září 2025—leden 2026
Beletrie
Non-fiction
Pro děti / Komiks
Ediční plán ilustrovali Jiří & Hana Adamík-Novák Tisk ARPA, Dvůr Králové nad Labem
Milé čtenářky, milí čtenáři,
do smaragdové vody padají srázy zalesněných kopců. Stříbrné křivky vln se lámou v pravidelném rytmu, jejich šumění zaniká pod staccatem cikád. Jsou tři hodiny odpoledne a tento editorial píšu chráněn stínem terasy, s výhledem na mořskou lagunu.
Až ho budete číst vy, budeme na ostré slunce jen vzpomínat. Dny se zkrátí, světlo zešedne mlhami. Přesto jste tu, na letní terase, právě teď se mnou. Jedním ze zázraků literatury je schopnost zastavit čas. Stvořit z unikavého momentu věčnou aktualitu.
Představuju si, jak bude vypadat práce literárního historika za sto let. Když Lucie Tučková psala monografii o Juliu Zeyerovi, kterou chystáme k vydání, přizvala si dva pomocníky. Mapu Itálie, neboť Zeyer byl vášnivý cestovatel a láska k cizím zemím, zvláště těm jižním, utvářela nejen jeho život, ale i tvorbu. A také básníkovu korespondenci, neboť listy přátelům otevírají nenahraditelný pohled do vnitřního světa uzavřeného a tajemného spisovatele druhé poloviny 19. století.
Tučková pátrala v archivech a pozůstalostech; dotýkala se dokumentů popsaných Zeyerovou rukou a luštila přípisky, které si literát učinil na okraj výtisků svých děl. Dnes si korektury schovává málokdo, a tak budoucí badatelé přijdou o možnost nahlédnout, jak současní autoři o své práci přemýšlejí v čase.
Když nyní nekomunikujeme dopisy, ale textovými zprávami a statusy na sociálních sítích, znamená to, že archiváře a historiky nahradí digitální archeologové? Umělou inteligencí pohánění agenti, co nebudou hledat stopy dávných životů v krabicích s písemnostmi, ale v oceánu internetu a počítačových kódů?
Je to možné. Leccos se mění. Ale to základní zůstává.
Díky knihám jsme tady, pevně v přítomném okamžiku – a současně kdekoliv jinde na světě.
Těší mě, že toto přesvědčení sdílíte s námi.
Jakub Sedláček šéfredaktor
Beletrie
Co já? Co ty?
srpen 2025
192 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-581-9
„Řeknu ti to, co nevíš. Řeknu ti, co jsem ti celou dobu tajila, to, co jsem si myslela a co jsem cítila. Ale připomeneme si i to, co známe. Bude to zábavný.“
Třicátnice Laura vypráví svůj příběh. Příběh osiřelé čtrnáctileté holky, kterou si pro sebe v dětském domově vyhlédl starší učitel. Mluví o opuštěných dětech, které se musejí spokojit s odměřenou porcí lásky, o pevném přátelství s drsňačkou Marií i o životě v příhraniční Aši. Minulost se prolíná s Lauřiným současným životem exkluzivní prostitutky a sžíravými myšlenkami na pomstu.
Miřenka Čechová se ve svém novém románu zamýšlí nad jednoduchostí, s níž jde druhými manipulovat. Ptá se, kde je hranice toho, co se dá a co už se nesmí odpustit, a jestli je pomsta spravedlivý trest. Zároveň si pohrává s novou literární formou – stylizovaným zvukovým záznamem.
Miřenka Čechová
(1982) se pohybuje na pomezí experimentálního divadla a literatury. Její divadelní tvorba zahrnuje projekty zpracovávající autentické příběhy neviditelných žen a často se dotýká aktuálních společenských otázek. Je autorkou autobiograficky laděné prózy Baletky (Paseka 2020), nominované na Cenu Evropské unie za literaturu, a také fiktivního dokumentu Miss AmeriKa (2018). Obě díla převedla i do jevištní podoby, za jejich ztvárnění získala dvě nominace na Cenu Thálie. Má ráda chaos a komplikované osobnosti.
… Tohle… je za mě, za Marii, za Jakuba a za ty další, o kterých nevíme. Určitě ale nejsme sami… Až tohle uslyšíš, tak doufám, že budeš přesně tam, kde bys měl být. Ne, nedoufám, já vím, že tam budeš. Tentokrát budu připravená!
Příjemný to nebude… skvělá příležitost ukázat, co vydržíš. Můžeš otestovat svoji odolnost. Zahrát si na skutečnýho hrdinu. Předstírat, že jsi někdo úplně jiný, to ti vždycky šlo výtečně. Ráda bych ti to při týhle jedinečný příležitosti připomněla. Tvoje vysoká hra… Vzpomínej se mnou. Hnědý, ponožkama naleštěný schodiště, vprostřed vyšlapaný do mírný prohlubně, podzimní skučák v netěsnících okenicích, ty nahoře, já dole, ty ve flanelový košili vypraný v Jelenu, já v tejden neměněným prádle, v odporným odéru rozkvétajícího průseru. Ještě si vybavuju růžovej batoh, klíčenku se zeměkoulí na zipu, teplej šípkovej čaj z barelu na chodbě pod obrazem zátiší, kterej mi podáváš, plastovej hrnek s kolečkama, červenej, modrej? Už nevím. Dneska k tomu okamžiku cítím až takový romantický pouto, úplnej smyčcovej kvartet k tomu hraje… Vidím ten první pohled, kterej jsme si vyměnili, když jsi stál tam nahoře, na těch schodech.
Pamatuju si to hovadsky přesně. Nezúčastněnej, ale pronikavej, nevhodně dlouhej, podrobující.
Zotročeně připoutaná k tvým cizím očím… kdybych tehdy uhnula, nemusel jsi tady být. Jo, některý místa v sobě mají už předem vepsanej zločin. Ale ne! Není to moje chyba. To zas prrr. I kdybych uhnula, určitě bys mě očima lapil jindy. Oči jako pytlácký oka. Kořist nevidí, kam šlape. A pak trrrh! A už visím. Chceš to všechno znovu slyšet? Krok po kroku, jako když se v menuetku přibližuju k nastraženýmu železu? Že nechceš? Vsadím se, že si všechny ty vzpomínky každej den znovu a znovu přehráváš… protože co jinýho dělat, viď?
Kdo chce s vlky býti
Román s duší Rychlebských hor
listopad 2025
280 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-576-5
Ondřej s partnerkou Monikou přijíždí do rodných Rychlebských hor. Zdědil tu dům po babičce a těší se, že mu to do života přinese nové příležitosti. Vrací se také Jan, který s sebou ale místo nadějí veze staré rány. Helena s Martou jsou ve zdejším kraji naopak usazené už dlouho, jenže zatímco jedna touží po klidu, druhá zoufale sní o dítěti.
Dovede tahle pětice najít správné místo pro sebe i pro svá přání? Komu se podaří přizpůsobit a kdo se stane vlkem samotářem?
Marie Hajdová ve svém novém románu z pohraničí píše o tom, jak těžké bývá připojit se ke společenství, aniž bychom se museli vzdát vlastní podstaty. S empatií a smyslem pro detail se ptá: Nejsme to my, kdo sám sobě staví ty nejpevnější hradby?
