Na břehu Orlické přehrady vyrůstá komorní projekt 14 domů na prodej podle návrhu proslulého studia
Orlické 14 domů proslulého studia
Anderson Architects
Cutler Anderson Architects
pristav.cz
EXKLUZIVNÍ ZASTOUPENÍ
EXKLUZIVNÍ ZASTOUPENÍ
form028—přijela k nám pouť kosmická kapsle špičkových českých designérů na Designbloku
032—rodinné konstelace belgické studio Segers a jejich mocný kreativní rodinný klan
034—dvě stě tun ping-pong studia Twohundredtons má světovou úroveň
036—news novinky na poli sběratelského designu
074
Vystáli
Jakub Berdych Karpelis odkrývá tvůrčí tajemství.
048—happy end jak se představa srubu změnila v supermoderní bydlení v přírodě
052—univerzální designér slovinský pionýr modularity a městského designu Saša Mächtig
060—footbridge nové lávky a mosty spojují lidi v Česku
070—za vším hledej ženu mistrovství Cristóbala Balenciagy bylo k vidění v Paříži
098—fashion unlimited grafická designérka Cindy Kutíková v neznámých vodách módní branže
102—home made podzimní novinky od českých návrhářů lákají zemitostí i originálními potisky
110—srub naruby Bureau Balbek čaruje s rekreační architekturou na Ukrajině
128—na skok v Oslu prozkoumali jsme poklidnou atmosféru norského hlavního města
148
Brazilsko-italská
architektka Lina Bo Bardi v showroomu Konsepti.
116—časová osa historické vrstvy prvorepublikového domu na Ořechovce
142—think & relax přemýšlejte nad důležitými věcmi v chatě Hytta
120—zapomenuté světlo čím se svítilo v socialistickém Československu
144—50 let budoucnosti nejvýznamnější stavba šedesátých let u nás slaví půl století
136
Ochutnali jsme delikátní burgery a sendviče v nových pražských podnicích.
152—new wave svět hudby a designu v projektu studentů UMPRUM
154—vzkaz do vesmíru bohulibé propojení finančního a uměleckého světa
158—mix vaše pravidelná dávka kulturních tipů
170—must-read 09 začtěte se do světa pražské čtvrti Karlín
šéfredaktorka
Lenka Šubrtová
kreativní ředitel
Jan Králíček
art director
Petra Roubalová
editorka
Tereza Finková
vedoucí redaktor architektura & design
Adam Štěch
redaktoři
Václav Rybář, Renata Koblicová
sociální sítě instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
Jakub Berdych Karpelis, designér
autoři
Radim Vondráček, Vadim Havlíček
fotografové
Filip Beránek, Branislav Šimončík, Shotby.us, Alex Shoots Buildings, BoysPlayNice, Tomáš Souček, Václav Jirásek, Aleš Jungmann, Filip Šlapal, Studio Flusser, Petr Karšulín
TISK
Tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9 -Letňany
DISTRIBUCE
PNS a.s.
VYDAVATEL
Miloš Štěpař
New Look Media, s. r. o.;
Apolinářská 3 120 00 Praha 2
PŘEDPLATNÉ V ČR
SEND, spol. s. r. o.;
Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00
Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz
obchodní ředitelka Michaela Hromádková michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Jakub Šuťák jakub.sutak@newlookmedia.cz
manažerka distribuce, výroby a logistiky Monika Matějková monika.matejkova@newlookmedia.cz
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 436/3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
REGISTRACE
MK ČR E 13511, ISSN 1213 -7502
Podávání novinových zásilek povolila
Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96
prodejní cena
120 Kč / 5 €
vychází
4. 10. 2023
Představte si jiskřivou vodní hladinu ukrývající fascinující, detailně propracované mušle. V kolekci křišťálových svítidel Mussels se snoubí originální design, variabilita, dokonalé technické a řemeslné zpracování.
je vězněm vázy.“
Stavba století, národní kulturní památka, nepřehlédnutelná dominanta Liberce. Vysílač a hotel Ještěd a vzdáváme hold
Co je to vlastně design? Láska. Nálepka. Slovo pocházející z latinského de-signare, jehož prvotní význam byl „plánovat nebo načrtnout, vytvořit plán“. Pátrání po etymologii slova design mě zavedlo do roku 1704, kde se takto označoval „záměr jednat nějakým zvláštním způsobem“, často udělat něco škodlivého nebo nezákonného. Toto šokující odhalení nekalého úmyslu designu mě králičí norou vedlo k zamyšlení nad jeho užívám v současnosti. Přesněji nadužíváním. 20. století odklonilo sloveso do podstatného jména a pod tlakem reklamy pak do jména přídavného. Designové výrobky nás obklopují na každém kroku. Chápu, že i „fejky z wishe“ někdo navrhnul, načrtnul a vytvořil plán, ale přidávat k nim přívlastek designový? Uznávám design jako synonymum tvorby a očekávám, že výrobek bude překvapivý, současný, hravý, retrospektivní, černý, modrý. Cokoli, jen ne designový, prosím. Nejlépe to vyřešil americký designér, architekt a filmař Charles Eames, když prohlásil, že „design je plán uspořádání prvků tak, aby se co nejlépe dosáhlo určitého účelu.“ A pravdou je, že přesně tak se k tomuto slovu dnes přistupuje. Účel světí prostředky. Designéři všech zemí, spojte se!
text Lenka Šubrtová foto archiv značek
Air France slaví v říjnu 90. výročí svého založení a při této příležitosti požádala Xaviera Ronzeho, vedoucího kostýmních dílen baletu Pařížské opery, aby vytvořil kolekci pěti ikonických šatů ztělesňujících legendární historii této letecké společnosti. K vidění budou ve výlohách Galeries Lafayette.
Aga je oslavou duality, spojením japonského umění Kintsugi a italské techniky skla Battuto v krásnou a jedinečnou karafu. Tato unikátní whisky destilovaná v roce 1979 míří na charitativní aukci Sotheby's 5. 10. v 15 hodin s ambicí získat dva a půl milionu korun pro znevýhodněné mladé lidi ve Skotsku.
Gucci otvírá první kapitolu své nové knižní řady Prospettive, která bude provázet každé uvedení kolekce. Začíná milostným dopisem Milánu. Umělecká díla se v něm kříží s literaturou, hudbou i filmem, aby vyprávěla fragmenty kulturní a umělecké historie města od poválečného období až po současnost.
Fornasetti obohacuje svou řadu bytových vůní o tři nové dekorace z historického archivu ateliéru — antropomorfní slunce, fantastické krajiny a nechybí ani jedna z nekonečných variací ikonické tváře operní pěvkyně Liny Cavalieri zdobící pokojový sprej Talvolta Mascherina.
Dobrá zpráva pro všechny minimalisty, koupelnové estéty a především milovníky značky Aesop. Ta rozšiřuje svou řadu produktů péče o tělo o tři tuhá mýdla s výstižnými názvy Nurture, Polish a Refresh, jež jsou stvořená pro tu nejjemnější péči a každodenní rituál očisty těla.
Britská designérka Bethan Laura Wood hýří barvami i formou a pravidelně přitahuje pozornost od naprostého pochopení a nadšení až po zmatené rozčarování. Schopnost proměnit obyčejné věci v neobyčejné zúročila v kolekci umyvadel Avocado Dreams pro značku Kaldewei.
počasí i času halí designéři své výtvory do palety odstínů, aby jejich jménem volaly:
„Já tě chci, tady jsem!“
V nové kolekci pro Moser pokračuje Jan Plecháč v hledání niterných spojení mezi přírodou a člověkem. Inspiraci nachází v rozmanitosti přírodních struktur, jejichž oslavou se stává váza Pinea odrážející krásu borovice. Udává směr k pravým hodnotám, k lidské ruční práci.
Poklad na poklady. Sytě růžový samet uvnitř a fotka od Alžběty Jungrové na povrchu. Ona je… originální šatní skříň od Heleny Dařbujánové vyrobená z překližky v březové dýze, vyložená skvostným sametem od Designers Guild, doplněná zrcadlem a háčky na korále.
Lisovaný hliník propsaný do konkávně projmuté čočky tvoří hodiny od studia Honzová & Costantino. Odkazují na ikonický obklad pražského metra architekta Jaroslava Otruby a jsou vyrobeny velmi starým technologickým postupem ručního tváření plechu na rotační formě za studena.
Hana Vopravilová ve své kolekci skleněných nádob foukaných do papírových forem s názvem PAP zkoumá, zda se může struktura nebo konstrukce nenavržená za estetickým účelem stát plnohodnotným dekorem, a odhaluje pohled na materiální svět i estetiku každodenního života.
Beefbar debutuje v Miláně s novým eklektickým podnikem od studia Humbert & Poyet, odkazujícím na dobovou italskou estetiku 40. a 60. let. Restaurace otevřela své brány v bývalém arcibiskupském semináři a dnes 5* hotelu Portrait Milano, jenž patří rodině Ferragamo.
Designérky Linda Retterová (ROE) a Marie Špačková (Jatakidu) spojily své síly a um do nové kolekce keramiky a textilu denní potřeby. Svou hravostí a ruční prací zvou ke stolu na nadcházející Designblok.
Královská zahrada Pražského hradu bude první štací putovního projektu Designblok Cosmos, který je zároveň hlavní výstavou 25. ročníku festivalu designu. Deset špičkových českých designérů představí v kosmické kapsli od Jana Plecháče svá unikátní autorská díla pojatá jako osobní manifest.
„Výstava Designblok Cosmos procestuje svět, bude nositelem praporu českého skla v zahraničí, a právě její nomádská povaha mě při vytváření designu expozice inspirovala nejvíc. Mým cílem bylo vytvořit pořádnou show, pojízdný cirkus, který představí návštěvníkům design v trochu jiném světle, než jsou zvyklí, a přitom nabídne audiovizuálně působivý zážitek. Zároveň bylo třeba splnit všechny požadavky na technické zpracování. Jedná se přece jen o mobilní objekt, který musí umožnit snadnou instalaci a deinstalaci a během transportu fungovat jako klasický návěs nákladního automobilu,“ objasnil architekturu výstavy designér Jan Plecháč. Spojovacím článkem vystavených děl je použitý materiál, tradiční české sklo, a spektakulární instalace ve formě nekonečné kosmické pouti, pro kterou navržená díla vznikla. Originální objekty umně pracují s luminiscencí a reprezentují nejen svobodný přístup autorů k tvorbě a mate-
028—044
riálu, ale také zcela rozdílné technologie výroby, tradice, know-how českých továren a manufaktur, řemeslo i nejnovější přístupy a experimenty. Designblok Cosmos si zároveň pohrává s odrazy i nekonečnem. Otázku, zda je vesmír konečný, nebo ne, však nechává nezodpovězenou, stejně jako záhadu lidské inspirace. Přináší však názor, že vnitřní vesmír je odrazem toho vnějšího a naopak. Kosmická kapsle ve formě pojízdné galerie skrývá deset originálních skleněných děl od deseti českých designérů. Kurátorský výběr Jany Zielinski a Jiřího Macka uvede autory, kteří jsou s Designblokem pevně spjati — Jakuba Berdycha Karpelise, studio Dechem, Lucii Koldovou, Václava
Mlynáře, Lukáše Nováka, Jiřího Pelcla, Ronyho Plesla, Tadeáše Podrackého, Maxima Velčovského a Jana Plecháče. Posledně jmenovaný představí modifikaci vázy Abbys, která byla jeho prvním produktem jako uměleckého ředitele sklárny Moser.⟶
Jiří Pelcl navrhl pro výstavu Cosmos vázu Twist, která byla vyrobena ze svařovaného borosilikátového skla ve sklárně Mikaglass. „Váza navazuje na jednu řadu mé autorské tvorby a vlastně velmi přesně dokládá moji fascinaci výrobou nebo již existujícími prvky. Vznikla za použití skleněné metráže trubek, které jsou určeny pro chemický průmysl nebo potravinářskou výrobu,“ komentuje autor.
„Pnutí mezi ohromným tlakem a meditativní lehkostí ztělesňuje v případě vázy Abyss kontrast mezi organicky tvarovaným jádrem a ostře broušenými vnějšími brutalistními hranami. Jádro vázy je tvarováno dechem skláře, což dělá z každého kusu unikát,“ vysvětluje Plecháč.
Nás v Dolce Vitě, která je mimochodem hlavním mediálním partnerem výstavy Cosmos, nejvíce zaujaly následující čtyři kousky. Studio Dechem navrhlo svítící sochu Astronomic Supercluster, jejíž podobu okomentovali slovy: „Lehce brutalistní objekt je vyroben z uranového skla, a to mu dodává specifický charakter. Tvary jsme foukali do kovové formy, tím pádem mají zvláštní povrch, organickou strukturu a v kombinaci s transparentním sklem to vytváří velmi zajímavé optické efekty.“ Designér Jakub Berdych Karpelis, o jehož tvorbě si můžete přečíst v rozhovoru na s. 36—43, vytvořil „kousavý“ objekt 4 All Space Dix: „Svým dílem komentuji rozpínavost lidstva, vyjadřuji
se k působení věrozvěstů typu Elon Musk, kteří okupují vesmír. Já rozumím vědeckému výzkumu, ale tady jde evidentně o nerostné suroviny. Na Zemi už není co vzít, planeta je vyžraná zevnitř, všechno někomu patří.“ Lucie Koldová, podle vlastních slov, podvědomě opět vymyslela lampu, což zprvu nebyl záměr. „Je vyrobena z průsvitného opalínu a navrhla jsem ji tak, aby byla jemná a krásná jak ve dne, tak i ve tmě, kdy se rozzáří zcela novým způsobem.“ Umělecký ředitel sklárny Bomma Václav Mlynář navrhl svou
Odyseu jako ready made. „Tento skleněný objekt vzdává hold mé celoživotní obsesi sci-fi. Vždy mě naprosto fascinovaly imaginární světy, kde neplatí naše fyzikální zákony a kde design, technologie a věda nemají limity. Vytvořil jsem vesmírný objekt, který ve tmě pod UV světlem ožívá,“ vysvětluje designér, jehož dílo tak zcela naplňuje podtitul výstavy Intergalaktická krása českého designu.
1 Designér Jan Plecháč je autorem kosmické kapsle, která bude cestovat po světě a představovat český design mezinárodnímu publiku. 2 Astronomic Supercluster od studia Dechem je svítící skulptura z uranového skla. Vyrobeno ve sklárně Ajeto. 3 Jakub Berdych Karpelis vytvořil objekt 4 All Space Dix, který sestává z rakety obložené mincemi a deseti skleněných koulí. Vyrobeno v G1 Glass Art Studiu. 4 Lampa z foukaného skla Spectra Lucie Koldové vznikla v Brokisu.
5 Odysea Václava Mlynáře je ready made obrovských skleněných talířů, které používají brusiči na vybrušování dekorů. Vyrobeno v Bommě.
servis Designblok Cosmos, 3.—15. 10., Královská zahrada Pražského hradu, designblok.cz
Studio Segers si oblíbilo hned několik českých značek. Belgicko-české spojení navázala v roce 2015 firma Todus, pro kterou studio od té doby navrhlo řadu úspěšných kolekcí jako například Starling, Baza nebo Branta. V loňském roce vznikla série misek a váz ve spolupráci s Master & Master. Detail, rafinovaná jednoduchost, která odolá pomíjivým trendům, a zkušenosti s venkovním nábytkem letos vyústily ve spolupráci s další designovou jedničkou, společností mmcité. Do veřejného prostoru společně vyslali dlouhý signál s krátkými zastávkami v podobě variabilní sedací kolekce Morse. „Rytmus nás vždy fascinoval. Kolonády v moderní či klasické architektuře, dlouhé chodby letiště, hudba, rytmy a zvuky přírody nebo jen jednoduchý, graficky zpracovaný text v denním tisku,“ přibližuje prvotní myšlenky Bob Segers, jeden z autorů kolekce. „Tento tok a pohyb jsme chtěli přetavit do sedacího nábytku. Profil, ze kterého vzniká, se skládá z rovných a ohýbaných prvků, jež nám dávají volnost při tvorbě lavičky jakéhokoli tvaru. I díky tomu se sestava hodí nejen do veřejného prostoru v exteriéru, ale může být použita také v interiérech,“ dodává Tom Fonteyn ze Studia Segers. Kromě nekonečných možností tvarů nabízí Morse také různá barevná provedení a materiály, sérii doplňků,
Sídlí v malém belgickém městě Maaseik, jsou známí propojováním produktového a grafického designu a také slovním spojením „design bez nesmyslů“. Studio Segers rozšiřuje své portfolio o další českou značku a opět se jedná o venkovní nábytek.
integrovaný stolek s osvětlením, opěrkami, područkami či s možností nabíjení přes USB. „Variabilita a nadčasovost našich produktů je při vývoji klíčová. Mám radost, že nás kolekce Morse posouvá za hranice venkovního prostoru a prolíná se do interiéru, kde bude také skvěle sloužit veřejnosti,“ uzavírá hlavní designér a zároveň majitel mmcité David Karásek.
Kreativní rodinnou firmu Studio Segers
založili v roce 1989 grafická designérka
Rita Westhovens a produktový designér
Wim Segers. O dvacet let později se do týmu připojili také jejich synové Bob a Raf spolu se svými partnery. Na svém kontě mají množství velmi různorodých projektů, od minimalistických kuchyňských židlí,
text Lenka Šubrtová foto archiv značkyexperimentálních sedacích ostrůvků přes vily až po kurník. „Jsme kreativní myslitelé. Myslím tím, že když chceme navrhnout něco podle vlastní ideologie, nikdo nám v tom nebrání,“ vysvětluje Bob Segers. Jejich tvorbu můžeme směle označit „visačkou“ Gesamtkunstwerk. „Tento přístup nám připadá velmi zajímavý,“ pokračuje Bob. „Navrhovat architekturu na úrovni výrobku se všemi jeho detaily. Ne jako sobecký pohled, ale spíše jako šanci vytvořit jednu identitu, kterou kurátorsky navrhlo Studio Segers. Může to být pavilon, renovace kostela nebo hotelu.“
Jeho otec, zakladatel značky Wim Segers, letos obdržel prestižní cenu Henryho van de Veldeho za celoživotní dílo. „Design nepovažujeme za povrchní formální omáčku nad produktem, ale za vnitřní proces,“ shrnuje svou kariéru a dodává: „Přitom vždy hledáme správné řešení s nezbytným důrazem na detail. Základními stavebními kameny každého designu jsou funkčnost, trvanlivost a pohodlí. Výsledkem jsou návrhy s čistou a ryzí estetikou, které překonávají všechny módní trendy.“
„Jako návrhář máte zodpovědnost a je vaší povinností neustále si klást kritické otázky, pochybovat, vždy chtít něco lepšího a nikdy nebýt spokojený. Máme štěstí, že dynamické společnosti jako Vasco, Tribù, Mecam, Saunaco a také čeští výrobci Todus a mmcité věří v sílu a přidanou hodnotu dobrého designu,“ uzavírá Bob Segers. Vy si výsledek jeho práce můžete prohlédnout na říjnovém Designbloku v Praze.
