PASEKA
Copyright © Tereza Kopecká, 2025
Illustrations © Tomáš Kopecký, 2025
ISBN 978-80-7637-533-8
DORKA
Blížilo se poledne. Šla jsem s dědou ze školy a vyprávěla mu o svém příšerném dnu. Celé dopoledne mě štípaly ty odporné vlněné punčocháče, které jsem si ráno ani za nic nechtěla oblíknout! Ale máma mě k tomu donutila, protože po ránu je přece stále ještě chladno! Jenže teď už slunce pálí a je vedro až hrůza, a akorát když sem tam někdo nechá otevřené dveře do vchodu, olízne nás s dědou příjemný chládek, který dveřmi unikl na chodník.
„Zatracený Egypťani,“ odfrkla jsem si zpruzeně a vytáhla si punčocháče do pasu. „Kdyby nevymýšleli koniny, nemusela bych tenhle mučící kus hadru nosit.“
„Egypťani?“ nechápal děda.
„Jo. Punčocháče prý nosili jako první oni. Četla jsem to v encyklopedii odívání. Zajímalo mě, kdo tuhle hrůzu vymyslel a kde si případně stěžovat. Našli je na mumiích v jedné z egyptských hrobek.“
„Tak to byli ale docela šikovní, ne?“ namítl uznale děda.
Pokrčila jsem rameny. „Podle mě byli lepší Číňani. Ti aspoň vymysleli kalhoty. Teda, neví se, jestli přímo
vymysleli, ale nejstarší kalhoty našli v Číně a jsou tři tisíce let starý. Měla je na sobě mumie, která je v té encyklopedii i vyfocená. Až budem u nás doma, tak ti ji ukážu, chceš?“
A děda chtěl, protože ho tyhle zajímavosti bavily stejně jako mě.
Domů zbýval už jen kousíček, kolem trafiky, kavárny a papírnictví, pak okolo lahůdek a přes přechod rovnou k činžovnímu domu, kde bydlela babička a děda a kde jsem trávila každé odpoledne po škole, než si mě máma nebo táta po práci vyzvedli.
„Dědo, já už dál nedojdu. Ještě jeden krok a padnu!“
Nejradši bych se domů teleportovala.
„Už je to jen kousek,“ řekl děda. „To zvládneme. Ráno jsem koupil balení zmrzlinových kornoutků, tak na nás čekají v mrazáku.“
„No tak jo,“ přistoupila jsem na úplatky. „Ale sundám si okamžitě ty hnusný punčocháče.“ Vysoukala jsem se ze sandálů, a s úlevným vydechnutím je stáhla. Teprve potom jsem dokázala pokračovat v chůzi.
„A jak bylo dnes ve škole?“ zeptal se děda.
„Vždyť už jsem to říkala!“ zaúpěla jsem do nebe, ale pak jsem dědovi odpověděla. „Otrava. Jako vždycky. To, co mě zajímá, se neučíme, ale píšeme pořád dokola pitomý písemky z převodů. Zase mám trojku.“
„A tobě nejdou převody? To se přece naučíme spolu!“ nabídl se děda s nadšením, ovšem tím mě ještě víc naštval. Copak nic nechápe? Už se o škole nechci bavit. Jsem ráda, že jsem odtamtud konečně
vypadla, a jen pomyšlení na to, že ráno budu muset vstát a vrátit se tam, mi rozbolavělo břicho.
Děda se naštěstí nehádal, vzal mě za ruku a šli jsme. Musela jsem se soustředit na cestu a vyhýbat se flekům na chodníku, které tu zanechali noční opilci a psi, kteří to nestihli do parku. I zdi domů hyzdily skvrny, a protože dlouho nepršelo, sálal z nich puch. U lampy leželo rozšláplé psí hovínko. Žižkov není šiškov, tyhle nápisy s dědou potkáváme třeba cestou na Židovské pece.
„Dneska bych chtěla vyzkoušet novou pozorovací krabičku, kterou jsem dostala od našich,“ řekla jsem dědovi, když mě trochu přešel vztek.
