Page 1

Jbulletin .

.

.

.

.

.

Martin Luther

500. výročí německé reformace Česká provincie JB slaví 60 let Nová budova ZŠ Brána je dokončena!

3/2017


Z DOMOVA SYNOD A MANŽELSKÁ PASTORÁLKA V HARRACHOVĚ Zprávy z domova začneme na kraji června, kdy se jako obvykle konal synod Jednoty bratrské spojený s manželskou pastorální konferencí. Synod byl letos jubilejní, protože si připomínal jednak 560 let od vzniku JB, tak 60 let od uznání českomoravského díla za samostatnou provincii světové Jednoty. Výročí se sedmičkou na konci bylo letos ještě o mnoho víc, pro zajímavost jsou shrnuta v Jbulletinu číslo 1/2017. Dny synodu i pastorálky byly proto naplněny ohlédnutím se do minulosti, pohledem na současnost i výhledem do budoucnosti. Jako motto byl vybrán verš z 2. Tesalonickým 3, 5: „Kéž Pán uvede vaše srdce do Boží lásky a do Kristovy


trpělivosti.“ Během synodu byli konsekrováni bratři Rostislav Dankanič a Jan Morávek na presbytery a ordinován Vlastimil Zoreník na diakona. Krom toho proběhly modlitby za aktuální dění doma i ve světě, vyučování a diskuze na další témata: úskalí a výzvy nové generace, rozvoj církve, ekonomická stabilita sborů, týmová souhra vedoucích, specifická role ženy v autoritě, zkušenosti s Alfa kurzy a podobnými misijními nástroji.

DOBROVOLNÍCI V NOVÉ SOLI V červenci se u našich misijních vyslanců v Polsku, Josefa a Ivy Šedových, konala již druhá „Novosolská radikalita“. To znamená, že z českých sborů JB vyrazilo 22 mladých, aby se pod vedením zkušených harcovníků ve vzácném čase prázdnin nasadili jako dobrovolníci pro město Nowa Sól. Jejich síly byly využity s vděčností, a upevňování dobrých vztahů s městem tak dále pokračuje. Krom práce byl čas také na večerní sdílení nad tématy vybranými z listu Timoteovi (Neřeš blbiny, jdi na hloubku, Vztah k autoritám a Investování do druhých), koupání, lanový park nebo závěrečný piknik pro rodiny. Josef Šeda vzkazuje: „Díky! Nechali jste tu kus sebe!“ Fotografie si můžete prohlédnout na Facebooku zde.


OTEVŘENÍ NOVÉ BUDOVY ZŠ BRÁNA 4. září byla v Nové Pace slavnostně otevřena nová budova základní školy Brána. Událost, která byla v našich řadách spojena s mnohým pracovním, finančním, modlitebním nasazením, velkým fanděním a velkým očekáváním. Nyní už můžeme jak novopackým, tak všem ostatním osobně zainteresovaným, a především Bohu nadšeně aplaudovat. O tom, jak celý proces stavby probíhal, píše správce novopackého sboru Bohdan Čančík na dalších stránkách tohoto časopisu.

GET TOGETHER 2017 Jako tradičně na podzim, i tentokrát se mládež z našich sborů setkala na své „konferenci“ Get Together. V minulých letech se osvědčilo propojení duchovna a fyzické práce, a proto se v tomto modelu pokračovalo i letos. Dvě stovky mladých i jejich vedoucích, včetně biskupů Jednoty bratrské, přes den pracovaly, pro koho bylo potřeba, ať už jednotlivce, organizace či město, a večer se


scházely k duchovnímu programu. Ten se tentokrát točil okolo hesla „Rozsviť!“ s biblickým pozadím verše „Bůh je světlo a není v něm žádná tma.“ 1. Janova 1, 5. Šlo o povzbuzování do života v upřímnosti, otevřenosti a pravdě, což jsou mimo jiné skvělá vodítka v bludišti dospívání.

Šedovi v Nové Soli měli během léta napilno. Konala se u nich již druhá „Radikalita“ (viz výše), krom toho urputně pracovali na domě, kam se poté za laskavé pomoci přátel stěhovali, načež tam přivítali dvě desítky českolotyšských pěších cestovatelů, kteří se pod vedením Dana Dostrašila vydali po stopách Moravských exulantů. Pepa v září navštívil městečko Piława Górna. Pořádala se tam přednáška o působení Moravských bratří, kteří před 274 lety místo založili – tehdy pod jménem Gnadenfrei. Příští rok bychom se měli zapojit do oslav výročí Piławy, a to výstavou o historii Jednoty bratrské v Polsku. Zajímavostí je, že Piława jako město již dlouho spolupracuje s východočeskou Dobruškou, kde také máme sbor. Šedovi ovšem nežijí pouze těmito jednorázovými akcemi, ale především všedním denním životem, ve kterém se snaží hledat Boží vedení pro své počínání. Žehnejme jim dalším prohlubováním vztahů s jejich polskými přáteli, růstem vzájemné důvěry a touhy po Božích věcech, moudrostí i fyzickými silami.

«

POLSKO

Pilawa Górna, dřívější Gnadenfrei, v bratrských dobách


Martin Luther

Sola gratia, sola Fide, sola Scriptura, solus Christus Letos 31. října uplyne přesně 500 let od chvíle, kdy Martin Luther přitloukl svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu, a tím rozpoutal proces, jehož rozsah i důsledky nečekal ani on, ani nikdo jiný. Poslední říjnový den roku 1517 se stal dnem, kdy začala německá reformace.


ještě bude řeč) vzkázal, že by pro něj měl místo učitele. Luther na nabídku svého přítele odpověděl kladně. Ve Wittenbergu, kde postupně získal doktorandský titul a stal se členem senátu teologické fakulty, už zůstal.