Před více jak 20 lety založil jednu z mezinárodně nejúspěšnějších českých designérských značek, se kterou se mu podařilo prodávat tuzemský design takřka po celém světě. Dnes studio Qubus, jehož jméno se odvozuje od jeho křestního jména, stále vede. Vedle toho vytváří autorské kolekce užitných i uměleckých objektů a věnuje se konceptuální volné tvorbě. V loňském roce začal budovat své nové zázemí v Hradčanech na severu Čech.
S Jakubem Berdychem Karpelisem jsme se v rámci tohoto rozhovoru potkali v jeho novém království i v obchodě v Rámové ulici v Praze, kde to všechno začalo.
Společně jsme se seznámili v roce 2007 a zanedlouho jste mě s Maximem Velčovským vzali na Salone del Mobile do Milána. Jak vzpomínáš na tuto z dnešního pohledu heroickou dobu?
V té době jsme zažívali dost strmou cestu vzhůru. Tehdy se to všechno začalo „dít“ a možná i díky tomu jsme se spolu pak my dva seznámili. S Qubusem jsme tehdy všechny přitahovali jako magnet. Bylo to cirka pět let od jeho založení a zrovna to naše úsilí začalo konečně přinášet plody. Byla to satisfakce za ty první roky, úsilí, které jsme do toho vkládali.
servis qubus.cz
Kdy jsi poprvé věděl, že Qubus bude úspěch a budeš se tím živit? — Vsadil jsem na jednu kartu už na začátku, když jsem se s podporou rodiny rozhodl prodat byt po prarodičích. Kdybych to neudělal, Qubus by nikdy neměl na čem postavit
svou existenci. První roky jsem k tomu musel chodit do práce jako scénický malíř u filmu, teprve po několika letech začal být Qubus plnohodnotným zaměstnáním a koníčkem v jednom. Pocit, že je to úspěch, jsem měl, když jsme odjížděli z pařížských veletrhů Maison et Objet. Měli jsme tam velký ohlas a mnoho objednávek. V České republice to bylo naopak spíše o nějakém PR a chytrém marketingu, ale prodej našich produktů jako takový začal být výraznější až o mnoho let později s nástupem sociálních sítí. To je v podstatě teprve několik let zpátky, kdy si náš design Češi začali hojně kupovat. V podstatě tím zlomem byla krize v letech 2008 a 2009. Od té doby pro nás přestal fungovat zahraniční trh a začali jsme mnohem více působit na tom českém. Tehdy jsem si konečně řekl, že to má cenu i tady v Česku.
chtějí vyjadřovat, jejich obor je ale nutí dělat vždy něco užitného. Proto je na světě tolik váz a židlí. Pořád to jsou ale věci, které stojí na hranici umění
Kdy jsi poprvé slyšel slovo design a jak tvou tvorbu ovlivnil tvůj otec Jakub Berdych, taky designér a výtvarník?
Můj otec mě ovlivnil poměrně zásadně.
Když člověk vyrůstá v umělecké rodině, tak mu v podstatě nic jiného nezbývá.
Máš to do té míry na talíři, že cestu nějak vytušíš sám. Táta pracoval pod Fondem československých výtvarných umělců a věnoval se architektuře a designu výstavních expozic, což je v podstatě stejný obor nebo taková podmnožina art designu. Jeho otec byl zase fotograf, režisér a spisovatel. Moje děti se taky vydaly na cestu umění. Je to stoprocentně dědičné.
A design jako svébytnou disciplínu jsi začal vnímat kdy? — Bylo to nějakou dobu před tím, než jsem založil Qubus. Tehdy jsem si ještě nemyslel, že se tím dá uživit. Po absolvování kamenosochařské
školy v Hořicích jsem se vydal do Kolína nad Rýnem, kde jsem pracoval u významného českého architekta Františka Sedláčka. V emigraci navrhoval docela zajímavé projekty po celém tehdejším západním
Německu i v USA. Sice jsem u něj pracoval v architektonickém studiu, ale dělal jsem všechno, co bylo potřeba. Občas jsem pomáhal lepit modely, občas jsem také zametl na dvoře. No a tam jsem poprvé navštívil veletrh designu, respektive nábytku imm Cologne. Zároveň byly tehdy v Německu na každém rohu obchody s doplňky, jakési první design shopy, které pak po mnoha letech zažily boom i u nás. A mně přišlo, že je to dobrá cesta. Proto jsem pak svůj design shop Qubus otevřel v Praze. Rámová 3 se současně stala sídlem studia, kanceláří, sklepním skladem a domek ve vnitrobloku částečně i mým pražským ateliérem. Sám ze Starého Města pocházím a je to moje místo, místo, kam patřím, a nejen z tohoto důvodu sem tak nějak už 21 let patří i Qubus.
Tehdy jsi ale už dělal své vlastní objekty, ne? — Ano, používal jsem předměty, které byly na vyhození, a různými způsoby je upravoval, slepoval a tak. Ale vůbec jsem si nepředstavoval, že bych je třeba někdy prodával. Dělal jsem si je sám pro sebe. Až tehdy, když jsem se setkal s prací Maxima, tak mi to vše začalo dávat smysl. Zaujal mě jeho způsob přemýšlení, vždy jsem byl spíše blíž volnému umění
„Mám svou teorii, že ‚design je vězněm vázy‘. Designéři se nějakým způsobem
a designu. A mě baví si s těmi významy hrát a kombinovat je.“
a motivovalo mě jej spojit s užitnou formou, což do naší spolupráce vnesl právě Maxim. Naše myšlení a vize se ve správný moment potkaly a v Qubusu jsme 10 let působili společně jako jeden silný tým dvou designérů-umělců. Myslím si, že tehdy se art design v podstatě u nás definoval. Z designu se stalo takové dostupnější výtvarné umění — sběratelské kusy. Qubus se rovnou zapsal do škatulky art designu, kterou stále výrazně reprezentuje u nás i v zahraničí. Svou volnou tvorbu dnes již prezentuji spíše bez Qubusu, více sám za sebe.
Když ses tedy vrátil z Kolína nad Rýnem, tak jsi založil obchod? — Tehdy jsem po vzoru těch německých obchodů koupil produkty od různých zahraničních značek a doufal, že to budu prodávat v našem prostoru v Rámové ulici. Byl to ale propadák, nikdo to až na výjimky nechtěl. Spousta věcí mi z té doby zůstala jako dárky babičkám na dalších x let. Tehdy jsem zjistil, že na provozování obchodu existuje jediná věc, která mě nebaví, a to je provozování obchodu. Když jsem se pak setkal s Maximovým dílem, tak mi bylo jasný, že vlastní produkce bude jedinou správnou cestou. A tak jsme se spojili a začali pod značkou Qubus vyrábět jeho diplomovou práci. Z mých produktů to tehdy byla váza Home Made. To byl pravěk toho všeho.
Jak vlastně probíhalo oslovování firem, se kterými jste tehdy chtěli vyrábět své kolekce? — Maxim měl už vyšlapanou cestu v porcelánce Leandr (dnešní Rudolf Kämpf, resp. G. Benedikt), protože tam vyráběl diplomku. Tehdy se nám tam pootevřely dveře. Sice byli nakonec nakloněni s námi něco vyrábět, ale uvnitř porcelánky byli i lidé, kteří s tím zásadně nesouhlasili. Považovali nás s naší holínkou za mimozemšťany. Dokonce se ve výrobě objevily sabotáže na naše zboží. A někdy jsme si ty věci vyráběli sami s tím, že jsme tam byli přes noc a prostor dílny jsme si prakticky jen pronajali. Postupně pak ale přišli na to, že se s námi dá dělat byznys. Vyvinulo se to postupně v relativně dobré obchodní prostředí. Myslím si, že jsme navíc byli lidmi, kteří měli v těch firmách vliv na nějaké zásadní změny.
Jaký produkt z tvého prvního tvůrčího období mezi lety 2002 2008 je tvůj oblíbený? — Myslím si, že je to Hůl (skleněná nádoba ve tvaru vycházkové hole). Hlavně kvůli tomu, že jen s minimem prostředků (je to ohnutá borosilikátová trubka) jsem docílil docela silné věci, výrazného objektu. Na druhou stranu se
ten produkt těžce komunikuje, je složité ho vystavit, takže není v naší kolekci zdaleka tak významný a úspěšný. Mám svou teorii, že „design je vězněm vázy“. Designéři se nějakým způsobem chtějí vyjadřovat, jejich obor je ale nutí dělat vždy něco užitného. Proto je na světě tolik váz a židlí. Pořád to jsou ale věci, které stojí na hranici umění a designu. A mě baví si s těmi významy hrát a kombinovat je.
Po krizi v roce 2008 ses začal více věnovat autorské tvorbě. Proč? — Bylo to určitě tím, že jsme se pracovně rozešli s Maximem a každý z nás se chtěl realizovat sám, individuálně. Baví mě to, ale pořád u toho musím řídit značku, resp. firmu, která nás živí. Je tedy těžké to všechno zvládnout dohromady. Postupně se mi naštěstí daří se ze škatulky design vymaňovat a začínám více vystavovat i svou volnou tvorbu. Doufám, že moje současná výstava v Moravské galerii v Jurkovičově vile je toho dobrým důkazem.
„Vytvořil jsem jakýsi monumentální skleněný ‚šulín‘, poctu všem Elonům, Putinům a dalším ‚lolanům‘, kterým nestačí zeměkoule a chtějí už plundrovat i vesmír.“
Vaším aktuálním bestsellerem se stala například váza Love. Proč zrovna ta? Ano, ta váza je sdělením i manifestem v jednom. Ideální produkt, který prostě udělá radost každému. Myšlenkou už na počátku bylo, že tuto vázu budeme jednou za čas pojímat také ve spolupráci s různými tvůrci, že tento produkt vždycky občas aktualizujeme např. uměleckou intervencí. Zatím to byl jen malíř Karel Štědrý, kdo se na ní vyřádil, a naše společná limitovaná edice našla své sběratele. Love má nespočet barevných variant i limitek. Skoro nikdo neví, že šipka směřuje na květiny, na přírodu. Všichni rovnou vidí lásku.
Hůl, která slouží jako láhev na alkohol, váza, která je vyznáním lásky. Tvoje věci mi připomínají Marcela Duchampa nebo Reného Magritta. Je to taková objektová poezie. Tvé objekty by se vlastně daly pokaždé shrnout jednou větou, rýmem. — Určitě, ta věc musí mít vždy nějaký kontext. Dost důležité jsou u nás také názvy objektů, které jim dávají jiný význam a vtip.
Teď stojíš před dalším mezníkem. Koupil jsi starou čističku vod v Hradčanech u Mimoně na severu Čech. Co s ní máš v plánu? — Už dlouho jsem přemýšlel o nějakém novém prostoru, kam by se vešlo více věcí. Nejdříve jsem chtěl stavět na chalupě v Lužických horách. Ale nakonec se objevila čistička v Hradčanech, která vnikla na přelomu osmdesátých a devadesátých let v rámci infrastruktury místního vojenského letiště. Zdála se být ideální. Chceme tu vytvořit naše zázemí s ateliérem, skladem a prostorem pro různé workshopy či hostování našich kamarádů umělců. Rádi bychom se i díky tomu částečně výrobně osamostatnili. Plánujeme koupit dekorační pec, se kterou bychom byli více nezávislí a rychlejší, než abychom to někde zadávali. Baví mě podobné projekty rezidencí v zahraničí, např. v Pilchuck Glass School v USA, kde jsem loni v létě působil jako hostující pedagog a strašně mě to oslovilo.
Kde teď aktuálně uvidíme nějakou tvoji novinku? — Jsem součástí výstavy Designblok Cosmos. Vytvořil jsem jakýsi monumentální skleněný „šulín“, poctu všem Elonům, Putinům a dalším
„lolanům“, kterým nestačí zeměkoule a chtějí už plundrovat i vesmír. Ten se stal vlastně díky těmto lidem banálním tématem, chtějí privatizovat prostor, kde se ani nedá dýchat, to mi přijde absurdní. Proto jsem jim udělal na počest startující raketu, která vypadá jako penis. Práce na tomhle projektu mě dost bavila. Zároveň s Qubusem také děláme instalaci pro porcelánku Rudolf Kämpf, takže se v podstatě vracíme k našim kořenům výroby porcelánu. Jsem také zastoupen na výstavě Made by Fire, která je také součástí Designbloku. Pokud jste nebyli v Brně, do března trvá moje výstava Samosebou v Jurkovičově vile.
To samosebou musíte vidět!
1 Jakubovi Berdychu Karpelisovi nikdy nechybí smysl pro humor, jak v životě, tak v jeho díle. 2 V ateliéru ve vnitrobloku v Rámové ulici strávil řadu let vytvářením objektů i skladováním různorodých artefaktů. 3 Váza je pro Berdycha Karpelise archetypem, na kterém může testovat limity své tvorby i designu obecně. 4 Typograficky zpracované vázy ze studia Qubus jsou v poslední době bestsellerem. 5 Lišku-myslivce dostal ke svým 50. narozeninám. 6 Váza jednoduchého totemického tvaru dostala v kolekci Qubus mnoho barevných i grafických podob. 7 — Společně s Maximem Velčovským byl Jakub Berdych Karpelis průkopníkem současného českého konceptuálního designu. 8 Nedávno designér zakoupil v lesní vegetaci se ztrácející, nevyužívanou čističku odpadních vod v Hradčanech u Mimoně, kde buduje svůj nový ateliér. 9 — Výrobky Qubus jsou většinou koncipovány jako komentář společenských témat.
Začalo to dvojicí minimalistických židlí Nyiny, která byla zároveň Adamovou diplomovou prací v Ateliéru designu nábytku a interiéru na UMPRUM. Spolu s Monikou Kozderkovou (Ateliér D2) je od sebe sice dělily čtyři roky studia, ale přesto zjistili, že je spojuje stejný pohled na design, a tak to dali dohromady.
Po židlích Nyiny, které jsou vyráběny pomocí hydraulického stlačování, přišel na řadu jejich první společný projekt, s kterým zaznamenali mezinárodní
úspěch. Pingpongový stůl Marshmallow vyrobený ze zploštěných trubek. „Náš návrh stolu se dostal do světových médií, například na portál Designboom. Později si produktu všimla mezinárodní hotelová
síť The Student Hotel, do které teď pingpongové stoly dodáváme. Narazíte na něj v Amsterdamu, Delftu, Boloni, Barceloně, Berlíně a dalších evropských městech,“ říkají designéři. Původní název studia
Vono změnili na Twohundredtons a pod touto hlavičkou chtějí prorazit pro změnu se stolem kulečníkovým. servis twohundredtons.com
Jednoduchost, originalitu a kvalitu najdete v produktech mladé české značky, již založili designéři Monika Kozderková a Adam Štok.
text Adam Štěch foto archiv designérů a značek
Ukáží se na nich i naši aktuální favorité?
Technologie ohýbání trubkové oceli nadobro změnila historii designu.
A zdaleka to neskončilo ve 30. letech.
Například brazilské studio Cultivado em Casa představuje v nové kolekci stoly založené na multiplikaci ohýbaného prvku ve tvaru písmene U. cultivadoemcasa.com
M&T nabízí pro své kolekce dveřního a okenního kování možnost výběru
z 18 barevných odstínů ve čtyřech sériích.
Tmavé povrchy ze série Black jsou dostupné v odstínech titan graphite mat, titan černý mat, černý mat strukturovaný
a černý chrom natural broušený. kliky-mt.cz
Jedna z mála komerčních galerií designu, která opravdu inovuje, je newyorský Super House. K jeho objevům teď
patří v Belgii narozená designérka Kim Mupangilaï, která představila kolekci
Hue I Am / Hue Am I inspirovanou jejími konžskými kořeny. superhouse.us
poster-pomellato-nudo-iconica-halada-469x500mm-01.indd
sběratelského designu začíná a přípravy na veletrhy, jako je PAD nebo Design Miami, finišují.
Představa bydlení mladé rodiny začala srubem a skončila u velmi progresivní, přesto útulné a s přírodou spojené moderní stavby. Originální dům, jehož autorem je architekt Ján Studený, má tvar rovnoramenného lichoběžníku a svou konstrukcí připomíná bunkr z monolitického betonu.
Rodinný dům se nachází na velkorysém pozemku na okraji obce Pernek, v přírodním prostředí Malých Karpat. Architekt
Ján Studený zužitkoval sklon svažitého terénu tak, aby stavba byla co nejméně nápadná, a přitom měli obyvatelé dostatek pohodlí i co největší propojení s okolní přírodou. Dům dostal nevšední tvar a mohutnou prosklenou fasádu orientovanou k rovinaté části pozemku. „Za tímto projektem se skrývá velice zvláštní příběh. Jednoho dne přišel do kanceláře můj švagr, že na pozemku, který si s mou sestrou
nedávno koupili, chtějí postavit dřevostavbu a jestli bych jim s tím nepomohl. Šlo o klasickou komerční zakázku tzv. kanadského srubu, něco na způsob našich roubenek. Namítl jsem, že to není architektura, takže je to mimo náš zájem. Zeptal se, zda bychom tedy něco nenavrhli. Nakonec jsme naskicovali koncept domu ve svažité části zahrady. Návrh se jim ihned zalíbil a vše další nechali na nás,“ dodává. Konstrukci domu tvoří betonová skořepina bez vnitřních podpor realizovaná z monolitického betonu, který je ⟶
text Lenka Šubrtová foto Alex Shoots Buildingsv interiéru přiznaný. Jedinou fasádou domu je právě prosklená stěna orientovaná na jih, jejímž prostřednictvím komunikuje stavba s okolím. Ostatní stěny jsou zatravněné a splývají s terénem. Půdorys má tvar rovnoramenného lichoběžníku, který odráží podélný profil domu. Vnitřní prostor je volný, rozdělený do dvou podlaží spojených schodištěm.
V přízemí, v kontaktu se zahradou se rozkládá multifunkční prostor, v němž se nachází obývací pokoj s pracovnou a ložnicí rodičů, kuchyně s jídelnou a technické zázemí. V horním podlaží dostaly prostor dvě ložnice pro děti a koupelna. Protože vrchní poschodí je zároveň i vstupním, jeho část tvoří zádveří s odkládacími funkcemi. Všechny obytné místnosti včetně ložnic jsou orientovány směrem k zahradě a lesu a mají nádherné, ničím nerušené výhledy. Celou stavbu doplňují venkovní schodiště propojující různé úrovně terénu.
