich výkonů. Potud to zní jako standardní rodinné drama o tom, jak skrz krev, pot a slzy dosáhneš vítězství. Jenže on se ho každý nedočká, a to teď mluvíme přímo o pětici bratrů. Tatínek despota to svádí na rodinnou kletbu, která ho postihla, když si vzal příjmení po manželce, ale divák v kině to uvidí trochu jinak. Železní bratři jsou fascinujícím dramatem s mimořádně trpkým ocasem. A má co říct i těm, kdo wrestling nenávidí, protože jeho poselství je přenositelné kamkoliv. V Texasu zná Von Erichovu kletbu úplně každý, ale film podle skutečných událostí bude úspěšně rezonovat i v českých rodinách.

→ v kinech od 7. března

Mzda za strach

Rizikový příplatek se občas hodí, ale nesmíte to s tím riskováním přehánět. Třeba převážet kamiony plné nitráku skrz aktivní válečnou zónu. Přesně o to se hrdinové Mzdy za strach pokoušejí. Jestli je vám název povědomý, možná jste viděli druhou adaptaci slavného románu, Mzdu strachu Williama Friedkina. Tam jely náklaďáky skrz nevyzpytatelnou džungli, tady ji střídá poušť a francouzská ochota proměnit v akční scénu i ranní přípravu espressa. I přes očividnou absenci neotesané chlapské energie, kterou je sedmdesátková verze pověstná skoro stejně jako neustálými průšvihy při jejím natáčení, se vlastně nelze na francouzskou novinku netěšit, protože jsou tu za volanty výbušných aut povědomé tváře, co pravidelně točí stravitelná akční béčka. → na Netflixu od 29. března

Godzilla x Kong: Nové impérium

Když studio vlastní hodně značek, dřív nebo později někoho napadne vzít dvě chřadnoucí a dát je dohromady. Takhle jsme se už dřív dočkali Freddy vs. Jason nebo Alien vs. Predator. I Godzilla s King Kongem už se jednou poprali, ačkoliv výsledky byly spíše vlažné. Tentokrát do toho šlápne Hollywood naplno, protože ukázky spíš připomínají hranou adaptaci bláznivé japonské anime. Godzilla tu hraje všemi barvami, Kong má obrovské kladivo, ale proti nim evidentně stojí vyšší váhové kategorie, takže si ti dva při prozkoumávání zapomenutého světa příšer budou muset trochu pomoct. Velké bratříčkování však nečekejte, spíš dvojnásobné množství rozmlácených aut, budov a památek.

→ v kinech od 28. března

Opičí muž

Neuvěřitelnou energií nabitý režijní debut Deva Patela. Tohle není Milionář z chatrče, tohle je John Wick z Bollywoodu, jak si ho nepamatujete. Jestli jste někdy viděli indické pojetí akce, které kašle na všechny fyzikální zákony a obaluje poletující muže, ženy a automobily do pestrých barev, tak to si rovnou škrtněte. Opičí muž je divoce prskající žánrový kotlík, nabízející cokoliv od dramatu a kriminálky přes komedii a satiru až po superhrdinský epos a zamyšlení nad nevyhnutelným světem nižších indických kast. Málokdy vidíte pár střípků z doposud neznámého filmu a chcete hned běžet do kina, abyste si doplnili zbytek skládanky. → v kinech od 4. dubna

Rozhovor dekády

Dvě židle. Dvě osoby. Devadesát minut. A je z toho drama zasahující nejvyšší politické špičky, rezonující mediální i skutečnou šlechtou starého i nového světa. Rozhovor dekády láká na komorní dialogovku i politický skandál. Svou úsporností by mohlo být lékem na všechny ty drahé blockbustery plné (zbytečných) efektů a záchran širšího vesmíru. Občas vám prostě stačí jen skvělý scénář, brilantní obsazení a šikovný maskér. Netflix se téhle látky chopil jistě i proto, že jeho diváci milují Korunu. Britská královská rodina naopak bude streamovací platformu nenávidět zas o fous víc. Za úspěch se holt platí.

→ od 5. dubna na Netflixu

Fallout

Seriálové adaptace videoher jsou žhavým trendem, o který se ale můžete snadno spálit. Důkazem budiž třeba snaha spoutat svět kultovní střílečky Halo. I Fallout, odehrávající se v postapokalyptickém světě bez pravidel, je vyhlížen se značnými obavami. Zalidnit kulisy zničených měst zajímavými postavičkami i tématy je vždy velkou scenáristickou výzvou. Ukázky slibují silnou ženskou hrdinku, větší porci černočerného humoru, než byste možná čekali, a velkorysý rozpočet, díky němuž kostýmy nevypadají jako z ochotnického divadla. Laťka očekávání je u skalních fanoušků skoro až v suterénu, takže Fallout vlastně nemůže neuspět. → od 11. dubna na Prime Video

Krotitelé duchů: Říše ledu

Úspěšně restartovaná série se vrací s partou složenou ze starých i mladých hrdinů. Už tu chybí ta nostalgie, kdy Reitman mladší restartoval dílo Reitmana staršího, ale dobrodružných filmů je v kinech zatraceně málo a další sezona Stranger Things je pořád daleko, takže proč se znovu nevrátit ke kořenům? Tentokrát navíc doslova, protože z maloměsta se vnučka Egona Spenglera vrací zpátky do New Yorku, aby tu staré gardě pomohla s vylepšením laboratoře. Akorát v momentě, kdy prastarý artefakt se zakletým démonem hrozí světu druhou dobou ledovou. Ukázky se snaží nalákat na trochu temnější a mrazivější (haha) podívanou, ale primárně jde o komedii stejně jako ve všech předchozích filmech.

→ v kinech od 11. dubna

Čest práci!

Ozubená kola civilizace ve strhující kolekci postřehů a fotografií. Za třicet let nezestárla ani o den a nyní znovu vychází pod hlavičkou Taschen.

Znáte ten vtip „Miluju práci, vydržel bych se na ni dívat celé hodiny“? Tak tady vtipy stranou, protože u obrovské bichle s fotkami Sebastiãa Salgady zmrzne úsměv na rtech i největšímu cynikovi. Slavného fotografa naší doby asi netřeba představovat, ostatně fotí profesionálně od půlky sedmdesátých let, kdy sekl s kariérou ekonoma a raději jel fotit lidi, co hodnoty vytvářejí jinde než přesouváním čísel z tabulky do tabulky. Jeho cit pro zachycení příběhů lidí, co jsou doslova těmi ozubenými koly, na nichž moderní doba stojí, lze fascinovaně pozorovat na tisícovkách fotek v mnoha jeho knihách. Je to svět, který často nevidíme a možná ani nechceme vidět, jakkoliv si jeho existenci uvědomujeme. Bez něj by se totiž všechno, co považujeme za moderní, zhroutilo jako domeček z karet. Svět za oponou je plný bolesti a zmaru, ale také zvláštní krásy

a poetiky. A v kontrastních záhybech Salgadových fotografií se zračí kontrast nás gaučových odborníků a poctivých fachmanů, co se živí rukama a posouvají svět manuálně k lepším zítřkům.

Reedice třicet let staré knihy mapuje historii manuální dřiny od doby kamenné až do dnešních dnů. Horníci z bohem zapomenutých koutů země, jejichž pronikavý zrak (tzv. thousand-yard stare, nezúčastněný pohled v dáli – znak těla, které již dávno opustila duše) se vám vpije do mysli a dlouho v ní setrvá. Kniha je rozdělena do několika kapitol podle odvětví. Zemědělství, těžba hornin či ropy, stavebnictví nebo produkce potravin. Ve všech oborech základní činnosti jde Salgado na dřeň a mapuje úsilí lidských „strojů“ v nejnižších patrech nenasytné ekonomické saně, která bere vše, ale dává jen velmi málo. Až budete tuhle kroniku číst ve vlastním obýváku

Mezi další od práce umazané Salgadovy knihy patří jednoznačně Kuwait: Desert on Fire z roku 1991. Po zhlédnutí osmi desítek fotografií této černobílé monografie si budete muset dát sprchu.

na gauči se šálkem dobré brazilské kávy a z kuchyně vám zavoní vepřová pečeně se zelím a knedlíkem, zkuste alespoň v duchu poděkovat nikoliv pánu bohu, ale všem těm rukám, co se na tom zázraku vašeho současného blahobytu podíleli. Díky Salgadově knize nezůstane jejich role zapomenuta.

Kniha fotografií ze série Workers, Sebastião Salgado, Taschen, 2 030 Kč (400 stran, 24,5 x 33 cm, k dostání v angličtině, němčině, francouzštině, portugalštině a španělštině).

Po deseti letech zpátky na místě činu

Tim Burton – režisér, producent, spisovatel, básník, výtvarník – se po deseti letech vrací do České republiky, aby opět provětral výtvory z nejtajnějších zákoutí své mysli. Filmový vizionář propojuje nevinný svět dětství s temnou stránkou lidské existence a vypráví příběhy napříč žánry a styly. A nemyslete si, Tim Burton není jen to příjemné retro z devadesátek, kdy nám představil svého gotického Batmana a bizarního Střihorukého Edwarda. Výstava přibližuje více než padesátiletou uměleckou dráhu tohoto výtvarného vypravěče, který své temně laděné příběhy vždy dokáže odlehčit svou charakteristickou nadsázkou a hu-

Průvan na poličce

Do zákulisí oklikou

Koukáte na netflixovské dokudrama F1: Touha po vítězství nikoliv kvůli jezdcům, ale protože vás baví extempore šéfů stájí? Pak jste rozhodně nemohli přehlédnout Steinera, dnes již bývalého šéfa stáje Haas. Sprostý, přímý a věčně vybuchující čertík z krabičky vás na stránkách knihy osobitě provede jedním rokem šéfa stáje F1. Je to nefiltrované opáčko, které potěší i skalní fanoušky sportu a kromě hurónských historek nabídne i dostatek přidané hodnoty. Pro malé i velké kluky povinná četba.