Cesta druhá: z pekla k Bohu

Rodiče Hans a Magretha Lutherovi, Lucas Cranach st., rok 1527

Cesta první: z domova do Wittenbergu Martin Luther se narodil 10. 11. 1483 v sasko-anhaltském Eislebenu do dobře situované rodiny nájemce měděných dolů a hutí a člena městské rady, původně běžného sedláka, který našel dobré uplatnění v podnikání. Martin měl několik sourozenců, on sám z nich byl nejstarší. Dostalo se mu nejlepšího vzdělání, jakého mohlo být v okolí dosaženo, a v devatenácti letech vstoupil na univerzitu v Erfurtu, kterou později sám nazval „spíš hospodou a nevěstincem“. Získal titul mistra svobodných umění a vrhl se na další studia. Zlom ale přišel v roce 1505: traduje se, že Martina při cestě lesem zaskočila bouřka. Blesk zasáhl strom vedle

něj, ten jej v pádu srazil z koně a Luther se těžce poranil o dýku u pasu. Mladík tehdy sliboval, že se stane knězem, pokud vyvázne. Což dodržel – odešel ze školy a vstoupil do augustiniánského řádu v Erfurtu. Roku 1507 byl vysvěcen na kněze a brzy poté mu Johann von Stauplitz, první děkan nově založené univerzity ve Wittenbergu (o kterém

Jakkoli život Martina Luthera navenek působil hladce, uvnitř něj se odehrával urputný boj. Už v mladém věku ho týral strach ze smrti a nevyhnutelného Božího soudu. Klid duše hledal všude, ale tehdejší církev jistotu spasení nenabízela. Přikazovala pouze odčinit hříchy dobrými skutky. Martin Luther tím víc vnímal Boha jako někoho, kdo po něm vyžaduje dokonalost, ale přitom jej stvořil jako hříšníka, který si ani při nejlepší vůli nedokáže od hříchu odpomoci. Bylo to nespravedlivé a kruté. V době studií na univerzitě Luthera uchvátila filosofie, jenže tu také shledal nedostatečnou v odpovědích – filosofie mu dávala rozumnost a vědění, ale nezjevovala mu milujícího Boha. Fungovala v přístupu k lidem, ale ne k Bohu,

Wittenberg na obrazu od Lucase Cranacha staršího z roku 1536


Cesta třetí: z ticha ke křiku

Luther jako augustiniánský mnich, Lucas Cranach st., po r. 1546

což Luthera znervózňovalo, takže si k ní časem vytvořil vztah obdivu i odporu zároveň. Čím dál víc mu docházelo, že víra je otázkou zjevení, a tak víc než k filosofickým knihám začal lnout k Bibli. Někdy v té době ho zastihla ona bouře v lese, která způsobila jeho vstup do řádu. Tam se snažil skrze posty, dlouhé modlitby a zpovědi najít Boha. Podle vlastních slov se ale víc a víc utápěl v beznaději. „Ztratil jsem spojení s Kristem zachráncem a utěšitelem a učinil jsem z něj věznitele a popravčího své zubožené duše,“ napsal později. Bůh si však použil již řečeného Johanna von Stauplitze, Lutherova mentora a přítele, skrze kterého mu začal odhalovat, že pravé pokání znamená změnu srdce, ne sebetrýznění a trestání.

Ve Wittenbergu, rozvíjejícím se sídelním městě kurfiřta Fridricha III. „Moudrého“, se Martin Luther ponořil do učení teologie a studia Písma. Objevoval, že Bible mluví o pokání především jako o stavu srdce, že neříká nic o nutnosti odčinění hříchů dobrými skutky. Byl si jistější a jistější, že víra je dostatečnou, a také jedinou možnou, odpovědí na Boží nabídku spásy – ničím nezaslouženou milost. Učení římskokatolické církve, že víra na ospravedlnění člověka nestačí, ho víc a víc provokovalo. Zvlášť odpustky, jejichž prodej byl tehdy rozšířenou praxí. Byly pro něj falešnou zárukou spásy a ohavným bludem, vždyť spasení nám přece zadarmo nabízí Kristus svou obětí na kříži! Pohár přetekl, když papež Lev X. zahájil prodej odpustků, aby tak pokryl výlohy na dostavbu katedrály sv. Petra v Římě. Poslední říjnový den roku 1517 proto Luther odpověděl zveřejněním svých 95

Johann von Stauplitz, portrét od neznámého autora

tezí, ve kterých shrnul všechno, co si myslí. O legendárním přibití listiny na dveře kostela sice někteří historici pochybují, ale buď jak buď, Lutherovy názory byly venku, a to dost jasně. Prý mu v tu chvíli šlo spíš o vyvolání diskuze než o útok na církev, ale hořící oheň uvnitř nemohl skrýt, takže napadení celého systému odpustků i římskokatolického pojetí spásy bylo evidentní. Teze vyvolaly okamžitý poprask. Během dvou týdnů byly rozšířeny po celém Německu, během dvou měsíců po celé Evropě.

Cesta čtvrtá: z církve do neznáma

Papež Lev X., na heretiky a reformátory už uvyklý, to nejprve označil za pouhé mnišské hašteření. Jenže v rozhovoru mezi kardinálem Kajetánem a Lutherem roku 1518 v Augsburgu se jasně ukázala čirá nesmiřitelnost obou stanovisek. Kardinál měl tehdy od papeže dokonce pověření Luthera uvěznit, pokud své rozumy neodvolá. Kajetán od toho však v danou chvíli upustil a Luther raději využil noci k neohlášenému odjezdu. V roce 1519 se konala další disputace, tentokrát s teologem Janem Eckem v Lipsku, kde Luther nejen, že neodvolal, ale nadto se zastal Jana Husa, zpochybnil církevní koncily a papeže označil za Antikrista. Mezitím začal psát spisy, dopisy a polemiky. Pobízel v nich křesťanskou šlechtu, aby se ujala svého úkolu strážit víru, útočil na katolické pojetí svátostí a po celou dobu přinášel burcující vyznání, že spasení je milost


Martin Luther vyvěšuje svých 95 tezí, obraz od Ferdinanda Pauwelse z roku 1872

Boží, kterou člověk přijímá vírou. Okruh jeho stoupenců rychle rostl a události nabíraly na spádu: roku 1520 papež vydává bulu (výnos), kde Luthera prohlašuje za kacíře, vyzývá ho k odvolání „41 omylů“ v jeho tezích a hrozí exkomunikací z církve. Luther odmítá, na protest bulu za městem spálí a napíše spis „proti proklaté bule Antikristově“, tedy otevřený odpor vůči papeži. Samozřejmě je exkomunikován a nic na tom nezmění ani intermezzo v podobě slyšení na říšském sněmu ve Wormsu, které domluví jeho ochránce Fridrich Moudrý. Luther wormský sněm chápe jako příležitost k obhajobě

svého učení, sněm to samozřejmě vidí jinak a Luthera opakovaně vyzývá k odvolání. Ten prohlásí, že odvolá, pokud mu bude z Písma dokázáno, že se mýlí. Všichni tušíme, jak to dopadlo… Martin Luther byl ediktem císaře Karla V. postaven mimo zákon a s ním i každý, kdo by mu pomáhal. Jeho spisy byly zakázány, určeny ke spálení a Lutherovi i jeho stoupencům je vyměřeno vyhnanství. Jeho ochránce Fridrich Moudrý však moudře zorganizuje fingované přepadení a únos. Luthera pak ukrývá na svém hradu Wartburgu pod identitou „mladého šlechtice Jörga“.

