Jbulletin speciál - Bitva na Bílé hoře, část první

Page 1

2/2020

65 Kč

Jbulletin .

.

.

.

.

Bitva na Bílé hoře část první: Na cestě tam

SPECIÁL

.


Milí čtenáři, máte před sebou druhé tištěné číslo našeho Jbulletinu. Měl jsem osobně velkou radost z toho, jak rychle se první číslo rozebralo. Už jich ve vydavatelství mnoho nemáme. Jistě jste si všimli, že jde o dílko velice zdařilé, psané nikoli „kananejštinou“, ale jazykem pro lidi okolo nás srozumitelným. Časopis tak můžeme bez zábran koupit a darovat i svým přátelům, kteří s námi sympatizují, ale v Boha nevěří. Já osobně jsem jich rozdal deset a byl jsem mile překvapen reakcemi obdarovaných. Byli udiveni tím, co v historii i v současnosti Jednota bratrská dělala a dělá, čím se zabývá, jak reaguje na dnešní svět a také jak rozumí své víře. Toto speciální číslo, první ze dvou dílů, půjde přece jen do vzdálenější historie. Popíše šestou a sedmou generaci Jednoty bratrské, tedy současníky Jana Amose Komenského, a pokusí se zhodnotit neslavné období pro Jednotu bratrskou – události okolo bitvy na Bílé hoře. Období, o kterém dnes hovoříme jako o národní a evropské tragédii. Vždyť tato bitva z 8. listopadu roku 1620, tedy přesně před 400 lety, otevřela dveře třicetileté válce. Ta poničila mnohé evropské země, spolu s morem, cholerou a tyfem vyhlazovala obyvatelstvo, ekonomicky ruinovala všechny společenské třídy, demoralizovala armády a zcela vyčerpala tehdejší impéria jak na severu, tak na jihu Evropy. Protestanti bojovali proti katolíkům a naopak. Vraždili se navzájem, a zcela tak popřeli Kristův kříž.

KRÁTKÉ ZPRÁVY

Po neznámé cestě...

Z DOMOVA Co se týče domácího života Jednoty bratrské, bylo z dobře známých důvodů mnoho akcí v uplynulých měsících zrušeno. Neproběhla už setkání našich mladých ročníků ani správců sborů, dokonce ani synod Jednoty bratrské. V září jsme měli v Liberci hostit jednání Rady světové JB (Unity Board) a také pořádat výstavu k připomínce 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského. Nic z toho se nestalo. Něco bylo odsunuto, něco zrušeno. Během celostátní karantény se naše sbory nemohly scházet, v určitém období ani jednotlivci. Služebný život církve se však i přes všechna omezení nezastavil. Stejně tak jako po celé zemi, i v našich sborech se rozeběhla „roušková“ a dobrovolnická pomoc všude, kde bylo potřeba. Někdy ve spolupráci s městskými samosprávami, nemocnicemi a různými sociálními zařízeními, jindy úplně obyčejně a nenápadně na rovině osobních přátelství. Dlouhá léta už se skrze naše sbory a komunitní centra setkáváme s lidmi všech

generací, a právě tyto otevřené dveře nám teď umožnily být se všemi hned a přirozeně, tak jak bylo potřeba. To byla ohromná výhoda. Často nešlo jen o materiální pomoc, jako jsou roušky, nákupy nebo desinfekce, ale o povzbuzení a naději přesahující člověka. A právě to je nakonec nejdůležitější. Pomoci prakticky umíme pružně, bez zaváhání a s veškerým nasazením. Ale ve chvílích skutečného strachu a bezmoci je potřeba víc – konkrétní slova od Boha pro konkrétního člověka. To je hlavní poslání církve. Právě proto byl čas karantény také velkou výzvou pro osobní život každého z nás. Zaprvé začal bez okolků zkoušet naše rodinné vztahy. Ukazovalo se, nakolik se svým nejbližším věnujeme a v jaké kvalitě, čím vlastně žijeme. Hodně rodin vyprávělo, že pro ně týdny izolace byly velmi důležitou dobou, která vynesla na povrch mnoho netušených věcí a přinesla spoustu nových impulsů do rodičovského i partnerského života.

Zadruhé, a to bylo v tom všem klíčové, týdny odloučení od zbytku církve prověřovaly opravdovost víry každého jednotlivce i celých sborů. Evald Rucký napsal všem své biskupské povzbuzení: „… hodně teď leží na nás samých, abychom budovali svůj vztah s Ježíšem. Kdo žil jen ze společného shromáždění či z víry druhých, je nyní v zatěžkávací zkoušce. Buď začne skutečně žít z Kristovy síly a z Jeho Slov, nebo je horkým adeptem na to, aby ho současná situace semlela. Povzbuzujte se k tomu navzájem.“ Tato výzva platí pořád. Za námi je sice karanténní izolace, ale jinak jsme na začátku příběhu, jehož konec nikdo neodhadne. Již dlouhé měsíce před vypuknutím pandemie nás Bůh upozorňoval na to, že přichází doba, která otřese základy každého člověka. Ta doba přišla a je na každém z nás, jestli náš život bude jako pevný hrad, nebo jako zámek z písku. Čilá modlitební aktivita a pokorné srdce budou nejlepší výbava na další cestu.

Na naši zemi pak vše dopadlo nejhůře. Jako národ jsme zcela ztratili svou identitu. Pokatoličtěni, poněmčeni a bez vlastní inteligence. Je to jedna z nesmutnějších kapitol českých dějin a zcela dávám za pravdu jednomu z našich bratří, který říká: „Nechali jsme si ďáblem ukrást dějiny“. Jednota bratrská, jak budete číst, nestála v té době na správném místě a na správné cestě. Více politicky jednala, než aby se modlila a stála na duchovní stráži. A abychom na to jako jejich potomci nezapomněli, je nám to nyní připomenuto i nešťastným znovuobnovením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Třicetiletá válka je dávnou historií, neexistují fotografie, filmy. Snad jen pár obrazů v muzeích a městských archivech, kam ale většinou nechodíme. To třicetiletá válka dvacátého století (1914–1945), alespoň tak někteří historikové říkají oběma světovým válkám, už obrazové záznamy má a můžeme je dnes a denně vidět. Ale po pravdě: Kolik mladých lidí se o ně zajímá? Kdo na ně kouká? Kdo se chce poučit z vlastních dějin, aby se hrůza, děsy a holokausty už nikdy neopakovaly? Kdo se postaví do „mezery“, kdo bude mít svými modlitbami vliv na další dějiny? Jsme církví s poměrně nízkým věkovým průměrem, a tak nám Bůh dává velkou výzvu do našeho života. Kéž by alespoň toto číslo Jbulletinu ve vás zapálilo modlitební oheň a z vašich srdcí tryskaly Kristovy modlitby! Evald Rucký, biskup Jednoty bratrské

Dobové zachycení bitvy na Bílé hoře od vlámského malíře Pietera Snayerse, který proslul vyobrazením bitev 30leté války


Bitva na Bílé hoře

Evropa v časech reformace. Selské bouře ponechme stranou, pro nás je podstatné rozdělení prostoru mezi katolíky a protestanty a také hranice habsburských držav.

část první:

Na cestě tam Ještě než začneme samotné vyprávění, je dobré si něco říci o tehdejší společnosti a vysvětlit některé pojmy. Bez toho bychom mnohem obtížněji pronikali do všech souvislostí, jelikož Čechy a Morava na přelomu 16. a 17. století jsou od nás vzdáleny nejen v čase, ale i ve způsobu života a přemýšlení. A ještě na něco nesmíme během celého bádání zapomenout: že tehdejší aktéři na rozdíl od nás netušili, jak to dopadne...

Národ a „politický národ“

Na této rytině Jiljího Sadelera jsou bělohorská vojska teprve na počátku svého střetu. Ještě není rozhodnuto

V bělohorském období je důležité počítat s tím, že pojem národ neznamenal totéž co dnes. Společnost byla rozdělena do specifických tříd (panovník, stavy, duchovenstvo a poddaní), přičemž každá měla úplně jinou pozici. Proto je nezbytné rozlišovat národ jako celek od národa „politického“. Poddaní totiž vůbec nebyli součástí veřejného života, tudíž v celém příběhu hrají pasivní roli – asi jako náklad, který se veze tam, kam jede vůz. Politickým národem byly pouze stavy, tedy šlechta, rytířstvo a občané královských měst, dohromady asi 20 tisíc mužů. Ti se scházeli na stavovských sněmech, které měly moc volit

krále, tvořit zákony či svolat armádu. Cokoli sněmy rozhodly, bylo zapsáno do zemských desek a stalo se zákonem. Duchovenstvo bylo po husitských válkách dočasně z politického života odvoláno, naopak po Obnoveném zřízení zemském bylo vzato zpět a na zemských sněmech se stalo stavem nejdůležitějším.

Rozdílné země Koruny České České království se skládalo z několika zemí pod svrchovaností českého krále: České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví, Slezsko (samo složené z jednotlivých knížectví) a Horní


a Dolní Lužice. Nešlo však o homogenní celek, každá země měla své vlastní zřízení. Slezsko bylo například s korunou svázáno lenním vztahem, což znamenalo vlastní státní správu, armádu a vladařské rody, které uzavíraly s českým králem své vlastní smlouvy. Morava se zase od husitských dob často ocitala pod vládou konkurenčního panovníka, ať už Matyáše Korvína (proti Jiřímu z Poděbrad), nebo Matyáše Habsburského (proti Rudolfovi II.). Koneckonců byla dítětem Velké Moravy, což byl úplně jiný útvar než Čechy, a jejich vzájemný poměr ujasnil teprve Karel IV. Proto také stavovské obce jednotlivých zemí fungovaly nezávisle na těch druhých. Jednou za čas se sice konaly zemské stavovské sněmy, kde se sešli zástupci z celého království, ale z historie je vidět, že rozhodování v rámci vlastní země bylo pro stavy důležitější. Tím se vysvětluje, že milníky jako Česká konfese, Rudolfův majestát nebo české stavovské povstání se netýkaly automaticky všech částí království.

