Page 1

Jbulletin .

.

.

.

Unity Youth Heritage Tour .

.

aneb Mládí na cestách

Konference Asociace Comeniana František Chleboun: Mrak přinášející hojný déšť

1/2019


Z DOMOVA Jiřka Čančíková začala pracovat pro Unitas Fratrum Od začátku letošního roku začala Jiřka Čančíková působit na pozici koordinátora mládeže v rámci světové Jednoty bratrské (Unitas Fratrum). Tato práce jí byla nabídnuta po úspěšném absolvování loňského konkurzu v Americe. Jiřka má za sebou již několik pracovních cest, namátkou do Tanzanie kvůli přípravě další mládežnické poznávací cesty nebo do Německa, kde se zase mládež zabývá kreslenou publikací o historii Jednoty. Jiřku dál čeká obhospodařování komunikačních kanálů mezi mládežníky z různých provincií, pomoc na přípravě akcí či podíl na různých projektech. Časem nám o tom jistě sama poví víc. Zatím jí vyprošujme Boží vedení do všech setkání v rámci tohoto multikulturního a multinázorového prostředí. A také ochranu na cestách.

Pastorální konference Každoročně se začátkem března koná konference pro všechny správce sborů a jejich nejbližší spolupracovníky, na kterou plynule navazuje konference o podnikání. Pastorální část se zabývala slovem z Lukáše 17, 7–11, jehož pointou je věta: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Cílem bylo v sebereflexi prověřit kvalitu vlastního povolání správce sboru a služebníka Božího. Na stole byla otázka pokory, sebevydání, proměny. Dostatek času byl věnován také vzájemnému sdílení, zprávám ze sborů a modlitbám jeden za druhého i za důležité otázky současnosti. Část o podnikání se potom věnovala konkrétním a praktickým tématům v oblasti finanční soběstačnosti sborů.


Návštěva biskupa Armanda Rusinda Od 10. do 25. dubna budeme mít to veliké potěšení přivítat mezi námi biskupa světové Jednoty z Kuby, Armanda Rusinda. Práci Jednoty bratrské na Kubě sledujeme se zaujetím a neskrývanými sympatiemi již nějakou dobu a s bratrem Armandem se někteří z nás měli možnost setkat i osobně. Spojuje nás nejen sbírka, kterou jsme kubánským bratřím věnovali po hurikánech v roce 2017, a určitá blízkost našich národů, ale především společné hodnoty ve víře. Bratr Armando přijede se svou neteří, a mimo mnoho dalšího se zúčastní také dubnové Radikality.

Konference Asociace Comeniana Toto setkání pracovníků všech bratrských center, klubů a učitelů už k našemu ročnímu koloritu neodmyslitelně patří. Konference tedy opět proběhla, a to 15. a 16. února. Páteční večer patřil společnému vyučování, ve kterém jsme se zabývali otázkou „trvale udržitelného zdroje“ všeho, co potřebujeme pro službu lidem okolo nás. Samozřejmě nešlo o materiální zdroj hmotného zabezpečení. Šlo o řeku pramenící přímo z trůnu Božího a o strom života (Zj 22, 1–5). Všechno, co potřebujeme, je právě zde. Druhý den se potom v tématu pokračovalo v rámci konkrétních seminářů pro každou jednotlivou skupinu pracovníků.


Konference

Asociace Comeniana Co vy na to? Nyní vám přinášíme bezprostřední reakce letošních účastníků. Omlouváme se všem, jejichž příspěvky se kvůli prostoru již nevešly.

Rodinná a mateřská centra

Marie Justová a Milena Dvořáková

Vždy se těším na společné setkání lidí jednoho Ducha, a ani před Comenianou tomu nebylo jinak. Když jsem se pak kolem sebe rozhlédla a viděla, kolik lidí dorazilo, byla jsem přemožená tím, jak moc z nás slouží lidem kolem sebe a chce jim přinášet Krista. Hodně mě povzbudilo, když Petr Krásný mluvil o svatém městě Jeruzalém. Že to není něco, co nás čeká jen v budoucnu, ale že tu všechnu nádheru můžeme prožívat a prožíváme již nyní, žijeme-li život podle Boží vůle. Evald Rucký zase mluvil na příkladu Josefa o tom, že nejprve přijde prověrka a pak odměna. To je velké povzbuzení pro všechny, kteří procházíme různými těžkostmi. Honza Morávek nakonec varoval, že Bůh dělá věci náhle. Přivedlo mě to k zamyšlení, jak a čím vlastně žiji, co ještě v mém životě brání Bohu, aby si mě používal naplno. A o to víc tehdy, když jsme se druhý den rozdělili do skupin a Petra Michelová s Maruškou Justovou přinesly naší skupině mateřských center


Seminář o službě rodinám

výzvu o alternativismu v našem životě. Skvělý čas byl i čas modliteb a duchovního boje po oba dva dny. Vzpomínám na Jolanu Krásnou, jak v době, kdy Comeniana vznikala, přemýšlela o tom, jakým směrem se bude asociace ubírat? A jak by ji vůbec nenapadlo všechno to, v čem dnes Comeniana stojí. Ať Bůh ochraňuje a vede všechny, kteří stojí v jejím čele, a dává jim moudrost do všeho konání!  Jana J. Cením si otevřenosti svých sourozenců, ve větší míře sester, které jsou ochotné vynést na veřejnosti své myšlenky a postoje, které by člověk přirozeně raději tajil. Kupodivu to alespoň u mě nevede k jejich odsuzování, ale naopak si jich za to vážím a pomáhá mi to poznávat, co jsem vlastně zač. Malá ukázka ze semináře rodinných center: „Uvědomila jsem si, že si myslím, že žena je lepší člověk než muž.“ Nebo: „My ženy máme za to, že musíme své děti před jejich otci chránit...“ Celé setkání bylo

Hned týden po konferenci nás bylo přímo ze sboru mnohem víc na klubech a bylo to hodně jiné, než když jsme na nich v menšině. Tušíme, že jsou před námi změny, a těšíme se, co přijde. Konference bylo poslední nakopnutí k akci. Díky Ježíši! A díky i Vám všem, kteří konferenci chystáte a jste pro nás požehnáním!  Dája Ch.

Petra Michelová

velmi praktické a stejně jako loni způsobilo a působí změny. Rozhodla jsem se, a nejsem v tom v Ivančicích sama, být otevřenější pro konfrontaci s maminkami a ženami, které do našich klubů přicházejí, nebýt „zajetá“ a na každém klubu něco čerstvě vyhlížet.

Byl to velmi užitečný čas, pro mě osobně nejvíc v tom, že se tam neřešilo, jaké pastelky nakoupit a jaké říkanky jsou ty nejlepší, ale že se řešily věci hlubší a důležitější pro zdravé fungování center.  Jirka B.

Služba mladé generaci Na mládežnickém semináři se nás letos sešlo přes 100, takže atmosféra byla nabitá! Skvělé bylo, že celý čas byl věnován


Seminář o mládeži nepostrádá zaujetí pro věc...

povzbuzování se navzájem do „normálnosti“, která se při práci s mladými někdy lehce vytrácí. Povzbuzovali jsme se tak do trpělivosti, do toho, abychom nechtěli vidět rychlé výsledky, a hlavně do otcovského přístupu, který se projevuje tím, že „neomlátíme“ děckám každou chybu o hlavu, ale naopak je povzbuzujeme do života s Bohem a zároveň je vyklidňujeme, že chyby se prostě v životě stávají.  Honza N. Letošní setkání nad službou mladým lidem se mi moc líbilo. Pomohlo mi k novým začátkům a nastavení jak v mém osobním životě, tak i směrem k mládežníkům. Nejvíce mě zaujala věta „co nežiješ, to nepředáš“. Byla jsem překvapená, jak moc se mě tato věta týká. Mimo jiná témata ze životů mladých lidí a jejich problémů jsme se dotkli i trávení času na mobilech a aplikacích. Po chvilce

přemýšlení jsem došla k závěru, že na tom nejsem lépe. Stačí mi málo, abych svůj volný čas věnovala iPadu. Jak často si v myšlenkách omlouvám, že si jdu přeci jen na chvíli odpočinout po celém dni práce, a přitom ztratím spoustu času

brouzdáním na síti a kdoví kde… Po příjezdu jsem bez váhání smazala všechny hry a jiné nepotřebné aplikace. Nechci dávat ničemu jinému přednost než Bohu, vždyť život s ním je mnohem lepší než život mimo realitu. Od konference teď víc

Je čas poslouchat, a je také čas si jen tak popovídat


mluvím na téma, čemu dáváme přednost ve svém životě a kde si žijeme po svém. Je to dobré téma a ještě nějakou dobu u něho zůstaneme.  Jana K. Na konferenci jezdím ráda, je mi totiž moc dobře s Kristovou rodinou a často mi stačí jen všechny vidět a jsem úplně happy! Ostatní mě také v některých věcech kolikrát uvedou do té správné reality. Já osobně jsem byla na semináři pro vedoucí mládeží. Celé to v podstatě bylo zaměřené na myšlenku, že nemůžeme děckám předat to, co sami nežijeme, co nemáme vybojované. Což si myslím, že přesně sedí i na slovo z předchozího dne, Zjevení 22. kapitolu. Také se mi líbí, když fungujeme jako Tělo, buď každý ve svém městě, nebo všichni v takovém širokém počtu, a neseme společně různé situace a příběhy. Někdo je víc aktivní, někdo méně, ale přitom jsme vlastně všichni za jedno. Negativní pro mě bylo akorát to, že se tentokrát nehrály chvály. Na to jsem se vždycky těšila.   Žanda V. Na semináři pro službu mládeži jsme se mimo jiné vrátili k poslednímu Get Together a rozebírali, jaký dopad mělo na mládež i na jejich vedoucí.