Přežít a závodit

– Jeden rok šéfa stáje F1 Günther Steiner

morem. Od minula stihl Burton pracovat třeba na Sirotčinci slečny Peregrinové pro podivné děti, seriálovém velehitu Wednesday nebo na pokračování své duchařské komedie Beetlejuice, která bude mít premiéru letos na podzim.

Návrat do Prahy navazuje na celosvětové turné, které potěšilo návštěvníky nejlepších světových muzeí a galerií včetně Muzea Maxe Ernsta v Bruhlu, Galerie umění Mori v Tokiu, Muzea Franze Mayera v Mexiku a mnoha dalších.

Výstava představí více než 530 děl, včetně storyboardů, skic, scénografií, loutek a fotografií. Nebudou chybět ani Karlík a továrna na čokoládu, Mars útočí!

Kdyby zdi mohly mluvit

Tzv. pražská série Dana Hrubého (především Pražské mordy a jejich pokračování) je lákadlem nejen pro čtenáře odkojené Vltavou. Atmosféra jak vystřižená z Dobrodružství kriminalistiky a detailně popisované dobové reálie. Zajímá vás, kde dožívala první láska Jana Masaryka? Kde si našel svou českou manželku později zavražděný švédský premiér nebo co se doopravdy dělo za zdmi Werichovy vily? Desítky příběhů a pikošek, které můžete dát k dobru v hospodě nebo v metru, kde se tahle kapesní kniha čte jedna báseň.

Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou

Dan Hrubý

a Ukradené Vánoce, přičemž Tim Burton na pár dní přijede i osobně. Detailní info a možnost zakoupit vstupenky předem najdete na www.timburtonpraha.cz

→ Tim Burton: Návraty, 1. 5. – 30. 9., Obecní dům, Praha

Lunární čtení

Měsíc je tu s námi 4,5 miliardy let. Víme o něm spoustu věcí, ale občas je těžké oddělit pojmy od dojmů, fakta od smyšlenek, jež mají za úkol manipulovat davy z politických či náboženských důvodů. Kniha Our Moon: How Earth's Celestial Companion Transformed the Planet, Guided Evolution, and Made Us Who We Are je vyčerpávajícím portrétem našeho oslnivého nočního hlídače a čtením, které vás vezme tisíce let zpátky, abyste plně pochopili význam a vliv, jež onomu vesmírnému šutru lidské pokolení napříč věky připisuje.

Our Moon

Rebecca Boyle

Dějepis bez dějin

Jak chcete psát knížku o počátcích lidstva, když po sobě naši nejvzdálenější předkové nenechali žádné stopy? Antropologové Graeber a Wengrow se o to přesto pokusili. Jejich dekádu trvající mravenčí práce se stala před třemi lety okamžitým bestsellerem, český překlad vychází právě teď. Autoři vycházejí nejen z nejnovějších archeologických poznatků, ale obšírně zkoumají i tzv. krizi lidství. Jak jsme došli tam, kde jsme teď, a proč jsme na některé z křižovatek nešli jinudy? Je to zásadní otázka, kterou si v uspěchané době člověk jen tak nepoloží. Ještě že občas může otevřít podobnou knížku. Úsvit všeho

David Graeber a David Wengrow

Život, smrt a dílo Rozze Williamse

V panteonu gotického rocku je jen málo jmen, která září v temnotách tak jasně jako Rozz Williams, tajemný frontman kultovní kapely Christian Death.

TEXT Karel Buriánek

U příležitosti čtvrtstoletí od úmrtí Rozze Williamse (alias Rogera Paintera) a také 60. výročí od jeho narození se dokončuje impozantní dokument o této zásadní postavě nejenom gotického rocku. Po dobu dvou let vznikala mozaika rozhovorů s třiadvaceti blízkými spolupracovníky a přáteli Rozze Williamse, kteří ho znali osobně, včetně jeho rodiny, Evy O, Gitane Demone, Rikka Agnewa, Rona Atheye a mnoha dalších. Společně s hudebním archivem, tunou fotografií, uměleckých děl, videí Rozze Williamse, Christian Death, Shadow Project, Premature Ejaculation a všech projektů, na kterých Rozz během svého života pracoval, tak vznikne fascinující příběh jeho života a díla. Odkaz, který Rozz Williams světu zanechal. Nico B, Rozzův blízký přítel a dlouholetý spolupracovník, přináší do projektu jedinečný pohled a kombinuje osobní vhled s rozsáhlou škálou rozhovorů s těmi, kteří při Williamsovi stáli po celou dobu jeho kariéry. Cílem dokumentu bez názvu není jen zmapovat historii hudebníka, ale zachytit podstatu kulturní ikony, jejíž vliv přesahuje rámec jeho hudby.

Speciální benefiční akce, která se uskutečnila 15. března na pozadí ikonické zednářské lóže na hřbitově Hollywood Forever, místa se stejně bohatou historií jako Williamsův vlastní odkaz, podpoří závěrečné fáze střihu a postprodukci dokumentu. V Hollywood Forever je mimochodem uložen i popel Rozze Williamse.

Nico B. byl dlouhá léta blízkým přítelem Rozze Williamse. Vede společnost Cult Epics, která v průběhu let vydala na deskách několik zajímavých a obskurních titulů. Krátce před Rozzovou smrtí s ním spolupracoval na filmu Pig a v roce 1999 vydal biografickou knihu The Art of Rozz Williams: From Christian Death to Death, která obsahuje Rozzovy kresby, texty písní, letáky z mnoha Rozzových hudebních vystoupení a skvělé fotografie.

Eletronická mantra o neutěšeném stavu současného světa

HIDE je elektronické duo z Chicaga, které už podruhé přijíždí do klubu na pražské Štvanici se svojí vlastní znepokojující reflexí společnosti, mezigeneračních traumat a bezvýchodnosti západní civilizace.

Heather Gabel je zodpovědná za vokály a Seth Sher za všechno ostatní, co dotváří ultimátní elektronický chaos. Provokativní a konfrontační hluková stěna se často vydává vstříc tíživým sociálněpolitickým tématům i filozofickým úvahám. Záměrně, s minimálními sonickými prostředky, opouští tradiční hudební koncepty a struktury, aby primárně pracovali s hypnotickou mantrou a ohlušujícím elektronickým dusnem, které syrově a neurvale nutí spíš k zamyšlení než k EBM groove extázi a tanci. Jako jejich support se představí Gertie Adelaido. Její debutové album „Immortality Betweeen Paranoia and Virus“ vyjde brzo, ale téměř celé již zaznělo živě před Xiu Xiu, Leya, Dreamcrusher, na Creepy Teepee nebo právě v Bike Jesus během společného koncertu s Pharmakon v prosinci loňského roku. Křik, zpěv, harsh noise, ale hlavně poselství – boj za lidská a zvířecí práva, to vše zabaleno do drsné a přitom křehké melancholie.

Hudební novinky

Kontravoid

Detachment

J Cameron Findlay alias Kontravoid byl ve svém subžánru vždy tak trochu chameleon. Jeho pojetí ostré a zároveň temné EBM roku 2024 prezentuje v nejnovější kapitole dystopického kánonu Detachment. Někde přesně napůl cesty mezi tvorbou Assemblage 23 a techno miláčkem Filmmakerem rozehrává svoji cinematickou rošádu. Jsou to 90. léta, třpyt i lascivnost tehdejších tanečních klubů, které by v dnešním hyperkorektním prostředí stěží obstály. Když se z songu Losing Game vyloupne vokál hostující Chelsey Crowley, je to přesně ten moment, kdy chcete proplouvat bezčasím a oslepeni stroboskopem tančit v tom nejvíc vyhajpovaném newyorském klubu v době, kdy kulminovala hysterie jménem electroclash.

The Body & Dis Fig

Orchards of a Futile Heaven

Před vydáním svého společného debutového alba se podělili o působivý singl Dissent, Shame. Čistá droneová brilance, skrytá v minimalistické špíně, zachycuje ničivou tsunami sakrálního hluku a abrazivních textur a vyvolává tíživé emoce, aby v jejím klimaxu přešla do naprosto okouzlující a očištění přinášející sborové pasáže. Jde o testament potvrzující fakt, že The Body a Dis Fig jsou zkušení zvukoví sochaři, kteří mají výjimečnou schopnost vytvářet hluboce působivou hudbu, která je zároveň dojemná, trýznivá i vzrušující. Jejich rozdílný přístup do sebe dokonale zapadl a tak není divu, že nové album je dokonalou syntézou dvou excentrických světů, vrstvící hutné miasma zkreslení s intenzivními beaty a éterickým hlasem.

→ Bike Jesus, čtvrtek

18. 4. 2024, od 20.00

The Chisel

What A Fucking Nightmare

The Chisel vznikli na začátku roku 2020, po třech úspěšných singlech vydali na konci listopadu 2021 svůj debut a okamžitě se zařadili mezi nejnadějnější punkové kapely současnosti. Jejich eklektický sound vychází z klasického ostrovního punku, ale zcela logicky do něj míchá i Oi!, anarcho, UK-82 a hardcore, přičemž autenticky spojuje zvuk raných osmdesátek s aktuálními trendy na britské punkové scéně. Druhé album What A Fucking Nightmare je dokonalým soundtrackem pro vcelku spravedlivé běsnění rozpadající se společnosti, ve které nic nefunguje a kde se všichni zdají být permanentně nasraní stavem věcí. Brutální krása The Chisel spočívá v tom, že jejich vztek je bezbřehý a prezentace tak intenzivní.

