{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade.

Page 1

Jbulletin .

.

.

.

130 let archivu .

.

Jednoty bratrské

Známý neznámý Petr Vok z Rožmberka Z domova i ze světa

3/2019


1

2

Z DOMOVA Návštěva Joe Jarvise z USA Na přelomu srpna a září nás navštívil Joe Jarvis se svou manželkou Pat. Jarvisovi jsou z Winston-Salemu, což je centrum Americké jižní provincie světové Jednoty bratrské. Joe je předsedou výkonné rady Misijní nadace Armanda Rusinda, která podporuje práci JB na Kubě. Oba se hlásí ke skupině Concerned Moravians, která usiluje o návrat své provincie k biblickým hodnotám, zejména pokud jde o manželství. Manželé Jarvisovi svou návštěvu zahájili v sobotu v Praze, prohlédli si historické centrum i sborový dům pražského sboru. Následující den přijeli do Liberce na ústředí naší církve, kde je mimo jiné ohromně zaujal archiv. Následně dorazili do Centra aktivního času na Konopné, tam velmi ocenili aktivity ruprechtického sboru vůči místní komunitě. Odpoledne ještě navštívili Ochranov, odkud se již vrátili do Prahy a poté domů. Celkově jsme spolu strávili opravdu příjemný čas plný kvalitních rozhovorů. Jan Horálek

Get Together 2019 Od 27. do 29. září se v Nové Pace sešli mladí ze sborů Jednoty bratrské ke svému obvyklému podzimnímu setkání jménem Get Together, letos už pojedenácté a tentokrát s mottem Na cestě. „Cestovalo” se jako obvykle mezi dobrovolnickou prací všude tam, kde bylo zrovna potřeba, a mezi biblickým vyučováním při společných programech. Při nich se mládežníci zabývali zážitkem dvou Ježíšových učedníků z cesty do Emaus (Lk 24, 13–33), přičemž cílem vedoucích bylo povzbudit své svěřence ke vzájemnému přátelství a sounáležitosti v církvi, k aktivitě a hloubce duchovního života, k touze naslouchat Ježíši a učit se mu rozumět. Nešlo o pouhou


3

teorii, sami vedoucí upřímně vyprávěli množství osobních příběhů o přátelství – a to zdaleka ne jen o chvílích společného souladu, ale především o chvílích, které nejsou příjemné, které vyžadují sebezapření, odpuštění, zájem o druhého nebo ochotu si vyříkat konflikty. Cílem všech Get Together je povzbuzovat novou generaci v opravdové víře, otevřenosti vztahů a v praktickém životě. Právě tak, jak na to naši předkové v Jednotě bratrské kladli důraz už odpradávna.

Celocírkevní konference (16.–17. listopadu 2019) Společná konference celé Jednoty bratrské se již stala jakýmsi pomyslným uzavřením našeho církevního roku a otevřením nového. Letos o to více, že jsme právě ukončili třetí dekádu od sametové revoluce a vstoupili do čtvrté. Byl proto čas na vděčnost i bilancování minulosti a výhled do budoucnosti. Konference se nesla v duchu přemýšlení o pohybu a směřování okolního světa, ať už blízkého či vzdáleného, ať společenského, politického nebo duchovního. Nešlo o filosofické hloubání, ale o praktické propojování příčin a důsledků, o praktické otázky běžného života. Například není možné se neptat: „Jakou roli má v tomto světě církev sehrát? Co má pro nás Bůh připraveno? Co od nás očekává?” a také není možné obcházet výzvu k aktivnímu modlitebnímu životu každého jednotlivce i sborů a celé církve. Konference je každoročním povzbuzením i pobídkou, ale to podstatné je, abychom každý sám za sebe udržovali osobní blízký vztah s Kristem. a to i tehdy, když nás zrovna nic netlačí.

1 - Joe Jarvis s manželkou / 2, 3 - Get Together, to je plný sál i plno práce


4

5

Šedovi v Nové Soli Nezapomínejme také na Ivu a Pepu Šedovi, kteří jsou misijními pracovníky v polské Nové Soli. Po bezmála sedmi letech již v Polsku zdomácněli a přirozenou cestou obyčejného denního života okolo nich vyrostl poměrně značný okruh známých, se kterými mají dobré vztahy ať už formálnějšího rázu, nebo vyloženě přátelského. Šedovi se stávají součástí svého města jak skrze Iviny akce maminkovského klubu, tak skrz školní kontakty dětí nebo Pepovy sportovní aktivity či vyučování češtiny na univerzitě třetího věku. Přátelé jejich rodiny jsou všech generací i společenského postavení. Někteří z nich projevili zájem i o duchovní otázky, takže již existuje skupinka, se kterou je možné rozebírat osobní vztah s Bohem a povzbuzovat je ve víře. Šedovi naše modlitby rozhodně potřebují, aby nebyli sami, kteří za Polsko bojují, a aby také měli podporu do všech větších i menších výzev, kterým musí čelit.

AKADEMIE J. BLAHOSLAVA zve na nové kurzy Nám všem dobře známá Akademie Jana Blahoslava založila nedávno institut pojmenovaný ProfiEDU. Skrze něj nabízí vzdělávání i v dalších předmětech než teologických, a to formou otevřených kurzů. Většina z nich je koncipována tak, aby měla zcela konkrétní přínos pro osobní i profesní využití. Vítáni jste vy, čtenáři Jbulletinu, stejně jako vaši známí z rodinných center, neziskovek, firem, úřadů nebo škol. Nabídku kurzů bude AJB průběžně rozšiřovat. a nyní to nejdůležitější – o jaké kurzy konkrétně jde a kdy proběhnou? Pro rok 2020 jsou v nabídce tyto:


6

» » » »

Sebeřízení – od prokrastinace k efektivitě (14. 2. 2020) Excel pro začátečníky (24. 3. 2020) Veřejné vystupování a rétorika (2. 4. 2020) Prezentace v PowerPointu – kompletní kurz (11. 6. 2020)

Připravuje se také Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách s akreditací MPSV. Veškeré informace včetně on-line přihlášek najdete na stránkách www.profiedu.cz.

Návštěva z Británie Na konci listopadu u nás strávily víkend dvě členky rady britské Jednoty bratrské. Jmenovitě Roberta Hoey, která je přímo předsedkyní rady, a Zoe Taylor, jejíž starostí je strategie a plánování. Viděly praktický život našich sborů, zašly se podívat do naší základní školy v Liberci i do okolních komunitních center a strávily s námi společný čas v mnoha rozhovorech. Impuls k pozvání vzešel od nás, jelikož je naším přáním udržovat s Britskou provincií aktivní vztahy a navazovat tak na dlouhodobá přátelství i na kontakty, které mezi našimi zeměmi probíhají již po staletí. Věříme, že je to Boží pouto, které je dobré udržovat.

4, 5 - Konference Jednoty bratrské / 6 - Roberta Hoey (vpravo) a Zoe Taylor navštívily naši ZŠ J. A. Komenského právě v den brigády. Na fotce jsou s ředitelem školy Tomášem Vágnerem


130 let archivu Jednoty bratrské

K předchozí rubrice „Z domova” se váže také další zpráva, vezmeme ji ale trochu více zeširoka. Letos totiž slaví kulatých 130 let náš archiv, a tak mu v tomto čísle Jbulletinu dáme zaslouženou pozornost. Všem vřele doporučujeme osobní návštěvu, jelikož se v něm za tento úctyhodný věk nashromáždila pěkná řádka neobyčejných předmětů a vzpomínek, které stojí za pohled. Ale než se do archivu dostanete, můžeme vám o něm povyprávět. a s kým jiným než s člověkem nejpovolanějším, s Lydií Halamovou, naší archivářkou.