Důležité bylo, že sami vedoucí přiznávali, jaké mají problémy – s trávením spousty času hraním her, na youtube, na Facebooku…, a připouštěli si, jak to působí na mládež, a také, že to děti prohlídnou. Vrátili jsme se i k problému oblékání, který na některých místech chtějí řešit kluci, ale holky ne.  Standa M. Ústřední myšlenkou semináře mládeží se stalo jednoduché motto: „Co nežiješ, to nepředáš.“ Mě osobně nejvíce zaujala a povzbuzovala

myšlenka otcovství, kterou kluci (Kuba, Standa, Vašek) přinesli odpoledne. Tak jako má nebeský Táta s námi vztah, zná naše chyby, fandí nám, abychom z nich vycházeli, ale zároveň mu nejsou na překážku – zrovna tak se má tento model vztahu odrážet ve vztahu nás, kdo vedeme děti ve sboru, případně jinde. Nejde o moralizování, jde o vztah, o praktický obyčejný život, který s děckama sdílíme, zveme je do toho, čím žijeme, v čem zápasíme…  Káťa B.

Služba seniorům Na seniorech nás vedl Rosťa Dankanič. Hovořil o tom, že zatímco mladí lidé jsou jako hlína, kterou hrnčíř může ještě tvarovat, seniorský věk už je oproti tomu jako odlitek z bronzu. S vnější formou už se toho mnoho udělat nedá, ale přesto je možné najít otvor, kterým se dá dostat dovnitř. Často je však také potřeba vylít


i nánosy všeho možného, co se tam za léta nashromáždilo. Jde především o usmíření s Bohem i lidmi. Pocit viny a selhání je často oprávněný, může se dokonce jednat i o nepotrestané trestné činy. Petr Pospíšil s Evaldem Ruckým potom zdůraznili důležitost duchovního boje v modlitbách za tuto generaci, aby poznala, že jejich řešením je Ježíš. Po obědě jsme pokračovali ve skupinkách. Zaznívaly různé zkušenosti a konkrétní příběhy. Mluvili jsme o strachu ze smrti, umírání, osamělosti, bolesti, závislosti na pomoci druhých, které senioři prožívají. Znovu a znovu z toho vystupovala naléhavost na usmíření s Bohem.  Slávek K. U seniorů jsme byli povzbuzeni slovem Rosti Dankaniče, který práci s nimi velmi trefně vystihl jako práci s velmi tvrdým materiálem, se kterým se musí zacházet opatrně. Stěžejní pak bylo sdílení jak o práci v různých sborech, tak odpoledne ve skupinách, kde byl dán prostor

každému a také k následným modlitbám. Tento čas je výborný k tomu, dozvědět se, co žijeme, nechat se inspirovat a přijmout vzájemné povzbuzení.   Jirka H.

Učitelé Z pátečního večera mi zůstalo v mysli slovo ze Zjevení o stromoví života a jeho listí, které má léčivou moc pro všechny národy („listí, jež dává životodárný kyslík celé planetě“). Velice mě posílily a povzbudily modlitby, které jsou naší výsadou v každý čas. V sobotu jsem absolvovala tradičně seminář pro učitele, avšak netradičně pojatý. Obvykle jsme se sdíleli mezi sebou, povídali o zkušenostech z pedagogické praxe a podobně vnímali, jaký tlak na učitele je ve společnosti vyvíjen. Letos mě při příchodu do třídy nemile překvapilo, jak jsou rozestavěny židle v řadách za sebou. Vyvstala mi otázka: „Další neosobní přednáška?“ Po několika minutách se ale první dojem

vytratil pryč. Mám ráda výtvarku, takže kreativita v podobě postavy a posléze stromu na tabuli byla nezapomenutelná. Jako učitelka pracuji od roku 1997 (s osmiletou přestávkou na mateřské). Ve školním prostředí jsem zažila všechno možné, snad i nemožné. Několik posledních měsíců hledám, jak být dětem „přirozenou autoritou“, kterou budou respektovat v každém

Jolana Krásná, hlava Comeniany


nevychovávat z kluků holčičky. To je obzvlášť pro ženy učitelky často obtížné si uvědomit. Mojí touhou je, aby tento bezvadný seminář nebyl jenom teorií, na kterou časem zapomeneme, ale abychom vše, co jsme prožili, dokázali denně žít. Děkuji.  Tereza B.

I učitelé se nechávají poučit

ohledu. V dnešní době je mnohem těžší stát v takové pozici. Jsem ráda, že to nemusím páčit ze sebe, ale že tou autoritou je Ježíš v nás. Stačí se mu denně poddávat a jen se nechat vést do již připravených skutků. Je to každodenní duchovní boj, jsem moc ráda, že v něm nejsem sama. Proto mě společná setkání tolik povzbuzují. Děkuji všem, kteří se podílejí na přípravě a organizaci celé konference.   Diana H. Setkání s kolegy/němi mě opět nakoplo. Jsme na jedné lodi, pod stejnými tlaky, ale jsme si jisti povoláním, které máme. Jako učitelka na státní škole tiše závidím učitelům na křesťanské škole. Z jejich vyprávění jsem cítila, že mají prostor pro společné modlitby. Verše z Bible nebo slova chvály, které jsem si během semináře četla na stěnách učebny, to mi v mé škole také chybí. Přednášející byli skvěle připraveni, přestože tvrdili, že ne. Jednoduše byli citliví na vedení Ducha a vyřídili tak, co jsem potřebovala slyšet. Díky.   Pavla F. Seminář pro učitele byl podle mého názoru klíčový. Tím, že učitel potřebuje problém řešit

rychle a hned, sklouzává k tomu, že jako první způsob řešení volí „spolehlivé metody“. Místo toho bychom se nejdříve měli ptát Ducha, jaké je Jeho řešení. Učitelé jsou už také zvyklí žít v neustálém stresu způsobeném tlakem všech možných vnějších i vnitřních okolností (požadavky státu, rodičů, touha obstát, dělat to správně…). Děkuji za povzbuzení, že nad tím Kristus zvítězil a my pod tímto útlakem nemusíme žít. Výborná byla část semináře o rozdílech mezi chlapci a děvčaty. Je potřeba

Někdy slova nestačí...

Bylo to, jako když se posadím t(T)átovi na klín a On mě obejme a řekne: „Já to všechno vím a jsem s tebou.“ Velmi mě povzbudilo páteční slovo o Josefovi: Bůh je s námi, i když kolem nic, já nula, nebo dokonce mínus. Jako učitelka jsem ocenila sobotní seminář se vzájemným sdílením o všech možných tlacích, které jsou realitou dnešního učitele. (Někdy se mi zdá, že se mi to vše jen zdá, ale nezdá.) Ale realitou našeho učitelského povolání je také náš život v Kristu. On nás nejen vším provází, ale také si nás, nedokonalé, používá a vystrojuje nás do současných i budoucích bojů, v kterých jako učitelé stojíme či budeme stát. Také jsme během semináře využili Jeho mocnou zbraň – (společnou) modlitbu. Díky vám všem, kteří jste nám sloužili. 

Magda N.


František Chleboun Mrak přinášející hojný déšť Je jaro roku 1901 a v jedné z nevábných cel jihoafrického vězení sedí misionář Jednoty bratrské a přemýšlí, co s ním bude. Je to Čech a jmenuje se František Chleboun. Jak se do těchto míst vůbec dostal a co bylo dál, je delší příběh, který si právě teď povíme.

František Chleboun se narodil 1. června 1866 do početné evangelické rodiny chalupníka ve vesničce Hrádek na úpatí Orlických hor. Zanedlouho začala v okolí Ústí nad Orlicí svou práci Jednota bratrská a Chlebounovi se s ní přirozeně brzy seznámili. František pak mezi bratřími našel přátelství, laskavé vedení i směr svého života a rozhodl se stát bratrským učitelem, což mu bylo ochotně umožněno. Klíčový moment pro Františka nastal v bratrské kolonii Nízké (Niesky) v Horní Lužici, kde pracoval jako vychovatel v bratrském chlapeckém ústavu. Na penzi tam přišel bývalý misionář, hrabě Maxmilián

z Lüttychu, a jeho působení vyvolalo v Nízkém duchovní probuzení mezi mládeží. Byl rok 1888 a František Chleboun se zapsal na bratrskou misijní školu. Povolání na konkrétní místo dostal od ředitelství v Ochranově (Herrnhutu) roku 1893. Tím místem byla Jižní Afrika, Kapsko. Vytoužená země! Už v dětství o ní snil, ale tehdy neměl sebemenší naději, že ji kdy uvidí. A tu najednou, v dubnu 1894, tedy přesně před 125 lety, opouští 28letý mladík břehy Evropy a vydává se sám do předalekých neznámých končin, k lidem úplně cizí řeči i kultury, aby se zde jeho dětské sny naplnily obsahem dospělé Boží reality.

