OKK Koksovny → Rozhovor se Zdeňkem Durčákem o zásadní transformaci společnosti

Po sedmi letech opustil letos na jaře Zdeněk Durčák pozici výkonného ředitele společnosti OKK Koksovny. Manažer, který provedl podnik zásadní transformací, si chce užít zaslouženého klidu. „Už jsem tam byl dlouho,“ usmívá se. Při předávání žezla poskytl obsáhlý rozhovor, ve kterém popisuje transformaci podniku i specifika koksárenského byznysu.

Nadále zůstává Zdeněk Durčák v pozici člena představenstva OKK Koksoven a také je předsedou dozorčí rady MTX Group, pod niž koksovny spadají. „Koksovny jsem vedl od roku 2014 a odcházím na vlastní žádost, je třeba přenechat štafetu mladším,“ naznačuje, že se chystá trochu odpočívat. „Ale nikdy nevíte, třeba mě to brzy přestane bavit, takže definitivním důchodem bych to nenazval,“ říká manažer s více než třicetiletými zkušenostmi. Do koksoven nastoupil poté, co společnost převzala pod svá křídla právě se formující MTX Group. Majitelé skupiny si ho vybrali jako ideálního člověka, který měl firmu provést zásadní transformací.

Jak se restrukturalizují takové koksovny? Byla to poměrně složitá práce a sami jsme se s majiteli občas divili, kolik toho bylo potřeba změnit, udělat jinak. Svým způsobem šlo o standardní restrukturalizaci, ale jako vždy s určitými specifickými okolnostmi. Ano, propouštěli jsme. Když jsem nastupoval, pracovalo pro koksovny asi 710 lidí, momentálně je stav pod 500 zaměstnanci. Děláme tedy stejné, nebo dokonce větší množství práce v mnohem kompaktnější podobě. Propouštět lidi samozřejmě nikdy není příjemné, lidsky vám to nedělá radost. Ti zaměstnanci mají rodiny, hypotéky, své další potřeby. Jenže koksovnám se v Ostravě říkalo „poslední

Text: Luděk Vokáč, foto: Barbora Mráčková a archiv společnosti OKK Koksovny

socialistický podnik“ a to jsme museli změnit. Pozice jako písmomalíř, které se tu držely, asi ve 21. století do takového podniku úplně nepatří. Samozřejmě šlo i o další změny – museli jsme změnit procesy, zaváděli jsme různé způsoby řízení nákladů a to se nám velmi dařilo. Vyměnili jsme téměř celý management, přišli lidé, kteří vzali koksovny skutečně od podlahy. Pořádný tým, dobrá komunikace, informovanost, to jsou podle mě základy zdravého fungování firmy. V prvním roce jsme na nákladech ušetřili asi čtvrt miliardy korun, což byla částka, která značně pomohla ve stabilizaci firmy. Stali jsme se konkurenceschopnou společností, restrukturalizace nám umožnila přežít těžké časy, které v těch sedmi letech samozřejmě občas následovaly. Bez toho, aby k ní došlo, by dnes již OKK neexistovaly. Co se vlastně při restrukturalizaci v zásadě nezměnilo, byla samotná výroba a struktura produktů.

Můžete popsat některé konkrétní změny ve fungování firmy? Při nákupu jsme začali používat aukční software Proebiz, začali jsme postupně ve všech oblastech nákupu dělat elektronická výběrová řízení a intenzivně jsme se soustředili na digitalizaci a zefektivnění interních procesů. Zaměřili jsme se na preventivní údržbu, v IS KARAT jsme vytvořili evidenci všech zařízení v rozumném detailu a sledujeme veškeré (interní i externí) náklady spojené s jejich provozem. Dodnes však pracujeme v této oblasti na vylepšeních. Snažíme se pochopit, proč poruchy vznikají, předcházet jim, zavčas zakročit. Murphyho zákony totiž fungují skvěle, takže když zrovna jedete naplno a nestíháte uspokojovat poptávku zákazníků, zaručeně se vám ještě něco pokazí. A to nechceme připustit, chceme takové situace minimalizovat. Dnes jsme moderní firma, která se i přes tradiční provoz drží aktuálních trendů a využívá ty nejmodernější technologie. Mnozí zahraniční návštěvníci, kteří k nám přijedou na obhlídku, jsou často v šoku, co v koksovně vidí: čisto, pořádek, jasná organizace. Jsme stabilní firma, úvěry na akvizici jsou zaplacené.