Cesta pátá: cesta reformace

Jakákoli represe byla ale stejně marná. Nové myšlenky se už zastavit nedaly… Tím spíš, že Martin Luther poslal v roce 1522 do světa Nový zákon v rodném jazyce Němců. Do té doby pro běžného člověka nedostupnou knihu najednou mohl číst každý. Vypukly bouře po celém Německu, lidé houfně přecházeli na novou víru, mniši a jeptišky opouštěly kláštery. (Vsuvka: s jednou z bývalých jeptišek se roku 1525 Martin Luther oženil. Jmenovala se Kateřina von Bora, měli spolu 6 dětí a prožili mnoho


Fridrich III. Saský zvaný Moudrý, obraz od L. Cranacha st., po r. 1532

Luther utíká z Augsburgu po disputaci s kardinálem Kajetánem

let šťastného manželství.) Revolta proti dosavadní přikázané víře samozřejmě vzbuzovala také přemrštěné reakce. Když došlo na obrazoborectví, násilnosti a selské nepokoje, přimělo to Luthera i přes nebezpečí k návratu do Wittenbergu. Proti takovým věcem se prostě musel vymezit. Následující období pro Luthera znamenalo snahu udržet běh věcí v řádném směru. Ve svých spisech vytyčoval hranice mezi svobodou jednotlivce a poslušností vrchnostenské moci. Káral pány, že si sami mohou za selská povstání, zároveň schválil použití síly proti nezvladatelným sedláckým hordám. Nikdo podle něj neměl právo se odvolávat na evangelium v zájmu prosazení svých požadavků. Selskými nepokoji se reformace postupně posunula od procesu „zdola“ k procesu „shora“, konkrétně v rukou šlechty. Luther dál psal, zachycoval své pojetí víry i církve, sestavil dva katechismy či polemizoval se svými odpůrci. Jasně se ohrazoval proti zastáncům radikální reformace (Tomas Müntzer) a současně proti některým humanistům (Erasmus Rotterdamský). Postupně hledal odpovědi na to, jaké je vlastně křesťanovo místo ve světě, který zahrnuje jak duchovní, tak světský a politický rozměr. Reformace v Německu zažila ještě několik důležitých momentů. Je dobré zmínit třeba snahu o její zastavení císařskou mocí na říšském sněmu ve Špýru v roce 1529. Evangelická knížata sepsala odvážný protest odvolávající se od císaře Karla k Ježíši Kristu, což jim vyneslo hanlivé označení „protestanti“, u mnohých ale také hlubokou úctu a respekt. Za rok bylo na sněmu v Augsburgu císaři předloženo první evangelické vyznání víry, které dal dohromady Lutherův spolupracovník Filip Melanchton. Katolíci dokument odmítli a Karel V. hrozil represemi. Vznikl proto tzv. šmalkaldský spolek, aliance protestantských knížat na obranu


víry a vlastního území. Ale ani šmalkaldská válka v letech 1546–47, kterou protestanti prohráli, už reformaci nemohla zvrátit. Roku 1555 byl uzavřen augsburský mír, luterské vyznání bylo na území Německa zrovnoprávněno, a to znamenalo faktické uznání rozdělení církve. Císař Karel V. následně abdikoval. Sám Martin Luther se nedožil konce toho, co roznítil. Zemřel 18. února 1546 v rodném Eislebenu. Pochován je v kostele, u jehož dveří prý před 500 lety všechno začalo.

Co Martin Luther učil?

Jádro Lutherova vyznání je shrnuto v tomto vyjádření: Sola gratia, sola fide, sola scriptura, solus Christus – pouze milost, pouze víra, pouze Písmo a pouze Kristus. Spasení je pouze Boží milost, pouze víra zachraňuje, a ne skutky, pouze Písmo je měřítkem

Lucas Cranach starší takto zachytil manžele Martina a Kateřinu Lutherovi

správnosti a pouze Ježíš je základem víry i spásy. Martin Luther byl samozřejmě obviňován ze šíření laciné milosti. Neříkal však, že máme hřešit, jak se nám zachce, a Bůh nám stejně odpustí. Odhaloval, že víra v Krista je jediná záchrana a že je zase zpětně vykazatelná samotným

životem. Skutky nejsou podmínkou, ale důsledkem víry. Klíčové pro celý protestantismus bylo rozlišení mezi zákonem a evangeliem. Další výhrady proti katolictví se týkaly učení o svátostech, očistci, uctívání svatých a Marie, papežství, Večeře Páně a dalších.

Martin Luther káže. Jeden z obrazů na "Oltáři reformace" od Lucase Cranacha staršího


Areál Na Karmeli v Mladé Boleslavi - sídlo bratrských biskupů před rokem 1620

Martin Luther a Jednota bratrská: dvě blízké cesty Vztah mezi Martinem Lutherem a Jednotou bratrskou je obsáhlé téma. Během let procházel různými stupni poznávání, přibližování i oddalování, a to oboustranně. Martin Luther samozřejmě věděl o české reformaci, o Janu Husovi i Jednotě bratrské. Vůbec netušil, že se s nimi v mnohém shoduje a jakémukoli spojování s „českým kacířstvím“ se bránil. Říkal, že

„vždy Čechy nenáviděl pro jejich rozkol,“ a srovnání s Husem či Jednotou bratrskou se děsil. Během slyšení v Lipsku roku 1519 se ale podrobně seznámil s Husovými postoji a českého mučedníka se zastal. Nato se nechal slyšet, že „chce, přeje si, modlí se, děkuje a těší se, že se jeho učení líbí Čechům.“ S Husem tedy našel shodu. S bratřími to bylo trochu složitější.

Jednání první

Martin Luther některé bratrské spisy znal, s něčím se ztotožnil, ale zůstával obezřetný, valnou měrou kvůli pomluvám, které tehdy o Jednotě kolovaly. Jednota bratrská zase bedlivě sledovala celou jeho činnost. V roce 1522 byl mezi oběma stranami navázán kontakt, především korespondenční s biskupem Lukášem Pražským. Došlo k osvětlování různých


nejasností, k nastolení přátelského tónu, ale i přes vzájemný respekt a částečný souhlas se ukázalo, že se názory rozcházejí. Konflikt panoval třeba v pojetí Večeře Páně, křtu, svátostí nebo postoji k celibátu kněží. Lukáš Pražský v důsledku těchto polemik napsal Apologii, ucelený souhrn bratrské dogmatiky, kterou Luther vzal na vědomí. Současně se Lukáš, tehdejší hlava církve, jasně rozhodl Jednotu s německou reformací nepropojit.