„A co to je za krabičku?“ zeptal se děda a já mu vysvětlila, že je to uzavíratelná škatulka s lupou, ve které může zblízka pozorovat odchycený hmyz. „Dostala jsem k ní i úžasnou kapesní encyklopedii hmyzu.“
„To je bezvadný, takové vymoženosti jsme my neměli. Já chytal mravence do krabičky od sirek.“ Představila jsem si maličkatého dědu, který má ale pořád to své velké břicho, jak klečí u mraveniště a vytahuje ven malé, bezmocné členovce. A oni se drží svých larviček, nechtějí je opustit, ale nakonec jim stejně padají zpátky do hlíny a mravenčí chůvičky volají: Né! Horor!
„A vracel jsi je, dědo, zpátky?“
„No, ehm, většinou jsem krabičku s hmyzem zapomněl v kapse… Ale aspoň jsem získal spoustu sušených exemplářů!“
Plácla jsem se do čela. „Tak co kdybychom šli třeba na Vítkov? Já ti předvedu, jak se to dělá správně,“ navrhla jsem.
Děda se zamračil, zkontroloval hodinky na levém zápěstí, zadíval se do nebe a pak zpátky na mě. „A není na to moc teplo?“
„V parku bude chladněji. A doma tu krabičku nevyzkouším. Leda bych chytla ve škole vši, zase tam řádí.“
„Zase vši? To snad ne! No tak dobře, půjdeme, ale dáme domů tuhle těžkou školní tašku a vezmeme si z mrazáku na cestu zmrzlinu, aby nám nebylo takové vedro.“
„To by šlo,“ souhlasila jsem.
I když bylo prima trávit čas s dědou v bytě, raději jsem s ním chodila ven. Třeba do parku, do zoo nebo do botanické zahrady. Venku jsme mohli objevovat všemožné živočišné druhy, které jsem si kreslila do skicáře. Děda mi při tom vyprávěl třeba o největším kovaříkovi v Čechách nebo o jedovaté majce fialové. Děda umí skvěle vyprávět i o rostlinách. Ty mě sice tak nezajímají, ale v jeho podaní zní vlastně všechno naprosto fantasticky. I výklad o architektuře a pražských ulicích.
Jenže doma, když čekáme na mámu a tátu, než se vrátí z práce, děda klimbá, hlava mu padá na prsa, pochrupává, ale když ho pohladím po chlupaté ruce, aby se probudil, přísahá, že nespí, že přece ví, co všechno se děje. A to je otrava! Většinou to vzdám,
dojdu si do pokoje pro knížku a čtu si. Oblíbila jsem si dědovy staré knížky. Četl je, když byl malý jako já. Baví mě ten divný jazyk a do malého sešitku si u toho vypisuju slova, která neznám, a děda mi to pak vysvětluje. Včera jsem si zapsala slovíčko škamna a od dědy zjistila, že to nejsou kamna, ve kterých se topí dřevem nebo uhlím, ale školní lavice! Děda se dá do vzpomínání a vypráví zas o svém dědovi. Včera jsem se třeba dozvěděla, že můj prapradědeček klečel ve škole za trest na hrachu nebo dostával rákoskou přes dlaně. Děsně mě to rozčílilo. Nikdo nemá právo bít děti! Nebo kohokoliv jiného!
„Škola je, dědo, hrozná a dřív byla ještě horší! Proč nás nenechají na pokoji?! My se přece samy naučíme, co budeme chtít!“
Děda se zasmál. „Jéje, to by to dopadlo!“
Jak by to dopadlo? „Ty už si nepamatuješ, jak jsme spolu četli Človíčka Nezbedu?“ provrtala jsem dědu tázavým pohledem, chyběla už jen výslechová lampa, kterou bych mu namířila do obličeje, abych jeho přiznání urychlila. „Nezbeda nechtěl trávit celé dny ve škole a šprtat se blbiny. Chtěl se naučit číst v mapách a plavit se po moři. Utekl ze školy, ale našli ho a přivázali k lavici. Říkali mu, Nezbedo, z tebe nikdy nic kloudného nebude! A jak to dopadlo, hm?“
Povytáhla jsem obočí, stejně jako to dělá máma, když nad tátou vyhrává v hádce. Děda se zasmál, ale neodpověděl, protože mu bylo jasné, že jsem prostě vyhrála!
