Ediční plán
leden—srpen 2025
Obsah
Beletrie
Non-fiction
Komiks / Pro děti
Ediční plán ilustroval Jiří Adamík-Novák Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
paseka.cz facebook.com/knihypaseka instagram.com/knihypaseka
Milé čtenářky, milí čtenáři,
člověk, který miluje knihy, může mít občas pocit, jako kdyby se blížil armagedon. Přinejmenším ten literární.
Měsíčník Atlantic publikoval před časem několik článků, které se zabývají neochotou – či neschopností – mladých lidí číst. Redaktorka časopisu mluvila s profesory z prestižních univerzit ve Spojených státech a všichni jí potvrdili jeden poznatek: Studenti, kteří přicházejí do poslucháren a na semináře, nejsou připraveni na to, že by měli zvládat číst celé knihy.
Britský deník Financial Times zase píše o rozsáhlém výzkumu OECD, který ve více než třech desítkách ekonomicky vyspělých zemích světa zjišťoval úroveň gramotnosti dospělých. Výsledky jsou dechberoucí. Pouze ve Finsku a v Dánsku se situace během posledních deseti let zlepšila. V polovině zemí zůstala zhruba stejná, v jedenácti došlo ke zhoršení. Největší propad zaznamenalo Polsko následované Litvou, Koreou, Novým Zélandem a Slovenskem. Mírně si pohoršilo také Česko.
Nemusíte být zrovna panikáři, abyste si položili otázku: Má ve světě, kde schopnost populace rozumět textům spíš klesá, namísto aby stoupala, vůbec cenu vydávat knihy? A nemusíte zrovna pracovat v nakladatelství, abyste si odpověděli: Nepochybně má.
Všichni víme, jaké to je padnout při skrolování na displejích do králičí nory. Letíme bezednem, ztrácíme pojem o čase, o začátku i o konci, a když konečně přistaneme, zakoušíme informační jet lag.
Zato knihy nás hojí. Svým tempem. Svým prostorem. Zatímco oči běží po řádcích a otáčíme stránky, vstupujeme do míst, ve kterých příčina plodí následek a myšlenka se rodí z myšlenky. Jsem přesvědčený, že lidé, aby byli šťastní, se potřebují setkávat s příběhy, které mají své hranice.
Připravili jsme pro vás jednadvacet zbrusu nových začátků.
A jednadvacet konců.
Myslím, že s nimi budete šťastní.
Jakub Sedláček šéfredaktor
Beletrie
Monique na útěku
z francouzštiny přeložila
Sára Vybíralová
únor 2024
152 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-530-7
„Jednou v noci mi zavolala matka. Řekla mi, že muž, se kterým žije, je opilý a uráží ji. Před pár lety odešla od mého otce, aby unikla domácímu vězení, a nyní byla opět v pasti. Děje se to už dlouho, tajila to přede mnou. Poradil jsem jí, aby okamžitě odešla. Ale kam, bez peněz, bez kvalifikace, bez řidičského průkazu? Jaké možnosti se nabízejí ženě, která celý život jen vychovávala děti a trpěla mužskou brutalitou?“
Édouard Louis ve svém novém díle navazuje na příběh své matky, který začal vyprávět v knižní eseji Boje a proměny jedné ženy. V textu na pomezí eseje a prózy nově promýšlí a rozvíjí úvahy o mužské agresivitě, násilí na ženách a znovu dává hlas těm, kteří by jinak zůstali nevyslyšeni.
Édouard Louis
(1992) je francouzský spisovatel. Jeho románový debut Skoncovat s Eddym B. (2014, č. Paseka 2018) mu vynesl postavení nejoceňovanějšího francouzského prozaika své generace. Na úspěch knihy navázal literární zpovědí Dějiny násilí (2016, č. Paseka 2019) a pronikavými knižními esejemi Kdo zabil mého otce (2018, č. Paseka 2021) a Boje a proměny jedné ženy (2021, č. Paseka 2022). Hluboce osobní román Jak se stát jiným (2021, č. Paseka 2023) ocenili čtenáři i kritika jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe. V roce 2024 vydala Paseka jeho rozhovor s režisérem Kenem Loachem pod názvem Dialog o umění a politice.
Snažil jsem se prožít večer co nejnormálněji. Nedařilo se mi to. Byl jsem si jistý, že se právě odehrává nějaká katastrofa. Napsal jsem matce přes WhatsApp: Všechno v pořádku? Nevyhrotilo se to?
Odpovídala: Bude to dobré. Běž spát, nedělej si starosti. Představoval jsem si ji, jak se choulí v rohu obývacího pokoje, zatímco muž vedle ní řve; představoval jsem si, jak se jí světlo vyzařované telefonem odráží v obličeji, když ťuká na klávesnici, jak se její kůže střídavě objevuje a zbarvuje do zelenkavých a fialových odstínů a zase mizí. Vzpomněl jsem si, jak jsem četl v jedné historické knize, že se kdesi našla těla žen z období neolitu, jejichž kostry nesly stopy zlomenin způsobených násilnickými muži. Má matka zažívala násilí s pachutí jeskyní a pravěkých obydlí, s pachutí tisícileté agresivity.
Znovu jsem se jí zeptal: Teď už spí? Čekal jsem, až mi odpoví.
Vstal jsem a chodil kolem dokola.
Zašel jsem až moc daleko? Přeháněl jsem? Anebo už takových scén zažila tolik, že jim nakonec dokázala přivyknout lépe než já, ačkoli útoku a nadávkám čelila ona, a ne já?
Lhala mi o závažnosti toho, co se právě děje?
Podezříval jsem ji z toho.
Pamatoval jsem si, jak během mého dospívání jednou sestra přišla s podlitinami na obličeji a jak jí nikdo nevěřil, když lhala: Už jsem se zase praštila do hlavy, jsem fakt trubka.
Pamatoval jsem si na otcovo vyprávění o svém otci – mém dědovi –, jak v opilosti házel po své ženě židlemi. Ona – moje babička – tyhle historky nikdy nevyprávěla.
Co když mi ani matka neříká všechno?
Nakonec mi napsala: Dobrý, spí. Zítra odejdu, přísahám. Běž spát.
Donutil jsem se uvěřit; spolkl jsem prášek na spaní a na telefonu nechal zapnuté zvonění. Nechtěl jsem zmeškat její telefonát, pokud by mi znovu volala. Bál jsem se, že se něco stane, a snil jsem o zázraku.
Poslední siréna
z finštiny přeložil
Vladimír Piskoř
vychází s podporou
finské literární agentury FILI
březen 2024
224 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-546-8
Přírodovědec a teolog Georg Wilhelm Steller se v roce 1741 připojuje k Velké severní expedici, při níž kapitán Vitus Bering a jeho posádka hledají námořní cestu z Asie do Ameriky. Přestože nikdy nedosáhnou americké pevniny, zapíšou se do historie: Objeví sirénu, nazývanou též ochechule nebo mořská kráva.
Zhruba o sto let později vyšle Hampus Furuhjelm, finský guvernér ruského území Aljašky, své muže hledat kostru tohoto mohutného mořského savce, o němž se říká, že zmizel před sto lety.
V roce 1952 dostává John Grönvall, restaurátor v dnešním Finském přírodovědném muzeu, za úkol zrenovovat kostru Stellerovy mořské krávy, která je v té době již vyhubená.
Poslední siréna je dechberoucím dobrodružstvím napříč staletími a fascinujícím pohledem na téma vymírání živočišných druhů, ale také příběhem velkých lidských ambicí a touhy vzkřísit to, co člověk ve své nevědomosti zničil. Román originálně popisuje dilemata, která před lidstvem stojí, a je vzácným typem díla, jež dokáže měnit lidské postoje.