Marie Hajdová
(1986) pochází z Jeseníku. Dlouhá léta žila v Praze, kde po studiích na Filozofické fakultě UK pracovala jako nakladatelská redaktorka. V roce 2019 se přestěhovala zpátky do rodného kraje a v současné době se živí jako knižní redaktorka na volné noze. V roce 2022 debutovala v Pasece románem Jeřabinový dům. Přispěla také povídkou do souboru Sudety: Ztracený ráj (2025).
Turisté se zvedají, paní si protahuje ztuhlé nohy a boky a pán platí, ještě přidá něco Drozdovi na pivo a pak společně míří na Čertovy kazatelny.
„Že si nedáte pokoj, pane Drozd.“ Marta před něho postaví pivo.
Muž mávne rukou, napije se a pak si z vousů utře pěnu. Jestli něco starý Drozd umí, tak vyprávět historky. Každému, kdo je slyší poprvé, z nich přebíhá mráz po zádech. Jako by tam sám byl. Když je ale člověk slyší podruhé, potřetí, podesáté, pokaždé je to trochu jinak. Lidé, co v jedné verzi umírají jako hrdinové, jsou v té následující zrádci, jednou je temná noc, podruhé se ty nejhorší věci dějí v pravé poledne.
Aby ne. Drozd všechno vypráví, jako by to sám zažil, jeden má až dojem, že pamatuje snad ještě dobu před válkou. Sice se tu narodil, ale nic z toho, co vypráví, zažít nemohl. Jeho rodiče sem přišli po válce odněkud z Valašska, už ani on sám neví, jak se ta dědina vlastně jmenovala. S lidma byl rád, takže raději než schovaný v kamrlíku výpravčího na nádraží v Tomíkovicích trávil každou šichtu na peróně. Zapřádal hovory s těmi, co čekali na zpožděný osobák od Javorníka, a vyslechl si tolik historek, že by to jen těžko spočítal. Další pak dávali k lepšímu chlapi v nádražní hospodě, když si dali o panáka nebo dva víc, příběhy bývaly o to barvitější. O odvaze, o zradě, o pokladech, co si tu schovali ti, co utíkali, ti před válkou i ti po ní. A o zdejších temných lesích, které spolknou každého, kdo se v nich nevyzná.
Časem si vyslechnuté historky upravoval, na historku nemá nikdo patent, takže tu spojil tři historky do jedné, tu jednu rozdělil na dvě, měnil začátky i konce, jak se mu chtělo. Nejdřív záměrně, poslední roky se mu to ale samotnému už dost pletlo. Místní ho poslouchali rádi, ale vyměňovali si přitom pobavené grimasy, zato turisti, kteří zavítali k Martě do kiosku nebo k Jardovi do hospody, ti mu viseli na rtech a hltali každé slovo. Většinou mu pak zaplatili aspoň pivo nebo klobásu, panáky odmítal, tvrdý nepil.
Když v Tomíkovicích udělali zastávku na znamení a Drozda poslali do důchodu, začal chodit po okolních lesích. A tak vysedává u Marty v kiosku a vykládá svoje historky každému, kdo je aspoň trochu ochotný poslouchat.
„Vaši fantazii bych chtěla mít,“ prohodí Monika, když sbírá ze stolu prázdné sklenice a zamaštěné obaly od párků.
„Ale prdlajs fantazii, holka, šecko je to pravda.“
Vítězné město
z angličtiny přeložila
Martina Neradová
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
prosinec 2025
370 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-575-8
Ukrytý v hliněné nádobě. Zapečetěný voskem.
Pohřbený v srdci zničeného paláce uprostřed popela jedné z největších, téměř zapomenutých indických říší. Příběh, který čeká na odvyprávění.
Ve čtrnáctém století našeho letopočtu na jihu území, kterému dnes říkáme Indie, devítiletá Pampa Kampana poprvé uslyší hlas bohyně.
Přísahá jí, že zajistí, aby už žádnou ženu nestihl osud její milované matky. S pomocí zázraků
Pampa vybuduje velké město zvané Bisnaga –„město vítězství“, kde jsou ženy rovny mužům.
Každé dílo se však může svému tvůrci vymknout z rukou a Bisnaga není výjimkou.
Mnohovrstevnatý text nám v lecčems připomíná pohádky z Tisíce a jedné noci, propojení intrik a nadpřirozena zase současnou popkulturu, jako je Hra o trůny. Rushdie svým doposud posledním románem znovu skládá hold příběhu, který je na rozdíl od lidí a říší nesmrtelným. Řečeno s autorem: Jedinými vítězi jsou slova.
Salman Rushdie
(1947) je prozaik a rodák z indické Bombaje. V díle autora, jehož román Děti půlnoci (1981, č. Paseka 2012) získal prestižní Bookerovu cenu, se proplétají nitky orientální a západní literární tradice s nejsmělejšími uměleckými postupy postmoderního střihu. Svým životem a dílem je také symbolem svobody slova.
Dokladem autorovy imaginace a hluboké znalosti světového písemnictví jsou jak román Quijote (2019, č. Paseka 2022), tak soubor esejů Jazyky pravdy (2021, č. Paseka 2023). V roce 2024 mu v Pasece vyšla kniha Nůž, v níž reflektuje události tragického pokusu o vraždu před třemi lety.
Po nedůležité bitvě došlo překvapivě k události takového kalibru, jež mění chod dějin. Pověst praví, že ženy z malého, poraženého království, v důsledku bezejmenné bitvy většinou čerstvě ovdovělé, položily poslední obětiny v pětiřadém chrámu, přepluly řeku na loďkách, přičemž s nepravděpodobnou troufalostí čelily vzedmutým vlnám, ušly kus cesty na západ podél jižního břehu a potom rozdělaly mohutný oheň, vrhly se do plamenů a spáchaly hromadnou sebevraždu. S vážností a bez nářků si řekly poslední sbohem a bez váhání vykročily kupředu. Výkřiky se neozvaly, ani když jejich maso zachvátil oheň a vzduch prostoupil pach smrti. Hořely tiše; nebylo slyšet nic než praskot vatry. Pampa Kampana to všechno viděla. Jako by jí sám vesmír posílal vzkaz nastraž uši, nadechni se a pouč se. Bylo jí devět let, pozorovala tu scénu se slzami v očích a držela se co možná nejpevněji za ruku své neslzící matky, zatímco všechny ženy, jež znala, vstupovaly do ohně, sedaly si, stoupaly nebo lehaly do samého středu hranice a z uší a úst jim šlehaly plameny: stařena, která už všechno viděla, mladá žena, která sotva začínala dospělý život, dívka, která nenáviděla svého otce, mrtvého vojáka, žena, která se styděla za svého muže, neboť nepoložil život na bitevním poli, žena s krásným melodickým hlasem, žena s děsivým smíchem, žena hubená jako lunt, žena tlustá jako meloun. Kráčely do plamenů a z puchu jejich smrti se Pampě zvedal žaludek a potom se z jejího sevření jemně vymanila její matka Rádha Kampana a k jejímu zděšení velice pomalu, avšak s nezlomným přesvědčením zamířila vpřed, aby se, beze slova rozloučení, přidala k ohňostroji mrtvých.
