Page 1

Jbulletin .

.

.

.

Armando Rusindo .

.

tak daleko – tak blízko

600 let od defenestrace, 410 let od Rudolfova majestátu Jednání teologické komise UF

2/2019


Z DOMOVA Radikalita (18.–21. dubna) Setkání naší mládeže, se vžitým názvem Radikalita, se jako obvykle neslo v atmosféře fyzické práce a duchovního povzbuzování. Duchovně se vše točilo okolo těchto veršů z 5. Mojžíšovy 18, 14: „Tyto národy poslouchají hadače a věštce. Ale, co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ a z Koloským 1, 9–10: „Nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha.“ Cílem bylo znovu poukázat na nebezpečí současné rostoucí pověrčivosti a okultismu a povzbudit naše mladé, že Bůh má pro ně svoje plány. To pravé dobrodružství pak je tyto plány hledat, a naplnit tak ve svých životech Boží vůli.

Návštěva biskupa Armanda Rusinda (10.–25. dubna) a Jednání Teologické komise Unitas Fratrum (13.–21. května) Na jaře jsme měli tu čest přivítat hned několik bratří a sester ze světové Jednoty bratrské. V dubnu biskupa UF z Kuby, Armanda Rusinda, a v květnu skupinu teologů z různých provincií UF, jejichž pravidelné jednání se tentokrát konalo na české půdě. Podrobnosti o obou návštěvách si můžete přečíst v rozhovorech v tomto čísle.


Synod a manželská pastorálka (26.–29. května) Od 26. do 29. května jsme se v Harrachově sešli k synodu, jako obvykle v rámci tzv. manželské pastorálky, které se účastní všichni klíčoví služebníci církve se svými protějšky. Letos slavíme 30 let občanské svobody, což je určitě chvíle vhodná k ohlédnutí a zamyšlení. A to jsme také na synodu udělali. Za mnoho věcí jsme mohli vzdávat Bohu upřímný dík a mnoho věcí jsme Mu předkládali v modlitbách. Těm, kteří na žádném synodu nikdy nebyli, podáme nejdřív stručný popis, jak tato událost vlastně vypadá, myšleno tedy ve verzi České provincie. Zahajuje se vždy poselstvím od Boha pro celou církev. Tentokrát se týkalo právě uplynulých tří svobodných dekád, jejich rekapitulace při pohledu dovnitř Jednoty a samozřejmě také při pohledu ven do okolí. Promlouval k nám Evald Rucký, k jehož slovům se ještě podrobněji vrátíme. Potom má synod jednací část, kde bývá schvalována, případně diskutována či dotazována zpráva Rady JB. Je tu prostor pro nejrůznější informace o nejnovějším vývoji v jednotlivých dílech Jednoty, jako je třeba střední škola Jana Blahoslava, církevní podnikání, zprávy ze sborů a misie, mluví se o událostech ve světové Unitas Fratrum, ve světě obecně i u nás v Čechách. Pokud církev někoho povolává do služby, bývá často ordinován právě na synodu. V rámci pastorálky se také pokaždé podrobněji rozebírají různá duchovní či praktická témata ze života, letos to byla „Výchova našich dětí a služba v církvi“, kdy Šimon Dvořák a Jan Morávek popisovali napětí, které přináší plné vydání do služby při současné potřebě věnovat dostatečnou péči rodině. Manželé Michelovi se zase podívali na zoubek alternativním přístupům ve výchově. Nikdy nechybí ani čas pro Asociaci Comeniana, která zastřešuje naše sociální aktivity, a ani čas pro modlitby a vzájemné sdílení.


1

A nyní tedy trochu více ze slov Evalda Ruckého na téma: „30 let svobody“ Během uplynulých tří desetiletí se v Jednotě bratrské odehrálo velké množství událostí a církev procházela různými fázemi: • Doba duchovního dětství, zároveň ve společnosti největší období svobody slova a projevu, třeba i přímo na ulici. (2 x 7 let) • Doba odkrývání tajemství evangelia a objevování svobody od sebe sama (5 let) • Doba dospívání, růst

v apoštolství, zrání do otcovství a začátek ekonomické soběstačnosti (2 x 5 let) Co se v nich všechno odehrávalo: Na konci totality církev nebyla v dobré duchovní i finanční kondici. Sborové budovy byly neudržované, zastaralé, neútulné. Církev trpěla rozepřemi, neshodami ve vztazích, v teologických otázkách, mezi

generacemi stály velké propasti. Církev sice měla spoustu papírových členů, ale jinak nedělní shromáždění zela prázdnotou, zejména chyběli mladí lidé. Pád komunismu přinesl svobodu slova, přišly velké duchovní změny, bylo to období evangelizací a do církve začaly přicházet velké zástupy lidí. Vzniklo několik nových sborů. Také se ale nebývale rozmohl okultismus. Někdy v roce 1995

