Hvězda

Hvězda

Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Obsah Předmluva................................................................................................................................... 2 Hvězda zítřka.............................................................................................................................. 3 Vím, co si myslíš ........................................................................................................................ 6 Noga, zrozena z lávy ................................................................................................................ 10 Hvězda ráno zhasne .................................................................................................................. 14 Jednou v roce ............................................................................................................................ 17 Dvě hvězdy ............................................................................................................................... 20

1

Předmluva Kdyţ se v noci na horách za jasného počasí podíváme na oblohu, spatříme tisíce hvězd.

Okouzleně se na ně díváme a jsme fascinováni jejich září. A někdy takovou hvězdu potkáme i mezi lidmi. Právě tak totiţ říkáme osobnostem, které vyzařují zvláštní charisma a všichni chtějí být v jejich blízkosti. Ale máme i jiné hvězdy – třeba ty, které označují kvalitu hotelů.

Takţe přestoţe se to na první pohled nezdá, o hvězdy „zakopáváme“ na kaţdém kroku. A bylo na studentech, jakou hvězdu si pro svoji povídku zvolí.

Teď uţ je jen na vás, abyste se do jejich příběhů ponořili a uţili si čtení.

Za úvodní ilustraci na obálce děkuji Vilému Buchmannovi.

Kateřina Foltánková lektorka kurzu

Brno, podzim 2016 www.literarnialchymie.cz

2

Hvězda zítřka Gabriela Heřmanská

Moje úplně první vzpomínka je dost mlhavá, ale jednoznačně šťastná. Jedu na mé zbrusu nové trojkolce po nerovné cestě, dělám „Aaaaaa“ a překvapeně poslouchám, jak můj hlas rezonuje v mém hrudníčku. To mi mohly být tak dva.

No a pak uţ je tu dost vzpomínek na školku. Ty tak pěkné nejsou. Já v koutě, protoţe jsem rozbila toho velkého robota, co uměl tak poslušně odpovídat na všechny otázky malých capartů, ale vlastně nic podstatného neřekl. Prý rozbila... S Doughem jsme ho připojili ke komunikátoru, co tu naše Vychovatelka Singh nechala. To pak teprve říkal věci.

Kromě Dougha, kterému se uţ dávno říká Kazatel Dough, mě ostatní děti neměly moc rády. Stranily se mě. Asi se mě i bály. Slyšela jsem jednu Vychovatelku říkat, ţe jsem prý nadprůměrně inteligentní. Ostatní děti byly proti mě jaksi šedivé. Aspoň mě se to tak zdálo.

Ale přesto jsem si s nimi chtěla hrát, kamarádit se... Proto jsem si pak zvolila Hvězdu. Nebo ji zvolili oni? Těţko říct.

Já se vlastně ani nedivím, ţe je to všechno takhle nastavené. Byla to těţká volba. Náš svět byl kdysi na pokraji zhroucení. Bylo nás strašně moc, něco kolem čtyřiceti miliard. Města se vpíjela do okolní krajiny jak dravé bestie, spojovala se, vytěsňovala půdu i lesy, rostla do výšky i hloubky. A hlad byl. Nejdříve v chudších oblastech jako je Afrika, Asie. Pak ale přišel i k nám. Pomalu a plíţivě, všechno bylo otázkou let či dokonce desetiletí. Vědci se snaţili, vymysleli potraviny, které byly levné a malé, ale měly neskutečnou energetickou hodnotu a spoustu ţivin. Ale bylo uţ pozdě. Tuhle lidskou masu nedokázalo nasytit nic.

Pak dokonce (a konečně!) přišla na přetřes kontrolovaná porodnost. Nevím, kdo to tenkrát navrhl jako první, to ţádné prameny neuvádí, ale předpokládám, ţe ho okamţitě odsoudili jako zločince nejtěţšího kalibru. Některá práva byla tenkrát aţ fanaticky silně zakořeněná. Jedním z nich bylo právo mít dětí, kolik kdo chce. Svět se tak snaţil odčinit svoje hříchy minulosti, kterými bylo záměrné vyhlazování některých ras a národů, ke kterým docházelo asi sto let před tím.

To byla taky dost divoká doba. Matkám se braly děti za účelem převýchovy, které si kromě nenapravitelné psychické újmy z rezidenčních škol odváţely také tajně provedenou sterilizaci. V některých oblastech se zase voda zamořovala látkou s antikoncepčními účinky.

A to všechno se, prosím, dělo v době, kdy byla práva snad všech menšin ve vyspělých společnostech na raketovém vzestupu.

On ten čip ze začátku nebyl aţ tak špatný. Hned jak mi ho implantovali, děti mě začaly mít rády. Okamţitě jsem věděla, jak správně odpovědět na jejich otázky a nepouštět se do příliš sloţitých odpovědí, které ty malé mozečky neuměly vstřebat. Taky si pamatuji, jak mě čip poprvé pomohl zkroutit pusu do toho zářivého úsměvu, kterým ohromuji ještě dnes. Bylo to mírně fyzicky nepříjemné, prostě na to můj obličej nebyl zvyklý, ale jakmile jsem se zahlédla v zrcadle, v úţase jsem na sebe zůstala hledět. Ono i kdyţ porovnám fotografie z těch dob, tak před tím jsem byla vzdorovité malé kuřátko se vzpurně staţenou pusou, které i kdyţ se usmívalo, vypadalo tak jaksi poťouchle a zatvrzele. Od té Velké Změny uţ mám jen a

3

jen zářivý úsměv. Samozřejmě vhodně nasazený dle situace, čip mi pomáhá pouţít i správný výraz při údivu, smutku či překvapení.

Někdy si říkám, jestli jsem to ještě já. Vím, ţe jsem, někde tam hluboko uvnitř jsem pořád to zatvrzelé kuře. Ale navenek jsem prostě Hvězda.

Tenkrát kdysi dávno, se nakonec kontrolovaná porodnost prosadila. Kaţdému bylo jasné, ţe jinak by to nešlo. Vznikaly obrovské nepokoje, lid se bouřil, zabíjel, drancovalo se kvůli jídlu i prostoru. Shodou okolností jeden vědec přišel na to, jak mírně poupravit lidský mozek tak, aby jeho nositel byl více spokojený a hlavně méně agresivní. Stačila jediná injekce s miniaturním čipem. Takţe se začalo očkovat ve velkém. Kombinace antikoncepce a BAC neboli Behavior Adaptation Cure. Zvláštní, ţe se opět začalo s těmi stejnými skupinami, které tenkrát byly oběťmi nenápadného holocaustu. Časem se čipy zmodernizovaly, zlepšily a působí i na jiné emoce a myšlenkové pochody. Proto čipy dostaly svá jména jako je Vychovatel, Vědátor, Stráţce nebo moje Hvězda. *** Hvězdou jsem se stala na mé šesté narozeniny. Kaţdý to tak má, kaţdý si musí zvolit svou budoucí povahu s pečlivě namíchanými vlastnostmi a jen s minimální dávkou neţádoucích povahových rysů.

Z Dougha udělali Kazatele. Asi proto, ţe byl dost upovídané dítě. Pamatuji si na naše první setkání po Změně; opatrně jsme na sebe hleděli a pak jako vţdy utíkali pryč od ostatních dětí, zalezli pod obrovskou plyšovou kostku a snaţili si hrát jako před tím. Ale hned za pár dní jsme zjistili, ţe naše pouto se jaksi vytrácí. Mě to věčné rozebírání hraček nějak přestalo bavit, stále častěji jsem se spíš zajímala o sebe, jak vypadám, jestli mám vlásky správně učesané a sukýnku nepomačkanou. I z Dougha touha podívat se do vnitřku hraček vyprchala, prý to není správné.

Na základní i střední škole jsem se pak setkávala hlavně s ostatními Hvězdami.

Probírali jsme módu, hudbu. Někteří z nás zpívali, já se spíše zajímala o divadlo. Jak jsem před Změnou neuměla komunikovat s ostatními, teď jsem byla výřečnost sama. Jen občas se mi zdálo, ţe má ústa ţijí samostatně, oddělená od mého niterného já. Vţdyť já dokonce někdy sama nesouhlasila s tím, co říkám. Ale čip vţdy rozhodl, co by ostatní chtěli slyšet, doprovodil to bezchybným úsměvem a všichni ke mně vzhlíţeli s podobnými výrazy.

Vypadali jsme jak ukázková zlatá mládeţ, spokojená sama se sebou.

Jen někdy jsem měla pocit, ţe i v očích ostatních se zračí nesouhlas, aţ zoufalost dalo by se říct. Ale navenek jsme byli dokonalí.

Po čase jsem se naučila svůj čip mírně potlačit. Ne, ţe bych udělala nebo řekla něco, s čím by čip nesouhlasil, ale prostě jsem neřekla nic. Moc ţivě si totiţ pamatuji na svůj první pokus říct, ţe náš učitel je naprostý diletant, který má navíc asi dost bujnou fantazii. Zrovna mluvil o Velkém povstání před 550 lety, ale podával to tak zkresleně (a to se mu stávalo poměrně často), ţe jsem cítila povinnost k tomu něco dodat. Vstala jsem, otevřela pusu a.... a nic nevyšlo. Cítila jsem, jak rudnu, jak se snaţím ze sebe vypravit aspoň nějaké slovo, ale prostě to nešlo. Pak jsem ucítila bodnutí v zátylku a omdlela. Kdyţ jsem se probudila, bylo mi vysvětleno, ţe čip pravděpodobně vyslal energetický impuls do mého mozku, který způsobil 4

něco jako přepětí. Všichni kolem se koukali káravě a já pochopila, ţe takhle to asi nepůjde.