„Nakonec utekl k tomu opuštěnému pirátovi, od něj se všechno naučil a stal se z něj nejslavnější mořeplavec! Ha!“
Děda by jistě rád podotkl, že život není pohádka a celá ta věc se školou je daleko složitější. To mi říká furt. Každá mince má dvě strany. Naštěstí k tomu tentokrát nedošlo, protože už jsme stáli před vchodem.
„Kdo bude poslední, je prďola!“ zakřičela jsem, rozrazila dveře a rozeběhla se nahoru. Brala jsem schody po dvou a hlasitě se smála.
Děda schody nesnášel, takže jsem věděla, že mu cesta k bytu potrvá celou věčnost. Když konečně zvládl čtyři patra, což činilo parádních osmdesát schodů, z čela mu odkapával pot a i triko měl promočené.
„Dědo! Ty jsi zpocenej!“ zasmála jsem se.
„No však je taky teplo, a ještě k tomu mě hřeje tuk!“ bránil se děda. „Když mi bylo tolik co tobě, vyběhl jsem tyhle schody jako srneček! To bych tě hravě porazil, holčičko!“
„Hohó, tak to bych chtěla vidět! Tak si dáme závod dolů, jo?“
„Počkej chvíli, Dorinko, já se dojdu vyčurat a zavolám babičce, že jdeme pryč, aby neměla starost, kde jsme, až se vrátí z práce.“
„Tak si pospěš, dědo! Babičce přece můžeš napsat vzkaz!“
„Ale já chci slyšet její hlas, víš. Je celý den v práci, tak se mi po ní už stýská. Jen se jdi taky radši ještě vyčurat. Do zásoby.“
Konečně jsme vyrazili ven. Vyzbrojeni zmrzlinou, děda čokoládovou a já vanilkovou, přešli jsme můstek nad rušnou silnicí a ocitli se v zeleni vítkovského parku. Děda způsobně vykračoval po chodníčku a já se vydala cestičkou, kterou si pejskaři vyšlapali v trávě. Očima jsem propátrávala zem, rozhlížela se po okolních stromech, ale kromě záplavy ruměnic pospolných a mravenců černolesklých jsem žádný jiný hmyz nezahlédla. Věděla jsem, že tu můžu kolem dubů vidět poletovat obaleče dubového, který klade k listům svá vajíčka, aby se z nich na jaře vylíhly housenky, a samozřejmě různé druhy baboček, včely, vosy nebo pestřenky. Jenže ty pro mě nepředstavovaly už žádné výzvy, byli to běžní obyvatelé pražských parků.
Posadila jsem se na lavičku, tam, kde nebylo bílé holubí hovínko. Děda se s vydechnutím uhnízdil vedle mě.
„Chceš?“ nabídla jsem dědovi svůj kornoutek vanilkové.
Děda se rozzářil, rychle zhltl svůj křupavý kornoutek a pustil se do další porce.
Rýpala jsem botou v dolíčku pod lavičkou. Když prší, naplní ho voda a někteří psi tu špínu pijí. Dnešek je prostě takový naprd. Měla jsem radost, že mám tu lupu, ale teď zase zlost, že s ní nemám co objevovat. Naši mi říkají, že moje nálady jsou jak na houpačce. Nebyly by, kdyby mě furt něco neštvalo. A když jim řeknu, co mi vadí, odpoví, že život není pořád jenom samá zábava.
„Děje se něco?“ zeptal se děda opatrně. Neměla jsem chuť mu nic říkat.
Děda slupnul zmrzlinu, a jakmile měl obě ruce volné, založil si je na vystouplém břichu a zhluboka se nadechl, protože to on dělával pokaždé, když usilovně přemýšlel. „Není ti špatně? Prý řádí teď na Praze 3 nějaká střevní viróza.“
„Né.“
„A nebolí tě hlavička? Z toho sluníčka, víš? Pila jsi ve škole?“
„Ne, nebolí a jo, pila.“
Když byl nějakou dobu potichu a já slyšela jen jeho pravidelné oddechování, vzhlédla jsem k němu, abych zkontrolovala, jestli zase neusnul. Ale ne. Byl takový ramenatý, ještě větší než obvykle. Ó jé, to zas bude nějaké kázání!
„A já už vím, co ti je,“ pronesl děda vševědoucně.
