DTK II / 2007

PAVEL HIML PAVEL HIML

STUDIE 177 STUDIEAAESEJE ESEJE[[ 177

[2–2007] Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Fakulta humanitních studií UK

]

DĚJINY––TEORIE TEORIE –– KRITIKA KRITIKA 178 ] DĚJINY [[ 178

2/2007 1/2005

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 179 ]

Obsah ⁄ Contents

1. Studie a eseje / Studies and Essays JAN DOBEŠ – Totalitarismus mezi ideologií Totalitarianism Between Ideology and Theory

a teorií

RUDOLF KUČERA – Občanská společnost. Koncept Civil Society: The Concept and Its Historicisation

183 a jeho historizace

219

RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ – O paměti, historii, vědomí a nevědomí. Současná bádání v paměťových studiích

232

On Memory, History, Concious and Unconscious.

Contemporary Research in Memory Studies MILOŠ HAVELKA – Poznání – paměť – identita a několik obecnějších Knowledge – Memory – Identity and Several More General Considerations

úvah

256

2. Diskuse a rozepře / Discussions and Disputes MICHAL PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK – „Dělnická třída“ v moderní sociální historiografii

271

„Working class“ in the Modern Social Historical Writing

– „Dělnicá třído, spoj se, spoj…“ aneb několik poznámek ke článku M. Pullmanna a J. Rákosníka

ANTONÍN KOSTLÁN

289

„Working Class, Unite, Unite…“ or a few Notes on an Article by M. Pullmann and J. Rákosník JAROSLAV MILLER – Autorecenze aneb přátelská A Self-review or a Friendly Debate over One Article

rozprava nad jedním textem

299

3. Recenze a reflexe / Reviews and Reflections – Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století (Karel Šima)

MARTIN NODL

311

[ 180 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

– Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století (Veronika Středová)

MARTIN NODL

JONATHAN BOLTON (ed.)

BENEDETTO CROCE

– Nový historismus/New Historicism ( Jan Horský)

– Historie jako myšlení a jako čin (Bohumil Jiroušek)

1/2005

317 325 337

MARTIN NEJEDLÝ – Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků (František Šmahel)

342

JULIJA JEVGEŇJEVNA ARNAUTOVA – Kolduny i svjatyje: Antropologija bolezni v srednije veka ( Jitka Komendová)

346

MONA OZOUFOVÁ

– Revoluční svátky 1789-1799 (Daniela Tinková)

– Trhlina v dějinách.

Esej o Osvětimi a intelektuálech ( Jan Dobeš)

ENZO TRAVERSO

JOHN LEWIS GADDIS

– The Cold War: A New History ( Jiří Ellinger)

ZDENĚK MACHÁT, ONDŘEJ SLAČÁLEK, MILAN ZNOJ (edd.) – Nezapomenutelné historie.

350 356 361 369

Sborník k 70. narozeninám Františka Svátka (Pavla Horská) ALENA IVANOVA, JAN TUČEK (edd.) – Cesty k národnímu obrození.

Běloruský a český model (Karel Šima, Kateřina Sýkorová)

373

Upozornění redakce / Editorial note

383

PAVEL HIML PAVEL HIML

STUDIE STUDIEAAESEJE ESEJE

181 ] [[181

STUDIE A ESEJE

[ 182 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

1/2005

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 183 ]

TOTALITARISMUS MEZI IDEOLOGIÍ A TEORIÍ Jan Dobeš Totalitarianism Between Ideology and Theory This study deals with the idea and the conception of totalitarianism. It chronicles the development of the term from its first use in the 1920s to its gradually widening scope, all the way up to its formulation as a consolidated concept after WWII. It contains at its basis the conviction that totalitarianism is a unique form of political power, to be distinguished from democracy and traditional dictatorships. Soon after this conception of totalitarianism was introduced, it encountered sharp criticism aimed at its inability to embrace the changes that occurred in communist states following Stalin’s death, subjected as they were to political interests and the logic of the Cold War and the belittling of Nazi crimes implicit in the comparison between Nazism and communism. However, in the 1980s – and particularly after 1989 – the theory of totalitarianism underwent a notable renaissance. In addition to its historical aspects, studies have concentrated on several competing theories meant to transform the concept or even completely supersede it (theories regarding authoritarian regimes, Fascism and political religion). In conclusion, the author points out that from its beginnings, the theory of totalitarianism has straddled the boundaries between ideology and politics on the one hand and ideology and science on the other.

Jan Dobeš (1968) působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dobes-dobes@seznam.cz Mezi klíčové pojmy 20. století patří totalitarismus. Četná historiografická, politologická, filozofická, sociologická, psychologická i právní pojednání se pokoušela postihnout jeho charakteristické znaky. Ukazuje se, že dospět k závazné a všeobecně přijímané definici je obtížné, ne-li nemožné.1 Od chvíle, kdy se pojem totalita-

1 Obsáhlý, byť nikoli zcela vyčerpávající přehled zaměřený především na klasické výklady totalitarismu, původ diskuse o něm a recepci v některých zemích podává WOLFGANG WIPPERMANN, Totalitarismustheorien: die Entwicklung der Diskussion von den Anfängen bis heute, Darmstadt 1997.

O širší rozpětí se pokouší MARC-PIERRE MÖLL, Gesellschaft und totalitäre Ordnung. Eine theoriegeschichtliche Auseinandersetzung mit dem Totalitarismus, Baden-Baden 1998.

[ 184 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

rismus objevil na evropské „intelektuální scéně“, pohyboval se neustále na pomezí mezi vědou, politikou a ideologií, a proto také vyvolával a dodnes vyvolává vášnivé spory.

Následující studie se pokusí načrtnout vznik, dějiny a podstatu uvedeného pojmu, jeho přeměnu v ucelený koncept, jeho různě široká vymezení, kritiku a konkurenční koncepce. Nakonec by měla přispět k odpovědi na otázku, zda totalitarismus správně charakterizuje novou formu politické moci, která se projevila v některých režimech nastolených v letech mezi první a druhou světovou válkou a která vznikla jako následek sociálních a politických změn probíhajících podle některých od konce 19. století, podle jiných již od osvícenství a Francouzské revoluce. Jde tedy o to, zda je možné totalitarismus pokládat v první řadě za vědeckou koncepci, která napomáhá k lepšímu poznání sociálního a politického fenoménu (za předpokladu, že tento fenomén vůbec existuje), nebo zda je spíše politicko-ideologickou konstrukcí, jež odráží výlučně světonázorové preference svých zastánců a historický kontext, v němž byla formulována.2 Termín totalitarismus pochází od italských odpůrců Mussoliniho fašistického režimu. Zřejmě poprvé jej použil Giovanni Amendola v článku k 1. výročí „pochodu na Řím“.3 Kritiku postupného ovládání parlamentu a regionální správy fašisty završil konstatováním, že „nejvýznamnější charakteristikou fašistického hnutí pro budoucí historiky zůstane jeho totalitní duch“.4 Amendola současně vystihl jeden ze základních rysů pozdější teorie totalitarismu – uvědomoval si, že se objevil nový systém, který poprvé vznáší nárok na celého člověka a na jeho celý život. Nové prvky ve fašismu popsal také socialista Lelio Basso, jenž si všiml, jak režim sám

2 Hodnotové preference autorů a dobový kontext přirozeně odráží každý pojem a každá koncepce z oblasti společenských věd. Vedle toho ale obvykle nevyvstávají spory týkající se samotné existence předmětu, k němuž se vztahují, který popisují. Slabá stránka totalitarismu podle jeho kritiků spočívá v tom, že vlastně není jasné, jestli to, co charakterizuje, vůbec existuje, a že již sama otázka této existence je úzce spjata nejen s otázkami politické filozofie, ale hlavně s konflikty mezi politickými stranami a proudy (liberály, konzervativci, socialisty, komunisty) a v neposlední řadě i s konflikty mezinárodně politickými.

3 GIOVANNI AMENDOLA, Un anno dopo, Il Mondo 2. listopadu 1923.

4 Ernst Nolte upozorňuje na to, že o revolučním Leninově totalismu psal již v roce 1919 z Moskvy německý levicově orientovaný spisovatel Alfons Paquet – srov. ERNST NOLTE, Die drei Versionen der Totalitarismustheorie, in: Totalitarismustheorien nach dem Ende des Kommunismus, (ed.) Achim Siegel, Köln 1998, s. 106. Tato skutečnost sice svědčí o tom, že od samého počátku se pro podobná označení „nabízel“ vedle fašismu i komunismus (Nolte tím chce podpořit svoji dřívější a známou tezi o bolševismu jako původním podnětu, který vyvolal reakci v podobě fašismu), nic ale nemění na tom, že diskuse o pojmu a jeho vlastní dějiny začínají v italském prostředí a že nejdříve byl užíván k označení italského fašistického režimu.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 185 ]

sebe chápe jako reprezentanta celého národa, jak popírá právo opozice na existenci a jak se ze všech státních orgánů, parlamentu, soudů a ozbrojených sil staly nástroje jedné vládnoucí strany.5 Zanedlouho se k původně kritickému označení přihlásili sami fašisté. Záměr vybudovat totalitní stát potvrdil Mussolini: „Pro fašisty je stát všechno a nic lidského nebo duchovního neexistuje mimo stát. V této souvislosti je fašismus totalitární a fašistický stát jako shrnutí a jednota všech hodnot (…) ovládá celý život.“6 Režimní ideolog Giovanni Gentile pracoval na koncepci fašistického státu s totalitárním charakterem, který měl sloužit vyšší ideji, jež by zrušila všechny dílčí prvky a síly národa.7 Kritika fašismu jako totalitního hnutí a režimu se brzy rozvinula ve zdůraznění jeho podobnosti s komunismem. Také v tomto ohledu náleží primát Giovannimu Amendolovi, který v obou těchto ideologiích viděl reakci na liberalismus a demokracii. Dále až k explicitním vyjádřením došel na této cestě Luigi Sturzo, který již v roce 1926 napsal: „Celkově lze mezi Ruskem a Itálií najít jen jediný rozdíl, totiž bolševismus je komunistická diktatura neboli levicový fašismus a fašismus konzervativní diktatura neboli pravicový bolševismus.“8 Zásadní a neslučitelný protiklad mezi myšlenkou svobody, lidské důstojnosti, „idejemi roku 1789“ na jedné straně a fašismem a bolševismem na straně druhé zdůrazňoval také další z italských Mussoliniho odpůrců Francesco Nitti, podle kterého znamenaly nové diktatury útok na podstatu moderní civilizace.9 Uznával ale i rozdíly mezi nimi. Zatímco ve fašismu postrádal jakýkoli ideál a skutečnou teorii a nacházel v něm toliko úsilí o dobytí moci, pokládal bolševiky za následovníky Francouzské revoluce, kteří sledovali ideál lidské rovnosti.

Vzhledem k dalšímu vývoji pojmu totalitarismus, v jehož průběhu byl levicově zaměřenými badateli, teoretiky i praktickými politiky většinou prudce odmítán, je velmi zajímavé, že po první světové válce a zejména ve 20. letech nenacházela na

5 Je však třeba upozornit na to, že častějším motivem kritiky fašismu byly například hospodářská zaostalost a politická slabost Itálie.

6 Cituji podle W. WIPPERMANN, Totalitarismutheorien, s. 11.

7 Takto vyjadřuje podstatu fašistického státu Dottrina del Fascismo uvedená v roce 1932 v Enciclopedia Italiana. Pod heslem je podepsán Mussolini, ale obecně se soudí, že skutečným autorem byl Gentile – srov. WALTER SCHLANGEN, Die Totalitarismustheorie. Entwicklung und Probleme, Stuttgart-Berlin-Köln-Mainz, s. 12-13.

8 LUIGI STURZO, Italien und der Faschismus, Köln 1926, s. 225.

9 FRANCESCO NITTI, Bolschewismus, Faschismus und Demokratie, München 1926. Také Nitti si uvědomoval kvalitativně nový charakter zmíněných režimů, byť v nich spatřoval návrat k morálce absolutních monarchů.

[ 186 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

srovnávání fašismu a komunismu řada významných osobností levicového tábora nic pobuřujícího. Například Otto Bauer je považoval za dvě příbuzné formy diktatury vznikající ve stejných podmínkách – při rovnováze třídních sil.10 Navazoval tak na tradici, kterou již dříve rozvíjel Karl Kautsky, jenž bolševický režim v Rusku považoval za asiatskou despocii. V rámci evropské levice však vzápětí vypukly spory týkající se právě zařazení ruských bolševiků do historického kontextu dějin levice. Proti výše zmíněným ostrým kritikům se postupně stále víc prosazovalo přesvědčení, že jde o legitimní pokračování a rozvinutí marxismu a o uskutečnění Marxova humanismu. Obdivováno bylo odstraňování společenských rozdílů stejně jako mohutný sociální a ekonomický rozvoj.

Ve druhé polovině 20. let se zájem o fašismus a jeho eventuální srovnávání s komunismem začal výrazněji projevovat také v Německu. Němečtí autoři v této době na rozdíl od většiny italských nebyli touto problematikou přímo dotčeni.

Nehrozilo jim přímé nebezpečí od mocenských orgánů režimů, které analyzovali.

Proto si mohli zachovávat větší odstup. Patrné je to na pracích Erwina von Beckeratha, jenž také vyzdvihoval často zdůrazňovanou absenci programu a ideovou neurčitost fašismu a jeho sílu pak shledával v imponující vitalistické síle („vitale Schwungkraft“). Důkladně zvažoval podobnosti fašismu a bolševismu spočívající v koncepci státu, struktuře vládnoucí třídy a v její politice, ve společné snaze o zásadní změnu společenského uspořádání, v legitimizaci násilí jako prostředku politického boje, antiparlamentarismu a antiindividualismu. Upozorňoval ale i na nezanedbatelné rozdíly v obsahu jejich ideologické výbavy.11 Přínosný a v některých částech dodnes platný rozbor fašistického režimu podal významný právní teoretik Hermann Heller. Vedle dobově obvyklého konstatování bezprogramovosti, důrazu na akci, kultu násilí, iracionalistické filozofie života poprvé objevil rozdíl mezi diktaturou totalitní, v níž stát řídí každý životní projev, a autoritativní, respektující politické a právní hranice státní moci.12 Zatímco Beckerath a Heller se primárně zabývali fašismem a následně případně dospívali k závěrům platným i pro komunismus, vycházel význam Waldemara Guriana pro teorii totalitarismu z jeho zkoumání bolševismu. Chápal jej jako „režim naprosté politizace a zespolečenštění člověka“,13 postavený na náboženské

10 OTTO BAUER, Das Gleichgewicht der Klassenkräfte, Der Kampf 1924, č. 17, s. 57-67.

11 ERWIN VON BECKERATH, Wesen und Werden des fascistischen Staates, Berlin 1927.

12 HERMANN HELLER, Europa und der Fascismus, Berlin-Leipzig 1929.

13 Srov. WALDEMAR GURIAN, Der Bolschewismus. Einführung in Geschichte und Lehre, Freiburg im Breisgau 1931, s. 127.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 187 ]

závaznosti ideologie, vůli státostrany k moci a redukci životního horizontu lidí na ekonomické a sociální záležitosti. Byl přesvědčen o tom, že jeho přitažlivost tvoří představa vykoupení prostřednictvím politických a hospodářských opatření. Při dalším výzkumu bolševismu Gurian postupně odhlížel od jeho konkrétní aplikace v SSSR a dospěl k pozoruhodné tezi o tom, že bolševismus představuje obecný filozofický a morální postoj, který se dokonce vůbec nemusí vázat na marxismus.

Podle Guriana víc než o obsah marxistické ideologie a jeho naplňování jde o využití a kontrolu mas. Právě problematika mas, jejich vstupu do veřejného života a nabytí politické a sociální moci je důležitým motivem Gurianova díla – v pokusu o záchranu státu pomocí jeho spojení s masami spatřuje základní problém 20. století, s nímž se podobně vyrovnávaly fašismus i bolševismus. Společně tak nastolily vládu jedné strany opřenou o závazný světový názor, veškerý život společnosti poměřovaly podle vztahu k jejím zájmům a jednotlivce zbavily práv a svobod. Nepodceňoval ale ani rozdíly ve zdůvodňování stranické diktatury a ve vztahu k náboženství. Gurian se přiblížil k teorii totalitarismu, ale termíny totální či totalitární nepoužíval. Namísto toho identifikoval společné základní struktury zdánlivě odlišných politických systémů, a vlastně tak odhalil zvláštní typ vlády, který označoval za bolševismus (nikoli však ve smyslu konkrétního režimu vládnoucího v SSSR).14 Vztah nacistů k pojmům totalitarismus a totální stát byl v porovnání s italskými fašisty komplikovanější. Stát pro nacisty nepředstavoval hodnotu samu o sobě, nýbrž spíše jen prostředek k dosažení vyšších met – upevnění a rozkvětu národního společenství a hlavně čistoty rasy. Tak jako italští fašisté přijímali termín totalitarismus pozitivně, naplňovali jej z jejich hlediska kladným obsahem též někteří němečtí státovědci a právníci. Z nich je třeba nepochybně na prvním místě jmenovat Carla Schmitta, vedle něj pak jeho žáky a pokračovatele Ernsta Rudolfa Hubera nebo Ernsta Forsthoffa. Ovlivněni též idejemi konzervativní revoluce snili o totálním státě a nástup nacistů k moci v nich vzbudil velké naděje na uskutečnění tohoto projektu. Schmitt v květnu 1933 opěvoval nacionální socialismus, protože „všechen lidský duch a všechna produktivita se nachází v souvislosti všezahrnujícího totálního celku“.15 Z nacistických špiček užíval pojem totalitarismus nejvíce Goebbels, Hitler pouze výjimečně, protože dával přednost známému pojmu

14 K významné osobnosti Waldemara Guriana srov. HEINZ HÜRTEN, Modernitätskritik und Totalitarismustheorie im Frühwerk Waldemar Gurians, in: Totalitarismus. Eine Ideengeschichte des 20. Jahrhunderts, (edd.) Alfons Söllner, Ralf Walkenhaus, Karin Wieland, Berlin 1997, s. 25-34.

15 JOSEF BECHER, RUTH BECHER (edd.), Hitlers Machtergreifung 1933. Vom Machtantritt Hitlers 30. Januar 1933 bis zur Besiegelung des Einparteienstaates 14. Juli 1933, München 1983, s. 323-325.

[ 188 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

völkisch. Postupně v nacistickém prostředí převládla od počátku přítomná nedůvěra vůči čistě etatistickému výkladu totality, jak jej ztvárňoval zejména Schmitt.

Výslovně proti němu vystoupili nacistický ideolog Alfred Rosenberg i vůdčí představitel čistě nacistického práva Roland Freisler. Místo totálního se mělo usilovat o nacistický stát. Později pak sice bylo vyhlášeno totální nasazení, které se však již ubíralo poněkud jiným směrem.

Ve svých počátcích se pojem totalitarismu rozvíjel na dvou odlišných rovinách.

Jako vnější označení určité formy vlády, která byla považována za odlišnou od dříve známých diktatur, tyranií či despocií (ani tyto klasické pojmy však ze scény rozhodně nezmizely). V případě fašismu a nacionálního socialismu pak i jako charakteristika, kterou používali sami protagonisté nebo příznivci těchto režimů.

Od chvíle, kdy na sklonku první světové války byla nastolena první ze tří velkých diktatur, staly se důležitou součástí jejich dějin boje o pojmenování. Komunisté sice pojmy totalitarismus a totalitní sami nepoužívali, ale na „správné“ odpovědi na otázku jejich místa v dějinách (a s tím pochopitelně označení úzce souviselo) komunistickému vedení mimořádně záleželo a téměř po celou dobu své existence dbalo na to, aby nevznikaly žádné pochybnosti o tom, že komunisté navazují na dávné boje za sociální spravedlnost, směřují k úplnému osvobození člověka, a proto patří do tradice humanismu, který rozvíjejí a prohlubují.

Ještě před druhou světovou válkou se ale tato přibližná rovnováha začala vychylovat ve prospěch totalitarismu jako zprvu spíše publicistického, později i odborného termínu, jehož prostřednictvím měla být popsána podstata a zejména nové prvky hnutí, které ve třech velkých evropských zemích postupně získalo moc a vybudovalo diktátorské systémy. Z původní politické ideologie se stávala politická teorie.

Tento vývoj pak pokračoval po druhé světové válce se zánikem fašismu i nacismu.

Prvek ideologie ale nikdy zcela nezmizel a v různých podobách (a v různých zemích) se udržoval i v poválečných desetiletích.

Ve 30. letech ale probíhala ještě jedna změna, která měla pro pozdější vývoj teorie totalitarismu zásadní význam. Jestliže bylo výše uvedeno, že do té doby se lze setkat i s levicově smýšlejícími autory, kteří nacházeli velké podobnosti mezi fašismem a komunismem, postupně politická i intelektuální levice takový směr uvažování stále ostřeji odmítala. Tento vyhraněný postoj vyplýval ze sílícího pocitu ohrožení fašismem (nacismem) a z pevně se zakořeňujícího přesvědčení, že jedinou spolehlivou hráz proti této hrozbě představuje SSSR.16

16 François Furet považuje tuto prezentaci SSSR jakožto nejsilnějšího pilíře odporu proti fašismu za významný úspěch komunistické propagandy a přisuzuje jí dalekosáhlý politický a intelektuální

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 189 ]

Na toho, kdo i jen připustil možnost společných znaků fašismu a komunismu, pohlížela od této chvíle levice jako na fašistu. Ve svém vpádu do sociálněvědního zkoumání učinila politika další podstatný krok. Ačkoli nesmíme zapomínat na to, že v této době teorie totalitarismu ve své pevné podobě ještě nebyla formulována, neslo přijetí či naopak odmítnutí jejích již tehdy obecně známých prvků jisté politické poselství. Kdo je přijímal, byl okolnostmi tlačen doprava, kdo je naopak odmítal, doleva.

Zároveň se těžiště zkoumání přenášelo z Itálie a Německa, kde podmínky svobodnému bádání a hlásání závěrů nepřály, do anglosaského světa. Tam odcházeli převážně z Německa i badatelé, kteří s moderními diktaturami stačili nabýt vlastní zkušenosti a kteří na jejich základě toužili dobrat se jejich podstaty. Na rozdíl od většiny výše uváděných italských autorů se nejednalo o bývalé politiky, a proto jejich zájem sledoval především teoretickou rovinu, s praxí však nutně úzce svázanou. Podíleli se na tom, že v dějinách teorie totalitarismu lze shledat první vrchol v době před druhou světovou válkou, kdy sice tato teorie ve své kodifikované formě ještě neexistovala, ale všechny její konstitutivní znaky byly již známy.

Exulant z Německa, historik Hans Kohn, v roce 1935 vyzvedával nejen skutečnost, že diktatury v Rusku, Itálii a Německu se od tradičních forem despocie a tyranie odlišují svým neomezeným mocenským záběrem, že se opírají o mesianistickou ideologii a využívají nové prostředky propagandy, ale k těmto již dříve tematizovaným jevům přidával ještě jeden nový aspekt. Povšiml si totiž, že tyto moderní diktatury se v zájmu svého úspěchu musely vyrovnat s důsledky vzestupu demokracie a liberalismu. Mnohem širší okruh lidí než dříve si vzhledem k tomu uvědomoval své právo účastnit se politiky. Proto nestačilo se opírat o církev či armádu, jak to činily „tradiční“ diktatury, ale bylo nutné pracovat s masami: „Starý typ despoty by v moderním světě nemohl existovat, neboť francouzská revoluce pozvedla demokracii do postavení základního duchovního postoje a vtiskla masám vědomí jejich práva podílet se na utváření osudu jejich země. Současné diktatury jsou postdemokratická hnutí.“17 Historická novost diktatur, které byly nastoleny v Itálii, Rusku a Německu, spočívá v mesianistické ideologii, moderní masové společnosti, v níž

význam. Nadále již nepřipadalo v úvahu být současně antifašistou a antikomunistou. Doposud nikoli výjimečné rozbory podobných či totožných znaků fašismu, nacismu a komunismu již nebyly přípustné a v levicovém prostředí se začaly blížit svatokrádeži.

17 HANS KOHN, Dictatorship in the Modern World. Německý překlad pod názvem Die kommunistische und faschistische Diktatur vyšel v BRUNO SEIDEL, SIEGFRIED JENKNER (edd.), Wege der Totalitarismus-Forschung, Darmstadt 1974, s. 49-63.

[ 190 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

se uplatňují nové techniky manipulace masami, a v obecně zakořeněném demokratickém vědomí. Pouze poslední z charakteristických znaků totalitního systému, teror, nebyl ještě v roce 1935 tolik zřetelný jako již o několik let později.

Kohn stanovil linii, po níž v dalších letech postupovaly úvahy o totalitarismu.

V listopadu 1939, krátce po vypuknutí druhé světové války a v době spojenectví Německa a SSSR, „přála“ teoretickému srovnávání až ztotožňování režimů v obou zemích i mezinárodní situace. Jejím projevem byla konference Americké filozofické společnosti. Na ní proslovená přednáška amerického historika Carltona J. H. Hayese The Novelty of Totalitarianism in the History of Western Civilization18 je dodnes považována za jednu z nejdůležitějších charakteristik diktatur nového typu. Vzestup a kroky nových diktátorů podle něj v první řadě neurčoval jejich původ ze tříd, nýbrž z mas. Proto si dokázali získat jejich náklonnost. Hayes přikládal zásadní význam „zmasovění“ společnosti, které plynulo z úpadku tradičních náboženství a ze zhroucení historicky přirozeného „pluralismu suverenit“.19 Mohly tak vzniknout hnutí a následně režimy, které znamenaly revoltu „proti celé historické kultuře Západu, proti umírněnosti a vyváženosti klasického Řecka, pořádku a zákonnosti Říma, lásce, milosti a pokoji křesťanství, kulturnímu dědictví středověku a novověku, osvícenství, rozumu, humanitě, liberální demokracii.“20 Po vstupu SSSR do války na straně západních spojenců v červnu 1941 začala být vyzvedávána spíše specifika fašismu a nacismu a naopak v případě komunismu se akcentovalo jeho příbuzenství s liberální demokracií a parlamentarismem (zejména vztah k osvícenství). Válečná léta jsou ve vývoji koncepce totalitarismu obvykle pokládána za „hluché“ období. Ačkoli toto hodnocení obecně platí, lze nalézt i výjimky. Představuje ji například pozoruhodná práce německého sociologa a politologa Sigmunda Neumanna Permanent Revolution z roku 1942. V době, kdy se obecně přijímal až později podrobně rozpracovaný pojem fašismu, trval Neumann na tom, že analýza moderních diktatur musí zahrnovat i SSSR. Podle Neumanna se jedná o zvláštní režimy, které měly být nastoleny natrvalo, protože slibovaly řešení a překonání všech problémů moderního světa. Jakkoli nijak nepodceňoval národní specifika,21 nad ně kladl společné znaky, kterými byly dynamický charakter

18.Její německý překlad v B. SEIDEL, S. JENKNER (edd.), Wege der Totalitarismus-Forschung, s. 86-100.

19 Pod tímto pluralismem suverenit Hayes rozuměl vzájemné potýkání a doplňování státní moci, lokální správy, původních zvyků a tradic, institucí s určitou mírou autonomie jako církev, šlechta, univerzity, profesní společenstva.

20 B. SEIDEL, S. JENKNER (edd.), Wege der Totalitarismus-Forschung, s. 98n.

21 Směs sociálního revolucionářství a intelektuálního avantgardismu v Rusku, násilný akcionismus nesoucí se ve znamení národa a státu v Itálii, převažující byrokratický komponent v bolševické hierarchii a naproti tomu spíše „feudální“ osobní věrnost nacismu. Pozoruhodný je rovněž jeho postřeh

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 191 ]

diktatur (daný stoupajícím akcionismem, který podkopával původní slib stability), apely na masy, které vytvářely kvazidemokratickou podobu těchto diktatur, totální mobilizace pocházející ze zážitku války, permanentní revoluce a podřízenost veškerého jednání principu vůdcovství.22 S koncem druhé světové války a následným vývojem mezinárodních vztahů se vyhlídky pro další rozvíjení teorie totalitarismu změnily. Podrobné informace o nacistických zločinech stejně jako postupující roztržka mezi bývalými protiněmeckými spojenci znovu obnovily „poptávku“ po hledání společných rysů poražené diktatury německé a naopak vítězné diktatury sovětské. Nadcházela éra, v níž byly formulovány nejznámější podoby teorie totalitarismu. Hannah Arendtová definovala nacistické Německo a SSSR jako totalitní systémy. V návaznosti na výše zmíněné pojetí Carltona J. H. Hayese viděla příčinu jejich vzniku v rozpadu třídní společnosti a ve vzestupu mas, kterým ale chyběla orientace, a proto byly přístupné vlivu totalitních ideologií. V tomto smyslu vykládala totalitní formu panství jako projev hluboké krize moderního světa.23 Přitažlivost totalitních ideologií spočívala v nabídce jednoduchých řešení všech problémů. Prostředkem, jehož pomocí se chtěla dobrat tohoto řešení, byl teror používaný k perzekuci skutečných i domnělých nepřátel a k vytvoření a výchově nového člověka. Tato i z minulosti známá metoda byla ale nově doplněna o rasismus.24 Ve formě popisovaných totalitních diktatur vznikla nová forma vlády založená na tomto propojení ideologie, teroru a rasové myšlenky. Ideologie přitom proměňovala podobu teroru. Útlak obyvatelstva a násilné zločiny byly s neúprosnou systematičností prováděny způsobem „tovární výroby“. Byrokraticky řízené vraždění se uskutečňovalo tak, že vlastně každý z jeho aktérů se mohl cítit subjektivně nevinný – nevedly je totiž obvyklé vražedné motivy (touha po pomstě, nenávist, chamtivost), nýbrž pouze snaha přispět k vítězství ideologie aspirující na totální výklad světa. V jejím vleku věřící stoupenci přestávali vnímat skutečnost a stále víc propadali utopickým cílům. Jak ale dosvědčuje příklad Adolfa Eichmanna, nemuselo se jednat o od světa odtržené

o rozdílném charakteru mas. Zatímco masa bolševická je racionální, usiluje o své osvobození, čímž navazuje na ideje Francouzské revoluce, kterou chce dovršit, masa nacistická je iracionální.

22 Neumann ve svém díle zkoumá i řadu jiných problémů důležitých pro pochopení nejen podstaty diktatur, ale vůbec moderní politiky a společnosti – funkce politických stran, vztah státu, stran a byrokracie, poměr státu k církvím, proměny institucí.

23 UWE BACKES, Totalitarismus – Ein Phänomen des 20. Jahrhunderts, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert. Eine Bilanz der internationalen Forschung, (ed.) Eckhard Jesse, Bonn 1996, s. 310.

24 Motiv rasismu se přirozeně vztahoval především k nacistickému Německu, jehož se analýza Arendtové týkala původně, postupně se však její platnost rozšířila i na SSSR. K tomu jako argument posloužilo zesílení antisemitských tónů v politice sovětského vedení na přelomu 40. a 50. let.

[ 192 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

vizionáře, nýbrž o přízemní byrokraty, kteří chtěli pouze splnit svůj „drobný“ úkol, svěřený jim vůdcem, prozřetelností nebo dějinami. Nic jiného je nezajímalo, nic jiného neviděli. Skutečnost totalitní formy vlády podle Arendtové nebylo možné pochopit tradičními kategoriemi politického myšlení, jejich zločiny se vymykaly tradičním měřítkům a stávající zákony na jejich potrestání nestačily.25 Dva roky poté, co v USA vyšla proslulá kniha Hannah Arendtové o totalitarismu,26 zazněly na veřejnosti poprvé teze dalšího exulanta z Německa, Carla J. Friedricha. Ten na konferenci Americké akademie umění a věd představil systematickou teorii totalitarismu, kterou v následujících letech ve spolupráci se Zbigniewem Brzezinským dotvořil ve známý ideálnětypický a statický model totalitarismu.

Stanovili šest kritérií totalitních režimů: závazná ideologie obsahující chiliastické přísliby, masová státostrana, tajná policie používající teroristické metody, státní monopol na informace a propagandu, státní monopol na výkon ozbrojené moci, centrálně řízené hospodářství. Ačkoli se jednotlivě vyskytovala již dříve, teprve v diktaturách označovaných za totalitní se sešla všechna najednou. Friedrich si uvědomoval, že základním předpokladem totalitní vlády je moderní technika, jejíž rozvoj podmiňuje většinu z uvedených kritérií.

Friedrichův a Brzezinského koncept totalitarismu založený na existenci jasně vymezených znaků představuje nejznámější pokus o charakteristiku nové, totalitní formy vlády. Zároveň však od počátku neměl nouzi o početné kritiky, jejichž role byla usnadněna změnami komunistických režimů po roce 1956. Vzestupy (byť zatím nepříliš úspěšné) reformních hnutí a nesporný pokles represí odporovaly této teorii a vystavovaly ji výtce, která se sice sama nabízela, přesto však byla příliš zjednodušující. Friedrichově a Brzezinského teorii (ale s nimi vlastně celé představě totalitarismu) se vytýkalo, že nedokáže postihnout celou společenskou, hospodářskou a hlavně politickou realitu v SSSR. Tato kritika, doplněná zanedlouho ve stejném smyslu i ve vztahu k nacismu, přehlíží skutečnost, že Friedrich svoji koncepci formuloval jako ideální typ ve weberovském smyslu. Proto v sobě nesla značnou míru abstrakce a jejím cílem bylo poskytnout prostor pro komparaci s jinými formami moci a ovládání člověka, nikoli přesné zobrazení reality v určitých zemích za vlády určitého režimu. Literatura obvykle soudí, že změny v SSSR a ve většině zemí sovětského bloku si vynucovaly modifikaci teorie totalitarismu.27 Spí-

25 LOTHAR FRITZE, Essentialismus in der Totalitarismusforschung. Űber Erscheinungsformen und Wege der Vermeidung, in: Totalitarismustheorien nach dem Ende des Kommunismus, s. 147.

26 HANNAH ARENDT, The Origins of Totalitarianism, New York 1951.

27 Například W. WIPPERMANN, Totalitarismustheorien.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 193 ]

še než o úpravy stávající teorie Friedrichovy, jak tvrdí přehledy bádání, se ale jedná o svébytné příspěvky do diskuse, o svého druhu nové teorie.28 Největší hodnotu z nich mají teze německého právního teoretika (pozdějšího soudce ústavního soudu SRN) a politologa Martina Dratha, který prosazoval oddělení primárních a sekundárních znaků totalitarismu. Zatímco doposud akcentované teror, vládu jedné strany či propagandu odsunul do druhé jmenované skupiny, znakem primárním byla podle něj snaha vybudovat nový systém hodnot.29 Drath odlišoval totalitní a autoritativní systémy právě podle tohoto směřování – autoritativní diktatury spojoval s již existujícími soustavami hodnot. Protagonistům obou druhů diktatur však přisuzoval společnou nutnost vyhovět potřebě demokratické legitimizace režimu.

Koncepce dalších autorů se většinou pohybovaly na empirické rovině, usilovaly spíše o „prosté“ zachycení reality diktátorských režimů, přičemž se obvykle věnovaly i rozdílům mezi nimi. Právník a historik Otto Stammer tak popisoval masové hnutí vedené autoritářskou skupinou, které dobylo mocenský monopol a s pomocí byrokratického aparátu ovládlo stát. Nezapomínal však dodat, že obsahem ideologie a historickým kontextem vzniku se nacismus a komunismus lišily.30 Politolog Arcadius R. L. Gurland připouštěl společné rysy jen na úrovni techniky moci. Naproti tomu co do sociální funkce, okolností ustavení, ideologie i hodnot pokládal nacismus a komunismus za zcela protikladné.31 Ve druhé polovině 50. let a na počátku následující dekády docházelo vlivem událostí ve světě reálné politiky (odhalení na XX. sjezdu KSSS, reformní pokusy v některých dalších zemích sovětského bloku, roztržka SSSR a Číny, nástup Kennedyho) i vývoje uvnitř vědy k postupnému odklonu od teorie totalitarismu.32 Její

28 Poměrně podrobnou analýzu těchto posunů, nových pokusů a také kritiky přináší HUBERTUS BUCHSTEIN, Totalitarismustheorie und empirische Politikforschung – die Wandlung der Totalitarismuskonzeption in der frühen Berliner Politikforschung, in: Totalitarismus. Eine Ideengeschichte des 20. Jahrhunderts, s. 239-266.

29 MARTIN DRATH, Totalitarismus in der Volksdemokratie, otištěno v B. SEIDEL, S. JENKNER (edd.), Wege der Totalitarismus-Forschung, s. 310-358.

30 OTTO STAMMER, Totalitarismus, in: Wörterbuch der Soziologie, (ed.) Wilhelm Bernsdorff, Köln 1955, s. 551-552. Vzhledem k těmto odlišnostem Stammer nabádal k velké opatrnosti při srovnávání nacismu a komunismu.

31 ARCADIUS R. L. GURLAND, Einleitung, in: Totalitäre Erziehung, (ed.) Max G. Lange, Frankfurt am Main, 1954, s. XXII. Ačkoli Gurland napsal úvod k práci vycházející z paradigmatu totalitarismu, pokusy o celkovou definici totalitarismu odmítal, protože byl přesvědčen o tom, že musí být příliš schematická na zachycení komplexní politické skutečnosti. Navíc považoval obecné vyhlídky takové definice za chatrné i vzhledem k dynamice totalitních diktatur.

32 H. BUCHSTEIN, Totalitarismustheorie und empirische Politikforschung, s. 263-264. Zhruba od přelomu 50. a 60. let se datuje rozšíření pramenné základny pro výzkum nacistického Německa. Mohly

[ 194 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

kritika se rozvíjela na třech rovinách: První představoval zejména sociologický a politologický výzkum společenského a politického vývoje tzv. socialistických států. Po opadnutí vlny nejkrutějších stalinistických represí se realita v těchto zemích viditelně rozcházela s postuláty z teorie totalitarismu. Druhou rovinou, která se objevila později, byla tzv. revizionistická škola západní (zejména anglosaské) historiografie, která předložila novou interpretaci sovětské revoluce, komunistického režimu a mezinárodních vztahů zejména v období studené války. Podle ní měla revoluce i své sociální příčiny a dopady a za kritické zhoršení mezinárodních vztahů nenesly odpovědnost pouze expanzivní plány sovětského vedení na rozšíření vlastní sféry vlivu, ale minimálně ve stejné míře také snahy Západu o svou dominanci ve světě. Tento směr nutně úzce souvisel s kritikou teorie totalitarismu. Konečně pak je nutno zmínit vznik konkurenční koncepce – teorie fašismu, o níž bude podrobněji pojednáno níže.

Navzdory tomuto dělení prozrazuje bližší pohled na tyto jednotlivé směry, že jsou vzájemně propojené. Společný je odklon od politických dějin, pokles zájmu o teror, perzekuci a ideologii a naopak stoupající důraz na sociální souvislosti a důsledky ustavení a fungování režimů považovaných za totalitní.

K přímé kritice teorie totalitarismu často po jisté době dospívali autoři, kteří původně usilovali pouze o její empirický posun. Platí to například pro zmíněného Otto Stammera, který v roce 1961 v Berlíně v pracovním společenství sociálněvědních institutů uspořádal seminář na téma bádání o totalitarismu. Sám v jeho rámci zdůraznil vědeckou bezcennost teorie totalitarismu, která podléhala „propagandistickému využití“. Navíc podle jeho soudu bránila poznání historické individuality jevů a procesů v jejich vzniku, proměnách ideologie, mocenské hierarchie a organizace. Přitom právě v tom mělo spočívat jádro historického poznání.33 Obecné východisko těchto úvah tvořilo přesvědčení, že v socialistických zemích proběhl pokus o vytvoření, udržení a stabilizaci průmyslové společnosti. Její vývoj měla určovat vlastní dynamika, která vyvolávala sociální změny a konflikty charakteristické pro průmyslovou společnost, přičemž teorie totalitarismu byla pokládána za nevhodnou a nedostatečnou pro jejich analýzu.34 Mezi ideologickým totalizujícím nárokem strany, popřípadě státu na absolutní moc, o který se především teorie

tak vzniknout důkladnější analýzy vyvracející představu monolitní diktatury, kterou vyvolávala teorie totalitarismu.

33 V tomto ohledu zachovává Stammer věrnost klasickému historismu, a zaujímá tak poměrně konzervativní postoj, který na první pohled může u kritika teorie totalitarismu překvapovat.

34 M.-P. MÖLL, Gesellschaft und totalitäre Ordnung, s. 244.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 195 ]

totalitarismu zajímá, a potřebami rozvoje průmyslové společnosti totiž dozrával a prohluboval se konflikt, jenž ani zdánlivě všemocný diktátorský režim nedokázal řešit.35 Nastává shoda v tom, že mocenský systém totalitarismu založený na teroru, ideologii a represi je neslučitelný se společností orientovanou na výkon. Rozpor mezi komunistickými ideály a sociálními a politickými změnami vyvolanými industrializací byl spatřován již v SSSR 30. let. Takový pohled se primárně samozřejmě zaměřoval nikoli na procesy či brutální tažení proti tzv. kulakům, ale na celkový sociální a ekonomický rozvoj, svého druhu stabilitu. Sovětský svaz se pak nejevil jako totalitní diktatura, nýbrž jako rozvíjející se průmyslová společnost.36 Jeho systém pak ve světle těchto pozorování přestával být jednoznačnou negací liberální pluralistické demokracie, ale z hlediska funkčnosti (bez ohledu na morální kritéria) jeho legitimní alternativou – jinou cestou vedoucí k dosažení obdobného cíle, jakým byla industrializovaná společnost.37 V průběhu 60. let se teorie totalitarismu zásluhou autorů jako Otto Stammer, Hartmut Zimmermann, Peter Christian Ludz nebo Ernst Richert jevila pro sociální vědy jako překonaná a nepotřebná. Předmětem jejich zájmu byly otázky, které klasická teorie totalitarismu neřešila nebo nedovedla řešit. Kromě již uvedené údajné dynamiky režimů v zemích sovětského bloku, v nichž se projevovala (ve srovnání s obdobím stalinismu nesporná) liberalizace, se kritika zaměřovala přímo na podstatu zkoumaných systémů, kterou neměl být teror a represe, nýbrž spíše způsob hospodářské organizace a politicko-pedagogické působení státu.38 Napadána byla též vize jednotně ideologicky řízené a svou vůli bez odporu prosazující státní a stranické mašinerie. Naproti tomu se zjišťovalo, že bez ohledu na takové ambice strana po dobytí moci musela zapadnout do sítě nadále přetrvávajících a současně nově vznikajících institucí a organizací, v níž se ale představy a zájmy

35 M.-P. MÖLL, Gesellschaft und totalitäre Ordnung, s. 246.

36 ALEX INKELES, Social Change in Soviet Russia, Cambridge (Mass.) 1968, s. 15n.

37 CHALMERS JOHNSON, Comparing Communist Nations, in: Týž, Change in Communist Systems, Stanford 1970, s. 12.

38 Tento názor zastával sociolog Ernst Richert, jedna z nejvýznamnějších postav mezi kritiky koncepce totalitarismu. Na rozdíl od některých svých souputníků, kteří jeho částečnou oprávněnost připouštěli, ji zcela odmítal. Věnoval se téměř výhradně sociálněvědnímu výzkumu NDR, jehož výsledky shrnul ve svých dvou nejdůležitějších knihách Das zweite Deutschland a Die neue Gesellschaft in Ost und West. Socialistický německý stát považoval nikoli za teroristickou diktaturu, nýbrž za formu jakési výchovné diktatury, v níž státu nenáleží v první řadě funkce utlačovatele, nýbrž vychovatele a manažera. Vedení NDR (podobně to platí i pro jiné socialistické země) v tomto postavení podle Richerta fascinovala možnost utvářet sociální realitu cestou autoritativně stanovených norem.

[ 196 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

vedení naplňují mnohem složitěji, než se podle vnější fasády režimu zdá.39 Přístup zabývající se výlučně organizací a technikou moci měl být překonán a pozornost se měla zaměřit na hlubší politické, sociální a ekonomické proměny. Peter Christian Ludz se soustřeďoval na řadu procesů odehrávajících se uvnitř komunistických režimů, které probíhaly podle vlastních zákonitostí.40 Tyto procesy vytvářejí sociální realitu, jejíž poznání pokládal Ludz za nezbytnou podmínku pochopení podstaty dění v socialistických zemích. Šlo o odhalení „netotalitních“ prvků v rámci zdánlivě monolitní totalitní diktatury. Popisoval také proměnu původně mobilizující síly ideologie v ideologii prázdných frází, která sice na jednu stranu ztratila svoji intelektuální přitažlivost, na straně druhé ale mohla plnit integrační funkci.41 Souhrnně lze tento názorový proud označit jako sociálněvědní přístup ke komunismu. Sovětský socialismus je v jeho rámci charakterizován jako varianta modernizace. Jeho zkoumání se musí zaměřovat nejen na totalitarizaci státu a společnosti, ale také na konkrétní cíle celkového politického, společenského a ekonomického vývoje. Kategorie původně pocházející z výzkumu západních společností byly vztaženy i ke společnostem socialistických zemí.42 Radikálnější kritiku koncepce totalitarismu formuloval neomarxismus. Jakkoli významné byly dosud shrnuté argumenty proti její podstatě a jejímu přínosu, nepopírali jejich autoři většinou (pochopitelně různě hluboký) protiklad liberálního demokratického režimu a režimu pokládaného za totalitní. Naproti tomu autoři zařazovaní do neomarxistického proudu takové východisko odmítli a liberálně demokratický kapitalismus kladli spolu s fašistickými diktaturami na jednu stranu, proti které pak stála „socialistická demokracie“.43 Výrazný představitel tohoto

39 PETER CHRISTIAN LUDZ, Entwurf einer soziologischen Theorie totalitär verfasster Gesellschaft, in: Wege der Totalitarismus-Forschung, s. 532-599. Ačkoli stať nese takový název, autor se nakonec postaví proti samotnému pojmu totalitní. Místo něj navrhuje označení jako například: konzultativní autoritarismus, autoritárně-technokratická společenská formace nebo socialistická společnost výkonu.

40 PETER CHRISTIAN LUDZ, Offene Fragen in der Totalitarismusforschung, in: Wege der Totalitarismus-Forschung, s. 466n.

41 P. CH. LUDZ, Entwurf einer soziologischen Theorie totalitär verfasster Gesellschaft, s. 574 42 KLAUS MŰLLER, Totalitarismus und Modernisierung. Zum Historikerstreit in der Osteuropaforschung, in: Totalitarismustheorien nach dem Ende des Kommunismus, s. 50-56. Za tímto velmi obecným vymezením se přirozeně skrývá množství různých zkoumaných témat: konkurence různých mocenských skupin, kontrola rozdělování, nasazování prostředků a zdrojů, orgány střední a nižší úrovně, které vedle realizace represí musely plnit příkazy nadřízených institucí, přetrvávání předrevoluční politické kultury, vztah oficiální a alternativní kultury aj.

43 REINHARD KŰHNL, Zur politischen Funktion der Totalitarismustheorien in der BRD, in: Totalitarismus. Zur Problematik eines politischen Begriffs, (edd.) Martin Greiffenhagen, Reinhard Kühnl, Johann Baptist Müller, München 1972, s. 16n.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 197 ]

směru Reinhard Kühnl pokládal teorii totalitarismu za výraz dvojího ohrožení parlamentní demokracie. Zatímco hrozba zleva požadovala větší míru demokracie, hrozba zprava usilovala o její další omezení.44 Teorii totalitarismu tak upíral vědeckou povahu a přisuzoval jí výlučně instrumentální charakter. Podstatě marxistického přístupu odpovídala skutečnost, že její jádro bylo shledáváno v obhajobě politických zájmů určitých sociálních skupin.45 Ačkoli tendence odmítající teorii totalitarismu převažovala, ani v průběhu 60. let zcela nezmizel proud, který ji naopak obhajoval. Mezi jeho přední představitele patřil (i v následujících desetiletích) německý historik a politolog Karl-Dietrich Bracher. Ten celé své rozsáhlé dílo věnoval rozboru totalitarismu, zejména nacistického, a zároveň již od svých prvních prací z druhé poloviny 50. let trval na tezi o ostrém protikladu mezi demokratickým a totalitním systémem. Totalitní diktatury pokládal za fenomén charakteristický pro 20. století, který vzešel z první světové války a ztělesňoval odpor vůči liberální demokracii, parlamentarismu, pluralismu a individualismu. Jejich historickými projevy byly nacismus, fašismus a komunismus. Vyznačovaly se nárokem na totální ovládnutí společnosti a člověka, ideologií s výlučnou platností a fikcí identity vlády a ovládaných.46 Jednalo se o extrémní vystupňování tendence k centralizaci, uniformizaci a reglementování veškerého politického, společenského a duchovního života. Bracher zůstal věrný teorii totalitarismu v jejích základních rysech navzdory sílící kritice. Uvědomoval si však i její slabiny: vedle zjevného nebezpečí politické zneužitelnosti to byla hlavně nemožnost převést všechny moderní diktatury a vlastně celé dějiny 20. století na jeden určitý společný jmenovatel.47

44 R. KÜHNL, Zur politischen Funktion der Totalitarismustheorien in der BRD, s. 21.

45 R. KÜHNL, Zur politischen Funktion der Totalitarismustheorien in der BRD, s. 8. Politická role teorie totalitarismu se podle Kühnla měnila od původní obrany liberálních hodnot k úloze ofenzivní zbraně používané proti domácím i zahraničním politickým odpůrcům režimu ve Spolkové republice.

46 Totalitarismus und Faschismus. Eine wissenschaftliche und politische Begriffskontroverse, München-Wien 1980. Příspěvek K.-D. Brachera se nachází na s. 10-17. Podle Brachera procházel totalitarismus dějinami 20. století v několika vlnách, které přinášely jeho vzestup, nebo naopak úpadek.

Historickými okamžiky, kdy jeho hvězda stoupala, byly první světová válka a několik následujících let, 30. léta s nástupem nacistů k moci, španělská občanská válka, vznik sovětského bloku po druhé světové válce, 60. léta, kdy Bracher viděl nové posílení totalitarismu ve studentském hnutí, a konečně i dekáda následující, v níž došlo k posílení nedemokratického „tábora“ v celosvětovém měřítku (porážka USA ve Vietnamu, nastolení islámského režimu v Íránu).

47 Ačkoli, jak bylo výše uvedeno, Bracher spatřoval v totalitních hnutích a režimech jev příznačný pro 20. století, nepropadl iluzi, že by jejich vznik a boj s nimi mohly vysvětlit celý historický vývoj tohoto období.

[ 198 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Spolková republika Německo byla zemí pro dějiny koncepce totalitarismu mimořádně důležitou. Na německé půdě se objevily první úvahy o problematice moderních diktatur již před nástupem nacismu. Po roce 1933 se samozřejmě musely přesunout do zahraničí a formulace teorie totalitarismu se odehrála v zámoří (byť za podstatného přispění německých exulantů). V západní části Německa však po svém vzniku došla obecného uznání mezi politickou elitou a i v širší veřejnosti.

Stala se dokonce součástí oficiální státní ideologie. V roce 1962 se konference ministrů vyučování jednotlivých spolkových zemí usnesla, že bude závazně zahrnuta do plánu výuky na západoněmeckých školách. Vzhledem k nedávným neblahým zkušenostem se ve Spolkové republice prosazovalo přesvědčení, že svobodné demokratické uspořádání je třeba důsledně bránit proti ohrožením ze strany totalitních ideologií a hnutí. Zatímco však nacismus a fašismus se jevily jako definitivně poražené, komunismus představoval hrozbu velmi hmatatelnou.48 Teorie totalitarismu přinášela od 50. let výhodu jak pro západní velmoci v jejich vztahu k Německu a plánech s ním, tak i pro německé politické vedení a německou veřejnost. Na základně jednoznačného odmítnutí komunismu podporovala funkčnost západního spojeneckého systému proti východnímu bloku a posilovala legitimitu Spolkové republiky a jejího západního hodnotového systému.49 Hrála však i roli (o jejím významu se lze přít, ale sama tato skutečnost je sotva zpochybnitelná) při pokusech o jistou neutralizaci dopadů minulosti. Podstata nacistického systému a vina za zločiny páchané jeho jménem se mohly relativizovat poukazem na to, že nebezpečí podobného systému existovalo již před Hitlerem a hlavně po něm.

Zapojení elit do režimních struktur (tehdy známé mnohem méně než dnes) se pak již nemuselo rovnat jednoznačnému politickému a mravnímu selhání, ale bylo možné je i omluvit a vydávat za boj proti jinému totalitnímu systému, který navíc pro Německo znamenal bezprostřední existenční ohrožení.50 Teorie totalitarismu se během několika let vyvinula ve Spolkové republice ve štít, který bránil jakékoli (především levicové) kritice tamních politických a společen-

48 Mimořádně názorně dokládá tuto skutečnost citát z projevu západoněmeckého politika Uwe Barzela při debatě ve Spolkovém sněmu o posunutí lhůty promlčení nacistických zločinů v roce 1960: „Hitler je mrtvý, ale Ulbricht žije.“ 49 Legitimitu parlamentní demokracie však nebylo nutné obhajovat toliko proti ohrožení zleva, ale též (byť v odlišné míře a jinými prostředky) i proti tradičnímu německému konzervatismu, stále ještě živenému idejemi německého romantismu a konzervativní revoluce – srov. KURT LENK, Zum westdeutschen Konservatismus, in: Modernisierung im Wiederaufbau. Die westdeutsche Gesellschaft der 50 Jahre, (edd.) Axel Schildt, Arnold Sywottek, Bonn 1998, s. 639-640.

50 WOLFGANG KRAUSHAAR, Sich aufs Eis wagen. Plädoyer für eine Auseinandersetzung mit der Totalitarismustheorie, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert, s. 457.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 199 ]

ských poměrů. Vytvářela se atmosféra, ve které existovaly jen dva druhy politických a společenských názorů: lze být pouze pro, nebo proti parlamentní demokracii.

Přitom kladné rozhodnutí konstituovalo žádoucí politickou jednotu, zatímco rozhodnutí negativní ji podkopávalo.51 Jakmile se však ustavilo intelektuální a částečně i politické opoziční hnutí (v kruzích studentů a krajní levice), posloužila mu teorie totalitarismu právě pro své sepětí se systémem jako přirozený terč. A jako reakce na zahrnování nacismu a komunismu pod jeden pojem se pak objevilo srovnávání nacistického Německa s poválečnou Spolkovou republikou a hledání kontinuity mezi nimi. Teorii totalitarismu měla nahrazovat marxismem silně ovlivněná teorie fašismu, která zdůrazňovala rozdíly mezi fašismem a komunismem a zajímaly ji styčné plochy (zájmy) mezi fašismem a liberální demokracií.52 V obecném měřítku znamenala 60. a 70. léta uvolnění mezinárodního napětí, které s sebou neslo přeměnu perspektivy dřívější nebo pozdější, avšak nevyhnutelné války ve snahu o kompromis a spolupráci Západu se SSSR. Zlepšení jejich vztahů přirozeně potlačovalo zájem o rozdíly v jejich vnitřním uspořádání. Místo toho se hledaly společné znaky a objevoval se přístup, který v obou systémech vyzvedával především otázku moci a snahy o její udržení a posílení – způsoby, jak se toho dosahovalo, se z tohoto úhlu pohledu zdály jako méně podstatné.53 Teorie totalitarismu tak byla v tomto kontextu odsunuta do sféry ideologie a morálních soudů, jež do vědy nepatří. Přitom je ale zjevné, že ani tento proud nedokázal a nemohl dokázat rovinu ideologie a hodnocení překročit. Zůstával v ní zaklíněn minimálně stejně pevně jako teorie totalitarismu, kterou právě z tohoto hlediska

51 MICHAEL SCHÖNGARTH, Die Totalitarismusdiskussion in der neuen Bundesrepublik 1990 bis 1995, Köln 1996, s. 26-27. Schöngarth odhaluje pozoruhodné souvislosti mezi teorií totalitarismu a myšlením Carla Schmitta. Paralely viděl ve snaze ovládat prostředek výjimečného stavu k potření vnitřního nepřítele a v nutnosti rozhodnutí. Na jedné straně Schmittova myšlenková figura přítel versus nepřítel, na straně druhé střet zastánce demokracie a přívržence „cizí“ totalitní ideologie.

52 WOLFGANG KRAUSHAAR, Von der Totalitarismustheorie zur Faschismustheorie. Zu einem Paradigmenwechsel in der bundesdeutschen Studentenbewegung, in: Totalitarismus. Eine Ideengeschichte des 20. Jahrhunderts, s. 267-283.

53 RICHARD PIPES, Vixi. Paměti nezařaditelného, Praha 2005, s. 183-184. Pipes ve svých pamětech popisuje atmosféru v americkém intelektuálním prostředí této doby. Tvrdí, že Američané znali vnitřní vývoj v Rusku a později v SSSR jen velmi málo, a proto redukovali svůj vztah k němu pouze na rovinu zahraniční politiky. Šlo jim jen o to, jak se SSSR vyjít a vyhnout se konfliktu s ním.

Z toho pak vyrůstalo přesvědčení, že za napětím v mezinárodních vztazích stojí především sovětský pocit ohrožení, a že proto západní země musí pokud možno SSSR poskytnout záruku bezpečnosti.

Na základě těchto tezí se postupně vytvořila historiografická a politologická škola, a dokonce obor označovaný někdy jako sovětologie.

[ 200 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

kritizoval. Vzývání úsilí o sblížení dvou protikladných systémů a údajné posílení mezinárodní bezpečnosti, stejně jako neochvějná jistota, že komunismus tvoří na rozdíl od nacismu a fašismu součást humanistického dědictví lidstva, přece lze sotva označit jinak než jako ideologii a morální soud.

Odklon od konceptu totalitarismu se projevoval různě. V USA nesl podobu zmíněného revizionismu (široký pojem používaný i ve zcela odlišných souvislostech). V Německu zase vznikla konkurenční, marxismu blízká teorie fašismu, která v italské a německé diktatuře spatřovala zvláštní formu politické moci vyrůstající na půdě kapitalismu ve chvíli jeho slabosti a představující jakési chorobné zbytnění některých jeho rysů. Zajímala se pouze o „pravicové“ diktatury, přičemž popírala a přehlížela „levicové“ prvky, které se v jejich ideologii i praxi vyskytovaly. Přirozeným důsledkem obou těchto vnitřně spřízněných (byť nikoli totožných) směrů pak byla relativizace zločinů páchaných komunistickými režimy. V kontextu tohoto myšlení se vždy jednalo toliko o dílčí projevy snahy rozvíjet hospodářství a modernizovat sociální strukturu zaostalých zemí – zavrhována byla naproti tomu teze, že by patřily k samotné podstatě těchto režimů. Pojmy jako modernizace a hospodářský rozvoj vyznačují další z koncepcí, která měla nahradit teorii totalitarismu. Koncepce modernizace, kterou vlastně v určitých rysech předjímaly například již zmíněné práce Ernsta Richerta, charakterizovala reálně existující socialistický systém jako prostředek celkového hospodářského, sociálního a kulturního vzestupu daných zemí.54 Fungoval jako rozvojová diktatura, která uskutečňovala modernizační procesy (industrializace, urbanizace, změny v rodinách). Znaky, které vyzvedávala teorie totalitarismu (teror, represe, masová mobilizace a manipulace, ideologie), mohly toto úsilí v době budování systému dočasně doprovázet, avšak v dalších fázích mizely.

Teorie modernizace reformu režimu nejen připouštěla, ale počítala s ní, a dokonce lze říci, že ji z formálního hlediska pokládala za ústřední rys celého režimu. Právě schopnost či neschopnost reformovat se představovala a dodnes představuje jeden z hlavních bodů sporu mezi zastánci teorií totalitarismu a modernizace.

Vzestup koncepcí teorii totalitarismu ve větší či menší míře odmítajících vyvolal v 80. letech v USA i západní Evropě odpověď. U tohoto tématu nepřekvapuje, že také tento obrat proběhl v souvislosti se změnami politickými – vnitropolitickými v některých zemích (zejména nástup prezidenta Reagana v USA) i mezinárodně-

54 Teorie modernizace se zabývala v první řadě socialistickými systémy v SSSR a v zemích náležejících do jeho sféry vlivu. Tyto země totiž většinou celkovou modernizaci potřebovaly. Ve vztahu k nacismu byla situace jiná. Německo bylo navzdory těžké hospodářské krizi všestranně rozvinutou zemí. I tam sice nacistická diktatura přispěla k jakési vyšší fázi modernizace na rovině zdokonalování infrastruktury nebo vzniku kultury a průmyslu volného času.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 201 ]

politickými v podobě zhoršení vztahů mezi Západem a Východem. Po zvolení Ronalda Reagana v roce 1980 začala americkou zahraniční politiku určovat skupina politiků a intelektuálů, kteří se v rámci jistých institucí sešli již v předchozí dekádě, kdy formulovali alternativu k tehdy převládající politice hledání kompromisu se SSSR. Teprve po příchodu Reagana do funkce prezidenta ale získali možnost své názory uplatnit v politické praxi.55 Rostoucí konfrontace mezi oběma bloky (sovětská invaze do Afghánistánu, americký bojkot moskevské olympiády, události v Polsku, rozmisťování nových raket v Evropě) vytvářela podmínky pro opětné zkoumání a promýšlení rozdílů mezi nimi. Místo úvah o sbližování a spolupráci, místo hledání společných znaků a chápavosti vůči motivům jednání sovětských politiků se znovu poukazovalo na nepřeklenutelnou propast mezi demokracií a totalitou a na přetrvávající snahu sovětského vedení o převahu nad Západem. I historiografie, byť nebyla tak úzce spjata s politickým vývojem, byla těmito změnami poznamenána. Osobností, která spojovala její sféru s „velkou politikou“ a jejími posuny, byl zmíněný Richard Pipes. Jméno tohoto profesora na Harvardu a po jistou dobu i nikoli nevýznamného činitele v Radě pro národní bezpečnost (kromě jiných autora monumentální práce o ruské revoluci a porevolučním vývoji v Rusku) spolu se jmény dalších historiků a politologů, jako byli například Robert Conquest, Martin Malia nebo William Odom, lze dnes řadit do proudu tzv. neototalitarismu nebo neotradicionalismu. Ačkoli v jejich přístupu a názorech existují nepřehlédnutelné odlišnosti, a sotva tak můžeme hovořit o zcela jednotné historické škole, vraceli se v hlavních rysech k teorii totalitarismu. Diktatury 20. století (zdaleka nejvíce se ale stále zajímali o komunismus a především o SSSR) znovu pojímali jako při všech rozdílech jednotný fenomén, který znamenal akutní ohrožení demokracie, svobody jednotlivce a lidských práv. Spojovalo a spojuje je přesvědčení, že tyto diktatury mají mezi sebou více společných znaků a že se všechny od ideových základů liberální demokracie a parlamentarismu zásadně kvalitativně liší.56 Cha-

55 Najdeme mezi nimi bývalé politiky (bývalý ministr námořnictva a náměstek ministra obrany Paul Nitze) i lidi, které čekala politická kariéra po nástupu republikánů v 80. letech (George Shultz, Thomas Wolfe), nebo i v naprosto nedávné minulosti po zvolení George Bushe jr. (Paul Wolfowitz).

Většina z nich se pohybovala na hranici mezi politickou a akademickou sférou. K poznání počátků, prvních kroků této skupiny i jejího pozdějšího vstupu do praktické politiky srov. R. PIPES, Vixi, s. 192n.

56 V tomto ohledu je příznačné, že německý překlad knihy Roberta Conquesta o kolektivizaci na Ukrajině, jedné z nejdůležitějších prací neototalitarismu, hovoří v podtitulu o stalinském holocaustu na Ukrajině – srov. RICHARD CONQUEST, Ernte des Todes. Stalins Holocaust in der Ukraine, München 1988.

[ 202 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

rakteristická pro ně je teze, že jediným skutečně totalitním státem byl bolševický režim. Do středu jejich zájmu se vrací teror, potlačování politického pluralismu a ideologie. Právě na tato tři témata se soustředili asi nejvýznamnější představitelé tohoto směru. Robert Conquest viděl podstatu sovětského systému v teroru, který bylo třeba zkoumat nejen z důvodu vědeckého poznání, ale i morálního odsouzení.57 Richarda Pipese vedlo jeho vědecké zaměření již od 50. let ke zkoumání ruských dějin 19. a 20. století. Právě specifické materiální i duchovní podmínky Ruska projevující se v tradičně expanzivní zahraniční politice, v autokratické a represivní politice vnitřní nebo v chybějící tradici soukromého vlastnictví pokládal za hlavní zdroj pozdějšího bolševického totalitarismu. Ten tak z jeho interpretaci vychází vlastně jako naplňování starých forem novým obsahem, přičemž důraz klade spíše na formy.58 Ruský socialismus se přizpůsobil dávné imperiální tradici. Marxistická ideologie přitom „pouze“ působila jako prostředek legitimizace a nástroj propagandy. Vzhledem ke svému univerzalistickému záběru získávala podporu i mimo Rusko – nejprve hlavně v západním kulturním okruhu, ale po druhé světové válce i v tzv. třetím světě. V hodnocení významu ideologie spočívá největší rozdíl proti dalšímu představiteli neototalitarismu, Martinu Maliovi. Ten naopak pro poznání a pochopení sovětského režimu přisuzoval ideologii nejvýznamnější roli. Dějiny Sovětského svazu ztotožňoval s projektem uskutečňování marxisticko-leninské utopie a redukoval je čistě na otázku vykonávání totalitní moci stranickým aparátem. Nešlo tedy o pokračování ruských dějin v nových podmínkách, ale o zcela novou epochu odstřiženou od dřívějšího vývoje a řídící se vlastními zákonitostmi.

Není náhodou, že zatímco Pipes psal o Rusku a ruské revoluci, Malia o sovětské tragédii.59 Podstatu režimu spatřoval v teroru založeném na ideologii. Svoji autentickou podobu nalezl ve válečném komunismu, přičemž všechny pozdější reformní pokusy byly jen dočasné a povrchní. Musely buď skončit návratem k „čistému komunismu“, nebo případně rozpadem systému. V Maliově zkoumání měly otázky moci mnohem důležitější postavení než procesy ekonomické a sociální.

Pro Maliu ani pro ostatní badatele zařazované mezi obhájce neototalitarismu nehrály nijak významnou roli sociální „výdobytky“, hospodářský pokrok a celková

57 Kromě již uvedené knihy dále srov. ROBERT CONQUEST, The Great terror: Stalin´s purge of the thirties, New York 1973.

58 Srov. RICHARD PIPES, Dějiny ruské revoluce, Praha 1998; TÝŽ, Rusko za starého režimu, Praha 2004. Pro vlastní Pipesův rozbor bolševického režimu nebyla teorie totalitarismu příliš důležitá.

Obhajoval její platnost spíše ve veřejném životě a jako vodítko pro politické rozhodování.

59 MARTIN MALIA, Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991, Praha 2004.

Maliova práce je výmluvnou ukázkou neototalitaristického přístupu. Zájem o politiku a ideologii zatlačuje zcela do pozadí ostatní složky reality.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 203 ]

modernizace, ale v širším slova smyslu politika – jako teorie (ideologická stránka režimu) i praxe (opatření proti různým sociálním vrstvám, represe). Snažili se nepřipouštět pochybnosti o tom, že v SSSR a v dalších socialistických zemích existovala forma vlády, která ztělesňovala specifičnost tohoto režimu (s režimy západními neslučitelnou) a která zároveň zakládala jeho kontinuitu bez ohledu na různé posuny oficiální linie a personální změny ve vedoucích funkcích. Kritika neototalitaristického přístupu se obvykle zaměřuje na jeho sklon ke zjednodušování složité společenské reality, k opomíjení řady jejích složek a k přeceňování vlivu a moci bezpečnostního aparátu. Jeho zaujetí politickými dějinami a ideologií mu neumožňovalo povšimnout si vnitřních změn zkoumaných režimů a společností, změn zájmů, politických strategií a orientací, proměňujících se zájmových koalic a ani nezamýšlených důsledků jednání, kterým nakonec byl i rozpad SSSR a politická porážka ideje socialismu.60 Právě tento rychlý konec zdánlivě mocného a věčného impéria se stal jedním z bodů polemik mezi neototalitarismem a zastánci modernizačního a obecně řečeno sociálněvědního přístupu. Navzájem si totiž vytýkali a vytýkají neschopnost tento konec předpovědět.61 Ačkoli stabilitu SSSR a zemí sovětského bloku přeceňovaly oba tábory, představitele neototalitarismu neopouštěla jistota, že socialistické diktatury se musí zhroutit ze své vlastní podstaty, protože se ustavily nelegitimním způsobem a byly neschopné jakékoli zásadnější reformy. Odmyslíme-li si nespornou skutečnost, že každý lidský výtvor směřuje ke svému zániku, zůstává otázkou, nakolik je představa podrobující jakýkoli sociální systém fatální logice předurčeného konce bez možnosti alternativy, vědecky obhajitelná.62 Díla zastánců neototalitatarismu totiž obsahují někdy vyřčený, jindy pouze implicitní předpoklad, že bolševismus v sobě od svého nástupu měl geneticky zakódovaný svůj zánik, že trpěl jakýmsi vrozeným postižením, které mu zaručovalo jistou smrt. S tím ale souvisí nebezpečí nehistorického determinismu, který sleduje pouze jednu linii vývoje a přehlíží všechny rozmanitosti a varianty historického procesu.63

60 K. MÜLLER, Totalitarismus und Modernisierung, s. 65-74. Podle Müllera nedokáže neototalitarismus odpovědět na důležité otázky, proč se sovětský systém nezhroutil při dřívějších otřesech, jakými byla například léta 1941, 1953, 1956 nebo 1968, jak mohli v takovém systému vyrůst reformátoři a proč začal proces faktického rozpadu v SSSR a ne jinde.

61 Přívrženci neototalitaristické koncepce sice kritizují své oponenty za to, že při líčení modernizačních úspěchů i „úspěchů“ socialistických režimů jim zcela unikla jejich reálná politická i hospodářská slabost. Na druhé straně ale nelze nevidět, že ani oni sami si zřejmě nedokázali představit, jak rychle se socialistické režimy mohou zhroutit.

62 K. MÜLLER, Totalitarismus und Modernisierung, s. 65-66.

63 Tento sklon neototalitarismu se posílil zejména poté, co všechny socialistické režimy v Evropě byly během krátké doby svrženy a nahrazeny uspořádáním, které alespoň vnějškově žádné pozůstatky

[ 204 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

K významnému oživení teorie totalitarismu v 80. letech nedocházelo pouze v USA, ale také v Německu. V rámci rozsáhlé polemiky, známé jako Historikerstreit, vystupovali někteří její účastníci s obranou totalitaristické koncepce. Celý tento spor se soustřeďoval kolem teze, která s koncepcí totalitarismu úzce souvisí: s tvrzením Ernsta Nolteho o kauzální souvislosti mezi komunismem a fašismem, resp. mezi gulagem a Osvětimí. Toto uvedení symbolů komunismu a nacismu vzbudilo velký rozruch a vedlo k tomu, že srovnávání komunismu a fašismu, resp. nacismu, se následně stalo jedním z hlavních sporných bodů.64 Ačkoli sám Nolte není přívržencem klasické teorie totalitarismu, někteří jeho obhájci většinou právě z ní vycházeli.65 Jádro jejich argumentace tvořilo zdůvodňování přípustnosti zmíněného srovnání a pochopitelně nám již známé hledání styčných ploch. Komunismus a nacismus tak byly společně interpretovány jako důsledky modernizačních procesů (zejména industrializace) a první světové války. Přirozené vnitřní konflikty se skrývaly za fasádou monolitní diktatury. Míra zločinnosti obou režimů se pak odvozovala převážně pouze od technické schopnosti uskutečnit obdobně zločinné záměry. Rozdíl mezi vyvražďováním Židů a například potíráním kulaků v SSSR pak spočíval jen v tom, že nacistické Německo dokázalo využívat technicky náročnější a „originální“ metody, zatímco SSSR si musel vystačit s „běžnými prostředky“ potlačování nepřátel diktatur. Nikterak nepřekvapuje, že takové názory (v průběhu holocaustu je v takto ucelené podobě formuloval německý historik Immanuel Geiss) musely ze strany intelektuální levice vyvolat prudkou kritiku a odmítání, jež se i v tomto případě rozvíjely na dvou rovinách. Na rovině odborné polemiky se namítalo, že „konzervativní“ strana ignoruje výsledky výzkumu obou diktatur, které popíraly představy o monolitním režimu, kde byla veškerá moc soustředěna

socialismu nenesly. V této optice by svržení socialismu na politické rovině (jakožto zvláštního politického a ústavního systému) mělo znamenat odstranění všech překážek bránících svobodnému rozvoji společnosti i jednotlivců. Vývoj v bývalých socialistických zemích ale tak jednoduchý nebyl a není. Potvrzuje se tím skutečnost, že socialistické režimy nestály a nepadaly pouze s mocí tajné policie a rozsáhlého represivního aparátu, že zapustily hlubší kořeny a působily i jinak než pouze útlakem a pronásledováním.

64 Kromě toho se jednalo o charakter moderních německých dějin (zda jsou jako celek nesmazatelně poznamenány nacismem, nebo mají i linii a hodnotu nacismem neovlivněnou) a také o to, zda čtyřicet let po válce Němci znovu mohou přijímat tradiční vlastenectví či nacionalismus, nikoli jen v poválečné Spolkové republice pěstovaný „ústavní patriotismus“.

65 Nolte vytvářel svou vlastní, historicko-genetickou verzi totalitarismu, kterou s verzí klasickou spojují určité společné rysy (blízkost komunismu a nacismu, jejich mocenských technik), ale také dělí odlišnosti (nevychází z jasného protikladu demokracie a totalitních diktatur). O Nolteho pojetí totalitarismu ještě bude níže pojednáno.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 205 ]

do jedněch rukou nebo jednoho centra. Na určitém rozhraní mezi odbornou a světonázorovou diskusí stojí argument, podle kterého vyhlazování Židů nelze redukovat na otázku technického provedení bez uvědomění si etické stránky. Za tímto pochopitelně zcela nesporným konstatováním však často stojí apriorní předpoklad, že zatímco k nacistickým zločinům je možné z etického hlediska zaujmout jedině nekompromisně odmítavý a nesmiřitelný postoj, pro zločiny komunistických režimů může být do jisté míry nalezeno, ne-li ospravedlnění, pak alespoň vysvětlení.

Výhradně do oblasti víry pak náleží pobouření nad jakýmkoli srovnáváním nacismu a komunismu z toho důvodu, že slouží k relativizaci holocaustu.