Jaké bylo tehdejší Kapsko? Do jakých souvislostí vlastně František Chleboun přicházel? Kapsko na přelomu 19. a 20. století bylo především zemí mnoha napětí. O svůj nárok na zdejší půdu se tu hlásilo vícero národů. Některé právem, jiné diskutabilním právem. Politicky patřila Jižní Afrika Angličanům, s nimi však již několik desetiletí bojovali o svou samostatnost Búrové, potomci protestantských uprchlíků z dob 30leté války, převážně holandských. A především


divokých pohanů. Ale dočítám se také, že v důvěře ve vedení a pomoc Páně jsem nabýval víc a více radostnosti k nastoupení této nové dráhy.“

Vyprahlá zahrada Enon

Khoi-khoiové, domorodci západního Kapska před svým tradičním obydlím

zde žily původní domorodé kmeny, zle poznamenané násilím a nenávistí, ať už kvůli zneužívání, ponižování a krutému zacházení ze strany bělochů či arabských otrokářů, nebo kvůli nesmiřitelnosti mezi sebou navzájem. Když František Chleboun sestupoval po lodním můstku na molo v Kapském Městě, přicházel do světa plného hořkosti každého ke každému. Jednota bratrská byla tehdy již obecně zavedenou a víceméně pozitivně přijímanou veličinou kapského života, a i když byla z pohledu Afriky německá, anglická vláda s tím zásadní problém neměla. V Kapsku, hlavně v západním, bylo už vícero misijních stanic, přičemž ta nejstarší, Genadendal, měla více než 150letou tradici. Obyvatelům v bratrských osadách a jejich okolí se žilo dobře, měli tu školy, zdravotnickou péči, poštu, obchod, práci, zájem misionářů, sociální začlenění, bezpečí a pomoc ve všech životních situacích. Zdaleka ne všichni byli členy Jednoty bratrské, ale protože v misiích platila pevná pravidla společného soužití,

nutilo to každého přítomného ke spolupráci, takže život probíhal spokojeně pro každého, kdo pravidla dodržoval. Do blízkosti stanic se proto stěhovalo poměrně velké množství lidí.

Na cvičišti a na bojišti František Chleboun prožil nejprve dva roky v hlavním bratrském „stanu“, v Genadendalu, kde se učil, jak to v misiích chodí, seznamoval se s Afričany a učil se jejich řeči. S podzimem roku 1895 pak dostal vlastní úkol: měl odcestovat několik set kilometrů směrem na východ, kde bylo potřeba převzít práci v malé stanici Enon a jejím okolí. Takto na svůj odjezd vzpomínal po letech na stránkách časopisu Radostné poselství: „Před odjezdem seskupilo se několik mužů, žen a veliký zástup školních dětí v dlouhém dvojřadí a za zvuků dechových nástrojů nastoupil jsem s pohnutým srdcem na dalekou cestu. Zápisky z oněch dnů dosvědčují, že mi nebylo snadno rozloučiti se s krásným Údolím milosti a odebrati se do daleké země

Oproti věčně svěžímu, kvetoucímu a přátelskému Genadendalu, který se Chlebounovi stal skutečným domovem, byl Enon obrovskou změnou. Osamělý, hornatý kraj měl sice i bujně zelenou a omamně vonící tvář, ale v časech sucha, a že jich nebylo málo, se stával nehostinnou pustinou s vyschlými řekami a zničujícím vedrem, kde místní již rezignovali na snahu obdělávat půdu a raději se živili prodejem dřeva a lovem antilop. Také společenská situace byla odlišná – domorodci zde byli mnohem divočejší, uzavření ve svých kmenech a kultickém náboženství, misionáře vnímali jako vetřelce. Mnohem víc zde

Stránka Chlebounova deníku z roku 1896


také zuřily boje mezi všemi přítomnými národnostmi – domorodci, Búry a Angličany, a to v jakékoli vzájemné kombinaci. V samotné misijní stanici se Františku Chlebounovi sice dostalo vřelého přijetí, ale za jejími ploty narazil na tvrdé odmítnutí „Semknuti tradičními obyčeji svých předků, na kterých s velikou houževnatostí lpěli, a oproti Evropanům jsouce plni nedůvěry, odmítali naše snahy na celé čáře…,“ popisuje Chleboun svá první setkávání s domorodými

kmeny. Nemínil se ale vzdát, na to mu místní lidé příliš přirostli k srdci. Navštěvoval je v jejich chatrčích a nelitoval času stráveného ve společných rozhovorech. „V jejich chýších teprv lze spatřiti, co jest to pohanství z blízka,“ píše, „… tělesná a duchovní bída, špatně obsluhované, nemocné, z kruhu dospělých vyloučené děti, které svůj pokrm dostávají na jiném místě a teprve, když dospělí dojedli. Ta nečistota a všude ohyzdné odznaky pohanství, to vše spojovalo se ve mne

v nevyslovenou, ale tím mocněji působící prosbu o pomoc. Ach, jak rád bych jim ji co nejvydatněji přinesl, nic nedbaje na nepříjemnosti takových návštěv.“ František Chleboun se musel vzdát všech dosavadních zkušeností a obvyklých postupů. Bible domorodcům nic neříkala, stejně jako Kristův příběh. „My za to nemůžeme, že u vás za velkým mořem ukřižovali Syna Božího!“ říkali třeba. „Nás za to Bůh trestati nemůže, On trestati bude vás.“ Tak uplynul celý první rok. Během něj se ale Chleboun přibližoval k domorodcům, získával jejich důvěru a postupně rozeznával, proč odmítají křesťanství – kvůli špatnému příkladu mnoha bílých křesťanů, kvůli zatvrzelosti těch, kteří se vrátili k pohanství, kvůli strachu, že budou muset platit církvi ještě navrch k nájmu, který platili už majitelům půdy, kvůli obecné nedůvěře ke všemu evropskému a také díky nezávislým církvím, které Moravany pomlouvaly. Byl to ale Bůh, kdo sem Františka Chlebouna poslal, a tak to byl také On, kdo mu dával inspiraci a kdo se k jeho nezištné službě přiznal. V roce 1897 vyznal Ježíše Krista jako svého Zachránce a Pána náčelník jednoho kmene. Tím se hradba prolomila a začali se obracet další a další. Záhy vyrostly nedaleko Enonu dva nové sbory.

Pomoc jemu rovná

Enonské ženy při běžné činnosti svého všedního dne

Náš český misionář toho roku zažil zásadní změnu i ve svém osobním životě – oženil se. Pro dnešního člověka je to příběh vskutku nevšední: František Chleboun totiž nechal výběr manželky zcela v rukou bratrů na misijním ředitelství v Herrnhutu. Ti po modlitbách a pečlivém výběru oslovili učitelku Marii Nesemannovou, která se rozhodla nabídku přijmout.


František Chleboun mezi africkými bratrskými učiteli, které si Jednota sama vzdělávala na svých školách

Oba se opravdu v Africe uviděli poprvé v životě. Prožili však spolu skoro 30 let šťastného manželství a František, který zemřel o dlouhých 22 let později než Marie, na svou ženu až do smrti vzpomínal s láskou v srdci a se slzami dojetí v očích. Takto ji popisoval českým čtenářům časopisu: „Něžnou, schopnou rukou ujala se práce, konajíc ji vždy s myslí veselou a srdcem plným dobroty, jemnocitu a blahovůle, činíc netoliko mne, ale celé své prostředí šťastným. Snad ani nepřeháněly enonské ženy, jimž sloužila ruční prací, cvičením ve zpěvu a mnohými dobrými pokyny pro výchovu dítek a pro domácnost, když říkávaly: ,Takovou paní asi nikdy víc nebudeme míti.‘ “

připravit nedělní kázání, kde domorodcům vnutí evropské tradice, a v ostatních dnech je bude nutit, aby tvrdě pracovali na jeho dobré bydlo. Naopak, misionář byl služebníkem všech a rozhodně se nenudil:

„U domorodců často pozorovaný kvap misionářů se stal takřka příslovečným. Říkávali o člověku, který má naspěch: Spěchá jako ti mužové s poletujícími šosy,“ popisoval s úsměvem František Chleboun svým krajanům.

Svízelná práce Život bratrského misionáře nebyl v žádném případě životem dobře situovaného muže v exotické destinaci, který nemá nic jiného na práci, než si v klidu

Sboreček v Etembeni. Jistě uhodnete, kdo je muž v černém plášti, čapce a s Biblí po ruce...


Školní fotografie z misijní stanice Etembeni. Vpravo nahoře stojí manželé Chlebounovi

„Muž s vlajícími šosy“ se musel starat o pozemky, které misii zajišťovaly živobytí, spravovat místní obchod, jediný široko daleko, dohlížet na školu a občas tam sám zajít učit, řešit specifické problémy Enonu – vodu a opice. Zatímco vody býval často kritický nedostatek,

takže bylo nutné mít neustále na zřeteli studny, čerpadla a přístup k vodě vůbec, opic bylo naopak nadmíru požehnaně, a to nejvíc v okolí oranžového sadu. Poschovávané tam vyčkávaly na signál poledního zvonu, který (jak vypozorovaly) pozve dělníky k obědu a opičí

Obřadní tanec domorodých kmenů z okolí Enonu

tlupu k nezřízenému pytlačení. Misionář pak musel organizovat trestné výpravy. „Misionář jest také poštmistrem a lékařem,“ psal dál Chleboun. „Jelikož řádná lékařská pomoc bývá velmi vzdálená a k tomu pro chudého domorodce nepřístupná, pozůstává valná část činnosti misionářovy v navštěvování nemocných, které podle nejlepší své znalosti i léky obsluhuje. Má také úlohu smírčího soudu, vyšetřování a urovnávání sporů a hádek, což mu mnoho radosti nepřináší, a přece, právě zde má krásnou příležitost dokázati, že jest poslem pokoje a že pravda a světlo Božího slova nejúčinněji přemáhá hněv, odstraňuje spory a usmiřuje rozbouřená srdce.“ V prostředí lidí zvyklých na neodpuštění a pomstu to byl směr vskutku revoluční. Ano, co se týče nesmiřitelnosti a tvrdosti, tam tedy misionář opravdu dávné tradice zdejších lidí ničil… Oba Chlebounovi věřili, že nejdůležitější je být sami dobrým příkladem. A skutečně,


Moravané si u mnohých lidí získali náklonnost a v něčem i obdiv. „Kéž by naše ženy byly jako ty vaše,“ unikalo třeba z úst domorodých mužů na adresu bratrských manželství.