4/5


2/3 se naše země vnitřně rozhodla, že jejím cílem nebude skutečná svoboda vycházející z duchovní hloubky, ale materialismus. Mezi lety 1997–2002 přišlo v Jednotě období dalších zvratů, především vnitřních. Nastala krize mezi vedoucími, která se přenesla do celé církve a vyústila v odchod skupiny členů. V roce 2000 Jednota bratrská činila pokání a vyhlásila vizi „Po vzoru otců vybudovat církev na apoštolském a prorockém základě“. Tehdy se také ukázala morální selhání některých křesťanských vedoucích, především v charismatickém hnutí. Jednota se proto rozešla s organizací představující toto

hnutí, s KMS. To naopak přineslo další napětí uvnitř některých sborů a část lidí odešla do Křesťanských společenství. Poté Jednota vyjádřila touhu obnovit slib věrnosti Bohu a vstoupit s ním do smluvního vztahu, který je Jednotě historicky vlastní (1457, 1727). Což se také stalo roku 2003 na celocírkevní konferenci 17. listopadu. Období od roku 2004 bylo přelomové. Byl to čas budování, jakéhosi nového začátku. Bůh nám ukázal, že je třeba jít k podstatě evangelia, naučit se umírat svému egocentrickému „já“ a místo toho dávat prostor Kristu. Ruku v ruce s tím šlo otevření Jednoty vůči

6/7

společnosti, pro nás úplně novým způsobem – službou v komunitě právě tam, kde každý jsme. Život církve jako jednoho Těla v rámci místních sborů i v rámci celku se začal dynamicky rozvíjet, denně jsme objevovali život v poddanosti

1 - Modlitební setkání na „Albrechťáku”, rok 1999 / 2 - 90. léta: Absolventi Misijní školy M. L. Zinzendorfa, tehdy v módu denního studia / 3 - Na schodech sboru v Ústí nad Orlicí, rok 1995 / 4 - Pouliční evangelizace v Hejnicích na začátku rušných 90. let / 5, 6 - Otevřenost pro každého, od nejmladších po nejstarší 7 - Oddychový čas při synodu v Nové Pace na konci 90. let


1/2

vedení Božího Ducha a ve společné práci. Tak jsme v roce 2007 oslavili 550 let od vzniku JB. Přišla také touha po růstu další generace vedoucích církve, po dozrávání synů v další duchovní otce. Ne vždy se to podařilo, mezigenerační vztahy nemají jednoduchý recept, ale skrze vzájemnou pokoru a otevřenost se postupně učíme (což pořád trvá) zdravému otcovství a synovství. Jednak tak vznikl širší poradní tým, jednak již další mladší bratři, i se svými ženami, rozšiřují řady pastoračních pracovníků v nadsborové službě, rostou také další generace správců sborů nebo

klíčoví pracovníci církve. Přesto je stále nutné prosit o moudrost, vedení Ducha i Boží zázraky, abychom mohli vychovávat další a další oddané služebníky Ježíše. Ohromnou změnu pak přineslo schválení restitučního zákona, kdy mezi námi od roku 2013 nastal rozvoj podnikání, prohlubování týmové spolupráce, poznávání vnitřní duchovní autority společně s rozvojem modlitební stráže a životem radikálně poddávaným Bohu. Povstal také prorocký hlas směrem do společnosti – Asociace Comeniana. Proč jsme tím vším museli projít? Protože Bůh věděl,

4

co přijde, že doba nebude jednoduchá. Duchovní, a tím pádem společenská, politická i morální situace našeho národa není dobrá. Naše společnost je plná lží, je zotročená mamonem a egocentrismem. Boží řády jsou pošlapávány, stejně jako pravda a spravedlnost. Babylonská věž lidské pýchy opět roste až do nebe a člověk si přisvojuje božství. Může z toho vzejít ledacos včetně další totality. Ať to ale bude cokoli, uplynulá Boží výchova je nezbytnou přípravou. Výbava na další cestu je pro nás v tomto verši: 1. Petrova 4,1–3 a 5–10: „K utrpení přistupujte


3

jako Kristus, který zakusil mnoho bolesti. Kdo takto trpěl, rozhodl se skoncovat s hříchem. A tak pokud jste ještě zde na zemi, nepoddávejte se hříšným touhám, ale řiďte se Boží vůlí.“ Je nutné žít v opravdové závislosti na Ježíši Kristu, v poddanosti Jeho Duchu a odkládat denně svou hříšnou přirozenost. I „drobný hřích“, který působí vcelku nevinně, má moc nás ovládnout a potom zničit, což je ostatně jeho jediným cílem. Ježíš také říká: „Rychle se blíží konec všeho, proto žijte ukázněně a horlivě se modlete.“ A dále: „Především ať vaše vzájemné vztahy jsou plné

opravdové lásky – vždyť láskou můžete přikrýt mnoho provinění.“ V žádném případě tu ovšem nejde o lásku, která zakrývá hřích! Jde o skutečnou lásku, která na hřích poukazuje a pomáhá z něj vyjít skrze pokání a odpuštění. Je objevné zakoušet Ježíšův život, jak se skrze nás dere směrem k lidem dnešní doby. Znovu s Ním trpět posměch, ale mnohdy také dojít uznání. Zakoušet bolest z odmítnutí, ale i hlad po Něm. A v Něm nemilovat hřích, sebe sama, své soustředné živočišné touhy, ale řídit se Jím, podle toho, jak nás vede. Nakonec je tu pro nás všechny

5

jedna výzva: Abychom obstáli, potřebujeme mít prorocké vnímání. Slyšet Boží hlas a rozumět mu je naprosto zásadní. A takový rozměr se nenarodí jinde než v hlubokém modlitebním životě…

1 - Beraka, kapela z libereckého sboru, hraje v roce 2002 na K-festivalu v Rychnově n. Kněžnou / 2 - Práce s romskými dětmi ve Frýdlantu po roce 2000 / 3 - Vstup celé církve do smlouvy s Hospodinem v roce 2003 / 4 - Zaostřeno na mládež: koncert Paula Colmana v roce 2009 / 5 - Senioři, o ně tu kráčí: výlet klubu Červánek z Nového Města p. S.


