AL INVEST – Hliník a jeho recyklace

Hliník je jedním z nejoblíbenějších kovů využívaných ve všech možných odvětvích. Uplatňuje se ve strojírenství i stavebnictví, vyrábí se z něj komponenty do aut i obalové materiály. Je to skvělý materiál vhodný pro mnoho aplikací. A zdá se, že jeho obliba je vlastně teprve na začátku, a to navzdory tomu, že už desítky let dramaticky stoupá. Jeho výrobou a recyklací nás provedl David Bečvář, ředitel pro strategii MTX Group a výkonný ředitel AL INVEST Břidličná.

Po železe je hliník druhým nejvyužívanějším kovem na světě, ovšem stále ještě s velkým odstupem. Zatímco světová produkce takzvaného primárního hliníku, tedy hliníku vyrobeného (především) z vytěžené bauxitové rudy, přesahuje v současnosti asi 100 milionů tun ročně, objem světové produkce železa, které se využívá hlavně pro výrobu oceli, se pohybuje o řád výš, tedy přes miliardu tun ročně. To ovšem ukazuje, jaký potenciál vlastně hliník může mít. Ocel sice nenahradí zdaleka ve všech případech, nicméně jeho využití stoupá a popularitě oceli se může časem přibližovat.

Hliník má v tomto ohledu jednu výhodu a jednu nevýhodu. Je to třetí nejběžnější prvek v zemské kůře, na první pohled je ho tedy dostatek. Na druhou stranu se nevyskytuje v čisté formě a jeho extrakce z bauxitové rudy, která je jeho naprosto dominantním zdrojem, je energeticky poměrně náročná, což ovlivňuje cenu i uhlíkovou stopu hliníku. K největším producentům hliníku patří Čína, Austrálie, Rusko, Indie, ale také země Blízkého východu, Afriky nebo – možná trochu překvapivě – i země jako Norsko a Island, byť jejich podíl na světové produkci je zhruba setinový.

„Výroba hliníku není nic neobvyklého a probíhá prakticky po celém světě. V Česku ale hliník nevyrábíme, primární hliník tedy nakupujeme,“ říká David Bečvář, ředitel pro strategii MTX Group a zároveň výkonný ředitel společnosti AL INVEST Břidličná, která se zabývá výrobou hliníkových fólií, plechů a dalších produktů z tohoto kovu.

„My dovážíme hliník především z Afriky a Ruska, v případě potřeby jsme ale schopni zajistit alternativní dodávky, což se nám v minulosti již osvědčilo,“ vysvětluje Bečvář, že světový trh s hliníkem je rozsáhlý a poměrně propojený. „Hliník z Afriky je ‚čistší‘, ten z Ruska zase pro nás o trochu levnější, jelikož je to blíž a v ceně primárního hliníku hrají významnou roli i náklady na dopravu,“ naznačuje, že nákup hliníku je proces s poměrně komplikovanou rovnicí s řadou vstupních parametrů. „S těmi zdroji je potřeba si trochu pohrát,“ usmívá se Bečvář.

MTX Group má ovšem s řešením této rovnice bohaté zkušenosti, a tak skupina nakupuje hliník prostřednictvím společnosti META- LIMEX nejen pro vlastní potřebu, ale také pro případné další jeho spotřebitele v Česku. Samotná MTX Group podle Bečváře ročně spotřebuje asi 35 000 tun primárního hliníku, 25 000 tun hliníkových polotovarů (tyčí) a dalších asi 15 000 tun hliníkových odpadů pro recyklaci.

Právě recyklace je v poslední době u hliníku velkým tématem. Hliník je totiž snadno recyklovatelný, asi tři čtvrtiny veškerého vyrobeného hliníku stále ve světě kolují a toto číslo může být klidně i vyšší. „Na recyklaci se teď odvětví zpracování hliníku hodně zaměřuje, měla by totiž zásadně pomoci snížit uhlíkovou stopu finálních výrobků a to je něco, co dnes naši zákazníci žádají,“ vysvětluje Bečvář.