Všechno je v pořádku, všude je láska
ze slovenštiny přeložila
Martina Bekešová
vychází s podporou SLOLIA
Slovenského literárního centra
říjen 2025
152 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-577-2
Dvě velmi odlišné ženy, které se seznámily na internetu, společně vyrážejí do lázní na dovolenou. Do opuštěné osady daleko od civilizace přichází dokumentaristka. Po celém městě se uprostřed noci zničehonic zjeví záhadné stavby. Pár se v malém bytě stará o zvláštní tělo. V cukrárně na předměstí pravidelně pláčou muži.
Uznávaný slovenský básník a překladatel
Michal Tallo ve svém prozaickém debutu, jenž se stal na Slovensku literární událostí, sepsal příběhy unavených anonymních lidí kdesi na pomezí reality a horečnatých snů – příběhy o neschopnosti uniknout z míst, která si nosíme všude s sebou.
Michal Tallo
(1993) vydal básnické sbírky Antimita (2016), Δ (2018) a Kniha tmy (2022) a jeho básně byly přeloženy například do angličtiny, němčiny, polštiny, řečtiny, japonštiny nebo ukrajinštiny. Za knihu Všechno je v pořádku, všude je láska získal Cenu Nadácie Tatra banky. Tallo má silné vazby na české literární prostředí, spolupracuje s několika filmovými a literárními festivaly, koordinuje soutěž Básne SK/CZ, v nakladatelství BRAK vede a rediguje edici Lentikular.
Do slovenštiny přeložil Andrewa McMillana či Seána Hewitta.
Byla jsem čerstvě dospělá, když se moje rodičky rozhodly, že jejich vztah už nemá žádnou budoucnost, a proto nastal čas přiznat si to otevřeně a nahlas. Co nemá budoucnost, to ztratí náhle i přítomnost; jejich spolužití tedy po více než dvaceti letech skončilo, tečka, jakákoli další diskuze je zbytečná, jakékoli zpochybňování nežádoucí. Byla jsem čerstvě dospělá; osmnáctiny jsem oslavila teprve před několika měsíci, něco ve mně však dospělo už dřív. Rozpad jejich vztahu jsem totiž očekávala už delší dobu. Cítila jsem ho, proto jsem se na něj potřebovala včas připravit – rozchod rodiček přece může dítě velmi bolestivě poznamenat. Proto jsem se jím vědomě rozhodla už nebýt.
Máma odešla na jih, matka jen o pár metrů dál na sever, a tak jsem zůstala u té, ke které jsem to měla blíž. Naše rutina se zdánlivě nezměnila, setrvávaly jsme s matkou ve stejných rituálech, vařily si stejná jídla, jednou já, podruhé ona; sledovaly jsme stejné televizní programy, ve volném čase jsme navštěvovaly stejná místa, mluvily o těch samých tématech, ze školy i z práce jsme chodily stejně pozdě. Jen několik věcí ubylo, a několik nových zase, naopak, přibylo. Pokaždé ale nenápadně, aby ani omylem nenarušily dojem, že je všechno jako dřív; protože všechno jako dřív znamená v představách mé matky všechno v pořádku. Ubylo několik písní, těch, které nejradši poslouchala máma – a v nichž proto žije dodnes. Ubyla část předmětů na policích v obýváku a v ložnici, především suvenýrů z výletů a dovolených. Ubyly fotky a necelá polovina svazků z naší knihovny. Přibyla zatmění slunce. Jejich existence pochopitelně přesahuje délku života mých rodiček, mě i celého lidstva; byla tu odjakživa, nezrodila se ze dne na den, pro matku však získala novou a nesmírnou důležitost. Popravdě vůbec netuším, co ji k nim přivedlo, jestli si o nich přečetla knihu, článek v časopisu nebo na internetu, nebo se jí jednou v noci náhle vkradla do snů. Ať už to bylo cokoli, zatmění si mou matku připoutala pevně: rychle nabývala na důležitosti, postupně zabírala čím dál víc konverzací, jejich snímky a malby zase zabíraly prázdná místa na našich zdech a mysl mé matky se pozvolna měnila v encyklopedický zdroj informací o nich. Netrvalo dlouho a všechno jako dřív se vytratilo. Zdálo se však, že to matku nikterak nerozrušuje. Všechno bylo stále v pořádku, navzdory – nebo díky – zatměním slunce.
Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot
z katalánštiny přeložil
Michal Brabec
vychází s podporou Katalánského institutu
leden 2026
160 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-583-3
Oceňovaný folk horor z katalánských kopců oslavuje ženské tělo ve všech podobách a rozbíjí stereotypy o ženské identitě.
Zatuchlý vzduch statku prostupuje vůně tymiánu a obětovaného kozla. Stařičká Bernadeta umírá a ženy rodu Clavellových chystají hostinu, aby ji na druhém břehu přivítaly jaksepatří.
V bujarém podsvětí se prolínají groteskní výjevy se vzpomínkami, které odhalují rodová tajemství.
Matriarcha Joana kdysi uzavřela pakt s ďáblem, aby získala dokonalého muže. Jenže po veselce zjistila, že Bernadímu Clavellovi chybí jeden prst na noze, a tak svou část dohody nedodržela.
Na všechny ženy z rodu proto padla kletba: Bernadeta vidí věci, které by neměla, Margarita je vzteklá, protože má tříčtvrteční srdce, a Blančina ústa bez jazyka připomínají prázdné hnízdo.
Vypravěčský hlas bloudí statkem jako vánek a lehce stírá hranice mezi mrtvými a živými, minulostí a přítomností, skutečností a tím, čemu chceme věřit. Legendy a rčení putují napříč generacemi, aby nám připomněly, kdo jsme. Odkud vychází světlo a kde číhá temnota.
Irene Solà
(1990) patří k nejoriginálnějším autorkám nejen ve svém rodném Katalánsku, ale i v Evropě. Její předchozí próza Zpívám já a hora tančí (2019, č. 2023) sklidila mezinárodní uznání a vynesla jí Cenu Evropské unie za literaturu. Za román Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot autorka získala Cenu Finistres a Lletra d’Or.
Světnice byla pošmourná. Schodiště vypadalo jako tůň. Předsíň zlověstně. Kuchyně jako vlčí chřtán. Bezedný. Stěny, krb, okno, stůl, židle, dřez, ty nebylo vidět. Jako by tam nebyly. Jako by kuchyně ani statek neexistovaly. Jenom černotmoucí tma. Joana seděla na své lavici. Byla to velmi stará žena. Měla koňský obličej, jedno oko otevřenější než druhé, vlasy šedé a rozevláté jako hřívu, paže oplácané a břicho plné. To bylo její místo. Lavice u krbu, i když teď už se v něm nezapalovalo.