The Jesus And Mary Chain

Glasgow Eyes

Trochu retra nikoho nezabije. Glasgow Eyes je teprve druhé album reunionu, který začal v roce 2007, téměř deset let po hořkém rozchodu bratrů Reidových. Co od něj čekat? No přece staré dobré The Jesus And Mary Chain! Přesně jak je jednou popsal jejich budoucí bubeník Bobby Gillespie – Suicide meets Generation X meets The Velvet Underground. Je v tom hodně sentimentu, desku nahrávali ve studiu Mogwai Castle of Doom v Glasgow, takže to i pro ně samotné byl jakýsi symbolický návrat domů. Glasgow Eyes nejen posouvá samotný příběh The Jesus And Mary Chain, ale zároveň působí jako dokonalý návrat ke kořenům debutu Psychocandy a Just Like Honey. Na tom není nic špatně.

kultura

Pohled do zákulisí

Americká společnost Live Nation Entertainment má pod svými křídly celou řadu aktivit, které jí jen za loňský rok vynesly příjmy ve výši necelých 23 miliard dolarů. Krom jiného je největším světovým organizátorem koncertů, kterých za rok v průměru uspořádá něco kolem 20 000. Na tomto čísle má podíl i česká pobočka. O jejím fungování jsme si povídali s Ondřejem Pojzlem, který má na starost marketing.

TEXT Petr Jansa FOTO David Turecký

Žil jsem v domnění, že Live Nation pořádá hlavně koncerty, a vy jste přitom před pár dny přišli s předprodejem zápasů dvou týmů NHL. To je nějaká novinka?

Zas taková novinka to není. Zápasy NHL už jsme pořádali několikrát a mají obrovský úspěch. Je to tak, že NHL vyjíždí s vybranými týmy do Evropy odehrát pár přípravných zápasů, a jelikož Česko je hokejový národ, rádi zavítají i k nám. Letos v říjnu to budou dva zápasy New Jersey Devils a Buffalo Sabres v pražské O2 areně. Není to jen o těch koncertech, jak si lidé často myslí. Jsme největší světová agentura na pořádání eventů, kam spadají hudební vystoupení, ale třeba právě i sport. Krom zápasů NHL World Series máme licenci na pořádání formule 1 v Las Vegas. Ten rozptyl je docela velký a dává to smysl.

Co všechno máte na starost tady v Česku?

Naším úkolem je vlastně všechno spojené s eventem. Od zabookování

umělce a vyhledání vhodného místa akce přes nastavení cen a komunikaci s ticketingovými společnostmi až po stavení stage nebo vybudování areálu. To je třeba případ koncertů v pražských Letňanech, kde je za normálních okolností letiště. My si ho na pár dnů či týdnů pronajímáme a v jeho prostorách musíme postavit pódium, tribuny nebo oplocení a vyřešit spoustu dalších věcí nutných k tomu, aby ten koncert bez problémů proběhl. Já osobně mám na starost marketing, takže domlouvám promo koncertů, nastavuji online kampaně, ale umělcům domlouvám i rozhovory do vybraných médií.

Takže se dá říct, že jim poskytujete služby na klíč.

V podstatě je to tak. Když má umělec s Live Nation celosvětovou smlouvu, firma se postará o všechno. Kapela se třeba rozhodne, že chce jet turné po Severní Americe, Jižní Americe a Evropě. A Live Nation to celé zařídí.

Můžete být konkrétnější, jak jste do celého procesu zapojeni vy v Česku? Tak třeba loňské turné The Weekend. Z Londýna přišla poptávka po koncertě a my na ni zareagovali konkrétními informacemi včetně toho, kdy a kde by koncert mohl být, pro kolik by bylo vystoupení lidí a kolik by to stálo. Podobně odpověděly další pobočky z celé Evropy a management The Weekend se pak rozhodoval, jestli na jednotlivé nabídky kývnou, nebo ne.

Co většinou stojí za tím, že umělec nepřijede, ale vystoupí třeba v sousední Vídni či Berlíně? Tak to letos bylo třeba s Madonnou.

Madonnu chce každý trh. Je tam totiž velká pravděpodobnost, že ten koncert bude mít úspěch. Neříkám, že vždycky, občas se i u velkých interpretů stane, že se nevyprodá, ale Madonna je jedna z těch zaručenějších. Opět nám přišla informace, že se chystá turné a kolegové z bookingu vypracovali jejímu managementu nabídku. Když je tour například v březnu, musíme zjistit,

Ondřeje Pojzla jsme fotili v pražském Forum Karlín těsně před vystoupením zpěvačky Zary Larson, jejíž koncert tu společnost Live Nation začátkem března uspořádala.

Ondřej je jedním z patnácti členů týmu české pobočky Live Nation, kteří světoznámým umělcům poskytují služby na klíč.

jaké máme v tom čase volné termíny v O2 areně, protože tou dobou tam bývá hokej a pro konání koncertu se musí celá plocha upravit. Pak pošleme cenovou nabídku – kolik jim za ten koncert můžeme nabídnout, za kolik by se prodávaly vstupenky, kolik lidí může přijít – a oni si ji vyhodnotí a rozhodnou se, zda jim ta Praha do tour zapadá. Velmi důležitým faktorem je i to, kde proběhne předcházející a kde následující koncert kolem toho námi nabízeného data. Kdyby byl jeden den třeba v Portu, druhý den by těžko proběhla Praha. A u toho Madonnina turné nám to tentokrát nevyšlo. Nevhodná konstelace.

Na co všechno máte v týmu lidi? Stavíte sami i stage?

Ano. Krom kluků z produkce, kteří dávají dohromady halu nebo areál, kde koncert proběhne, máme třeba i bezpečnostního koordinátora. Každý umělec pak samozřejmě přijede s tý-

mem svých lidí a s kamiony vezoucími rozloženou stage. Přesně vědí, co kam patří, a naši lidi jim v tom stavění i rozkládání pomáhají. Všichni musí být ohromně efektivní, čehož si můžete všimnout bezprostředně po akci. Deset minut po koncertě už nabíhají bedňáci a všechno rozebírají, aby mohl koncert vyrazit do dalšího města. Ta efektivita tam musí být obrovská, protože každá hodina nás stojí platy brigádníků, a kdyby se něco zpozdilo, ohrožuje to konání dalšího koncertu.

Staráte se i o takové věci jako ubytování těch hvězd a jejich týmů?

Přesně tak. Máme kolegyni, která jim hledá a bookuje hotely, další kolegyně zajišťuje catering a věci spojené s gastrem. Samozřejmě musíme počítat s tím, že každá kapela či umělec má své požadavky, kterým musíme vyjít vstříc. Někdo je vegetarián, někdo vegan, někdo naopak masožravec.

A na nás je, aby byli spokojeni a mohli se soustředit na svůj výkon.

Kolik vás na to všechno je?

Základní tým tvoří zhruba patnáct stálých zaměstnanců.

A kolik akcí v průměru za rok pořádáte?

Něco mezi čtyřiceti a padesáti. V jednotkách jsou to koncerty typu Rammstein či Depeche Mode pro 60 000 lidí, pak jsou tu akce v O2 areně pro nějakých 16 000 lidí a nově děláme i malé klubové koncerty třeba jen pro 300 lidí. Chceme se zaměřit i na ty vycházející hvězdy. Ona každá velká kapela někdy začínala v malém klubu a my s nimi chceme spolupracovat hned od začátku. Máme teď v týmu novou kolegyni, která se snaží soustředit právě na vycházející hvězdy. A taky náš ředitel Robert Porkert, který se v tom oboru pohybuje už 30 let a dělal tu koncerty těch nej-

větších hvězd, umí odhadnout, jestli budou mít úspěch.

Hledáte tyhle vycházející hvězdy i mezi českými kapelami?

Tam je to trošku jinak. Když už se soustředíme na českou a slovenskou scénu, musí to být ti největší z největších. V minulosti to bylo třeba turné Lucie, kapely Team nebo koncert Katapultu ve Fóru Karlín.

Ptám se i z toho důvodu, že do tohoto segmentu se teď pustil Leoš Mareš a zdá se, že mu to pořádání koncertů Čechů pro Čechy docela funguje. Proč jste s něčím takovým nepřišli vy?

České kapely a interpreti většinou nepotřebují agenturu, jakou jsme my, aby jim koncert zprostředkovala. Česko je tak malé, že si to buď zajistí sami, nebo jim pomůže label, který s nimi spolupracuje. Od Supraphonu přes Universal až po Warner Music. To, co dělá Leoš Mareš, je takové vyzobávání jednotlivých umělců a jejich spojení s velkolepými scénami a vizuálními efekty. To my vůbec neděláme. Když to řeknu hloupě, nám přijde zabalený produkt, který rozbalíme, aplikujeme na Česko, uděláme koncert, zabalíme ho a odešleme dál. Nemáme prostředky, lidi ani čas vymýšlet a organizovat koncert po Česku. Ono se to nezdá, ale domlouvat se s každým pořadatelem v různých městech, za kolik by to bylo, jaký je volný termín a tak dále, to není žádná sranda a je k tomu potřeba velký tým lidí. Proto to nechceme dělat.

Soustřeďujete se tedy jen na velká jména. Když se budeme bavit o těch

zahraničních, je to, že jste součástí celosvětové sítě Live Nation, nějaká páka, jak sem přivézt světovou hvězdu i bez toho, aniž by pořádala evropské turné?

Tak to bohužel nefunguje, ačkoliv vloni se nám povedlo na náš festival Prague Rocks dostat Gwen Stefani. Krom Prahy tou dobou nekoncertovala nikde jinde v kontinentální Evropě. Výhodou bylo, že to byl náš festival, veškerá technika byla naše a jediné, co ona musela udělat, bylo se s týmem sebrat, přijet do Prahy a zazpívat. Měli jsme štěstí a bylo to super vystoupení. Nějaký jiný umělec by ale mohl trvat na vlastní technice a štábu, což by bylo šíleně nákladné a nevyplatilo by se to.

Anebo by to šlo vyřešit tak, jako to teď německá pobočka Live Nation udělala s koncerty Adele, pro které postaví amfiteátr na míru. To je pravda. Obzvláště, pokud je to amfiteátr pro 80 tisíc lidí jako v tomhle případě. Během několika koncertů tak Adele na jednom místě uvidí 800 tisíc fanoušků a organizátor přitom nemusí řešit dopravu a ušetří obrovské náklady.