David Bečvář

Fotografie: Barbora Mráčková

Fotografie: Barbora Mráčková

Recyklace je věda

Zatímco u primárního hliníku se podle místa a způsobu jeho výroby pohybuje uhlíková stopa mezi šesti a čtrnácti kilogramy CO2 na kilogram výrobku, v případě využití recyklovaného hliníku je to pouze 1,6 kilogramu CO2 na kilogram výrobku. To ukazuje, jak energeticky náročná vlastně samotná výroba hliníku oproti jeho „pouhému přetavení“ je. A do hry samozřejmě vstupuje i energetický mix v zemi výrobce a ona přeprava. Recyklaci hliníku lze provádět snadno v místě jeho spotřeby a odpadají tak dlouhé cesty, které způsobují vysokou emisní zátěž.

„Lokální produkce je podle mého názoru nedílnou součástí řešení problému snižování dopadu činnosti lidí na přírodu. Většina naší produkce se spotřebovává v Evropě,“ vysvětluje Bečvář s tím, že místní průmysl tedy nevnímá jen jako prostředek obživy, ale také jako příležitost pro snižování uhlíkové stopy. „Kdybychom v Česku nic nevyráběli, nejenže by to znamenalo finanční potíže, ale především bychom jako země přišli o možnost ovlivňovat celý proces práce s uhlíkovou stopou,“ přemítá ředitel.

Podle Bečváře je tak recyklace pro místní producenty, jako jsou společnosti z MTX Group (konkrétně AL INVEST Břidličná a Strojmetal), velkou příležitostí. „Hliníkový odpad tu samozřejmě vzniká, takže je šance ho zpracovat. Čím více ho využijeme a čím méně budeme muset dovážet primárního hliníku, tím menší bude uhlíková stopa takové výroby,“ říká Bečvář s tím, že odběratelé začínají právě snižování uhlíkové stopy požadovat jako jeden z důležitých kvalitativních parametrů samotného výrobku. „Například potravinářské firmy chtějí, aby se jejich hliníkový obal stal součástí cirkulární ekonomiky a aby v podstatě tento odpad zase skončil v novém obalu,“ vysvětluje ředitel firmy AL INVEST.

Podle něj to má ale poměrně velká úskalí. Jedním z nich je samotný sběr takového hliníkového odpadu. „Víčka od jogurtů typicky končí ve směsném odpadu, přitom i to je užitečný materiál k recyklaci,“ říká Bečvář. Dalším úskalím je podle něj různorodost hliníkových materiálů. „Hliníková plechovka, která je navíc ze dvou různých hliníkových slitin, je něco úplně jiného než ono víčko,“ nastiňuje, že pro ideální zpracování odpadu je nutné buď jeho pečlivé třídění, nebo další postupy, které recyklát vyčistí od různých příměsí. „Když roztavíte tu plechovku, vznikne slitina, která není použitelná ani na výrobu jejího víka, ani na samotné tělo,“ naznačuje Bečvář, jak se různé hliníkové slitiny liší i přesto, že podíl přidaných prvků (takzvaných legur) se pohybuje pouze v řádu několika málo procent.

Neznamená to však, že takový materiál nejde využít. Naopak, využití najde poměrně snadno. „Lze ho použít třeba do výkovků, které vyrábí Strojmetal,“ vysvětluje Bečvář. Podle něj to ale nenaplňuje onu touhu některých odběratelů, aby jimi využívaný hliník „koloval“ v jejich produktech. „To je ovšem něco, co musí vyřešit samotné odvětví zpracování hliníku. Nemůžeme to přenášet na spotřebitele,“ naznačuje Bečvář, že detaily recyklace by neměly koncového zákazníka jakkoli zatěžovat. V podstatě tedy platí, že důležité je spotřebovaný hliník dostat k recyklaci. Na řadě míst České republiky se již vedle tradičních kontejnerů na plasty, papír a sklo objevují mimo jiné i kontejnery na kovový odpad, kam hliník patří, případně lze samozřejmě hliníkový odpad odevzdat ve sběrném dvoře. Oba způsoby koloběhu hliníku velmi pomohou.