Takto vypadá archiv dnes, po 130 letech od svého založení

Lydie, kde se vůbec před 130 lety vzala myšlenka mít v Čechách bratrský archiv? Vlastně to vyplynulo z přirozené potřeby. Obnovení Jednoty bratrské v Čechách vzniklo misií z Herrnhutu, říkalo se mu Českomoravské dílo (ČMD). Pracovníci sloužící v Čechách se jednou ročně scházeli na tzv. Konferencích českých bratrských pracovníků (KČBP), kde se probíral vývoj misie, projednávaly se personální, finanční i správní otázky a navrhovala se řešení. Jenže KČBP neměla konečnou rozhodovací pravomoc. Takže všechna ujednání (protokoly) byla zasílána tzv. Českomoravskému komitétu


Vlevo nahoře: Zleva: Rozhodnutí o založení archivu pro české misijní dílo Jedny z prvních protokolů – zápisů z rad Bratrská konfese z roku 1574

(ČMK) do Herrnhutu, který pak o návrzích jednal, připomínkoval je, některé schválil, jiné zamítl a tak podobně. No, a veškerou agendu zkrátka bylo potřeba mít někde uloženou. Kdy přesně se pokyn k založení archivu objevil? V protokolu z 19. srpna 1889. Píše se tam: „Bylo rozhodnuto, že český archiv má být umístěn v Čermné, a k tomu nechť je pořízena skříň. Každý pracovník bude mít k tomu volný přístup a zapisovatel bude dohlížet na pořádek.” Čermná (dnešní Horní Čermná u Ústí nad Orlicí), kde měla Jednota sirotčinec, byla vybrána proto, že v jejím okolí bylo nejvíce bratrských sborů, takže takové umístění bylo

První razítko českého archivu z konce 19. století

praktické. Zmíněný zapisovatel, který měl dohlížet na pořádek, byl zvolen konferencí a vedl záznamy z jednání. Víme, kdo byl tím prvním zapisovatelem, a tedy i prvním archivářem? Ano, stal se jím Václav Betka, tehdejší pomocný kazatel v Potštejně. z toho, že protokoly

z jeho doby se dodnes dochovaly, i z toho, že byl každoročně znovu jednohlasně zvolen, jasně vyplývá, že vykonával svůj úřad velmi dobře. Jeho nápadem bylo například získat do archivu opisy uznání Jednoty bratrské v rámci Rakouska-Uherska. i díky němu máme ucelený přehled

Budoucí biskup Karel Reichel (uprostřed) s manželkou a přáteli na procházce Prahou v ještě bezstarostných 30. letech


Kufříky, ve kterých František Chleboun vozil diapozitivy z misie a promítal je na svých přednáškách

o dění ve sborech v Čechách v letech 1875–1899, tedy prvních 26 let. V. Betka se stal později kazatelem v Praze. s jeho odchodem bohužel mizí

Nečekaná momentka nalezená v pozůstalosti

také řád a pořádek v archivních dokumentech a já dnes s jistým smutkem hledám fragmenty dalších let… Co další archiváři, jak ti k práci přistupovali? Celkově se nám vystřídalo asi 6 oficiálních archivářů, přičemž každý z nich k práci přistupoval, jak nejlépe mohl podle svých možností a životních okolností. Za zmínku rozhodně stojí Ludmila Mucalíková (později Plecháčová), která se do svěřeného úkolu vrhla se zápalem od roku 1980, a právě díky ní je archiv dnes v nějakém konstantně uspořádaném stavu. To ona pracovala na systému řazení a určení archivních fondů, sepsala pokyny pro práci archiváře, skartační a archivační řád, založila rejstříky, kartotéku fondů apod. Dodnes je její systém základem archivu.

Jsou nějaká období, která v archivu úplně chybí? Vůbec se u nás nedochovaly protokoly Všeobecných českomoravských konferencí, a to z let 1899–1934. Tou dobou se organizace českého díla transformovala, současně se rozvíjela práce na dalších místech (pozdějších sborech), a to vše s sebou přinášelo spoustu starostí. Zápisy z jednání byly sice dál posílány do Herrnhutu, ale řekla bych, že tehdy prostě nikdo neměl čas na to je ještě přepisovat do češtiny a archivovat nebo tím jednoduše nikdo nebyl pověřen. Potíž je v tom, že ani v Herrnhutu není zdaleka všechno z té doby, co bychom tam očekávali. Přišli jsme tak o důležitý zdroj informací, což je velká škoda. Kromě toho máme ještě jednu docela kuriózní „mezeru”, i když


ne definitivní. Jde o protokoly ze schůzí Úzké rady z let 1909–1917. Protokoly se sice dochovaly, ale jen v rukopisech, které pořizoval tehdejší předseda UR Eugen Schmidt, národností Němec. a jeho kurent je prostě strašně těžké přečíst… Takže aktuálně je tento zdroj informací nedostupný, a my se můžeme jen dohadovat, co všechno v jeho zápisech je. Co materiály, které jsme měli, a už nemáme? Zmizelo něco v propadlišti dějin? Těžko říct, o co všechno jsme přišli, když nevíme, co všechno by v archivu mohlo být. Nikdy neexistoval žádný kompletní seznam. Víme, že je pryč část dokumentace z bratrského sirotčince v Čermné, který bylo nutné opustit po záboru Sudet v roce 1939. Chlapci i pečovatelka postupně odešli, ale listiny zůstaly na místě. Dům pak získal do vlastnictví Zemský

úřad v Lanškrouně a krajský vrchní inspektor E. Biesenbach si všechny dokumenty odvezl, protože ho zajímaly. Pokud nebyly po válce zničeny, je ještě malá naděje, že by mohly být někde v městském archivu v Lanškrouně nebo v archivu v Zámrsku. Hodlám po tom v budoucnu ještě zapátrat. Další část, o kterou jsme přišli, je také z doby druhé světové války. Pozdějšího biskupa Karla Reichla, který měl jakožto člen ÚR a redaktor církevního časopisu část archivu u sebe, zatklo v roce 1942 gestapo a spoustu archiválií si samozřejmě vzalo s sebou. Valná část dokumentů odhadem z let 1937–1942 je kvůli této události neznámo kde nebo je nejspíš nenávratně zničena. Nestaly se ty dokumenty zabavené gestapem nechtěně zdrojem usvědčujících informací proti církvi? a co

Fotografie potštejnského sboru na konci 19. století

v dobách komunismu, nebyl někdy archiv tímto způsobem zneužit? Co se týče těch archiválií zabavených u Karla Reichla, tak to kupodivu žádnou dohru nemělo. Což je opravdu Boží milost, když uvážíme, že šlo o dobu heydrichiády. Ani za komunistů ke zneužití archivu nedošlo. i když soudruzi měli snahu si od církví archivy přebrat a získat nad nimi kontrolu. v roce 1960 musely církve podepsat dohodu, podle které měly povinně předávat své zápisy příslušným okresním a státním archivům. Byl dán požadavek, aby odevzdaly všechny písemnosti do roku 1945 včetně. Dohoda o předání byla tehdy oboustranně podepsána, ovšem při prověrce ústředí JB bylo konstatováno, že archiv je veden od roku 1950, a co se týče předchozího materiálu „…není známo, kde se nalézá a nebyl