Zhroucení socialistických režimů znamenalo téměř triumf obhájců teorie totalitarismu. Jestliže tzv. perestrojka po nástupu Gorbačova dodávala zastáncům modernizační teorie argumenty poukazující na určité uvolnění v sovětském bloku a pokusy o různě dalekosáhlé reformy, od počátku 90. let se zdálo, že historie dala za pravdu těm, kteří v socialistických systémech viděli bez ohledu na vnější proměny stále stejnou podstatu, mocenské ústrojí, které bylo kdysi bez jakýchkoli historických vazeb stvořeno, po jistou dobu výlučně na poli mocenské politiky existovalo, řídilo se vlastní neporušitelnou logikou a posléze téměř beze zbytku zmizelo. Ani stopa jako by nezůstala po modernizaci, reformách, nedošlo k žádné konvergenci – vítězství protipólu totalitarismu, liberální demokracie, se jevilo jako úplné a nezpochybnitelné. Přesvědčení o vítězství vlastního názoru, který byl často napadán a musely se o něj svádět těžké boje, a z něho plynoucí nadšení přivedly několik významných historiků a politologů v roce 1993 k sepsání „manifestu“, který měl být zúčtováním s chybami jejich oponentů. Robert Conquest, Martin Malia, Richard Pipes, William Odom nebo Peter Rutland vyřkli negativní soud nad přeceňováním modernity a stability sovětského režimu, nad relativizací jeho utlačovatelského charakteru. Znovu opakovali tezi, že jeho vlastní podstata jej předurčovala ke zhroucení, protože se ustavil nelegitimním způsobem a nedokázal se reformovat. Podle autorů rozpad SSSR a jeho bloku nezvratně potvrdil platnost teorie totalitarismu.66 K prosazení tohoto dojmu významně přispívala situace na intelektuální scéně v zemích střední a jihovýchodní Evropy. Ve snaze poznat a pochopit nedávnou minulost těchto zemí se v důsledku nabyté svobody myšlení a bádání používal doposud zde tabuizovaný pojem totalitarismus. Nikoli však na základě propracované reflexe a s vědomím jeho přesného obsahu, ale spíše jako prostředek ke zvýraznění hloubky proměny, kterou tyto země prošly. Jelikož většina z nich měla v různé

66 Cituji dle WOLFGANG WIPPERMANN, Totalitarismustheorien, s. 88.

[ 206 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

formě i zkušenost s vládou nacismu, začala se v některých případech v obecném historickém povědomí obě období spojovat v jeden celek.67 Veřejné mínění přijalo termín totalitarismus poměrně rychle, a tak se často hovořilo a hovoří o desetiletích trvající totalitní vládě. Opět jsme tak zřetelně konfrontováni s dvojím významem pojmu totalitarismus. Zatímco ve sféře hodnot je jeho užití oprávněné jako negativní pozadí pro budování právního státu, respektujícího lidskou důstojnost a dodržujícího lidská práva, z hlediska odborného není souhrnné označování socialistických režimů v zemích sovětského bloku za totalitní udržitelné. Podobně jako dříve představovalo zvláštní případ Německo. Vzájemné připodobňování Třetí říše a NDR v duchu teorie totalitarismu vyvolávalo prudkou diskusi, neboť se vystavovalo podezření, že za ním stály skryté politické motivy spočívající ve snaze o rehabilitaci nacistického Německa.

Po opadnutí vlny radikální sovětizace a represí na konci 40. a v první polovině 50. let v nich docházelo k takovým změnám, po nichž zůstala plněna pouze část klasických kritérií totalitarismu. Pro odpůrce teorie totalitarismu sloužily jako vítaný důkaz jejího selhávání. Zatímco režimní bádání teorii totalitarismu rozhořčeně odmítalo (důsledný antifašismus tvořil nesmírně důležitou součást legitimizační strategie komunismu obecně i v jeho jednotlivých národních variantách), opoziční skupiny intelektuálů v socialistických zemích se k němu přikláněly a výše zmíněné závěry analýz ze strany západní levice nepřijímaly. Teoreticky fundovaný pokus o jejich kritiku podnikli maďarští autoři Agnes Hellerová, Ference Fehér a György Markus, kteří rozhodně nepokládali teorii totalitarismu ani pro poststalinistickou fázi dějin socialistických zemí za překonanou.68 Vycházeli z toho, že každý systém založený na dominanci jedné politické strany musí usilovat otevřeně nebo skrytě o totální moc a kontrolu a o naprosté ovládnutí společnosti státem, čímž nastane totalitní jednota veřejné a soukromé sféry.

Ačkoli uznávali, že od poloviny 50. let se objevil určitý prostor pro společenský a ideový pluralismus, nic se tím podle nich neměnilo na totalitním charakteru socialistických režimů. V každodenní praxi totiž nešlo o uzákonění pluralismu, ale pouze o jeho toleranci, jejíž hranice ale mohly být čistě podle vůle nejvyššího stranického vedení

67 Toto konstatování platí zejména pro Českou republiku, Polsko a Německo. V menší míře pro ty země, které se za války těšily určité formě samostatnosti. Pro část jejich politiků a intelektuálů se naopak toto období stalo důležitou součástí národních tradic, jedním z vrcholů uskutečňování národní myšlenky (buď proto, že sám sen o politické samostatnosti byl naplněn, že se objevila možnost dosáhnout „očisty“ národa, nebo že se podařilo získat území z historických a kulturních důvodů důležitá).

68 Intelektuální původ zmíněné skupiny autorů náleží do tzv. budapešťské školy kolem Georga Lukácse a Andráse Hegedüse.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 207 ]

rozšiřovány, nebo naopak zužovány – co je na určitý čas povoleno, může být kdykoli legálně zase zakázáno a kriminalizováno.69 Mezi oficiální linií stranických špiček a opozicí ale existoval ještě další proud myšlení, který se nacházel na pomezí mezi oběma těmito „světy“. Tvořili jej většinou lidé pohybující se sice v režimních strukturách, dospívající však postupně k větší či menší míře intelektuální samostatnosti.

Nejednalo se o žádný jednotný směr ani skupinu, ale o několik významných jmen (Milovan Djilas, Zdeněk Mlynář, Leszek Kolakowski, Karel Kosík, György Lukács), která nespojuje obsah jejich tezí, ale spíše vnější podobnosti jejich osudů. Společně kritizovali stalinismus, ale ignorovali či odmítali koncept totalitarismu. V tomto rámci se pak rozvíjely představy o „nové třídě“ nebo o nové technologické civilizaci, která přivodí pokles významu ideologie a naopak vyzvedne otázku přísně vědeckého řízení průmyslu a správy. Předmětem zkoumání byla též pluralita zájmových skupin v rámci systému jedné vládnoucí strany.70 Po roce 1968 ale vliv podobných reformně založených teorií podstatně poklesl, naopak vzrostla přitažlivost totalitaristického přístupu, který se v této souvislosti rozvíjel jednak na rovině literární a filozofické, jednak na rovině politologické, přičemž v obou případech dokázal vnést do teorie totalitarismu důležité nové prvky.

Prvně jmenované hledisko se soustřeďovalo především na institucionalizovanou lež a její opory: zničení paměti a totalitní deformovaný jazyk.71 Druhé se zajímalo o podstatu totalitaristického politického systému, která byla shledávána v kontrole strany nad důležitými pozicemi, v mírnějším „civilizačním“ násilí, jež nahradilo dřívější teror, a konečně v neposlední řadě ve skutečnosti, že ze všech občanů se stali zaměstnanci státu, což se prokazovalo jako účinnější prostředek podřízení než brutální přímočará represe.72 Častý argument kritiky, vytýkající teorii totalitarismu intelektuální strnulost a neschopnost postřehnout významné společenské změny v režimech pod vládou

69 AGNES HELLER, FERENCE FEHER, GYÖRGY MARKUS, Der sowjetische Weg. Bedürfnisdiktatur und entfremdeter Alltag, Hamburg 1983, s. 189. Tímto názorem autoři navazují na teorii akordeonu, která byla formulována již v 60. letech – srov. KURT GLASER, Eine Strategie der Freiheit als Ziel, in: Die Politik des Westens und Osteuropa, (ed.) Alfred Domes, Köln 1966, s. 14.

Podle této teorie totalitní moc podobně jako akordeon střídá fáze uvolňování a utahování. Případné uvolnění ale neznamenalo trvale novou tendenci, ale pouze technické opatření typu termostatického regulativu.

70 Podrobnější přehled osudů teorie totalitarismu v zemích střední a východní Evropy v základní rovině podává JACQUES RUPNIK, Der Totalitarismus aus der Sicht des Ostens, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert, s. 389-415, zde speciálně s. 393-397.

71 J. RUPNIK, Der Totalitarismus aus der Sicht des Ostens, s. 399.

72 J. RUPNIK, Der Totalitarismus aus der Sicht des Ostens, s. 404-405.

[ 208 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

komunistických stran, tak není zcela spravedlivý. Vůči těmto změnám nebyla slepá a uvědomovala si je. Právě vzhledem k nim dokázala zpřesnit pojmový aparát a posunout akcenty, takže fundovaná oponentura by si již neměla vystačit s opakováním několika od konce 50. let známých výtek.73 Jádro teorie totalitarismu tvoří přesvědčení, že existuje specifická forma vlády, která má odlišné projevy (fašismus, nacionální socialismus, komunismus), jejichž společné znaky jsou závažnější než nepopiratelné rozdíly. Tento zvláštní politický systém se kvalitativně odlišuje od demokratického ústavního státu i od všech dřívějších forem autoritativních diktatur. Opírá se o ideologii, která má formovat a převychovávat občany a v konečném důsledku vytvořit nového člověka podle příslušných ideologických cílů (teror, donucování, mobilizace mas) a důslednou kontrolu. Vždy měl ale po ruce i lákavější nabídku. Kromě materiálních výhod a jistot, kterými podle dobové a místní situace dokázaly eliminovat případné opoziční nálady mezi obyvatelstvem, vštěpovaly svým příznivcům také přesvědčení, že se těší mimořádné výsadě – poznali zákon dějin a směr vývoje, mají nárok na pravdu a patří k historickým vítězům.74 Totalitární systém v duchu teorie totalitarismu směřoval k ustavení totální jednoty všech oblastí života společnosti a k likvidaci občanské společnosti a jejích institucí. Mělo dojít k překonání oddělení politiky a ekonomiky a k přeměně ekonomických, sociálních, sociokulturních a duchovních vztahů a orientací. Z tohoto hlediska se jednalo o cílevědomý pokus změnit podstatu člověka. Cíl pak představovalo dosažení homogenity obyvatelstva (v té rovině, na kterou se ten který konkrétní režim speciálně zaměřoval – sociální, etnické, popřípadě náboženské).

Zmizet nebo alespoň zatlačeno do pozadí mělo být kromě státu vše, k čemu se člověk mohl vztahovat.75

73 Příklad takové „pohodlné“ kritiky konceptu totalitarismu podává mj. LESZEK NOWAK, Totalitarismus und Realsozialismus, Eine Konzeption zur Aufhebung des Totalitarismusansatzes, in: Totalitarismustheorien nach dem Ende des Komunismus, s. 81-103, zde 81-82. Autor zaměřuje svoji kritiku na klasickou teorii totalitarismu, která podle něj selhává v objasnění následujících bodů: 1) destalinizace, kdy masový teror ustal, ale režim pokračoval dál; 2) odporu mas, tedy vzniku masových opozičních hnutí; 3) toho, jak mohlo dojít k reformní politice; 4) zhroucení komunistických režimů.

Nowak je přesvědčen, že reformní politika, ustavení reformního proudu a nakonec i pád komunistických režimů klasické teorii totalitarismu zásadně odporují.

74 ECKHARD JESSE, Die Totalitarismusforschung im Streit der Meinungen, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert, s. 9-39, zde s. 12.

75 KAMALUDIN GADZIJEV, Totalitarismus als Phänomen des 20. Jahrhunderts, in: Totalitarismus und Politische Religionen. Konzepte des Diktaturvergleichs, (ed.) Hans Maier, Paderborn 1996, s. 335-356.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 209 ]

Od počátku existence těchto režimů byly dobře patrné nové a neobvyklé prvky, které přinesla jejich ideologie i praxe. Přesto se zpočátku užívaly pro jejich označení klasické termíny jako despocie, tyranie nebo diktatura. Dynamiku nových hnutí a režimů však nedokázaly přesně zachytit, a proto se otevíral prostor pro dosud neužívané termíny, z nichž se, jak víme, zanedlouho začal prosazovat pojem totalitarismus. Zpočátku se jeho obsah vyčerpával ambicí těchto režimů utvářet celý lidský život, a tak směřovat k „totálnu“.76 Tím ale není vyřešena otázka, proč v Itálii a Německu nevedla krize k ustavení autoritativního režimu. Odpovědi na ni se přirozeně budou lišit podle hodnotového a názorového založení tázajícího. Marxista i někteří socialisté ji budou hledat v materiálních zájmech buržoazie, která se snaží spojenectvím s krajní reakcí udržet svou moc. Podle zastánců teorie totalitarismu měly ale větší váhu stav společnosti v dotyčných zemích a kulturní zázemí, ve kterém totalitní ideologie vznikala a prosadila se. Pro nástup totalitní diktatury nebyla rozhodující krize hospodářská (byť její význam nelze podceňovat), ale spíše krize intelektuální. Spočívala v odmítnutí západního liberalismu a v hledání náhrady, která by dala smysl prožitému válečnému běsnění i útrapám a zmatkům poválečným. Široká přitažlivost těchto idejí nespočívala v jejich přesnosti a propracovanosti, ale v neurčité formulaci a dvojznačnostech, jež skýtaly prostor pro manipulátory a demagogy.77 Jak už bylo výše uvedeno, k pojmu totalitarismus po celou dobu jeho vývoje patří vzájemné potýkání analyticko-výkladové a hodnotové roviny. Na jedné straně se pokouší prozkoumat a popsat určitou formu vlády – prostřednictvím vyzvednutí jejích charakteristických znaků a nalezení odlišností od forem jiných. Na straně druhé pak podporuje určité politické hodnoty (pluralismus, dodržování lidských práv, tolerance vůči jiným názorům a menšinám) a posiluje legitimitu demokratického ústavního státu. V tomto smyslu se pak kritika teorie totalitarismu může poněkud problematicky zaměňovat s jeho odmítáním.

Snad nejviditelnější (zároveň i nejkritizovanější) stránkou teorie totalitarismu bylo řešení poměru mezi fašismem, nacismem a komunismem. Spočívalo v jejich zahrnutí pod jeden pojem, což ale nutně neznamenalo (jak mylně tvrdili mnozí kritikové) jejich naprosté ztotožnění. Toto jednotné označení vlastně představuje konstitutivní znak teorie totalitarismu – bez něho ztrácí velkou část své podstaty.

76 HANS MAIER, Konzepte des Diktaturvergleichs: „Totalitarismus“ und „Politische Religionen“, in: Totalitarismus und Politische Religionen. Konzepte des Diktaturvergleichs, s. 233-242.

77 JUAN J. LINZ, Faschismus und nicht-demokratische Regime, , in: Totalitarismus und Politische Religionen. Konzepte des Diktaturvergleichs, s. 288-296.

[ 210 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Jednotliví zastánci teorie totalitarismu samozřejmě kladli důraz na různé stránky a zajímali se víc o nacismus nebo o komunismus. Zdůrazňovali ideologii, antisemitismus, teror, mobilizaci, revoluční dynamiku, kontrolu, informační monopol.

Většinou je patrné, pro který z režimů označovaných za totalitní dané závěry více platí. Po druhé světové válce to ve stále větší míře byly SSSR a státy náležející do jeho bloku. Ačkoli postupně motiv vzájemného poměru nacismu a komunismu spíše slábne, implicitně je v dílech hlásících se k teorii totalitarismu v různé míře vždy přítomen. Obdobné nebo společné znaky byly hledány nejčastěji na rovině nejméně problematické, kterou představovaly metody vládnutí, způsob ovládání obyvatelstva, technika moci. Do této skupiny také patří společný nárok na vlastní výlučnost. Kromě toho lze po podobnostech pátrat i v oblasti ideové – ve společném odporu k demokracii, liberalismu a individualismu.78 Významnými průkopníky srovnávání nacismu a komunismu byli lidé, kteří získali s jedním nebo druhým (případně oběma) osobní zkušenost buď jako jejich aktivní příznivci, nebo jako oběti. Od 30. let začala vznikat dlouhá řada děl, která plnila dvojí poslání. Jednak sloužila jako zdroj poznání režimů, které prostřednictvím cenzury a kriminalizace odlišných názorů bránily svobodnému toku informací, jednak napomáhaly svým autorům osvobodit svou mysl od zotročující poslušnosti vůči výlučné ideologii a svědomí od nařčení ze zrady.79 Převážná většina veškeré kritiky, která proti teorii totalitarismu směřovala, se týkala právě srovnávání a připodobňování nacismu a komunismu.80 Jeden směr kritiky napadal společný ideový původ obou hnutí a režimů.

Zdůrazňoval, že zatímco komunismus nepřekročil rámec evropské židovsko-křesťansko-antické kultury, vychází z dědictví osvícenství a u jeho „kolébky“ stály racionalismus a snaha osvobodit člověka, je nacismus založen na naprostém odvržení všech zásad západní civilizace. Navíc tak jako k podstatě komunismu patřil univerzalistický záběr, neboť jeho recept na řešení společenských problémů měl perspektivně platit pro celé lidstvo, patřil k jádru nacismu národnostní nebo rasový partikularismus, čemuž odpovídalo výsadní postavení vybraného národa či

78 K tomu například FRANÇOIS FURET, Minulosť jednej ilúzie, Bratislava 2000.

79 Systematicky k tomuto tématu srov. MICHAEL ROHRWASSER, Der Stalinismus und die Renegaten: die Literatur der Exkomunisten, Stuttgart 1991.

80 Je třeba dodat, že toto srovnávání napadala zejména levicově orientovaná kritika. Při vší eventuální kritičnosti k represivní praxi komunismu se levice nedokázala vzdát přesvědčení o zásadní kvalitativní odlišnosti komunismu (levicovým srdcím drahá spojující linie mezi francouzskou revolucí a říjnovou revolucí v Rusku musela zůstat neporušena) a nacismu. Toto úsilí líčí F. Furet v knize Minulost jedné iluze.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 211 ]

rasy. Opačně však postupovala jejich zahraniční politika a strategie. Nacisté zjevně usilovali o nadvládou nad Evropou a sledovali ofenzivní cíl rasové „čistoty“ kontinentu. Tento záměr, který tkvěl v samých základech nacistické ideologie, nakonec převážil nad racionálními zájmy státu a národa a dal vzniknout tendenci nacistického režimu k sebedestrukci. SSSR si kladl omezené a racionálnější cíle, ačkoli nemůžeme zapomenout na to, že proslulý „vývoz revoluce“ ze seznamu jeho strategických met nikdy nezmizel. Komunistická ideologie jako vývojová varianta marxismu měla podle kritiků teorie totalitarismu alespoň zpočátku záměr hájit reálné zájmy určité skupiny obyvatel, naproti tomu nacismus byl ve své podstatě vždy jen formální mobilizací mas bez faktického obsahu.81 Teorii totalitarismu bylo navíc vytýkáno podcenění role konzervativních elit při dobytí moci nacisty i stabilizaci jejich režimu. Obhájci konceptu totalitarismu však byli přesvědčeni o opaku: ani za komunismem neviděli nic jiného než touhu určité skupiny po absolutní moci.

Nešlo tedy o žádné široce založené sociální hnutí, ale primárně o mocichtivou sektu.82 Ani v jednom případě neměly podle teorie totalitarismu rozhodující význam sociální zájmy, nýbrž pouze touha po moci.

Výše zmíněné rozdíly v ideovém původu se v očích kritiků odrážely v dalších odlišnostech nacházejících se již na hranicích se sférou politické taktiky. Jednalo se o různý vztah k válce, kterou komunismus nepokládal za základní nástroj vnitřní politiky ani za základní formu existence národa. Odlišně se utvářel i vztah k politické demokracii, jejímž pravidlům se komunistické strany dokázaly lépe přizpůsobit (aniž by to samozřejmě znamenalo jejich vnitřní přijetí). V rámci obou ideologií a režimů zaujímaly různé místo rasismus a nacionalismus. To, co bylo s nacismem neodmyslitelně spjato, využíval komunismus jen dočasně a k jednotlivým, mnohdy však zavrženíhodným cílům.83 Všechny tyto skutečnosti pak kritiky teorie totalitarismu dovádějí k tvrzení, že přirozeným stavem vztahů mezi nacismem a komunismem je boj a snaha potřít protivníka, nikoli případná dohoda o rozdělení sfér vlivu.84

81 HANS MOMMSEN, Nationalsozialismus und Stalinismus. Diktaturen im Vergleich, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert, s. 471-481.

82 Například M. MALIA, Sovětská tragédie.

83 MICHAL REIMAN, O komunistickém totalitarismu a o tom, co s ním souvisí, Praha 2000, s. 51-54.

Reimanova názorově poměrně vyhraněná, a proto i pozoruhodná práce je nesena tezí, že nelze zdůrazňovat pouze vyloženě negativní stránky sovětské reality a že sovětský režim je třeba posuzovat nejen podle míry útlaku, ale i podle míry úspěchu při řešení věcných politických, hospodářských a sociálních problémů. Přitom skutečně zaráží, jak velký skandál dodnes vyvolávají podobné poznámky ve vztahu k režimu nacistickému.

84 M. REIMAN, O komunistickém totalitarismu a o tom, co s ním souvisí, s. 18.

[ 212 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Druhý proud kritiky se pak dotýkal konkrétnějších otázek politické „každodennosti“, které se analytickým možnostem teorie totalitarismu vymykají. V jiné souvislosti již bylo řečeno, že mimo její záběr jsou sociální procesy probíhající uvnitř společností v „totalitních“ státech. Další podstatné rozdíly, které teorii totalitarismu podkopávají, spočívají v různé struktuře a postavení státostran a také ve fungování systému.85 Jestliže komunistická strana vyrůstala na zásadě demokratického centralismu, kladla větší váhu na institucionální mechanismy a působila jako byrokratická soustava, nacistická strana využívala mnohem více osobní vazby a byla založena na principu osobní věrnosti. Obdobně i celý komunistický systém disponoval rozsáhlou administrativou, podřizoval společnost důkladnému dohledu, a dosáhl tak vysoké míry integrace, k jaké režim nacistický dospět nedokázal.

Mimořádně závažné téma představují otázky byrokratického a vůdcovského principu vlády. V tomto ohledu nelze hluboké diference mezi nacismem a komunismem popírat. Sovětská vláda byla zcela byrokratická, v nacismu se naproti tomu pojila pro moderní společnost v jisté míře nezbytná míra byrokracie se silným prvkem charismatické moci. Z toho pak plyne další nepominutelný rozdíl: řečeno lapidární zkratkou, proti Stalinovi jakožto produktu systému stojí Hitler jakožto ztělesnění systému.86 Kritika teorie totalitarismu nespočívala pouze v poukazech na její slabosti, ale také ve formulaci konkurenční teorie, která se měla prokázat jako přesnější a vhodnější pro analýzu diktatur 20. století. Jednalo se o teorii fašismu, která oproti konceptu totalitarismu změnila základní náhled: nikoli totalitní režimy proti liberální parlamentní demokracii, ale fašismus proti demokracii, přičemž pod pojem fašismu spadal i nacionální socialismus a pod pojem demokracie se většinou jako její socialistická varianta započítával i sovětský socialismus. Fašismus byl podle této teorie definován jako zvláštní forma vlády, jež se objevuje v kritické fázi přechodu k industriální společnosti, kdy vyvstává hrozba socialistické revoluce.87 Proti ní uzavírají spojenectví buržoazie s představiteli nejreakčnějších politických sil, které

85 Podrobně se jimi zabývá jeden z nejvýznamnějších a nejvytrvalejších kritiků teorie totalitarismu H. MOMMSEN, Nationalsozialismus und Stalinismus. Diktaturen im Vergleich, s. 471-481.

86 IAN KERSHAW, Nationalsozialistische und stalinistische Herrschaft. Möglichkeiten und Grenzen des Vergleichs, in: Totalitarismus im 20. Jahrhundert s. 219. Hitlerův kult podle autora přímo zakládal nacismus, který bez Hitlera vůbec nebyl schopen života. SSSR přitom existoval předtím, než Stalin získal dominantní moc, stejně tak jako po jeho smrti. Kershaw odmítá používat pojem totalitarismu pro SSSR po roce 1953, a proto se zabývá pouze srovnáváním nacistického Německa se stalinským SSSR. 87 M.-P. MÖLL, Gesellschaft und totalitäre Ordnung, s. 224.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 213 ]

se hlásí k šovinismu a antisemitismu. Teorie fašismu byla přirozeně založena na popisu zásadních kvalitativních rozdílů mezi fašismem (kam patřil jak italský fašismus, tak německý nacismus) a komunismem v původu, povaze cílů, příčinách dobytí moci a sociálním složení hnutí. Určité shody byla ochotna akceptovat pouze ve vnější prezentaci obou režimů.88 V rámci teorie fašismu se rozvíjely různé akcenty. V první řadě byla spatřována příčina vzniku fašistického režimu ve snaze zachovávat hospodářské zájmy kapitálu nebo posílit ohrožené postavení středních vrstev. Předmětem zájmu se ale stával i zvláštní styl politiky založený na polovojenských ozbrojených formacích, vyhledávání nepřátel a jejich soustavném napadání a redukci složité společenské reality na jednoduchá srozumitelná hesla. K podstatě fašismu se zařazovala také snaha odstranit zájmové konflikty ve společnosti a dosáhnout žádoucí národní jednoty. Teorie fašismu, jak neopomínali zdůrazňovat její odpůrci, se soustřeďovala pouze na „pravicové“ diktatury.89 Proto byla citlivější zejména na blízkost fašistické ideologie, hnutí a režimů s tradičními elitami. Oči měla otevřené pro jevy související s kapitalistickými krizemi a snahami o jejich řešení. Naopak je spíše přimhuřovala vůči levicovým a antiliberálním prvkům, které se ve fašismu též objevují.

Ve fašismu vždy vidí více konzervativní fenomén sloužící k udržení stávajícího společenského systému než revoluční hnutí usilující o přeměnu společnosti a člověka. Přesvědčivěji než teorie totalitarismu dokáže vysvětlit, za jakých podmínek se liberálně kapitalistický systém změní na fašistický – dokáže si totiž všimnout i sociálních faktorů, jejichž působení sice není tak přímočaré, jak je kreslí marxismus (jednoduchá obrana materiálních výhod a společenských výsad), jež však ani nelze škrtat způsobem, jakým to činí teorie totalitarismu. Pojem fašismu se více hodí pro zodpovězení otázky, proč obdobné krizové jevy v USA, Velké Británii a Německu vedly ke zcela jiným výsledkům. Dovoluje totiž vzít v úvahu i vliv procesů, které patřily k podstatě kapitalismu stejně jako ještě dřívějších předindustriálních tradic.90 Naproti tomu výzkum represí a pochopení represivních mechanismů v nacistickém Německu i SSSR se neobejdou bez teorie totalitarismu. Zůstane-li základním kritériem hodnocení politických systémů míra svobody, občanská práva a rovnováha jednotlivých odvětví moci, je každé srovnávání režimů používajících

88 Totalitarismus und Faschismus. Eine wissenschaftliche und politische Begriffskontroverse, příspěvek Hanse Mommsena, s. 18-27.

89 Totalitarismus und Faschismus. Eine wissenschaftliche und politische Begriffskontroverse, příspěvek Karla Dietricha Brachera, s. 10-17.

90 Totalitarismus und Faschismus. Eine wissenschaftliche und politische Begriffskontroverse, příspěvek Jürgena Kocky, s. 39-44.

[ 214 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

represe a útlak přípustné a teorie totalitarismu neztratí své oprávnění. Vstoupí-li do hodnocení ekonomické a sociální zájmy různých vrstev a působení dlouhodobých společenských procesů, vznikne prostor, do kterého přirozeně pronikne teorie fašismu.

Ačkoli teorie fašismu vznikla mimo jiné i proto, aby pomohla potlačit při studiu moderních diktátorských režimů aktuální politické zájmy, sama se jejich chapadlům nevyhnula. S jeho používáním se zřetelně pojily již v meziválečném období (srov. sociálfašismus nebo pojetí fašismu formulované Dimitrovem na VII. kongresu Kominterny v roce 1935). V 60. letech se pojmu fašismus zase zmocnila opoziční hnutí v západních zemích. Tvořil součást ideologické výbavy protestujících proti vietnamské válce. Podobně jako konkurenční totalitarismus i fašismus se mimořádně výrazně prosadil ve Spolkové republice Německo, kde téměř ovládl revoltující studentské hnutí. To se ve své nejradikálnější variantě dopracovalo k heslu: kdo je antikomunista, nemůže být zároveň antifašista.91 I teorie fašismu tedy měla svoji politicko-propagandistickou rovinu, na níž částečně splývala se socialistickým pojetím antifašismu. Podle něho měl fašismus několik vrstev – politickou, morální, sociálně ekonomickou, přičemž jej bylo možné skutečně definitivně porazit pouze současně jako politický režim, soubor morálních hodnot, resp. „antihodnot“, i sociálně ekonomický systém. Za takových okolností by ale musela být spolu s fašismem vyvrácena i pluralistická parlamentní demokracie. S její další existencí se naproti tomu nijak nevylučovalo liberální pojetí antifašismu, které sledovalo toliko morální odsouzení fašistické diktatury.92 Ačkoli řada autorů (Broszat, Kocka aj.) popírala vzájemnou neslučitelnost teorie totalitarismu a fašismu, obecně byly pokládány za nesmiřitelně protikladné. Pozoruhodný pokus o spojení obou konceptů ale podnikl Ernst Nolte. V souvislosti s ním se obvykle hovoří o historicko-genetické verzi totalitarismu, kterou vyjadřovala teze o gulagu, jenž předcházel Osvětimi, a kterou nepokládal primárně za výraz antisemitismu, nýbrž za krajní projev antikomunismu.93 Její přednost podle Nolteho spočívala v tom, že zachycovala jak protiklad, tak podobnost obou totalitních režimů. Nolte nechápal totalitarismus jako protiklad demokracie. Volil fenomenologický přístup, který pojednával obě jeho varianty v jejich vzájemném

91 Jedná se o parafrázi slavného Horkheimerova aforismu o tom, že kdo nemluví o kapitalismu, nemá právo mluvit o fašismu – srov. MAX HORKHEIMER, Die Juden und Europa, in: Gesammelte Schriften, díl 4, Frankfurt am Main 1991, s. 308-309.

92 M.-P. MÖLL, Gesellschaft und totalitäre Ordnung, s. 227.

93 ERNST NOLTE, Die drei Versionen der Totalitarismustheorie, in: Totalitarismustheorien nach dem Ende des Kommunismus, s. 105-124.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 215 ]

působení, ovlivňování a boji. Ve svých dílech (Faschismus in seiner Epoche, Die Krise des liberalen Systems und die faschistische Bewegungen) ale vytváří také specifickou teorii fašismu, která pracuje s pojmy praktické a teoretické transcendence.94 Ve vztahu k těmto dvěma základním osám pak definuje fašismus, který se mu z tohoto hlediska jeví jako radikální popření obou druhů transcendence. Naproti tomu moderní liberální doba je postavena na jejich přijetí – charakterizuje ji směs náboženských představ a zároveň optimistické víry ve zlepšení podmínek pozemského života. Z hluboké krize, do které tato civilizace upadla za první světové války, se pak nabízely dvě základní možnosti – cesta zmíněného odporu proti transcendenci jako takové, kterou se vydal fašismus, nebo cesta odmítnutí teoretické transcendence a naopak radikálního přitakání transcendenci praktické, kterou postupoval komunismus. Obvyklý trojúhelník tvořený fašismem, komunismem a liberalismem ale Nolte rozšiřuje na čtyřúhelník přidáním konzervativního stanoviska, k němuž se sám hlásí a které spočívá v přijetí teoretické a odmítnutí praktické transcendence. Nolte tímto postupem vytváří jakousi metateorii moderní doby, podle které mohou být charakterizovány jednotlivé dílčí teorie: teorie modernizace tak vidí protiklad mezi moderním bolševismem a antimoderním fašismem, teorie totalitarismu vidí fašismus a komunismus na straně jedné a liberalismus na straně druhé – a sekularizační hledisko shrne liberalismus, fašismus i komunismus jako společné produkty osvícenství. Nolte se tedy pokusil zařadit základní politické systémy 20. století do jednotné teorie. Odvrhl teze o kvalitativním protikladu diktatur a liberalismu (vlastní teorii totalitarismu) i představu o nesmiřitelných rozporech mezi fašismem a komunismem (na ní byla založena teorie fašismu) a dospěl k závěru, že liberalismus, fašismus i komunismus jsou produkty osvícenství a postupného odklonu od teoretické transcendence. Z tohoto podhoubí vyrostl nejprve liberalismus a ve chvíli jeho slabosti jako kulturněhistorický důsledek pak komunismus a fašismus, jevy zdánlivě antiliberální, avšak ve skutečnosti pocházející ze stejného základu.

Vedle koncepcí teorii totalitarismu zásadně měnících nebo i popírajících vznikaly ale také pokusy o její doplnění nebo jisté rozšíření do míst, kam původně nesahala. Jednou z nich byla koncepce autoritativních režimů, která měla poskytnout teoretický základ odlišení totalitních režimů od „klasických“ diktatur. Jelikož po-

94 Praktickou transcendencí Nolte rozumí snahu o vnitrosvětskou spásu prostřednictvím na pozemský svět orientované politiky a opatření, jak ji představují například industrializace nebo marxismus. Teoretická transcendence je naopak směřování nad tento svět, víra ve spásu přicházející odjinud nežli z tohoto světa, de facto náboženství, popřípadě i filozofie.

[ 216 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

litická represe byla používána proti skutečným či domnělým protivníkům v obou případech, ztrácela pro vzájemné vymezení smysl.95 Autorita v bádání o autoritativních režimech Juan J. Linz formuloval tři konstitutivní kritéria:96 1) Zatímco totalitní režimy využívají mobilizaci mas, autoritativní usilují spíše o jejich pasivitu a depolitizaci.

2) Proti tzv. monismu totalitních režimů stojí omezený pluralismus režimů autoritativních, které ponechávají jistý, byť kontrolovaný prostor tradičním společenským vrstvám a institucím (šlechtě, univerzitám, církvi, profesním organizacím).

3) Místo revolučních totalitních ideologií směřujících k přestavbě společnosti i člověka jsou autoritativní režimy založeny na konzervativním náhledu na svět. Nemají ambice svět měnit, ale spíše uchovat v současném stavu. Obvykle také vznikly jako obrana ohroženého uspořádání nebo ohrožených hodnot a jako takové se také prezentovaly a usilovaly o podporu (bez ohledu na reálnost takové hrozby).

Autoritativní režimy mnohdy připouštěly existenci opozičních stran a samostatné postavení si uchovávaly i konzervativní a částečně také liberální elity. Na rozdíl od totalitních režimů zůstávala neochvějná výjimečná pozice armády. V jejich čele většinou stáli muži duchovně zakotvení v 19. století. Od mas si uchovávali tomu odpovídající odstup. Měli vlastní mocenskou základnu, disponovali prestiží v rámci elit, byli vychováni a vzděláni v tradičních institucích (na univerzitách nebo vojenských akademiích). Naproti tomu vůdcové totalitní hodnoty 19. století zavrhovali a zastávali protiburžoazní, protiaristokratické a populistické postoje. Obvykle neměli institucionální vzdělání a vlastní „přirozenou“ mocenskou základnu, kterou si museli teprve zajistit v podobě vznikajícího hnutí nebo strany.97 Koncepce spočívala na přesvědčení o kvalitativním rozdílu mezi totalitarismem a autoritarismem. Podle Linze je totalitarismus mimořádný stav, k němuž vývoj dospěje ve zvláštních, k tomu vhodných podmínkách. Za přítomnosti fašistických nebo komunistických prvků se zvyšuje pravděpodobnost zrodu totalitního režimu.

Ve skutečnosti se však fašismus s částečnou výjimkou Itálie stával součástí antidemokratických koalic, a posiloval tak tendenci k nastolení autoritativního systému.98

95 Diskutovat je samozřejmě možné o míře této represe, což ale k vzájemnému odlišení režimů stačit nemůže. Navíc by zřejmě ani neplatilo schéma, které se zdánlivě nabízí: že v totalitních režimech by intenzita represí byla vyšší.

96 JUAN J. LINZ, Totalitarian and Authoritarian Regimes, in: Handbook of Political Science, sv. 3, Macropolitical Theory, (edd.) Fred I. Greenstein, Nelson W. Polsby, Reading 1975, s. 175-411.

97 JUAN J. LINZ, Faschismus und nicht-demokratische Regime, , in: Totalitarismus und Politische Religionen. Konzepte des Diktaturvergleichs, s. 285-288.

98 J. J. LINZ, Faschismus und nicht-demokratische Regime, s. 260-268.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

STUDIE A ESEJE

[ 217 ]

Jiným směrem doplňovala teorii totalitarismu koncepce politického náboženství.

V souvislosti s celkovou renesancí neototalitarismu v 90. letech získalo popularitu i nacházení náboženských prvků v teorii i praxi diktatur považovaných za totalitní.

Styčné plochy však byly objeveny již mnohem dříve. Pomineme-li náznaky pocházející z konce 18. století, kdy se některým současníkům jevila jakobínská ideologie jako politické náboženství,99 pak nepřekvapí, že realita diktátorských režimů druhé poloviny 30. let 20. století k podobnému srovnávání poskytovala dostatek důvodů.

Ernst Voegelin v souladu s celým svým dílem považoval fašismus, nacismus a komunismus za výsledek sekularizačního procesu v Evropě, který však nezlikvidoval náboženskou formu jako takovou, ale způsobil změnu jejího obsahu – křesťanskou tradici nahradila světská religiozita. Masové ideologie dovolily absolutizovat a uctívat rasu, třídu nebo stát. Ideologií, která nahrazovala náboženství v jeho všudypřítomnosti a všeprostupnosti, se zabýval i další z klasiků: R. Aron.

Koncepce diktatur jako politického náboženství se opírala o využívání podobných nástrojů jako náboženství. Šlo o strach před tresty za provinění, zásahy do osobní sféry, snahu řídit chování lidí v každé životní situaci, zavádění rituálů v přelomových chvílích, silně vyvinuté rozlišování mezi věrnými a vyloučenými, vyzvednutí části reality do pozice pilíře víry, který se nachází mimo jakoukoli pochybnost, vidinu spásy, kterou zvěstují vyvolení hlasatelé. Podobnost revolučních svátků s náboženskými slavnostmi dnes patří už k všeobecně přijímaným tezím. Kromě podobností s náboženstvími obecně existují i společné prvky mezi totalitními hnutími a církvemi. Týkají se podmínek členství, vstupu a eventuálního výstupu, sankcí, čisté nauky, souboru svatých knih, péče o víru a mravy, provádění „misie“ apod.100 Představa politického náboženství se koncentrovala na určitou část teorie a praxe totalitních hnutí a režimů. Ačkoli podobnosti jsou nesporné, zůstává otázkou, nakolik přispívá k pochopení podstaty totalitních diktatur jako specifického fenoménu 20. století. Nelze totiž jednoznačně říci, jestli se nejednalo spíše jen o vnější blízkost plynoucí z „přirozenosti“ některých „náboženských“ forem ve veřejném i soukromém životě. Vždyť za svého druhu politické náboženství s většinou výše zmíněných znaků bychom mohli označit i liberální parlamentní systém.

99 Christoph Martin Wieland v tomto smyslu jakobíny charakterizoval v roce 1793 – cituji podle H. MAIER, Konzepte des Diktaturvergleichs: „Totalitarismus“ und „politische Religionen“ , in: Totalitarismus und Politische Religionen. Konzepte des Diktaturvergleichs, s. 242.

100 H. MAIER, Konzepte des Diktaturvergleichs: „Totalitarismus“ und „politische Religionen“, s. 242-247.

[ 218 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

S pojmem totalitarismu se můžeme setkat na několika rovinách. Vyskytuje se jako: 1) morálně etická kategorie vyjadřující odpor k jisté formě politické moci a odlišnost od forem jiných; 2) ideálnětypický konstrukt sloužící k popisu určitého politického systému; 3) prostředek empirické historické, sociologické a politologické analýzy režimů v konkrétních zemích; 4) popis hrozeb pro moderní společnost bez ohledu na politický režim.101 V průběhu svých dějin teorie totalitarismu narazila na ostrou kritiku, jež některé její premisy vyvrátila a donutila její zastánce k různým úpravám a posunům. Dnes je zřejmé, že pro kompletní rozbor a hodnocení fašismu, nacismu a komunismu si s ní nevystačíme. Řadu důležitých motivů zcela pomíjela nebo nedoceňovala, a tím podstatu těchto jevů poněkud deformovala. Nepřehlédnutelné sepětí s aktuální politickou situací a politickými zájmy její hodnotu jistě nikterak neposiluje.

Na druhé straně ale ani její konkurenti, především teorie fašismu a sociálněvědní přístup k bádání o komunismu, neprokázaly vůči těmto nebezpečím větší odolnost.

Také jim lze vytknout selektivní zacházení se zkoumaným předmětem a podřizování se politickým potřebám.Vzhledem k tomu si teorie totalitarismu nezaslouží naprosté zavržení. V době, kdy politické souvislosti její obhajoby (nebo naopak kritiky) výrazně zeslábly, je ale nutné (a naštěstí snad i možné) zacházet s ní opatrně jako s nástrojem, který má své možnosti a výhody, ale zároveň i meze, jako s nástrojem, který může pomáhat, ale i škodit.102

101 H. BUCHSTEIN, Totalitarismustheorie und empirische Politikforschung, s. 264-266. Buchstein k tomuto výčtu přidává ještě jednu rovinu týkající se výlučně německé problematiky – totalitarismus představoval součást debaty o politické identitě Spolkové republiky po druhé světové válce, potažmo o periodizaci německých dějin od druhé poloviny 19. století.

102 Studie byla vypracována v rámci výzkumného záměru MSM 0021620827 České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes.

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 219 ]

OBČANSKÁ SPOLEČNOST. KONCEPT A JEHO HISTORIZACE Rudolf Kučera Civil Society: The Concept and Its Historicisation This study is devoted to the ways the concept of civil society may be used in Czech historiography. It analyses the conceptualisation of the term in Czech historical research over the last forty years and makes reference to certain significant ambiguities associated with the term civil society. The use of the term civil society in Czech historiography is still oriented predominantly toward the German concepts of the 1980s and ‘90s – that is, toward an understanding of civil society as a certain form of society-wide organisation. The author argues against this conception and proposes that civil society should be grasped not as a certain form of social organisation, but rather as a specific pattern of conduct, or perhaps even as a specific social sector. In the context of current debates in the Anglo-Saxon and German-language spheres, he then presents several basic ways of defining civil society and sketches out possible fresh uses of the concept of civil society for historical analysis.

Rudolf Kučera (1980), působí na Berliner Kolleg für Vergleichende Geschichte Europas, r.kucera@email.cz

Česká historiografie moderních dějin používá koncept občanské společnosti jako jeden ze základních referenčních bodů již zhruba čtyřicet let. Průlomová úvaha Otto Urbana z roku 1968 si již patrně podrží primát v konceptualizaci tohoto termínu pro českou historickou vědu.1 Do českého dějepisectví se tak zejména pod vlivem německých inspirací zapsal pojem, který mezi tím prokázal mimořádnou trvanlivost a který dodnes tvoří jeden z centrálních termínů nejen historiografie moderních dějin, ale po roce 1989 i celé české společnosti. Urban chápal občanskou společnost jako jeden ze základních instrumentů pro alternativní interpretaci

1 OTTO URBAN, K problematice formování občanské společnosti, ČSČH 16/1968, s. 872-881.

[ 220 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

českého národního hnutí, jako jakési „tertium comparationis“, tedy společnou rovinu, na které je možné zařadit fenomén středoevropských národně-emancipačních procesů do celoevropského kontextu. Vznik občanské společnosti je tak i dnes, v souladu s teoretickými premisami navrženými rovněž zejména Otto Urbanem, chápán jako významná komponenta národních hnutí. Ta měla podle této argumentační linie sledovat občanskou společnost jako model jistého celospolečenského uspořádání nahrazujícího společnost stavovskou. 2 Teoretická reflexe občanské společnosti v české historiografii tak v současnosti v zásadě přebírá všechny výhody, ale i nevýhody, které s sebou konceptualizace takto chápaného pojmu občanská společnost nese. Pojem je stále používán převážně jako ekvivalent německého pojmu „bürgerliche Gesellschaft“,3 jenž byl kultivován německou historiografií během 80. a 90. let 20. století. Principiálně se přitom jednalo o označení pro určitý systém celospolečenského uspořádání, které stálo převážně na hodnotách a vzorcích chování specifické společenské vrstvy (Bürgertum).4 Používání českého výrazu občanská společnost právě ve smyslu německého pojmu „bürgerliche Gesellschaft“, tedy jako nástroje pro popis určitého konceptu uspořádání společnosti nebo pro postižení procesů, které k takovému ideálnímu uspořádání měly směřovat, je však v současnosti již spojeno se značnými riziky.

Za posledních čtyřicet let došlo totiž v chápání pojmu občanská společnost nejen v českém prostředí k razantním změnám.

Pakliže české slovo „občan“ je většinou chápáno jako pojem odkazující principielně například na státní příslušnost nebo na jistý soubor právně definovaných rovných práv a povinností, podobně jako německy výraz „Bürger“, pojem občanská společnost dnes takovou komponentu vůbec neobsahuje. Výraz občanská společnost je v češtině automaticky hodnotově konotován a spíše než na právní kate-

2 OTTO URBAN, Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století, Praha 2004, s. 31-50.

3 Srov. LUKÁŠ FASORA, PAVEL KLADIWA, Obecní samospráva a lokální elity v českých zemích 1850-1918. Dílčí výsledky výzkumu v České republice, in: Občanské elity a obecní samospráva, (edd.)

Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř, Brno 2006, s. 11-40; MILAN HLAVAČKA, Okresní samospráva jako představitelka venkovských elitních sborů a její vliv na formování české občanské společnosti v Čechách do první světové války, in: Občanské elity a obecní samospráva, s. 174-188; TÝŽ, Zlatý věk české samosprávy. Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862-1913, Praha 2006, s. 7-10; PAVEL KLADIWA, Stav bádání k problematice formování a vývoje občanské společnosti v 19. (18.) století, Slezský sborník 100/2002, s. 124-143.

4 Srov. Bürgertum im 19. Jahrhundert, díl 1, (ed.) JÜRGEN KOCKA, Göttingen 1995; Von der ständischen zur bürgerlichen Gesellschaft, (ed.) LOTHAR GALL, München 1993; Bürgertum in der Habsburgermonarchie, díl 1, (ed.) ERNST BRUCKMÜLLER, Wien 1990.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 221 ]

gorii odkazuje na jisté praktiky sociálního jednání. Německý výraz „bürgerliche Gesellschaft“ naproti tomu slouží právě jako označení určitého celospolečenského uspořádání, které se vyznačuje výraznou dominancí struktur a praktik vzniklých převážně v prostředí měšťanských společenských vrstev (Bürgertum), jejichž konkrétní vzorce chování ale nemusely nutně odpovídat pozitivně konotovanému českému výrazu občanská společnost. Tak například výrazné upřednostňování přístupu k volnému trhu je typickým fenoménem „měšťanské společnosti“ (bürgerliche Gesellschaft), ne však nezbytně společnosti občanské.5 Pomůžeme-li si mnohem jasnějším výrazivem například z francouzštiny, můžeme poněkud zjednodušeně říci, že výraz „bürgerlich“ v německém „bürgerliche Gesellschaft“ odpovídá přibližně francouzskému „bourgeois“, zatímco české sousloví občanská společnost dnes odkazuje spíše na francouzský výraz „citoyenne“.

Německý pojem „bürgerliche Gesellschaft“ tak odpovídá mnohem spíše právě českému výrazu „měšťanská“ či „buržoazní“ společnost, jakkoli může být především druhé z těchto adjektiv v současnosti hodnotově zatíženo.

Jak německé „bürgerliche Gesellschaft“, tak české „měšťanská společnost“ vystihují principielně totožný jev, totiž společenské uspořádání spočívající na hodnotách, strukturách a vzorcích chování vzniklých ve specifickém měšťanském prostředí a nesených v 19. století převážně měšťanskými vrstvami, a to bez toho, že by tyto pojmy obsahovaly implicitní vyjádření kladně nebo záporně chápaných hodnot, jež s sebou český pojem občanská společnost nevyhnutelně nese. Koncept občanství kladoucí důraz na omezený okruh převážně politických práv, která mají být rovně rozdělena, byl přitom jen jednou z povýtce teoretických komponent takové „měšťanské společnosti“, která nebyla během 19. století nikdy plně převedena do praxe. Některé další normativní součásti občanské společnosti definované již v osvícenské tradici evropského myšlení, jako například „vzájemné soužití vyznačující se tolerancí pro kulturní, náboženské a etnické rozdíly, zároveň však ale bez příliš velké sociální nerovnosti“6 v hodnotovém systému „měšťanské společnosti“ 19. století potom takřka vůbec neexistovaly. V tomto smyslu může být používání pojmu občanská společnost pro popis určité formy celospolečenského uspořádání pro dějiny 19. století poněkud zavádějící.

5 Srov. L. FASORA, P. KLADIWA, Obecní samospráva, s. 11.

6 Cituji podle JÜRGEN KOCKA, Zivilgesellschaft in historischer Perspektive, in: Zivilgesellschaft als Geschichte. Studien zum 19. und 20. Jahrhundert, (edd.) Ralph Jessen, Sven Reichhardt, Ansgar Klein, Berlin 2004, s. 30.

[ 222 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Občanská společnost stojí již ex definitio v protikladu k nejrůznějším hodnotovým systémům, které obsahují buď exkluzivní, nebo přímo násilné kulturní praktiky.7 Občansko-společenské jednání tak jednoznačně vylučuje praktiky, které byly během 19. století sice charakteristické právě pro emancipující se měšťanské obyvatelstvo, které ale stály v jasném protikladu k normativnímu obsahu občanské společnosti, jako byl například evropsky typický vznik rasového diskurzu či jasné vyhraňování se vůči nižším sociálním vrstvám.8 Emancipace měšťanstva s sebou nesla v 19. století v celoevropském kontextu sice řadu znaků, o jejichž kompatibilitě s občanskou společností nelze pochybovat, na druhé straně se však vyznačovala také řadou fenoménů, které pod pojem občanská společnost zahrnout nelze. Vedle již zmíněného vytváření rasových diskurzů a výrazné sociální exkluze je možné zmínit například i otázku diskriminace na základě pohlaví apod. Rovněž tak i některé občansko-společenské praktiky, které bývají dávány do přímé souvislosti s emancipací měšťanstva, například vznik a kultivace bohatého spolkového života, nemusely být záležitostí pouze měšťanského sociálního milieu.9 Pokud již vycházíme z klasického sociálně-historického dělení společnosti, můžeme konstatovat, že k prosazení občansko-společenských struktur a vzorců chování v Evropě přispěly vedle typicky městských vrstev i jiné sociální segmenty. Konkrétní, empirické studie ukazují, že za určitých podmínek to byla i evropská dělnická hnutí, která výrazně kultivovala některé občansko-společenské vzorce chování, a to někdy i více než střední městské vrstvy.10 Pro kontext střední a východní Evropy není možné zapomínat ani na části místní šlechty, která na sebe v některých aspektech přebírala pro západní Evropu převažující, i když ne dominantní úlohu středostavovského měšťanstva při prosazování občanské společnosti.11

7 Srov. UTE FREVERT, Die kasernierte Nation. Militärdienst und Zivilgesellschaft in Deutschland, München 2001, s. 9-18.

8 Srov. CHRISTIAN GEULEN, Wahlverwandte. Rassendiskurs und Nationalismus im späten 19. Jahrhundert, Hamburg 2004; MORITZ FÖLLMER, Die Verteidigung der bürgerlichen Nation.

Industrielle und hohe Beamte in Deutschland und Frankreich 1900-1930, Göttingen 2002.

9 Srov. PAVEL KLADIWA, Moravskoostravské politické spolky a formování občanské společnosti na přelomu 19. a 20. století, Slezský sborník 99/2001, s. 241-262.

10 ADINA LIESKE, Bildung und öffentliche Partizipation. Sozialdemokratische Bildungsinitiativen in Leipzig und Pilsen vor 1914, in: Die Praxis der Zivilgesellschaft. Akteure, Handeln und Strukturen im internationalen Vergleich, (ed.) Arndt Bauerkämper, Frankfurt am Main-New York 2003, s. 105-130; JAN KŘEN, Dvě století střední Evropy, Praha 2006, s. 257-259.

11 Srov. CHRISTOPH THIENEN-ADLERFLYCHT, Feudale Konservative als Vorkämpfer einer postfeudalen civil society, Etudes Danubiennes 19/2003, s. 9-30.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 223 ]

Obdobně jako ztotožňování občanské společnosti s jakýmkoli sociálním segmentem můžeme problematizovat rovněž vztah mezi vznikem občanské společnosti a jednotlivými evropskými národními hnutími, tedy vznik specifické „české“ nebo „německé“ občanské společnosti během 19. století. Vzorce chování a struktury, které by se daly označit jako občanská společnost, například rozmach určitého typu spolkového života, vzrůstající podpora sociální mobility nebo vznik kritické veřejnosti, byly sice přes výraznou vzájemnou podobnost převážně, i když ne vždy, vázány na jednotlivé národní společnosti. Přesto nelze říci, že by na nich ony národní společnosti participovaly jako celek.

V rámci českého i německého národního hnutí docházelo sice ke vzniku řady struktur a vzorců jednání, které lze označit jako pro občanskou společnost charakteristické, zároveň však s sebou tyto národně-emancipační procesy nesly i řadu znaků, které se s občanskou společností neslučují. Jako příklad může posloužit paradox nejrůznějších iniciativ usilujících sice o podporu vzdělání, sociální mobility nebo participace v rámci jednoho etnika, zároveň ale to samé zřetelně a programově odpírající etniku druhému. Stejně tak je s občanskou společností těžko slučitelný i vznik a rozšíření ostře antisemitského diskurzu, který provázel nejen české národní hnutí, ale byl spojen s řadou národně-emancipačních hnutí po celé Evropě apod.12 Na vztah občanské společnosti a národních hnutí se tak dá plně přenést to, co bylo již výše naznačeno pro emancipační procesy měšťanských vrstev (Bürgertum).

Stejně tak jako emancipace měšťanstva a s ním spojené prosazování nových společenských struktur i kulturních praktik neobsahovalo vždy komponenty občanské společnosti, nemusely je vždy nutně obsahovat ani fenomény spjaté s národními hnutími. Český pojem občanská společnost tedy dnes mnohem více než termínu „bürgerliche Gesellschaft“ odpovídá jinému německému výrazu - „Zivilgesellschaft“. Oba dva pojmy, jak občanská společnost, tak „Zivilgesellschaft“, neoznačují jakoukoli vizi celospolečenského uspořádání, nýbrž vycházejí z chápání občanské společnosti jako aktivního angažmá za hranicemi vlastního zájmu. Občan je zde chápán v tocquevillovském smyslu slova, tedy nejen jako individuum obdařené jistými právy a povinnostmi, které rovně sdílí s ostatními, nýbrž jako základní stavební kámen moderní společnosti, od kterého pochází veškerá společenská dynamika. Základním principem občansko-společenských vzorců chování je tak aktivní podíl na dění ve vlastním společenství, tedy v příslušné, co nejabstraktněji chápané „obci“.13 Jinými

12 Srov. BLANKA SOUKUPOVÁ, Česká společnost před sto lety. Identita, stereotyp, mýtus, Praha 2000.

13 KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Co jest obec?, in: Český liberalismus. Texty a osobnosti, (edd.)

Milan Znoj, Jan Havránek, Martin Sekera, Praha 1995, s. 80-88.

[ 224 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

slovy jsou zde občan a vzorce občanského jednání chápány jako základní zdroj sociálního kapitálu.14 Instrumentalizace pojmu občanská společnost tak v české historiografii často naráží právě na výše nastíněnou pojmovou nejednotnost, když je pod pojmem občanská společnost (Zivilgesellschaft) míněna společnost „měšťanská“ (bürgerliche Gesellschaft).15 Situace je někdy o to zmatenější, že v jiných odborných diskurzech je, na rozdíl od historiografie, pojem občanská společnost využíván prakticky bez výhrady jako ekvivalent německého „Zivilgesellschaft“, tedy jako pojem označující spíše určité způsoby jednání a chování než specifické celospolečenské uspořádání.16 Zaměříme-li pozornost na rozličné pokusy, jak takto chápanou občanskou společnost teoreticky uchopit, můžeme vysledovat zhruba tři základní definiční varianty, o které se může potenciální historizace konceptu opírat.17 První z nich, označovaná někdy jako „sektorová“, vychází z konstrukce, podle které je možné moderní společnost rozdělit do několika základních sektorů, a občanskou společnost pak umisťuje mezi státní moc, trh a soukromou sféru.18 Právě mezi těmito oblastmi, z nichž každá má odlišnou vnitřní logiku, se nejvíce daří projevům spontánní společenské sebeorganizace a mohou zde nejlépe působit nestátní iniciativy. Větší důraz na ohraničení občanské společnosti vůči státu a trhu než vůči soukromé sféře, který bývá v souvislosti s touto definiční variantou někdy spojován, vychází z faktu, že pokud existují ještě aktuální kontroverze o možném stýkání občanské společnosti s individuálním soukromím,19 v otázce jejího ohraničení od státní moci a trhu panuje de facto jasná shoda. 20 Jak logika státní moci

14 Srov. ROBERT PUTNAM, Bowling Alone: America´s Declining Social Capital, The Journal of Democracy 6/1995, s. 65-78.

15 Srov. P. KLADIWA, Stav bádání k problematice formování a vývoje občanské společnosti v 19. (18.) století, s. 124-143.

16 Srov. Impuls pro občanskou společnost: Eseje o třetím rozměru demokracie, (ed.) VÁCLAV V. NEKVAPIL, Praha 2004.

17 K tomu srov. ARNDT BAUERKÄMPER, Einleitung: Die Praxis der Zivilgesellschaft. Akteure und ihr Handeln in historisch-sozialwissenschaftlicher Perspektive, in: Die Praxis der Zivilgesellschaft, s. 9-30.

18 Typicky například při studiu nových sociálních hnutí – srov. ANSGAR KLEIN, Der Diskurs der Zivilgesellschaft. Politische Hintergründe und demokratietheoretische Folgerungen, Opladen 2001, s. 144-185; CHARLES TILLY, Social Movements 1768–2004, London 2004, s. 1–15.

19 GUNILLA BUDDE, Das öffentliche des Privaten. Die Familie als zivilgesellschaftliche Kerninstitution, in: Die Praxis der Zivilgesellschaft, s. 57-75.

20 JEAN L. COHEN, ANDREW ARATO, Civil Society and Political Theory, Cambridge-London 1992, s. 75.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 225 ]

stojící na hierarchických strukturách příslušného aparátu, tak logika trhu, která spočívá v principech soutěže a směny, individuálně zaměřených rozhodnutí a individuálního zisku, nejsou s logikou občanské společnosti slučitelné. Vnitřní principy občanské společnosti jsou jen těžko kompatibilní s příliš velkými statusovými nebo socioekonomickými nerovnostmi, a občanská společnost tak potřebuje podle této definice pro svou existenci odstup jak od státu, tak od trhu.21 Druhá varianta možné definice občanské společnosti si místo rozličných společenských sektorů všímá různých praktik a cílů konkrétního lidského jednání.

Tato varianta, často označovaná jako „interakční“, předpokládá jisté ideálně-typické vzorce jednání, které jsou specifické pro „občanskost“, a těmito vzorci poté poměřuje konkrétní jednání společenských aktérů. Vlastní obsahy takto pojímaného občansko-společenského jednání mohou být sice rozdílné, vždy se ale jasně vyhraňují vůči praktikám „necivilizovaným“, často spojovaným například s vojenským prostředím, a vždy obsahují některé základní aspekty, například nenásilnost, jednání spočívající na svobodné diskusi a vzájemnou spolupráci při hledání kompromisu.22 Třetí možnost, jak občanskou společnost definovat, představuje kombinace obou výše zmíněných variant. Občanská společnost je pak prostorově situována mezi stát, trh a rodinu a vyznačuje se navíc kultivací určitých pozitivně konotovaných hodnot, jako je například vzájemná tolerance, nenásilné řešení konfliktů nebo vzájemné uznání jednotlivých aktérů.23 Občanskou společnost tak na jedné straně definuje specifický typ sociálního jednání, který se liší od jiných vzorců jednání, například od směny na trhu, od praktik hierarchického vládnutí státních struktur nebo od soužití v rámci rodiny, na druhé straně pak její jasná pozice mezi institucemi státu, trhu a rodiny.

Občanská společnost a s ní spojované působení tak podle tohoto způsobu definice nemohou být připisovány jen určitým společenským sektorům, ale musí splňovat ještě jistá normativní kritéria. Vedle již výše zmíněných jde například

21 JEFFREY ALEXANDER, Citizen and Enemy as Symbolic Classification. On the Polarizing Discourse of Civil Society, in: Real Civil Societies. Dilemmas of Institutionalization, (ed.) Jeff rey Alexander, London 1998, s. 9-12; LOUIS HUNT, Civil Society and the Idea of the Commercial Republic, in: The Revival of Civil Society. Global and Comparative Perspective, (ed.) Michael G. Schecter, Houndsmills 1999, s. 28.

22 URS ALTERMAT, Zivilgesellschaft und bürgerliche Welten, Beiträge zur historischen Sozialkunde 4/1997, s. 130; A. KLEIN, Der Diskurs, s. 311-313.

23 HANS-JOACHIM LAUTH, Ziviligesellschaft als Konzept und die Suche nach ihren Akteuren, in: Die Praxis der Zivilgesellschaft, s. 38.

[ 226 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

o modus komunikace, který i přes konflikt a konkurenci směřuje k vzájemnému porozumění a kompromisu, o podporu společenské aktivizace a o uznání plurality a vzájemných rozdílů. Rozmanitost zájmů jednotlivých segmentů občanské společnosti a z ní plynoucí názorová pluralita pak zpravidla brání tomu, aby se z občanské společnosti stal organismus ovládaný jedním principem či ideologií. 24 Ať už se opřeme o kteroukoli z výše zmíněných definic, je zřejmé, že občanskou společnost nelze identifikovat s nějakou sociální vrstvou, etnikem, pohlavím apod. Vždy jde o specifické sociální jednání odehrávající se v určitých areálech, nositelem tohoto jednání ale může být prakticky kdokoli. Historizace fenoménu občanské společnosti by tak měla opustit osvícenskou představu občanské společnosti jako modelu celospolečenského uspořádání a zaměřit svou pozornost na zcela konkrétní, dobově kontextualizované občansko-společenské struktury a sociální praktiky. Centrálním vodítkem při historizaci občanské společnosti tak již nemusí být představa občanské společnosti jako celospolečenského uspořádání jdoucího ruku v ruce s národním hnutím nebo určitou sociální vrstvou, nýbrž obrácení pozornosti k jednotlivým, konkrétním občansko-společenským institucím a vzorům chování.

Jelikož jednotlivé formy občanské společnosti zpravidla začínají překročením hranice individuálního zájmu a většinou ústí do nejrůznějších forem společenského sdružování, dostávají se do centra pozornosti podle všech tří definic na empirické úrovni často nejrůznější spolky, sdružení, kroužky nebo nadace včetně jejich konkrétních činností.25 Konceptualizace takto definovaného pojmu však v historiografii rovněž naráží na řadu výtek spojených zejména s analytickou neostrostí občanské společnosti.

Podle některých kritiků je tento pojem dnes již ze všech možných stran natolik zatížen, že se zcela ztrácí jeho analytický potenciál.26 Velká přizpůsobivost pojmu různým diskurzům tak zabraňuje instrumentalizaci konceptu občanské společnosti

24 JOHN KEANE, Democracy and Civil Society. On the Predicaments of European Socialism, the Prospects for Democracy and the Problem of Controlling Social and Political Power, London 1988, s. 6.

25 ROBERT D. PUTNAM, Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community, New York 2000; HERFRIED MÜNKLER, KARSTEN FISCHER, Einleitung: Rhetoriken des Gemeinwohls und Probleme des Gemeinsinns, in: Gemeinwohl und Gemeinsinn. Rhetoriken und Perspektiven sozial-moralischer Orientierung, (edd.) Herfried Münkler, Karsten Fischer, Berlin 2002, s. 9-17; Paradoxes of Civil Society. New Perspectives on Modern German and British History, (ed.) FRANK TRENTMANN, New York-Oxford 2000.

26 MICHA BRUMLIK, Was heißt „Zivile Gesellschaft?“ Versuch, den Pudding an die Wand zu nageln, Blätter für deutsche und internationale Politik 36/1991, s. 987-993.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 227 ]

pro historiografickou analýzu.27 Rozdílné traktování pojmu například v liberálním, komunitaristickém nebo i konzervativním diskurzu jeho přesný obsah již podle kritiků natolik rozmělnilo, že jeho jediné možné využití může spočívat už jen v rekonstrukci jeho dějin.28 Domnělá proměnlivost pojmu tak vede některé autory až k absolutnímu odmítnutí konceptu jako celku, neboť „současný návrat tohoto pojmu na základě historické rekonstrukce se odehrává v tak zjevně blouznivých proudech, že pokud bychom se zeptali, co se použitím tohoto pojmu ztrácí, dostali bychom jednoduchou odpověď: skutečnost“.29 I autoři stavějící se ke konceptu občanské společnosti mnohem smířlivěji přiznávají, že koncept může v současnosti budit dojem „pudinku, který se neustále pohybuje, když ho chcete přitlouct na zeď“.30 Je pravdou, že časté používání pojmu občanská společnost v rozdílných kontextech s jinou obsahovou náplní jeho koncepční využití v historiografii poněkud ztížilo, v žádném případě ale neznemožnilo, možná právě naopak. 31 Je to právě vytýkaná významová neostrost pojmu, která přímo volá po jeho důsledné historizaci.

Ta pak musí v každém konkrétním případě vycházet ze silného důrazu na jednotlivé dobové kontexty.32 Teprve historizace fenoménu občanské společnosti může postihnout její pestré změny, a to sice jak se zaměřením na její nositele a na její konkrétní obsahy, tak co se týká nepřátel občanské společnosti a jejich strategií, které za účelem potlačení občanské společnosti vyvíjeli.33 Již při prvním letmém pohledu začíná být zřejmé,

27 Srov. VOLKER HEINS, Ambivalenzen der Zivilgesellschaft, Politische Vierteljahrsschrift 33/1992, s. 235-242; KRISHAN KUMAR, Civil Society: an Inquiry into the Usefulness of an Historical Term, British Journal of Sociology 44/1993, s. 375-395.

28 K instrumentalizaci pojmu v různých diskurzech srov. Toward a Global Civil Society, (ed.)

MICHAEL WALZER, Oxford 1995; TÝŽ, Politics and Passion: Toward a More Egalitarian Liberalism, New Heaven 2004; RALPH DAHRENDORF, After 1989: Morals, Revolution and Civil Society, St. Martins 1997; GERTRUDE HIMMELFARB, Second Thoughts on Civil Society, in: Community Works. The Revival of Civil Society in America, (ed.) E. J. Dionne, Washington 1998, s. 117-122.

29 NIKLAS LUHMANN, Politik der Gesellschaft, Frankfurt am Main 2000, s. 12.

30 Srov. JOHN KEANE, Civil Society: Old Images, New Visions, Cambridge 1998, s. 12-31.

31 Srov. KLAUS VON BEYME, Zivilgesellschaft-Karierre und Leistung eines Modebegriffs, in: Europäische Zivilgesellschaft, s. 41-45; VOLKER HEINS, Das andere der Zivilgesellschaft. Zur Archäologie eines Begriffs, Bielefeld 2002.

32 JÜRGEN KOCKA, Zivilgesellschaft als historisches Problem und Versprechen, in: Europäische Zivilgesellschaft in Ost und West. Begriff, Chancen, Geschichte, (edd.) Manfred Hildemeier, Jürgen Kocka, Christoph Conrad, Frankfurt am Main-New York 2000, s. 27.

33 K. KUMAR, Civil Society: An Inquiry, s. 390.

[ 228 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

že stejně jak se v čase proměňovaly obsahy pojmu občanská společnost, měnili se i její oponenti. Jako protiklad k občanské společnosti tak bývalo chápáno zpočátku barbarství, později absolutistický stát, společnost postavená na vojenských principech, moderní diktatura nebo v současnosti neoliberální globální kapitalismus.34 Historizace občanské společnosti kladoucí důraz na jednotlivé aktéry i jejich protivníky tak může zřetelně odkrýt potenciály i limity občanské společnosti v rámci konkrétních historických kontextů.

Základní otázkou pro takovou historizaci je už samotná diskurzivně-historická analýza pojmu. Pro rekonstrukci obsahových náplní pojmu občanská společnost v jednotlivých dobových souvislostech je třeba vždy zařadit jeho používání do příslušného sémantického kontextu, a to nejen v rámci českého jazykového prostředí, ale i ve srovnávací perspektivě. Odpověď na základní otázku, co kdy a proč bylo přesně chápáno jako občanská společnost a jak tyto jednotlivé obsahové náplně pojmu korespondovaly nebo nekorespondovaly se stejným termínem v jiných evropských kontextech (civil society, societé civilé apod.), může otevřít cestu k novým variantám historiografické konceptualizace tohoto sousloví.

V úzké návaznosti na rekonstrukci jednotlivých obsahů pojmu by se i v českém prostředí měla historizace konceptu občanské společnosti zaměřit, v souladu s tím, co bylo naznačeno výše, na detailní zkoumání, jak a proč se během posledních zhruba dvou set let měnila náplň občansko-společenských vzorců chování a v jakých podmínkách mohly být tyto vzorce úspěšně rozvíjeny. Limity občanské společnosti je pak možné odkrýt při zaměření pozornosti na to, kdo, kdy a proč bránil jejímu rozvíjení a jaké byly za účelem potlačení občanské společnosti vyvíjeny sociální i diskurzivní strategie. Do centra pozornosti se tak mohou dostat konkrétní politické a kulturní kontexty, které ovlivňovaly vznik a případný úspěch či neúspěch občanské společnosti za posledních zhruba dvě stě let.35 Sociálně-historicky může být dále mimořádně zajímavá například otázka, z jakého prostředí se rekrutovali nositelé i oponenti občanské společnosti, jaké faktory působily na změnu jejich sociální skladby apod.

Tato mnohostranná konceptualizace pojmu občanská společnost jako předmětu intelektuálních dějin volně navazující asi nejvíc na metody „cambridgské

34 JAMES SCHMIDT, Civility, Enlightenment and Society: Conceptual Confusions and Kantian Remedies, American Political Science Review 95/1998, s. 419-427; SVEN REICHARDT, Civil Society. A Concept for Comparative Historical Research, in: The Future of Civil Society in Central Europe. Making Central European Non-Profit Sector Work, (edd.) Eckhard Priller, Anette Zimmer, Berlin 2003, s. 35-56.

35 Srov. A. BAUERKÄMPER, Einleitung, s. 20.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 229 ]

školy“, tedy snažící se o rekonstrukci sociálního kontextu používáním daného konceptu, o zachycení změny nejen jeho obsahů, nýbrž i jeho nositelů a různých společenských funkcí,36 přitom nemusí nutně znamenat opomíjení důležité utopicky-normativní komponenty občanské společnosti, a tím i jejího syntetického potenciálu. I tento relativistický přístup ke konceptu občanské společnosti zohledňující její bohaté historické proměny si může normativitu stále stavět do popředí svého zájmu.

Normativní hodnoty ovlivňující konkrétní jednání historických aktérů mohou být tematizovány právě z hlediska aktérů samotných, ať už těch, kteří se sami chápali jako nositelé občanské společnosti, nebo těch, kteří se proti ní stavěli. Definování normativního náboje občanské společnosti právě z hlediska jejích nositelů a odpůrců je tak relativistické jen v tom smyslu, že normy vlastní občanské společnosti chápe jako proměnlivé v prostoru i čase, jako závislé na konkrétních historických podmínkách, jejich základní normativní rozměr však zůstává pro konkrétní historické aktéry nedotčen.

Neopominutelnou roli při historizaci občanské společnosti hraje rovněž zkoumání jejího vztahu vůči státu. Analýzu jednotlivých variant tohoto jak pro stát, tak pro občanskou společnost zásadního vztahu často nahrazuje jen obecné konstatování, že stát a občanská společnost představují dvě rozdílné, navzájem oddělené jednotky, které vůči sobě někdy mohou stát i ve vyložené opozici. Přesně tak například argumentují neoliberální teoretici, podle nichž základní podmínkou občanské společnosti je co možná nejslabší stát.37 Viděno z historické perspektivy, jsou varianty vztahu mezi občanskou společností a státem mnohem pestřejší a rozmanitější a odvíjejí se vždy z aktuální společenské a politické situace.38 V absolutistickém prostředí 18. a první poloviny 19. století působila občanská společnost jako prostor pro kultivaci reformních idejí, a šla tak ruku v ruce se vznikem kritické veřejnosti, v boji proti diktaturám 20. století hrála již vůči státu zcela jasně opoziční roli, v pluralitních demokratických systémech pak stojí občanská společnost zpravidla sice mimo stát, vzájemný vztah se však spíše vyznačuje důrazem na kooperaci a řada autorů zdůrazňuje právě potřebu silného

36 Srov. HELLMUTH ECKHARDT, CHRISTOPH VON EHRENSTEIN, Intellectual History Made in Britain: Die Cambridge School und ihre Kritiker, Geschichte und Gesellschaft 27/2001, s. 164-165.