Jednání druhé

Mladší biskupové Jan Roh a Jan Augusta viděli věc jinak. Oba s Martinem Lutherem udržovali korespondenční i osobní kontakty, vybízeli bratrské duchovní ke studiu ve Wittenbergu a celkově učení Jednoty přibližovali k luterství. Důvody tkvěly v souvislostech doby, která Jednotu stále vnímala jako kacíře, zatímco německá reformace

Biskup Jan Roh

Jan Augusta

se stávala nezanedbatelným živlem, který měnil dějiny okolních států. Bratři usilovali o kladný Lutherův posudek pro svou konfesi a o její vydání v němčině a latině. Obojí se zdařilo, ovšem za tu cenu, že Jednota během let a četných rozhovorů s reformátory upravila nejeden svůj dřívější postoj. Některé rozdíly přetrvaly, ovšem podle historika Josefa Čihuly je patrné, že se bratři snažili Lutherovi přiblížit. Zvláště Jan Augusta si velmi přál, aby jeho církev byla více vtažena do reformačního proudu a setřásla pozici pronásledované sekty. Paradoxně právě to se potom jemu i bratřím stalo osudným.

Uzavření prvého a druhého

V Jednotě samotné narůstalo kvůli proluterské orientaci vnitřní pnutí.

Někteří dokonce církev opustili s tím, že ji Augusta odvedl od Lukášova učení. I tak se ukazovalo, že jeho představa o sblížení s luterstvím je nereálná. Česká církev podobojí (lutersky orientovaná) si Jednotu ošklivila kvůli jejímu přístupu ke kázni, němečtí luteráni zase stále upozorňovali na věroučné neshody. Postupně docházelo k prozření, které bylo stvrzeno na synodu v roce 1546. Klíčovou roli zde sehrál překvapivě Jan Roh, který se veřejně zřekl svých dřívějších nekritických sympatií k luterství a znovu se přihlásil k učení Lukáše Pražského. Podle synodního zápisu v slzách litoval, že bloudil a „klamně neuznával přednosti církve své, velebě církve cizí,“ a vyznával, že „nikde jinde nenalezl tak celého a gruntovního učení při všem Bohem zřízeném spasení jako v Jednotě bratrské.“ Roh následujícího roku

"Jan Augusta - Pikard", karikatura z roku 1584


Faksimile nápisu Jakuba Bílka, spoluvězně Augustova, na zdi křivoklátského vězení

zemřel a byl tak ušetřen kruté odplaty krále Ferdinanda I., která na Jednotu dopadla právě kvůli wittenberským kontaktům, podpoře protestantů ve šmalkaldské válce a účasti na českém stavovském povstání v roce 1547. Král Jednotu zapudil, bratři utíkali ze země a sám Jan Augusta byl uvězněn pro podezření ze spolčování proti králi. Během jeho uvěznění Jednota opět posilovala svoji vlastní osobitou identitu. Na synodu v roce 1557 byla za normu ve věcech víry prohlášena bratrská konfese místo augsburského vyznání, které ještě někteří prosazovali. Jan Augusta se po svém propuštění pokoušel navázat na svou snahu o spojení Jednoty s luterstvím, tato cesta však byla přerovským synodem

v roce 1567 definitivně odmítnuta. O tři roky později byla v polské Sandoměři podepsána dohoda mezi luterány, kalvinisty a Jednotou o vzájemném uznání svých konfesí a smrtí Jana Augusty v roce 1572 byla tato kapitola proluterské orientace v Jednotě víceméně uzavřena. Jednota bratrská nadále žila vedle ostatních reformačních církví ve vzájemném respektu a spolupráci, prospěšné třeba při sepsání české konfese v roce 1575, už si ale ujasnila svoji svébytnost a zachovávala si ji.

Jednání třetí

Ještě jedna kapitola koexistence s luterstvím musela být chtě nechtě otevřena, a to během obnovení Jednoty bratrské

v Ochranově. Tehdejší potomci v Čechách už dávno zaniklé Jednoty našli své útočiště v Sasku, tudíž v převážně luterském prostředí. Hrabě Zinzendorf, který jim poskytl nový domov, popravdě nepřemýšlel v souvislostech nějaké pradávné církve. I když dával prostor bratrské kázni a tradicím, protože byl člověkem upřímně oddaným Bohu, současně považoval za moudré udržet exulanty v luterské církvi, pod kterou oficiálně spadali. Ani sepsání statut pro ochranovskou komunitu, notně postavených na Komenského řádech, ba ani následné duchovní obnovení Jednoty v roce 1727 neznamenalo ještě obnovení Jednoty bratrské jako


samostatné církve. V roce 1731 Zinzendorf dokonce přemýšlel o upuštění od stanov svébytného společenství a o úplném sloučení Ochranova s luterskou farností, protože svérázné městečko plné nelegálně příchozích obyvatel budilo negativní emoce. Hraběte zastavila Boží ruka v momentu losování mezi „pro a proti“. Obnovená Jednota, stále oficiálně spadající pod luterskou církev, si postupně hledala a ujasňovala svoji identitu i strukturu vedení. Od roku 1735 začala ordinovat vlastní biskupy, takže už prakticky fungovala jako samostatná denominace. Svěcení přijala z rukou vnuka J. A. Komenského, čímž se propojila s původní Jednotou. Hrabě Zinzendorf, od roku 1737 sám biskup, stále považoval za nejlepší včlenit Jednotu do luterské církve, ale zachovat přitom její osobitost.

Hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf

Ochranov (Herrnhut)

Tohoto plánu se držel ještě ve čtyřicátých letech, a nebyl proto nadšen, když pruský král Fridrich Veliký v roce 1742 uznal Jednotu ve své zemi jako samostatnou církev, zcela nezávislou na luterské. Byl to však Bůh, kdo dal této malé církvi povstat a tedy i On, kdo s ní měl svoje úmysly. Vývoj obnovené Jednoty byl natolik za hranicemi lidské představivosti, že ho nešlo polapit do lidských plánů. A tak se Jednota bratrská dočkala. Během čtyřicátých a padesátých let byla postupně uznána v různých evropských zemích. Za všechny zmiňme třeba uznání anglické z roku 1748, v němž byla obnovená Jednota označena za starobylou protestantskou biskupskou církev, legitimní nástupkyni českých bratří, a to i s platností pro anglické kolonie.