A přinese mu to obrovské příjmy. Když si to zkusmo spočítám s průměrnou cenou vstupenky za 5 000 Kč, vychází mi to na nějaké 4 miliardy. Je to obrovská věc a co si pamatuji, něco takového se dělá vůbec poprvé.

Proč myslíte, že zvítězil Mnichov? Vy jste pro Prahu takové ambice neměli? Myslím, že Německo vybrali z toho důvodu, že lidi tam stále ještě mají peníze a jsou ochotni za ten koncert vydat nemalé prostředky. Navíc

Mnichov je v centru Evropy, kam to všichni mají relativně blízko. U nás bychom se o něco takového samozřejmě mohli pokusit, ale je tu jeden zásadní problém. Chybí tu infrastruktura, lépe řečeno místo, kde takový koncert uspořádat.

Co třeba Strahov? Ten má kapacitu nějakých 56 000 míst k sezení a 250 000 ke stání.

To je sice pravda, ale na strahovském stadionu se už z bezpečnostních důvodů nedají pořádat větší akce. Pod ním jsou kapacitně Letňany, které jsou fajn, ale ne všichni umělci tam chtějí koncert uspořádat. Na prvním místě je pro ně vždycky zážitek, který chtějí dopřát fanouškům, a když na letišti začne foukat vítr, ten zvuk prostě odnese a lidi vzadu nebudou spokojení. Počasí člověk neporučí. To všechno je důvod, proč jsme tu v posledních letech neměli třeba Coldplay nebo Beyonce, kteří jeli velká tours a Prahu vynechali. Potřebovali bychom nějaký velký stadion nebo halu pro čtyřicet a víc tisíc lidí.

Co třeba Eden?

Ten má kapacitu 30 000 lidí a to je pro ty velké hvězdy málo. Navíc v Edenu se musí počítat s tím, že je to v první řadě fotbalový stadion, kde je na ploše trávník. Ten se během koncertu samozřejmě zničí a na nás jako na promotérovi, je zajistit, že se ten travní koberec vrátí do původního stavu. To jsou pak tak vysoké náklady, že se nevyplatí během sezony organizovat jen jeden koncert.

U Coldplay nebo Beyonce je asi jistota, že by se koncert vyprodal. Máte

„Tak obrovská akce, jako série koncertů Adele v Mnichově, se dělá vůbec poprvé. U nás bychom se o něco takového mohli pokusit, ale je tu jeden zásadní problém. Chybí místo, kde takový event uspořádat.“

„Kdyby se koncerty dělaly pořád jen v Praze, lidi to omrzí,“ vysvětluje Ondřej, proč v poslední době čím dál víc světových hvězd vystupuje v krajských městech.

„Náš historicky nejúspěšnější koncert je Rammstein. 120 tisíc vstupenek se vyprodalo během tří týdnů, což bylo naprosto neuvěřitelné. Je to jejich nový rekord, který jsme absolutně nečekali.“

nějaké takové osvědčené kapely, které na Čechy vždycky zaberou?

Ta záruka tam není nikdy. Když jsme dělali po covidu koncert Rammstein, okamžitě se vyprodal. Přidali jsme další a tam už se to prodávalo podstatně pomaleji a ještě dva týdny před koncertem byly v nabídce lístky. Teď jsme udělali další koncert, na který se 120 000 vstupenek vyprodalo během 3 týdnů. Naprosto neuvěřitelné. To je jejich nový rekord, který jsme absolutně nečekali. U některých umělců si je člověk jistější, ale pořád je tam nějaké procento pochybností. A ono taky co funguje v Polsku nebo v Rakousku, nemusí fungovat u nás.

Jaký byl váš historicky nejúspěšnější koncert?

Právě ti Rammstein. Ale to není jen český úspěch. Oni jsou opravdu výjimečná kapela a zájem o ně je všude. Jsou jednou z mála kapel z kontinentální Evropy, která je schopná vyrazit do severní Ameriky a vyprodávat tam stadiony. Když se podíváte na jejich web, uvidíte, že většina koncertů je beznadějně vyprodaných.

Kolik tohle dokáže světových zpěváků a kapel? Možná Coldplay nebo U2. Rammstein bezesporu patří do té top 20.

V poslední době mě zaujalo, že světová jména začínají vystupovat v okresních městech. Sting v Plzni, Bryan Adams v Brně, Ed Sheeran v Hradci. Co je to za trend?

Já můžu mluvit pouze za Stinga a Bryana Adamse. Sting je neuvěřitelný, lidé na něj chtějí jít všude. V Česku je už po čtvrté za 18 měsíců a vždyc-

ky se vyprodá. A když teď řeknu, že za rok tu bude znovu, vyprodá se zas. Kdyby ale dělal pořád koncerty v Praze, lidem se to omrzí. Když ho dovezeme do krajských měst, lidi budou nadšeni, že k nim přijela taková hvězda. Potvrdily to jeho koncerty ve Slavkově a Pardubicích.

V půlce března proběhl koncert Neila Horana, který podobně jako Harry Styles prošel skupinou One Direction. V červnu je v plánu koncert australského zpěváka Troye Sivana, který je teď hodně v kurzu. A pro koncert obou jste vybrali relativně malou Sportovní halu Fortuna. Proč?

Ta hala má kapacitu 8 000 diváků, což je přibližně polovina O2 areny. Oba jsou sice už světové hvězdy, ale u nás jsou pořád relativně menší na to, aby vyprodali ještě větší halu. I když se oba prodávají dobře, musí ještě vyrůst.

Máte nějakého osobního favorita, kterého byste do Česka rád přivezl?

To by byl dlouhý seznam. Já osobně Oasis nebo Daft Punk, pokud by se zase dali dohromady.

Ještě bych se rád bavil o cenách vstupenek, které podle mého v poslední době dosahují rekordních výšin.

Utkvěl mi třeba VIP lístek na Mariku Gombitovou za 16 000 Kč.

Co se cen VIP lístků týče, jejich součástí je většinou i meet & greet, kdy si lidé mohou s interpretem udělat fotku nebo mu položit nějakou otázku. U těch velkých kapel, které děláme, to v nabídce většinou není, nicméně třeba Akon to fanouškům nabízí, myslím, že za nějakých 10 000 Kč.

Když porovnám ceny vstupenek na stejné interprety v Evropě a USA, je to diametrální rozdíl. Čím to je? USA je specifický trh, platí tam jiné podmínky než v Evropě a to se může projevit na ceně vstupenky. Občas se Američanům vyplatí koupit si letenku, zaplatit hotel a vyrazit na koncert do Evropy.

V poslední době se hodně řeší překupníci. Všímám si, že se začínají objevovat lístky svázané s konkrétní osobou a v Londýně jsem dokonce vstoupil do ABBA Areny jen s tzv. živým QR kódem v online aplikaci, ne přes jeho screen shot. Jak to funguje u nás?

My se zatím stále snažíme hlavně o osvětu, všude píšeme a říkáme, aby si lidi vstupenky kupovali pouze od oficiálních prodejců.

Což ale vždycky nejde, když je hned vyprodáno. Přiznávám, i já se nechal podvést.

Systém, který dnes používají ve vybraných zemích s živým QR kódem, funguje dobře. Na druhou stranu však jde o věc, která je extrémně systémově náročná. My se snažíme bojovat s překupníky tím, že dáváme omezení počtu vstupenek, které si jeden člověk může koupit. Teď navíc Ticketmaster zavedl oficiální resale. Když se někdo nemůže vybrané akce zúčastnit, lístek můžete dát zpátky do prodeje a někdo další si ho může oficiální cestou koupit. Je tam sice poplatek za zpracování, ale je to legální a víte, že vás nikdo nepodvede. Proto je dobré i teoreticky vyprodané akce pořád sledovat.

V podstatě čtu pouze biografie

Rudy Linka (63) je jeden z nejlepších jazzových kytaristů na světě. V 80. letech utekl z Československa do Švédska, dnes žije v USA, ale domů se často vrací – pro veřejnost tu zdarma pořádá úspěšný Bohemia JazzFest, moderuje hudebně zábavný pořad One Man Show a za odpočinkem jezdí na Šumavu, kde má chalupu i knihovnu. Která biografie nejlépe popisuje New York? A proč je důležité vědět, že v Texasu nerostou brambory?

TEXT David Hron FOTO David Turecký

Z Československa jste odešel v devatenácti. Vzal jste si sebou tehdy nějakou knížku?

Jo! Měl jsem ji zabalenou v Rudém právu a byly to Hovory s TGM od Karla Čapka, protože se mi hrozně líbil Čapek a taky se mi hrozně líbil Masaryk. Tenkrát jsem nevěděl, jestli ta knížka zakázaná je, nebo není. A to bylo na tom komunismu tak hrozný – člověk jenom tušil a sami jsme se cenzurovali – tohle asi jo, a tohle asi ne. Hovory s TGM mám i ve švédštině. Když jsem potkal moji ženu Annu, tak jsme chodili na aukce knih. Nic okázalého. Pořádali je lidi, když se stěhovali nebo se zbavovali pozůstalosti. A jednou jsem v té bedně viděl Hovory s TGM ve švédštině. Byly to tři bedny knih. Přihazoval jsem, jenže byl ještě jeden

zájemce, který také pořád přihazoval. Tak jsem si vzal toho Čapka a řekl jsem mu: „Ty ostatní si můžeš vzít.“ (směje se) On se na mě koukal, jako že jsem úplný idiot, což jsem tenkrát asi byl. Ale my jsme měli tak malý byt, že jsem si ty tři bedny knih stejně nemohl vzít.

Jak knihy nakupujete dnes?