„Důležité je prostě dostat maximum suroviny zpět, my už si s tím poradíme,“ motivuje Bečvář k třídění hliníku od směsného odpadu. AL INVEST, kterému šéfuje, pak hledá právě cesty, jak recyklovaný hliník využít i v produktech, pro něž se v současnosti nehodí. „Vyvíjíme postup, jak recyklát vyčistit od nežádoucích prvků, abychom získali v podstatě čistý hliník, který bude podobný tomu primárnímu. Ten si pak podle potřeby opět doplníme legujícími prvky tak, aby vyhovoval konkrétní aplikaci,“ naznačuje směr, kterým jde aktuální vývoj.

A v případě AL INVEST už má tento vývoj některé konkrétní výsledky. „S partnerem pracujeme na prvním prototypu filtru, který nám takové čištění umožní,“ chlubí se Bečvář s tím, že je v tomto ohledu firma doslova na světové špičce. „Zároveň už jsme schopni vyrábět i obalový materiál, který obsahuje dvacet procent recyklátu. To je v této chvíli malé vítězství, dříve jsme se pohybovali v obsahu do pěti procent,“ říká Bečvář. Takový obal ovšem vzniká z pečlivě vytříděného odpadu a coby vstup recyklátu slouží jeden velmi specifický a poměrně čistý zdroj hliníku: elektrovodný drát. Cílem firmy ale je se právě tímto původem hliníku k recyklaci v budoucnu zabývat co nejméně.

„Nejde ovšem jen o samotnou recyklaci,“ naznačuje Bečvář, že proces snižování uhlíkové stopy, který v současnosti nabírá na důležitosti, je mnohem složitější a je významně spojen i s produktivitou a efektivitou výrobních i nevýrobních procesů a jejich energetickou náročností. „Zákazníci sledují uhlíkovou stopu celého výrobku, nejen nějaké jeho části. A ve výsledku je jim jedno, kde ta nadbytečná uhlíková stopa vzniká, jestli u nás, nebo někde jinde. Jde o její minimalizaci,“ říká ředitel AL INVEST Břidličná.

Fotografie: Barbora Mráčková

Není stopa jako stopa Bečvář tak trochu varuje před horečnatým snižováním uhlíkové stopy v jednom konkrétním příkladu. „Z úředního hlediska nejlépe snížíte uhlíkovou stopu tak, že továrnu zavřete. Jenže tím jsme se toho problému nezbavili, jen jsme ho přesunuli jinam, a navíc vyrobili třeba problém s nezaměstnaností,“ upozorňuje na rychlá a snadná řešení. Podle ředitele společnosti AL INVEST je tak poněkud paradoxní třeba situace, kdy není zavedení nového recyklačního provozu v továrně firmy z úředního hlediska považováno za ekologický přínos. „Ono nové pracoviště je totiž něco navíc, něco, co přibude a v místě vlastně onu uhlíkovou stopu zvýší,“ kroutí Bečvář hlavou. „Jenže ona uhlíková stopa, ony emise, se přece nezastaví na hranici města, okresu, kraje, České republiky nebo Evropy,“ přemítá. A dává jeden konkrétní příklad: „Když se podívám na uhlíkovou stopu výrobků z fabriky AL INVEST Břidličná, vidím, že náš vlastní proces zatěžuje výrobky jen asi ze 30 %, zbytek je takzvaná nakoupená uhlíková stopa, která pochází z výroby vstupního materiálu a jeho dopravy. Kdybychom řešili jen naše vlastní procesy, je tu potenciál snížení stopy jen o oněch 30 %, což je hluboko pod celkovým potenciálem.“