Zdroje: - Wikipedie, heslo Martin Luther - Lutherova společnost: Martin Luther - život - Bible TV: Špýrský protest a protestantské vyznání - Čornej P. a kol.: Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Rider's digest Výběr, 2001 - Rucký E.: 555 let Jednoty bratrské v datech, Jednota bratrská, 2015 - Jednota bratrská jako kulturní a duchovní fenomén, Studie a texty ETF UK č. 15 (2009/2) - Weinlick J. R.: hrabě Zinzendorf, nakl. Stefanos, 2000 - Archiv Jednoty bratrské - Šobr D.: M. L. Zinzendorf a Moravská církev - Baťová E.: Prolegomena k interpretaci a dataci nově objeveného Augustova Summovníku


Česká provincie slaví 60 let Celý letošek je přímo nabitý významnými daty spojenými s historií Jednoty bratrské. Krom hromady dalších na něj připadlo také výročí 60 let od vzniku nezávislé České provincie. Nestalo se to zčistajasna, ale postupným vývojem, a vrátíme-li se do hlubší minulosti, můžeme se podívat jakým:

Bratrský kostelík v Potštejně z roku 1899


Úzká rada v r. 1924, zleva: J. Mikuláštík, V. Vančura, J. Schiller

Když se bratrští misionáři v 60. letech 19. století rozhodli znovu vstoupit do domoviny své církve, byla samozřejmě tato misie v rukách bratří z Ochranova. Od roku 1868 bylo českomoravské dílo oficiálně svěřeno ředitelství německé provincie, přičemž konkrétním nástrojem správy se stal takzvaný Českomoravský komitét (ČMK). Už o rok později se na synodu Unitas Fratrum objevil návrh americké a britské provincie, pokusit se toto dílo pokud možno osamostatnit. Nápad ale tehdy narazil na nesouhlas německých bratří, kteří si přáli, aby práce dál pokračovala jen v rámci již stávajících rakousko-uherských církví. Důvodem bylo, že Jednota

zatím nebyla státem uznanou církví, takže panovala obava, že oddělení by přineslo finanční i správní těžkosti. K osamostatnění tedy nedošlo, změna však přesto nastala – synod rozhodl, že česká misie se stane dílem celé světové Jednoty a prohlásil, že „přijde-li Jednotě bratrské z nějakého místa (českého nebo moravského) žádost o službu slovem a svátostmi, zejména bude-li to z míst vzdálených od stávajících evangelických sborů, má být této žádosti po předchozí pečlivé úvaze vyhověno.“ Byl to krok víry, který dával prostor pro to, aby sám Bůh vedl rozmnožení a případné budoucí osamostatnění české Jednoty. Do roka o tuto „službu

Dívčí sirotčinec v Dubé

slovem a svátostmi“ požádala skupina lidí z Potštejna, kde byl také následně ustaven první bratrský sbor. V příštích desetiletích byla správa české misie dál vykonávána zvenčí, ale s tím, jak se dílo rozrůstalo a měnily se okolnosti (třeba vyhlášení Jednoty za státem uznanou církev v Rakousko-Uhersku v roce 1880), se už objevily náznaky vlastního vnitřního vedení, které postupně a s požehnáním světové UF sílilo. V roce 1909 byla zřízena Užší rada (UžR), čímž kromě správního orgánu z vnějšku dostala česká Jednota i svůj vlastní. Prvními členy se stali Theophil Reichel,


Zasedání VČMK v Praze roku 1931

Josef Mikuláštík, Václav Vančura a komitétem zvolený předseda, nejstarší z českých kazatelů Eugen Schmidt. Téhož roku se také začala scházet všeobecná českomoravská konference (VČMK), svým zastoupením podobná synodu, byť žádné rozhodovací pravomoci ještě neměla. Přelomový rok 1918 přinesl veliké výzvy nejen českému národu, ale i české Jednotě. Tlaky vyvolávala třeba snaha o sjednocení některých evangelických církví v rámci nové republiky, nárůst členů Jednoty vlivem tzv. přestupového hnutí nebo krize identity německých bratrských sborů, a tím narůstající vnitřní napětí. Ukazovalo se, že tak velké dílo již není možné spravovat

zvenku. I VČMK potřebovala větší práva, pravomoci a odpovědnost. Rozvinula se proto diskuze o tom, jak práci v Československu nejlépe pojmout. Německá provincie chtěla, aby byla správa českých a německých sborů oddělena s tím, že společné bude pouze vedení v rámci úzké rady (ÚR). Němečtí kazatelé v ČSR byli většinou pro, čeští proti. Hledání tedy trvalo. Co se mezitím podařilo rozhodnout, byl návrat k historickému názvu Jednota bratrská v roce 1921. Roku 1925 byl na zasedání VČMK konečně určen směr – české dílo bude spravovat tzv. Ředitelství pro JB v ČSR, opět složené ze zástupců různých provincií. Přestože část vnitřní správy zůstala v kompetenci úzké rady (společné pro české

i německé sbory a odpovědné VČMK), bylo jasné, že k žádnému výraznému posunu k soběstačnosti vlastně nedošlo. A skutečně, jednání byla zdlouhavá a složitá a nespokojeni byli nakonec všichni. Až generální synod v roce 1931 přesněji vymezil povinnosti ředitelství a zvýšil pravomoci úzké radě, takže se situace zpřehlednila a uklidnila. Žel, ne nadlouho… Hospodářská krize a nástup Adolfa Hitlera v Německu byly pro české dílo dalším zemětřesením. Zřízení ustanovené na synodu 1931 se opět rozpadlo a bylo nabíledni, že se rozpadne i společné soužití českých a německých sborů v ČSR. To se také 1. ledna 1935


Kostelík v Horním Polubném

Na zápraží bratrské výrobny knoflíků v Potštejně

stalo. O dva roky později byla schválena ústava JB v ČSR, ke které se přihlásily všechny české sbory. Česká větev Jednoty se tak „postavila na vlastní nohy“ a s tím vstoupila do období války. Během ní zažívala nejednu těžkou chvíli (což by bylo na samostatný článek), nouze ji však také více a více nutila na oněch vlastních nohách chodit. Od roku 1944 dostala Jednota v protektorátu od světové UF svolení sama ordinovat své kazatele, protože to nikdo ze zahraniční zkrátka nemohl udělat. To vše, plus rychlý poválečný rozvoj, ordinace českých biskupů a schválení vlastní ústavy, pak už jen vedlo k logickému kroku, který vývoj „české misie“ dovršil. Přispěla

i potřeba, aby vláda ČSSR uznala a respektovala Jednotu bratskou jako samostatnou církev, která navíc v té době právě slavila 500 let od svého vzniku. A tak bylo 5. září 1957 na generálním synodu Unitas Fratrum v Betlému v Pensylvánii, vyhlášeno českomoravské dílo pátou samostatnou provincií světové Jednoty bratrské. Sestaveno podle knihy Evalda Ruckého 555 let Jednoty bratrské v datech, kterou v roce 2015 vydala Jednota bratrská.