Armando Rusindo tak daleko – tak blízko

V dubnu jsme mezi sebou měli tu čest přivítat biskupa světové Jednoty bratrské, Armanda Rusinda z Kuby. Protože práci Jednoty bratrské na Kubě sledujeme se zaujetím a neskrývanými sympatiemi již nějakou dobu, měli jsme v srdci touhu navázat s touto skupinou nějaké bližší spojení. Někteří z nás se s bratrem Armandem setkali na společných akcích Unitas Fratrum a svou podporu jsme Kubě vyjádřili také sbírkou po hurikánech v roce 2017. Postupně se ukazovalo, že nás spojuje nejen historická blízkost našich národů, ale především společné hodnoty ve víře. Bratr Armando tak s radostí přijal naše pozvání a přijel. Na 14denní návštěvu přibral i svou neteř Jessicu.

Historie se musí pořádně zdokumentovat! Armando s Jessicou na návštěvě v Nové Pace

Samozřejmě se podívali na důležitá místa historie Jednoty bratrské, jako třeba do Kunvaldu, Mladé Boleslavi nebo do bludiště na Kalichu, potom navštěvovali naše sbory, školy a komunitní centra. Dokonce se zúčastnili i velikonoční Radikality. Bratr Armando také strávil spoustu času nejrůznějšími rozhovory. Určitě nás nyní zajímá, co o tom všem soudí: Armando, jaké to pro tebe bylo podívat se do země otců Jednoty bratrské? Byl to obrovský zážitek. Pro nás oba to byla velká čest, že jsme mohli navštívit místa, kde se naše církev zrodila skrze vizi, oběť a práci našich otců. Zanechalo v tobě některé z těch dávných bratrských míst nějaký speciální dojem? Určitě Betlémská kaple, kde kázal náš duchovní otec Jan Hus (pozn. red. – správci kaple dokonce Armandovi dovolili vejít na kazatelnu, z čehož byl naprosto nadšený ještě několik dní). Pak také dům v Kunvaldu, kde žil v začátcích všeho Bratr Řehoř se svými spolupracovníky, a skalní bludiště, kam se bratři


Bramboráky měly úspěch

utíkali schovávat, když byli pronásledováni, a kde uctívali Pána a naslouchali mu. Objevil jsi tu něco z minulosti Jednoty, co jsi netušil? Věděl jsem o nouzi a utrpení, kterým si bratři prošli v časech pronásledování, ale když jsem se na těch místech ocitl osobně, uvědomil jsem si, jak obrovské oběti museli přinést, aby zůstali pevní ve víře. Jak ses ty osobně dostal do Jednoty bratrské? Byl jsem původně knězem v katolické církvi (oddělené od té římské). V určitém období jsem procházel několika hospitalizacemi kvůli srdečním problémům a během toho jsem poznal jedny křesťanské manžele, kteří si někde přečetli o Jednotě bratrské a měli zájem s ní navázat kontakt. Po nějaké době jsem si řekl, že se s nimi spojím, abych se dozvěděl, jestli se jim to podařilo. Současně jsem jednu neděli ráno, bylo to o letnicích roku 1997, při modlitbách uslyšel Ducha Svatého, který mi řekl: „Jednota bratrská.“ A tak jsem šel onen

Před naší nejstarší sborovou budovou v Ústí nad Orlicí

manželský pár navštívit. Zjistil jsem ale, že neuspěli. Navrhl jsem tedy, co kdybychom Jednotu na Kubě založili. Začali jsme studovat vše o Jednotě, dali jsme dohromady malou skupinu a já jsem napsal dopis, kde jsem vyjádřil náš zájem založit na

Kubě Jednotu bratrskou. Ten jsme pak poslali bratřím do několika zemí. Odpověď přišla z Karibiku, konkrétně z Jamajské provincie, která nám slíbila podporu. Českou provincii jsi trochu znal skrze osobní seznámení s některými z nás a také skrze synody a jiná společná setkání v rámci UF. Jaké to teď bylo, podívat se sem osobně? Celkově to byla velmi silná zkušenost. Nechala ve mně hlubokou stopu a velkou spokojenost z toho, že dílo naší církve je v zemi otců velmi živé. A také, že zachovává věrnost hodnotám, které jsou součástí naší identity, a správný pohled, co se týče naší teologické vize. Bylo tu něco, co tě překvapilo? Něco, co tě potěšilo? Něco, čemu jsi nerozuměl? Několik věcí mě překvapilo a potěšilo: především aktivní a rozsáhlá služba místní komunitě, která probíhá v jednotlivých sborech a proměňuje je v živou součást jejich okolí. Dále rozličné podnikatelské aktivity