Iida Turpeinenová
(1987) je helsinská literární vědkyně, která se věnuje propojení přírodních věd a literatury. Jako autorku ji fascinuje beletristický potenciál vědeckého výzkumu a netradiční příběhy z dějin vědy. Její románový debut Poslední siréna získal cenu deníku Helsingin Sanomat za nejlepší prvotinu, byl nominován na několik dalších prestižních ocenění a přeložen do 28 jazyků.
Pak se na hladinu vynoří zvíře a Steller si uvědomí, proč souhlasil podniknout tuto namáhavou cestu. Živočich je dlouhý dva lokte. Kůži mu pokrývá narezlá srst a hlava se podobá hlavě psa. Má vztyčené, nastražené uši a vypoulené oči a jeho dlouhé zplihlé kníry připomínají orientálního učence, ale chová se jako neposedné děcko. Rejdí, potápí se a vyplouvá na hladinu s kusem mořské trávy v tlamě, vyhazuje trávu do vzduchu a chytá ji do zubů.
Posádka se shlukne, muži zvíře sledují a tleskají mu, Steller si však vyžádá nejlepšího střelce. Tím je kozák Toma Lepkin a Steller mu přikáže, ať střílí, a kozák vypálí, jenže střela nezasáhne srdce, prorazí sice kůži, ale neusmrtí, načež se zvíře zanoří a na hladinu se už nevrátí.
Steller zná vědecká pojednání a cestopisy, všechny seznamy zvířat ukryté v univerzitních knihovnách, ale u tohoto zvířete neví. Po týdnech racků a alkounů si prvního zajímavého tvora nechal proklouznout mezi prsty. Nechce se s tím smířit, prochází v paměti nejbizarnějšími regály v kabinetech kuriozit a teprve večer, když už leží na lůžku, se mu vybaví, o co jde. Musí se vrátit daleko do historie, ale tam to je, Historiae animalium, velký bestiář Konrada Gessnera a dánská mořská opice, Simia marina danica, trup končící hadovitým ocasem, čtyři vlající ploutve, hroudovitá hlava a hravá povaha, všechno přesně sedí, a Steller se konečně může spokojeně natáhnout. Jeho vědomosti nezklamaly a on pořád umí svět třídit do příslušných kategorií.
Tichý nájemník
duben 2025
296 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-532-1
Deváťačka Ester je na první pohled obyčejná holka: Žije s tátou a mámou, chtěla by jít na uměleckou školu a obdivuje spolužačku Henrietu. Jenže brzy zjistíme, že nic není, jak se zdá: Ester ubíjí kontrolující maminka, napjatá rodinná atmosféra i vlastní nejistoty. Své strachy obrací proti sobě a „řešení“ nachází v sebepoškozování. Její rodiče dlouho nemají o ničem tušení, pohlcuje je péče o nepříliš laskavého, ale nemohoucího dědečka i vlastní vztahové potíže. Esterčiny bolesti tak zaznamená až její třídní učitelka. I ta se snaží dívce najít účinnou a rychlou odbornou pomoc, ačkoli sama se musí vypořádat s vlastními traumaty. Jak se vlastně taková pomoc hledá?
A přijde včas?
Zuzana Dostálová ve svém novém románu předestírá příběh jedné rodiny hned z několika perspektiv. Ukazuje, že v každém zdánlivě spokojeném domově přebývá ještě tichý nájemník, který dovede spolehlivě rozleptat radost.
Zuzana Dostálová
(1976) je violoncellistka a spisovatelka. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí, která se v roce 2024 dočkala v Pasece reedice. Je zakladatelkou projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou vydala novelu Johana (Paseka 2018) a ve stejném roce vyšel v Pasece její druhý román Hodinky od Ašera, po kterém v roce 2020 následoval Soběstačný a v roce 2023 Karneval zvířat, který s nadhledem popisuje těžký život hudebních umělců.
Otevřela jsem okno. Zvenku svítilo sluníčko a hřálo. Sousedi právě chystali na zahradě gril. Máma s tím malým klukem hrála ping-pong. Pořád se nestrefoval do míčku a rozčiloval se. Ona se mu smála, ale i ho utěšovala. Chodili po trávě bez bot a stříkali hadicí trávník. Taky na sebe. To potom ten kluk pištěl a pobíhal okolo stromu. Jeho táta kontroloval gril, přisypával tam uhlí a občas odběhl zahrát si s klukem fotbal. Měli branku, ale jenom takovou malou. Táta stál v tý brance a dělal, že se strašně bojí penalty. Na mokrý trávě jim to klouzalo, ale oni se tomu smáli.
Posadila jsem se a podívala se na telefon.
Ka.wiki ahoj Esty, co děláš?
EsterBrun jdu uklízet
Ka.wiki omg, teď?
EsterBrun jo a mám depku
Ka.wiki já taky, šla bych ven
EsterBrun jj, taky
Ka.wiki ale nevim kam
EsterBrun nwm
„Uklízíš nebo zas koukáš do mobilu?“ ozvalo se najednou za dveřma. Lekla jsem se.
„Uklízim!“
Táta přišel až v sedm. Sedl si na pohovku a koukal do mobilu. S tátou je docela sranda. Musí mít ale čas a náladu. To se nestává tak často, nebo to prostě nepoznám. I když na něm je blbá nálada docela vidět. Jenže on ji má vždycky třeba jen chvíli, hodinu nebo tak, a pak je z něj zas normální táta. Máma udělala kafe a sedla si vedle něho. Koukali do mobilu oba a jedli lázeňský oplatky. Sedla jsem si k nim. Táta se ptal, co bylo ve škole, a řekl, že teda z odpovědi „dobrý“ není moc moudrej. Vyprávěl, že dneska to byla v práci úplná katastrofa. Svlíkl i kalhoty a hodil je přes gauč, protože je tady vedro. Máme víc větrat. Máma se ale rozčilovala, že když hodně větrá, jde do obejváku teplej vzduch, a to je pak na padnutí.
„Krátce a často,“ zvedl prst táta. Rychle projížděl displej telefonu a smál se. Ukazoval mámě nějakej příspěvek na Facebooku. Máma řekla, že si ho najde sama. Smáli se pak oba.
„Chcimírové, to jsou hovada,“ chytil se táta za hlavu. Sklepával si drobky z břicha a třikrát za sebou pustil nějakej proslov.
Nevěděla jsem, o čem mluví, a ani mě to nezajímalo. Vzala jsem si lázeňskej oplatek a rozlomila ho napůl.
„Prosím tě, nedrob,“ napomenula mě máma.
Nevšimla jsem si, že ona by měla talíř.
Vymahačka
březen 2025
336 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-540-6
Šedivá dýmající Ostrava, zelené Jeseníky. Na severní Moravě je v devadesátých letech minulého století nebezpečně rušno.
Když si člověk moc nedělá hlavu se zákonem, může tu snadno přijít k pořádnému bohatství.
Tak se hraje ve světě Anastázie a Hanky, dvou mladých dívek, které si nesou šrámy minulosti a potřebují rychlé peníze. Práce vymahaček jim je pomůže sehnat, ale taky je dokáže dostat do velkého maléru. Když se na scéně objeví jejich šéf Dorian, bezohledný manipulátor bez špetky svědomí, a podivný ostravský detektiv, začne jít do tuhého. Dívky zabředají do mafiánského podsvětí, kde jsou násilí a smrt na denním pořádku.
Napínavý román s prvky thrilleru uvádí čtenáře do doby proslulé svou divokostí. Inspirován životním příběhem své matky píše Müller ostrým stylem a žene nás do míst, z nichž běhá mráz po zádech.
Martin Müller
(1988) je vystudovaný scenárista a původní profesí novinář, aktuálně reklamní textař a kreativec. Dlouholetý člen ostravského uměleckého uskupení Bezejmenná skupina. Publikoval v časopisech Host, Psí víno nebo Texty. V roce 2022 debutoval v Pasece románem Černá rusalka.