Kmenové shromáždění ve Východní Africe

ústředí nikým předán.” Jak ale víme, archiv tehdy fungoval již mnohem déle, a zadruhé to zcela odporuje faktu uvedenému v protokolu z prohlídky archivu o čtyři roky dříve, že totiž „ve skříni je agenda Úzké rady od první světové války do r. 1948.” Závěr nechť si učiní každý sám… Teď otázka, která při povídání o archivu těžko může chybět: co všechno v regálech máme? Hádám, že nezůstalo jen u shromažďování zápisů z konferencí? Ne, to určitě ne. Kromě protokolů z jednání, respektive jejich kopií, protože originály byly posílány do Herrnhutu, se ukládala samozřejmě i korespondence. Všechno v němčině. Dál se také nakupovaly knihy a časopisy, ty už byly česky. Archiv měl totiž v začátcích sloužit především jako zdroj potřebné literatury a informací pro kazatele. Postupem času přibývaly další a další věci jako dopisy mezi kazateli, členy Úzké rady (už česky), fotografie, zvukové nahrávky, amatérské filmové záběry, dobové diapozitivy a pohlednice z misijních míst, tiskové štočky, pamětní předměty, bohoslužebné náčiní, grafické listy, obrazy, osobní věci,

deníky, pozůstalosti některých členů a kazatelů Jednoty, menší množství archiválií z jednotlivých sborů JB… Je toho hodně. Rozsah archivu je aktuálně zhruba 80 metrů dokumentů. Každého asi napadne, co je v něm nejvzácnějšího? To asi také záleží, co si pod tím pojmem kdo představí. z hlediska stáří jsou pro nás určitě nejvzácnější staré bratrské tisky jako Blahoslavův Nový zákon z roku 1564, Bratrská konfese z roku 1574, Bratrský kancionál a Bible kralická

z let 1596–1618 atd., obecně nejstaršími tisky jsou pak Postylla Cžeská od Johana Spangenberga a fragmenty Melantrichovy Bible české, oba z r. 1549. Stále také objevujeme „nové staré” dokumenty – nedávno jsem například objevila zatím nestarší česky psaný dopis. Je z roku 1869 a pochází od rodiny Reichlovy. z hlediska lidského jsou zase vzácností osobní věci některých služebníků klíčových pro život české JB, jejich deníky a dopisy či třeba diapozitivy misionáře Františka Chlebouna, které pořizoval na přelomu minulého století v Jižní Africe. Díky němu máme jedinečné svědectví jak o tamní misijní práci Jednoty bratrské, tak o něm samotném, prvním ryze českém zahraničním misionáři té doby (viz Jbulletin 1/2019). Ohromně zajímavé jsou také zápisy okolo první i druhé světové války, kde můžeme sledovat veškeré nelehké přemýšlení ohledně budoucnosti české Jednoty – ať už šlo o hledání toho, jestli má být dál misijním dílem s ústředím v Herrnhutu, nebo naopak postoupit k samostatnosti, či o palčivé otázky společného soužití českých a německých sborů. To je zase vzácnost z hlediska naší historie.

Ludmila Plecháčová v archivu, tehdy ještě v Nové Pace


Snímek z misie v Grónsku pořízená na konci 19. století. Snadné to evidentně nebylo.

Lze pod pojmem „vzácný” chápat také „kuriózní”? Proč ne? Tímto způsobem vzácný tu máme namátkou miniaturní korán, který tu leží vedle velké Bible kralické, kámen z rybníčku Jordán u Kunvaldu, ve kterém křtili již staří bratři v 15. století, seznam vězňů z nacistické káznice Untermassfeld, kde byl za války vězněn K. Reichel,

miniaturu pomníku na památku poražení prvního stromu na stavbu Herrnhutu – údajně je ze dřeva, ze kterého byly stavěny první herrnhutské domy, dál třeba dřevěný talíř, vyřezaný z ulomené větvě bratrské lípy, kterou zasadili bratři v Kunvaldu pravděpodobně r. 1547, nebo třeba některé příběhy a události popsané v dopisech či denících… Dalo by

Dopis psaný Davidem Zeisbergerem, misionářem mezi severoamerickými indiány

se pokračovat dlouho. Ukazuje archiv i nějaké temné stránky historie JB? Někdy mám dojem, že ty temné stránky snad převažují nad těmi světlými. Ať už je to seznam padlých za 1. světové války nebo hospodářská krize za první republiky, kdy kazatelé doslova žili z týdne na týden z peněz nedělní sbírky. Velmi smutné je i období 30. let 20. stol., kdy se v Čechách rozrostla krize mezi českými a německými sbory a eskalovala na některých místech až do otevřené nenávisti. Odboj za 2. světové války a zatčení mnohých kazatelů nebo členů církve, kteří mnohdy přežili jen zázrakem, a někteří bohužel nepřežili. To vše pak vystřídal státní dohled a naprostá kontrola všech a všeho v době komunismu… Objevují se tu také kauzy „osamělých střelců”, kteří měli své nároky a svá měřítka na pravdu, aby pak odešli vlastní cestou. Jaký archivní objev ti udělal největší radost? Právě nález kompletních zápisů KČBP z let 1875–1899. Odtud pochází ono datum 19. srpna 1889 a první zmínka o našem archivu. Ta mě také přivedla na myšlenku vydat se po jeho stopách a pokusit se vývoj archivu v mezích možností zmapovat. Jinak mi obecně dělá radost všechno, co najdeme v kompletním stavu. Toho je ale minimum. Je náš archiv již zcela prozkoumán, nebo bude ještě vydávat nějaká překvapení? Prozkoumán zdaleka není. Stále jsou ještě krabice, o jejichž obsahu nevíme nic bližšího. a také stále objevujeme materiály, které byly chybně zařazeny a teď je třeba dohledat souvislosti a najít jim správné místo. Osobně doufám, že archiv bude vydávat již jen samá radostná překvapení a že mylně zařazených materiálů bude stále méně.


Rodinné stříbro z našeho archivu

Na následujících řádcích jsme pro vás vybrali něco málo z bohatství, které archiv Jednoty bratrské postupně vydává:

Seznámení Roku 1982 píše M. Plecháč dopis. v něm mimo jiné zazní příběh, který se odehrál asi sto let před tím, v dobách, kdy se protestantům posměšně říkávalo „berani”: Kazatel bratrského sboru Eugen

Schmidt (první bratrský kazatel povolaný do Čech – pozn. red.) šel jednou po Potštejně a proti němu přicházel místní pan hrabě s okresním hejtmanem. Snad očekávali, že se duchovní setkání uctivě vyhne. Když se ale přiblížil, obrátil se pan hrabě na jednu stranu a zabečel: „Béé.”

Frýdlant v dobách, kdy se odehrál popsaný příběh

a pan hejtman otočil hlavu na druhou stranu a poslušně opakoval „Béé.” Schmidta to ale nevyvedlo z míry, přistoupil k nim blíž se slovy: „Pánové se představili a já jsem zdejší kazatel Schmidt.”

Komorní drama z pohraničí V roce 1897 se ve Frýdlantském výběžku odehrál následující příběh, o kterém kazatel Václav Vančura informuje kazatele Eugena Schmidta: …Něco jasnějšího zvěděl jsem teprvé ve čtvrtek: Bratr L. přišel do statku jednoho ve vsi jakés u Friedlandu, byla doma selka s chlapcem, nabízel bible a selka, že aby počkal, že prý koupějí, až přijde muž. Byla velmi přívětivá a ukazovala mu hospodářství. v síni však chtěla


Vlevo nahoře: Zleva: První domek prvního českého bratrského sboru – v Potštejně. Konference českých bratrských pracovníků, rok 1891. Uprostřed první řady sedí Eugen Schmidt, vlevo od něj Josef Mikuláštík, otec pozdějšího pilota RAF, vpravo je Vilém Hartwig, zakladatel bratrských sirotčinců. Nejvyšší stojící je Václav Betka.

jej náhle svésti, až jej porazila, on utekl a šel k starostovi, aby mu opatřil tašku, kterou tam byl nechal. Zatím přišel sedlák a ten přiběhl k starostovi se žalobou, že br. L. chtěl selce násilí učiniti, prý „vyprávěla tak ona a podobně i chlapec”. i odvedli L. do Friedlandu, kdež jej zavřeli po celý týden. Poté vzal státní návladní žalobu zpět, selka ona je prý pomatená. (…) Jsem jist, že je br. L. nevinen – ale nemotora!