Nadzvedl husté, prošedivělé obočí, až se mu brýle posunuly na nose vzhůru a díval se na mě z výšky.
Připomínal mi Jana Žižku na koni, vojevůdce hledícího na Prahu z vysokého vítkovského kopce. Jenom páska přes levé oko dědovi chyběla.
„Tobě tady chybí kamarádka na hraní, viď? Ta, ta, no jak se jmenuje? Rybana.“
„Radana! A ne, nechybí mi. Navíc dneska po škole jela se svýma mámama na nákupy.“
„S mámama? To jich má víc?“
„Jo. Dvě. Její rodiče se rozvedli a její táta má teď novou ženu, takže má Ráďa dvě mámy.“
„Aha. To je zvláštní,“ zamumlal děda.
„Dědo, ty tomu nerozumíš. Seš starej, víš?“ Zakoulela jsem očima, děda nechápe moderní svět.
„Pro mě za mě, ať má třeba tři mámy. Však co by za to děti v dětských domovech daly, že jo? Mít aspoň jednu mámu…“ Děda zabořil bradu do hrudi a přemýšlel. „Jsem starej, to je pravda. Ale ještě pořád chápu, že mít víc rodičů je lepší než nemít žádnýho.“
Zastyděla jsem se a ani vlastně netušila proč.
Přisunula jsem se blíž k dědovi a položila si hlavu na jeho měkkou, teplou paži jako takovou malou prosbičku o odpuštění.
Děda mě pohladil po ruce a jemně sevřel moji dlaň. „A nechtěla bys mi ukázat to tvoje nové vědecké zařízení?“
„Myslíš tu krabičku s lupou?“ zadrmolila jsem otráveně.
„No, tu.“
„Ani ne. Je na chytání a pozorování hmyzu a tady všechen hmyz znám.“
„Tak co kdybychom si spolu zajeli na výlet?“
Cože?! Vymrštila jsem se z lavičky. „Jo, dědo! To bych strašně moc chtěla! Někam pryč z Prahy, kde to ještě neznám!“ Vyskočila jsem z lavičky a musela ji obíhat kolem dokola. Rozhazovala jsem rukama: „Pořád jen Vítkov, Parukářka, zoologická, botanická, sady, to už znám všechno nazpaměť! A když už vidíme nějaký vzácný brouky, jsou napíchnutý na špendlíku za sklem v muzeu!“
Děda jen mlčel, krabatil čelo i rty.
„Už mě to tady štve. Ve škole nám úča vykládá o bělásku zelném, počítáme, kolik slepic má sousedka Vaňková, učíme se, v kolik hodin jede vlak do Břeclavi nebo že v Bydžově je starej kostel!“ vrčela jsem vztekle. „Proč nejdeme Vaňkový ty slepice přepočítat? Nebo se nevypravíme vlakem do Břeclavi? Nebo se podívat na kostel do Bydžova? Je to tak hrozný! Učit se o něčem, a přitom to něco je venku! A zrovna teď lítá první generace běláska a tady v Praze ani nemá na co klást vajíčka, protože tu nikdo zelí nepěstuje!“
Kecla jsem si zpátky na lavičku. „Všechno je jen jako,“ pípla jsem smutně. „Kéž bych se narodila v pravěku. To žádná škola neexistovala. Sbírala bych lesní plody, hledala divokou pšenici a učila se lovit zajíce.“
„Já tě chápu, Dorčo. To je jasný, že by bylo zajímavější trénovat násobilku na slepicích a vejcích nebo si nacvičit psaní vyjmenovaných slov během výletů.
V Bydžově bychom bydleli v obydlí pana Zbyňka, v lese bychom zbystřili sýčka či sýkorku a ve starém mlýně bychom potkali lysého mlynáře vzlykajícího nad myšmi prokousanými pytli.“
Zachechtala jsem se. Děda mi vždycky uměl zvednout náladu, i když většinou samými pitominami. „A v lese by na nás vyli zavilí šakali!“ dodala jsem.
Pak bylo chvíli ticho.
„A co kdybychom se spolu podívali k Novému Městu nad Metují?“ začal děda. „Zdědil jsem tam po
tvojí prababičce kus louky a lesa a nikdy jsem se tam nebyl podívat.“
Cože? Děda má vlastní les? A louku? Proč to hernajs už dávno nevím?