Jednoduchý, konstrukčně nenáročný dům má velkorysou užitnou plochu 200 m2, samotný pozemek pak o jednu nulu více. Život rodiny v něm plyne v souladu s ročním obdobím a jeho betonový interiér dobrovolně a zcela účelně ponechává veškerou kreativitu na okolní přírodě.
„Dům byl navržen pro mladou rodinu se dvěma dětmi. Mají výjimečný vztah k prostředí, ve kterém žijí, ke svému okolí a myslím že také ke svým sousedům.
Chovají zvířata a vychovávají děti v přirozeném propojení s okolím. Jsou to obecně
radostní lidé, se kterými také byla radost spolupracovat,“ říká o projektu a jeho nových obyvatelích architekt Ján Studený.
Teď, když známe všechny okolnosti i údaje o stavbě, nám přijde historka z úvodu článku obzvláště úsměvná. Skvěle ilustruje, jak vrtkavé je architektovo štěstí... Pokud by totiž Ján Studený nebyl s klienty v přízni, nikdy by se na něj neobrátili a v Malých Karpatech by zřejmě
vyrostl další zbytečný typizovaný dům nevalné kvality. Naštěstí pro všechny má však tento příběh šťastný architektonický konec.
1 Konstrukci domu tvoří betonová skořepina bez vnitřních podpor realizovaná z monolitického betonu, který je v interiéru přiznaný. 2 Výhledy do přírody nic neruší. 3 Vnitřní prostor je volný, rozdělený do dvou podlaží spojených originálním schodištěm. 4 —Život rodiny v něm plyne v souladu s ročním obdobím a jeho betonový interiér dobrovolně a zcela účelně ponechává veškerou kreativitu na okolní přírodě.
servis ksastudeny.sk
Už jste někdy slyšeli o legendárním kiosku K67 ? Že ne? Nyní máte jedinečnou možnost seznámit se nejen s ním, ale i jeho autorem, designérem Sašou Mächtigem, který na pozvání Dolce Vity přijíždí v říjnu do Prahy. Své nadčasové návrhy městského mobiliáře a prefabrikované architektury, jež zásadně ovlivnily podobu moderního města, představí v rámci naší expozice na Designbloku i na přednášce v CAMPu.
O experimentálních projektech jugoslávských architektů se svět již pomalu dozvídá prostřednictvím zahraničních výstav, notoricky známých fotografických sérií balkánských památníků i dalších počinů. Historie architektury a designu bývalé Jugoslávie ovšem zůstává zvláště u nás nadále v mlze. Mimo jiné také proto jsme se rozhodli pozvat do Prahy legendu svého oboru, architekta a designéra Sašu Mächtiga, který v rámci naší expozice na Designbloku '23 představí ve spolupráci s berlínskou firmou K67 Berlin svůj stejnojmenný ikonický kiosek. Dolce Vita si v něm na pár dní zřídí svou vlastní stylovou trafiku.
Architekt a designér Saša Janez Mächtig se od šedesátých let věnuje širokému sociálnímu a urbanistickému kontextu designu. Svůj kiosek K67 vystavil vůbec poprvé na bienále designu BIO 5 v Lublani v roce 1973, a ten se od té doby stal
nedílnou součástí jugoslávské městské krajiny. Zásadní roli v jeho práci sehrál silný analytický výzkum sociálního a městského prostředí spojeného s vyspělým technickým designem. Vlivné Mächtigovo dílo shrnula v roce 2015 vůbec poprvé kurátorka Maja Vardjan komplexní retrospektivní výstavou v MAO (Muzeum architektury a designu v Lublani), kterou doprovodil i obsáhlý katalog. Tehdy získal Mächtig konečně zasloužené uznání. Své konceptuální systematické myšlení totiž dokázal během své kariéry přetavit do každodenního života socialistické země. Zaměřil se především na tvorbu univerzálních systémů nezbytných pro fungování moderního města.
Narodil se v roce 1941 v Lublani, vzdělání získal na tamní škole architektury, kde navštěvoval kurz vedený Plečnikovým žákem Edvardem Ravnikarem. Jeho výuka byla inspirována koncepty Bauhausu
a poté progresivní Ulmskou školou designu. V Mächtigovi vzbudil zájem o interdisciplinární přístup k designu založený na integraci teorie a praxe, komplexní analýze, výzkumu a experimentu. Žádná z těchto ingrediencí nechybí v jeho tvorbě, převážně věnované vývoji chytrých, prefabrikovaných architektonických prvků, univerzálních produktů, které lze použít v mnoha různých kontextech. Mächtig mohl tento způsob práce uplatnit díky velmi specifickým společenským a politickým podmínkám v tehdejší Jugoslávii, které vycházely z jiného chápání socialismu než u nás. Proces modernizace státu probíhal na všech frontách a architektura a design patřily k nástrojům tohoto pokroku. Jak řekl politolog Dejan Jovic: „Víc než stát byla Jugoslávie projekt.“
Ještě předtím, než Mächtig zasvětil svůj život vývoji prefabrikovaných modulových konstrukcí, debutoval v letech 1966 až
text Adam Štěch foto archiv Muzea architektury a designu Lublaň a K67 Berlin1969 jako nezávislý designér projektem letního pavilonu kavárny Europe. Jeho abstraktní světelná struktura byla tvořena skládanou kovovou konstrukcí s napnutou textilní membránou, připevněnou k historizující fasádě budovy z roku 1867. Ve stejné době vyvinul designér první generaci modulárního kiosku K67, který byl koncipován jako řešení rozvoje pouličního prodeje a dalších služeb nabízených a vykonávaných přímo na ulici. Mächtigův systém byl založen na modulech vyztužených sklolaminátovou konstrukcí, které mohly být použity jako samostatné jednotky nebo je bylo možné kombinovat do velkých skupin. Moduly tak úspěšně sloužily jako novinové kiosky, stánky pro obsluhu parkovišť, stánky na tržištích, nejrůznější přístřešky, studentské kavárny,
loterijní stánky nebo novinářské tribuny na fotbalových stadionech. Vždy dobře viditelné a dostupné, v různých barvách a kombinacích. Funkční design typizovaných jednotek umožňoval, aby se vměstnaly na každé místo. Jedno má teď vyhrazené také ve stálé sbírce Muzea moderního umění v New Yorku, kam se dostal již v roce 1970 díky akvizici tehdejšího kurátora Emilia Ambasze, mimo jiné autora přelomové výstavy New Domestic Landscape.
A právě kiosek K67, který se kromě Jugoslávie používal například také na Novém Zélandu, v Iráku, Japonsku, USA či Keni, bude hlavní hvězdou expozice Dolce Vity na Designbloku. Před Veletržní palác ho umístíme společně s berlínskou firmou K67 Berlin, která vlastní hned
1 panel A
2 panel B
3 panel C
4 panel D
5 panel E
6 dveřní panel
7 prodejní okno
8 prodejní okno 2
9 stříška
10 police
11 klopa
12 gumové těsnění
13 sklo
„Ve své moderní modulární koncepci dovolují kiosky neomezený růst a změnu v průběhu času. Jejich design považuji za podobný navrhování automobilů a jejich karosérií, které se také mění.“
několik Mächtigových kiosků a krátkodobě je pronajímá. Moduly tak díky ní získaly v současné době novou náplň, přesto zůstaly věrné své původní univerzální koncepci.
Podobná strategie vytváření chytrých opakovatelných systémů zapadajících do rozmanitého městského prostředí je zásadní i pro další projekty, které Mächtig v průběhu své kariéry vyvinul. Jejich součástí jsou také například odpadkové koše Žaba 1 a 2, které se vyvíjely v letech 1968 až 1976. Jednoduchý tvar připevněný k pevnému podstavci měl dva otvory pro odkládání odpadu. Dalším produktem, který ovlivnil image městského prostředí Jugoslávie, je Mächtigův telefonní kryt vyvinutý v letech 1971 až 1972. Jakási kapuce vyrobená z průhledného, tepelně tvarovaného akrylátového plastu vytváří intimní izolované prostředí pro telefonistu.
Většina jeho projektů byla vyráběna v relativně velkém množství a jako Kiosk K67 se staly téměř archetypální součástí jugoslávského městského prostředí. Odráží se to i v pozdějších Mächtigových projektech, jako jsou další varianty úspěšného kiosku K67, u nichž vylepšoval jejich modularitu a rozmanité funkční možnosti, informační
displeje autobusových zastávek (1973—1975), přístřeškový systém (1976 1981), poštovní schránka Pelikan (1981) nebo nádoby na odpad EKOS (1983—1986).
Mächtig, který dodnes pracuje, se stal legendární postavou slovinské architektury a designu zdaleka přesahující svůj region. Jeho kiosky, odpadkové koše a telefonní budky najdeme ve všech souvislostech, od historických center měst až po fotbalové arény. I dnes stále inspirují a stávají se oblíbeným námětem pro současnou reflexi městského plánování a urbanistických systémů. O tom ostatně bude Šaša Mächtig mluvit i na slavnostním odhalení našeho kiosku před Veletržním palácem na Designbloku a na své přednášce, kterou Dolce Vita organizuje ve spolupráci s centrem CAMP.
1 Kiosek byl používán v mnoha verzích po celé Jugoslávii jako univerzální prodejní modul. Vyrobilo se jich něco kolem 7000 kusů. 2 Křížová kompozice kiosků sloužila v tomto případě jako květinářství Dahlia. 3 Modul s trojúhelníkovým půdorysem jako policejní stanoviště. 4 K dalším Mächtigovým projektům patří i odpadkové nádoby EKOS. 5 Kompozice modulů K67 sloužila jako tribuna pro novináře na fotbalovém stadionu Bežigrad v Lublani. 6 Dílo Sašy Mächtiga bylo poprvé zhodnoceno na retrospektivní výstavě v Muzeu architektury a designu v Lublani v roce 2015. Od té doby prezentoval svou práci takřka po celém světě, včetně pařížského Palais de Tokyo. servis k67.berlin
„Striktní geometrie logického konstrukčního řešení základních prvků kiosku K67 je zcela uzavřeným výrazem a v jistém smyslu neutrální vůči městskému prostředí.“
Stejnojmennou expozici, jež mapuje proměny Svatováclavského návrší v Olomouci, můžete navštívit v nově vybudovaném výstavním sále v podkroví Arcidiecézního muzea.
Jeho autorem je architekt Jan Šépka, který tak navázal na svou práci na muzeu z let 1998—2006.
„V roce 2017 oslovilo moji kancelář Muzeum umění Olomouc s žádostí o vytvoření návrhu výstavního sálu v podkroví kapitulního děkanství. Naše koncepce představuje maximální respekt k dochovaným konstrukcím podkroví, které jsme ponechali v původním stavu. Do prostoru jsme vložili nový betonový objekt, jenž má dostatek svislých stěn pro vystavování a přejímá geometrii zkoseného podkroví, ale udržuje si odstup od historických prvků. Jedná se tedy o jakousi matrjošku, kdy je menší dům vsazený do většího,“ popisuje Jan Šépka. Důležitým prvkem je vrchní osvětlení prostoru. Sál má průběžný světlík v horní části a další světlíky ve stropě bočních výklenků. Expozice Zde se nacházíte mapuje historii svatováclavského návrší od pravěku po současnost. Vystavena je zde i faksimile Olomouckého horologia z první poloviny 12. století. Ilustrovaný rukopis zahrnuje na 161 listech pergamenu kolekci liturgických textů potřebných k modlitbám. servis sepka-architekti.cz, muo.cz
V srpnu byla v Praze otevřena dlouho očekávaná Štvanická lávka, která významně usnadňuje pohyb lidí mezi dvěma městskými částmi.
Zjistili jsme, že na pěší a cyklisty myslí i v jiných městech po celém Česku a vybrali jsme pro vás šest příkladů lávek z poslední doby.
Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek
Říká se jí HolKa a je tady pro všechny. Tedy pro každého, kdo se chce pěšky nebo na kole a bez průtahů dostat z Karlína do Holešovic a zase zpět. Štvanická lávka je dlouhá přibližně 300 metrů a pyšní se konstrukcí z ultra vysoce hodnotného bílého betonu. Je navržena jako segmentová, to znamená, že se skládá z padesáti kusů, které mají délku přibližně 5,5 6 m a jsou vzájemně sepnuty podélným přepětím. „Naším cílem bylo, aby lávka působila jako přirozená křivka, která se vine prostorem. Zároveň jsme nechtěli, aby šla příliš do výšky. Navrhnout tuto stavbu bylo náročné konstrukčně i staticky, kvůli plynulosti provozu jsme však nechtěli mít žádné schodiště, žádné jiné napojení, pouze rampu,“ shodl se kolektiv autorů.
Bronzové zábradlí lávky zdobí podobizny zvířat. Na Štvanici to jsou zajíci, jelikož zde na ně byly v minulosti pořádány hony, směrem na Holešovice je střídají hlavy býků a směrem na Karlín hlavy koňů.
Autorem madla a sochařských prvků je sochař Aleš Hvízdal. Lávka je osazena sochou Řeka ze 70. let od Jana Hendrycha.
„Ta socha vznikala jako představa řeky, která není čistá jako potůček, ale už je zkomolená přehradami a dalšími civilizačními zařízeními,“ vysvětlil její autor.
Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek Štíhlá a elegantní, k nebi se vzpínající zavěšená konstrukce lávky přes Vltavu spojuje jedinou ostrovní obec u nás s „pevninou“. Lužec nad Vltavou leží nedaleko Mělníka v malebné lužní krajině řeky Vltavy a od roku 1907, kdy tu byl vybudován laterální kanál, leží celým svým územím na ostrově, který je zároveň největším na řece Vltavě. Architektonický návrh je výtvarně založen na lehkosti a subtilnosti, které jsou umožněny díky technologicky extrémně vyspělému materiálu UHPFRC. Lávka je vedena přes nesplavný tok řeky mezi Lužcem a vískou Bukol a převádí přes řeku dálkovou severojižní cyklotrasu EuroVelo 7 vedoucí, považte, ze Švédska na Sicílii. Do okolní krajiny je zapojena nově vysazenou dubovou alejí podél cesty na bukolské straně. Teď už se jen čeká, až duby dorostou do výšky pylonu.
Josef Pleskot
Pražská část Radotín se nedávno radovala hned ze dvou nových lávek. Zatímco jedna spojuje centrum města s nádražím a školním areálem a sportovní zónou, ta druhá, která nás zajímá více, vede přes řeku Berounku a stává se významnou spojnicí mezi Radotínem, Zbraslaví a Lipenci. Nová konstrukce, jejímž spoluautorem je Josef Pleskot, nahradila původní lávku, kterou poničily povodně a byla ve velmi špatném stavu. Lávka je zavěšena na jednom pylonu, který je kloubově uložen na horním pásu příhradové konstrukce. Pěší a cyklisté vítáni.
Ehl & Koumar architekti
V Litomyšli opět udělili lekci ostatním českým městům. Procházet se po rodišti Bedřicha Smetany je jako listovat učebnicí současné české architektury. Na jednu z posledních stránek byla připsána nová lávka s výtahem, která nahrazuje původní nadchod z roku 1981 přes hlavní tah z Hradce Králové do Brna. Subtilní ocelová konstrukce je nesená masivními pilíři z pohledového železobetonu. Převýšený pylon výtahu je umístěn v ose původního schodiště a nese vlastní konstrukci lávky. Zároveň vytváří novou dominantu — věž v průhledu Ropkovou ulicí z náměstí. Z jejího vrcholku je vidět na střechu litomyšlského renesančního zámku.
Josef Pleskot
Ještě před tím, než se Jizera, znavená svou klikatou a náročnou cestou z hor dolů do nížiny, nechá bezstarostně unášet proudem Labe, proteče Mladou Boleslaví. A tady, v části zvané Krásná Louka, se dočkala nového přemostění, jež navrhl architekt Josef Pleskot. Chodcům a cyklistům umožní snadnější překonání řeky v oblasti vývojového a konstrukčního centra automobilky Škoda Auto, zároveň je lávka součástí nové páteřní cyklostezky i budoucího Nábřežního parku.
Josef Pleskot
Matador české architektury potřetí... Josef Pleskot rozšířil své impérium Dolní oblast Vítkovice o další přírůstek. Lávka pro pěší a cyklisty se klene přes řeku Ostravici a usnadňuje místním i návštěvníkům pohodlnou cestu z centra města přímo do areálu národní kulturní památky, bývalých vítkovických železáren. Objekt tvoří dvě zavěšená pole lávky přemosťující železniční vlečku a řeku Ostravici. Při bočním pohledu má tvar písmene A, střední pylon je vysoký 28 metrů. Při pohybu po lávce lidé uvidí na vysokou pec, což bylo záměrem architekta. Kvůli blízkosti řeky a biokoridoru bude lávka nasvětlena způsobem připomínajícím měsíční svit.
A na závěr architektovo tajné přání:
„Kdyby se podařilo, aby byla lávka pojmenována po zesnulém ostravském spisovateli Janu Balabánovi, který dalece přesáhl hranice tohoto regionu a významně přispěl do pokladnice české literatury.“
Milovat osud jaký je. Triptych ručně broušených svíček s podmanivými vůněmi exkluzivně vyvinutými Hiermann Parfums. Stejně jako se náš osud odvíjí a odhaluje v průběhu života, vykresluje se postupným hořením svíčky jemný precizní brus a s tím naše splněná přání.
Všude se staví. Tento měsíc jsme vypátrali obrovské, drobné i meditační realizace napříč celou zeměkoulí, z Jižní Koreje přes Indii až po Somálsko.
Ať už je to dávkování pracích prostředků či spotřeba energie, AEG vám pomůže se snížením nákladů na praní a sušení. Postará se o tu nejlepší a zároveň udržitelnou péči o vaše prádlo, teď navíc s chytrou aplikací v mobilu.
Pentagon již není největší kancelářskou stavbou světa. Teď ji předčila budova spolku obchodníků s diamanty, kterou v indickém Suratu dokončila kancelář Morphogenesis. S výměrou 660 000 m2 pojme na 67 000 zaměstnanců. morphogenesis.org
Somálsko-britské studio Rashid Ali Architects se rozhodlo ve svém projektu
zahradního pavilonu v hlavním městě
Somálska Hargeisa zvýraznit krásu odhalené dřevěné konstrukce.