Jako rozbouřená řeka Turnovský kazatel Bohumil Vančura popisuje ve svém dopisu otci z 19. srpna 1920 atmosféru během přestupového hnutí: Dnes tu byl veliký rozruch v městě. Ze státního zastupitelství přišlo nařízení, aby byl zatčen farář Hoffer (církev ČS husitská – pozn. red.). To se také stalo. Četníci jej vedli s nasazenými bodáky do Přepeř, kde jej vybídli, aby jim vydal klíče od zabraného kostela. (…) Celá obec se jim postavila na odpor s kosami a cepy (…), a tak zastánci zákona odešli s nepořízenou. Mezitím přišel z Prahy telegram, který oznamoval, že kostel zůstane československým. Na náměstí byl večer veliký tábor lidu, na němž mluvil hlavně StejskaI (nár. soc.) proti klerikální sprostotě a měl lid co držet, aby snad nelynčovali důstojného pána. Prý je možno očekávati daIší příliv přestupů. Tak jsem

Jeden z mnoha zápisů o nových členech Jednoty bratrské v Turnově z roku 1920

slyšel, ale neviděl. Neměl jsem ani čas ani chuť brouzdati se mezi luzou. Mluví se také prý neustále, že i my chceme zabrati jeden kostel. Jeptišky v klášteře prý (vypravoval mi kočí) jsou celé proto zoufalé. Já bych nikdy nepodporoval takové kostelní křesťanství! Našim lidem jsem citoval: „Nebude-li Hospodin stavěti domu…” Jsem přesvědčen, že nic nepromeškáme, když budeme státi za čisté a opravdové křesťanství. v církvi i doma. v tom je naše veliká budoucnost.

když podáš včas výroční zprávu, když pošleš protokoly atd., pak jsi jejich muž, ale opomeneš-li to, tož jim činíš těžké srdce. Vím, že pro ty mnohé formality a akurátnosti práce naše stala se namnoze nákladnou a těžkopádnou.

O manželkách: V roce 1921 psal takto kazatel B. Vančura tehdejšímu předsedovi ÚR: „Kdo může být lepším vychovatelem manželky než sám muž? Jeho je to povinnost

Ne zlý úmysl, jen systém Starší bratrský kazatel usmiřuje v roce 1920 rozhořčení mladšího kolegy nad postupem Českomoravského komitétu v Herrnhutu tím, že mu objasňuje znaky německé nátury: Já ovšem tomu opatření německých bratří rozumím, že jejich systematičnost jich vede, ale co natropil již v našem českém díle tento systém, co trpkosti zplodil, kde to jistě bylo i co nejlépe myšleno! Buď jist, že není v tom ani zlého úmyslu vůči tobě, ani předpojatosti, ale jest to prostě to německé škatulkování, systém! Kdybys nic nevykonal, jen

Bohumil Vančura, jedna z výrazných osobností české Jednoty bratrské


Pryč

Biskup Václav Vančura se syny Václavem (sedící) a Bohumilem (stojící)

i krásný úkol, aby svou ženu uvedl do své budoucí práce, aby ji nadchl pro vše ušlechtilé a aby jí hlavně byl nápomocen. Toto poslední je nejdůležitější. My můžeme leccos postrádati a vytýkati, ale je to věcí jemnocitu, zdali postřehneme také u ženy její dobrou vůli a zároveň i potíže, s nimiž ona zápasí, a jí pak pomáháme. Je zapotřebí trpělivosti. Co není za den, bude za měsíc. a to postačí. Já mohu aspoň říci, že my oba vzájemným stykem získáváme to nejlepší a moje rozmilá se vyvíjí ve znamenitou farářku.”

jenž čeká rodinu a jenž nemá ani polovinu těch příjmů jako Pepouš. Rozuměj mi, že tě tím nijak nekárám, nýbrž upozorňuji, vždyť jsem ti sám hleděl opatřiti laciné kuřivo, anžto se mi jednalo o Tvou kapsu! Ale nyní snažně tě prosím: Rozmysli si to a rozpočítej! 2 000 Kč měl bys snadno ročně na tom uspořiti! a nevíš ani, jaká ti mohou nastati vydání s rodinou!”

Marie Peřinová, pomocnice z bratrského sirotčince v Čermné, popisuje nucené vyklizení ústavu po záboru Sudet. Toto zapsala 24. února 1939 v nádražní restauraci poté, co se jí podařilo odvézt poslední děti do nových míst v Čechách: Osmého října proletěla zpráva, že Čermná je zabraná. Nechtěli jsme ani věřit, všichni jsme počítali, že se stal omyl. Když ale 10. října přišlo do Čermné německé vojsko, viděli jsme, že jsme se jen tak utěšovali. k ránu přišlo k nám 36 vojáků, aby u nás přespali, bez reptání museli jsme udělat místo. Zabráním Čermné byl nám znemožněn styk s našimi přáteli. Pošta nedocházela, autobus nejezdil a do školy přišli němečtí učitelové. Peníze nám z Čech nikdo nemohl poslat, a tak byly dlouhé měsíce bez příjmů a se starostmi o děti. Všechny zásoby docházely a nikde nepřicházela pomoc. Zatopit jsme mohli jen šiškami, uhlí nebylo. Musela jsem prodat poslední sklizeň, vždyť mimo brambor jsme ničeho nepotřebovali, když o dobytek jsme přišli. Začala

O kouření: Roku 1921 píše V. Vančura svému synovi: „Nepokládám kouření za hřích, ale za hloupost ano, a myslím si, že hloupost u kazatele je vlastně hříchem. Když to bylo Pepovi mnoho, že prokouřil měsíčně 100 Kč a tak ročně 1 200 Kč i více, pak mělo by to zarazit i kazatele,

Obyvatelé bratrského sirotčince v Čermné na začátku 20. století


Chlapecký sirotčinec v Čermné

jsem vyjednávat s domovskými obcemi dětí, aby mi pomohli hledat nové domovy pro děti. s jakými obtížemi jsem děti stěhovala! Vždy pěšky do Verměřovic přes 2 hodiny, přes pole, kopce, jen aby nás stráž nezadržela. Děti jsou již všechny v Čechách, mám radost, že se dostaly v pořádku do ústavů. Jsem zde teď sama a vyčkávám, až někdo přijde na mé místo, jinak by Jednota bratrská v Německu o tento svůj dům přišla. Boží cesty jsou nevyzpytatelné, přijímám vše jako zkoušku od Boha.

a napodiv také časopisů náboženských. a mezi nimi – jaká radost! Bible… Bez titulního listu, bez desek (…) Poklad nedocenitelný! Neboť už půl roku od chvíle, kdy jsem opustil Pankrác, trávím své dny bez Bible, neboť duchovní péče je ve zdejší káznici víc než nedostatečná – žádná. (…) Zde se bez duchovní útěchy žije i umírá.

(…) Ale Bible je na indexu. Moje žádost o propůjčení z ústavní knihovny byla jedním škrtnutím pera zamítnuta. Chápete proto, jaký poklad jsem včera objevil! Dotisknu si titulní list, přítel knihař mi Bibli sváže – doslova na černo – a pak bude nutno najít ve staré sazečské kase dobrý úkryt…” Bibli potom Karel Reichel opravdu hojně používal až do konce války, aniž by mu na ni někdo přišel. Odjela s ním i zpátky do Čech, ale pak se její stopa ztratila. O mnoho let později Lydie Halamová během rovnání knihovny našla jakousi německou bibli zabalenou v obyčejném černém papírovém pouzdru. Tak obyčejném, že nebudilo zvláštní pozornost. Když ale vyšel článek o Reichlově životě v Jbulletinu, všechny souvislosti do sebe najednou zapadly: vždyť je to právě ona! Ta jedna jediná, tolik ceněná bible vězně Karla Reichla! Nikdy se neztratila, jenom o ní nikdo nevěděl… a nyní už je opět na čestném místě v našem archivu.