37 Srov. LAWRENCE E. CAHOONE, Civil Society. The Conservative Meaning of Liberal Politics, Malden 2002, s. 205-234.

38 Srov. J. KOCKA, Zivilgesellschaft als historisches Problem, s. 17.

[ 230 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

státu, který teprve umožňuje vznik silné občanské společnosti.39 Ta se mu pak za to může odvděčit částečným převzetím nebo zdvojením některých jeho funkcí, což ve výsledku vede jak k posílení role občanské společnosti, tak i k lepšímu výkonu státní moci.40 Přestože je evidentní, že většina občansko-společenských struktur byla v 19. a velké většině 20. století úzce vázána na národní prostředí, nejedná se o bezvýjimečné pravidlo. Současná transnacionalizace občanské společnosti má své jasné historické kořeny.41 Je proto legitimní se také ptát, kde ležely konkrétní impulzy pro občansko-společenské angažmá, které překračovalo rámec národní komunity nebo státu, a jak se transnacionalizace občanské společnosti vyvíjela v závislosti na měnícím se historickém kontextu, tedy co inspirovalo jednotlivé aktéry občanské společnosti k tomu, aby opustili rámec své národní příslušnosti a snažili se o nadnárodní kooperaci, stejně tak jako co motivovalo jejich protihráče k tomu, aby jim v tom bránili a jakými způsoby se o to pokoušeli. Podobné sondy mohou být přitom velmi přínosné nejen pro dobu masových národních hnutí. Zasazení fenoménu občanské společnosti do širokého transnacionálního kontextu tak může v mnoha ohledech rovněž přispět k relativizaci národního prostředí jako základní orientační jednotky pro historickou analýzu.42 Žádná z těchto variant historizace občanské společnosti přitom, jak již bylo naznačeno výše, nerezignuje na syntetické možnosti, které v sobě tento koncept obsahuje. I nadále je potřebné jednotlivé potenciály, formy i struktury občanské společnosti zasazovat nejen do komparativního kontextu širšího evropského rámce, ale zaměřit se také na různé varianty transferu jednotlivých občansko-společenských kulturních praktik a struktur mezi jednotlivými evropskými regiony. V tomto smyslu může občanská společnost zůstat i nadále jedním ze základních referenčních bodů při studiu moderních dějin.

39 Srov. BOB EDWARDS, MICHAEL W. FOLEY, Civil Society and Social Capital: A Primer, in: Beyond Tocqueville. Civil Society and Social Capital Debate in Comparative Perspective, (edd.)

Bob Edwards, Michael W. Foley, Mario Diani, London-Hanover 2001, s. 1-16.

40 WOLFGANG MERKEL, HANS JÜRGEN PUHLE, Von der Diktatur zur Demokratie.

Transformationen, Erfolgsbedingungen, Entwicklungspfade, Opladen 1999, s. 166-174.

41 Srov. STEFAN-LUDWIG HOFFMANN, Democracy and Associations: Towards a Transnational Perspective, Journal for Modern History 75/2003, s. 269-299. K tomu srov. KAREN M. OFFEN, European Feminism 1700-1950. A Political History, Stanford 2000, s. 144-182.

42 Srov. MICHAEL WERNER, BENEDICTE ZIMMERMANN, Vergleich, Transfer, Verflechtung.

Der Ansatz der Histoire croiseé und die Herausforderung des Transnationalen, Geschichte und Gesellschaft 28/2002, s. 607-636; MICHAEL WERNER, BENEDICTE ZIMMERMANN, Beyond Comparison: Histoire Croisée and the Challenge of Reflexivity, History and Theory 45/2006, s. 39-50.

PAVEL HIML RUDOLF KUČERA

STUDIE A ESEJE

[ 231 ]

Historiografická konceptualizace občanské společnosti reflektující zásadní změny, kterými daný koncept v posledních zhruba čtyřicet letech prošel, tak může v důsledku přispět i k většímu provázání historiografického diskurzu s jinými sociálně-vědnými disciplínami. Dějepisectví by se tak ještě více přiblížilo jedné ze svých hlavních společenských úloh, totiž k historizaci skutečně aktuálních společenských fenoménů, a tím i k obohacení intelektuální reflexe současnosti.43

43 Tato studie vznikla v rámci grantového projektu GAČR, č. 404/06/0810.

[ 232 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

O PAMĚTI, HISTORII, VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ SOUČASNÁ BÁDÁNÍ V PAMĚŤOVÝCH STUDIÍCH Radmila Švaříčková-Slabáková On Memory, History, Concious and Unconscious.

Contemporary Research in Memory Studies The article tries to analyze contemporary research in memory studies, above all on the example of Anglo-saxon and French historiographies. First, it traces the contribution of already several generations of memory studies, providing a brief comparison with the Czech historiography of memory. Next, it gives examples of different approaches towards two key concepts – memory and history, analyzing their relationship in Nora’s Les Lieux de Mémoire and Halbwachs’s studies on memory.

Individual and collective memories and their possible interpretations are treated with respect to the psychological approach towards memory and the importance of unconscious for historians is demonstrated on the works of C. G. Jung, A. Toynbee, L. Passerini and V. de Gaulejac. The article concludes focusing on contemporary oral history research stated that collective memory studies and oral history studies convert which is challenging for individual memories and individual remembering, the original key concepts of oral history studies.

Radmila Švaříčková-Slabáková (1970), působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého , R.Slabakova@seznam.cz

Paměť a paměťová studia Když v roce 1994 vyšla publikace Bývali Čechové, o paměti se ve studiích a článcích českých historiků a historiček sotva hovořilo.1 Snad proto o ní nemluví ani Jiří Rak, ač své mýty a stereotypy definuje jako blíže neurčený duchovní svět, psychické

1 JIŘÍ RAK, Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Praha 1994.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 233 ]

životní prostředí, které jsme zdědili po předcích, jako jakési myšlenkové dědictví.

Kdyby psal Jiří Rak svou knihu dnes, možná by pro všechny tyto jevy pojmu paměť, dejme tomu kolektivní, použít neváhal. Dnes už totiž pojem paměti v české historiografii zdomácněl a podobně jako v zahraničních historiografiích je používán pro označení mnoha různých a mnohdy odlišných věcí – tu je paměť (historická) chápána jako jakýsi „druhý život“ daného jevu, dosud nezachycený oficiální historiografií, tu jako synonymum historického poznání či historického vědomí, tu jako určité alternativní dějiny, které vyjadřují autentický vztah k minulosti.2 Kolektivní paměť, kulturní paměť, historická paměť, místní paměť, oficiální paměť, lidová paměť, veřejná paměť, sdílená paměť, sociální paměť, zvyk, dědictví, mýtus, tradice, kořeny, to všechno mohou být synonyma, vše může být studováno jedním způsobem pod jedním všezahrnujícím pojmem paměti.

Svou bezbřehostí se tak dnes koncept paměti vyrovná už poněkud obstarožním mentalitám, zároveň dal ale v zahraničních historiografiích vzniknout i pracím, které po východisku z této slepé uličky pátrají. Mohli bychom říci, že se jedná o poslední generaci paměťových studií (od 80. let 20. století, kdy se paměť znovu dostala do popředí badatelského zájmu, se totiž zrodilo již několik generací paměťových studií).

Navázaly tak na záměr Popular Memory Group v Centre for Contemporary Cultural Studies v Birminghamu, označovanou obvykle, spolu s anglosaskou historiografií, za průkopníka paměťových studií (memory studies), která si v 70. letech 20. století předsevzala studovat paměti jednotlivců a sociálních skupin dosud opomíjených oficiální historií, potažmo rozdíl mezi osobní pamětí a veřejnou reprezentací. Své opodstatnění má ale i názor, že původ těchto studií se nachází ve francouzské historiografii, v psaní školy Annales. Právě v už vzpomínaném konceptu kolektivních mentalit se ukrývají zárodky budoucích studií kolektivní paměti, ač tohoto termínu francouzští historikové nepoužívali a také zřídkakdy fenomén paměti ve svých pracích analyzovali.3

2 Srov. například konstatování uvedená v následujících publikacích: LUKÁŠ FASORA, JIŘÍ HANUŠ, JIŘÍ MALÍŘ (edd.), Napoleonské války a historická paměť, Brno 2005; MILOŠ HAVELKA, Paměť a dějiny, soužití a vyhnání, DTK 1/2004, s. 85-93; DUŠAN TŘEŠTÍK, O dějinách a paměti, DTK 1/2004, s. 107-113.

3 P. Hutton vidí počátek u P. Arièse a jeho díla L´Enfant et la vie familiale sous l´Ancien Régime (1960).

Uvést bychom však mohli i díla G. Dubyho, E. Le Roy Ladurie či R. Mandroua. Jak píše F. Hartog, v kolektivním díle francouzských historiků Faire de l´histoire (1974) se pojem paměť ještě vůbec neobjevuje, ale v La Nouvelle Histoire (1978) už figuruje, a to jako kolektivní paměť. Srov. FRANÇOIS HARTOG, Régimes d’historicité. Présentisme et expérience du temps, Paris 2003, s. 134n.

[ 234 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

V první generaci paměťových studií se zkoumal především vztah paměti a historie, jejich vzájemný poměr. Za všechny uveďme dílo Pierra Nory Les Lieux de Mémoire z roku 1984.4 „Paměť je život, v neustálém vývoji, je citová a kouzelná, živí se vzpomínkami, je náchylná ke všem přenosům, zastíráním, škrtáním i projekcím.

Historie je neúplná rekonstrukce toho, co už není, je to obraz minulosti,“ tvrdí Nora.5 Podobně jako v dalším z nejčastěji uváděných zakladatelských děl o paměti v 80. letech, Zakhoru Yosefa Yerushalmiho,6 se i v práci P. Nory setkáváme s koncepcí paměti jako něčeho primitivního v opozici k modernímu historickému vědomí, s koncepcí paměti jako antihistorického diskurzu. Další díla z tohoto období, reprezentující jak americkou, tak německou, ruskou, izraelskou či japonskou historiografii, si všímají rozdílu mezi kolektivní pamětí a oficiální, resp. národní historií.

Poukazují na to, že paměť je sociálně konstruována a politicky nebo kulturně využívána a z toho důvodu bývá též často všelijak překroucena a pozměněna.

Příkladem takovýchto studií jsou nejčastěji práce o vzpomínání na válku, válečné paměti či paměti holocaustu. Ty se pak podle autorů kolektivní publikace The Politics of War Memory mohou lišit podle toho, které ze tří hlavních paradigmat v nich převládne. Za prvé se tak může jednat o paradigma politické, kdy se studují praktiky národní identifikace a symbolický repertoár, který je národnímu státu k dispozici, přičemž tento stát usiluje o to, aby své občany sjednotil v kolektivní národní identitě. Další paradigma vychází z psychologie, to znamená, že se studuje kolektivní trauma, utrpení či žal tváří v tvář smrti. Poslední směr pak zastupují práce používající orální historie a metody životních příběhů. Zde jde především o to, jak se vzpomínky či paměť jednotlivců odlišují od národní paměti státu, ke kterému dané osoby přináleží.7 Poslední generace paměťových studií se zaměřila na pokusy o kritickou reflexi nového historiografického směru – autoři se zde zabývají vlastní historiografií paměťových studií. V první řadě se hledá odpověď na otázku, proč k znovuobjevení zájmu o paměť vlastně došlo. Snad nejobsažněji se k tématu vyjádřil K. L. Klein, který nabízí pět alternativ.8 První z nich vychází z pojetí P. Nory, podle kterého

4 PIERRE NORA (ed.), Les Lieux de Mémoire, díl 1: La République, Paris 1984.

5 P. NORA (ed.), Les Lieux de Mémoire, díl 1: La République.

6 Yerushalmiho kontroverzní kniha pojednává především o rozdílu mezi židovskou tradicí a židovskou identitou – J. H. YERUSHALMI, Zakhor. Jewish history and Jewish memory, London 1982.

7 T. G. ASHPLANT, GRAHAM DAWSON, MICHAEL ROPER (edd.), The Politics of War Memory and Commemoration, London-New York 2000.

8 KERWIN LEE KLEIN, On the Emergence of Memory in Historical Discourse, Representations 69/2000, s. 127-150.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 235 ]

jsme tolik posedlí pamětí proto, jelikož jsme ji zničili historickým vědomím. Druhá alternativa chápe paměť jako novou kategorii zkušenosti, která se zrodila z modernistické krize self v 19. století a postupně se vyvinula v současné užívání. Třetí možnost souvisí s hegeliánským historicismem, který převzal předmoderní formy paměti, jež jsme modifikovali skrze strukturální slovníky. Čtvrtá nabízená alternativa pojímá paměť jako způsob diskurzu vlastní lidem bez historie, jehož zrod je tak považován za ozdravný znak dekolonizace. Konečně za páté je paměť vysvětlována jako opožděná odpověď na zranění způsobená modernitou. Postmoderna je tak velmi často uváděna jako vůbec hlavní důvod současné krize paměti a zároveň současného hladu po paměti. Jde o snahu zpomalit ve světě vysokorychlostní komunikace, o úsilí vyznat se ve společnosti, kde nás převálcovává přemíra informací, o hledání východiska ze situace, kdy byly otřeseny neochvějné koncepty linearity, pravdy a identity, kdy se zmítáme v epistomologické nejistotě.9 V neposlední řadě se pak poukazuje na možnosti paměťových studií, na jejich teoretický přínos. Jak už bylo řečeno, paměťová studia takřka nemají hranic, a stávají se tak nanejvýš vhodným polem pro setkávání badatelů z nejrůznějších oborů – antropologů, filozofů, sociologů, historiků, psychologů, psychoanalytiků, neurologů, čehož důkazem jsou sborníky obsahující právě interdisciplinární pohledy.10 Někteří historikové natolik věří v budoucnost paměti, že si od ní slibují přepracování samotných hranic historie. K tomu se ještě vrátíme.

A co česká historiografie paměti?11 Jen těžko můžeme hovořit o již několika generacích paměťových studií. Přestože se již zmiňovaná monografie Jiřího Raka dá považovat za zakladatelskou práci novodobých paměťových studií české historiografie, snad ještě spolu s Pomníky a zapomníky Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného

9 Takovéto důvody uvádí ANDREAS HUYSSEN, Twilight memories: marking time in a culture of amnesia, New York-London 1995. Důvodem však může být i rychlost, s jakou pronikáme stále víc do doby externích pamětí. Ano, jsou to harddisky počítačů, knihy, archivy, ne naše vlastní paměti, ke kterým se obracíme, když si chceme vybavit minulé.

10 DANIEL L. SCHACTER, Memory Distortion. How Minds, Brains, and Societies Reconstruct the Past, London 1995; PAUL H. ELOVITZ, CHARLOTTE KAHN (edd.), Immigrant Experiences. Personal Narrative and Psychological Analysis, London 1997. V prvním případě je editorem psycholog, ve druhém jsou editory psychohistorikové a psychoterapeuti. Přispěvatelé jejich sborníků jsou jak historikové, tak sociologové či psychologové.

11 Za podklady k následujícím třem odstavcům srdečně děkuji absolventu Katedry historie FF UP, nynějšímu doktorandovi FF UK PhDr. Pavlovi Mückemu. V lednu 2005 mi laskavě poskytl své rešerše o paměti z českých historických časopisů, jmenovitě z Českého časopisu historického, z Dějin a současnosti a z Historického obzoru.

[ 236 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

z roku 1996,12 pojem paměti byl v oficiálním časopise českých historiků důsledně použit až v roce 1999, a to ve stati Jana Křena Česká a německá historická paměť.13 Současně se objevilo několik prací představujících nejrozšířenější linii paměťových studií v české historiografii – a to práce o vzpomínání, přičemž se má na mysli vzpomínání na válku, především první světovou. Ve svých pracích poukazují historikové zejména na rozpor mezi oficiální interpretaci minulosti a pamětí obyčejného českého vojáka, bojujícího v c. a k. armádě.14 Studium paměti druhé světové války jako by za pracemi tohoto druhu poněkud pokulhávalo.15 Jiný směr představují práce M. Hrocha nebo J. Křena, ve kterých se jmenovaní autoři zabývají formováním národní identity. Hroch však ve svých pracích slova paměť vůbec nepoužívá, a Křen se sice ve výše uvedené stati pokouší v hrubých rysech srovnat paměti obou národů ve druhé polovině 20. století, není však vůbec jasné, co má autor na mysli pod pojmem paměť a co jsou pro něj dějiny, neboť oba pojmy mu víceméně splývají.

Studií na téma paměti však postupně přibývalo, především od přelomu století, objevily se též recenze na zahraniční díla o paměti a vzpomínání.16 Ač je patrné, že čeští historikové, resp. přinejmenším někteří z těch, kteří o paměti píší, jsou obeznámeni s tezemi Pierra Nory (potažmo Maurice Halbwachse) o protikladu historie a paměti, koncepty paměti a historie tito historikové hlouběji neanalyzují, častokrát jde o jakési odkrývání „bílých míst“ české historie, historická paměť je mnohdy chápána jako synonymum historického poznání či historického vědomí.

12 ZDENĚK HOJDA, JIŘÍ POKORNÝ, Pomníky a zapomníky, Praha-Litomyšl 1996. Cenný je „jiný“ pohled na dějiny 19. a 20. století – prostřednictvím pomníků, přičemž se však nejedná o hlubší teoretickou reflexi o paměti a zapomínání.

13 JAN KŘEN, Česká a německá historická paměť – včerejšek a dnešek, ČČH 97/1999, s. 321-331.

14 Snad nejvíce se k tomuto problému vyjadřoval JAN GALANDAUER, Wacht am Rhein a Kde domov můj. Válečné nadšení v Čechách v létě 1914, Historie a vojenství 1996, č. 5, s. 22-43; JAN GALANDAUER, PETR HOFMAN, IVAN ŠEDIVÝ, Zborov 1917-1997, Praha 1997; JAN GALANDAUER, O struktuře české historické paměti. Zamyšlení nad vzpomínkou českého vojáka a zajatce, Historie a vojenství 1996, č. 1, s. 132-136; TÝŽ, Hrob Neznámého vojína v proměnách času, Historie a vojenství 1998, č. 5, s. 61-82; TÝŽ, Čs. legie a jejich komemorace, in: Česká společnost za velkých válek 20. století, (edd.) Jan Gebhart, Ivan Šedivý, Praha 2003, s. 293-312.

15 Za zmínku stojí sborník Dějiny a paměť – odboj a kolaborace za druhé světové války, Cahiers du CeFreS 6/1995, Praha 1995.

16 Například recenze Michala Černouška na knihu JANA ASSMANNA Kultura a paměť, recenze Lucie Formánkové na knihu DEBORAH LIPSTADTOVÉ Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť, uveřejněné v Dějinách a současnosti v roce 2002.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 237 ]

Paměť a historie Podívejme se nyní na to, jakým způsobem uvažuje o paměti a historii nejnovější zahraniční historiografie, především francouzská a anglosaská. Zastavme se nejdříve u díla zásadního.

Třídilná kolektivní práce Les Lieux de Mémoire, inspirovaná seminářem na EHESS v letech 1978-1981, na které se podílelo pětačtyřicet historiků, se stala biblí nových paměťových studií.17 „Rychlá ztráta naší národní paměti,“ píše v úvodu prvního dílu Nora, „jako by volala po inventáři míst, které si vybrala jako své vtělení a které, díky vůli lidí nebo práci století, zůstaly jejími nejzářivějšími symboly: svátky, emblémy, památníky a vzpomínkové oslavy, ale také chvalozpěvy, slovníky a muzea.“ Místy paměti v podání Pierra Nory jsou tak nejen místa evidentní a zřejmá, jako právě monumenty, oslavy, výročí, ale též místa mnohem méně jasná, dalo by se říci neznámá – to jsou místa beze slávy, říká Nora, vědci jen velmi zřídka zkoumaná a vůbec taková, co už dávno zmizela z našeho zorného úhlu. K takovým patří například revoluční kalendář, státní vlajka, občanský zákoník, galský kohout či minuta ticha.

Pro paměťová studia však nebylo ani tak zásadní to, jaká místa paměti považuje kolektiv autorů důležitá pro Francii a její historii, jako spíše Norovo chápání paměti a historie. Staví je do opozice – „paměť je nevědomá, vydána každému užití a zneužití. […] Historie je vždy problematickou a neúplnou rekonstrukcí toho, co již není. […] Paměť je fenoménem vždy aktuálním, pouze prožívaným ve věčné přítomnosti historie[…] Paměť je citová a kouzelná, proto se snáší pouze s těmi detaily, které jí vyhovují, živí se vzpomínkami, které jsou nejasné, rozporné, obecné nebo nestálé, konkrétní nebo symbolické, je náchylná ke všem přenosům, zastíráním, škrtání nebo projekcím[…] Historie jakožto úkon intelektuální a zesvětšťující vyžaduje analýzu a kritickou rozpravu.“ Z Norova pojetí paměti tak vyplývá, že paměť je sice nepostradatelným zdrojem pro historii, historie je však něco více než paměť, mezi oběma pojmy zeje mezera, již nejde překonat. Paměť je něco prehistorického, co musí uvolnit místo historii.

Norova historie kolektivní paměti Francie v jejích reprezentacích inspirovala další práce o národních pamětích,18 vyvolala však také kritické odezvy. Ty se týkaly především konceptu kolektivní paměti, a my se k těmto kritickým hlasům za chvíli vrátíme.

17 PIERRE NORA (ed.), Les Lieux de Mémoire, díl 1: La République; díl 2: La Nation; díl 3: Les France, Paris 1984.

18 ÉTIENNE FRANÇOIS, HAGEN SCHULZE, Deutsche Errinerungsorte, München 2005.

[ 238 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Kolektivní paměť jako předmět vědeckého zájmu se však nevynořila teprve na konci 20. století. K. L. Klein situuje její počátky do období krize historismu, tedy na přelom 19. a 20. století. Podle něj to byl Hugo von Hofmannsthal, který použil pojem kolektivní paměť v roce 1902.19 Žák Emila Durkheima Maurice Halbwachs pak v roce 1925 představil rámce, podle kterých je možné paměť interpretovat.

Ve své průkopnické práci Les cadres sociaux de la mémoire dospěl k závěru, že „není možná paměť mimo určitých rámců, které lidé žijící ve společnosti používají pro fixaci a nacházení svých vzpomínek“.20 „Když vzpomínáme,“ vyvozuje, „naše paměť zachycuje velkou část toho, co se zdálo, že proběhlo, ale v nové formě. […] Všechno se odehrává, jako by byl daný předmět viděn pod jiným úhlem, nebo by byl jinak osvětlen: nové rozdělení stínů a světla natolik mění hodnoty částí, že i když je poznáváme, nemůžeme říci, že zůstaly, co byly.“21 V návaznosti na tuto základní ideu Halbwachs dokládá, že to, co nám zabraňuje odhalit dojmy, které jsme kdysi měli, je celek našich současných idejí o společnosti, ale také o přírodě. Když chceme znovu přečíst knihu ve stejných dispozicích, jako když jsme byly děti, kolik věcí je třeba zapomenout! stýská si Halbwachs. Ale na druhé straně musíme také znát, co jsme znali tehdy, dodává. Tyto rámce, shrnuje nakonec, však nejsou čistě individuální, jsou společné lidem stejné skupiny.

Halbwachs tak odmítal myšlenku, že minulost se zachovává jako taková v individuálních pamětích. Podle něj je to kolektivní mysl (pensée collective), díky které lidé žijící ve společnosti používají slov, jejichž smyslu rozumějí. Jednotlivé osoby vzpomínají tím, vysvětluje, že si vypomáhají rámci sociální paměti. Sociální mysl (pensée sociale) je hlavně pamětí, jejíž obsah je tvořen kolektivními vzpomínkami, které je možné rekonstruovat.22 Zatímco v knize Les cadres sociaux de la mémoire používá Halbwachs pojmu kolektivní paměť jen sporadicky a prakticky jen ve spojení s kolektivní pamětí rodiny, jeho další zásadní práce uvádějí kolektivní paměť přímo v názvu.23 Pamětí zde není myšlena nějaká univerzální paměť, nýbrž paměť kolektivní, přičemž každá kolektivní paměť má jako podporu skupinu omezenou v prostoru a čase. Zajímavé je, že ani v této knize Halbwachs nepodává přesnou definici kolektivní paměti. Někteří historikové tak vidí v Halbwachsově teorii slepý bod – nevysvětlil, jak kolektivní paměti vznikají, mluvil o nich velmi nekonkrétně, představil jen různé způsoby pů-

19 K. L. KLEIN, On the Emergence of Memory, s. 127-150.

20 MAURICE HALBWACHS, Les Cadres sociaux de la mémoire, Paris 1952.

21 M. HALBWACHS, Les Cadres sociaux de la mémoire, s. 84.

22 M. HALBWACHS, Les Cadres sociaux de la mémoire, s. 279, 289.

23 MAURICE HALBWACHS, La mémoire collective, Paris 1968.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 239 ]

sobení a mechanismy této paměti. Navíc ve své první knize, argumentuje Gérard Namer, specialista na Halbwachsovo dílo, zaměnil paměť i rámce – jednou jsou sociální, podruhé kolektivní.24 Teprve až ve svém druhém díle objasnil, že paměť skupiny se manifestuje v individuálních pamětích a jednotlivec si vzpomíná tak, že se přemisťuje do pohledu skupiny.

Historikové také kritizovali nevyjasněnost Halbwachsova rozlišení mezi pamětí sociální, resp. kolektivní, historickou a autobiografickou. Zatímco kolektivní paměť v Halbwachsově pojetí existuje a trvá ve specifických skupinách, které se vyskytují na určitém místě a v určitém čase, historická paměť začíná tam, kdy je paměť uvolněna ze svých sociálních řetězů a je místo toho ukotvena v abstraktních rámcích chronologie a faktických detailů, odpoutávajíc se ze svého sociálního prostředí. Podle Halbwachse je tak historická paměť reprezentací ztracené minulosti a její jediná vzpomínka. Jinými slovy – historická paměť začíná tam, kde je přerušena sociální tradice a živoucí kontakt s minulostí je ztracen – jediné, co pak zbývá, jsou fragmenty nebo artefakty.25 Podle Susan Craneové, kterou jsem si vybrala jako představitelku názorů revidujících Halbwachsovy ideje, se však nejednalo o příčinnou zákonitost (paměť zmizela – musela ji nahradit historie), jako spíše o simultánní objevení se profesionální historie a ztráty kolektivní paměti.26 Je tedy třeba podívat se na teorii o opozici paměti a historie z jiného úhlu, uvažovat poněkud jinak o předpokládané náhradě kolektivní paměti pamětí historickou. Otázka tak zní, jestli, jakým způsobem a do jaké míry je možné revidovat uvažování, u jehož počátků stojí Halbwachs a na které navázal ve svých Místech paměti i Nora.

Craneová nakonec dospívá k názoru, že historická paměť nejen že se objevuje vždy ve formě historického narativu, ale také že je jednou z forem kolektivní paměti. Na druhé straně je pak kolektivní paměť také rámcem, ve kterém se děje historické vzpomínání. Podle ní tak v obou paměťových konceptech zůstává přítomno historické vědomí, není tudíž možné hovořit o ztrátě či náhradě kolektivní paměti. Kolektivní paměť se podle ní neztratila, pořád existuje, není to jen historický artefakt.

24 Srov. doslov Gérarda Namera ke knize MAURICE HALBWACHSE, Les cadres sociaux de la mémoire, Paris 1994, s. 299-367.

25 Podobně jako Halbwachs rozlišuje kolektivní paměť od historického vzpomínání Yerushalmi. Podle něj historická paměť v žádném případě nesmí převálcovat kontinuitu kolektivní paměti, což se však stalo, jak dokládá Yerushalmi, právě v židovské tradici – cituje SUSAN A. CRANE, Writing the Individual Back into Collective Memory, American Historical Review 102/1997, s. 1372-1385.

26 S. A. CRANE, Writing the Individual Back into Collective Memory, s. 1372-1385.

[ 240 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Názor Craneové je možné postavit do protikladu k jiným historikům, kteří nepřestávají tvrdit, že západní historické vědomí neodporuje kolektivní paměti, ale představuje spíše její rozvinutější a organizovanější formu. Stručně řečeno – podle těchto historiků by se historické vědomí rovnalo historické paměti. Hlasy proti tomuto vydělování kolektivní a historické paměti, potažmo paměti a historie, však sílí. Historie by měla být definována jako zvláštní typ kulturní paměti, protože ani historie, ani paměti nejsou objektivní, jak prohlásil Peter Burke, čímž se velmi přiblížil výše uvedeným revizionistickým názorům.27 François Hartog, uvažující o vztahu historie a času, pak argumentuje tím, že v současné době opozice mezi pamětí a historií vlastně úplně padá, a to z jednoho prostého důvodu: totiž že pojetí historie jako minulosti, která se definitivně uzavřela, je už dávno překonáno.28 Dostáváme se tak do bodu, kdy je třeba si ujasnit, jakou historii měl Halbwachs na mysli, resp. jak byla historie jako obor o minulosti v jeho době chápána. Podle Halbwachsova pojetí by musela být historie jen jedna, kdežto pamětí by bylo tolik, kolik je sociálních skupin či tříd. S tím souvisí i ojedinělé postavení historika, které by mu díky takovémuto vymezení paměti a historie přináleželo. Podle Halbwachse může historik dělat soudy a vyslovovat závěry, a to právě proto, že není umístěn ve středu zorného pole žádné živoucí skupiny minulosti nebo přítomnosti. Historik je tak osoba nad sociálními skupinami, historik je vyloučen z pole paměti.

Možná ještě dnes by mnozí historikové proti tomuto postulátu nic nenamítali a souhlasili by s tím, že historik při psaní historie vlastně nevzpomíná, že je pouhým svědkem, pouhým pozorovatelem. To je však dávno překonaná teze 19. století, jak už jsme to zaznamenali ve slovech F. Hartoga. Vzpomínání stejně jako historický výzkum je vždy živoucí a žitou zkušeností, kterou přemýšlivý (self-reflexive) historik vědomě integruje do kolektivní paměti, říká Craneová. Stejně jako každý jiný je i historik členem mnoha kolektivů, nemůže se od nich oprostit. Halbwachs však chápal historii v jejím nejlepším pozitivistickém smyslu, jako objektivní a přesný záznam událostí, a ani ho nenapadlo spojovat historii s nějakým druhem oficiální paměti, uvažovat o její proměnlivost a nestálosti. Věc zcela pochopitelná v ovzduší boomu empirické vědy počátku 20. století, přesto poněkud zarážející, uvědomíme-

27 Cituje WULF KANSTEINER, Finding Meaning in Memory: A Methodological Critique of Collective Memory Studies, History and Theory 41/2002, s. 179-197.

28 FRANÇOIS HARTOG, Régimes d’historicité, kapitola Mémoire, histoire, présent. Kritika Norova pojetí pokračuje například v K. L. KLEIN, On the Emergence of Memory, s. 127-150; ELIZABETH TONKIN, Narrating our Pasts. The social construction of oral history, Cambridge 1992, kapitola Memory makes us, we make memory.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 241 ]

-li si, že Halbwachs pracoval po první světové válce na univerzitě ve Štrasburku, tedy v prostředí inovativním, interdisciplinárním a hledajícím nový smysl historie.

Představy Blocha ani Febvra, jeho univerzitních kolegů, o nové historii na něho překvapivě nezapůsobily, a dokonce ani to, že byl v redakční radě časopisu Annales, který vznikl právě proto, aby pozitivistické chápání historie překonal.

Naše povídání o průkopnících paměťových studií by nebylo úplné, kdybychom opomněli jméno Abyho Warburga, vzpomínaného sice především německou historiografií paměti,29 přesto však svým dílem Sociální paměť stejně významného pro naše úvahy jako dílo M. Halbwachse. Při studiu rituálů Hopi indiánů v Novém Mexiku si A. Warburg uvědomil, že abychom mohli interpretovat život dané doby, potřebujeme „rekonstruovat spojení mezi uměleckou reprezentací a sociální zkušeností, vkusem a mentalitou té které společnosti“. Jinými slovy – umělecké dilo nemůže mluvit za sebe; aby předalo význam, musíme zkoumat spojení mezi sociálním světem a uměleckou reprezentací.30 Paměť individuální a paměť kolektivní Jestliže se koncepty paměti a historie dostávají do jiného světla, uvědomíme-li si změnu, k jaké v pojímání historie během 20. století došlo, nemenší nejistota panuje ohledně termínů paměti kolektivní a individuální (autobiografické). Někteří historikové souhlasí s Halbwachsem, že žádná individuální paměť neexistuje, další naopak považují jeho názor, zcela opomíjející individuální paměť a uznávající kolektivní paměť jakožto jedinou reálnou paměť, za extrémní. Jiní zase poukazují na to, že sám Halbwachs ve své La Mémoire collective potenci individuálních pamětí v kolektivní paměti připustil. Další otázky pak vyvolávají pojmy vědomí, podvědomí, nevědomí či mýtus, vše ve spojitosti s kolektivním nebo historickým.

29 To, že dnešní bádání o paměti se odvozuje jak od M. Halbwachse, tak od A. Warburga, připomíná například A. ERLL, Kollektives Gedächtnis und Errinerungskulturen, in: Konzepte des Kulturwissenschaften. Theoretische Grundlagen-Ansätze-Perspektiven, (edd.) V. Nünning, A. Nünning, Stuttgart 2003, s. 156-185. V německé historiografii převládl termín kulturní paměť, jehož nejvýraznějšími zastánci jsou Aleida a Jan Assmannovi. Srov. například ALEIDA ASSMANN, Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999; JAN ASSMANN, Collective Memory and Cultural Identity, New German Critique 65/1995, s. 125-134. Ve studii J. Assmanna najdeme též charakteristiku kulturní paměti.

30 Cituje ALON CONFINO, Collective Memory and Cultural History: Problems of Method, American Historical Review 102/1997, s. 1386-1403. Srov. například ABY WARBURG, Images from the region of the Pueblo indians of North America, London 1995.

[ 242 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Odpůrci Halbwachsovy teze o neexistenci individuální paměti většinou operují tím, že skupina nemá jeden mozek, ve kterém by byly uloženy funkce paměti. Žádnou symfonii nenapsal výbor, národ nemůže tancovat nebo jíst, nemůže mluvit nebo si pamatovat, dokazují zcela logicky.31 Kolektivní paměť podle nich nenajdeme na určitých místech, ale v jednotlivcích. Jaký je pak tedy jejich vztah?

Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o dvě strany jedné mince. Avšak jak s nimi naložit, jak je interpretovat? Gedi a Elam přicházejí s následujícím řešením: společnost podle nich už není sumou individuálních inputů, ale jde spíše o jakýsi stav, který nemůže být redukován do individuálních komponentů. Čili kolektivní paměť již není pouhým souhrnem individuálních pamětí. A z existence kolektivní paměti, která není složena z individuálních pamětí, se dá vyvodit, že společnost není jen rámec, nýbrž entita, která by mohla být považována za reálnou. Svou realitu manifestuje společnost svými sociálními produkty – tedy institucemi, zákony, normami, zvyky. Minulost se v tomto pohledu stává spíše reflexí potřeb společnosti než reflexí reálných událostí, co se staly. V návaznosti na toto uvažování je pak historie pouhým nástrojem – pro ideologické a moralistické potřeby společnosti. Pro Gediho a Elama je tak jediné legitimní použití kolektivní paměti metaforické – jako nějaká vlastnost připoutaná k nějaké zobecněné entitě. V žádném případě nemůže být kolektivní paměť zaměňována za mýtus či za stereotypy.

Tento pohled však reprezentuje jen jednu stránku širokého názorového spektra, přičemž je takřka nemožné se v různých kontroverzních míněních vyznat. Zmatečnost dosáhla takového stupně, že názor přiřknutý jednomu je vzápětí dalším popřen. Tak například W. Kansteiner tvrdí, že nedávná psychologická a neurologická studia nasvědčují tomu, že neexistuje něco jako individuální paměť, z čehož vyvozuje, že, jak se zdá, všechno potvrzuje Halbwachsovy názory, zatímco právě jeden z psychologů, D. Schacter, považuje Halbwachsův názor za extrémní, jelikož se Halbwachs domníval, že všechny paměti jsou v jistém smyslu spiše kolektivní než individuální.32 Psychologové, přesněji řečeno psychoanalytikové, však mají velmi pádný důvod k tomu, aby na individuálně-psychologickém přístupu k paměti zvlášt důrazně trvali. Už pár let před Halbwachsem totiž začal psát své první práce o potlačené pa-

31 Například S. CRANE, Writing the Individual; NOA GEDI, YIGAL ELAM, Collective Memory – What Is It?, History and Theory 8/1996, s. 30-50.

32 WULF KANSTEINER, Finding Meaning in Memory, s. 179-197; DANIEL L. SCHACTER, Memory Distortion: History and Current Status, in: Memory Distortion. How Minds, Brains, and Societies Reconstruct the Past, (ed.) Daniel L. Schacter, London 1995, s. 1-46.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 243 ]

měti a nevědomé mysli Freud. Možná že iniciačním momentem bylo pro Freuda zjištění, že z dětství, rozhodující etapy pro naši dospělost, si toho tak málo pamatujeme. Kam se naše vzpomínky poděly? Došel k závěru, že problém zapomínání je spojen s potlačením bolestných nebo nepříjemných pamětí do nevědomé mysli, kde však zůstávají neměnně zachovány. Jeho koncept individuálního nevědomí, jakožto jakéhosi hlídače paměti, je tak pravým opakem paměti ve smyslu Halbwachsově. Podle Freuda je paměť zakotvena v individuální nevědomé mysli, ze které se dá odhalit pomocí analýzy. Nejlépe lze za tímto účelem analyzovat sny. Avšak i když sny správně interpretujeme, zdůrazňoval Freud, dodají nám jen klíče ke kódu nevědomých psychických úmyslů – pořád ještě nemáme přístup k paměti. To je pak věc vlastní analýzy.

Chování paměti ve snu, říká Freud, je velmi významné pro každou teorii paměti vůbec (ne náhodou začíná Halbwachs své Les Cadres sociaux de la mémoire kapitolou věnovanou snům, i když na rozdíl od Freuda za tím účelem, aby dokázal, že ve snech se nezobrazují kompletně minulé události a že paměť minulost znovu nevyvolává, nýbrž ji rekonstruuje). To, jak se paměť chová ve snu, nás učí, pokračuje Freud, že když jsme jednou něco duševně vlastnili, nemůžeme to nikdy úplně ztratit. Sen má skutečně význam, vyvozuje dále Freud, stejně jako je při výkladu snů možný vědecký postup. Klíčovým se pro Freuda stal pojem nevědomí, ona všeobecná základna psychického života. Můžeme si ho představit jako větší kruh, v němž je pak obsažen kruh menší – to znamená naše vědomí. Všemu vědomému tak předchází stupeň nevědomí, nevědomé však může na tomto stupni setrvat. Nevědomí je vlastní reálné duševno, jehož vnitřní povahu neznáme, stejně jako neznáme skutečno vnějšího světa, jež je nám dáno prostřednictvím záznamů vědomí stejně neúplně jako vnější svět údaji našich smyslových orgánů.33 Pro historika je důležité, že Freud se u Výkladu snů nezastavil – pokud analýza potlačené paměti může odhalit zmizelé zkušenosti dětství, pak analýza mýtů primitivních lidí může odhalit ztracené paměti původu lidstva. Skrze individuální paměť se tak historik může dostat ke kolektivní paměti minulosti a odkrýt její utajené zdroje. Proto Freud analyzoval, dodává P. Hutton, religiózní mýty o původu lidstva, jako například v knihách Totem a Tabu, Nespokojenost v kultuře, Mojžíš a monoteismus. V tomto bodě jako by individuální a kolektivní splývají, resp. kolektiv nabývá rysů individuálních bytostí. Individuální paměť je tedy pořád ta rozhodující, vůdčí.

33 SIGMUND FREUD, Výklad snů, Pelhřimov 2003, s. 17, 63, 368.

[ 244 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Nutno dodat, že dnes už nejspíš většina psychologů opravdu považuje Freudův individuálně-psychologický přístup za překonaný (Freud zapomněl, že Oidipus byl král, vyčítal mu prý už K. Schorske na přelomu 19. a 20. století), což jistě souvisí i s místem, které v současných psychologických teoriích zaujímá ta Freudova.

Freudova koncepce paměti však dala vzniknout celému jednomu směru paměťových studií – jednak těm, které analyzují kolektivní jevy právě tak, jako by se jednalo o individuální bytost, jednak pak takovým, kde se zkoumá především paměť jednotlivce. P. Elovitz, syn imigrantů a profesor historie, se tak například ve studii Rodinná tajemství a lži, co mi říkali mí rodiče snaží odhalit nevědomé motivy svého vlastního jednání a proniknout do rodinné minulosti, utajované a pomíjené. Stal jsem se historikem, abych objevil naše rodinná tajemství, a poznal tak sebe, říká, k ničemu mi to však nebylo, pravdu jsem neodhalil. Tak se stal psychohistorikem. A teprve vlastní analýza, jak přiznává, mu pomohla proniknout hlouběji a prolomit rodinná tabu.34 K této linii patří také práce o návratu potlačeného – například traumatu těch, co přežili holocaust, pojímaného jako zapomenutá paměť židovského národa. Jsou však historikové, kteří vyjadřují jistou rezervovanost ohledně použití psychologických metod v kolektivní paměti a zároveň mnohým studiím vyčítají, že vnímají a konceptualizují kolektivní paměť jedině v termínech psychologické a emocionální dynamiky individuálních vzpomínek.

Paměť a nevědomí Zůstaňme ještě chvíli u individuální paměti, která se vynořuje z nevědomí. Na Freudův koncept individuálního nevědomí navázal C. G. Jung, zpočátku Freudův sympatizant, později názorový odpůrce. Jungova představa nevědomí byla daleko komplexnější, přesto však mnohem neurčitější než Freudova.35 Není zcela jisté, jestli už dnes rozumíme tomu, co to nevědomí v Jungově podání vlastně je. Snad žádný z Jungových pojmů se totiž nesetkal s takovým neporozuměním jako myšlenka kolektivního nevědomí, jak sám uvedl v jedné ze svých přednášek.36 Nevě-

34 PAUL ELOVITZ, Family Secrets and Lies my parents told me: The impact of Immigrants on their son, in: Immigrant Experiences. Personal Narrative and Psychological Analysis, (edd.) Paul H. Elovitz, Charlotte Kahn, London 1997, s. 95-117.

35 Jak říká FRITJOF CAPRA, Bod obratu, Praha 2002, Jungovy koncepty jsou v souladu s moderní fyzikou, neboť jeho paradigma je holistické, na rozdíl od Freudova mechanistického. Zatímco v teorii Freudově se odráží vliv newtonovského systému uvažování, Jungova teorie je už spíše einsteinovská.

36 Přednáška z roku 1934, publikovaná následně a začleněna do výboru Jungova díla – CARL GUSTAV JUNG, Výbor z díla, díl 2: Archetypy a nevědomí, Brno 1999.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 245 ]

domí v Jungově smyslu je osobní, ale také kolektivní – tedy takové, které přináleží veškerému lidstvu. Na rozdíl od osobního nevědomí, které se „skládá hlavně z obsahů, jež byly svého času vědomé, avšak z vědomí zmizely, takže byly buď zapomenuty, nebo vytěsněny“, rozumí kolektivním nevědomím ty „obsahy, které ve vědomí nikdy nebyly, a nebyly tudíž nikdy získány individuálně – za svou existenci vděčí výhradně dědičnosti“.37 Pro Junga, na rozdíl od Freuda, náš život začíná s nevědomím, nerodíme se jako tabula rasa. Naše mysl není produktem bez historie, stejně jako má svou minulost tělo, ve kterém existuje, uvádí Jung snad ve své nejsrozumitelněji napsané knize Man and his Symbols.38 Historií mysli však nemíní skutečnost, že by se mysl vědomě vztáhla k minulosti skrze jazyk a kulturní tradice. Pro něj je tou historií „biologický, prehistorický a nevědomý vývoj mysli v archaickém člověku, jehož psyché se nacházela ještě velmi blízko zvířecí psyché“.39 Tyto staré psychické formy podle něj stále tvoří základ naší mysli. Jejím obsahem jsou pak archetypy.

Archetypy jsou obvykle chápány jako „kolektivně přítomné dynamické vzorce“, nejedná se však o žádné vlastnosti či kvality – nejlépe si je lze snad představit jako formy bez obsahu představující pouze možnost určitého typů vnímání a jednání.

Jung také říká, že archetyp je tendence vytvořit vědomou reprezentaci motivu (například je hodně reprezentací nepřátelských bratrů, avšak motiv zůstává pořád stejný). Jak dodává M.-L. Franzová, analytická psycholožka a od roku 1934 Jungova spolupracovnice, archetypům nelze dát intelektuálně formovaný význam. Přesto však mají archetypy enormní dopad na jednotlivce, například tím, jak formují jeho emoce. Na druhé straně však archetypální symboly v jednotlivci nevybočují z určitého vzorce celosti. Jinými slovy – naše vědomé reprezentace jsou občas řízeny (nebo aranžovány do vzorce) před tím, než se pro nás stanou vědomými. Jestliže něco nazveme racionálním nebo smysluplným, uzavírá M.-L. Franzová, pak proto, že naše vědomé vysvětlení je v harmonii s nějakou předvědomou konstelací obsahu v našem nevědomí.40

37 C. G. JUNG, Výbor z díla, díl 2: Archetypy a nevědomí, s. 147-148.

38 CARL GUSTAV JUNG, Man and his Symbols, New York 1964. Jedná se vlastně o dílo kolektivní, jehož byl Jung editorem (sám napsal první část – Approaching the unconscious, s. 18-114). Dílo je výjimečné nejen tím, že se jedná o poslední Jungovu práci, dokončenou přibližně deset dní před jeho smrtelnou nemocí, ale také tím, že jde o práci určenou veřejnosti – Jung totiž do té doby psal jen pro odborné publikum – s velkým množstvím konkrétních příkladů a více než pěti sty velmi zdařile vybranými a víc než názornými ilustracemi.

39 C. G. JUNG, Man and his Symbols, s. 67.

40 C. G. JUNG, Man and his Symbols, část napsaná M.-L. Franzovou, Science and the unconscious, s. 304-310.

[ 246 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Nevědomí, obsahující archetypy, je pak spíše procesem, než nějakou stálou a neměnnou entitou, či dokonce „hmotou“, jež byla zapomenuta nebo potlačena, nebo nikdy nedosáhla vědomého uvědomění. Právě tak totiž pojímal nevědomí ještě Freud.

Podle Junga tak existují čtyři sféry, jež je nutné odlišovat: na povrchu je Ego vědomí, pak následuje osobní nevědomí, pod ním se nachází nevědomí kolektivní a na samém základě narazíme na psychoidní úroveň (tímto pojmem se však již nebudeme zabývat).

Jak ale mohou Jungova učení využít historikové? Psycholog E. Neumann, jeden z těch, kteří se Jungovými tezemi inspirovali, píše ve své Historii vědomí o významu archetypů pro mytologii.41 Série archetypů je podle něj hlavním konstituentem mytologie; ty stojí v organické relaci k sobě a jejich postupné následnictví determinuje růst vědomí. Individuální ego vědomí tak musí projít těmi samými archetypálními stadii, které determinovaly evoluci vědomí v životě lidstva. Podobně jako Jung odlišuje Neumann osobní faktory, patřící jednotlivým osobnostem, které nikdo jiný nesdílí – ty mohou být vědomé i nevědomé, a pak transpersonální, kolektivní, dané externími podmínkami společnosti, avšak jako interní strukturní elementy. Tyto faktory jsou nezávislé na osobních.

Vezměme si například archetyp zázraku, jak ho ve své knize popisuje Ira Progoff, který spolu s Jungem v letech 1952-1953 studoval ve Švýcarsku a který při jeho koncipování vycházel z Jungových rukopisů.42 Podle Progoffa, resp. podle Junga, se jedná o zvláštní kvalitu očekávání, kterou lidské bytosti intuitivně cítí – člověka to fascinuje, ve smyslu, že něco přesahuje jeho vědomí. Jde do jisté míry o hypnotický efekt, který nabuzuje vědomí velké psychické intenzity, oděné do hávu různých kulturních symbolismů nebo náboženství a mytologie. Zkušenosti archetypu zázraku se podle autorů dějí na nejzákladnější hladině psyché – hlubší než osobní, i když její účinky se projevují na úrovni transpersonální, jako čistá imaginace.

Možná je pro historika, zajímajícího se jen o vědomý materiál (našeho historika velmi pravděpodobně ani nenapadne, aby hledal něco víc), důležité pouhé uvědomění si toho, že za vědomě poznatelnou pamětí je ještě nevědomí. Možnost, jak do nevědomí může proniknout i historik, pak nabízí například již zmiňovaná M.-L. Franzová. Jestliže jsme schopni vidět naše vědomé chování objektivně skrze reakce vnějšího světa na jedné straně, a tím, jak se naše vědomí objevuje zrcadleno v nevědomí druhého, pak tedy můžeme vidět vědomé chování minulých dob, jak bylo

41 ERICH NEUMANN, The Origins and History of Consciousness, New York 1949.

42 IRA PROGOFF, Jung, Synchronicity & Human Experience, New York 1973.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 247 ]

zrcadleno v nevědomí těch dob. M.-L. Franzová má tudíž na mysli poznání nejen vědomého materiálu, ale i jeho odraz v nevědomí. Jak? Studiem historických snů, resp. snů historických osobností.43 Právě skrze sny se totiž vyjadřuje kolektivní nevědomí a jeho obsahy a „pokaždé, když se nám podaří porozumět snu a morálně přijmout jeho zprávu, začínáme vidět (světlo)“, nepochybuje M.-L. Franzová.44 Ač snad každý historik bude podnět M.-L. Franzové považovat za iluzorní, nevědecký či jinak pábitelský, není pochyb o tom, že sen v dřívějších společenstvích plnil sociální a politickou funkci – mnozí lídři, vůdcové kmenů, šamani vedli svůj lid přímo z nevědomí. Lidská přirozenost se navíc podle M.-L. Franzové nemění ve své hlubší strukturální bázi, setrvává v ní i po několik staletí. Právě skrze ně by bylo možné studovat některé hlubší typické reakce lidské psyché, a dosáhnout tak komplexnějšího obrazu situace v minulosti. Nevím, zda by bylo pro historika pokoušejícího se o takovýto komplexní obraz útěchou to, že na rozdíl od Freuda považoval Jung sen za to, co je, ne jen za pouhé kódy, které je třeba ještě následně dešifrovat.45 Každopádně zmiňme alespoň dva historiky, pracující s jungiánskou psychologií.

Nejdříve připomeňme Arnolda Toynbeeho, britského historika silně ovlivněného východoasijskou filozofií, především buddhismem, a jeho Studium historie, monumentální dílo o historii světa, které vycházelo v letech 1934-1961.46 Neexistuje žádná abstraktní věc zvaná Historie, dokazoval v něm A. Toynbee, která dává význam událostem v času. Fakt je to, co bylo zkonstruováno, a není důvod k tomu,

43 MARIE-LOUISE VON FRANZ, Dreams, Boston-London 1991. M.-L. von Franz analyzuje sny Sokrata, Themistokla, Hannibala, dále Moniky, matky sv. Augustina, matky sv. Bernarda z Clairvaux a matky sv. Dominika. Posledními analyzovanými sny jsou sny Descarta.

44 M.-L. VON FRANZ, Dreams, s. 7.

45 M. Halbwachs zkoumal své sny, jak píše v první kapitole svého průkopnického díla, čtyři roky, od ledna 1920, aby zjistil, zda obsahují kompletní scény z jeho minulosti. Výsledek byl podle něj jasně negativní – našel sice, přiznává, tu myšlenku, tu pocit, tam zase postoj či detail události včerejšího dne, které vstoupily do jeho snů, ale nikdy nerealizoval ve snu vzpomínku. Polemika s Freudovými tezemi je zde jasná. Podle Halbwachse, a na rozdíl od Freuda, nelze ve snu najít minulost. Je třeba rozlišit vzpomínku na osobu, kterou jsme viděli na určitém místě v daném okamžiku, říká Halbwachs, a obraz té osoby, takový, jaký mohla zkonstruovat imaginace, nebo takový, jaký je výsledkem vícenásledných vzpomínek té osoby – takový obraz se podle něj může objevit ve snu, aniž bychom mohli říci, že evokuje onu vlastní vzpomínku. Vysvětlení, proč se v našich snech nikdy neobjevují reálné a kompletní vzpomínky, je nasnadě – abychom si mohli vzpomenout, musíme být schopní zdůvodňovat a srovnávat a cítit se ve vztahu ke společnosti lidí, která může garantovat věrnost naší paměti. Tyto podmínky však nejsou splněny, když spíme, uzavírá Halbwachs. Srov. M. HALBWACHS, Les cadres sociaux de la mémoire, kapitola Le rêve et les images-souvenirs, s. 1-39.

46 ARNOLD TOYNBEE, A Study of History, London 1972 (zkrácené vydání).

[ 248 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

proč by měla být některá fakta objektivní a druhá konstrukcí lidské mysli. S touto tezí se dá jistě souhlasit a postmoderní historikové by se pod ní určitě s radostí podepsali. Kontroverznější by možná byl názor Toynbeeho na realitu – jde totiž o „nerozlišitelnou jednotu mystické zkušenosti“. Nemůžeme vědět, jestli je nebo není, protože nemůžeme být vědomí bez našeho mentálního obrazu reality nebo obrazu reality sebe sama, který se zrcadlí v lidské mysli – a je při tom rozčleňován na subjekt a objekt. To je první spoj v řetězci artikulací, které děláme, když myslíme, dodává A. Toynbee.

Vskutku, Jung stejně jako jeho následovníci (uveďme i u nás známé Jamese Hillmana a Josepha Campbella), mají tendenci považovat historické události za pouhou „reflexi věčné mytologické zkušenosti“.47 Navrhují přemístit „vnější historii do rámce mýtu jednotlivcovy psyché“, a přeměnit tak tradiční vztah mezi oběma, což by pak historikům podle nich umožnilo zabývat se smysluplným a ne jen faktografickým. Pochybuji však, že by historikové s lehkostí přijali takovýto názor, nemluvě o koncepci historie jako prostého překladu, převodu původního, mytického.

Ze mně známých historických prací uplatňuje v současnosti jungiánskou psychologii snad nejvíce Luisa Passerini. Ona sama vidí dvě východiska z jungiánského pohledu na historii, pro většinu historiků když už ne rovnou zavrženíhodného, tak přinejmenším nepochopitelného. Tím prvním východiskem je podle ní reinterpretace Jungovy teze: archetypy by pak byly viděny ne jako apriori funkce kolektivního nevědomí, nýbrž jako kulturní produkty, které si prorazily svou cestu dlouhým trváním.48 Druhou možnost, ke které se ona sama přiklání, pak představuje „znovuobjevení historie jako záznamu smysluplného“, čímž má na mysli pamatování si, v první řadě, historie jednotlivcovy duše. Luisa Passerini tak evidentně patří k těm historikům, kteří dávají velký prostor a velký význam jednotlivci samému – tak aby převážil nad kolektivním. Sama pak svůj psychologický přístup dokazuje nejlépe v monografii o generaci roku 1968. Nazvala ji generační autobiografií a ač ji začíná svým vlastním psychoanalytickým deníkem, kde nezatajuje ze svého života takřka žádné intimní podrobnosti, její příběh se pak prolíná s osudy lidí její generace, tedy těch, narozených za druhé světové války či těsně po ní, se kterými dělala interview ohledně jejich prožitků roku 1968. Právě ono prolínání vlastního osudu, tedy individuální autobiografie, s osudy jiných dává její monografii punc kolektivní autobiografie. Paměť je tak pro ni nejen

47 Z prací Jamese Hillmana, které byly přeloženy do češtiny, uveďme například Sny a podsvětí. Nový pohled na sny rozšiřující klasické teorie S. Freuda a C. G. Junga, Praha 1999; Joseph Campbell se proslavil knihou Tisíc tváří hrdiny. Archetyp hrdiny v proměnách věků, Praha 2000.

48 LUISA PASSERINI, Mythbiography in oral history, in: The Myths We Live By, (edd.) Raphael Samuel, Paul Thompson, London-New York 1990, s. 49-60.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 249 ]

racionálním vzpomínáním na minulé události, ale také rezervoárem nevědomých dojmů, potlačených emocí a přání a fantazií, a právě ty zachycuje ve svém deníku. Paměť nemá podle ní historik brát doslova, ale analyzovat její operace při formování identity.

Paměť totiž podporuje identitu. Jak? To ponechme dalšímu bádání. Každopádně můžeme její počiny považovat za velmi inovativní a hodné následování.49 Zůstaňme ještě chvíli u Jungova učení. Za velmi inspirativní pro historiky považuji též Jungův koncept synchronicity. Jde o alternativu ke kauzalitě, v historické vědě dosud převládajícímu paradigmatu, byť skepticismus vůči jednostrannému racionalismu sílí ve všech vědních oborech. Bezprostředním impulzem pro Jungův koncept synchronicity byly pravděpodobně ideje fyziků jako Bohra, Pauliho a Einsteina (je známo, že Einstein chodil k Jungovi na večeři a zajímal se o hinduistické učení, též o buddhistické myšlenky).50 Na základě ekvivalence mezi atomem jako základní jednotkou fyzického světa a psyché lidské bytosti pak Jung usoudil, že jestliže velké sumy energie mohou být uvolněny tím, že se prolomí základní jednotka atomu, pak ekvivalentní sumy energie by mohly být neseny kupředu, jestliže by hlubiny psyché byly otevřeny podobným způsobem. Jinými slovy – jde o to, že dvě rozdílné věci se mohou dít ve stejné době, ale nebýt spojeny příčinně. Žádná nemá vliv na druhou, ale přesto jsou spojeny smysluplně. Snad nejznámějším vyjádřením principu synchronicity je I’Ting. Jednou takovou událostí tak může být situace daného momentu v životě člověka, tou druhou pak akt házení mince a čtení vzorce v I’Tingu. Ač mezi těmito dvěma událostmi není žádné kauzální spojení, vysvětluje I. Progoff, má přesto čtení textu I’Tingu relevanci pro život člověka. K I’Tingu se tak podle Junga můžeme dostat jen nekauzálním principem interpretace. (Podobně se to má s Tao – jak to koneckonců výmluvně uvádí citát v úvodu této kapitolky.)

Sám pojem synchronicity pak Jung použil poprvé v roce 1930 u příležitosti pohřbu R. Wilhelma, sinologa a překladatele I’Tingu, a pracoval na něm přes dvacet

49 LUISA PASSERINI, Autobiography of a Generation, Hannover-London 1996. Její „deník“ zahrnuje nejen sny a jejich následnou analýzu u psychoanalytika, ale evokuje i intimní badatelský deník, tedy něco, co je naprosté většině historiků neznámé a co možná považují za bezúčelné. Po vedení takového deníku však volá například GUY THUILLIER, L’histoire entre le rêve et la raison. Introduction au métier de l’historien, Paris 1998. Takovýto deník nám pomůže odhalit, jak to probíhá, jaké psychologické mechanismy vstupují do hry, když historik dělá historii a píše ji, pochopit všechna jeho váhání, tápání a motivy. Co může být například více povzbuzující (a také více vypovídající o historikově hledání) než povzdech Luisy Passerini: „A já, co je vlastně mým tématem?,“ poté, co s ní dělal rozhovor mladý sebevědomý badatel, studující podobně jako ona rok 1968.

50 O podnětu ke konceptu synchronicity ze strany A. Einsteina, hostujícím v Zürichu v letech 19091910 a 1912-1913, se píše v C. G. JUNG, Synchronicity. An Acausual Connecting Principle, New York 1960, předmluva vydavatele.

[ 250 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

let ( Jung se pokoušel najít modus vivendi pro I’Ting). Ona psychická energie, která by měla být uvolněna, je však něco jiného než libidózní energie Freudova. Freudova idea byla, že energie přítomná v jedné formě může být konvertována do energie v jiné formě. Jung však soudil, že koncepce libida musí být rozšířena z Freudovy sexuální definice na širší koncepci psychické energie. Takto také podle Junga fungují archetypy – tedy podle vzorce příčina-následek. Archetypy jsou tak „mobily, kterými jsou všezahrnující vzorce života individualizovány ve zkušenosti, a synchronicita je vysvětlující princip, pomocí kterého může být význam průniků těchto zkušeností v čase rozpoznán a pochopen“.51 Koncept synchronicity byl jistě více zesměšňován, podezírán a popírán než přijímán, ale jako alternativa ke kauzálnímu vztahu událostí jistě stojí za zaznamenání.52 Přijmeme-li totiž tezi o existenci nevědomí, které nelze vědomě uchopit, musíme hledat též takové cesty, jež ho dovedou zachytit nepřímo.

Zkoumání nevědomí však není vlastní jen psychologům, resp. psychoanalytikům či analytickým psychologům. Představitelé klinické sociologie, sociologického směru, jehož počátky, alespoň ve Francii, je možné klást do druhé poloviny 80. let 20. století, vycházeli sice z Freudovy psychoanalýzy, snažili se však překonat úzké hranice jednoho oboru a spojit zkoumání nevědomí s vlivem sociálního prostředí.53 Už v roce 1984 si Vincent de Gaulejac, profesor na univerzitě Paris-VII, snad nejznámější a nejpopulárnější představitel klinické sociologie ve Francii, kladl za cíl „zachytit vztah mezi fungováním sociálního a jinou scénou, která organizuje fungování psychického nevědomí“.54 Podle Gaulejaca je však Freudova koncepce nedostatečná, neboť „já se rozprostírá vždy v sociálním“. Šlo mu tudíž o to překonat „psychoanalytický přístup, který redukuje minulost na první dětské vztahy“, šlo mu o to dokázat, že nejen dětství ovlivňuje příští historii člověka. Hlavním se tedy pro V. de Gaulejaca stalo hledání způsobu, jakým začlenit do vztahu mezi vědomým a nevědomým sociálně-historickou dimenzi. Stručně řečeno, cílem klinické sociologie bylo a je zjistit, jak je individuální historie sociálně determinována. I klinická sociologie se tak snaží

51 I. PROGOFF, Jung, Synchronicity & Human Experience, s. 144.

52 Za předchůdce synchronicity v západním myšlení je označován Leibniz, svou koncepcí člověka jako mikrokosmického vyjádření makrokosmu a učením o monádách. Princip synchronicity na další techniky (ne vždy okultní) velmi zdařile rozvíjela MARIE-LOUISE VON FRANZ, Věštění a synchronicita, Praha 2001.

53 VINCENT DE GAULEJAC, La Névrose de classe. Trajectoire sociale et conflits d´identité, Paris 19992.

Srov. též příspěvky klinických sociologů (například R. Sevigny, G. Houle) v Clinical Sociology, International Sociology, 12/1997, č. 2, Sage publications.

54 Citováno v VINCENT DE GAULEJAC, Approche socio-psychologique des histoires de vie, Education permanente 72-73/1984, s. 33-45.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 251 ]

svým způsobem prozkoumat kolektivní paměti a zabývat se vztahem mezi pamětí individuální a kolektivní, i když je takto přímo nenazývá.

Ač se ztotožníme s tím či oním názorem, v každém případě je však jasné, že zatím pořád nevíme, jak lidská paměť funguje, jak funguje a co představuje lidský mozek. Jisté je alespoň jedno – totiž že stará dogmata padají – a to nejen v historii.

Tak například Karim Nader, neurolog, přišel v roce 2003 s revizí více než sto let platného dogmatu o nových pamětech, které jsou zpočátku labilní a vůči poruše senzitivní – a které se teprve pak konsolidují a pevně zakotvují v mozku: natrvalo.55 V současnosti tak začíná převládat názor, že reaktivace konsolidované paměti ji může vrátit do labilního, senzitivního stavu, ve kterém může být modifikována, zesílena, změněna, nebo dokonce vymazána! Starý známý model krátkodobé paměti, která trvá od několika sekund po hodiny, a dlouhodobé paměti, trvající od dní po týdny, je tak nahrazován modelem jiným: rozlišuje se aktivní stav a neaktivní stav. Aktivní stav, podobně jako krátkodobá paměť, je labilní a senzitivní vůči poruchám, kdežto inaktivní stav, na rozdíl od dlouhodobé paměti, která je konzolidovaná, je inaktivní – a stejně necitlivý vůči změnám, přičemž jde o obousměrný proces od aktivního stavu k neaktivnímu a od neaktivního k aktivnímu.

Podobně D. L. Schacter vzpomíná, že ještě před dvaceti, resp. třiceti lety kognitivní psychologie srovnávala paměti s počítačovými soubory, které jsou uloženy ve skladu a vytaženy, kdy je třeba. Vůbec se tehdy nemyslelo, evokuje současnou situaci, na subjektivní zkušenost vzpomínání.56 Co z toho plyne pro historiky paměti? Třeba to, že Halbwachsův pojem paměti, jako ostatně i Norův, představující paměť jako nějakou entitu, která je živoucí, autentickou pamětí a která byla eventuelně pokroucena historiky a jejich metodami, je nutno brát s velkou rezervou. Paměti jsou i ve světle nových neurologických zjištění proměnlivé, nestálé, přirozeně konstruktivní, jsou to kreativní procesy, vytvářené vždy znovu a od počátku, nikoliv repliky či alba s fotografiemi.

Paměť a orální historie Vztah individuální a kolektivní paměti se stal snad nejdůležitějším pro orální historiky.

Nebudeme se zde zabývat genezí orální historie, tím, kdy a kde vznikla.57 Připomeň-

55 KARIM NADER, Memory traces unbound, Trends in Neurosciences 26/2003, č. 2, s. 65-72.

56 DANIEL L. SCHACTER, Searching for memory. The Brain, the Mind, and the Past, New York 1996.

57 Odkažme na práce MIROSLAVA VAŇKA, Metoda orální historie ve výzkumu soudobých dějin, Praha 2004. Nejnověji pak například PAVEL MÜCKE, Krok za krokem. Orální historie, věda a společnost, Naše společnost 4/2006, č. 1, s. 25-31.

[ 252 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

me jen, že její cíl je spojen s jevem, který M. Foucault pojmenoval „contre-mémoire“, tedy s pamětí, jež se liší od dominantního diskurzu či stojí vůči němu v protikladu.

Byli to právě orální historikové, ať již vzpomínaná Memory Group v Birminghamu či její předchůdci v USA, kteří chtěli dát hlas těm, co dosud mlčeli, tj. vrátit historii zpět lidu.58 Jako metodu si zvolili životní příběhy (life stories, récits de vie),59 ať už se jednalo o životní příběhy lidu neznajícího psané slovo, zapomenutých kmenů, příběhy indiánů, Afroameričanů, žen, dělníků a vůbec sociálních skupin, jejichž psaná historie chyběla. Tito historikové se soustředili především na každodenní život a materiální kulturu, opět v protikladu k oficiální, většinou politické a vojenské historii.

Orální historie nebyla a není v akademickém prostředí přijímána bez výhrad. Stále panuje mýtus psaného pramene, považující jiné druhy svědectví za podezřelé a neadekvátní, což souvisí s již výše uvedeným rozlišováním mezi pamětí a historií. Paměť, tak jak ji představil Halbwachs či Nora, proměnlivá a nejasná, jistě neobstojí ve srovnání se vždy spolehlivou a objektivní historií, namítl by nejspíše náš historik.

Nespolehlivým historickým pramenem tudíž musí zákonitě být i ústní svědectví, založená na paměti, na vzpomínání. V orální historii, alespoň v současnosti, však nejde o to vytvořit nějakou druhou alternativu oficiální historie, stejně platnou a stejně obecnou. Již W. I. Thomas, předchůdce soudobých orálních historiků, zformuloval ve 20. letech 20. století pro mě dosud nejdůležitější tezi orální historie: „Jestliže lidé považují jisté situace za reálné, pak jsou tyto reálné ve svých důsledcích.“60 Naznačil tak, že orální historie je vlastně mocným nástrojem pro odhalení podstaty procesu paměti, že v ní jde o to zjistit, jak lidé dávají smysl své minulosti, jak spojují individuální zkušenosti se svým sociálním kontextem, jak se minulost stává částí přítomnosti, jakým způsobem lidé používají interpretaci svých životů a světů kolem nich.

Podobně již klasická studie A. Portelliho Co dělá orální historii jinou? z roku 1991 objasňuje, že „orální historie nám říká více o významu než o událostech“.61 To, co je

58 Editorka této první z řady monografií věnovaných orální historii a životním příběhům v úvodu připomíná, že to bylo naivní přání, tedy ona tehdejší touha orálních historiků nechat mluvit ty, kteří v historii dosud mlčeli. Podle ní není třeba bojovat proti tichu jako spíše proti pokroucení paměti – LUISA PASSSERINI (ed.), Memory and Totalitarianism, International Yearbook of Oral History and Life Stories 1/1992.

59 Kromě mnoha časopisů věnovaných oral history, občas velmi chatrné úrovně, lze za velmi solidní platformu orálních historiků považovat zmiňovaný International YearBook of Oral History and Life Stories.

60 Citováno v W. I. THOMAS, F. ZNANIECKI, Le Paysan polonais en Europe et en Amérique. Récit de vie d’un migrant. Une sociologie pragmatique, Paris 19982.

61 ALESSANDRO PORTELLI, What makes oral history different?, in: Týž, The Death of Luigi Trastulli and Other Stories. Form and Meaning in Oral History, New York 1991, s. 45-58.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 253 ]

v ní cenné, je právě tolik diskutabilní subjektivita mluvčího. Jak připomíná Portelli, „orální prameny nám řeknou nejen, co lidé dělali, ale i co chtěli, co mysleli, že dělali a co teď myslí, že dělali“. V návaznosti na W. Thomase tak můžeme konstatovat, že i chybná tvrzení mohou být psychologicky pravdivá a tato pravda může být stejně tak důležitá jako fakticky hodnověrné dokumenty.62 Pro nás je důležité to, že podobně jako paměťová studia nepovažuje orální historie paměť za pasivní depozitum faktů, nechápe ji ani jako vlastnost, ani jako majetek, ale uznává, že jde o proces, o aktivní vytváření významů. A tyto významy jsou vytvářeny v sociálním a politickém kontextu, paměť není jen osamocený jev.63 Můžeme také souhlasit s tím, že dokumenty orální historie jsou spíše artefakty doby jejich vzniku, ne doby, o které je řeč, jak vyplývá z výše uvedeného. Jako pěkný důkaz nám může posloužit zjištění ruských orálních historiků: jak pro lidi ve Vladimiru, kde se až do roku 1984 nacházelo jedno z největších politických vězení v Sovětském svazu, bylo velmi těžké dát smysl vlastním vzpomínkám bez přijatého všeobecného veřejného příběhu, ke kterému by se mohli vztáhnout. V roce 1988, když přijel výzkumný tým do Vladimiru podruhé, totiž již žádný oficiálně přijatý názor neexistoval, zkolaboval. Minulost byla sadou trosek a nikdo nemohl rozumět celku.64 Jistě nás napadá, že v tomto příběhu svou roli sehrály Halbwachsovy sociální rámce – vzpomínání se nemůže dít izolovaně, bez sociálního kontextu. Vidíme tak, že jak pro paměťová studia, tak pro orální historii je pojem kolektivní paměti stejně důležitý. Můžeme tedy souhlasit s A. Greenovou, která konstatuje, že v současnosti obě tato studia konvertují, jsou zaměnitelná.65 Podobně jako se historikové paměti soustředili na kolektivní paměť, orální historikové se zajímají o způsoby, jakým se individuální vzpomínky přizpůsobují (často nevědomě) kulturním skriptům nebo mentálním šablonám. Podobně se orální historikové též přiklánějí k tomu, že není individuálních pamětí, podobně se i v těchto studiích pozornost obrátila od individuálního k sociálnímu a kulturnímu kontextu, v němž se vzpomínání odehrává.

Tato fúze je natolik patrná, že se objevily znepokojující otázky, jestli nejsou podko-

62 Tak je pravdivost orální historie deklarována také v ROBERT PERKS, ALISTAIR THOMSON, The Oral History Reader, London-New York 1998.

63 Srov. ALESSANDRO PORTELLI, What makes oral history different?, s. 52.

64 DARIA KHUBOVA, ANDREI IVANKIEV, TONIA SHAROVA, After Glasnost. Oral History in the Soviet Union, in: Memory and Totalitarianism, International Yearbook of Oral History and Life Stories, (ed.) Luisa Passserini, Oxford 1992, s. 89-101.

65 ANNA GREEN, Individual Remembering and „collective memory“: Theoretical presuppositions and contemporary debates, Oral history 2/2004, s. 35-44.

[ 254 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

pávány přímo základy, na kterých byla orální historie v 70. letech v západní historiografii postavena, totiž na významu vzpomínek jednotlivců a existenci nějakého vědomého self, které je schopno reflektovat žité zkušenosti. Pro orální historiky je však v současnosti individuální vzpomínání čím dál méně důležité, zatímco význam sociálního a kulturního kontextu roste.

Podle A. Greenové se v současné orální historii rýsují tři směry. Tím prvním je kulturní historie, jejímž cílem je prozkoumat, jak dalece se orální narativa shodují s preexistujícím kulturním rámcem, například rekonstrukce života žen za války, kdy je pozornost věnována tomu, jak životní příběhy žen odpovídají veřejně dostupným reprezentacím a diskurzům o životě žen v té době.66 Druhý směr A. Greenová označuje jako sociální – ten se podle ní zaměřuje na kontexty, ve kterých se vzpomínání odehrává, a na sdílené psychologické imperativy, jež zdůrazňují konstrukci příběhů o minulosti.67 Třetí směr je pak psychologický, kdy jde o vzpomínání na traumatické nebo bolestné zkušenosti a kdy jde o to sestavit koherentní minulost, s níž může člověk žít a která mu dává smysl koherentní identity. Všechny tyto směry se však věnují spíše kulturnímu dominantnímu skriptu či nevědomým psychickým šablonám než individuálnímu vzpomínání.

Jak a co se odehrává při procesu vzpomínání, to je zatím, stejně jako fungování našeho mozku, ne zcela poznáno. Neurologové a kognitivní psychologové dospěli k rozlišení paměti explicitní a implicitní – ta druhá je pamětí něčeho, na co si člověk vlastně vůbec nevzpomíná, jejíž aktivace se děje nezávisle na vědomé paměti (například člověku se vybaví slovo, jehož první tři písmena viděl krátce předtím, ale už si nevzpomíná, že je vůbec viděl).68 Kognitivní psychologie se stala také východiskem pro studii Williama Hirsta a Davida Maniera, kteří sice deklarují shodu badatelů v názoru, že kolektivní paměti spočívají přinejmenším částečně na individuálních pamětích, což je poněkud paradoxní vůči již uvedeným konstatováním o vztahu individuální a kolektivní paměti, je však možné s nimi souhlasit v tom, že velkou pozornost je nutno tak jako tak věnovat psychologii jednotlivce.69 Ve své stu-

66 Příkladem takového pojetí může být studie ELENY CABEZALI, Myth as suppression. Motherhood and the historical consciousness of the women of Madrid, 1936-1939, in: The Myths We Live By, (edd.)

Raphael Samuel, Paul Thompson, London-New York 1990.

67 A. Greenová uvádí jako příklad monografii ALISTAIR THOMSON Anzac Memories, kde se autorka snaží ukázat, jak je individuální subjektivita dojednávána a domlouvána ve vztahu k legendě.

68 D. L. SCHACTER, Searching for memory.

69 WILLIAM HIRST, DAVID MANIER, The Diverse Forms of Collective Memory, in: Kontexte und Kulturen des Erinnerns. Maurice Halbwachs und das Paradigma des kollektiven Gedächtnisses, (ed.) Gerald Echterhoff-Saat, Konstanz 2002, s. 37-58.