Česko-německý národ Je také dobré vědět, že předbělohorský národ (jako celek) nebyl vlastně český, ale českoněmecký. A to již po několik století. Podíl Němců na politickém životě stoupal, valnou měrou díky vlivu luteránství, které výrazně sblížilo Čechy a sousední německé země. Mnoho českých šlechtických rodů bylo etnicky německých a na jejich panství logicky přicházelo mnoho Němců. I mezi vůdci povstání byla většina německy mluvících. Zároveň se však němečtí povstalci identifikovali s českým národem, ne s německým. Nejde teď o otázku národní identity či vzájemného soužití, ale o porozumění faktu, že události okolo stavovského povstání poháněly kupředu minimálně dvě mentality.

Staroutrakvisté (starokališníci) Potomci husitů, kteří v roce 1434 zvítězili nad svými radikálnějšími soukmenovci v bitvě u Lipan a prosadili tak v Čechách mírnější verzi husitství. Z husitství v ní zbylo víceméně již jen přijímání podobojí, takže se od katolictví lišila minimálně. Sepsání České konfese v roce 1575 se starokališníci neúčastnili, neboť v ní cítili ohrožení.

Novoutrakvisté (novokališníci)

„Rozložení sil“

Potomci husitů ovlivnění Martinem Lutherem. Někdy se o nich mluví jako o českých luteránech, je to ale zavádějící, protože novokališníci inklinovali k Lutherovi především kvůli myšlenkám, které měl společné s Janem Husem. Spatřovali v luterství obnovené radikální husitství, kdysi poražené. Tito noví kališníci se oddělili od umírněných (starokališníků), čímž vznikla církev, která v Čechách získala zdaleka největší podporu a vliv. Klasickou hříčkou historie tak po stu letech radikální husité vrátili úder svým umírněným bratřím. Rozdíl mezi novoutrakvisty a „pravými luterány“ byl mimo jiné v tom, že jim byla bližší Melanchtonova smířlivost než Lutherova vyhraněnost vůči dalším reformačním směrům. Na Moravě byli novoutrakvisté ovlivněni více kalvinismem, proto se od těch českých poněkud lišili.

Před rokem 1620 byla výrazná většina obyvatelstva nekatolická. Včetně poddaných. Největší díl populace se hlásil k novoutrakvismu, Jednota bratrská byla zastoupena asi dvěma procenty, měla ale velký vliv na společnost. Kromě popsaných protestantských vyznání byli v zemi pochopitelně přítomni katolíci, kterých bylo mezi deseti a třiceti procenty z celkového počtu asi tří milionů obyvatel. Zbytek tvořili Židé, prožívající zrovna jedno z nejklidnějších období svých dějin, a v nábožensky tolerantním ovzduší se objevovaly i nezávislé skupiny společenských vyvrhelů, jako byli například novokřtěnci (habáni, hutterité), habrovanští, Schwenkfeldiáni, Amosenci, Mikulášenci a další.

Luteráni Učení Martina Luthera ve své „čisté formě“ se v českých zemích šířilo především mezi německými obyvateli, například v Krušných horách pod vedením rodu Šliků. V souvislosti s bělohorskými událostmi byli luteráni výrazní: jména české německé šlechty v nich najdeme na každém kroku.

Kalvinisté Vyznavači takzvané helvetské konfese neboli potomci reformace rozvinuté ve Švýcarsku skrze osobu Jana Kalvína. Mezi kalvinismem a luteránstvím panovala řevnivost kvůli různým teologickým otázkám. Jednota bratrská se nejprve sbližovala s luterstvím, aby se později ukázaly zásadní rozdíly, a naopak větší příbuznost s kalvinismem. Ani s jednou z těchto církví se však Jednota nakonec nespojila, přestože k tomu několikrát neměla daleko. Okolo Bílé hory bylo kalvínství hned po Jednotě bratrské druhým „nejpodezřelejším“ vyznáním.

Nekatolíci, podobojí, protestanti, evangelíci Různá označení pro stejnou skupinu: pro vyznání mimo katolickou církev. Protestanti a evangelíci jsou slova pozdější, z 16. století, která označovala směry vzešlé z evropské reformace. V době, o které je řeč, se však jednotlivé výrazy již překrývaly.

Dolní konzistoř Byla zřízena církví podobojí již v 15. století, a to jako protiváha již existující katolické konzistoře. Šlo o církevní správní orgán, který měl bdít nad čistotou učení, starat se o kněze a opatrovat církev, aby se zdravě rozvíjela. Protože katolická konzistoř sídlila nahoře na Hradčanech a nová dole v Karlově koleji, začaly se rozlišovat na „horní a dolní“. Dolní konzistoř měla před Bílou horou 12 členů, konfesijně se skládala ze šesti novoutrakvistů, tří bratří a tří zástupců univerzity laděných kalvínsky. shora: Kalich - symbol všech vyznání podobojí. Tento konkrétní je bratrský z Ústí nad Orlicí Martin Luther jako augustiniánský mnich na obraze od Lucase Cranacha st. Jednotě bratrské připadlo druhé nejdůležitější místo v dolní konzistoři – senior. Jeho sídlem byla Betlémská kaple, zde na rytině J. D. Hubera z let 1765–69


Dějství první: Před Bílou horou Letos si připomínáme výročí prohry stavovského vojska na Bílé hoře, a tím konec reformace v Českých zemích. Celá bělohorská tragédie se však rodila už desítky let předtím. České dějiny 16. a 17. století jsou protkány řadou událostí, které přímo nebo nepřímo připravovaly situaci k vypuknutí povstání proti vládnoucímu králi. Pokusme se je shrnout, abychom pochopili, proč se naše dějinné události řítily k nešťastnému rozuzlení na Bílé hoře. Nejprve je třeba vzít na vědomí dlouhodobý vývoj v našich zemích. Po staletí se zde rodilo pojetí, že víra je otázkou osobního hledání a rozhodnutí. Nebo také svobody svědomí. A tato svoboda se má týkat všech lidí včetně těch, kteří jinak moc svobodní nebyli – poddaných. Takové porozumění se zhmotňovalo ve vystoupení Jana Husa, Petra Chelčického, Jednoty bratrské a také v několika výjimečných dohodách a změnách v zákonech. Češi se během staletí vydali svou vlastní cestou, což se potvrdilo téměř úplným odklonem od Říma a výrazným rozvojem stavovských práv. Z hlediska náboženství a společensko-politického zřízení mělo království oproti Evropě nebývale snášenlivé

Rudolfinská Praha z Petřína. Autorem pohledu je Lukas von Valckenborch

a pokrokové klima. Pro své nečeské vládce však bylo spíš pytlem problémů a pro Řím semeništěm kacířů.

shora: „Neoplácet zlým zlé”, tak se jmenuje výjev od Alfonse Muchy, na kterém lidé vyděšení z hrůz husitských válek přicházejí k Petrovi Chelčickému Maxmilián II. a Česká konfese Pamětní deska na zdi malostranské radnice (dnes Malostranské besedy), místě sepsání České konfese

V polovině 16. století nastoupil na trůn tolerantní Habsburk Maxmilián II. Vládl v době, kdy v Německu zvítězila luterská reformace a kdy se z Ženevy napříč Evropou šířilo kalvínství. Maxmilián nebyl bigotní katolík, dokonce se o něm vědělo, že skrytě sympatizuje s luterány, a proto se všechny české protestantské stavy pokusily roku 1575 prosadit Českou konfesi podobně, jako se to roku 1530 podařilo v Německu s konfesí augsburskou. Kdyby ji král přijal, znamenalo by to v Čechách vytouženou oficiální náboženskou svobodu, a navíc nezávislost nekatolických církví na státní moci. Jednota bratrská by kromě toho přestala být v pozici zakázané sekty, se kterou až doposud nepočítali ani ostatní nekatolíci.

Tento pokus o sjednocení českých evangelíků pod hlavičku jednoho vyznání stál všechny mnoho kompromisů. Výsledkem byl dokument sestavený nejvíce podle konfese augsburské, ovšem bez Lutherova radikalismu, naopak ve smířlivém tónu vůči ostatním vyznáním. Byl také zachován duch čtyř pražských artikulí a prostor dostaly bratrské myšlenky, které byly blízké i kalvinistům. Někteří historici v konfesi vidí jakéhosi „kočkopsa“, který ukrajuje všem zúčastněným jejich osobitost, jiní ji však vysoce cení jako doklad obdivuhodné ochoty se dohodnout, jaká v té době nikde nebyla k vidění a jaká byla v dané situaci jedinou šancí pro pokojný vývoj v království. Na základě konfese měla vzniknout jedna česká nekatolická církev složená z více svébytných skupin. Nakonec toto vyznání české stavy předložily císaři ke schválení, jelikož doba byla příhodná – vladař si potřeboval

zajistit volební podporu pro syna Rudolfa a finanční prostředky pro boj s Turky. Maxmilián II. tedy „za odměnu“ přislíbil konfesi schválit. Nikdy se tak ale nestalo. Stavy svou část slibu splnily, císař však na dálku z Vídně zakázal tisk konfese a poslal mandát proti Jednotě. Náboženská svoboda byla v okolních zemích uzákoněna již po léta, ale v Čechách pořád ne. Přitom by jí bylo třeba, jelikož vyznání bylo v Českém království nemálo, jak jsme si popsali na začátku. Nekatolíci měli většinu, ale katolíci byli podporováni dvorem a vysokou šlechtou. Řím se navíc nemínil vzdát svých cílů na navrácení Čechů do lůna katolické církve, jak je patrno například na tom, že papežský nuncius Bonhomini svolal roku 1584 do Prahy katolické šlechtice, aby se poradili o nejlepší strategii protireformace. Plán pro rekatolizaci Čech pak předložili Rudolfovi. Ze


stejného důvodu také v zemi od roku 1560 působil jezuitský řád, jehož prvořadým cílem bylo vymýcení kacířství. Jezuité měli císařovu silnou podporu. Mnohovrstevnatý kotel různých vyznání vřel nejen zmíněnou katolickou touhou po hegemonii, ale také výraznou nejednotou mezi nekatolickými stavy, která žel přetrvávala i navzdory české

konfesi. Církve podobojí se nakonec náboženské svobody dočkaly, a to roku 1609, kdy byl vydán Rudolfův majestát (plus tři prováděcí dodatky) – nejvelkorysejší zákon svého druhu v tehdejší Evropě. Císař jej stejně jako jeho otec slíbil podepsat výměnou za stavovskou pomoc ve svých záležitostech, ale na rozdíl od Maxmiliána to skutečně udělal. Protože musel.