Nečekaný dárek V knize Zamřížované okno popisuje biskup Karel Reichel své uvěznění za druhé světové války. Můžeme v ní číst tuto pasáž: „11. srpen (1943) byl pro mne zase jednou obzvláště šťastným. z nedostatku tiskařské práce vrhl jsem se hned ráno na zpracování novinového a odpadového papíru k toaletním účelům. (…) Krom stohu Neueste Leipziger Nachrichten, na jehož první stránce skvěl se obrázek slovenského prezidenta Tisa, bylo tu množství prospektů, staré obchodní korespondence

Poklad vězně Karla Reichla – Bible nečekaně objevená v odpadním papíru. Vpravo je první list, který si k ní ve vězeňské tiskárně sám vyrobil


Nashvillské prohlášení

o sexualitě z biblického pohledu Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe… (Ž 100,3) Nashvillské prohlášení vzniklo v roce 2017 na půdě ekumenické platformy Council of Biblical Manhood and Womenhood. Ta byla zformována mezi univerzitními profesory, teology a pastory v roce 1987 s cílem studovat mužství a ženství z biblického pohledu. Za čtyři dekády své existence přinesla množství závěrů, studií i publikací, ze kterých vyplývá, že muži a ženě byla dána stejná hodnota a důstojnost, byli povoláni k různým rolím a záměrně stvořeni pro vzájemné doplnění. Tím také mají naplňovat svůj úkol – zrcadlit celistvost Božího charakteru.

Úvod Evangelikální křesťané žijí na začátku dvacátého prvního století v období historického přechodu. s tím, jak se západní kultura stále více odcizuje křesťanství, dochází k výraznému odklonu v chápání toho, co znamená být člověkem. Duch dnešní doby již vcelku nerozpoznává krásu Božího záměru pro lidský život a nedovede z ní mít potěšení. Mnozí popírají, že Bůh stvořil lidské bytosti pro svou slávu a že jeho dobrý záměr pro nás zahrnoval naše osobnostní i tělesné ztvárnění v mužské a ženské podobě. Lidská totožnost jako muže a ženy

běžně není vnímána jako součást Božího nádherného plánu, ale spíše jako vyjádření vlastní volby jednotlivce. Cesta k plné a trvalé radosti skrze Boží dobrý plán pro jeho stvoření byla nahrazena cestou krátkozrakých alternativ, které dříve nebo později zničí lidský život a zneuctí Boha. Sekulární duch naší doby představuje velkou výzvu pro křesťanskou církev. Ztratí církev Pána Ježíše Krista své biblické přesvědčení, srozumitelnost a odvahu a splyne s duchem tohoto světa? Anebo se bude držet slova života, nabere odvahu od Ježíše a bude bez bázně hlásat jeho cestu jako cestu života? Zachová si své jasné, opoziční svědectví vůči kultuře světa, který se řítí do zkázy?

Jsme přesvědčeni, že věrnost v naší generaci znamená opětovné vyhlášení skutečného příběhu světa a našeho místa v něm, zejména jako osob mužského a ženského pohlaví. Křesťanské Písmo učí, že existuje jediný Bůh, který sám je Stvořitelem a Pánem všeho. Jedině jemu je každý člověk zavázán radostnou vděčností, srdečnou chválou a plnou oddaností. To je cesta nejen k oslavě Boha, ale i k poznání sebe sama. Zapomenout na Stvořitele znamená zapomenout na to, kým jsme, protože on nás stvořil pro sebe. a nemůžeme pravdivě poznat sami sebe, aniž bychom pravdivě poznali toho, kdo nás stvořil. Nestvořili jsme sami sebe. Nepatříme sami


Duch dnešní doby již nerozpoznává krásu Božího záměru pro lidský život

sobě. Naše skutečná identita, jako osob mužského a ženského pohlaví, je určena Bohem. Je nejen pošetilé, ale i beznadějné pokoušet se učinit ze sebe to, k čemu jsme Bohem nebyli stvořeni. Věříme, že Boží stvořitelský záměr a jeho cesta spasení slouží k tomu, aby jej co nejvíce oslavily a nám přinesly co největší dobro. Boží dobrý plán nám poskytuje největší svobodu. Ježíš řekl, že přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. On je s námi, nikoliv proti nám. Proto s touhou posloužit církvi Kristově a vydat veřejně svědectví o Božích dobrých záměrech pro lidskou sexualitu, jak jsou zjeveny v křesťanském Písmu, předkládáme následující vyznání a odmítnutí. Článek 1 VYZNÁVÁME, že Bůh stvořil

manželství jako smluvní, pohlavní, plodivý a doživotní svazek mezi jedním mužem a jednou ženou, tedy manželem a manželkou. Tento svazek má být obrazem smluvní lásky mezi Kristem a jeho nevěstou – církví. ODMÍTÁME, že by Bůh stvořil manželství jako vztah homosexuální, polygamní (mnohomanželský) či polyamorní (více milenců najednou). Taktéž odmítáme, že by manželství bylo pouhou lidskou smlouvou, a nikoliv smlouvou uzavřenou před Bohem. Článek 2 VYZNÁVÁME, že Boží vůle, zjevená pro všechny lidi, je pohlavní zdrženlivost (čistota) mimo manželství a věrnost v manželství. ODMÍTÁME, že by jakákoliv náklonnost, touha či oddanost

mohla ospravedlnit pohlavní styk před manželstvím nebo mimo něj či že by mohla ospravedlnit jakoukoliv podobu pohlavní nemravnosti. Článek 3 VYZNÁVÁME, že Bůh stvořil Adama a Evu, první lidské bytosti, ke svému obrazu, aby si byli rovni před Bohem jako osoby a zároveň odlišní jako muž a žena. ODMÍTÁME, že by Bohem ustanovené rozdíly mezi mužem a ženou způsobovaly jejich nerovnost v důstojnosti či hodnotě. Článek 4 VYZNÁVÁME, že Bohem ustanovené rozdíly mezi mužem a ženou vyjadřují původní Boží stvořitelský záměr a mají být lidem k dobru a ku prospěchu. ODMÍTÁME, že by tyto rozdíly


pozváni, aby se stali věrnými následovníky Ježíše Krista a přijali své biologické pohlaví, nakolik je možné jej zjistit. ODMÍTÁME, že by nejasnosti ohledně biologického pohlaví bránily člověku žít plnohodnotný život v radostné poslušnosti Kristu. Článek 7 VYZNÁVÁME, že sebepojetí člověka jako muže a ženy má být vymezeno Božím svatým záměrem ve stvoření a spasení, jak je zjeven v Písmu. ODMÍTÁME, že by přijetí homosexuálního nebo transsexuálního sebepojetí bylo v souladu s Božím svatým záměrem ve stvoření a spasení. Článek 8 VYZNÁVÁME, že lidé, kteří prožívají pohlavní přitažlivost ke stejnému pohlaví, mohou skrze víru v Pána Ježíše Krista žít plný a plodný život, který se líbí Bohu, pokud – jako všichni křesťané – žijí v čistotě. ODMÍTÁME, že by pohlavní přitažlivost k stejnému pohlaví byla součástí přirozeného dobra, obsaženého v Božím původním stvoření, nebo že by tato přitažlivost znemožňovala člověku přístup k evangeliu. Lidská totožnost již není chápána jako součást nádherného Božího plánu, ale jako vyjádření vlastní volby jednotlivce

byly důsledkem pádu či představovaly tragédii, kterou je nutno překonat. Článek 5 VYZNÁVÁME, že rozdíly v rozmnožovacím ústrojí muže a ženy jsou nedílnou součástí Božího záměru pro sebepojetí člověka jako muže nebo ženy. ODMÍTÁME, že by tělesné odchylky nebo psychologické stavy rušily Bohem určenou vazbu mezi biologickým

pohlavím a sebepojetím člověka jako muže nebo ženy. Článek 6 VYZNÁVÁME, že lidé, kteří se narodili s tělesnou poruchou pohlavního vývoje, jsou stvořeni k Božímu obrazu a mají stejnou důstojnost a hodnotu jako ostatní lidské bytosti. Náš Pán Ježíš o nich mluví jako o „eunuších, kteří se už takto narodili z matčina lůna”. Se všemi ostatními jsou