Mimochodem, kdyţ se pak později něco podobného stalo mému spoluţákovi, já samozřejmě taky „musela“ nasadit káravý výraz, ačkoliv uvnitř jsem ho spíše obdivovala.

Samozřejmě jsem doma před zrcadlem v koupelně zkoušela záměrně říkat věci, které se čipu nelíbily, ale v horším případě to vţdy skončilo omdlením, v lepším úpornou bolestí hlavy.

Dokonce mě i napadlo čip prostě vyříznout. Je těsně pod kůţí na temeni hlavy. Ale jen co se mi tahle myšlenka vkradla do mysli, hlava se mi málem bolestí rozskočila. Párkrát jsem to i zkusila, ale pokaţdé jsem se probudila v koupelně na zemi, studené dlaţdičky mě tlačily na páteři a já měla rozostřené vidění z tupé bolesti vycházející z temene, která ji tepáním srdce roznášela do celého těla. Na čipu samozřejmě nebyl ani škrábanec.

Někdy v té době jsem potkala znovu Dougha. Vyprávěli jsme si o školce a vzpomínky nás přenesly do toho bezstarostného dětství. Zabrousili jsme i do studijních let; zatímco já jsem se pilně připravovala na svou hereckou profesi; v tom jsme byli s čipem za jedno, opravdu mě to bavilo; on se neustále školil pro svou politickou kariéru. Nadšeně vykládal o svých rétorických cvičeních a jakou ţe to Evropu čeká skvělá budoucnost, ale já to viděla. Já viděla to zoufalství v jeho očích, ten hlad po tom říct, co si opravdu myslí. A jeho ruka, která občas vystřelila k týlu, zatímco oči se mu bolestí přivřely, to jen potvrzovala.

Pak mě vybrali. Byla jsem zvolena jako Hvězda Matka, ta jedna z mála, která má to privilegium přivést na svět dítě. Pořád nás bylo poměrně hodně, dětí se moc nerodilo, taky jsme se doţívali několika set let.

Jen co se Sofie narodila, pořád jsem myslela na to, jak ji ušetřit zvěrstev toho kolosu, kterému se říká Velká Změna. Ale pokaţdé, kdyţ mě jen napadlo ji k zákroku nepustit, zkusit jí nějak zabránit, čip mě poslal do říše snů. Začínala jsem propadat beznaději. *** Sofie si vybrala Hvězdu. Prý chce být jako maminka. Přivítala jsem to samozřejmě s nadšením, dokonce jsme v sousedství připravili i malou párty a Sofie se tvářila jako královna.

Já ovšem uvnitř tiše trpěla.

Dnes je Sofii patnáct let. Uţ od jejího útlého věku vídávám v jejích očích tu samou skrytou beznaděj jako v mých, ačkoliv herectví, kterému se jako já věnuje, jí zjevně přináší potěšení.

Já uţ několik let kaţdý den po večerech trénuji potlačování čipu. Uţ to dělám raději v posteli, protoţe mdloba přichází nečekaně. A konečně vidím pokroky. Nedávno jsem se záměrně řízla do ruky. Byla jsem na to neskutečně hrdá. Také říkat své názory uţ umím. Ale jen sama pro sebe, na veřejnosti to pořád ještě nejde.

A věřím. Věřím, ţe jednou si ten čip vyříznu. Pak to samé udělám Sofii a Doughovi a odejdeme spolu někam daleko. Vím, ţe oni sami bojují s těmi samými démony jako já. A ţe najít místo, kde bychom mohli svobodně ţít, bude těţké. Ale jednou se to povede. Mám na to ještě desítky let.

5

Vím, co si myslíš Jana Foltánková

12. prosince 2000 Skočím, skočím a skončím to. Uţ tak dál nemůţu, nechci ţít. Kdo se koho prosil, abych se narodila? Já teda NE! Máma říká, ţe má kvůli mně zkaţenej ţivot, protoţe si musela tátu vzít.

Protoţe mě čekala...

Skočím a budu mít konečně klid. Uţ mě nebude nikdo a nic trápit. Jako dneska ve škole.

Kluci mi nachcali do bot a ještě se u toho hrozně smáli, jakej je to skvělej fór. A já musela jít v papučích v té hnusné nasolené sněhové břečce přes město aţ domů. „Ty boty byly letos nový, myslíš si, ţe ty peníze tisknu nebo co! Musíš se naučit ohlídat si svoje věci!“ řekla mi máma. Rozbrečela jsem se.

Nebo kdyţ mě kluci minulý týden zavřeli do skříňky v šatně a pak do ní kopali. A řvali u toho: „Gól, gól!“ Strašně jsem se bála, ţe se udusím, ţe tam umřu. Ne, takhle uţ nechci ţít dál.

Kdyţ jsem si stěţovala tátovi, tak mi jenom řekl: „Tak se trochu snaţ, postav se jim.“ Ale jak? Jak se malá, hubená, dvanáctiletá holka má postavit proti takové přesile? Je jich tolik. Snaţím se být neviditelná, ve škole i doma. Kdyţ slyším odpoledne matčiny podpatky na chodbě domu, jak se vrací z práce, vţdycky se mi stáhne ţaludek. Co zase bude, co se jí zase nebude líbit. A ráno, kdyţ jdu do školy, tak nemůţu ani dýchat, pozoruju všechny kolem sebe a z toho usuzuju, jaký pro mě ten den bude. Dobrý, nebudou si mě všímat, nebo špatný?

Pomalu přelézám zábradlí, je studené, ale vůbec to nevnímám. Dívám se dolů z výšky pátého poschodí. Ne, nemám strach. Zavřu oči a skočím. Konečně budu mít pokoj, konečně budu mít klid. Ještě jednou se podívám na noční oblohu plnou hvězd, nadechuji se, zavírám oči. Odrazím se, TEĎ...

V tom se mi v hlavě objeví myšlenka. Myšlenka, neodbytná myšlenka. Kdyţ skočím, nikdy to NEZAŢIJU. Nikdy nezaţiju, jaký je to pocit, být zamilovaná, jaké to je, mít kluka, mít děti a svou rodinu, mít svou domácnost, práci, která mě zajímá, dělat si, co chci...nikdy to nezaţiju, kdyţ teď skočím.

Vydechnu - ANO, co kdyţ ţivot není jenom tohle. A já to zaţít chci, já to všechno chci zaţít. Otevřu oči a znovu se zadívám na tmavé nebe nad hlavou. Hvězdy se třpytí, oddalují se a přibliţují, jako by dýchaly se mnou, tam a zpět, tam a zpět.

Tak jo, budu ţít dál, zkusím to. Pomalu přelézám zábradlí zpět na balkón.

O 2 měsíce později Stalo se něco divnýho, něco moc divnýho, od tý doby na balkóně. Asi umím číst myšlenky, prostě myšlenky ostatních lidí kolem sebe. Ale ne vţdycky, jenom někdy. Třeba dneska ve škole na chodbě jdu při zdi, abych byla neviditelná, jako vţdycky a míjím Romana. Uţ jsem docela blízko, dívám se na zem a dělám, ţe tady nejsem. A najednou v hlavě slyším: Hmm, dneska té krávě vysypeme aktovku z okna. No, to bude zábava, jak se bude zase tvářit...

6

A najednou slyším sebe samu, jak nahlas opakuju, co jsem právě slyšela. Zastavil se a zíral na mě. A já jsem šla dál. To byl dobrý pocit, fakt dost dobrý pocit. Ale nic, vůbec nic se dneska nestalo.

Nebo minulý týden ve středu, přišla máma z práce a já jdu kolem ní na záchod. V tom v hlavě slyším: Já jsem zase tak unavená...proč se mě šéf ptal, jestli jsem tu zprávu zpracovávala sama.... a ta Marie má zase nový drahý kozačky, furt má něco novýho, kde na to bere ...prý má nějakýho novýho přítele, prachatýho...hmm, to bych si taky dala líbit... ale ten můj debil neopraví ani záchod...takovej život stojí za hovno...co se ta holka zase tváří, jako by ji mučili...

Trochu křečovitě jsem se na ni usmála: „A jaký byly ty nový kozačky, co měla dnes Marie v práci?“ „Jak to víš?“ „No, říkala jsi to teď, ne?“ „Já, já jsem nic neříkala h o l č i č k o!“ obořila se na mě matka.

Ale slyším, jak jí v hlavě běţí: Jsem už fakt tak blbá, tak blbá, že mluvím nahlas...? No asi jo, už jsem úplně blbá.

O 7 měsíců později Je to fakt SUPER, prostě BOŢÍ. Uţ mi čtení myšlenek jde docela dobře, chce to jenom se soustředit na toho dotyčného a přitom na nic moc nemyslet. Kdyţ se na někoho zaměřím, pak slyším jeho myšlenky anebo slyším myšlenku někoho ve hromadě ostatních, ale nepoznám koho. Vím ale, ţe to není z mý hlavy, protoţe já ty věci ani nevím. Ostatní se mě bojí, najednou mají ze mě strach a nechávají mě na pokoji. A to je dost dobrý! Ale moc se mnou nikdo nekamarádí, a to je zase trochu blbý.