Nejhorší problém, co jsem zatím řešila, byl ožralý zedník na Šumpersku, který nám zalil výfuk cementem. Nebo vlci na východním Slovensku, co se stahovali kolem našeho auta. Tohle je prý jiná liga. Tenhle chlápek je nebezpečný. A ona mě v tom nechala samotnou. Stázka. Moje Plejáda, o kterou jsem se vždycky mohla opřít. A která za to nikdy nic nechtěla. Vůbec nic. Je to tu bezútěšné, pusté a bez známek inteligentního života. Připomíná mi to Ostravu v neděli ráno. Maringotka leží v poli uprostřed mlžných jesenických lesů jako mrtvola osamělého zvířete. Nad ní krouží hejno krákajících černých ptáků. Vítr mi rejdí ve vlhnoucích vlasech. Zamknu auto a vytáhnu si límec kabátu ke krku. Prší. Ale nejsou to líné, tlusté kapky jako v Ostravě, které se mlaskavě rozbíjejí o parapety paneláků na sídlišti Jindřiška. Ne, tady kolem mých tváří sviští ostré vodní projektily vystřelené prudkým podhorským vichrem. Naposled se rozhlédnu. Proč jsi mě v tom nechala, Stázko? Co se stalo? Udělala jsem ti něco? Není ti to podobné, ale nemám na vybranou. Potřebuju prachy, jestli nechci skončit ve stejných sračkách, do jakých se teď noří nohavice mých kostýmových kalhot. Miloš bude chtít vrátit dluh. Seberou mi byt. Skončím na ulici. Je mi jasné, že mě věčně z průserů tahat nebudeš.
Nadechnu se. Zavřu oči. Vykročím.
Třeba mi to říkala a já jsem to jenom zapomněla. Chlast mi to vymazal z hlavy. Proč jsem na tom večírku tak pila? Když jsem se předtím tři roky držela. Tři roky! Třeba mi včera ráno volala, já jí to odkývala a pak šla zase spát.
Křivý pluh
z portugalštiny přeložila
Lada Weissová
vychází s podporou
Nadace Národní knihovny v Brazílii
leden 2025
256 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-518-5
Hluboko v zapadlých končinách brazilského venkova vyrůstají sestry Bibiana a Belonísia, dcery porodní báby a léčitele, který je zároveň duchovním otcem místní afrobrazilské komunity. Jednoho dne najdou v kufru pod babiččinou postelí starý záhadný nůž. Dětská nerozvážnost způsobí hrůznou nehodu a životy dívek se propojí do té míry, že jedna musí propůjčit hlas druhé.
Čtenářům se do rukou dostává působivý román z brazilského vnitrozemí, kde úmorná práce, přetrvávající otrokářské manýry a vyprahlá půda představují pro obě hrdinky a jejich příbuzné každodenní tvrdý chléb. V mistrně vystavěné zápletce autor důmyslně kombinuje realistické popisy pokřivených poměrů s melodickým až pohádkovým vyprávěním o tradiční spiritualitě a rodinných vazbách.
Itamar Vieira Junior
(1979), držitel prestižních literárních cen Jabuti, Oceanos a Laya, se narodil v Salvadoru v brazilském státě Bahia. Získal doktorát z etnických a afrických studií a své vědecké poznatky přetavuje do popularizačních článků a prozaických textů. Román Křivý pluh patří k největším úspěchům brazilské literatury posledních desetiletí, a to jak u veřejnosti, tak u kritiků, na domácí scéně i v zahraničí. Vychází ve více než třiceti zemích a HBO chystá jeho seriálovou adaptaci. V roce 2024 se kniha dostala na prestižní shortlist Mezinárodní Bookerovy ceny.
Vzpomínáš na to, jak se otec vláčel se starým těžkým pluhem s pokřivenou železnou radlicí, po níž zůstávaly v zemi křivé brázdy, do kterých sel kukuřičná zrna. O tom pluhu nikdo nemluví, patří ke zdejšímu kraji, byl tu dřív než první obyvatelé černovodského statku, a neví se, odkud se vzal ten nástroj, který držely už ruce předků pocházejících z velké dálky, o kterých už nic nevíme. Vymýtili les a vlastníma rukama vedli pluh, aby připravili pole k osetí. Jejich ruce možná měly stejné mozoly a šrámy jako ruce dnešních obyvatel statku. Ruce, co svírají motyku, která hloubí jámy, vykopávají drny a hlínu, aby se do země mohl zasadit maniok nebo pohřbít nebožtík. Ruce, co třídí byliny na léčivé a rituální. Ústa, svíčky, svatí vířící vzduch, ryby plující proti proudu. Tehdy ucítíš a připustíš, že v rukou, které obdělávají půdu, aby z ní vyrostl život, můžeš držet vítězství či prohru v boji, který vedete. To vědomí je tím silnější, čím větší prázdnotu zanechala Severova smrt v životě tvých synovců a neteří, tvé sestry, rodičů i v tobě samotné. Severo tě hodně naučil, stejně jako tvůj otec, o tvé vlastní pozapomenuté historii, o odpíraných právech. A užírá tě jen pomyšlení na to, co mu udělali, a co by mohli udělat dalším, co by mohli vzít vám všem. Prošla jsi Černou vodu křížem krážem. Znáš les, řeky, mokřady, každý kousíček téhle země, snažíš se poznat a zapamatovat si každičký strom. Přesně si pamatuješ mapu všech zdejších stezek a cest. Chceš znát každý svah, každou propast i jeskyni, každičkou proměnu té země, co kde přibude nebo zmizí, každý kus dobytka i všechnu divokou zvěř. Odcházíš časně ráno a mizíš v lese, kde si musíš projít každičký kout. Vracíš se špinavá, unavená, šaty rozedrané čím dál víc. Nikdo se neptá, kde jsi byla…
Dál už to nepůjde
duben 2025
368 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-541-3
Dobře naplánovaná cesta – tak se zpočátku jeví road trip dvou párů, které autem brázdí krajinu Spojených států. Mezi Zdeňkem, Zdenou, Vilémem a Miriam však vzniká tíživé napětí, které se s každým dnem stupňuje. Výlet přesto dokončí a vracejí se podle plánu k jezeru Lake Placid uprostřed divoké přírody Adirondackého pohoří.
O šest let později jsou v bažině u jezera nalezeny dvě k sobě svázané lidské kostry. Místní policie a později i FBI se pouštějí do důkladného pátrání.
Dva propojené příběhy ukazují, jak moc se během relativně krátké doby mohou proměnit nejen vztahy mezi blízkými lidmi, ale i poměry v zemi.
Společensko-psychologický román s krimi prvky je napsaný čistým jazykem a věcným, úsporným stylem. Čtenáře zaujme působivým budováním napětí a atmosféry.
Viktor Labský
(1951) je česko-kanadský publicista, překladatel, tlumočník a spisovatel. Cesty po Kanadě, Spojených státech, Mexiku a Polynésii ho inspirovaly k napsání tří desítek povídek a novel jak v češtině, tak v angličtině. Řadu z nich uveřejnil časopisecky. Je také autorem několika non-fiction a dětských knih.
Prošli bránou za palisády z asi třímetrových zaostřených kůlů. Za plotem u první chalupy pobíhaly slepice, mladý muž v tmavých nohavicích do půli kolen a rozhalené košili starodávného střihu štípal dříví. Šlo mu to od ruky, buch, buch, přestože používal zvláštní starobylou sekeru s polokruhovým ostřím.
„Good day, ladies and gentlemen,“ pozdravil úsečně a tempo nezvolnil.
„Good day,“ odpověděli všichni stylově.