Kupuju plno knih z druhé ruky. Mně se totiž hodně líbí knížky o architektuře, ale nechci za ně utrácet tolik peněz, protože jsou opravdu drahé. Takže mám plno knížek, které bych neměl mít a které si nezasloužím, protože nejsem architekt. (směje se) Ale baví mě jimi listovat, a dokonce mám pocit, že architektura má velice blízko k hudbě. Pokud bych nebyl muzikant, asi bych byl architekt.

Cestujete po celém světě. Čtete papírové knihy, nebo ze čtečky?

Knížky, které mám rád, obyčejně bývají hodně tlustý. Takže když cestuju, tak používám reader – čtečku, ale vždycky si ty knížky koupím i fyzicky. Když se mi kniha líbí, tak ji chci zkrátka mít. A hrozně mi vadí, že e-knihu si ode mě nemůže nikdo půjčit. Kdežto papírovou knížku si ode mě může někdo další půjčit a přečíst si ji nejen příští měsíc, ale i za padesát let.

Kde máte knihovnu?

Hlavně v New Yorku. Já mluvím česky, anglicky i švédsky, a dokonce švédsky i čtu, protože jsem ve Švédsku žil pět let a jinou řeč jsem tehdy neuměl. To je vždycky výhoda. Jakmile umíte anglicky, už je to těžší. Anglicky jsem se naučil, až když jsem v Americe

„Hovory s TGM jsem měl zabalené v Rudém právu. Hrozně se mi líbil Čapek a taky se mi hrozně líbil Masaryk. Tenkrát jsem nevěděl, jestli ta knížka zakázaná je, nebo není. A to bylo na tom komunismu tak hrozný – člověk jenom tušil a sami jsme se cenzurovali.“

studoval. A příští rok budeme v New Yorku žít už čtyřicet let. Čtyřicet let! Za tu dobu mám plno českých knížek, moje žena Anna má plno švédských knížek, a nejvíce máme anglických knížek. Ty všechny jsou v New Yorku a na českou chalupu jsem přivezl knihy, které jsou v podstatě o hudbě nebo jsem je koupil po Evropě.

Vaše šumavská knihovna není úplně obyčejný kus nábytku, že?

Vyrobil ji náš kamarád, svářeč. Jsou to v podstatě svařené kusy železa a moc se mi líbí. Akorát teď už je plná a další knihy není kam dávat.

Jaký jste čtenář?

Já v podstatě čtu pouze biografie. Nic jiného. A to proto, že jsem cizinec, který chce svou novou zemi poznat co nejvíc. Nikoli historické knihy, ale biografie vám toho spoustu poví nejen o dané osobnosti, ale dají vám obrovské množství informací. Tedy když jsou napsané dobře.

Pokud chci poznat New York, jakou biografii bych si měl přečíst?

Určitě Roberta Cara, jednoho z nejlepších odborníků na biografie. Popsal to, co kdyby mi někdo vyprávěl, tak bych řekl, že to není možný, a přiblížil mi město, které miluju. Napsal třeba knížku The Power Broker – Robert Moses and the Fall of New York. Je o politikovi a územním plánovači Robertovi Mosesovi, jednom z nejschopnějších lidí na světě. V demokratické zemi toho postavil víc než

Adolf Hitler ve fašistickém Německu. A jak to udělal? Za prvé byl obrovsky schopný, měl neskutečný budget a neustále stavěl. Tunel mezi Brooklynem a Manhattanem postavil Robert Moses, Jones Beach postavil Robert Moses, Lincoln Center postavil Robert Moses i všechny dálnice, které vedou z Manhattanu. A když stavěl dálnice, tak to vypadalo, jako když jedete parkem, takže nebyly rovný, ale vlnily se a každý most na nich byl jiný. Ale sám neměl řidičák, protože měl vždycky řidiče. Až si přečtete tuhle knížku, tak New York uvidíte úplně jinak. Robert Caro napsal ještě čtyřdílnou biografii o prezidentovi Lyndonu Johnsonovi. První svazek začíná osidlováním Texasu a na třiceti stránkách Caro popisuje, proč v Texasu nerostou brambory. Je tak úžasný spisovatel, že čtete, obracíte stránku po stránce a jen to hltáte. A najednou víte, proč nerostou brambory v Texasu, i když se je tam všichni Evropané, včetně Čechů, snažili vypěstovat. Lyndon Johnson ještě nebyl na světě, ale všechno souvisí se vším a najednou zjistíte, že se učíte o historii Spojených států. Proto čtu biografie. (směje se)

Máte tip na nějakou biografii o hudebníkovi?

Třeba Keith Richards, kytarista Rolling Stones, napsal skvělou autobiografii. Ze začátku je šíleně nudná, protože popisuje, jak se stali slavnými, jak měli plno peněz, brali drogy a pořád je zavírali. Člověk to čte a říká si, vždyť je to vlastně o ničem.

Rudy Linka emigroval z Československa v 80. letech. Tehdy s ním Hovory s TGM cestovaly do Švédska, kde studoval skladbu na Stockholm Music Institute, a také potkal svou ženu Annu. Jejich knihovna tak kromě knih v češtině a angličtině obsahuje i kousky psané švédsky.

“Vyrobil ji náš kamarád, svářeč. Jsou to v podstatě svařené kusy železa a moc se mi líbí. Akorát teď už je plná a další knihy není kam dávat,” říká muzikant o své knihovně. Ta stojí v šumavské chalupě, kterou Linka koupil a zrekonstruoval.

„Keith Richards napsal skvělou autobiografii. Popisuje, jak se stali slavnými, jak měli plno peněz, brali drogy a pořád je zavírali. Člověk to čte a říká si, vždyť je to vlastně o ničem.

A najednou, začne Richards psát o tom, jaké to je hrát na kytaru. A to je tak skvěle napsaný, že není lepší knížky.“

Pořád se to opakuje. A najednou, asi po jedné třetině, začne Richards psát o tom, jaké to je hrát na kytaru, jaký je to pocit a proč hraje. A to je tak skvěle napsaný, že není lepší knížky.

Co máte teď rozečteného?

Právě jsem dočetl knihu Waltera Isaacsona o Leonardu da Vincim. Miluju

Itálii, a když jsem hrál nedávno v Miláně, šel jsem se podívat na Poslední večeři. Průvodkyně ale mluvila velice špatně anglicky a říkala tak banální věci. Teď už vím, že až budu hrát ve Florencii, tak určitě pojedu do Vinci.

Jste autorem autobiografie Na cestě domů… vždycky. Proč jste se tehdy vrhnul do psaní?

Protože moje žena podepsala smlouvu. (směje se) Nikdy předtím jsem nic nenapsal a práce na knize mi trvala asi dva a půl měsíce. Anna měla ve smlouvě napsáno, že kniha bude mít 260 stran a že se odevzdá k určitému datu. Takže mi vyloženě řekla: „Každé ráno vstaneš v devět a napíšeš pět stran.“ Takže jsem každý den vstal, napsal pět stran a pak jsem si mohl dělat, co jsem chtěl.

Máte svou nejoblíbenější knihu?

Knížka, která se mi líbila úplně nejvíc, když jsem byl teenager, byla On the Road. Jack Kerouac nastartoval můj život. Je to jediná knížka, kterou mám ve třech jazycích – česky, anglicky a švédsky. Znal jsem ji tak dobře, že jsem se na ní učil ostatní jazyky. Ta knížka je psaná jen o pocitech, jak jde člověk životem. A přesně tak jsem se já snažil napsat i tu moji knížku. Takže to není úplně kniha, spíše takový životní pocit. Už jsem Na cestě dlouho nečetl, tak třicet let. A bylo by zajímavé si to přečíst znovu, jestli bych z ní měl ten stejný pocit jako tenkrát. Já se totiž hrozně rychle nadchnu, což může být dobrá věc, ale také špatná věc. Někdy se bojím, že když se k něčemu vrátím, tak už z toho nebudu tak nadšený. Ale zajímavé je, že v hudbě se mi to ještě nestalo. Možná jsem měl v životě štěstí na ty správné věci, protože jen k těm nejlepším věcem na světě se můžete vracet a objevovat v nich víc a víc a víc.

Plánujete napsat další knihu?

To by Anna musela zase podepsat nějakou smlouvu. (směje se)

Tipy na knihy od Rudyho Linky - Cesta od Jacka Kerouaca, Hovory s TGM od Karla Čapka a Život od Keitha Richardse.

Chybí už jen Robert Caro a jeho The Power Broker, který je ovšem v newyorské knihovně.

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE

Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak... TEXT Václav Rybář ILUSTRACE Vojtěch Velický

Zdroje byly, jsou a budou

Jsou prý tři druhy zaručených lží – takové ty klasické, co si všichni říkáme navzájem, pak politické sliby a nakonec odhady nákladů na cokoliv bohulibého. 95 % tzv. megaprojektů nedodrží slíbený rozpočet, na základě kterého se schvalují. Až 99,5 % projektů nedodrží některý z daných parametrů.

Důvodů je mnoho a vždy lze nějaký vymyslet. Bavíme se o stamilionových nebo miliardových investicích do infrastruktury, IT či výzkumu, kde je všem předem jasné, že nelze na dlouholeté budování výsledku umístit realistickou cenovku, ale výběrové řízení to jaksi vyžaduje. V rozvinuté demokracii plné moderních výdobytků už nelze schvalovat a následně realizovat projekty rychle a efektivně. Vedle připomínkových řízení, ohledů na nejrůznější spolky a územní rozhodnutí jde také o podřízení se volebním cyklům a schopnost vést efektivní marketing směrem k budoucím uživatelům.

To vše vede k průtahům a dalším kolečkům dodatečných investic. Zvenku se mohou některé projekty jevit jako vzdušné zámky, zvlášť když tak o nich neustále mluví např. politická opozice, ale z psychologického hlediska nelze v případě velkých projektů správně odhadnout všechny nástrahy a to ani v případě, že stavíte už dvacátou elektrárnu nebo pětatřicátou dálnici.