Jednou jsem to řekla babče a ta mi nechtěla věřit. „Evičko, nevymýšlej si. Myšlenky přece nikdo číst neumí.“ „Já jo, babi. Tak schválně, mysli na něco. Ne babi, na něco pořádnýho, ne na to, ţe jsem holka praštěná. No, teď myslíš na to, ţe musíš ještě nakrmit Mourina. A teď, ţe půjdeš uklidit do koupelny, a teď, ţe jsem divná holka...“ Babička mě dlouze a rozpačitě pozorovala: „Evičko, moţná skutečně umíš číst ty myšlenky. Ale pamatuj si, co ti teď řeknu. Raději to nikdy nikomu neříkej, měli by tě za blázna. Musela bys chodit na různý vyšetření, protoţe to není normální. A nikdo by tě neměl rád, mysleli by si, ţe jsi divná a báli by se tě.“ Ptala jsem se taky strýce Franty a ten zakroutil jenom hlavou: „Ty máš ale holka fakt divný nápady. Dyby mi někdo čet myšlenky, tak by to bylo hodně hustý, páč bych ho musel asi zabít.“ Vašek mi o prázdninách řekl: „No to by bylo skvělý, kdybych uměl číst myšlenky!“ „Ale ne, ty jsi mě nepochopil, kdyby někdo četl myšlenky tobě,“ vysvětluju mu. „No to by bylo blbý. Ale já bych si udělal čepici z alobalu a uţ by mi nikdo myšlenky nečet.

Viděl jsem to v jednom filmu, víš?“ Tak to budeme muset vyzkoušet.

Hmm, asi to nikomu nebudu říkat, babi má moţná pravdu. Ale stejně je to prostě super, třeba při zkoušení, a tak...

7

O 16 let později Sedím v pohodlném proutěném křesílku uvnitř zšeřelé kavárny a pozoruji ţivot tam před oknem. Venku je teplý den, pozdní léto - jeden z těch krásných teplých dní na začátku září.

Pomalu upíjím z šálku silné presso a rovnám si v hlavě myšlenky, ještě neţ se Honza objeví.

Všimla jsem si ho ve cvičení tai-či uţ dřív. Líbil se mi vţdycky jeho klidný způsob chování i pohybu. Vyzařuje z něho klid a jistota. A dnes se uvidíme uţ potřetí...

Naposledy jsem chodila s Martinem. Byl sportovec, cyklista tělem i duší. Nic moc jiného ho nezajímalo. Neustálá aktivita, výkon. Jak v cyklistice, v ţivotě, v sexu. Kdyţ mě viděl poprvé, změřil si mě pohledem, a pomyslel si, ţe by se mnou mohl být dobrý sex. Proč jsem s ním vlastně chodila? Zajímalo mě, jestli je v něm ještě něco jiného kromě touhy být nejlepší a touhy po výkonu...

Zato Viktor byl úplně jiný, rádoby literát a profesionální r o m a n t i k. A jaký mi psal sms - Miluji te hvezdo jasna, miluji tva usta krasna, miluji te lasko sveta, z te lasky ja k nebi letam nebo Jsi hvezda prave objevena, jsi strach co me srazi na kolena. No to mi všechny kámošky záviděly, ty smsky. Ale nešlo mu o nic jinýho, neţ mě sbalit a pak mě vlastnit a tou romantikou úplně udusit. Sám ani nic pořádně nenapsal, hodně toho opisoval z netu a vydával za svoje nápady. Hrál si na něco, čím nebyl a jeho myšlenky nebyly moc dobrý, byly dost temný a násilnický.

No a můj profesor na vysoký Michal Blatný, to bylo taky něco. Jednou nebo dvakrát mě pozval na kávu nebo na víno, říkal tomu neformální konzultace. „Evičko, vy jste jedinečná, vy jste tak nadaná. O vás ještě uslyšíme, o to nemám strach.“ A myslel si: Husa jedna, jako všechny ostatní. Tady to bude snadný, zatím to vždycky fungovalo, každá se chytla.... Přitom měl doma docela "spokojený manţelství". Tak toho jsem si fakt vychutnala, tomu jsem dala takovou sodu, ţe na mě ještě dlouho nezapomene. Myslím, ţe ho na studentky přešla chuť, kocoura starýho, vypelíchanýho.

Zahlédla jsem Honzu, jak přechází ulici a míří ke kavárně svým typickým klidným krokem. Rozhodně, klidně ke svému cíli, to se mi na něm líbí. Před vstupem do kavárny se ještě podívá na hodinky, ano jde včas. Vstupuje, mhouří oči oslněné ještě jasem slunečního světla a rozhlíţí se po šerém prostoru. Lehce na něj zamávám. Přichází pomalu ke mně, usmívá se a usedá vedle mě. V hlavě slyším jeho myšlenky: Té Evě to ale sluší. A proč je tady zase dřív? Sakra, nedal jsem ji pusu, ale teď už je to blbý.... nebo ne...? „Ty příjemně voníš,“ otočí se ke mně s úsměvem.

Ne, uţ nechci znát další jeho myšlenky, nechci vědět, co udělá a co řekne, ještě neţ to udělá nebo neţ to řekne. Chci překvapení, chci zaţít v ţivotě PŘEKVAPENÍ! Já si chci uţít ţivot se vším všudy a chci být překvapována. „Pojď, půjdeme se projít na Špilberk, ukáţu ti takový krásný místo…“ a bere mě za ruku a vycházíme ven, ven do slunečného dne.

Ano, chci být překvapována. Uţ ţádné čtení myšlenek! Uţ nepotřebuji někomu číst myšlenky, jak se tato schopnost náhle objevila, tak stejně náhle můţe zase odejít. Já jsem se ROZHODLA! A rozhodnutí je mocné podobně jako tajemná formule.

O 5 let později „Hvěţdá, hvěţdá, hvěţdá, já šem hvěţdáá,“ prozpěvuje a běhá z pokoje do pokoje a mává přitom rukama jako křídly.

vesele

malá

Adélka

8

Přiběhne ke mně do kuchyně, obejme mi nohy a zvedne ke mně radostný obličej: „Já šem hvěţdáá, mami.“ Pohladím ji po světlých vláskách a usmívám se na ni: „Ty jsi taková moje hvězdička jasná.“ „A tatýnek taky je hvěţdá,“ domáhá se odpovědi Adélka. „No tatínek, to je naše superhvězda.“ Adélka spokojeně odběhne a začne znovu krouţit po bytě. Opět je slyšet její radostné prozpěvování.

Přistoupím ke kuchyňskému oknu a dlouze se zadívám ven. Ano, ţivot mě baví, ţivot mě konečně baví a je plný PŘEKVAPENÍ. :-)

9

Noga, zrozena z lávy Jana Aulehlová

Zvířata cítila nebezpečí. Šum ptačích křídel sílil, aţ se zvedal vítr. Dusot kopyt prchající zvěře nabíral na síle. Litosférické desky do sebe narazily. Země se zatřásla a udělala se zvláštní trhlina. Z otevřené země stoupal k nebesům dým a bazaltová černá láva se drala na povrch.

Vytékala rychle a tvořila dlouhé provazce, které se vlnily krajinou jak liány. Na konci se z nich vytvářel černý strom, který byl samá puklina. Rychle se stmívalo a nastávalo mrtvolné ticho. Ticho, v kterém se zrodil nový ţivot.

Dole těsně pod horami, kde neroste tráva, tam pod skalním masivem u moře ţije Zohar s Abnarem. Země je zde hodně zvlněná jak rozbouřené vlny. Nejdříve je holá pláň s pískem, kde nic neroste. Kaţdá dešťová kapka je jak slza v moři, která zmizí v nenávratnu. O ţivotě lidí a zvířat rozhoduje déšť. O kousek dál za druhou reliéfní vlnou zvolna začíná lávové čedičové pole. Sopky zde byly nečinné jiţ více neţ půl století aţ do dnešního dne, kdy se země tajemně otřásla.

Zohar s Abnarem klečeli a potichu se modlili. Věděli, co dokáţe magmatický krb i valící se láva z kopců. Mohutná sopka je připravila jiţ jednou o střechu nad hlavou a o nejdraţší věc na světě. O malou ani ne roční dcerušku. Nic je uţ v ţivotě netěšilo, a proto se odtamtud přestěhovali co nejdál. Doufali, ţe zapomenou na bolest ve svých srdcích. „Zohar, vstávej a pojď sem!“ „Copak je? Vţdyť je ještě šero,“ řekla rozespale a otočila se na druhý bok. „V dáli na obzoru vidím černý strom a na jeho špici něco tajemně září.“ „To je jistě zlé znamení. Pojď honem domů a zandej závoru.“ Abnar jiţ neodpověděl, ani nešel dovnitř, natoţ aby zasunul závoru. Rozhodl se, ţe půjde pro zářící věc a donese ji domů. Šel rázným vojenským krokem, mašíroval jako do boje. Čím byl blíţe, tím bylo více záře a světla. Ještě tak pětatřicet metrů a bude u svého cíle. Černý strom stál na konci jedné zvrásněné vlny. Byl to mohutný obří kuţel, který trčel z pusté krajiny. Na jeho úplném vrcholu byla zvláštní zářící silueta. Pomalu obešel strom dokola. Jednu ruku měl po celou dobu nataţenou. Osahával drsný kmen a přemýšlel, kde se tu tak najednou vzal. Občas jeho ruka zajela do pukliny, ve které bylo mazlavé vlhko. Lávový strom byl teplý jak písek pod nohama v pravé poledne a také byl i hodně drsný.