Takto vypadá synod na Kubě

k zabezpečení této práce, také úsilí věnované péči o pastory, teologie s důrazem na rozvoj plodného života, základní potřebu osobního vztahu s Kristem a křesťanského života postaveného na biblických principech. S tvojí neteří Jessicou jste se také zúčastnili setkání naší mládeže, takzvané Radikality. Jak jste se tam cítili? Skvěle. Byla to pro nás oba výrazná zkušenost. Ohromně nás povzbudilo vidět mládežníky zasvěcené křesťanskému životu a odevzdané službě v církvi, kteří si zároveň udržují mladistvou radost. Za speciální zmínku stojí sobotní večerní setkání plné horlivosti mladých (i všech přítomných) a plné pomazání Ducha Svatého. Jessica byla velmi dotčena, viděl jsem, jak si utírá slzy, když se za ni skupina sourozenců modlila. Vyprávěla mi potom, jak skrze sebe cítila proudit Božího Ducha, bylo to něco, co nikdy předtím nezažila. Když jsme se vrátili domů na Kubu, jedna z prvních věcí, které Jessica o cestě řekla, bylo, jak moc se jí tohle setkání líbilo. Každá provincie je jiná, každá má jiné podmínky a souvislosti – pověz nám, prosím, o tom, jaký je život Jednoty bratrské na Kubě? Jaká je tam práce s mládeží?

Dílo na Kubě je ještě mladé. Začali jsme v roce 1997 – zrovna teď, 25. května, tomu bylo 22 let. Dnes jsme již v osmi provinciích země, což je plná polovina. I když se většina našich skupin pořád schází po domech svých členů a má malé zdroje, rozvíjíme různé aktivity: liturgické, vzdělávací, práci s dětmi, mládeží a další. Také dnes máme několik skromných podnikatelských aktivit, tolik, kolik nám jen

dovolí naše prostředky a právní ustanovení země. S mladými pracujeme v několika provinciích a každoročně se organizují dva letní tábory, jeden na západě a jeden na východě Kuby. Rádi bychom, aby vznikla skupina, která by organizovala službu mladým po celé zemi. Co cítíš, že máme společného, a co naopak rozdílného? Samozřejmě máme kulturní rozdíly a také rozdíly v životních podmínkách, v možnostech,

V roce 2013 byl Armando Rusindo konsekrován na presbytera


Radost ze seznámení se sborem v Dobrušce

odkud čerpat podporu pro naši práci, a tím pádem také v možnostech vývoje. Ale máme společný zápal pro službu a vědomí naší identity. Tím, že na Kubě jsme mladá církev a naši členové navíc pocházejí z jiných církví nebo ze světa, trváme na tom, že je potřeba znát historii a charakter Jednoty bratrské. V čem se za vás máme modlit? Ať Jednota bratrská na Kubě stále roste jak územně, tak počtem členů. Ať máme možnost získat víc prostředků a rozšířit své pole působnosti, abychom mohli zasahovat více lidí v kubánském kontextu, ale hlavně, ať stojíme pevně v identitě, která by nás měla charakterizovat, a ve věrnosti k našemu mottu: „Církev v silném společenství s Pánem Ježíšem Kristem, stále aktivní při budování Božího království na zemi.“ Jakým výzvám podle tebe čelí Unitas Fratrum? Na co by se nyní měla soustředit? Aby se uprostřed výzev a rozmanitostí národních a kulturních kontextů pořád držela vize zakládajících otců, kteří dávali důraz na život v jednotě a v souladu s evangeliem, a to bez ústupků a kompromisů, které nás

pokřivují. Aby to byla církev, která je naprosto věrná Božím slovu, a aby dnes, stejně jako včera, psala další krásné kapitoly duchovnosti, obětavosti, oddanosti a služby, aby všude, kde je, po sobě zanechávala Boží stopu a ukazovala se jako věrná nevěsta Beránka, který zvítězil. Je něco, co bys nám všem rád vzkázal? Chtěl bych hluboce poděkovat

za milou a ochotnou pozornost, kterou jsme celou dobu dostávali jak od vedoucích vaší církve, tak od všech bratrů a sester. Zažili jsme mnoho důkazů laskavosti. Kamkoliv jsme jeli, vždycky jste se starali o naše potřeby a vždy jste nám projevovali, že jsme vaší součástí, a ne jen návštěvníci. Všechno to zůstane v našich vzpomínkách a srdcích navždy.

Soustředěná pozornost (a překládání) na Radikalitě


VÝROČÍ

dvou vratkých vítězství Letos v červenci uplynul významný počet let od dvou výrazných událostí českých dějin. Obě byly ze strany svých aktérů natolik troufalé, že se jim nedalo vzdorovat, natolik neslýchané, že vyvolaly neobyčejné naděje, a natolik neohrožené, že na určitou dobu skutečně změnily směřování dějin české země. Obě také ovlivnily život Jednoty bratrské. Změny, které po těchto okamžicích následovaly, vypadaly jako veliká vítězství. Ale ani jedno nebylo nadlouho… Letos uplyne 600 let od první pražské defenestrace a 410 let od podpisu Rudolfova majestátu.