U další chalupy prostovlasá selka stahovala králíka. Koza s kůzlaty hledala ve dvoře nějakou zeleň a skutečně v koutě našla trs zapomenutých kopřiv. Z komína se kouřilo. Na lavici seděl snad patnáctiletý hubený hoch a přebíral hrách. Ve dveřích se objevil hospodář, asi čtyřicetiletý muž v hnědém koženém kabátci, s nasazeným kloboukem, tesákem u boku a dlouhou mušketou. Zřejmě se někam chystal.
„Můžeme jít dovnitř,“ vybídl své společníky Vilém.
„To se asi nehodí,“ ošívala se Miriam. „Až k nim domů?“
„Stačí, že je takhle očumujeme,“ připojila se Zdena.
„Tohle je skanzen,“ zasmál se Vilém. „Oni jsou na to zvyklí.“
„Vypadá to hodně autenticky,“ řekla Zdena. „Jako by tu fakt žili.“
„Nejen vypadá. Oni tu žijí a pracují. To není tak, že se na pár hodin převléknou do historických kostýmů, ukážou se v nich a večer odjedou. Tohle je seriózní a co nejvěrnější rekonstrukce života v roce 1620.“
„Fantazie,“ nechal se slyšet Zdeněk a od této chvíle zdravil všechny obyvatele osady jako první. „Gud déj, gud déj!“
Podívali se do kruhového kravína s desítkou černobílých krav, do skladiště, do malé truhlářské dílny, k hrnčíři, ševci, do většího a honosnějšího stavení místního kupce. Prošli kuchyní, kde se starší a mladá žena zabývaly přípravou těsta, a přitom ani nezvedly hlavu, jako by nepřetržitá šňůra návštěvníků byla pro ně jen nehmotnými přízraky.
Hafni vypráví
z dánštiny přeložila
Helena Březinová
vychází s podporou
Danish Arts Council
březen 2025
160 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-547-5
Hafni vypráví… že se rozvádí.
Je jí devětačtyřicet, opouští vyhaslý rodinný krb a rozhodne se vydat na cestu po restauracích, kde se podávají tradiční dánské chlebíčky smørrebrød – bohatě obložené plátky černého žitného chleba, které se jedí příborem a tvoří esenci dánské kuchyně.
Hafniina kulinární cesta z ostrova Sjælland na ostrov Fyn je radikálním pokusem změnit zaběhlý život. Během svého putování zažívá banální, ale zábavná setkání s nejrůznějšími samorosty, svérázy, ale taky s úplně normálními lidmi. Kniha neotřele líčí dánskou mentalitu a kulturu, a přitom vyjadřuje cosi obecně lidského a rozpoznatelného.
Autorka vypráví příběh neprůbojné, ale silné ženy na prahu nové životní kapitoly, který obsahuje groteskní momenty, účtování, ale samozřejmě i nostalgii a smutek.
Helle Helle
(1965) je dánská autorka minimalistických románů a kratších próz. V češtině její knihy vychází téměř dvacet let, tou první byla sbírka Zbytky (1996, č. 2002), následovaly romány Představa o nekomplikovaném životě s mužem (2002, č. Paseka 2004), Ženy bez mužů (2005, č. Paseka 2008), Na dně (2008, č. Paseka 2012), Jestli chceš (2014, č. Paseka 2016), Tohle jsem měla napsat v přítomném čase (2011, č. Paseka 2017) a Ony (2018, č. Paseka 2021). Její knihy vyvolaly výrazný ohlas na domácí scéně i v zahraničí a byly dosud přeloženy do sedmnácti jazyků. Helle Helle je nositelkou řady literárních ocenění včetně ceny Kritikerprisen, Ceny Dánské umělecké rady a Ceny P. O. Enquista.
Mladej Mungo
z angličtiny přeložila
Ester Žantovská
vychází s podporou
Scotland Translation Fund
duben 2025
440 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-548-2
Mungo a James vyrůstají na sídlišti v Glasgow a měli by být zapřisáhlými nepřáteli – Mungo je protestant, James katolík. Jenže místo toho se do sebe zamilují.
Mungo se usilovně snaží skrýt své pravé já, zejména před svým starším bratrem Hamishem, vůdcem místního gangu s brutální pověstí. To je však nic ve srovnání s tím, co přijde o několik měsíců později, když matka pošle Munga na rybářský výlet se dvěma podivnými muži, kteří z něj mají udělat „pořádného chlapa“. Mungo musí sebrat všechnu vnitřní sílu a odvahu, aby se dostal zpět na bezpečné místo, kde on a James ještě mohou mít budoucnost.
Mladej Mungo je strhující příběh o hranicích mužství, o násilí, kterému čelí mnoho queer lidí, a o nebezpečí, jež hrozí, když někoho milujete příliš.
Douglas Stuart
(1976) vyrostl ve skotském Glasgow, vystudoval Královskou akademii umění v Londýně, nyní žije v New Yorku a pracuje jako módní návrhář. Za román Shuggie Bain (2020, č. Paseka 2022) získal Bookerovu cenu, byl nominován na Carnegieho medaili a stal se finalistou Národní knižní ceny. Jeho knihy se překládají do více než čtyřiceti jazyků.
V domě je příšera
Proč se nebát hororu v literatuře a filmu
únor 2025
352 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-544-4
Horor je celý svět, v němž se dá bydlet. Všichni se totiž něčeho bojíme. Kniha předního kritika a fanouška hororů Antonína Tesaře zavede čtenáře do nejrůznějších filmových i literárních končin tohoto žánru a ukáže, jak neobyčejně pestrý a široký může být. Okusíte kosmický děs
H. P. Lovecrafta, dozvíte se, proč je Stephen King jedním z nejlépe placených spisovatelů současnosti, poputujete od snímků jako
Rosemary má děťátko přes kultovní filmy Davida Cronenberga až po queer horory. Exkurze vás zavede k folklorním příšerám z Nigérie, Latinské Ameriky nebo Východního bloku.
Antonín Tesař vyvrací předsudky, přináší nové pohledy na horor a ukazuje, že tu tento žánr není jen od toho, aby děsil.
Vychází s doslovem Ivana Adamoviče.
Antonín Tesař
(1983) je filmový publicista, redaktor dvouměsíčníku Cinepur a dramaturg Festivalu otrlého diváka. Spolupracuje s časopisem A2, webem ČT art či s Radiem Wave. Je spoluautorem knihy Planeta Nippon (2017) věnované japonské popkultuře a nominované na cenu Magnesia Litera. Podílel se také na publikaci Krev, slzy a sperma (2017) zaměřené na brakový film.
Horor jsem objevil v červnu roku 1991. Bylo mi osm a půl a tehdy jsem se dostal ke svému prvnímu číslu sci-fi časopisu Ikarie. Do té doby jsem ani netušil, že ten časopis existuje. Nejspíš mě v trafice okouzlila airbrushová obálka Martina Zhoufa s polomechanickým orlem, který vytahoval jakousi kovovou kouli z nitra skály.
První půlka devadesátek byl každopádně čas nejrůznějších okouzlení. Bylo krátce po převratu a pomalu k nám začalo proudit zboží a popkultura ze „Západu“. Všude kolem ale pořád byla spousta šedi z časů normalizace. Hořovice byly typické nudné město, kde se za celý rok většinou nedělo vůbec nic a kde všechno vypadalo ošuntěle, polorozpadle a prázdně. A v tomhle prostoru se začaly vynořovat ostrůvky „jiného světa“. První supermarket, kde bylo hračkářství s figurkami He-Mana a Transformers, první americké filmy v místním kině. První italská zmrzlina. První pizzerie. Co se týče děsivých zážitků, z mladšího věku si vybavím akorát televizní pohádku Jamamba (1985) a animovaný kraťas Mrňous a čarodějnice (1980). Dodnes si vzpomínám na sugestivní říkanky obou čarodějnic, které mě tehdy vyděsily do morku kostí: Jamambino „Vyju hlady, vyju hlady, žeru krávy, psy i hady, žeru zvěř a žeru lidi, kdo mi padne do drápů, toho rozsápu“ a otázku „Kdopak to bdí? Kdo to spí?“, kterou dětem pokládá babice sídlící v chaloupce s plotem a postýlkami z dětských kostí.