Vznikla originální kompozice překližky, kouřového skla a polykarbonátu. @rashidaliarchitects
S bravurou, s jakou architekt Tadao Ando pracuje s betonem, to umí jen málokdo. V přístavbě meditačního pavilonu v jihokorejském muzeu SAN ve Wonju navrhl betonovou kostku ladně vetknutou do zatravněného kopce, přístupnou skrze betonový koridor. tadao-ando.com
S MODELY AEG ECOLINE UŠETŘÍTE JEŠTĚ VÍCE
• Úsporné a efektivní spotřebiče se snadno použitelnými funkcemi poskytují výjimečný výkon
• Při využití v domácnosti pomáhají snižovat dopad na životní prostředí
• Naše sušičky s energetickým hodnocením A+++ ve své třídě šetří zdroje
a zároveň chrání oděvy, a prodlužují tak jejich životnost
Kupte si spotřebiče AEG od 2. 10. do 24. 12. 2023 a získejte zpět až 5 000 Kč za 1 spotřebič!
www.aeg.cz | /aegCeskaRepublika | /aeg.cz
Šaty nevyjímaje. Výstavou The Woman Behind The Dress vyzdvihl módní dům Balenciaga zvláštní pozornost, kterou Cristóbal Balenciaga věnoval ženskému tělu a tomu, jak je možné zvýraznit pomocí krejčovských technik osobnost. Personalizovaná a nekonečně složitými způsoby vytvářená „díla“ odrážejí práci tohoto velkého couturiera.
Exkluzivní přehlídka, jež se konala u příležitosti Dnů evropského dědictví během dvou zářijových dnů v sídle společnosti Kering a Balenciaga na adrese 40 rue de Sèvres v Paříži, byla cestou do minulosti a do bohatých archivů Cristóbala Balenciagy. Proslavil se svou vynalézavostí a nebývalou pozorností k ženám, které oblékal. Třicet haute couture kousků a dvacet figurín, vystavených v budově bývalé pařížské Laennecovy nemocnice, dokonale ilustrovalo mistrovství španělského
návrháře při tvarování šatů přímo na tělo i jeho respekt k jedinečnému charakteru každé ženy, která jeho originální dílo oblékala.
Postupem času Balenciaga vyvinul linie, které rozvíjely dominantní ženskou siluetu, odklonily se od tehdejších společensko-kulturních norem a zavedly stupně abstrakce, jež posunuly ohnisko, rozostřily pas, vytvořily objem a zjednodušily střih. Jeho schopnost inovace, znalost látek a technik, smysl pro proporce a míry ⟶
Sídlo společnsoti Kering a módního domu Balenciaga na pařížské adrese 40 rue de Sèvres se otevírá pouze jednou za rok během Dnů evropského dědictví. Letos to bylo 16. a 17. září.
text Tereza Finková foto Annik Wetter, Jean-Luc Perrearda jeho vize a interpretace ženského těla mu vynesly pověst jednoho z nejvlivnějších návrhářů své doby. Vlastně všech dob. Možná více než kdokoli jiný bral Balenciaga módu jako příležitost k proměně siluety, a ne jako prostředek k utvrzování striktních ideálů. Jeho důraz na individualitu je zdrojem inspirace pro současného uměleckého ředitele domu Demnu. „To, co vytvořil na těle pomocí šatů, bylo trochu jako plastická operace,“ poznamenal.
Jedinečné kousky představené na výstavě byly ušity pro členky královských rodin, výrazné osobnosti společenského života, blízké přátele módního domu Balenciaga i umělkyně, včetně herečky
Ingrid Bergman, choreografky Agnes de Mille, filantropky Mony von Bismarck, která byla ve své době známá jako „nejlépe oblékaná žena na světě“, nebo slavné autorky růžové zahrady Bílého domu Bunny Mellon. Každá z těchto žen se vyznačovala zvláštní, osobitou elegancí.
Jedním z největších „taháků“ výstavy byly sametové šaty zdobené perlami ve výstřihu, jež byly ušity na míru monacké kněžně Grace k jejím 40. narozeninám.
Tento model byl poprvé předveden v roce 1966 na oblíbené modelce Cristóbala
Balenciagy, Danielle Slavik, která si jej znovu oblékla v roce 2023 na 52. přehlídce haute couture, jež vznikla pod vedením Demny. Danielle tak plynule navázala na Balenciagovo dědictví a odkaz.
byla hvězdou americké vyšší společnosti. Byla blízkou přítelkyní Jackie Kennedy a sblížila se také s Cristóbalem Balenciagou. Součástí krejčovského ateliéru proto byla také figurína vytvořená přímo podle jejích proporcí. 3 Vystavené večerní šaty se objevily na těch nejvyhlášenějších tanečních galavečerech. Obzvláště vynikají ty, které nosila baronka Alain de Rothschild (uprostřed) a jejichž barva a látka se liší od modelu představeného v kolekci jaro/ léto 1960. 4 Cristóbal Balenciaga dokázal šaty podtrhnout nejen siluetu, ale také osobnost jejich nositelek.
servis kering.com, balenciaga.com
1— Na výstavě bylo k vidění 30 šatů, z toho dvacet na figurínách, jež vznikly na míru klientkám. 2 Bunny Mellon, věrná zákaznice módního domu,
Jak se z běžného objektu stane ten ze stránek encyklopedií designu? Zásadním faktorem je čas. Proto jsme uzavřeli několik našich oblíbených předmětů, oděvů a modelů do časové smyčky nekonečné módní fotografie. Ať už si následující příběh začnete prohlížet z jakéhokoliv strany či konkrétní situace, uvidíte, že jeho plynutí nikdy nekončí a vy se vrátíte tam, kde jste začali. Kruh se uzavřel.
Markéta: semišové sako, kalhoty a termolahev, vše Prada. Olexi: kalhoty a taška, obojí Prada.
styling Jan Králíček foto Branislav Šimončík
Denisa: šaty, Prada. Petra: svetr a sukně, obojí Prada. David: sako, límeček, kalhoty a termolahev, vše Prada.
Váza, Čtyři roční období, design Jiří Šuhájek, Moser. David: svetr, kalhoty a termolahev, vše Prada. Křeslo, Serie UP 2000, design Gaetano Pesce, B&B Italia (prodává Konsepti). David: top plněný peřím, kalhoty a boty, vše Prada. Auto, Hyundai Kona. Denisa: svetr, sukně plněná peřím, boty, vše Prada. Olexi: svetr a kalhoty, obojí Prada.
Markéta: semišové sako, kalhoty a boty, vše Prada. Vázy, Late Heroine, design Kateřina Handlová, Rückl. Křeslo, Egg, design Arne Jacobsen, Fritz Hansen (prodává Konsepti).
Markéta: šaty, boty a kabelka, vše Prada. Petra: semišové sako, svetr, kalhoty, boty a kabelka, vše Prada. Askar: svetr s límečkem, kalhoty a boty, vše Prada. Auto, Hyundai Kona.
Olexi: oblek, boty a kabelka, vše Prada. Petra: semišové sako, svetr, kalhoty a boty, vše Prada. David: svetr, kalhoty a boty, vše Prada. Denisa: oděvní objekt, Šárka Zejdová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM), boty, Prada. Svítidlo, Blanche, Minotti. Lavice, Morse, design Studio Segers, mmcité.
David: sako, límec, kalhoty a boty, vše Prada. Denisa: šaty, boty a kabelky, vše Prada. Olexi: svetr, kalhoty a boty, vše Prada. Věšáky, Cactus, design Jiří Pelcl, Master & Master.
Pracovní židle, ACX Soft, design Antonio Citterio, Vitra. Parkový stůl, Orbit, design David Karásek & Václav Kocián, mmcité. Lampa, Tahiti, design Ettore Sottsass, Memphis Milano. David: top plněný peřím, kalhoty a boty, vše Prada. Olexi: oblek a rozepínací svetr, boty, vše Prada.
Askar: svetr s límečkem, kalhoty a boty, vše Prada. Markéta: svetr, sukně a boty, vše Prada. Kabelka, Prada. Police, Nuvola Rossa, design Vico Magistretti, Cassina (prodává Konsepti). Židle, Trivi, design Martin Foret, LD Seating. Kabelka, Prada. Markéta: svetr, sukně a boty, vše Prada.
Markéta: svetr, kalhoty, boty a kabelka, vše Prada. Židle, Trivi, design Martin Foret, LD Seating. Auto, Hyundai Kona. David: oděvní objekt, Barbora Kotěšovcová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM), boty, Prada.
Petra: semišové sako a boty, obojí Prada. Pracovní židle, ACX Soft, design Antonio Citterio, Vitra. Denisa: svetr s límečkem, sukně plněná peřím, boty a pánská taška, vše Prada.
Denisa: svetr, sukně plněná peřím, boty a termolahev, vše Prada. Pohovka, Camaleonda, design Mario Bellini, B&B Italia (prodává Konsepti). Markéta: oděvní objekt, Tomáš Němec, boty, Prada. David: oděvní objekt, Kristýna Lovas Šenkýřová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM).
Auto, Hyundai Kona. Denisa: oděvní
objekt, Barbora Kotěšovcová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM), boty, Prada. Petra: oděvní objekt, Barbora Kotěšovcová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM). Olexi: sako a kalhoty, boty a pánská taška, vše Prada. Židle, Tulip, design Eero Saarinen, Knoll (prodává Konsepti).
David: rozepínací svetr, kalhoty a boty, vše Prada. Křeslo, Direction, design Jean Prouvé, Vitra. Auto, Hyundai, Kona. Olexi: límeček, kalhoty, termolahev na karabině a boty, vše Prada.
Auto, Hyundai Kona. Pohovka, Camaleonda, design Mario Bellini, B&B Italia (prodává Konsepti). Křeslo, Le Bambole, design Mario Bellini, B&B Italia (prodává Konsepti). Olexi: odepínací límeček, oblek a boty, vše Prada. Petra: svetr, kalhoty, boty a termolahev, vše Prada.
Olexi: sako, kalhoty, pánská taška a boty, vše Prada. Pracovní židle, Arcus, LD Seating. Denisa: šaty, boty a kabelka, vše Prada. Pracovní židle, Melody, LD Seating. Křeslo, Togo, z limitované edice Atom s látkou Kvadrat od designéra Rafa Simonse, design Michel Ducaroy, Ligne Roset. Váza, Gema, design Kateřina Doušová, Moser.
Auto, Hyundai Kona. Denisa: šaty a boty, obojí Prada. Stolek, Pilotis, design Rodolfo Dordoni, Minotti. Váza, Abyss, design Jan Plecháč, Moser. Křeslo na kolečkách, Direction, design Jean Prouvé, Vitra. Petra: svetr, sukně plněná peřím, boty, vše Prada.
Askar: svetr, kahoty a boty, vše Prada. Pracovní židle, ACX Soft, design Antonio Citterio, Vitra.
Auto, Hyundai Kona. Křeslo, Togo, z limitované edice Atom s látkou Kvadrat od designéra Rafa Simonse, design Michel Ducaroy, Ligne Roset. Pracovní židle, FollowMe, design Andreas Krob, LD Seating. Askar: svetr, Prada. Pracovní židle, Arcus, LD Seating. David: pánská taška, kalhoty a boty, vše Prada. Markéta: košile, kalhoty a boty, vše Prada. Váza, Amalfi, design Tomáš Lesser, Moser. Pracovní židle, FollowMe, LD Seating. Petra: svetr, sukně, boty a kabelka, vše Prada. Pracovní židle, FollowMe, LD Seating.
Markéta: košile, kalhoty a boty, vše Prada. Auto, Hyundai Kona. supervize Jan Králíček
asistenti stylisty
Alexandra Gnidiakova, Kseniya Chudarova, Lukáš Duong Bao Long, Tomáš Němec light assistant
Jiří Královec
modelky
Markéta S. / Elite Model Management
Denisa S. / Focus Model Management
Petra V. / Pure Model Managemet
modelové
David K. / Exit Model Management
Olexi K. / Elite Model Management
Askar E. / Pure Model Managemet make-up
Renata Zelinková / L’Oréal Paris, Adriana Bartošová
vlasy
Mirka Myšička / Shu uemura, Adéla Dolejší rekvizitář
Jan Šrankota
produkce
Patrik Bureš CASHonly production video Tereza Chudáčková
Auto, Hyundai Kona. Židle, Roxor, design Jiří Pelcl, Master & Master. Markéta: oděvní objekt, Kristýna Lovas Šenkýřová (Ateliér designu oděvu a obuvi, UMPRUM), boty, Prada. Olexi: kalhoty a boty, obojí Prada.
Hutný a výživný krém Envy Therapy Hydrating Cream Plus (45 ml/1 690 Kč) je vysoce účinný v boji proti velmi suché a dehydrované pokožce a všem nepříjemným projevům, které ji doprovázejí. Komplex patentovaných látek a přírodních olejů intenzivně pleť hydratuje a zároveň obnovuje její lipidovou bariéru. Má uklidňující a omlazující účinek.
technikou 3D tisku, jsou lehké a zdobené sofistikovaným trojrozměrným vzorováním.
Období změn si žádá nové přístupy k oblékání. Louis Vuitton Studio Prêt-à-Porter Homme přichází s uniformou pro práci a zábavu, v níž kříží profesionální a neformální styl.
Ikonická vůně Sisley Eau du Soir uvádí již druhou limitovanou uměleckou edici obalu v rámci projektu One day painting, které se pro letošní rok ujala francouzská malířka Ymane Chabi-Gara. Ta ztvárnila svěžest citrusových plodů a smyslnost květin jako víření listů a kontrast mezi teplou, sytou žlutou a jemně modrými liniemi a zlatým uzávěrem flakonu.
Překvapující a velmi omlazující je spojení módní značky Marks & Spencer a britské herečky Sienny Miller. Společně hlásají: „Anything but Ordinary“.
Nová vůně Oratorio (50 ml/3 260 Kč) uvedená parfumérským domem Pigmentarium, je inspirována vnímáním pražského genia loci očima cizince.
Jejím autorem je mladý francouzský parfumér Théo Belmas, jehož olfaktorické dílo vznikalo řadu měsíců na reálných i imaginárních cestách mezi Prahou a Paříží.
Vrstvené francouzské krajky, hedvábí, precizní střihy s haute couture prvky, to je nová capsule kolekce Terezy VU v jejím novém ateliéru v Pařížské ulici 11.
Kolekce laků na nehty Emi Hunt Club (9 ml/510 Kč) nabízí bohatou škálu odstínů, které odrážejí hloubku a rozmanitost ročního období. Jsou vytvořeny pomocí moderních technologií a splňují nejvyšší standardy kvality. Snadno se nanášejí, poskytují ideální krytí a pyšní se označením 7-Free — neobsahují zdraví škodlivé látky.
text Lenka Šubrtová, foto archiv módních a kosmetických značek
Na Designbloku '23 představí poprvé svou originální tvorbu Cindy Kutíková. Vystudovaná grafická designérka už ve své diplomové práci překročila rubikon oboru a vstoupila do neznámých vod módní branže.
Se Cindy jsme se sešli jednoho pátečního odpoledne na jejím „pracovišti“. Ulice pražské Letné rozpalovalo zářijové slunce, ale do přízemí činžovního domu, kde sídlí grafické studio Permanent Office, už jeho paprsky nedosáhly. Designérka, která se, jak sama říká, stala dvorní grafičkou české módní scény, si tu od počítače odskakuje ke tkalcovskému stavu, na němž tká pruhy korálkové látky, z níž vytváří své originální produkty. Jako například šaty, které visely rozpracované na figuríně v jednom rohu místnosti. Ve druhém pak stál štendr plný kousků z pleteniny, což je druhá módní poloha mladé autorky.
Vraťme se ale v čase trochu zpět, do doby, kdy byla Cindy studentkou Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace u Petra Krejzka na pražské UMPRUM.
Během studia absolvovala jednosemestrální stáž v ateliéru módy, jeden semestr pak ještě strávila „na skle“. V rámci diplomové práce, s níž před dvěma lety studium ukončila, proto chtěla spojit všechny tři obory do sebe. Vytvořila kompletní outfit vytkaný z českých broušených korálků a od té doby pracuje s tímto unikátním českým artiklem dál. Vyrábí různé doplňky, řetízky na sluneční brýle, kabelky, punčochy...
Tento zcela neortodoxní přístup k módě doplňuje kolekcemi pletenin a obě tyto
zdánlivě velmi odlišné polohy představí na letošním Designbloku, a to v Uměleckoprůmyslovém museu v rámci výstavního projektu High Craft. „Vzhledem k tomu, že jsem grafik, přistupuju k módě nestandardně. Baví mě dělat kousky, které primárně nejsou na každodenní nošení, experimentovat s materiálem, zkoušet, co umožní. Korálkové šaty, které dokončuju pro prezentaci na Designbloku, nejsou extra pohodlné, zaprvé je to tíha, zadruhé hodně chladí,“ vypráví Cindy a pokračuje: „Také v grafice jsem vždy přemýšlela, kam ji posunout dál, kam ji můžu dostat, nedržet se jen papíru nebo digitálu. A dostat ji můžu vlastně do všeho, což mě na ní hrozně baví. Například v pletenině je každé
očko jeden pixel v digitálu, v korálkách je to jeden korálek.“ Aby oba materiály, pleteninu a korálky, propojila, navrhla si grafický vzor, který nechala vyplést.
„Vzor byl hodně definován technologií, kterou umožňuje pletení. Chtěla jsem použít co nejvíce barev, ale v počtu barev jste limitovaní strojem, na kterém se plete. Nakonec jsem mohla pracovat se sedmi barvami,“ vysvětluje.
Řeč samozřejmě přišla i na to, jak se naučila dělat střihy, protože to určitě není jednoduchá disciplína. „Nemám oděvní vzdělání, tak v tom jsou mé velké limity. Na druhou stranu kamarádi, kteří ho mají, říkají, že je to právě výhoda, když mě nic
neomezuje. Vymyslím něco, co oni by předem zavrhli, protože to ‚podle pravidel‘ nejde, a ono se to nakonec vymyslet dá,“ prozrazuje. Na inkriminované korálkové šaty neměla předem připřavený žádný střih. Vytváří je rovnou na figuríně, pak jednotlivé kusy korálkové látky sešije a výsledek bude nakonec nositelný. Jiné to bylo v případě diplomové práce, na níž vznikal střih ve spolupráci se Cindinou spolužačkou Vendulou Niklovou, která má dnes svoji oděvní značku. „Technologie, s níž pracuju, umožňuje vytkávat věci do pravého úhlu, pak to vypadá hezky. V momentě, kdy chci použít diagonálu nebo šikmou linii, tak je to jakoby
„Také v grafice jsem vždy přemýšlela, kam ji posunout dál, kam ji můžu dostat, nedržet se jen papíru nebo digitálu.