Článek 9 VYZNÁVÁME, že hřích deformuje pohlavní touhy tím, že je odvádí od manželské smlouvy směrem k pohlavní nemravnosti. Tato deformace zahrnuje jak heterosexuální, tak homosexuální nemravnost. ODMÍTÁME, že by přetrvávající touha po pohlavní nemravnosti ospravedlňovala nemravné pohlavní chování. Článek 10 VYZNÁVÁME, že schvalování homosexuální nemravnosti nebo transsexuality je hříšné a že takové schvalování představuje zásadní odchylku od věrného


křesťanství a jeho svědectví. ODMÍTÁME, že by schvalování homosexuální nemravnosti nebo transsexuality byla morálně neutrální otázka, na níž se jinak věrní křesťané mohou, ale nemusejí shodnout. Článek 11 VYZNÁVÁME, že máme neustále povinnost říkat pravdu v lásce, včetně situací, kdy mluvíme k někomu nebo o někom jako o muži nebo ženě. ODMÍTÁME, že bychom měli jakoukoliv povinnost mluvit takovým způsobem, který zneucťuje Boží záměr stvoření člověka k jeho obrazu jako muže a ženy. Článek 12 VYZNÁVÁME, že Boží milost v Kristu poskytuje jak milosrdné odpuštění, tak proměňující moc a že toto odpuštění a moc uschopňuje Ježíšova učedníka k tomu, aby umrtvoval hříšné touhy a žil způsobem

přinášejícím Pánu čest. ODMÍTÁME, že by Boží milost v Kristu nebyla dostatečná pro odpuštění všech pohlavních hříchů anebo že by tato milost neposkytovala moc k posvěcení každého věřícího, který je sváděn pohlavním hříchem. Článek 13 VYZNÁVÁME, že Boží milost v Kristu umožňuje hříšníkům zříci se transsexuálního sebepojetí a skrze z Ducha pocházející moci k sebeovládání přijmout Bohem určenou vazbu mezi biologickým pohlavím člověka a jeho sebepojetím jako muže nebo ženy. ODMÍTÁME, že by Boží milost v Kristu schvalovala sebepojetí, které je v rozporu s Boží zjevenou vůlí. Článek 14 VYZNÁVÁME, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky, a že skrze Kristovu smrt a zmrtvýchvstání jsou odpuštění

hříchů a věčný život dostupné každému člověku, který činí pokání ze svých hříchů a spoléhá jen na Krista jako Spasitele, Pána a svůj největší poklad. ODMÍTÁME, že by Boží ruka byla příliš krátká na spasení nebo že by jakýkoli hříšník byl mimo jeho dosah.

Biblické odkazy * Gn 1:26–28; 2:15–25; 3:1–24; Ex 20:14; 20:17; Lv 18:22; 20:13; Dt 5:18.21; 22:5; Sd 19:22; 2S 11:1–12:15; Jb 31:1; Ž 51:1–19; Př 5:1–23; 6:20–35; 7:1–27; Iz 59:1; Mal 2:14; Mt 5:27-30; 19:4–6.8– 9.12; Sk 15:20.29; Ř 1:26–27; 1:32; 1K 6:9–11.18-20; 7:1–7; 2K 5:17; Ga 5:24; Ef 4:15.20–24; 5:31–32; Ko 3:5; 1Te 4:3–8; 1Tm 1:9–10.15; 2Tm 2:22; Tt 2:11–12; Žd 13:4; Jk 1:14–15; 1Pt 2:11; Ju 7 * Biblické texty nejsou součástí originálního dokumentu, ale byly autory dodány následně.

Odmítáme, že by Bohem ustanovené rozdíly mezi mužem a ženou způsobovaly jejich nerovnost v důstojnosti či hodnotě


Známý neznámý

Petr Vok z Rožmberka

První říjnový den roku 1539 se v Českém Krumlově do významné šlechtické rodiny Rožmberků narodil druhý syn, Petr Vok Volf. Do dnešního povědomí vešel jako osobnost plná protikladů, sice známá, ale spíše povrchně a ledabyle – a právě proto stojí za zmínku.

Takto Petra Voka zachytil anonymní malíř

Pan Petříček, jak se mu na rodinném zámku říkalo, byl benjamínek z mnoha dětí, syn vyrůstající bez otce (ten zemřel pouhých 14 dní po Petrově narození) a ve stínu staršího bratra. Těžko se divit, že si Petr hledal vlastní cestu životem. v jeho pojetí to znamenalo snahu zabezpečit se po hmotné i společenské stránce, získat výhodné postavení a ještě si život patřičně užít. Současně ale mladý šlechtic hledal i vnitřní kotvu pro svou duši. a tak se v něm mísil lehkovážný mladík pořádající pitky a prohánějící holky se snílkem obdivujícím vědění, umění, knihy a poutníkem hledajícím čistou a pravou víru. Během dospívání se Petr Vok v důsledku některých přátelství a příbuzenských vztahů přiklonil k luterství, s čímž souzněla jeho matka, ovšem už ne tolik starší bratr Vilém, tehdy již hlava rodiny, majitel panství, rožmberského titulu a budoucí nejvlivnější šlechtic u císařského dvora. Petrova pochybná náboženská orientace se mu ani trochu nezamlouvala. Stejně nelibě ji nesly také nejvyšší společenské vrstvy, což mladík


Obraz Dělení růží od Antonína Streera vykresluje rozdělování panství Vítkovců na pět částí, z nichž vniklo pět rodů Pánů z růže. Jedním z nich byl i rod Petra Voka.

obratem pocítil na své kariéře. Ale i když Petr vlastně nijak horlivým evangelíkem nebyl, stejně protestantské přesvědčení neopustil. Dokonce i navzdory tomu, že byl na bratrovi závislý – jak společensky, tak ekonomicky. z toho ostatně leckdy neměl radost ani jeden z nich. Například když Petr za čtvrt roku cestování po Evropě utratil tolik peněz, kolik jeho matka za celý rok. Bratr se jej snažil krotit, leč bez úspěchu. Roku 1569 koupil Per Vok bechyňské panství. Přidal je k majetku, který mu dal do správy bratr Vilém, aby podporoval Petrovu samostatnost a zodpovědnost. Jak ale již víme, zodpovědnost charismatického, vtipného a všeobecně oblíbeného mladého pána byla nevalná. Přestože Petr miloval vědění, knihy, umění, vynálezy a debaty o náboženství,

zámek v Bechyni brzy proslul hlavně kvůli bujarému hýření a pijáckým radovánkám, obvykle táhnoucím se několik dní. Vilém

Český Krumlov, rodové sídlo Rožmberků

z Rožmberka v dopise jednomu svému příteli komentoval bratrovo žití následovně: „…žádné pobožnosti, žádného řádu, žádné správy v ničemž není, outrata nesmírná, čeledi nepotřebné s ženami množství, ježto jest mi o tom těžko slyšeti, až mne srdce bolí…” Dluhy po čase přesáhly zhruba čtyřnásobek hodnoty panství a nad Petrem Vokem se neochvějně vznášel stín bankrotu a vězení pro dlužníky. Navrch se díky své nerozvážnosti stal cílem vzpoury rybníkářů, která přerostla v otevřenou válku, a Petra to stálo několik let, mnoho úsilí a velké vnitřní napětí, než situaci dostal pod kontrolu. Bratr Vilém byl jediným, kdo mohl lehkomyslného šlechtice vytáhnout z bažiny krachu. Napoprvé však pomoc odmítl, protože v postojích svého bratra nevyčetl skutečnou pokoru. Další potíže ale v Petrovi upřímnou


Petr Vok v mládí, na vrcholu sil a ve stáří. Nakonec změnil nejen postoj, ale i charakter.