PAVEL HIML RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ

STUDIE A ESEJE

[ 255 ]

dii autoři rozebírají několik druhů paměti, jak je rozlišili kognitivní psychologové: v první řadě procedurální (vědět jak) a deklarativní (vědět co) paměti, ty posledně jmenované se pak ještě dělí na epizodické a sémantické. Pro nás je zajímavá kolektivní epizodická paměť (například skupina viděla společně fotbalový zápas a sdílí obsah této paměti, tzn. časové a prostorové detaily) a pak kolektivní sémantická paměť, která může být živoucí (lived) nebo vzdálená (distant). Při živoucí kolektivní sémantické paměti se jedná například o vzpomínání lidí na vietnamskou válku, uvádějí autoři – ti lidé sice u toho nebyli, ale znají ty, kteří se jí účastnili, slyšeli a četli o ní tolik, že s ní mají takřka živoucí kontakt. Vzdálená kolektivní sémantická paměť je pak taková, kdy je živoucí kontakt již nenávratně ztracen – například při vzpomínání na stoletou válku. Nelze samozřejmě zaměňovat živoucí a vzdálené paměti se zvyky, tradicemi a rituály – ty podle autorů patří do procedurální paměti.

Ta je ale schopna udržet se déle než paměť deklarativní. Nikdo totiž nezapomene, jak se jezdí na kole, zatímco obsah přednášky je zapomenutelný velmi snadno. My si z tohoto rychlého přehledu uložíme do paměti (nejdříve do naší individuální epizodické, a potom – což by bylo mým přáním – do individuální sémantické, tzn. takové, kdy bychom o dané skutečnosti věděli, avšak už si nevzpomínali, kde jsme se o ní dozvěděli), že generační paměť vzniká právě tím, jak jsou epizodické paměti překládány do pamětí sémantických, a že pro vzdálené sémantické paměti je nutný sociální aparát, který tuto paměť zachová, který nedopustí, aby zanikla.70 Možná právě tuto paměť měl na mysli Halbwachs svou kolektivní pamětí.

Nechť je tento hrubý nástin o možnostech i peripetiích paměťových studií uzavřen alespoň jedním konstatováním, ve kterém panuje všeobecná shoda – totiž, že způsob, jakým vzpomínáme na danou událost, závisí na našem účelu v momentě, kdy vzpomínáme. Jinými slovy – jde především o to, kdo chce od koho, aby si pamatoval co a proč.

70 Srov. též GERALD ECHTERHOFF, WILLIAM HIRST, Remembering in a Social Context.

A Conversational View of the Study of Memory, in: Kontexte und Kulturen des Erinnerns. Maurice Halbwachs und das Paradigma des kollektiven Gedächtnisses, (ed.) Gerald Echterhoff-Saat, s. 75101, kde autoři připomínají, že vzpomínání je sice založeno na kognitivních mechanismech, ale zároveň je též poznamenáno sociálními a komunikativními faktory. Paměti se tak podle nich vynořují z konverzace, stejně jako je dopad míčku při tenisu ovlivněn dynamikou tenisové hry.

[ 256 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

POZNÁNÍ – PAMĚŤ – IDENTITA A NĚKOLIK OBECNĚJŠÍCH ÚVAH1 Miloš Havelka

Knowledge – Memory – Identity and Several More General Considerations Against the background of a recent discussion on the creation of an institute of ‘national memory’, this text analyses the broader issue of ‘memory’ and the politics of memory from sociological standpoints. It starts off with a general analysis of the relationships between memory, sources and historical knowledge, calls attention to the anthropological and cultural bases of the construction of memory and its ‘colonising’ and ‘isolating’ functions. It notes that deficits in the contents of individual memory and their contrafactual potential make it possible not only to legitimise political interests in various ways, but to view and evaluate analytical historical research in different ways as well. Under the heading ‘The Utraquism of Memory’, he then refers to the mutual conditionality of historical memory and ‘social forgetting’. The author elucidates the sociocultural foundations of their mutuality by means of concepts used in Jeffrey C. Alexander’s sociology of cultural traumas. In this connection, he then shows the relevance of memory both for the creation of a historical consciousness and the construction of a collective identity as well as a concrete form of solidarity.

Miloš Havelka (1944) působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, Milos.Havelka@fhs.cuni.cz

Musíme však konstatovat, že schopnost vzpomínání – jakkoli se to může zdát sporné – je tím, co dělá člověka člověkem. Bez schopnosti vzpomínat by nemohlo vyrůst žádné „já“ a nebylo by možné komunikovat s druhými jako individuálními osobami. I když takovými

1 Jedná se o upravený a rozšířený text diskusního příspěvku k referátu Françoise Mayerové Paměť na Východě: L´imposible disidentská paměť, přednesený na symposiu CEFRES Paměť na Východě a na Západě (Praha, 1. listopadu 2006).

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 257 ]

nejsou vždy, přesto musíme naše vzpomínky považovat za pravdivé, poněvadž jsou látkou, z níž jsou vytvořeny zkušenosti, vztahy a především obraz vlastní identity. Jen nepatrná část našich vzpomínek je vyjádřitelná v jazyce a tvoří páteř nevyslovované biografie. Větší část našich vzpomínek v nás dřímá a čeká na to, až bude vnějším podnětem probuzena.

Aleida Assmanová2 Quod non est in actis, non est in mundo – co není obsaženo v aktech, neexistuje – tak zněla jedna z maxim středověké juristické moudrosti, již rankovské a porankovské dějepisectví v Německu (a také ve střední Evropě) učinilo na dlouhou dobu rozhodujícím principem přístupu k historickému světu a která je v časti české historiografie dodnes považována za posvátnou krávu.

Hodnota archivních akt jako jediného východiska a bezprostředního zdroje významů se postupně problematizovala (a relativizovala) s upřesňováním otázek a prohlubováním tázání, které vedly ke zjištění, že: a) v historickém (i sociálně vědním) poznání existují badatelské výkony, které jsou přinejmenším stejně důležité jako nalezení pramenů a jejich převyprávění (případně jako vytvoření datových souborů a jejich uspořádání), jakkoli tyto výkony mnohdy nelze z akt, resp. z dat, bezprostředně vyvodit: zde nemám ani tak na mysli vyrovnání se s rozpory třeba v politických událostech samých, pro které je třeba nelézt výklad (ať už jsou tyto rozpory výsledkem nahodilostí průběhu událostí anebo původní snahy je přikrašlovat, nebo dokonce z nějakého důvodu zastírat či zlehčovat), anebo ať se jedná o omyly zprostředkovatelů, které badatel cítí, ale k nimž mu chybí doklady. Jako mnohem důležitější se totiž v této souvislosti zdají některé obecnější procesy, zjistitelné většinou až ad hoc, působící takříkajíc nad událostmi nebo jako jejich folie, jako obecnější trend apod. a které jsou intelektuálně dosažitelné pouze ideálně typicky nebo hermeneuticky.

Jako příklad toho prvního, totiž absence či nedostatečností dokladů je možné uvést známé a opakované úvahy o tom, co se dělo v pokoji Jana Masaryka bezprostředně před jeho údajnou vraždou, resp. sebevraždou; zde se historické poznání a kritika pramenů ještě více než jindy podobá detektivní práci, analyzující stopy a hledající, často i spekulativně, jejich spojitosti. Příkladem toho druhého, které se odkrývá až ad hoc a většinou jen v komparaci, jsou výkladové konstrukce jako třeba pojem „modernizace“ (používaný také pro výklad procesů ekonomického růstu),

2 ALEIDA ASSMAN, Wie wahr sind unsere Erinnerungen?, in: Das soziale Gedächtnis, Geschichte, Erinnerung, Tradierung, (ed.) Harald Welzer, Hamburg 2001, s. 104.

[ 258 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

a s ní spojené mobility statků, mobility osob a mobility informací, demokratizace společnosti, emancipace skupin, tříd či etnik apod. v předminulém a minulém století, ale který byl pro tento interpretační účel systematicky rozpracován relativně pozdě, vlastně až v 60. letech 20. století. Podobnou dodatečnost (a tudíž i bezprostřední nezávislost na paměti) vykazuje většina dnešních historiografických a sociálněvědních pojmů jako „sekularizace“, „kapitalismus“, „občanská společnost“, „nacionalismus“ apod. Jejich zavedení je otázkou teoreticko-metodologického řešení vztahu zkušenosti a pojmu, empirie a teorie, historického a logického, což je rovina, která pamětníkům většinou (a vlastně docela přirozeně) uniká.

V prvním případě („pokoj Jana Masaryka“) se pak pracuje s hypotézami, které nelze jednoznačně ani verifikovat, ani falzifikovat; jejich platnost se posuzuje pouze s ohledem na schopnost spojovat disparátní a nejistá fakta do (hypotetického) celku, který musí nabídnout dostatečné a přesvědčivé objasnění události; jde tedy o vypovídací a interpretační sílu takového vnitřního propojení disparátních dat, které nedostatečným informacím a neplným pramenům, jež o události a jejím průběhu máme, dává pokud možná jednoznačný smysl;3 v druhém případě („modernizace“, „sekularizace“ apod.) se jedná o badatelské konstrukce, resp. „ideální typy“, o hledání původu a výkladu průběhu přítomných problémů či trendů, o vytváření řad individuální kauzality událostí apod. Nic z toho není v pramenech, aktech či paměti účastníků přímo a bezprostředně obsaženo, ale přesto se jeví jako nutné a žádoucí, chceme-li nalézt souvislosti, naznačovat jejich směr či obecnější povahu průběhu událostí nebo i jejich vnitřní nutnost.4 b) Situace duchověd se přinejmenším ještě jednou výrazně zkomplikovala po postmoderním rozpadu unitarizujících velkovyprávění emancipace a pokroku.5

3 Jedná se o proceduru, jejíž důležitost postřehl už Max Weber, když ve své sociologii jednání zdůrazňoval, že: lidským jednáním (a to jak účelným, tak na první pohled neúčelným, a dokonce i jednáním, která vznikají jen jako pouhá podvědomá nebo nevědomá reakce, případně z afektu) můžeme rozumět jen proto a jen tehdy, když jsme schopni „nalézt“ jejich smysl, ať už je v nich explicitně přítomen, naznačen či ho musíme rekonstruovat. Pokud smysl chybí, a my přesto chceme rozumět, musíme podle Webera smysl předpokládat, nebo dokonce zkonstruovat – srov. MAX WEBER, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1920, s. 1-7.

4 Jako zvláštní třídu historických a sociálně vědních poznatků je pak možno označovat ty, které vyrůstají ze „sekundární reflexe“ pramenných prací. Ve své argumentaci i výsledcích podobné reflexe – možná by se dalo hovořit také o „nepramenném historickém, resp. sociálně vědním poznání – nejsou méně objektivní a méně transparentní, než jaké bylo jejich zpracování primární (dokonce je tam možno vysledovat vztah přímé úměry), o které se musí nutně opírat. Jsou však odlišné posunutým zájmem, silnou vstupní hypotézou a výkladově rozšířeným, většinou komparativním tázáním. Tento typ poznatků bývá přítomen v obou shora jmenovaných poznávacích perspektivách.

5 Jedná se o dlouhodobější proces, symbolicky zahájený knihou FRANÇOISE LYOTARDA, Postmoderní podmínka, Praha 1996 (původní francouzské vydání pochází z roku 1979), o „údělu postmo-

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 259 ]

Důsledkem byl obrat od politického a strukturního dějepisectví k mikrohistorii, k historické antropologii a ke kulturním dějinám. S tím se spojila zřetelná pluralizace přístupů, hodnot i výzkumných perspektiv. To vše pak doprovázelo vynořování, případně nové akcentování starších, badatelsky údajně „měkčích“ výkladových konceptů jako „identita“, „každodennost“, „mentalita“, „multikulturalita“, „generace“, „rodinné dějiny“, „smysl událostí“ a jejich „směr“ apod., které nedávno předtím platily ve sféře historického a politologického poznání spíše za nedostatečně transparentní, nebo dokonce jako málo validní, tzn. málo spolehlivé. Začaly se oceňovat pro jejich schopnost třídit látku, organizovat její vztahy a co do významu centralizovat nejrůznější disparátní, předtím méně nebo slaběji tematizované skutečnosti a zkušenosti. A spolu s tím došlo také k znovuoživení historického a sociologického zájmu o fenomén kolektivní a individuální paměti jako nejen nejširšího východiska historického poznání (či předmětu historické sociologie vědění), ale také jako jednoho z důvodů plurality interpretačních možností. To se jak známo projevuje například ve skutečnosti, že Češi si tytéž události „pamatují“ jinak než sudetští Němci, katolíci jinak než protestanti, Slováci jinak než Maďaři a Poláci jinak než Rusové apod. 6 *** Následující obecnější úvahy o kognitivní hodnotě paměti a jejích zvláštních modech bych chtěl začít citátem z širšího prostoru středoevropského: „Tušil jsem, že si můj otec dlouho a marně lámal hlavu tím, že nejposvátnější věci jsou nakonec ty, na které si nepamatujeme,“ říká na první straně svého známého románu Harmonia Cælestis maďarský spisovatel Péter Esterhazy.7 Víceznačné tvrzení nás chce upomenout na fakta, hodnoty, prožitky a události, na které nelze vzpomínat, protože jsme v nich takříkajíc zakotveni, i když nejsme jejich původci; jsou jakoby přiro-

derny“, na jehož průběhu příliš mnoho nezměnily pokusy o znovuoživování historicko-politických metanarací třeba v tezi o „konci dějin“ Francise Fukuyamy, případně o „konfliktu civilizací“ Samuela Huntingtona, vydané na počátku 90. let.

6 To není pouze dokladem fatální otevřenosti dějin a nejednoznačnosti historiografického poznání, a to nejen ve smyslu výkladovém (směrem do budoucnosti i do minulosti) s jeho podmíněním nejrůznějšími zájmy, ale také s ohledem na sociální základy tohoto poznání. Žádná jiná věda totiž není tolik odkázána na laiky (a na formy udržování paměti a její konfrontování s věděním) jako dějepisectví; je ale na laiky zároveň vázána i v tom, že právě laici pro pozdější bádání generují o své době prameny (policejní protokoly a soudní dokumenty, lékařská dobrozdání, úřední zprávy, ale také dopisy, memoáry a články), a konec konců je na ně vázána i v tom, že laici jsou nakonec důležitými konzumenty výsledků.

[ 260 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

zené a tvoří bytostnou složku naší existence. Svým zvláštním (nadindividuálním a zakládajícím) způsobem jsou jakoby neustále přítomné a nepotřebují být, a ani nemohou být proto pamětí zpřítomňovány, protože nejsou plodem našeho bezprostředního prožívání světa, aniž jsou plodem reflexe, ale výsledkem naší výchovy, komunikace, sociální příslušnosti apod., nebo dokonce zvláštními antropologickými konstantami, v každém případě ale také filtrem paměti. Generační iluze i generační předsudky, které rostou ze společného horizontu generační zkušenosti, tzn. ze společné skupinově vytvářené paměti na události, které se v jednotlivých demografických kohortách odlišně vyhodnocují a stabilizují, zde mohou sloužit jako doklad údajné samozřejmosti určitých přesvědčení i iluzí, ideologických předsudků i politických stereotypů individuí a skupin.

Esterházyho slova jsou však zároveň – tak se mi alespoň zdá – obrácena proti jedné současné podobě Baconovy idola specus („předsudku jeskyně“, čímž se kdysi označovala jedna třída omylů poznání, majících svůj původ v individuálním založení, ve výchově, postojích a konkrétnosti situací jednotlivého individua). Tato „idola“ nás v dominujícím „diskurzu paměti“ může totiž svádět k tomu, abychom zapomínali na zapomínání. Ale právě zapomínání je přece tím nejvlastnější existenčním prostředím, ba přímo živlem, ve kterém se paměť udržuje, a je také nutným předpokladem její sociální produktivity. Nejedná se tedy ani tak o změny paměti v přirozených (psychologicky a neurologicky vysvětlitelných) procesech zapomínání, ale spíše o účelové (a většinou i manipulované) zapomínání na události, hodnoty a instituce, zejména pak na ty, které jsou nekompatibilní s legitimizačními, sebeidentifikačními a reprezentačními potřebami etnik, politických systémů, sociálních skupin, rodinných tradic apod.8 V dalším výkladu budeme v tomto smyslu „změny paměti“ a koncept „zapomínání“ od sebe odlišovat a na paměť nahlížet jako na něco strukturovaného kulturními a politickými významy i sociálními institucemi přítomnosti (ať už formalizovanými nebo neformálními), jež vzpomínky jednotlivců v pozitivním i negativním smyslu formují a to, co se nehodí, vytlačují do zapomnění. Z tohoto hlediska nejsou obsahy paměti záležitostí minulosti, ale především přítomnosti, dokonce její permanentní povahy, a tento prezentismus paměti – jako většina prezentismů – je spíše než historiografii přístupný sociologii vědění a kritice ideologií. Jak zdůraznil v souvislosti se sférou kulturní paměti německý

7 PÉTER ESTERHÁZY, Harmonia Cælestis, Berlin 2003, s. 7.

8 K tomu srov. například německé diskuse kolem knihy HARALD WELZER, SABINE MOLLER, KAROLINE TSCHUGNALL, Opa war kein Nazi, Nationalsozialismus und Holocaust im Familiegedächtnis, Frankfurt am Main 2002.

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 261 ]

egyptolog Jan Assmann: „Minulost jako taková vzniká teprve tím, že se k ní lidé vztahují,“ 9 a dodejme: v procesech historické paměti.

Tak je zároveň nabídnuto řešení poměrně principiálního problému: máme podobně jako Maurice Halbwachs v Durkheimově duchu chápat paměť jako pojem kolektivního vědomí a ztotožňovat ji se skupinovou pamětí (či pamětí národa), anebo – právě jako Jan Assmann – věřit, že kolektivy jako národ, společnost, třída, strana, církev apod. žádnou paměť nemají a vlastně ani mít nemohou. Anebo máme naopak zdůrazňovat, že tyto jednotlivé kolektivity způsoby své organizace, svými potřebami, zájmy, institucemi apod. formují, integrují a – často manipulativně – určují paměť svých příslušníků (Zde jen připomeňme silný obraz permanentního přepisování dějin „ministerstvem pravdy“ v Orwellově románu 1984, retušování fotografií z ruské revoluce s postavou Lva Davidoviče Trockého, anebo pověstnou Clementisovu beranici na Gottwaldově hlavě v Únoru 48 na balkoně Kinského paláce.) Jan Assmann hovoří v této souvislosti o intersubjektivně sdílených „rámcích“ vzpomínání, které rozhodují o organizování paměti, ale i o tom, co se bude „podržovat“ a co „upadne v zapomnění“, tzn. jinými slovy o tom, co se má rekonstruovat jako minulost a co může, nebo dokonce musí z minulosti vymizet. S tím pak souvisí rozhodování, co bude události historie „reprezentovat“10 a co se stane objektem společného vzpomínání či oslav.

Z tohoto hlediska můžeme proto hovořit o politice paměti,11 resp. o různých politikách paměti: o jejím vědomém a záměrném konstruování, retušování i „nafukování“. Manipulativní síla a sociálně integrativní potenciál politiky paměti totiž rostou ze vzájemnosti a komplementárnosti paměti a zapomínání. A s tím pak také souvisí možnost různých, ať už spontánně nebo záměrně vytvářených, nicméně dlouhodoběji účinkujících kultur paměti,12 ať už vzpomínku na určité události pomáhají stimulovat, vytlačovat anebo se s ní (mravně, právně, politicky apod.) vyrovnávají, to znamená možnost udržování třeba i toho, co není příliš lichotivé, ať už jako varování, jako prostředek smíření nebo jak argument. Podoby antisemitismu

9 JAN ASSMANN, Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001, s. 33.

10 K problému historických reprezentací například LENKA ŘEZNÍKOVÁ, Moderna & historismus. Historické reprezentace v proměnách literatury na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Praha 2004.

11 K různým možnostem politiky paměti srov. například EDGAR WOLFRUM, Geschichte als Wafe.

Vom Kaiserreich bis zum Wiedervereinigung, Götingen 2001; HEINRICH AUGUST WINKLER, Griff nach der Deutungsmacht. Zur Geschichte der Geschichtspolitik in Deutschland, Göttingen 2004.

12 CHRISTOPH CORNELIEBEN, LUTZ KLINKHAMMR, WOLFGANG SCHWENTKER, Erinnerungskulturen. Deutschland, Italien und Japan seit 1945, Frankturt am Main 2003.

[ 262 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

na Slovensku v době druhé světové války, idealita politického systému první Československé republiky, předválečné a okupační chování sudetských Němců na jedné straně a způsob jejich odsunu po válce na straně druhé zde mohou sloužit jako několik málo příkladů, jak politika s pamětí dodnes utváří kulturu paměti a jejím prostřednictvím nepochybě i kulturu politickou.

V procesu konstruování paměti můžeme navzájem odlišit několik rovin možné analýzy: v první řadě jde o její antropologický základ, totiž o samotnou symbolickou pregnanci našeho smyslového vztahování ke skutečnosti, již kdysi Ernest Cassirer ve Filosofii symbolických forem ukazoval jako nejzákladnější předpoklad symbolického formování předmětů a událostí v našem vnímání.13 Skutečnost, že souvislosti, do nichž vnímané situace a události uvádíme, a smysl, který jim dáváme, jsou věcí naší vlastní situace, nebo dokonce kultury, k níž patříme, a nikoli výrazem jejich objektivního stavu, v němž jsme je „přistihli“, je zde stejně důležitý jako to, že každé takového zvýznamňování a „osmyslování“ našeho vnímání už od počátku předpokládá určité vytěsňování, a tím také zapomínání.

Další rovinu problémů vytváří fakt, že se ve svém jednání a hodnocení většinou neorientujeme podle skutečnosti samé a na jejím základě, nýbrž podle našich představ o skutečnosti. Tyto představy jsou ale kulturně a sociálně zprostředkovány (zde jde o jakousi sociologickou nadstavbu k oné shora naznačené Cassirerově „antropologické konstantě“). Naprostou většinu informací totiž získáváme ze se-

13 Cassirerova koncepce symbolického formování usilovala zprostředkovat porozumění nejzákladnějším, většinou spontánním a v zásadě předpojmovým orientacím lidí v nekonečném bohatství jevů, umožnit prvotní popisy těchto orientací i způsobů jejich svébytného kulturního zvládání; z nich pak podle Cassirera vyrůstají velmi komplikované kulturní útvary jako náboženství a jazyk, a také věda, stát, umění, metafyzika a technika. Jádrem konceptu symbolického formování se Cassirerovi stala tzv. symbolická pregnance (její model byl odvozen z tzv. tvarové psychologie), fakt, který podle Cassirera – v poněkud jiném smyslu, než bylo původní Kantovo pojetí apriorních podmínek našeho poznání skutečnosti – poukazuje na to, že naše vnímání světa je vždy už předem nějak organizováno a strukturováno, a dále že každý smyslový prožitek se může stát prožitkem smyslu, že každý smyslový vjem v sobě může současně obsahovat nějaký určitý nenázorný smysl – srov. ERNST CASSIRER, Philosophie der symbolischen Formen, díl 3: Phänomenologie der Erkenntnis, Berlin 1929, s. 235 – například vjem osamělého stromu v krajině může být provázen pocitem velebnosti přírody, určitá událost může zdánlivě ztělesňovat „osud národa“ apod., a mohou se tedy stát (ale také nemusí) symbolem. Právě proto se podle Cassirera symbolickou formou, která z potenciálu určitého smyslu vytváří zvláštní kulturní systém, může stát jakýkoli předmět, a to i abstraktní, jako třeba technika nebo stát. Kulturní stabilizaci, zvláštní propojenosti smyslového (předmětného) se smyslem (tzn. něčím duchovním) má pak podle Cassirera zachytit právě procedura symbolického formování, jejímž výsledkem je symbolická forma, tzn. ona „energie ducha, která váže určitý duchovní význam na nějaký konkrétní smyslový znak a která tomuto znaku vnitřně odpovídá“ – ERNST CASSIRER, Wesen und Wikrkung des Symbolbegriffs, Darmstadt 1959, s. 175.

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 263 ]

kundárních pramenů, z učebnic, médií a rozhovorů, z vyprávění apod., které už samy jsou politicky a kulturně formovány. Vytváří zvláštní kontext, do kterého spíše dosazujeme, než abychom ho projasňovali. (Uvědomění tohoto faktu je nepochybně jednou z hnacích sil různých druhů „dekonstrukcí“ a „kritik ideologií“.) Většinou totiž ani nemáme žádnou možnost přezkoušet, do jaké míry je tento kontext „nezávislý“, ani to, do jaké míry jsou informace, kterými ho doplňujeme, selektivní a konstruované (nebo nikoli), případně zda jsou pro nás důležité, nebo důležité být mohou. A proto události, jež bychom si měli pamatovat přesně, sami selektivně integrujeme do této základní souvislosti našich přesvědčení a předběžných porozumění, což přirozeně doprovází i selekce, zpracování a uchovávání našich prožitků ve vlastní paměti.

Paměť se tedy utváří, nebo dokonce vědomě konstruuje teprve v procesech zapomínání. Jde o to, že zapomínání vůbec není pouze a jen nějakou fyziologickou záležitostí nebo důsledkem psychicky kompenzačních procesů a že ani zdaleka není jen výsledkem kulturních zákazů nebo zábran, ale mnohem více a silněji důsledkem určitých způsobů pozitivní stimulace určitých obsahů paměti. Dokonce se dá říci, že nárůst zapomínání je nejen kvantitativně přímo úměrný nárůstu paměti, ale že zapomínání je kromě toho možné jen za současného vystupňování a emocionalizace paměti.14 Budiž zde proto jednoznačně připomenuto: takto se samozřejmě otevírá jiné, širší vidění problému objektivity paměti, ať už jako sdílených obsahů přítomné kultury anebo jako nekritického východiska historického poznání. Nejde jen o pročišťování jí předkládaných „faktů“ a souvislostí, ale také o rekonstrukci faktů a souvislostí potlačených a o zjištění důvodů tohoto potlačování, které mohou být dokonce protikladné. Přiznání k tomuto sociologicko-ideologickému nebo přímo i „zájmovému“ aspektu paměti dost postrádám v dnešních českých diskusích o „paměti národa“.

Teprve až tento zvláštní „utrakvismus paměti“, který spojuje a navzájem vztahuje vzpomínání se zapomínáním, pak také může zakládat jak historické vědomí, tak také etnickou, politickou a kulturní identitu osob, skupin stran i celých národů na straně druhé, a nakonec také mechanismy jejich možné (nebo nemožné) solidarizace s „druhými“, v jejichž paměti se setkávají s podobně tvarovanými událostmi.

V Esterházyho románu byla proto otázka po „paměti“ jakoby zapuštěna do – chtělo by se říci původně maďarské – perspektivy sociologie vědění, pro kterou je fenomén zapomínání právě tak důležitý jako paměť sama. Mám na mysli tu perspekti-

14 Srov. ELENA ESPOSITO, Soziales Vergessen. Formen und Medien des Gedächtnisses der Gesellschaft, Frankfurt am Main 2002, s. 30.

[ 264 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

vu, která nám dovoluje, abychom se s ohledem na upamatování kterékoli události zároveň ptali po deficitech paměti, a odhalovali nejen její politické, ideologické, kulturní (a přirozeně i psychické) deformace a manipulace, ale právě také ukazovali důvody těchto deformací a manipulací, které můžeme zhruba charakterizovat jako výsledek různých strategií paměti a vzpomínání, které jsou komplementární ke strategiím zapomínání.15 Pro porozumění minulosti se mi to zdá právě tak důležité a zajímavé jako produktivita paměti sama. „Utrakvismus paměti“ či podvojnost paměti a zapomínání a jejich vzájemnou podmíněnost, které se zde snažíme posunout do popředí, pak může inspirovat k formulaci dalšího napětí v našem tématu, totiž k napětí mezi kulturou vzpomínaní, což bych chápal jako analýzu způsobů konstrukce historických, kulturních a sociálních obsahů paměti, a mezi kulturou paměti implikující představu zvláštních celků těchto konstrukcí. To první je problém metodologický, to druhé obsahový.

Problém paměti tedy proti nám vystupuje v několika různých podobách, které vyjadřují různé způsoby, jimiž se jednotlivci i skupiny mohou vztahovat k dějinám.

1) V první řadě jako zvláštní fenomén, který se stává nejširším východiskem pro porozumění historiografickému zájmu a který je v určitém smyslu nejširším předpokladem možností historického poznání. Ale právě zde se mi zdá paměť nejzřetelněji vložena do svého živlu zapomínání, přičemž historické poznání vlastně vzniká až jejich vzájemným vztažením. Už zakladatel politického dějepisectví Leopold von Ranke ukazoval, že historikovi nakonec vždy musí jít jen o to, aby porozuměl, „jak tomu opravdu bylo“ (wie es eigentlich gewesen).

Otázku, jak se z minulosti stávají dějiny, přesněji řečeno do jaké míry je určitá podoba historické paměti východiskem hledání toho, co jsme zapomněli, a tudíž vlastně něco nejistého a hodnotově otevřeného, zde můžeme zmínit jen na okraj.

A to přesto, že se mi zdá nanejvýš důležitou při rozhodování, zda se v historické vědě jedná spíše o izolaci paměti (jak to viděl Maurice Halbwachs), o její svého druhu odsouvání na okraj hlavního proudu argumentovaného historického poznání (většinou jako jen individualizovaného ornamentu na objektivním poznání dějin, zprostředkovaného v žánru Pamětí historických osobností či Vzpomínek účastníků), nebo o její kolonizaci (jak to vykládal Pierre Nora), tj. zhruba řečeno o její obsazení a ovládnutí tím, co přesahuje pouze individuální vzpomínku. Podobně jen na okraj můžeme na tomto místě připomenout otázku, do jaké míry jsou oba

15 Třeba jako byly formy ideologické kritiky Masaryka, které měly jeho intelektuální a politický výkon při vzniku republiky odsunout do oblasti zapomnění, jak tomu docházelo po roce 1948, nebo jako je dnešní zbezvýznamňování reformního potenciálu roku 1968 a kulturní produktivity 60. let vůbec.

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 265 ]

základní proudy českého dějepisectví, katolicko-konzervativní a evangelicko-pokrokářské,16 vlastně jen sublimovaným produktem určitého zhodnocování paměti, vystavené jejímu samospádu.

2) Je důležité se rovněž ptát, do jaké míry je to zapomínání a nikoli paměť, co na jedné straně udržuje a zpevňuje individuální i kolektivní identitu a legitimizuje hodnoty, a co (v souvislosti s tím) zároveň probouzí orientovaný historický zájem.

Což, jak víme přinejmenším od dob Maxe Webera, vytváří jeden z předpokladů konstituce předmětu historického a sociálně-vědního poznání, ale zároveň nesmí ohrožovat objektivitu jejich badatelského provozu.

3) Vedle toho, s ohledem na objektivistické touhy historického poznání, se paměť – a v poslední době také její orální zprostředkování – předsudečně problematizují jako metodologicky nejistá forma pramene. Jako bychom se tu vraceli k představě paměti coby předmoderní podoby historického vědění v tom smyslu, v jakém třeba antropologové hovoří o třígenerační paměti národů bez písma, a tak předem odmítají kognitivní potenciál jejího intelektuálního zpracování.

Tradiční přístup části profesionálních historiků se snaží zjišťovat, uchopit a popsat jednotlivá historické fakta nezaujatě, jasně a pokud možno jednoznačně, a zároveň i v nejširších souvislostech. Jakkoli se přitom neodmítají prožitky, vzpomínky, očekávání nebo i úvahy o osobní zodpovědnosti aktérů, to co se událo, má být objasněno nezaujatě, vyčerpávajícím způsobem, ze svých obecných příčin, v co nejširších významových kontextech a také s komparativním ohledem na srovnatelné události jinde. Snaha o objektivní výklad událostí usiluje o pokud možná bezprostřední navázání na představu nevyhnutelnosti historického procesu, na jeho vnitřní nutnost, pod jejímž tlakem se lidé údajně rozhodovali a v jehož intenci jednali.

Zároveň ale nelze přehlédnout, jak snadno mohou být objektivita historických tlaků a procesů či údajná politická nutnost zneužity. Třeba pro neutralizaci rozporů ve výkladu jednotlivých událostí, pro marginalizaci nejasností v jejich průběhu,

16 Oproti linii „katolicko-konzervativní“, do níž by se mohli zařadit například V. V. Tomek, J. Goll, J. Pekař, J. Hanuš, J. Šusta, J. Hobzek, Z. Kalista, B. Chudoba a další, a jejíž vrcholnou literární reprezentací (ve smyslu Lenky Řezníkové) bylo nepochybně Bloudění Jaroslava Durycha, druhá linie, linie „evangelicko-pokrokářská“, navazovala silněji na F. Palackého a vedle „nehistoriků“ T. G. Masaryka, Emanuela Rádla a z poslední doby třeba brněnské teoložky B. Komárkové sem lze připočítat třeba J. Werstadta, J. Prokeše, F. M. Bartoše, O. Odložilíka, K. Kučeru a do určité míry i V. Novotného, R. Urbánka a K. Kroftu; levé křídlo tohoto evangelicko-pokrokářského dějepisectví ( Jan Slavík a Zdeněk Nejedlý) pak můžeme vnímat jako klestění „nemarxistické“ cesty k marxismu (V. Husa, J. Charvát, J. Macek a další). Kulturně tato linie dlouho působila prostřednictvím Aloise Jiráska, jehož Temno představuje ideový pendant historických reprezentací této linie ke knize Durychově, a v mnohém přežívá dodnes.

[ 266 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

a koneckonců i pro uklidnění svědomí; a to jak s ohledem na motivy jednání jednotlivců, tak s ohledem na právní, případně na mravní základy politických a právních rozhodnutí, které nějaké jednání nevědomky umožnily, přímo vyvolaly anebo dodatečně sankcionovaly (český vztah k odsunu a jeho většinové pojednávání je zde jen jedním z mnoha možných příkladů). Zde může paměť jednotlivců i skupin kompromitovat panství historicky abstraktního, ale vlastně i ospravedlňovat každé individuum, jehož osud kdysi připadal G. W. F. Hegelovi (v jeho Přednáškách o filosofii dějin) podobný pouhé bezvýznamné fiale noční, vyrostlé podél cesty a drcené valícím se kolem dějin.

4) Od historiografie, která sebe sama chápe jako zpracovávání paměti v nejširších souvislostech, se pak odvíjí další problém, totiž paměť a zapomínání ve smyslu vzájemného vztahování minulosti a přítomnosti, ať už k tomu dochází v podobě smyslové či „materializované“ anebo ve formách „historického vědomí“. Historické performance, muzea, jubilea, památníky, pomníky i jiná místa paměti v nejširším smyslu, většinou spojené s rituálními výkony společného vzpomínání – se jakožto způsoby sociálního představování „zapamatovaných dějin“ stávají stále častěji jakousi moderní náhradou národních zakladatelských mýtů.

Z tohoto hlediska je Masarykovu Českou otázku možné chápat nejen jako snahu o nahrazení hodnotového vakua po rukopisném boji, ale zároveň jako nabídku nových, údajně „zvědečtěných“ základů národní identity, a fakticky jako východisko přetrvávajícího nového českého národního mýtu (s jeho vrcholy v husitství, obrození a v „první republice“).

5) Vedle historiografie se tedy paměť a zapomínání stávají rozhodujícími silami tvorby „kolektivní“ identity jakožto zvláštního způsobu propojování historie a biografie jednotlivců, a také jejich – s tím spojených – podob socializace. Slavná teze Jeana-Paula Sartra, že existence předchází esenci, zde dostává sice metaforický, ale pokud jde o přihlašování ke „skupinové identitě“, zároveň jakoby fatální význam.

Zvláštní, a dosud méně zpracovaný terén představuje generační propojování dějin s biografiemi, jak je to možné analyzovat prostřednictvím pojmu horizont generační zkušenosti,17 který vypracoval pro svou analýzu politických a kulturních změn sociolog Karl Mannheim. Zde se do popředí dostávají hodnoty, které pocházejí z jednostranně vystupňované paměti určitých demografických kohort, a vedle toho i kulturně a politicky legitimizační síly, jako byla např. v Čechách hospodářská krize z počátku 30. let a její vliv na tzv. „fučíkovskou generaci“, jako byla okupa-

17 KARL MANNHEIM, Das Problem der Generationen, in: Týž, Wissensoziologie. Auswahl aus dem Werk, Neuwied-Berlin 1964, s. 535n.

PAVEL HIML MILOŠ HAVELKA

STUDIE A ESEJE

[ 267 ]

ce, „totální nasazení“ a květnové „osvobození“ v generaci Pavla Kohouta a Milana Kundery či jako byly zkušenosti politických procesů a efektů „diktatury proletariátu“, prožité takříkajíc na „vlastní kůži“ v případě generace Václava Havla.

6) Jak ukazuje sociologie kulturního traumatu Jeff rey C. Alexandera,18 identita individuí i skupin roste mimo jiné, nebo dokonce především z paměti, prožívání a zvládání kulturních i sociálních traumat: lidé na určité traumatické události vzpomínají jako na sílu, jež směřovala k rozkladu společenství, zraňovala identitu a pustošila individualitu a zároveň i vytvářela předpoklady pro nové semknutí. Maďarské trauma „Trianonu“, česká traumata „Mnichova“, „Února“ a „Srpna“ apod. jsou zajímavá nejen jako stimulátory udržování paměti, ale mimo jiné jako prostředek stabilizace určitých významových struktur, které mají zabezpečovat motivační a legitimizační sílu sdílených a prožívaných podob solidarity (felt solidarity)19 a identity. V tomto smyslu jsou nutným doplňkem fungování institucí, jež by samy o sobě k udržování stability moderních společností asi nestačily. Vzpomínání na „první republiku“ se proto pro moderní českou identitu může zdát méně důležité než „paměť“ na „Mnichov“ nebo na traumatické důsledky „Února 1948“. Pro ilustraci zde jen připomeňme po válce často opakované heslo již nikdy Mnichov, již nikdy hospodářskou krizi!, legitimizující tehdejší změny politického a hospodářského systému země i její politickou reorientaci směrem na Východ, ale zároveň i přetvářející obsahy paměti a národní sebepochopení.20 6. Paměť je ale důležitá nejen pro stabilizace etnicity a kulturní identity (jako zvláštních společenství paměti),21 ale také jako modus sociální a kulturní orientace; v této souvislosti je důležitá pro porozumění jak procesům sociální a kulturní integrace, tak pro vytváření skupinové solidarity. Obojí se mi zdá produktivní třeba pro

18 JEFFREY C. ALEXANDER, Toward a Theory of Cultural Trauma, in: Týž, Cultural Trauma and Collective Identity, Berkeley 2004, s. 1-30. K problematice Alexandrovy „sociologie kulturního traumatu“ a jejího významu pro analýzu paměti srov. SZALÓ CZABA, ELEONÓRA HAMAR, Váš Trianon, náš holocaust: segregace a inkluze kultur vzpomínání, in: Etnická různost a občanská jednota, (ed.) Radim Marada, Brno 2006, s. 117-142.

19 JEFFREY C. ALEXANDER, Core solidarity, ethnic outgroup, and social differentiation, in: Actions and Its Enviroment. Toward a New Synthesis, New York 1988, s. 78-106.

20 To dokládají nejen poválečné práce Zdeňka Nejedlého, ale třeba i každodenní a literárně pokleslé podoby udržování paměti (a jejím prostřednictvím i ospravedlňování vlastní levicové identity), jak se s nimi můžeme setkat v románově zpracované paměti českého ekonoma a politika VALTRA KOMÁRKA, Kronika zoufalství a naděje: sága z hlubin 20. století, díl 1-2, Praha 2004-2006, prokládajícího vlastní dětské vzpomínky učebnicovým politicko-ideovým hodnocením světových událostí, a simulujícího tak fatální nutnost politických proměn vlastní biografie. Prožitek a paměť tak byly nahrazeny kompilací.

21 Srov. PIERRE NORA, Zwischen Geschichte und Gedächtnis, Frankfurt am Main 1990, s. 87.

[ 268 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

výklad problémů migrantů, jejich integrace a případně asimilace. V novém prostředí vznikají migrační identity, ať už v první generaci v podobě identit „smíšených“ (kombinujících různé obsahy a různé kultury paměti) anebo – ve druhé generaci – identity „radikalizované“ apod. Jejich vztah s identitami většinovými nejen že není bezkonfliktní, ale nemusí být ani vstřícný.22 Nejde jen o konstatování rozdílů v obsazích a formách paměti,23 ale právě také o deficity solidarity ze strany většinové společnosti, jež s nimi souvisejí. Tyto deficity se pak mohou na druhé straně stát důvodem pro posilování zvláštních, programově okrajových, radikalizovaných nebo přímo teroristických kulturních a sociálních sebeidentifikací.

Aktivně, i když subjektivně zakoušená integrovanost zde totiž není jen pouhou participací v institucích daného společenství (daně, volby, forma manželství apod.), ale také otázkou prožívané solidarity, a to vzájemné; důležitá je rovněž emociální identifikace s ostatními (vzájemnost, sdílení, empatie, kultura řešení sporů a konfliktů apod.), která musí být nějak akceptována. Tato „solidarizující identifikace“ není samozřejmá ani automatická a – jak se zdá – stává se například důležitým argumentem migrantů při líčení problémů jejich kulturní integrace, případně jejich sociální exkluze.

Zde se ale dostáváme před otázky paměti, která už existujíce do značné míry odloučeně od své folie, tj. od toho, co bylo zapomenuto, co bylo vytlačeno či sublimováno, třeba právě do podob vstřícné solidarity s těmi, kteří nejsou „jiní“ či odlišní.

A naopak ti, kteří jiní jsou, trvají na jiné paměti a na substanciálnosti jejich obsahů a fundamentálnosti jejích významů; respektují její jiné reprezentace a většinou také mají odlišné kulturní mechanismy zapomínání a odpouštění.

Je pak také přirozené, že jednotlivé obsahy paměti se mohou rychle „stereotypizovat“, nebo dokonce odhalovat svou skrytou „bojovnou komponentu“, umožňující aktivní nebo i agresivní vymezování vůči „těm druhým“, vůči těm, kteří jsou „odlišní“, nebo dokonce „nepřátelé“ (srov. nekonečné diskuse o „odsunu“ sudetských Němců, o jeho „příčinách“ a zaviněních, jeho průběhu a následcích).

Ale rozvíjení těchto otázek by už překročilo možnosti tohoto příspěvku i hranice jeho zadání.

22 Zde jen můžeme poukázat na rozsáhlou západoevropskou sociologickou literaturu, zabývající se problémy migrace a integrace menšin, kupříkladu otázkami životního způsobu a kulturního, sociálního a náboženského sebepochopení („sebeidentifikace“) „německých Turků“.

23 Dochází ke směšování dvojí „paměti“, původní a „přijaté“, přičemž „přijaté“ se nevnímá jako „organicky vyrostlé“; „proces integrování“ se může zdát neúplným oproti dlouhodobě stabilizovaným „institucím sounáležitosti“ většinové kultury, „asimilace“ klade jiné nároky na způsoby „zapomínání“ i „podržování“ paměti apod.

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 269 ]

DISKUSE A ROZEPŘE

[ 270 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

PAVEL HIML

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 271 ]

„DĚLNICKÁ TŘÍDA“ V MODERNÍ SOCIÁLNÍ HISTORIOGRAFII Michal Pullmann, Jakub Rákosník „Working class“ in the Modern Social Historical Writing Current historical debates about class formation and collective identities in the modern societies point out the importance of the analytical category of class. The essay reconstructs various approaches to the category of class in the modern historical writing – based on differentiation and polarizing social structures ( J. Kocka), class experience and class consciousness (E. P. Thompson), class discourse (G. Stedman Jones), „imaginary institution of society“ (P. Joyce). Upon these approaches, we employ different ways of historical explaining of the class formation to appreciate the issue of making and differentiation of normative patterns, allowing agents to identify suffering as a social phenomenon and opening new struggles for recognition.

Jakub Rákosník (1977) působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Rakojaff@ff.cuni.cz Michal Pullman (1974) působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, michal_pullmann@yahoo.com

Mínění o pojmu „dělnická třída“ a o koncepci sociálních tříd se dnes značně různí: třídní analýzy společnosti jsou jak objektem stigmatizace a vytěsňování, tak předmětem četných kontroverzí i kategorického ujišťování odborníků, že se jedná o vysoce užitečný koncept, postihující klíčové rysy a tendence moderní společnosti.1 Již tento ambivalentní postoj signalizuje, že význam konceptu je v něčem výjimečný: že stojí za pokus o rozluštění, do jaké míry nám pomáhá porozumět povaze moderní společnosti a spletitým cestám jejího vývoje, resp. kde z něj naopak mohou vznikat deformace minulosti či současnosti. Pohled za „zástěnu“ stigmatizace, jimž

1 RICHARD RORTY, Back to Class Politics, Dissent 44/1997, s. 31-34; MIGUEL A. CABRERA, Postsocial History. An Introduction, New York 2004.

[ 272 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

byl koncept tříd – přinejmenším v českém prostředí – v posledních patnácti letech vystaven, vyžaduje jak jeho historizaci, tak umístění do současného myšlenkového terénu, vymezeného postmoderními impulsy, multikulturalismem, politikou uznání atd.

Tomuto začlenění do souřadnic soudobých sociálněvědních diskusí se koncept tříd nikterak nevzpírá; naopak, historické diskuse o utváření a proměnách dělnictva v 19. století v mnohém předjímaly dodnes živé spory o podobách a interpretaci sociálních nerovností anebo také třeba nedávný obrat ke kulturněhistorickým přístupům.2 Historické analýzy utváření tříd nejsou pouze oblastí, v níž se dnes uplatňují nejrůznější podněty, nýbrž staly se důležitým východiskem pro promýšlení konceptů identit, forem skupinové determinace, proměn sociálních nerovností atd.

Jedním z nejobtížnějších problémů při orientaci ve složitém terénu historických prací o nejrůznějších třídních uskupeních je definiční otázka: pojem sociálních tříd má dnes mnoho významů, které se částečně překrývají, někdy jsou dokonce v určitém napětí. S respektem k různosti pojetí a komplexitě předmětu bychom se rádi pokusili o rozšifrování pojmu „třída“, jak je obsažen v různých historických analýzách, a tím přispěli k porozumění současným debatám a diskusím o podobě a významu třídní diferenciace v moderní společnosti. K tomu bude nejdříve zapotřebí podrobit samotný pojem třída alespoň krátké historizaci v rámci vývoje sociálních dějin. Stručná rekonstrukce pojetí Karla Marxe a Maxe Webera se pak stane výchozím bodem pro zhodnocení strukturálního přístupu, reprezentovaného v díle Jürgena Kocky. V návaznosti na to budou v dalších dvou krocích nastíněny obrysy nedávných diskusí a snah o kulturalistické pojetí tříd. Pozornost se zde soustředí na přístupy, které nejvíce zasáhly do proměn a reformulace třídních analýz – na autory jako E. P. Thompson, G. Stedman Jones, P. Joyce a další. Tento postup nakonec umožní načrtnout pozici, v níž se momentálně nacházíme; zde bude snad již přesvědčivě doložena teze, že koncepce tříd není jen součástí zastaralé marxistické kategorizace dějin, nýbrž že je významným analytickým nástrojem a souborem důležitých otázek, jejichž řešení v minulosti je významnou součástí porozumění dnešku.

Sociální historie a třídní analýza V českém akademickém prostředí nebyla užitečnost pojmu třída zpochybněna snad nikdy tak výrazně jako v posledních patnácti letech. Vzhledem ke čtyřice-

2 FIONA DEVINE, MIKE SAVAGE, JOHN SCOTT, ROSEMARY CROMPTON (edd.), Rethinking Class – Culture, Identities and Lifestyle, New York 2005.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 273 ]

tileté aplikaci marxismu-leninismu panuje v domácí historiografii od roku 1989 natolik silná averze k pojmu „dělnická třída“, že s ním drtivá většina sociálních historiků dodnes raději nepracuje.3 Jak výstižně poznamenal Richard J. Evans, dogmatický marxismus nabídl vědecké vysvětlení situace proletariátu: dělnická třída zde nevyhnutelně uskutečňuje jeho pravdy a socialistický světonázor se šíří ruku v ruce s nutně rostoucí proletarizací.4 Této zátěže, jaká je do jisté míry i dnes přítomna v pojmu „dělnická třída“, se mnozí historici snaží zbavit užíváním náhradních pojmů jako dělnická vrstva nebo dělnictvo. Ani metafora rozvrstvení, která je svým předjímáním hierarchie mezi „vrstvami“ poněkud problematickou náhradou „tříd“, však nedokáže potlačit otázky o původu a kritériích skupinové diferenciace a kolektivní politické akce. Nechceme-li se důležitým analytickým otázkám dlouhodobě vyhýbat, je třeba se vší vážností interpretovat vztahy mezi hospodářskou strukturou, skupinovým vědomím a sociálním jednáním. Právě ve vysvětlení těchto vztahů tkví jak nejvýraznější stimuly, tak problémy sociálních historiků (a nejen jich), které se vinou od Marxe až po současnost.

Třídní analýzy lze v sociální historiografii rozčlenit do tří pomyslných proudů interpretace. Miguel A. Cabrera ve své inspirativní knize rozlišil tři periody vývoje sociální historiografie: sociální historii, novou kulturní historii a post-sociální historii.5 Každá z těchto period byla provázena odlišným pohledem na kategorii sociální třídy.

Sociální historie se zrodila jako reakce vůči subjektivismu tradičního výkladu dějin. Namísto jednotlivce (subjektu) jako autonomního činitele v dějinách položila

3 Srov. JIŘÍ KOŘALKA, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914, Praha 1996. Dále JIŘÍ MATĚJČEK, JANA MACHAČOVÁ, Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914, Opava 2002.

Přestože jde o jedny z nejdůležitějších textů o sociální struktuře české společnosti 19. století, „třída“ jako analytický pojem zde nehraje žádnou roli. V současné domácí sociologii je rezervovanost vůči analýze tříd mnohem méně výrazná. Z posledních dvou desetiletí pocházejí dvě zdařilé původní práce, které mapují vývoj užívání pojmu „třída“ v sociální analýze od Marxe po současnost – srov. JADWIGA ŠANDEROVÁ, Sociální stratifikace: Problém, vybrané teorie, výzkum, Praha 2000; TOMÁŠ KATRŇÁK, Třídní analýza a sociální mobilita, Brno 2005. Podobné pokusy v české historiografii dosud chybějí.

4 RICHARD EVANS, Proletarians and Politics: Socialism, Protest and the Working Class in Germany before the First World War, New York-London 1990, s. 53.

5 M. A. CABRERA, Postsocial History. An Introduction. Různé varianty „cabrerovského“ pojetí periodizace sociální historiografie můžeme nalézt rovněž u jiných autorů – srov. LAURA FRADER, Dissent Over Discourse: Labor History, Gender and the Linguistic Turn, History and Theory 34/1995, s. 213230. Srov. též DANIEL WALKOWITZ, The Cultural Turn and New Social History: Folk Dance and the Renovation of Class in Social History, Journal of Social History 39/2006, s. 781–784.

[ 274 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

sociální historie důraz na společnost – na sféru socioekonomických vztahů, chápaných jako objektivní struktura určující jednání lidí. Identita, vědomí, hodnocení stejně jako politické instituce zde byly pojímány, zjednodušeně řečeno, jako produkty objektivních struktur – třídní příslušnost pak byla určena především pozicí člověka v hospodářském systému. V moderní sociální historiografii byl tento přístup plodně rozvíjen zejména v díle J. Kocky.

V 60. letech 20. století byla socioekonomická jednostrannost „klasické“ sociální historie vystavena kritice. Tzv. nová kulturní historie kladla důraz na relativní autonomii kulturní i politické sféry ve vztahu k ekonomice. Individua a jejich duchovní svět byly v tomto modelu pojaty nikoli jako promítnutí stavu objektivní struktury, či dokonce její funkční derivace, nýbrž jako výkladově paralelní faktor, jenž určoval podobu sociálních vztahů. Do popředí zájmu historiků se v případě sociální třídy dostala kategorie zkušenosti. Jako typický příklad tohoto směru bádání může posloužit dílo významného britského historika Edwarda P. Thompsona. Existence třídy se zde přesunula z oblasti objektivní hospodářské struktury do sféry zkušeností, které byly pojaty jako zdroj třídní identifikace lidí.

V přístupu tzv. post-sociálních historiků6 se dále oslaboval, resp. se zcela rozkládal deterministický vztah mezi objektivními strukturami a sociální praxí. Od obou předchozích interpretačních okruhů se tento proud bádání odlišoval především svým důrazem na diskurzivní konstrukci reality. Nejvýraznějšími reprezentanty tohoto pojetí na poli dějin dělnického hnutí jsou G. Stedman Jones či P. Joyce.

Karel Marx a Max Weber Své klasické představitele má třídní analýza v zakladatelích moderního myšlení o společnosti, v díle Karla Marxe a Maxe Webera. Oba autoři kladli velký důraz na svébytnou povahu kapitalistického hospodářství, která ve značné míře podmiňuje třídní rozdělení společnosti. Oba autoři nicméně zdůvodňovali platnost svých analýz třídní společnosti odlišným způsobem: někdy proto bývá zjednodušeně rozlišováno Marxovo „silné“ a Weberovo „slabé“ pojetí třídy.7

6 V českém prostředí bývají tito historikové nejčastěji označováni jako „postmodernisté“. Pojmy jako „stoupenci lingvistického obratu“, „postmodernisté“, „post-strukturalisté“ a „post-sociální historici“ v tomto článku z praktických důvodů užíváme jako synonymní označení – domníváme se, že nepřesnost, či dokonce vágnost těchto označení by neměla zastřít inovativní potenciál těchto konceptuálních návrhů.

7 DAVID J. LEE, BRYAN S. TURNER, Conflict about Class: Debating Inequality in late Industrialism, London-New York 1996, s. 5-15.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 275 ]

Ústředními kategoriemi marxistické třídní analýzy jsou jednak „základna“ a „nadstavba“, jednak „třída o sobě“ a „třída pro sebe“. „Třída o sobě“ je pro Marxe určena společnou situací a společnými zájmy lidí – životními podmínkami, které předurčují postavení jednotlivců. Vyznačuje ty jedince, kteří se společně nacházejí ve stejném postavení v rámci výrobních vztahů. „Třída pro sebe“ se pak utváří tehdy, když tito lidé vedou patřičné zápasy proti jiným třídám a v nich hájí své zájmy.8 Marx členil kapitalistickou společnost do tří velkých sociálních tříd podle vlastnictví výrobních prostředků: na námezdní dělníky (pracovní síla), kapitalisty (kapitál) a pozemkové vlastníky (půda).9 V jiných svých textech Marx pracoval s pojmem jemněji. Dále členil střední třídu, hovořil o rolnictvu atd., avšak tyto další třídy v procesu prosazování průmyslu a kapitalismu podle Marxe postupně zanikají a přenechávají místo zmíněným třem (a později dvěma) velkým třídním uskupením.10 Možná právě proto bývá Marxova definice tříd čtena primárně prostřednictvím jeho rozlišení mezi tzv. „základnou“ a „nadstavbou“11 a jeho předpoklady ohledně směřování a hybných sil dějin atd.12 Weberovo pojetí třídy je „slabší“ v tom smyslu, že Weber třídu nepovažoval za skupinu lidí s jednotným uvědomělým kolektivním jednáním jako Marx a ani nepojímal třídní konflikt jako motor dějin. Weberova koncepce třídy je tak poněkud statičtější vzhledem k historickému vývoji, avšak svou mnohem dynamičtější povahu odhaluje v oblasti komunikace a jednání lidí. Sociální třídou je pro Webera jakákoli skupina lidí, kteří se nacházejí ve stejném třídním postavení.13 Třídní postavení je klíčem k porozumění stavu a proměnám ve strukturaci společnosti: u každého jednotlivce je jeho třídní postavení dáno šancí zajistit si určité statky, dosáhnout určitých životních poměrů a utvářet své životní osudy. Již zde je zřejmé, že spíše než explicitní „solidarita“ jednajících je pro Webera důležitá blízkost v jednání u takových lidí, kteří disponují podobnou mírou a způsobem získávání statků a rozvíjení své pracovní kvalifikace v rámci příslušného hospodářského řádu. Komunikace mezi příslušníky třídy tedy u Webera není vázána historickou teleologií jako u Marxe; namísto toho Weber jako určující princip třídní diferenciace nabízí předivo vztahů mezi jednotlivci.

8 KAREL MARX, Německá ideologie, in: Týž, Odcizení a emancipace člověka, Praha 1967, s. 159n.

9 K. MARX, Odcizení a emancipace člověka, s. 355.

10 KAREL MARX, Námezdní práce a kapitál, Praha 1974, s. 28.

11 K. MARX, Předmluva ke Kritice politické ekonomie, in: Týž, Odcizení a emancipace člověka, s. 186.

12 S. H. RIGBY, Marxism and History. A critical Introduction, Manchester 1998, s. 21n.

13 MAX WEBER, Wirtschaft und Gesellschaft, Tübingen 1972, s. 177.

[ 276 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Weberovo pojetí tříd mělo obrovskou výhodu v tom, že odvozovalo sociální vztahy, charakteristické pro třídní uskupení, z vzájemné blízkosti lidí ve způsobech jednání, a umožňovalo tak historicky citlivě postihnout komunikaci mezi lidmi a její význam pro třídní diferenciaci společnosti. Slabým místem Weberovy koncepce bylo poněkud statické vymezení tříd, neumožňující historicky tematizovat vztažné body vlastní diagnózy a kritiky (tedy hospodářský řád, šanci aktérů jednat, jejich možnost něčím disponovat atd.). Marxova koncepce zas vykazovala nápadné známky hospodářského determinismu a ideologické předpojatosti, měla však vždy výraznou přednost ve schopnosti vysvětlit dynamiku třídních konfliktů, postihnout historické proměny třídních rozdílů a historizovat samo pojetí společnosti.

Bez ohledu na výhody či nevýhody těchto dvou „klasických“ přístupů byl jejich společným jmenovatelem v otázce geneze sociálních tříd důraz na ekonomiku, tzn. na hospodářské podmínky (objektivně dané hospodářské struktury), jež determinují možnosti sociálního jednání jednotlivců.14 Jürgen Kocka Velmi zdařile takovýto strukturní pohled ve svém díle zhodnotil německý historik Jürgen Kocka. Třídní analýzu společnosti uplatnil již ve své první velké práci, v níž se pokusil vysvětlit transformaci německé společnosti v období první světové války.15 Na základě náročných analýz proměn v zaměstnanosti za války, proměn v rozložení průmyslu, vzrůstu či poklesu příjmů v jednotlivých odvětvích, spotřeby různých statků atd. Kocka rekonstruoval polarizaci německé společnosti v průběhu první světové války. Jeho ústředním zjištěním bylo postupné snižování životních šancí u těch, kteří je již na počátku války měli omezené, a naopak vzestup lidí, kteří měli přístup ke zdrojům a rozhodovacím strukturám státu, který usiloval o aktivní řízení hospodářství a společnosti. Velmi důkladné analýze zde Kocka podrobil

14 V sociální historiografii po druhé světové válce se nezdá, že by se konflikt mezi „marxisty“ a „weberiány“ vyhrotil tak ostře jako v sociologii. Jak již ukázala výše uvedená Cabrerova periodizace, tato obě pojetí představují jednu stranu pomyslné diskuse (tzn. první proud interpretace), zatímco na její opačné straně stojí „kulturalisté“ (druhý a třetí proud interpretace). Tuto skutečnost rovněž výstižně postihla Mary Nolan ve své recenzi na Kockovy práce – American Historical Review 97/1992, s. 228-229. Dále srov. PATRICK JOYCE (ed.), Class, Oxford 1995, s. 10-12. Joyce zde uvádí: „Nicméně, trh je [i u Webera] považován za klíčovou determinantu životních šancí, na jehož základě mohou, nutně však nemusí, třídy vzniknout. Stejně jako u Marxe [i zde] sehrává struktura ekonomiky ústřední roli.“ (s. 11). K výkladu rozdílů Marxova a Weberova pojetí tříd srov. též T. KATRŇÁK, Třídní analýza a sociální mobilita, s. 30.

15 JÜRGEN KOCKA, Klassengesellschaft im Krieg. Deutsche Sozialgeschichte 1914-1918, Göttingen 1973.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 277 ]

nejdříve dělnickou třídu, aby ukázal její sice nerovnoměrnou, avšak zřejmou vývojovou tendenci směrem ke zbídačování. Analýza podnikatelů mu pak ukázala vysokou míru soudržnosti této třídy, která dokázala výrazně materiálně těžit z blízkosti k místům státního rozhodování. Originální myšlenkou a nejzajímavější částí Kockova výkladu je polarizace „středního stavu“, který se vzhledem k válečným tlakům na hospodářství i společnost postupně vnitřně rozkládal: na proletarizované a levicově radikalizované skupiny nižších zaměstnanců a úředníků, konzervativní vyšší úřednictvo a politicky spíše dezorientované maloobchodníky a řemeslníky.

Kocka velmi přesvědčivě ukazuje, že se německá společnost postupně „rozpadala“ do dvou velkých tříd, které od sebe stále výrazněji oddělovaly jejich protichůdné zájmy. Čím více se státní orgány snažily intervenovat do těchto společenských problémů (řízením výroby, organizací zásobování), tím více se prohlubovala dichotomická struktura německé společnosti, jejíž největší část ztrácela zájem na statu quo a v situaci prohrané války pak aktivně či pasivně podporovala změnu politického uspořádání. Kockovi se touto náročnou strukturální analýzou podařilo zachytit společenské předpoklady náhlého zhroucení německého císařství.

Později se Kocka zaměřil detailněji na genezi dělnické třídy, aby se ze své perspektivy pokusil vysvětlit její postupné utváření v průběhu 19. století.16 Proces formování dělnické třídy Kocka rozčlenil do čtyř úrovní.

Východiskem analýzy je zde rozvoj kapitalismu, růst obyvatelstva, osvícenské ideje a v neposlední řadě též centralizace státu a růst jeho moci (úroveň 1). Tyto strukturální proměny podle Kocky vedly k rozkladu tradiční stavovské společnosti a byly předpokladem vzniku moderní společnosti třídní. Součástí těchto procesů byl právě rozmach námezdní práce, tj. rostoucí závislost pracujících na tržních mechanismech (úroveň 2). Zrodil se tak moderní duální vztah zaměstnavatel/zaměstnanec oproti tradičnímu pán/poddaný, kde bylo mezi oběma stranami mnohem více vazeb (včetně zaopatřovacích) než v případě námezdního vztahu, založeného na formálně svobodné pracovní smlouvě. Tato třídní pozice v hospodářském systému pak generovala objektivní zájmy dělníků. Těchto zájmů si však dělníci nemuseli být vědomi: šlo tedy – v marxistickém smyslu – o tzv. „třídu o sobě“. Za určitých okolností toto prozatím latentní vědomí protikladných zájmů u námezdních pracujících a zaměstnavatelů mohlo dojít plného uvědomění. Z „třídy o sobě“ se tak v marxistickém slovníku stávala „třída pro sebe“ (úroveň 3). Kdy a za jakých okolností k této proměně docházelo, bylo závislé na konkrétních hospodářských,

16 JÜRGEN KOCKA, Lohnarbeit und Klassenbildung. Arbeiter und Arbeiterbewegung in Deutschland 1800-1875, Berlin-Bonn 1983, s. 23-28.

[ 278 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

politických a kulturních podmínkách. Teprve v této situaci však mohlo vzniknout třídně uvědomělé dělnické hnutí, jehož součástí byla plná artikulace zájmů a vytvoření stabilních organizací pro jejich reprezentaci (úroveň 4).

I ve svém dalším historickém propracovávání hybných sil a vnitřního členění utvářející se dělnické třídy Kocka zůstal věren konceptu tříd jakožto velkých společenských skupin, jejichž příslušníci sdílejí „ekonomické postavení a z toho vyplývající stejné zájmy (…) na tomto základě vnímají svou sounáležitost a podle toho jednají“.17 Ve své analýze formování různých segmentů dělnické třídy v 19. století v Německu Kocka ukázal, že ústřední tendencí bylo ve všech případech prosazování námezdních vztahů, které měly fatální vliv na vývoj rodinných poměrů, podobu domácností, socializaci dělníků, jejich sociální i regionální mobilitu, vzdělání, religiozitu, svátky, právní postavení, konflikty a stávky, družstva, společné pokladny, odbory i politické strany. Námezdní vztahy zde tak zůstaly hlavním působícím faktorem, určujícím třídní pozici lidí a potažmo jejich zájmy, zkušenosti, podoby komunikace, vědomí sounáležitosti a podobný způsob života (dělnickou kulturu). Zjednodušeně řečeno – z třídní pozice povstávala třídní identita, která se pak za určitých podmínek stala základem kolektivního a solidárního třídního jednání, tedy dělnického hnutí.18 Tento proces Kocka začlenil do širšího historického kontextu, v němž ukázal založení národního státu, ústavní otázku a sociální konflikty jako důsledek první fáze industrializace. Řešení všech těchto problémů a krizí bylo v Německu výrazně komplikováno tím, že ve své plné naléhavosti vyvstaly všechny tyto problémy současně (ve 40.-70. letech 19. století) a nikoli – jako v jiných evropských státech – s větším časovým odstupem. Na Kockově koncepci německé zvláštní cesty v dějinách je tak zřetelně vidět, že strukturální analýza třídní společnosti se stala klíčem pro odhalení hlavních trajektorií a zátěží německých dějin.

Edward P. Thompson Proti strukturálnímu determinismu se již v 60. letech 20. století začal formovat vlivný proud dějepisectví, který kladl důraz na kulturní aspekty v utváření dělnické

17 JÜRGEN KOCKA, Arbeitsverhältnisse und Arbeiterexistenzen. Grundlagen der Klassenbildung im 19. Jahrhundert, Bonn 1990, s. 5 18 Tento Kockův model, v němž jsou lidé domněle redukováni na „výslednici kauzálního strukturálního kontextu“ a v němž se prý „jednající osoby a individua ponechávají stranou“, se stal zejména v 80. letech 20. století terčem kritiky ze strany kulturních historiků. Dobovou diskusi shrnuje například HANS MEDICK, „Missionaries in the Row Boat“? Ethnological Ways of Knowing as a Challenge to Social History, Comparative Studies in Society and History 29/1987, s. 76-98, cit. ze s. 77.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 279 ]

třídy. Největšího významu dosáhlo dílo britského historika Edwarda P. Thompsona, hlásícího se k neortodoxnímu výkladu Marxe, který se svébytným způsobem pokusil vyrovnat s problémy strukturního výkladu vzniku dělnické třídy, resp. vyvarovat se mechanické aplikace ekonomicko-deterministických pouček marxistické teorie na historickou látku.

Thompson význam ekonomických determinant sice explicitně nepopřel, avšak v jeho pojetí byly hospodářské faktory zpřítomněny teprve prostřednictvím kategorie „zkušenosti“. Největší silou působilo Thompsonovo originální vymezení třídy, kladoucí důraz na zkušenosti a z nich plynoucí schopnost lidí artikulovat konfliktní postoje: „Třídou rozumím historický fenomén, propojující řadu disparátních a zdánlivě nespojených událostí, a to v hrubém materiálu zkušeností i ve vědomí. […] Nevidím třídu jako strukturu ani jako kategorii, ale jako něco, co se fakticky děje (a co může být znázorněno, že se dělo) v sociálních vztazích. […] A třída se děje, když nějací lidé v důsledku společných zkušeností (zděděných či sdílených) cítí a artikulují identitu svých zájmů jak mezi sebou, tak proti dalším lidem, jejichž zájmy jsou odlišné (a obvykle protikladné). Třídní zkušenost je velkou měrou determinována výrobními vztahy, do nichž se lidé rodí nebo do nichž nedobrovolně vstupují. Třídní vědomí je způsob, jímž jsou tyto zkušenosti pojímány v kulturních pojmech: zabudovány v tradicích, hodnotových systémech, myšlenkách a institucionálních formách. Můžeme rozeznat logiku v reakcích podobných skupin, které mají podobné zkušenosti, avšak nemůžeme koncipovat nějaký zákon. Třídní vědomí vzniká stejným způsobem na různých místech a v různých dobách, avšak nikdy úplně stejným způsobem.“ 19 Ohromný účinek, který Thompsonovo rozsáhlé pojednání o utváření anglické dělnické třídy vyvolalo v akademickém dějepisectví, souvisel právě s aplikací této svébytné koncepce třídy na historickou látku. Rozvolnění přímého vztahu mezi dynamikou hospodářského rozvoje a dynamikou sociálního a kulturního života našlo svůj výraz například v pojetí vykořisťování, které se vzdalovalo obvyklým představám o marxistickém dějepisectví. Thompson kladl explicitní důraz na „kontinuitu politických a kulturních tradic v utváření komunit dělnické třídy“20 a historicky sledoval spíše transparentnost narušených společenských poměrů – stížnosti na třídu zaměstnavatelů bez tradiční autority a povinností, na zvětšující se odstup mezi zaměstnavateli a dělníky, na transparentnost vykořisťování jakožto základu bohatství a moci, na ztrátu statusu dělníků a jejich závislost na výrobních nástro-

19 EDWARD P. THOMPSON, The Making of English Working Class, Harmondsworth 1978, s. 9-10.

20 E. P. THOMPSON, The Making of English Working Class, s. 211.

[ 280 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

jích, na zaujatost práva, na disciplínu, monotónnost a délku pracovní doby, na ztrátu volného času, na vtěsnávání člověka do role nástroje.21 Ačkoli Thompson opakovaně zdůrazňoval, že vztah vykořisťování je více než jen úhrn stížností a vzájemných antagonismů, které přece nelze vytrhávat z kontextu výrobních vztahů, podob vlastnictví nebo státní moci, v jeho líčení nakonec fenomén vykořisťování vystupuje nikoli jako veličina, určená hospodářskými poměry, nýbrž jako vztah mezi lidmi opírající se o jazyk nového morálního řádu. Revize strukturálního pojetí tříd zde spočívala v tom, že námezdní vztahy ve výkladu ztratily postavení ústředního působícího faktoru a že se zde do popředí dostala schopnost historických aktérů artikulovat to, co pociťovali jako vykořisťování a co se pak stávalo základem pro nároky na odstranění útlaku. I z toho je vidět, že pro Thompsona „existují ekonomické vztahy v pocitech, vyjádřených příslušníky třídy. […] Ekonomika jako úhrn objektivně existujících vztahů vystupuje jen v oslabené podobě – prostřednictvím kultury, prostřednictvím niterných zkušeností.“22 Thompson tak specifickým způsobem položil důraz na „třídní boj“ a „třídní vědomí“ v protikladu k chápání třídy jako objektivní sociálně strukturní kategorie. Odtud také pramenila jeho proslulá tvrzení, že „třída se fakticky děje“, tzn. se děje v sociální praxi (organizaci, rituálech, opozičním hnutí a radikálních významech), a že „utváření dělnické třídy je stejně tak skutečností politických a kulturních, jakož i hospodářských dějin“, tzn. že dělnická třída je objektem i subjektem svého vlastního vznikání.

Thompson se vymezoval proti ukvapenému ekonomickému redukcionismu i proti jeho jemnější podobě – sociálně strukturálnímu determinismu; vzpíral se pojetí ekonomiky jako struktury, jež určuje ostatní společenské dění, a do popředí naopak stavěl kulturní prvky společenské a hospodářské reprodukce. Díky tomu, že tato kniha vyvolala dlouhodobou diskusi, vyjadřoval se Thompson ke svému pojetí v pozdější době ještě mnohokrát.23 Hlavními oponenty Thompsonova přístupu byli ve své době právě zastánci strukturálního pojetí, kteří mu vytýkali přeceňování kultury a třídního vědomí, tedy krátce „nadstavby“, a naopak podcenění sociálních a hospodářských determinant vývoje. Tito tzv. strukturální marxisté zdůrazňovali

21 E. P. THOMPSON, The Making of English Working Class, s. 221n.

22 RICHARD JOHNSON, Critique. Edward Thompson, Eugene Genovese, and Socialist-Humanist History, History Workshop Journal 6/1979, s. 91.

23 Srov. především EDWARD P. THOMPSON, The Poverty of Theory: or an Orrery of Errors, London 1978. Thompson se zde vyrovnává především s pozicemi francouzského strukturalistického marxismu; v doslovu (s. 287-303) pak v návaznosti na kritiku, která se snesla na jeho přístup, dále rozvádí svůj koncept zkušenosti.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 281 ]

význam objektivní struktury, tzv. „základny“, pro utváření a proměnu třídní společnosti: „Třídy jsou funkčně odvozeny z výrobního procesu jako celku. Nejsou jeho subjekty, naopak jsou determinovány jeho podobou.“24 Přestože klasici marxistického strukturalismu (L. Althusser a E. Balibar) neusilovali o zcela plochý ekonomismus, je z jejich pozice jasně patrné preferování procesu výroby jakožto určujícího prvku historického procesu.

Diskurzivní konstrukce reality Jiný proud kritiky Thompsona naopak na jeho kulturalismus navázal s cílem využít konceptu zkušenosti, jenž je v Utváření anglické dělnické třídy obsažen, k radikalizaci kulturní podmíněnosti lidského jednání. Představitelé tohoto směru bývají obvykle označováni za post-strukturalisty, post-modernisty, radikální kulturalisty apod. (ve výše zmíněné periodizaci právě tito autoři reprezentují onen třetí proud).

V jejich kritice však můžeme nalézt námitku, že důraz na třídní diferenciaci společnosti zatlačuje ostatní zdroje identity v současnosti i minulosti (náboženství, národní příslušnost apod.). Tento druh kritiky však není specificky „postmoderním“ vynálezem, nýbrž, můžeme říci, všeobecnou a nejběžnější námitkou proti výkladu sociální stratifikace založené na třídní příslušnosti. Za inovativní naopak můžeme považovat důraz „postmoderních historiků“ na diskurzivní konstrukci reality, jejich kritiku Thompsonova pojetí „zkušenosti“ z lingvistických pozic, dále důraz na prioritu politiky před ekonomikou a částečně též genderové aspekty geneze dělnické třídy.

Vztažným bodem této kritiky byla radikální proměna v pojetí jazyka. Jazyk totiž v tomto modelu nezajišťuje poznání o nějaké věci, stojící mimo něj, není „nástrojem“ nezaujaté reflexe. Významy, které jako historikové užíváme i které u historických aktérů rekonstruujeme, se utvářejí vztahem k jiným slovům a významům, nikoli vztahem k označovaným jevům. Nadto podle tohoto modelu nelze plně získat systematické vědění o tom, co jednotlivá slova, věty, konstrukce atd. přesně znamenají; působení slov lze naopak nejlépe postihnout na základě rekonstrukce toho, co sledovaný (anebo také náš) text potlačuje nebo vypouští. Pouze tak lze podle

24 Srov. ETIENNE BALIBAR, The Basic Concepts of Historical Materialism, in: Reading Capital, (edd.)

Louis Althusser, Etienne Balibar, London 1972, s. 267. Námitky vůči strukturálnímu marxismu Thompson shrnul především ve své práci The Poverty of Theory. Stručné shrnutí diskuse podávají IRA KATZNELSON, ARISTIDE ZOLBERG, Working-Class Formation: Nineteenth-Century Patterns in Western Europe and the United States, Princeton 1986, s. 7-9.