A dostat ji můžu vlastně do všeho, což mě na ní hrozně baví.“
1 Cindy Kutíková od hlavy po paty oblečená do svých modelů z autorské pleteniny. 2 Korálky navléká na režné nitě.
3 Během naší návštěvy pracovala Cindy mimo jiné na korálkových šatech, které představí na Designbloku. 4 Pracuje se skleněnými korálky, kterým se říká ohňovky a které mají v průměru 6 mm. 5 Šála z korálků. 6 Pracovní zátiší s „polotovary“.
7 Hlavním zaměstnáním pro Cindy stále zůstává práce grafické designérky ve studiu Permanent Office. 8 Vzorník pletenin.
okousané. Takže jsme ten střih vymýšlely do pravého úhlu, jen na kapuce šikmina je, ale nakonec to ani nevypadá špatně. Mimochodem, vytvořit ten komplet mi trvalo s velkou pomocí celé mé rodiny rok a půl...“
Pokud vám vrtá hlavou, proč zrovna korálky, je to vlastně docela prosté. Cindy je má ráda odmala, navlékala je, když byla nemocná i když si jen tak hrála. Prý ale vůbec nebylo snadné se k tomuto materiálu dnes propracovat. „Dělala jsem si o skleněných korálkách velké rešerše, pak jsem o nich psala i diplomovou práci, o tom, jaký je to náš národní poklad, o kterém se vlastně ani moc nemluví. Expandujeme do celého světa, různé kmeny v Africe používají korálky z Česka... Od prvopočátku jsem chtěla pracovat s typem korálků, který se jmenuje ohňovka, protože jsou
leštěné ohněm i pro svůj tvar. Vysnila jsem si broušené perličky a spočítala si, že nejvhodnější velikost je 6 mm. Kdybych například používla 4mm, navlékala bych je mnohem déle,“ vysvětluje. Dostat se k výrobcům, od nichž by mohla materiál pravidelně odebírat ve větším množství, ale prý bylo velmi náročné. Dnes má tři hlavní dodavatele a začala spolupracovat také s Preciosou, která jí poskytla materiál zadarmo v rámci programu poskytování deadstockových korálků.
Na jejím e-shopu najdete jak pleteniny, tak drobnější předměty z korálků. Na prodej je také její diplomová práce, která by se však mohla stát spíše sběratelským kouskem. Je ovšem také možné, že její model oblékne Beyoncé. Díky přesdílení jejího instagramového účtu si jí totiž všiml stylista této slavné zpěvačky.
Která podzimní novinka od tří českých módních
značek vás osloví nejvíce?
Zahalíte se raději do minimalistického spacáčku
s originálními potisky, zaposloucháte do písní
Sirén nebo propadnete monochromatické zemitosti?
Quo vadis, Sireno? Malá mořská vílo, do čeho se oblékneš v lidském světě? Tereza Rosalie Kladošová svou kolekcí Sirens‘ Song zve na cestu ve vlnách, do mořské pěny a kapek roztříštěných pobřežními skalami. Ze Sirény se stává žena zdobící se lany a blyštivými šperky, nalezenými na dně moře ve starých vracích. Měkkost mušelínu a bavlny s nápaditými detaily, řasením a střapci se odráží od temného denimu. Ústředním motivem je spirála jako symbol počátku života. TRK v nejnovější kolekci zůstává v decentní barevnosti, aby se z tajemného příběhu nestala předloha pro muzikál. terezarosaliekladosova.cz
Rovnováha protikladů. Křehkost a síla, realita a sen, světlo a temnota, negativ a pozitiv. V hlavních rolích barvy, materiály a struktury lákající k dotýkání, zarámované neuspořádaným prošíváním. Pro novou kolekci se Lucie Kutálková spojila s grafickým designérem Mariem Corradinim, aby kontrovali barvám minimalistickou linií tisků se stínováním. V nabídce jsou kašmírové kabáty, bundy s potiskem, oversized mikiny a bombery z italské vlny i hedvábné róby.
Zemité barvy a monochromatika definují podzimní pohled studia PBG. Must haves kolekce jsou Belted cotton dress, co se umí tvářit jako solitér i trench coat, a jeho sestra, vázací vesta Tying cotton vest. Chvíli přes košili, chvíli v hlavní roli topu. PBG si s podzimem hraje krásně a nenápadně a má s čím — kabelky, hedvábí a šperky. Autorkou je stejně jako v předchozích sezónách návrhářka Klára Holanová, která si jako tvář kampaně vybrala herečku Elizavetu Maximovou.
pbgstudio.com
trendům, ale když Chanel oblékl svou nejnovější rtěnku do skla, neodolali jsme.
Musíme začít malou ekologickou vysvětlivkou, než vám tuto skleněnou krásku představíme blíže. Začalo to lisovanou buničinou pro obal parfému N°5, pokračovalo recyklovaným obalem pro kompaktní make-up Les Beiges a vyústilo použitím Sulapacu a skořápek semen kamélie u řady N°1. Chanel se vydal na cestu zkoumání alternativních obalových materiálů pro své kosmetické řady a nově podlehl kouzlu i nadčasovosti skla. První rtěnka Chanel ve skleněném obalu dostala název 31 Le Rouge a její design je inspirován schodištěm s fasetovanými zrcadly na historické adrese značky 31 Rue Cambon v Paříži. Čtvercové, tenkostěnné skleněné pouzdro s fazetami vyrobené japonským sklářským mistrem
je opatřeno gravírovaným logem s dvojitým C a rovněž dvojitým zlatým kovovým límcem. Speciálně vyvinutý celokovový mechanismus vysouvání je viditelný přes stěny průhledného obalu. Rtěnka je k dispozici ve 12 odstínech, obsahuje olej z gardénie a maracuji a o vůni se postaral parfumér Olivier Polge. I její náplně jsou po všech stránkách novátorské, jsou vyměnitelné a dodávají se s ochranným
uzávěrem, který je umožňuje denně střídat podle toho, na jakou barvu máte zrovna náladu. Vždy pohotová Gabrielle by vám
31 Le Rouge doporučila se slovy, že dává možnost cestovat nalehko, pouze s oblíbenou barvou na rty jako zavazadlem.
Podzimní krajina hýří barvami a vyzývá svět módy ke kreativnímu souboji. Jaký klenot se probojuje
až do vašeho šatníku?
Šperk, který dokazuje dokonalé mistrovství značky Piaget i v těch nejmenších detailech, to je kolekce Alata. Listy se zde proměňují ve zlato, perleť a diamanty na bohatých, nestrukturovaných náušnicích. Naslouchejte svým touhám. piaget.com
Pohyb nikdy nebyl tak asertivní. Nová kolekce šperků So Move francouzské značky Messika je unisexová, odvážná a především plná diamantů. Silné geometrické linie jí propůjčují výrazně moderní charakter, který zaujme všechny módní nadšence. messika.com
Nová kolekce TIQE návrhářky Petry Balvínové přichází s barevnější verzí oblíbených modelů s cílem dát podzimu optimistickou tvář. Hlavním prvkem všech kousků zůstává ženskost spojená s příjemným nošením a praktickou údržbou. tiqe.cz
krajina domovem
Dobré zprávy od ukrajinských architektů a designérů v našich emailových schránkách vždy potěší. Když jsme obdrželi informaci o novém projektu studia Bureau Balbek, neodolali jsme a okamžitě ho zařadili do říjnového vydání. Rezidence Relogged je ukázkovou současnou interpretací klasického srubu.
„Píši vám, abych se s vámi podělil o náš nedávno dokončený rezidenční projekt, jehož název odkazuje na jeho hlavní koncepci, jíž je interpretace klasického srubu. Rezidence Relogged je místem, v němž se snoubí příroda s pohodlným a klidným bydlením,“ stálo v emailu od interiérových designérů a architektů Slavy Balbeka a Boryse Dorogova, kteří mají za sebou již 14 let usilovné práce v oblasti privátních i komerčních interiérů. „Pohodlí, inovace a funkčnost jsou hnací silou každého projektu, na kterém pracujeme. Naším cílem je vždy prozkoumat celek
a až poté se ponořit do detailů, abychom proměnili naše vize bydlení v realitu,“ hovoří o své praxi ukrajinští tvůrci, kteří se kromě architektury a designu aktuálně věnují i obraně své vlasti a pomáhají ukrajinské armádě.
O to více nás jejich poslední realizace překvapila a interpretace moderního srubu nám doslova učarovala. Klasické dřevěné kulatiny, které dominovaly původní stavbě, propojili tvůrci ve své rekonstrukci s futuristicky krystalickým charakterem hladkého betonu, skleněnými stěnami, lesklými kovovými povrchy i zcela současným
Monumentální krb kontrastuje s prosklenou stěnou za ním. Po stranách lemují místnost vestavěné knihovny. Architekti vybavili interiér originálními kousky současného designu, například křeslem Lounger od španělského designéra Jaimeho Hayona pro značka BD Barcelona.
nábytkem. „Prvním požadavkem klienta byl úplný odklon od klasické estetiky srubového domu. Během diskuzí pak padlo rozhodnutí upravit objekt do současné podoby, zároveň však zachovat fragmenty jeho dřevěné konstrukce,“ vysvětlují koncept jeho autoři, kteří se zcela rozešli s tradiční představou celodřevěné stavby. Kontrastní prvky do sebe zapadají stejně jako různobarevné kostičky stavebnice Lego. Tmavě mořené původní kulatiny se v interiéru nenásilně a zároveň radikálně střídají s plochami čistého šedivého betonu. Jako by se tradice prolnula s kreativní budoucností. Symetrická dispozice hlavního obytného patra srubu cituje klasické téma palácových interiérů.
V centrální části se nachází prostorný obývací pokoj, kterému dominuje vysoký betonový krb. Na každou stranu se pak otevírá prostor do dalších volně propojených místností, jídelny a pracovny na jedné straně a kuchyně a privátního kina na straně druhé. Z haly, která volně přechází v obývací pokoj, vedou dvě přísně symetrická jednoramenná schodiště do prvního patra, kde se nachází ložnice obložené dřevem a textilními panely. Z práce studia Bureau Balbek doslova čiší něco zemitého spojeného s tradicemi a divokou přírodou Ukrajiny. Jakýsi temný vizuální existencialismus pak zpřítomňuje celý projekt do nelehké doby současné ruské agrese v zemi.
1 Velkorysý prostor nad dvěma rameny schodiště propojuje obytnou část s ložnicemi. 2 Na druhém podlaží vpravo od schodiště se nachází hlavní ložnice s šatnou a koupelnou. Do stropu architekti přidali symetrické okno, aby do ložnice vpustili více přirozeného světla. Stěny jsou dle požadavku klienta obložené dřevem s použitím dřevěných dýhovaných stěnových panelů, které pomohly stylově oddělit ložnici od ostatních místností v domě a zlepšily zvukovou izolaci. 3 Vestavěná spací platforma v podkrovní části představuje útulnou obytnou krajinu. 4 Dřevo a beton je v kuchyni doplněn kompaktní kuchyní z nerezové oceli. Současné futuristické prvky propůjčují modernímu srubu originální vizualitu. 5 Interiér je doplněn současným uměním ze sbírky investora. servis balbek.com
„Tmavě mořené původní kulatiny se v interiéru nenásilně a zároveň radikálně střídají s plochami čistého šedivého betonu. Jako by se tradice prolnula s kreativní budoucností.“
Na sklonku letních prázdnin byl v Jindřišské ulici v Praze otevřen nový concept store Papír Plojhar. Papír se také stal hlavní inspirací pro návrh interiéru od Atelieru Monday.
Na příběh papíru odkazují zvlněné prvky v interiéru, které svými oblými tvary vycházejí ze struktury kartonu, jehož udržitelnou výrobou bez příměsi plastu se tradiční českobudějovická firma Papír Plojhar také zabývá.
Atelier Monday, jmenovitě Anna Teresa Hamerská a Tereza Ptáček, se rozhodl vydat nekonvenční cestou a nechat velkou část nábytku vyrobit přímo v sídle společnosti. Studio dodalo nákresy vybavení, které bylo následně zhotoveno vyřezáním na míru z kartonu plotrem. Interiér papírnictví v sobě tak propojuje tradici rodinné firmy s nevšední technologií výroby. Středobodem prodejny se stal kartonový stůl určený pro kreativní workshopy, které
Jakub Plojhar plánuje pořádat. Z kartonu jsou vyrobené i židle a displeje pro vystavení produktů, stěnu za prodejním pultem dekorují rozpůlené kartonové tubusy a světelná ambientní instalace od studia
Lappa zhotovená z tyveku také připomíná lehkost a křehkost papíru.
Z neutrální hnědo-béžové barvy kartonu vytvořily designérky přednost, která dodává prodejně na příjemné naturálnosti. Přírodní tlumené barvy jsou doplněny odstíny krémové a jemné zelené, jež se objevuje na prodejním pultu a polstrování.
text Adam Štěch foto Filip Šlapal
Drobnému řadovému domku na pražské Ořechovce vdechli architekti Marek Deyl a Jan Šesták nový život. 20. léta v jejich projektu ožívají v novém, ale historii velmi slušivém kabátě.
Ořechovka byla od počátku minulého století synonymem komfortního rodinného bydlení vyšší střední třídy a intelektuální elity, a to zejména ve 20. letech, kdy se tu začalo budovat zelené zahradní město s vilami i drobnějšími řadovými domky. Mezi lety 1919—1929 zde působil architekt Jaroslav Vondrák, který dal čtvrti urbanistický plán inspirovaný anglickou zelenou koncepcí a rozvíjející se od ústřední budovy centrálního dvojdomu. Na dalších projektech se tu vyřádili ale i další architekti včetně Pavla Janáka, Aloise Dryáka nebo Eduarda Hniličky, architekta, fotografa
a grafika, který svou kariéru na Ořechovce v podstatě začínal. Jeho řadové domky z roku 1920 jsou projevem dobového zájmu o národní styl a nastupující art deco. Jeden z nich se teď podařilo citlivě zrekonstruovat osvědčené architektonické dvojici Marek Deyl a Jan Šesták. „Tento řadový dům je součástí tzv. šestidomí v památkové zóně Vilová kolonie Ořechovka. Návrh ponechává stavbu v původní podobě, včetně dvorní dostavby, která je pojata v historizujícím duchu. Poté, co jsme vyřešili exteriér, se naše pozornost soustředila především na nalezení optimálního vnitř-
1 Bílá kuchyně je navržena efektivně kolem pracovního ostrůvku a rodinného jídelního stolu. Architekti ukazují v projektu, jakým způsobem může více jak sto let starý projekt fungovat i ve zcela současných podmínkách. 2 — Ložnice je vybavena modulem, který nabízí útulné spaní ve dvou výškových úrovních. 3 — Na klasický dubový parketový vzor navazuje vestavěná knihovna a dřevěné obložení stěn. Travertinový obklad krbu člení a zútulňuje prostor. servis deylsestak.cz
plochy
architekty k originálním interiérovým řešením na míru. Tím nejzajímavějším je asi vertikální komunikace prostřednictvím dřevěného točitého schodiště.“
ního uspořádání a zvětšení obytné plochy. Stavba je nově podsklepena a otevřena do zahrady anglickým dvorkem, který je volně spojen terasovými kamennými plochami s přízemím,“ popisují projekt jeho autoři.
Jemné art deco původního návrhu
Eduarda Hniličky je evidentní při pohledu na umírněně dekorativní fasádu stavby, která v sobě nezapře dobový obloučkový dekorativismus i ozvěny nastupujícího funkcionalismu. Zatímco exteriér se podařilo zachovat v co nejautentičtější podobě, interiér musel projít kompletní revizí současných standardů a životního stylu designu a uměnímilovných klientů.
Jakési názorné cvičení s prostorem a využitím každé volné plochy vedlo architekty k originálním interiérovým řešením na míru. Tím nejzajímavějším je asi vertikální komunikace prostřednictvím dřevěného točitého schodiště. „Vytvořili jsme takové schodiště, které minimalizuje nároky na prostor, ale je zároveň reprezentativním prvkem, jak to ve vilách první republiky bylo standardem,“ hovoří tvůrci o výrazném prvku domu. Ani v dalších místnostech se tvůrci nedrželi zkrátka, ctili však odkaz meziválečné bytové kultury. Obývací pokoj s travertinovým krbem a dubovými parketami kontrastuje s čistě bílou kuchyní. Jedné z ložnic zase dominuje jakýsi spací modul se dvěma patry postelí a vestavěnými úložnými prostory. Celek, který je vizuálně nenápadný, přesto ušlechtilý, charakterizuje střídmost i detailní řemeslné zpracování.
Židle, která by mohla jen tak stát v rohu kanceláře a stejně by přitahovala pozornost. Jakmile se do ní ale posadíte, poznáte novou úroveň pohodlí.
„Jakési názorné cvičení s prostorem a využitím každé volné
vedlo
V rámci naší spolupráce se značkou Talampa, jejíž ikonickou lampičku Drupol jsme se rozhodli přibalit k předplatnému Dolce Vity, se ohlížíme za designem tuzemských svítidel druhé poloviny minulého století.
V meziválečném Československu byste nenašli většího specialistu na design svítidel. Kovové lampy Jaroslava Anýže, navrhované po vzoru myšlenek umělecké školy Bauhaus, se staly hitem tehdejších domácností. Odkaz svého otce rozvíjel po komunistickém převratu jeho syn Jaroslav Anýž ml., který pro národní podnik Lustry Kamenický Šenov navrhl mimo jiné tuto originální lampičku s keramickým podstavcem a skleněným stínidlem.
Během osmdesátých let vytvořil umělecký řemeslník a designér Antonín Hepnar, který mimochodem vydal minulý měsíc svou vlastní monografii, originální soubor autorských svítidel. Experimentoval v nich s materiály i inovativními světelnými zdroji včetně halogenů. Dvoudílná lampa z roku 1988 je vyrobena z korpusů pro glóbusy.
Národní podnik Osvětlovací sklo ve Valašském Meziříčí produkoval během šedesátých a sedmdesátých let nespočet skleněných světel. Jedním z hlavních designérů podniku byl Ivan Jakeš, který je autorem ikonické série bílých foukaných svítidel ve tvaru šachových figurek, inspirovaných mimo jiné objekty z muránského skla. Model Střelec se stal jedním z nejpopulárnějších výrobků sklárny.
Se svou elegantní křivkou ocelového stojánku se stolní lampa Drupol č. 21616 (dnes vyráběná pod značkou Talampa) stala nejpopulárnějším návrhem Josefa Hůrky, který se během šedesátých let zaměřil výhradně na design svítidel pro podniky Napako, Lidokov a Drupol. V jeho návrzích se zhmotnily dobové trendy designu svítidel tak, jak je na západě vytvářeli například Gino Sarfatti nebo Serge Mouille. Reedici tohoto ikonického svítidla můžete získat s předplatným časopisu Dolce Vita.