Zástupci Tanzanie na generálním synodu v Potštejně r. 1967

Citace v článku: Vacovský Adolf: Obnovení JB v zemi otců (v rámci časopisu JB), ÚR Jednoty bratrské 1997


Náš sbor:

Mladá Boleslav Na stránkách Jbulletinu jsme prošli už všechny středočeské sbory Jednoty bratrské. Kromě jednoho, toho historicky nejstaršího v Mladé Boleslavi. Provede nás jím jeho správce Jaroslav Zajíček, který dostal poštou zásilku několika otázek:

Manželé Zajíčkovi

Slávku, pověz nám něco o historii sboru. Historie Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi je tak bohatá, že by nestačilo celé číslo Jbulletinu k jejímu zachycení. Proto jen něco málo: Začátek činnosti sboru v Boleslavi sahá pravděpodobně do 70. či 80. let 15. století. První doložená zmínka je z roku 1496. V našem městě působili tak významné osobnosti Jednoty, jako byl bratr Augusta, Lukáš Pražský, Jan Blahoslav a v neposlední řadě i biskup Matouš Konečný. Objevení jeho korespondence v roce 2006 při rekonstrukci budovy bývalého bratrského areálu Na Karmeli bylo považováno za objev století a přineslo mnohé nové pohledy na život Jednoty bratrské ve středověku. Po bělohorské katastrofě museli bratři z města odejít na několik století. Obnovení práce v Boleslavi se Jednota bratrská dočkala 19. dubna 1895, kdy se sem přistěhoval Václav Vančura, budoucí biskup (viz Jbulletin 2/2017), se svou početnou rodinou. Již pět dní


Sborové focení

po nastěhování do starobylého domu – Templu se konalo první shromáždění. Modlitebna v Templu brzy nestačila narůstajícímu počtu posluchačů, a proto došlo k budování vlastního domu v Blahoslavově ulici, který byl slavnostně otevřen 9. října 1899. V tomto domě s velikou zahradou sídlí náš sbor dodnes a jsme za něj Bohu velice vděční. Během více než sta let prožil sbor dobré i horší časy. Po počátečním růstu přišla stagnace v době válek a komunistického režimu, kdy církve nemohly veřejně působit. Jednota nebyla nikdy zaměřená sama na sebe, ale snažila se pomáhat lidem v nouzi (dům Diakonie a péče o staré

a nemohoucí). Tato činnost se začala opět aktivně rozvíjet po roce 1989. Jaké je město i sbor v současnosti? Mladá Boleslav je po celém světě známá jako město automobilů. Vyrábějí se zde již více než sto let. Na takovou popularitu bychom mohli být hrdí, ale není tomu tak. Když jsme se v roce 2000 přistěhovali do Boleslavi a seznamovali se s jednotlivými členy sboru, řekl nám hrdě jeden z nich: „Já ve Škodovce nepracuji!“ Továrna Škoda, a. s. má obrovský vliv na život ve městě, pozitivní i negativní. I když to někteří místní lidé neradi slyší, dá se říct, že život v Boleslavi se odvíjí od života ve

Škodovce. Mezi pozitivní dopady patří velice nízká nezaměstnanost (dlouhodobě nemáme ve sboru nezaměstnané) nebo vysoké platy. Mezi negativní zase například velké procento dělníků z ciziny, kteří zde nemají žádné kořeny a jsou náchylní k mnoha neřestem – alkohol, gamblerství aj. Jednoznačně největším duchovním problémem našeho města je materialismus. Přesto, že většina lidí má poměrně slušné příjmy, nejsou a nedokážou být spokojení. Pro mnoho lidí ve městě je důležité jejich postavení v zaměstnání. To s sebou přináší velké pracovní a časové vytížení, což druhotně působí negativně na rodiny a jejich soudržnost. Na první pohled je Boleslav město


Mladí se tuží na akci Crazy games, kterou sbor pravidelně pořádá

celkem čisté, s opravenými domy, v létě osázené množstvím květin, ale přitom je pyšné, bohaté a snobské. Mladá Boleslav je poměrně velké město, má cca 45 tisíc obyvatel. Působí tu množství různých aktivit pro rodiny (rodinná a mateřská centra), pro seniory (seniorské kluby). I my přicházíme se svou troškou do mlýna. Rodinné centrum Dům oslovuje 2x týdně maminky s malými dětmi, S.E.N klub slouží seniorům, klub „Suchý zip“ zve mladé lidi ke svým setkáním. Pořádáme tábory pro děti i pobyty pro mladé, jednorázové akce pro všechny věkové skupiny i celé rodiny. Mohlo by se zdát, že se naše aktivity ztratí v záplavě akcí nabízených ve městě. My ale chceme vytrvat a modlíme se, aby se nám podařilo oslovit lidi, kteří hledají i něco víc, než jen příjemně strávený čas. Čeho si na sboru ceníš? Cením si pevných, zdravých, početných rodin. Určitý reset prožilo naše společenství po revoluci, kdy na středních školách uvěřili mládežníci. Zapojili se do sboru. Postupně založili rodiny, narodily se jim děti, které dnes dorůstají. Rodiny a jejich děti dnes tvoří jádro společenství. Ve sboru máme kolem padesáti dětí, kterým je radost sloužit. Většina z nich je právě ze sborových rodin. Je úžasné vidět, jak některé z nich odevzdávají život Kristu a naplno se zapojují do těla. Jsem vděčný za dobré a pevné vztahy mezi lidmi ve sboru. Cením si věrnosti služebníků, kteří vytrvale stojí ve službě. Děkuji Bohu za pestrost různých obdarování, které nám dal do našeho sborového těla a kterými můžeme obohacovat nejen sebe, ale i lidi okolo nás.

Opékání na sborové zahradě


Mládežnický klub Suchý zip pořádá akci jménem Vražda na palubě

Je cesta k boleslavským obyvatelům snadná, nebo naopak? Je těžké se k nim přiblížit. Místní lidé jsou především velice vytížení. Nemají mnoho času, a pokud si přeci jen nějaký vyšetří, tak odjíždějí z města pryč. Je těžké najít čas, kdy by mohli přijít na některé naše aktivity. O to více je důležité, aby viděli Kristův život na každém z nás, tam, kde jsme – ve škole, v zaměstnání a tak dál. Nedá se říct, že by do našeho společenství a na naše aktivity chodily davy lidí. Spíše skrze věrnou a vytrvalou práci navazujeme kontakty s jednotlivci v rodinném centru, seniorském

klubu, na táborech a výjezdech mladých. Díky Boží milosti někteří z nich dají svůj život Bohu a zapojí se do těla. V čem byste uvítali modlitební podporu? Rádi bychom viděli posun ve službě mladým lidem. Dlouhodobě oslovujeme mladé lidi skrze přednášky na základních a středních školách. Je to velice dobrá a důležitá služba. V této činnosti by se modlitební podpora hodila. Nějaké slovo na závěr? Uvědomujeme si, že jsme část úžasného Božího díla v Mladé

Boleslavi. Pohled do historie nás povzbuzuje a zavazuje. Současnost se snažíme prožívat s Ježíšem naplno a do budoucnosti vyhlížíme s nadějí, že Boží dílo vytrvá až do Kristova příchodu. PS od Slávka Zajíčka: V tomto článku bych mohl psát také o společenství v Mnichově Hradišti a o osmnáctileté práci na tomto místě. Protože však tato skupina, která byla součástí našeho sboru, právě nastupuje cestu k samostatnosti, bude spíš lepší někdy v budoucnu napsat článek přímo o sboru Jednoty bratrské v Mnichově Hradišti.