[ 282 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

historiků, inspirovaných post-strukturalistickými konceptuálními návrhy, postihnout způsoby, jimiž se konstituují významy, které pak historickým aktérům (anebo nám) umožňují dílčí a vždy přechodné porozumění. Ve vztahu k historickým analýzám třídní diferenciace se tento konceptuální posun projevil zejména zaměřením historiků na implicitně přítomná vyloučení a potlačované významy, které v sobě pojem třídy obsahoval či obsahuje: „Pojmy jako třída se vytvářejí prostřednictvím diference. […] Kategorie ,dělnická třída‘ spočívá nejen na negativním protikladu (kapitalisté, aristokraté), ale též na pozitivním zahrnutí (námezdní pracující, politicky nezastoupení) a také na vyloučení (těch, kteří nemají žádný majetek ze své práce, tj. žen a dětí).“25 Již zde se samozřejmě může objevit námitka, že namísto sociálně-strukturálního (Kocka) nebo sémantického (Thompson) determinismu se zavádí determinismus lingvistický, či dokonce diskurzivní redukcionismus.26 V návaznosti na vnímavost vůči tomuto podezření lze dnes rozlišit „silnější“ verze postmoderní historiografie, sledující zlomy ve významech, jejich sémantickou mnohoznačnost a svou povahou nahodilé proměny v interpretacích (P. Joyce) a „slabší“ pojetí, které klade důraz spíše na autonomii sémantických celků a jejich význam pro sebe-identifikaci a jednání historických aktérů (G. Stedman Jones). Příslušnému rozhodnutí pro „silnější“ nebo „slabší“ verzi pak zpravidla podléhá i pojetí diskurzu buď jako souboru kategorií, v nichž se generují významy, konstruuje zkušenost a utváří subjektivita,27 nebo – v oslabenější verzi – jako „souboru kategorií, pojmů a principů, jejichž prostřednictvím individua uchopují a pojmenovávají realitu a jejichž prostřednictvím uskutečňují své sociální jednání v dané historické situaci“.28 Oběma těmto verzím je však společné, že nepojímají jazyk jako „zrcadlo“ svou povahou svébytné a od jazyka oddělené reality, nýbrž jako její integrální součást, která ji utváří a diferencuje.

25 JOAN W. SCOTT, On Language, Gender and Working-Class History, in: The Industrial Revolution and Work in Nineteenth-Century Europe, (ed.) Lenard R. Bernstein, London-New York 1991, s. 169.

26 Historikové, rozvíjející post-strukturalistické konceptuální návrhy, někdy sami toto slabé místo – tedy možnost zavedení lingvistického determinismu – reflektují a důsledně se od možného diskurzivního dogmatismu distancují – srov. JOAN W. SCOTT, The Evidence of Experience, Critical Inquiry 17/1991, s. 773-795, zde s. 793.

27 Odtud důraz na genderové, etnické, rasové, sexuální a další kategorie, v nichž teprve – integrací jednajících lidí do těchto předstrukturovaných kategorií – mohou vůbec vznikat zkušenosti, které pak retrospektivně rekonstruujeme: srov. J. W. SCOTT, The Evidence of Experience, zejména s. 793.

28 M. A. CABRERA, Postsocial History. An Introduction, s. 22.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 283 ]

Třídní zkušenost a třídní vědomí Jak bylo ukázáno výše, Thompson se vymanil z marxistického ekonomismu prostřednictvím empiricky založeného pojmu zkušenost. V 60. letech tento přístup působil velmi inovativně, neboť umožňoval rozšířit spektrum sledovaných jevů a přesunout důraz od zkoumání velkých kolektivů, vývoje odborového hnutí a socialistických politických stran ve prospěch rozličných prožitků a projekcí obyčejných lidí, kteří se mnohdy nacházeli třeba i na okraji společenského dění.29 Nadto se Thompsonovi podařilo velmi originálním způsobem – poukazem na skutečnost, že průmyslová revoluce nepřišla do beztvaré sociální masy, nýbrž mezi svobodně zrozené Angličany – rehabilitovat politickou dimenzi utváření dělnické třídy a vyzvednout důležitost politického útlaku pro artikulaci nároků na jeho odstranění.30 Jako výkladové pojítko mezi sociálním bytím a třídním vědomím Thompsonovi posloužila kategorie „zkušenosti“. Právě na ni pak historici, kteří se inspirovali post-strukturalistickými konceptuálními návrhy, zaměřili svou pozornost, spojující uznání s kritikou: podle nich byla Thompsonova „zkušenost“ dána z hlediska jazyka neproblematicky ( Jones), vykazovala známky kumulativní a homogenizující kategorie pro konstituci třídního vědomí (Scottová) a zakrývala skryté marxistické předpoklady o základně a nadstavbě (Sewell).31 W. Sewell rozborem Utváření anglické dělnické třídy a Bídy teorie zdůraznil, že Thompson přes všechen důraz na konstitutivní význam kultury nakonec neopustil předpoklad objektivně existující struktury: zkušenost se u Thompsona nakonec „ukazuje [jen] jako médium, prostřednictvím něhož se struktura realizuje v existujících historických lidských subjektech“.32 Přestože se z marxistického hlediska na první pohled zdá Utváření anglické dělnické třídy značně revizionistické, považuje jej Sewell za velmi blízké formulacím Komunistického manifestu. Vždyť i tam jsou základem výkladu kapitalistické výrobní vztahy, jež dávají vzniknout třídním bojům, v nichž se proletariát sebeuvědomuje jako třída. Přestože Thompson odmítal determinismus ve vazbě základny a nadstavby, ve skutečnosti nenabídl žádný alternativní výklad. Podle Sewella pouze oslabil určující význam základny a zdůraznil význam aktivity jed-

29 E. P. THOMPSON, The Making of English Working Class, s. 13.

30 E. P. THOMPSON, The Making of English Working Class, s. 211-219.

31 GARETH STEDMAN JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 18321982, Cambridge 1983, s. 7n.; J. W. SCOTT, The Evidence of Experience, s. 785; WILLIAM H. SEWELL, Thompson´s Theory of Working-class Formation, in: E. P. Thompson: Critical Perspective, (edd.) Harvey J. Kaye, Keith McClelland, Cambridge-Oxford 1990, s. 50-77.

32 W. H. SEWELL, Thompson´s Theory of Working-class Formation, s. 60.

[ 284 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

notlivců. Myšlenkové směry navazující na T. Paina, metodismus či tradiční solidarita dělníků nebyly pouhými deriváty způsobu výroby, nýbrž svébytnou kauzální silou. Zařazením všech těchto systémů pod kategorii zkušenosti prý však Thompson nereflektoval závislost svého pojetí na předpokladu výrobních vztahů jakožto základny. Sewell ve své kritice naopak zdůrazňoval relativně samostatné působení kulturního, institucionálního či politického systému v rámci historického vývoje, resp. obecněji sociální změny.33 Navzdory dílčím odlišnostem v argumentaci byla pro historiky, kteří se inspirovali z „postmoderního“ myšlenkového arzenálu, vždy společná snaha umístit kategorii kultury na počátek reflexe minulosti a ptát se na původ zkušenosti, na historické možnosti její formulace, tzn. na takové diskurzivní události či procesy, v nichž docházelo ke vzniku příslušných významů, zkušeností či identit. Jinými slovy, „třídní zájem je konstituován spíše diskurzivně než materiálně“.34 Úkolem historiků bylo postihnout takové diskurzivní praktiky a události, které vedly ke konstituci „třídního vědomí“, a staly se tak základem formování příslušné sociální třídy.

G. Stedman Jones Utváření třídního vědomí bylo v pojetí kulturalisticky orientovaných historiků více kontingentní záležitostí – nutnost uvědomovacího procesu, vyvozená z ekonomické základny, se zde významně oslabila. V takovém smyslu pojednává o dělnické třídě G. Stedman Jones. Ve svých textech výslovně považuje třídu za diskurzivní konstrukci, která postrádá jakoukoli ontologickou realitu – třída tedy není primárně dána hospodářskými podmínkami. Namísto převažujícího vysvětlování konkrétní podoby politiky z pre-existentní dělnické třídy se zde užívá opačný výkladový postup; jazyk konstituující společnost rozdělenou na třídy vyvozuje právě z této politiky a nikoli z faktické existence dělnické třídy v kapitalismu.35 Třídní jazyk tedy předchází existenci třídy. Dělnická třída vzniká teprve v momentě, kdy je jako dělnická třída pojmenována, tzn. diskurzivně vyčleněna.36

33 W. H. SEWELL, Thompson´s Theory of Working-class Formation, s. 63 34 LAURA FRADER, Dissent Over Discourse: Labor History, Gender and the Linguistic Turn, History and Theory 34/1995, č. 3, s. 213.

35 G. S. JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 1832-1982, s. 8.

36 Proto například Dror Wahrman, když obdobným postupem studoval diskurzivní konstrukci střední třídy v Anglii za průmyslové revoluce, zdůraznil, že historici ignorují „stupeň svobody, která fakticky existuje v prostoru mezi sociální realitou a její reprezentací“ – srov. DROR WAHRMAN, Imagining the Middle Class. The Political Representation of Class in Britain 1780-1840, Cambridge 1995, s. 6.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 285 ]

Tímto je ale celá stavba marxistické teorie postavena – metaforicky řečeno – „z nohou na hlavu“. Nadto podle Jonese vědomí či artikulované zájmy neprodukují politiku, tzn. nestojí v jejím pozadí jako určující determinanta, nýbrž naopak teprve politika produkuje uvědomění.37 Jones, podobně jako většina historiků inspirovaných postmoderními podněty, nepopíral význam strukturálních předpokladů ve prospěch nějakého lingvistického fundamentalismu. Jádrem jeho poselství byl spíše důraz na skutečnost, že ke strukturaci sociální skutečnosti dochází pouze a teprve v jazyku. Nadto Jones historicky dokládá pluralitu těchto navzájem konkurenčních jazyků, z nichž některé se prosadily a jiné nikoli.

Zejména ve své studii o anglickém chartismu Jones přesvědčivě ukázal badatelskou a výkladovou užitečnost svého přístupu. V této studii zpochybnil pojetí chartistického hnutí jako třídního dělnického hnutí, jak bývalo obvykle vykládáno nejen v marxistické historiografii. Analýza jazyka chartistů vedla Jonese k závěru, že diferenciace společnosti v jejich chápání neprobíhala dominantně po linii zaměstnavatel kontra zaměstnanec, tzn. na základě protikladu mezi kapitálem a prací, nýbrž po linii parlamentně zastoupený kontra nezastoupený.38 Chartismus byl ideologicky daleko více vázán tradicemi britského radikalismu, jehož kořeny sahají hluboko do 60. a 70. let 18. století, než nějakou podobou socialismu. Radikalismus přitom nebyl ideologií konkrétní třídy – jeho slovník byl spíše slovníkem politicky vyloučených lidí. Pojmy „lid“ či „národ“ byly stavěny proti monopolním držitelům parlamentní reprezentace a politické moci: až druhotně pak proti ekonomické moci, jež s tím byla spojena. „Neboť to, že se chartismus stal dělnickým hnutím, nepramenilo z vůle předáků, nýbrž se dělo nevyhnutelně – jako důsledek jeho slábnoucí schopnosti přesvědčit významnější část středních tříd o uskutečnitelnosti tohoto stanoviska a přitažlivosti jeho sociálních vizí. Chartismus nakonec ztrácel i loajalitu podstatné části dělnické třídy. […] Primárním rozlišením nebyl rozdíl mezi vládnoucími a vykořisťovanými třídami v ekonomickém smyslu, ale spíše rozdíl mezi uživateli a oběťmi korupce a monopolu na politickou moc.“ Ideálem anglického radikalismu byla nějaká forma více méně rovnostářské společnosti, kterou by obývaly jen produktivní vrstvy a která by vyžadovala jen minimální vládu.39 Chartisté obohatili radikalistickou ideologii ve dvou bodech – v tom, že lid ztotožnili s pracujícími (dělníky) a že kvůli whigovské „revoluci ve správě“ z první poloviny 30. let 19. století, která byla silně inspirována benthamovským utilitaris-

37 G. S. JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 1832-1982, s. 19.

38 G. S. JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 1832-1982, s. 106.

39 G. S. JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 1832-1982, s. 168–169.

[ 286 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

mem, potlačujícím anglické samosprávné lokální tradice, zvýraznili rezervovanost ke státu.40 Ve své rozsáhlé studii Jones přesvědčivě ukázal, že chartismus je zapotřebí považovat nikoli za první skutečně třídní dělnické hnutí, jak bývá obvykle interpretováno, nýbrž spíše za pozdní fázi anglického radikalismu.

Patrick Joyce Rozrušení přímého formativního vztahu mezi sociálními strukturami a kulturními vzorci bylo východiskem i pro P. Joyce a jeho analýzu proměn dělnické třídy ve viktoriánské Anglii.41 Namísto třídních pozic nebo třídního vědomí podrobil P. Joyce zevrubné analýze jazyk dělnické třídy, resp. pluralitu jazyků a identit, které se – ve vztahu k politice, k práci, ke kultuře atd. – vzájemně překrývaly, nebo spolu dokonce soupeřily. Zájmy dělnické třídy v tomto pojetí obdobně jako u G. Stedmana Jonese nevystupují jako prodloužení hospodářských pozic ani jako automatický výraz zkušeností dělníků, nýbrž jako konstrukt, který svou podobu dostával v nejednoznačném a imaginativním užívání již existujících a známých hodnot a symbolů. Jak schopnost dělníků artikulovat své zkušenosti, tak jejich ambice tedy byly utvářeny jazykově: pluralita významů a hodnot, které často ani nebyly explicitně zmiňovány ze strany oficiálních organizací, tak byla předpokladem proměny dílčích a rozporných zájmů v solidární a politická společenství.

Joyce hovořil o „imaginary insitution of society“ a s odvoláním na C. Castoriadise zdůrazňoval, že zde pojem „imaginary“ nemá význam čehosi fiktivního, resp. imaginárního.42 Toto pojetí chce spíše radikálně oslabit ontologické založení společenských vztahů a ukázat společnost jako historický konstrukt, jako diskursivní konstrukci, povstávající ze „způsobů v myšlení“ lidí. Proto Joyce zdůrazňoval, že významy jsou vynalézány, nikoli nalézány.43 Zakotvenost společenských vztahů v jazyku je určující jak pro analýzu tříd, tak celé společnosti: „Uznání diskurzivní povahy sociálního podkopává ideu společenské totality. Nelze doložit žádnou přesahující koherenci v politice, ekonomice nebo sociálním systému. Jediné, co je, jsou

40 G. S. JONES, Languages of Class. Studies in English Working Class History 1832-1982, s. 173.

41 PATRICK JOYCE, Visions of the People. Industrial England and the Question of Class 1848-1914, Cambridge 1991.

42 PATRICK JOYCE, Democratic Subjects. The self and the social in nineteenth-century England, Cambridge 1994, s. 4. Analogickou argumentaci zaujal v teorii moderního nacionalismu B. Anderson, když hovořil o národu jako o „imagined community“ (myšleném společenství) – BENEDICT ANDERSON, Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, London-New York 1991.

43 P. JOYCE, Democratic Subjects, s. 11.

PAVEL MICHALHIML PULLMANN, JAKUB RÁKOSNÍK

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 287 ]

jednotlivé případy (texty, události, ideje atd.), jež se nacházejí v určitém sociálním kontextu, který je zásadní pro jejich význam. Avšak neexistuje žádná struktura, která by se nacházela v jejich pozadí a k níž by se tyto případy vztahovaly jako její vyjádření či účinek.“44 Právě v tomto přístupu je patrná radikalita „postmodernistické“ revize sociální a kulturní historie, jež zcela pochopitelně postihla i kategorii třídy, jak s ní pracovaly předchozí generace historiků.

Kriticky je zapotřebí poznamenat, že i u Joyce poněkud kolísalo pojetí diskurzu mezi jeho „silnější“ a „slabší“ variantou – mezi diskurzem jako souborem předstrukturovaných kategorií, hierarchizujících pojetí světa a vnímání subjektivity, a diskurzem jako širokým souborem výpovědí, které reprezentují sociální řád.

V Joycově empirickém líčení se někdy dokonce stírala hranice mezi původně vytyčenou analýzou diskurzu a tradičními dějinami idejí.

Významným výsledkem Joycovy analýzy však bylo historické prohloubení Thompsonovy teze, že v utváření dělnické třídy hrálo klíčovou roli přepracovávání starších kategorií a mýtů (zejména představy o „the English people“) do podoby nové společné sociální identity, „zhmotněné“ v mobilizaci lidí. Joycovi se zde nadto podařilo ukázat, že dotvoření dělnické třídy nelze datovat k období kolem roku 1830, jak se domnívala většina starších historiků, nýbrž že se dělnická třída i v pozdějším období dále „dotvářela, přetvářela a rozkládala“ v důsledku proměn diskurzů, jež užívala pro svou sebe-definici a vymezení.

Důležitým výsledkem zkoumání, který však Joyce vzdaloval od původně vytyčených „postmoderních“ cílů, byla právě nepotlačitelná návaznost klíčových hodnocení a podob jednání v utváření a vnitřních proměnách dělnické třídy (zejména užívání vzoru „anglického lidu“ a jeho význam pro artikulaci „třídních zájmů“): prvek kontinuity v jednání aktérů Joycovi vnitřně oslaboval jeho původní odmítnutí jakékoli koherence ve vývoji společnosti; naopak nastolil naléhavé otázky, jimiž se sociální historikové snaží zabývat i v dnešní době.

Z těchto důvodů se autoři, jejichž badatelské cíle byly spojeny s post-strukturalistickými návrhy, dnes zpravidla omezují na vyzvedávání užitečnosti těchto motivů spíše v epistemologickém poli: i podle Joyce byla největším přínosem „postmodernismu“ neodlišitelnost událostí, struktur a procesů minulosti od podob dokumentární reprezentace, konceptuálního uchopení a historických diskursů, které utvářejí naše obrazy.45 V poslední době Joyce své „postmoderní“ založení oslabil do té míry, že zdůrazňuje především naši hodnotovou situovanost jakožto historiků,

44 PATRICK JOYCE, History and Post-Modernism, Past and Present 133/1991, s. 204-209, zde s. 208.

45 P. JOYCE, History and Post-Modernism, s. 208.

[ 288 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

z ní však nevyvozuje domněle fatální nemožnost koherentního poznání nebo fundamentální nahodilost diskursivně podmíněné historie, ale naopak nutnost debaty o hodnotách a potřebnost racionální kritiky.46 Otázkami, které se týkají návaznosti v subkulturních sémantikách, ve způsobech jednání a formách skupinové identifikace, je vyznačen terén nejnovějších historiografických debat o podobách třídní diferenciace a přetváření třídních identit. Přitom se zdá, že význam sporů o definici tříd – prostřednictvím námezdních vztahů, posunů v sémantice nebo zlomů v diskurzu – poněkud ustupuje do pozadí. Naléhavými se naopak stávají otázky geneze a vnitřní diferenciace hodnocení, umožňujících identifikovat utrpení jako sociální problém a zakládajících nové způsoby uznání nejrůznějších nároků na sebeuskutečnění lidí.47 Historické analýzy třídní diferenciace zde mohou poskytnout významné podněty – zejména tam, kde jsou tematizovány proměny v podobách identifikace aktérů a jejich kolektivního (třídně specifického) jednání. Užitečnost těchto analýz je přitom závislá na tom, zda dokážou využít výhod výše zmíněných přístupů – „postmoderní“ důraz na pluralitu jazyků, „kulturalistické“ ohledy na skutečnost, že étos není prostým prodloužením základní struktury, i „strukturálně-historické“ připomenutí, že tento étos v dlouhodobější perspektivě přece jen kopíruje vývoj materiálních vztahů a spoluurčuje naše snahy o porozumění současnosti i minulosti.

Zdá se, že všechny zmíněné podněty a inovace je dnes třeba zapracovat do nového teoretického rámce, který by do sebe pojal jak explanační potenciál, zohledňující výsledky historických analýz třídní diferenciace a „třídního vědomí“, tak možnost historizovat naši vlastní situovanost.

Současné společenské a politické problémy nám jasně ukazují, že dnes stojí za to připomínat podoby a vývoj „třídní politiky“,48 hlouběji se zabývat uplatňováním hodnot v praktickém kolektivním jednání lidí,49 nebo se pokoušet o historizaci idealizovaných obrazů minulosti, současnosti i budoucnosti.50 Tento posun je dalším a doufejme významným krokem ve snahách o uvážlivé rozhodnutí pro určitou verzi reflexe a současnou historizaci vztažných bodů našich vlastních analýz.51

46 PATRICK JOYCE, History and Post-Modernism, More Secondary Modern Than Postmodern, Rethinking History 5/2001, s. 367-381, zde s. 368.

47 GARETH STEDMAN JONES, An End to Poverty? A Historical Debate, London 2004.

48 R. RORTY, Back to Class Politics.

49 K tomu srov. RICHARD BIERNACKI, Language and the Shift from Signs to Practices in Cultural Inquiry, History and Theory 39/2000, s. 289-310.

50 G. S. JONES, An End to Poverty?

51 Tato studie je součástí řešení VZ MSM 0021620827 „České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes“, jehož nositelem je Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

PAVEL HIML

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 289 ]

„DĚLNICKÁ TŘÍDO, SPOJ SE, SPOJ…“ ANEB NĚKOLIK POZNÁMEK KE ČLÁNKU M. PULLMANNA A J. RÁKOSNÍKA Antonín Kostlán „Working Class, Unite, Unite…“ or a few Notes on an Article by M. Pullmann and J. Rákosník In this article, the author takes on certain ideas presented in an essay by Michal Pullmann and Jakub Rákosník published in this number of this journal – concretely, with their view that the concept of the „working class“ should be reinstated in Czech historical research as an instrument suitable for analysing modern social developments. In this connection, the author draws attention to three groups of issues: modern – chiefly sociological – critiques regarding the use of this instrument for analysing social phenomena; questionable concepts of „class identity“ and „class consciousness“ which Marxist conceptions of (the working) class as a social stratum reduce to the level of a merely manipulative ideological tool; and the role which the erstwhile communist regime assigned to the term „working class“ in legitimising its violent seizure of power and its subsequent crimes.

Antonín Kostlán (1955) působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kostlan@seznam.cz

Josef Škvorecký ve svém románu Mirákl z roku 1972 zachytil atmosféru pražského vystoupení jistého kultovního amerického písničkáře (předlohou mu byl tuším Pete Seeger), k němuž došlo v pražské Lucerně někdy po srpnové okupaci v prvních letech normalizace. Nadšený aplaus, kterého se hudebníkovi dostalo v beznadějně vyprodaném sále od tisíců mladých Pražanů, nebyl tehdy jen holdem jeho osobité umělecké výpovědi, která oslovovala nejen jeho generační vrstevníky jak hudební formou, tak brnkáním na aktivační kódy občanského sebeuvědomování, ale zároveň i manifestačním přihlášením české mládeže k odpíranému „světu svobody“, tzn. k realitě americké, resp. západní demokracie, která se jim tehdy zdála být nedostižnou metou. Sám zpěvák si však svůj nečekaně silný ohlas v zemi s jiným „společenským zřízením“ vyložil zcela jinak – jako potvrzení správnosti levicové ideologie, na níž sá-

[ 290 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

zel, když se pokoušel ve své vlasti změnit věci, které se mu nelíbily, a rozhodl se tedy zařadit na program svého pražského vystoupení i svůj poslední hit, u něhož zároveň trval na paralelním doslovném překládání textu do češtiny. A tak se Lucernou začala náhle nést nadšená píseň upomínající svým prvoplánovým textem na dogmatické veršování Pavla Kohouta z dob jeho mladosti, jejíž úderný refrén začínal slovy: „Dělnická třído, spoj se, spoj!“ Po doznění písně americkému zpěvákovi v sále nezatleskal už nikdo a rozhostilo se hrobové ticho: kouzlo vzájemné solidarity bylo zlomeno a zpěvák přestal být v očích přítomných diváků poslem ze světa svobody, protože se manifestačně přihlásil k jednomu z podpůrných sloupů ideologie, na níž stavěl režim, jímž se přítomní cítili být zotročováni.

Výše uvedenou historku uvádím v čele svého stručného zamyšlení hned ze dvou důvodů: svým způsobem nám totiž názorně předvádí dvě různé myšlenkové tradice operující s pojmem „dělnická třída“, které mohou ovlivnit dnešní používání tohoto pojmu u nás, zároveň však naznačuje, že jejich paralelní užívání je nesnadné, ba snad až nemožné, a pokud tento termín nemá zcela ztratit svou sdělnost, že se je nutné rozhodnout jen pro jednu z nich. Měl jsem za to, že ne-li česká společnost, tak alespoň naše historiografie se po zralé úvaze rozhodla uvědomovat si při užívání tohoto termínu především jeho ideologickou funkci stigmatizujícího nástroje používaného v ideologické, propagandistické a mediální sféře v období komunistické diktatury, takže se zřekla jeho užívání ve funkci nástroje pro provádění analýzy společenského dění. Nyní se však od kolegů Michala Pullmana a Jakuba Rákosníka dovídám, že v pozadí vyřazení tohoto pojmu jakožto nástroje sociální analýzy snad stála jakási spíše emotivní než rozumová „silná averze“ (koho a na co?) a že jeho výše uvedená zjevná stigmatizace proběhla snad až po listopadu 1989, a nikoli dávno před tímto datem.

Je třeba říci, že stať kolegů Pullmanna a Rákosníka se mi dost líbí zejména pro svou zasvěcenou interpretaci konceptů, o nichž se rozhodli referovat. Kdyby ji například nazvali Marxistické pojetí dělnické třídy jakožto sociální kategorie a jeho postmoderní kritika, nepocítil bych asi vůbec vnitřní potřebu se k ní vyjadřovat. Oni ji však nazvali „Dělnická třída“ v moderní sociální historiografii, tedy názvem slibujícím mnohem více, než je pak předvedeno, a v jejím rámci navíc pocítili nutnost opět nám nabídnout marxisticky vymezený koncept „dělnické třídy“ jakožto významný analytický nástroj na poli sociální stratifikace. Při vší úctě k jejich erudici, kterou v nabízeném textu předvádějí, bych si dovolil alespoň za svou osobu tento danajský dar odmítnout.

Kam se poděla buržoazie, aneb o vzduchoprázdnu kolem dělnické třídy Naši úvahu začněme překvapivým zjištěním, že se v textu věnovaném weberiánskému a marxistickému pojetí dělnické třídy vůbec nevyskytuje slovo „buržoazie“.

PAVEL ANTONÍN HIML KOSTLÁN

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 291 ]

Vzhledem k tomu, že autoři poměrně podrobně reprodukují Marxovo pojetí dělnické třídy, lze se jen obdivovat jejich vynalézavosti, s jakou dokázali ze svého textu vynechat klasikovo fundamentální označení vrstvy, která k dělnické třídě stojí v antagonistickém vztahu a jež právě jí musí být zákonitě zničena. To však není jediné desideratum, které jejich výklad vykazuje – stejně tak je totiž jejich reprodukce Marxových názorů vybrabčena o další šťavný termín z jeho slovní zásoby, totiž o termín „vykořisťování“, který se mu stal základem pro legitimizaci odporu dělnické třídy vůči buržoazii včetně její následné nevyhnutelné likvidace (tento termín se ve stati Pullmanna a Rákosníka sice vyskytuje, avšak až později, při líčení „jemnější“ interpretace „vykořisťování“ nabídnuté Thompsonem). Jen ornamentálně tu jsou připomenuty některé další vrstvy společnosti, u nichž by jejich výměr vztahu k dělnické třídě nepochybně mohl napomoci k reálnějšímu posouzení, zda koncepty, které autoři ve svém příspěvku reprodukují, jsou schopné i jiné než duálně vedené analýzy; více místa je věnováno pouze „střednímu stavu“ v Německu a konstatování o jeho polarizaci v průběhu první světové války, jež autoři označují za „originální myšlenku a nejzajímavější část výkladu“ v Kockově knize z roku 1973 (jako někdejší nedobrovolný absolvent povinné výuky marxismu-leninismu bych autorství této teze osobně hledal spíš v Leninově dílně). Nechtěně se tak čtenáři vtírá dojem, že pojem „dělnická třída“ se ve sledované stati nalézá v dost značném vzduchoprázdnu, tedy v prostoru, který se svou vymiškovaností hodí možná spíše ke kultovnímu uctívání nějaké modly než k rozvíjení vhodného nástroje historické analýzy. Onu snahu o vzduchoprázdno bych přitom nepřičítal ani v nejmenším kolegům Pullmannovi a Rákosníkovi, kteří jsou v tom podle mého názoru dost nevinně – tato snaha je totiž již zakódována ve většině konceptů, které zde reprodukují.

Jestliže se v antagonistickém protikladu k dělnické třídě nevyskytuje buržoazie, bude zajisté zajímavé sledovat, kdo tam vlastně je. I v tomto ohledu přináší sledovaný text jistá překvapení: například se dozvídáme, že oním antipodem dělnické třídy je třída „podnikatelů“ (s odvoláním na J. Kocku) nebo „zaměstnavatelů“ (v pojetí E. P. Thompsona). Není však spíše než dělník protikladem k zaměstnavateli vlastně zaměstnanec a nemohu snad pod pojem zaměstnance zahrnout i většinu lidí z mocné vrstvy manažerů, kteří mají v dnešní době téměř ve všech státech světa rozhodující moc? Jestliže bych textu M. Pullmana a J. Rákosníka něco vyčítal jako jejich osobní deziderátum, pak především skutečnost, že do svého textu ani okrajově nezahrnuli dnes již opravdu letitou diskusi o nevhodnosti pojmu (dělnické) třídy pro uchopení proměňující se reality v průběhu 20. století. Tato kritika probíhá v dost širokém spektru (od pouhého poukazu, že způsob života v konzumní společnosti postupně smazává rozdíly způsobené odlišným způsobem obstarávání příjmů, až po zvažování širšího spektra příznaků pro nepoužitelnost konceptu „sociální třídy“ v dnešní společnosti) a mohla by možná otřást představou, že po-

[ 292 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

listopadová česká historiografie je jedinou vědeckou komunitou, která se pokouší tohoto problematického nástroje zbavit.1 Jisté poučení může přinést i pohled ke kolegům sociologům, o nichž nás Pullmann s Rákosníkem informují, že jsou ve vztahu k užívání pojmu „dělnická třída“ vstřícnější. Autorka, na niž přitom odkazují, Jadwiga Šanderová, nás však přesvědčuje spíše o opaku: „Řešení dilematu hierarchický přístup versus třídní, které předkládám, je jen zdánlivě kompromisní. Netvrdím totiž, že relevantní jsou obě pojetí.

Naopak za relevantní nepovažuji ani jedno z nich. Zastánci třídního přístupu se podle mého názoru zcela nerealisticky snaží do třídního modelu ,vtlačit‘ celou populaci a představitelé hierarchického ponechávají stranou významné strukturační procesy. Jinými slovy, omezit se buď na hierarchický, nebo třídní postup vždy znamená výrazně zkreslit sociální realitu.“2 Nezdá se mi, že by pro třídní pojetí, které je navíc v současném sociologickém výzkumu oproštěno od marxistického dualismu antagonistických protipólů ve prospěch plurality bohatě rozvrstveného společenského spektra, tato autorka jevila přílišné nadšení.

Kam se poděl Lennon s Madonnou, aneb o diskrétním půvabu dělnické třídy Jednou z největších nevýhod pojmu „dělnické třídy“, jak nám je nabízí weberiánsko-marxistické dědictví, je jeho zatížení naprosto nepřijatelným a psychologicky obludným konceptem „třídní identity“ a „třídního vědomí“. Tyto koncepty totiž vycházejí z představy, že příslušnost jedince k nějaké třídě (v našem případě dělnické), tedy vlastně jeho ekonomická pozice z hlediska vlastnictví výrobních prostředků a místa zaujímaného v procesu výroby, jej nutně determinují i v jeho občanských, politických, civilizačních a dokonce i kulturních postojích, v nichž se tudíž nijak výrazněji nemůže lišit od osob, které s ním mají ve výrobě identické místo, a pokud se od nich jako dělník přece jen odlišuje, tak jen proto, že nezodpovědně propadl diskrétnímu půvabu buržoazie (jak si v návaznosti na slavný film Luise Buñuela Le Charme discret de la bourgeoisie z roku 1972 dovoluji opsat koncept třídní nevyzrálosti). Naprosto shodný postoj – snad ještě ve své německé důkladnosti poněkud posílený – nám pak ve svém modelu zrodu dělnického hnutí nabízí i Jür-

1 Z početné literatury k tomuto tématu srov. například JAN PAKULSKI, MALCOLM WATERS, The Death of Class, London 1995; MATTEI DOGAN, From Social Class and Religious Identity to Status Incongruence in Post-Industrial Societies, Comparative Sociology 3-2/2004, s. 163-197.

2 JADWIGA ŠANDEROVÁ, Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti (Čtyři obecné hypotézy), Sociologický časopis 35/1999, s. 28.

PAVEL ANTONÍN HIML KOSTLÁN

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 293 ]

gen Kocka (cituji z článku Pullmana a Rákosníka: „zjednodušeně řečeno – z třídní pozice povstávala třídní identita, která se pak za určitých podmínek stala základem kolektivního a solidárního třídního jednání“) a v podstatě i E. P. Thompson, jakkoli právě on se snaží „zákonitost“ takové determinace převést spíše na psychologickou spojnici. Pullmann a Rákosníkem sice na okraj v jedné z poznámek přiznávají, že Kockova konstrukce byla v minulosti „terčem kritiků ze strany kulturních historiků“, a dost podrobně referují o postmodernistické kritice Thompsonovy kategorie „zkušenosti“, nezamýšlejí se však již nad tím, do jaké míry je právě tato zatíženost obou citovaných pozdně marxistických konceptů diskvalifikuje pro další konkrétní aplikace při analýze společenského dění.

Jestliže totiž můžeme u těchto konceptů připustit omezenou platnost pro etapu vlastního zrodu dělnického hnutí v 19. století, tedy pro období, kdy psychologie dělníka – slovy sociologa I. A. Bláhy – ještě byla „psychologie cizince ve společnosti, nepřítele ostatní společnosti“, který „byl ve své společnosti cizí, nemaje s ní pojítek ani hospodářských, ani ideových, ani citových“,3 přestávají mít svou platnost už pro období mezi světovými válkami, protože už tehdy byl dělník ve svých občanských aktivitách, politických postojích, životním stylu i kulturním rozhledu stále více integrován do ostatní společnosti. Hovořit pak pro období po druhé světové válce o takovýchto formách utváření „třídní identity“ a „třídního vědomí“ je již zhola nemožné, protože – omezíme-li se na sféru západních demokracií stojících mimo totalitní sféru – dochází u pretendentů na zařazení do skupiny označitelné „dělnická třída“ na jedné straně k pozoruhodné individualizaci v motivacích jejich jednání a na druhé straně pak ke zřetelné celospolečenské unifikaci ideových horizontů, k nimž se lze vzpínat, a to zejména v důsledku mediálního tlaku konzumní kultury.

Jestliže se někdo z osob spadajících do sledovaného rámce v poválečném vývoji západní demokracie vůbec utíkal k vědomému přihlášení do řad „dělnické třídy“, tak více než Marxovo učení a brožury stranických sekretariátů měly na tuto jeho sebeidentifikaci spíše vliv slavné ikony vzešlé z jeho prostředí, jako byly například John Lennon nebo zpěvačka Madonna, pokud se ve své tvorbě vůbec k této problematice vyjadřovaly. Posun mezi výpovědí o „dělnické třídě“ u těchto dvou ikon mediální sféry přitom vypovídá myslím dost jasně o tom, kam se identifikační vzorce spjaté s naším pojmem přesunuly v období mezi vzruchovými vlnami let 1968 a 1989. Zatímco Lennonova píseň z roku 1970 Working Class Hero byla pro-

3 INNOCENC ARNOŠT BLÁHA, Sociologie sedláka a dělníka. Příspěvek k sociologii společenských vrstev, Praha 1925, s. 86.

[ 294 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

testem proti snaze nechat se vmanipulovat školou, společností či teoretiky té či oné strany do nějaké předem připravené role, tedy protestem, který ústil v nastoupení individuální cesty („a working class hero is something to be, if you want to be a hero well just follow me”), v případě Madonniny písně Express yourself z roku 1989 přinesla výpověď o „dělnické třídě“ zejména vizualizace jejího kontextu ve „skandálním“ klipu režiséra Davida Finchera; manýristické ujařmení dělnických otroků inspirované slavnou Langovou Metropolis z roku 1927 tu volně přecházelo v adoraci eroticky přitažlivých mužských modelů, kteří představovali příslušníky „dělnické třídy“ v procesu jejich sexuální dominance. Na konci 20. století je to právě „dělnická třída“, která prostřednictvím mediální sféry vnucuje svůj „diskrétní půvab“ ostatním složkám západní společnosti – nejen v pop music a módě, v literatuře a ve filmu, ale i v široké škále zaujímaných občanských postojů. Pokusme se u vědomí tohoto vývoje nyní právě pro konec 20. století zopakovat výše uvedenou Kockovu poučku („z třídní pozice povstává třídní identita, která se pak za určitých podmínek stává základem kolektivního a solidárního třídního jednání“) a vychutnejme si tu absurditu.

Je třeba říci, že z toho, co bylo výše naznačeno, již mnohé konstatovala postmoderní kritika výměru „dělnické třídy“ postulovaného v rámci weberiánsko-marxistické tradice vidění společenské strukturace, jak ji přehledně shrnuli Pullmann s Rákosníkem. Ta totiž především dekonstruuje jakožto jen domnělou dosud akceptovanou spojitost mezi skupinou obyvatelstva, která může být tímto termínem označována, a samotným pojmem, jehož se při tom užívá. Naznačuje tedy, že tento termín není používán k pojmenování „objektivní“ reality, ale je „pouhým“ řečovým produktem, který dostává vlastní rozměry až představami, které do něho vnášejí jeho uživatelé v procesu vzájemného dorozumívání (řečeno terminologií vlastní samotnému postmodernismu: je „diskurzivní konstrukcí reality“); je-li pak vůbec v nějakém vztahu k „objektivní“ realitě, spočívá tento vztah v tom, že tuto realitu předchází a následně spoluvytváří. Postmodernisté tedy konečně ruší onen ekonomický determinismus, který marxistické interpretace od Engelse až po Thompsona s různou mírou tvrdosti či elegance postulují jakožto nevyhnutelnou pohnutku pro lidské jednání, a v tomto ohledu jim nepochybně náleží čestné uznání; naproti tomu však jejich pojetí souzní s dosavadními marxistickými koncepty ve svém stále ještě totalitarizujícím pojetí sledovaného jevu, v neochotě si přiznat, že mezi skupinou, v jejímž prostředí se ve skutečnosti kultivuje pojem „dělnická třída“ a která jej reálně využívá ve svůj prospěch na politickém bojišti, a mezi skupinou, které se právě takový vztah k pojmu „dělnické třídy“ v obecném povědomí mylně přičítá, existují zásadní kvantitativní i kvalitativní rozdíly a že se množiny osob spadajících do těchto dvou skupin mnohdy ani zcela nepřekrývají.

V tomto ohledu se dostáváme k zásadnímu manipulativnímu náboji marxistického učení, kterým je předstírání, že se v průběhu vývoje „kapitalistické“ společ-

PAVEL ANTONÍN HIML KOSTLÁN

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 295 ]

nosti proměňuje dělnická třída sama o sobě („an sich“) v dělnickou třídu pro sebe („für sich“), tedy v uvědomělou politickou sílu, která si je jako celek vědoma svých oprávnění a hodlá jich tou či onou formou dosáhnout. Dělnická třída „für sich“ však nikdy ve skutečnosti neexistovala ani omylem a byla vždy jen vychytralou fikcí. Jediným, kdo se pravidelně jejím jménem „für sich“ ozýval, byla malá skupina politických manipulátorů označující sebe samu za „avantgardu“ dělnické třídy, která sice operovala politickými nároky dělnické třídy jako celku, jež navíc často pro větší vážnost dokonce prohlašovala za vědecky podložené, ale ve skutečnosti vždy sledovala pragmaticky pouze své vlastní politické cíle. Zájmy „dělnické třídy“, které údajně hájila, tedy pro ni byly pouze legitimizačním nástrojem pro její vstup do politiky (v tomto ohledu tedy nástrojem paralelním k pojmům „národ“, „rasa“, „venkov“, „živnostníci“ apod., kterými se na politickém kolbišti legitimizovaly jiné subjekty), a jestliže její ideologické uchopení pojmu dělnická třída někdy rezonovalo v širších kruzích, pak jen v určitém dobře organizovaném a kontrolovaném okruhu, který si tato manipulátorská skupina kolem sebe vytvářela kvůli posílení svého legitimizačního rámce (i ten však vždy byl početně velmi omezený a pochybuji, že kdy překročil alespoň 5 % z celkového počtu osob, jejichž jménem taková skupina údajně hovořila). V pěstování této fikce pokračují i postmodernisté, pokud prohlašují, že někým vymyšlený pojem „dělnické třídy“ („národa“, „utlačované minority“ apod.) může někdy mezi pretendenty na zahrnutí do takové skupiny masově zevšeobecnět a stát se vědomě přijímanou identifikací. Takový pojem se může nepochybně stát legitimizačním znakem nějakého politického hnutí, které se o něj ideologicky opře, ale k většině pretendentů se buď vůbec nedostane, nebo pro ně bude mít maximálně funkci náhodně užívaného ornamentu.

Kam se poděl Lenin se Stalinem, aneb o funkci „dělnické třídy“ v metodách a zločinech komunistického režimu Co když se však nějaká taková skupina operující obhajobou zájmů dělnické třídy dostane v rámci nějakého politického útvaru opravdu k moci? Má pak v zásadě dvě možnosti – buď se podílet na mocenském koloběhu vlastním demokratické společnosti, spočívajícím ve střídě diskreditace svých proklamovaných cílů účastí na vládnoucí moci a opětného dobíjení kreditu v opozici, jak to již tradičně činí západoevropská sociální demokracie, nebo se opřít o diskontinuitní nástroje, které si sám Marx ve své společenské nauce posvětil jako legitimní zejména v rámci svého učení o „diktatuře proletariátu“, tedy politické formě, jejíž podstata spočívá v tom, že „dělnická třída jako nejpokročilejší společenská složka zabrání po vydobytí moci násilím tomu, aby reakční síly znemožnily svobodný vývoj socialistické společnosti. […] Nejvýznamnějším nástrojem dělnické třídy v systému diktatury proletariátu je stát, který již není státem ve vlastním slova smyslu, nýbrž je to ,proletariát zorga-

[ 296 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

nizovaný ve vládnoucí sílu‘.“4 Tento diskontinuitní recept, k němuž se bez výjimky uchýlily (ať již samy od sebe nebo se zahraniční pomocí) všechny vítězné komunistické režimy 20. století, tedy již nepoužíval pojmu „dělnická třída“ pro pouhou legalizaci politických ambicí nějaké manipulátorské skupiny, ale k zajištění jejího mocenského monopolu ve státě s využitím všech možných násilných prostředků – v první fázi po uchopení moci zpravidla na základě otevřeného revolučního teroru, a později, když se již uchopení moci jevilo faktem více méně „nezvratným“, s využitím zdánlivě humánnějšího spektra policejních a administrativních metod.5 Nedostatečné orientování v sémiologické rozeklanosti pojmu „dělnická třída“, tak jak byl v tomto období ze strany ideologie zdůvodňující legitimitu komunistického režimu užíván, přitom navozuje nesprávnou představu, že s využitím konceptů „třídního boje“ a „třídní nenávisti“ byli v tomto období vraždami, mučením, dlouhodobým vězněním a mocenským lámáním osobnostního profilu postiženi především představitelé oněch tříd, které tato ideologie vyhlašovala jako nepřátelské dělnické třídě, tedy že se ony výše zmiňované „reakční síly“ rekrutovaly především z řad „buržoazie“ a „venkovské buržoazie“, popřípadě s nimi spojené „inteligence“ (té „nepracující“) a „živnostníků“. Ve skutečnosti však byl těmto násilným prostředkům vystaven v rámci tzv. „třídního boje“ (nehovořím tedy v tuto chvíli o mocenském boji v rámci vítězné skupiny, v jehož důsledku občas „revoluce požírala své vlastní děti“) každý, kdo nepatřil do klubu vyvolených, jehož členové jako jediní měli oprávnění promlouvat jménem „dělnické třídy“ – postiženi tedy byli i příslušníci „dělnické třídy“ ve smyslu sociální kategorie, kterou by rádi opět v českém bádání viděli kolegové Pullmann s Rákosníkem; i dělníci byli oběťmi a zajatci komunistického režimu, nikoli jeho „vládnoucí třídou“.

Jestliže si vymezíme téma svého zájmu jako „dělnickou třídu“ v moderní sociální historiografii, nemůžeme z ní v žádném případě vynechat ani Marxovo učení o „diktatuře proletariátu“ se všemi jeho výše uvedenými konsekvencemi, tedy včetně problematiky ekonomické, občanské a často i fyzické likvidace celých společenských skupin a vrstev. Musíme se nutně zabývat i dalšími koncepty, které v návaznosti na Marxe toto učení rozvíjely. Nelze tedy vynechat ani jména V. I. Lenina a J. V. Stalina v jejich roli teoretiků sociálního učení komunistického režimu, pro-

4 Marxovu definici „diktatury proletariátu“ cituji podle Stručného filosofického slovníku, Praha 1966, s. 83.

5 Jakkoli je tato problematika dnes stále nedostatečně zpracována, můžeme v této souvislosti odkázat alespoň na četné postřehy Petera Heumose v jeho přehledném shrnutí bádání o československém „stalinismu“ ve vztahu k průmyslovému dělnictvu – PETER HEUMOS, „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví.“ Dělníci a státní socialismus v Československu 1945-1968, Praha 2006, s. 13n.

PAVEL ANTONÍN HIML KOSTLÁN

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 297 ]

tože i jejich mocensky prosazované názory měly výrazný podíl přinejmenším na proměny sledovaného pojmu v dobovém myšlení i v historiografických konceptech. A přece se nám předkládá výklad o vývoji pojmu „dělnická třída“, ve kterém tato jména nejsou ani náhodou zmíněna. Narazili jsme tudíž na další bílé místo, které napomáhá vytrhávat pojem „dělnická třída“ z jeho neoddiskutovatelných souvislostí, aby jej udrželo na piedestalu ničím nezatíženého a ve své podstatě vědeckého termínu, který je možné užívat při analýze společenských vazeb. Ani v tomto případě bych však z tohoto závažného dezideráta nevinil dvojici Pullmann – Rákosník, jako spíše samotné autory, jejichž názory nám ve svém referativním příspěvku tlumočí.

Asi je třeba připomenout, že naprostá většina konceptů užívaných dnes v historickém bádání pro uchopení společenských změn, k nimž došlo v průběhu 20. století, není ve svém výměru společenského děni ani svých teoretických nástrojích k jeho uchopení téměř vůbec poznamenána reflexí drastických změn, které komunistické režimy vnutily společnostem v rámci států, kterých se zmocnily. To je vcelku všeobecně přiznáváno, hovoříme-li o historiografii pěstované v rámci těchto režimů, kde oficiální historikové až na pár výjimek nemohli překročit ve své publikační činnosti ideologický diktát režimu a příliš daleko za jeho hranice se nevzdaloval ani „historický disent“, který se ve své většině rekrutoval opět z kruhů blízkých komunistickým aparátčíkům. K této reflexi však nedošlo ani v řadě historiografických konceptů užívaných před rokem 1989 i po tomto datu v zemích spjatých se západní demokracií, které jsou nám – jakožto ideologií postiženým, a tudíž nesvéprávným barbarům – čas od času nabízeny coby to „správné světlo“. Obzvlášť citelně nedostatek takové reflexe cítíme u západní historiografie spjaté s marxistickou tradicí, která před děním v sovětském bloku – nepochybně ve snaze neprovokovat „velkého bratra“, s nímž se stále cítila být spojena společnou pupeční šňůrou – buď zcela zavírala oči, nebo se je snažila interpretovat jako sice nepříjemné, avšak ve své podstatě nedůležité turbulence na správně nastoupené cestě.

V obecné rovině tudíž nepochybně platí značně neuspokojivý stav teoretické připravenosti historiků nabídnout jednotný výkladový moment, v němž bude zabudována i „historická zkušenost“ někdejšího východního bloku. Na to ostatně již před časem naprosto jasně poukázal Peter Heumos při své kritice konceptu teorie systémů: „Široce koncipované sociálněvědné návrhy teorie systémů na makromodel politického vývoje Evropy, které se zabývají otázkami vzniku států a národů, demokratizací a souvislostmi mezi sociálním a institučním, resp. organizačním vývojem, samy doznávají, že se jejich koncepty pro východní Evropu nedají použít, a omezují se jen na Evropu západní. Jiné koncepty ,řeší‘ tento problém prostě a jednoduše normativní rigiditou: co se ve východní Evropě nedá umístit do globálního procesu racionalizace veškerých životních poměrů, zdá se jim být ,regresí‘ anebo ,iracionál-

[ 298 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

ní odchylkou‘.“6 Berme možná tuto situaci jakožto skutečnou výzvu určenou právě historikům z někdejších komunistických zemí, protože právě oni mohou snáze se svou odbornou i osobní zkušeností korigovat neadekvátní prvky zahrnované někdy spíše povýtce mechanicky a jindy zase třeba s jistým úmyslem do výkladových konceptů společenského dění.

A co tedy říci závěrem o možnostech reaktivování „dělnické třídy“ v českém historickém bádání, jak je navrhují Pullmann s Rákosníkem? Především je asi třeba nejprve konstatovat, že termín „dělnická třída“ ze zorného úhlu českých historiků nezmizel ani po roce 1989, protože se jako důležitý nástroj komunistické propagandy stal předmětem analýzy z hlediska své manipulativní utilitárnosti; spíše než autoři citovaní Pullmannem a Rákosníkem se však zde staly východiskem sémiologické podněty Fideliovy a Macurovy.7 Je nepochybné, že tato analýza bude i v budoucnosti pokračovat a že užívání sousloví „dělnická třída“ je v ní nezastupitelné, protože právě ono samo je uchopováno prostřednictvím lingvistických metod. Naproti tomu užívání tohoto sousloví v procesu analýzy společenského dění a jeho vnitřní strukturace není nezbytné a jeho opětná akceptace by vedla k nepříjemné povinnosti „omašličkovávat“ jednotlivé významy tohoto termínu, což by jistě nepřispělo k pročištění terminologické výbavy české historiografie. Nejde však jen o pouhý termín. Myslím, že jsem výše naznačil, že i pojem, který za tímto termínem v oblasti analýzy sociální stratifikace stojí, je dnes nutno považovat přinejmenším za problematický a z větší míry neadekvátní.

6 P. HEUMOS, „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví“, s. 9.

7 PETR FIDELIUS, Řeč komunistické moci, Praha 1998; VLADIMÍR MACURA, Symboly, emblémy a mýty 1948-89, Praha 1992. Srov. například PETR ROUBAL, „Today the Masses Will Speak:“ Mass Gymnastic Displays as Visual Representation of the Communist State“, in: Neue Staaten – neue Bilder?

Visuelle Kultur im Deinst staatlicher Selbstdarstellung in Zentral- und Osteuropa seit 1918, (edd.)

M. Dmitrieva, S. Troebst, A. Bartetzky, Köln-Weimar-Wien 2005, s. 323-336.

PAVEL HIML

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 299 ]

AUTORECENZE ANEB PŘÁTELSKÁ ROZPRAVA NAD JEDNÍM TEXTEM Jaroslav Miller A Self-review or a Friendly Debate over One Article The author subjects Josef Hrdlička’s thoughts on the book Uzavřená společnost a její nepřátelé: Město středovýchodní Evropy, 1500-1700 [The Closed Society and Its Enemies: The City in Central Europe, 1500–1700] to critical examination. He draws attention to two shortcomings in Hrdlička’s review which led to a partial misinterpretation of his study. Josef Hrdlička refrains from a deep analysis of the theoretical underpinnings of Miller’s book, which are based on the explanatory potential of Popper’s concepts of open and closed societies. Besides, the author tries to furnish proof that the reviewer did not wholly respect the genre demarcation of the study, for he finds fault with the book for a purported lack of research methods; the application of such methods, however, would be proper to a different type of scholarly text.

Jaroslav Miller (1971) působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, Jaroslav.Miller@seznam.cz

Minulé číslo časopisu Dějiny – teorie – kritika (4/2007, s. 132-141) otisklo obšírnou recenzi Josefa Hrdličky na mou knihu Uzavřená společnost a její nepřátelé: Město středovýchodní Evropy, 1500-1700. Na úvod budiž řečeno, že jsem recenzentův polemicky zaměřený text přečetl se skutečným potěšením, neboť při snaze o vyváženost je fundovaný, korektní a intelektuálně patřičně stimulující, což jsou atributy, které žánr vědecké recenze v českých historických periodikách často bolestně postrádá. Domnívám se také, že jeho text v obecných rysech vystihl slabiny i přednosti mé práce. Má potřeba reagovat na Hrdličkovu recenzi tak nepramení z pocitu příslovečné potrefené husy, nýbrž spíše z věčného (a často šalebného) pocitu vzájemného nepochopení mezi autorem díla a autorem recenze. Mám totiž za to, že recenze se vyhnula hlubší reflexi teoretických východisek mé práce, jejíž absence takto poněkud zastírá poselství (není-li tento výraz příliš nadnesený) celého textu. V důsledku tak dochází k situaci, jež je vděčným východiskem literárněvědných úvah Stephena Greenblatta a ostatních představitelů tzv. nového historismu, totiž ke střetnutí dvou diskurzivních rovin a rozdílných interpretací, jež se nemohou protnout, a tudíž znesnadňují vzájemné porozumění.

[ 300 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Josef Hrdlička označil můj pohled na problematiku raně novověkých urbánních společností za podnětný a zajímavý, zároveň však absolutně rezignoval na pokus rozvést, v čem spočívá jeho případná specifičnost. Nechť tedy následující řádky Josef Hrdlička vnímá jako kolegiální pokus o přátelskou rozpravu nad textem mé knihy, či jako snahu o rozšíření jeho jinak kvalitní recenze.

Koncipoval jsem svou knihu jako text vybízející k hlubší úvaze o interpretačních možnostech vnitřních změn v městském sociálním organismu v období přechodu ke společnosti organizované na občanském principu. K tomuto účelu jsem využil popperovského konceptu otevřené a uzavřené společnosti vycházející převážně z kritiky platonské vize ideálního státu. Symptomem této metamorfózy byl podle mého názoru postupně narůstající rozpor mezi utopickou vizí města, odpovídající ideálu uzavřené společnosti, a jeho každodenní negací, jejíž destruktivní účinek v mnou sledovaném období postupně narůstal. Nahlédneme-li na problematiku vývoje městských společností z tohoto úhlu, otevírají se před námi nové možnosti čtení pramenů a výzkumu reality městského života ve středověku i v raném novověku. Pro ilustraci vysvětlujícího potenciálu popperovského rozlišení mezi otevřenou a uzavřenou společností v kontextu urbánních dějin zde krátce zmíním alespoň jeden konkrétní příklad, jehož hlubší analýza bude předmětem studie v současné době připravované do tisku.1 Studujeme-li pečlivě texty městského dějepisectví 16.-18. století, odhalíme existenci všudypřítomné tenze mezi normou a její negací, která byla jedním ze zásadních strukturálních znaků tohoto literárního žánru. Většina urbánních historiků by zřejmě souhlasila s názorem, že prameny městské provenience vesměs podávají svědectví o syrové každodenní realitě městského života, jehož charakteristickým znakem bylo permanentní sociální napětí, časté kolize mezi soukromými cíli a obecnými zájmy, či narušování principů veřejného pořádku a kolektivní morálky.

V období raného novověku se navíc konfliktní potenciál uvnitř městských společností v důsledku vyšší mobility obyvatelstva a jeho konfesijní i kulturní roztříštěnosti dále zvýšil. Podrobíme-li však analýze bohatý soubor textů, které obvykle řadíme do kategorie narativních pramenů (oficiální městské kroniky, pamětní knihy, panegyrické texty, soukromé měšťanské deníky atd.), zjišťujeme, že topos svornosti, jednoty, harmonie, řádu a kolektivismu vždy tvořil základní stavební kámen jejich argumentační konstrukce. Tento typ pramene (ponechám zde stranou městské tradice, rituály a slavnosti) tedy urbánním historikům odhaluje dvojí sebepercepci

1 JAROSLAV MILLER, Snový svět idejí a syrovost skutečnosti: městská historiografie raného novověku jako utopie (v tisku).

PAVEL JAROSLAV HIML MILLER

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 301 ]

středověkého a raně novověkého města, normativní utopickou, která pracuje s vizí a tradicí ideální harmonické městské obce, a subverzivní realistickou, která podává střízlivou, často až naturalistickou charakteristiku města jako konfliktního společenství.

Zaměříme-li se pouze na rozbor normativně utopické dimenze městského dějepisectví, která zdůrazňuje hodnoty uzavřené společnosti v popperovském smyslu, zjistíme, že v mnoha ohledech tvoří paralelu k literárnímu žánru raně novověké utopie, jenž nabízel bezpochyby nejhutnější popis dobových představ o ideální společnosti a jenž v dílech Thomase Mora, Tommasa Campanelly, Francise Bacona, Johanna Valentina Andrae či (do jisté míry) Jamese Harringtona zaznamenal v průběhu 16.-17. století výrazný rozkvět. V dobových utopiích je vysněná politická a sociální struktura téměř bez výjimky nahlížena jako vysoce organizovaná, vztahově úzce provázaná, výrazně kolektivistická a v mnoha směrech (kulturně, jazykově, právně, konfesijně) unifikovaná komunita. V utopických společnostech jsou vesměs zabudovány disciplinační mechanismy omezující osobní svobodu, individuální rozhodnutí a autonomní kritické úsudky. Výsledkem je názorově téměř monolitní sociální struktura. Hodnoty jako poslušnost, řád, autorita a disciplína jsou tak v raně novověkých utopiích nadány výrazně pozitivními konotacemi, zatímco pluralita názorů jako opak řádu a jednoty, individuální volba a autonomní jednání jsou chápány jako zdroj rozvratu a počátek zkázy. Díla zmíněných autorů sice částečně odrážela obecné středověké a raně novověké představy o harmonické podobě sociálních vztahů uvnitř celé společnosti, avšak základní entitu, na níž jednotliví autoři demonstrovali a testovali své utopické vize, tvořilo ve všech případech město a městská obec.

Přítomnost stejné vize ideální komunity, avšak projektované do života reálně existující urbánní společnosti odhaluje také textový rozbor narativních pramenů městské provenience, v nichž identifikujeme totožná klíčová slova a základní hodnoty jako v dobových utopiích.2 V tomto ohledu mají k utopickému literárnímu žánru nejblíže panegyrická díla oslavující město a jeho obyvatele, která můžeme považovat za specifický druh městského dějepisectví. V těchto textech totiž zpravidla dominovala rovina normativní nad rovinou pozitivní, přičemž výsledkem byl obraz města „jaké by mělo být“, a nikoli „jaké skutečně je“. Sen o ideální harmonic-

2 K problematice tzv. klíčových slov a základních hodnot ve středověkém a raně novověkém městském prostředí srov. HANS-CHRISTOPH RUBLACK, Grundwerte in der Reichsstadt im Spätmittelalter und in der frühen Neuzeit, in: Literatur in der Stadt, Bedingungen und Beispiele städtischer Literatur des 15. bis 17. Jahrhunderts, (ed.) Horst Brunner, Göppingen 1982, s. 9-36.

[ 302 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

ké městské obci však tvořil inherentní součást také standardních městských kronik, měšťanských deníků, pamětních knih i popisů městských ústav, v nichž bylo zachování vnitřní jednoty a řádu vnímáno jako základní předpoklad prosperity města a naopak jakákoli disharmonie mohla vést až k jeho pádu, popřípadě k tyranii jednotlivce či naopak k bezuzdné anarchii. Autoři městských kronik a děl věnovaných městskému politickému zřízení totiž ve větší či menší míře inklinovali k popisu vysněné, virtuální reality Vztah mezi raně novověkými utopiemi a narativními prameny městského dějepisectví se formoval na základě intertextuality, tedy vzájemného propojení a komunikace. Tezi o vnitřní provázanosti obou žánrů podporuje i proces recepce dobových utopií v městském prostředí. Například v roce 1518, tedy pouhé dva roky po prvním vydání Morova spisu, byl v Basileji pořízen jeho latinský přetisk a v roce 1524 nechal basilejský purkmistr Claudius Catiuncula vydat pro potřeby městské rady druhou část Utopie v německém překladu, přičemž Morovo dílo mělo plnit funkci příručky poskytující teoretický návod k výkonu dobré vlády v kontextu města.3 V roce 1555 vyšlo opět v Basileji utopické dílo Gaspara Stiblina De eudaemonensium republica commentariolus inspirované propracovanou organizací městského života, které později posloužilo Johannu Valentinu Andreae jako jeden z předobrazů jeho ideálního města Christianopolis.4 Výše uvedená zjištění ukazují na společné pramenné a inspirační zdroje dobových utopií i městské historiografie. Oba literární žánry vydatně čerpají z biblické a obecně křesťanské tradice, přičemž představy pozemského ráje, milenaristické vize a idea vzorové boží obce tvořily jednu z rovin jimi konstruovaného obrazu dokonalé společnosti. V centru pozornosti nicméně zůstalo především ideální politické zřízení a harmonická organizace společnosti jako dokonalý produkt kolektivního úsilí jejích členů a dílo lidského umu.5 Textový rozbor tak odhaluje hluboký vliv klasické antické filozofie a antického politického myšlení, které ostatně sloužily rovněž jako východisko úvah mnoha středověkých církevních autorit. Analýza an-

3 THOMAS MORUS, De optimo reipublicae statu, deque insul Utopia libellus vere aureus, nec minus salutaris quam festivus, Basel 1518. K úloze německého překladu v městské politice srov. ERICH KLEINSCHMIDT, Stadt und Literatur in der Frühen Neuzeit: Voraussetzungen und Entfaltung im südwestdeutschen, elsässischen und schweizerischen Städteraum, Köln-Wien 1982, s. 231.

4 GASPAR STIBLIN, De eudaemonensium republica commentariolus, in: Coropaedia, sive de moribus et vita virginum sacrarum libellus, Basel 1555. Ke vlivu tohoto textu na dílo Johanna Valentian Andreae Christianopolis srov. T. KLEINSCHMIDT, Stadt und Literatur, s. 231-232.

5 Určitou výjimku představovalo dílo Johanna Valentina Andreae Christianopolis a několik dalších textů s velmi výrazným milenaristickým poselstvím.

PAVEL JAROSLAV HIML MILLER

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 303 ]

tického písemnictví naznačuje, že středověké a raně novověké představy o ideálním státě a dokonalém sociálním uspořádání mají své kořeny také v úvahách Platona a Aristotela rozpracovaných především v jejich dílech Ústava (Platon) a Politika (Aristoteles).6 Jinými slovy, narativní prameny městského dějepisectví i dobové utopie přímo či zprostředkovaně přejímaly tradici platonsko-aristotelovského diskurzu o kritériích dokonale organizované společnosti.

Z výše řečeného vyplývá hned několik závěrů. Obraz raně novověkého města jako uzavřené společnosti především není umělou konstrukcí (popperovskou či mou vlastní) „sice podnětnou, na druhé straně leckdy svůdnou až zrádnou“, jak ve své recenzi naznačuje Josef Hrdlička, nýbrž reálně existující sebepercepcí města jako ideální harmonické komunity ve zděděné a částečně zvulgarizované platonsko-aristotelovské tradici. S tím souvisí problém žánrového vymezení mé studie, jež míří do sféry dějin idejí, protože se zabývá problematikou rozpadu hodnotové a myšlenkové soustavy středověkého a raně novověkého urbánního světa. Můj text je tedy pokusem o syntézu mapující ideové zakotvení a obranné diskurzivní strategie městských společností v období 16.-17. století. Právě nízká reflexe této roviny mé práce má za následek, že Josef Hrdlička ve své recenzi navrhuje alternativní badatelské přístupy a poukazuje na (mnou neřešené) problémy, jejichž zohlednění a rozbor však spadají do zcela jiného žánru vědeckého textu a v kontextu mé argumentace postrádají relevanci. Jeden z typických příkladů představuje recenzentova výtka, jež se týká čtvrté kapitoly analyzující konflikty v raně novověkých městech. Josef Hrdlička v této souvislosti hovoří o „absenci údajů o sociální struktuře městské obce, která není blíže vymezena a vyznívá spíše jako anonymní masa“. Kapitola se však zaměřuje na rozbor převládající rétoriky, argumentační strategie a normativních hodnot, a prosopografický, kulturně antropologický přístup či výzkum jemného přediva mocenských vazeb ve městě není jejím cílem.

Tento pohled jsem ostatně jasně deklaroval nejen v úvodu zmíněné kapitoly, ale rovněž celé knihy.

Předchozí odstavce věnované vlivu antického politického myšlení na formování hodnotového světa středověkých a raně novověkých městských společností snad také lépe objasňují titul knihy Uzavřená společnost a její nepřátelé. Mimochodem recenzentův dojem, že domnělý původní název mé dizertace Between Middle Age and Modernity: Urban Societies in East-Central Europe by knize slušel lépe, vyústil v půvabnou slovní hříčku založenou na zábavném omylu. Termín middle age v angličtině označuje střední věk, popřípadě životní zralost, zatímco termín středověk má

6 PLATON,Ústava, Praha 1993; ARISTOTLE, The Politics, Cambridge 1992.

[ 304 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

v angličtině formu plurálu (Middle Ages). Protože jsem nepsal (a dosud pohříchu vím pouze málo, a neodvažuji se tedy psát) o tomto stadiu lidského života, správný titul mého budapešťského textu přirozeně zní Between Middle Ages and Modernity: Urban Societies in East-Central Europe.

Výše nastíněný přístup k problematice vývoje městských společností zároveň otevírá otázku motivace takto zaměřeného výzkumu. Jako jeden z účastníků (skromné) debaty o charakteru urbánní historie v České republice mám v posledních letech stále silnější obavu (jež se přirozeně může ukázat jako bezpředmětná a já bych tomu byl upřímně rád), zdali tato oblast bádání nedospívá v jistém smyslu k limitu svého rozvoje. Na tomto místě si dovolím jisté zevšeobecnění s vědomím existence podvratných výjimek.

Období po roce 1989 probíhalo vesměs ve znamení dohánění, tedy aplikace pohledů a postupů, které bychom v západoevropské a americké vědě mohli označit již za klasické. V tomto ohledu vykonala česká urbánní historie obrovský kus práce a troufám si tvrdit, že v mnoha směrech dnes dosahuje evropského standardu (dovoluji se tedy nesouhlasit s názorem recenzenta o nelichotivém obrazu českého a moravského urbánního dějepisectví ve srovnání s polským, badatelsky mnohem početněji zastoupeným a výrazněji decentralizovaným). Klíčová otázka však zní, zdali kvalitativní rozvoj posledních takřka dvou desetiletí nepřechází postupně v rozvoj kvantitativní, jehož základním rysem je kumulace stejně metodicky a tematicky zaměřených textů a nízký potenciál inovace.

Shodneme-li se, že ambice domácích urbánních historiků by neměly končit u pouhé recepce zahraničních vlivů, ale měly by spočívat v hledání vlastních podnětů a ve snaze vnutit zahraničním partnerům a kolegům vlastní autentický pohled, potom je nutné položit si legitimní otázku, jakými cestami by se bádání mělo/ mohlo v budoucnu ubírat. Za sebe navrhuji tři paralelně uplatnitelné scénáře. Především se domnívám, že česká urbánní historie by měla věnovat hlubší pozornost kritické reflexi vlastního vývoje, jenž se po druhé světové válce vyznačoval převahou (quasi)marxistického pohledu. Ten byl a dosud je v kontextu urbánní historie převážně buď ze setrvačnosti přejímán, či a priori odmítán. Polemika na tomto poli by výrazně prospěla kontinuálnímu pohledu na mnoho jevů z oblasti městského života středověku, raného novověku i novověku. Co se týče metodických inovací, slibný potenciál skýtají především systematický komparativní přístup, ovšem kombinovaný s výpadem za hranice klasické historické vědy do míst, která jsou tradičním hájemstvím příbuzných oborů. Tím spíše, že srovnávací a interdisciplinární výzkum zůstávají již po desetiletí trvalými, i když horlivě vzývanými popelkami také v rámci urbánního bádání na západ od českých hranic. Je-li tedy (pokud vůbec) má kniha v něčem podnětná, potom snad právě snahou o skloubení všech tří výše zmíněných přístupů, byť uznávám, že konečný výsledek může svádět k dílčím kritickým výhradám, ostatně pregnantně vyjádřeným v Hrdličkově recenzi. Povede-li

PAVEL JAROSLAV HIML MILLER

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 305 ]

můj pohled na „modernizační“ vývoj městských společností k širší věcné polemice, potom můj text splní beze zbytku svůj cíl.

K některým poznámkám Josef Hrdličky se stručně vyjádřím v závěru této rozpravy. Recenzent mi vytýká, že jsem do své srovnávací studie nezařadil také rakouská města. Jeho odůvodnění, že vzhledem k příslušnosti k jednomu státnímu útvaru (habsburské monarchii) by činilo takovou komparaci logickou, navozuje zajímavou otázku, zda tato skutečnost byla pro kulturní, politický, hospodářský a sociální vývoj měst relevantní, a pokud ano, tak do jaké míry. Všichni víme, že používání termínu stát je pro období středověku a raného novověku, řečeno s Quentinem Skinnerem, do značné míry výsledkem mlčenlivého konsenzu historiků, a to mimo jiné proto, že z pohledu dnešního chápání hovoříme o takřka neexistující politické struktuře, která měla ve všech ohledech slabý a pouze občasný vliv na život společnosti (vědomě pomíjím odlišnou sémantiku tohoto slova ve středověku a raném novověku). Mnou provedená částečná komparace uherských a českých městských společností například naznačila, že vývoj urbánních center na dvou územích tvořících integrální součást habsburské monarchie byl ve všech sledovaných rovinách vysoce autonomní. Koneckonců výrazně disparátní rysy vykazoval i vývoj urbánního života v jednotlivých zemích Koruny české, tedy celku, jehož míra integrity byla výrazně vyšší než v případě celé habsburské monarchie. Je-li tomu tak, potom komparace městských společností v zemích Koruny české, Uhrách a Polsku s urbánním vývojem v rakouských zemích je stejně (málo) opodstatněná jako srovnání s městy španělskými, francouzskými či německými. Neobstojí ani další podpůrné tvrzení recenzenta, že „rakouská města (…) také zrovna nestojí v centru pozornosti anglo-amerických či francouzských syntéz“. Pouhé nahlédnutí do stěžejních prací anglo-americké a francouzské provenience (Hohenberg-Lees, Bairoch, De Vries, Cowan) však ukazuje, že míra reflexe vývoje rakouských měst je nesrovnatelně vyšší než v případě urbánních center v Čechách či Uhrách. Navíc, shodneme-li se na tom, že němčina zůstává minimálně v evropském kontextu jedním z hlavních jazyků vědy, zjistíme, že problematika rakouských urbánních center se těšila a těší dlouhodobému a poměrně stabilnímu zájmu, mimo jiné díky činnosti institucí pro výzkum měst v Linci či německém Münsteru.

Na několika místech své recenze Josef Hrdlička poukazuje, a v některých případech nepochybně oprávněně, na problém terminologie. Považuje-li však za sporný „výklad o raně novověkém vnímání revoluce, neboť vůbec nevíme, zda raně novověký měšťan toto slovo znal“, musím mu jemně vytknout značnou roztržitost při čtení této pasáže mé knihy. Ve svém textu jsem zpochybnil aplikaci termínu revoluce (quasi)marxistickou historickou vědou na městská sociální a politická hnutí, a to s odůvodněním, že slovo revoluce bylo ve středověku a raném novověku nadáno značně odlišným významem než dnes. V centru mé kritické pozornosti se ocitla terminologie dnešní vědy, a nikoli jazyková a vzdělanostní výbava průměr-

[ 306 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

ného měšťana raného novověku. Jen na vysvětlenou. Samotný termín revoluce je produktem středověké latiny a původně se vztahoval především ke kruhovitému pohybu nebeských těles dospívajících po určité době zpět k výchozímu bodu své poutě. Teprve ke konci 16. a na počátku 17. století se termín stává součástí dobového politického slovníku, v němž označoval úsilí o návrat k původnímu stavu společenských, politických či náboženských poměrů.7 Roztržitost byla zřejmě příčinou také několika upozornění na mou zdánlivě protikladnou argumentaci. Podle Josefa Hrdličky například popírám své vlastní tvrzení, že řada bohatých měšťanů se snažila imitovat šlechtický styl života, když o několik stránek dále tvrdím, že „městské společnosti měly tendenci se vymezovat antiteticky vůči šlechtickému světu“. Z uvedených parafrází, byť vytržených z kontextu kapitoly, je zjevné, že jde o rozpor čistě iluzorní. Zatímco v prvním případě hovořím o ambicích, tužbách a finančních možnostech jednotlivce, ve druhém mám na mysli měšťanský stav a měšťanskou kulturu jako svébytnou součást raně novověké společnosti.

Logický rozpor naopak vykazují některá místa v Hrdličkově recenzi. Autor recenze skrytě naznačuje, že text mé knihy odhaluje mé nepříliš dobré povědomí o stavu základního výzkumu k dějinám českých měst, avšak hned v následující větě vlastní tvrzení popírá informací, že má studie (spoluautor Petr Černikovský), publikovaná v Českém časopise historickém v roce 2005, dokazuje mou výbornou znalost vývoje českého urbánního dějepisectví. Pokud se Josef Hrdlička podivuje nad tím, že v mé knize nenachází odkazy na díla některých současných českých a moravských badatelů, a přitom uznává, že mám alespoň průměrné povědomí o současném stavu městské historiografie, potom se nabízí jediné logické vysvětlení. Některé práce svých kolegů (Bůh mi odpusť) jsem nevyužil z několika důvodů. Buď se zabývají jinou problematikou, nebo nejsou kompatibilní s koncepcí mé knihy, či opakují argumenty a závěry formulované již dříve v jiných textech jiných autorů.