lítost opravdu způsobily, a tak už Vilém zasáhl a bratříčka dostal na pevnější půdu dluhů sice stále velkých, ale už splatitelných. Petrův život se od té doby opravdu zklidnil. Napomohly i četné zdravotní obtíže, které po sobě zanechalo divoké mládí. v roce 1580, ve svých 40 letech, se konečně oženil – s mladičkou Kateřinou z Ludanic, usadil se a splácel dluhy. Svou svatbou doputoval Petr Vok v roce 1582 na další životní křižovatku, na které si vybral dost klikatou cestu: vstoupil do Jednoty bratrské, církve, do které patřila jeho žena. Prý o tom uvažoval dlouho a pečlivě. Věděl moc dobře, že způsobí bouři na všech myslitelných a pro něj důležitých stranách. Jednota byla tehdy stále nežádoucí, takže členství v ní přinášelo společenské znemožnění, reálné existenční nebezpečí a v Petrově případě ještě navíc nový rozkol s bratrem. Ale Petr Vok to přijal. Toto si poznamenal do deníku: „Čeští bratří mnoho protivenství a pokoření snášejí, jako by kacíři, pikharti, neb lidé bludní

a nešlechetní byli. v čemž já mnoho a dlouho zkoušeje jich, toho, čímž nařknuti byli neprávě, při nich jsem nenašel, alébrž na odpor tomu, jakož v učení čistém

a pravém, tak podle toho věrni v životu pobožném a ctnostném a vejstupky mezi sebou nesející jsem se nalezl, a pro tu příčinu k nim se připojil.” Na bechyňský

Petrův starší bratr Vilém z Rožmberka na obrazu od Charlese L. Philippota


Bechyně. Zdi tohoto zámku by opravdu měly co vyprávět...

zámek poté pozval bratrského kazatele, vystavěl modlitebnu a ke své víře se přihlásil i veřejně účastí na bratrských shromážděních. Dokonce byl na synodu v Lipníku nebo u Večeře Páně v Mladé Boleslavi. Štědře Jednotu podporoval, i její sbory a školy, řemeslníky osvobozoval od zbytečných úředních břemen, bratry obdarovával vším potřebným, a působil tak všeobecné pohoršení na vyšších místech. Oba Rožmberkové se rázem ocitli na „druhé straně barikády”. Vilém hrozil Petrovi odebrat statky, které mu dříve daroval, nebo ho přímo vydědit. Byl totiž přesvědčeným odpůrcem kacířů, aktivním v prosazování rázného postupu proti nim, a navíc zastával úřad srovnatelný s dnešním premiérem. Necouvl, ani když měl teď mezi „zrádci císařské koruny” mladšího bratra. Ale ani při nejlepší vůli všech katolíků v zemi se prostě nedařilo restrikce proti bratřím uplatňovat. Až do konce století byla Jednota sice zakázaná, ale prakticky žila poměrně

v klidu. Mezi Petrem a Vilémem nakonec příznivě zapracoval čas, stárnutí i Petrova upřímná touha se s bratrem smířit. a tak, když bezdětný Vilém v roce 1592 zemřel, z Petra Voka se přeci jen stal poslední dědic rožmberského titulu i panství (byť také zadluženého a v budoucnu kvůli tomu nuceně umenšeného).

O zbožnosti Petra Voka historici píší toto: „Petr Vok se připojil k Jednotě bratrské sice bezvýhradně, ale nikdy se nestal bojovným stoupencem své náboženské obce. Nemiloval církevní obřadnictví a v pozdějším věku se jenom málo objevoval v kostele. o to víc četl náboženskou literaturu. Jeho členství v Jednotě neznamenalo pro něho nesmiřitelnost vůči jiným náboženským směrům (…) Tuto jeho tolerantnost chápali někteří jeho souvěrci jako projev vlažnosti ve víře, neboť nedovedli pochopit, jak může stoupenec Jednoty bratrské vynakládat peníze na opravu katolických kostelů a trpět v Krumlově dokonce jezuitskou kolej.” Petr Vok byl zkrátka aristokratem, politikem a člověkem své doby, nic víc, nic míň. Po vydání protibratrského mandátu v roce 1602 byl nucen volit mezi ústupky panovníkovi nebo vyhnanstvím. Tentokrát byla doba dusnější než před lety, a tak se Petr Vok rozhodl propustit bratrského kazatele a své viditelné bratrské aktivity omezil. Současně neustal v těch méně viditelných – dál podporoval Jednotu i její činnost a jednotlivé členy (Jan Jessenius mu například děkuje v úvodu

Jeden z podpisů v kuriózní knize na Bechyni – v registru opileckých hříšníků


Erby Petra Voka a jeho manželky Kateřiny z Ludanic. Páni z Ludanic byli dlouhodobě členy Jednoty bratrské.

svých publikací „Pražská pitva” a „O lidských kostech”), a hlavně se najednou více angažoval v politice. Scházel se s dalšími protestantskými šlechtici, kde začal časem platit za jednu z nejvýznamnějších autorit. Když se roku 1608 o těchto „opozičních piklích” doneslo císaři Rudolfovi II., skončil Petr Vok u výslechu. Nebyl tehdy

Třeboň, poslední dějství života Petra Voka

daleko od obžaloby za velezradu. Jeho odpovědi byly ale natolik neurčité, že císař, který měl sice vztek, ale už o poznání méně sil, ho raději nechal být. Potkávali se tedy nadále, Rudolf postupně už spíše v defenzivě, Petr Vok naopak jakožto významná postava v čele českých stavů. v červenci už panovníkovi předkládal slavný Majestát,

dokument, kterým byla dosažena vytoužená svoboda vyznání (viz Jbulletin 2/2019). Tento dokument vznikl z největší části právě pod rukama Petra Voka a dalšího bratrského šlechtice Václava Budovce z Budova. Ani po takovém významném vítězství Petr nepřestal pracovat na poli náboženské sounáležitosti a snažil se upevňovat jednotu mezi protestanty. Myslel dál i na svou Jednotu, například sboru v Mladé Boleslavi daroval nemalé peníze, aby mohl získat zpět majetek, zabavený v roce 1604. Vedení Jednoty mělo svého stoupence a ochránce ve velké úctě, což je vidět třeba na zdravici, kterou Petr Vok dostal z jednoho z bratrských synodů. Našla se v archivu biskupa Matouše Konečného: „Nemohli sme toho, milostivý pane, pominouti při této příhodnosti, byvše z rozličných zemí pro dílo Boží a práci povolání našeho shromážděni, než abychom se tímto kratičkým psaním i skrze milého spolubratra našeho kněze Matěje Cyra povinně a z ducha lásky v péči pastýřské k Vaší Milosti ohlásili, žeť na Vaši Milost v svých modlitbách před Pánem Bohem pamatujeme a čehož k spasení i k zevnitřnímu stánku zdejšího přebývání potřebí žádáme a v svých službách péče pastýřské vždycky Vaší Milosti služebníci v Kristovu poselství hotovi ve vší věrnosti zůstáváme.” Svou poslední bitvu vybojoval Petr Vok v roce 1611, kdy na popud Rudolfa II. přišla do země vojska pasovských žoldnéřů, aby mu snad ještě pomohla získat zemi zpět plně pod kontrolu. Prakticky se zde spíš zasekla, plenila a vraždila a nikdo najednou nevěděl, co s nimi. Díky prozíravému vyzbrojení nejmodernějšími vynálezy, které Petru Vokovi padly do oka během zahraničních cest, se mu podařilo ubránit Třeboň, své tehdejší sídlo. Jeho hlavní


Prahou a Jednota se mohla těšit nadějím na lepší zítřky. Poslední Rožmberk byl na poslední cestu vyprovázen zástupy lidí z veškerých stavů a desítkami českých i zahraničních protestantských šlechticů. Pohřeb v Třeboni sloužil nejvyšší představitel Jednoty Matěj Cyrus. Petr Vok znal křehkost poměrů v Čechách a z obavy o osud protestantského kostela v rodném Krumlově, kam by byl ulehl nejraději, nakonec zvolil odpočinek v rodinné hrobce ve Vyšším Brodě, paradoxně v katolickém klášteře. Jak ale nad jeho rakví řekl Matěj Cyrus: „Není tato růže krásná vykořeněná, ale jest jinám do lepší zahrady přesazená.” a to je to hlavní.