Majestát organizoval náboženské i politické poměry v zemi tak, aby podle svého svědomí mohli žít všichni. Nekatolíci i katolíci. Vědomě odmítl princip platný všude okolo, že víru poddaných určuje víra jejich pána. Svobodu svědomí tak dostali i poddaní. Byly také stanoveny postihy za maření Majestátu a i ty se staly součástí zemského zákona. Je dobré připomenout, že Majestát se vztahoval pouze na Čechy (Slezsko dostalo svůj vlastní 20. srpna 1609). Morava byla tou dobou pod vládou Rudolfova bratra Matyáše a náboženskou svobodu už uzákoněnou měla. Majestát byl platným zákonem, přesto realita jeho naplňování nebyla zdaleka tak idylická. Samotný fakt, že Rudolf měl tehdy již u ostatních Habsburků pověst nespolehlivého člena rodu, kterého je třeba nahradit, signalizoval, že pro habsburský dům je takový zákon dlouhodobě nepřijatelný. Následujících devět let bylo v Čechách prostoupeno sjednocováním katolické strany, opírající se o jednotnou linku Habsburků a Říma, opakovaným porušováním Majestátu a žel také stále trvající roztříštěností, vzájemnou nevraživostí a spory mezi nekatolickými stavy. Nekončící protiprávní a intrikánské jednání katolické strany způsobily frustraci k nesnesení. Když v květnu roku 1618 odmítl král Matyáš veškeré volání stavovského sněmu po nápravě a nadto sjezdy ještě zakázal, zbýval už jen malý krůček na Hrad ke svržení císařských místodržících.

Jeden z autorů Majestátu, známý bratrský šlechtic Petr Vok z Rožmberka, jak jej namaloval Charles Louis Philippot

Ten krůček byl učiněn poté, co se stavovským předákům doneslo, že je místodržící

vlevo: Velkolepý interiér bratrského sboru v Mladé Boleslavi, centru předbělohorské Jednoty vpravo: Fridrich V., falcký kurfiřt, vůdce protestantské unie a chvíli také český král

chtějí zajmout. Vyhozeni z okna po vzoru zlé biblické královny Jezábel byli Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a tajemník Filip Fabricius. Přestože tu nešlo o mocenský boj, ale o prosazení pojetí vzájemného respektu a pokojného soužití lidí různého vyznání, spustil se domino efekt, jehož důsledkem bylo české stavovské povstání. Povstání se však odehrálo v době nejméně příznivé. Nejprve je třeba zmínit, že Morava do něj zprvu nešla spolu s Čechy, což bylo velké oslabení. Za druhé zahraniční spojenci měli hlavu plnou svých vlastních politických starostí a situace mezi evropskými protestanty byla velmi nejednotná, takže se Češi

nedočkali žádné výraznější podpory. Situační tragikou je, že právě přesvědčení o pomoci ze zahraničí dodalo stavům sebevědomí k akci. Zatřetí si povstalci proti sobě poštvali drážďanského luteránského kurfiřta Jana Jiřího Saského, který se cítil uražen, že místo něj byl za českého krále zvolen Fridrich Falcký. Na Bílé hoře nakonec stál na straně katolické. I proto, že mu za to byly přislíbeny obě Lužice. Zásadní pro nezdar povstání byl také fakt, že éra reformace a protestantů se nachýlila ke konci a nastupovala doba Habsburků a jejich směřování k samovládě panovníka bez omezování stavy. Proti tomu jakási šlechtická spoluvláda „král-sněm“, na kterou byli Češi po staletí zvyklí, neměla šanci. Proto není divu, že 200

let trvající vzájemná tolerance a prosperita skončily fiaskem. Kromě toho, co z událostí okolo Bílé hory můžeme vyčíst historicky, je tu však to, co z nich můžeme vyčíst jako lidé sledující duchovní stránku věci. A ta odhaluje, že opuštění principů vlády Božího Ducha vede ke katastrofě, podobně jako když bylo reformační hnutí po upálení Jana Husa převráceno do násilností a skončilo bitvou u Lipan. Směřuje nás také k pokornému poznání, že cesta lidského politikaření může strhnout i tak velikou lavinu, jakou byla třicetiletá válka – počatá českým povstáním. Jan Klas, Ester Brožová, Milan Svoboda


Kde leží kořeny stavovského povstání?

Dopis Matěje Cyra, bratrského seniora dolní konzistoře

Matyáš Habsburský, Rudolfův bratr a sok

potřeba. V době uzavírání kutnohorského míru v roce 1485 již byly základní kameny položeny a bylo možno postavit stranu podjednou i podobojí na stejnou roveň, a dokonce i poddaným výslovně potvrdit právo „hledat své spasení“ podle vlastního svědomí. Je dobré připomenout, že velkou zásluhu na tomto zákonodárném procesu měli jak zástupci stavů kališnických, tak i umírněných katolických. Bez jejich ochoty ke smíru by taková snášenlivost nebyla možná. Za všechny zmíníme například katolíka Viléma z Pernštejna, významného českého politika, který na svém panství ochraňoval dokonce i Jednotu bratrskou. Je nutné si uvědomit, že umírnění katolíci se svou tolerancí vlastně stavěli na odpor svým nejvyšším představitelům v Římě stejně

a centralistickými zájmy Habsburků. Stavovská monarchie byla zcela proti jejich chápání správného uspořádání světa. Proto se s Majestátem nikdy žádný Habsburk nesmířil. Katolíci to cítili, tudíž dokument tvrdošíjně „torpédovali“. A protože byli s královským dvorem úzce spjati, sílila jejich bojovnost. Navrch měli reálnou převahu v zemské vládě, což se nekatolickým stavům nepodařilo zvrátit. Evangelíci, navzdory tomu, že měli v národu drtivou většinu, vlastně celou dobu stáli v defenzivě. Druhý háček byl v tom, že nekatolíci nově přešli pod správu jediného společného orgánu, dolní konzistoře. Proč? Protože vůči Římu potřebovali všichni podobojí vystupovat společně. Jenže nebylo možné popřít rozdíly i nesváry

Najdeme je ve dvou základních a naprosto protichůdných pohledech na víru a společnost. Jak již bylo řečeno, v Čechách se narodilo přesvědčení, že víra je otázkou svědomí jednotlivce. Králů stejně jako poddaných. Byl to samotný základ křesťanství z biblických dob, ale byl již neslučitelný s podobou křesťanství, které se vyvinulo do podoby mocenského nástroje k získání vlivu nad celými územími. Tímto způsobem byla na počátku středověku „pokřesťanštěna“ celá Evropa. Lidé neuvěřili z vlastní vůle, víra jim byla přikázána. Nejhlubším kořenem stavovského povstání je proto špatné křesťanství.

Katolický podíl na náboženské svobodě Od Husovy smrti až do doby, kterou se zabýváme, se na českém náboženském poli objevilo několik výjimečných dohod. Nejzásadnější byly čtyři pražské artikuly, basilejská kompaktáta a kutnohorský náboženský mír. V jejich mantinelech se krok za krokem měnilo dřívější myšlení i praktické fungování. Artikuly a kompaktáta pojmenovaly největší výhrady proti katolickému pojetí víry a zachytily jak návrhy reformy, tak otázku, jaká míra kompromisů obou stran bude shora: Defenestrace na dobové rytině Mattheüse Meriana České poselstvo přináší do Basileje návrhy kompaktát. Autor obrazu: Věnceslav Černý Rudolf II. podepisuje Majestát na obrazu Josefa Mathausera. Za zády mu možná stojí Václav Budovec s Petrem Vokem

jako nejmocnějším rodům za hranicemi i doma. Ti všichni s kutnohorským stanoviskem rozhodně nesouhlasili. Proč by také měli: vždyť šlo o dobu, kdy Evropa ještě vůbec netušila, že se před dvěma lety narodil nějaký Martin Luther!

Majestát jako past? Nekatolíci sice v roce 1609 dosáhli splnění svého snu, bylo to však jen „papírové vítězství“. Vytoužený Majestát bohužel nebyl zákonem čistě náboženským, ale také politickým. Vyjasňoval vztahy církví vůči státu i sobě navzájem a organizoval poměry v zemské správě, což bylo nutné – ale přesto v tom byla past. Prvním háčkem bylo, že Majestát reprezentoval veškerý přímý rozpor s absolutistickými


mezi jednotlivými církvemi. Například luteráni se jakožto Němci nechávali vizitovat ze Saska, kalvinisté v Kutné Hoře se separovali úplně, někteří páni na svých panstvích dokonce zaváděli své vlastní církevní pořádky. Jednota byla tlačena k tomu, aby se vzdala svých vlastních zásad v konání kázně i bohoslužebné praxe. V dobových pramenech tak například čteme, jak si zástupci Jednoty stěžují na panovačnost ostatních konzistoriánů, a ti si naopak stěžují na to, že si bratři pořád vedou po svém. V napětí ze sebe navzájem byli očividně všichni. Kvůli členství v konzistoři se Jednota také spolu s ostatními nekatolíky dostala do postavení politické reprezentace, což byla pozice na hony vzdálená jejím odvěkým principům. Bratrský biskup Jan Cyril dokonce v roce 1619 spolukorunoval Fridricha Falckého za českého krále. Tento zásah do vize a života Jednoty jen ukazuje, jak se naše vzácná církev již v té době vzdálila svému porozumění Ježíšova hlasu. Měl na tom podíl i její duchovní příklon ke kalvinismu, jemuž je propojení víry a vlády blízké. Bílou horu proto lze vidět i jako Boží pozastavení „projektu Jednota“ na celých 100 let, až do doby, kdy se Jednota znovu obnovila v saském Herrnhutu.

Zločiny proti Majestátu Naděje vložené do Majestátu a jeho následné porušování uváděly nekatolíky do stále většího a většího zoufalství. Katolíků byla výrazná menšina, přesto nepochopitelně dokázali neustále zahánět protestantskou většinu národa do kouta. Například jezuité

byla rodina už několikátou generaci aktivně činná v Jednotě bratrské. Přesto byl pro Viléma nakonec zásadní vliv katolické babičky, u které strávil útlé dětství, a jejích jezuitských učitelů. Další školní léta pod vedením bratrských pedagogů (včetně skvělého historika Jana Jaffeta) již tento základ nezměnila. Studijní cesty po Itálii a život u katolických příbuzných pak způsobily Vilémův definitivní obrat ke katolictví. V dopisu z roku 1597 svému otci vysvětluje, že potřeboval zjistit, která ze všech církví je ta jediná pravá, a došel k víře, že je to katolická. Slavatovy přirozené schopnosti, obratnost a zápal pro věc jej brzy začaly vynášet vzhůru po společenském žebříčku a zanedlouho se již pohyboval v nejvyšších zemských úřadech. V roce 1609 odmítl podepsat Rudolfův majestát, přestože mu to v jeho pozici zákon ukládal.