„Mě to nikdy nezajímalo. To víš, co s kusem přírody, kde není živá duše? Ale kdybys chtěla, tak bych tě tam vzal. Že bysme si udělali výlet, co říkáš? Když to dovolí rodiče! A třeba najdeš nové hmyzí vzorky k pozorování.“
Zase jsem vystartovala z lavičky a tentokrát se vrhla rovnou na dědu, abych ho objala.
„Dědo, a mohli bysme tam přespat?“ žadonila jsem.
„No počkej, řekl jsem na výlet. Tam není žádná chalupa ani domek,“ vysvětloval děda.
„To nevadí, dědo,“ usmála jsem se, „tak aspoň na výlet!“
2.
S dědou jsme se museli vydat na úřad, který se nazývá katastrální, abychom zjistili, kde přesně se pozemek nachází. Jediné, co si děda pamatoval, bylo, že je to někde u Nového Města nad Metují.
Nemohla jsem se dočkat, až tam budeme. Znělo to tak složitě důležitě – katastrální! Nemohla jsem se udržet a jen jsem plánovala a plánovala, co všechno můžeme na naší louce dělat. Děda odpovídal jenom hm a no jo a to je dobrý nápad a otíral si pot z čela, protože byl zase šílenej hic. Punčocháče jsem proto zlikvidovala hned v šatně. Stejně nechápu, proč mámě v pračce mizí ponožky, ale punčocháče nikdy!
Nepřipadá mi to fér.
Katastrální úřad není vůbec tak skvělý, jak jsem předpokládala. S dědou jsme se vmáčkli do úzké chodbičky osvětlené blikajícími zářivkami a čekali snad dvě stě let, až na nás přijde řada. Což nechápu, protože jsme tam byli úplně sami! Pak jsme od paní, která se schovávala za plastovou přepážkou, obdrželi mapu plnou čísel a zápisů. Prý podle toho pozemek snadno najdeme. Byla divná a ani se na mě
neusmála. Nechápu, proč na ni byl děda tak milý. Nezasloužila si to.
„Dědo, a kdy vyrazíme?“ vyzvídala jsem po cestě domů. Nesla jsem si v jedné ruce velké žluté lízátko, které mi děda koupil v cukrárně. Chutnalo jako citrón a mělo namalované oči a úsměv jako smajlík.
„Na to se musíme zeptat maminky a tatínka,“ vysvětlil děda.
„Proč jako? Vždyť máma s tátou s námi nejedou, tak proč bychom se jich měli ptát? Nemůžeme si to rozhodnout sami? Je to přece náš výlet!“
„Protože jsou to tvoji rodiče, Dorinko.“
„Dědečku,“ zaškemrala jsem.
„Co?“
„Pojeďme už zítra.“
„Vždyť zítra jdeš do školy,“ připomněl mi děda.
Jako kdybych to sama nevěděla! „Budeš ještě to lízátko?“ zeptal se, když jsem dlouho nelízala.
„Na,“ natáhla jsem k dědovi ruku s citronovým
smajlíkem a ten se ho ochotně ujal. „Ve škole děláme stejně už jen samý blbosti,“ nafoukla jsem se stejně jako ta ryba fugu, která dokáže zabít svým jedem až třicet lidí, když si ji upečou k večeři. „Dokonce jsem na chodbě slyšela učitelky říkat, že červnová výuka by se měla zrušit, protože beztak slouží jen na hlídání dětí, aby rodiče mohli chodit do práce. Já bych ji teda klidně zrušila. Hlavně hodiny se Strakovou. Stejně nenávidí děti, tak by jí to přišlo jedině vhod.“
Děda se zakousl do lízátka. No, co! Sám mi přece vyprávěl o té čarodějnici, co přivazovala své vlastní děti ke klavíru, dokud neodehrály skladbu bez jediné chybičky. Proč zrovna já musela vyfasovat takovou jedubábu? Béčko má bezva učitelku, co s nimi chodí do parku a pořád jezdí na nějaké exkurze.
Ze Želivského ulice jsme zabočili na Koněvovu a za pár vteřin už nás dohnala tramvaj číslo devět. Cink.
Z tramvaje vyskočila máma.