Na suchu Ovšem stejně, jako se v Enonu střídala období osvěžující vláhy a drásající vyprahlosti, střídaly se tam i dny duchovního vzrůstu a usychání. Františka Chlebouna to upřímně trápilo: „Enon, dítě bolesti mezi jihoafrickými sestrami, míval po duchovní stránce celkem vzezření vyprahlosti a odumírání. … Byl to u Enonských především hřích jejich tělesného smýšlení, pijáctví a stálého podezřívání misie. … Jsouce některými z okolních Búrů k tomu podněcováni, měli své misionáře, přes to, že jim bylo dost důkazů o nezištnosti dáno, za vykořisťovatele, kteří se neprávem v jejich domnělý pozemkový majetek vedrali.“ Jenomže nároky na půdu bylo po staletích nejrůznějšího přeskupování již zhola nemožné rozsoudit. A i kdyby, tak zrovna

Chlebounovi s první dcerkou před kostelem v Genadendalu

misionáři by o půdě těžko mohli rozhodovat. Konkrétně Enon ani nepatřil Jednotě, ale britské vládě. „Takové smýšlení a všelijak projevovaná nespokojenost velice ztěžovala práci a mařila duchovní vzrůst těch ubohých rostlinek! Někdy i krásně rozkvetlý sbor obracel se v duchovní poušť,“ povzdechl si Chleboun. V prostředí náchylném k nedůvěře a pochybnostem pak stačí málo, aby se rozhořel problém…

Misionářské cestování: Kde to šlo, jela kola, kde neprojela kola, došel kůň, a kudy neprošel kůň, zbyly nohy

V bouřích Třeba jako v roce 1900, kdy do Kapska vtrhl mor. Vláda okamžitě nařídila přísná hygienická pravidla, která musela být bezpodmínečně uplatňována. V bratrských misiích se to týkalo jen zacházení s odpadem, latrínami, domácím zvířectvem, s pitnou vodou, osobní hygienou a podobně. Nedocházelo tam k hromadnému strhávání domů jako ve městech, nenastalo žádné nucené vystěhovávání, žádné zákazy pohybu. Přesto se hněv lidí, kteří museli náhle změnit své životní zvyklosti, obracel proti misionářům. Byli prostě v pozici vedoucích, a tedy hnaných k odpovědnosti. Donesly se sem i zprávy o přesvědčení hlavního vládního rady pro hygienu, že původci epidemie jsou všechna etnika kromě bílého a že řešením je tedy rasová segregace. Atmosféře v misiích to nepomáhalo, přestože tam žádné rasové rozdělování nenastalo, ani rozdíly mezi lidmi při dodržování pravidel, a přestože se tam mor podařilo zastavit. Dnes se ví, že mor do Kapska paradoxně přivezli britští vojáci, kteří sem


byli povoláni kvůli búrské válce z Indie a Jižní Ameriky. Anglo-búrská válka byla pro enonské nespokojence dalším katalyzátorem sváru. Otevřený konflikt vybuchl v roce 1901, kdy se proti vedení misie vzbouřila skupina lidí vedená jakýmsi Petrusem Sampsonem. Jednoduše jim vadilo, jak (a že vůbec) bratři vedou misii a navíc nemohli vystát tehdejšího hlavního misionáře, Němce Friedricha Rauha. Nutno říci, že Rauh měl pověst konfliktního člověka a nebylo snadné s ním vyjít. Přesto bylo ale obvinění proti němu nespravedlivé. A že to bylo pořádné obvinění – nešlo o nic menšího než o tvrzení,

že oba misionáři, jak Rauh, tak Chleboun, pomáhají ve válce Búrům proti Angličanům. Příběhy, které měly sloužit jako důkazy, byly značně pofiderní a nesly se v duchu „Kdo chce psa bít, hůl si najde“, ovšem stačily k tomu, aby byli Rauh i Chleboun na několik týdnů uvězněni pro podezření z velezrady. Stala se z toho senzace pro celé širé okolí. Noviny se předháněly v palcových titulcích. Za oba misionáře se ale u soudu postavil ředitel enonské školy Frederick Balie, který s sebou přivedl ještě dvacítku dalších mužů. Jejich svědectví stačila k vyvrácení všech nesmyslů a jak Rauh, tak Chleboun byli propuštěni. Pro zajímavost,

Chleboun byl obviněn z prodeje munice v misijním obchodě. Šlo však pouze o střelivo k likvidaci hadů a k lovu zvěře, což bylo zcela obvyklé. U soudu se to samozřejmě podařilo prokázat. Většina obyvatel Enonu byla nadšená, a co bylo ještě důležitější, že se na stranu svého šéfa postavil i ředitel školy, přestože s Rauhem neměl zcela ideální vztah. Náladu v Enonu to výrazně zlepšilo. Búrské války zmítaly celým Kapskem ještě následující rok, ale František Chleboun je již prožíval jinde, protože misijní ředitelství v Herrnhutu se rozhodlo jej raději přesunout do většího bezpečí (Rauh odjel do Evropy). Chlebounovi tedy odcestovali do klidnějšího Elimu na západě Kapska, kde zůstali celých 9 let. Ani tam se sice válce nevyhnuli, ale z Chlebounových vzpomínek je patrné, že byli v Elimu vyloženě šťastní.

Znovu od začátku

V Chlebounově archivu zůstalo nepřeberné množství jedinečných vzpomínek

Do Enonu se Chlebounovi vrátili v roce 1910. Co tam našli, nebylo k potěšení. Společenství skomíralo, škola jakbysmet, rodiče neplatili školné, takže nebylo na učitele, Enon navíc hospodařil se ztrátou, takže misijní rada v Herrnhutu vážně uvažovala o uzavření stanice. Přesto se rozhodla dát Enonu ještě šanci, a to právě skrze Chlebounovi, kteří tamní poměry dobře znali. A opravdu. Svým pastýřským srdcem si Chleboun znovu získal důvěru obyvatelů údolí a vztahy s misií opět rozkvetly. Vláda schválila finanční podporu školy i platu pro učitele, takže v roce 1912 začala výuka nanovo. Ve stejný rok byla také slavnostně podepsána dohoda jménem „Mission Station Act“, na základě které měly být dosud vládní pozemky převedeny do vlastnictví misijních stanic.


v důsledku nečekaného morálního selhání svého kazatele Gedeona Hartwiga. Ten byl vyloučen z církve a místo něj se urgentně hledal někdo, kdo by se zdecimovaného a na veřejnosti naprosto potupeného sboru ujal. Volba padla na Františka Chlebouna. Bylo dobře, že tak důvěrně znal chvíle, kdy je potřeba vzkřísit k životu něco, co je na umření.

Je doma doma?

Volská spřežení v Elimu. Řadí se přímo před domkem Chlebounových - ten bílý, druhý zprava

Otázka půdy byla, jak víme, třaskavá, ale po různých hovorech a poté, co Chleboun lidem otevřel knihy, kde byla zaznamenána veškerá historie výloh, darů a finančních obětí, které kdy misie vynaložila, se obyvatelé údolí rozhodli bratřím půdu přát na důkaz vděčnosti za všechno dobré, co pro ně v minulosti udělali. Jistý náčelník kmene Hlubů (čti Šlubů) kdysi nazval Moravské bratry „mraky přinášejícími hojný déšť“, a také enonským tehdy došlo, že je pro ně František Chleboun požehnáním. Uzavření smlouvy bylo stvrzeno slavnostním shromážděním, kde mnozí obyvatelé, a mezi nimi i největší odpůrci misie, činili pokání, vydali svůj život Kristu a prosili za odpuštění. Enon přežil.

potřebovala tak na rok vrátit do Evropy a trochu si odpočinout. Chlebounovi svolení dostali a s Enonem se rozloučili. Kdyby tehdy bývali tušili, že už se zpátky nevrátí, kdo ví, jestli by vůbec odjeli. Nevěděli ale, že přijde první světová válka a změní úplně všechno. V Čechách však byli Chlebounovi také potřeba. Turnov, tehdejší misijní stanice boleslavského sboru, se ocitla v těžké situaci

Je čas loučení i čas vítání V roce 1913 už to byly téměř dvě dekády, které František Chleboun prožil v Kapsku. Narodily se tam i jeho děti a rodina nyní cítila, že by se

Enonské dívky na cestě pro dřevo

Nijak jednoduché to ale nebylo. Srdce místních lidí byla natolik zhrzená, nedůvěřivá nebo tvrdá, že se při nejlepší vůli nedařilo je získat. František Chleboun věrně navštěvoval rozptýlené členy sboru i hledající lidi, věnoval jim veškerou péči, chodil za vojáky do turnovských kasáren i za válkou raněnými do lazaretu, vyučoval náboženství na školách, přesto bez viditelných úspěchů. Práce nerostla ani početně, ani duchovně. Někteří vlažnější členové dokonce chodili na spiritistické seance a nic divného jim na tom nepřišlo. Tehdy, uprostřed války, si František Chleboun upřímně stěžoval budoucímu biskupovi Václavu Vančurovi: „Tak mne


Turnovští konfirmandi ve 30. letech okolo F. Chlebouna a kazatele Pavla Glose

tyto věci rmoutí, že mi to činí bezesné noci…“ A přemýšlel, jestli snad on sám není příčinou nezdaru a neměl by Turnov opustit. Moudrý Vančura ho tehdy povzbuzoval, že Bůh od něj očekává pouhou věrnost. Částečné povzbuzení dostal Chleboun na železnobrodsku, kde byli lidé otevřenější, a v roce 1918 se podařilo začít v Brodě s pravidelnými bohoslužbami. Se vznikem Československa

se ovzduší znovu změnilo. Do českých evangelických církví začaly proudit davy lidí dovolávajících se husitství a bratrské minulosti. Jednota cítila, že valná část těchto přestupů má povahu veskrze vlastenecko-politicko-módní a s vírou nemá nic společného, a tak se snažila zdůrazňovat skutečné obrácení. Konkrétně v Turnově se lakmusovým papírkem ryzího srdce stal