Pozornější pohled do bibliografické části, jež je – uznávám uživatelsky nepříliš šťastně – rozdělena do oddílu „monografie a konferenční sborníky“ a „časopisecké studie“, však prozrazuje přítomnost prací téměř všech současných badatelů, jejichž jména Josef Hrdlička v mé knize postrádá.

Není mi dále příliš jasné, z jakého důvodu mi recenzent doporučuje vyvarovat se vcelku banálního tvrzení, že „sociální vzestup měšťana se odehrával na pozadí opačného procesu – sociálního sestupu šlechtice“. Oba víme, že málo zřetelná

7 Podrobněji například JOHN DUNN, Revolution, in: Political Innovation and Conceptual Change, (edd.) Terence Ball, James Farr, Russell L. Hanson, Cambridge 1989, s. 333-356.

PAVEL JAROSLAV HIML MILLER

DISKUSE STUDIE A ROZEPŘE A ESEJE

[ 307 ]

a pohyblivá kulturní a sociální hranice (v raně novověkém Polsku i hranice právní) byla prostupná z obou stran a v pramenech takových případů nacházíme stovky. Nemám nic proti tvrzení recenzenta, že tento proces se většinou netýkal české a moravské vysoké šlechty. Za prvé to však neznamená, že neexistoval, a za druhé jsem ve svém textu marně hledal jakoukoli zmínku o pauperizaci šlechty ve spojitosti s českými či moravskými pány.

V posledních řádcích se musím opět vrátit na začátek této rozmluvy. Hrdličkova recenze, s podstatnou výjimkou reflexe teoretických východisek mé knihy, poměrně zdařile naznačila její přednosti i slabiny, kterých jsem si sám velmi dobře vědom a které jsem ostatně sám naznačil v předmluvě knihy. Poukázal-li Josef Hrdlička na některé úhly pohledu, které jsem sám nedocenil či opominul, a odstartuje-li tak širší kritickou diskusi o mé koncepci vývoje městských společností v předmoderním období, nemohu si přát více. Snad jenom to, aby se můj iniciační text (neboť ho přesně takto chápu) stal úvodem k dalšímu výzkumu.

[ 308 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 309 ]

RECENZE A REFLEXE

[ 310 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 311 ]

Martin Nodl, Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století, Brno 2007, Centrum pro studium demokracie a kultury, 264 s., ISBN 978-80-7325-112-3

Martin Nodl shrnul do své nové knihy soubor dříve již vydaných (z výjimkou jedné) statí týkajících se dějin dějepisectví. U takového typu publikace se recenzent zákonitě musí ptát, zda nový celek přináší „přidanou hodnotu“ k již uveřejněným příspěvkům, zda je připravené souborné vydání nějak konceptuálně propojené nebo zda je jen výsledkem pragmatické publikační praxe, která má za cíl připsat autorovi v historické obci tolik ceněné monografické dílo. Téma dějepisectví středověku skýtá mnoho možností konceptualizace a současné bádání o dějinách dějepisectví přináší inspirace vedené nejen směrem ke kritické analýze disciplinárních diskurzů, analýze komunikačních sítí, legitimizačních strategií oboru apod., ale i k sociálně historickému pojetí distribuce vědění či formování historických kultur.

Jak si v tomto světle Nodlova práce stojí?

Předem je nutno poznamenat, že „předmluva a poděkování“ nás hned na začátku od jakéhokoli hledání výchozího konceptu odvádí. Nechci autorovi upírat právo (či povinnost) poděkovat v úvodu osobám, kterým se cítí při vzniku publikace zavázán. Avšak za přinejmenším nešťastnou bych v žánru publikace tohoto typu považoval autorskou strategii „osobního vyznání“ stavějící autora do centra emociální sítě mnoha současných (i zesnulých) českých historiků. Podobně, a ještě více nešťastně, působí závěr práce, který má dát vysvětlení souvztažnosti textů. Stať pod programovým názvem Dějiny dějepisectví jako ego-histoire přináší bohužel, kromě krátkých poznámek o genezi textů, především výpověď o „přitahování“, „fascinaci“, „trýznivých vztazích“, „okouzlení“, „souznění“, „vnitřních potřebách“ a „vnitřním chvění“ autora a jen okrajově zmiňuje některá teoretická východiska, která však nijak neargumentuje a neuvádí do vzájemné souvislosti. Jako příklad lze uvést tvrzení, které je zde jedinou zmínkou o pojmu politiky z titulu knihy, který má zahrnovat „vliv společnosti (...) na konkrétní podobu prací [historiků] na jejich metodologická východiska a způsoby interpretací“, a ty pak nejsou, „ač o to mnozí z historiků zmiňovaných v této knize vehementně usilovali, hodnotově neutrální“ (s. 235). Není snad nutno dodávat, že pojem politiky by měl být chápán podstatně strukturovaněji, obzvláště dává-li mu Martin Nodl v knize natolik důležité místo.

Stejně tak problém vztažení k hodnotám zde působí spíše jako výkřik do tmy a bez uvedení adekvátního weberiánského kontextu (a případně i jeho zpochybňujících kritik) nepatřičně zjednodušuje jedno ze základních témat teoretické reflexe historické vědy. Příkladem až aforisticky formulovaných výroků pak může být z ničeho

[ 312 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

nic se vynořivší závěrečné prohlášení o potýkaní se s „udržováním mýtu o kauzalitě dějin, v níž nevěřím a před níž dávám přednost náhodě a svobodné vůli malých a i velkých dějinných aktérů“ (s. 240). Nejenže takto postavené tvrzení neumožňuje vůbec diskusi o otázce kauzality, ale také je v rozporu se samotným autorem praktikovaným přístupem v jednotlivých studiích knihy. Při takové absenci teoretické reflexe vlastního pojetí „dějepisectví mezi vědou a politikou“ se pak musím ptát, zda nejde v případě této knihy opravdu jen a pouze o soubor heuristických studií k jiným autorovým dílům?

Jakkoli by se mohlo na základě uvedeného zdát, má odpověď na tuto otázku nebude jednoznačně kladná. Jednotlivé studie přinášejí zajímavé dílčí analýzy, které však knihu nepropojují do jednotného konceptuálního celku. S trochou nadsázky by se dalo říci, že to právě nejsou ony pasáže, přinášející nové pohledy na dějiny dějepisectví, které by dávaly knize jednotný koncept, ale naopak ty ostatní, které se spíše pohybují na rovině sice důkladné, ale přece jen v zásadě deskriptivní rovině heuristické práce.

Kniha rozdělená do tří částí zahrnuje vcelku široký záběr jak chronologický, tak teritoriální. Časová linie „příběhu medievistiky“ je vedena od „zrodu“ (F. Palacký, V. V. Tomek) přes peripetie první třetiny 20. století (studium hospodářských a sociálních dějin) a poválečného vývoje (marxistická medievistika) až k vyvrcholení v aktuálních „inovacích a inspiracích“ (prosopografie, mikrohistorie, historická antropologie). Není přitom jistě náhodou, že poměr mezi „domácím“ a „zahraničním“ odpovídá chronologické linii s důrazem na českou národní historiografii na počátku, medievistiku českou a německou v českých zemích a středoevropském prostoru v pozdější době, západoevropské inspirace poválečné historiografie a soudobou mezinárodní diskusi mezi různými národními historiografickými tradicemi v době nejnovější. Toto kontinuální propojení, ostatně autorem v knize nereflektované, naznačuje však spíše cosi o sebeidentifikaci současné české historické vědy obecně. Je však nutné připomenout, že takový rámec příběhu „české historické vědy“ není zdaleka jediný možný.

V úvodní studii M. Nodl řeší nejprve problematické postavení V. V. Tomka v reflexi české historiografie, aby se následně pokusil zhodnotit vztah Palacký versus Tomek méně konfliktním způsobem, než tomu tak tradičně bylo. Již tato první stať obsahuje autorovu „implicitní teorii“ dějepisectví, vědy a politiky a příkladné formulace této (v textu) skryté představy, která pak vyplouvá na povrch v dalších kapitolách knihy. Když Nodl konstatuje, že vedle „stýkání“ existovalo mezi Palackým a Tomkem také mnoho „zásadních odlišností“, tvrdí, že se tak dělo na rovině „společensko-politických postojů“, „vztahu k dějepisné práci“ a „badatelské dílny“.

V zápětí dodává, že právě třetí rovina „po mém rovněž subjektivním soudu staví Tomka nikoli jen vedle, nýbrž i o krok před Palackého“ (s. 16). Základem této představy, která podobně vyčnívá na mnohých jiných místech knihy, je chápání his-

PAVEL KAREL HIML ŠIMA

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 313 ]

torické vědy jako pole vědění odehrávající se na třech rovinách vztahů: společnost versus historici (ideologický vztah určovaný politickou situací), historici vůči sobě navzájem (v rámci „historické obce“) a historik a jeho vlastní „badatelská dílna“.

Toto strukturované pojetí je jistě netriviální a legitimní, má však některé problematické body. Především jde o propojení jednotlivých rovin. V analýzách Nodl postupně konkretizuje jejich podobu. První rovina je naplněna rolí nacionalistické, resp. komunistické ideologie. Druhá rovina zahrnuje především institucionální vazby historické vědy, tj. problém formování historie na pražské univerzitě, resp. v kontextu rakouských a německých podmínek a regionálního bádání a v poválečné době vznik Historického ústavu v rámci Československé akademie věd. Značná pozornost je však také věnována postavení vybraných individualit v historické obci. V tomto směru vyvstává v knize velmi zřetelná linie, která by dokonce mohla být pro Nodlovu práci považována za ústřední, a to řada historiků se „zvláštním vztahem k autorovi“ (srov. výše citovaný závěr knihy jako ego-histoire): Tomek – Mendl – Graus – Ginzburg. Sleduje-li Nodl tento aspekt, dostává se na mnoha místech do nepatřičných psychologizací, které zbytečně odvádějí pozornost od jinak zajímavých analytických pasáží (například některé psychologizující spekulace týkající se F. Grause). Podobně na některých místech (zejména v případě Tomka a Palackého) využívá psychologizující argumentace v případě analýz třetí roviny – „badatelské dílny“ historiků. Ta je však především naplněna rozbory přístupů historiků, škol či badatelských směrů ke konkrétním problémům medievistického bádání, které jsou pro současnou medievistiku bezpochyby důležité, součástí nově pojatých dějin dějepisectví se však mohou stát jen v kontextu předchozích dvou rovin nebo v kontextu současných teoretických a metodologických diskusí, které z nich vycházejí nebo na ně navazují. A právě zde se projevuje výše naznačený hlavní problém Nodlovy práce. Z hlediska rozsahu celé knihy jsou převažující poměrně rozsáhlé pasáže důkladně seznamující s tzv. mladší německou historickou školou v Německu a jejím vlivu ve Vídni i v Praze, s názory Bedřicha Mendla, s díly Kalivodovými a Grausovými, ale i velmi přehledově s některými historiky školy Annales nebo naopak velmi podrobně s prosopografickými výzkumy a školami mikrohistorie (seznámení s historickou antropologií, přestože je jmenována, úplně chybí!). Na všech těchto místech se setkáme s podrobným přehledem děl jmenovaných historiků, shrnutím jejich obsahu, využitých postupů a případně „zhodnocení jejich přínosu“ nebo „kvality“, které má však většinou podobu jen jakéhosi srovnání s nereflektovanou ideální představou oné „badatelské dílny“ historika.

Příkladů takových soudů by bylo možné uvést více. Kromě citovaného postavení Tomkova z hlediska jeho „badatelské dílny“ „o krok před Palackým“ hodnotí Nodl například podobně pražské německé právní dějiny jako jedny z „nejrozvinutějších a kvalitativně velmi vysoko stojících historických oborů“ nebo se snaží zhodnotit Mendlovu „badatelskou dílnu“ z hlediska jeho znalosti „soudobých analytických

[ 314 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

výzkumů“. O autorově představě „badatelské dílny“ nám také mohou něco napovědět poznámky o relativním přínosu „pramenně bohatých příkladových studií o venkovském prostředí“ z 50. a 60. let oproti „tezovitě postaveným syntetickým pracím, nahlíženým makropohledem, jež se snažily skládat ideální, předem známou mozaiku“ (s. 149), nebo jedna rozsáhlá poznámka o práci Clifforda Geertze (s. 211-212), která se poněkud nepřehledně snaží definovat „vztah historika a antropologa“ se závěrem, že antropolog se „může do této [studované] kultury skutečně ponořit a přijmout ji za vlastní (…) avšak historik se takového přístupu musí co nejvíce vyvarovat, protože by pak do svých interpretací pramenů vznášel své osobní, podprahové a symbolickými významy naplněné zkušenosti“. Všechny tyto ukázky poukazují k jisté představě „badatelské dílny“, jež v kontrastu k hlavní tezi knihy představuje jakousi svébytnou oblast historikovy práce, která se přinejmenším ideálně vymyká onomu propojení metod, disciplinárního diskurzu a ideologického kontextu historického psaní.

Nodlovy studie jsou však naopak nejzajímavější, když se pomocí analytických sond snaží proniknout právě do komplikovaného přediva vztahů, které zmíněné roviny propojují. Tak se ve studii o Tomkovi naskýtají otázky po vztahu jeho „objektivismu“ vůči procesu ustavování historické vědy v druhé polovině 19. století jako pole vědění formovaného v kontextu státem garantovaného univerzitního prostředí, které se v českém prostředí dostává do výrazného napětí s národně etnicky definovaným chápáním dějin. Obdobně produktivním směrem se, podle mého názoru, ubírá Nodlova analýza německé meziválečné medievistiky, která se pokouší zapojit kromě sledování tematického a metodického zaměření prací v Praze působících německých historiků i rozbor jejich působení na univerzitě v podobě přednášek a jejich podílu na obsahu disertačních prací. Jakkoli je potřeba souhlasit se závěry Pavla Koláře, který recenzoval původní vydání zmíněné studie, že podrobnější analýza by měla vést k detailnějšímu pojmovému a narativnímu rozboru, který by kontextualizoval dotyčné bádání vzhledem k dobovému ideologickému aparátu,1 naznačuje zde Nodlův přístup alespoň propojení mezi výše popsanou druhou a třetí rovinou vztahů. Ne nepodobným směrem vedou Nodla otázky nad recepcí francouzské historiografie v českém prostředí, když vznáší hypotézu o etatistické povaze moderní německé, resp. české historické vědy. A rovněž i některé postřehy týkající se poválečného husitologického bádání poukazují

1 PAVEL KOLÁŘ, Dějiny historické vědy. Normativní příběh vlastního oboru nebo reflexivní dějiny kulturní praxe? Nad sborníkem Německá medievistika v českých zemích do roku 1945, Dějiny – Teorie – Kritika 1/2006, s. 87-102.

PAVEL KAREL HIML ŠIMA

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 315 ]

k možným interpretacím propojení tematicko-metodické stránky historických textů s institucionální praxí a s vytvářením specifického historicky definovaného ideologického diskurzu.

V závěru Nodl konstatuje, že kniha „reprezentuje devět různých způsobů přemýšlení o podobě a proměnách traktování sociálních dějin pozdního středověku ve druhé polovině 19. a v celém 20. století“ (s. 240). Vzhledem k výše uvedeným kritickým poznámkám by však bylo příhodnější označit její vyznění spíše jako jeden dominantní „způsob přemýšlení“ zakotvený v důkladné heuristické práci k dějinám středověku s několika sondami do vztahů dobových ideologických kontextů, metodických reflexí a formování disciplinárního diskurzu jako sociální praxe.

Karel Šima

[ 316 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Martin Nodl, Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století, Brno 2007, Centrum pro studium demokracie a kultury, 264 s., ISBN 978-80-7325-112-3 V soudobém českém historickém myšlení je nemalá pozornost věnována rovněž historiografii a teorii historické vědy, většinou však tyto tendence nacházejí své zpodobnění v realizaci konferencí a pracovních kolokvií, vydávání konferenčních sborníků a publikování dílčích studií v odborném tisku. Zaslouženou pozornost pak vzbudí každý větší publikační počin, tím spíše, že původních prací věnovaných české historiografii, případně jejím teoretickým otázkám u nás vychází stále poměrně málo. Pozoruhodnou v tomto smyslu se proto stala publikace Martina Nodla Dějepisectví mezi vědou a politikou s podtitulem Úvahy o historiografii 19. a 20. století.

Při prvním seznámení s knihou může čtenář snadno nabýt dojmu, že autor mechanicky pospojoval do jednoho celku výsledky svého rozvažování o dějinách a dějepisectví, k němuž, jak sám uvádí v předmluvě, jej vedla jakási vnitřní potřeba od konce 90. let, neboť se věnuje tématům, jejichž vnitřní souvislost odhalit není právě snadné. Jak jinak bychom totiž mohli při prvním setkání s jeho dílem charakterizovat spojitost mezi tématy Václav Vladivoj Tomek a František Palacký, německá medievistika v českých zemích a studium sociálních a hospodářských dějin, Bedřich Mendl a sociální dějiny středověku, případně mezi kontinuitou a diskontinuitou husitologického bádání 50. a 60. let 20. století, Grausovými proměnami pojetí krize pozdního středověku a ohlasem osobitých postojů francouzské historiografie v našem vědeckém prostředí a konečně mezi středověkou prosopografií, mikrohistorií a historickou antropologií a dějinami umění a sociální historií? Autor sám si je možnosti takového pochopení, či spíše nepochopení svého díla velmi dobře vědom, a snad právě proto v závěru poznamenává, že „nejen knihy mají své osudy.

Osudy mohou mít i jednotlivé studie, což je právě případ textů zařazených do knihy Dějepisectví mezi vědou a politikou, jež je souborem devíti na první pohled svébytných, ve skutečnosti jemným předivem provázaných textů, jež mají svou vnitřní logiku a jež spolu, někdy možná jen v náznacích, komunikují.“ (s. 233) Domnívám se, že pozornému čtenáři se tato vnitřní souvislost rozkryje s postupující četbou, neboť nelze přehlédnout, že více či méně zřetelným leitmotivem všech devíti studií jsou sociální dějiny. Autor sleduje jejich postupné ustavování ve druhé polovině 19. století a volí pro zachycení jejich počátků pozoruhodný fenomén české historiografie, tj. Václava Vladivoje Tomka (dodnes mám ostatně v živé paměti Nodlův brilantní příspěvek přednesený na tomkovské konferenci v dubnu

PAVEL VERONIKA HIMLSTŘEDOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 317 ]

2005 v Hradci Králové, v němž posluchačům objasnil podobnosti a rozdíly historického myšlení Tomkova a Palackého a osobitých způsobů jejich vědecké práce).

Za neméně pozoruhodnou pak považuji jeho, jak sám uvádí, „rozmáchlou studii“ o německé medievistice v českých zemích, neboť je osobitou reflexí jejího významu v kontextu sociálních dějin středověku v českém dějepisectví, reflexí tématu doposud nezřídka opomíjeného. Tuto první část Nodlovy práce příznačně nazvanou Zrození pak uzavírá fenomenální studie o Bedřichu Mendlovi ilustrující mj. nesnadnou institucionalizaci sociálních a hospodářských dějin v české historické vědě meziválečného období, jež je výsledkem nejen autorova precizního studia archivního materiálu a Mendlova vědeckého díla, ale rovněž jeho obrovské náklonnosti k Mendlovi-historikovi a Mendlovi-člověku. Nodlovým uchopením této výjimečné postavy českého dějepisectví prolínají snad všechny možné způsoby pojetí výrazné vědecké osobnosti; provádí komparaci jeho vědeckého směřování a vyzrávání s historikem Theodorem Mayerem, analyzuje Mendlovo teoretické pojetí historické vědy, uvádí jeho inspirační zdroje i Mendlův osobitý způsob jejich využití a rozvedení, značnou pozornost věnuje Mendlově postupující kariéře, včetně detailního rozboru habilitačního řízení a nesnadného působení na pražské univerzitě, vysvětluje jeho vztah ke Gollově škole a postoj „prvních Gollových žáků“ Josefa Pekaře a Josefa Šusty k němu, neopomenul se zabývat Mendlovým vztahem k teoriím Maxe Webera a z něj odvoditelným Mendlovým postojem k marxismu.

Pozoruhodný je rovněž autorův výklad přijetí Mendlova díla českou poválečnou marxistickou historií a jeho následné zdůvodnění. Snad jediné, co v Nodlově studii o Bedřichu Mendlovi postrádám, jsou jeho vazby k zakladatelům revue Annales Marku Blochovi a Lucienu Febvrovi, tím spíše, že vzešly z iniciativy francouzských historiků, a ačkoli nakonec nevedly k navázání přímé Mendlovy spolupráce s redakcí, na obou stranách bylo učiněno několik pokusů o její uskutečnění. Za zmínku by jistě stálo rovněž osvětlení skutečnosti, proč Mendl v Annales nikdy nepublikoval, ačkoli za tímto účelem připravil minimálně dvě stati: v roce 1928 Sol tributaire et sol libre au moyen âge a studii o obyvatelstvu středověké Vratislavi,1 která v německé verzi publikované roku 1929 vzbudila pozornost Henriho Pirenna, na jehož doporučení počátkem roku 1930 uvažovali Bloch a Febvre o jejím publikování v Annales, a to s podmínkou, že text bude opatřen jistým metodologickým úvodem a budou v něm provedeny určité korekce.

1 BEDŘICH MENDL, Breslau zu Beginn des 15. Jahrhunderts. Eine statistische Studie nach dem Steuerbuche von 1403, Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 63/1929, s. 154-185.

[ 318 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Druhá část Nodlovy práce nazvaná V zajetí marxismu reflektuje výrazné projevy českého dějepisectví v jeho poválečné éře, zejména v 50. a 60. letech, avšak s přesahem do doby normalizace. V ní se autor zaměřil rovněž na postižení problematického vztahu historie – politika. Všemi třemi studiemi prolíná jako osudová postava české poválečné historiografie František Graus, jehož Nodl považuje za „nejvýznamnějšího českého historika poválečných let“ (s. 235). Postihuje jeho přínos pro husitologické bádání a oceňuje především jeho schopnost precizní heuristiky, což považuje i za jeden z pozitivních rysů „<nové husitologie> a celé <nové medievistiky>: Za floskulemi a ideologickým balastem prací Josefa Macka i Františka Grause totiž stála bohatá faktografická heuristika, zaměřená především na popsání sociálních jevů a materiálních podmínek života městských a venkovských spodních vrstev. [...] V tomto ohledu vynikal především Graus, kterého nezajímaly velké osobnosti, nýbrž masy, viděné však překvapivě nikoli očima obsáhlých statistických souborů, nýbrž prizmatem jedinečných případů, jež sloužily ke konstruování (někdy velmi schematickému) sociální reality“ (s. 113). Svoji pozornost pak autor zaměřil rovněž na mladší generaci (Ivan Hlaváček, Jiří Kejř, František Hoffman, Jaroslav Mezník), která začala publikovat na sklonku 50. let „ve stínu těchto dvou nejmocnějších a také nejvýraznějších reprezentantů české medievistiky, jež kráčela v bezpečných stopách faktografického dějepisectví“. Upozorňuje na návaznost jejich studií, kde „marxistická rétorika a marxismus jako takový nehrály vůbec žádnou roli“, na spolehlivé prvorepublikové dějepisectví. Poukazuje na skutečnost, že jejich práce věnované městům v předrevolučním a revolučním období byly jednak inspirovány kvantitativním pojetím sociálních dějin a vykazovaly mnohem více znaky strukturalismu než marxismu. Dále se Nodl podrobně zabývá Kalivodovou Husitskou ideologií. Kalivodovo pojetí uvádí do vztahu s koncepcí Mackovou a Grausovou, postihuje jejich shodné i protichůdné momenty: „Příčiny vypuknutí husitské revoluce Kalivoda stejně jako Macek či Graus spatřoval v ,první krizi feudalismu‘. Ve shodě s původní Grausovou koncepcí se domníval, že krize feudalismu byla důsledkem ,prostoupení feudální ekonomiky prostou zbožní výrobou‘. Kořeny však na rozdíl od Grause spatřoval hluboko ve 13. století. Ona velká, staletá první krize feudalismu v jeho výkladovém modelu vedla k ,albigenským válkám‘, k povstání Arnolda z Brescie a Fra Dolcina, k vystoupení lidových mas ve Flandrech a na počátku 14. století v konečné fázi ke všem revolucím (nikoli již pouze k revolučním hnutím) pozdního středověku, tedy k jacquerii, k bojům mezi řemeslníky s patriciátem v říšských městech či ve Florencii, k povstání Johna Balla a Wata Tylera, k husitské revoluci a nakonec k německé selské válce“ (s. 115-116).

Dále připomíná, že společně s německou selskou válkou považoval Kalivoda husitství za „revoluční konflikty vyššího typu“. Zabývá se rovněž ohlasem, který Husitská ideologie vyvolala, či spíše nevyvolala, neboť jako jediné historiky, jež se jí nechali v době jejího vzniku inspirovat, uvádí Františka Šmahela a Josefa Válku, „kteří však

PAVEL VERONIKA HIMLSTŘEDOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 319 ]

rozhodně nebyli nekritickými Kalivodovými obdivovateli“, a upozorňuje, že „v českém prostředí začala Husitská ideologie rezonovat až v 80. letech, a to především díky Kalivodovu propojení husitské revoluce s poděbradskou epochou a díky jeho nové konceptualizaci husitství jako permanentní revoluce, jež končí až porážkou stavovských vojsk na Bílé hoře“ (s. 122).

Františku Grausovi se Martin Nodl věnoval rovněž v samostatné studii, kde zřetelně postihl proměny Grausova pojetí krize pozdního středověku, počínaje jeho zájmem o pražskou předhusitskou chudinu, jíž se věnoval ve 40. letech, přes studium monetární krize, dále dogmatickým marxismem ovlivněný, široce pojatý koncept krize feudalismu, následný návrat k pojmu krize středověku, poznamenaný „vnitřním zpochybněním marxismu jako jediného interpretačního modelu, a k výkladu pozdního středověku jako krizového období, přičemž své názory ohledně krizového charakteru 14. a 15. století výrazně propojil s husitstvím“ (s. 123), přes příklon ke strukturalismem ovlivněnému terminologickému uchopení pozdně středověké krize v době emigrace až ke zpochybnění jejího strukturálního charakteru v závěru života, kdy se v podstatě vrátil k původní koncepci vypracované ve 40. letech. Autor upozorňuje, že Grausovy interpretační přístupy byly značně podmíněny dobou, a nahlíží je právě „v kontextu vývoje poválečné medievistiky i společenských změn, jež Grausovo historické myšlení ovlivňovaly a jejichž obecné kontury sám jako přední reprezentant československé marxistické historiografie spoluvytvářel, antikvoval a posléze zpochybňoval, ba přímo bořil“ (s. 125).

S Grausovou osobností se pak setkáváme rovněž v poslední studii druhé části Nodlovy práce, věnované inspiračním vlivům francouzské historiografie, tj. totálním dějinám, dlouhému trvání a mentalitám, jejichž dosah byl v českém prostředí sice značně omezený, avšak přece jen alespoň v dílčích projevech přítomný. Jak autor uvádí a důkladnou znalostí reálií polské historiografie dokazuje, česká historická věda tak v mnohém osudově zaostávala za historií polskou, avšak například v případě nezájmu o Blochovo pojetí středověké společnosti si v ničem nezadala s německou historickou vědou. Jako poněkud výjimečná postava se v těchto souvislostech Nodlovi jeví opět František Graus, který tvorbu Blochovu prokazatelně znal, a dokonce neznalost jeho Feudální společnosti vytkl Václavu Černému v recenzi jeho knihy Lid a literatura středověku. Ačkoli znalost této Blochovy práce, kde je systematicky rozpracována koncepce totálních dějin, nepatřila „k dobrému vychování českých marxistických historiků“, konstatuje autor, že se jí v poválečné české historiografii dostalo přece jen jistého ohlasu. Postupně pak zaujímala místo ve vědomí historiků „probouzejících se z dogmatického marxismu“, jakým byl rovněž František Graus.

Z hlediska přijímání podnětů francouzského historického myšlení pak autor považuje Františka Grause za osobnost zcela výjimečnou. Již jeho dizertační práce o pražské chudině v době předhusitské z konce 40. let vykazovala jisté analogie

[ 320 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

s pozdějšími koncepcemi francouzských historiků. Jak autor uvádí, tato jeho studie, „v západní Evropě až do počátku 60. let neznámá, voněla novotou právě díky zvolenému tématu. Prostřednictvím účetního materiálu a především na základě městských knih evidujících drobné dluhy a zástavy se pokusil vykreslit hospodářské postavení chudiny v předhusitské Praze (…) z hlediska budoucího bádání si zaslouží pozornost především autorovy sondy do každodenního života námezdních rukodělníků a služebného personálu“ (s. 150). Ve smyslu přejímání podnětů francouzské historiografie pak Nodl vysoce oceňuje Grausovu práci Volk, Herrscher und Heiliger in Reich der Merowinger. Studien zur Hagiographie der Merowingerzeit (1965) „o vztahu pohanství a křesťanství, způsobech christianizace Germánů a vytěsňování pohanských bohů křesťanskými světci“, na níž Graus začal pracovat již v závěru 50. let. Jedná se totiž o působivou sondu do středověkého myšlení, která se stala konkrétním projevem Grausova odklonu od sociálních a hospodářských dějin k dějinám myšlení a vnímání, jenž byl vyvolán jednak narůstajícím přesvědčením o krizi soudobé historické vědy, včetně marxistické historiografie, jednak potřebou vyrovnat se západoevropskému dějepisectví, jež bylo v 50. letech zasaženo výraznými proměnami. Nodl dospívá k závěru, že František Graus tak může být zcela „nepochybně považován za historika, jenž se nechával v 60. letech francouzskou historiografií inspirovat z českých badatelů největší měrou, jenž udržoval čilé osobní styky s francouzskými historiky a jenž pronikl i na stránky Annales, přesto však konstatuje, že jeho osoba netvořila výrazné ,symbolické centrum‘ (…) srovnatelné s třemi symbolickými centry koexistujícími v polském prostředí.“ A dodává: „Ostatně František Graus byl z hlediska publikování na stránkách Annales 60. let v českém prostředí naprostou výjimkou“ (s. 151-152).

Jednu z příčin problematické recepce podnětů francouzské historiografie v českém, ale i polském, případně německém kontextu historické vědy, spatřuje pak autor vedle ztráty možnosti vzájemné komunikace, způsobené spuštěním železné opony, minimálním přísunu odborné literatury a v 70. a 80. letech, značně zdeformovaném chápání pojmu metodologie, v existujících tradicích středoevropského dějepisectví, jež sahají hluboko do 19. století. Spojují historické myšlení především s institucí státu a historickou vědu nezvratně směřují k dějinám národním: „Rovněž v českém prostředí je obdobná etatistická vazba v odborném dějepisectví výrazně přítomna již od dob Františka Palackého – původně samozřejmě v podobě zemského patriotismu, od roku 1918 pak již v ryze státní podobě. Po roce 1948 vazba historiografie na stát a především na jeho ideologii získala na síle a její výrazné působení je ve skutečnosti patrné dodnes“ (s. 144).

Třetí a poslední část recenzované práce nazvanou Inovace a inspirace pojímá autor jako výraz jeho vlastního chápání moderně pojatých sociálních dějin pozdního středověku. První studii tak věnoval tématu středověké prosopografie, postihuje její genezi a uvádí a analyzuje reprezentativní příklady prosopografických přístupů,

PAVEL VERONIKA HIMLSTŘEDOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 321 ]

například výzkumy církevního a univerzitního prostředí, kdy v české historiografii 60. let „na jedné straně vznikaly stále rozšiřované soupisy učitelů působících na lékařské, teologické či právnické fakultě, na straně druhé pak na jejich pozadí i první strukturálně pojaté práce, jež na základě torzovitě dochovaných pramenů sledovaly jak regionální, tak sociální původ studentů, a zároveň hledaly odpovědi na otázku, jaké bylo národnostní složení studentů a mistrů na artistické fakultě v posledních desetiletích před vydáním Kutnohorského dekretu. Teprve v posledních desetiletích se však započalo s detailním prosopografickým výzkumem univerzitních matrik a se zkoumáním kariér především právnicky vzdělaných univerzitánů.“ (s. 190) Prosopografii pak Nodl považuje za „pokus o nové nazírání sociálních dějin, do jisté míry srovnatelných s mikrohistorií, s nímž má tento přístup, ač to zní kacířsky, mnoho společného“.

Tématu mikrohistorie a historické antropologie je pak věnována druhá studie závěrečné části Nodlovy práce. V jejím úvodu autor poukazuje na nejednotné užívání těchto pojmů a na jejich stále časté naplňování nestejným obsahem, jež vede ke koexistenci jejich jistých variant. Následně pak provádí klasifikaci mikrohistorie ve třech rovinách, kdy rozlišuje „mikrohistorii, jejímiž hrdiny jsou doposud přehlížení reprezentanti spodních pater společnosti – mikrohistorii konfliktu a konečně demografickou či populační mikrohistorii“, z nichž každá má dle jeho soudu svůj vztah k historické antropologii a z antropologických postupů užívá pouze některé.

Následně osvětluje, jakým způsobem pojímají mikrohistorií italští historikové Carlo Ginzburg a Carlo Poni, a jejich postoje dává do souvislosti s hledáním nových cest ve francouzské historiografii 70. let, jež vedlo k ustavení tzv. nové historie, tj. ke zformování dějin mentalit, označovaných někdy jako historická antropologie.

Upozorňuje rovněž na odlišné pojetí Giovanniho Leviho, jenž „vyhroceně tvrdí, že ,mikrohistorie vytváří jedinečný portrét, nikoli skupinový obraz‘“, na rozdíl od Ginzburga, který klade důraz na neoddělitelnost jedince od skupiny.

Ve svém výkladu se Nodl ztotožňuje s obecnou představou, že Ginzburg je nejvýznamnějším reprezentantem mikrohistorie. Jeho studiím, zejména analýze světa italského renesančního malíře Piera della Francesca, věnuje značnou pozornost a dospívá k závěru, že jeho obrazům klade Ginzburg tytéž otázky jako populárnímu Menocchiovi, hrdinovi proslavené monografie Sýr a červi. „V obou případech má totiž jejich jazyk symbolickou podobu. Ginzburg přistupuje k Menocchiovi a k Pierovi jako k ,cizímu světu‘, jehož mluvu se pokouší přeložit z jazyka cizí kultury do jazyka kultury jemu vlastní, a stává se překladatelem jazyka minulosti do jazyka současnosti. V obou svých mikrohistorických knihách přitom pracuje s prameny, jež se k němu dostávají zprostředkovaně prostřednictvím inkvizitorů a prostřednictvím světa objednavatelů obrazů. Proniknout do Pierových představ či do Menocchiova mozku je tedy možné pouze pochopením světa humanistů či světa inkvizitorů, jejichž texty se snaží číst jako antropolog vyprávění svých informátorů“ (s. 211).

[ 322 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Specifickým znakem těchto mikrohistorických studií je pak podle Nodla skutečnost, že se snaží řešit teoretické reflexe daných problémů, jde tu o konkrétní postižení vztahu mezi učeneckou a laickou kulturou, a to především v rovině jejich koexistence. Upozorňuje však, že vedle nich vznikalo v 80. a 90. letech množství „antropologicky koncipovaných mikrohistorií, jež si žádné teoretické otázky nekladou a vyprávějí individuální příběh z dějin každodenního světa, jež bychom mohli nazvat antropologií individuálního konání a jež se týkají především otázek sociální pozice manželství, sexuality, prostituce a homosexuality“.

V závěru studie se pak autor zaměřil na mikrohistorií střetů a konfliktů. V těchto souvislostech vedle významných prací Emmanuela Le Roy Ladurieho a Roberta Darntona připomíná práci Jaroslava Čechury o broumovské rebelii a svým způsobem i Šmahelovu studii o pražském povstání v roce 1483, jež se mikrohistorii přibližuje analýzou postojů a motivací jeho hlavních aktérů.

Poslední ze tří studií závěrečné části Nodlovy práce je věnována dějinám umění a sociální historii. V kontextu recenzované práce ji autor považuje za text výjimečný: „Byla črtána s vnitřním chvěním a obavami, že na prvním sjezdu českých historiků umění (...) propadne, protože bude předložena publiku, které nad dějinami přemýšlí jinak než klasičtí historici. Myšlenkově se však váže jak k přemítání o neortodoxním marxismu, aplikovaném na dějiny pozdního středověku, tak k úvahám o mikrohistorií, protože klíčovou roli v něm vedle Michaela Baxandalla hraje Carlo Ginzburg“ (s. 239). Osobitost autorova přístupu spočívá, jak sám podotýká, v tom, že usiluje o nahlížení dějin umění v jejich sociálním kontextu, z něhož jej fascinují například „mecenát, sběratelství, vztahy mezi malíři a literáty, způsoby vizualizace textů a textualizace obrazů“.

Naznačený přístup přivádí autora k úvahám o povaze a genezi sociálních dějin umění, kterou odvíjí od polozapomenuté práce Arnolda Hausera Sozialgeschichte der Kunst und Literatur o kolektivních stylech, jež se stala předmětem kritiky Ernesta H. Gombricha: „Gombrich sociální dějiny umění jako takové sice neodmítal, avšak jejich jediný přínos spatřoval ve sledování sociální existence a změn materiálních podmínek, v nichž byla umělecká díla objednávána a tvořena“ (s. 219).

Dále připomíná práci Frederika Antala Florentské malířství a jeho sociální pozadí (1949), kterou považuje za první analytickou studii, kde byl vývoj umění zasazen do širokého společenského kontextu. Postoje těchto historiků prezentuje Nodl jako reprezentativní pro jednotlivé, do značné míry protichůdné způsoby uplatnění sociálních dějin v umění. Domnívá se, že právě jejich konfrontace umožnila v 60. a 70. letech utváření nového přístupu k sociálním dějinám či sociologii umění, „jehož premisou je snaha překonat zdánlivě nepropustné hranice mezi dějinami umění a historií, ať již v její tradiční podobě či v podobách ,nové historie‘, jež v mnoha svých tvářích do značné míry reaguje na intelektuální diskurz marxismu 20. století“ (s. 222). V této souvislosti autor připomíná vystoupení Michaela Ba-

PAVEL VERONIKA HIMLSTŘEDOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 323 ]

xandalla, jenž upozornil na vzájemnou provázanost sociálních dějin a dějin umění.

Vedle Ginzburgovy studie o Pierovi della Francesca připomíná ještě práci Petra Burkeho o italské renesanci a z našeho kontextu pak zmiňuje podnětné příspěvky Zdeňka Hojdy zabývající se rozborem výtvarných děl v inventářích domácností pražských měšťanů z let 1627-1740.

Závěrem pak autor podotýká: „Prostřednictvím těchto úvah a postřehů jsem se pokusil na konkrétních případech ukázat, že průsečíků mezi dějinami umění a sociokulturně pojatou historií existuje z hlediska široce pojímaných sociálních dějin umění mnohem víc, než se na první pohled zdá. Čistě stylové analýzy dnes jistě nejsou – a patrně nikdy nebudou – minulostí a pro řadu otázek nabízejí vskutku jediné možné odpovědi. Avšak v případě, že je budeme korigovat viděním vycházejícím ze sociální a historické reality, může se nám podařit nejen zpřesnit absolutní datování vzniku konkrétních soch a obrazů, ale zároveň vstoupit do jejich nitra. Každé dílo, ať už bylo ve své době pojímáno jako umělecké či jako pouhá řemeslná práce, totiž vznikalo v konkrétním sociálním kontextu, mělo svou dobovou dimenzi a vyjadřovalo představy a názory zadavatelů a autorů. Abychom pochopili tento složitý a často jen v hrubých sporných rysech odhalitelný proces, nesmíme se nechat strhnout k ,dějinám umění bez dějin‘. Stejně chybnou cestou bychom se vydali, kdybychom se snažili konstruovat obrazy minulosti bez zřetele k jejich vizualizaci a bez uvědomování si stylových aspektů této vizualizace“ (s. 234).

Je zřejmé, že recenzovaná práce se vyznačuje nezvykle širokým záběrem a pozoruhodnou hloubkou autorova pohledu na jednotlivé problémy. Domnívám se, že ji lze považovat za spolehlivý obraz autorova kvalitního historického myšlení a především jeho postupného a systematického vyzrávání. Přestože je publikace tvořena původně samostatnými studiemi, jejich vnitřní kontinuita je nesporná; ať už k jednotlivým úvahám přistoupíme s ohledem na jejich obsahové souvislosti, nebo z hlediska autorova pojetí historické vědy a historiografie, vždy se před námi objeví jejich spojitost. Témata, jimž se Martin Nodl ve své práci věnuje, jsou dle mého soudu reprezentativní pro jednotlivé fáze utváření sociálních dějin, tj. pro jejich prvotní „zrození a vyzrávání“, následné „vyrovnávání se s marxistickou ideologií a konečně pro takřka soudobé hledání nových cest a neokoukaných přístupů“.

Nodlovy studie vynikají brilantním a širokým užitím komparativního postupu, a to ve chvílích, kdy srovnává nejen díla jednotlivých historiků, ale rovněž jejich autorské kontexty, případně národní historiografie, mezi nimiž vyniká srovnání české a polské historické vědy. Ocenit je třeba autorovu schopnost obousměrně prolínat kontext české a evropské historické vědy, založenou nepochybně na důvěrné znalosti teoretických koncepcí i značného množství konkrétních textů historiografie 19. a 20. století, čímž si vytváří prostor pro postižení specifických znaků českého dějepisectví. Stejně tak je třeba vyzdvihnout jeho umění postihovat jednotlivé

[ 324 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

osobnosti historiků nejen v kontextu historické vědy a historického myšlení, ale rovněž v širokém kontextu společenském a často i kulturním.

Nodlovo Dějepisectví mezi vědou a politikou patří dle mého soudu ke zdařilým projevům našeho současného historického myšlení. Čtenářům nabízí nejen neotřelé pohledy na tradicí poněkud zprofanovaná témata, například Tomek versus Palacký, ale seznamuje je rovněž s pozoruhodnými koncepcemi evropské historické vědy, jež sice nejsou v našem prostředí zcela neznámou novinkou, často však povědomí o nich ulpívá pouze na povrchu, redukováno na několik základních a bezduše opakovaných tezí, jak tomu bývá v případě vztahování k totálním dějinám, dlouhému trvání a mentalitám rozvíjeným školou Annales, popřípadě při vzývání mikrohistorie, omezované často na osobnost Ginzburgovu.

Kvalita Nodlovy monografie je pak posílena autorovým kultivovaným a pregnantním vyjadřováním a nanejvýš vhodnými a s jeho vlastním výkladem organicky souvisejícími citacemi. Recenzovaná práce tak vykazuje vysokou úroveň jazykového ztvárnění do hloubky promýšlených problémů. Domnívám se, že se může stát cennou inspirací pro mnohé badatele i poučenou veřejnost, neboť pozornému čtenáři při jejím čtení na mysli jistě vyvstanou nové znepokojivé otázky. Hledání odpovědí na ně by se pak mělo stát předmětem dalších výzkumů a úvah o historiografii 19. a 20. století.

Veronika Středová

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 325 ]

Jonathan Bolton (ed.), Nový historismus/ New Historicism, Brno 2007, Host, 318 s., ISBN 978-80-7294-217-6 Brněnské vydavatelství Host nabídlo ve své ediční řadě Teoretická knihovna sborník převážně literárně historických a literárně vědních textů devíti autorů, kteří buď v 70. letech předznamenali a inspirovali (Michel Foucault, Clifford Geertz, Hayden White) v anglosaské, zejména americké literární vědě vznik nového historismu, nebo se během 80. a 90. let stali jeho čelnými představiteli (Catherine Gallagherová, Stephen Greenblatt, Jean E. Howardová, Thomas W. Laqueuer, Walter Benn Michaels, Louis Montrose). Sborník za účelem představit českému prostředí tento metodický směr literární vědy sestavil Jonathan Bolton. Nejsem způsobilý, abych posuzoval texty tohoto antologického sborníku z hlediska literární vědy.

Nemám ani v úmyslu věnovat se konkrétní kulturně-dějinné problematice, jež je v některých z nich pojednána (nový historismus se utvářel zejména na renesanční tématice, což se odráží i v Boltonově vývěru textů; ten zahrnuje i studie k 18. a ranému 19. století). Chtěl bych se však v následujících odstavcích věnovat některým metodologickým problémům, které New Historicism sdílí s New Cultural History, Intelectual History či historickou antropologií (prostupnost nového historismu s těmito směry historických věd je dána mimo jiné společnou inspirací nacházenou u Geertze a Foucaulta; s Whiteovým vlivem to je ale patrně složitější).1 Z dějepisného pohledu je New Historicism slovníkově charakterizován kupříkladu jako postmoderní literárněvědní koncepce, jež se objevila v 80. letech 20. století v USA a která usiluje o výklad textu na pozadí historicko-kulturní sítě významů (říká velmi stručně Stefan Jordan s – jak bude ještě dále ukázáno – pro historika

1 Kupříkladu ROGER CHARTIER, New Cultural History, in: Kompas der Geschichtswissenschaft, (edd.) J. Eibach, G. Lottes Göttingen 2002, s. 193-205, přihlašující se v zásadě k novým kulturním dějinám a přibližující se některými studiemi k postupům nového historismu – ROGER CHARTIER, La pendue miraculeusement sauvée. Étude d‘un occasionnel, in: Les usages de l‘imprimé, (ed.)

Roger Chartier, Paris 1987, s. 83-127 –, by nemohl stejnou měrou přijmout Geertzovy a Foucaultovy podněty a Whiteova východiska a oponoval by striktnímu narativismu – srov. například ROGER CHARTIER, On the Edge of the Cliff. History, Language, and Practices, Baltimore-London 1997, s. 13-47; TÝŽ, Au bord de la falaise. L‘histoire entre certitudes et inquiétude, Paris 1998, s. 234-254.

[ 326 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

nemalou měrou příznačným odkazem k heslu „fikce“).2 Je to charakteristika povšechná. Shoduje se však v zásadě s Boltonovým zdůrazňováním zájmu nového historismu o to, „jak na sebe vzájemně působí literatura a její kulturní okolí“, resp. „jak se vzájemně ovlivňuje literatura s politikou, ekonomií, společenskými hnutími, přírodními vědami a dalšími kulturními vlivy“ (s. 8).

Podle Catharine Gallagherové a Stephena Greenblatta (2000) napomohl nový historismus ke čtyřem základním proměnám v literární historii. Jde o „(1) přechod od diskusí o ,umění‘ k diskusím o ,znázornění‘; (2) posun od materialistických výkladů historických jevů ke zkoumání historie lidského těla a lidského subjektu; (3) objev neočekávaného diskurzivního kontextu pro literární díla tím, že si hledíme spíše toho, co je na okraji, než jejich deklarovaného tématu; (4) postupné nahrazení ,kritiky ideologie‘ analýzou diskurzu“ (s. 267). Louis Montrose spatřuje v textu z roku 1986 trochu jiné určující rysy nového historismu: „Nová společensko-politicko-historická orientace v literárních studiích je antireflekcionistická, přesouvá důraz z formální analýzy slovních artefaktů k ideologické analýze diskurzivních činností, odmítá respektovat strukturu a pevně dané hranice mezi ,literárními‘ a jinými texty (včetně textů samotného vědce) a psaní ji zajímá především jako určitá podoba činu“ (s. 52). Jean E. Howardová soudí (1986), „že nová historická literární věda vychází ze dvou věcí: (1) z tvrzení, že člověk je [socio-kulturní] výtvor, a nikoli podstata; (2) z tvrzení, že historik je produktem své vlastní historie a jako takový není schopen rozpoznat jinakost v čisté podobě, nýbrž vždy částečně prostřednictvím své současnosti“ (s. 67).

Rozmanitost uvedených charakteristik jen potvrzuje to, co o sobě říkají jak představitelé nového historismu, tak co konstatuje i Jonathan Bolton (s. 277-306), totiž, že se nejedná o nějaký jednolitý, jednoznačně metodologicky vymezitelný literárně vědní směr, nýbrž spíše o poměrně široký proud v rámci současné literární historie.

Jeho povahu lze zčásti vyčíst také z toho, co kritizuje. Vymezuje se vůči strukturalistickému a poststrukturalistickému formalismu, mimo jiné pro jeho spoléhání se na nadčasové formální struktury literárních děl (Bolton, s. 7, Montrose, s. 44), vůči dekonstruktivismu (Bolton, s. 7-8, Gallagherová, Greenblatt, s. 263), dále vůči britským kulturním materialistům (Montrose), za jejichž představitele považují mimo jiné Edwarda P. Tompsona, což není bez zajímavosti vzhledem k inspiraci, již u Tompsona hledají historičtí antropologové (Gallagherová, Greenblatt, s. 234).

To, co je při vší rozmanitosti společně pociťované jako (sebe)vymezující označení,

2 STEFAN JORDAN, Historismus, in: Lexikon Geschichtswissenschaft. Hundert Grundbegriffe, (ed.)

Stefan Jordan, Stuttgart 2002, s. 171-174, zejména s. 173.

PAVEL JAN HORSKÝ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 327 ]

je „(New) Historicism“. Zaměřím se proto na otázky, proč a v jakém smyslu jde vlastně o „historismus“/Historicism; dále co jeho prosazování znamená pro způsoby kontextualizace rozebíraných textů, jak se v něm pojednává vztah mezi „textem“ a „kulturou“ a následně i vztah mezi literaturou a historií či fikcí a skutečností.

Tímto historicismem se rozhodně nemíní to, co je s termínem „historicismus“ v nejednom jazykovém prostředí úzce spojováno, totiž Popperův „historicismus“, jenž je odlišován od „historismu“ (tak jak to umožňuje kupříkladu němčina či čeština). Tento literárněvědní historismus/Historicism znamená snahu o dobovou (soci-kulturní) kontextualizaci díla (textu), uznání, že historický kontext dílo (text, jeho estetické hodnoty, obsahové prvky apod.) v zásadě individualizuje a relativizuje. Gallagherová a Greenblatt citují z Herdera, že „každý národ má svůj střed štěstí v sobě samém“ (s. 255). Není bez zajímavosti, že právě tento Herderův postoj považuje Rudolf Bultmann za příznačný pro vývoj historismu v (německých) historických vědách během 19. století, jež (na rozdíl od Hegelova – Popper by řekl „historicismu“ a jeho Marxovy modifikace) by právě uznaly, že dějinný proces je individualizující (tzn. zakládá identitu vyvíjející se entity, německá historická sociologie by řekla „historického individua“) a relativuzující (tzn. narušuje nadčasovou platnost hodnot).3 „Nový“ je tento literárně vědní historismus tím, že pod vlivem kritik celého 20. století a zejména pod vlivem lingvistického obratu Foucaultova archeologického uchopení diskurzu či Geertzova pojetí kultury, nebo konečně pod vlivem genderových studií, by oproti „historismu“ 19. století připustil nejen relativitu vyvíjejícího se „objektu“, ale i relativitu našeho historického poznání/ porozumění (ve sborníku se často objeví motiv historicity samotné literární vědy či motiv intertextualistického propojování textů posuzovaných literárních děl s texty posuzujících literárních historiků).

Na prvý pohled by se tak mohlo zdát, že není vlastně nijaký podstatný rozdíl mezi novým historismem a některými, svrchu uvedenými proudy dnešních historických věd. Vše je však složitější, než ukazuje prvotní letmý pohled. „Bylo by (...) snadné dokázat,“ říká na stránkách recenzovaného sborníku Walter Benn Michaels, „že každý kritický nebo teoretický spor o to, zda je určitá interpretace textu historická, je ve skutečnosti sporem o to, zda její historie je ta správná. Neexistují žádné více nebo méně historické interpretace; existují pouze jinak historické interpretace“ (s. 152-153). Zkusme si tedy v následujícím textu povšimnout toho, v čem

3 Krom svrchu citovaného Jordanova slovníkového hesla při porovnání vycházím z následujících studií: JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, Praha 1992; RUDOLF BULTMANN, Dějiny a eschatologie, Praha 1994; KARL R. POPPER, Bída historicismu, Praha 1994.

[ 328 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

by se, zejména v metodologických otázkách, mnou zde uvažované historické vědy rozcházely s novým historismem?

Jedním z metodologických témat, jež prostupuje texty Boltonova výběru, je pojetí kultury jako textu. Louis Montrose (1986) charakterizuje nový historismus jako historizaci textů a textualizaci historie, jež pro něj spočívá v uznání „nedostupnosti úplné a autentické minulosti, žité hmotné existence, která by nebyla již zprostředkována dochovanými texty z dané společnosti“ (s. 48). To je trochu jiné textualizování minulosti, než které je odvozováno z Geertzových výkladů (zde uveden jeho text coby inspirace, s. 13-25). K tomu má již blíže Walter Benn Michaels, když uvažuje o textualizaci historie a textualizaci skutečnosti (s. 152). Tendence ke geertzovskému spatřování analogií mezi kulturou a textem vykazují Catharine Gallagherová a Stephen Greenblatt (s. 257-263), zároveň tento postoj nového historismu odlišují od „pantextualismu dekonstruktivistů“ (s. 263). Otázkou však je, zda je prohlášení „kultury“ za „text“ učinitelné jen tak bez dalšího?

Chris Lorenz upozorňuje na význam, jenž měl při „textualizaci minulosti“ právě Clifford Geertz. Jeho doporučení interpretovat kulturu jako text, jež mezi historiky našlo svého zastánce kupříkladu v Hansi Medickovi, vykládá Lorenz s ohledem na Derridův textualismus (význam interpretovaného textu není dán kontextem, ale vzniká vždy jen v rámci kombinace s jinými texty, v rámci intertextuality; zde by chtěla ve jménu nového historismu Jean E. Howardová vidět text „jako historicky výrazně specifický intertextuální systém“ – s. 71). Právě tak jako nemůže být text vykládán z nějakého reálného, domněle nesporně daného a objektivně zjistitelného kontextu, nemůže být ani kultura, pojímaná jako systém symbolů, vykládána z něčeho, co stojí mimo ni (z nějaké reálné socio-ekonomické základny, neuro-fyziologického „podloží“ apod.). Tak jako text tvoří také kultura autonomní symbolické univerzum.4 Nutno však, soudím, upozornit, že Geertz o kultuře místy také mluví výslovně jako o „kontextu“, v němž jsou jedině srozumitelně vysvětlitelná chování, jednání, instituce atd. (analogií „textu“, jenž má být kontextualizací vyložen, tak není „kultura“ jako celek, ale spíše jednotlivé kulturní prvky v kontextu kultury).

A dále, což je snad podstatnější, je vhodné uvážit, že prohlašování kultury za text není ani tak dáno nesporným shledáním identity v rámci epistemologické analýzy,

4 CHRIS LORENZ, Konstruktion der Vergangenheit. Eine Einführung in der Geschichtstheorie, Köln-Weimar-Wien 1997, s. 165-167, 179; HANS MEDICK, „Misionare in Ruderboot?“ Ethnologische Erkenntnisweisen als Herausforderung an die Sozialgeschichte, in: Alltagsgeschichte. Zur Rekonstruktion historischer Erfahrungen und Lebensweisen, (ed.) Alf Lüdtke, Frankfurt am Main-New York 1989, s. 59-61.

PAVEL JAN HORSKÝ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 329 ]

nýbrž je to spíše metafora. Soudím, že plně produktivní je tato metafora potud, pokud vytváří metodickou protiváhu funkcionalistickým výkladům kultury, které se snaží její jednotlivé prvky interpretovat jako pouhou projekci mimokulturních („základnových“, ekonomických, neuro-fyziologických atd.) faktorů. Otázkou však je, zda z jiných hledisek vzato nemůže být tato metafora v jistém smyslu matoucí?

Text je badateli totiž nesrovnatelně větší měrou než kultura „dán“. Ne však ve své významové rovině, nýbrž v tom smyslu, že ony „smyslově vnímatelné entity“ (přidržíme-li se Peirceova vymezení znaku), za nimiž se významy potencionálně skrývají, jsou v zásadě prostě spočetné. Namnoze se kryjí se slovy (uznávám, že těmito smyslově uchopitelnými entitami mohou být i diskurzivní pravidelnosti, které nemusejí být v textu na prvý pohled „dány“, ale i tak lze říci, že těchto smysly vnímatelných entit je spočetně). Naproti tomu v rámci kultury je těchto smyslově vnímatelných entit v zásadě nespočetně. Hranice textu jsou tak mnohem zřetelněji „empiricky“ dány než hranice kultury.5 Celek textu je co do své „empirické“ stránky v zásadě dán, kdežto celek kultury je co do své „empirické“ stránky jen teoreticky předpokládán. Tento rozdíl však má své důsledky jak při konstrukci kontextu, v němž chceme vyložit určitý sledovaný jev, tak v diskusích o poměru mezi fikcí a skutečností v rámci nového historismu, jak bude ještě ukázáno. Problémy, které mohou z analogie kultury a textu plynout, si uvědomují i Gallagherová s Greenblattem, když se věnují kupříkladu otázce, zda je kultura stejně koherentní jako text (s. 257). Zda – mohli bychom říci parafrázováním Burkeova, na jiném místě citovaného výkladu – by v textu byly nějaké „subtexty“ či „kontratexty“, které by odpovídaly „subkulturám“ či „kontrakulturám“?

Porovnáme-li například způsob, jímž Catharine Gallagherová a Stephen Greenblatt kontextualizují texty vzešlé z britské debaty o bramborách a jejich socio-ekonomickém a demografickém dopadu na přelomu 18. a 19. století (Brambora v materialistické imaginaci, s. 220-248), s postupy některých historiků v rámci New Cultural History či historické antropologie, shledáme nikoli nepodstatný rozdíl.

Mezi historiky bychom totiž, domnívám se, nalezli větší tendenci k takové kon-

5 CLIFFORD GEERTZ, Interpretace kultur, Praha 2000, s. 22-26. Charles S. Peirce zavedl následující definici znaku (z Cassirerova či Geertzova hlediska by šlo říci symbolu): „Znak je smyslově uchopitelnou entitou (a), zastupující entitu materiální nebo ideální povahy (b), vzhledem ke společné dispozici (c), sdílené mluvčím i adresátem.“ – srov. IVO T. BUDIL, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha 1992, s. 90-91. K rozdílu mezi prací historika a antropologa mimo jiné i stran užívání pojmu „kultura“ srov. například MARTIN NODL, Mikrohistorie a historická antropologie, Dějiny – teorie – kritika 1/2004, s. 237-252.

[ 330 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

textualizaci, kterou bychom – s určitým parafrázováním známého Koselleckova termínu – mohli označit jako snahu o (re)konstrukci prostoru možné zkušenosti aktéra/autora (pozornost vůči sociální síti, v níž byl začleněn, vůči jeho možnému čtenářskému horizontu, vůči tomu, co mohl slyšet z kazatelen, jaké mohly být jeho další sociální praktiky v době psaní či čtení interpretovaného textu apod.).6 Gallagherové a Greenblattovi se tak může zdát, že v „materialistické imaginaci“ některých diskutujících jako by lidé prostřednictvím brambor přímo vyrůstali ze země, jako by člověk byl redukován na stravu apod. Otázkou však je, zda tento význam jimi interpretovaných textů nevzniká právě jen v poměrně úzké intertextualitě (v úvahu je brán poměrně úzký okruh textu z oné „bramborové debaty“).

Tím, že se rozebírané texty soustřeďují k určitému úzkému tématu, může v nich být zamlčeno, nepojednáno to, co je pro autory samozřejmostí. Jak by asi rozbor dopadl, kdybychom vzali v potaz kupříkladu to, co Malthus, jenž byl rovněž účastníkem „bramborové debaty“, četl (či mohl číst, tj. jak vypadala jeho knihovna), co sám psal k jiným tématům, co mohl pravidelně slýchat z kazatelen či sám veřejně říkat apod.? Spor mezi stoupenci New historicismu a kulturními historiky by patrně nebyl ani tak o to, zda výsledek interpretace studovaného textu vzniká v rámci intertextuality (o dobových praktikách a reprezentacích se dozvídáme většinou prostřednictvím stop v pramenných textech) při kontextualizaci studovaného textu jeho kombinací s texty jinými, nýbrž o to, podle jakých kritérií vybírat texty, které budeme při kontextualizaci propojovat. Lze se ptát, zda se nám právě v takovýchto situacích neukazuje, že spojitost námi sledovaných prvků v textu je nám dána jinak než spojitost jevů v rámci kultury? Tato kritika platí i přesto, že si jsou Gallagherová s Greenblattem vědomi problémů výběru textů při kontextualizaci (s. 264).

Richard J. Evans soudí, že je nový historismus oprávněně kritizován za to, že důsledně neodděluje skutečnost a fikci. Tyto výtky jsou blízké kritické poznámce Georga G. Iggerse vyřčené na adresu Darntonova Velkého masakru koček: „Otázkou ale zůstává, zda lze prostřednictvím ,zhuštěného popisu‘ masakru koček, jenž na první pohled připomíná balijské kohoutí zápasy, skutečně rekonstruovat danou kulturu v celé její spletitosti,“ říká Iggers.7 Nechme na tomto místě stranou otázku

6 Dnes již klasickým příkladem takové studie je například R. CHARTIER, La pendue miraculeusement sauvée, s. 83-127. V českém prostředí srov. kupříkladu PAVEL HIML, Ďábel v síti byrokracie, Dějiny a současnost 19/1997, č. 5, s. 31-35; č. 6, s. 7-11. K pojmu prostor zkušenosti srov. REINHART KOSELLECK, Vergangene Zukunft. Zur Semantik geschichtlicher Zeiten, Frankfurt am Main 2000, s. 349-375.

7 RICHARD J. EVANS, Fiktion, in: Lexikon Geschichtswissenschaft. Hundert Grundbegriffe, s. 90-93, zejména s. 92-93: GEORG G. IGGERS, Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, Praha 2002, s. 118.

PAVEL JAN HORSKÝ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 331 ]

přístupu k celku kultury. a zaměřme se na výtku určitého sklonu k fiktivnosti. Ta je vůči novému historismu do jisté míry opodstatněná, avšak domnívám se, že v absolutní podobě není vůči němu ani zcela spravedlivá (rozhodně by ji nešlo uplatnit stejnou měrou na všechny autory recenzovaného sborníku), ani plně adekvátní, jak se pokusím ukázat. Autoři, kteří se snaží dějepisectví uhájit před různými upřílišněně relativistickými kritikami lingvistického či narativistického rázu, jako by se někdy domnívali, podobně jak svrchu Iggers, že dějepisectví se (vždy) vztahuje k celé (socio-kulturní) skutečnosti minula v její plné šíři a hloubce. Mimoděk tak sdílejí omyl, který je přítomen i ve studiích jejich oponentů (také Hayden White, zde s. 26-31, kritizuje dějepisectví, jako by mu šlo o vystižení celé minulé skutečnosti). V rámci historických věd však vznikají studie, jež se (většinou) vztahují, ať reflektovaně a záměrně či naopak nevědomky, vždy jen k určité části, segmentu nebo vrstvě socio-kulturní skutečnosti. Čím více se v rámci dnešních historických věd ptáme kupříkladu na prožitek tělesnosti, povahu imaginace či individuální procesy (sebe)identifikace jedinců či skupin té či oné doby, tím více se – při rozboru kázání či divadelních her – ukazuje, že hranici mezi „fikcí“ literárního textu a „reálností“ historické kroniky nelze striktně vymezit. Již jen proto ne, že tato hranice je relační povahy vzhledem k námi položeným otázkám a voleným metodám. Vezmeme-li kupříkladu v potaz Burkeovu studii o kulturních dějinách snů, uvědomíme si, že by se její povahou dalo oponovat jak Whiteově narativistické kritice dějepisectví, tak představám, že musí jít vždy o celou kulturu či společnost studované doby. Burke se zabývá tématem, jež by se nejednomu historikovi mohlo zdát fiktivní, přece však ukazuje, že jej lze studovat jako jev, jenž může něco vypovědět o určitých vrstvách či segmentech socio-kulturní skutečnosti tradiční evropské společnosti.8 Obdobně by to mohlo platit o nejedné literárněvědní studii nového historismu.

S výhradami vůči přílišné literalizaci historie a vůči smazávání hranice mezi fikcí a skutečností a opět i s problémem textualizace minulosti souvisí otázka, nakolik lze připisovat jednotlivým symbolům v rámci studované kultury významy, které nejsou aktérsky (ani potenciálně) vědomé. Gallagherová s Greenblattem v této souvislosti píší: „Pojetí, že určitá kultura (a zejména kultura prostorově nebo časově vzdálená) může být chápána jako text, je silně lákavé z několika důvodů. Toto pojetí, které jsme převzali spíše od Geertze a strukturalismu než od historismu, v sobě nese stěžejní hermeneutický předpoklad, že je možné odkrýt významy, které ti, kdo za sebou zanechali stopy, sami nemohli vyjádřit. Vysvětlení a parafráze nepostačují;

8 Srov. PETER BURKE, Variety kulturních dějin, Brno 2006, s. 30-49.

[ 332 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

hledáme něco navíc, něco, co autoři, jimiž se zabýváme, sami nemohli uchopit, neboť neměli dostatečný odstup od sebe ani od své doby“ (s. 257-258).9 Někteří historici by v rámci New Cultural History, Intelectual History či historické antropologie toto stanovisko s novým historismem sdíleli. Ze svrchu citovaných by to pod vlivem Geertze byl kupříkladu Medick, uvažující třeba o tom, že rituál konstituuje význam, aniž by si ho museli být aktéři vědomi. Jiní historici by však upozorňovali na problematičnost tohoto interpretačního východiska. Roger Chartier, obdobně jako výše citovaný Georg G. Iggers, ve smyslu této kritiky požaduje po Darntonovi, aby při své interpretaci tisku o kočičím masakru historicky (tzn. pramenně) dokládal, že symboly, které rozebírá, mohly vskutku v dobovém aktérském pohledu mít ten význam, který jim připisuje, tedy že nelze jen tak symbolům připisovat významy, aniž bychom doložili, že ve studované kultuře byla zastoupena znalost jejich významu.10 Ošemetnost rozkrývání aktérsky a dobově nevědomých významů kultury/textu tkví nejen v tom, že identifikace kultury s textem je, jak svrchu řečeno, rozhodně více metaforou než prokázáním epistemologické ekvivalence. Tímto ztotožněním se navíc příliš zjednodušuje samo teoretické pojetí symbolu (jak by šlo říci s odkazem na Paula Ricoeura). Nebere se například v potaz rozdíl mezi „implicitním či imanentním symbolismem“ a „symbolismem explicitním či autonomním“, o němž mluví Ricoeur při svém navazování na Ernsta Cassirera. Přitom právě pro literární vědu a literární historii není bez důležitosti Ricoeurovo odlišování úzkého, středního a širokého pojetí symbolu. Posledně jmenované ztotožňuje symboly s „výrazy, které mají podle modelu metafory dvojí význam, totiž rovněž významy skryté, k nimž má přístup pouze nějaké estetické vědění“.11 Převedeme-li sociolo-

9 Gallagherová a Greenblatt zde ale Geertze vykládají nápadně jinak, než jak by jej interpretovala Habermasová s Minkmarem, když ukazuji, v jakém smyslu stojí Geertz v základech metody historické antropologie. Habermasová a Minkmar zdůrazňují, že Geertz chce díky „zhuštěnému popisu“ a „zúčastněnému pozorování“ uplatňovat ryze emický přístup, jímž se chce dopracovat k tomu, aby jednání lidí studované kultury vykládal (výhradně) v kontextu jejich vlastních idejí. Upozorňují (ve shodě s Geertzem), že důraz na emický popis (oproti etickému) odlišuje Geertzovu metodu od tradiční hermeneutiky. Gallagherová a Greenblatt zde naopak Geertze propojují s hermeneutickými postupy typu Gadamerova důrazu na to, že jakákoli interpretace (textu, kulturního jevu) je vždy propojováním „mého a cizího“ – srov. HANS-GEORG GADAMER, Problém dějiného vědomí, Praha 1994, s. 40-53; REBEKKA HABERMAS, NILS MINKMAR (edd.), Das Schwein des Häuptlings. Sechs Aufsätze zur Historische Anthropologie, Berlin 1992, s. 7-19; STANISLAV KUŽEL, Zákoutí antropologické „orientace popisu podle aktéra“, in: Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení. Příspěvky k dějinám českého dějepisectví doby Gollovy školy, (ed.) Jan Horský, Ústí nad Labem 1999, s. 87-118.

10 ROGER CHARTIER, Die unvollendete Vergangenheit. Geschichte und die Macht der Weltauslegung, Frankfurt am Main 1992, s. 70-87; G. G. IGGERS, Dějepisectví ve 20. století, s. 117-118.

11 PAUL RICOEUR, Čas a vyprávění I. Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000, s. 94-95.

PAVEL JAN HORSKÝ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 333 ]

gickou (Max Weber) či antropologickou (Clifford Geertz) koncepci kultury coby symbolického systému, jenž je kontextem popisu konkrétních jednání, jenž je činí srozumitelnými, do literárně historického bádání nad texty (což Gallagherová a Greenblatt obhajují) plnými psaných symbolů, z nichž většina je – s Ricoeurem řečeno – „široká“, tedy víceznačná, měli bychom se, alespoň se domnívám, kritičtěji ptát, co jsme tím z noetického či metodologického hlediska vlastně udělali? Je opravdu podružné, že v prvém případě jde o jednání a ve druhém o slova (popřípadě vyobrazení)?

Jednání je v rámci kultury poměrně snadno kontextualizovatelné. Mnohoznačný symbol, užitý (někdy se záměrnou metaforičností či alegoričností) v literárním díle, je však již ze své povahy vystavitelný různým kontextualizacím. Je zajisté možné a z určitého badatelského hlediska i přínosné, tak jak je tomu kupříkladu u Frances A. Yatesové, abych užil příkladu mimo nový historismus, sledovat v tiscích 16. a 17. století filiace témat a alegorických vyobrazení a interpretovat jejich význam intertextualistickým propojováním tehdejších a dnešních textů. Jakmile mne však v rámci dějin vědy (tzn. z jiného badatelského hlediska) bude zajímat, zda filiace témat a alegorií byla také filiací pojmů, idejí či myšlenkových schémat, neobejdu se bez toho, abych se ptal po dobové aktérské/autorské (vědomé) interpretaci příslušných alegorií či dobovém aktérském/autorském vědomí relevance toho kterého tématu při snaze pojednat určitou oblast přírodních jevů.12 Bránil bych se však říci, že literárně historický přístup je fikcí (a pokud ano, tak většinou jen ve smyslu, v němž tohoto termínu pro své interpretace užívá Geertzz), kdežto pohled historiků vědy je (re)konstrukcí obrazu reálných dějin myšlení. Vždy půjde o to, jaké si klademe otázky a k jaké vrstvě, segmentu či části socio-kulturní skutečnosti chceme naše odpovědi vztahovat.

Gallagherové a Greenblattovi je nutno přiznat, že některé uvedené problémy reflektují. V textu z roku 2000 říkají: „Je-li kultura považována za text, ,platí-li‘ všechny stopy dané doby za znázornění i za událost, pak je stále těžší dovolávat se ,historie‘ jakožto cenzora. Pro nový historismus to znamená, že historie nemůže uplatňovat onu stabilizační tlumící funkci, která jí byla vlastní v analýzách snažících se vyhlásit hranice toho, co je možno říci a myslet si.“ A dodávají, že „neexistují prakticky žádné hranice, které by někdo nepřekračoval“ a které by určovaly „rámec chápání a vyslovení“ (s. 265). Je-li tomu z hlediska nového historismu opravdu tak, pak se ale vkrádá jednak otázka, proč tedy vlastně mluvit o nějaké historizující kontextualizaci, a jednak otázka, jak by se asi nový historismus díval na již klasické

12 Srov. FRANCES A. YATES, Rozenkruciánské osvícenství, Praha 2000.

[ 334 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Febvreovo prokazování – s odvoláním na outillage mentale – , že Rabelais prostě nemohl být ateista?13 Právě citovaná pasáž z Gallagherové a Greenblatta ukazuje, že se s termínem „historické“ („historický kontext“, „historická podmíněnost významu“ apod.) v novém historismu zachází do určité míry jinak než u většiny historiků. Literárně vědní historismus „historickým“ mimo jiné míní to, co je protikladné „formálnímu“ (tzn. nečasovým a nadkulturním estetickým, narativním atd. strukturám). „Významy“ děl jsou v tomto duchu „historicky interpretovány“, jsou-li nějak v rámci intertextualizace kontextualizovány. Výběr textů, které vytvářejí význam určující kontext, není řízen tak silným důrazem na jejich časovou blízkost (řekněme vzájemnou současnost), jako by tomu bylo u většiny historiků. S tím souvisí, že historikové Chartierova či Iggersova ražení by patrně na rozdíl od některých stoupenců nového historismu (Montrose, s. 47, 52) trvali při intertextualistickém utváření významu na striktnějším rozlišování dobových textů pramenných a současných historiografických textů.

Patrně větší sklon než Gallagherová a Greenblatt by k whiteovské literalizující relativizaci historie projevoval v textu z roku 1993 Walter Benn Michaels (Oběti Nového historismu, s. 150-160). Odpovídá kritice Carolyn Porterové, že novému historismu mizí ze zřetele „samo sociálno“ a že historizací literatury zároveň literalizuje historii. „Pokud však nemůžete prostě říci, že skutečnost je text,“ replikuje Michaels, „pak můžete říci, že texty jsou skutečné – jaké jiné by mohly být? A pokud nemůžete historii literalizovat, pak ovšem rozhodně musíte literaturu historizovat.“ (s. 152) A o kus dál pokračuje v argumentaci: „Nic není více historicky skutečného než literární texty. Tím mizí problém, jak překlenout propast mezi textem a skutečností, mezi literaturou a historií. Problém toho, jak překlenout propast mezi literaturou a historií, může existovat pouze tehdy, pokud mezi literaturou a historií nějaká propast existuje. Protože taková propast neexistuje, neexistuje ani takový problém.“ (s. 153) To je ale řešení příliš zjednodušující. Vždyť se předně můžeme ptát, v jakém smyslu jsou texty historicky skutečné? Ve své „empirické“ danosti (tzn. jako soubor smyslově uchopitelných entit, abych se vrátil ke svrchu užité Peirceově teorii znaku), nebo v sémantické šířce a hloubce významových polí (tj. ve smyslu druhé a třetí složky Peirceovy definice znaku), která se k textům pojí? A to významových polí autorských, nebo čtenářských? Zajisté je aktérské/autorské prožívání významu

13 Febvre vytváří pojmové nástroje k tomu, aby popsal, jak je jedinec/dílo omezeno „dobou“ – srov.

LUCIEN FEBVRE, Le probleme de l‘incroyance au XVIe siècle. La religion de Rabelais, Paris 1968, s. 24-29, 141-142, 323-337, 344, 424.