Joana se provdala za dědice Clavellovic statku, v Kapli svatého Michala na stejnojmenném vrchu Montsenyského pohoří, před tolika lety, že už by to jeden ani nespočítal. Obřad byl jednoduchý, strohý, před poledním, to aby se ženich s nevěstou stihli vrátit domů, než se setmí. Snoubenci se trmáceli po hrbolatých stezkách a klikatících se pěšinách všech odstínů zelené. Zdolali pohoří, průsmyky, strže, rokliny, potoky a hustě zarostlé, vlhké úžlabiny, prošli mezi buky a osikami, břízami a ořešáky, duby, jilmy a planikami, které houstly a jako uchvacující objetí se zužovaly tak, až světlo na šaty novomanželů dopadalo jako pár ubohých drobáků. Joana a Bernadí se těmi odlehlými a spletitými horami plahočili celý den a zastavovali, jenom když cestou míjeli modlitebny. Bernadí skláněl hlavu, přivíral oči a prosil Pánaboha, ať nedopustí, aby jejich cestu zkřížili vlci a lapkové. Joana postávala vedle něj a spínala dlaně, ale nemodlila se. Dívala se na něj. Měli už sice po svatbě, ale znali se pouhopouhé tři dny, a stěží si ho stačila vůbec prohlédnout. Pozorovala jeho fialové ruce plné mozolů, prsty jako klobásky, šíji chlupatou, nos jako ředkev, čelo zkrabatělé a hustá vousiska, která se jako ostružiní vypínala po tvářích až k obočí. Ale Bernadího modlitby vyšly naprázdno, protože sotva Joana stihla dojít k závěru, že její manžel vypadá jako divočák, všechna zlovolná zvěř se po poledni rozezpívala. Až z toho tuhla krev v žilách.
Smutný tygr
z francouzštiny přeložila
Sára Vybíralová
vychází s podporou
Francouzského institutu
říjen 2025
200 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-572-7
„Smutný tygr vás přinutí vidět, skutečně vidět, co to znamená být dítětem, které zneužívá dospělý.“ – Annie Ernaux
Neige Sinno vyrostla v alpském podhůří s matkou, třemi mladšími sourozenci a otčímem, který ji od sedmi do čtrnácti let sexuálně zneužíval. Teprve v rané dospělosti našla odvahu predátora zažalovat – ten vinu přiznal, byl odsouzen k devíti letům vězení, odseděl si pět let a za vzorné chování byl propuštěn. Založil si novou, početnou rodinu a temné období svého života nechal zdánlivě za sebou. Na rozdíl od své oběti, která to udělat nemůže.
Ve své románové eseji Sinno popisuje zneužívání i následný soudní proces, které zasáhly její život, poznamenaly rodinné vztahy a ovlivnily atmosféru francouzského maloměsta. Rozebírá, jak prožité trauma deformovalo její vztahy s matkou, sestrami i přáteli a proměnilo způsob, jakým vnímá cizí lidi, děti i vlastní dceru a její výchovu.
Smutný tygr hledá literární cestu, jak mluvit o nevyslovitelném a ochránit druhé před tím, co autorka sama prožila.
Neige Sinno
(1977) je francouzská spisovatelka, esejistka a překladatelka. Vystudovala americkou literaturu ve Francii, Spojených státech a Mexiku, kde pak více než dvacet let žila a působila jako profesorka na univerzitě v Morelii. Její třetí dílo, románová esej Smutný tygr, získalo řadu prestižních ocenění, včetně Prix Femina, Prix Goncourt des lycéens a Ceny Strega.
Pozvání na popravu
z ruštiny přeložil
Pavel Dominik
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
říjen 2025
200 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-585-7
„Rozsudek smrti byl v souladu se zákonem oznámen Cincinnatovi C. šeptem.“
V žádné jiné ze svých próz se Nabokov nepřiblížil literárnímu světu Franze Kafky tak jako v Pozvání na popravu. Zjitřené vnímání společenské látky se tu spojuje s pocitem hlubokého existenciálního traumatu, jež má obecný charakter a o to více promlouvá k současnému čtenáři.
Mladý hrdina čeká na svou popravu, přičemž není zcela zřejmá ani povaha jeho skutečného provinění, ani bližší okolnosti chystané exekuce. V tomto svíravém rámci jde odsouzenci o jediné – vymezit se vůči netečnosti světa prostřednictvím vlastního psaní.
Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, tedy z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě. Přestože se příběh odehrává ve fiktivním prostředí, odkaz k mašinérii stalinské hrůzovlády je nepopiratelný. Kniha je tak považována za stěžejní dílo ruské literatury 20. století.
Román doprovází doslov literárního vědce Richarda Müllera.
Vladimir Nabokov
(1899–1977) patří k nejvýznamnějším světovým spisovatelům. Román Pozvání na popravu vychází jako dvacátý svazek edice souborného autorova díla, kterou Nakladatelství Paseka vydává už více než dvacet let. V ediční řadě byly publikovány Nabokovovy vrcholné romány Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2003), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu.
Nostalgie si bere vás
vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky prosinec 2025
120 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-579-6
Dneska se lidi sypou v podstatě na každém rohu nebo v tramvaji. Když už se ale sesypete, záleží hlavně na tom, jak vás znovu uplácají.
Jestli vás teda pískaři vůbec seberou. S hlavním hrdinou beze jména – komu tady záleží na jméně? – procházíme městem, kde si domy mezi sebou vyřizují účty jadrnou wasserněmčinou, dělníci v ranních tramvajích zvrací písek, zatímco se trmácí za dřinou do továren, a v noci se k vám v posteli přivine cizí bytost. Z tohohle vyšinutého místa se dá utéct jen pomocí alkoholu nebo něčeho silnějšího a nebezpečnějšího jako láska.
Debut Adama Tomáše střídá nemilosrdné tempo vyprávění s něžnými a fantaskními pasážemi. Autor umí na svého čtenáře potměšile mrknout, ovládá pravidla literární hry a grotesky, avšak hravost neubírá jeho próze na naléhavosti a řežavosti.
Adam Tomáš
(1991) vystudoval filozofii na Ostravské univerzitě, pracuje v Českém rozhlase a spoluorganizuje literární festival Inverze. Podílel se na knize 111 míst v Ostravě, která musíte vidět (Paseka 2022). V Ostravě sám žije, po počátečním mladickém odporu si ji dokonce oblíbil a má ji prochozenou skrz naskrz. Rád objevuje nová místa ve svém dlouholetém domově a rád sní.
Photo © Martina
Venglářová
I.
„Nějak bylo, nějak bude,“ trousilo se tramvají a já pozoroval ta stará ústa, ze kterých se při mluvení prášilo.
Seděli tam dva, hrozně smrděli, měli sypké ruce a byli přehnaně hluční. Ostatní dělali, že je nevidí. Náhle jednoho z nich natáhlo a vyzvracel zvlhlou hromádku písku. Oči mu kmitaly ze strany na stranu. Ten zvlhlý písek hrozně smrděl a se syčením vypaloval špínu z podlahy. Tramvaje tomu byly přizpůsobeny. Zpod sedadla se vynořila tryska a podlahu tramvaje proťal malý kanálek. Tryska pak spláchla písek do kanálku, jenž ústil pod soupravou na ulici.