Větší bývávalo lepší

V dřívějších dobách platilo, že nejsnáze seženete investory, když jim slíbíte, že postavíte něco nej. Největší, nejrychlejší, nejsilnější. Jen to nesmí být na první pohled příliš drahé a musí to mít dlouhodobý ekonomický význam. To býval případ např. největších letadel světa. Tzv. Smrková husa Howarda Hughese vznikla jen proto, že armáda chtěla posílat na frontu co nejvíc zbraní a munice. Sen o létající stodole se Hughesovi ovšem vymkl z ruky a dočkal se jen jediného testovacího letu. Airbus A380, největší letadlo světa, lákalo na přepravu velkého množství pasažérů na nejdelší vzdálenosti. Pak se však ukázalo, že kvůli němu praskají ranveje a letiště musí splňovat dodatečné parametry. Aerolinky raději zvýšily počty přestupů a přeorientovaly se na menší, ekonomičtější stroje. Dnes se firmy orientují na zisk a marketingová snaha předběhnout všechny ostatní musí být podpořena zájmem investorů a zákazníků. Cifršpioni stojí nad snílky, což vysvětluje smutnou skutečnost, že rekordy nejrychlejších vozů, nejvyšších budov, nejdelších tunelů nebo třeba největších letadel začínají být povážlivě vousaté.

„Tohle je náš čas. Náš čas honit se za duhou a stavět vzdušné zámky. Je náš čas tvořit si život, který budeme milovat. Protože jednoho dne už to nebude náš čas.“

Shawn Anderson, hokejista

Kognitivní disonance

Většina vzdušných zámků vzniká jen a pouze díky duševním poruchám jedinců v exekutivě. Skoro všechny se nám vejdou pod pojem kognitivní disonance (nebo lépe česky kognitivní zkreslení), který lze vysvětlit následovně: „Jedinec reaguje na napětí vyvolané dvěma vzájemně nekonzistentními postoji snahou o přidání, odstranění nebo změnu jeho kognitivních struktur. Důležité je, že tyto změny jsou obousměrné, tedy např. na základě svých postojů můžeme změnit své chování a na základě svého chování můžeme změnit své postoje.” V praxi se to projevuje především dobře zdokumentovaným efektem nadměrné sebedůvěry, který vědci nedávno začali dělit na tři podkategorie: přeceňování se, nadhodnocování a nadměrná přesnost úsudku. Na vrub tohoto zkreslení lze připsat většinu katastrof, válek i omylů v plánování a investičních rozvahách. Na druhou stranu kdybychom se nepřeceňovali, vůbec bychom do některých předem prohraných bitev nešli, což znamená, že bychom je také nemohli s trochou štěstí nečekaně vyhrát. Lidstvo si je kognitivního zkreslení dobře vědomo a např. autoři fikce často sní o tom, jak se mu efektivně vyhnout. Např. Isaac Asimov v jedné z povídek antologie Já, robot mluví o centrálních počítačích, kvantových strojích, které plánují a zefektivňují chod světa, přičemž nechávají nespolehlivým lidem pouhou iluzi kontroly. Je tohle budoucnost, k níž spějeme s umělou inteligencí? A dokážeme překonat přirozenou neochotu nechat se ovládat ostatními?

Hitlerova dálnice

Totální nasazení mělo pomoci dálnici A88 z Vratislavi do Vídně, která měla v délce 81 kilometrů procházet naším územím. Nakonec se ze stavby dochovalo jen pár opěrných zdí a mostních torz. Nedokončené autostrády se od konce války nikdo nedotkl, spojení s Rakouskem stále chybí a Poláci sice mají nacistickou dokumentaci k dispozici, ale konkrétní realizační plán zatím neexistuje.

na chleba nebylo

Na první pohled to vypadá, že velkolepé rozvojové projekty nebo snaha stavět tzv. na ramenou obrů jsou bláhovými podniky, do kterých by se neměl nikdo pouštět. Jenže lidstvo potřebuje překonávat překážky a rozvíjet infrastrukturu, takže se vždy najde někdo, kdo na to kývne. Stát nebo investor z něj sejme zodpovědnost a nabídne bezednou kapsu. Jak praví cedule, kterou lze pravidelně vídat v rámci uzavírek silniční sítě: „Musíme to dostavět.” V autoritářských režimech nebo za války se staví nejsnáze, protože finanční i lidské zdroje jsou snadno k mání, ale i v mírotvorných demokraciích se povedly zázraky. Jen si musíte při čtení palcových titulků se senzačními odhady miliardových nákladů vždy opakovat, že zoufalá potřeba megastaveb je vždy v opozici k matematicky dokázané neúspěšnosti přesného plánování. Na vině je naše neschopnost dlouhodobě plánovat a především pak vrozený optimismus, že vše dobře dopadne. Ten je naštěstí přítomen na straně budovatelů, investorů, politiků i veřejnosti, takže ačkoliv slavná opera v Sydney stojí 14x víc, než se původně plánovalo, v Normandii staví jadernou elektrárnu 6x dráž, než plánovali, a ve Skotsku sídlí parlament v budově, která stála desetinásobek, stejně se další a další velkolepé projekty odklepnou. To není rezignace na to, že se to musí udělat stůj co stůj. To je ta neporazitelná důvěra, že to tentokrát vyjde. Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

8 pomníčků zaručeně dobrých nápadů

Mrakohotel Ryugyong (Severní Korea)

V roce 1987 bylo asi skvělým nápadem postavit v severokorejské metropoli 330 metrů vysoký hotel o 3 000 pokojích. Byla to první stavba podobné výšky mimo USA. Jenže ještě před dokončením se rozpadl Sovětský svaz a tím i sen o obrovských davech natěšených turistů. Dnes je z hotelu smutná, zevnitř nedostavěná a opuštěná šmouha městského panoramatu.

Čínský Manhattan Yujiapu

V Číně bychom opuštěných mrakodrapů (Goldin Finance 117, nedostavěná budova o výšce skoro 600 metrů) a měst našli mnoho. Velikášské snahy o zbudování věrných kopií evropských měst narazily časem na prázdné pokladničky. Nestihla se ani kopie Manhattanu na kraji ekonomického prostoru u města Tchien-ťin. 30 miliard proinvestovaných dolarů, 41 výškových budov, ale přesně nula obyvatel a pracujících.

Všichni turisti světa Rujána, Německo

Na největším německém ostrově měl vzniknout největší turistický areál, schopný pojmout až 20 tisíc lidí. Kolos Prora byl odpočinkovou oázou pro dělnickou třídu. Osm obytných bloků pouhých 150 metrů od pláže. Projekt byl oceněn na Světové výstavě v Paříži, ale pak zasáhla válka a z nedokončených objektů se stala improvizovaná kasárna. Až nyní, osmdesát let po válce, tu probíhá rozsáhlá rekonstrukce za asistence soukromého kapitálu.

Poušť plná peněz Dubajská esplanáda

Na každý schválený projekt v Dubaji připadá deset, které se nikdy nedostaví. Fantastické nábřeží s desítkami výškových budov? Pracujeme na tom! Umělé ostrovy, které vypadají jako světadíly?

Možná z nich budou párty ostrovy. Možná. Plánovaný komplex hotelů, co se plazí bujnou vegetací jako had? Skleněná jehla tyčící se do výšky půldruhého kilometru? Tak určitě.

Work in progress Sagrada Familia (vypadá hotová, ale není)

Gaudího slavná stavba, která započala v roce 1882, zůstává stále rozdělaná, ačkoliv je dostatečně hotová na to, aby se stala jednou z dominant celého Španělska. Když slavného architekta srazila v roce 1926 tramvaj, ukázalo se, že na jeho životní dílo se bude těžko navazovat. Od padesátých let minulého století to opatrně zkoušejí. Dokončení je slíbeno na rok 2026.

Muskovy tunely Tramvaje pod Los Angeles

Muskova Boring Company už od začátku vypadala jako špatný vtip. Snaha podkopat Los Angeles a vyřešit systémem vysokorychlostních tunelů dopravní špičku udělala z tehdy ještě respektovaného vizionáře klauna mezi územními plánovači. Z velkohubých slibů zůstal jen tunel o délce 2,5 kilometru, v němž jezdí Tesly krokem. Něco mezi pomníčkem a velmi bizarní atrakcí pro turisty.

Turecké rodinné zámky Burj al Babas

Tady by chtěl žít každý. Rezidenční projekt u tureckého Mudurnu se skládá ze 732 identických rodinných domů ve stylu podnikatelského baroka. Povedlo se bohužel prodat jen půlku z nich a ještě během výstavby řada zákazníků z nákupu vycouvala. Stavební firma vyhlásila krach a nechala po sobě dysto pické torzo řadového nevkusu, které se řadí k nejbizarnějším městečkům duchů třetího tisíciletí.

Ještě pár sloupů a je hotovo Skotský národní monument Památník válečných obětí se navrhoval už v roce 1816 jako vzpomínka na oběti napoleonských válek. Velikostí se měl vyrovnat řeckému Parthenónu. V roce 1822 byl položen šestitunový základní kámen, ale během tří let se podařilo vztyčit jen první řadu sloupů, než došly peníze. Od té doby se Skotové radí, jak naložit se zbytkem, a z památky se stala tzv. ostuda Edinburghu, památkově chráněná od roku 1966.