Ve zmíněném čísle Ikarie ale vyšla povídka H. P. Lovecrafta Ve zdech Eryxu (In the Walls of Eryx, 1936), která byla z hodně jiného těsta.
Už tehdy, na základě té silné zkušenosti z jednoho čísla zhruba šedesátistránkového časopisu, mě horor zcela pohltil. Pochopil jsem také, že to není jednolitý žánr a že se nedá zjednodušit na nějaký princip, který se v různých variacích pořád opakuje. Ne, horor nebyl jen jeden příběh, jeden pocit, jedna definice. Byl to celý bohatý životní styl, celý svět, ve kterém se dá bydlet.
Té noci osudné a krásné
Na stopě Julia Zeyera
srpen 2025
152 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-552-9
Básník, prozaik a dramatik, sběratel umění a polyglot, po část života i okultista. Kolik tváří měl Julius Zeyer? Literární historička Lucie Tučková přichází s novým portrétem introvertního muže, který svou tvorbou i charakterem zosobňoval pocity, jež jsou dnes živější než kdy dřív.
Julius Zeyer (1841–1901) nebyl jen autorem vrcholných textů, jimiž probleskuje romantická touha a inspirace velkým světovým uměním nebo exotismem. Byl to také muž zraňovaný měšťáckou morálkou, stojící mimo hlavní proudy, který útěchu, citové vzlety i inspiraci hledal především na cestách, z nichž ty nejdůležitější vedly do Itálie.
Tučková se vydává po Zeyerových stopách v archivech i v evropských hotelích. Pátrá v korespondenci i v díle, nahlíží do soukromí, aniž by se dopouštěla netaktností a přehmatů. Spolu s ní se vydáváme vstříc dobrodružství, které by nemělo zapadnout prachem zapomnění.
Lucie Tučková
(1981) se věnuje především česko-francouzským literárním vztahům ve 20. století. V Pasece vydala úspěšnou monografii Suzanne Renaud / Petrkov 13 (2014). Studie věnované literárním portrétům českých, francouzských a italských autorů soustředila do souboru Sítem slov (2020). V současné době vede v rámci Památníku národního písemnictví Česko-francouzské kulturní centrum Petrkov.
Než se v mysli nebo skutečně vypravíme s Juliem Zeyerem do Benátek, musíme si osvojit základní pravidla hry. Uplynulo století a půl od jeho první cesty do města na laguně – a my se potřebujeme přes tuto překážku v čase alespoň částečně vrátit, jako bychom se snažili v letokruzích dlouhověkého stromu nalézt výpověď o nějaké vzdálenější době. Není nutné si proto hned kupovat lodní lístek z Terstu. Stačí vynechat letiště a přijet mimo hlavní sezonu na nádraží Santa Lucia večerním vlakem, vystoupit přímo před Canal Grande, nadechnout se vůně vlhkého vzduchu, pozorovat růžově svítící lampy a poslouchat večerní tlukot pádel a dnes i vaporett nebo pokřikující nosiče zavazadel s vozíky na vysokých kolech. Vstoupíme do světa téměř s divadelními kulisami devatenáctého století. Nezapomeňte v tu první chvilku přivřít oči.
Večerní procházka k divadlu La Fenice se snadno změní v zakleté bloumání v několika málo uličkách, kdy máte v představě správný směr „z bludiště ven“ už už na dosah, přitom vás silou moci přitahuje voda z druhé strany. Cesty vás neomylně vedou znovu ke kanálům, přes které žádná lávka nevede, a tak nezbývá než pozorovat s tlukoucím srdcem tajuplné podchody a průhledy na poslední gondoliéry, kteří se vracejí již bez turistů a halasně se zdraví, abyste je snad za okamžik potkali na skleničce v baru za rohem, jenž svým tlumeným světlem láká pro okamžik více než návrat, o který jste jen několik minut zpět tolik usilovali.
Čas a jeho neviditelné působení vás bude provázet, kdykoli se odkloníte od hlavních tras, na plátnech malířských mistrů i v posledním zastrčeném kostele, ve zdech pomalu do vody se nořících paláců. Někdy ale i stačí památky, jako je bazilika svatého Marka, navštívit těsně před zavírací dobou, abyste si připadali jako poslední trosečníci a Benátky se vás uštknutím i mnoha dojmy naráz dotkly snad podobně, jak to znal Zeyer.
Svoboda
Pět pilířů pro život v 21. století
z angličtiny přeložil
Martin Pokorný
vychází ve spolupráci s nakladatelstvím
PROSTOR
květen 2025
384 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-542-0
Zásadní příčinou současných politických krizí v západních demokraciích je mylné chápání svobody. Svoboda je pojímána negativně, jako absence státní moci: Svobodní si připadáme tehdy, když můžeme říkat a dělat, cokoli se nám zachce, a vyhnout se vlivu vlády. Skutečná svoboda má však pozitivní charakter, je to svoboda pro něco: Svoboda rozvíjet se a společně sázet na budoucnost. Svoboda je hodnota, jež umožňuje existenci všech ostatních hodnot.
Timothy Snyder ve své nové knize rozvíjí myšlenky F. Fanona, V. Havla, L. Kołakowského, E. Steinové a S. Weilové. Kniha se snaží především odpovědět na otázku: Jaké postoje a praktické kroky nám dovolí zformovat typ státu, ve kterém budeme vzkvétat my i budoucí generace?
Snyderův výklad nás učí vážit si významu tradic, jež hájí pravice, ale i role státních institucí prosazovaných levicí, a rýsuje cestu k novému politickému konsenzu. Kniha je brilantním ohledáním tématu svobody v současném světě.
Timothy Snyder
(1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka/PROSTOR 2013) a Černá zem (Paseka/PROSTOR 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století (Paseka/PROSTOR 2017), burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie.
Photo © Josef Kubíček /
Slunce, voda, vzduch
Zrod moderního turismu
vychází ve spolupráci
s Filozofickou fakultou
Ostravské univerzity
duben 2024
320 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-484-3
V devatenáctém století se rodí zcela nový typ cestovatele. Moderní turisté prahnou spatřit děsivou vznešenost velehor, zažít středověk uvnitř tajuplných hradních ruin nebo nasát kosmopolitní atmosféru a technologickou vyspělost velkých měst. Cestování je i zdrojem hluboce tělesných prožitků: Bleskurychlá jízda vlakem dává zakusit zcela nově časoprostor, lázně slibují nejen upevnění zdraví, ale i sexuální povyražení. Božena Němcová si na pláži úzkostlivě chrání svoji alabastrovou pleť před slunečním opálením a Franz Kafka si s Maxem Brodem na cestu do Paříže plné nevěstinců přibalí do kufru proti pohlavním nemocem Odol.
Originální, bohatě obrazově dokumentovaná historická monografie čerpá z desítek deníkových a cestopisných záznamů slavných i zcela neznámých Středoevropanů. Čtenáře vezme na jedinečnou pouť po proměnách moderního turisty a jeho tělesných prožitků.
Jan Pezda
(1990) působí jako odborný asistent na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity a učí dějepis na základní škole ČSA v Bohumíně.
Věnuje se dějinám turismu, sportu a tělesné kultury v 19. a 20. století.
Nouzové kolonie
Zmizelá Praha
vychází s podporou
Magistrátu hl. m. Prahy
květen 2025
224 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-337-2
Dřevěné nebo plechové baráky, vyřazené železniční vagony či maringotky, ale také opuštěné cihelny nebo jeskyně – to vše se za první republiky stávalo nouzovým řešením pro nemajetné obyvatele Prahy.