Jeho kariéra je již přes 30 let spjata s uhelným byznysem. Odstartoval ji v OKD v exportním týmu, později působil například i v METALIMEXU. V roce 2014 na žádost pánů Otavů nastoupil do vedení podniku OKK Koksovny, který tehdy formující se skupina MTX Group převzala. „Měl jsem tu zůstat zhruba rok, udělat zásadní změny, ale nakonec se to protáhlo,“ komentuje své působení v OKK. Podnik pod jeho vedením prošel zásadní transformací a navzdory tradičnímu oboru se z něj stala moderní a pružně fungující společnost. V řízení vždy zastával přísný a tvrdý směr, ovšem nikdy neustoupil od férové hry. „Dnes to někdy vypadá, že slušnost je hendikep. Ale to je přece zvrhlost,“ nastiňuje své zásady.

Udělal byste z dnešního pohledu při restrukturalizaci něco jinak? Ano, určitě. Některé kroky bych učinil rozhodně rychleji.

A které? Ještě rychleji bych udělal změny v managementu. Bez lidí to můžete zkoušet táhnout sám, možná se zbláznit, ale nikam firmu neposunete. Dlouho jsme například řešili problém s nakládkou do aut, která fungovala postaru tak, že se koks nejdříve u nás nakládal na vagóny, vozil na skládku a tam teprve překládal do aut. To ale znamená spoustu manipulace navíc, ta něco stojí a navíc se koks při té manipulaci otírá a z toho pramení ztráty. Investice do nového způsobu nakládky přímo u nás, kterou nový výrobní ředitel inicioval, se pak zaplatila za osm měsíců.

Hledala MTX Group v rámci restrukturalizace nějaké synergie? Jsou vůbec u výroby koksu vzhledem k povaze dalších firem skupiny možné? Synergie tu existují v návaznosti na METALIMEX, to je náš „obchodní dům“, řeší pro nás veškeré nákupy uhlí, prodej koksu, logistiku. Mají na to zkušené obchodníky, kteří podobné činnosti nezajišťují jen pro firmy MTX Group, což je pro ekonomiku OKK Koksoven velmi důležité.

Jak vlastně vypadá portfolio produktů koksoven? Jsme největším výrobcem slévárenského koksu v Evropě, máme kapacitu 800 000 tun celokoksu ročně, disponujeme čtyřmi koksárenskými bateriemi, které mají 210 komor. Náš slévárenský koks se využívá především ve slévárnách pro automobilový průmysl a také na výrobu kamenné vlny, která je dnes používána jako velmi kvalitní a ekologická tepelná izolace. Nepřímo se tak podílíme na zlepšování životního prostředí. Máme však i jiné výrobní programy – produkujeme i vysokopecní a otopový koks. V posledních letech jsme napří-

klad největším dodavatelem otopového koksu pro evropské cukrovary, které koks potřebují pro svou technologii na výrobu cukru.

Jaká je vaše pozice na světovém trhu? V Evropě se vyrábí asi 1,3 až 1,5 milionu tun slévárenského koksu, tady máme podíl asi 20–25 %. Ale zajímavé je, že jsme největším dovozcem slévárenského koksu do USA, už několik let v řadě jsme tam vždy vyvezli asi 45 000 tun ročně, což už je pro nás poměrně zajímavý objem. Na americkém trhu jsme se velmi dobře etablovali. Pomohlo nám k tomu to, že dokonce i za vlády prezidenta Trumpa docházelo v USA k uzavírání koksoven z ekologických důvodů, protože tamní podniky v porovnání třeba s námi měly minimální úroveň ekologických opatření. A tak dostaly termíny, dokdy buď do své výroby a snížení jejího negativního dopadu na životní prostředí zainvestují, nebo koksovnu budou muset zavřít. Překvapivě si některé koksovny v USA zvolily tu druhou možnost, což ukazuje, jak je tento byznys náročný. Pro nás je to ale samozřejmě vzpruha. Američané sice nejdřív našemu koksu moc nevěřili, velmi dlouho ho testovali. Náš koks je menší než ten jejich. A oni byli úplně v šoku, že ho měli oproti tomu jejich původnímu menší spotřebu. Neustále to testovali a hledali, jestli v tom není někde nějaký háček. Dnes ovšem máme v USA stálé zákazníky a dodáváme tam pravidelně.