Peníze v kanálu

Suezský průplav je nádherným a zároveň krutým důkazem toho, že lidská vůle nezná hranic. Trvalo dlouhá čtyři století, než se povedlo vůbec získat povolení stavbu průplavu plánovat. Ferdinand Lesseps coby konzul v Alexandrii přesvědčil místokrále a získal koncesi v roce 1844. O patnáct let později se začalo stavět a po rekordních deseti letech bylo hotovo za podmínek, které si lze dnes jen stěží představit. Na stavbě se vystřídalo půl druhého milionu dělníků, přičemž první desítky tisíc hloubily průplav ručně, teprve v druhé fázi stavby vznikly parní bagrovací stroje, postavené speciálně za tímto účelem. Ani desítky tisíc obětí na životech stavbu nezastavily, protože investoři se už už viděli jako boháči. Pro místokrále se však Suez stal vzdušným zámkem, protože jeho provoz byl nerentabilní a on byl nucen svůj 44% podíl prodat Britům. Ti přivedli průplav k prosperitě a tvrdě o něj ve dvacátém století bojovali. Dnes tudy projede ročně 20 tisíc lodí a čisté příjmy z provozu se odhadují na 6 miliard dolarů ročně. Po úspěchu Suezu byly o pár let později zahájeny i práce na stavbě Panamského průplavu. Třetí do počtu, Nikaragujský, nikdy nevznikl. USA sice podepsaly v roce 1914 smlouvu o výstavbě, ale ta nakonec sloužila jen jako blokace pro případné další investory. O šestapadesát let později došlo k jejímu vypršení.

Až to bude, tak to bude

Řada opulentních staveb, které dnes obdivujeme, si s dokončením dala pořádně na čas. Já osobně třeba čekal na dostavbu linky D pražského metra. Když jsem kupoval byt, slibovala mi makléřka skokové navýšení investice a zastávku přímo před domem. O patnáct let později jsem při prodeji lákal kupujícího na totéž. A obávám se, že i on bude slibovat hory doly pražské infrastruktury. Naše metro ale není sedmým divem světa, za ten lze dnes považovat už jen Velkou čínskou zeď, která byla stavěná neuvěřitelných 2 000 let. Funkci obranného valu plnila srdečně, dnes na ni podnikají nájezdy jen instaholky a instakluci.

Evropští rekordmani

632 let Katedrála v Kolíně nad Rýnem

600 let Palácový komplex v Alhambře

577 let Duomo v Miláně

500 let Westminsterské opatství

„I zdi vzdušných zámků potřebují nový nátěr.“

Haruki Murakami, spisovatel

Proč si neumíme pomoct?

Teď když už máte všechny potřebné indicie, jistě se vyhnete chybám našich předků a budete plánovat a budovat podle očekávání. Dodržíte všechny termíny, utratíte stanovené množství peněz a svět vykročí směrem k lepším zítřkům. Máme přece tlusté encyklopedie, spoustu moudrých přednášek. A máme self-help knihy, což znamená, že i tu kognitivní disonanci bychom měli dostat na lopatky, abychom mohli zefektivnit pracovní procesy a stali se z nás dolaroví milionáři.

Podobné knihy se dělí do dvou kategorií. Jedny řeší konkrétní problém, druhé se soustředí na strategii růstu. Obě slibují rychlé výsledky a zaručený profit. Studie tohoto oboru však ukazují, že i ti nejúspěšnější autoři self-help knih zbohatli výhradně na… hádáte správně… psaní a prodeji podobných příruček. Nejsou to milionáři z oboru, co se přišli podělit o svoje know-how, protože rady ve stylu „prodejte mi tohle pero“ fungují jen v uzavřených konferenčních sálech, kde jste svoje pero prodali ve chvíli, kdy jste zaplatili za účast na exkluzivním eventu. Každý moderátor podobných master class naopak spoléhá na vaši kognitivní disonanci a fakt, že své postoje přizpůsobíte svému chování či naopak. Jinými slovy za úspěch poděkujete sobě, za neúspěch vynadáte tomu, kdo vás před lety obral o pět tisíc korun za účast na přednášce „I ty můžeš být milionářem“. Upřímný člověk by vám řekl, co fungovalo jemu, upozornil na všudypřítomný

Survivorship bias a souběžný Matoušův efekt (již úspěšným a slavným osobnostem v oboru přistávají nové nabídky samy od sebe, na začínající talenty je hleděno s nedůvěrou), které lze omezit jen výběrem vhodného mentora, kurátora či andělského investora. Jde o konkrétní kroky, k nimž je nutná osobní komunikace. Kniha vám může dát první impuls, přerovná vám věci v hlavě, ale nejde o manuál. Spíš o výmluvu pro líné čtenáře, že zas koupili něco, co nefunguje.

Marné na papíře, skvělé v reálu

Vzdušné zámky na papíře se občas povede přes všechna úskalí skutečně postavit. A my se pak divíme, jak jsme bez nich mohli žít. Když Walt Disney představoval svůj koncept zábavního parku, elity v oboru mu vysvětlovaly, proč to nikdy nemůže fungovat. Dospělí nebudou jezdit na atrakcích pro děti, chybí tu hazardní hry, které jsou hlavním zdrojem příjmu. Nejsou tu průvodci, co budou tahat z lidí peníze rovnou na ulici nebo je lákat do restaurací. Disney se nenechal odradit a o dvacet let později tvořily Disneylandy polovinu příjmů jeho impéria.

Opera v Sydney, nechvalně proslulá patnáctinásobkem původního rozpočtu, je dnes turistickým symbolem celého světadílu, stejně jako se turisté jezdí koukat do Londýna na všechny ty mrakodrapy, které místní nenávidí, částečně i proto, že je zaplatili z vlastní kapsy.

Nadzvukový Concorde měl své odpůrce v každé fázi plánování i výstavby. Řada lidí se radovala, když ikonický letoun zmizel z oblohy, ale další miliony na něj vzpomínají, případně litují toho, že se v něm nikdy nemohly svézt. Maglev byl považován za sci-fi koncept, vhodný jen na krátké vzdálenosti a laboratorní pokusy. A dnes jezdí v Číně vlaky rychlostmi, které konkurují letecké dopravě.

Zázrakem to do výroby dotáhl i koncept letadlové lodi s jaderným pohonem. USS Enterprise vyjela v roce 1962, akorát včas, aby se zúčastnila kubánské krize. A pak je tu s přehledem nejdražší projekt všech dob, konstrukce Mezinárodní vesmírné stanice, která vyšla na 150 miliard dolarů (z toho se 10 miliard utratilo za předchozí design, jenž byl skartován).

Vzdušné zámky

českých automobilek

Ústav pro vývoj motorových vozidel byl během normalizace ideální zašívárnou pro všechny automobilové snílky. Mohli si tu na koleni stavět prototypy aut, které nikdy nebyly schváleny do běžné výroby nebo provozu, ale – když měly štěstí – občas oběhly nějakou tu výstavu nebo závodní trať. To byl případ legendárního kupé 1100GT nebo Škody 110 SuperSport, která jako by vypadla ze seriálového Knight Ridera. Ta se naštěstí blýskla jako hlavní záporák ve sci-fi hororu Upír z Feratu.

Válka přeje snílkům

Potřeba je motorem pokroku. To je rčení, které lze najít už v Ezopových bajkách, v příběhu o vráně, která se k hltu vody na dně vázy dostala tak, že postupně házela do vázy kamínky, až voda vystoupala tam, kam dosáhla svým zobákem. V dobách míru je společnost orientovaná na zisk, takže dochází spíše k inkrementálním zlepšením v mnoha oblastech. Megalomanské projekty staví jen soukromí zbohatlíci, k přelomovým objevům dochází spíše náhodně a radikální obměna infrastruktury je opožděná a tzv. na dlouhé lokty. Během válečného stavu je vše jinak, protože honbu za ziskem střídá potřeba konkurenční výhody. Armáda přesně ví, co potřebuje, jen neví, jak se k tomu dopracovat. Proto na takový problém hodí nekonečně mnoho peněz a lidí, dokud se nevyřeší. Vedlejším produktem takové éry jsou praktické vynálezy. Díky první a druhé světové máme praktické zipy, vlhčené ubrousky, náramkové hodinky, kuličkové pero, nerezovou ocel, mikrovlnnou troubu a v neposlední řadě instantní kávu. Některé z těchto vynálezů jsou odvozeny od válečných verzí, jiné vznikly omylem nebo šlo o dřívější objevy, pro něž bylo konečně nalezeno smysluplné využití (to platí např. o vteřinovém lepidle).

Továrna na nesplnitelné sny

Hollywood je ideálním podhoubím pro stavbu vzdušných zámků zejména proto, že všechny tvůrčí osobnosti trpí mnoha duševními poruchami a megalomanským komplexem. Pokud se trefí do období, kdy studia bezuzdně utrácí, a ještě se vše propojí s aurou neomylného auteura, je zaděláno na velké neštěstí. Slavná Kleopatra z roku 1963 málem poslala ke dnu filmové studio 20th Century Fox. Vizionářská Duna Alejandra Jodorowského nakonec nevznikla a zůstalo po ní jen 3 000 skic a náčrtků. Jodorowski chtěl natočit čtrnáctihodinový epos, obsadit Micka Jaggera, Alaina Delona, Orsona Wellse nebo Salvádora Dálího, kterému kývl na pohádkový honorář. Soundtrack měli dělat Pink Floydi, výpravu a kostýmy francouzský umělec Moebius a jistý H. R. Giger. Jodorowski bohužel utratil skandálních deset milionů dolarů ještě před první klapkou a investoři zatáhli za ruční brzdu. Na Duně si pak o deset let později vylámal zuby David Lynch, aby o bezmála čtyřicet let později Herbertovu sci-fi bibli úspěšně zadaptoval Denis Villeneuve. Na každou klasiku žánru však v Hollywoodu najdete v šuplících pečlivě skrytých deset nebo možná sto podobných vzdušných zámků, kterým někdo vypustil ventilky dřív, než to mohly dotáhnout do kin.

To by byl zámek!

Sky City

Čínští stavaři z Broad Sustainable Building se proslavili virálními videi, na nichž staví z prefabrikátů činžákové skládačky za pouhých pár dnů. A slíbili, že postaví během pouhých tří měsíců mrakodrap vysoký 666 metrů. Jenže vláda chtěla nejvyšší budovu na světě. Plány tedy počítaly s výškou 838 metrů, jenže pak přišel covid a s nimi ochladla motivace lámat rekordy. V základech budovy jsou momentálně provozovány rybí sádky.