30. července 1419: Ven s nimi, neboli 600 let od první pražské defenestrace

Stížný list české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa. Originál je uložen v Národním archivu

V létě roku 1419 bylo v Čechách dusno k zalknutí. Ani ne tak sluncem, jako spíš bublajícím hněvem uvnitř horkých hlav. Čtyři roky předtím si možná někteří nad popelem Jana Husa mysleli, že potíž s českými kacíři je vyřešena, ale to se šeredně spletli. Tehdy byl nezvratně zažehnut také hluboký odpor. A ten od té doby jen rostl,


Císař Zikmund na portrétu od Antonio Pisanella z roku 1433

tím víc, čím víc represí bylo směrem ku Praze vyhlášeno. V Čechách se začaly odehrávat nepokoje a rozbroje. Kališníci (všech společenských vrstev) ostentativně nerespektovali jakékoli zákazy a příkazy, tvrdošíjně sloužili své vlastní bohoslužby a vysluhovali podobojí. Někde vyháněli z far katolické kněze a dosazovali své, jinde unesli biskupa a přinutili ho světit kališnické kněze. Někde dokonce své požadavky prosazovali hrubým násilím. Katolíci, kde mohli, tam nezůstali nic dlužni. Země vřela a každou chvíli někdo přihazoval pod kotel. Nakonec začal také římský císař Zikmund svolávat hromy a blesky: na české kacíře křížové výpravy a na bratra Václava IV. pohrůžky, že přijde o korunu, pokud si v zemi neudělá pořádek. Václav se lekl a volnost, kterou Husovým stoupencům dopřával, poněkud umenšil. Výsledkem toho si však rozhněval obě strany naráz – husity proto, že je poškodil, a katolíky proto, že to z jejich pohledu neudělal pořádně. Ohnisko střetu, který v roce

Císař Rudolf II. ve zbroji. Martino Rota ho zvěčnil okolo roku 1580

1419 vyvrcholil u oken novoměstské radnice, vzniklo v okolí zaníceného kazatele Jana Želivského, bývalého mnicha. Přitom to začalo vyloženě korektně: stoupenci Želivského se na konci června pokusili o smírné vyjednávání s králem Václavem. Dobrý úmysl však provedli evidentně

nepříjemným způsobem, jelikož král se pod dojmem tohoto setkání natolik rozčílil, že z Prahy vypověděl hlavního mluvčího skupiny (Mikuláše z Husi) a na novoměstskou radnici dosadil novou, protihusitskou radu – a ještě jako naschvál 6. července, na výročí upálení mistra Jana! A když noví konšelé začali bez

Novoměstská radnice a Karlovo náměstí v 16. století


cesty Jan Želivský brzy přetavil v diktátorství, a to ho do tří let stálo čest, vládu i život. Jeho režim Pražané svrhli již na začátku roku 1422 a v březnu Jana předali katovi. Tak skončil obdivovaný vůdce a s ním i jeho vášnivý radikalismus. Jak se to týkalo Jednoty bratrské, která tehdy ještě nebyla na světě? Tak, že v myslích všech jejích budoucích zakladatelů se podobné obrazy husitského života skládaly v jediný závěr – takto se pravda prosazovat nedá, vždyť už to ani pravda není! O to víc Jednota přilnula k pacifistickým myšlenkám Petra Chelčického.

Obraz ze 14. století zachycuje české krále, jak se klanějí Marii a Ježíškovi. Mladík, klečící vpravo, je král Václav IV.

pardonů husity zavírat a hrozit jejich popravou, bylo to na Želivského a spol. už příliš. Domluvy se rozletěly od úst k ústům a od města k vesnicím, takže 30. července ráno byl novoměstský chrám Panny Marie Sněžné plný ozbrojených husitů zblízka i zdaleka. Dav, posilněný plamenným kázáním Želivského a pasováním sebe sama do role

Bitva u Chrastavy roku 1428. Obraz pochází z dílny Diebolda Laubera

vykonavatelů Boží spravedlnosti, se valil k novoměstské radnici. Jak to bylo dál, už všichni víme – o život tehdy přišlo asi třináct lidí, většinou však ne přímým vyhozením z okna, ale následným zabitím rukou davu. Své slovo při organizaci celé akce měl také jistý válečník a někdejší lapka, Jan Žižka, toho času královský vrátný, pro něhož to bylo antré na epickou husitskou scénu. A jaký byl výsledek onoho horečnatého dne? Husité obsadili Nové Město jak vojensky, tak jmenováním vlastních konšelů namísto těch svržených, a připočtemeli převahu, kterou měli i na druhé straně Vltavy, získali pod kontrolu celou Prahu. Král Václav do pár dnů převrat legalizoval. Vzbouřenci na to zřejmě sázeli, jelikož už znali precedens z polské Vratislavi, kde Václav zavřel oči nad podobným násilným krokem zhruba před rokem. Přesto to vítězství bylo vratké jako bárka na Vltavě. Neskrývané přesvědčení o správnosti své

9. července roku 1609: Majestát bez majestátu, neboli 410 let od Rudolfovy náboženské svobody Rudolfův majestát byl dokument, který v Čechách zaručoval náboženské svobody. Na jeho přípravě se podíleli čeští utrakvisté, luteráni a také Jednota bratrská, tehdy již dobře známá. Ovšem navzdory tomu, že Majestát nesl císařovo jméno, jej vladař strašně moc nechtěl podepsat. Byla to totiž chvíle stejnou měrou náboženská jako politická a Rudolf věděl moc dobře, že pokud Čechům vyhoví, dá jim volnost v rámci Evropy opravdu nevídanou: stavovská monarchie a ještě k tomu náboženská svoboda, kdo to kdy slyšel! Z pohledu rozvětvené Rudolfovy rodiny evropských Habsburků to byla nehoráznost. Z pohledu českých stavů měl Rudolfův podpis korunovat českou reformaci, a nadto zafungovat jako pojistka