A co z opačné strany – odkud berete uhlí? Uhlí je samozřejmě naší základní surovinou a představuje většinu našich nákladů na výrobu. Část v tom ale tvoří i náklady na dopravu. Na světě totiž existuje spousta druhů uhlí a to, které potřebujeme, mimo jiné pochází i ze zámoří. Momentálně dovážíme uhlí až z Ameriky, v Evropě takové uhlí prostě nekoupíme, nikde se tady netěží. V podstatě neustále hledáme optimální složení vsázky. Zkoušíme

například uhlí z Austrálie, z Ruska, teď jsme přivezli uhlí z Mosambiku, takže neustále hledáme a hledáme, hrajeme si s poměry tak, abychom za co nejnižších možných nákladů vytvořili co nejlepší produkt.

To zní jako velká alchymie… Ano, je to nesmírně zajímavá práce. Začíná to tím, že dostaneme určité parametry uhlí od potenciálního dodavatele. Každý parametr je důležitý pro určitou část výrobního programu. Když to zjednoduším, tak pro výrobu slévárenského koksu potřebujeme jiné uhlí než pro výrobu vysokopecního. Pokud se podle parametrů rozhodneme nějaké uhlí vyzkoušet, objednáme vzorek, který může vážit několik desítek kilogramů. Vzorek analyzujeme v naší laboratoři, ověříme si parametry a pak třeba objednáme na zkoušku jeden vlak uhlí, to už může být třeba tisíc tun. S tímto uhlím pak v koksovně experimentujeme, zkoušíme různé poměry, nahrazujeme jeden druh uhlí jiným a podobně. Samozřejmě sledujeme, co to dělá s výsledným produktem, jak parametry odpovídají tomu, co potřebujeme. Já říkám, že je to taková až lékárnická preciznost. Navíc je to práce, kterou tu budeme dělat neustále – tlak na kvalitu je od zákazníků vysoký a vzhledem k tomu, že uhlí je přírodní produkt, tak se jeho kvalita, byť z jednoho zdroje, také postupem času mění. Když nám kvůli tomu při výrobě „ujíždí“ nějaký parametr, musíme to samozřejmě ihned řešit. Rozhodně to tedy není žádná nuda. I když je dnes uhlí často poměrně „škaredé“ slovo, my z něj děláme výrobek s přidanou hodnotou, který je stále zásadní surovinou pro mnoho odvětví. Ovšem čelíte kvůli tomu tlakům ohledně ekologie. Je koksovna neekologický provoz? Samozřejmě určitou zátěž pro životní prostředí představujeme. Nicméně do ekologizace našeho provozu jsme investovali stovky milionů korun a v těchto investicích neustáváme. Jsme si naprosto vědomi toho, že se nacházíme v blízkosti centra města, a snažíme se náš provoz vylepšit výrazně nad rámec toho, co nám ukládají veškerá legislativní pravidla České republiky i Evropské unie. Plníme všechny normy a požadavky, které jsou na nás v tomto ohledu kladeny, pohybujeme se hluboko pod limity, které pro nás platí, ale jen s tímto plněním se nemůžeme spokojit. Velmi úzce spolupracujeme s městem Ostrava, s Moravskoslezským krajem, máme uzavřené takzvané dobrovolné dohody, to znamená, že provádíme činnosti nad rámec našich povinností. Přispíváme na kulturní život, dáváme peníze na sport, podporujeme sanaci různých území s historickou ekologickou zátěží a podobně. Není to něco, čím se chceme vykoupit, chceme být dobrým sousedem. Na druhou stranu musím říci, že současnou dobu občas nechápu. Po produktech, které vznikají i díky našemu koksu, lidé samozřejmě touží, nicméně výrobu koksu by někteří nejraději zakázali. My ovšem využíváme nejlepší dostupné technologie, jsme ve svém oboru opravdu špičkou a děláme vše pro smysluplné a udržitelné zachování provozu. Provoz je totiž velmi náročná věc. Koksovnu nepřestěhujete, je to složitý komplex, který jede 24 hodin denně 7 dní v týdnu 365 dní v roce. Naše baterie musí být udržovány při určité provozní teplotě – jakmile teplota spadne, v podstatě se ta baterie rozpadne. A postavit dnes někde jinde novou koksovnu by asi bylo docela nemožné. Přitom ta zátěž už dnes není skutečně tak kritická. Město Ostrava například v nedávné době zprovoznilo novou měřicí stanici za koksovnou, která doplnila tu před koksovnou, a údaje z ní od loňského února ukazují, že koksovna možná není takový problém,