Ještě donedávna byla tvorba slovenského designéra Jána Šuchaně zcela neznámá. Zmapoval ji až Maroš Schmidt ze Slovenského centra dizajnu. Šuchaň mimo jiné pracoval jako průmyslový designér v podniku Elektrosvit Nové Zámky, kde navrhl rozmanité modely svítidel. Nejznámější z nich je veskrze minimalistická lampa typu 1012 01, která má přísný design ve stylu Dietera Ramse s kovovou nastavitelnou konstrukcí a černým plastovým stínidlem.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se stala populárními svítidla národního podniku Lustry Kamenický Šenov, která jsou charakteristická kombinací kovových konstrukcí a plasticky pojatých skleněných stínidel nepravidelných organických struktur. Tato drobná lampička je ovlivněna stylem designéra a medailéra Jaroslava Bejvla, který v podniku léta působil.
Práce dánského designéra Poula Kjærholma je spojená především s ohýbanými ocelovými profily.
Teď ale značka Fritz Hansen představuje reedici jeho židle PK15, kterou navrhl původně v roce 1979 za pomocí technologie ohýbaných dřevěných tyčí.
fritzhansen.com
Značka Hay si během let usilovné práce vybudovala zcela výsadní postavení na současné nábytkářské scéně.
Mohou za to i její zajímavé spolupráce, aktuálně např. s britskou legendou Liberty, s níž představila svítidlo Matin podle návrhu Ingy Sempé. hay.dk
Mohutný aplaus od nás sklidila architektka Marialaura Irvine, která navrhla domeček pro panenky inspirovaný představitelkami historie designu, včetně Liny Bo Bardi, Clary Porset, Nandy Vigo či Charlotte Perriand. Miniatury jejich děl zdobí interiér domečku. studio-irvine.com
Váš rezidenční interiér osvěží produktové novinky.
Ať už se rozhodnete pro skandinávskou klasiku, nebo inovativní spolupráce, s naším výběrem nešlápnete vedle.
Langkaia 1, koknorge.no
Saunování k severským národům neodmyslitelně patří a pozvání do sauny je považováno za čest. KOK posouvá tento zážitek ještě o kus dál a v hlavním městě Norska nabízí hned tři plovoucí sauny, z nichž lze pozorovat na nebi vlnící se polární záři, souostroví a pevnost Akershus nebo architektonické skvosty Osla — operu a knihovnu. Po dostatečném vypocení se zchladíte přímo v ledovém fjordu.
archiv institucí, podniků a značek
Není překvapením, že právě v norské metropoli se každý rok uděluje Nobelova cena za mír. Oslo vyzařuje poklidnou atmosféru a zvláštní severskou noblesu. Špičkovou moderní architekturu střídají barokní paláce i modernistické stavby z červených cihel, rozmístěné mezi parky a fjord. Jeho název ve staronorštině „áss lo“ znamená „boží planina“ a následujících 12 božích míst můžeme jen doporučit.
Snad pro svou nedostupnou krajinu fjordů a hor či historii dávných vikingů nebo pocit zimy i v létě nevévodí Oslo tipům na víkendové výlety po Evropě. Velká škoda. Má k tomu totiž všechny předpoklady a také vlastní slovo — koselig, jež označuje norský životní styl jako pocit útulnosti a pohodlí. Přidejme skandinávský design zaměřený na jednoduchost a funkčnost, nízkou hustotu osídlení, velký důraz na ochranu životního prostředí a necelé dvě hodiny letu z Prahy. Město, v němž jeden večer skáčete do ledového fjordu
z plovoucí sauny s výhledem na operu od studia Snøhetta a druhý se ve svých nejlepších šatech procházíte se skleničkou v ruce po střeše této originální stavby. Město, které nabídne tolik zajímavých muzeí a sbírek, že ztotožněni s výrazem Munchova obrazu Výkřik voláte o prodloužení dne na 28 hodin. Náročnému testu jsme podrobili také místní barovou scénu, poznali pravou barvu „opravdu“ čerstvých krevet a ochutnali jedny z nejlepších scones mimo území staré dobré Anglie. Vydejte se v našich stopách.⟶
1 sauna KOK
2 hotel Att Revier
3 knihovna Deichman Bjorvika
4 galerie Sorgenfri
5 bar Svanen
6 kavárna Handbakt
7 muzeum Kistefos
8 nákupy Acne studio
9 bistro TXOTX
10 park Vigeland
11 radnice Radhuset 12 opera Operahuset
text Lenka Šubrtová fotoSorgenfrigaten 16, sorgenfri.store V kontrastu s klasickou omítnutou cihlovou fasádou památkově chráněné budovy z konce 19. století od architekta Carla Aamana je design interiéru hybridního konceptu butiku, galerie a kavárny Sorgenfri. Připomíná jeskyni a improvizuje s betonovými stěnami, lesklým kovem a jemným růžovým norským mramorem.
Kongens gate 5, attstays.com
Kvalitní spánek a dobrá výchozí poloha pro objevování města je klíčová pro všechny cestovatele. My jsme zvolili velmi citlivě a elegantně zrekonstruovaný hotel Att Revier, který má perfektní polohu v centru města, krásné pokoje, úžasné postele, elegantní bar a velmi milý personál.
Báječnou náhodou zde sídlí také dvě vyhlášené restaurace: michelinská Savage a italská Null Null specializující se na těstoviny. Způsob fungování skrze mobilní aplikaci (dveře, výtah i check in a check out) vám rozšíří technologické obzory.
Vestlys plass 1, deichman.no
Stavba knihovny skvěle sekunduje bílému hudebnímu ledovci, vedle něhož stojí, a to řasením fasády, i když svou pravou krásu odhalí až po vstupu. Obsahuje nejen 450 tisíc knih ze všech oblastí i koutů světa, ale především důmyslný interiér, betonový diamant otevírající se do pěti pater. Jeho autoři, Atelier Oslo a Lundhagem, přerušil horní patra řadou diagonálních dutin spojených do centrálního atria. Štíhlá okna nabízejí dostatek světla ke čtení i zajímavé průhledy do okolí. Členitý interiér budovy zve k neustálému objevování a je dílem lokálního studia Scenario.
Karl Johans gt. 13, svanenoslo.no Mým náročným testem na whiskey sour prošla bývalá lékárna s původním interiérem v neoklasicistním stylu v centru města, dnes bar Svanen. Má mramorové sloupy, obložení z tmavého dřeva a velké množství labutí.
3520 Jevnaker, kistefosmuseum.com
Steenhouwersvest 46, lacollection.be
Na snídani doporučuji řemeslnou pekárnu se zaměřením na bio suroviny Handbakt trochu stranou centra ve streetartové čtvrti Tøyen. Sídlí v zadní části staré tovární budovy a nabízí vynikající pečivo a třeba Croque Oslo s grilovaným kváskovým chlebem a norskou goudou.
přes celou budovu, severní Panorama Gallery a Twist Gallery, jejíž stropy se stávají stěnami a stěny se po otočení budovy o 90 stupňů mění ve stropy. Z autobusového nádraží v Oslu jste tu za hodinku a půl a z vlastní zkušenosti víme, že cesta mimo metropoli se rozhodně vyplatí. 132 explore
Trondheimsveien 2, txotx.no Žádná čtvrť neztělesňuje dospívání Osla lépe než Grünerløkka. Úhledně uzavřených pár čtvercových bloků svým přístupem a energií připomíná newyorský Williamsburg nebo Bushwick. Stejně jako mnoho jiných rovnocenných čtvrtí po celém světě byla kdysi útočištěm umělců a tvůrců, včetně nejslavnějšího osloského malíře Edvarda Muncha. Dnes je srdcem gastronomické, kávové i nákupní scény. Než se do ní ponoříte, vychutnejte si vynikající španělské pintxos v moderní restauraci s krkolomným názvem Txotx a hravým interiérem v moderním baskickém stylu.
Øvre Slottgate 11, acnestudios.com
Nadčasový, do detailu propracovaný interiér slavné módní, byť švédské značky Acne studios je sice z roku 2018, ale stojí za vidění. Najdete ho v historické budově v srdci módní čtvrti Prinsen Gate. Jeho estetika je moderní interpretací uměleckého ateliéru, kterou vystihuje kontrast různých materiálů. Jsou minimalistické, přesto dostatečně výstižné — zelené terrazzo na podlaze je kombinováno s obložením z mořeného dřeva a nábytkem z nerezové oceli od londýnského designéra Maxe Lamba.
Nobels gate 32, vigeland.museum.no
Vigelandův park, nacházející se v klidné čtvrti Frogner, je domovem 212 unikátních děl jediného autora, Gustava Vigelanda. Jeho sochy toho skrývají víc, než se na první pohled zdá, a ústí v impozantní monolit 121 propletených lidských postav, které se vzpínají k nebesům.
Rådhusplassen 1, oslo.kommune.no
Impozantní stavba, jejíž krása a dekorativnost se odhaluje ve vlnách. Nepřehlédnutelná budova radnice z červených cihel byla stavěna téměř 20 let, má dvě sedmdesátimetrové věže a každoročně se zde 10. prosince odehrává ceremoniál udělování Nobelovy ceny za mír.
Kirsten Flagstads Plass 1, operaen.no
Budova opery se rozprostírá u zálivu Bjørvika, snad aby v něm zrcadlila svou krásu a čistotu linií. Má připomínat ledovou kru nořící se do fjordu a jejím autorem je slavné architektonické studio Snøhetta, jehož návrh si v mezinárodní soutěži vybrali sami obyvatelé Osla.
Bílá žula v kombinaci s italským mramorem vytváří iluzi třpytivého ledu. Šikmá střecha propichuje vodní
hladinu a formuje se do rozsáhlého chodníku lemujícího
vysoká skleněná okna vnitřního foyer. Uvnitř se shluky
štíhlých bílých sloupů obrací vzhůru a větví směrem ke klenutému stropu. Skvostné architektuře sekunduje také výběr představení a interpretů.
Za dobu své „renesance“ v Česku získal klasický
burger již mnoho podob a pražská gastronomická scéna
má stále co nabídnout. Aktuálně se hlásí o slovo tři nové podniky specializující se na hamburgery a sendviče.
1
Sandwich
Rodeo
Kamenická 24, Praha @sandwichrodeo
Nejdříve to byly americké hotdogy, později grilované maso, letos přišly na řadu sendviče. Tomáš Oujezdský se s novým podnikem Sandwich Rodeo rozhodl rozšířit své portfolio americké gastronomie, kterou nabízí hladovým Pražanům. Hned za rohem od svého prvního a veleúspěšného podniku Mr. Hot-Dog otevřel speciálku, v níž se zaměřil na klasické americké sendviče. „Jedním z hlavních cílů bylo vytvořit podnik s jasným gastro obsahem, který zapadne do neformální atmosféry pražské Letné a bude fungovat zároveň vedle zavedeného bistra. Tak jako u předešlých návrhů jsme společně s investorem chtěli co nejvíce žánrově propojit příběh jídla, lidí a interiéru v jeden celek. Najít esenci amerických sendvičových bister ze 70. let a tu předat dál bez kýčovitých
dekorací a tendenčních přístupů. Místem návrhu byly prostory činžovního domu z 19. století, který od 80. let neprošel žádnou rekonstrukcí. Bylo tedy nutné celý prostor kompletně zrekonstruovat a zároveň navázat na atmosféru místa,“ hovoří o koncepci podniku architekti ze studia 0,5, které podle svých vlastních slov navrhlo dřevem obloženou „zašívárnu“ kombinující atmosféru amerického bistra, lobby anonymního hotelu a skautské klubovny. Obklopeni originálním interiérovým designem si v Sandwich Rodeu můžete pochutnat na sendvičích se smaženým kuřetem, rybou, smaženým sýrem, krevetami nebo trhaným masem. Nechybí ani skvělé drinky jako Coriander Martini nebo netypický výběr točených piv z malých řemeslných pivovarů.
Zavalité barevné postavičky, které vytvořili grafičtí designéři ze Studia Najbrt, vítají zákazníky před pultem nového sofistikovaného fastfoodu Burger Service. Další počin neohroženého restauratéra Tomáše Karpíška a jeho impéria Ambiente přináší originální kompromis konceptu rychlého občerstvení a kvalitní gastronomie. Provozovna vedle obchodního domu Kotva však trochu překvapivě nenabízí ani jednu židli k sezení. Hned několik typů hamburgerů připravovaných z kvalitních domácích surovin si odtud můžete v graficky pojatých papírových taškách odnést domů nebo do práce. „Burgery balíme do čerstvých bulek, aby se chuť právě upečeného pečiva spojila s čerstvě upečeným masem. Máme navíc vyzkoušeno, že po dvaceti minutách chutná ještě líp, než když se jí hned,“ popisuje recepturu Radek Pecko, šéfkuchař a generální manažer podniku. „Housky nejsou prořezávané a každá půlka se peče zvlášť, aby tolik
Bez parafínu, barviv a toxické chemie
Trojnásobně delší a čisté hoření
Znovupoužitelné a recyklovatelné balení
100% přírodní třpytivý vosk
Vyrobeno ručně v rodinném kruhu na Slovensku
Personifikace se jménem obdarovaného či logem firmy
nenasákly vlhkostí z masa a zároveň se nevysušily,“ dodává Petr Benda, generální manažer karlínského Bufetu, který má na budování Burger Service velký podíl.
Classic Cheesburger, Bacon Cheesburger se slaninou, Double Smash Burger či vegetariánský smažený sýr v housce můžete doplnit klasickými hranolkami nebo chutným salátem coleslaw. Také tu servírují několik příchutí vlastní domácí limonády. K dokonalosti konceptu přispěli také autoři interiéru, architektonické studio 20-20-Architekti, kteří nevelkému prostoru propůjčili díky použití perforovaného tahokovu, mramorovému pultu a plastového menu charakteristický vzhled inspirovaný atmosférou dílny.
Objevte svět luxusních svíček, difuzérů a parfémů na luminia.com
Široká škála podmanivých vůní
Ikonický foukaný Bohemia křišťál
Bývalý barman a gastronomický nadšenec Petr Návrat již několik let přemýšlel o dokonalém burgeru. „V Praze jsem nenašel takový, který by odpovídal mé představě o harmonicky vyvážené a provázané chuti. Chtěl jsem docílit ideálního propojení všech ingrediencí a chutí, aby každé kousnutí bylo dokonalé. V poslední době byly populární hlavně různé netradičně
ochucené burgery a já jsem se chtěl vrátit ke klasice,“ popisuje Petr zážitky z degustací v různých burgrárnách, ve kterých sice vždy ocenil jednotlivé ingredience, ale k dokonalosti chybělo propojení všech chutí do jednoho celistvého zážitku.
Proto se ještě během pandemie covidu-19 rozhodl začít si své burgery dělat sám, nejdříve v galerii a bistru Point, poté se svými pravidelnými pop-upy v hospodě U Benyho na pražských Vinohradech, kterou provozuje se svými kamarády. Mezitím však hledal ideální prostor pro svou vlastní burgrárnu. Našel ho pro změnu na pražské Letné, a to v přízemních prostorách jedinečného funkcionalistického obytného paláce od architektů Jiřího Štursy a Karla Janů, mimo jiné autorů Volmanovy vily v Čelákovicích. Návrat využil stávajícího interiéru bývalého poké bistra, přičemž ve spolupráci se svým kamarádem architektem Filipem Kinnertem celý prostor upravil díky jednotným obkladům do kompaktnější podoby. „Tady jsem konečně docílil svého snu, mám vlastní provozovnu a děláme burgery, ve kterých jsou všechny ingredience připraveny tak, aby se ve výsledku ideálně slily v jednu výraznou chuť,“ zakončuje Petr Návrat, jehož nejpopulárnější burger je momentálně Onion s hovězím masem, čedarem, karamelizovanou cibulkou a speciální hovězí majonézou.
Dominik Ilichman a Adam
Hofman vybudovali Hyttu, moderní chatu v přírodě, v níž se můžete ubytovat, když chcete nerušeně tvořit a přemýšlet nad důležitými věcmi.
Kombinace soukromí, okolní přírody a kvalitního pracovního zázemí umožňuje lidem oprostit se od ruchu běžného života a zahloubat se do věcí, na kterých jim záleží. Kde? V Lípě nad Dřevnicí mezi Zlínem a Vizovicemi. Cílem byl skandinávský minimalismus. Žádný zbytečný prvek navíc, aby ubytované hosty nic nerozptylovalo. Hytta leží na jižním svahu na okraji borového lesa a půdorysně navazuje na bývalou mysliveckou chatu, jejíž tvarové pojetí z velké části respektuje. V přízemí se nachází obytný prostor s kuchyní, předsíň, koupelna, technická místnost a venkovní koupelna přístupná zvenku. Hlavní obytná zóna je otevřena do štítu, aby poskytovala velkorysý prostor pro přemýšlení. Součástí kuchyně je schodiště ze subtilního plechu zavěšeného na táhlech, které svou lehkostí volně stoupá do podkroví, kde se nachází hlavní ložnice. Z ní je pak přístupná jedna ze dvou útulen, druhá využívá loftu hlavního obytného prostoru a leze se do ní spartánsky, po žebříku.
Zimní radovánky v Alpen Wellness Resort Hochfirst v Obergurglu začínají 16. listopadu! Hochfirst je považován za jednu z nejtradičnějších adres v tyrolském Ötztalu, ale především za jednu z nejexkluzivnějších a nejlepších. Pětihvězdičkový resort nabízí dostatek prostoru pro každého hosta — uvnitř venku. K vynikající pověsti Hochfirstu přispívá jeho skvělá poloha, o zbytek se postará exkluzivní zařízení a okouzlující luxus, který je cítit po celém hotelu. Obytné prostory zaujmou nádherným výhledem z panoramatických oken a prosklených balkonů. Obzvláště působivě je lze obdivovat z exkluzivních Penthouse Suite a Sky Suite. Oba apartmány jsou vybaveny soukromými saunami a zvukovými systémy Bang & Olufsen.
hochfirst.com
servis
text Adam Štěch foto Filip Šlapal
Ocelová raketa hotelu a vysílače Ještěd je stále připravena vystartovat k vesmírným výšinám. Oslavte s námi pět dekád této vizionářské architektury.