Hurikรกny v Karibiku


Sbor Emmaus na ostrově St. John je bez střechy

ZE SVĚTA KARIBIK, USA: Jak víme, na přelomu srpna a září byla celá oblast Karibiku a některé státy USA zasaženy několika po sobě jdoucími hurikány nejvyšší kategorie. Výsledek je jedním slovem zničující, škody nedozírné, životy ztracené. Bude stát ještě mnoho

sil i času, než se věci obnoví do funkčního stavu. O návratu do původního stavu se na některých místech mluvit ani nedá. Karibská oblast je jednou z nejvíce zastoupených co do počtu členů Jednoty bratrské, situace se tedy týká i jich, potažmo nás. Ze zpráv od předsedy Karibské provincie Cortroye Jarvise víme, že sbory přišly o mnoho budov včetně kostelů a domovů. Díky Bohu zatím ale nevíme o tom, že by

někdo z bratří přišel o život. Jednota bratrská už spustila svůj program pomoci, a to jak skrze svůj fond Moravian Disaster Respond, tak skrze bratrské provincie ve světě nebo organizaci Board of World Mission. Ta do oblasti posílá dobrovolníky, finance i potřebný humanitární materiál. Česká provincie pro tyto účely také vyhlásila sbírku, která probíhala v měsíci


říjnu. Všem ochotným dárcům děkujeme! Prosíme však za pokračování v modlitbách. Lidé v postižených státech je velice potřebují a každá podobná situace, která převyšuje lidské možnosti, je šancí obrátit se k Bohu a poznat v Něm jediný pevný bod pro lidský život.

SIERRA LEONE: Jak víme, loni byly na střechu školy v Ngiehun instalovány solární panely, na které se složili členové Little Church on the Lane z Charlotte. Škola tedy získala elektřinu (jako jediná budova ve

vesnici) a mohla v ní být zřízena počítačová učebna. Protože je škola osvětlena i ve večerních hodinách, rozvíjí se už plán rozběhnout večerní školu pro dospělé. Bratrský sbor a školu v Ngiehun během léta navštívili (nám dobře známá) Donna Hurt z Výboru světové misie a Peter Hiltz z výše zmíněného sboru v Charlotte. Krom přátelského a duchovního povzbuzení přivezli i to praktické v podobě náhradních dílů a součástek, se kterými Peter opravil obě auta, která škola vlastní. Jedno z nich dokonce hned po cestě z letiště, a to třikrát za sebou. Mezi vize Moravanů patří rádio. Vysílat by

se mělo z bratrského sboru, který nově vznikl ve vesnici Mbaoma. Cílem je spustit křesťanskou stanici v angličtině s dosahem 60 mil. Mohamed by nabízel biblické vyučování a také programy na bázi dotazů volajících. Vysílala by se i křesťanská hudba, zprávy ze světa a informace z vlády. Tato vize je dalšími otevřenými dveřmi do národa, který je převážně muslimský. Je možné, že z kraje příštího roku bude otevřen další bratrský sbor. Jde o skupinu křesťanů ve městě Kailahun, kteří by se rádi přidali k Jednotě. Společenství má svého pastora, ale Mohamed bude do Kailahun dojíždět, aby skupinu ještě hlouběji seznamoval s učením Jednoty bratrské. S Mohamedem a Safiatu Braimovými se v listopadu osobně setká skupina našich lidí, kteří pojedou na misijní konferenci UF do Kapského města.

HAITI:

Dětská burza v Chrastavě na podporu školy v Sierra Leone

V srpnu se tým Výboru světové misie (BWM) vypravil na Haiti, aby si zde zblízka prohlédl misijní dílo Jednoty bratrské. Tým navštívil 8 sborů a dvě další místa, kde je naděje, že brzy vzniknou nová společenství. Celá misie je nyní vedena několika pastory, kteří mají kromě své služby také běžné civilní zaměstnání. Tým BWM byl nejvíce povzbuzen tím, jak se sbory starají o sebe navzájem, jak se podporují a povzbuzují. Tuto rostoucí misii v nejbližší době čeká několik důležitých


Tradiční bratrský Lovefeast neboli Hody lásky na Haiti

kroků: hledání vhodného místa pro „základnu církve“, což je formální nutnost, aby církev mohla být uznána vládou, dále volba vedení, a především teologická diskuze o bratrské teologii, identitě a kontextu haitského života.

USA, TANZANIE: Sestry z Jižní americké provincie posílají do Tanzanie speciální zásilku pomoci těhotným ženám, novorozencům a mladým dívkám. Jde o balíčky připravené pro specifické potřeby – pro chvíle

porodu, pro ošetření nově narozených dětí a také pro děvčata, která nemají k dispozici potřebné hygienické pomůcky pro své měsíční cykly. Balíček je dívkám zajistí, takže po dotyčnou dobu nebudou muset vynechávat školní docházku. Všechny sanitární potřeby v zásilce jsou pratelné a opakovaně využitelné.

DR KONGO: Jednota bratrská v Demokratické republice Kongo byla rebelskou frakcí přinucena k uzavření svého

sirotčince. Bratři a sestry doufají, že dočasně. Jednota bratrská má v Kongu své sbory, školy, zdravotnická zařízení a podobně. Církev tam vznikla poměrně nedávno, z válečných uprchlíků z Tanzanie. Modlitby za africký kontinent jsou dlouhodobě na místě, vzhledem k tomu, že jsou to oblasti neustále zmítané nejrůznějšími občanskými nepokoji a válkami. Žehnejme Africe, aby zde skrze pokání mohla přijít opravdová změna, aby Kristova pokora, láska vůči druhým a úcta k životu do hloubky zapustily kořeny a přinesly smíření a nový život.