Tokyo Babylon Tower

Japonci jsou na megalomanské projekty odborníci, ostatně neustále řeší, kam s přemnoženým obyvatelstvem. Jedním ze způsobů, jak vyřešit bytovou krizi, byla babylónská věž, která by měla 10 kilometrů do výšky a pojala by až 30 milionů lidí. Trochu realističtější byl mrakodrap ve tvaru sopky, vysoký 4 kilometry, zakotvený na moři poblíž pevniny. Každopádně s propočty nákladů v trilionech dolarů vzaly podobné legrace rychle za své.

Hyperloop

Elon Musk podruhé, tentokrát s vypůjčeným akademickým nápadem na cestování kapslemi v uzavřeném okruhu, tak trochu ve stylu potrubní pošty. Takové kapsle s posádkou by mohly létat mezi koncovými body rychlostí až 1 200 km/h. V rámci krátkých testovacích okruhů se však dosáhlo pouze rychlosti 460 km/h a celý projekt je zatím nesmyslně drahý, ačkoliv se o jeho pokusnou implementaci pokouší několik firem po celém světě.

Kanál Odra-Labe-Dunaj

Prezident Zeman chtěl ambiciózní stavbou plavebního kanálu navázat na plány Karla IV., ale povedlo se mu jen utratit desítky milionů korun v plánovací fázi, jejímž verdiktem bylo, že náklady na celý projekt by byly nejméně 600 miliard Kč. Pokud jste náš text doposud četli pozorně, nemusíme dodávat, že v případě takhle ambiciózní mezinárodní spolupráce by hrozilo navýšení vynaložených prostředků na troj až čtyřnásobek. Vláda Petra Fialy v roce 2023 další rozvoj projektu zastavila.

Manhattan Dome

Architekti Buckminster Fuller a Thomas C. Howard navrhli v roce 1959 uzavřít čtyřicet bloků newyorského Manhattanu pod obří skleněnou pokličku. Prý by se tím ušetřilo až 20 % energie nutné k vytápění a provozu. Potíž by ale prý byla s tím, že by v daném místě nemohla jezdit auta, protože výfukové plyny by jinak průhledné sklo brzy zabarvily. Nutno říct, že schůzka s politiky ohledně tohoto jistě skvělého nápadu byla velmi, velmi krátká.

Phare Lu Monde

Mělo jít o fantastický projekt

800 metrů vysoké jehly, na jejíž špičce by byly velkokapacitní garáže a luxusní restaurace s výhledem až k Lamanšskému průlivu. Obří „maják“ byl představen na Světové výstavě v Paříži roku 1937. Do půl kilometru výšky jste se měli vyvézt osobním vozem po silnici, která konstrukci obtáčela. Už z pouhé představy nekonečné tisícovky zatáček na obousměrné komunikaci se nám trochu zvedá žaludek.

Palác sovětů

Chtěli to mít hezké, ale dopadlo to jako vždycky. Sověti si ve třicátých letech minulého století vyhlásili architektonickou soutěž, načež si Stalin sám vybral, co se mu nejvíc líbí, a navrhl postavit palác o výšce Eiffelovy věže, se srpem a kladivem na špičce a pomníky Lenina, Marxe a Engelse u vchodu. Ocelové základy budovy z roku 1941 však byly záhy vytrženy a materiál použit na opevnění Moskvy během druhé světové války. Po ní už se k myšlence majestátného paláce opatrně vraceli jen ruští spisovatelé.

Letiště Westminster City

Každý by chtěl mít letiště nejlépe v centru města, ale jak ho tam dostat? V New Yorku a v Londýně měli geniální nápad. Postavit obří vyvýšenou platformu přímo na řece. U Manhattanu měl vyrůst betonový ostrov a stejně tak se mělo přistávat ve Westminsteru přímo u Big Benu. Nutno dodat, že v Londýně se nakonec do stavby opravdu pustili. O osm mil dál po proudu vzniklo přímo na Temži letiště London City.

Věž Analemma

Kosmické výtahy, speciální katapulty na vesmírné lodi a také dvoukilometrová věž jménem Analemma. Ta by byla zavěšená ve výšce 32 km na obřím laně, které by bylo připevněné k asteroidu na oběžné dráze. Celá věž by se pohybovala po dráze ležaté osmičky rychlostí 300 km/h napříč světadíly. Aprílový žertík? Tak vypečený, že se dokonce našly firmy, které si předplatily pronájem obchodních prostorů v této futuristické stavbě.

10 fází budování vzdušných zámků

1. Projekt vzdušného zámku

2. Odsouhlasení bláznivým snílkem

3. Boj s politickou reprezentací

4. Boj s občanskou reprezentací

5. Rozběhnutí projektu

6. Zoufalá snaha obalamutit přírodní zákony

7. Propad do ztráty

8. Přerušení projektu

9. Přehodnocení projektu a finanční restrukturalizace

10. Malý a předražený klasický zámeček

Žádný strom neroste do nebe

Specifickou kategorii vzdušných zámků najdeme uvnitř velkých a úspěšných technologických společností. V těch s prvními úspěchy roste neochvějné přesvědčení, že nemohou šlápnout vedle. Toto zvláštní korporátní mesiášství dříve nebo později vyústí v absolutní propadák. Steve Jobs jich má na kontě hned několik, ale vždy se z nich dokázal oklepat. Sony v devadesátých a nultých letech narazila na bezpočet slepých uliček, zvlášť ve snaze vymyslet lepší CDčko (SACD), lepší Walkman (Discman, MiniDisc) nebo lepší paměťovou kartu (Memory Stick). Technologické války jsou zodpovědné za spoustu pomníčků. Těm, kteří přežili, se za jejich minely alespoň tu a tam nostalgicky posmíváme (Kolik verzí Windows si pamatujete? Vsadím se, že Windows 2000, RT, Vista nebo Me k nim nepatří.).

Stavění vzušných zámků v 5 jazycích

1. Building castles in the sky

2. Luftschlösser bauen

3. Bâtir des châteaux en Espagne

4. Bygga luftslott

5. Cтроить воздушные замки

„Pokud jste postavili vzdušné zámky, vaše práce nebyla marná. Stále tam jsou, jen pod nimi musíte postavit základy.“

Henry David Thoreau, filozof

Olympiáda krátkozrakých rozhodnutí

Sportovní areály stavěné pod politickým tlakem, s plným komerčním potenciálem omezeným na pouhých několik týdnů, snažící se o přidanou architektonickou hodnotu v rámci uspěchaného výběrového řízení. Co se může pokazit? O kvalitách výstavby, všudypřítomné korupci (z 50 miliard dolarů za olympiádu v Soči se prý dobrá půlka rozkutálela mimo náklady na výstavbu) a nelidských podmínkách pro dělníky bychom tu mohli sepsat romány. Stejně jako o stovkách milionů investovaných do optimalizace prostředí tak, aby se ve čtyřicetistupňových vedrech dal hrát fotbal a aby se nedaleko rovníkového pásu dalo uspokojivě lyžovat. Olympijské areály jsou vzdušnými zámky z donucení. Všichni je honem honem chtějí a měsíc po závěrečném ceremoniálu najednou nevědí, co s nimi.

Kdo se dnes uchází o pořádání, musí předložit studii trvalé udržitelnosti. Pokud však areály neleží přímo v hlavním městě, jako tomu bylo v případě Londýna 2012, jsou ty konce vyloženě bolestivé. Vyschlý olympijský bazén z olympiády v Riu, zcela opuštěné obří komplexy zimní olympiády v Pekingu (2020), rozstřílené ruiny olympijské bobové dráhy v Sarajevu (1984), zpustošená olympijská vesnička kousek od Atén (2004). Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jenže co pak? Na drahých pozemcích si příroda postupně bere zpět, co kdysi bylo její. Možná tu časem vznikne další vzdušný zámek.

Tak zase příště!

Jako autor předchozích článků, plně si vědom všech nástrah stavění vzdušných zámků a přehnaného optimismu, dokončuji tento text s jednodenním zpožděním, protože jsem samozřejmě špatně odhadl dobu potřebnou k dokončení, podcenil jsem sklony k prokrastinaci a ještě jsem musel nenadále někoho někam odvézt. Není to poprvé, není to ani naposled. Můj šéfredaktor to moc dobře ví, a proto mi sdělí, že uzávěrka textů je v pondělí, i když je ve skutečnosti ve středu. Hrajeme šachy spolu navzájem, ale také s vlastní přirozeností. A snažíme se alespoň prohrát se ctí, abychom časem dostali chuť na další partii.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

6 čísel za 570 Kč

+ dárek v hodnotě

1 130 Kč

Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice?

Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

biOrganica

Kosmetický balíček obsahující krém na ruce (50 ml) a sprchový gel (250 ml) od luxusní rakouské bio kosmetické značky Vielö

Tušili jste, že egyptská královna Kleopatra vděčila za svou krásu koupelím v syrovátce? My také ne, ale naštěstí to zjistili zakladatelé rakouské kosmetické značky Vielö, kteří tento vedlejší produkt z výroby sýra vrátili na scénu a použili ho jako základní stavební kámen svých certifikovaných bio produktů péče o pleť a vlasy. Jejich bio syrovátka (pochází z udržitelných zdrojů) má stejnou strukturu jako mléčné kyseliny vytvářené tělem a pozitivně působí na kyselý ochranný plášť pokožky. Díky mléčné kyselině, mléčnému cukru, vápníku, vitamínu B, železu, bílkovinám, draslíku a fosforu je tahle ingredience opravdovým „multitalentem“ v péči o pokožku a vlasy. Zatímco krém na ruce byl speciálně vyvinutý, aby pomohl i velmi suché pokožce (nejen během zimních měsíců, ale i při častém mytí rukou), sprchový gel s aromaterapeutickou vůní chrání kůži během každodenní hygieny, nenarušuje její pH, šetrně ji čistí, vyživuje a zároveň přispívá k udržení zdravé míry hydratace. www.biorganica.cz