„Mami!“ zavřískla jsem a vrhla se k ostrůvku. Máma jen stihla vytřeštit oči, protože jsem vletěla bez rozhlédnutí do silnice. Naštěstí široko daleko nejelo žádné auto a já jsem skončila bezpečně v mámině náručí.
„Ty třeštidlo, kde máš dědu?“ zeptala se máma a rozhlížela se na všechny strany.
„Támhle!“ ukázala jsem prstem a máma, jakmile spatřila dědu s obrovským, křiklavě žlutým lízátkem, řekla nahlas: „No, jak jinak. To je ta tvoje dieta.“
„To není moje!“ bránil se chabě děda.
„Ale prosím tě, tati, ještě mi řekni, že je to Dorky a ty jí to jen držíš,“ zakroutila hlavou máma. Nečekala na odpověď, vzala mě za ruku a vykročila domů. U vchodových dveří zaštrachala v kabelce a vylovila svazek klíčů. Odemkla a podržela mně i dědovi dveře.
„Mami, my zítra s dědou pojedeme do Metuje,“ oznámila jsem a mrkala oběma očima na dědu.
„Cože?“ řekla bez větší účasti máma a lovila z kabelky zvonící telefon. „Prosím?“ ohlásila se.
„Že pojedeme s dědou zítra do Metuje!“ zařvala jsem, protože jsem si myslela, že to prosím bylo na mě.
„Moment, vůbec vás neslyším.“ Máma odtáhla telefon od ucha a podala mi klíče. „Dobře, zlatíčko, ale buď tiše, vidíš, že telefonuju. Běž napřed.“ A vrátila se k hovoru.
Zakřenila jsem se na dědu a šťouchla ho do břicha, což on nemá vůbec rád a stěžuje si, že ho nemám dloubat do tuku. A to mě rozesmálo tak, že jsem ho šťouchla znovu a začala zdrhat po schodech nahoru.
„Co to říkala o Metuji?“ zaslechla jsem mámu.
Děda se coural, mluvil do máminých zad. „Naplánovali jsme si výlet. Vzal bych ji k Novýmu Městu.“
Máma se zastavila v prvním patře. Vrhla na dědu podezřívavý pohled. „A proč zrovna k Novýmu Městu? Vždyť to je dálka!“
Naklonila jsem se přes zábradlí v druhém patře a zahoukala jsem jako sova: „Hú hú. Pojedem s dědou jako dva tuláci!“ a vyběhla jsem další patro. Dupání se rozléhalo celým schodištěm. To se zase Míková ze třetího zblázní.
Máma se zastavila na předposledním schodu, otočila se na dědu a zeptala se: „Jako tuláci? Kde to proboha vzala? Tati, jestli jsi jí navěšel na nos zase nějaký bulíky, tak už ti ji tady nenechám!“ rozčílila se máma. „Pokaždý ji pro něco nadchneš, ale pak z toho
nic není a ona je nafouknutá a protivná u nás doma, ne u vás. K tobě přijde zase celá veselá a natřepnutá, co vymyslíš.“
Trochu ve mně hrklo. Hlavně si to, dědo, u mámy nerozházej! Musí nám ten výlet dovolit!
Telepatie zafungovala, děda sebral všechnu zbylou sílu, nemotorně vyběhl po schodech až k mamince, napřímil se a dramaticky si olízl prostředníček a ukazováček pravé ruky na znamení slibu. „Já ti přísahám, že ji tam vezmu. Už jsme dneska došli na úřad a obstarali si mapu.“ Vypadal jako přerostlý kluk, který mamince slibuje, že příště ty odpadky určitě vynese!
V předsíni jsem kolem mámy prolítla, až se jí rozvlnila červená sukně. „Mami, já budu spát tady, u babičky a u dědy, abysme mohli jet hned brzo ráno, jo?“
„Zastav!“ chytila mě máma za ruku a přitáhla k sobě. „Jak zítra? Zítra je škola.“
„Ale mami! Před chvílí jsi mi to dovolila!“ Vytrhla jsem se z mámina sevření, naštvaná, že mě kvůli telefonování nevnímala.