Ikonický hotel Ještěd se tyčí na stejnojmenné hoře nad Libercem jako připomínka optimistických a idealistických vizí poválečné éry. Okusit původní architekturu Ještědu, kterou vytvořil tým snů ve složení inženýr a statik Zdeněk Patrman, architekt Karel Hubáček a interiérový designér Otakar Binar, můžete i dnes a v hotelu se během vašeho pobytu přenést do doby, kdy budoucnost byla zase růžová, tedy spíše metalická. V jeho útrobách se téměř nic nezměnilo. Kruhová restaurace s výhledem na krásy severočeské krajiny je vybavena dobovým futuristickým nábytkem, svítidly, drobnými doplňky i působivým uměním od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Ještěd je testamentem mezioborové spolupráce a snahy o vytvoření komplexního výtvarného celku. Je to bezesporu jedna z nejinovativnějších staveb šedesátých let, a to nejenom u nás. Kromě návštěvy hotelu můžete ještě do 18. 10. zajít v Severočeském muzeu v Liberci na výstavu Ještěd / 50.
Ze spolupráce dvojice Klára Kvízová a Kateřina Mocňáková vzešla kuchařka Polévky a misky, v níž
najdete 54 polévek (na každý týden v roce jedna plus jedna bonusová)
naservírovaných v 54 miskách od 15 českých a slovenských designérů. klarakvizova.graphics
Kro Kitchen otevírá ve Vršovicích pobočku, v níž najdete to nejlepší ze všech jejích podniků a díky spojení kavárny, pekárny, bistra a baru v ní můžete strávit celý den. Kombo s trhaným kuřecím a hnědým máslem nebo Caesar salát už vám neuteče. krokitchen.cz/vrsovice
Interiér nové burgrárny Sando Burger v Ženevě dekoruje japonská patchworková technika, v jejíž společnosti si hosté pochutnávají na hamburgerech plněných japonskými příchutěmi, jako je tariyaki tamago nebo miso slanina.
@sandohouse
Říjnové hody začínají vydatnou polévkou, pokračují ochutnávkou lahůdek z nového pražského bistra a končí americko-japonskou gastro fúzí v Ženevě.
Ruku v ruce s Designblokem odstartuje v kreativním
prostoru pro design a architekturu Konsepti Stage výstava, jež mapuje tvůrčí cestu brazilsko-italské architektky Liny Bo Bardi. V hlavní roli se představí reedice jejího ikonického Bowl chair.
„Téma výstavy A Journey into Lina Bo Bardi’s Creativity paralelně odráží téma Designbloku, jímž je letos cesta. Myslím si, že s úspěchem v milé zkratce odhaluje pouť a principy tvorby jedné silné, kreativní a pracovité architektky. Jsme interiérová firma, takže se výstava opírá o její zásadní počin — Bowl chair,“ upřesňuje zakladatel společnosti Konsepti a současně spoluzakladatel Designbloku David Řezníček. Skulpturální, elegantní a nadčasové — právě tak by se dalo ve zkratce popsat slavné křeslo Bowl, tedy mísa. Při jeho
navrhování se architekta snažila mít na paměti proporce lidského těla. V roce 1951 pak představila dva prototypy geometrického, pohyblivého křesla, které definoval ocelový rám se čtyřmi subtilními nožkami a sedák hemisférického, miskovitého tvaru. Natočení křesla, jeho sklon, bylo lehkým tlakem nohou či rukou možné měnit tak, aby vyhovoval každému, kdo se do něj usadí. Brzy nato začal jeho design přitahovat mezinárodní pozornost. Americký magazín Interiors v roce 1953 křeslo přirovnal k dílu Eera Saarinena, ⟶
Výstava v Konsepti Stage se veřejnosti otevře 4. října, kdy startuje 25. ročník přehlídky designu a módy Designblok. Tématem letošního ročníku je cesta, která je zároveň motivem výstavy A Journey into Lina Bo Bardi’s Creativity.
text Tereza Finková, foto Filip Šlapal, Francisco Albuq, archiv Instituto Bardi — Casa de Vidro, archiv ArperIreny Schwinské nebo Roberta Manga. Reedice křesla vznikla díky spolupráci italského výrobce nábytku Arper s Instituto Bardi / Casa de Vidro. Křeslo si zachovává svůj design i pohodlí, vzniká ale moderními výrobními metodami. Sedák, který byl původně z těžkého, ručně kovaného železa, se nyní vyrábí z plastu, díky čemuž je konstrukce lehká a současně flexibilní. Limitovaná kolekce 500 kusů Bowl chair zahrnuje variantu v černé kůži a 17 dalších v barevném čalounění. Součástí instalace je i dokument Lina Bo Bardi: Together věnovaná vibrující atmosféře v SESC Pompéia — bývalé textilní továrně v brazilském São Paulu, kterou Bo Bardi na přelomu 70. a 80. let přebudovala na kulturní komplex.
1 Reedice Bowl chair vznikla v italské firmě Arper za podpory Instituto Bardi / Casa de Vidro. 2, 3 Lina Bo Bardi (1914—1992) se narodila v Římě, ale převážnou část života strávila v brazilském Sâo Paulu. Svůj pracovní život zasvětila propagaci sociálního a kulturního potenciálu architektury a designu.
servis A Journey into Lina Bo Bardi’s Creativity, od 4. 10. do 1. 11., Konspeti Stage, Komunardů 32, Praha 7, konsepti.cz
„Vyrobit Bowl chair bylo pro všechny v Arperu výzvou. Naším cílem bylo věrně přepracovat design křesla a zároveň využít nových technologií k vylepšení jeho vnitřní konstrukce.“
Natália Krišťáková 1000 × 600
Natálie svůj hudební nástroj složila z prefabrikovaných kovových částic — plechu, šroubů a matic. Když vymýšlela, jak bude tento experimentální nástroj fungovat, inspirovala se zvuky při ohybu ruční pilky a rozhodla se převést mechanické vlnění obdélníkového plechu na zvukové vlny. Nakláněním plechu ze strany na stranu dochází k rozkmitání vzduchu a vzniku tónů. Prohnutá kovová deska umístěná na stojanu funguje jako rezonanční plocha pro do ní navrtané tyče: sedm šroubů s dvojitými maticemi různých průměrů umístěných u horního a levého okraje plechu. Prostřednictvím smyčce pak nástroj vydává libozvučné tóny.
Studenti Michala Froňka a Jana Němečka představí na Designbloku svůj školní projekt UMPRUM.wav, který propojuje svět hudby a designu. Pět unikátních hudebních nástrojů rozehraje Studio Hrdinů.
Karolína vycházela při vymýšlení svého minimalistického nástroje z didgeridoo, které se v jejím pojetí obtáčí a objímá lidské tělo. Tělo tvoří kovová trubice svařená ze tří dílů, na ni je nasunuta čtvrtá část s rukojetí. S tou je možné pohybovat, takže funguje jako snižec. Podobně jako třeba u pozounu, může hudebník nastavením délky trubice plynule měnit tón: čím je trubice delší, tím se tón stává hlubším. U tradičního didgeridoo je důraz kladen na blízké propojení s nástrojem, související se speciální dechovou technikou, tzv. cirkulačním dýcháním. Kruhový tvar Karolínina objektu zprostředkovává hudebníkovi téměř absolutní splynutí.
Jedna ruka rozeznívá struny smyčcem a prsty druhé ruky vybrnkávají melodii.
Tak se hraje na Moru Theodora Hozáka. Na jednom konci jsou struny připevněny k dřevěné ozvučnici a na druhém pomocí standardní kytarové mechaniky k ramenu z ocelové pásoviny. Požadovaný tón se pak upravuje přepětím a ohýbáním pružného kovového ramene, které zároveň slouží jako krk nástroje a přenáší vibrace vznikající na strunách na ozvučnou desku.
Theodor se rozhodl ponechat materiály v surové podobě s jedinou výjimkou — černě lazurované nitro ozvučné skříně podtrhuje neohraničenost hlubin, z nichž zvuk nástroje proudí.
„Projekt UMPRUM.wav obohatil tvorbu ateliéru, jeho tvůrce a musím říct, že byl naplňující i pro nás pedagogy. Ke svému velmi milému překvapení jsem zjistil, jak jsou naši studenti muzikální. A to považuji za další důležitý prvek pro multidisciplinaritu a uplatnění designérů,“ říká vedoucí Ateliéru produktového designu Michal Froněk. Ivo si zašel pro inspiraci až do starověkého Řecka a prozkoumal monochord, na němž Pythagoras sledoval spojitosti mezi hudbou, matematikou a astronomií. Oválné tělo se skládá z rezonanční skříňky se smrkovou vrchní deskou, dvou strun a tří nebo více pohyblivých můstků. Struny jsou k desce připojeny pomocí kolíčků a zatěžují je žulová závaží. V místě kontaktu se dřevem se struny zařezávají do těla a definují plamínkový tvar nástroje. Pohybem volných můstků se mění délkové poměry jednotlivých strun a tím i výsledné tóny. Na monochord lze hrát smyčcem, paličkou nebo melodii vybrnkávat prsty a lze ho využít jako nástroj k pochopení matematických vztahů mezi intervaly.
„Z pěti vystavovaných nástrojů mám asi nejraději varhany Miloslava Chytila, které sestrojil z různých, do hudebních tónů vyladěných plastových odpadních trubek, jež pohání běžný dílenský kompresor,“ vysekl poklonu svému studentovi Michal Froněk. K volbě ztvárnit varhany vedly Miloslava tři výchozí charakteristiky nástroje: technická komplexnost, tajuplnost jeho zvuku a citové propojení varhaníka s nástrojem. Očištěním nadbytečných dekorativních prvků se zaměřil na praktické fungování varhanního (ná)stroje nazvaného lakonicky Orgán. Zdrojem natlakovaného vzduchu je dílenský kompresor, který vzduch vhání skrze vzdušnici do jednotlivých píšťal vyrobených z odpadních trubek. Každá z nich odpovídá jednomu tónu ve stupnici C dur: C, D, E, G a H. Nástroj si i přes experimentální přístup přece jen něco z majestátní podoby tradičních varhan ponechal — vějířovité uspořádání píšťal evokuje monumentalitu, která pohlcuje každého varhaníka.
text Miloš Štěpař foto Jiří Štarha
S Janou Tomas Sedláčkovou, členkou správní rady Nadace PPF, jsme si povídali nejen o výstavě Cosmos, která je součástí letošního Designbloku, ale také o soustavné podpoře českých uměleckých talentů.
Proč vlastně v roce 2019 vznikla Nadace PPF? — Vznik jsme iniciovali s kolegou Vladimírem Mlynářem po dohodě s panem Kellnerem. Vnímali jsme potřebu postavit platformu pro kooperaci s projekty, které nerealizujeme uvnitř PPF, ale jejichž záměr reflektuje to, jak my vidíme svět a co si myslíme, že dává smysl podporovat.
PPF byla proslulá tím, že dlouhou dobu její strategie komunikace spočívala v tom, že v zásadě nekomunikuje. Teď se to trošku změnilo. Nebyl i tohle způsob, jak dát světu signál, co je DNA PPF? — Určitě ano. My jsme tuhle strategii drželi relativně dlouho, možná i déle, než by bývalo bylo správné. Komunikace toho, co jsme a čemu věříme, jaké uznáváme hodnoty prostřednictvím Nadace, je jedním z našich témat.
Projektovala se do nadací i osobnost Petra Kellnera? O něm je všeobecně známo, že mu hodně záleželo na rodině, i proto dáválo smysl, že finančně významně podporoval vzdělávání. Pokud jde ale o umění a další věci, které spadají do sekce Nadace PPF, byl i v tomto nějaký odkaz Petra Kellnera? — Myslím, že odkaz Petra Kellnera je ve všem, co PPF dělá. Základy přemýšlení, kultury
a způsobu, jak ty věci děláme, nám všem vetknul on. Také nám ukázal, kterým směrem by se nadace měla ubírat. My jsme se rozhodli při jejím založení, že nebude mít jednu definovanou cestu, jednu oblast pro směřování naší podpory. Tím jsme si to na začátku trošku zkomplikovali. Řekli jsme si, že budeme u neziskových projektů, které mají pozitivní dopad na společnost, hledat právě tu specifickou DNA PPF. To, co stálo za naším úspěchem a jak tvoříme byznysové aktivity, budeme hledat u projektů, které budeme chtít podpořit. V portfoliu máme projekty od sportu přes kulturu, umění a občanské společnosti až po skauting. U všech hledáme to samé, aby tam byla osobní odpovědnost.
Přispíváme na projekty, které už za sebou mají nějakou historii. Nechceme podporovat projekty, které jsou na papíře nebo jsou to jen nějaké záměry, plány, protože to je vždycky hrozně snadné. Říkáme, že chceme podporovat ty, kteří už ten krok udělali, kteří investovali svou energii, čas, úsilí do toho, aby vybudovali nějaký projekt. A teď jsou třeba ve fázi, kdy potřebují nakopnout k tomu, aby ten projekt posunuli někam dál.
Řekli jsme si, že jeden z klíčových parametrů, který budeme hledat u projektů, je ten, že staví na českém talentu. Celá PPF vyrostla na českém umu, českém talentu, českém intelektu, českých lidech. Věříme tomu, že Češi mají na to uspět ve světě, že k tomu jen nejsou někdy dostatečně odvážní, ambiciózní, zaměření
a odhodlaní. Současně, jak chceme český talent posílat ven, tak vnímáme jako extrémně důležité, aby se naše země otevírala zahraničí. Abychom se nesrovnávali s nejlepšími v Praze, nejlepšími ve Středočeském kraji ani České republice, ale abychom koukali na Evropu nebo na svět.
My se často vymlouváme na to, že jsme malá země, ale ve skutečnosti to tak úplně není, protože jsme asi dvanáctí v Evropě, máme víc obyvatel než Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Norsko... Zcela upřímně – v jaké kondici je české umění, pokud se tedy máme srovnávat s těmi nejlepšími? — Myslím, že jsme na dobré cestě. Talent máme, čeští umělci to opakovaně ukazují. Ale je potřeba mít pokoru.
V oblasti umění, designu se srovnáváme tady mezi sebou a nemáme příliš ambice srovnávat se s tím nejlepším na světě. Což by mělo být – podle mě – tím cílem.
Je to možná pohodlnější cesta… Určitě je jednodušší být nejlepší v Čechách, než se porovnávat se světovou špičkou. Takže na jedné straně je třeba pokora, na druhé odvaha a odhodlanost. Ti nejlepší z českých tvůrců tyhle ingredience v sobě mají a daří se jim mezi špičku dostávat. Českým lidem se už podařilo prosadit i na pozicích kreativních či autorských velmi dobře.
Co by se ještě mělo udělat, aby se situace zlepšila, odmyslíme-li si vaši bohulibou činnost? — České umělecké školy by měly implementovat do svého vzdělávacího systému projekt sebeprezentace a schopnosti autorů svou práci prodat a sám sebe prodat. V tom obecně
pokulháváme za světovým měřítkem. Schopnost argumentace, prezentace, synopse tvorby, toho, co dělám a proč to dělám, a nacházet v tom hlubší příběh. Dneska už nestačí udělat dobrou věc, musíte ji umět dobře prodat i s příběhem, který je za tím. To nám trochu chybí.
Jak vidíte vlivem tohoto všeho budoucnost českých talentů na světovém poli? — Jsem optimista a věřím tomu, že míříme správným směrem, ale ta cesta před námi je ještě dlouhá.
Vystudovala jste vedle VŠE i Filmovou a televizní fakultu AMU. Myslíte si, že vás studium dovedlo k tomu, co děláte teď? Podporovat talenty v Česku…? — Určitě. Všechno, co potkáte na své cestě, vás nějakým způsobem formuje, a díky svému studiu na FAMU víc inklinuji k uměleckým oborům a oblastem. Mám na to možná větší radary. Na druhou stranu se snažím ve své práci objektivně podporovat ty projekty, které mají největší
potenciál a za kterými stojí osobnosti, jež tu podporu dokážou efektivně využít tak, aby se maximalizoval dopad.
Činnost PPF spočívá v podpoře mimořádných projektů a talentů, ale vy vlastně žádné granty nevypisujete. Není to trochu problematické? Existuje klíč, který vám řekne, které projekty budete podporovat a které ne? — Když se podíváme na ty projekty, které k nám přicházejí a žádají nás o podporu, řada z nich fundamentálně nenaplňuje nic z toho, co jsme si teď popsali. To znamená, že těch projektů, jež jsou skutečně schopny stavět na českém talentu v mezinárodním kontextu, zase tolik není. A i s ohledem na velikost Nadace PPF – teď nemyslím finanční, protože ročně získáme asi stomilionový rozpočet, ale personální – se chceme soustředit na méně větších projektů než více menších projektů. Pak volba zas tak složitá není.
Jaký umělecký otisk bychom měli podle vás jako Česko zanechat ve světě?
Je cesta ve větší profilaci, nebo diverzitě?
Myslím, že to hlavní, co bychom měli respektovat, je vlastní autenticita. Ať už tvarosloví, nebo způsobu přemýšlení, mentality, humoru. To je ten jedinečný mix, který nás odlišuje od ostatních. Jakákoli spekulace, jestli je lepší být takový nebo takový, je vždycky riskantní. Největší síla je skutečně v přirozenosti a v tom, že to musíte odpracovat. Současně máme výhodu v tom, že Česko má hluboké tradice v mnoha oborech, které dávají silný základ uměleckému řemeslu. Je to jedna z věcí, díky které můžeme mít ve světě trochu náskok. Sklo, textilní průmysl, průmyslový design, máme na čem stavět.
Můžete nám představit výstavu Designblok Cosmos, kterou Nadace PPF podporuje? Kde přesně se vzal nápad na tenhle netradiční projekt? — S kurátory
Janou Zielinski a Jiřím Mackem jsme se potkali už asi před dvěma lety, kdy je oslovily projekty, které jsme podpořili v rámci nadace, a hledali jsme nějaký způsob, jak by se mohla nadace na aktivitách Designbloku podílet. Ale my nechceme
podporovat projekty v jejich běžné činnosti, nechceme, aby se nadace stala jakýmsi donátorem, který každoročně přispěje na realizaci projektu. Opravdu chceme být hybnou silou toho, aby se ten projekt někam posunul.
Hledali jsme nějaké zhmotnění myšlenky podpory českého designu na jeho cestě do světa, které by umožnilo, abychom získávali pro český design větší pozornost ze zahraničí. Protože to je extrémně složité. Na milánském Design Weeku nebo kdekoli jinde je konkurence enormní a prostředky, které český design má, jsou omezené. Hledali jsme cestu, jak nějakou netradiční formou připoutat pozornost na český design, trošku víc ho nasvítit. Výsledkem bylo, že jsme vymysleli tuhle putovní výstavu, která by měla být takovým lákadlem, pozvánkou, aby se pozornost na český design upnula. A měla by fungovat nejen v těch místech, kde už český design nějaké renomé má, ale i tam, kde si ho teprve buduje.
Jde tedy o putovní výstavu. Jaké další destinace plánujete navštívit?