právě pro všechny ojedinělé společenské svobody, které si Češi tak pracně vydobyli. Bohužel, pojistka to byla věrohodná asi tak stejně jako Rudolfovo nadšení k podpisu. Nekatolíci se sice podpisu dočkali, ovšem dlouho se z něj neradovali – dalšího Habsburka po Rudolfovi již protivně omezující Majestát nezajímal a dokumentu definitivně odzvonilo hranu třaskání mečů na Bílé hoře, po čemž skončil rozstřižen nůžkami Ferdinanda II. (praví legenda). Zbývá odpovědět na otázku, proč vlastně Rudolf tehdy udělal, co udělat nechtěl? Inu, vyplynulo to z jednoduché nabídky českých stavů: buď bude válka s císařovým bratrem Matyášem, nebo podpis a pak pomoc stavovských vojsk. Jak prosté. Obě události – defenestrace z roku 1419 a podpis Rudolfova majestátu, byť jedna od druhé vzdálené skoro dvě staletí, mají kupodivu něco společného: zajímavým způsobem se potkávají v osobě bratrského šlechtice Václava Budovce z Budova. Odhodlaný bojovník za svobodu náboženského vyznání a politickou svobodu stavů se osobně angažoval v přípravě Rudolfova majestátu. Věřil, že je možné politickou cestou zvrátit poměry v zemi a podepsání Majestátu bylo triumfem jeho dlouholetého úsilí. Tehdy asi nejvíc věřil v zářnou budoucnost svobodných Čechů. Jak hrozné pak bylo zklamání, když se ukázalo, že se smrtí císaře Rudolfa vyprchala i životnost jeho Majestátu! Zoufalství nad rychle posilujícím habsburským katolicismem ho vyprovokovalo až k tomu, že se v roce 1618 osobně zúčastnil další, již tradiční české „návštěvy“ nepřátelských úředníků – defenestrace na Hradčanech. Kruh se uzavřel…

Rudolf II. na portrétu z dětství

Konec Rudolfova majestátu - rozstřižený, ponížený, neplatný...


Reportáž:

Jednání Teologické komise Unitas Fratrum (UCOT)

Na návštěvě sboru a komunitního centra Bétel v Chrastavě

Letos (poprvé) se jednání teologické komise světové Jednoty bratrské (UCOT) konalo na české půdě, konkrétně 13.–21. května. Znamenalo to pro nás připravit klidné zázemí pro rozhovory i odpočinek, zorganizovat volný čas a otevřít dveře svých sborů, což jsme udělali rádi. Členové UCOT zde měli příležitost podívat se blíž na tu část historie Jednoty, která pro ně tolik známá není, a to na období před Bílou horou. Bratři a sestry ve světě znají velice dobře obnovenou Jednotu, Herrnhut (Ochranov), hraběte Zinzendorfa, a jak by také ne, vždyť světové provincie jsou výsledkem misie právě ochranovských bratří. Seznámení s pradávnou Jednotou je


Vlevo nahoře: Členové UCOT před bratrským sborem v Mladé Boleslavi Zleva: Elena Kelly (Nikaragua), Amy Gohdes-Luhman s manželem (USA), John Rights (USA jih), Hesdie Samuel (Surinam), Jorgen Boytler (Dánsko), Jindřich Halama (ČR), Elise Theunisen (JAR), Jan Klas (ČR), Kagibi Samvel (Tanzanie)

proto pro ně většinou něčím novým, samozřejmě, pokud pomineme Jana Amose a Jana Husa. Ve volném dni mezi jednáními jsme je proto pozvali do Mladé Boleslavi, kde je dodnes možné se podívat na klíčová místa oněch zvláštních dob – bratrský sbor, tiskárnu nebo sídlo bratrských biskupů Na Karmeli. Díky ochotě a vstřícnosti Mgr. Pavla Sosnovce z mladoboleslavského muzea se naši zahraniční bratři a sestry mohli také na vlastní oči podívat na dokumenty z archivu Matouše Konečného, posledního předbělohorského biskupa JB. Kromě minulosti se členové UCOT seznámili i se současností české Jednoty, když navštívili ZŠ JAK v Liberci a sbory v Mladé Boleslavi, Chrastavě či Liberci. Zdá se, že se tu všichni cítili dobře. Svědčily o tom spokojené reakce a vyjádření díků. Všichni byli například velice osloveni službou a životem našich sborů. Viděli, že i malé společenství může zasahovat celé město, což se jim velmi líbilo. Na více podrobností z jednání i mimo něj jsme se zeptali Jana Klase, našeho zástupce v UCOT: Pověz nám stručně, co komise tentokrát řešila? Když to shrnu, tak asi takovým hlavním motivem, který neustále vyvstával, byla otázka autority. Šlo o autoritu jednotlivých provincií, synodu, Řádů Jednoty i Bible. Nemálo křesťanů, světovou UF nevyjímaje, řeší otázku, zdali Bibli vykládat v kontextu 21. století (to znamená výklad přizpůsobit

době, cítění a myšlení současného člověka, případně dané kultuře), nebo zdali se držet textu a hledat v pokoře jeho smysl a význam pro aktuální dobu pod vedením Ducha svatého, jak tomu od počátku v Jednotě bylo. Nutno říci, že jednotlivé provincie JB ve světě nemají stejný pohled jak na tuto otázku celkově, tak na konkrétní pasáže Písma. Na to pochopitelně navazuje otázka o jednotě a různosti, o vzájemné vstřícnosti a současně o jejích hranicích. Je realitou, že křesťanství v současné době opět hledá svoji identitu. Přičemž v JB by bylo nejsnazší ji najít v návratu ke kořenům staré i obnovené Jednoty. Kde se berou témata, o kterých mluvíte? Témata pro UCOT přicházejí zpravidla z usnesení synodů nebo z potřeb Unity Boardu (Rada Unitas Fratrum – výkonný orgán UF). Některá jsou nová a některá se vracejí, jako třeba v posledních letech téma lidské sexuality, postavení žen nebo „co je vlastně dědictví (identita, poklady) UF“, případně co znamená „být jednotou v různosti“.