Chlapík si oprášil ústa, prohrábl mastné šedivé vlasy a pokračoval v debatě s tím druhým, podobně vyhlížejícím chlápkem. Vlastně se vůbec nic nedělo. Lidé se sypou denně a na každém rohu. Vystoupil jsem ze soupravy a zmizel ve vchodu.
Všichni chtějí velký starý byt, ale za tu zimu se nikomu platit nechce. Zapnul jsem kotel, ale teplo mělo zpoždění, tak jsem se odebral do nálevny Zrcadlo.
Pilo se tam hodně, což se dalo poznat podle vydlážděné země, která se vždy blýskala. Když to někdo přetáhl, většinou nestihl doběhnout na záchod a hodil to přímo pod sebe. Hromady štiplavého písku pak smyly každý nepořádek. Prostorem se linul hrozný zápach, ale všichni jsme si zvykli a koukali, jak atmosféra dává zápachu přes hubu. Nu, přisedl jsem si ke kamarádům a začalo se. Česká nažloutlá, alpská čirá, ruská čirá, francouzská brčálová. To pak lidem na čele vyrostly doktoráty a některým se prášilo od pusy. My byli ještě moc mladí na to, aby náš životní styl nabyl drolivé tendence.
Příběh lásky
Jak a proč milujeme
listopad 2025
500 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-578-9
Láska. Píšou se o ní romány i písně, mluvíme o ní s přáteli, cítíme ji, prožíváme.
Ale co to vlastně je? Díky moderním odborným přístupům s definitivní platností víme, že láska není jen emoce. Současná věda odkrývá povahu tohoto složitého procesu – od prvního píchnutí zamilovanosti až po děje v mozku, když se ji snažíme přetavit v silnější a dlouhodobější pouto s druhým člověkem. Převzala tedy princip lásky věda? A když lásku dokážeme vědecky vysvětlit, zůstalo jí ještě nějaké tajemství?
Psychoterapeut Honza Vojtko se ve své nové knize pečlivě a s příslušnou erudicí pokouší popsat tento fenomén s přesahem do historie, sociologie, neurologie či filozofie a teologie. Chce zachytit, po jakých stezkách se za láskou vydáváme a co si z nich odnášíme do každodenního života. Píše tak osobitý příběh lásky.
Honza Vojtko
(1975) se jako psychoterapeut věnuje převážně párové a individuální terapii. Absolvoval výcviky v kognitivněbehaviorální a schéma terapii, na emoce zaměřené terapii (EFT). Ve své praxi využívá bodyterapii, zabývá se vzděláváním dospělých. Párovou terapii učí v Institutu párové terapie i v Institutu kognitivněbehaviorální terapie. Občas ho můžete slyšet v rádiu. Spolu s Ester Geislerovou vystupuje na interaktivních přednáškách v rámci projektu Terapie sdílením. V Pasece mu vyšly populární knihy Vztahy a mýty (2020), Vztahy a pasti (2022) a Prostě vztahy (2024).
Prostřednictvím romantických komedií, písní o lásce a virálních příběhů o šťastných párech se média a populární kultura podílejí na vytváření našeho chápání romantické lásky. Ovlivňují naše postoje, přesvědčení a očekávání týkající se lásky a často zobrazují nerealistické verze romantických vztahů, které nemusí odpovídat našim životům. Média a populární kultura navíc slouží také jako místo pro vyjádření tohoto „citu“.
Najednou jsme se probudili v době, kdy láska dostala cenovku. Reklama, film, pozlátko… a někdy i plastový obal. Z lásky se stal produkt. Ideál. Branding. Zeptej se náhodného kolemjdoucího, jak vypadá láska, a možná ti neodvypráví vzpomínku, ale scénu z filmu, gif z TikToku, písničku z rádia.
Přibyl tlak, očekávání, uniformita. A přitom... někde hluboko pod tím stále zůstává ta pravá otázka: Jak skutečně milujeme?
Prostřednictvím různých forem svého „uměleckého“ vyjádření sdělují (a potvrzují) tvůrci a vlivní lidé/celebrity své interpretace romantické lásky, které jsou ale v konečném důsledku pořád o tom samém.
Na naší cestě k tomu, co je láska, je více než nutné kriticky zkoumat tato „poselství“ a romantické narativy šířené médii a popkulturou. I když tato média nepochybně formovala a formují naše chápání lásky, je zásadní vědomě se orientovat v jejich vlivu a rozvíjet kritické myšlení, co láska v neustále se měnícím světě, v němž žijeme, skutečně znamená.
A když už jsme u dnešních dní… Jak vůbec vypadá láska v době swajpování? Když jsme přehlceni volbami, když nevíme, jestli ta nebo ten, koho jsme si vybrali, je opravdu to pravé. A tak zvolíme další. A další. A někdy pak zjistíme, že největší vztah, o který jde, je vztah k sobě samému.
Zdá se mi, že čím dál víc z nás ztrácí odvahu na lásku, protože jsme unavení z ideálů. Chceme skutečnost. Nepotřebujeme rytíře, ale někoho, kdo s námi vydrží ticho. Kdo nás nebude opravovat, ale doprovázet.
Světla v mlze
O naději ve složité době
ze slovenštiny přeložil
Miroslav Hlaučo
vychází s podporou SLOLIA
Slovenského literárního
centra
říjen 2025
245 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-573-4
Proč zoufale potřebujeme silné příběhy, které by nás jako národ spojovaly, a kde je vzít?
Jak čelit sílícímu populismu, který manipuluje s fakty, a proč je pravda – jíž se nám často nedostává – klíčová pro přežití společnosti?
Ján Markoš, advokát kritického myšlení, propojuje ve svých textech bystrý vhled filozofa s precizností šachového mistra. Všímá si událostí, které nás matou, zneklidňují nebo frustrují. Dokáže vyjít z přehlíženého detailu či dílčího obrazu a zasadit je do širších souvislostí, které určují náš svět. Ukazuje, jaké drobnosti mohou mít zásadní dopady v budoucnu. Povzbuzuje ke vnímavosti a angažovanosti. Přestože se zabývá chmurnými tématy, jeho úvahy vyznívají nadějně. Píše hlavně o Slovensku, ale jeho texty jsou poučením i pro českého čtenáře: V plném světle ukazují křižovatky, na nichž se demokracie mění v totalitu.
Ján Markoš
(1985), vzděláním filozof a teolog, profesí šachový velmistr, spisovatel, publicista a lektor kritického myšlení. Pravidelně přispívá do Respektu a slovenského Denníku N. V Pasece mu v roce 2022 vyšel manuál kritického myšlení Síla rozumu v bláznivé době. Je také autorem knihy o etických dilematech Medzi dobrom a zlom (2020) a práce Bližšie k sebe s podtitulem Hľadanie ľudskosti v době médií, technológií a vedy (2021).
Po sametové revoluci byly naše pohledy obrácené k Západu. Tam leželo naše ŠangriLa, bájná a vysněná budoucnost Čechů a Slováků. Vzhlíželi jsme k německé, britské či americké společnosti a věřili, že to, co se v nich odehrává, se stane o dekádu či dvě skutečností i u nás.