Byl přesvědčen, že jedině Habsburkové dají českému království bohatství, slávu a lesk zlatých časů Karla IV., proto je oddaně podporoval a proto prosazoval Ferdinanda II. za českého krále. Za své věrné služby se stal královským místodržícím, tedy správcem země pro chvíle, kdy byl císař ve Vídni. Styl jeho správcovství však Slavatovi vynesl nenávist nekatolíků a nedobrovolnou cestu z okna do příkopu. Ironií života samého bylo u jeho defenestrace i několik jeho bývalých přátel z Jednoty, dokonce i jeho vlastní bratr. Vilém se pomstil tak, že jako první přišel ve Vídni s návrhem konfiskace veškerého majetku povstalců a ve chvílích rokování o trestech nad zatčenými rebely prosazoval ty nejkrutější. Po smrti Ferdinanda II. postupně skomírala i hvězda slávy Viléma Slavaty.

Matyášova korunovace na českého krále

tvrdili, že podobojí vyznání jsou pouze trpěna a cílem císaře je zbavit se jich, jak jen to půjde. Tímto štvaním pak narůstalo násilí a provokace. Někteří katoličtí páni šikanovali své nekatolické poddané, zakazovali jim pohřby či svatby, je znám i případ, kdy jezuité vyhazovali z kostelní hrobky mrtvé. Do hejtmanských, rychtářských a dalších správních funkcí byli dosazováni katolíci a podobojím bylo protiprávně bráněno. Velké spory se vedly o kostely, objevují se také konfiskace nekatolických farností. Vzájemné vztahy se napínaly, jak je znát i z posměšných písniček skládaných oběma stranami. Docházelo i ke krvavým rvačkám, například v Ústí nad

Labem byl katolický primátor za své protireformační postupy shozen ze střechy. Stížnostem generálního stavovského sněmu na náboženský útisk však nebylo popřáno sluchu. Kdy přesně se stavovští předáci rozhodli, že přestanou vyjednávat a vzbouří se, těžko říct. Jisté je, že zoufalá situace svádí k zoufalým činům, zvlášť pokud jejich aktéři uvěří, že po rázném řešení přijde klid.

Kdo byl Vilém Slavata? Pocházel ze šlechtického rodu, který se přiklonil k Janu Husovi, a od té doby byl jeho osud úzce spjat s dějinami české reformace. V době Vilémově

Rudolf II. (vlevo) a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka - císař a jeho věrný úředník

Dá se defenestrace pochopit? Dlouhá léta se čeští nekatolíci snažili dosáhnout řešení diplomatickou cestou. Jenže národ byl v boji s Římem již 200 let, a když se ukázalo, že Majestát dodržován nebude, stala se představa protahování agónie s koncem v nedohlednu nesnesitelnou. Hlasy, které už nějakou dobu volaly po radikálnějším řešení, byly vyslyšeny. Dá se to pochopit. Rozhodnutí o defenestraci však udělala nepříliš velká skupina lidí. Ostatní se o ní dozvěděli až po činu. Stavy se povedlo vyburcovat, takže se vydaly na válečnou stezku, ale hluboké přesvědčení o správnosti tohoto kroku chybělo. Což později stavy rozdělovalo. I to se dá pochopit. Z českého pohledu byla defenestrace zákonným krokem, neboť takovýto


o rozdělení vlády nad Evropou, střet mezi federalismem a centralismem, mezi feudalismem a absolutismem. Proto také katolickou Francii najdeme bojovat překvapivě na protestantské straně – aby oslabila Habsburky. Český boj o víru do nastalých okolností vůbec nezapadal. Ještě tak boj o stavovské svobody. Jenže očekávaní spojenci se zachovali velmi podobně jako o tři století později v Mnichově: každý se staral především o to své. Historie se opakuje. Jaký paradox, že Češi volili Fridricha Falckého právě pro velké naděje na silnou zahraniční oporu!

Otázka svobody svědomí

Defenestrace - už nebylo cesty zpět. Zde na malbě Karla Svobody z roku 1844

trest byl v Majestátu přímo zakotven pro případy jeho svévolného maření. Proběhl tak soud na vlastizrádcích, kteří vědomě jednali proti zákonu, podporovali bezpráví, zneužívali své moci a znevažovali králův korunovační slib. Čin byl veden proti místodržícím, ne proti vládci nebo proti straně podjednou jako takové. Dá se to pochopit. Ale Matyáš a později ani Ferdinand to takto nechápali. Což se také dá pochopit.

Byla defenestrace počátkem povstání? Ano i ne. V momentu defenestrace ještě stavovští předáci podle všeho nepomýšleli na revoluci

ani na svržení habsburské dynastie. Aspoň většina z nich (pochybnosti jsou například v případě Jindřicha Matyáše Thurna, který byl v mládí svědkem bezohledného vyhlazení protestantů na Ferdinandově rakouském panství. Obával se, že Čechy má stihnout stejný osud). Jak jsme zjistili, byl akt defenestrace v Čechách zákonný a neobvyklé nebylo ani to, že stavy převzaly vládu nad vychýlenou situací. V minulosti se to už několikrát stalo. Předáci stavů proto okamžitě poslali císaři Matyášovi vysvětlující list a stejně tak dali ihned ve všech kostelích vyhlásit, že útok není mířen proti straně podjednou, ale jen proti rušitelům Majestátu. Věc však postupně přerostla v povstání, jelikož cíle obou stran byly

nesmiřitelné. Úplný rozkol nastal po smrti Matyáše, když Češi odmítli přijmout za krále „předjednaného“ Ferdinanda II., a tím vstoupili do otevřené války. Historik Jan Josef Vrabec shrnuje situaci následovně: „Zodpovědnost za revoluci nespadá jen na stavy, nýbrž i na stranu druhou. Jedni začali ji lehkomyslně, druzí však dráždili většinu tak dlouho, až ji na sráz propasti dohnali.“

Jak to vypadalo za hranicemi? Velmi napjatě. V Evropě sílil vliv Habsburků, kteří se společně s Římem a tzv. katolickou ligou stávali mocným beranidlem proti evangelickým vládcům a jejich protestantské unii. Nebyl to jen boj o víru, ale hlavně

V tehdejší Evropě platilo pravidlo „čí vláda, toho víra“. To znamenalo, že pán rozhodoval o víře svých poddaných. Tak docházelo i k tomu, že poddaní několikrát za život měnili „jedinou pravou víru“ podle toho, kdo zrovna panství vlastnil. Dovedeme si představit, co takový zákon udělá se skutečnou vírou v lidském srdci (možná že někde tady bychom mohli hledat kořeny evropského ateismu a agnosticismu). Evropa se však po dlouhou dobu nebyla schopna povznést nad tento nemorální zákon a vnucovala jej i Čechům. Proto byl zápas o osobní svobodu shora: Evropa pošlapaná vojsky ze všech stran. Tady v bitvě u Wimpfenu roku 1622 Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, generál stavovských vojsk a jeden z hlavních vůdců povstání. Po Bílé hoře stačil uprchnout Obraz Sebastiana Münstera “Královna Evropa” ukazuje dobové vnímání světa. HlavOU je Š, praviCÍ It., srdcEM jsou Čechy.


v otázkách víry skutečně nadčasový a daleko předběhl svou dobu. Přesto si Češi svého daru byli vědomi pořád málo, jak se ukázalo, když se vůdcové revolty byli kvůli vojenské pomoci ochotni tohoto prorockého pojetí vzdát a princip „čí vláda, toho víra“ byli svolní přijmout. A nadto o spojenectví vyjednávali i s Turky.

Proč propána vybrali za pána Ferdinanda? Míněno: proč české stavy v roce 1617 svolily ke korunovaci ultrakatolíka Ferdinanda Štýrského, tím spíš, že se vědělo o jeho tvrdé rekatolizaci části Rakouska? To je skutečně otázka, nad kterou se rozum pozastaví. Odpověď je vlastně prostá – čeští nekatolíci jednoduše uvěřili „předvolebním slibům“. Našli se tací, kteří před Ferdinandem varovali (a ne náhodou se pak jejich jména v roce 1621 objevila mezi ostatními na popravčí listině), ale nepochodili. Stavové se situaci pokusili zachránit roku 1619, když po smrti Matyáše odmítli předem dohodnutého Ferdinanda přijmout a místo něj zvolili Fridricha Falckého. Z hlediska práva tuto kličku opírali o výklad, že legitimní český král má být sněmem „zvolen“, což Ferdinand nebyl – ten byl v roce 1617 pouze „přijat“.

Letohrádek Hvězda na Bílé hoře, svědek slavné neslavné bitvy

Byl Fridrich Falcký „zimním králem“, protože rád sáňkoval? Ano, král opravdu rád sáňkoval. Přímo z Petřína. Proto ale tuto přezdívku nezískal. Známější verze říká, že pojmenování mluví o délce jeho kralování,

shora: Příjezd Fridricha Falckého do Prahy. Očividně to bylo velké pozdvižení Ferdinand II. (vlevo) a Fridrich Falcký - dva soupeři o jeden trůn Dobová karikaturu českého osudu Fridricha Falckého

které vydrželo pouze bídný rok, tedy „jednu zimu“. Novější verze přináší jiné souvislosti: Třiadvacetiletý král, který mimochodem jako první a zatím poslední český vladař přeplaval Vltavu, se totiž v Praze neuvedl šťastně. Kromě toho, že ho rozesmáli měšťané, kteří ho zcela vážně a hrdě přišli uvítat převlečení za husity, a kromě toho, že měl mnohem raději badminton než řešení zapeklité situace svého tak trochu omylem nabytého království, chyboval hlavně v tom, že neváhal prosazovat své kalvínské vyznání na úkor ostatních. Například nechal odstranit z Karlova mostu prastarý kříž, „by králová, jezdíc přes týž most, na toho nahého lazebníka očima svýma hleděti nemusela“. Důvodem byl odmítavý postoj kalvinismu vůči zobrazování Boha. Nejkřiklavější událost v tomto směru se odehrála před Vánoci,

kdy s Fridrichovým vědomím došlo ke zničení vnitřní výzdoby chrámu svatého Víta. Pro Čechy to bylo příliš. Fridrich tak na svou hlavu přivolal spílání, že by neměl být králem déle než „na jednu zimu“. A to se nakonec stalo. Nebohý falcký kurfiřt si za svou rekordně krátkou vládu získal dokonce ještě jednu přezdívku, o nic lichotivější – kvůli jeho útěku ze země se mu začalo říkat „Zajíc“. Ironií života byl tento jeho poslední český skutek zvěčněn na dřevoryt, který je dodnes součástí výzdoby právě chrámu sv. Víta.