Pomalu si sedl pod strom na zem a zadíval se s údivem vzhůru. Bezmyšlenkovitě rozvazoval koţené tkanice na botách a přemýšlel, jak poleze nahoru. Vyhrnul si i nohavice, plivnul do dlaní, plácnul se do kolen a nahlas řekl: „Tak jdi na to, Abnare.“ Chodidla strkal do puklin, jako by šel po schodech. Občas mu noha vyklouzla ze škvíry po mazlavé hmotě, dvakrát se ošklivě poranil. Ruce měl rozdrásané do krve, oblečení potrhané. Po tváři stékal pot smísený s krví, srdce bušilo na poplach zvědavostí. Zbývaly poslední dva metry a cesta nebyla jiţ tak jednoduchá. Puklin i nášlapů ubývalo. Kaţdý krok si musel dopředu promyslet, aby se nezřítil dolů. Poslední metr se plazil s rukama objímajíc kmen. Silueta na vrcholu byla jiţ zřetelnější. Bylo to klečící nahé batole, kterému se okolo krku cosi houpalo. Dva trojúhelníky. Jeden oči oslňoval jako zářící hvězda a druhý zklidňoval jako tmavá úrodná zem. Abnarovi zbýval poslední krok, který nebyl schopen vysílením 10

udělat. Chtěl dosáhnout na zářící věc, aby se ujistil, ţe to není přelud z vyčerpání. Natáhl tedy z posledních sil zkrvavenou ruku. V momentě ucítil, ţe ho někdo uchopil za prst. Zvedl oči a spatřil ţivý zázrak. Za prst ho drţelo malé dítě, které se usmívalo a ve tvářích mělo dolíčky.

Měděné vlasy mu vlály okolo hlavy a tvořily zvláštní svatozář. Kde se tu vzalo? Uprostřed ničeho.

Abnar se na dítě usmál a najednou ucítil, jak ho brní ruce a proudí do něj zvláštní síla.

Cítil se opět silný. Nic ho nebolelo a mohl dokončit svůj poslední krok. Potom vzal batole do náruče a políbil. V ten okamţik se z krku dítěte oba trojúhelníky vznesly nad jejich hlavy.

Oslnivě se zablýsklo a trojúhelníky se spojily v šesticípou hvězdu. Dítě natáhlo svou ručku a se slovem noga ji uchopilo do droboučkých prstíků. Pevně ji stisklo v dlani a přiloţilo na srdce. „Tak půjdeme domů, ty moje malá Nogo, jasná hvězdičko.“ Abnar ji ještě jednou políbil a vydali se k domovu. Jiţ se vůbec ničemu nedivil. Přemýšlel, co jen řekne doma své ţeně. Většinou se jí totiţ bál a nikdy jí neodporoval. Před domem se zastavil, zhluboka se nadechl a vešel s Nogou v náručí dovnitř.

Zohar ještě spala, coţ byl hodně rád. Potichu vyndal ze staré dubové truhly sloţenou flanelovou košili. Košile byla károvaná, červeno černá s dlouhými rukávy. Zapínání bylo na malé černé dřevěné knoflíčky. Abnar rukávy zkrátil a délku košile pro Nogu upravil. Oblékl ji. Stihl to právě včas, neboť se jeho ţena probudila. „Abnare, kdo to je? Čí je to dítě?“ „Představuji ti malou Nogu, jasnou hvězdičku. To je naše dcerka. Našel jsem ji.“ „Neplácej nesmysly, copak se dá jen tak v této propadlině najít dítě?“ „Nedá, ale seslala nám ji matka zem.“ Pověděl jí vše o dítěti, které našel na lávovém stromě. Byl odhodlaný se za něho bít, jak moc mu přirostlo k srdci. Jeho ţena byla hodně nedůvěřivá a myslela si, ţe bůh na ně seslal ďábla v podobě dítěte. Noga rostla rychleji, ne jak obyčejné děti. Co u jiného znamenal rok, u ní pouhý den. Její růst se zpomalil aţ při úplňku. Toho dne měla jiţ jedenáct roků.

Vyrostla do ohnivé krásy, dolíčky ve tváři se jí zvýraznily. Na co se usmála, sáhla, vše se jí dařilo. Půda okolo domu začínala být úrodnější, stromy začínaly plodit ovoce.

Noga měla ale také dvě špatné vlastnosti. Tou první byla velká tvrdohlavost, umíněnost. Stála si za svým a často se hádala se Zohar, která se jí chtěla neustále nějak zbavit.

Druhou její neřestí bylo, ţe nikdy nevěděla, kde co poloţila, nic nemohla najít. Co neměla v hlavě, musela mít v nohách. Proto ji Abnar udělal řetízek na krk, na kterém visela její zvláštní hvězda. Zatím ani ona sama nevěděla, k čemu slouţí a stále se tím trápila.

V noci za svitu měsíce se rozbouřilo moře a začalo podmořské peklo. Černé vlny burácely vysoko a mlátily do skalisek. Probudila se podmořská sopka. Chrlila lávu, která hned tuhla. V moři vyrůstal stromový ostrov, který pouštěl hrůzu do okolí. Lidé se začínali stěhovat co nejdál. Ostrov dostal od místních jméno Itamar – ostrov stromů. Častokrát vysedávala Noga na skalnatém břehu moře. Zádumčivě se dívala do měnících se vln. Něco ji stále přitahovalo na ostrov stromů, snad nějaké kouzlo. Při těchto myšlenkách se její hvězda na krku rozzářila a zdálo se, ţe i trochu hřeje. Jiţ nebyla na dotek tolik chladná. Poslední dobou mívala i hodně ţivé aţ divoké sny. Zdálo se jí o zvláštních nestvůrách. Nikdy ale ve snu nespatřila, odkud přichází a co chtějí. Dříve neţ toto mohla

11

zjistit, probudila se leknutím a strachem. Přitom vţdy ve spánku svírala v dlani svoji hvězdu, která ji chránila.

Za čtrnáct dní, ihned po západu slunce, přišel dávno obávaný úplňkový měsíc Sivan.

Zaléval moře a okolní krajinu svým svitem. Zvířata byla neklidná, lidé nemohli v noci zamhouřit oka. Vítr foukal a prolétl do kaţdé sebemenší skuliny. Meluzína a kvílení se ozývalo všude kolem. Tato noc byla opravdu hodně strašidelná a kaţdý se obával, co zlého přinese. „Nogo, holčičko! Vstávej, něco strašného se stalo!“ volal Abnar. „Zohar je pryč.

Unesla ji podivná monstra, která pak zmizela v moři.“ Monstra věděla, ţe ji půjde Noga na ostrov zachránit. Tam nebude mít takovou sílu a mohou ji snáze zabít. Pak bude zbývat uţ jen malý krůček k převzetí vlády nad celým pobřeţím. Dokud tam ale bude ţít dítě země, nikdy se jim jejich plán nezdaří. „Neboj se tatínku, já ji najdu,“ řekla zamyšleně Noga. „Nemůţeš jít sama. Je to moc nebezpečné. Nechci o tebe přijít. Jsi má radost, moje štěstí.“ „Ochrání mě moje dobrá hvězda, kterou nosím od svého narození stále na krku. Jsem moc ráda, ţe tě mám. A vím, ţe mě miluješ z celého srdce. To mi dodá sílu. Vrátím se zpět i se Zohar. To slibuji.“ Políbila otce a vyšla ven do ozářené krajiny. Vydala se směrem k rozbouřenému moři.

Uţ z dáli viděla, jak nad stromovým ostrovem létají ohyzdné příšery. Vypadají jako z lávy, z kamení a přitom létají tak lehce. Ohnivé oči a drápy jim na pařátech svítí, z tlamy občas vyšlehne plamen. Podivně řvou, vydávají kvílivé skřehotání a sem tam hodí ohnivou kouli do moře. Ta se rozprskne, zasyčí a zbyde po ní jen pára, která stoupá líně do nebe. Vše nasvědčuje tomu, ţe něco oslavují.

Noga nasedla do loďky a vydala se na moře. Vítr byl nyní příznivý a foukal od pobřeţí. Za chvilku jiţ přistávala u černého lávového ostrova. Nikdo si jí nevšiml, všichni se bujaře radovali. Vystoupila odhodlaně na břeh a přemýšlela, kudy se má vydat. V tom ji něco zapálilo u srdce. Rychle tam sáhla a nahmátla svou hvězdu. Pálila. Sundala si ji z krku, aby si ji prohlédla. Šesticípá dvoubarevná hvězda se rozzářila a rozhoupala se jako kyvadlo.