Dopis plný smutku: František Chleboun píše biskupovi Václavu Vančurovi o smrti své ženy

(nechtěně) i sám František Chleboun – mnozí příchozí jej totiž odmítali, protože prý má německou manželku, rodinu i zaměstnavatele (herrnhutské ředitelství) a je příliš spjat s nenáviděnou monarchií. Turnovská pýcha zkrátka ne a ne se poddat. Není divu, že se Chlebounovým v takovém ovzduší jen těžko dařilo najít své místo, svou novou identitu. Tím spíš, že pobyt v Čechách stále pokládali za dočasný a nepřestávali vyhlížet pokyn k návratu do Afriky. Kromě toho se František teprve sbližoval s bratry, které dlouho neviděl, a vstřebával nový systém práce, kdy už nebyl svým vlastním nezávislým pánem, ale ozubeným kolečkem v rámci celého stroje. Občas se to neobešlo bez nedorozumění. Chleboun, který byl člověkem niterního prožívání a melancholické nátury, se o své spočinutí v Čechách pral velmi dlouho. V roce 1920 dorazila vytoužená zpráva – britská vláda povolila Chlebounovým odjezd do Kapska! Ale co to? Bylo už příliš pozdě… Chleboun s dojetím napsal Vančurovi: „Po mnohá léta nesla mne touha má tam zpět, ale už k tomu sotva dojde… Nemám již potřebnou sílu.“ Pochopil, že nadešel čas dát skutečné sbohem minulosti. Roku 1923 pak došlo na druhé zásadní loučení jeho života. Nečekaně, během návštěvy rodiny v Německu, zemřela jeho žena na mrtvici. Když se mu podařilo přijet z Moravy, kde byl tou dobou přednášet, našel již jen čerstvý hrob. Byla to pro něj veliká rána. Přišel o jeden ze svých opěrných bodů. Ale ten nejpevnější bod, Ježíš Kristus, tu byl pořád a František Chleboun věděl, že to je to hlavní. S Ježíšem měl jeho život pořád smysl. A pro půl-kazatele, půl-misijního pracovníka bylo na rodné hroudě práce habaděj. Pořád mohl (a také měl za úkol)


podporovat misii aspoň z dálky. Začal vydávat časopis Radostné poselství, který se, spolu s jeho přednáškami, stal pro domácí hlavním zdrojem informací. Chlebounova aktivita měla obrovský rozsah a dopad. Lidé napříč církvemi i národnostmi milovali jeho vyprávění, aktuální zprávy z misií i jeho apel na zájem o Afriku, kterou se česká Jednota od roku 1922 rozhodla podporovat. Časopis byl čten napříč celým Československem, napříč všemi existujícími církvemi včetně katolické a komunita čtenářů se stala natolik štědrou oporou bratrské činnosti v Kapsku, že dokázala plně platit tři misionáře. František Chleboun skutečně našel na Starém kontinentu své místo. Byla by ale chyba si myslet, že se pozornost Františka Chlebouna upírala jen za hranice. Byl věrný i lidem v Čechách a své milované Jednotě bratrské. I když ho někdy trápily pochybnosti, i když někdy potřeboval povzbudit, nikdy to nevzdal a nepřestal sloužit druhým. Jeho oddanost, laskavost a opravdový zájem poznalo nejen celé Turnovsko, ale i další sbory, kde sloužil (Herčivald, Duchcov), a vůbec všechna místa, kam se dostal

František Chleboun na návštěvě v Nové Pace

se svými „světelnými obrazy“ a poutavým vyprávěním z druhého konce světa. Životní pouť tohoto cestovatele skončila během jedné z jeho přednáškových cest. Při návratu ze Slovenska v říjnu roku 1945 se mu udělalo zle a právě v den, kdy Čechoslováci poprvé po válce opět svobodně slavili výročí vzniku svého státu, zemřel v nemocnici v Přerově. Jeho tělo bylo pak převezeno do Turnova, kde jeho hrob najdete dodnes.

Plakát na populární Chlebounovy přednášky o misii

Zdroje informací: - Korespondence mezi F. Chlebounem a V. Vančurou z let 1920–22, archiv Jednoty bratrské - Radostné poselství, časopis, ročníky 1923–1926

- M. Hloušek: Český misionář, život a služba F. Chlebouna – článek ve sborníku My kážeme Krista ukřižovaného, Jednota bratrská, 1990 - B. Krüger, P. W. Schaberg: The Pear Tree bears fruit, The Moravian Book Depot, 1984 - J. Halama st.: Český misionář – článek v časopisu Jednota bratrská, rok 1996, roč. 73, číslo 2 - Web South African history online - V. Bickford-Smith, E. Van Heyningen, N. Worden: Cape Town in the Twenteeth Centrury, David Phillips Publisher, 1999 - R. Home: Of Planting and Planning – The making of British colonial cities, Routledge, 2013 - A. Bolligelo: This day in history – Bubonic plague hits Cape Town, článek na webu SA Breaking news


1/2

Mládí na cestách aneb Unity Youth Heritage Tour

Je to sice téměř již půl roku, co se naši mladí benešovští manželé Standa a Lenka Pohunkovi zúčastnili Unity Youth Heritage Tour (vysvětlení přijde v textu), zatím však nebyla příležitost se nad touto cestou pozastavit, zapovídat a podívat na obrázky. Takže oběma našim poutníkům předáme slovo nyní:

5/6


3/4 Začátek srpna 2018 se nesl nejen ve znamení jedněch z historicky nejsušších letních měsíců, vyprahlé země, hromady práce spojené s tábory a sborovými akcemi, ale pro nás dva také ve znamení výpravy na povodněmi zmítané východní pobřeží Spojených států amerických. Konal se tam totiž již druhý ročník „Putování mladých za odkazem Jednoty bratrské ve světě“, kam každá provincie UF vyslala své dva zástupce, což dohromady znamenalo něco málo přes dvacet lidí. Počet to nebyl veliký i díky tomu, že několika delegátům (zejména z Tanzánie) nebyla udělena víza, a tudíž nemohli vycestovat ze země. Tour začínala v samotném největším městě USA, New Yorku,

a končila ve Winston-Salemu, ve sboru s téměř domovským názvem Friedland Church. V průběhu 14denní výpravy jsme najeli zhruba 1 500 km, během kterých jsme navštívili celkem 26 sborů Severní a později i Jižní americké provincie, které zakládali naši bratři a sestry, když ochotně opouštěli bezpečí Ochranova a vydávali se do neznáma za oceánem. Těžko si v dnešní době představit výzvy a nebezpečí, kterým museli čelit. Jejich odvaha, statečnost a naprostá oddanost Bohu nás často dojímala. A tak jsme šli po stopách dědictví našich otců a procházeli sborovými domy, školami, modlitebnami, zahradami, a dokonce i továrnou na legendární kytary Martin ve městě Nazareth, kterou v 19. století

7/8

založil C. F. Martin, člen Jednoty bratrské (viz Jbulletin 1/2018, pozn. red.). V továrně dodnes pracují členové místního sboru Jednoty a vidět je přímo v akci při práci byl opravdu zážitek. Tak jak jsme postupně poznávali jednotlivé sbory, jejich správce i členy a zároveň prohlubovali

1 - S Daudim a Charlesem z Tanzánie 2 - Ženské osazenstvo z různých koutů světa / 3 - S Doreen z Tanzánie před Bílým domem / 4 - Celá skupina pohromadě / 5 - U varhan v Central Church v Bethlehemu / 6 - S Frederikem z Německa / 7 - Whitefield house postavený roku 1741 – dům mnoha podob od internátu přes domov důchodců pro misionáře až po muzeum (nyní) / 8 - Moravská univerzita v Bethlehemu se sochou Jana Amose Komenského


1/2

vztahy s ostatními účastníky tour, vycházelo najevo, že zápas o mladou generaci a církev vůbec probíhá v každé provincii, a to od Spojených států přes Karibik, Evropu až po Afriku. Na mnoha místech bylo při společném čase zřetelné, že malý (někde i žádný) počet mladých v církvi je jedním z hlavních témat většiny společenství. Starší generace najednou nemá, komu by předala svou práci a zkušenosti. Spojené státy jsou opravdovou velmocí bohatství, a také proto není pro církev vůbec jednoduché obstát v prostředí tak prosáklém materialismem. Jak jeden správce sboru v New Yorku hořce konstatoval: „Lidé přesycení blahobytem nemají zájem o Boha a v mladé generaci to platí o to víc, nefunguje vůbec nic.“ Touha mít se dobře a ještě líp je

takovým základním kamenem amerického snu, a tak, jakmile se někomu přestane ve sboru líbit, odchází většinou do jiné církve, kterých je opravdu mnoho k výběru. Do budoucna čeká většinu sborů další velká výzva. Týká se vlastních obrovských budov velmi náročných na údržbu a dalších provozních nákladů jako např. klimatizace, která jede všude na 100%. Občas jsme nevěřili svým očím, jaké prostory se před námi otevřely. A protože obě provincie se co do počtu lidí zmenšují, jsou sbory pod silným finančním tlakem. Do všeho také promlouvá současná politická situace, rozdělení společnosti a velký tlak liberalismu, který pro církev znamená boj o Boží hodnoty, a ne vždy se to skutečně daří. Mnohokrát jsme se mohli bavit s místními