Jak k bitvě na Bílé hoře vůbec došlo? K bitvě samotné došlo už samospádem. Císařská a ligistická vojska (armáda evropské katolické ligy) vtrhla do Čech z několika stran a s drtivou silou. Některá

města se sama vzdávala a vojska za velkého plenění a zabíjení, dokonce i dětí, neohroženě postupovala. Stavovská armáda nakonec ustoupila právě na Bílou horu. Zprvu vůbec nebylo jisté, jestli tam nějaký střet proběhne. Někteří stavovští velitelé by raději bojovali hned, než přitáhnou císařské posily, jiní by raději počkali a více se opevnili. Někteří dokonce ani nedorazili. Ve hře byly i možnosti zabarikádovat se v Praze a přečkat tak zimu za současného vyčerpávání obléhajícího nepřítele či přepadnout jeho šiky v noci. Protistraně se zprvu do bitvy také moc nechtělo, už jen proto, že by musela útočit do kopce. Konec lavírování však učinil příjezd zmíněných císařských posil, které dorazily dříve, než se čekalo. Bylo tedy rozhodnuto…


s osobou Jindřicha Šlika, který nejenže nic neprovolával, ale ani nepadl. Byl odvezen do Vídně k soudu, kde byl jakožto najatý profesionál shledán nevinným a bylo mu nabídnuto místo u císařské armády (tedy u protistrany), které přijal. V době, kdy jeho příbuzný Jáchym Šlik stoupal na popraviště Staroměstského náměstí, bojoval již Jindřich v Uhrách jako čerstvý plukovník a katolík po boku Albrechta z Valdštejna.

Rys polovičatosti Druhá rytina Jiljího Sadelera z Bílé hory již dává tušit hořký konec bitvy: jízda utíká k Vltavě...

Jak bitva probíhala? Rychle a neslavně. Přestože stavům se zpočátku nevedlo úplně zle, začaly se jejich naděje hroutit, když z bitvy začala nečekaně utíkat jízda Jiřího z Hohenlohe následovaná jízdou uherskou. Tím nastal takový zmatek, že se na úprk dala většina stavovského vojska. Fridrich Falcký tou dobou pořádal hostinu pro anglické velvyslance a netušil, že vůbec nějaká bitva probíhá. Spěšný posel jej sice záhy přijel volat k rychlé pomoci, ale král vůbec neprokoukl vážnost situace. Kdyby tušil, že tato „usmolená šarvátka“ bude stát jeho i Čechy úplně všechno, možná by odpověděl jinak, než že to „počká až po jídle“. Když se ale po jídle vypravil na bojiště, potkával v branách už jen své vlastní prchající pluky… Sám uprchl záhy poté. Počty padlých se v pramenech různí, každopádně výrazně více jich bylo na stavovské straně, kam patří i víc jak tisícovka vojáků utopených na útěku přes Vltavu.

Byla česká stavovská vojska opravdu českými stavovskými vojsky? Spíš jménem. Z valné části šlo o najaté žoldáky z nejrůznějších koutů Evropy, jejichž cílem bylo vydělat si peníze, ne umírat za vlast či ideály. A těch peněz také nebyly žádné nůše. Není divu, že mizerně placená armáda bez osobního zaujetí neměla důvod cedit krev za cizí věc. A co slavný moravský pluk, který se měl statečně bít do posledního muže u letohrádku Hvězda, zachránit tak čest svých zbabělých spojenců a jehož velitel Jindřich Šlik měl skonat za provolávání vlasteneckých hesel? Skutečnost je mnohem obyčejnější: pluku se říká moravský, jelikož byl placený moravskými stavy. Národnostně byl složený především z Němců. V kritickou chvíli se ocitl na nesprávném místě – v obklíčení a se zdí znemožňující ústup za zády. Zbýval zoufalý boj, nebo kapitulace. Proběhlo postupně obojí. Husarský kousek se pak pozdějším vypravěčům povedl

K české povaze občas patří, že se rozohníme, ale pořádně nesečteme náklady, a pak už jen doufáme, že nám někdo pomůže. I před bitvou se věřilo, a to nikoli bezdůvodně, v podporu zvenčí. Ale všechny výpočty se ukázaly jako liché. Lze postřehnout rys, který se v našich dějinách opakuje. Jsme malá země vedle velkých sousedů, proto často spoléháme na silné spojence. Střídavě se orientujeme buď na západ, nebo na východ. A tak vršíme jeden omyl za druhým. Stejný duch se projevil i za stavovského povstání. Bitva na Bílé hoře pak jen potvrdila lehkovážnost a polovičatost stavovského odboje. Když k tomu všemu připočteme i hanebný oportunismus některých předních vzbouřenců, musíme téměř dát za pravdu Michalovi Pečkovi, jedovatému satirikovi, který byl roku 1619 vypovězen z Prahy jako ten, kdo se zpronevěřil vlasti. Napsal tehdy: „Čechové chtějí napodobit své předky husitské, ale nemají ani jejich odvahy, ryzosti, moudrosti, udatnosti, ani jejich válečného umění. Vše u nich je jen zdánlivé, klamavé, i nadšení i rozhorlení. Přijde-li do tuhého,

jsou nerozhodní, kolísaví a váhaví. Mají pro své tužby jen mžikové nálady a prchavou vůli.“ Nejsme soudci nad tehdejšími vůdci a neradi bychom, aby popisování jejich slabostí tak vyznělo. Jde jen o to, že můžeme zahlédnout momenty, které se v našich dějinách opakují, a že je dobré porozumět tomu, proč se co děje a v čem je výzva ke změně.

Albrecht z Valdštejna roku 1629 na portrétu Anthony Van Dycka

Ach, ta mládež! Neveselou realitou bouřlivého bělohorského času je i to, že několik nechvalně proslulých postav této éry prošlo v mládí Jednotou bratrskou. Žel například Vilém Slavata, potomek bratrského rodu a bývalý žák skvělého historika Jana Jeffeta, byl tím nenáviděným ministrem vyhazovaným z okna za přítomnosti vlastního bratra a bývalých přátel z Jednoty, tím, kdo císaři vnukl myšlenku na úplnou konfiskaci povstaleckých majetků. Nebo všem dobře známý prospěchář, zloděj a převlékač plášťů Albrecht z Valdštejna, také syn z bratrské rodiny, také žák bratrského školství. Vedle něj Karel z Lichtenštejna, další místodržící a současně hlava vyšetřovací a popravčí komise, jeden z autorů myšlenky na devalvaci české mince, dohlížitel nad konfiskacemi – ten zase strávil dětství ve stejné školní lavici s Karlem st. ze Žerotína a Jindřichem Matyášem Thurnem (další hlavní postavou povstání). A jsou i jiní. Historikové si všimli, že tehdejší rozmach katolíků ve vyšších společenských patrech má co dělat s trendem hojných přestupů mladých šlechticů. Těm imponovala kariéra, přístup mezi smetánku, bohatství a pocit důležitosti. Lákala je také emotivní mystičnost katolicismu, vedle které byl protestantismus moc rozumový. A pokud byl někdo v útlém dětství odložen na výchovu ke katolickým příbuzným nebo zažil kavalírské studijní cesty po Evropě (ekvivalent dnešních Erasmů), je logické, že takovým vlivům na mladou duši už těžko mohlo něco konkurovat.

Mladý Karel starší ze Žerotína, významná opora Jednoty bratrské. Autorem kresby je Jan Vilímek


Proč Morava Čechům nepomohla?

Separatistická Jednota?

Na Moravu a Čechy tehdejší doby není možné pohlížet dnešníma očima jako na jeden celek. Obě země měly vlastní samosprávy a území se lišila i charakterem. Každé mělo trochu jinou historii (namátkou vzpomeňme na Velkou Moravu či husitské období), a tudíž jiné myšlení. Morava byla například dlouhodobě nábožensky snášenlivější a řekněme „méně vyhrocená“, a také skutečnost, že Čechy a Morava podpořily v souboji Rudolfa proti Matyášovi každý někoho jiného, potvrzuje jejich rozdíl. Mezi obě země to přineslo nesoulad a nepříjemné křivdy, a jen umocnilo střet různých přístupů, který by stejně nastal. Morava zkrátka byla historicky zvyklá být na Čechách názorově nezávislá. Odstup, který si držela od českého povstání, má hodně co do činění s faktem, že Čechy měly svým husitským srdcem blízko k reformaci a luterskému Německu, na rozdíl od Moravy, která byla více bratrská, kalvínská a také katolická, tudíž neměla takové nutkání přimknout se k protestantské západní Evropě. Stejně polarizovaní byli i čelní představitelé obou stran, kteří určovali vývoj událostí. Není úplně přesné vidět moravskou zdrženlivost a pozdní pomoc jako zradu. Někteří Moravané jistě do sporu promítali negativní pocity z české povýšenosti, jiní mohli mít motiv „nehas, co tě nepálí“, ale v případě jejich hlavní autority, bratrského šlechtice Karla staršího ze Žerotína, šlo zkrátka o přesvědčení, že česká cesta je špatná. Můžeme s tím souhlasit nebo nesouhlasit, to je vše.