Ukazovala jí bezpečnou cestu, kudy má jít přes černý les. Šla ani nevěděla kam, ale měla cíl.

Prodírala se mezi ostrými stromy, ze kterých sálalo horko. Zem pod nohama jí pomalu hořela, jako kdyby procházela po tekoucí lávě. Noga nic necítila, nic ji nepálilo. Její amulet ji ochraňoval. Kyvadlo jí stále ukazovalo cestu, a čím byla blíţ, tím se pohybovalo rychleji.

Najednou se zastavila. Byla u cíle. Zohar ale nikde neviděla. Prohlédla si vše ještě jednou.

Podívala se i nahoru, pod nohy, ale marně. Opět chtěla rozkmitat svůj amulet, ale ten jí vypadl z ruky. Po dopadu lávová zem změnila barvu. Začala se rozestupovat a Noga se propadla do podivné šesticípé kobky. Kobka byla celá bílá, chladná. Uprostřed v ledovém válci stála Zohar a plakala. Noga se nemohla vůbec dotknout válce, osvobodit ji. Led ji studil, jako jiné pálí oheň.

Ticho v kobce protnulo kvílivé skřehotání. Ohyzdná monstra ji našla. Létala nad ní a uzavírala ji do kruhu. Kruh byl stále těsnější, vzduch se měnil v páru. Noga se začínala bez vzduchu dusit, myslela si, ţe zemře. Podívala se se slzami v očích na Zohar a omdlela.

Nesplní svůj slib, který dala Abnarovi. S ní zemře i Zohar, kterou měla přes všechny jejich rozepře uvnitř srdce ráda.

12

Ohyzdy létaly uţ v těsné blízkosti a svými drápy rvaly z Nogy oblečení. Kvílení sílilo a jejich vítězství bylo na dosah. Chystaly se k poslednímu úderu. Kaţdé monstrum v pařátech svíralo ohromnou ţhnoucí kouli. Z očí jim šlehaly plameny, z tlamy se valila láva. Ještě pár sekund a její utrpení a bolest skončí. Jiţ se napřahovaly ke společnému hodu. Zohar vše s pláčem sledovala. Přitiskla ruce na ledový válec a řekla: „Odpusť mi moje malá hvězdičko, je mi to moc líto.“ Při těchto slovech válec prasknul, změnil se ve vodu. Voda smísená se slzami postříkala Nogu, která oţila. Zohar se vrhla na zem a chtěla poprvé a také naposledy obejmout svou dceru. Chytla ji do náruče, pevně stiskla. Ze všech stran se rozletěly od příšer vrţené ohnivé koule. V ten okamţik se amulet, šesticípá hvězda, rozzářil a přenesl obě ţeny na břeh moře. V kobce letící koule zasáhly sebe navzájem. Celý ostrov explodoval a byl pohlcen mořem.

Na břehu Zohar stále ještě pevně tiskla Nogu na svá prsa. Pochopila, ţe opět našla svou dceru. Obě plakaly. Noga otevřela dlaň, ale její amulet jiţ nezářil. Byl z hlíny, která se rozpadla na prach. A mořský vítr rozfoukal zbytky šesticípé hvězdy po bazaltových skaliskách.

13

Hvězda ráno zhasne Marie Marcinková

„Ta mě zase pěkně vytočila,” zahučel inţenýr Jára Horáček na svého kolegu, kdyţ ráno usedal naproti němu k pracovnímu stolu. „Asi to tentokrát opravdu přepískla, trčí ti z hlavy uchošťour,” odpověděl mu na to inţenýr Petr Král a ani se nesnaţil zakrývat pobavení. „A sakra, já tak jel i v autobusu,” vyskočil Jára Horáček ze ţidle a běţel k zrcadlu nad umyvadlem. Chvíli na sebe zíral do zrcadla, opravdu si zapomněl vatovou tyčinku v levém uchu. Teď mu uţ bylo jasné, proč na něj v autobuse z protějšího sedadla hleděla ta korpulentní blond důchodkyně tak starostlivě a jako by překvapeně. Kdyţ po dvou zastávkách vystupovala, ještě se za ním ohlíţela a málem zakopla o tlustého jezevčíka, který odmítal na pokyn své paničky zalézt pod sedadlo a rozvaloval se v prostoru pro kočárek. A pak nastoupily ty tři puberťačky, připitoměle se hihňaly a ukazovaly si na něho. Na inţenýra Horáčka, ne na toho jezevčíka. „Musel jsem vypadat jako idiot. Ráno jsem vyběhl z domu nasupený jak parní lokomotiva. Ani jsem se nenasnídal. Jak já ti závidím ten tvůj staromládenecký ţivot, nikdo tě doma nebuzeruje, neporoučí, můţeš si dělat, co se ti zachce. Ale já uţ to Vlastě řeknu jednou provţdy pěkně od plic! Celej ţivot se jen dřu, z práce a zase do práce. Vlasta si neustále vymýšlí, co budeme doma nebo na chatě vylepšovat. Tam postavit příčku, tam zase příčku zbourat, znovu vymalovat, do koupelny hezčí kachličky, vykopat díru na bazén, bazén zapustit, aby se měla vnoučata kde koupat, zvětšit terasu, postavit novej plot, přistavět ještě jeden záchod, a já uţ jsem z toho všeho ve svých šedesáti unavenej jak ten mraveneček v lese.

Víš, co mě tak ráno vytočilo, ţe jsem vyběhl z domu i s tím potupným uchošťourem? A bez snídaně? Ve středu jsem doma dokončil ten druhej hajzlík, co si tak moc přála. S vyhřívaným prkénkem a sprchou. Včera mě nechala teda na pokoji, mohl jsem se válet na gauči a sledovat fotbal. Ale vydrţela to jen jeden jediný den, Petře, dnes ráno uţ to nevydrţela a zahalekala mi do koupelny, ţe v sobotu uţ konečně musím začít něco dělat na tom novým botníku,” Jára domluvil, vatovou tyčinku mrskl do koše pod umyvadlem a doslova se zhroutil do svého pracovního křesla a psím pohledem zkoumal, co na to všechno Petr řekne. „Vřele doporučuji, jak tak tu tvoji Vlastičku z vyprávění znám, jít se na to trochu posilnit. Je pátek a já chodím zapít pracovní týden tam k nám do takové útulné hospůdky, U bomby se to jmenuje, mají tam výbornou dvanáctku z Poličky.” „Ty vole, já nemám prachy, Vlasta mi dává jen třicet na den na svačinu a já dnes ani nesnídal a uţ mám taky hlad jak vlčák.” „Někdy je mi na Vánoce smutno, ţe jsem tak sám, bez rodiny, koukám na tu vánoční pohádku, usrkávám rum, ale kdyţ tě tak poslouchám, asi mě to navţdy přešlo. Rád tě, kamaráde, na dnešek zaloţím. A dnešní peněţní příděl od Vlasty můţeš v klidu roztočit v kantýně, dej si ke snídani a také vlastně ke svačině, co hrdlo ráčí.” „Moc vtipný, staromládenče.” „Rád jsem poslouţil, staroţenáči.”

14

V hospodě U bomby bylo jako kaţdý pátek uţ od brzkého odpoledne ţivo. Kaţdý návštěvník byl rád, ţe je konec pracovního týdne a šel si to náleţitě alkoholově uţít. Někomu stačila dvě piva, jiný si potřeboval U bomby dát víc do bomby.

Oba inţenýři vpadli do uvolněné hospodské atmosféry okolo páté odpoledne. „Vlasta ať se klidně staví na hlavu, vytočila mě a já se voţeru, tak,” řekl si více méně pro sebe Jára a odevzdaně sedl ke stolu u zdi. Jeho kolega Petr jen mávl s úsměvem na číšnici neurčitého věku i pohlaví a zašveholil: „Květuško, dvě poličky, a dej si záleţet, mám tu nového kamaráda.”

Asi u třetí dvanáctky a čtvrtého rumíčku Petr náhle zpozorněl, u výčepu s číšnicí hovořila jeho dávná známá, kterou si dnes nepřál vidět. Byla to osůbka drobné postavy a rovněţ neurčitého věku. Akorát se ten věk snaţila trochu smáznout zjevem. Dlouhá blond paruka, výrazné líčení, obočí aţ do nebes, tmavě rudá kontura rtů, riflový obleček zřejmě podomácku doplněn spoustou třpytivých flitrů. Kdyţ si ladným pohybem zapalovala cigaretu, dávala tak na obdiv svoje dlouhé tmavěfialové nehty, které by jí mohl krtek závidět. Kdyby s ním závodila v hrabání podzemních chodbiček, jistě by zvítězila. „Ahoj Králíčku,” hrnula se ke stolu u zdi, kde byla, zrovna jak na potvoru, jedna ţidle volná. Při tomto pohybu se trochu nachylovala dopředu, protoţe měla na nohou asi dvaceticentimetrové lodičky a oba pánové měli dojem, ţe jim kaţdou chvíli přistane horní polovinou těla na stole. Jára dokonce popadl zbytek svého rumíčku a přitiskl si ho na prsa.

Dáma ovšem situaci zvládla, způsobně si přisedla na volnou ţidli a potáhla z cigarety. „Tak jak frčí ţivot, inţenýrskej, a co tady máme dnes za fešáka, ţe ho ještě neznám,” znovu potáhla z cigarety a na Járu blýskla očima, čímţ se snaţila napodobit japonskou gejšu.