Rozhodně to však neznamená, že by se AL INVEST nebo jiné společnosti ze skupiny MTX Group snižování uhlíkové stopy i z vlastních procesů jakkoli vyhýbaly. Opak je pravdou a i tady každoročně dochází k významným investicím. „Budeme se například snažit zajistit část spotřeby elektrické energie našich závodů z fotovoltaiky nebo jiných obnovitelných zdrojů,“ naznačuje Bečvář plány. Ale zároveň zmiňuje, že některá řešení opět nemohou být rychlá a jednoduchá.

„Vzhledem k současnému energetickému mixu České republiky je pro nás například ekologičtější a ekonomičtější využívat na tavení hliníkové slitiny v AL INVEST Břidličná zemní plyn,“ vysvětluje. Přechod k tavení v elektrických pecích by podle něj dával smysl pouze v případě, kdyby byl energetický mix výrazně čistší, i přes vlastní investice přitom zatím není v silách firmy zajistit si čisté dodávky elektrické energie vlastními silami. „Jsme energeticky náročný proces, na druhou stranu nejsme výrobci elektrické energie,“ naznačuje Bečvář, že podniky skupiny nemají (alespoň prozatím) v oblasti energetiky možnosti řešení plně v ruce. Pouhé zapojení vlastní fotovoltaiky je podle Bečváře pouze jakýmsi doplňkem, který rozhodně energetické nároky skupiny neuspokojí.

Souhlasí ovšem, že ochota zatěžovat planetu a životní prostředí méně je správná cesta. „Opět ale zdůrazňuji, že je potřeba se na problém dívat z pohledu celého koloběhu včetně dožití výrobku a jeho likvidace, nejen v konkrétním případě a místě,“ připomíná filozofii, která by podle něj měla za tímto trendem být. „Většina našich partnerů a zákazníků to takto chápe, nicméně je potřeba to sladit také s tím, jak to vidí úředníci. Nemá smysl dotovat projekty, které povedou ke snížení produkce v jednom místě a jejímu přenesení někam, kde to evropská legislativa nevidí,“ říká Bečvář. Zároveň však vyslovuje naději, že k takovému pochopení problému už snad na celoevropské úrovni dochází. „Věřím, že ten odborný pohled doplní tu politickou chuť tak, aby celek dával smysl,“ je strategický ředitel MTX Group optimistou. To v podstatě platí pro všechna odvětví, nejen pro samotné zpracování hliníku.

Fotografie: Barbora Mráčková

Co jste o hliníku možná nevěděli

• Odpadní produkty metabolismu bakterií Pseudomonas aeruginosa a hub Cladosporium resinae mohou způsobovat korozi hliníku. Tyto bakterie a houby se běžně vyskytují v nádržích letadel spalujících kerosin.

• Hliník využívali naši předkové už před tisíci lety. První zdokumentované důkazy o využití hliníku sahají až do doby antického Řecka, ovšem nešlo o využití v jeho kovové podobě, ale ve formě kamence používaného jako mořidlo pro barvení látek.

• Odolnost hliníku vůči korozi je dána jeho ochotou reagovat s kyslíkem. Na povrchu hliníku tak vznikne mikroskopická vrstva oxidu, která dále materiál chrání. Tohoto faktu využívá proces zvaný eloxování, což je vlastně průmyslové urychlení tvorby této vrstvy.

• Hliník je po kyslíku a křemíku třetím nejběžnějším prvkem v zemské kůře (v ní má asi 8% podíl) a dvanáctým nejběžnějším prvkem ve vesmíru. Je to tedy nejběžnější kov na Zemi, přesto se téměř nevyskytuje v čisté podobě.

• Bohaté zastoupení hliníku v zemské kůře je dáno jeho nízkou hmotností a vysokou reaktivitou. Při formování planety se hliník snadno navázal do hornin, zatímco těžší kovy klesaly do zemského jádra. Hliník tvoří 1,59 % hmotnosti Země.