Skrze staletí, o kterých je řeč, se odvíjí také příběh naší Jednoty bratrské. Lidí, kteří viděli, že husitství vzalo myšlenky mistra Jana za špatný konec. Lidí, kteří vycítili, že je potřeba jít hluboko pod povrch lidských přání i řešení a znovu objevit samotné jádro křesťanství, kdy jediný Ježíš Kristus je vůdcem našich životů. Proto se také rozhodli Jej bezvýhradně poslouchat a zcela se podřídit Boží vůli. Tak se zrodila Jednota bratrská, úplně první skupina, která se plně oddělila od Říma a ustanovila svoji vlastní církev se svými vlastními kněžími. Bylo to neslýchané. Bratří se od počátku ocitli na černé listině králů i papežů. Byli však také pod Boží ochranou, protože navzdory útlaku církev neustále rostla, prospívala a na svou malou velikost (zhruba 2 % všech obyvatel) měla nebývalý vliv. Často se stalo, že šlechtici nechávali Jednotu na pokoji navzdory královským příkazům o jejím vymýcení. Bratři totiž byli tak pracovití a poslušní poddaní, že nikdo neměl zájem je ze svých panství vyhánět. Pro své okolí, včetně toho nekatolického, byla Jednota současně přitažlivá i nestravitelná. Nebylo možné popřít, že její radikalita ve víře, kázni a řádu působí pozitivně na lidské životy. Její hluboký vhled do Písma i života a prorocký přístup ke školství, rodině, výchově, kázni, víře i práci se staly skutečným požehnáním pro všechny vrstvy obyvatelstva. Například do bratrských škol spolu chodili chlapci i dívky, urození i chudí, děti šlechticů

i sirotci. Kněžími a biskupy Jednoty mohli být i obyčejní řemeslníci. Šlechtic měl stejné postavení jako poddaný. To bylo revoluční. Současně však bratrská duchovní radikalita všechny provokovala. Nejen teologické odlišnosti, ale především přísný vnitřní řád, kázeň a osobitý přístup k životu víry byly rozčilující, a k tomu fakt, že Jednota si svoji svébytnost úzkostlivě hájila. Nemálo současníků ji obviňovalo z pocitu výlučnosti a nespolupráce s ostatními. Někteří historici vyčítají, že nebýt jejího separatismu, mohla se Jednota stát sjednotitelem společnosti. To je však značně přehnané tvrzení. Zaprvé je v rovině spekulace „co by kdyby“. Zadruhé, jak praví historik Jan Josef Vrabec: „Jednotě nebylo určeno soustřediti v sobě národ. Bylať církví příliš mnoho od svých žádající, a proto masy za sebou nestrhovala, jmenovitě ne v době této všeobecné mravní korupce.“ Zatřetí se Jednota nepovažovala za jedinou církev, ve které je možno dojít spásy, ostatně proto se také pojmenovala „jednota“ neboli „jednotka – jeden oddíl z mnoha“. Uvědomovala si, že ne každému křesťanovi je její styl blízký, takže ani neměla ambice cokoli v sobě sjednocovat. Onen „separatismus“ nevyplýval z pocitu exkluzivity, ale z potřeby neztratit svoji identitu v překotných staletích, kdy řečeno dnešními slovy „nikdo nevěděl, čí je“. Pokud by Jednota neuhájila, kým je, už by nebyla. A to spekulace není – to víme s historickou přesností, neboť známe chvíle v jejím životě, kdy své „úzké dveře“ rozšířila, kdy se pokoušela

o sblížení tu s luterstvím, tu s kalvínstvím nebo se snažila být politickým činitelem. A jak to dopadlo? Pokaždé ztratila Boží nit a několikrát se tak sama dohnala na hranu zániku: minimálně při prvním (1547) a druhém (1618) stavovském povstání, přičemž to druhé už ji přes onu hranu shodilo. Nezapomínejme také, že z osobitosti Jednoty náš národ profitoval. Podívejme se například do období, které je středem našeho zájmu, před Bílou horu: v rudolfínské době panovala jakási náboženská „rozplizlost“. Novokališníci usilovali o dolní konzistoř, která by jim poskytla nějakou strukturu a správu, starokališníci a katolíci jim bránili a císaři to bylo jedno. Bohužel to mělo negativní dopad na nekatolické kněze i lid. Slovo má opět J. J. Vrabec: „… většina národa byla odsouzena k církevní nezřízenosti a s ní k mravnímu hynutí. Vyšší stavové zhýralí, měšťané příliš opatrní, lid ke všemu apatický, literatura nevalná, univerzita Karlova zanedbaná, umění výtvarné v úpadku. Zlatý věk Rudolfův nesnese hlubšího vrypu, pozlátko se odškrábne, pod ním hniloba. Na této šikmé ploše zadržovala národ toliko Jednota svou blahodárnou činností mravní i jazykovou.“ Ano, Jednota možná držela národ po mravní a duševní stránce, žel ale kolísala v té duchovní, to si musíme přiznat. A v důsledku toho pak opět jako shora: Karmel v Mladé Boleslavi, sídlo bratrských biskupů a dobové ústředí předbělohorské Jednoty V Mladé Boleslavi, jakožto ve svém centru, měla Jednota bratrská i vlastní tiskárnu Boleslavský bratrský sbor, impozantní stavba od architekta Mattea Borgorelliho, takto monstrózní stavby měla Jednota dost ojediněle


století předtím koketovala s pokušením zbavit se konečně svého údělu fackovacího panáka. Bylo vábivé (a velmi pochopitelné) dosáhnout uznání, politické autority a úcty. Stačilo jen trochu přiložit ruku k dílu… Dnes víme, jak to dopadlo. Na příštích sto let po Bílé hoře se Jednota bratrská ocitla ve své vlastní klinické smrti. Díky Boží prozřetelnosti dokonce i v této fázi posloužila národu: udržovala českou identitu a jazyk skrze Kralickou bibli a množství knih, které českému národu v minulosti napsala – v minulosti, kdy ještě věděla, kým je a stála si na tom. Reálná Jednota toho času byla již rozprášená, rozptýlená po cizích zemích, bez vedení a směru, až nakonec ztratila svou „separatistickou identitu“ a zhola se rozpustila v jiných církvích.

Povstání a Jednota bratrská Z historických pramenů jasně vyplývá, že někteří čeští členové Jednoty byli velmi aktivní jak v povstání, tak ve veškerých souvisejících událostech. Že dokonce ztělesňovali radikální frakci, jejímž cílem bylo jasné a rázné řešení bez dalších vágních diplomatických tanečků, ve kterých se cupitalo doposud. Podle všeho právě oni prosadili rozhodný odboj a volbu Fridricha Falckého. Potvrzuje to i fakt, že na tajné schůzce, kde bylo rozhodnuto o provedení defenestrace, patřila více jak polovina spiklenců právě k Jednotě. Jednalo se o bratrské příslušníky „politického národa“, tedy šlechtice a měšťany – ne o duchovní vůdce církve. Ti si od povstání drželi odstup.

Korespondence biskupa Matouše Konečného, díky které dnes víme spoustu věcí o životě Jednoty před Bílou horou

Je to pochopitelné, to si přejeme všichni. Ale je to na hony vzdáleno od prvotní církve, která řešila pouze uchování pevné víry v lidských srdcích. Životní podmínky pro ni byly vedlejší. Tento postoj pak Jednotu vedl ke kompromisům, což vidíme například u Matěje Cyra, seniora konzistoře, který je sice nešťastný z ústupků, které musí dělat – ale stejně je dělá, aby Jednota neměla oslí hlavu. Beztak ji měla.

List od Václava Viléma z Roupova, jednoho z bratrských šlechticů, kteří se výrazně zapojili do povstání. Popravě unikl včasným odchodem ze země

Jakou pozici měla v Jednotě vlastní šlechta?

Jenže už stejně bylo pozdě. Už z podstaty toho, že Jednota byla součástí nekatolického spojenectví a že její biskupové byli jako členové konzistoře politickými reprezentanty církve podobojí, prostě nebylo možné nebýt součástí událostí, které vyústily v povstání. Čteme-li dopisy tehdejších duchovních vůdců, vyplývá z nich, že vývoje okolo Majestátu si cení (i když si stěžují na časté třenice s dalšími nekatolíky) a nadcházející válka v roce 1618 je rmoutí a děsí. Co si ale myslí o defenestraci atd., to se nedočteme. Jednota jako celek se v povstání neangažovala – současně však toužila po svobodě, proto nechávala své šlechtice, aby jednali podle vlastního uvážení. Nyní se podobala člověku sedícímu ve vlaku, ze kterého se nedá vystoupit, jakkoli se jeho směr stal ošidným.

U někoho vidíme ale i postoj vyloženě činný. Například u Komenského, jehož politické zapojení během celé 30leté války bylo až takové, že s ním ostatní biskupové nesouhlasili, že byl dokonce za některé své politické aktivity kárán. Když to shrneme, Jednota bratrská nebyla ze země vyhnána kvůli povstání. Pokud byl někdo z církve trestán za účast na odboji, byly to konkrétní osoby, ne církev jako taková. Jako celek byla odsouzena za kacířství, tedy svůj starý známý „problém“. A zatočit s ní bylo v plánu už dávno před povstáním. Na druhou stranu Jednota svůj podíl viny měla – byla duchovně ochladlá a o co více věnovala svou pozornost světským záležitostem, o to méně rozuměla Bohu. Snažila se zachovat církev, její svobodu a pokojný život.

U historika Jana Fialy čteme: „Šlechtici byli ochránci Jednoty a jejími politickými mluvčími. Ve věroučných otázkách si však Jednota na nich udržela nezávislost, na rozdíl od jiných protestantských církví.“ Jinými slovy šlechta neměla co mluvit do věcí víry. V kontextu doby, kdy se církve automaticky propojovaly se státní mocí, se Jednota takto snažila udržet víru a moc oddělené. Aby bylo jasné, že nemá ambice vládnout. Což zasluhuje úctu. Současně však stavovští členové Jednoty byli výrazně činní v politice a nezdá se, že by byli nějak duchovně korigováni ve svých rozhodnutích. Kněží (i biskupové) jen těžko mohli svým šlechticům rozkazovat, co mají a nemají dělat. Mohli jim mluvit do života v osobní rovině, což také dělali, a nutno říci, že obdivuhodně – někteří páni byli dokonce za své nepravosti vyloučeni! V tom byla Jednota opravdu ojedinělá. Těžko ale můžeme čekat, že šlo jen tak říci Petru Vokovi, Budovcovi nebo

Mezi popravenými na Staroměstském náměstí bylo sedm z Jednoty bratrské

Vilémovi z Roupova, jestli mají psát Majestát, jakého krále mají volit nebo jestli je defenestrace opravdu dobrý nápad. Na to se ani nikdo neptal. Z dochovaných dopisů je jasně patrné, že bratři měli vůči pánům značnou úctu a že si byli dobře vědomi svého společenského postavení. Bohužel tak vznikala jistá rozpolcenost a rodila se jakási

církev v církvi. Příklad, který mluví za vše, stojí v dopisu biskupovi Matouši Konečnému: Jednota vytiskla knihu modliteb. Exemplářů bylo málo, takže byly určeny jen pro bratrské správce. O knize se však dozvěděla jistá šlechtična a dala jasně najevo své přání ji mít. Vysvětlování nepomohlo, protože páni nebyli vychováni v tom, že by neměli to, co


zleva: Vpád pasovských vojsk do Prahy. Jejich řádění v zemi ukončil až Petr Vok tím, že z valné většiny zaplatil žold, který vojákům dlužil císař Rudolf Václav Budovec z Budova

chtěli. Ani ti nejpříkladnější, jako byl Václav Budovec z Budova, který také nechápal, proč je dámě kniha odpírána. Trapnou situaci ukončila paní pohrůžkou, že pokud knihu nedostane, nechá ji vytisknout sama.