Jára byl uţ v takovém rozpoloţení, ţe by se mu líbilo, i kdyby na něj mrkal kapr.

To byl impuls pro Petra, pod stolem vsunul Járovi pětistovku, zašeptal mu, ať se dobře baví, ţe mu to můţe vrátit aţ po výplatě a rychle se vytratil. „Madam, jmenuju se Jaroslav Horáček, inţenýr a momentálně,” Jára uţ nevěděl, co vlastně chtěl říct, ale ona dáma jen mrskla rukou, aţ ji cígo vypadlo na stůl, rychle ho znovu popadla mezi tmavěfialové drápy a zašveholila: „Brouku, nedělej si nerva a raději objednej další rum, ale tuplovanej, po těch vašich malejch mrzáčcích ho cucat nebudu.”

A znovu po Járovi blýskla očima a koketně našpulila rty. Járovi začalo být horko.

Objednal tedy dva tuplované rumy a zhluboka se napil. Najednou z něj spadla všechna tíseň, mlha nervozity se rozplynula a on najednou vedle sebe viděl sedět šaramantní dámu, sexy dračici, docela příjemnou a milou společnici. Ta ho něţně pohladila po ruce a zašeptala mu do ucha: „Tak to dneska pořádně roztočíme, kotě.”

Z Járy spadly poslední zábrany: „Madam, vy jste dnes moje hvězda!” Po další rundě tuplovaného rumu uţ Jára své nové známé pěl píseň Hvězdičko blýskavá, čímţ bavil hlavně ostatní návštěvníky hospody. Zpívat nikdy moc neuměl a po dnešním nervovém vypětí a po spořádaném alkoholu mu nebylo rozumět ani jedno slovo.

Po své hudební produkci, kdy sklidil i bouřlivý aplaus, se Jára přece jen trochu stáhl do sebe. Poslední zbytečky zdravého rozumu na něj zdálky volaly: „Děláš ze sebe šaška!”

Járova společnice se tvářila velice potěšeně, ručkama si zakrývala obličej a stydlivě švitořila: „Ale Jaroušku, tak krásně mi uţ dlouho nikdo nezazpíval, na to si musíme připít.” A sama objednávala další rundy a Jaroušek uţ jen odevzdaně do sebe klopil další rum a pivo, občas poplácal dračici po hubeném stehně a za chvíli si uţ nic neuvědomoval.

15

Ráno se probudil, nevěděl kde. Ještě si matně pamatoval, ţe se v noci s hvězdičkou váleli někde mezi popelnicemi, ani jeden nemohl vstát, aţ z toho dostali záchvat smíchu a nějaká bába na ně ječela z přízemního okna, ţe ruší noční klid. To je rozesmálo ještě víc a bába na ně vyštěkla, ţe jsou debilové oţralí a zabouchla okno. Jak se tedy dostali do onoho zatuchlého bytu, neměl ani páru.

Konečně se rozhlédl kolem sebe. Raději by se probudil na záchytce. Leţel na podivné posteli, kde se zřejmě povlečení měnilo jen na Vánoce. Teď byl listopad. Postel i ostatní zařízení místnosti vypadalo jako staré haraburdí ze smetiště. Bylo rozestavěno po místnosti tak zmateně, ţe stejně zmatený Jára nevěděl, zda se probudil v loţnici, kuchyni, v garáţi nebo snad v zahradním altánku.

Vedle něj se pod peřinou ozvalo zachraplání, mlasknutí a peřina se odvalila. Jára vytřeštil oči. Kde je jeho sexy dračice? Hvězdička? Blond paruka spadla vedle postele na špinavou podlahu. Na hlavě zbyly jen prošedivělé ostrůvky řídkých a zmuchlaných vlasů. Řasenka také nevydrţela po bujaré noci na svém místě a spolu s rozmazanou rtěnkou způsobila, ţe jeho večerní hvězda uţ nevypadala jako sexy dračice, ale jako smutný klaun.

Hvězda se k Járovi přivinula: „Tak čo, kočoulku, jak še ti ťo še mňou líbilo?” Zubní náhrada se válela kousek od paruky.

Inţenýru Horáčkovi se zvedl ţaludek. A to ještě netušil, jak mu Vlasta zvedne mandle.

16

Jednou v roce Jitka Sečkařová

Neuvěřitelné, člověk by si řekl, že se v dnešní době s tímto nákupním šílenstvím a strkáním u pultu či s frontou nesetká. To byl přece znak doby minulé. Tenkrát žádná fronta nebyla vzácná od té na pomeranče až po tu na toaletní papír a na ten byla vůbec nejčastější. Renatě po obličeji blesknul nepatrný úsměv, kdyţ si tak vzpomněla. Těm dnešním mladým se to blbě vysvětluje. Kdyţ totalitní reţim padnul, byla ještě v pubertě, ale odchodila v té době školu, učila se rusky a zaţila lampionové průvody. Na chvilku ztratila pojem o čase, vzpomínky na dětství měla ráda. Uvědomila si, ţe se mezitím prodrala aţ ke košům s nabídkou zboţí.

Blíţí se všechny zimní svátky a obchody praskají ve švech. Renata má v hlavě dlouhý seznam, co by tak potřebovala nakoupit. Ne vţdy se jí podaří přijít domů s tím, pro co původně šla. Teď má ale úkol jasný. Něco na mikulášskou nadílku a jestli se poštěstí, tak uţ něco i na vánoční stromek. *** „Tradice se musí dodrţovat,“ prohlásil bratr. „Přece to ty děcka nedostanů zadarmo, ne? Musí alespoň básničku odříkat a to v bázni boţí!“ hlaholil Pavel se širokým úsměvem na tváři, kdyţ hrabal v zaprášeném pytli, který stáhnul z půdy. „Ty, segra, nevíš, kde je ta bílá spodnička?

Víš, co ju mamka kdysi šila na mňa, aby mě nebyly vidět třeba papuče…, pamatuješ, jak na nás došel strýc sůsed, kdyţ jsme byli malí a my jsme ho pak poznali podle papučí?“ zavzpomínal a melancholicky se zadíval na propriety, které mezitím vyhrabal z pytle.

Pavel i s Renatou začali bloudit myšlenkami do štastných dětských let. Oba milovali svoji vesnici, která dodnes zachovávala tradice jako ţádná jiná, ale přesto oba měli pocit, ţe to tenkrát bylo lepší a všeho bylo tak nějak více, tak jako sněhu v zimě. Na Mikuláše uţ často sníh býval a rachot řetězů se po dědině ozýval hned od setmění. Vţdycky bývalo hodně čertů.

Pracovní vestu s ovčí koţešinou měli doma skoro všichni, stačilo ji obrátit …. a topilo se uhlím, takţe natřít se indulonou a posypat popelem bylo mnohem jednodušší, neţ se trápit s výrobou vousů z vaty pro Mikuláše.

Asi podobné myšlenky vyvolaly u Pavla a Renaty smích. „Pamatuješ, jak jsme s klukama ten jeden rok nemohli sehnat anděla a nakonec jsme naškrabočili Ivoša?“ vyprávěl vesele Pavel. „Paruku jsme mu nakonec omotali vánočním řetězem ze stromku, aby drţela.“ „Jo, pamatuju,“ přidala se Renata, „hlavně ale to, jak jste dorazili dom.“ Pavel uţ se svíjel smíchy. V hlavě mu běţel onen Mikuláš před více jak pětadvaceti lety, kdyţ šli tenkrát s kamarády nadělovat. A jelikoţ uţ byla zima krutá a kluci byli ve věku, kdy se nějakou dobu snaţili najít tu správnou míru v pití, vzali i tenkrát mikulášskou nadílku jako zkoušku odolnosti organismu proti alkoholu.

Vypito toho bylo ten večer hodně a to především vína, kterým vděční tatínkové hostili milého Mikuláše, anděla a čerta. No a kdyţ byli ten večer hotoví, tak si čert vlastně uvědomil, ţe má pleskačku slivovice a ještě si pořádně nahnul, ţe na zahřátí. Kluci mleli ty svoje nesmysly, kterým se museli samozřejmě smát, aţ se za břich popadali a jak se vzájemně museli podpírat a nakláněli k sobě hlavy... Asi opravdu něco velmi vtipného donutilo Aleše 17

vyprsknout jim řádný lok slivovice přímo do obličeje. Pavel si v klidečku utáhnul si ze své cigarety a - prostě ‚bafli„. Takové rychlé vystřízlivění uţ pak nikdy v ţivotě nezaţili. Odnesla to mikulášská čepice, vousy, andělova paruka, ale i řasy a obočí. „Zavolám Alešovi,“ prohlásil rozhodně Pavel. „Snad ho ta jeho squaw pustí,“ konstatoval si pro sebe v naději. Pavel přijel domů z Čech, kde nyní ţil a pracoval. Kořeny měl ale na Moravě a při kaţdé moţné příleţitosti se vracel, aby se trochu rozjařil ze své samoty. Jeho první ţena s dcerou bydlely na Slovensku a druhý vztah se mu také nepodařilo udrţet. Kamarádi z mládí to měli různě a konkrétně Alešovi se podařilo usadit aţ nedávno, jeho děti byly ještě v batolecím věku. Pavel vytočil Alešovo číslo a bylo vidět, jak je nervózní a opravdu si dnešní večer přeje strávit s kamarádem, se kterým ho spojuje mnoho krásných vzpomínek. V posledních letech se ale moc neviděli a jejich první věty na telefonu nezněly moc jistě. Po chvíli nervozita opadla a z hovoru byla cítit radost ze vzájemného kontaktu. „Ok, tak tě čekám, pro Mikuláše jsem všechno našel na naší hůře. Zkusíme teda u vaší babi najít ten starý kabát a máme to. Tak zatím,“ ukončil hovor Pavel.