Dnes se karta obrátila. Kdo chce odhadnout, jak se může česká společnost vyvíjet, udělá dobře, když zaměří svůj pohled na východ. My, Slováci, jsme vás totiž předběhli. Mladší bratr, který se držel dva tři kroky pozadu, dnes kráčí dva tři kroky před vámi. Jsme napřed v erozi demokracie, v utiskování menšin, v oslabování státních institucí. Jinými slovy, jsme dále na cestě k autokratickému režimu.
Tuto knihu je tedy možné číst i jako jakousi zprávu z (možné) budoucnosti.
Mnozí jsme si mysleli, že Robert Fico se klaní konspirátorům a fanouškům
Putina jen proto, aby získal voliče z této části spektra. A že chválí masového vraha z Kremlu jen proto, že mu to přináší politické body. Domnívali jsme se, že nakonec raději couvne, než aby své hrůzné řeči proměnil ve skutečnost.
Bohužel, mýlili jsme se. A tak jsme dnes jedinou zemí EU, jejíž lídr se účastnil květnové vojenské přehlídky v Moskvě, a jednou z mála zemí na světě, které otevřeně podrývají protipandemické plány Světové zdravotnické organizace.
Proto jedna rada nad zlato. I v České republice berte vážně každé politické prohlášení. Čím nehoráznější řeči zazní, tím doslovněji je vnímejte. A očekávejte, že se je politici pokusí proměnit v činy.
Nebylo by moudré očekávat, že populistická vláda sama omezí svou moc. Tuto červenou linii jí budou muset určit občané. Novinářky, soudci, opozice, neziskové organizace, umělci, veřejnost na náměstích.
Snazší je zastavit vlak, když se teprve rozjíždí z nádraží, než pak, když už se řítí plnou rychlostí. Vláda, která ohrožuje samotný demokratický režim, si nezaslouží žádných sto dnů hájení. Nezaslouží si ani den klidu.
Vyprávění z vinylového věku
Historie české gramofonové desky
říjen 2025
352 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-584-0
Rozevřít papírový obal, přičichnout k desce, opatrně ji položit na talíř, zapnout otáčení…
Vinyl je vstupenkou do jiného světa. Kdo propadl jeho kouzlu, ví, že se k němu pojí nejen nejrůznější rituály, ale že také zakládá celou specifickou kulturu.
Jaký byl ten vůbec první český? Jak souvisí hraní desek s rozhlasovým vysíláním? Kdo pořádal nelegální burzy? A proč se deska v éře digitálních technologií zase vrací?
Radek Diestler ve své knížce splácí dluh fenoménu, který formoval celé generace fanoušků, ale jemuž u nás nebyla dosud věnována soustředěná pozornost. Vinylová deska je totiž nejen nejdůležitějším médiem pro uchování hudby v dějinách lidstva. Je to také umělecký artefakt, kultovní předmět, cenina a v neposlední řadě magnet na příběhy.
Radek Diestler
(1972) se věnuje psaní o hudbě a historii, píše však také o hokeji nebo pivní kultuře. Založil Popmuseum a od začátku 90. let přispívá do hudebních časopisů, mj. byl kmenovým autorem magazínu Rock & Pop. Spolupracuje s Radiem Beat. Vydal knihy o kapelách Tři sestry a Našrot, historii rockové scény v západních Čechách Marshally nadoraz (2019), průvodce Praha beatová (2023) a monografii o 90. letech v české populární hudbě Dekáda naplno (2023).
Itinerář pražské burzy není jednoduché rekonstruovat. Určité vodítko nám poskytují výpovědi různých mňoukalů ve službách StB, případně zprávy bdělých orgánů ze zásahů proti závadové mládeži. V březnu 1975 na hraničním přechodu Vojtanov celníci zajistili tré hašišáků zanedbaného zevnějšku, a jednomu z nich odebrali 7 LP desek: když se ptali, kde k nim přišel, opáčil, že na burze na Havelském trhu.
O rok později se učeň M. V. z Úval, který ilegálně opustil republiku do Rakouska a po kajícném návratu byl vytěžován, rozpovídal o burze kdesi na Petřinách, „na níž jsou prodávány pornografické časopisy, gramofonové desky ze Západu a nášivky (americké a anglické vlajky)“.
Hezký popis letenské burzy například zanechala příštím pokolením ve svém pozorovacím spisu prověřovaná osoba (PO) KNIHOVNÍK. „Pramen se dne 21. 4. 1979 v dopoledních hodinách účastnil burzy gramodesek na schodech na Letnou, Praha 7. Byly zde prodávány gramodesky NSR, anglické, polské, maďarské a čsl. V průměru se desky prodávaly v hodnotě 280–350 Kčs. Dále zde byly prodávány obaly od gramodesek, plakáty různých hudebních skupin i ze západních států, nálepky na oděvy apod. Zboží bylo vystaveno na lavičkách, za kterými stáli prodávající. Burza probíhá cca od 7 do 11 hod. Největší zájem o burzu kolem 10. hodiny.“
V roce 1981 zase sdělil pramen IGOR, „že mezi studenty VŠ v Praze se hovoří o pořádání neoficiální burzy gramofonových desek v Krčském lese.
Uvedená burza je vždycky každou neděli v době od 8.00 do 11.00 poblíž hostince U labutě, kde je též rybník... Pramen také zjistil, že osoby, které se burzy zúčastňují, se mezi sebou vzájemně znají, nebo jsou někým uvedeny. Pramenu bylo zároveň sděleno, že z uvedené burzy se pořizují i jedním z pořadatelů burzy fotografie pro západní tisk“.
Podnikání v českých zemích
Od pražského groše po akciové společnosti
říjen 2025
832 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-543-7
Kde se vzal svět podnikání a ekonomiky, jak jej známe dnes? V porevolučních devadesátých letech, meziválečné „zlaté éře“, v době Františka Josefa symbolizované množstvím kouřících továrních komínů, nebo snad ještě dříve? Kniha přináší neotřelý pohled na historii podnikání, a především na jeho hlavní aktéry –na podnikatele, a to v časově široce pojaté syntéze od raného středověku až do přelomu druhého a třetího tisíciletí.
Autoři mapují dějiny podnikání od jeho středověkých forem přes první manufaktury až po podnikající šlechtice či židovské podnikatele a vyprávějí příběhy slavných firem, jako jsou Baťa, Petrof nebo Odkolek. Věnují se také historickým kořenům různých forem podnikání, například akciových společností, fenoménu rodinného podnikání či počátkům moderního managementu. Stranou nezůstanou ani společenské souvislosti podnikání, jako je vztah podnikatelů k dělnictvu, podnikání žen nebo hospodářský nacionalismus. V obrácené perspektivě se kniha zaměřuje i na obraz podnikatele ve veřejném prostoru – na to, jak jej pojímají umění či média.
Syntézu dějin podnikání a podnikatelů připravil tým respektovaných historiků a historiček z univerzitních pracovišť v České republice. Tvoří jej Jiří Brňovják, Jana Burešová, Jaroslav David, Jana DavidováGlogarová, Lukáš Fasora, Jana Geršlová, Dalibor Janiš, Václav Kaška, Denisa Nečasová, Šárka NekvapilJirásková, Veronika Pehe, Aleš Zářický, Michaela Závodná a Jan Županič. Odborným editorem svazku je Petr Popelka.