5/6

o politice, sdílet vlastní zkušenosti s modlitbami za představitele státu a povzbuzovat je, jak často vidíme skutečné zázraky. Ne vždy jsme se setkali s pochopením, ale často jsme byli překvapeni, jak se některé hovory vyvinuly. Zvlášť vzácný čas byl, když jsme přespávali u manželského páru ze sboru ve městě Lititz. Po počátečních rozpacích jsme se sdíleli dlouho do noci o našich manželstvích, sborech, rozdílech mezi USA a Evropou. V kontaktu jsme dodnes a věříme, že budeme i dál. V rámci tour jsme společnou řeč i pochopení pro nelehkou situaci církví v této době nacházeli především s novými přáteli z Tanzánie. Velkou radost jsme měli i z přátelství s Frederickem, účastníkem z Evropské kontinentální


3/4

provincie. Trvalo asi týden, než jsme k sobě našli cestu a důvěru, ale o to cennější byly momenty vzájemného hlubšího otevírání životů. A i když jsme se v některých pohledech ne vždy potkávali, byli jsme si i přesto blízcí, a doufáme, že jsme se neviděli naposled! Velmi vřelý vztah jsme navázali s Gábi z Peru, kterou dobře zná Jiřka Čančíková a jejíž mamku potkala Jolana Krásná s Ester Brožovou na konferenci v Surinamu. Gábina rodina tedy zná českou provincii nejen z doslechu. Jedním ze zásadních momentů celé tour byla návštěva sboru, kde místní starší otevřeně mluvili o zestárnutí společenství a ztrátě mladé generace, která sbor dovedla až k jeho uzavření. To byla opravdu těžká chvíle. Při závěrečném programu pak představitelé Jižní provincie

v reakci na předchozí zkušenost otevřeně popisovali, jak zápasí s vlažností a nedostatkem lidí ochotných plně se vydat církvi. Padla na nás skutečná bázeň a hlubší pochopení toho, že je zodpovědností každého z nás jít cestou pokory, zlomenosti a vykazatelnosti v církvi. V plnosti jsme si uvědomovali zásadní význam propojování generací, přesně tak, jak nám to u nás v Čechách Bůh jako Tělu klade na srdce. Jsme Bohu vděční, jakým způsobem si celou situaci použil a jak na ní rozkryl to, co se celých 14 dní postupně objevovalo – zápas o přežití církve nejen ve Spojených státech. Závěrem děkujeme všem, kteří se neúnavně modlili a „byli s námi“. Vnímali jsme vaši podporu dennodenně. Ze všech vašich zpráv, emailů a sms jsme byli povzbuzeni do dalších

7/8

rozhovorů a situací! Jsme vážně vděční za tuto zkušenost a život v Těle, jak nám ho Bůh jako české provincii zjevuje.  Standa a Lenka Pohunkovi Pro zvídavé: Více fotografií z celé cesty najdete zde Článek v časopisu Moravian k přečtení zde.

1 - Továrna na kytary založená bratrem C. F. Martinem v Nazarethu, v Pensylvánii / 2 - Martinovy kytary ve výrobě / 3 - Puškař v akci ve Winston– –Salemu (jedno z řemesel, které Jednota ve Státech provozovala) 4 - S pastorem sboru First Moravian Church v New Yorku / 5 - Poslední fáze výroby – ladění / 6 - První domek postavený bratry v 18. století v Nazarethu / 7 - Společný oběd ve Winston–Salemu / 8 - S Mitchelem, starším končícího sboru v St. Phillips, ve Winston–Salemu


Jsme s vámi! Milí sourozenci, chceme teď dát prostor trojici, za kterou se už dlouhodobě modlíme, aby nám mohli povědět, jak se daří jim i jejich nejbližším a jak je můžeme dál modlitebně podržet. Jde o Jirku Zíta, který zázrakem přežil výbuch kotle na svém pracovišti, a dva bojovníky s rakovinou Janu Oliveriusovou a Romana Faltu.

Jirka Zít

Nahoře: Jirka při své první návštěvě sboru po návratu z nemocnice Dole: Na procházce o měsíc později

Jirko, jaká je nyní vaše situace? V polovině února mě propustili z nemocnice domů. Na jaře ještě pojedu do rehabilitačního ústavu nebo do lázní. Denně musím několik hodin cvičit s rukama a nohama. Zapojuji se do běžného života. Jak se cítíš, jak to všechno prožíváš? Můj zdravotní stav se týden za týdnem zlepšuje, nabírám sílu, cítím se méně unavený. Je to ale běh na dlouhou trať, výsledky jsou vidět pomalu, v rámci měsíců. Lýtka se mi už hojí lépe a na rukou nosím kompresní návleky, které slouží ke stlačení jizev.


v plicích i játrech se zmenšily. Zatím netušíme, jak dlouho bude chemo-kolotoč trvat. Jak se cítíte, jak to všechno prožíváte? Po dvou předchozích útocích rakoviny se řadu let nic nedělo. Byli jsme pořád modlitebně ve střehu a občas jsme se stavěli proti útokům strachu, přesto pro nás bylo oznámení lékařů jako rána mezi oči. Je pro nás zásadní, že jsme součástí skvělé duchovní rodiny, která za námi všestranně stojí. Pokud jde o fyzickou

kondici, jsem hodně slabá a tělo je poznamenané chemoterapií. Jak situaci nese manžel a děti? Tom je velmi statečný, podporuje mě, modlí se za mě, dělá mi řidiče, tráví se mnou čas i v čekárnách a ordinacích. Kromě toho musí zvládat svoji práci. To vše je už potřetí za posledních 10 let. Samozřejmě je to pro něj vnitřně náročné a potřebuje modlitby. David i Dana jsou už dospělí a samostatní. I jich se to dotýká, ale oba patří Ježíši a nesou to s námi.

Jirka s dcerkou Terezkou

Jak situaci nese tvoje žena a děti? Renata je statečná a v rodině mě zastoupila. Starší děti, Anička a Tom, také v nouzi pomáhaly. Všichni mají Boží naději, těší se z mého návratu, stojí v této zkoušce se mnou a podporují mě. Jsem za ně vděčný. Jak v tom všem s tebou Bůh jedná? Uvědomil jsem si, jak můj život visel na vlásku, díky Bohu, že žiji dál. Více soucítím s nemocnými a modlím se za ně. V čem se máme dál modlit? Za vytrvalost a trpělivost v rehabilitaci, za uzdravení kůže a obnovu periferních nervů na nohách, za plný návrat do běžného života.

Jana Oliveriusová Jaká je nyní vaše situace? V současné době mám diagnostikované metastáze rakoviny v játrech a v plicích. Z lidského hlediska to určitě není jednoduchá diagnóza. Chodím pravidelně po týdnu na chemoterapie, přičemž každý čtvrtý týden mám pauzu. Podle CT vyšetření ze začátku března to vypadá, že léčba zabírá, nádory

Jana a Tomáš Oliveriousovi na slavnostním otevírání památníku Jednoty bratrské v Přerově


Zleva doprava: Tadeáš, Katka, Viki a Roman Faltovi

Jak v tom všem s vámi Bůh jedná? Útok přišel téměř bezprostředně po přestěhování do Liberce, kde se Tom právě ujímal vedení Akademie Jana Blahoslava. Oba jsme vyhlíželi praktické zapojení do sboru v Ruprechticích a moc jsme se na to těšili. Vím, že nejsem stranou sboru, ale všechno je úplně jinak, než jsem si představovala. Musela jsem se vyrovnat se zklamáním a hledat, co pro mě Bůh v této situaci má. Z dřívějších útoků rakoviny mám zkušenosti se skvělým Božím jednáním. I teď vím, že On má absolutně navrch nad každým útokem a jsem mu vděčná. V čem se za vás máme dál modlit? Modlíme se za uzdravení a víme, že mnozí z vás v tom stojíte s námi. Díky! Prosíme také o modlitby za naše myšlení, protože každý atak rakoviny má silnou mentální složku. Někdy je to ve formě strachu, jindy lítosti nebo i sebelítosti, vnitřního tlaku nebo všelijakého zbytečného brouzdání v myšlenkách. Žehnejte nám prosím, ať je v tom všem v nás jasně formován Ježíš.