Petr Vok s privilegiem pro městys Vyšší Brod

vítězství ale nakonec spočívalo v činu docela jiného charakteru, a to ve vyplacení celého cizího vojska, které tak odtáhlo a přestalo drancovat českou zemi. Petr Vok na to obětoval svůj rodinný stříbrný poklad, dokonce i přes své trvalé dluhy. Říká se, že tímto činem dalece překročil rámec své společenské vrstvy a vešel do vděčné paměti českého lidu. Za toto vítězství ještě stačil vzdát díky a pak už jeho životní pouť dospěla k závěru. Dva měsíce stonal, přičemž si podle svědků počínal „moudře a trpělivě”. Rád poslouchal bratrského kazatele Šimona Věrníka a ve společnosti

bratrského biskupa Matěje Cyra, svého dlouhodobého duchovního rádce, přemýšlel o svých hříších, činil z nich pokání a vroucně se modlil. s potěšením rozmlouval o smrti, a hlavně o životě věčném. Mysl obracel k Bohu, kterému děkoval a vzdával úctu. Zemřel 6. listopadu 1611 pokojně a se jménem Ježíše Krista na rtech, aniž by po sobě zanechal jediného potomka. Vlastně odešel v pravý čas: nezažil pošlapání Majestátu po smrti císaře Rudolfa ani horečnatou snahu svého přítele Budovce situaci zachránit, Bílá hora pro něj stále znamenala jen bezvýznamný vršek za

Zdroje informací: - Jaroslav Pánek: Poslední Rožmberk, nakl. Brána, rok 1996 - Jakub Šmilauer: Přechodové rituály na dvorech posledních Rožmberků, bakalářská práce 2016 - Petr Vok z Rožmberka: Český rozhlas 2, schůzka 364, 365, 366 - Jiří Just: Petr Vok z Rožmberka, článek v časopisu Jednota bratrská, č. 4/2011 - Historie.cs: Petr Vok, pořad ČT - Petr Vok z Rožmberka, Vimpersko - webová stránka - Lenka Bobíková: Petr Vok víc než ženy miloval víno a knihy, časopis Právo

Posmrtný štít Petra Voka


DĚNÍ ZE SVĚTA USA Téměř po 60 letech úsilí získali indiáni Lenapee (Delawarové) zpět půdu, která patřila do roku 1902 bratrské misijní osadě Old Fairfield. Tehdy ji Jednota bratrská předala metodistické církvi, která ji později přenechala kanadské United Church of Canada. Lenapové byli propojeni s Jednotou bratrskou jako žádná jiná skupina lidí v Severní Americe. Během americké války za nezávislost byli neustále vyháněni, museli putovat z místa na místo a byli dokonce téměř vyhlazeni. Bratrští misionáři je neopustili, ale doprovázeli je

S opravdovým indiánem Lenapee v Chrastavě roku 2015

a podporovali, přestože pak s indiány prožívali veškeré útrapy a bezpráví (viz Jbulletin). Útočiště našli teprve až v Kanadě. Tam také vybudovali osadu Old Fairfield u současného města Moraviantown.

TANZANIE V Sikonge (Západní tanzanská provincie Jednoty bratrské) vzniká nové zdravotní centrum pro nemocné malomocenstvím. Jednota bratrská sloužila

nemocným v této oblasti již v roce 1922, přičemž největšího rozmachu tato práce dosáhla v 50. letech, kdy v místě vznikla nemocnice i s přilehlou vesnicí, kde mohlo žít až 500 malomocných. v dnešní době je lepra již poměrně dobře léčitelné onemocnění, přesto mezi lidmi přetrvává velký strach, a tím pádem také předsudky vůči nemocným a jejich stigmatizace. Proto se Jednota bratrská rozhodla otevřít vedle sikongské nemocnice toto nové speciální centrum. Projekt je podporován dánskou bratrskou misií.

KUBA

Delawareský válečník na malbě Davida Wrighta

Bratrská nemocnice v Sikonge

Sbor Jednoty bratrské ve městě Camagüey se pustil do náročného projektu, který ovšem bude mít široký pozitivní dopad. Bratři se rozhodli postavit dům, kde by přes týden byla mateřská škola (mateřská škola) – první školka Jednoty bratrské na


Kubě – a o víkendech by budova sloužila potřebám sboru. Sympatické je, že sbor se do stavby pustil vlastníma rukama a také zcela z vlastních zdrojů. Peníze přicházejí z darů členů a z výdělku malé farmy, kterou sbor vlastní a kterou samozřejmě sám obhospodařuje. Bude nám ctí je v tomto úsilí čas od času podpořit.

NEPÁL

Legendární hora Kilimandžáro v Tanzanii

V září se v Kathmandu konal Den bratrské mládeže. Jde o každoroční akci, kdy se mladí mají možnost setkat, společně se sdílet, modlit se a dostat patřičnou porci duchovního vyučování. Podobně jako to známe z našeho Get Together, jen v menším měřítku. Letošní téma setkání, „Křesťanská etika”, mělo za cíl konkrétně pojmenovat problémy široce rozšířené mezi mladými – alkohol, drogy, gamblerství a hazard, závislost na nových médiích a sociálních sítích, touhu po penězích, šikanu nebo ambice a kariérismus – a povzbuzovat mladé křesťany, aby o těchto svých výzvách mluvili. Jednota bratrská má v Nepálu sbory na třech místech: v Kathmandu (od 1997), v Khokaně (od 2006) a v Chyasikotu. Na dnu mládeže se sešlo asi 40 účastníků.

řády Jednoty bratrské a zatřetí důrazně vyzvala k ukončení sporu. Na začátku listopadu se konal řádný synod, který zvolil novou legitimní provinciální radu a ukončil tak schizma dvojího vedení církve. Je to důležitý krok, přesto je pouze pomocí, ne samotným řešením. To může přijít jedině skrze pokoru a srdce poddaná Kristu.

NIKARAGUA Jak jsme již psali, Jednota bratrská v Nikaragui prochází vnitřní krizí, ve které proti sobě stojí dvě znesvářené skupiny, jejichž spor eskaloval až do vzájemného fyzického napadání. Situací se dlouhodobě zabývala i rada světové JB (Unity Board), která toto chování odsoudila, dále odmítla uznat jakoukoli radu zvolenou na základě takto vyhroceného stavu a mimo

VELKÁ BRITÁNIE Rada Britské provincie v říjnu zaslala dopis celé světové Jednotě bratrské v souvislosti

s očekávaným brexitem. Bratři a sestry v Británii mají vůči odchodu Británie z EU rozdílné postoje, a tím víc usilují o to, aby se téma nestalo kamenem úrazu pro vzájemnost a jednotu jak mezi nimi, tak v rámci světa. Cílem dopisu pak bylo vyjádřit celé Unitas Fratrum, a zvláště evropským provinciím, že odchodem Británie se na vzájemných vztazích nic nezmění a že Britská provincie chce zůstat na stejné rovině komunikace i partnerství. Na dopis jsme odpověděli ujištěním, že ani z naší stany se nic nemění.


CO NÁS ČEKÁ Oslava výročí 130 let archivu: 24. února 2020 Konference Asociace Comeniana: 14.–15. února 2020

Radikalita, setkání mladých dobrovolníků: 9.–12. dubna 2020

FOTO:

Z domova: Jan Horálek, Šimon Mayer, Daniel Dančevský, Ester Brožová / 130 let archivu: Archiv Jednoty bratrské, Ester Brožová / Nashvillské prohlášení: Evald Rucký, Ester Brožová, Jiřina Čančíková / Petr Vok: Archiv Jbulletinu / Ze světa: archiv provincií Unitas Fratrum, www.needpix.com Na obálce: Archiv Jednoty bratrské, foto Ester Brožová

Seminář pro učitele na konferenci Asociace Comeniana Foto: Daniel Dančevský - Facefoto

©2019 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Profile for Jednota bratrská

Jbulletin 3/2019  

Jbulletin 3/2019  

Advertisement