Slavnostně ověnčený vstup do Brány

ZŠ Brána:

Ohlédnutí za zázrakem První září je pro základní a mateřskou školu Brána v Nové Pace vzácným výročím, protože 1. 9. 2007 byla tato škola založena. Letos 4. září jsme měli zvláštní výsadu – otevřít novou budovu školy. Je za námi deset let zázraků, zápasů i vyslyšených modliteb. V době, kdy jsme školu zakládali, jsme si vyhlédli starobylý dům, bývalou hrnčírnu, která by snad do budoucna mohla sloužit škole a školce. Projektanti tuto možnost zcela nezavrhli, a tak jsme podnikli kroky k jejímu zakoupení, i když

jsme jako společenství měli místo úspor ještě nějaké dluhy. Bůh nám tuto vizi dal do srdce a k ní i víru a odvahu. Začal potvrzovat naše rozhodnutí, modlitby a kroky mnoha povzbuzeními. Registraci z MŠMT jsme dostali bez komplikací a průtahů. Po několika měsících hledání nám Pán poslal do cesty lidi, díky nimž jsme mohli nemovitost zakoupit. To bylo obrovské povzbuzení pro náš sbor, kde tehdy ještě někteří „realisticky myslící“ o smysluplnosti tohoto projektu pochybovali. Při jedné

brigádě, kdy jsme likvidovali staré zařízení a vybavení budovy, někdo řezal ocelové konstrukce. Pomocník přidržující řezanou trubku náhle mezi proudem jisker ucítil v obličeji i proud zemního plynu. Nevybuchli jsme! To bylo další upozornění pro pochybovače, že přes naše omyly se o nás Pán stará. Projekční firma připravila skvělé plány a my zase hledali peníze. Dvakrát jsme s nadějí zpracovali a podali žádost o dotaci z EU, ovšem bez kladné odezvy. Nelituji


toho, protože tím jsme mohli nahlédnout do oblastí, kam jsme dosud neviděli a mohli porozumět některým důležitým souvislostem. Na druhou stranu bez dotací jsme mohli realizovat celý projekt svobodně bez nesmyslných kontrol. Tím se toto dílo stalo dílem mnoha drobných i větších dárců, kteří ho přijali do srdce. Počátkem roku 2011 jsme se pustili do první menší etapy a rekonstruovali původní obytnou část s malou přístavbou a v srpnu 2012 dokončili nové sídlo pro mateřskou školu. Žasli jsme, jak se to vše, díky Bohu, podařilo. Druhá etapa byla podstatně náročnější finančně i organizačně. Dary se nedají plánovat ani vymáhat, prostě musíme věřit, modlit se a pilně pracovat. Mnozí jsme se učili obětavosti, vnímat to, co chce Bůh, i když jsme si to plánovali jinak. V roce 2016 jsme vnímali, že je už nutno stavbu dokončit a otevřít. Kdo někdy stavěl svépomocí, tak ví, že závěr stavby bývá nejnáročnější. Počátkem tohoto roku snad nikdo nevěřil, že školu v září otevřeme. Já jsem pro jistotu stanovil termín na začátek září, aby bylo všem jasno, že není vyhnutí a připravil jsem harmonogram prací, který jsem týdně kontroloval a aktualizoval. Obrovský problém nastal v březnu, kdy odpadla domluvená firma na kompletní rekonstrukci střechy. V tu dobu měly všechny firmy již rozjeté a nasmlouvané zakázky. Přesto mě naplnil zvláštní Boží pokoj a já věděl, že to Pán obrátí v požehnání. Sháněl jsem, kde se dalo, leč marně.

Brigády a zase brigády...


ZŠ Brána v plné kráse


Zanedlouho mne navštívil vedoucí jedné firmy, že mu je nás líto a že se rozhodl přeorganizovat svoje plány, abychom stihli školu dokončit. Když přišly jiné další vážné komplikace, věděl jsem hned, že Bůh bude zase jednat. A taky ano. Firmy, které chodily na stavbu, se vždycky smály tomu, že chceme v září otevřít (někdy zjevně, jindy jsem se to dozvěděl odjinud) a měly tendenci nespěchat s dodávkami. Nepovolil jsem jim a stál na svém. Postupně se však tento smích měnil v údiv a respekt, když viděli, jak se na stavbě pohybují zástupy brigádníků od dětí až po seniory z Paky i jiných sborů a práce překvapivě ubývá. Někteří z nás na díle strávili stovky až tisíce hodin. Hodně jsme se naučili v mnoha oblastech. Zejména v tom, že Bůh je věrný a skvělý přítel těch, kdo ho milují a důvěřují mu. Já jsem z Něho nadšen. Chci poděkovat i vám všem, kdy jste nám v tomto zápase pomohli modlitbou, darem či praktickou pomocí. V tomto roce jsme došli k rozhodnutí pro urychlení stavby sehnat půjčku. Zase nám Pán poslal lidi, kteří nám ji poskytli, takže budeme ještě asi pět roků splácet. Ale dílo už slouží od 4. září, kdy jsme slavnostně otevřeli a zahájili plný provoz. Musím přiznat, že se mi škola moc líbí, je nádherná. A to neříkám proto, že jsem vedl stavbu. Přijeďte se přesvědčit, že mám pravdu! Bohdan Čančík, správce sboru JB v Nové Pace

Nová kuchyně a její personál

Bohdan Čančík s dětmi při vystoupení v roce 2012 Radostní první návštěvníci nové budovy


CO NÁS ČEKÁ 17.–18. 11. 2017 Celocírkevní konference Jednoty bratrské s mottem „Čas je vzácný“. Biblickým základem je tento oddíl: „Každý hovoří o tom, jak jste se od svých model obrátili, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému, a jak

očekáváte příchod jeho Syna Ježíše, kterého Bůh vzkřísil a v němž je naše jediná záchrana před blížícím se soudem.“ 1. Tes 1, 9–10. 15.–20. 11. 2017 Misijní konference Unitas Fratrum v Kapském Městě s mottem „Jednota v misii – zaostřeno na

21. století“. Za naši provincii se zúčastní Josef Šeda, Jiřka Čančíková, David Nitra a Ester Brožová jako delegáti, Petr Krásný jako člen Unity Board a Jan Klas jako člen Teologické komise UF. V plánu je také setkání naší výpravy s členy Bellville Moravian Brass bandu, kteří českou provincii navštívili v roce 2016.

FOTO:

Z domova: R. Dankanič, J. Mladějovský, M. Boš, D. Dančevský, D. Dostrašil, archiv JB, archiv JB v Nové Pace Martin Luther: archiv JB, E. Brožová / 60 let České provincie: archiv JB Náš sbor: archiv JB v Mladé Boleslavi / Ze světa: archivy provincií UF, Justin Rabbach, C. Veselý Otevření ZŠ Brána: archiv JB v Nové Pace / Poslední stránka: D. Dančevský Na obálce: Portrét Martina Luthera z roku 1533 od Lucase Cranacha staršího

©2017 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČO: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Jbulletin 3/2017  
Jbulletin 3/2017  
Advertisement