Nouzové kolonie byly Na Krejcárku, ve Střešovicích, Veleslavíně a v mnoha dalších lokalitách. Ve druhé polovině dvacátých let prý stály na pražské periferii a někdy i poblíž centra víc než dvě desítky takových kolonií, v nichž počátkem třicátých let žilo na 15 000 lidí. Ač si vedení metropole uvědomovalo spojitost tohoto jevu s bytovou krizí, k žádnému řešení nedospělo.
Pestrý fotografický materiál v novém svazku edice Zmizelá Praha zachytí nejen tyto počátky, ale i přežívání nouzových kolonií po druhé světové válce. Mnohde jsou jejich pozůstatky dokonce patrné i dnes.
Martin Dolejský
(1989) je historik zabývající se československými dějinami 20. století. Specializuje se na historii Prahy a Brandýsa nad Labem a na dějiny Komunistické strany Československa.
O těchto tématech publikoval několik studií a popularizačních textů.
David Platil
(1993), sociolog a sociální antropolog, se dlouhodobě věnuje tématu urbanismu a veřejného prostoru. Před čtyřmi lety začal systematicky shromažďovat informace o nouzových koloniích a založil první český web zaměřený na tuto problematiku s názvem Bahno Prahy.
Nouzová kolonie Pod Bohdalcem
1. Foto neznámý autor, Etnol. ústav AV ČR
2. Foto Vanda Tůmová, Etnol. ústav AV ČR
Šeptej nahlas
Český shoegaze mezi Východem a Západem
ŠEPTEJ NAHLAS
Český SHOEGAZE
mezi Východem a Západem MILOŠ HROCH
Paseka
duben 2025
304 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-531-4
Kapely otočené zády k publiku, zraky sklopeny k nohám a ke změti kytarových pedálů na zemi. Éterické vokály topící se v kytarovém hluku. Tak vypadala nová vlna nezávislého rocku na začátku 90. let, pro kterou britský tisk vymyslel označení shoegaze.
I v porevolučních Čechách se zrodila nezávislá
scéna: Kapely Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Here, Naked Souls a Sebastians byly na míle vzdálené všemu, co se dosud v hudbě dělo. A britské hudební publicisty zajímalo, co se v bývalé socialistické zemi hraje. Toyen tak brzy koncertovali v newyorském klubu CBGB, Here nebo Naked Souls rotovali ve vysílání BBC i MTV a Ecstasy of St. Theresa byla první česká kapela s nahrávací smlouvou u zahraničního labelu. České kapely tak spoluvytvářely světový shoegazeový zvuk a dodaly soundtrack rychlé době po sametové revoluci.
Reportážní ponor Miloše Hrocha do jedné hudební scény čerpá z výpovědí pamětníků a zavede čtenáře na poslechové večery do kulturáků i klubů jako Bunkr nebo Rock Café, do vysílacích i nahrávacích studií. Jedinečná story kapel, jejichž kariéra vyhasla dřív, než stihla skutečně začít, je i příběhem transformace a nové svobody.
Miloš Hroch
(1989) je hudební a kulturní publicista. Pracoval jako hudební redaktor Radia Wave. Nyní pravidelně publikuje v britských hudebních časopisech The Wire nebo The Quietus, přispívá do řady médií včetně deníku The Guardian nebo týdeníku Respekt a působí na Katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Spolu s Karlem Veselým napsal knihu Všechny kočky jsou šedé (Paseka 2020).
V kostele se 4. října 1991 nedalo dýchat. Vzduch sem přicházel jen z otevřených dveří, skrze něž bylo vidět zhruba tři stovky lidí, kteří se mačkali ve frontě venku. Nedostatek vzduchu v kombinaci se senzorickým přetížením poskytl návštěvníkům koncertu Ecstasy of St. Theresa zdání, že se potápějí do hlubin a ztrácejí vládu nad vlastním tělem.
Jakmile se na chvíli rozplynula mlha, zjevila se pod kazatelnou kapela, která připomínala živý oltář. Zpěvačka Irna Libowitz stála uprostřed v dlouhém černém hábitu, kytarista Jan P. Muchow a baskytarista Jan Gregar byli otočení zády k publiku a bubeník Petr Wegner se ztrácel v pozadí jako neviditelná síla, jejíž přítomnost ohlašovaly údery. Kapela komunikovala prostřednictvím zvuku, byli na sebe napojení. Následně se zas topili v chuchvalcích mlhy tak silné, že členové neviděli jeden na druhého, Muchow si ani nedohlédl na špičky bot, u nichž mu ležely kytarové efekty a pedály. Párkrát se musel shýbnout a nahmatat pedály rukou. Stroboskop vypadal fantasticky, magické stíny tančily a hluk rozvibroval vnitřnosti. Koncert trval asi půl hodiny a kytarové vazbení nepovolilo ani na chvíli, feedback všechny písně svázal do monolitického celku. Kapela se po něm stáhla do své „backstage“ v sakristii a nechtěla vylézt mezi lidi, protože prožila intenzivní chvíle jako všichni přítomní. „Takhle lidi viděli a slyšeli jen ten koncert, nemohli se nás ‚dotknout‘ – měli jen ten zvukový vjem,“ vrací se v čase Jan P. Muchow. V rozhovorech rád říkal, že ideálním posluchačským zážitkem z koncertu má být, že se vám „zdál nějaký nervózní sen“. Tentokrát si návštěvníci odnášeli zvonění v uších jako přídavek.
Mohl za to pokrokový kaplan, který byl otevírání posvátného místa profánním událostem nakloněný a v baru Mama Club přes ulici se potkával se shoegazeovou scénou. Kaplana pravděpodobně přesvědčil taky název Ecstasy of St. Theresa a to, že výtěžek šel na provoz kostela. Koncert u svatého Ducha byl asi dvacátý, který kapela v rušném roce 1991 odehrála.
„Praha v Ecstasy,“ zněl titulek prvního velkého rozhovoru v Rock & Popu, který vyšel krátce po tomhle vystoupení.
Česká žena
Stručná historie
únor 2025
240 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-507-9
V novém svazku edice Stručná historie Milena Lenderová živě a se smyslem pro detail i pro širší souvislosti líčí dějiny žen v českých zemích od středověku po práh 21. století. Shrnuje a vysvětluje, jak se v průběhu dějin proměňovala dívčí puberta, s jakými ambicemi vstupovaly v různých dobách ženy do manželství či jak vnímaly své mateřství. Přichází s novou historickou perspektivou v pohledu na násilí vůči ženám ve veřejném i soukromém prostoru a zamýšlí se nad tím, jak se v průběhu staletí měnila ženská sexualita. Sleduje, kdy a jak ženy pronikly na trh práce a na univerzity, a nezapomíná ani na ty, jež se dostaly na opačnou stranu sociálního spektra – na ženy zločinné.
Milena Lenderová
(1947) je historička působící v Ústavu historických věd Univerzity Pardubice. Ve své badatelské práci se zaměřuje na dějiny každodennosti 19. století, genderovou historii a dějiny česko-francouzských vztahů. Z více než dvacetileté spolupráce s Pasekou vzešly v posledních letech tituly Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (2013) nebo svazek Velkých dějin zemí Koruny české věnovaný tématu Dětství (2021), jehož byla spoluautorkou a editorkou. Kniha Vše pro dítě (s M. Halířovou a T. Jiránkem, Paseka 2015) získala cenu Magnesia Litera v kategorii literatura faktu.