Václav Budovec vs. Karel starší ze Žerotína Jeden z nejzvláštnějších vedlejších příběhů Bílé hory se odehrál na půdě Jednoty bratrské. Zvláštní je v tom, že dva nejvýraznější bratrští šlechtici v něm zaujali naprosto opačné pozice: Vůdce Čechů Václav Budovec z Budova, který se vrhl do zápasu o politické uznání náboženské svobody s nasazením vlastního života, aby jím nakonec skutečně zaplatil. A vůdce Moravanů Karel starší ze Žerotína, který jej několikrát varoval před vrtkavostí zvolené cesty, aby se nakonec jeho předpovědi vyplnily. Napětí mezi všemi, kdo se kdy problematikou zabývali, panuje v tom, zdali za ztroskotání celé české myšlenky nenese vinu právě i Karel starší, jehož vlivem se Morava k povstání připojila pozdě. Je pravda, že Morava svou zdrženlivostí pomohla Habsburkům k vítězství. Také už ale víme, že důvodů selhání stavovského odboje bylo

mnohem více. Ve skutečnosti však klíčová otázka nezní „kdo za to může“, ale jestli vůbec směr, kterým se české stavy vydaly, byl správný. O tohle totiž po celou dobu mezi Budovcem a Žerotínem šlo. Odpověď asi jen tak nenajdeme, ale můžeme se aspoň pokusit oběma bratřím porozumět. Z jejich dochované korespondence lze vyčíst mnoho věcí: na Budovcově straně upřímný zápal, vizionářskou víru v příznivé okolnosti a neochvějné přesvědčení, že Bůh otevřel příležitost změnit dějiny. Na Žerotínově upřímné

obavy, obezřetnost varující před naivitou a neochvějné přesvědčení, že věci nemusejí být takové, jaké se zdají. Rozdíly v tom, jak oba přátelé vnímali události, i v tom, jak je řešili, můžeme pozorovat dlouhodobě. Když se v roce 1618 Morava odmítla přidat k Čechům, jejich novému králi Fridrichu Falckému a konfederaci všech zemí českého království, byl to mezi oběma pány vlastně již druhý zádrhel stejného druhu. První nastal v roce 1608, když se naopak Čechy odmítly připojit k Moravě na stranu Matyáše

Habsburského. Rudolf II. byl podle Moravanů podlý člověk bez morálního práva vládnout, zatímco Češi věřili, že se s ním dokážou dohodnout. V roce 1609 se to skutečně povedlo, když císař podepsal vytoužený Majestát. Václav Budovec se z toho nesmírně radoval. Nepochyboval, že „výměnný obchod“ s Rudolfem byl správný tah ve správnou chvíli a o císaři samotném měl dobré mínění. Žerotín se však v souladu se svým nízkým smýšlením o Rudolfovi obával, že Češi nakonec nejen nebudou mít, co si slibovali, ale ještě se všechno obrátí

proti nim. Rudolf svou špatnou pověst potvrdil do dvou let, když se Majestát pokusil zvrátit pozváním plenících pasovských vojsk. Jestli by se ale osud království vyvíjel příznivěji, kdyby se tehdy Češi s Moravou spojili, to nevíme. Když Morava Čechům v povstání nepomohla, nebyla to uražená ješitnost ani oplácení. Žerotín nebyl úskočný. Na sklonku roku 1608 napsal: „Dosud mě nikdo nepřesvědčil, že je možno zákonně se chopit zbraní proti panovníkovi v náboženské záležitosti. A neblahé konce,

které většinou takovéto války vzaly, ukazují, že se Bohu vůbec nelíbí.“ Namítneme, jak tedy ospravedlňuje „své“ moravské povstání proti Rudolfovi? Žerotín odpovídá, že v tomto případě nešlo o náboženskou, ale obrannou válku, což je jediná legitimní varianta. Ze stejného důvodu odmítl účast v boji za svobodu vyznání také dalšímu příteli Richardovi ze Starhemberka: „Takhle by si totiž počínali ti, kdo by byli ochotni všechno uvést do zmatku. Můj záměr je ovšem jiný, totiž dosáhnout u krále přesvědčováním, důkazy a prosbami toho, co by


Chvíle, kdy zemřel Rudolf II., panovník, který Václavu Budovcovi způsobil velkou radost i velké zklamání

si ostatní možná raději vynutili zbraněmi a násilím.“ Karlovi staršímu lze bezpečně věřit, že z něj nemluvila zbabělost ani sobectví. Budovcovo cítění je na první pohled jiné: „Jestliže totiž sama spravedlnost nemohla přivést naše protivníky k zdravým názorům, byl by je k tomu donutil strach z ujednaného spojení (Čech, Moravy a spol.).“ Kromě rozhodnosti a přímočaré opozice můžeme v dopisech Václava Budovce sledovat i časté předpoklady, že konkrétní činy vypůsobí konkrétní výsledek. Oba přátelé jednoduše viděli věci úplně jinak. Souvisí to také s celkovým kontextem myšlení Čech a Moravy. Češi měli blízko k evropské reformaci, a tím k celému protestantskému Západu. Toužili po jeho spojenectví, které by

je uvolnilo „ze spárů“ habsburského domu. Nadto byli prolnuti s německým luteránským myšlením akcentujícím svobodnou lidskou vůli, a tudíž rozhodnutí a činy. Pronikalo sem i radikální kalvínství z Francie, velmi bojovné a protikatolické. Evropská reformace celkově směřovala k ideálu křesťanského státu. Oproti tomu domácí reformace byla k mocenské souhře státu a církve kritická. Tato tradice byla silnější na Moravě, protože byla tou dobou více bratrská než Čechy. Byla také více katolická, tudíž neměla nutkání přimknout se k Evropě, a navíc jí bylo bližší umírněné kalvínství. Znamenalo to myšlení akcentující Boží svrchovanost a s ním přesvědčení, že o běhu věcí tohoto světa má rozhodovat Bůh, ne lidé. Střet obou

mentalit krystalicky vystupuje v následujících větách: Žerotín: „… je třeba výsledek toho všeho svěřit Bohu, a nikoli všechno do krajnosti určovat a řídit.“ Budovec: v odpovědi „Pokud jde o Boží prozřetelnost: jako nikdo (leč bezbožný) nepopře, že výsledek událostí závisí jen na Bohu, tak také potvrdí, že všichni zbožní a Bohu věrní jsou povinni přijmout Bohem připravené prostředky a léky.“ Jak by se tito dva ctnostní a velcí mužové mohli shodnout? Přesto mají i něco společného: oba museli v určitém momentu řešit palčivou otázku, nakolik je možné stát na svém a zajít až do takové krajnosti, že přijdou ke slovu zbraně. Oba v tom prošli napjatými vnitřními konflikty a neplánovanými proměnami. A oba zažili paradox: na počátku byli přesvědčeni, že povstání není Bohu milá cesta, přesto oba povstání spoluzpůsobili. U Karla staršího poté můžeme sledovat vyložený odpor k silovým řešením a spíše příklon k pradávnému bratrskému pacifismu podle Chelčického. Jeho doménou se ještě víc než předtím stala diplomacie spoléhající na otevřené jednání bez násilí, a především na Boží pomoc. Naopak u Václava Budovce po defenestraci odhodlaná bojovnost nepolevila až do Bílé hory a ani poté svých rozhodnutí nelitoval. Věřil, že bojoval za svatou věc. Proto si také čestně přišel pro trest a přijal jej. Je možné, že by po letech při zpětném pohledu našli Václav Budovec a Karel ze Žerotína shodu? To už se nikdo nedozví. Předčasný Budovcův odchod

Dva lidé, kteří významně určili dějiny Moravy i Čech: Matyáš Habsburský (vlevo) a Karel st. ze Žerotína

nám odpověď sebral. Ale můžeme si být jisti, že jejich milý Spasitel jim oběma už všechno dávno vysvětlil. Zdroje informací: - Josef Polišenský: Třicetiletá válka a evropské krize 17. stol., Praha 1970 - Jan Josef Vrabec: Popravy na Staroměstském náměstí, Praha 1908 - Josef Pekař: Bílá hora, Praha 1921 - Arnošt Denis: Čechy po Bílé hoře, Praha 1866 - Ferdinand Hrejsa: Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny, Praha 1912 - Jakub Malý: Vlastenský slovník historický, Rohlíček & Sievers, Praha 1877 - Jan Fiala: Hrozné doby protireformace, Heršpice u Slavkova 1997 - Generální heslář biografického slovníku

- - - - - -

českých zemí – internetová databáze Historického ústavu Akademie věd ČR Dějiny českého státu v dokumentech – verze Státního ústředního archivu (nakladatelství Svoboda, 1971) i verze Zdeňka Veselého (Victoria Publishing, 1994) Kamil Krofta: Nový názor na český vývoj náboženský v době předbělohorské, Český časopis historický, ročník XX, rok 1914, vydávají Jaroslav Goll a Josef Pekař Edice Živá díla minulosti: Karel Starší ze Žerotína – Z korespondence, Odeon, Praha 1982 Noemi Rejchrtová: Václav Budovec z Budova, edice Odkazy pokrokových osobností, Melantrich, Praha 1984 František Peroutka: Jací jsme, Obelisk, Praha, 1924 Petr Mikeska: Třicetiletá válka

v učebnicích dějepisu od roku 1869 do roku 2004, diplomová práce, Pedagogická fakulta UK, 2005 - Pavel Černý: Pojetí Bílé Hory u Josefa Polišenského, diplomová práce, Filosofická fakulta UK, 2008 - Jana Hubková: Letáky o Fridrichovi Falckém jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619–1632, sv I., disertační práce, Filosofická fakulta UK, 2006 - Václav Böhm: Rudolfův Majestát – duchovní a politické pozadí, web Královéhradecké diecéze CČSH, 1. 12. 2015 - Vladimír Mertlík: Fridrich Falcký je zimním králem českého mýtu, web časopisu Reflex, 26. 9. 2019 - Sebastián Vojtěchovský: Stručné dějiny České, část VI. - Stavovská monarchie (1439–1627), internetový časopis Periodikum

Pokračování speciálního vydání Jbulletinu o Bílé hoře se dočkáte v příštím roce u příležitosti výročí 400 let od popravy 27 představitelů českých stavů na Staroměstském náměstí.