Jakmile se ve dveřích objevil děda, přimáčkla jsem se na něj v zoufalém objetí. Okamžitě mi bylo do breku. Moje slzy prosakovaly dědovi tričkem až na kůži, ale on si z toho nic nedělal a jen mě pevně sevřel v náručí. Byla jsem vděčná za jeho mlčení, že se nesnaží napravit situaci tou pitomou mincí, co má dvě strany.
Slyšela jsem mámu vzdychnout a pak spadnout na zem její kabelku.
„Jdu si udělat kafe,“ řekla, vrzla dveřmi a z kuchyně se ozvalo cvak, jak zapnula rychlovarnou konvici.
Odlepila jsem obličej od dědova trička a vzhlédla prosebně vzhůru jako andělíček v kostele, kam s dědou občas chodíme na mši. Aby viděl moje utrpení.
Děda většinou nic nevzdává, a když už něco slíbí, tak to splní. To mám na něm moc ráda. A taky vím, že jsem jeho jediná vnučka, a to si mě musí předcházet!
Z kuchyně k nám dolehlo maminčino přísné volání. „Pojď, dělám ti taky kafe, tak ať není studený!“
Nejdřív jsem nechtěla dědu pustit, držela jsem se ho jako klíště, ale on na mě spiklenecky mrkl. To znamenalo, že to s mámou nějak zařídí. No dobrá, jdi na věc, dědo.
Já, jako správná detektivka, jsem zůstala schovaná za dveřmi a napínala uši, aby mi neuniklo jediné slůvko. Toužila jsem se proměnit ve svého nejoblíbenějšího detektiva Sherlocka Holmese, ale myslím, že jsem spíše připomínala jeho zvědavou domácí paní Hudsonovou.
„Tak ven s tím, co máte v plánu?“ začala máma a míchala lžičkou cukr tak rychle, až jsem se bála, že to hrnek nevydrží.
Děda si odkašlal. „Chci jí ukázat ten pozemek, co jsem zdědil po tvojí babičce. Já sám jsem tam nikdy nebyl. Taky mě zajímá, jak vypadá. A jestli chce jet už zítra, proč ne? Stejně…“ nedořekl děda, protože mu máma skočila do řeči:
„… ve škole dělají už jenom samý blbosti, já vím, tati, slyším to od ní dennodenně.“
Samozřejmě, vždyť je to pravda! A někdy neděláme ani to! Někdy prostě jen všichni na lavicích spíme. Už jsem dokonce přemýšlela, že si na oční víčka namaluju otevřené oči!
Děda usrkl kávu. „Teda, Mařenko, ta se ti povedla. Ty přece děláš to nejlepší kafíčko ze všech,“ zacvrlikal. Dědo, trochu to přeháníš! Takhle máma pozná, že se jí chceš vlichotit!
I máma dědovo lichocení odhalila. „Víš, že tohle platí leda na babičku, na mě rozhodně ne.“
Ticho.
Nádech.
Výdech.
„Ale pro mě za mě, jeďte si, kam chcete. Když ji neutopíš, nenecháš přejet náklaďákem nebo si přelámat kosti, udělejte si výlet po svém.“
Křach! Jak jsem vyskočila radostně do vzduchu, narazila jsem do starožitné skříňky po prababičce. Máma s dědou vystartovali ze židlí a vpadli do předsíně, akorát když jsem sbírala tři veliké střepy.
„A jéje, to byl babiččin Buddha,“ zamrkala polekaně máma. A já se rozbrečela.
Auuuuuu! Přidal se k mému pláči jezevčík ze třetího patra.
Děda nejistě zavrávoral a honem zacouval zpátky do kuchyně.
„Běž z těch střepů, uklidím to. A nebreč. Nic se
přece neděje,“ usmála se na mě máma. Vtáhla jsem nudli, proklouzla za dědou a pomohla jsem mu najít čokoládové pralinky, které před ním babička schovala.
Zůstala jsem přes noc u babičky a dědy. Na výlet do Nového Města nad Metují jsem nic z domova nepotřebovala. Měla jsem tu svůj batůžek, oblečení, láhev na pití a babička nám ještě večer usmažila kuřecí řízky, které vložila mezi dva krajíce chleba. Dědovi k nim přidala nakrájenou kyselou okurku, kterou já nesnáším. I tak se mě zeptala, jestli fakt nechci okurku a že to budu mít děsně suchý. Nebo aspoň hořčici. Ale já nesnáším i hořčici.