Jak to prožíváš, z hlediska zodpovědnosti, být členem UCOT? Největší odpovědnost cítím při samotném jednání, kdy je třeba vyslovit pravdy Písma bez ohledu na to, co si o tom kdo bude myslet, anebo se postavit většině, když například nesprávně interpretují výroky Lukáše Pražského k ospravedlnění vlastních postojů. Další výzvou je také přeorientovat se z domácích témat k tématům světové JB a navíc to vše zpracovávat v angličtině. Tím víc, že jde i o různou angličtinu, kdy se výslovnost liší podle kontinentů a rodilý mluvčí mluví jinak než našinec. Komise je hodně různorodá skupina lidí, musíte si porozumět hned v několika rovinách: teologické, kulturní, ideálně i v té lidské – jak moc je to těžké? Ano, skupina je různorodá a jak již bylo výše řečeno, je i různě anglicky mluvící, z různých regionů, různých místních problémů a poměrů, takže je třeba také chápat tyto souvislosti a připočíst k tomu i historii různých národů. Není to snadné, ale dá se to.

Povídání o práci s mládeží v libereckém Majáku


Na prohlídce ZŠ J. A. Komenského a střediska volného času Narnie

Zažijete spolu také nějakou legraci, nějakou kuriozitu, něco lidsky milého? Samozřejmě jsou i přestávky v jednáních a společné výlety, takže mluvíme i o rodinách a osobních zájmech. Pokud jazyk stačí, je společně i docela legrace. Například kolem moravských vrabců k obědu (pozn. red.: ve světě se pro JB běžně užívá anglický název Moravská církev). Naposledy vznikly i docela zajímavé diskuse ohledně Valdštejna, protože jsme zasedali nedaleko Frýdlantu právě v době konání Valdštejnských slavností. Je mnoho témat, na která se v různých koutech Jednoty díváme jinak – jak se s tím vyrovnáváš? Na různost názorů jsem zvyklý i z české ekumeny, takže nic nového. Víc mě trápí to, že stará JB byla výrazně vyznavačská a rozuměla duchovně své době, kdežto dnes se již tato moudrost z různých důvodů ztrácí. U někoho je to proto, že má své domácí boje, ale nejčastěji jde o intelektualismus, náboženství a liberalismus spojený navíc s národní pýchou. To je nejnáročnější, a člověk se

musí držet jen Ježíše a nechat jednat Jeho. Co se děje, pokud se v nějakém tématu nenajde shoda? Většinou se to odloží do příště. Co tě na letošním setkání potěšilo? Nejvíc mě těšily SMS a maily od jednotlivců i skupin o modlitební podpoře. To je jako živá voda. Pak mě povzbudilo, když jsem zaznamenal, že se (po již dlouhodobějším úsilí) od sebe snad začínají rozlišovat dva často nesprávně smíchané, nesprávně

chápané a přitom běžně užívané výroky o věcech „podstatných, služebných a případných“. Jeden pochází ze staré Jednoty, druhý zřejmě od Augustina, a když se s nimi špatně zachází, má to zásadní vliv na mnohé postoje v rámci UF. Asi by to chtělo víc rozvést, ale v tomto rozhovoru není dost místa. Také bylo povzbuzující, když účastníci konstatovali, že my z České provincie jsme vždycky na jednání dobře připraveni. Jsem v tomto moc vděčný za naši teologickou komisi.

Herrnhut je „za kopcem”, tak je třeba toho využít pro ty, kdo tam ještě nebyli Elise Theunisen a Elenu Kelly dovezl, místem provedl a vyfotil Jan Klas


Jaké to bylo, hostit tentokrát UCOT v Čechách? Jaký v tom byl pocitově rozdíl pro tebe? Byl to jistě závazek a díky Věrce Přikrylové i Aničce Černé a celému týmu, který se postaral o organizaci, se to podařilo výtečně. Byl jsem rád, že jsme alespoň některým členům světové JB mohli ukázat naše sbory v jejich aktivitě, ale i část bohaté historie, kterou JB v Čechách má. Pociťoval jsem vděčnost Ježíši za naše sbory. Bylo skvělé ukázat účastníkům Kristův život v praxi. Máš nějaké ohlasy od ostatních, jak se jim tu líbilo/nelíbilo? Všichni byli zasaženi nejen historií staré JB (navštívili jsme Mladou Boleslav a měli příležitost nahlédnout do pradávných spisů, třeba do dopisů biskupa Matouše Konečného, Komenského nebo do Kralické bible, a dokonce jsme se jich mohli i fyzicky dotknout), ale všichni především oceňovali aktivitu našich sborů i škol a samozřejmě i jejich zásah do životů místní komunity. Kéž si něco z toho odnesou domů. V čem se za vás jako UCOT máme modlit? UCOT je malý obrázek celé UF, takže je třeba neustávat v modlitbách za konec liberalismu a prázdného náboženství, pýchy a tradicionalismu bez obsahu. Je dobré se také modlit, aby se provincie, které smýšlejí stejně, vyznavačsky, sblížily, aby tak biblický hlas byl ve světové JB více slyšet.