ZE SVĚTA Krátké zprávy ze světové Jednoty bratrské (Unitas Fratrum) Společně s tím, jak celý svět bojuje s pandemií koronaviru, vyrovnávají se s novým životním stylem také jednotlivé provincie Jednoty bratrské. Všechny zažívají totéž: celostátní karanténu a dopady na ekonomiku, všechny musí měnit své dosavadní zvyky a hledat nové cesty. Týká se to jednak církevních shromáždění, jednak také chodu komunitních center, škol, nemocnic a dalších sociálních ústavů, dopady pociťují samozřejmě také bratrské živnosti a podnikání. Mnoho sborů muselo (či musí) omezit svá setkávání i nabízené služby, většina přistoupila k různým formám dálkového spojení, ať už přes internet, nebo skrze rádiové vysílání. Samozřejmě existují země, které situaci řeší pochybným způsobem, takže je v nich následně průběh nákazy i hospodářských problémů daleko těžší. Na místech některých afrických provincií Jednoty přicházejí zprávy, že se lidé bojí chodit mezi ostatní, aby se nenakazili, ale také se bojí jít k doktorovi, aby neskončili v karanténě. Objevují se případy, kdy se zhoršují vztahy mezi lidmi ve sborech v důsledku vzájemného osočování: jedni mají z nemoci strach, druzí jej odmítají – ti první jsou tak označováni za slabé ve víře, zatímco ti druzí působí pohoršení svou neohrožeností. Izolace rodin také prověřuje jejich vztahy, a ne vždy s dobrým

koncem. Na dalších místech Afriky prudce vzrostla inflace a ceny veškerého zboží. Obecně mají nyní africké sbory Jednoty potíže s financemi, protože jsou závislé na tom, co kdo osobně dá. Vzhledem k tomu, že se mnoho členů sborů živí vlastními malými živnostmi, a ty jsou postiženy ekonomickou krizí, snížily se i příjmy sborů. Krom toho výrazně klesla účast na shromážděních a také docházka do škol, někteří církevní služebníci a učitelé se tak ocitli bez platů. Provinční rady církve (ty, které na to mají) se jim snaží pomáhat přerozdělováním celkového církevního rozpočtu, ze kterého současně podporují i rodiny obětí koronaviru. V Jižní Americe je na tom zle Nikaragua, kde vláda podle všeho nezajišťuje téměř nic. Zvláště domorodí obyvatelé jsou ponecháni svému osudu. Oficiálně je nakažených přes 4 000, ale reálná čísla budou zřejmě úplně jiná. Celkově se po světě Jednotě bratrské nevyhnuly sociální i ekonomické problémy, ani smrt. Církev v nejchudších oblastech čekají velké potíže, protože se samy ekonomicky drží jen tak tak, a přitom budou mít ve světovém měřítku největší počet těch úplně nejchudších a nejvíce potřebných. Současně se všichni shodují, že se během krize mezi lidmi znovu objevují ztracené hodnoty, zájem jeden o druhého, a hlavně zájem o Boha. Jsou lidé, které pocit ohrožení přivedl ke Kristu, stejně jako již věřící členové církve,

jejichž vztah s Bohem se během pandemie upevnil. Tyto dobré zprávy se více týkají Afriky než západního světa. V Americe, která je nejpostiženější zemí, je situace víceméně velmi podobná, jako byla naše na jaře. Život je omezen v mnoha rovinách. Obecně si členové americké Jednoty pochvalují vzájemnou pomoc, schopnost se adaptovat a najít nové způsoby, jak spolu komunikovat a fungovat dál i bez osobního kontaktu. Velká část života jako akce, shromáždění, rozhovory, porady atd. se přesunula na internet. Američané si pochvalují také velký zájem o online kázání. Otázka je, jestli lidé, kteří sledují přenosy přes internet, pak přijdou osobně. Některé sbory se také začaly scházet venku v parcích. Povedlo se udržet v bezpečí členy sborů starší 65 let, na druhou stranu bylo pak potřeba na ně o to víc myslet, aby nezůstali v izolaci. V Americe výrazně stouply počty nezaměstnaných, což se samozřejmě dotklo i našich sborů a lidí v jejich okolí. Dopad na ekonomickou stránku tamní církve se teprve ukáže, malý ale nebude. Víceméně stejné informace a zkušenosti přicházejí i z evropských provincií Jednoty. Smutnou zprávou je, že v Německu se nakazila většina personálu a klientů bratrského domova pro seniory v Niesky a mnoho lidí tam zemřelo. Evropská provincie už nyní ví, že finanční problémy budou do budoucna výrazné.

Vlastní malé živnosti jsou pro mnoho Afričanů nepostradatelné

MYANMAR (Barma): V Myanmaru vznikla před časem skupina, která projevila touhu přidat se k Jednotě bratrské. Tak se také stalo, takže nyní máme v tomto regionu rozbouřeném občanskou válkou své další sestry a bratry. Vzhledem k pandemii koronaviru o nich zatím příliš nevíme, ale časem se snad dozvíme více. Zatím pouze stručná zpráva o jejich zemi. Myanmar je rozdělen na více jak 10 samosprávných celků a žije v něm přes 100 etnicky a nábožensky různorodých skupin. V některých jeho státech stále zuří ozbrojené konflikty, v podstatě tak jde o jednu z nejdelších občanských válek na světě. Výsledkem jsou stovky mrtvých a tisíce lidí bez domovů, na útěku, žijících ve slumech a bojujících o jídlo a další obyčejné věci všedního života. Jsou to lidé, kteří se rozhodně bojí více války než koronaviru.

KUBA: Kuba byla na konci srpna zasažena ohromnými bouřemi, které napáchaly mnoho škod na domovech a dalším majetku. Díky Bohu nikdo z bratří a sester nezemřel. Bylo poničeno mnoho domů, některé zcela, odneseno

bezpočet střech, a také farmy, kterými si sestry a bratři vydělávají na živobytí a které celkově podporují činnost kubánské Jednoty, přišly o velkou část své úrody. Nemálo rodin zůstává ve svých pobořených domech, protože nemají kam jít. Současně s pandemií koronaviru je tato živelná katastrofa další vážnou těžkostí. Kvůli nákaze se do postižených oblastí nedostanou týmy z americké Jednoty bratrské, které by pomohly s obnovou. Sestry a bratři na Kubě proto naléhavě prosí o naši modlitební podporu. Na Kubu bude poslána sbírka, která se pořádá po různých provinciích Jednoty bratrské, takže naši kubánští sourozenci dostanou alespoň finanční pomoc. Jinak si Kubánci během pandemie udržují dobrou náladu. Prý tento čas posílil jejich vztahy, otevřel nové dveře k novým lidem a prohloubil vděčnost jeden za druhého.

USA: V americké Jednotě bratrské se za poslední roky objevila skupina sester a bratří, která si říká „Znepokojení Moravané“ (Concerned Moravians) a která je silně znepokojena směřováním obou provinciálních rad (Jednota v USA se skládá ze severní a jižní provincie), většiny církve a také jejich univerzity. Jde zaprvé o teologické postoje, které se odklonily od Řádů Jednoty bratrské, což je jakási ústava světové Jednoty. A zadruhé o neochotu své postoje měnit, přestože světová Jednota s nimi opakovaně vyslovila jasný nesouhlas a církev samotnou rozdělují. V létě vyšly na půdě skupiny Concerned Moravians dvě publikace reagující na stav Jednoty v USA. Jednou z nich je kniha „Paradox konfliktu křesťanského chování – zápas

nad homosexualitou“, která se zabývá vývojem křesťanského myšlení vůči otázce sexuální identity. O knihu projevily živý zájem provincie Jednoty v Tanzanii a také tamní bratrská univerzita, takže publikace byla již přeložena do svahilštiny. Druhou je brožura „Teologie americké Jednoty bratrské z pohledu laiků“, která reaguje na změny bratrské identity v posledních letech.

USA: Biskup Samuel Gray, dlouholetý pracovník amerického Výboru Jednoty bratrské pro světovou misii, ukončil svoje působení v této organizaci a přijal povolání na místo správce sboru New Philadelphia ve WinstonSalemu v Severní Karolíně. Bratr Samuel během své misijní služby sjezdil bezmála celý svět, aby slovem, činem i financemi podporoval malé skupinky křesťanů v jakýchkoli životních podmínkách, nutno říci často nelehkých. My v Čechách si ho pamatujeme jako toho, kdo konsekroval (ustanovil do služby) naše tři biskupy, a mladší ročníky jako toho, kdo s nimi strávil sjezd mládeže Get Together v roce 2015.

Samuel Gray na setkání našich mládežníků v roce 2015


©2020 Vydavatel: Vydavatelství Jednoty bratrské, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČO: 05104408, www.vydavatelstvijb.cz; šéfredaktor: Ester Brožová – brozova@jbcr.cz; sazba a grafická úprava: Ester Rut Vognerová; korektury: Martina Krausová. Archiv Jbulletinu: www.jbcr.cz, sekce „časopis“. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

CO NÁS ČEKÁ: (pokud nebude zrušeno či omezeno) 13.–16. listopadu: Synod Jednoty bratrské a pastorální konference církevních služebníků a jejich partnerů Celocírkevní konference je letos zrušena, náhradní termín je prozatím stanoven na květen 2021

FOTO: Bitva na Bílé hoře: Archiv Jednoty bratrské, archiv časopisu Jbulletin, Muzeum Mladoboleslavska (archiv Matouše Konečného, areál Na Karmeli), Anna Černá (Mladá Boleslav), Martin Klaus (pamětní deska České konfese), Tomáš Růžička (bratrský kalich) Ze světa: Daniel Krejčík Z domova: Archiv Jednoty bratrské, Na titulní straně Bitva na Bílé hoře od vlámského malíře Pietera Snayerse. Obraz je umístěn v galerii Louvre v Paříži