• Proces elektrolytické výroby hliníku vymysleli nezávisle na sobě v roce 1886 dva dvaadvacetiletí vědci: v USA to byl Charles Martin Hall a ve Francii Paul Héroult.

• V průmyslových aplikacích se hliník využívá téměř výhradně ve formě slitin, jeho obsah ve slitinách je však typicky velmi vysoký, i více než 99 %.

• Hliník výborně odráží viditelné spektrum světla i infračervené záření. Světla ve viditelném spektru odrazí až 92 %, infračerveného záření dokonce 98 %.

Devízou MTX Group je podle Davida Bečváře její diverzifikované portfolio, které se snaží skupina i nadále rozšiřovat. Aktuální je například „rozjezd“ MTX Capital Services coby nové společnosti, která bude nabízet zajišťovací operace na komoditních trzích, ale také jeden zcela nový projekt. „Diverzifikace je něco, za čím intenzivně jdeme, a synergie hledáme zejména v oblasti managementu a poskytovaných služeb pro firmy ve skupině,“ říká Bečvář. Podle něj události uplynulého roku jasně ukázaly, že právě diverzifikace je tou správnou cestou. „V některých oblastech jsme zaznamenali pokles, jinde se nám ale dařilo,“ vysvětluje Bečvář, že to, že není skupina závislá na jednom konkrétním odvětví, je dobré i v době přicházejícího boomu. Růst poptávky je opět rozvrstven do více oblastí, což umožňuje skupině lépe na nastalou situaci reagovat.

Globální, a přitom lokální Cílem podle něj je snižovat uhlíkovou stopu i přesto, že třeba poroste portfolio hliníkových výrobků. A to už je v samotné skupině MTX Group poměrně bohaté. Společnosti skupiny vyrábí z hliníku zejména podvozkové díly pro automobily, dále hliníkové plechy, fólie a obaly. „Máme řadu velmi zajímavých a poměrně unikátních aplikací. Vyrábíme například speciální fólie pro výrobu chladičů nebo speciální tenké fólie pro produkci obalů, ať už pro potravinářství, kosmetiku, či krmivo pro domácí mazlíčky,“ popisuje Bečvář portfolio výrobků. Výrobky putují kromě automobilového průmyslu a potravinářství například i do stavebnictví nebo samotného strojírenství.

„V roce 2018 jsme zahájili transfer výroby hliníkových desek z námi koupeného závodu v Rakousku do Břidličné,“ naznačuje jednu z nedávných změn. Důvodem k takovému přesunu ovšem nebyla výše diskutovaná větší lokalizace výroby, ale jednoduše nemožnost rozvíjet se ve stávající rakouské lokalitě. „Nedohodli jsme se s majiteli pozemků a neměli jsme továrnu jak rozšířit. Proto jsme se rozhodli pro přenesení výroby a od letošního roku jsme ji naplno rozjeli a ohlásili v podstatě návrat jako znovuoživlý výrobce těchto hliníkových desek,“ říká Bečvář. Tyto desky se používají k tvorbě výrobních linek a jejich technologických prvků v potravinářství, farmacii a dalších oborech. „Je to produkt, který je téměř ze 100 % vyroben z recyklátu,“ vrací se Bečvář k předchozímu tématu. Podobně je podle něj možné z recyklátu vyrábět například tabulky pro výrobu registračních značek automobilů.

Ačkoli jsou továrny MTX Group především místními výrobci, patří v Evropě k významným hráčům. Platí to především pro Strojmetal Aluminium Forging, který je specialistou na hliníkové podvozkové díly. „Přestože vyrábí jen v Evropě, je Strojmetal světovou trojkou na trhu s podvozkovými částmi,“ říká Bečvář. Specialitou firmy je podle něj zejména vrchní rameno přední nápravy, to je díl, který u Strojmetalu vyhledávají zákazníci z celého světa.