Roman Falta Drahá rodino, děkujeme vám všem, že jste s námi v našem boji, za všechny vaše modlitby, zprávy, podporu!!! Tolik si toho vážíme a taky vás potřebujeme. Ježíš to tak dobře vymyslel, že dal Tělo – církev. Nevíme, zda všichni znají náš

příběh, proto začátkem krátký popis situace, ve které jsme se jako rodina ocitli: Jmenuji se Roman Falta (31) a s manželkou Katkou (30) máme syna Tadeáška (v červnu 5 let), dceru Viki (v dubnu 3 roky) a čekáme další holčičku (v červnu). Před dvěma lety jsem si na krku nahmatal drobnou uzlinku, a jelikož náš obvodní lékař


říká, že tělo je plné různých bouliček a nemusí to hned něco znamenat, zpočátku jsem to neřešil. Boulička nebolela a ani se nijak nezvětšovala, ale také sama nemizela. Po roce jsem ji přeci jen ukázal na preventivní prohlídce obvodnímu a ten mě poslal na ultrazvuk. Výsledek byl nějaký nález na štítné žláze, o kterém jsem doposud nevěděl. Navrhovali ho dále jen sledovat, anebo z něho odebrat na endokrinologii vzorek. My jsme se po domluvě s lékařem rozhodli pro biopsii. Výsledek byl pozitivní – karcinom štítné žlázy s metastázemi do okolních uzlin (jednou z metastází byla ta původní boulička na krku). Pak už mě čekala operace (v říjnu), kde odebrali celou štítnou žlázu a okolní zasažené uzliny, a následná léčba radiojódem (v lednu). Zatím jsme v situaci, kdy vůbec nevíme, co bude dál a co nás čeká. Každý den se pokládáme do Ježíše a chceme na něj odkládat všechny naše strachy, obavy, nejistotu. Některé dny jsou veselé a je nám moc dobře, někdy tlačí strach, úzkost, hlavně v noci. Mně je někdy během dne fyzicky slabo a jsem unavený. Moc bych si přál být tu dál Ježíši k dispozici, vidět děti vyrůstat a být pro ně tátou. Káťa nejvíce bojuje s obavami, co by bylo, kdyby tu měla s malými dětmi zůstat sama, jak by to vše zvládla, zda by dokázala pevně stát v Ježíši, jak by to řekla dětem a jak by ony reagovaly bez taťky. Děti vážnost situace nevnímají, milují tatínka, modlí se, aby měl zdravý krk i celé tělo, a modlí se i za další nemocné v naší JB rodině. Vždy to je hluboký čas, když si s nimi povídáme o dalších zápasech různých lidí, ukazujeme jim fotky a mohou v tom být již od malička s námi. Zázrak byl, jak nadpřirozeně zvládly 3týdenní odloučení od taťky během léčby radiojódem. Za to jsme moc vděční.

Moc toužíme naplnit Ježíšovy plány, které s námi má. Ať to stojí, co to stojí, máme Ho rádi a chceme patřit Jemu a být v tom, co On chce, i když jsme slabí, křehcí, z naší přirozenosti zkažení. Vážíme si chvil, kdy můžeme společně sloužit, být s lidmi z našeho sboru, s přáteli z města, doma večeřet, jet na výlet nebo jít na procházku, hrát si s dětmi… Když na nás jde strach, říkáme Ježíši, že na to nemáme, a jsme

tolik rádi, že máme komu napsat, ať už z místního sboru, či z celého Těla, že máme tuhle rodinu, co za námi stojí, a vědomí, že se za nás právě někdo modlí. Je skvělé, že se vzájemně neseme i v našich slabostech a můžeme mít otevřené životy v Těle. Můžete se dále modlit za moudrost pro lékaře a za nás, ať rozumíme Božímu Duchu, jak máme stát. Díky, myslíme na vás a taky se modlíme.


Náš sbor:

Nové Město pod Smrkem

Práce v Novém Městě pod Smrkem začala v roce 1993, kdy sem začal dojíždět, tehdy 22letý, teprve něco přes rok věřící, Martin Bukovský a sloužit malé skupince lidí hledajících Boha. Zpočátku se scházeli v budově školy, potom na čas i pod širým nebem na koupališti. Skutečné zázemí vznikajícího sboru vzniklo zakoupením rodinného domku, ze kterého se stala klasická fara. Nahoře bydlela rodina Bukovských a dolní patro sloužilo pro setkávání. Sbor byl oficiálně ustanoven v roce 1997. Jedním ze starších byl tehdy i Rosťa Dankanič, který pak přijal výzvu přestěhovat se do Hejnic a převzít sbor po Honzovi a Gábině Kriegelových. Přelomem v našem myšlení bylo zcela nové porozumění tomu, že Ježíš žije v nás, že nejsme limitováni svými slabostmi a že nemůžeme spoléhat ani na svoje lidské „silné stránky“. Ježíš v nás všechno mění. Silně jsme prožívali konferenci „Hrobokop“ v roce 2004. Uviděli jsme také, že Ježíš sloužil lidem okolo. Dával sám sebe. I my jsme chtěli vyjít z naší modlitebny a začít z Jeho zdrojů reagovat na reálné potřeby, které má naše město.

Honza a Maruška Selnekovičovi

A tak jsme udělali krok důvěry Bohu a koupili jsme budovu bývalého kina, kterou jsme přejmenovali na „Jcentrum“ – Ježíš v centru nás i našeho města. Plán byl, že se pokusíme získat grant z evropských peněz na jeho kompletní rekonstrukci, kterou dům zoufale potřeboval. Díky tomu, že se projekt vyšplhal na několik desítek milionů, se ale stal politicky nepohodlným, a nové vedení kraje ho poslalo ke dnu. To byl rok 2008. Mezitím Martin Bukovský začal většinu času trávit v nadsborové službě a vedení sboru tak od roku 2009 oficiálně převzal Honza Selnekovič a po bok se mu


tehdy postavil Honza Michel. Stáli jsme před úkolem, který nešlo zvládnout jinak než jako Tělo. Rekonstruovat Jcentrum sami. To se také událo a 10. 10. 2010 jsme se do Jcentra jako sbor definitivně přestěhovali. Naším dlouhodobým cílem se stalo „Zpřístupnit lidem Krista“. To znamená umožnit jim vidět na nás, kdo Ježíš je, aby pro ně naše slova nebyla jen teorií, ale aby mohli sami na sobě zakusit Boží zájem a péči.

až tísnivou atmosférou, které si všímali mnozí lidé, co se k nám dostali. Byla to jakási deka, která nad městem téměř hmatatelně ležela. Když jsme hledali, jaké duchovní síly to způsobují, vnímali jsme jako jednu z nejvýraznějších mocnost chudoby. Byla to síla vycházející z historie Sudet. Nové Město bývalo převážně německé a po válce bylo téměř všechno obyvatelstvo násilně

Tak začala vznikat jednotlivá díla sboru. Měli jsme už novou mentalitu. Cílem nebylo vyrobit si „háčky“ na lidi. Rozhodli jsme se sloužit bez ohledu na to, jestli lidé zareagují na Ježíše, nebo ne. První aktivitou byla služba dětem na ulici v nízkoprahovém klubu. V roce 2011 jsme založili samostatný romský sbor „Nevo Dživipen“ (Nový život) pod vedením Petra Jersáka. Vzniklo mateřské centrum Korálek, kurzy anglické konverzace nebo tříletý projekt pomáhající ženám v uplatnění na trhu práce. Některé aktivity fungovaly jen po určitou dobu, jiné stále žijí a rozvíjejí se. Klíčovým dílem uprostřed se staly kurzy Alfa, kde každý rok můžeme sdílet evangelium s hledajícími lidmi. Bez posunu do služby lidem by nebylo pro koho Alfu dělat, ale díky množství vztahů, které v rámci svých aktivit s lidmi máme, se postupně buduje důvěra. A díky této důvěře pak lidé přijmou pozvání. Každý rok vidíme další lidi na Ježíše reagovat. Ne mnozí sice dlouhodobě zůstanou součástí sboru, ale téměř všichni se Kristu skrze Alfu přiblíží a Bůh si v čase může najít způsob, jak je vést dál. Spolu s růstem děl jsme si začali stále intenzivněji uvědomovat další výzvu, která před námi stála, a to byla oblast podnikání. Nové Město dříve bylo typické zvláštní,

Nedělka - kdo by ji nemiloval?

odsunuto. Jejich domy a majetky pak v podstatě rozkradli lidé, kteří se sem nastěhovali. Prokletí nad tímto místem bývalo tak silné, že jej vnímali i nevěřící lidé a komentovali slovy „divné místo“. Když jsme se s Bukovskými rozhodli postavit si tu v roce 2007 rodinné domy, dostali jsme stavební povolení číslo 2 a 3. To znamená, že od revoluce tu před námi byla postavena jen jedna


Novoměstští mávají ze sborového výjezdu

jediná stavba. Místní chodili okolo a divili se, proč zrovna tady chceme stavět domy. Měli jsme tak na toto téma množství rozhovorů.

Táborák nízkoprahového klubu Voraz

Když jsme se modlili za prolomení tohoto prokletí, Bůh nám ukázal, že zásadní součástí duchovního boje je, abychom se nejen modlili, ale také sami

prakticky vstoupili do oblasti podnikání. Ve stejné době se začalo blížit vyrovnání vztahu státu a církví. Spolu s tím také nutnost se z dlouhodobého hlediska postavit finančně na vlastní nohy. A tak jsme založili firmu a začali hledat, v čem podnikat. Nejdříve jsme uvažovali o koupi malého hotelu, ale než se podařilo získat potřebné finance, majitel, se kterým jsme celou dobu jednali, ho za našimi zády prodal. Zhruba v této době Michelovi, na kterých stály mnohé aktivity sboru, zareagovali na potřebu nově vzniklého díla ve Vratislavicích a odstěhovali se. Vnímali jsme, že nás Bůh vede, abychom získali apoštolskou mentalitu a naučili se dávat to nejlepší, že On se o nás postará. Tehdy jsme zjistili, že je na prodej místní ubytovací areál, a věděli jsme, že je pro nás. Logiku to v té chvíli nemělo. Na účtu naší sborové firmy byla asi stovka a kemp byl na


prodej za 6,5 milionu. Příběh o tom, jak jsme během 3 měsíců tuto částku měli na účtu, je jedním z těch, na které budeme vzpomínat celý život a který dokazuje, že v Kristu skutečně není nic nemožné. Areál jsme nazvali „Jcamp“ a jeho vizí je být „Továrnou na život“. Tedy místem, kde se lidé skrze nás setkají s Ježíšem a odvezou si život. Nicméně koupí to vše teprve začalo. Kdo u nás byl, ten ví, že v podstatě vše potřebuje kompletní rekonstrukci. Naše zkušenosti s podnikáním byly rovné nule a většina původních zákazníků se změny majitele zalekla, takže jsme začínali téměř od začátku. Do půl roku od koupě jsme poprvé čelili krachu, a poté v podstatě každý rok znovu. Bůh ale vždy zasáhl. Někdy s nadsázkou říkáme, že Boží existenci by bylo možné dokázat už jen ze stavu našich účtů. Po mnohých zápasech a slepých uličkách se nám až po 4 letech podařilo dostat se ze ztráty do černých čísel. Přesto jsme stále na začátku a před námi je ještě mnoho výzev, a to nejen v podnikání. V roce 2017 Bůh povolal další pár, aby z Nového Města vyšel dál – Davida a Kamču Nitrovi, kteří se přestěhovali do Lomnice nad Popelkou. To už jsme si sice připadali jako ta chudá vdova, co dává ze svého nedostatku, ale i tentokrát jsme si byli jistí, že Nitrovi povolal Bůh a že ten stejný Bůh se, tak jako pokaždé, postará i o nás. A Bůh se stará. Povstávají další lidé, aby se chopili nových úkolů a nesli pochodeň Božího příběhu tady v Novém Městě dál. Sbor dnes tvoří 29 sloužících členů a další jsou zůstávající. V pravidelném kontaktu jsme v rámci naší služby se stovkami lidí. I celé město se časem mění. Dnes tu stojí mnoho nových