Renata pochopila, ţe si má pro dnešní nadílku raději posichrovat nějaké školáky za pade, aby náhodou Davídek neutrpěl šok z opilého anděla a Mikuláše, jelikoţ kombinace strejdy Pavla a Aleše v mikulášském tak asi dopadne. No, dám jim šanci, počkám tak do 8 hodin, pozdějc už je dovnitř nepustím, rozhodla se Renata. *** Davídek chtěl toho anděla a Mikuláše vidět hned, jak budou přicházet. Tedy chtěl si je pohlídat, aby se jenom nevytočili před domem a dárečky nenechali na parapetu jako loni a předloni. Existenci čerta si Davídek vůbec nepřipouštěl a uţ vůbec ne, ţe by na něj mohl dnes přijít. Vţdycky dostal samé sladkosti a nikdy řepu nebo uhlí, jak mu maminka vyhroţovala, kdyţ před mikulášskou nadílkou zlobil. Takţe to znamená, ţe zlobení tohoto roku bylo na čokolády a hračky tak jako loni. Ţidle, kterou tlačil k oknu, vydávala nepříjemný zvuk a nechávala za sebou matné čáry na plovoučce. Jakmile usoudil, ţe vybral to správné stanoviště, vyškrabal se na svoji rozhlednu, odhrnul záclonu a začal dle zvuků chrastících řetězů předjímat směr, odkud by se mohla očekávaná dvojice či trojice vynořit.

Davídek leţel v posteli a uţ ani nevěděl, jak se to všechno seběhlo. Přes směsici nadšení a strachu ztratil pojem o čase. Ani nevěděl, jestli se mu podařilo odrecitovat tu básničku. Byl tak u vytrţení z Mikuláše a jeho zakroucené lesklé berly, vysoké zdobné čepice, krásného pláště a z anděla, který se pořád smál a hladil ho po vlasech. Byl tak krásný, to Davídek netušil, ţe jsou andělé tak krásní.

Měl dlouhý bílý plášť, zlaté vlasy sepnuté zlatou čelenkou a na čele měl zlatou hvězdu. Davídek byl ze setkání s andělem úplně omámený, hleděl bezduše do tlumeného světla na stropě a v ručkách ţmoulal hrací konzolu, kterou mu Mikuláš nadělil. Nemohl se na ni ale soustředit, viděl před sebou ten krásný obličej, rámovaný zlatými vlasy a do říše snů mu svítil andělův úsměv a jeho zlatá hvězda. Přeju si, aby za mnou přišel i příští rok, zaţadonil v duchu usínající Davídek. ***

18

Bouchání a tlumené zvuky napovídající nejisté pohyby Renatě potvrdily, ţe Pavel jiţ dorazil.

Nechtělo se jí, ale vstala. Potřebovala ho v klidu nasměrovat do pokoje, kde mu nachystala spaní. Pavel se v rámci svého rozpoloţení snaţil chovat ohleduplně a rozsvítil jenom světlo na kuchyňské lince, přesto byla v kuchyni, dalo by se říct, vánoční atmosféra. Pavlovi na obrácené beranici zuřivě blikal vánoční řetěz z malých hvězdiček. Renata se musela začít smát. Pavel se na ni potutelně podíval a s vděčností ji sledoval. „Kde jsi to pro boha vzal?“ „To měl jeden anděl v takové lampičce,“ vysoukal ze sebe pomalu Pavel.

Renata pochopila, ţe obsáhlá zpověď nemá smysl. „Spaní máš nachystané, tady něco k jídlu. Jdu spát, ok?“ zainstruovala ho krátce. „Jo, segra, promiň…,“snaţil se Pavel omluvit, ţe nakonec na Davídka i přes ty velké přípravy nepřišli. „V poho, byli tady Bílkovi z vedlejší ulice, uţ to mají super nacvičené, byli jak opravdoví, málem bych jim to taky věřila,“ zasmála se Renata.

Pavel sledoval, jak odcházela a nechal na sebe působit všechny ty emoce, které se mu dnešní večer vrátily v krásných okamţicích. Byl Renatě vděčný, ţe mu poskytuje zázemí a můţe se sem pořád vracet jako domů. *** „Mamííí, Mikuláš tu ještě pro mě nechal bagr!“ poskakuje Davídek s novou hračkou v ruce. „Jak jako?“ ptá se Renata. „No, nechal to na parapetu, divej, tak to Mikuláš napsal: Milý Davídku, ještě jsem ti zapomněl předat tento bagr a už jsem tě nechtěl budit. Mikuláš.“ Renata se podívala po Pavlovi, který si s kocovinou skládal věci do kufru auta a ten na ni spiklenecky mrknul.

19

Dvě hvězdy Jana Buchmannová

Bylo mi sedmadvacet. K narozeninám jsem od kluků z kapely dostal neobvyklý dárek – tetování. Jako jediný z nich jsem ţádné neměl a uţ nějaký pátek jsem o kérce uvaţoval, tak proč do toho nejít?!

Ze dne, kdy jsem navštívil tetovací salon, si ţivě pamatuju dvě věci: příšernou bolest, kterou jsem tlumil pořádnými dávkami bourbonu, a podivné setkání se starou cikánkou.

Tatér byl brácha našeho bubeníka, proto mu nevadilo, ţe se k němu nahrnula celá kapela, navíc s pořádnou zásobou pití. Kdyţ jsme se s klukama o pár hodin později hlasitě vypotáceli z tetovacího salonu, všichni jsme ji měli jak z praku.

Horní část mojí paţe s čerstvým tetováním byla překrytá ochrannou fólií a obvazem.

Pod ním se schovávalo hotové umělecké dílko. Jeho ústředním motivem byla pěticípá hvězda, uvnitř hvězdy naproti sobě seděli dva draci s blanitými křídly a dlouhými špičatými ocasy.

Jeden temně modrý, druhý temně rudý. V drápech drţeli modročervený kruh jin a jang.

Nádhera!

Posunuli jsme se sotva o pár metrů, kdyţ se mezi nás nenápadně vpletla starší cikánka.

Prošedivělé vlasy měla rozcuchané, na sobě dlouhý kabát, který se hodil spíš do předjaří neţ do teplého srpnového večera. Kdyţ ji kluci zaregistrovali, začali si z ní utahovat: „Drţte si mobily! A peněţenky! Ať nám je krasavice nešlohne,“ ona si ale jejich poznámek nevšímala.

Pozorně si nás prohlíţela jednoho po druhém, jako by někoho hledala. Jakmile se očima střetla se mnou, měla jasno.

Udělala ke mně tři rychlé kroky a oběma rukama mě pevně chytila za ovázanou paţi.

Kolena se mi podlomila bolestí. Neţ jsem díky alkoholem zpomaleným reflexům stačil zareagovat, cikánka se podívala skrze mě a zamyšleně řekla: „Neprestávaj hľadať, kým nenájdeš dievča s hviezdou, rovnako ako máš ty. Aţ s touto budeš naozaj šťastný a toto šťastie vám vydrţí.“ Vlastně si vůbec nepamatuju, jak jsem se ten den dostal domů. Kluci blábolili něco o tom, ţe jakmile mě cikánka chytila za ruku, skácel jsem se k zemi a ztratil na pár sekund vědomí. Hádám, ţe kvůli bolesti. Nebo jsem díky chlastu ztratil rovnováhu? Těţko říct.

V kaţdém případě, jak rychle se ţenská objevila, tak rychle i zmizela, a moje peněţenka, ve které jsem měl naštěstí jen pár drobných, s ní. Kamarádi mě pak dotáhli domů a já začal okolní svět vnímat aţ druhý den odpoledne.

První měsíc po incidentu jsem si na cikánku párkrát vzpomněl. Bylo mi jasné, ţe šlo o divadýlko, které sehrála na partičku opilých kluků, aby je okradla, jen mi pořád nešlo do hlavy, jak sakra mohla vědět, ţe mám na ruce vytetovanou hvězdu. Pokaţdé, kdyţ jsem tuhle otázku otevřel, kluci z kapely přišli s mnoţstvím méně či více absurdních vysvětlení, a tak jsem cikánku nechal být. Ani na zlomek vteřiny jsem si nepřipustil, ţe by snad její proroctví mohlo mít nějakou váhu. ***

20

Ţivot šel dál. O víkendech jsme koncertovali po klubech a festivalech, přes týden jsem pracoval jako datový analytik. V práci i v muzice bylo vše v cajku, jen osobní, respektive partnerský ţivot jaksi pokulhával.