PAVEL JAN HORSKÝ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 335 ]

historicky skutečné. Badatelsky je však ve většině případů nedostupné. Míní se tedy skutečností textu jen jeho jakási danost ve smyslu Foucaultovy archeologie (Foucault jako inspirátor nového historismu je v Boltonově výběru zastoupen krátkou ukázkou na s. 32-36)? Jak vidno, přesmyčkou, není-li skutečnost pojednatelná jako text, tak text bezpochyby skutečný je, jsme si z hlediska badatelského příliš nepomohli. Potřebné by bylo navázat kritičtější metodologickou či epistemologickou analýzou. Dále pak lze říci, že mezi literaturou a historií snad neexistuje propast (zvláště ve smyslu Michaelsem zdůrazňovaném, že vznik beletrie je právě tak historickou událostí jako vznik úřední listiny), to však ještě neznamená, že mezi nimi neexistuje určitý rozdíl. Ten zajisté netkví v tom, že by zde byly nějaké o sobě literární a jiné o sobě historické textové prameny (v tom nutno dát stoupencům nového historismu zcela za pravdu). Rozdíl je ve způsobu tázání a v oborové kultuře, jež ovlivňuje způsob vyargumentovávání tvrzených závěrů. S umírněnými narativisty typu Ricoeura či Veynea, s historiky rázu Kalisty či povahy Chartiera lze prostě říci, že mezi literaturou (míněno beletrií) a historiografií je rozdíl co do zažitého způsobu vztahování svých tvrzení k pramenným stopám a v – snad axiomatickém – přesvědčení, že tyto stopy nějak – větší či menší měrou zprostředkovaně – odkazují k určité vrstvě, části či segmentu socio-kulturní skutečnosti, která byla či je před a nezávisle na každém historickém textu. Pro literární vědu, včetně nového historismu, je pak otázkou, zda chce být blíže literatuře nebo historiografii.

Výtku přílišné náklonnosti k fikci lze posoudit také podle způsobu, jímž se v novém historismu nakládá s tématem dějin těla (Laqueurs. 161-191). Vyslovují se k nim i Catharine Gallagherová a Stephen Greenblatt: „V širší perspektivě textu kultury už různá znázornění ztrácejí ustálený symbolický odstup od hmoty a především od lidského těla. Způsoby, jak lze chápat fungování těla, rozdíl mezi muži a ženami, povahu vášní, zkušenost nemoci či hraniční čáru mezi životem a smrtí, jsou úzce spojeny s konkrétními kulturními znázorněními, avšak není možné je na tato znázornění prostě redukovat. Tělo účinkuje jako jakýsi ,narušitel‘, který vždy překáží nebo přesáhne způsoby, jimiž je znázorněno“ (s. 265). Pozice zde zaujatá by byla vůči tělu – řekněme – „naturalističtější“ než ta, s níž dnes pracuje historická antropologie či kdysi Cassirer. Pociťování, prožívání vlastního těla je totiž v pojetí Ernsta Cassirera, jak ukazuje John Michael Krois, zároveň fyziologickým i symbolickým, tzn. „kulturním“ procesem.14

14 GERT DRESSEL, Historische Anthropologie. Eine Einführung, Wien-Köln-Weimar, 1996, s. 156-160; JOHN MICHAEL KROIS, Kultur als Zeichensystem, in: Handbuch der Kulturwissenschaften, díl 1: Grundlagen und Schlüsselbegriffe, (edd.) F. Jaeger, B. Liebsch, Stuttgart-Weimar 2004, s. 109.

[ 336 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Postoje stoupenců nového historismu se ohledně fikce a skutečnosti pohybují na škále mezi relativistickou snahou textualizovat a literarizovat historii na jedné a poměrně realistickým pojetím těla na druhé straně.

Kromě svrchu uvedených metodologických problémů sdílejí dnešní kulturní a intelektuální dějiny či historická antropologie s novým historismem problém velikého rozšíření pramenné základny tím, že pro nově kladené otázky se značně zvětšil okruh textů, jež jsou uznány jako relevantní prameny (jako relevantní archiv, řečeno s Gallagherovou a Greenblattem, s. 264; Bolton, s. 277-306). Pro literární vědce přitom vzniká problém, jenž historiky tak nepálí, totiž, zda nedochází buď k nadměrnému oslabování estetických objektů (jako literární věda by se nový historismus neměl vzdávat toho, že je vědou o umění), nebo naopak k neadekvátní estetizaci kultury jako celku (zde se opět dostáváme k otázce kladů a záporů ztotožňování kultury a textu – Gallagherová, Greenblatt, s. 261). Historici se mohou v tomto smyslu mnohem bezstarostněji než literární vědci inspirovat tvrzením, že je mylná domněnka, „že literatura byla od historie oddělena, jako by například vydání sbírky básní bylo nějakým způsobem méně historické než zveřejnění vyhlášky“ (Walter Benn Michaels, s. 152). Obdobně můžeme čís u Louise Montrosea, že, mluvíme-li o společenské produkci literatury, „poukazujeme tím nejen na to, že je společností vytvářena, ale také že je společensky produktivní – že je výsledkem práce, a současně tím, že je psána, ztvárňována nebo čtena, práci odvádí“ (s. 48). To je stanovisko, které se velkou měrou překrývá s dějinami knihy a čtení, tak jak je koncipuje kupříkladu Roger Chartier či vůči českému prostředí Marie-Elizabeth Ducreux nebo Miloš Sládek.

Jan Horský

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 337 ]

Benedetto Croce, Historie jako myšlení a jako čin, Brno 2006, Centrum pro studium demokracie a kultury, 256 s., ISBN 80-7325-099-3

Benedetto Croce nepochybně byl jednou z největších intelektuálních osobností Evropy konce 19. a zejména první poloviny 20. století, kam spadají jeho hlavní práce.

Po určité vlně anticrociánství1 se italští vzdělanci ke Crocemu jako jednoznačnému intelektuálnímu východisku vrátili již v 70. letech 20. století a tento zájem trvá dodnes, třebaže v kolísavé míře. Jeho vědecké zájmy byly opravdu mimořádně rozsáhlé – v mnoha směrech může být vnímán jako estetik, historik a snad nejvíce jako filozof a teoretik bádání o minulosti. Jeho časopis La Critica (1903-1944), jejž Jiřina Popelová-Otáhalová dokonce přirovnávala k významu Šaldova Zápisníku pro meziválečné Československo,2 byl vnímán jako intelektuální platforma Itálie – a po Mussoliniho nástupu k moci jako umírněně kritická opozice vůči fašismu. Samotné Croceho postoje k fašismu se mnohokrát staly předmětem výzkumů, a třebaže nejsou názory na jeho poměr k italskému a dokonce i německému fašismu zcela jednoznačné, převážně se pohybují od dojmu, že Croce se mírně distancoval od fašismu,3 nebyl však jeho halasným odpůrcem (či dokonce odbojářem), až k mírně přehnaným pohledům na Croceho jako výrazného odpůrce fašismu. Na druhé straně již Popelová v roce 1938 považovala za nutné Croceho hájit před obviněními, že podporuje nacismus. Jeho veřejná stanoviska jsou do určité míry rozporuplná a i v recenzované knize je patrné, že otevřeně kritizuje církev (katolickou i protestantskou) a marxismus, zatímco hodnocení (a zejména jmenování) italského fašistického korporativismu se vyhýbá – maximálně najdeme kritickou zmínku o době, kterou lze číst jako nespokojenost s poměry v Itálii. Více si skutečně nemohl troufnout, chtěl-li v Itálii žít a publikovat své stěžejní práce. Ty vycházejí během 20. a 30. let poměrně úspěšně4 a občas publikuje i v zahraničí. S tímto vědomím musíme číst samotnou práci Historie jako myšlení

1 K tomu srov. ALFREDO PARENTE, Croce per lumi sparsi, Firenze 1975, s. 532-536. Kritika Croceho vycházela především z marxistických pozic – kniha Antonia Gramsciho věnovaná Crocemu vyšla dokonce česky: ANTONIO GRAMSCI, Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho, Praha 1966.

2 JIŘINA OTÁHALOVÁ-POPELOVÁ, Benedetto Croce, in: Benedetto Croce, Evropa v XIX. století, Praha 1938, s. XI. 3 Srovnej například DENIS MACK SMITH, Benedetto Croce: History and Politics, Journal of Contemporary History 8/1973, s. 41-61.

4 Srov. BENEDETTO CROCE, Storia del Regno di Napoli, Bari 1925; TÝŽ, Storia d´Italia dal 1871 al 1915, Bari 1928; TÝŽ, Storia d´Europa nel secolo XIX, Bari 1932; a koneckonců i recenzovaná kniha

[ 338 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

a jako čin a zejména předmluvu, kterou ke knize napsal Petr Horák.5 I tak však byl osobností, která patřila k těm, jež se zdály být na konci druhé světové války víceméně jednoznačnými mravními autoritami Itálie.

Vydání knihy Benedetta Croceho je v jistém smyslu splátkou dluhu, kterou české prostředí k němu má,6 je třeba však říci, že patří do kontextu jeho celoživotního díla a z něho vytržena působí na čtenáře poněkud nevyváženě a lze říci i nejasně. Zároveň je třeba přiznat, že některé nedůslednosti a nejednoznačnosti v knize skutečně jsou (své teoretické postuláty Croce ve svém díle cele dodržovat nebyl schopen), i když – nutno dodat – ve skutečnosti jsou tyto postuláty v plné míře neuskutečnitelné.

Knihu Historie jako myšlení a jako čin je třeba dát do kontextu minimálně s jeho tvorbou před rokem 1918, k níž se koneckonců Croce odkazuje již v úvodním slově své knihy. Již v roce 1893 publikoval studii nazvanou La storia ridotta sotto il concetto generale dell´arte, kde již lze objevit jeho zájem o dějiny jako umění (spíše než vědu), jež musí nějak existovat ve vymezení mezi přírodními a fyzikálními vědami jako takovými. Od těchto raných prací7 lze Croceho teoretický zájem o dějepisectví (evropské i konkrétně italské) sledovat v dalších textech a knihách. U nás přece jen známější je alespoň německé vydání (jež předcházelo knižnímu vydání italskému) jeho spisu Zur Theorie und Geschichte der Historiographie (1915).8 Již tady Croce zformuloval své názory,9 které se následně odrážejí a rozvíjejí v recenzované práci.

(s italským názvem La storia come pensiero e come azione), jež poprvé vyšla v roce 1938. U překladu bohužel není uvedeno, z kterého vydání vychází: za Croceho života kniha vyšla minimálně ještě v roce 1945, dovětek úvodního slova z roku 1939 naznačuje, že o první vydání se nejedná, třebaže překlad dovětku o doplnění některých pasáží neodpovídá ničemu z obsahu jako takového (nepochybně je míněna část práce nazvaná Hlediska dějepisectví); obecně se na několika místech knihy lze setkat s tím, že překladatelka – jinak velmi erudovaná – ne vždy zcela domyslela konkrétní reálie. Dodejme také, že Croce i za vlády fašismu hojně přispíval do svého časopisu, v němž většina jeho stěžejních prací vycházela ve své prvotní formě, tedy před knižním vydáním. Nepodchycujeme tu také reedice jeho textů, práce z oblasti estetiky apod.

5 Crocem připravená odpověď na Manifest fašistických intelektuálů – vydaná pod názvem Una risposta di scrittori, professori e pubblicisti italiani, al manifesto degli intellecttuali fascisti (1925) – byla do určité míry vynucena okolnostmi, mimo jiné intelektuálním rozchodem s některými dosavadními přáteli. Croce se pak v dalších letech jednoznačně prezentoval jako nepřehlédnutelný zastánce liberalismu a svobody jednotlivce, což ale v žádném případě nebylo zcela otevřeným bojem proti italskému fašismu.

6 V letech 1907-1938 vyšly čtyři jeho překlady do češtiny, stěžejní dílo představuje Popelové překlad Dějin XIX. století.

7 Srov. BENEDETTO CROCE, Primi saggi, Bari 1951; první vydání souboru pochází z roku 1918.

8 Německé vydání v Tübingen tak předcházelo italské vydání, jež pod názvem Teoria e storia della storiografia vyšlo v Bari v roce 1917. Vedle toho je třeba zmínit práci Storia della storiografia italiana nel secolo XIX, Bari 1921.

9 Česky psaný výklad Croceho názorů lze nejlépe srovnat ve studii FRANCESCA DI CAPRIO MOTTA, Benedetto Croce a jeho pojetí dějin, in: Čeněk Zíbrt a kulturní historie, (ed.) Dagmar Blümlová, České Budějovice 2003, s. 272-285.

PAVEL BOHUMIL HIML JIROUŠEK

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 339 ]

Jeho Historie jako myšlení a jako čin na první pohled překvapí svou strukturou, jež působí jako několik samostatných textů volně spojených do knihy, přesto nejen zdánlivě něčím souvisejících. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z toho, že fakticky jde o autorův návrat, dodatek k tomu, co již kdysi řekl, o vyslovení toho, co z mnohých důvodů tehdy neřekl, ať již proto, že na přelomu 19. a 20. století přece jen byla menší důvěra ve filozofii dějin než v meziválečném období, či prostě proto, že ho v určité době – bez časového odstupu od věcí, o nichž psal – dané kontexty a myšlenky nenapadly; mnohdy také jde jen o hledání lepších formulací pro totéž.

Na konci 19. století v dějepisectví dominoval historismus a pozitivismus, jimž konkuroval pohled na dějiny jako kulturní, ekonomické a někdy i evolučně deterministické fenomény (ve vazbě na darwinismus a rodící se historiografický marxismus). Croce výrazně vyrůstá z prvních dvou fenoménů – v mnohém představuje dovršení tohoto myšlení, třebaže se dostával do kontroverzí se svým velkým italským předchůdcem Pasqualem Villarim o pojetí (italských) dějin.10 Podobně však Croce nesouhlasí s Leopoldem von Ranke (a zejména jeho následovníky) či Jacobem Burckhardtem v jejich teoretických konceptech, jak se v knize můžeme přesvědčit, na druhé straně plně nesouhlasí ani s Giambattistou Vicem, jehož dílo ho v mládí nepochybně inspirovalo.11 Croce přichází s vlastním pojetím dějin, tzv. „absolutním historismem“, v němž historie je zároveň filozofií (absolutní historismus v sobě spojuje výklad minulosti a humanismus, dědictví italského humanismu doby renesance). Pro něho jsou dějiny skutečným přemýšlením o minulosti a současnosti zároveň, pravé dějiny jsou tu jen tehdy, když jde o „eticko-politické dějiny“ (Croceho vlastní termín, o němž byl přesvědčen, že ho úspěšně prosadil do teorie dějepisectví). Pohled na minulost podle něho nepostrádá rozměr morální – vše v dějinách nějakým způsobem ovlivňuje současnost, která je tím současně minulostí. Filozof dějin je pravý historik a jeho úkolem je vyložit přítomnost v jejím aspektu trvání a změn, historik je svým způsobem básník – básnictví má podle něho rozhodně blíž k dějepisectví než přírodní vědy. Croceho pohled na dějiny se v určitých aspektech dá přiblížit paralelami s českou rozumějící historiografií (Zdeněk Kalista, Bohdan Chudoba), dějiny je třeba si zpřítomnit a prožít, jen tak je lze pochopit a jen tak

10 BENEDETTO CROCE, PASQUALE VILLARI, Controversie sulla storia, Milano 1993. K Villarimu, jehož s Crocem spojuje i krátká ministerská kariéra, srov. FABIO MARCO FABBRI, L´influenza di Pasquale Villari sul pensiero italiano nella storiografia tra il 1800 e il 1900, in: Jaroslav Goll a jeho žáci, (edd.) Bohumil Jiroušek, Josef Blüml, Dagmar Blümlová, České Budějovice 2005, s. 57-75.

11 BENEDETTO CROCE, La filosofia di Giambattista Vico, Bari 1911.

[ 340 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

pochopí budoucí pokolení také nás.12 Historie je náš každodenní život, neboť to, jak právě žiji, je dáno celým vývojem lidstva (a země), popsání minulosti tudíž musí být celostní, nemůže vytrhávat národní aspekty a jednotlivosti z jejich celku, na druhé straně ani řazení faktografie není řešením. Volá-li Croce po nové filozofii dějin, de facto tím volá po nové metodologii dějin, novém konceptu historického bádání. Tyto nové dějiny však nesmějí opomíjet to, že cílem lidstva je růst svobody.

Dějiny podle něho tedy jsou dějinami stranícími určitým aspektům (nelze se toho vyvarovat), je třeba však vážit, jakému směru dát své sympatie – a nezapírá, že jediný koncept dějin a budoucnosti, v nějž věří, je liberalismus, liberální společnost spjatá s individuální odpovědností a svobodou, ale také s určitou solidaritou, jež musí být všelidská (odmítá tak rasistická východiska dobové německé vědy).

Teorie dějepisectví v Croceho podání má zásadní problém v tom, jak zachytit minulost v její celistvosti – psané dějiny mají podchycovat „jednotu ducha“, zároveň však většinou jde jen o určitý výsek dějin, určitou specifickou a jedinečnou událost či předmět výzkumu (dějiny politiky, umění atd.), přesto i tam má být přítomen onen duch dějin, který je však vlastně nad dějinami, mimo ně, třebaže je v nich (transcendentně) přítomen.

Benedetto Croce ve své knize řeší teorii i praxi psaní dějin, dějiny historismu, hledání podstatných problémů dějin, definování historické pravdy, otázky dějepisectví a morálky, neopakovatelnost, jedinečnost dějin, přesto největší poselství jeho knihy asi spočívá v tom, že historik je především věčný hledač pravdy: historika jeho konstrukce minulosti uspokojuje jen tehdy, když ji tvoří – v okamžiku, kdy ji dokončí, je již tím, co je překonané, co překoná on sám nebo jiní, ale co rozhodně již není celou pravdou, co musí být korigováno. Tím se odlišuje od praktikujícího politika, jenž se mylně domnívá, že pravdu zná (tak, že ji stvořil či přejal z některé učené konstrukce) a je třeba ji už jen prosadit. Politik tak popírá vývoj, na němž je vztah minulost – přítomnost – budoucnost založen. Croce nepopírá, že dějiny lidstva je třeba chápat v širších souvislostech, není si však jist, zda lze spojovat dějiny přírody a dějiny lidí do jednoho celku – pro jejich odlišnost a také proto, že změny v lidských osudech jsou pozorovatelné, zatímco skutečné proměny přírody (která své imanentní dějiny nepochybně má) jsou během lidského života spíše nepozorovatelné.

12 Srov. B. CROCE, Historie jako myšlení a jako čin, s. 191: „historické vyprávění pochopíme a je pro nás srozumitelné jedině tehdy, když jsme schopni proniknout za (...) klasifikace, přestože je vyprávění využívá jako prostředníky. Musíme být schopni sami v sobě znovu oživit původní akt úsudku, neboli intuici přetvořenou v myšlení, a tím spolu s původním činem oživujeme vzpomínku na životní zkušenost, která byla stimulem pro tuto intuici a tento úsudek.“

PAVEL BOHUMIL HIML JIROUŠEK

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 341 ]

Klademe-li si otázku, jsou-li dějiny učitelkou života, lze říci, že Croce si není jist, ale chtěl by, aby dějiny něčím takovým byly, přesně však neví, jak by se tomu mělo dít. Nemají být ideologickou nalévárnou, musí být uvědoměním si svobody lidského ducha, narůstáním tohoto ducha lidství v nás, výchovou k němu (popírá tím materialismus jako základní východisko dějin, k němuž se v mládí do určité míry hlásil).13 Benedetto Croce je nepochybně velkým intelektuálem, osobností, která promýšlela odpovědnost jedince vůči světu, zároveň však nebyl člověkem, který by šel do extrému v odporu vůči protivné ideologii. Je historikem a filozofem, který dokonale pochopil scestí, na nichž se faktografické dějepisectví na přelomu 19. a 20. století ocitlo, je velkým kritikem tohoto vývoje, v mnoha směrech správně odhadujícím budoucí vývoj, kdy dějepisectví přestane popírat určité „básnické“ licence své tvorby, vytváření paměti, jež nemusí korespondovat s minulostí,14 třebaže se bude neustále snažit tyto své omyly korigovat a napravovat.

Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury určitě zpřístupněním Croceho spisu učinilo podstatný krok pro přiblížení tohoto myslitele českému čtenáři,15 pro jeho plné pochopení českým čtenářem by však bylo třeba znát – a tedy i překládat – mnohem širší spektrum Croceho tvorby. Na druhé straně je otázka, jak rozsáhlý ohlas může reálně Croceho dílo ještě dnes vyvolat. Jeho filozofie dějin je zajímavá jen pro pár teoretiků dějepisectví, reálně asi nikdy mimořádný ohlas již nezíská. Širšímu okruhu čtenářů by asi více prospěla znalost Croceho spisů o Neapolském království a Itálii do roku 1915, zaručeně si však pro svou myšlenkovou průraznost zaslouží českou reedici dnes těžko dostupné vydání jeho Evropy v XIX. století z roku 1938 či jeho pohled na italskou barokní kulturu (česky vyšly v roce 1927 pouze tři eseje nazvané Barok), jenž by bylo možné srovnávat s Kalistovým a Chudobovým pojetím českého baroka.16 V tomto směru české dějepisectví na interpretaci Croceho teprve čeká.

Bohumil Jiroušek

13 Antonio Gramsci ho dokonce svým způsobem vřadil do marxistického myšlení jako jednoho z Marxových následovníků. Tato možnost se však nabízí pouze v případě, že se vychází z některých Croceho výroků z jeho mládí.

14 JACQUES LE GOFF, Paměť a dějiny, Praha 2007, v mnoha směrech řeší podobné otázky jako Croce, od Croceho závěrů se však víceméně distancuje.

15 V tomto textu nepřihlížíme k mimořádně rozsáhlému Croceho odkazu jako kritika a esetetika, který lze snad považovat za dominující jeho tvorbě.

16 Srov. BENEDETTO CROCE, Storia dell´età barocca in Italia: Pensiero, poesia e letteratura, vita morale, Bari 1967 (poprvé vyšlo v roce 1925). Tato jeho pětisetstránková práce je považována za součást jeho historické „tetralogie“, tedy čtyř skutečně zásadních knih o dějinách jako takových – vedle ní jde o spisy Storia del Regno di Napoli, Bari 1925; Storia d´Italia dal 1871 al 1915, Bari 1928; Storia d´Europa nel secolo XIX, Bari 1932.

[ 342 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, Praha 2007, Scriptorium, 504 s., ISBN 978-80-86197-81-4 Martin Nejedlý rád zaskakuje čtenáře, recenzenty i oponenty. Habilitační spis, který nedávno publikoval, má, formálně vzato, všechny náležitosti vědeckého díla.

Je patřičně rozsáhlý, vykazuje přesvědčivou erudici a má rozvinutý odborný aparát.

Přesto se vymyká běžným pracím tohoto druhu, a to nejen proto, že se zabývá „jiným“ středověkem. Martin Nejedlý o tomto jiném středověku i jinak píše.

Autor věnoval kompozici svého díla hodně umu. Jakkoli se pohybuje po časové ose několika staletí a přelétává z Francie a Čech tu do Anglie, tu na Přední východ, vždy se vrací k ústřednímu tématu, jímž je středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Téma samo není zcela nové, zatím však nikdo (a dlouho tomu tak nebude) neobohatil poznání této látky jako on. Ukážu to na jednom jediném příkladu. První známý autor lucemburské pověsti Jan z Arrasu, který dedikoval své dílo mimo jiné i moravskému makraběti Joštovi, na 828 stranách poslední monografie o tomto polozapomenutém a přesto pozoruhodném velmožovi vůbec nevystupuje. Není ani divu, že tomu tak je, neboť autoři, kteří se snažili nalézt v postavách prozaického románu Jana z Arrasu některé osoby českých dějin, publikovali své statě v těžko dostupných časopisech nebo sbornících. Identifikace, dešifrace nebo konkretizace nejsou také prvořadým cílem tohoto spisu. Martin Nejedlý je jako málokdo poučen o úskalích, jež na historiky pracující se středověkými literárními památkami čekají. Většina z jeho šestnácti prací uvedených v závěrečném soupisu použité literatury je také přímo či nepřímo věnována pramenům tohoto druhu.

Martin Nejedlý, jak se o tom ještě později zmíním, ovládá psané slovo a umí jím čtenáře strhnout i zaujmout. Plynulé četbě tak rozsáhlého spisu přesto brání jeho artificielní skladba, která se vymyká standardním odborným monografiím.

Z tohoto důvodu jsem se několikrát vracel k první nečíslované kapitole přibližující autorův záměr a podávající návod k další četbě. Není běžné, aby se autor bezelstně přiznal, že kdyby neměl za povinnost předložit habilitační práci, asi by se věnoval jinému tématu. Snad i proto, aby ho spisování více bavilo, vymyslel si umnou, avšak příliš komplikovanou kompozici, s níž si místy nevěděl rady. V odborném díle je tomu zpravidla tehdy, když se poznání nerozvíjí stupeň po stupni a kdy již poznané nebo téměř poznané se přizpůsobuje předem dané osnově. Pak se stává, že se místy nedostává látky, zatímco jinde je třeba znovu připomínat postavy, děje i okolnosti vícekrát zmíněné. Předložit čtenáři kytici uvitou z jedenácti různých kvítků je sice

PAVEL FRANTIŠEK HIML ŠMAHEL

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 343 ]

nápadité, avšak v kontextu odborné prózy poněkud nepatřičné. Jestliže ještě v případě lilie jako znamení jednoho ze slavných královských rodů můžeme poměrně snadno název přijmout, u ostatních kapitol budeme mít potíže, pokud se spolehneme pouze na obsah. Nijak by však práci samotné neuškodilo, kdyby zavádějící názvy druhé až dvanácté kapitoly nahradily podtituly, i když ani ty nezapřou autorovu snahu o stylotvorné výrazové prostředky.

Názvem vybočuje z řady pouze první kapitola v podobě rozšířeného úvodu.

Martin Nejedlý v ní naznačuje svoji cestu od romanticky mladistvé záliby ve středověku k odbornému studiu historie. A protože pozitivistické dějepisectví ho neuspokojovalo, zavedla ho štědrá múza Clio k mistru nad jiné znalému, jenž ho povzbudil k imaginativní četbě autentických středověkých textů napůl historické, napůl literární povahy. Nebyl to však jen Jacques Le Goff, ale i Françoise Autrandová a celá plejáda dalších francouzských historiků, u nichž se zprvu učil a k nimž se posléze svými vědomostmi a postupy přiřadil. Zda je již v něčem nepředběhl, netroufám si říci, nijak by mne to nepřekvapilo. Autobiografické expozé přechází v jakési předběžné shrnutí obsahu dalších kapitol, k němuž se čtenář bude vracet vždy, když ztratí niť. To mu nehrozí v druhé kapitole přibližující ústřední genealogický příběh o Meluzině na pozadí politického a společenského kontextu konce 14. století. Pokud máme porozumět, jakým způsobem se tento příběh stal genealogickou pověstí Lucemburků, musíme tuto kapitolu číst opravdu pozorně.

Pátráme-li po lucemburském předivu pověsti, dostaneme se k postavě hrdinského krále Jana, který fascinoval nejen Guillauma de Machaut, ale i literáty následující generace. Co více, Janova dcera Bona se vdala za krále Jana II. Dobrého a porodila mu nejen následníka trůnu Karla V., ale i tři další syny a stejný počet dcer. Ti všichni měli strýce, tety, bratrance i sestřenice v Lucemburku, v Čechách i na Moravě. Z celého tohoto početného potomstva českého krále Jana se do popředí dostala postava uměnímilovného vévody Jana z Berry. Toho má autor rád, řekl bych, že mu je bližší než kdokoli jiný z francouzského a českého středověku, snad s výjimkou Jeana Froissarta. Není ani divu, na stránkách této kapitoly Jan z Berry před našima očima defiluje se všemi finesami drahých zálib a luxusních rozmařilostí člena královského rodu. Ve výkladu se v příznivém světle mihne i Janova sestra Marie, manželka významného paira Roberta I. z Baru. Ostatní aktéři košatých dějů z prvních desetiletí vlády Karla VI. tu vystupují v různém nasvícení, a to většinou ve vztahu k vévodovi z Berry. Římský císař Karel IV. se u Jana z Berry těšil náležité úctě, z níž takřka nic nezbylo v případě jeho nástupce Václava IV. Do vévodovy blízkosti z českých a moravských Lucemburků více pronikl jen jeho strýc Jošt, což muselo být v letech 1392-1393, v době, kdy Jan z Arrasu skládal rozsáhlý román o Meluzíně. A protože se z předmluvy dovídáme, že markrabě Jošt si od svého bratrance Jana z Berry vyžádal opis tohoto díla, chtěli bychom vědět o pozadí jejich kontaktů více. To se zjevně pro nedostatek pramenných svědectví nedo-

[ 344 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

zvíme ani tu, ani v 10. kapitole, kde se Jošt znovu vrací na scénu. Odlišnost obou dvorských prostředí pak zjevně způsobila, že do české literární tradice nepronikla Meluzína Jana z Arrasu, nýbrž o jeho deset let mladší, veršovaná a dosti již pozměněná nápodoba z pera básníka Coudretta. Nebylo tomu hned a přímo, nýbrž prostřednictvím volného prozaického překladu do střední hornoněmčiny od Thüringa von Ringoltingen z roku 1456. Takto zpracovaná historie o ctné a šlechetné panně Meluzíně u nás zdomácněla až v druhé polovině 16. století. Oklestěna o heraldické a genealogické vazby na Lucemburky pak po tři staletí ožívala v nových a nových reedicích s mnohatisícovými náklady.

Zdržím se ještě na chvíli u této křehké vazby na českomoravské Lucemburky.

Pozoruhodné totiž je, jak se souběžně v prostředí pražského dvora Václava IV. vytvářejí značně odlišné imaginace, ať již máme na mysli látky pověstných rukopisů z jeho knihovny nebo jejich iluminace. Autor se touto emblematikou již dříve zabýval, nyní se k ní vrací, a třebaže dílem obohacuje její poznání, Ariadninu nit k definitivnímu výkladu, jak se mi zdá, ani on ještě nenašel. A jelikož Historie o Meluzíně Jana z Arrasu je – slovy autora – právě tak fantastickým románem o nešťastné lásce jako politickou propagandou, v řadě kapitol se ostré průhledy do soudobých mocenských zápasů prolínají se znaleckými sondami do svébytného imaginárního světa artušovských a bretonských skladeb.

Jak jsem již řekl, neměli bychom se nechat zmást provoněnými názvy kapitol. Na jejich stránkách se dozvíme mimo jiné o vílách, sirénách a jiných bájných bytostech, setkáme se tu s Fortunou, která jako by si sem odskočila z předchozí autorovy knihy.

Průvodcem nám je většinou Jean Froissart, na pomoc mu přichází buď Eustache Deschamps, s nímž si Martin Nejedlý stejně dobře rozumí, nebo Philippe de Mézières. Rituály, ceremonie, festivity i scény z každodenního života tu ožívají zdvojeně, z autorova výkladu i z autenticky působících překladů literárních textů. Navíc oko neví, na kterou z neotřelých a často objevných ilustrací pohlédnout. Snaha toto vše v recenzi zachytit nutně po několikerých pokusech ztroskotá. Vše je doloženo, v poznámkách se historici přou mezi sebou, autor je rád poučuje, hlavně ty, kteří by rádi všechny postavy a epizody dešifrovali, nebo ty, kteří prameny pro něho tak významné opomíjejí. Za těchto okolností by opravdu nebylo k ničemu chytat autora za slovo.

Přece jen však připojím dva postřehy. Autorův nanejvýš subjektivní přístup, který místy jako by předem varoval před polemikou, se již svým zveřejněním objektivizuje a vystavuje odborné diskusi. Jde přitom o aktuální a v humanitních oborech mnohostranně reflektované téma epistomologické povahy, na něž bych sám nestačil. Metodologické a koncepční podněty by v tomto ohledu bylo možné hledat například v některých pracích Jaroslava Kolára (zejména ve sborníku Návraty bez konce) nebo Jana Lehára, a to nejen jako vyvážení převažující frankofonní inspirace.

Martin Nejedlý má dar slova, někdy až básnivého účinku. Však se také na většině stránek osvědčuje jako překladatel obtížných textů. Český překlad Historie

PAVEL FRANTIŠEK HIML ŠMAHEL

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 345 ]

o Meluzíně Jana z Arrasu, jak prozrazuje, má v úmyslu vydat spolu s komentářem.

V 11. kapitole k němu již nakročil a díky četným citacím starofrancouzských textů v poznámkovém aparátu navíc čtenáři umožnil porovnat překlad s původním zněním. Pokud jsem s to posoudit, Martin Nejedlý věrně uchovává smysl, nepřekládá však slovo od slova. Díky tomuto postupu se přeložená místa čtou plynule a spolu s propojujícím výkladem vytvářejí jednolitý, slovesně účinný celek. Vysoce také oceňuji ikonografický výklad k pětačtyřiceti vyobrazením 8. kapitoly. Čtenáři v tomto oddílu mimo jiné získají poučení o rozdílech mezi draky a hady (serpents) na straně jedné a mezi meluzínami a sirénami na straně druhé.

Závěr nahradím obrazným příměrem. Kniha Martina Nejedlého na mne zapůsobila jako ohňostroj, při němž nestačíte sledovat nové a nové záblesky vytvářející proměnlivou barevnou hru světel a stínů. Ohňostroj skončí, vše se ponoří do tmy, zůstane jen prchavý zážitek.

František Šmahel

[ 346 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Julija Jevgeňjevna Arnautova, Kolduny i svjatyje: Antropologija bolezni v srednije veka, Sankt-Petěrburg 2004, Aletěja, 398 s., ISBN 5-89329-657-5 Zatímco historici diskutují o tom, zda a případně v jaké podobě je vůbec možné studovat středověkou Rus z hlediska historické antropologie, ruští medievisté věnující se západoevropskému středověku mají situaci snazší v tom, že metody historické antropologie byly rozpracovány právě na této problematice a je možné navazovat na celý, již desetiletími prověřený proud světové historiografie, a zároveň obtížnější tím, že jsou vždy nutně srovnáváni s mistry tohoto typu historické vědy, v ruském kontextu samozřejmě především s Aronem Jakovlevičem Gurevičem.

A obstát v takovém srovnání vskutku není lehké.

Monografie Julie Arnautovové Kolduny i svjatyje: Antropologija bolezni v srednije veka si klade za cíl postihnout, „co ve středověku znamenalo být nemocný, jak byl objasňován původ nemocí, jak byly nemoci léčeny nebo jak se lidé snažili před nimi uchránit, jak lidé prožívali vlastní nemoc a jaký měla společnost vztah k nemocným“ (s. 5). Jak Arnautovová zmiňuje, zatímco dějiny smrti se v historiografii prosadily jako velmi silný proud, dějinám nemoci se to nepodařilo především proto, že středověké prameny mnohem více reflektují smrt než nemoc. Monografie Kolduny i svjatyje však nepředstavuje vstup na neprobádané pole – o nemocech a léčení ve středověku již existuje celá řada prací a moskevská medievistka jich bohatě využívá.

Problematiku středověkého léčení si však dosud mezi sebe převážně dělily tři různé disciplíny – historie medicíny, studující sféru profesionálního lékařství, etnologie, zabývající se oblastí lidového léčení, a dějiny náboženství, zkoumající problematiku víry v zázračné uzdravení světci. Arnautovová spatřuje svůj úkol v provázání těchto odlišných sfér a předložení „pokud možno úplného obrazu středověkých léčebných praktik a za nimi stojících představ“, jež je nutné „studovat a hodnotit nikoli ,zvnějšku‘, z výšin našeho ,vědeckého poznání‘, nýbrž ,zevnitř‘, tak, jak je subjektivně vnímal středověký člověk“ (s. 7).

Autorka vymezuje rámec své práce obdobím od počátků středověku do poloviny 14. století, tedy do příchodu černé smrti, a problém antropologie nemoci se snaží postihnout prostřednictvím několika velkých témat: objasnění nemoci (etiologie), prožívání nemoci a vztahu k nemocným a terapie v souvislosti s rituálem. Striktně přitom odděluje profesionální lékařství na straně jedné a léčení čaroději a světci na straně druhé, a to podle kritéria přenosu poznání písemnou, resp. ústní formou.

Profesionální lékařství pak spojuje s kulturou elit, kdežto další dvě formy léčení s kulturou lidovou, a jen ta je jejím předmětem zájmu.

PAVEL JITKA KOMENDOVÁ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 347 ]

Kniha Kolduny i svjatyje je dedikována autorčinu učiteli Aronu Jakovleviči Gurevičovi, jehož vliv je v práci zřetelný: Arnautovová pojímá nemoc jako jednu z kategorií obrazu světa středověkého člověka, přejímá Gurevičovo přesvědčení, že ságy mohou vypovídat nejen o kultuře Skandinávie, ale i o předkřesťanském vnímání světa v kontinentální Evropě, stejně jako Gurevič poznává ústní lidovou kulturu středověku prostřednictvím psaných textů, zachycujících „lidové křesťanství“ - mirákul, exempel a penitenciářů. Ale zatímco Gurevič se vždy bránil spekulativním zobecňujícím soudům o středověké kultuře a usiloval o to, aby jeho tvrzení byla co nejvíce zakotvena v konkrétním středověkém pramenném materiálu, Julie Arnautovová teoretickým otázkám věnuje poměrně hodně pozornosti, čerpajíc zejména z Lotmana, Lévi-Strausse, J. S. Novikové (komunikační aspekty rituálu v sibiřském šamanismu) či Eliadeho, což je metodologické rozpětí až nebezpečně různorodé a vyvolávající otázku, zda lze vůbec tak různorodé přístupy funkčně propojit.

V první části své práce Arnautovová analyzuje objasnění nemoci působením čarodějů, mytologických postav či nebožtíků a „lidové“ verze křesťanské etiologie.

Druhá část monografie je věnovaná prožívání bolesti a nemoci v předkřesťanské společnosti a proměně vztahu k nemocným v souladu s principem křesťanského milosrdenství, tedy historickoantropologickému tématu par excellence, ale i změnám v insititucionální péči o nemocné, činnosti klášterních a městských špitálů, působení špitálních řádů a bratrstev. Knihu uzavírá problematika terapie a nemoci v kontextu rituálu, tedy otázky diagnostiky a prognostiky prostřednictvím hádání a výkladu snů, léčení more paganorum, kult mrtvých v období křesťanského středověku v souvislosti s magií zdraví, a dále problematika bylinářství, užití amuletů jako profylaktických a terapeutických prostředků, verbální magie a konečně - avšak spíše okrajově - zázračná uzdravení svatými.

Monografie Kolduny i svjatyje obsahuje množství velmi zajímavého pramenného materiálu a pozoruhodných závěrů, avšak strádá řadou neduhů metodologické či koncepční povahy. Již v samém úvodu knihy čtenář získá pocit, kterého se v průběhu čtení nezbaví, totiž že otázky, jež si autorka klade, a záměry, jež si stanovuje, nekorespondují vždy s tím, o čem následně píše. Jestliže za hlavní úkol své práce Arnautovová pokládá provázání dosud rozdělených sfér zájmu historie medicíny, etnologie a dějin náboženství, hned vzápětí takto definovaný záměr opouští a v celé práci – jak ostatně vysvítá již z jejího názvu – se věnuje výlučně oblasti lidového léčení a vyléčení zásahem světce, kdežto oblast profesionálního lékařství nechává zcela stranou.

Julie Arnautovová tvrdí, aniž by svůj soud argumentovala, že „postava léčitele, kněze (nebo uzdravujícího světce) a lékaře nebyly principiálně antagonistické: každý z nich zaujímal určitou, historicky podmíněnou niku ve struktuře středověké společnosti a organicky se začleňoval do každodenního života“ (s. 7). Avšak tato výchozí teze neodpovídá středověkým pramenům, v nichž nalezneme doklady

[ 348 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

onoho antagonismu a rivality. Ze středověké Rusi se dochovaly legendy, jejichž ústřední téma představuje právě střet různých koncepcí léčení, konkurence mezi čaroději a uzdravujícími světci, nebo mezi profesionálními lékaři a světci. Z textů je zřetelné, že nemocní lidé nespoléhali na jediný způsob léčení, ale zkoušeli hledat pomoc jak u čarodějů, resp. profesionálních lékařů, tak u svatých mnichů, což pochopitelně vyvolávalo ostrou nelibost církve.1 Pociťovala-li pravoslavná církev na Rusi, kde profesionální lékařství hrálo zcela nepatrnou úlohu, potřebu vymezovat se vůči němu a diskreditovat je, tím spíše muselo existovat pnutí v prostředí západní Evropy, kde světské lékařství bylo mnohem více etablované, nehovoře již o konfliktu mezi léčením u čarodějů a pravověřím. To však Arnautovová nijak nereflektuje.

Tato výhrada samozřejmě nesměřuje k tomu, aby byla narýsována přesná hranice mezi sférou lidového léčení, jež v sobě nese množství předkřesťanských elementů, a oblastí „pravověrného“ uzdravování zásahem kněze či světce. Takové striktní oddělení by bylo umělé, ahistorické a zavádějící. Ostatně právě kapitoly, v nichž se badatelka snaží postihnout sféry, kde se dotýkají a prostupují pohanské magično a křesťanské sakrálno (na jiném materiálu velké téma jejího učitele Gureviče) patří v knize k nejpozoruhodnějším.

Předmětem knihy je „lidová kultura“, ale při zkoumání středověké kultury se znovu a znovu ukazuje, že kultura vzdělaných elit a lidová kultura netvořily dvě entity, jež by bylo možné od sebe zcela oddělit. Pokud si svého času historici uvědomili, že nelze mluvit o středověké kultuře a ztotožňovat ji s kulturou učenců, nelze ani naopak zjistit, „co ve středověku znamenalo být nemocný, jak byl objasňován původ nemocí, jak byly nemoci léčeny nebo jak se lidé snažili před nimi uchránit, jak lidé prožívali vlastní nemoc a jaký měla společnost vztah k nemocným“, pokud budeme hovořit výlučně o lidové verzi a zcela pomineme reflektování týchž problémů vzdělanci – ať již lékaři, nebo (snad ještě spíše) teology. Arnautovová si je toho vědoma a místy alespoň velmi letmo naznačuje pohled středověké teologie na tělo, nemoc, smrt apod. Jenže právě v takových zběžných

1 Konflikt učeného lékaře – Syřana Petra – se svatým mnichem a opozice vědy a zázračného uzdravení jsou tematizovány v legendě O svatém Svjatošovi, knížeti černigovském – Kyjevo-Pečerskij patěrik, (ed.)

L. A. DMITRIJEV, in: Pamjatniki litěratury Drevněj Rusi, XII vek, Moskva 1980, s. 499-506 –, střet mezi arménským lékařem a světcem a velmi ostrou diskreditaci světského lékařství obsahuje legenda O svatém a blaženém Agapitovi, nezištném lékaři (s. 522-530), léčení čaroději a lékaři, zejména cizinci, je jako neúčinné a navíc jako hřích interpretováno v legendě O svatém Spiridonovi, pekaři prosfor, a o ikonopisci Alimpiji (s. 590-592).

PAVEL JITKA KOMENDOVÁ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 349 ]

nástinech nejsnáze upadne do vyhrocených, paušalizujících tezí, jež k porozumění problému nijak nepřispívají.2 Západoevropským, zejména francouzským medievistům bývá tradičně vytýkána zahleděnost do vlastních dějin, tedy opomíjení specifik střední (a ještě více východní) Evropy a ztotožňování románského středověku s evropským středověkem jako takovým. Pokud je u západoevropských historiků taková perspektiva do jisté míry pochopitelná, pak by mělo být úkolem historiků z ostatních částí Evropy tento příliš románský obraz středověku obohacovat o další stránky. Gurevič svého času medievistům otevřel pohled do kultury Skandinávie, Arnautovová v tomto hledání dalších podob evropského středověku nijak dál nepokročila a – soudě podle užívaných pramenů – evropský středověk je pro ni výlučně středověkem románsko-germánským.

Na takové vymezení oblasti zájmu má autorka bezpochyby právo, ale neměla by svá zjištění interpretovat jako obecně platná a podílet se na konstruování tolik kritizovaného, ale stále v historiografii tak oblíbeného univerzálního „středověkého člověka“.

Tento přístup je snad možné přijmout při řešení otázek ze sféry mentality, ale tvrzení nezakotvená v konkrétním prostoru a společnosti rozhodně nejsou akceptovatelná například tehdy, je-li řeč o proměnách institucionální péče o nemocné.

Základním problémem knihy Julie Arnautovové Kolduny i svjatyje bezpochyby není nedostatečná erudice autorky, ale spíše tvar, který se rozhodla své práci dát.

Kompaktnosti monografie neprospívá neujasněnost, k jakému adresátovi je text směřován: autorka místy odkazuje na ryze odborné diskuse či problémy a vzápětí objasňuje témata, jež jsou zcela zřejmá každému, kdo je byť jen letmo obeznámen se současnou medievistikou (například s. 145-147), potažmo dějinami středověku (takto po povrchu kloužou bohužel zejména kapitoly o křesťanském milosrdenství a péči o nemocné). Především si ale stanovuje až příliš velkorysé cíle, aniž by ve vlastním textu tyto záměry dokázala naplnit. Věnuje se celé řadě zajímavých problémů, ale tím, že se snaží práci dát syntetizující, všeobjímající rámec, tento živý materiál spíše utápí v převzatých teoretických konstruktech. Kdyby se Julie Arnautovová zřekla univerzalistických snah, mohla práci koncipovat jako soubor studií, nabízejících detailní vhled do problémů, jež jsou autorce blízké a k nimž má nejvíce co říci. Knize by to bezpochyby bylo ku prospěchu.

Jitka Komendová

2 Patrně nejvýrazněji na s. 143, kdy, interpretujíc křesťanský pohled na duši a tělo, připisuje středověkému křesťanství rysy jakési dualistické hereze: „Křesťanské učení o těle jako pomíjivé nádobě duše, jímž je nutno všemožně pohrdat, pokořovat je a umrtvovat, diametrálně odděluje duchovní a fyziologické, a víře tak obětuje harmonii duše a těla. Toto učení je založeno na důsledném a principiálním dualismu materiálního a spirituálního, dualismu božské netělesnosti, vtělené v tělesné podobě Krista, a lidské tělesnosti jako čehosi stvořeného a ďábelského.“

[ 350 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Mona Ozoufová, Revoluční svátky 1789-1799, Brno 2006, Centrum pro studium demokracie a kultury, 352 s., ISBN 80-7325-094-2

„Za použití vhodných prostředků lze lidi nadchnout i pro společenskou organizaci úplně absurdní, nespravedlivou a krutou.“ Tato věta velkého řečníka počátků Revoluce Mirabeaua – ať už pronesená tónem ironickým či varovným – by mohla stát v záhlaví klíčových knih Mony Ozoufové, která se po celý tvůrčí život vrací především k otázce zrození, resp. cíleného formování „nového člověka“ v republikánské, občanské kultuře.

Po více než třiceti letech od prvního vydání se českým čtenářům dostává do ruky překlad stěžejní práce této přední francouzské historičky. Protože jde o studii, jejíž první vydání se objevilo již v roce 1976, připadá mi vhodné zařadit ji především do kontextu vlastního „života a díla“ ženy, která byla nejen dlouholetou spolupracovnicí Françoise Fureta, ale i originální autorkou, která přispěla k obnově zájmu o problematiku Francouzské revoluce a obohatil ji na zcela jiné bázi, než jakou založila zejména levicová – především marxistická – tradice, která „exegezi“ revoluce de facto ovládala od 30. do 70. let 20. století.

Mona Sohierová se narodila jako učitelská dcerka v malém městečku Plouha v severní části Bretaně. (Otec, aktivista horlivě bojující za bretaňskou věc a koketující s komunismem, však tragicky zemřel ve třiatřiceti letech – Moně byly tehdy pouhé čtyři roky.) Tyto detaily nejsou bez zajímavosti. Na jedné straně zůstane problém školské výchovy a její role v politické akulturaci svým způsobem jejím celoživotním tématem, na straně druhé je bretaňská filiace pro budoucí historičku s republikánskou a silně laickou „senzibilitou“ možná poněkud udivující, vzhledem k tradicionalistickému, katolickému a protirevolučnímu charakteru kraje. Mona Ozoufová patří k historikům a historičkám – konvertitům. Její původní studijní směřování na prestižní École normale supérieure bylo filozofické, ještě svou agregaci, velkou státní zkoušku, opravňující k působení ve středním a vysokém školství, složila v oboru filozofie. Ale její další cesty se budou ubírat jiným směrem.

Snad k tomu přispělo i seznámení (údajně ve staré barokní pařížské Národní knihovně) s historikem Jacquem Ozoufem (1928-2006), který se brzy stal jejím manželem, celoživotním druhem, jehož od ní – po více než půl století šťastného společného života – odloučila až smrt v červenci loňského roku. Tento absolvent historie na pařížské Sorbonně, poznamenaný rodinnou odbojářskou a socialistickou tradicí i jejími ideály laického republikánství, zdědil i sklony k politické angažovanosti. Již v raném mládí – stejně jako již před ním Mona – se stal členem Komunistické strany Francie, vystoupil z ní však po potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 – stejně jako ona. Sdíleli spolu i zájem o provázanost politiky, ideologie a pedagogiky, zejmé-

PAVEL DANIELA HIML TINKOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 351 ]

na před první světovou válkou. Od roku 1971 Jacques Ozouf působil jako directeur d’études na École des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži.

Také ona později zakotvila právě při École des Hautes Etudes, když se stala členkou Centra Raymonda Arona pro politická studia. (Do té doby působila na střední škole, psala do týdeníku Le Nouvel Observateur a přispívala i do Le Débat a poté se stala samostatnou vědeckou pracovnicí v Národním centru výzkumu.

Výsledkem spolupráce s manželem byly především knihy L’École, l’Église et la République 1871-1914 (1962) či La République des instituteurs (1992) věnovaná ustavování laického školství za Třetí republiky. A můžeme sem zahrnout i pozdější práci L’École de la France (1986), která se tázala, jak učinit „jedno a nedělitelné“ z mnohého a roztříštěného?

Prostřednictvím svého nastávajícího se Mona Ozoufová již jako studentka osobně seznámila i s dalšími historiky, Emmanuelem Le Roy Ladurie a především s předními odborníky na Francouzskou revoluci, s Denisem Richetem a Françoisem Furetem. A toto přátelství rozhodlo o její další profesionální orientaci, již zpečetila dlouhodobá spolupráce právě s Furetem. Jak již bylo řečeno, jedním z jejích velkých badatelských problémů byl vztah mezi politikou, ideologií a pedagogikou.

Není tedy divu, že svá stěžejní díla věnovala právě vzniku moderní politické kultury za Francouzské revoluce a ustavování veřejného školství ve Francii: vzájemná provázanost obou témat je zcela zjevná.

Do stejné myšlenkové a problémové linie vlastně patří právě i Revoluční svátky, publikované v roce 1976, které měly být původně autorčinou disertací, tedy svátky chápané zde jako „pedagogické“, akulturační dílo Revoluce. Také pozdější práce L’Homme régénéré. Essai sur la Révolution française (1989) studuje sepětí revolučního „projektu“ s projektem pedagogickým. Ten je zde chápán v širším pojetí jako formování „občana“ ve smyslu nového člověka, člověka svobodného, „obrozeného“, slovy Saint-Justovými, „učinit z lidí to, co chceme, aby byli“.

Tyto studie znamenají i přesun těžiště autorčina zájmu o Francouzskou revoluci, umocněného blížícím se dvoustým výročím této události, které přineslo doslova záplavu publikací věnovaných této problematice. Mona Ozoufová tehdy ve spolupráci s Furetem přispěla především k obnovení zájmu o problematiku nástupu nové politické kultury za Francouzské revoluce a jejího utváření. Znamenalo to poměrně významné novum v poválečné historiografii, která pod vedením marxistických historiků kanonizovala sociálně-ekonomickou interpretaci revoluce a politické (tím spíše pak kulturní) fenomény přesunula do závislého postavení na této „základně“.

Z iniciativy M. Ozoufové a F. Fureta například vznikl kolektivní „kritický slovník“ Francouzské revoluce,1 kde jsou v pěti tematických dílech (Události, Instituce,

1 FRANÇOIS FURET, MONA OZOUF, Dictionnaire critique de la Révolution française, Paris 1988.

[ 352 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Myšlenky, Aktéři, Historici) zahrnuta hesla koncipovaná spíše jako eseje s otevřeným koncem či jako příspěvky do diskuse než jako pokusy o exaktní definici. Výsledkem ale byla i dosud v podstatě nulová spolupráce s americkými specialisty na francouzskou revoluční kulturu Lynn Huntovou a Keithem Bakerem, která přinesla objemný tetraptych The French Revolution and the Creation of Modern Political Culture Oxford.2 Plodem tandemové práce M. Ozoufové s F. Furetem byly i další práce, jako Le Siècle de l’avènement républicain (1993), či studie věnovaná girondistům.3 Jsou to ti „poražení“, k nimž byla historie, ale i historiografie krutá: slabý zájem a žádná kritická monografie v moderním francouzském dějepisectví. Práce F. Fureta a M. Ozoufové pátrá po oné ztracené girondinské identitě, po jejich sociálních sítích a formách soudržnosti: měli vlastní politický program, nebo jejich sociabilita spočívala především na osobních přátelstvích či na náhodě historických událostí?

V posledních letech minulého století se však zájem M. Ozoufové přenesl k jiným obzorům: začala se zajímat více o literaturu, resp. o různé formy literárního projevu, a to zejména ve vztahu k ženským autorkám a aktérkám,4 resp. ke statusu románu jako literární formy ve světě 19. století, tedy ve světě proklamované „rovnosti podmínek“ v novém, „demokratickém“ obzoru.5 Líbil se jí výrok Germaine de Staël, že ideální žena je „veselá na duchu a melancholická v srdci“. Stala se také členkou poroty pro udělování prestižní ceny Femina ženským autorkám.

Zatím poslední práce Mony Ozoufové je návratem k revoluční problematice, tentokrát formou návratu k otázce a statusu historické „události“: Varennes.

2 FRANÇOIS FURET, MONA OZOUF, The French Revolution and the Creation of Modern Political Culture Oxford 1989.

3 FRANÇOIS FURET, MONA OZOUF, La Gironde et les Girondins, Paris 1991.

4 Patří sem například Les Mots des femmes. Essai sur la singularité française, Paris 1995. Ozoufová se zde ptala po „ženském osudu“ ve Francii v období mezi pozdním 18. stoletím a 20. stoletím na základě textů vybraných francouzských autorek z této doby, od Manon Rolandové a Germaine de Staël po Simone Weilovou a Simone Beauvoirovou, a hledala slova, jimiž se snažily pojmenovat svou „ženskou“ podmínku, která nikdy nebyla tak militantně vyhrocená proti mužům a „mužské“ podmínce jako ve světě anglosaského feminismu. K podobnému tématu se ostatně vrátila i ve své zatím nejnovější práci Récits d‘une patrie littéraire. La France, les femmes, la démocratie, Paris 2006, kde se snažila podat obraz Francie jako společnosti, která je „alergická“ na myšlenku „války pohlaví“ a naopak se staví přátelsky ke komplementární komunikaci mužů a žen.

5 Jde o práce La Muse démocratique, Henry James ou les pouvoirs du roman, Paris 1998, a především Les Aveux du roman. Le XIXe siècle entre Ancien Régime et Révolution, Paris 2001, kde se zajímala o vztah mezi dvěma dědictvími 18. století: na jedné straně dědictvím aristokratické kultury a vkusu, mravů a způsobů a na straně druhé novému dědictví revolučnímu, demokratickému. Od Germaine de Staël k Anatolu Franceovi přes Balzaka, Stendhala, George Sandovou, Huga, Zolu a Flauberta se táže, co zanechal starý režim moderní Francii, protože „literatura nezná, co je tabula rasa“.

PAVEL DANIELA HIML TINKOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 353 ]

La mort de la royauté. 21 juin 1791 (2005) je lakonický název. Smrt království, nebo by se možná spíše hodil překlad Smrt královského principu; 21. červen 1791 netvoří klasický, kanonický „revoluční den“ – „journée révolutionnaire“ – jako 14. červenec či 10. srpen. Žádné vystoupení lidových „mas“, žádný „převrat“ – král ujíždí v převlečení z Paříže, u Varennes je zadržen a vrací se za hlubokého ticha do zmlklé metropole, kde se Ústavodárné shromáždění snaží incident poněkud zastřít, banalizovat. A přece je to den, kdy se revoluční historie zvrátila možná zcela nevratně: otcovský obraz krále vrytý do srdcí francouzského národa se rozplynul, národ se rozešel s královským principem. Co bylo, není, co bude, nikdo neví. Před Francií se otevírá propast do neznáma. Lze již ve Varennes sledovat zárodek budoucí podoby republiky, i budoucího Teroru? Vedla královna jinou politiku než král? To jsou otázky, které si zde autorka kladla především.

Vraťme se však k práci, která nás zde zajímá nejvíce, k Revolučním svátkům.

Téma slavností a kultů za Francouzské revoluce nebylo samo o sobě novinkou. Již na přelomu 19. a 20. století se zrodily klíčové práce, které vzešly z pera tehdejších předních exegetů revoluce, ať už jde o Alphonse Aularda, zakladatele katedry dějin revoluce na Sorbonně za Třetí republiky,6 či přední marxisty Alberta Mathieze7 a Alberta Soboula,8 z nichž M. Ozoufová velkou měrou vycházela.

Analýza, o niž se Ozoufová pokusila, je inovativní v několika ohledech převážně interpretačního rázu. Autorka se nejprve zaměřila na rozlišení několika možných forem chápání slavnosti v 18. století. Na jedné straně tu máme staré, tradiční slavnosti, které se v osvícenské době stávají synonymem pro neproduktivní zevlování a plýtvání. Na straně druhé pak stojí svátky promýšlené osvícenskými utopickými mysliteli: svátky, jež by po antickém vzoru apelovaly na rovnost všech lidí a sloužily k utužování společenského pouta a občanské sounáležitosti. Revoluce – a s ní i proklamovaný ideál sociální homogeneity – poskytla příležitost k realizování takovéhoto snu. Nová podoba slavnosti má tedy učinit zjevným nově ustavené sociální pouto, ale také do sebe zahrnout všechny záležitosti a strategie této nově utvářené společnosti. Nic nesmí být ponecháno náhodě, ani choreografie, ani předměty, jichž se při slavnosti užívá, ani rozčlenění davu, ani způsob, jakým bude slavnost zobrazena pro další pokolení.

Deset kapitol sleduje zčásti chronologický sled: po historiografickém úvodu a reflexi o smyslu „slavnosti“ (a slavnosti revoluční zejména) v první kapitole jsou

6 ALPHONSE AULARD, Le Culte de la Raison et le Culte de l’Etre Suprême, 1793-1794, Paris 1892.

7 ALBERT MATHIEZ, Les origines des cultes révolutionnaires, Paris 1904.

8 ALBERT SOBOUL, Sentiments religieux et cultes populaires pendant la Révolution, saintes patriote set martyrs de la Liberté, Annales Historiques de la Révolution Française 1957.

[ 354 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

představeny klíčové revoluční slavnosti, další kapitoly se již věnují samotné analýze revolučního svátku jako fenoménu.

Prvním svátkem nového typu byla bezpochyby slavnost federace z roku 1790, prapůvodní pokus o ustavení občansko-náboženského kultu: právě proto jí také Mona Ozoufová přisuzuje nejdůležitější roli jako „modelu“. Obecně pak sledovaly revoluční svátky dvojí logiku. V prvé řadě měly poskytnout náhradu za slavnosti katolické, jako byl „ateistický“ kult Rozumu prosazovaný politickými radikály z kordelierského prostředí, nebo naopak deistický kult Nejvyšší bytosti organizovaný Robespierrem.

Na straně druhé tu však byla i strategie „komemorační“: svátky měly připomínat významné revoluční dny, jako například Slavnost federace ve výročí dobytí Bastily, Slavnost jednoty a nedělitelnosti z 10. srpna 1793, uspořádaná k prvnímu výročí pádu monarchie, nebo, po thermidorském převratu, Svátek svobody slavený roku 1796 v den výročí Robespierrova pádu, tzn. 27., resp. 28. července, a nakonec Slavnost Založení republiky z 22. září 1798, uspořádaná ironií dějin rok před jejím pádem.

Zvláštní pozornost bychom možná mohli věnovat vztažení těchto svátků k prostoru a zejména času. Jak začínat republikánskou éru pomocí slavnosti? Jak probíhá „distribuce“ svátků v průběhu republikánského kalendáře, jak jsou s ním spjaty? Jak účinkuje a jakou roli zde plní výročí, připomínání? Je to prostředek jak zabránit zapomnění, jak oživovat permanentě vzpomínku na revoluci – to se týká zejména tří nezpochybnitelných dat-událostí: 1. vendémiaire (založení republiky); 14. červenec a 10. srpen (pád monarchie). Patří sem ale i svátky „neúspěšné“, jež byly nakonec zrušeny. Jak ukončit svátek, jak dovršit jeho ukončovací rituál? Svědkové-diváci se mají vracet do svých domovů obohaceni, osvíceni, šťastnější než předtím. Zajímavá je i úvaha o „zrovnoprávnění“, egalizaci, „zploštění“ času.

V práci M. Ozoufové můžeme obecně vytyčit tři základní teze. Snaží se interpretovat a pochopit revoluční-občanskou slavnost jako komplexní a analyzovatelný celek, nikoli jako pouhý soubor různých svátků a slavností uspořádaných v průběhu revolučního desetiletí. Proto zdůrazňuje spíše ty jevy a prvky, které se opakují, než ty, které představují ojedinělé jednotliviny. A i proto užívá v názvu své práce singulár (La fête révolutionnaire). Takový koherentní obraz pak dovoluje položit důraz na jednotící, společnou ideu, která jde napříč politickým spektrem.

Dalším důležitým fenoménem, který M. Ozoufovou zajímá, je to, co nazývá „přesunem sakrality“ z entit náboženských na občanské, tedy zejména národní či státní. Autorka si uvědomovala, jak bylo těžké, ba nemyslitelné umlčet náboženský život zakořeněný do lidí křesťanského světa. Slavnosti organizované revolucionáři tak vlastně vyplňují jistou propast, jsou odpovědí na „horror vacui“, který se skrýval za latentní dechristianizací Francie. V tom smyslu představují určité smíření mezi racionálním a emocionálním, mezi časem a věčností.

Na druhé straně však přinášejí jednu klíčovou novinku, která tyto občanské kulty zrozené z revoluce (nebo možná z racionálního náboženství zednářských lóží) od-

PAVEL DANIELA HIML TINKOVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 355 ]

lišuje od předcházející tradice: totiž to, co bylo u tradičních náboženství naprosto esenciální – „sakralizující ochrana“. „U busty se neprosí o ochranu, busta se nelíbá,“ komentuje autorka (s. 448).

A třetí důležitý aspekt, který koresponduje s autorčiným konstantním zájmem o pedagogické a akulturační strategie revoluce: Ozoufová se snaží interpretovat revoluční slavnost právě v jejím pedagogickém rozměru, jejímž hlavním cílem je výchovné působení na veřejnost ve smyslu apelu na občanské hodnoty (s. 21).

Slavnost se tedy stává školou, divadlem, muzeem i cirkusem – ale především onou „učitelkou ctnosti“. Slovy poslance Boissyho d’Anglas: „Organizovaný svátek předpokládá nové ovládnutí městského prostoru. […] Tím, že budete takto člověka poučovat a vychovávat, obnovíte jej způsobem zcela absolutním a úplným, dáte mu tak poznat vliv a nebezpečí jeho vášní (...) a přivedete jej k původní prostotě, jíž jej nadala příroda.“ Jakkoli M. Ozoufová uznávala, že definitivní zavedení revolučních svátků bylo vlastně „neúspěšné“, vyjádřila přesvědčení, že právě díky nim byly nové hodnoty jako práva, svoboda, vlast vzájemně propojeny na prahu nového světa, laického i liberálního, a že onen přesun posvátného na politické a společenské hodnoty se stal hotovou věcí. A právě na nich od nynějška stála nová legitimita, stejně jako koexistence kultu lidskosti a „náboženství společenského pouta“. V tom smyslu pak revoluční slavnosti naplnily svůj hlavní účel: staly se počátkem nového věku, nového času.

Daniela Tinková

[ 356 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Enzo Traverso, Trhlina v dějinách.

Esej o Osvětimi a intelektuálech, Praha 2006, Academia, 240 s, ISBN 80-200-1401-2 Nacistický pokus o vyvraždění Židů zůstává již po dlouhou dobu předmětem zkoumání řady vědních oborů. Bibliografie odborné literatury čítá tisíce položek, především na úrovni lidských osudů nepřestává židovská genocida přitahovat umělce a při nejrůznějších výročích se tématu zmocňují i politici. Zejména v Evropě a Severní Americe se v průběhu několika posledních desetiletí tzv. holocaust vyvinul v jednu z nejdůležitějších veřejně připomínaných událostí. Vznikl až svého druhu kult, který má i kritiky poukazující na jeho negativní stránky.1 V západní veřejnosti (nakolik je použití takového vágního pojmu přípustné) se vzhledem k tomu projevují příznaky jisté „únavy“ tímto tématem. Může proto poněkud překvapovat, že holocaust se tohoto rozšíření dočkal až po mnoha letech od skončení druhé světové války.2 Celá západní civilizace se poté, co přestála válečné útrapy, zaměřila spíše na všestrannou rekonstrukci hospodářství, sociálního systému a společenských i politických institucí. Instinktivně vytěsňovala z paměti vzpomínky na myšlenky, snahy a činy, které útočily na samotný její základ. Zdálo se, že na to bude lépe v zájmu celkové obnovy zapomenout – jak na strůjce a pachatele, tak na oběti.3 Přesto se však i v této době, ve 40. a 50. letech, našli myslitelé, kteří před touto výzvou neuhnuli a snažili se genocidu a fungování vyhlazovacích táborů osvětlit.

Právě těmto pokusům je věnována kniha francouzského historika Enza Traversa.

Dříve než se k jejich dílům dostane, sestavuje v prvních dvou kapitolách typologii

1 NORMAN FINKELSTEIN: Průmysl holocaustu: úvahy o zneužívání židovského utrpení, Praha 2006. Autor, který svojí knihou vzbudil před několika lety v USA i západní Evropě prudkou diskusi, poukazoval hlavně na politické a ekonomické souvislosti připomínání židovské genocidy, na to, jak napomáhá konkrétním zájmům Izraele a některých kruhů v USA. 2 Finkelstein mimo jiné upozorňuje právě na to, že pozornost věnovaná holocaustu začala stoupat až od druhé poloviny šedesátých let, což dává do přímé souvislosti s šestidenní válkou v roce 1967 a se zahraničněpolitickými zájmy Izraele. Je ale nutné položit si nejenom otázku, proč se vyhlazování Židů dostalo do obecného povědomí a začalo se připomínat až více než dvacet let po válce, ale spíše se ptát na to, proč to trvalo tak dlouho.

3 V Německu mělo toto úsilí svoji zjevnou příčinu, která spočívala v potřebě soustředit všechny síly národa k obnově těžce zdevastované země a nevyčerpávat se spory o to, kdo je zodpovědný, kdo a jak se provinil. Ale i v jiných zemích jako by pohled zaměřený na budoucnost nepřipouštěl zabývat se něčím tak temným a hrozivým, jako bylo vyvražďování celých národů.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 357 ]

postojů intelektuálů k faktu genocidy a ukazuje několik příkladů osobností (Max Weber, Franz Kafka, Walter Benjamin), které z různých úhlů pohledu zkoumaly stav moderní společnosti a často ještě dávno před vypuknutím druhé světové války varovaly před tendencemi, jež se v ní více či méně otevřeně projevovaly a přispěly k následkům přesahujícím jakoukoli bohatou představivost. Blíže pak Traverso pojednává o Hannah Arendtové, Güntheru Andersovi, Theodoru W. Adornovi, Paulu Celanovi, Jeanu Amérym, Primo Levim, Dwightu MacDonaldovi a Jean-Paulu Sartrovi.

Tento výběr zkoumaných osobností je dle autorova přiznání do značné míry věcí jeho osobního vkusu a podléhal subjektivním kritériím. Tím vlastně předem ulomil hrot kritikám, jež by mu eventuálně vytýkaly, na koho dalšího zapomněl.

Vedle sebe Traverso postavil přeživší vězně zamýšlející se nad důvody, proč sdělovat své vzpomínky a v jádru nepřenositelné zkušenosti, filozofy hledající kořeny genocidy v podstatě moderní společnosti a člověka-básníka, který zkoumal vliv Osvětimi na jazyk, umění a kulturu. Další dělicí čára mezi vybranými jmény vede jejich původem – většinou se jedná o Židy, kterých se genocida různým způsobem osobně dotýkala. Výjimku v tomto směru představují MacDonald a Sartre.

Nejen pro autorovy sympatie, jimiž se při výběru osobností řídil, ale i pro zkoumanou dobu je příznačné, že se setkáváme výlučně s představiteli ideové a kulturní levice (byť například H. Arendtovou v důsledku jejího nejvýznamnějšího díla o totalitarismu postupně začali uznávat zastánci pravicových a konzervativních směrů, zatímco levice, k níž se sama hlásila, ji spíše zavrhovala). Pokud se totiž v poválečných letech téma genocidy vůbec stávalo předmětem seriózních úvah, pak především u levicově zaměřených autorů. Jejich názoroví oponenti z opačné strany spektra naproti tomu v zájmu (různě chápané) stability vyhlazování Židů spíše zamlčovali.4 To neznamená, že by je popírali, ale chápali je jako v první řadě (ne-li výlučně) záležitost historiografie. Mělo se tedy zkoumat, jak proběhlo, případně jaké politické, hospodářské či sociální důvody k němu vedly, ale za nepatřičné se považovaly otázky typu, co vypovídá fakt genocidy o moderní civilizaci a znamená-li její popření, nebo naopak v jistém smyslu naplnění. Přesně tento klíčový problém přitom představuje jádro Traversovy knihy, resp. naprosté většiny děl a myšlenek, jež analyzuje. Vidíme před sebou linii, která v rámci literatury o holocaustu vznikla již velmi brzy, avšak z řady důvodů zůstávala na okraji zájmu.

4 Ačkoli je zřejmé, že konzervativní autoři věnovali problematice genocidy menší pozornost, přece jen v knize chybí jejich vyhraněný náhled na příčiny hrůz, k nimž za války docházelo: sekularizace, odpadnutí od Boha a náboženství.

[ 358 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

V důsledku změn vyvolaných odklonem od (některých) zásad moderny (racionalita, předpověditelnost, jednoznačnost, stabilita) se zvýšila vnímavost pro její negativní stránky.5 Otázka, nakolik stála za genocidou právě moderna, či přesněji řečeno její jisté projevy, přestala být „výstřelkem“ úzké okrajové skupiny a stala se součástí obecně akceptovaného mainstreamu – původně revoluční kacířská myšlenka se nakonec proměnila v uznávanou oporu stávající konstrukce poznání.

V části věnované interpretaci se k ní jednoznačně hlásí i Traverso (s. 223): „Osvětim vznikla v rámci naší civilizace po dosažení vysoké ekonomické, průmyslové, vědecké a intelektuální úrovně. Její modernost tkví stejně tak v technice továren na smrt jako v jejich psychologickém pozadí, utvářeném byrokratickou racionalitou, která vyžaduje neosobní administrativní řízení bez zasahování etického rázu.“ Traverso zdůrazňuje veskrze „moderní“ charakter tohoto vražedného podniku, jehož plán a realizace byly postaveny na základech charakteristických pro industriální společnost – dělbě práce, autonomii techniky, pevných byrokratických strukturách, účelové racionalitě. Za těmito závěry (a za samotnou volbou osobností) stojí Traversova osobní kritika moderní civilizace, která v sobě nese tento ničivý potenciál. Přehlíží ale možnost, že moderna posloužila jen jako dodavatel nástrojů, jejichž působením se pak sledovaly cíle jiné, které ji buď zcela popírají, nebo s ní souvisejí jen okrajově a nelze je pokládat za součást jejího jádra. Vždyť řadu základních modernizačních požadavků (emancipace, širší vzdělanost, sociální mobilita, urbanizace) nacismus napadal a brzdil.6 K autorovu kritickému postoji vůči moderně lze dodat ještě jeden motiv, který výslovně nezmiňuje, ale jeho předmětu zájmu se bezprostředně dotýká. Modernizace se svým stále rychlejším tempem života a změn plodí sklon k zapomínání, k soustřeďování se na současnost a k ochromování paměti.7 Analýza popisovaných myšlenek a děl na konkrétní a posléze i obecnější rovině nastoluje několik otázek a pochybností. Historiky snad může udivovat nebo i popouzet, že se Traverso naprosto obešel bez přihlédnutí k historiografickému bádání. Odpovídá to sice jeho legitimnímu záměru a navíc se ve sledované době

5 K tématu existuje velmi rozsáhlá literatura. Srov. například práce Z. Baumana a U. Becka, dnes již většinou přístupné i v češtině. Právě Baumanova kniha o holocaustu jako projevu moderny hrála v tomto pohybu důležitou roli. Srov. ZYGMUNT BAUMAN, Modernity and the Holocaust, Cambridge 1989 (česky Modernita a holocaust, Praha 2003) 6 Skutečnost, že některé z nich se nakonec v důsledku války, kterou nacismus rozpoutal, prosadily, na tomto původním postoji nic nemění.

7 Výmluvně a působivě na to upozorňuje HERMANN HEIMPEL, Über Geschichte und Geschichtswissenschaft in unserer Zeit, Göttingen 1959, s. 5.

PAVEL JAN DOBEŠ HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 359 ]

téma holocaustu do historických prací skutečně dostávalo jen obtížně.8 Vážnější problém ale spočívá v tom, že chybí širší kulturní a intelektuální kontext, v němž se utvářely názory uvedených osobností, a že vzniká dojem, jako by k nim docházely toliko v ústraní svých pracoven. Přitom reagovaly jak na celkový mezinárodněpolitický vývoj (studenou válku), tak na jednotlivé události náležející do rámce tzv. vyrovnávání se s minulostí zejména v Německu, ale i v jiných zemích (například procesy s pachateli nacistických zločinů). Na rozebíraných myšlenkách dále zaráží skutečnost, že jsou téměř zcela odtrženy od německých dějin, stejně jako od vývoje a podstaty nacismu a nacistického režimu. Proti pokusům vyložit holocaust jako širší civilizační problém (zvýrazněný symbolickým propojováním jmen-symbolů Osvětim a Hirošima zejména u G. Anderse) jistě nelze nic namítat, neboť mají své opodstatnění. Míra „běžných“ státních zločinů jím byla natolik výrazně překročena, že o něm vlastně ani nemá smysl hovořit jako o zločinu a jako se spáchaným zločinem se s ním „vypořádávat“. Přesto se obtížně zahání dojem, že naprosté přenesení genocidy na rovinu obecných úvah o civilizačních křižovatkách znamená podobný extrém jako závěry Daniela J. Goldhagena, který ve své kdysi slavné knize naopak z holocaustu učinil záležitost patřící výlučně do německých dějin, v nichž navíc odhalil staletí trvající linii vrcholící vyhlazovacími tábory. Po této cestě se snadno sklouzává k ideologii, která se podstatě problému nepřibližuje. Traverso navíc úplně opomíjí debatu, zda nacistický projekt vyhlazení některých národů (jak známo nejen Židů) má být od ostatních kroků režimu oddělen a zkoumán jako zvláštní ahistorický monument oproštěný od konkrétních dobových souvislostí, jako výstraha, čeho všeho je člověk schopen, nebo zda tvoří „pouze“ součást jiných režimních opatření, od kterých se neodlišuje kvalitativně, nýbrž jen kvantitativně.