Premiéru bude mít na českém Designbloku v říjnu v Královské zahradě Pražského hradu, na jaře pojede na milánský Design Week a pak diskutujeme o dalších štacích. Je to projekt, který vznikal jako originál, a uvidíme, jak obstojí v praxi až jím projdou tisíce návštěvníků.
Jak přesně vznikla myšlenka toho docela svébytného provedení? — Původní myšlenka vzešla od kolegů z Designbloku, kteří přišli s konceptem, že by to byl takový pojízdný „strašidelný hrad“, který známe z dětství z pouti. Něco, co přivezete na místo, rozložíte, vznikne expozice, a pak to zase složíte a jedete někam dál. Zní to strašně jednoduše, ale jak už je ze zúčastněné osoby autora Honzy Plecháče jasné, tak finální podoba zas tak jednoduchá není. Je tam zakomponováno mnoho zrcadel, což může být pro převoz celkem zásadní komplikací. Uvidíme... Plánujeme ale výjezd do jihovýchodní Evropy, ve hře je třeba i Hongkong. Rádi bychom podpořili Designblok Cosmos ve výjezdech do zemí, kde funguje PPF, kde jsme relativně silným hráčem, třeba na Balkáně. Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko… Kde renomé
českého designu není tak velké jako v zemích, které jsou na design výrazně víc orientované.
Dnes už není Desingblok jen festival českého designu pro českého diváka. Dnes je to mezinárodní přehlídka ve střední Evropě a má mít ambici, aby se z Prahy stal středobod pro setkávání designérů, výrobců a odborné veřejnosti pro celou střední a východní Evropu.
1 Nekonečné odrazy jsou hlavním motivem interiéru vesmírné kapsle, kterou pro výstavu Designblok Cosmos navrhl Jan Plecháč. 2 Tadeáš Podracký vytvořil experimentální lampu Abiogenesis. Foukané sklo, kov, autorská ruční práce ve spolupráci s Huňát Glass.
Jak se zlatonosná hornina mění v ušlechtilý kov a jak se z malých červených kamenů stávají oslnivé rubíny v úchvatných špercích? Prostřednictvím pečlivě vybraných řemeslných výrobků, uměleckých děl, geologických vzorků a kulturních předmětů představuje výstava cestu zlata a rubínů z dolu do šperku nebo uměleckého díla. Do 30. 12., Design Museum Danmark, Kodaň. designmuseum.dk
Výstava Známky života představuje českého umělce Pavla Büchlera, jenž je známý především svou konceptuální prací s textem, zastaralými technologiemi a médii a který od roku 1981 žije ve Velké Británii. Ve své práci často odkazuje na velikány modernity, jakými jsou Kafka, Beckett, Godard nebo Warhol. Do 25. 2., Pražákův palác, Moravská galerie, Brno. moravska-galerie.cz
Obrazy umělkyně, která se v 90. letech proslavila obřími pavoučími sochami, jsou prezentovány v barokních galeriích Dolního Belvederu spolu s výběrem soch, instalací, kreseb a grafik ze všech období její bohaté kariéry. Právě v olejomalbách ze 40. let definovala svůj formální slovník. Do 28. 1., Belvedere, Vídeň. belvedere.at
Během své kariéry vytvářel americký umělec Man Ray alternativní verze mytických děl, která označoval jako repliky, edice nebo nové originály. Eklektický proces vzniku těchto soch nyní zkoumá newyorská výstava Man Ray: Other Objects v galerii Luxembourg + Co.
S důkladnou pečlivostí sleduje, jak tyto objekty, surrealistické motivy převrácené v nekonečné reprodukci, vznikaly. „Tato
část Man Rayovy tvorby je méně probádaná a skrývá v sobě to, co považujeme za jeho uměleckou revoluci,“ vyjádřila se Alma Luxembourg, ředitelka newyorské galerie. Do 2. 12., Luxemburg+Co, New York.
luxemburgco.com
Nová skupinová výstava, která v Rudolfinu vystřídá Briana Ena a Jiřího Příhodu, vychází především ze dvou předpokladů: prvním je konstatování, že obrazy (v širokém slova smyslu od tisíců snímků, které má každý v telefonu, přes sociální sítě až po umělecká díla) tvoří trvalou součást každodenní zkušenosti světa. Druhý moment je zakotven v akademické perspektivě. Prvotním impulsem pro výstavu totiž byla uměleckohistorická otázka, jak a co zůstává v současném umění živé z odkazu širšího okruhu umění, které se pro zjednodušení běžně označuje jako minimalismus. Od 19. 10. do 21. 1., Galerie Rudolfinum, Praha. galerierudolfinum.cz
Další výstava ve Winternitzově vile představí principy organické architektury F. L. Wrighta skrze snímky amerického fotografa Andrewa Pielagea, který se rozhodl zdokumentovat všechny Wrightovy realizace. Zatím jich má ze zhruba 430 zachycených asi třetinu. I o tom přijede do Prahy osobně pohovořit. Od 22. 10. do 21. 2., Winternitzova vila, Praha. loosovavila.cz
text Václav Rybář foto archiv značky
Zapomeňte na Alfu, která honí zákazníky Audi nebo BMW. Tímto kouskem se chce značka srovnávat s Ferrari.
Alfa Romeo Stradale 33 z roku 1967 je jedním z nejhezčích aut všech dob. Nemusíte googlovat původní Stradale, abyste zjistili, kolik je na mých slovech pravdy. Nechte svůj zrak spočinout na její moderní verzi Alfa Romeo 33 Stradale.
Ano, pouhý přesun číslovky ve jméně, ale proč měnit něco, co není rozbité?
Stejné to je i s křivkami téhle italské krásky.
A zároveň zvířete, protože nové Stradale můžete mít s přeplňovaným šestiválcem o výkonu 620 koní nebo silným elektromotorem o výkonu přes 750 koní. Puristi nedají dopustit na spalování mrtvých dinosaurů, vizionáři sáhnou po čistším a silnějším výkonu. Mluvím s vámi jako s potenciálními zákazníky, ale nevěšme si bulíky na nos. Všech 33 aut (dva miliony eur za kus) bylo rozebráno na tajné předváděčce, která se pořádala pro vybrané zákazníky během italské Grand Prix. My se můžeme už jen kochat výklopnými dveřmi a kapotami, předním sklem, které obepíná celý vůz jako v bojové stíhačce, nebo interiérem, kde si podává ruku tradice s nejmodernější technologií. Pro milovníky volantů je tohle ta pravá Dolce Vita.
Tato multifunkční tiskárna nabízí jednoduchost, všestrannost a skvělou kvalitu tisku pro ty, kteří chtějí tisknout velké množství vysoce kvalitních snímků za nízkou cenu.
Více na Canon.cz
Prý nejde o první z mnoha podobných excesů.
text Václav Rybář foto archiv značky
Po loňském crossoveru s Omegou přichází švýcarský výrobce s další hvězdnou spoluprací s Blancplain.
Zemětřesení, které nikdo v branži nečekal, svedlo dohromady dva koncernové sourozence. Swatch jednoduše Omegu pověřil, aby postavila s jeho biokeramickým know-how „plastovou“ verzi svého bestselleru Speedmaster, který se podíval až na Měsíc. A rovnou v devíti verzích podle planet Sluneční soustavy. Skalní fandové luxusního brandu křičeli, že jde o devalvaci, fanoušci všeho, co tiká, naopak s radostí vítali novou éru, v níž je sběratelství podobných limitek finančně dostupné.
Sám jsem na MoonSwatch stál pětihodinovou frontu v Ženevě a pyšně je nosím na zápěstí, protože moje plnokrevné Omegy
Seamaster jsou příliš nóbl na každodenní provoz.
Před pár dny byly před místním butikem fronty znovu, protože Swatch cítí potenciál. Tentokrát se „swatchnul“ Blancpain a jeho model Scuba Fifty Fathoms alias 50 sáhů.
Přesně do takové hloubky jsou hodinky vodotěsné a nabízejí se v několika barevných kombinacích. Tentokrát ovšem nikoliv podle planet, ale podle světových oceánů. Vlajkový modrý Atlantik s NATO páskem a průhledným „víčkem“ je nádherný. Scuba Fifty stojí dvakrát tolik co loňské MoonSwatch, tj. 400 dolarů, ale pořád jde o pouhý zlomek ceny originálu.
text Václav Rybář foto archiv značky
Luxusní sluchátka Montblanc jsou konečně kapesní. Značka uvádí první bezdrátová sluchátka do uší, a přináší tak komfortní poslech doslova kamkoliv.
Spojení módy a nekonvenční technologie
Model Montblanc MTB 03 nabízí kvalitní poslech a je ztělesněním vášně pro řemeslné zpracování. Značka při návrhu nových sluchátek odmítla dělat kompromisy, proto se MTB 03 vyznačují elegantním designem inspirovaným ikonickým psacím nástrojem a zvukem přizpůsobeným individuálním potřebám každého majitele. Sluchátka jsou vyrobena z tmavě černé, lehké pryskyřice, odrážející charakteristickou estetiku a texturu pera Meisterstück. Ve výbavě nechybí aktivní potlačení hluku (ANC) s režimem live mode, který zajistí, že uslyšíte okolní svět, jen když budete opravdu chtít. Voděodolnost IPX 4 znamená, že sluchátka si poradí i v případě, že vás zastihne déšť.
Snadné ovládání klíčových zvukových aktivací, jako je přehrávání/pozastavení zvuku nebo přijímání hovorů, zajistí dotekové ovládání. Sluchátka MTB 03 jdou dál než konkurence, nejen že zahrnují elegantní hliníkové pouzdro s černou povrchovou úpravou, ale především zvuk na míru od experta
na audio Axela Grella, který vyladil prémiové hardwarové komponenty na špičkovou úroveň a pomohl stvořit Montblanc Sound Signature. Stejně jako má každý člověk jiný rukopis, má každý také jiný sluch vyžadující takovou míru přizpůsobení, kterou pro optimální zážitek z poslechu může nabídnout právě jen dokonalý systém Montblanc Sound Signature.
glo™ si ve spolupráci s módní značkou LAFORMELA připravilo unikátní produkt, který potěší zejména dámské publikum. Jedná se totiž o designovou, na míru vytvořenou mini kabelku s využitím nejen pro nejnovější zařízení glo Hyper X2 Air, ale pro jakoukoliv drobnou výbavu. Kabelka se pyšní hned dvěma barevnými kombinacemi s nastavitelným řemínkem, díky kterému ji lze využít na vícero způsobů. Tento módní klenot byl během září představen spoluzakladatelem LAFORMELA Antonínem Soukupem v rámci designového pop-upu AirZone, který mimo jiné vznikl exkluzivně ve spolupráci s magazínem Dolce Vita. I přesto, že je putování tohoto nekonvenčního AirZone u konce, ojedinělý módní doplněk můžete stále získat během dalších glo™ příležitostí. myglo.cz
Druhá generace Apple Watch Ultra má jasnější displej, který přečtete i na nejostřejším slunci. Jejich pouzdro je z odolného titanu, jež je nově z 95 % recyklovaný. Díky výkonnějšímu čipu umí hodinky zpracovat většinu požadavků i bez připojení k internetu. apple.com
Desková hra No Worries If Not vypadá pestrobarevně, ale ve skutečnosti má temné poselství — jedná se o hru, kterou ženy nemohou vyhrát. Je to nefér? Je to ze života! Spíš než o agitku jde o ponaučení. Hoďte si kostkou třeba se svým partnerem. mybillie.com
Vox Aeris je retro reprák, co v sobě ukrývá čističku vzduchu. Čím hlasitěji hraje, tím efektivněji čistí a disponuje cenově dostupnými filtry, které lze snadno vyměnit. Šiřte muziku, šiřte dobro. To je zelené poselství londýnské designérky Selene Sari. artofaero.com
Vítězové designového rozstřelu, králové formy a funkce. Tyhle medailisty v říjnu rozhodně nesmíte minout, ať už pouhým okem, či peněženkou.
V listopadu se stane ředitelem Uměleckoprůmyslového musea v Praze, a tak jsme se Radima Vondráčka zeptali na to, jak by mělo vypadat muzeum současnosti.
poznání, cestou k pochopení a rozvíjení lidské zkušenosti. Muzeum přitom nemá návštěvníkům vnucovat nějaké jednoznačné soudy a odpovědi, ale být spíše místem dialogu a hledání. Takto jsme pojali i naši novou stálou expozici ART, LIFE členěnou poněkud netradičně podle oblastí života, do nichž užité umění a design vstupují. Cílem je ukázat mnohost pohledů na tuto „životní roli“ umění a prostřednictvím jedinečných děl inspirovat.
O současném poslání muzeí vycházejí stohy knih, které nestíhají číst ani odborníci. Často se v nich píše o tom, že role kurátorů se mění a že už nestačí, aby ochraňovali a zpracovávali muzejní sbírky, ale že musí ze sbírkových objektů učinit východiska dialogu s publikem, udělat z nich jakési prostředky komunikace. A z kurátorů věcí se musí přeměnit v kurátory zážitků. Z těch nových zážitkových muzeí se dnes trochu hlava točí. Kamkoli přijdete, útočí na vás reklamy, že máte navštívit muzea smyslů, iluzí, sexu či mnohé jiné. Proto si poměrně často kladu otázku, jaký druh zážitků by mělo poskytovat muzeum, v němž dlouhá léta působím, tedy Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Nikdy jsem si nepomyslel, že s touto institucí spojím celý svůj profesní život. Původně jsem totiž tudoval filozofii a historii a do muzea jsem šel na krátkodobou brigádu. A tehdy jsem také ještě netušil, jak fascinující pletivo vztahů a příběhů představuje každý sbírkový předmět,
jen je potřebné být k němu pozorný a porozumět mu, znát jeho genezi a souvislosti. Každé dílo můžeme takto vnímat a interpretovat — jako křižovatku vztahů, názorů a zkušeností.
Pokud bych se měl vrátit k otázce, jaké zážitky a zkušenosti má dnes muzeum nabízet, tak na prvním místě by to měl být zážitek ze setkání s uměleckými díly.
Nenahradí jej žádná on-line databáze, interaktivní programy ani suchý historický výklad. Muzeum by mělo nadále klást důraz na prezentaci mistrovské „krásné práce“, kterou průmyslové technologie odsouvaly do pozadí a která se nyní s návratem k zapomenutým řemeslným technikám začíná opět více připomínat. Těmto oblastem bychom se chtěli dále věnovat. Například na závěr letošního roku připravujeme výstavu vzácných renesančních a barokních nábytkových kabinetů, která poprvé souborně představí tyto skvosty uměleckého řemesla, jež jsou často očím návštěvníků skryty.
Vystavení originálních děl lze dobře spojit s aplikací nejmodernějších technologií, například s digitalizací struktur předmětů, jejich mikrosnímky apod. Ostatně muzeum by se mělo zaměřit i na oblasti digitálního umění, třeba na design počítačových her, anebo na fiktivní projekty, jako jsou tzv. dreamscapes, které byly nedávno v UPM na výstavě „Casa Immaginaria. Living in a Dream“.
Vystavování by mělo zároveň přinášet zážitek poznání. Umění nevyvolává jen emocionální prožitky, ale podněcuje diváky k bohatší reflexi světa i jejich vlastní identity. Je vlastně jistým druhem
Nejvíce mne baví hledat překvapivá spojení předmětů a obecnějších témat, propojovat různé epochy, materiály a styly, třeba konfrontovat díla antická s těmi současnými a naznačit, že minulost je svým způsobem neustále přítomná. Vidíme to zřetelně v oblasti designu, kde tvůrčí nápady nezačínají od nuly a nové objevy se zde prolínají s početnými sériemi replik a variací toho, co zde již bylo. Podobně jsme chtěli v naší expozici připomenout, jak si lidé i v dnešní technokratické době utvářejí svou kulturní identitu prostřednictvím často archaických rituálů, které jim i dnes pomáhají vybočit z životní každodennosti. A z hlediska sbírek muzea nám přišlo důležité ukázat, jak se na kolektivních rituálních obřadech, magických ceremoniích a oslavách podílejí díla užitého umění či designu a dodávají jim podobu působivých uměleckých inscenací. Ostatně tyto náměty rezonují stále více i v designérské tvorbě současných studentů a absolventů pražské UMPRUM.
Těší mne, když náš výzkum inspiruje samotné tvůrce či ostatní kolegy, jak tomu bylo třeba před časem u výstavy umění biedermeieru, kdy se tento dlouho opomíjený styl rané občanské společnosti 19. století postupně stal podnětem řady zajímavých úvah, například o zpomalení prožívaného času či potřebě zakotvení.
Smyslem našich výstav a expozic je nejen zpřístupňovat veřejnosti ohromné kulturní bohatství minulosti, o něž se muzejní pracovníci obětavě starají, ale stejně tak probouzet citlivost ke světu kolem nás. Díky tomu vidíme svět bohatší a zároveň plný diferencí a otázek. V tomto směru má umění mnoho společného s filozofií, učí pochybnostem i dialogu, snaží se čelit dnešní povrchnosti a naučeným myšlenkovým floskulím. A možná i z tohoto důvodu se mi práce s muzejními uměleckými sbírkami stala tak blízkou.
text Radim Vondráček ilustrace Václav HavlíčekKarlín
Pražská čtvrť Karlín zažila v posledních třech desetiletích radikální proměnu z původně průmyslového centra Prahy na prosperující hub korporátního
a zábavního života našeho hlavního města. A právě tyto změny zajímaly historičku a teoretičku Michaelu Hečkovou, která ve své nové publikaci odkrývá příběhy oblíbených míst karlínského sousedství. „Zajímala nás konkrétní místa potkávání. Kavárny, hospody, restaurace, základní škola,
psí park, náměstí, kadeřnictví, pekařství, knihkupectví nebo potraviny. Příběhy oblíbených míst Karlína jsou různorodé, napínavé, zábavné, dramatické i dojemné,“ hovoří autorka o své publikaci, kterou vydává nakladatelství YineStudio ve spolupráci s J&T bankou.
Ikona českého designu. Ručně vyráběná lampička Drupol č. 21616 od designéra Josefa Hůrky, která se v 60. letech stala nedílnou součástí mnoha domácností, uchvátí svou jednoduchostí, přímočarostí a krásou bruselského stylu. Chybět by neměla ani u vás doma. K dispozici je v šesti barevných variantách. Dárek v hodnotě 1 490 Kč.
talampa.cz
Vonné svíčky Meadows spojují to nejlepší z českého řemesla s kapkou francouzského šarmu. Jsou vyráběny ručně z přírodního sójového vosku a uchovávány v originálním, ručně foukaném skleněném flakonu. Malé umělecké dílo, jež skrze svou vůni vypráví příběh. Parfemace ve variantě Mystic Cashmere nebo Black Madonna. Dárek v hodnotě 1 090 Kč.