Jeho výrobky tak putují kromě evropských automobilek, jako jsou Mercedes-Benz nebo Audi, i do USA. „Dodáváme tam např. pro Ford a zatím dodávky zajišťujeme z České republiky,“ říká Bečvář. A zároveň připouští, že myšlenka vybudovat případný vlastní závod v USA existuje. „Vzhledem k objemu dodávek to ale momentálně nedává po finanční stránce moc smysl. Spočítali jsme si, že bychom museli současně rozjet tři výrobní linky. Bylo by to, jako bychom přesunuli třetinu Strojmetalu do USA,“ říká Bečvář. Jenže takový odběr zatím na tamním trhu ani v přilehlých zemích Strojmetal nemá, takže investice je pouze v rámci teoretických úvah.

Situace se podle něj ale může změnit. Záleží nejen na případném objemu zakázek, ale také na tom, jak se budou vyvíjet americká pravidla pro takovou výrobu. Zatím totiž automobilkám v dovozu částí z Evropy v USA nic nebrání, jenže legislativa může třeba časem vytvořit tlak na vyšší podíl lokálních dodávek. „Zatím se tak neděje, nicméně situaci neustále sledujeme. Chápeme, že tlak na lokalizaci a výrobu pro spotřebu v daném místě existuje, ovšem zatím by to pro nás nebylo ekonomické. Pokud dojde ke změně, jsme připraveni reagovat, momentálně však žádné kroky v tomto ohledu nepodnikáme,“ vysvětluje Bečvář.

A nebojí se, že by rychleji zareagovala třeba konkurence. „Máme v dané oblasti vysokou odbornost a pro odběratele je vždy jednodušší se spojit s někým, kdo má dané zkušenosti. V USA se hliníkových výkovků v automobilovém průmyslu nevyužívá zdaleka tolik jako v Evropě a ty zkušenosti jim tam svým způsobem chybí. Ve Strojmetalu automobilkám pomáháme i s vývojem takových dílů a tento celkový balíček služeb není snadné napodobit. Vznik nového dodavatele by nebyl vůbec jednoduchý,“ říká Bečvář s jistotou. „Že někdo kove ocel, neznamená, že dobře zvládne kování hliníku. Není to něco, co se naučíte ze dne na den,“ usmívá se.

Další poměrně jedinečné produkty pochází z jím vedené továrny AL INVEST Břidličná. „Asi polovina nákladních automobilů v Evropě jezdí s nádržemi z plechů z AL INVEST,“ vysvětluje a dodává, že firma se v tomto ohledu posouvá vpřed. Namísto samotných dodávek plechů totiž v loňském roce rozšířila své vybavení o robotizované laserové pracoviště, kde je možné z plechů vyrábět výpalky požadovaného tvaru. Ty už slouží přímo pro výrobu nádrží, podařilo se tedy navýšit přidanou hodnotu daného produktu.

„Dále odhaduji, že asi třetina evropské produkce chladičů využívá naši fólii,“ chlubí se Bečvář. V oblasti potravinových obalů je pak podle něj produkce opravdu velmi lokální, takže i když se zdá množství asi 10 000 tun obalů s podílem hliníku, které AL INVEST Břidličná vyrobí, jako velké číslo, na evropském trhu se takových obalů ročně spotřebuje jeden a půl milionu tun. „Jsme důležitým dodavatelem v rámci regionu, ale toto odvětví je opravdu velmi rozdrobené, protože velkou roli v ceně obalů hraje doprava,“ vysvětluje Bečvář. Obalové materiály se tedy nevozí nikam daleko, což mimo jiné přispívá i ke snížení diskutované uhlíkové stopy. „Cílem je obsluhovat zákazníky takříkajíc kolem komína,“ uzavírá Bečvář téma.

Fotografie: Barbora Mráčková