Vzpurná Lajnerová
Před polovinou 18. století došlo v Lysé nad Labem ke kuriózní vzpouře žen. Roku 1647 získal město císařský generál Jan Špork a původně svobodní měšťané kdysi komorní Lysé museli slíbit nové vrchnosti poddanství. K otevřenému konfliktu došlo roku 1746, kdy dal – jinak nesporně rozvážný majitel města (zasloužil se o jeho hospodářský rozkvět) – Franz Karl Rudolf Swéerts-Sporck obnovit patenty „proti nádheře“. Jednoduše zakázal, aby zdejší ženy nosily hedvábné a zlatem zdobené róby, „zvláště v těchto dobách, kdy vlast válkami tolik byla utrpěla. […] Neboť ač mnohý velikými dluhy obtížen jest, přece žena jeho nestydí se Pražkám a jiným vznešeným osobám se rovnati a tím rodinu v největší bídu vrhati“. Jistě moudré rozhodnutí ale měšťanky z Lysé nepřijaly a zákazu nedbaly. Sama paní primátorová Lajnerová se postavila do čela a odmítla vrchnostenské úředníky poslechnout. Vždyť oblečení bylo distinktivním znakem společenského postavení, znakem měšťanky, partnerky sebevědomého majitele městského domu. Protože panovala zásada, že za chování manželky odpovídá manžel, byl Josef Lajner mladoboleslavským krajským úřadem zbaven primátorství a napomenut, aby svou ženu „lépe na uzdě držel“. Lajnerová se nedala –za další přestupek byla vsazena do vězení. Měšťanky, „podporovány jsouce svými muži, dostaly se do městské radnice, odkudž uvězněnou odvedly“.
Rebelantství bylo jen jednou z možných forem, jíž ženy porušovaly platné normy. Situací, kdy odmítaly konstrukt feminity i konvence, ba i zákon, bylo mnohem víc. Ženy byly vystaveny násilí, samy se ho dopouštěly. Byly vystaveny válkám, samy se jich – ať už jakýmkoli způsobem – účastnily. Co tato bolestná vybočení z normálu nazvat traumaty ženství? Neboť o traumata –zranění, úrazy, bolest – nepochybně šlo.
Velké dějiny zemí Koruny české XVIII. (1956–1967)
vychází ve spolupráci
s Ústavem pro soudobé
dějiny AV ČR
březen 2025
704 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-526-0
Roku 1967, necelých dvacet let po převratu, který měl být důkazem neomylnosti marxisticko-leninské teorie, připustil prezident Antonín Novotný: „Dopustili jsme se chyb, soudruzi? Dopustili.“
První reformní vlnu, která se zvedla po odhalení kultu osobnosti o desetiletí dříve, se přitom ještě podařilo zabrzdit a hlasy reformistů potlačit. Na přelomu padesátých a šedesátých let zadlužená ekonomika dál zaostávala za kapitalistickým Západem, centrálně řízené hospodářství se míjelo s očekáváním konzumně naladěné společnosti, lidé naplňovali své potřeby prostřednictvím šedé ekonomiky, kvetla korupce, a především rostla poptávka po rozkrytí policejní a justiční zvůle uplynulých let.
Osmnáctý svazek Velkých dějin zemí Koruny české komplexně pojednává o letech 1956–1967, pro něž se vžilo označení „období tání“. Politické, hospodářské a kulturní dějiny doprovázejí sondy do každodenního života za socialismu – od hodnocení životní úrovně přes bydlení, práci či zdraví po intimní zónu rodinného prostředí nebo náboženské víry.
Jiří Suk
(1966) je historik a politolog, věnuje se moderním dějinám Československa. Vystudoval archivnictví, historii a v doktorském programu politologii na FF UK; nyní působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Roku 1996 získal Cenu Josefa Hlávky. Dílo Labyrintem revoluce o okolnostech pádu komunistického režimu v Československu se v soutěži Magnesia Litera stalo Knihou roku 2003. V Pasece vydal knihu Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989 (2013).
pracovní verze obálky
Křesťanství v českých zemích
Od knížete Bořivoje k dnešku
květen 2025
830 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-483-6
Spiritualita, život kleriků, řeholníků a řeholnic, celibát, řád křesťanského roku se svátky, slavnostmi a poutěmi, ale také sakrální architektura či křesťanské umění, jež spoluutváří ráz české krajiny. Autoři této knihy chápou křesťanství jako systém vidění světa a kulturní živel, který více než tisíc let formuje území českého státu a jeho obyvatele.
Křesťanství přichází do pohanské střední Evropy jako politická síla, která rozrušuje staré kulturní i mocenské vztahy a zakládá nové. Církev lze těžko oddělit od státu, avšak paradoxně s ním záhy začne svádět zápas o vlastní emancipaci a obě instituce se utkají v nejednom sporu.
Husitskou revolucí počíná střetávání idejí a ze soužití konfesí se později rodí koncept náboženské tolerance, jejž některá období přijímají a jiná odmítají. Sekularizace, kterou vnímáme jako produkt nové doby, má kořeny již na konci 18. století. Tehdy, s rozvojem industrializace, sakrální čas ustupuje času „průmyslovému“.
Dlouhé 19. století je ovšem i příležitostí pro první vědecké reflexe náboženství, jež stojí u základů moderní religionistiky.
Dějinnou syntézu počínající 10. stoletím a končící rokem 1989 připravil zkušený tým historiků z akademických pracovišť Akademie věd ČR, Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity.
Pracoval ve složení Eva Doležalová, Jiří Hanuš, Petr Husák, Pavel Kůrka, Jiří Mikulec, Petr Sommer a Jaroslav Šebek. Odborným editorem svazku je Jiří Mikulec.
Hovoří Pýthie
ze švédštiny přeložila
Marie Voslářová
květen 2025
248 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-551-2
Kdo by netoužil zdokonalit svůj život? Svět je plný koučů a všemožných rádců, kteří nám slibují, že vědí, jak na to. Už v antice chodili lidé do věštíren, nicméně svého osobního astrologa měl třeba i Ronald Reagan. V současnosti potřeba vyhledávat nejrůznější „odborníky“ přerůstá v masovou mánii, na jejíž digitální vlně se vezou instagramoví psychoterapeuti s miliony sledujících, samozvaní experti na lásku i guruové dokonalého sexu či úklidu. Jak z toho ven? A jak se vyrovnat s tím, že nakonec všichni zemřeme?
Švédská komiksová superstar přichází se self-help příručkou pro všechny, kdo self-help příručky nenávidí. S vtipem i s filozofickým přesahem nahlíží naši posedlost kulturou wellness, víru v internetová orákula i řadu dalších neuróz dnešní doby.
Liv Strömquistová
(1978) vystudovala politickou vědu a poprask vzbudila už svým debutem Sto procent tuku (2005). Mimořádnou pozornost si získalo její Ovoce poznání (2014, č. Paseka 2018), věnované ženskému pohlavnímu orgánu. Na mezinárodní úspěch navázala komiksem o (ne)možnostech lásky v současném světě Nejrudější růže rozkvétá (2019, č. Paseka 2021) a dále pojednáním o kráse v časech digitálních technologií V zrcadlové síni (2021, č. Paseka 2023). Autorka působí jako rozhlasová moderátorka a její díla se dočkala divadelních i filmových adaptací.
Zlodějka
z francouzštiny přeložila
Eliška Kaplan
duben 2025
208 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-549-9
Středoškolačka Ella má po včerejším večírku okno. Netuší, proč se ráno vzbudila obklopená spoustou drahých serepetiček, které rozhodně nejsou její. Jenže na vzpomínání není čas, protože u dveří zvoní Madeleine, její milá záhadná spolužačka, do které je Ella zabouchnutá.
Ani jedna ještě netuší, že je čeká to nejpodivnější romantické dobrodružství, které doposud zažily. Obě jsou v posledním ročníku na střední, každá ale pochází z jiného sociálního prostředí a nese si tajemství z dřívějška. Co se s jejich vztahem stane, když pravda musí ven?
Oceňovaný komiks střídá perspektivy hrdinek Elly a Madeleine a postupně odkrývá, že za jejich jednáním stojí vážnější pohnutky, než by se na první komiksovou bublinu mohlo zdát.