Do devětadvaceti jsem řádil – bylo aţ překvapivě snadné sbalit po koncertu nějakou přítulnou slečnu a odvést si ji na hotel. Kdyţ ale oznámil svatbu první kluk z kapely, uvědomil jsem si, ţe mu jeho dlouholetou přítelkyni vlastně závidím. Tehdy se mi znovu vybavila cikánka, ale rychle jsem myšlenky na ni zahnal. „…dievča s hviezdou, rovnako ako máš ty. Aţ s touto budeš naozaj šťastný a toto šťastie vám vydrţí.“ Blbost!

Pak přišla Andrea, doktorandka mikrobiologie. První dlouhodobější vztah, který trval celých pět měsíců. Neţ to začalo být mezi námi váţné, řekla, ţe chce na rok studijně do Kanady. Ani se mě nepokoušela přemlouvat, ať to spolu táhneme na dálku. Stejně bych nesouhlasil.

Po ní byla Klára. Nádherná modrooká bruneta s luxusníma nohama, která dělala asistentku generálnímu řediteli velké německé společnosti. O svém šéfovi tvrdila, ţe je rozhodně gay. Nebyl. Kdyţ od něj dostala sluţebního bavoráka, suše mi oznámila, ţe uţ mě nemiluje.

Později jsem začal chodit ještě se dvěma holkami, obě se shodou okolností jmenovaly Veronika. Veronice číslo jedna bylo o deset let míň neţ mně a přišlo mi na ní kouzelné, jak je free. Bohuţel měla zásadní vadu – otřesný hudební vkus. Ţe povaţovala většinu nejlepších klasických rockerů za vypelichané staré dědky, jsem ještě skousnul. Na koncert Justina Biebera mě ale nedostala ani proudy slz. Jakmile jí došlo, ţe svůj názor nezměním, dala si na Facebook stav „nezadaná“ a přestala mi brát telefon.

Veronice číslo dva jsem říkal Nika, byla taky free, milovala Apple, pořád četla, jezdila na starém kole, měla prudce intelektuální kamarády a mluvila plynule čtyřmi jazyky. Asi po třech měsících vztahu jsem se jí zeptal, jestli si uvědomuje, jak jsme kaţdý jiný a proč se mnou vlastně je. Odpověděla mi s úsměvem: „Protoţe mi to umíš dobře udělat. A taky máš hezkou kérku.“ To mi rozhodně nepřišlo jako něco, na čem se dá zaloţit dlouhodobý vztah.

Ještě ten den jsem se s ní rozešel. *** Třicáté první narozeniny jsem oslavil sám. Třicáté druhé taky. Teda úplně sám ne – s kamarády a jejich drahými polovičkami. Do ţádného nového vztahu se mi nechtělo. Po večerech jsem sedával doma a přemýšlel, co je se mnou špatně. Proč nemám štěstí na ţenské?

Mám tak nízký standard, ţe začnu chodit prakticky s kaţdou, která je ochotná přijít na druhé rande, nebo naopak tak vysoký, ţe mi není ţádná dobrá, abych se citově naplno angaţoval? Ţe by na tom cikánčině proroctví nakonec něco bylo?

Začalo léto. Ţenské vytáhly ze skříní šaty, pidisukýnky a trika na ramínka a já se na ulici i v práci několikrát denně přistihl, jak těkám očima z jedné na druhou, pozorně prohlíţím jejich holé paţe, ramena a záda a snaţím se zahlédnout aspoň kousek tetování. Třeba bude mít podobu hvězdy… Byl jsem rád, kdyţ přišel říjen a všichni pozapínali bundy a kabáty aţ ke krku. Uţ mi z toho váţně hrabalo. „Debile, vyser se na to! Byla to obyčejná zlodějka a ty jsi měl prostě smůlu na holky.

Začni s někým chodit! S kýmkoli! Nedostatek sexu ti leze na mozek!“ šil do mě Marek, 21

kterému jsem o svých myšlenkách na proroctví řekl. „Zavolám ţeně, ţe dnes dáme pánskou jízdu a někam vyrazíme. Takhle tě přece nemůţu nechat!“ Volba byla jasná. V klubu zrovna hrála britská goth rocková kapela, kterou jsme před lety oba poslouchali – jdeme na koncert. Beatu jsem potkal právě tam. Něco málo pod třicet, světle hnědé vlasy k ramenům, velké tmavé oči. Poprvé jsem ji zaregistroval, kdyţ si na baru objednávala pití. Barmance nejspíš řekla něco vtipného, protoţe se obě začaly hlasitě smát.

Její smích a rozzářené oči nešlo ignorovat. Většinu koncertu stála i s kamarádkami kousek ode mě, mohl jsem ji tak nerušeně pozorovat. Připadala mi jako víla – zatímco všichni ostatní byli stylově v černé, ona, v bílém topu a úzkých světlých kalhotách, zářila na dálku. K mému velkému potěšení jsem si uvědomil, ţe holčina, která se k její partičce připojila v závěru koncertu, je Hanka, ségřina kamarádka. Prakticky okamţitě jsem se vetřel a nechal se představit.

Long story short: Zamiloval jsem se. Bláznivě. Tak, jak bych to od sebe ve skoro třiatřiceti nečekal. Zpočátku jsem musel zabojovat víc, neţ na co jsem byl zvyklý – podle Hanky, u které jsem vyzvídal, měla Beata za sebou rozchod s klukem, s nímţ tři roky ţila, a vypadalo to, ţe se do navazování nového vztahu moc nehrne. „Ne, díky, ale do kina jít nechci.

Ani na výstavu. Ani na koncert. Ne, ani na večeři. A víš co, vlastně uţ celý týden něco mám,“ trvala na svém prvních čtrnáct dní po našem seznámení, kdyţ jsem ji bombardoval telefonáty.

Po čtrnácti dnech otočila. „Byl jsi tak vytrvalý, ţe ti prostě musím dát šanci,“ smála se, kdyţ jsem se v závěru večera zeptal, co ji přesvědčilo. Ano, vytrvalý jsem byl, naštěstí domluvit kaţdé další rande bylo stále jednodušší – kavárna, výstava, večeře, představení pantomimického souboru, ve kterém vystupovaly její kamarádky, kino, další kino, muzikál.

Snaţil jsem se být dvorný. Romantický. Ségra mi celý ţivot tvrdila, ţe to tak mají holky rády.

Beata mě zatím kaţdým svým úsměvem, letmým dotekem a zasněným pohledem vplétala do svých sítí. *** Scházeli jsme se uţ dva měsíce a já se pořád nepokusil o ţádné větší intimnosti. Moc jsem po ní touţil, cosi mě ale drţelo zpátky. Zpočátku jsem si myslel, ţe se mi líbí role romantika, navíc přece nechci nic uspěchat. Aţ později mi došla hořká pravda – byla to jen snaha oddálit nevyhnutelné zjištění, ţe Beata pod oblečením ţádnou kérku ukrytou nemá. Ţe není „dievča“ z cikánčina proroctví. Vţdyť jaká je pravděpodobnost, ţe jen tak v davu potkám holku s tetováním ve tvaru hvězdy? Prakticky nulová! A copak na tom záleţí?! Jenţe já chtěl ještě chvilku naivně snít… „Dnes nepůjdeme ven. Přijď ke mně. Spolubydlící jela na víkend pryč,“ našel jsem v pátek ráno zprávu v telefonu. Tělo na těch pár slov zareagovalo aţ překvapivě silně. Je to tady! Nádech. Výdech. Chvíli mi trvalo, neţ jsem se vzpamatoval. Musel jsem si urovnat myšlenky a dát se trochu dohromady.

K Beatě jsem ten večer odcházel s hlubokým přesvědčením, ţe kašlu na tetování a kašlu na nějaké hloupé proroctví. A jestli mi bude ta stará cikánská zlodějka dál nesmyslně rozesírat hlavu, půjdu a kérku si nechám odstranit. Beatu prostě miluju! Teď jsem s ní šťastný a víc mě nezajímá. Nechci řešit, jak dlouho to vydrţí!

22

Hned jak otevřela dveře, bylo jasné, jakým směrem se bude večer ubírat. Dva měsíce jsem hladově nečekal jen já a bylo to znát.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které se snaţily prodrat do pokoje přes zataţené závěsy. Světlé povlečení, do světlých barev laděný interiér a několik sošek andělů postavených na komodě vedle postele jako by mě chtělo přesvědčit, ţe jsem v nebi. Tak dobře mi snad nikdy nebylo. Pomalu, abych Beatu nevzbudil, jsem se k ní otočil. Leţela ke mně zády a tiše oddechovala. Naklonil jsem se, abych jí mohl dát pusu do vlasů. Zavadil jsem při tom rukou o saténovou přikrývku a ta jí sjela z ramen.

Zalapal jsem po dechu. Tomu, co jsem uviděl, se mi nechtělo věřit. „Beato, co to máš na zádech?!“ prudce jsem se posadil. „Co se děje? Kde? Co tam mám? Jo ty myslíš tu jizvu?“ ospale se protáhla. „Kdyţ mi bylo šest, měla jsem ošklivou havárku na kole. Pár zlomených ţeber, otřes mozku. Tohle mi zůstalo. Vypadá to jako pěticípá hvězda, ţe? Tu mám pro štěstí!“

23