„Budeš se tím dusit,“ uzavřela babička debatu a splácla chleby k řízku. „Tak to aspoň pořádně zapíjej.“
Pokaždé, když spím na Žižkově, mi večerní pohádku vypráví babča. Chodí totiž ještě do práce, a tak s ní netrávím tolik času jako s dědou. Večer se vedle sebe uložíme do postele s knížkou a přitom si toho stihneme hodně říct. Vlastně čteme málokdy, což babičce vyhovuje, protože špatně vidí na blízko a nerada nosí brýle jak nějaká stará bába. Včera jsem si ale vyžádala dědu. Byla jsem natěšená na další den a doufala, že spolu všechno ještě probereme.
Zachumlala jsem se pod slabou deku, děda si přisunul k mé posteli křeslo, uvelebil se a začal vyprávět o rybáři a jeho ženě.
„Rybář ten den sice rybu ulovil, ale jak se brzy přesvědčil, nebyla to jen tak obyčejná ryba. Byla zlatá.“
„Dědo? Uvidíme v tvém lese jeleny?“
„Nevím,“ přiznal děda a snažil se vrátit k příběhu.
„Ryba slíbila, že když ji rybář pustí zpět do vody, splní mu jakékoliv přání. On si ale nepřál nic. Byl spokojený. Rybu přesto pustil a šel domů.“
„A zmije tam budou? Nebo ještěrky?“ Co mi bylo po nějakém rybáři, když jsme před sebou měli daleko lepší dobrodružství?!
„Nevím,“ povzdechl si děda unaveně. „Rybář doma vyprávěl zážitek s rybou své ženě a ta na něj spustila, až se nestačil divit. Proč že si nic nepřál? Je snad hlupák? Baví ho snad bydlet v láhvi od octa? Jen ať maže zpátky k rybníku a od ryby si lepší dům vyprosí!“
„Já bych chtěla vidět ještěrku, protože, dědo, ona vypadá jako takovej malej dráček, víš? Já jsem chtěla letos k narozeninám vodního dráčka, říká se mu správně axolotl, jenže ho nikde neměli. Prošli jsme s mámou snad všechny akvaristiky v Praze.“
„Dorko, abys nedopadla jako ta rybářova žena!“ pohrozil děda.
„Jaká žena?“ zeptala jsem se.
Děda si přejel dlaní přes obličej. „Ty mě vůbec neposloucháš. Já ti tu vyprávím pohádku a ty žvaníš o ještěrkách.“
„Dědo, promiň, tak vyprávěj. Já už budu ticho,“ slíbila jsem. Budu muset ten příběh přežít. To by tak bylo, aby se ještě děda naštval, a nakonec jsme nikam nejeli.
„Já už ani nevím, kde jsem přestal,“ urazil se děda. Zbytek příběhu tak rychle oddrmolil: „Rybář se vrátil k rybníku a prosil rybu o lepší dům. Žena ho dostala, ale hned chtěla lepší, rybář šel zase prosit, žena zase dostala lepší, až nakonec dostala palác a stala se papežem, ale protože chtěla víc a víc a byla nenasytná a zlá, ryba se naprdla a vrátila jí její bývalý život a láhev od octa. Dobrou.“ Děda vstal a zhasl stolní lampičku.
„Počkej!“ vyjekla jsem. „Takhle se přece nevypráví pohádka na dobrou noc!“
„Jo a taky se neskáče lidem do řeči,“ vysvětlil mi děda, otevřel okno, aby se mi v noci dobře dýchalo, a zmizel.
„Dobrou noc. Ať tě blechy štípou celou noc,“ zamumlala jsem si pro sebe. Převalila jsem se na levý bok a naslouchala známým zvukům večerní ulice. Cinkání tramvaje, hučení aut, štěkání psů a sem tam i houkání sanitek. Podívala jsem se oknem na protější činžák. Na hřebeni střechy seděli holubi, vyrovnaní vedle sebe jako tmavě šedé korálky navlečené na šňůrce, a pozorovali poslední zbytečky zapadajícího slunce. Možná nabírali do peří teplo z paprsků, aby je za chladnější noci zahřívaly, a možná si jen užívali ten krásný výhled na žižkovské střechy. Škoda, že se