Výroba koksu v kostce

Základem výroby koksu je smíchání vhodných pomletých druhů uhlí. Poměry jsou tajným receptem výrobce. Tato směs tvoří takzvanou uhelnou vsázku, která putuje do komory. V komoře se uhelná směs karbonizuje ideálně 32–36 hodin a mění se na koks, který je následně vytlačen ven v podobě několika frakcí: do 10 milimetrů jde o koksový prach, vysokopecní koks má zrnitost asi 25–80 milimetrů, nejlepší slévárenský koks má zrnitost nad 100 milimetrů.

Roční produkce OKK Koksovny

450 000 t

400 000 t

350 000 t

300 000 t

250 000 t

200 000 t

150 000 t

100 000 t

50 000 t

0 t

Slévárenský koks Vysokopecní koks Otopový koks Koksový prach

jaký v ní mnozí na první pohled vidí, a že ono znečištění bude mít i jiné významné zdroje. Samozřejmě situace je dnes dramaticky jiná než v minulosti, kdy v Ostravě při sněžení sníh i v centru města do několika minut zčernal. V tom nastal obrovský pokrok, ale rozhodně tím nechci snižovat důležitost dalších investic do ekologie našeho provozu.

A kde je klíč ke snižování dopadů na životní prostředí? Obrovský vliv má již zmiňovaná údržba, investujeme opravdu hodně peněz do oprav. Když je vše v takovém stavu, v jakém má být, nikde nic neutíká, nic nekouří. Těch našich 210 komor je 210 potenciálních míst úniku. Máme tedy perfektní tým v čele s technickým a výrobním ředitelem, který sleduje, kde by mohly nastat problémy, a okamžitě reaguje. Investujeme ale i do dalších opatření, třeba nedávno do modernizace odprášení uhelné služby a hrubé a jemné třídírny koksu, které opět snížilo množství vypouštěných pevných částic. Díky projektu automatizace čištění stoupaček jsme zapracovali na eliminaci případných „čoudíků“. Snažíme se také lépe pracovat s našimi vedlejšími produkty.

Jaké to jsou produkty a jak s nimi nakládáte? Při výrobě koksu vzniká dehet, síra, síran amonný a benzol. To vše jsou produkty, které dále prodáváme k dalšímu využití. Nejdůležitějším vedlejším produktem je koksárenský plyn, který využíváme zpětně pro vytápění našich baterií a přebytky spaluje teplárna našeho odběratele v sousedství koksovny. Ovšem koksárenský plyn má vysoký obsah vodíku, je ho v něm přes 50 %, takže se díváme i po možnostech práce se samotným vodíkem.

A jaká je vaše představa práce s vodíkem? Já osobně se domnívám, že vodík má i přes dnešní preferenci elektromobility velkou budoucnost. Proto jsme se rozhodli možnost výroby vodíku prozkoumat. Jsme členem vodíkové platformy a od loňského roku spolupracujeme s Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava na výzkumném úkolu, jehož předmětem je separace vodíku z koksárenského plynu. Je to tříletý výzkumný úkol, a pokud bychom v jeho průběhu identifikovali ekonomicky smysluplnou možnost, jak vodík separovat, tak jsme připraveni vodík jako takový vyrábět. Sice bychom tím trochu ochudili koksárenský plyn, na druhou stranu bychom získali čisté palivo, které má zajímavou budoucnost. Existuje i možnost vyrábět z přebytečného koksárenského plynu kogenerací elektřinu a vodík vyrábět elektrolýzou, ale to už je trochu složitější cesta. Naší výhodou by mělo být to, že vodík bychom mohli nabízet přímo u nás, čímž odpadnou komplikace s přepravou a dalším skladováním vodíku, které jsou momentálně asi největší překážkou rozvoje této technologie. Ostrava chce být jakýmsi Hydrogen Valley, takže by třeba vodíkové autobusy, které by ve městě mohly jednou jezdit, mohly tankovat přímo u nás.