Té noci osudné a krásné
Na stopě Julia Zeyera
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
leden 2026
480 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-552-9
Básník, prozaik a dramatik, sběratel umění a polyglot, po část života i okultista. Kolik tváří měl Julius Zeyer? Literární historička Lucie Tučková přichází s novým portrétem introvertního muže, který svou tvorbou i charakterem zosobňoval pocity, jež jsou dnes živější než kdy dřív.
Julius Zeyer (1841–1901) nebyl jen autorem vrcholných textů, jimiž probleskuje romantická touha a inspirace velkým světovým uměním nebo exotismem. Byl to také muž zraňovaný měšťáckou morálkou, stojící mimo hlavní proudy, který útěchu, citové vzlety i inspiraci hledal především na cestách, z nichž ty nejdůležitější vedly do Itálie.
Tučková se vydává po Zeyerových stopách v archivech i v evropských hotelích. Pátrá v korespondenci i v díle, nahlíží do soukromí, aniž by se dopouštěla netaktností a přehmatů. Spolu s ní se vydáváme vstříc dobrodružství, které by nemělo zapadnout prachem zapomnění.
Lucie Tučková
(1981) se věnuje se především českofrancouzským literárním vztahům ve 20. století. V Pasece vydala úspěšnou monografii
Suzanne Renaud / Petrkov 13 (2014). Studie věnované literárním portrétům českých, francouzských a italských autorů soustředila do souboru Sítem slov (2020). V současné době vede v rámci Památníku národního písemnictví Českofrancouzské kulturní centrum Petrkov.
Z Kosmonautů na Háje
Cesta zmizelým metrem
vychází ve spolupráci s Dopravním podnikem hl. m. Prahy
září 2025
176 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-580-2
Metro křižuje pražské podzemí už přes půl století. Vystavěno bylo jako výkladní skříň socialistické doby: architektonicky velkolepé, s promyšlenou páteří tří linek, vybavené sovětskými soupravami a uměním, které mělo přežít navěky. Po roce 1990 se tratě rozšířily, technologie modernizovaly a umění na mnoha místech ustoupilo reklamě. Původní tvář některých stanic už dnes nerozeznáme.
Kniha zve čtenáře na cestu pod zem a do minulosti prostřednictvím více než stovky dobových i současných fotografií. Srovnání staré a nové podoby metra ukazuje, co všechno se v něm ztratilo – a co pod povrchem stále ještě dřímá.
Robert Mara
(1980) se dlouhodobě zabývá historií veřejné dopravy a kolejových vozidel městských drah. Aktivně se podílí na záchraně a renovaci historických vozidel a dalších památek.
Vystudoval obor technologie a řízení dopravy na Dopravní fakultě Jana Pernera. Pracoval jako šéfredaktor a grafik specializovaného dopravního vydavatelství. Od roku 2019 je vedoucím archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy.
Na snímcích je stanice Anděl (původně Moskevská) v letech 1985 a 2024. Ideologicky pojatá architektura a výzdoba bojují po roce 1990 o přežití.
Autobusy a jejich linky
Zmizelá Praha
vychází s podporou
Magistrátu hlavního města Prahy
říjen 2025
184 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-555-0
Na první zkušební jízdy vyrážely autobusy po Praze už v roce 1907. Provoz první městské linky spustily Elektrické podniky – předchůdce dnešního Dopravního podniku hl. m. Prahy –v roce následujícím. A pravidelná autobusová doprava funguje v hlavním městě už sto let, od roku 1925.
Ve dvacátých letech se rozvíjí také síť regionálních linek, pro nás možná překvapivě nejprve pod Československou poštou. Spolu s dopravním systémem se buduje infrastruktura: Vznikají a zase zanikají autobusová nádraží, obratiště autobusů a garáže, přibývají zastávky. Mění se označení linek, grafika jízdních řádů a jízdenek.
Nový svazek edice Zmizelá Praha zachycuje autobusovou dopravu v hlavním městě od počátku 20. století do devadesátých let.
Prostřednictvím dobových fotografií ukazuje proměny, které odvál čas, ale jejichž pozůstatky najdeme na mnoha místech ještě dnes.
Zdeněk Liška
(1986) se historií veřejné dopravy zabývá více než čtvrtstoletí a od roku 2002 se specializuje na dopravu autobusovou. Publikoval několik desítek odborných článků a je autorem či spoluautorem publikací jako Autobusové nádraží PrahaFlorenc 1948–2008 (2008) nebo Atlas pražských autobusů (2024). K látce má blízko i svou profesí řidiče autobusu pražské MHD.
Autokar Praga na Karlově mostě v padesátých letech
Klub komiksáků
z angličtiny přeložila
Michala Marková
říjen 2025
280 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-588-8
Víte, co se stane, když se sejdou největší fanoušci komiksu na světě?
Makayla má spoustu nápadů, ale neví, jak je poskládat do příběhu. Howard rád kreslí, ale jeho táta si myslí, že komiksy jsou ztráta času. Lynda nedá ani ránu bez skicáku, jenže se bojí, že není dost dobrá. A Arto prostě miluje tvoření, ať už je jakékoliv. Ti všichni se seznámí se školní knihovnicí, která má ráda komiks stejně jako oni. A naučí je vše od kreslení panelů až po vydání vlastního příběhu.
V knížce, která je současně nejzábavnější komiksovou učebnicí od vynálezu bubliny, se ukáže, že komiks může být tím nejlepším lékem na nejrůznější strachy, trable a samotu.
Připravte si čtvrtky. Naostřete tužky. Vítejte v Klubu komiksáků.
Raina Telgemeierová
(1977) svým bestsellerem Úsměv (č. Paseka 2015) přilákala ke komiksu novou generaci žen a dívek. Za Ségry (č. Paseka 2016) obdržela jako první žena v historii komiksového Oscara — Cenu Willa Eisnera — pro autory, kteří svoje komiksy sami píší i kreslí. Úspěch sklidily i její komiksy Duchové (č. Paseka 2017) a Nervy (č. Paseka 2020).
Když dospívala, naprosto ji okouzlila práce Scotta McClouda, s nímž se nyní setkává v jedné knize.
Scott McCloud
(1960) je autorem Jak rozumět komiksu (č. 2008), přelomového díla, které proslavilo komiks jako svébytnou uměleckou formu. U nás je znám také svým příběhem Sochař (č. 2016).
Haló?
Je tam vzadu někdo?
Haló?
Krize v hlavě
ze španělštiny přeložila Romana Bičíková
vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky
říjen 2025
208 stran • měkká vazba
ISBN 978-80-7637-582-6
Co když ostatní zjistí, že vlastně nevím, co dělám? Není to jen náhoda, že mě na tohle místo přijali? Byl to opravdu můj úspěch, nebo jen štěstí?
Vyhoření, tvůrčí blok, syndrom podvodníka –naši vnitřní strašáci, kteří nás trápí čím dál víc. Alfonso Casas navazuje na svůj úspěšný komiksový bestiář Bludy v hlavě a vydává se do nitra vyhořelého hrdiny, který se za doprovodu bluda Crise pouští na cestu, aby opět našel sám sebe.