Podle Aleidy Assmannové se část lidské paměti specializuje na hromadění údajů, na učení, usiluje o úplnost a směřuje k uspořádání poznatků, druhá naproti tomu používá smyslové vnímání a osobní zkušenosti, hledá klíčové určující prožitky a jako taková nutně postupuje selektivně.9 Traverso dává (zejména v případech Prima Leviho, Jeana Améryho) přednost tomu směru zájmu o holocaust, který působí na tu druhou část – jde mu o „paměť na Osvětim“. Většinou ale od přímých zkušeností jednotlivých lidí odhlíží a směřuje k „diagnózám“ doby.

Kdo přemýšlí o židovské genocidě za druhé světové války, může k ní přistupovat v zásadě dvojím způsobem. Může se soustředit na lidi, případně na instituce za-

8 K tomu například obšírně a na více než solidní pramenné základně NICOLAS BERG, Der Holocaust und die westdeutschen Historiker. Erforschung und Erinnerung, Göttingen 2003.

9 ALEIDA ASSMANN, Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, München 1999, s. 160 n.

[ 360 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

pojené do tohoto vražedného podniku (a komplementárně samozřejmě i na jejich oběti), na jeho průběh a drtivě působící výsledky. Pak ale hrozí, že mu uniknou kořeny těchto plánů a obecné podmínky, které umožnily jejich uskutečnění. Na druhé straně existují přístupy, které se výhradně zaměřují na hledání historických příčin a společenských předpokladů a kterým se „Osvětim“ nakonec jeví jako výsledek působení nadosobních sil nebo jako neodvratitelná pohroma, která na lidstvo dopadla a za kterou vlastně nikdo není přímo zodpovědný. Přirozeně ideální cestou je rovnováha neztrácející ze zřetele ani obecné společenské tendence, ani konkrétní osoby. Traversem vybraní autoři ale tuto rovnováhu narušují – do jisté míry i z pochopitelných důvodů, protože ve své době téměř neměli k dispozici analýzy o vlastním průběhu vyhlazování. A sám Traverso ve své interpretaci hovoří o „spojení rasové biologie s technikou a ničivými silami, jimiž disponují industriální společnosti“ (s. 223). Tíha těchto „ničivých sil“ ale často účinkuje jako mechanismus zprošťující viny a zastírající pohled na nespornou skutečnost: zločiny páchali živé lidé, kteří se (obvykle) sami a svobodně rozhodli, že se přidají ke zlu.

Svým původem spíše levicová kritika modernosti se tak pozoruhodně přibližuje ke konzervativnímu směru německé historiografie (i části německého poválečného myšlení), jehož zastánci se svůj národ snažili (a dodnes snaží) zbavit zodpovědnosti právě poukazy na různé široké společenské a historické proudy pocházející někdy od revoluce bolševické, jindy průmyslové, nebo dokonce z dob starozákonních.

Pro poznání myšlenkového vývoje západních intelektuálů po druhé světové válce má kniha nesporný význam. Zároveň však odhaluje slabiny jednoho způsobu uvažování o židovské genocidě, jemuž se zcela nevyhnul ani Enzo Traverso.

Jan Dobeš

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 361 ]

John Lewis Gaddis, The Cold War: A New History, New York 2005, Penguin Press, 334 s., ISBN 978-0-14-303827-6 John Lewis Gaddis požívá zasloužené reputace nekorunovaného krále historiků studené války. Potvrdil ji i svou vynikající popularizující syntézou dějin studené války, kterou vydal v roce 2005 a za niž v roce 2006 obdržel Knižní cenu Harryho S. Trumana. Jeho status jednoho z předních amerických humanitních vědců dokládá i udělení National Humanities Medal prezidentem Bushem v roce 2005.

Již třicet pět let, od prvního vydání svého debutu The United States and the Origins of the Cold War, 1941-1947 (1972),1 patří Gaddis mezi těch několik historiků, kteří o komplexní problematice studené války dokážou psát jasným, srozumitelným a přitom naprosto přesným jazykem. V recenzované publikaci, shrnující celoživotní výsledky jeho bádání a určené pro nejširší publikum, tomu ani nemůže být jinak, nechce-li se autor blamovat. Přes všechnu populárnost a čtivost však jeho práce nepostrádá analytickou hloubku i nové závěry, jež vybízejí ke kritickému čtení.

Gaddis vstoupil do živé debaty o studené válce na počátku 70. let, poté co si i historiografie tohoto oboru prošla svou revolucí 60. let. Během ní tzv. revizionisté, zcela v duchu tehdejších sebekritických nálad Západu, revidovali závěry do té doby převládající tzv. ortodoxní (tradicionalistické) školy. Klíčovou otázkou bádání se tehdy zdálo být, kdo za studenou válku může, kdo zapříčinil proměnu válečné spojenecké spolupráce mezi USA a SSSR ve vyhrocený ideologický globální konflikt, který hrozil každou chvíli přerůst v ozbrojený střet (se zcela fatálními důsledky kvůli vlastnictví jaderných zbraní oběma mocnostmi). Ortodoxní škola pravila, že za to může Stalin a SSSR, revizionisté 60. let hledali primárního viníka v USA. Gaddisova zmiňovaná kniha z roku 1972 o počátcích studené války pak tvoří základní text tzv. post-revizionistické školy. Gaddis přijímá některá kritická východiska revizionistů a zkoumá i americkou diplomacii tázavým pohledem, bez obav (vlastních některým ortodoxním), zda jeho vědecké závěry nemohou obsahovat politické implikace. Možná přesnější označení jeho prací by však bylo post-ortodoxní. S tradiční školou se totiž Gaddis shoduje v tom, že za rozhodujícího činitele považuje Stalinovu neschopnost překročit svá ideologická omezení a paranoidními představami formovanou politiku, ať domácí či zahraniční: „Dokud vládl Sovět-

1 JOHN LEWIS GADDIS, The United States and the Origins of the Cold War, 1941-1947, New York 1972.

[ 362 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

skému svazu Stalin, byla studená válka nevyhnutelná.“2 Gaddis také nikdy rozhodně nepřekračuje nebezpečnou linii morálního rovnítka mezi SSSR a Stalinem na jedné straně a USA a Trumanem (event. dalšími vůdci obou zemí) na straně druhé, kterou často pokoušeli právě revizionisté. Jak dokazuje Gaddis ve výkladu své filozofie historiografie The Landscape of History: How Historians Map the Past (2002),3 historikové nesmějí sklouznout k a-morálnosti svých tvrzení a měli by ve svých pracech „činit i morální závěry“.4 Uvědomuje si, že se tím odlišuje od postulátů Marka Blocha i E. H. Carra, jejichž inspirací svou historiografickou studii rámuje, avšak soudí, že právě tragédie 20. století (šoa, Gulag) činí nemožným tváří v tvář obdobným zločinům zachovávat blazeovanost odstupu nezaujatého vědce. Gaddis proto revizionisty opět reviduje – podle něj je právě z tohoto důvodu propast mezi Stalinem (se všemi jeho zločiny) a Trumanem nepřekonatelná žádným věcným, objektivním hodnocením jejich politik.5 Co je tedy nového v Gaddisově nové historii studené války (a pomiňme vůbec nejpravděpodobnější možnost, že podtitulek jeho práce je výsledkem pouze nakladatelského rozhodnutí a tlaku)? Její novost můžeme poměřit s předchozí vynikající Gaddisovou studií We Know Now: Rethinking Cold War History,6 která v roce 1997 shrnovala závěry, k nimž historiografie studené války došla po uvolnění části materiálů ze sovětských a východoevropských archivů, jež byly do té doby pro západní bádání nepřístupné. I zde název Teď již víme zní poněkud sebevědomě (a opět zavání nakladatelským tlakem na prodejný obal), Gaddis jej proto již v předmluvě podrobuje „dekonstrukci“.7 Gaddisova nová historie studené války, o necelou dekádu mladší, na rozdíl od We Now Know pokrývá celou epochu od počátku studené války až do pádu SSSR v roce 1991. We Now Know je odbornější studie, která se na větší ploše věnuje jen událostem do karibské krize v roce 1962. V její závěrečné kapitole The New Cold War History: First Impressions8 však Gaddis formuluje několik hypotéz, jež bude muset podle něj další výzkum ověřit. Podívejme se proto na ně a na to, nakolik je v The Cold War: A New History shledává platnými.

2 JOHN LEWIS GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, Oxford-New York 1997, s. 292.

3 JOHN LEWIS GADDIS, The Landscape of History: How Historians Map the Past, Oxford-New York 2002.

4 J. L. GADDIS, The Landscape of History: How Historians Map the Past, s. 147.

5 K tomuto problému obecněji srov. též Gaddisovu studii On Moral Equivalency and Cold War History, Ethics and International Affairs 1/1996, s. 131-148.

6 JOHN LEWIS GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, Oxford-New York 1997.

7 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, s. VIII. 8 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, s. 281- 295.

PAVEL JIŘÍ ELLINGER HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 363 ]

První Gaddisova hypotéza z poloviny 90. let pravila, že „diverzifikace moci utvářela průběh studené války více než rovnováha moci“. Podle druhé (vpravdě spíše post-revizionistické než post-ortodoxní), „Spojené státy a Sovětský svaz vytvořily po druhé světové válce impéria, byť ne stejného typu.“ Další jeho závěr byl, že „mnoho lidí vnímalo studenou válku jako souboj dobra a zla, ačkoliv to tak historikové jen zřídkakdy popisovali“. Začtvrté, demokracie byly účinnější než autokracie „v udržování koalic“ a v kontrastu k demokratickému realismu „marxismus-leninismus během studené války živil autoritativní romantismus“. A zapáté, na druhou klíčovou otázku celého oboru (vedle tázání po počátcích studené války), tedy proč studená válka trvala tak dlouho, nabízí pak Gaddis hypotézu, že „nukleární zbraně vyměnily ničivou sílu za trvalost“.

Svou novou práci strukturuje Gaddis v prologu, sedmi kapitolách a epilogu nezávisle na svých starších hypotézách, rozvedení některých motivů je však možno pozorovat. Základní tezi o větší váze diverzifikace moci než tradičně zdůrazňované rovnováhy moci na průběh studené války se Gaddis věnuje nejsoustavněji ve 4. kapitole, nazvané „The Emergence of Autonomy“. Tyto počátky datuje už do 50. let a tematizuje je jak na tzv. hnutí nezúčastněných, tak na problémech obou velmocí se svými německými klientskými státy. Podle něj jak Ulbricht, tak Adenauer dokázali své patrony nakonec přimět k tomu, aby to byli oni sami, a nikoli velmocenští protektoři, kdo v principu určovali německou politiku. Hlavní motiv – tedy jak slabší spojenci určují, co nakonec udělá silnější protektor – pak rozvádí na příkladu „nejobtížnějších spojenců“, kterými byly pro USA de Gaullova Francie a pro SSSR Mao Ce-tungova ČLR. Oběma šlo podle něj o „rozbití bipolárního mezinárodního systému“. Na základě současných Gaddisových rozborů je proto možné souhlasit s tím, že tato diverzifikovanost moci skutečně utvářela průběh studené války více než rovnováha moci mezi oběma centry bipolarity – ovšem jde opravdu „jen“ o průběh událostí této epochy, nikoli o její podstatu. Ta byla nejspíš přece jen vtělena do bipolárního soupeření dvou velmocí, v jejímž rámci každý z obou pólů různým způsobem pacifikoval střední mocnosti z vlastního tábora, eventuálně se pokoušel (mimo jiné v Kissingerově triangulární teorii) využít rozporů v protivném táboře k odlákání jednoho aktéra do nezávislé pozice, eventuálně až k tiché alianci proti bývalému protektorovi. „Imperiální“ tezi, jejíž navržení, pokud jde o USA, překvapí u Gaddise, ale tvoří jednu ze základen myšlení revizionistů, pak autor ve své nové práci nijak neakcentuje. Naopak, zdá se, že ji opustil jako nedostatečně nosnou. Místo toho, především na příkladu důsledků vietnamské války pro americkou politiku, dokazuje, jak sílilo v USA přesvědčení, že „vláda zákona – nebo alespoň základních standardů lidské slušnosti – by měla ovládat též chování států“.9 „Opětné sladění americké strategie

9 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, The Cold War, s. 158.

[ 364 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

s legálními a morálními principy“, které vidí již v polovině 70. let za Forda a posléze za Cartera a v jiné podobě pak především za Reagana, se zdá být nyní pro Gaddise podstatnější než jeho post-revizionistická imperiální teze z roku 1997.

Gaddis tak v minulé dekádě nadhodil a nyní opustil námět, který se mezitím stal standardní součástí veřejné debaty o USA jako „imperiální mocnosti“, jak o tom svědčí práce tak rozdílných autorů, jakými jsou skotský historik Niall Ferguson, marxisté Michael Hardt a Antonio Negri či izolacionistický americký politik Patrick Buchanan.10 Rozhodně však zdůrazňuje svůj další námět z We Now Know, a tím je vnímání studené války jako souboje dobra a zla. Dokonce je možné říci, že tento úhel pohledu prochází celou prací jako její leitmotiv. Vrcholu pak dosahuje v 6. kapitole, nazvané „Actors“, tedy česky aktéři, ale i – herci. Gaddis zvýrazňuje, že dva z jeho hlavních hrdinů, tedy Ronald Reagan i papež Jan Pavel II., bývali v mládí herci, a tomuto jejich hereckému talentu a vnímání politiky jako divadelního prostoru přičítá jejich bezkonkurenční práci s veřejnými symboly či aranžování politických gest nikoliv v pokleslé podobě PR a „spin doktorů“ 90. let, nýbrž v prapůvodním smyslu politiky jako veřejné činnosti se zásadní symbolickou a divadelní složkou.11 Právě Ronald Reagan je pro Gaddise jednou z hlavních postav tohoto světodějného dramatu se základní morální linií – téměř zde i přebírá jeho rétoriku o „říši zla“ a jednoznačně vnímá USA jako mocnost stojící na straně dobra. V těchto pasážích zní Gaddis nejsilněji jako učitel ortodoxní školy, na rozdíl od původních prací 50. let navíc mající výhodu znalosti výsledku, jež mu umožňuje užívat až triumfálních tónů.

Ke své čtvrté tezi o účinnosti demokracií v udržování koalic a demokratickém realismu versus autoritativním romantismu se vrací průběžně v celé práci. Je navíc úzce spjata s úvodní ideou o diverzifikaci moci, jež se ukázala být méně škodlivou pro alianci vedenou USA než pro komunistický blok a sovětskou říši. Zvolil ji dokonce za hlavní součást 3. kapitoly, nazvané Command versus Spontaneity. Nutno však říci, že jeho rozbor sporu mezi reformní spontaneitou demokratického kapitalismu a řízenou ekonomikou marxistických diktatur – jakkoli zajímavě uveden na pozadí Disraeliho románu Sybil: The Two Nations z roku 1845 – patří ke slabším pasážím knihy. Jeho ideologické rozlišení vyznívá poněkud ploše, nehledě na to, že

10 NIALL FERGUSON, Colossus: The Rise and Fall of the American Empire, London 2004 (Colossus: Vzestup a pád amerického impéria, Praha 2006); MICHAEL HARDT, ANTONIO NEGRI, Empire, Harvard 2000; PATRICK BUCHANAN, A Republic, Not an Empire, New York 1999.

11 Zajímavé je, že nezmiňuje profesi dramatika u Václava Havla, kterého jinak pochopitelně mezi morálními vůdci 80. let též uvádí.

PAVEL JIŘÍ ELLINGER HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 365 ]

není prosto omylů, jakým je např. tvrzení, že základní struktury sociálního státu blahobytu (social welfare state) existovaly na Západě již v roce 1914.12 Za nejlepší pasáže Gaddisovy knihy naopak považuji části, které se věnují pátému momentu z původního seznamu hypotéz z roku 1997, tedy průzkumu dopadu existence nukleárních zbraní na průběh studené války i celkové strategické úvahy obou velmocí. Gaddis zde znovu potvrzuje, že pokud jde o znalost strategií celého konfliktu, stěží najde mezi historiky sobě rovného.13 Právě v těchto pasážích o strategických úvahách přichází Gaddis s názorem, který podle vlastních slov pokládá ze jeden z nejcennějších závěrů této studie, totiž že „studená válka byla momentem, během něhož se začala hroutit jedna z odvěkých premis – tedy že každá zbraň, jež je vynalezena, začne být také používána“.14 Trumanovo rozhodnutí nepoužít znovu jaderné zbraně (k čemuž se schylovalo v prosinci 1950, kdy do korejské války vstoupila proti jednotkám OSN, resp. USA, pozemní vojska ČLR) pokládá za revoluční a jeho implikace za převratné. Skvěle analyzuje Trumanovu strategii ve 2. kapitole Deathboats and Lifeboats, kde jde za běžný rozbor teorie zadržování (containment) právě až ke strategii a psychologii vojenského plánování v nukleárním věku.

Zatímco Trumanův zásadní význam pro americké dějiny i vývoj studené války je dnes – po úvodním podceňování – již zcela běžně uznáván, Gaddis jde dále především v rehabilitaci Eisenhowera, jehož dokonce pokládá za „zároveň nejsubtilnějšího a nejbrutálnějšího stratéga jaderného věku“.15 Odmítá populární ideu, že zatímco Eisenhower se oddával golfu a lenošení, pravým hybatelem byl jeho ministr zahraničí John F. Dulles. Eisenhowerovo zásadní odmítnutí pracovat při vojenském plánování s myšlenkou „omezené jaderné války“ – v protikladu i k např. učení tehdy se objevující hvězdy strategických studií Henryho Kissingera a jeho rané teorii „flexibilní odpovědi“16 – považuje za naprosto klíčové a pro světovou bezpečnost přelomové: „Jelikož si nikdo nemohl být jistý, že emoce, napětí a strach nezpůsobí eskalaci omezených válek, bylo nezbytné zajistit, aby bylo obtížné takové války vést: a to znamenalo nepřipravovat se na ně. Proto Eisenhower – velký stoupenec Clausewitze – trval na plánování pouze totálních válek. Cílem bylo zajistit, aby nemohla vypuknout vůbec žádná válka.“17

12 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, The Cold War, s. 86.

13 Tento nárok se počíná již od jeho další klíčové práce, Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar American National Security, Oxford 1982. K tomu srov. přepracované vydání Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar American National Security During the Cold War, Oxford 2005.

14 JOHN LEWIS GADDIS, Response to Painter and Lundestad, Cold War History 1/2007, s. 117.

15 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, The Cold War, s. 66.

16 Srov. HENRY KISSINGER, Nuclear Weapons and Foreign Policy, New York 1957.

17 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, The Cold War, s. 68.

[ 366 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Gaddis tak v těchto skvělých pasážích o „velké strategii“ dokládá platnost své starší hypotézy o nukleárních zbraních, jejichž existence sice paradoxně zabránila vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi USA a SSSR, avšak zároveň přinesla dlouhodobou trvalost a jen velmi obtížnou narušitelnost základního paradigmatu bipolárního vymezení světové arény (s nezúčastněnými, i např. ČLR, jako pouhými doplňujícími aktéry bipolarity, nikoli samostatnými mocenskými póly).

Populární přijetí Gaddisovy studie bylo velmi pozitivní – server Metacritic shrnuje devatenáct novinových a časopiseckých recenzí, z nichž pouze dvě byly negativní.18 Odborné přijetí bylo rozpornější a přineslo jak polemickou výměnu názorů na stránkách Cold War History, tak zcela zásadní kritiku Tonyho Judta v The New York Review of Books. Historici David Painter a Geir Lundestad ve svých recenzích shrnují škálu hlavních výhrad:19 podle Paintera práce trpí opomíjením tzv. Třetího světa a obecně výkladu světové ekonomiky a vyznívá jako neobjektivní obhajoba americké politiky.

Vytýká Gaddisovi malou pozornost věnovanou fenoménu dekolonizace a revolučního nacionalismu Třetího světa. Idealizace Reagana a líčení 80. let jako „éry naděje“ podle Paintera opomíjí např. „masivní intervence v zemích Třetího světa za Reaganovy vlády“.20 Lundestad pak v teoretičtějším sporu vyčítá Gaddisovi vědeckou nekonzistenci – podle něj Gaddis opustil post-revizionismus 70. let a studií We Know Now se pevně přivázal k ortodoxním základům; podle něj právě tato studie spolu s pracemi Vojtěcha Mastného a Vladislava Zuboka a Konstantina Plešakova21 vytvořila v polovině 90. let paradigma tzv. nového tradicionalismu, které i nyní Gaddis hájí. Lundestad též souhlasí, že Gaddis se příliš soustřeďuje na velmocenské vztahy a nevnímá důležitost Třetího světa. Titul jedné Gaddisovy starší práce, The Long Peace (1987),22 to podle něj výmluvně dokládá: zatímco pro Evropu je 2. polovina 20. století érou dlouhého míru, pro Třetí svět – s jeho miliony mrtvých v zástupných válkách, které byly přímými vedlejšími důsledky velmocenské války studené – je toto označení zcela nemístné až „urážlivé“.23 Ve sporu o naraci z hlediska velmocenské perspektivy (kterou – a podle něj ještě jednostranně proamericky – preferuje Gaddis) či z hlediska lokální dimenze upozorňuje na studii Odd Arne Westada The Global

18 http://www.metacritic.com/books/authors/gaddisjohnlewis/coldwar?q=Gaddis%20Cold%20war.

19 DAVID PAINTER, A Partial History of the Cold War, Cold War History, 4/2006, s. 527-534; GEIR LUNDESTAD, The Cold War According to John Gaddis, Cold War History 4/2006, s. 535-542.

20 D. PAINTER, A Partial History of the Cold War, s. 531.

21 VOJTECH MASTNY, The Cold War and the Soviet Insecurity: The Stalin Years, Oxford 1996; VLADISLAV ZUBOK, CONSTANTINE PLESHAKOV, Inside the Kremlin´s Cold War: From Stalin to Khrushchev, Cambridge 1996.

22 JOHN LEWIS GADDIS, The Long Peace: Inquiries into the History of the Cold War, Oxford 1987.

23 G. LUNDESTAD, The Cold War According to John Gaddis, s. 537.

PAVEL JIŘÍ ELLINGER HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 367 ]

Cold War (2005), která příběh vypráví právě optikou zásadních dopadů na politický a sociální vývoj v Třetím světě.24 Lundestad si též neodpustí nekorektní a poměrně osobní obvinění, že Gaddisův konzervatismus, který za jeho prací (a především portréty Reagana, Jana Pavla II. či Margaret Thatcher) vnímá, autor dříve kvůli politické situaci neprojevoval otevřeně, avšak po pádu SSSR, konci studené války a změně politického klimatu jej začal hlásat zcela nepokrytě.25 Gaddis ve své odpovědi26 především namítá, že kritici zcela opomněli zhodnotit základní hypotézy jeho nové práce, mezi než počítá hlavně teze o konci starého pravidla, že každé nové zbraně budou nakonec používány; že menší mocnosti, stejně jako nestátní aktéři, si vymohly pozoruhodnou míru autonomie; že respekt k lidským právům jako nečekaně silný mezinárodní prvek omezoval nakonec politiku obou velmocí; a že dynamika studené války se posunula od struktur v 70. letech k jednotlivým vůdcům v letech osmdesátých až k významu obyčejných lidí během let 1989-1991.27 Lundestadovu výtku o putování školami teorií mezinárodních vztahů („Vytvořil jste post-revisionismus – a teď jste jej opustil!,“ vyčetl mu prý Lundestad již v polovině 90. let.) má za irelevantní vzhledem ke konfrontaci s novými materiály, jejíž výsledek je mu cennější než náležitost k některé teoretické škole. Ostatně jediná škola, k níž patří, je podle jeho starého bonmotu Yale.28 S nejzásadnější kritikou Gaddisovy studie pak přišel Tony Judt (mimo jiné autor velmi ceněné syntézy Postwar: A History of Europe Since 1945, New York 2005).29 Podle něj pramení základní nevyváženost práce z toho, že Gaddis používá perspektivu jednoho z aktérů konfliktu, tedy USA. Tato jednostrannost výkladu pak zároveň vede k „nesmiřitelnému triumfalismu“. Podle Judta se jedná o „historii americké studené války, viděné z Ameriky, tak jak ji vnímala Amerika, a napsané způsoben nejvíce přijatelným pro mnohé americké čtenáře“.30 Kdyby byl Gaddis

24 ODD ARNE WESTAD, The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our Times, Cambridge 2005.

25 G. LUNDESTAD, The Cold War According to John Gaddis, s. 540.

26 JOHN LEWIS GADDIS, Response to Painter and Lundestad, Cold War History 1/2007, s. 117-120.

27 J. L. GADDIS, Response to Painter and Lundestad, s. 117-118. Závěrečná teze o přesunu důrazu ze struktur na aktéry a veřejnost mi však přijde jen velmi slabě vyargumentovaná a stěží udržitelná jako víc než pouhý poutavý námět do mediálního zpravodajského klipu.

28 J. L. GADDIS, Response to Painter and Lundestad, s. 119. K tomu srov. recenzi VÍTA SMETANY, Kniha o které se hovoří: John Lewis Gaddis, Studená válka, Dějiny a současnost 2007, č. 7, s. 44.

29 TONY JUDT, A Story Still to Be Told, The New York Review of Books 2006, č. 5. Srov. www.nybooks.com/articles/18793.

30 T. JUDT, A Story Still to Be Told.

[ 368 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

schopen vnímat konflikt též očima Moskvy, nemohl by podle Judta nikdy tak masivně nedoceňovat vliv Třetího světa. Ostatně od Chruščova, jak dokládají i Christopher Andrew a Vasilij Mitrochin, „KGB, na rozdíl od CIA, věřila, že Třetí svět je arénou, v níž je možno studenou válku vyhrát“.31 Zároveň podle Judta Gaddis ale podceňuje i skutečnost, že studená války byla zcela jinak než ve Washingtonu vnímána i v Británii, Francii či Itálii.

Právě podcenění těchto „národních variací“ a „kulturních aspektů“ studené války – tak dramatické, především pokud jde o Třetí svět – vede podle Judta k nejzásadnějšímu nedostatku Gaddisovy „nové studené války“: opominutí jejích příčin a starších kořenů i současných důsledků. Podle Judta je třeba studovat základní strategie sovětského chování k Západu již od let 1917-1919 (s významnými proměnami ve 20. a 30. letech, již za Stalinovy vlády), a nikoliv až od druhé světové války či od let 1946-1947 jako počátků války studené. Ignorování prehistorie studené války vidí Judt doplněné i o ještě zásadnější omyl odmítání spojitosti mezi událostmi studené války a kritickými fenomény světa po studené válce. Gaddis píše: „Tato kniha se nepokouší postihnout kořeny takových fenoménů světa po studené válce, jakými jsou globalizace, etnické čistky, náboženský extremismus, terorismus nebo informační revoluce.“32 Podle Judta je však zjevné, že – až na informační revoluci – jsou všechny tyto fenomény ve skutečnosti nedílnou a zásadní součástí studené války a její příběh by rozhodně vypadal jinak, pokud by jej Gaddis vyprávěl s citlivou pozorností právě vůči těmto fenoménům, jež formují i náš dnešní politický svět.

Kritický čtenář může tyto kontroverze, jež se nad novou Gaddisovou prací rozpoutaly, přijímat pouze s radostí nad odezvou, jež vyvolala, i nad vážností, s níž se o ní debatuje. Kritikům, kteří se vesměs shodují, že by byli raději, kdyby Gaddis napsal tuto knihu jinak, však nezbude, než vzít zavděk touto verzí. Českým čtenářům může být více než dostatečnou útěchou, že je to výjimečně významná – a podle mého soudu též i velmi zdařilá – populární syntéza dějiny studené války a že ji mají (avšak bohužel jako vůbec první a dosud jedinou z mnoha cenných Gaddisových knih) k dispozici i v českém překladu.33 Jiří Ellinger

31 CHRISTOPHER ANDREW, VASILY MITROKHIN, The World Was Going Our Way: The KGB and the Battle for the Third World, London 2005, s. XXVI. 32 J. L. GADDIS, We Now Know: Rethinking Cold War History, s. XI. 33 JOHN LEWIS GADDIS, Studená válka, Praha 2006.

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 369 ]

Nezapomenutelné historie.

Sborník k 70. narozeninám Františka Svátka, (edd.) Zdeněk Machát, Ondřej Slačálek, Milan Znoj, Brno 2007, Doplněk, 240 s., ISBN 978-80-7239-208-7

Sborník, který za podpory Centra globálních studií připravili kolegové a žáci Františka Svátka k jeho sedmdesátinám, mě zaujal v poměrech současné české historiografie pozoruhodnou snahou o jednotu metodologického účinku při pestrosti pojednávaných témat. To, že vydavatelé zařadili vedle obvyklé výběrové bibliografie dosud vydaných prací oslavence i jakousi jeho mini-ego-historii ve formě rozhovoru Zbyňka Macháta a Ondřeje Slačálka s Františkem Svátkem, jako by poznamenalo i přístup přispěvatelů k tématům sborníku. Všichni totiž, téměř bezezbytku, zvolili téma jednak ze sociálních dějin, jubilantovi blízkých, jednak z okruhu otázek důležitých pro dnes teprve zvolna se vytvářející pohled českých historiků na české dějiny druhé poloviny 20. století. Stejně je zaměřeno i úvodní „laudatio“ Jana Křena, jež i v krátkém jednostránkovém textu celkem jasně vyjadřuje, v čem jeho autor spatřuje význam životního díla Františka Svátka pro dějepisectví své doby: jako úspěšného hledání cest při získávání a svobodném využití informací o dějinách bez ohledu na příkazy či zákazy a panující módy ve vědeckém bádání.

Vzhledem k neutuchajícímu zájmu o historickou literaturu širokého tematického záběru se Svátek stal i v době, kdy jeho vlastní publikační možnosti byly omezeny, nezištným inspirátorem svých kolegů, kteří publikovat směli. Po roce 1989 navázal na tuto tradici a nejenže ještě rozšířil v poměrech svobodného bádání své rádcovské schopnosti, nýbrž i získal oblibu vysokoškolských studentů jako učitel historie a politologie.

Srovnáme-li však „laudatio“ Jana Křena s tím, co ve stati Angažovaný čtenář (s.

214-228) vypráví jubilant o sobě sám, případně s některými údaji z jeho bibliografie (s. 230-237), neunikne pozornému čtenáři, že František Svátek zdaleka není a nikdy nebyl jen pasivním konzumentem historické literatury, nýbrž historikem s dostatečnou kreativní schopností a pozoruhodným tématickým zaměřením.

V době, kdy pracoval ve vědeckých institucích bezprostředně kontrolovaných ideologickým oddělením ústředního výboru KSČ, si dokázal opatřit prameny a netendenční literaturu k obecným otázkám evropského politického stranictví ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Podle mého názoru se František Svátek v pracích o mezinárodním působení I. a II. Internacionály či Kominterny mohl

[ 370 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

klidně zařadit k té části tehdejší evropské historiografie, která považovala dějiny mezinárodního dělnického hnutí a dělnických politických stran za součást historie evropské politiky a nikoli za ilustraci dějin politické ideologie povinně hlásané oficiálními historiografiemi východního bloku. Svátkovi neuniklo, že například ve francouzské historiografii se těšila v 50. a 60. letech 20. století vážnosti významných historiků Luciena Febvrea a Fernanda Braudela skupina badatelů o tzv. sociální otázce kolem Ernesta Labroussea. V rámci této skupiny se konaly vědecky fundované diskuse, jichž se účastňovali i někteří tehdejší stoupenci marxistického pohledu na dějiny, jako byli například Jean Bouvier nebo Annie Kriegelová. Svátek sledoval podobné diskuse i v jiných západoevropských zemích. Místo toho však, aby se vyplnily jeho naděje, že svobodné bádání o otázkách politického dělnického hnutí se časem dostane i do české historiografie, přišla „normalizace“. Nejenže se styky se západní historiografií ztížily, ale i bádání o sociálních dějinách na Západě změnilo klíčová témata. Když František Svátek obnovil své veřejné vědecké působení po roce 1989, zaujalo ho více studium společenských elit 19. a 20. století než dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Avšak podle mého názoru Svátkovu celou dosavadní vědeckou kariéru je nutno chápat jako jednotný celek, blízký životnímu uplatnění mnohých evropských historiků jeho generace, kteří nalézali největší badatelské uspokojení, když se jim dařilo konstruovat odpovědi na otázky dějin 19. a 20. století mnohaletým vysedáváním v archivech a knihovnách a živým zájmem o stále nové objevy stále nových věd o člověku a společnosti.

Mimoděk za svědectví této skutečnosti slouží i obsah „Svátkova“ sborníku. Nepůsobí nikterak rušivě, když vedle teoretické úvahy Miroslava Hrocha Revoluce – pokus o typologii uveřejňuje Eduard Maur rozbor v české historické literatuře dosud málo známých zpráv rakouských biskupů císaři Františku I. o stavu mravnosti v jejich diecézích z 20. a 30. let 19. století. Jestliže oba tyto příspěvky historiků Františkovi Svátkovi generačně blízkých připomínají základy, z nichž kdysi vyrůstal zájem o sociální dějiny v české historiografii například v pracích Františka Kutnara, náměty obou následujících příspěvků Milana Znoje Marxismus a jeho revize: historicko-filozofická reminiscence a Miloše Hájka Levý komunismus pozoruhodným způsobem navazují na problematiku z dějin socialismu, zásahem „normalizace“ v 60. a 70. letech 20. století opuštěnou. První – filozofická – část sborníku je uzavřena příspěvkem s názvem Konec filozofie věčného míru, kterou napsal Pavel Barša. I v tomto příspěvku se připomíná význam děl francouzských badatelů, jako byli Pierre Bourdieu či Michel Foucault, pro orientaci současných sociálních dějin, která je Františku Svátkovi blízká.

Poněkud jiný charakter má druhá obsáhlejší část sborníku, v níž dochází uplatnění pestrý sled reálií a jevů ve společnosti, které by měl znát – vedle jiných a dalších – historik sociálních dějin daného období. Nutno dodat, že vesměs jde o reálie málo známé, často získané základním výzkumem. To platí i o úvodní stati

PAVEL PAVLA HIML HORSKÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 371 ]

Miloše Havelky Česká kultura a politika před různými horizonty generační zkušenosti, v níž jejímu autorovi posloužil za základ precizní rozbor diskuse o „českém údělu“ vedené na počátku normalizace mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem.

Havelkovi nejde jenom o tyto dva známé protagonisty, nýbrž vychází z generační charakteristiky. Je si zřejmě vědom svého přínosu k vytváření pohledu na historický vývoj, protože aspoň v obšírném poznámkovém aparátu doplňuje svůj výklad generačních skupin ve smyslu demografickém o sociologickou dimenzi, zahrnující nejen věkovou, nýbrž i společenskou strukturu jednotlivých generací. To by mělo usnadnit pochopení rozdílného názoru generačních kohort na přijetí či odmítnutí socialismu jako nutné vývojové etapy.

Martina Lustigová se v příspěvku Kramářova kritika politického systému první republiky hlásí k Svátkově podílu na volbě postavy Karla Kramáře za předmět svého studia. Využitím Digitální knihovny Parlamentu ČR však zároveň upozorňuje také na lepší možnosti studia archivních pramenů, vzešlých z činnosti politických institucí první republiky, než mívaly starší generace českých historiků. Solidní pramennou základnu k příspěvku Jakuba Rákosníka Demokracie bez tajných voleb poskytly tisk a odborná literatura, o něž vzbudily zájem nedávno vydané trojdílné paměti Františka Weyra, významného reprezentanta meziválečné právní vědy v ČSR. Převážně základní literaturu k otázce občanů německé národnosti v ČSR užil Jaroslav Fiala v článku Etnická skupina, nebo národní menšina? Volba užitých prací však prozrazuje Svátkovu radu, k níž se autor také výslovně hlásí. Zajímavá srovnání poskytuje okolnost, že se ve sborníku střídají příspěvky žáků s články spolupracovníků a věrných druhů, o nichž se Svátek zmiňuje i ve své ego-historii.

Pro účely recenze je nejdůležitější konstatování, že pečlivostí zpracování a snahou o originalitu námětu se práce mladých a starších historiků podobají. Například Jan Galandauer v příspěvku Český monarchismus na křižovatce – poslední pokusy o korunovaci českého krále dokáže na několika stránkách upoutat pozornost čtenáře vylíčením rozporuplného postoje českých politiků ke změně na trůnu habsburské monarchie roku 1916. Zdeněk Jindra v článku Příslušníci bankovní elity v Praze před první světovou válkou ukazuje na základě statistických údajů, získaných v okruhu pražského finančnictví z počátku 20. století, propojení zájmových skupin v řídicích orgánech peněžních ústavů spadajících do sféry vlivu majetných společenských vrstev českých a národnostně smíšených.

Na závěr sborníku vybrali vydavatelé příspěvky zvláště pozoruhodné. Ondřej Slačálek v článku Ženy v českém anarchismu na konci 19. a na začátku 20. století si za podpory Svátkových rad vybral téma obtížné především proto, že pokud k němu existují prameny a literatura, není možné je využít bez velmi složité analýzy. To platí především o účasti žen na anarchistickém hnutí, kterou literatura i některé prameny často vykládají buď jako důsledek feminismu, nebo s nánosem různých nepodložených pověr a mýtů o anarchismu v 19. století. Úplně posledním, nikoli

[ 372 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

však nejmenším svým významem pro dějiny české i evropské, je ve sborníku příspěvek Viléma Prečana Západní diplomacie a počátky Charty 77: nálezová zpráva.

Autorovi se v něm podařilo vybráním několika důležitých dokumentů ukázat, jak soudobé dějiny dovedou pracovat klasickou metodou dějin diplomacie a jak důležité to přináší výsledky. Po přečtení celého sborníku recenzent nemůže než konstatovat, že všechny příspěvky bez rozdílu zasluhují pozornosti, i když pochopitelně diferenciace podle zkušenosti autora příspěvku je patrná. O každém z představených témat by však bylo možné i diskutovat, jako o každé seriózně provedené výzkumné zprávě. Také však, a to především, je třeba ocenit celkové působení sborníku, který obrácením pozornosti k vědecké kariéře českého historika Františka Svátka dokázal upozornit na stav české historiografie v posledním půlstoletí. To, co dodnes snad zůstalo nedořečeno či nedomyšleno, díky podobným sborníkům nezapadne a stane se předmětem zájmu těch, co přicházejí po nás.

Pavla Horská

PAVEL HIML

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 373 ]

Cesty k národnímu obrození: Běloruský a český model, (edd.) Alena Ivanova, Jan Tuček, Praha 2006, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, s. 416, ISBN 80-239-8444-6 Předkládaný sborník je v českém prostředí do značné míry unikátním případem mezinárodní akademické komunikace, a to jak po stránce kontextu jeho vzniku, tak z hlediska konstrukce výsledného obrazu problematiky, v němž se spojuje aktuální mezinárodně politický zájem o Bělorusko jako o zemi na pomezí „europeizované“ středovýchodní Evropy s historickým pohledem usilujícím o komparativní pojetí modernizačních procesů u tzv. nevládnoucích etnik Evropy. Obě roviny se v knize promítají specifickým způsobem a význam jejich vzájemné podmíněnosti nesmí být v tomto případě recenzenty opomenut.

Sborník je výstupem z konference pořádané Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy ve spolupráci s Ústavem slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty téže univerzity. Uskutečnění této akce bylo umožněno financemi z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí České republiky, ze kterého bylo v posledních dvou letech financováno několik projektů směřujících k „podpoře demokracie ve smyslu podílu občanů na správě veřejných věcí“1 právě v Bělorusku. Oficiální mezinárodně politický postoj České republiky se tak přímo promítá do organizace akademické diskuse v oboru dějin 19. století, která v české historické vědě stále často trpí (přes mnohé kontakty s německo-jazyčným prostředím) absencí mezinárodní či transnacionální kontextualizace.

Tématika běloruského, resp. českého národního hnutí sem po všech stránkách zapadá, protože umožňuje nejen rozvinout debatu nad podobou národní identity současného Běloruska, ale také napomoci k etablování komparativního historického bádání o kořenech problémů současné střední a východní Evropy.

Většině příspěvků s historickou tematikou dominuje analytický rámec komparativního přístupu k bádání o evropských národních hnutích vytvořený Miroslavem Hrochem, který jej nejnověji shrnul ve své práci Das Europa der Nationen z roku 2005.2 Je zřejmé, že se tento pohled na formování moderních „malých“ národů

1 Srov. webové stránky Ministerstva zahraničních věcí (www.mzv.cz), Zahraniční vztahy, Transformační spolupráce.

2 MIROSLAV HROCH, Das Europa der Nationen. Die moderne Nationsbildung im europäischen Verglech, Göttingen 2005.

[ 374 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

etabloval nejen v německém a anglosaském historiografickém diskurzu, ale že je i hlavním referenčním rámcem východoevropských historiografií, jež se pokoušejí postihnout národotvorný proces v jednotlivých zemích. Také pro většinu přispěvatelů recenzovaného sborníku je odkaz na Hrochovy práce důležitým východiskem jak pro analýzu běloruského národního hnutí, tak pro česko-běloruské srovnání a i pro širší komparaci napříč celou „Evropou národů“. Ve svém úvodním referátu M. Hroch předkládá svou interpretaci klasické teorie Karla Deutsche o roli sociální komunikace ve formování národních společností. Představuje tak základní korpus problémů (bez nároku na hlubší empirický rozbor), z nichž mnohé se staly leitmotivem dalších studií ve sborníku, a určily tak tematické okruhy, mezi kterými se většina příspěvků pohybuje. Jeho shrnutí deseti forem sociální komunikace a jejich aplikace na srovnání českého a běloruského modelu zahrnuje badatelské otázky po faktoru městského, resp. vesnického obyvatelstva (sociální skladbě), roli (různých) církví, míře byrokratizace, alfabetizace, organizace vojenské služby, rozvinutosti místních trhů, existenci periodik v domácím jazyce, přístupu k vyššímu vzdělání a participaci na veřejném životě. Hroch přitom upozorňuje, že srovnání obou národních hnutí by nemělo být vedeno synchronními řezy, nýbrž hledáním analogických situací v diachronní perspektivě, jako je to v případě přechodu z učenecké fáze (A) do fáze agitační (B) – v českém modelu počátek 19. století v běloruském přelom 19. a 20. století. Tímto časovým rozvržením zůstává Hroch v rozmezí „dlouhého“ 19. století zjevně s tím vědomím, že srovnání pozdějšího vývoje nutně posunuje problém na běloruské straně k soudobým dějinám, resp. do „živé“ minulosti, a v mnohých případech až k aktuální současnosti. Jak ukazují jednotlivé studie ve sborníku, přitažlivá však jsou srovnání jdoucí v obou směrech dále, a to především na poli jazykovědném a literárněvědném.

Hned druhá studie sborníku hledá odpověď na klíčovou otázku srovnání běloruského národního hnutí s jinými hnutími nevládnoucích etnik (Estonci, Lotyši, Litevci a Moldavané), a to, proč na počátku 20. století běloruská národní mobilizace natolik zaostala i v porovnání se srovnatelnými okolními etniky. Autor Pavel Tereshkovich ukazuje, že dosavadní výklad se příliš soustředil na postavení běloruského území v rámci ruského impéria, jazykovou blízkost Bělorusů a Rusů, resp. Poláků, a na rozdílnou roli duchovenstva. Oproti tomu dokládá, že rozdíly je možné výrazněji vysledovat především v sociální skladbě jednotlivých etnik. Na základě prvního všeobecného sčítání lidu Ruského impéria z roku 1897 se snaží kvantifikovat některé indikátory, které mají být pro srovnání výchozí situace určující (podíl osob s vyšším vzděláním, právníků, lékařů, učitelů, míra gramotnosti a podíl městského obyvatelstva apod.) Konstatuje, že připravenost národních (proto)elit byla ve všech zmíněných společnostech podobná, že se však zásadně lišila připravenost celé společnosti, tzn. míra modernizačních procesů (analfabetizace, urbanizace), která ve spojení s konfesijními tradicemi neumožnila běloruskému

PAVEL KAREL HIML ŠIMA, KATEŘINA SÝKOROVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 375 ]

(a moldavskému) hnutí dosáhnout takového mobilizačního tempa jako v případě ostatních etnik (estonského, lotyšského, litevského).

Studie Miloše Řezníka, zabývající se srovnáním běloruského a českého modelu, se soustřeďuje na národně agitační argument historické státnosti – v případě běloruském se jedná o Velkoknížectví litevské. Důležitým závěrem je, že relevance tohoto faktoru závisí především na podmínkách (re)interpretace existujících tradic. V běloruském případě byla tato situace obzvlášť komplikovaná, neboť státní tradice Velkoknížectví litevského byla nejen nárokována dalšími národními hnutími, ale byla i problematická z hlediska pojmenování nově vznikajícího národního společenství. Z pohledu tradičního označení „historických“ a „nehistorických“ národů tak stojí běloruský případ na pomezí, protože na jedné straně se státně historická argumentace dostala do agitační fáze, na straně druhé její komplikovaná provázanost se sousedními národními hnutími a její problematická (ne)návaznost na soudobou historickou paměť a kulturu nevyústila v přiznání kontinuity státnosti.

Sociolog Ryszard Radzik, který je znám svými pracemi o národních hnutích ve středovýchodní Evropě, zakládá své srovnání českého a běloruského modelu na široce pojatém spektru faktorů, jejichž specifičnost je navíc dokládána na mnoha příkladech z běloruského, českého, polského, ale i francouzského a britského kontextu. Na jedné straně jej to vede k někdy příliš rychlým a nezdůvodněným generalizacím, na straně druhé tím ale upozorňuje na mnohé zajímavé a inspirativní souvislosti, které jsou v domácím českém historickém kontextu často přehlíženy.

K prvním může patřit konstatování, že „národní ideologie zvítězila v boji s ideologií třídní, jak se to jednoznačně projevilo za první světové války“ (s. 75), příkladem druhého typu závěru je srovnání českého modelu s národním hnutím provensálským, které bylo demobilizováno unifikací po Francouzské revoluci, zatímco „Čechy byly konzervativní“ (s. 79), a tudíž zde neexistovala na německé straně dostatečně přitažlivá alternativa řešení sociálně-politických rozporů. Zajímavým zjištěním pak také je, že se obě národní hnutí – české i běloruské – odvolávala na „lid“ a jeho kulturu, což však v obou případech vedlo k jiným důsledkům: v českém modelu s postupnou industrializací a urbanizací k národně definovaným sociálně mobilním strategiím českého obyvatelstva přicházejícího do měst, v běloruském modelu docházelo k sociálnímu vzestupu spíše podle kritérií náboženské příslušnosti, a tak se pro nové etablující se elity „plebejská“ běloruská kultura nestala reálnou alternativou. Té se mělo dostat svérázné podoby až v době budování sovětského systému.

Jestliže chtěli mít autoři koncepce sborníku, resp. konference, zastoupen i český model prostřednictvím problémových studií, nesetkali se s úspěchem. Dva referáty věnované výhradně českým dějinám výrazně vybočují z tématu a nelze se ubránit dojmu, že kdyby nebyly ve sborníku publikovány, nebude to pro jeho tematickou

[ 376 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

koncepci ani celkový přínos žádnou ztrátou. Teoreticky slabě zakotvená studie3 Jana Rychlíka o „českých národních mytologiích“ se zakládá na empiricky nedoloženém souboru „českých mýtů“, které jsou jako „objektivně nesprávné“ vyvráceny „nespornými“ historickými fakty, což „pro člověka majícího alespoň průměrné historické vzdělání nemůže být problém odhalit téměř okamžitě“ (s. 34). Odhlédneme-li od smysluplnosti takovéto „demytizace“, která Rychlíka dovádí k lapidárnímu zjištění, že „historik musí přesně rozlišovat, co je mýtus a jaká je historická skutečnost“ (s. 40), není jasné, jakou roli konstrukce národního příběhu ve formování moderní národní identity (kromě toho, že nezbytnou) hrála a jaký potenciál by český případ nabízel pro komparaci s jinými národními hnutími. Druhý příspěvek z české strany se již tématice sborníku zcela vymyká, neboť se jedná o pokus Milana Hlavačky navrhnout osnovu učebnicového výkladu předbřeznového období českých dějin.

Díky jeho stručnosti je snad jen možné podotknout, že čtenáře může překvapit, že kompozice „zahrnující historicko-antropologické přístupy“ je téměř výhradně vystavěna na klasických sociálně historických strukturálních procesech jako industrializace, vznik občanské společnosti, nacionalismus a konstitucionalismus (s. 100). „Empirická“ hodnota příspěvků běloruských historiků pro komparaci české a běloruského modelu je naproti tomu výrazně vyšší. Alexandr Smolianchuk ve svém příspěvku analyzuje deficity běloruského formování národa vůči českému na počátku 20. století, kdy se běloruská „agitační“ elita pokoušela o zformulování národního programu – „běloruské národní ideje“ – odpovídající soudobým sociálně relevantním rozporům. Dokládá, že jednotlivé varianty – socialistická, křesťanskodemokratická a konzervativní – nebyly nakonec úspěšné kvůli nedostatku „efektivního mechanismu translace“, tzn. izolovanosti běloruské inteligence od většiny obyvatelstva. Sergej Tokť si naproti tomu klade otázku, zda mohlo být běloruské národní hnutí již v 19. století úspěšnější. Na základě rozboru sociálního původu běloruských národních elit dochází ke „spíše negativní“ odpovědi;4 až do první světové války byla sociální základna národní agitace minimální a až během války se běloruské národní hnutí dostalo do nové fáze. Henadz Sahanovich z Evropské humanitní univerzity, která se po zákazu Lukašenkovým aparátem přesunula do exilu v litevském Vilniusu, podává obraz dvou soupeřících výkladů běloruské

3 Postup, při kterém autor na základě zjištění, že neexistuje „jednotně a všeobecně uznávaná“ definice pojmu mýtus, vymyslí vlastní definici, aniž by odkázal na jakékoli alternativní pojetí, je mírně řečeno arbitrární, ukazuje však na obecnější problém deficitu konceptuálního myšlení v české historiografii.

4 Zde je třeba upozornit na často velmi nekvalitní překlady obsažené v českých shrnutích příspěvků.

Tokťova odpověď na zmíněnou badatelskou otázku vyznívá v české anotaci právě opačně, než jak je uvedena v ruském originále.

PAVEL KAREL HIML ŠIMA, KATEŘINA SÝKOROVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 377 ]

národní ideje ve druhé polovině 19. století – „litvinství“ či „krajovosti“ orientované na Polsko a „západorusismus“ vycházející z ruské imperiálního nároku „odvěké ruské nadvlády“. Navíc však ukazuje, jak současný prezidentský režim znovu razí „západoruský“ výklad běloruské minulosti (mimo jiné pomocí státem nařízených vysokoškolských učebnic), a dále tak komplikuje složitý propletenec běloruské národní paměti, který autor studie bezděčně ilustruje na výsledcích nezávislého průzkumu veřejného mínění v Minsku z roku 2004, kdy třetina respondentů považovala za první běloruský stát Velkoknížectví litevské, jedna šestina Běloruskou sovětskou republiku a stejný počet současnou Běloruskou republiku. Autor úvahy Vliv procesů modernizace na rozvoj běloruského národního hnutí Andrej Kishtymov se zase věnuje tématu hospodářského potenciálu běloruských území na přelomu 19. a 20. století, s jasným odkazem na dnešní situaci. V poněkud překvapivé apologetice hospodářské samostatnosti Běloruska, kterou si představitelé národního hnutí nedostatečně uvědomovali a podceňovali, již naplno zaznívá problém současného Běloruska závislého téměř výhradně na obchodu s Ruskou federací a hledajícího (alespoň v nezávislých kruzích) svou budoucí mezinárodní orientaci.

K historickým studiím, které sice přinášejí zajímavé pohledy na problémy středovýchodní Evropy, ve skutečnosti se však dotýkají procesů formování běloruského národa jen částečně, patří text Luboše Švece o rusifikaci na území Velkoknížectví litevského, Olega Latyszonka o dějinách historiografie běloruského území od středověku po počátek moderního učeneckého zájmu a pokus Miroslava Kouby o srovnání běloruského, makedonského a moravského „obrození“.5 V závěru první části sborníku zaujme studie švýcarského bohemisty Markuse Gigera, která sice z konceptu sborníku do jisté míry vybočuje, přináší však zřetelně promyšlený a metodologicky i empiricky dobře podložený pohled na pozici současné běloruštiny, a patří tak k tomu nejlepšímu, co bylo ve sborníku publikováno.

Autor přesvědčivě ukazuje komplikovanou situaci běloruského jazyka z hlediska jeho užívání v různých komunikačních rituálech. V současném Bělorusku se bělorusky vyjadřovaný obsah pojí pouze s určitým významovým kontextem, svázaným na jedné straně se státní a národní symbolikou a na straně druhé se symbolikou „zavedenosti“, místní tradice apod. Naproti tomu ze současné každodenní aktivní komunikace se běloruština téměř úplně vytrácí a i venkovské oblasti dříve chápané jako „původní“ běloruské se postupně jazykově rusifikují. Giger nachází pro tuto situaci paralelu v případě irském. Irština má totiž podobně vysoký symbolický sta-

5 Koubův text vykazuje značnou nevyváženost jak v teoretickém, tak v metodologickém smyslu, stejně jako v práci s empirií (zvláště v moravském případě), a vyžadoval by si samostatnou rozsáhlejší kritickou recenzi. Z prostorových důvodů ho zde proto ponechám bez dalšího komentáře.

[ 378 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

tus; je například uvedena v irské ústavě výslovně jako první oficiální jazyk. V běžné komunikaci však podobně jako běloruština neustále ustupuje dominantnímu jazyku – angličtině. V závěru si Giger klade otázku, která jej (poněkud překvapivě) obrací k jednomu z problémů, nastolených v úvodu M. Hrochem. Můžeme mluvit v běloruském případě o diglosii, či se jedná o jinou variantu vztahu dvou jazyků užívaných na jednom území (v jedné kultuře)? Hroch konstatoval pro běloruské národní hnutí počátku 20. století tendenci od diglosie k bilingvismu; M. Giger ukazuje, že vývoj dnes není ani zdaleka ukončen a že původní jazykový program národního hnutí zcela jistě ztroskotal. Zde se opět nabízejí velmi aktuální otázky, které si musí dnešní přívrženci běloruštiny klást a které se dotýkají i diskusí o budoucím směřování běloruské kultury.

Druhá část sborníku, pojmenovaná poněkud matoucím názvem Materiály, přináší sedm textů disparátních jak obsahem, tak kvalitou zpracování, která však ve většině případů zůstává daleko za standardem nastaveným v první části. Jejich vyčlenění do samostatného celku zůstává neobjasněné a dá se jen matně usuzovat, co k tomu editory vedlo.

Jediným českým příspěvkem v této části je text Michala Plavce Opatrné přešlapování: první kontakty československé a běloruské vlády 1918-1925, který má slovy autora představovat stručný výtah z výstupů výzkumného úkolu ministerstva zahraničí „Běloruský exil v demokratickém Československu a České republice“, dokončený v prosinci 2005 Danou Kolenovskou, Iliou Hlybouskim, Lubošem Veselým a autorem příspěvku. Na první pohled se jedná o text sestavený narychlo z většího celku pro potřeby sborníku s minimálním ohledem na srozumitelnost, kompaktnost textu a jeho sdělnost. Autor ve snaze obsáhnout co nejvíce z původního textu skáče z jednoho tématu na druhé, chrlí jednotlivé události, jejich kauzalitu a kontext, a to vše prokládá vzhledem k rozsahu textu sáhodlouhými citacemi z archivních pramenů. Z této rychlosti za ním pak zůstávají „relikty“ původního textu, například odkaz: „To je již ale otázka, kterou se budeme zabývat až v následující kapitole“ (s. 367). Výsledkem je pak daleko spíše „opatrné přešlapování“ na povrchu samo o sobě zajímavého a dosud kvalitně nezpracovaného tématu ve snaze neprobořit se nikam do jeho hlubin. Jednotlivé teze, které je možné rozšifrovat, není možné bez kontextu původní celku hodnotit, zbývá tedy pouze odkázat na originál výstupů výzkumného záměru, pokud jsou někde veřejně k dispozici.

Tematicky kompaktní jádro Materiálů tvoří profily tří představitelů běloruské inteligence spojovaných s kulturně společenským a literárním formováním běloruského národního uvědomění. Ve všech třech případech byl určujícím prvkem životní příběh nebo tvůrčí směřování těchto osobností meziválečné demokratické Československo. Osud básnířky Larysy Henijušinové, který by mohl sloužit za modelový příklad životní zkušenosti intelektuála v mlýnském kole dějin 20. století,

PAVEL KAREL HIML ŠIMA, KATEŘINA SÝKOROVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 379 ]

zachycuje představitel Běloruského svazu spisovatelů Michas Skobla. Emociálně vypjatý, pro českého čtenáře až přepjatý styl plný patetických klišé a dramatických tónů možná zbytečně přebíjí tragiku holých faktů životního běhu básnířky: všestranná diskriminace běloruské menšiny v západoběloruských oblastech připojených po první světové válce k Polsku, nucená emigrace do svobodného Československa; zaslepená víra běloruské inteligence, že hitlerovské Německo může vrátit jejich zemi nezávislost, v roce 1945 odvlečení sovětskými tajnými službami do Svazu a odsouzení na 25 let odnětí svobody (ačkoli básnířka nikdy neměla sovětské občanství a podle práva tudíž stála mimo sovětskou jurisdikci), propuštění v roce 1956 a doživotní marná snaha o rehabilitaci. Příspěvek se rovněž soustředí na motivické aspekty literárního odkazu Henijuškinové, zejména na motivy běloruských národních symbolů zastupujících běloruskou nezávislost a státnost.

Dva příspěvky (Češi – národ ušlechtilý, národ s historickým vědomím… Jazepa Januškeviče z Běloruského vědecko-výzkumného ústavu dokumentace a archivnictví a Idea nezávislosti Běloruska v pracích Tomáše Hryba z pera profesora Opolské univerzity Nikolaje Iwanowa) mohou být chápany jako jakýsi pandán jeden druhého. Literát a publicista Václav Lastouský (o němž je prvně zmíněný text) i Tomáš Hryb zaujímali ústřední místo v procesu formování běloruského národního hnutí. Prvně jmenovaný se stal v letech 1919-1923 předsedou vlády Běloruské národní republiky sídlící v Kaunasu, druhý zůstal nezávislým levicovým ideologem běloruské národní myšlenky. Byli přáteli a jejich osudy od 20. let 20. století pak ztělesňují dva odlišné přístupy běloruské inteligence k soudobému dění. Zatímco Lastouskij jako většina běloruské emigrace podlehl klamnému přesvědčení, že bolševická vláda ustavením Běloruské sovětské socialistické republiky usiluje o její bělorusizaci, podpořil rozpuštění vlády Běloruské národní republiky (pro tento přístup se v historiografii ustálil termín „směnověchovství“) a odjel zpět do vlasti, kde byl v roce 1938 popraven; Hryb si naopak vybral doživotní emigraci v pražském Radotíně, kde i zemřel (shodou okolností také v roce 1938). Oba byli zapomenuti a teprve v dnešní době je snaha jejich přínos pro běloruské národní hnutí rehabilitovat. O to se ostatně snaží i oba zmíněné příspěvky.

Jazep Januškevič pedanticky dokládá veškeré dostupné, někdy bizarní prameny, v nichž se Lastouskij zmínil o Čechách a Češích (v souladu s poněkud zavádějícím podtitulem článku Václav Lastouskij a obrození českého národa), aby tak dokázal motto svého příspěvku, tedy příkladnost národního vědomí českého národa. To, že zvolená metoda nevede k žádnému přesvědčivému výsledku, mimovolně přiznává i sám autor, který v poslední větě konstatuje, že vztahy V. Lastouského k českému národu naléhavě čekají na svého badatele (s. 358). Jako by tím stvrzoval, že sám danou příležitost plně nevyužil.

O něco lépe se Nikolaji Iwanowovi podařilo vymezit osobnost T. Hryba, jeho politické názory a místo v běloruském národním hnutí, stejně jako osobitost a in-

[ 380 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

dividuálnost jeho ideje běloruské nezávislosti mimo rámec komunistické ideologie a bolševického státního zřízení.

Tématem dalších dvou příspěvků je srovnání běloruského národního hnutí s českým modelem (Eugeniusz Mironowicz – Podmínky vývoje běloruského a českého národního hnutí na počátku 20. století), resp. se slovenskou zkušeností ( Jaroslav Šimov – Bělorusko a Slovensko: Formování národů ve stínu mocných sousedů). Druhý uvedený příspěvek se metodou komparativní historické analýzy snaží postihnout paralely a odlišnosti národní emancipace dvou slovanských národů, které se formovaly za podmínek státně politické, hospodářské a kulturní dominance sousedních národů (Uherského království a Československé republiky v případě Slovenska, Ruska, resp. SSSR, a Polska v případě Bělorusů).

V části Studie pak následně překvapí příspěvek Eugeniusze Mironowicze, který srovnává značně odlišnou výchozí situaci českého a běloruského národního hnutí před první světovou válkou. V běloruském případě opakuje celou řadu problémů podrobně analyzovaných v první části sborníku, v českém pak mnohé zjednodušeně tradované teze. Výsledná komparace potom nepřináší více než opětné „zjištění“, že pozice obou národních hnutí byla v této době radikálně odlišná, čímž autor naplňuje přesně varování z úvodu M. Hrocha, že synchronní srovnání v tomto případě rozhodně není na místě.

Sborník uzavírá podrobný rozbor fenoménu běloruského nacionálního komunismu profesora Běloruské státní ekonomické univerzity v Minsku Zachara Šibenka, který analyzuje jednotlivé fáze této ideologie a její vliv na utváření současné podoby běloruského národa jako národa proruského a kolaborantského, která přetrvává dodnes a je závažnou překážkou na cestě integrace do evropského společenství.

Přes veškeré výhrady k jednotlivým příspěvkům sborníku a i k jeho obsahové nekonzistenci je jeho vydání důležité především ve dvou směrech. Předně tato akce umožnila srovnání dvou národních hnutí klasicky kontrastního typu, a zvýraznila tak několik témat problematiky nevládnoucích etnických skupin střední a východní Evropy. Vedle otázky po významu státní tradice a jejích možných interpretací to je problém vztahu současně užívaných jazyků na jednom „národotvorném“ území a mnohovrstevnatosti komunikačních polí, které národotvorné procesy ovlivňovaly. Za druhé však vydaný sborník ukazuje, jakým způsobem je možné propojit zdánlivě odtažitá témata dějin 19. století se zcela aktuální situací v „poslední evropské diktatuře“, kde se celá řada otázek – od jazykové po hospodářskou situaci – stává předmět otevřených (i uzavřených) diskusí. Odborné akce tohoto typu mohou přispět k hlubšímu promýšlení současných problémů a přinést na jedné straně potřebnou reflexi historické vědě, na straně druhé kultivovat veřejnou debatu nad problémy dneška, zvláště v případě, kdy je taková debata oficiálním režimem omezována a deformována.

PAVEL KAREL HIML ŠIMA, KATEŘINA SÝKOROVÁ

RECENZE STUDIE A REFLEXE A ESEJE

[ 381 ]

Závěrem si nemůžeme odpustit kritické výtky směrem k editorům svazku. Je jistě pochopitelné, že v krátkém čase od konference nebylo možné se zcela vyvarovat všech chyb a omylů, editorská práce však v tomto případě zcela selhala. Nejde jen o zmiňované nepřesné a zavádějící překlady (z ruštiny a naopak), ale zároveň o množství faktických, stylistických, terminologických i formálních chyb, jež by pečlivější práci editorů neměly ujít. Naprosto matoucí je pak i nijak nezdůvodněná struktura sborníku a pouze český obsah, který však často odkazuje i k textům v ruském jazyce.

Karel Šima, Kateřina Sýkorová

[ 382 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 383 ]

Upozornění redakce

Časopis Dějiny – Teorie – Kritika je otevřen pluralitě názorů. Přijímá proto všechny tematicky se vztahující příspěvky. Rukopisy jsou anonymně posuzovány dvěma recenzenty, z jejichž hodnocení vychází redakční rada při přijímání rukopisů. S výsledky recenzního řízení je autor redakcí seznámen v nejkratším možném termínu.

Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

Rukopisy jsou přijímány na disketách v textovém editoru Word. Rozsah článku včetně poznámkového aparátu by neměl přesáhnout 40 normostran, rozsah diskusního příspěvku 15 normostran a rozsah recenzí nejméně 3 normostrany.

Součástí dodaného článku či diskusního příspěvku musí být 15 řádkový abstrakt, jehož překlad do angličtiny zajišťuje redakce. Redakce si vyhrazuje právo jazykové úpravy textů, veškeré stylistické a jiné úpravy má autor možnost posoudit při korektuře.

Při citacích archivního materiálu je třeba nejprve uvést název a místo archivu, název fondu a bližší určení pramene. Při citacích literatury je třeba se řídit následujícím vzorem.

JAN KŘEN, Konfliktní společenství Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990, s. 20.

NATALIE ZEMON DAVIS, History’s Two Bodies, American Historical Review 94/1989, s. 1–10.

Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’histoire économique et sociale: correspondance, díl 3: 1938–1943, Les Annales en crises, (ed.)

BERTRAND MÜLLER, Paris 2003.

La France des années noires, (edd.) JEAN-PIERRE AZÉMA, FRANÇOIS BÉDARIDA, Paris 1993; LUCIEN FEBVRE, Ni Histoire? Thése ni

[ 384 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

2/2007

Histoire-Manuel, Entre Benda et Seignobos, in: TÝŽ, Combats pour l’histoire, Paris 1953, s. 96–97.

HENRY LYON, Marc Bloch, in: The Annales School – Critical Assessments, (ed.) Stuart Clark, London-New York 1999, díl 4, s. 163.

JOHANNES FRIED, Erinnerung und Vergessen. Die Gegenwart stiftet die Einheit der Vergangenheit, Historische Zeitschrift 273/2001, s. 561–593; TÝŽ, Geschichte und Gehirn. Irritationen der Geschichtswissenschaft durch Gedächtniskritik, Stuttgart 2003.

Při opakování citací stačí uvést pouze iniciálu křestního jména autorů a vydavatelů a zkrácený název již výše citované knihy nebo studie.

Zkratkou pro označení strany nebo stran je s., ročníky časopisů a sborníky se uvádějí arabskými číslicemi, stejně jako díly vícesvazkových zpracování a edic.

Pokud jsou dokumenty v edicích číslovány, je třeba uvádět vedle stran i číslo dokumentu.

VRATISLAV DOUBEK, MARTIN KUČERA (edd.), Korespondence T. G. Masaryk – Bedřich Hlaváč, Praha 2001, T. G. Masaryk B. Hlaváčovi 15. 2. 1899, s. 15, č. 1. Žádáme případné přispěvatele, aby laskavě dodržovali způsob citací a zkracování, který musí být v celém rukopise jednotný, přičemž je třeba v úplnosti přihlédnout ke vzoru citací v příspěvcích v čísle 1/2004.

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 385 ]

DĚJINY – TEORIE – KRITIKA

ARGO

[ 386 ]

2/2007

NORBERT ELIAS O procesu civilizace Sociogenetická a psychogenetická zkoumání, 2. díl Přeložila Blanka Pscheidtová, 459 Kč, ISBN 978-80-7203-962-3

Eliasova kniha představuje zásadní text pro historicko-sociologické uvažování o moderní i předmoderní společnosti. Ačkoli byla napsána již na konci 30. let 20. století, patří dnes k fundamentálním knihám sociokulturního dějepisu. Elias v ní stopuje nesnadný proces civilizace, proces, jehož genezi zachycuje na základě proměn stolování, hygienických návyků, sexuálních praktik, galantního chování či způsobů sociálně odlišného oblékání. Své teze postavil především na literárních textech. Jejich prostřednictvím dospěl k závěru, že civilizační chování získávalo svou podobu prvotně v prostředí aristokratických elit. Odtud pak pronikalo do nižších pater společnosti, především mezi měšťany, kteří je recipovali, aniž by je však originálním způsobem rozvíjeli.

MARC BLOCH Podivná porážka Svědectví z roku 1940 Přeložila Irena Kozelská, 258 Kč, ISBN 978-80-7203-938-8

V Podivné porážce Marc Bloch nevystupuje jako historik, nýbrž jako kritický pozorovatel francouzského politického a intelektuálního selhání za druhé světové války. Jeho kniha je tvrdou, přitom však trefnou obžalobou nejen kolaborace obyčejných Francouzů, ale i anatomickým rozborem jejich falešných předválečných iluzí. Podivná porážka rovněž reprezentuje téměř heroický postoj univerzitního profesora, který na vrcholu své vědecké slávy neváhal obětovat vlastní kariéru a v konečném důsledku i život za vlast, kterou miloval. Ačkoli byl přesvědčen, že si „podivnou porážku“ Francouzi přivodili především sami, bez váhání se zapojil do odboje. Ani ve válečné vřavě ale neztratil schopnost analyzovat současnost stejně kriticky a stejně prozíravě jako středověké prameny, čímž sám na sobě demonstroval, jak je myšlení o dějinách vždy bytostně provázáno s historikovou současností.

RADMILA ŠVAŘÍČKOVÁ SLABÁKOVÁ Rodinné strategie šlechty Mensdorffové-Pouilly v 19. století 359 Kč, ISBN 978-80-7203-859-6

Devatenácté století můžeme nazvat nejen stoletím rodiny, ale též stoletím, kdy v habsburské monarchii vyvrcholila snaha měšťanstva o získání tradičních pozic šlechty. Šlechta ze svých pozic ustupovala nerada: bránila se a rozvíjela strategie a taktiky, které jí pomáhaly v tomto boji odolávat.

Rodina Mensdorffů-Pouilly, původem starobylá šlechta z Lotrinska, však paralelně zápasí ještě o něco jiného, o přijetí do aristokratické společnosti habsburské monarchie, o získání předních vojenských a politických pozic a o společenské uznání. Ve svém boji je více než úspěšná, a to díky matrimoniálním strategiím, rodinné soudržnosti a hodnotám předávaným v rodině z generace na generaci. Mensdorffové-Pouilly, jejichž osudy sledujeme na pozadí společenského a politického vývoje celého 19. století, nám tak na příkladu tři generací dokazují, že právě rodinné strategie jsou oním trumfem, který má šlechta v ruce ve svém střetávání s měšťanstvem.

Z nových publikací nakladatelství Argo, Milíčova 13, Praha 3

ARGO

PAVEL HIML

STUDIE A ESEJE

[ 387 ]

DAVID ZBÍRAL Největší hereze Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy 258 Kč, ISBN 978-80-7203-914-2

Kniha brněnského historika a religionisty je věnována problematice počátků, rozvoje a doktrinální podoby katarské hereze. Autorem v ní detailním způsobem sleduje konstruování obrazu katara jako dualistického heretika inkvizitory 13. století a šíření těchto představ mezi reprezentatny církve i do řad obyčejných laiků. Po právu se přitom snaží odpovědět na otázku, zda v Evropě ve 12.–13. století vůbec existovala tajná církev katarů, jíž byla ve středověku inkvizitory přisuzována víra ve stvoření světa ďáblem a v existenci dvou proti sobě stojících bohů, dobrého a zlého. Při analýze těchto problémů autor v knize kombinuje chronologické a žánrové hledisko, a to na základě rozsáhlého souboru pramenů, které jsou připisovány nejrůznějším „heretickým“ skupinám dualistické víry. Spolu s tím pak sleduje i zrod slova „katar“ a jeho šíření protikacířskou literaturou.

GÖTZ ALY Hitlerův národní stát Loupení, rasová válka a nacionální socialismus Přeložila Blanka Pscheidtová, 398 Kč, ISBN 978-80-7203-918-0

Alyho kniha, jež vzbudila nejen v Německu nebývalý ohlas, je věnována obyčejným Němců v letech 1933-1945. Hlavní důraz je v ní položen na sociální aspekty národně socialistického režimu a na jeho snahy získat obyčejné Němce na stranu nacistů. Aly zde systematicky zkoumá zásahy státu do sociální sféry v podobě striktní měnové politiky či sociálního a zdravotního zabezpečení do té doby bezprizorních mas. Protože však nákladnou národně socialistickou sociální politiku bylo třeba z něčeho financovat, detailně se věnuje problematice finančních zdrojů. Jejich rozborem dospívá k závěru, že udržet sociální systém 30. a počátku 40. let bylo možné pouze na základě využívání materiálních i finančních prostředků z dobytých území, jež byla ekonomicky a hospodářsky vysávána a ruinována, a spolu s tím i prostřednictvím zdanění a zabavení židovského majetku. Z těchto výnosů, stejně jako z výnosů pro Němce výhodných bankovních operací ve vztahu k okolním zemím profitoval každý loajální Němec, lhostejno, zda se vnitřně ztotožňoval, či naopak rozcházel s nacistickou ideologií a propagandou.

SIMON SCHAMA Krajina a paměť Přeložil Petr Pálenský, 898 Kč, ISBN 978-80-7203-803-9 Krajina a paměť je jedinečná historická kniha. Skrze řadu svěžích barevných výletů prostorem a časem zkoumá a přepisuje vztah ke krajině kolem nás, způsob, jakým ovlivnila naši kulturu a představivost, a to, jak jsme ji naopak my, bohorovní lidé, přetvářeli, aby splňovala naše potřeby. Autor neústupně sleduje cestu přírodního mýtu časem a předkládá ji čtenářovu oku s originální imaginací a hlubokou erudicí. Schama nestaví svou argumentaci na žádné konvenční historické metodě. Namísto toho ji buduje prostřednictvím řady téměř poetických příběhů a dojmů, které stále silněji dosahují fascinujícího účinku velkého románu.

www.argo.cz, www.kosmas.cz