Lucie Bryonová
(1990), nadějná francouzská kreslířka a ilustrátorka, vystudovala grafický design ve Francii a komiks na ESA St-Luc v Bruselu. Nyní žije na severu Francie a ilustruje pro dětská nakladatelství, videoherní společnosti a různé dílčí projekty. Její práce vyšly v nakladatelstvích jako ShortBox, Milan, BDkids, Kaboom Studios, Cicada Magazine a France Inter. Pravidelně zveřejňuje ve virtuálním prostoru krátké komiksy a má širokou komunitu fanoušků na sociálních sítích.
pracovní verze obálky
Dorka
srpen 2025
144 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-533-8
Dorka se ve škole trápí. Látka je nezáživná, sezení v lavici nekonečné, třídní učitelka vyžaduje jen poslušnost a nechápe její neodbytnou zvídavost. Naštěstí má ale Dorka prima dědu, spoustu knížek a nekonečnou fantazii. S nimi žádná nuda nehrozí, člověk se může učit po svém a svět se mění v jedno velké dobrodružství.
Když jí děda začátkem června prozradí, že má vlastně kdesi kousek lesa, Dorka vymyslí plán. Co kdyby si pořídili maringotku a místo posledního měsíce školy odjeli na dlouhé prázdniny? Budou prozkoumávat okolí a starat se o sebe bez všech vymožeností, budou robinsoni, piráti, nespoutaní badatelé… prostě dobrodruzi, co se naučí přežít v divočině.
Tereza Kopecká napsala příběh o škole, učení se a o tom, že se všichni nevejdeme do jedné šablony a potřebujeme hledat vlastní cesty.
Tereza Kopecká
(1984) má vášeň pro příběhy, vydala několik dětských knih a její dlouholetým snem bylo napsat scénář pro komiks inspirovaný skutečným životem. To se jí povedlo v roce 2021 s Naprostou šíleností (Paseka & Pasparta), za kterou obdržela cenu Muriel. V Pasece také vyšly Ještěrky (2023), prázdninový příběh o přátelství Agnes, Kiki a Kláry.
Tomáš Kopecký
(1982) je lenoch, který nerad píše medailonky, hlavně ty o sobě. Kreslil si jako dítě, kreslil si ve škole a kreslí i teď. Nakreslil pár her a knih. Za Naprostou šílenost byl nominován na nejrůznější ocenění, objevila se i ve výběru Nejlepší knihy dětem.
Dorka se nemohla dočkat. Poskakovala vedle dědy, breptala o tom, co všechno mohou na JEJICH louce dělat, a děda odpovídal jenom hm a no jo a to je dobrý nápad, protože Dorka mu víc prostoru k mluvení nedala.
Na katastrálním úřadě se Dorce nelíbilo. Musela se s dědou vecpat do úzké vyhřáté chodbičky osvětlené blikajícími zářivkami a čekat, až na ně přijde řada. Teprve potom obdrželi od paní schované za plastovou přepážkou mapu plnou čísel a zápisů, podle které prý pozemek snadno najdou.
„Dědo, a kdy vyrazíme?“ vyzvídala Dorka po cestě domů. Nesla si v jedné ruce velké žluté lízátko, které děda koupil v cukrárně, a sem tam si lízla.
„Na to se musíme zeptat maminky a tatínka,“ vysvětlil děda. Dorka se s odfrknutím zamračila. Vždyť máma s tátou nikam nejedou, tak proč by se jich měli ptát? Nemůžou si to rozhodnout ona a děda? Je to přece jejich výlet!
„Dědečku,“ zaškemrala.
„Co?“
„Pojeďme už zítra.“
„Vždyť zítra jdeš do školy,“ připomněl děda. „Budeš ještě to lízátko?“ zeptal se, když Dorka dlouho nelízala.
„Na,“ natáhla k dědovi ruku s lízátkem a ten se ho ochotně ujal. „Ve škole děláme stejně už jen samý blbosti,“ nafoukla se Dorka. „Dokonce jsem na chodbě slyšela učitelky říkat, že červnová výuka by se měla zrušit, protože beztak slouží jen na hlídání dětí, aby rodiče mohli chodit do práce. Já bych ji teda klidně zrušila. Hlavně hodiny se Strakovou. Stejně nenávidí děti, tak by jí to přišlo jedině vhod.“
Na to neměl děda co říct. Za svůj život poznal hodně skvělých učitelek, ale i takových, které by se daly označit za čarodějnice.
Liška nosí štěstí
z litevštiny přeložila Anna Sedláčková
vychází s podporou Litevského kulturního institutu
březen 2025
48 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-550-5
Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Pavlík a bydlel v jednom velkém městě. Měl tátu, mámu a domek v dutině stromu. Jednoho dne se v jeho životě objevila liška. Houpala se na houpačce v parku a zářila štěstím. A když liška vstoupí někomu do života, může se stát vlastně cokoliv.
Z jejich setkání se postupně rodí pevné přátelství a liška se pro Pavlíka stává moudrou rádkyní a průvodkyní. Jak ale s jejich přátelstvím zamává, když se táta jednoho dne vrátí z práce a oznámí, že se stěhují jinam, do většího stromu?
Citlivě pojatý příběh o přátelství, snech a štěstí vznikl ze spolupráce předních litevských autorek knih pro děti, spisovatelky Eveliny Daciūtė a ilustrátorky Aušry Kiudulaitė. Všem zvídavým čtenářkám a čtenářům se z tohoto kouzelného světa plného barev a pestrých tvarů zatočí hlava.
Evelina Daciūtė
(1975) patří k nejznámějším pobaltským autorkám dětské literatury. Získala si srdce nejmenších nejen v Litvě, ale i v zahraničí. Svoji kariéru zahájila v Číně, pokračovala v USA a v domovské Litvě. V roce 2019 získala Cenu Global Lithuania za propagaci své země ve světě.
Aušra Kiudulaitė
(1978), originální ilustrátorka s hravým a odvážným stylem, která se nebojí prozkoumávat nové možnosti knih pro děti. Mnoho let pracovala jako grafická designérka v různých reklamních agenturách. V Litvě získala řadu ocenění a její ilustrované knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.
Tipy redakce
Pokud jste dolistovali až sem, už víte, jaké knihy chystáme. Nezapomněli jsme ale ani na ty starší. A protože nás těší úspěch Letnic od Miroslava Hlauča, vybrali jsme pár dalších titulů s nádechem magického realismu.
Klára Wang Tylová
Ostrov duchů
Šest velmi odlišných hrdinů, šest příběhů o hledání, které spojuje Tchaj-wan, kde jsou duchové často živější než lidé a kde se posmrtný život nebere na lehkou váhu.
Tillie Waldenová
Bea na útěku z domova potká automechaničku Lou. Společně se pokouší ujet před komplikovanými vztahy i traumaty a krajina kolem se s každým kilometrem čím dál víc mění v kouzelný́ prostor. Dojemná road movie skládá poctu autorčiným vzorům v čele s Hajaem Mijazakim.
A. Gravensteen
Pohyby ledu
Novinář Miroslav Hammer pospíchá na slavnostní otevření nového skleníku v trojské botanické zahradě. Tam se zatím mezi hosty proplétá tajemná dívka v černém. Za chvíli se potkají a začne příběh o pravdách a lžích, snech a skutečnostech, manipulaci a svobodné vůli, pomstách a odpuštění.
Salman Rushdie
Quijote
Ismail Smile, stárnoucí obchodní cestující s léčivy, se fatálně zamiluje do bývalé bollywoodské hvězdičky Selmy R. Píše jí milostné dopisy podepsané Quijote a společně se svým smyšleným synem Sanchem podnikne za svou nenaplněnou láskou cestu napříč Spojenými státy.