Vizuálně nápaditý komiks ukazuje, že ty největší krize se často odehrávají v hlavě. A právě to, co na první pohled vypadá jako konec, může být impulz k něčemu novému. Možná totiž nejsi v bezvýchodné krizi. Možná jen začínáš znovu.
Alfonso Casas
(1981), rodák ze španělské Zaragozy, už od dětství čte a kreslí komiksy. Spolupracoval se společnostmi jako Nescafé, Netflix či Greenpeace. Jeho nevšední komiks Bludy v hlavě (2020, č. Paseka 2022) byl přeložen do několika jazyků, následující dílo Krize v hlavě získalo ve Španělsku cenu za nejlepší komiks (Premio del Cómic Aragonés).
Blešák
září 2025
14 stran lepená vazba, karton
ISBN 978-80-7637-571-0
„Pojďte se mnou, ukážu vám místo, kde mají úplně všechno.”
Emilka, Hanička a Filip se vydávají na blešák –do kouzelného světa plného příběhů, nečekaných setkání a věcí, co ještě zdaleka neřekly své poslední slovo. Potkávají tu babičku, která dřív učila kotrmelce, klauna bez kostýmu, kovboje s duší metalisty i jezevčíka posedlého módou. A taky kočku, která nestíhá počítat vlastní koťata…
Obrázková kniha je plná hravých detailů, které podněcují fantazii. Děti v ní nacházejí stále nové příběhy, učí se pojmenovávat svět a přicházejí na to, jak je důležité dávat věcem druhou šanci.
Anna Aňos Kubecová
(1987) vystudovala knižní ilustraci na Vyšší odborné škole grafické Hellichova. Několik let pracovala jako komiksová letteristka ve studiu DRAWetc. a postupně se začala věnovat i vlastní tvorbě. Ilustrovala mimo jiné logopedické učebnice, encyklopedie a hry pro chytrou tužku. V roce 2018 vyhrála komiksovou kategorii ilustrátorské soutěže RAW Art Wrestling.
Hilda a Větvík: Trampoty s Ledouchem
z angličtiny přeložila
Martina Knápková
září 2025
48 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-587-1
Bude zima, bude mráz, kam se, Hildo, kam schováš?
Palčáky nasadit, teplé šály kolem krku, v tomhle příběhu Hildy a Větvíka bude taková zima, že zmrzne i hrnek horkého kakaa.
Hilda, Větvík a jejich nová kamarádka Burku si hrají v lese na schovku. K dokonalé zábavě chybí jen jedno – sníh. Jenže když zvědavý liškoloušek náhodou probudí ledového muže Ledoucha, začnou se dít věci. S bílou nadílkou se přivalí i lavina starostí.
Pohádkový komiksový příběh potěší jak děti, které se s Hildou už nějaký čas přátelí, tak i ty, co do jejího kouzelného světa vstupují poprvé.
Předchozí díl Hilda a Větvík: Prší, prší, jen se leje získal Cenu Willa Eisnera za Nejlepší komiks pro nejmenší čtenáře.
Luke Pearson
(1987) je lídrem nové vlny britského komiksu.
Hilda, kterou vymyslel a namaloval, se proslavila po celém světě a stala se hvězdou dětských srdcí i Netflixu. Všechny její příběhy vydala
Paseka v komiksových albech Hilda (2016), Hilda se vrací (2016), Hilda a kamenný les (2017), Hilda a Král hory (2019) a naposledy Hilda a Větvík: Prší, prší, jen se leje (2024).
Kromě toho ji čeští čtenáři znají z šesti dílů knižní série a také z encyklopedie Hilda uvádí: Tvorové a netvorové (Paseka 2021).
Řekni koleje!
Knížka pro všechny dopravní prostředky světa
vychází ve spolupráci s Dopravním podnikem
hl. m. Prahy
září 2025
176 stran • pevná vazba
ISBN 978-80-7637-586-4
Mladičká tramvaj Fany přijde ze školy se špatnou náladou. Dostala za úkol vypracovat rodokmen své rodiny, ale bojí se, že bude ostatním pro smích. Copak se může blýsknout stejně jako její spolužáci z řad závodních formulí, světáckých limuzín nebo frajerských motocyklů? Samozřejmě že může. A dokonce jí ostatní budou závidět.
Vždyť mezi jejími příbuznými najdeme autobusy, metra, trolejbusy a lanovky, ba i lodě a koňky.
Pražská doprava má víc tajemství než podzemní tunel a krouží kolem ní víc historek než revizorů na Můstku.
V knížce pro děti, co milují dobrodružství a rychlost, to všechno drncá, houká a sviští. Fakta se vozí s humorem a historie nafukuje komiksové bubliny.
Nastupte! Začíná nejzběsilejší jízda dějinami MHD, jakou Praha kdy zažila.
Cink, a díky, že nejezdíte na černo!
Milada Rezková
(1979) píše, fandí knihovnám a demokracii. Má dvě děti, chatu, metro v malíčku a tramvaje v srdci. V Pasece vydala knihy To je metro, čéče! (2019) a Pokrok nezastavíš, čéče (2023). Žongluje životem i míčky. Do práce chodí pěšky – prý nejspolehlivější spoj.
Lukáš Urbánek
(1974) kreslí, vymýšlí animace a umí uvařit nejlepší krupicovou kaši. Má čtyři děti, kolo a hlavu v oblacích. Nejvíc miluje přívoz a tramvaj 22 – protože někdy je prostě lepší se vozit.
Tyhle ceny jsou naše!
Tomáš Šebek
Objektivní nález
Český bestseller
Magnesia Litera: Cena čtenářů
Miroslav Hlaučo
Letnice
Magnesia Litera: Kniha roku
Magnesia Litera: Debut roku
„Hlaučo čerpá ze středoevropských tradic, historie a folkloru. A zároveň se těžko hledá jiná česká próza, k níž by šly jeho Letnice přiřadit.“
— Host
„I chirurgové mají své soukromé životy, vnitřní zranění a mimovolní živočišné instinkty. Právě lidé, kteří mohou navenek působit jako bezchybní hrdinové, se nezřídka vydávají pomáhat do nebezpečných oblastí právě proto, aby zahnali své vnitřní démony.“
— Reflex
Ondřej Buddeus, Jindřich Janíček Kolo
Zlatá stuha za nejlepší literaturu faktu pro děti a mládež Německá cena za literaturu pro děti a mládež (nominace)
„Tohle literární Kolo je stejně tak pro všechny jako jeho protagonista, kolo, které vás uvede do stavu adrenalinového rauše při divokém sjezdu lesem, ušetří vám stres z troubící a čmoudící ranní špičky ve městě, poskytne vám svobodu a posílí krevní oběh.“
— Tvar
Pavel Ryška, Jaroslav Malák
Háček + Čárka
Muriel za přínos českému komiksu
„Malák ohledává hranice komiksového vyprávění a hravě, ale přitom místy docela radikálně porušuje obvyklý úzus komiksové řeči.“
— iLiteratura