Pořád to ale bude vodík z uhlí… Ano, ale ani se nesnažíme tvářit, že je to zcela čistý vodík z obnovitelných zdrojů. Na druhou stranu je to jeden z našich možných vedlejších produktů, který lze dále velmi ekologicky využívat, a nám jde o smysluplné využití našich produktů. Když už vodík vyrobíme, proč ho dále nevyužít v té nejvhodnější formě? A samozřejmě by to pro nás byl další zajímavý zdroj příjmů, to je jasné.

Je to podle vás i cesta k prodloužení fungování koksovny? To si nemyslím. Vodík můžeme vyrábět, jen pokud budeme vyrábět koks, to je jednoznačné. A co se životnosti celé fabriky týče, ta je tak trochu otazníkem. Vše závisí na životnosti našich baterií. Máme jednu

novou, která může vydržet v provozu klidně 40 let, tři starší mohou mít kratší životnost, ale s dobrou údržbou je lze také provozovat dlouho. Nicméně na onu životnost má vliv celá řada faktorů, které tak úplně neovlivníme. Záleží třeba na odbytu. Pokud je dobrý, je to s životností v pořádku. Když ale odbyt klesne, cesta, jak snížit produkci, je prodloužit koksovací dobu, třeba ze standardních 36 hodin až na 50 hodin. A to zdivu těch baterií nedělá dobře.

A měly někdy OKK za vašeho vedení „namále“? Ano, samozřejmě jsme zažili těžké časy. Bylo to už po dokončení té základní restrukturalizace, ocitli jsme se v situaci, kdy jsme si dávali zhruba půl roku na to, než budeme muset provoz zavřít. Důvodem bylo vlastně zrychlení celého tohoto uhelného byznysu, ke kterému v uplynulých dvou desítkách let došlo. Dříve se například ceny uhlí i koksu domlouvaly na roční bázi. Dnes se ovšem ceny dojednávají v podstatě každé čtvrtletí a to je mnohem náročnější, navíc to může přinést nečekané výkyvy. Tehdy došlo k situaci, kdy v podstatě na konci čtvrtletí, kdy jsme již měli s odběrateli dojednané ceny koksu, najednou prudce vzrostla cena uhlí. V Austrálii zafoukal uragán, k tomu se přidala geopolitická situace a cena na světovém trhu letěla vzhůru, i když se nás v podstatě tady dění v Austrálii nijak nedotýkalo. Nakonec jsme to ale přestáli, situace se uklidnila a my jsme z toho vyšli zkušenější a silnější. Z toho, jak dnes OKK Koksovny fungují, mám skutečně radost a rád bych za to poděkoval nejužšímu vedení a také všem ostatním kolegům a spolupracovníkům. Je za námi kus dobré práce, jen nesmíme usnout na vavřínech, ale pracovat na dalším rozvoji.

MTX Group očima Zdeňka Durčáka

„V první řadě musím zdůraznit, že jde o vyloženě českou skupinu s českým kapitálem a naprosto transparentním a zodpovědným vlastníkem, který má jasnou a srozumitelnou vizi. Myslím, že na to mohou být všichni v MTX Group hrdí, a já jsem velmi rád a je mi ctí, že jsem součástí takové skupiny,“ říká Zdeněk Durčák. Skupina podle něj hodně staví na tradici svých podniků a vyznává určité tradiční hodnoty. MTX Group si podle Durčáka zakládá na dobrém výběru zaměstnanců. „Vždy jsem říkal, že v byznysu jde především o lidi, a vím, že v MTX Group to moc dobře vědí,“ říká. Zároveň oceňuje snahu skupiny o postupnou minimalizaci uhlíkové stopy svého podnikání. „Vzniká tu v tomto směru celá řada projektů a je dobré, že jde skupina touto cestou. Nejde jen o plnění nějakých povinností, jde o to, že svět se změnil a slušnost k přírodě se stala jednou ze základních složek podnikání,“ říká Durčák.