Klub pro seniory - Červánek

domů a mnoho se jich staví. Vznikl tu projekt stezek pro horská kola „Singltrek“, který se stal jedním ze světově uznávaných center pro cyklisty a který také přivádí do našeho města tisíce návštěvníků. Pro

ně postupně vznikají nové služby. Tak jsme zvědaví, co všechno pro nás Bůh má ještě připraveného. 

Honza Selnekovič

Areál Jcampu: nahoře chatky, dole pohled do jednoho z apartmánů


DĚNÍ ZE SVĚTA SIERRA LEONE Jak již víme, na konci loňského roku nečekaně zemřel Mohamed Braima, pastor, který vedl misii v Sierra Leone včetně základní a střední školy, kterou jsme v minulých letech finančně podporovali. Naše přítelkyně Donna Hurt z Ameriky se zúčastnila Mohamedova pohřbu. Takto nám ho popsala: „Rakev přišly uvítat stovky lidí z vesnice. Ti se potom shromáždili na dvoře misijního domu, aby vzdali Mohamedovi úctu. Zůstali celou noc, zpívali a modlili se. Druhý den se konalo pohřební shromáždění, při kterém byl Mohamed pochován hned vedle misijního domu. O týden později se konala slavnost, kdy se znovu všichni shromáždili, aby na Mohameda vzpomínali, vyprávěli

si příběhy, děkovali za vše dobré, co s ním zažili, zpívali, modlili se a byli vděční za jeho život. Lidé se rozcházeli hluboce po půlnoci. Bylo vidět, že Mohamed byl pro ně velmi speciální a důležitou postavou.“ Kondolenci za českou JB jsme poslali jak Mohamedově manželce Safiatu, tak ostatním bratřím a sestrám. Safiatu má sice syna s rodinou v USA, ale rozhodla se ze Sierra Leone neodejít. Misie bude pokračovat i bez Mohameda, za pomoci dalších místních služebníků. Ostatně on sám vždy říkával, že misie nesmí nikdy stát na něm, ale na Ježíši. Také jsme uspořádali sbírku, ve které se vybralo obdivuhodných 5 200 USD. Donna k tomu píše: „Ta částka, kterou jste vybrali, je absolutně úžasná! A také velmi potřebná. Loni vláda rozhodla, že studenti nemusí platit školné. Zároveň ale sama nemá peníze na to, aby zaplatila učitele, takže naše

bratrská škola je nyní v situaci, že nemá na platy. Vaše štědrost bude nyní tím, co udrží školu v chodu.“ Safiatu i ostatní jsou za naši účast i podporu opravdu velmi vděční.

JIŽNÍ AFRIKA V noci na 31. prosince 2018 vypukl požár v historické misijní stanici Jednoty bratrské v Kapsku, ve Wupperthalu. Shořelo více než 50 domů. Vzhledem k tomu, že domy měly doškové střechy, a tomu, že foukal vítr, se oheň šířil nezastavitelně rychle. O domov přišlo více než 200 lidí, díky Bohu se však podařilo evakuovat žáky z ubytovny místní základní školy (9–16 let) a ani jinde nedošlo k žádnému zranění. Je to zázrak, vzhledem k tomu, že oheň vypukl v noci a že ve vesnici žije množství starých lidí. Stanice byla založena v roce 1830 a takovou katastrofu nikdy nezažila. Napříč světovou Jednotou se již sbírají peníze na obnovu, afričtí umělci pořádají charitativní koncerty. Co se původu požáru týče, policie pracuje s verzí, že byl založen úmyslně.

SURINAM

Část vesničanů, kteří se přišli rozloučit s Mohamedem Braimou

Surinam se v současnosti potýká s ekonomickou krizí, vláda proto zrušila granty, mimo jiné i křesťanské zdravotnické organizaci Medische Zending, která má počátky v bratrské misii mezi surinamskými indiány roku 1765. Organizace se stále soustředí na práci ve vnitrozemí, v těžko dostupných místech,


což je teď pochopitelně vážně ohroženo. Bratrský Hostel hraběte Zinzendorfa v hlavním městě Paramaribo nabídl, že prozatím může ve svých prostorách ubytovávat pacienty z těžko dostupných koutů země, stejně jako ženy s rizikovým těhotenstvím. Pacienti tak budou moci přečkat krizové období ve městě, v blízkosti lékařů. Medische Zending nyní shání peníze na další fungování.

KUBA Na konci ledna zasáhlo tornádo hlavní město Kuby, Havanu. Město bylo vážně poničeno, tři lidé zemřeli. Živel se pohyboval rychlostí 300 km v hodině. V Havaně žijí naši bratři a sestry z Jednoty bratrské, včetně Armanda Rusinda, prvního kubánského biskupa. Nikomu z nich se nic nestalo, přestože jsou také mezi poškozenými. Na podrobnosti se budeme bratra Rusinda moci vyptat osobně, jelikož má v dubnu přijet na naše mládežnické setkání – Radikalitu. Pomoc v rámci Jednoty bratrské organizuje Board of World Mission (Výbor světové misie). Jak vypadá život kubánské Jednoty, se můžete podívat v tomto videu.

Bratrský seminář v Niesky, v Horní Lužici

a základy lékařství, dokonce měli i fotografický kurz. Ke škole bylo přičleněno také truhlářství a kovářství. Do doby svého uzavření během první světové války škola vychovala 313 misionářů. Mezi nimi také Čecha Františka Chlebouna, o kterém se můžete dočíst v tomto čísle.

UNITAS FRATRUM Výbor žen světové Jednoty bratrské (Unity Women’s Desk) pracuje od nového roku v novém složení, jelikož několik sester odchází do důchodu. Obměna se týká řídícího výboru a také

postu koordinátorky. S tímto výborem jsme v aktivním kontaktu od roku 2016, kdy se Jolana Krásná a Ester Brožová zúčastnily společné konference žen světové JB v Surinamu. Sestry, které nyní předávají svou práci v UWD, stály u samotného zrodu výboru, který byl v roce 1995 založen s cílem podporovat ženy a děti v nejchudších místech světa. Praktická pomoc směřuje především do projektů, jako jsou půjčky ženám na drobné podnikání, které by živilo jejich rodiny, a nebo na školné dívkám v rozvojových zemích. UWD se angažuje ve zdravotnictví, vzdělání, boji s chudobou a také v oblasti ženských práv. Žehnejme dál této organizaci i ženám, které v ní působí, aby byly vedeny Božím duchem.

VÝROČÍ Právě před 150 lety, konkrétně 1. února 1869, byla otevřena bratrská škola pro misionáře v Niesky (Horní Lužice). Většina studentů byli svobodní mladí muži, řemeslníci či učitelé, kteří na škole dostali vzdělání potřebné pro službu na misii. Učili se teologii, pedagogiku, historii a geografii mimoevropských regionů, cizí jazyky, účetnictví, zdravovědu

Uprostřed v modrém Patricia Garner, dosavadní koordinátorka Unity Women’s Desk


CO NÁS ČEKÁ Radikalita: 18.–21. 4. Setkání mladých dobrovolníků z Jednoty bratrské se ponese jako obvykle v atmosféře práce a duchovního povzbuzování k hledání a naplnění Boží vůle. Čestným hostem bude také biskup Jednoty bratrské z Kuby, Armando Rusindo, a jeho neteř. Místo konání: Chrastava.

Jednání Teologické komise Unitas Fratrum (UCOT): 13.–21. 5. Jednání teologické komise světové Jednoty bratrské proběhne tentokrát na české půdě, a to konkrétně v hotelu Zámeček v Raspenavě. Za Českou provincii je členem Jan Klas. Synod a manželská pastorálka: 26.-29. 5. Výročí 130 let archivu Jednoty bratrské: červenec

FOTO:

Z domova: Jiřka Čančíková, Daniel Dančevský – Facefoto / Konference Asociace Comeniana: Daniel Dančevský – Facefoto František Chleboun: archiv Jednoty bratrské / Unity Youth Heritage Tour: Stanislav Pohunek / Jsme s vámi: archivy rodin Zítových a Faltových, Ester Brožová / Náš sbor: archiv Sboru JB v Novém Městě pod Smrkem Ze světa: Donna Hurt, archiv Jednoty bratrské / Poslední stránka: archiv Jana Klase / Na obálce: Účastníci Unity Youth Heritage Tour, foto: Stanislav Pohunek

Členové Teologické komise Unitas Fratrum na svém jednání v Surinamu

©2019 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Profile for Jednota bratrská

Jbulletin 1/2019  

Jbulletin 1/2019  

Advertisement