podstatné bratři nazývali to, z čeho přímo vyplývá spasení člověka, jmenovitě: na Boží straně milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista a působení Ducha svatého. To vše na lidské straně následně vypůsobí víru, lásku k Bohu a naději, přičemž „vírou a láskou“ je myšlen úzký osobní vztah s Bohem v bezvýhradném poddání se Jemu a Jeho vůli, což v nás následně potvrzuje neochvějnou naději na život věčný. Jako služebné věci byly pojmenovány ty, které Bůh daroval církvi jako nástroje k  poznávání a žití oněch věcí podstatných, totiž: Slovo Boží a jeho věrné zvěstování, které vede člověka k pokoře a buduje ve vztahu s Bohem, potom takzvané klíče, což je pravomoc církve zvěstovat odpuštění těm, kdo činí pokání, a Boží hněv tam, kde pokání není. A ještě svátosti, tedy viditelná znamení duchovních pravd. Věci případné zase označují ty, které jsou nápomocné věcem služebným. Byla jimi myšlena různá nařízení, půsty, sbírky, společná shromáždění, slavnosti atd. Všechny tři skupiny těchto „věcí“ pak slouží k lidské spáse společně, provázaně, neoddělitelně. Důvod, proč je důležité o tomto starodávném učení mluvit, je

ten, že mnohdy bývá chybně směšováno s výrokem (zřejmě Augustina): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem pak láska.“ Potíž je v tom, že jakkoli je tento výrok pravdivý a důležitý pro správné fungování mezilidských vztahů, nemá nic společného s výše zmíněným učením Jednoty bratrské. Týká se zkrátka něčeho úplně jiného. Nevhodným propojením obou pak lehce vzniká například to, že vše, kromě věcí podstatných, je označeno za „nepodstatné“. Pokud to takto postihne věci služebné, ocitneme se v hrubém nepochopení, protože služebné věci jsou Boží atributy a církev nemá právo je opomíjet, přizpůsobovat době či kultuře, měnit nebo upravovat. Pokud se to děje, přímo to ovlivňuje postoje církve, například k Písmu nebo hříchu. Další problém je v tom, že pokud zbavíme termín „podstatné“ toho obsahu a kontextu, který mu dali naši otcové, stane se z něj vyprázdněné slovo, které nikdo neví, čím má být vlastně naplněno. Pokud se v současné světové JB vede diskuze o tom, co jsou vlastně naše „poklady, identita, věci podstatné“, má to mimo jiné souvislost právě i s nepochopením či zapomenutím tohoto učení staré Jednoty.

Něco o věcech podstatných, služebných a případných Jde tu o učení staré Jednoty bratrské, která pojmenovala soubor věcí sloužících člověku ke spasení. Bratři je rozlišili do tří kategorií, na věci podstatné, služebné a případné. Jako

Aktivní oddech mezi jednáními - pěší výšlap k Černému vodopádu. Všem se tam líbilo


Sbor v počátcích (a nejen)

Náš sbor:

Hejnice

Rosťa a Věrka Dankaničovi

V letech 1991–93 začal liberecký sbor pořádat pravidelné evangelizační akce pro veřejnost, které navštívilo také několik lidí z Hejnic. Misijní práce se postupně šířila do Frýdlantského výběžku, takže i do Hejnic, kde brzy vyrostla skupina věřících. Ta samozřejmě potřebovala vedení a zakotvení do Jednoty bratrské. V Hejnicích se tedy začala pořádat pravidelná shromáždění, první se konalo v divadelní přístavbě dnes již zbořeného hotelu Perun. Počet lidí postupně narostl na tolik, že v neděli 4. dubna 1993 byl slavnostně ustaven sbor Jednoty bratrské v Hejnicích. K jeho správě byl povolán kazatel Jaroslav Zajíček. Kromě jiných aktivit to byl čas práce s dětmi, mládeží a také větších akcí pro veřejnost. V létě 2000 přišla pro sbor důležitá změna, která pro mnoho členů znamenala novou výzvu. Vzhledem k vnitřnímu vývoji v Jednotě bratrské byla rodina Slávka Zajíčka povolána na sbor v Mladé Boleslavi a do Hejnic přišel nový správce Jan Kriegel. Sbor se scházel v místním kině, v bývalé moštárně a v roce 2006 si pronajal bývalou restauraci U Kocoura. V té době měl sbor asi 30 lidí, mnozí byli pasivní a sbor procházel recesí. Ten rok Jan Kriegel odešel do Turnova a na jeho místo jsem nastoupil já (Rostislav Dankanič).

Co bylo dál V roce 2010 jsme zažili nečekané sepjetí s naším městem: přišla stoletá povodeň a my jsme začali koordinovat pomoc postiženým v Hejnicích


Podzimní pohled na Hejnice z foťáku Míry Janouška

a Raspenavě. Pomáhali jsme s obnovou domů, zvlášť u seniorů, a musím říct, že nejen my, ale i další dobrovolníci z různých sborů Jednoty. Všichni byli tehdy ohromnou pomocí. V rámci sbírek celé JB jsme těmto lidem také poskytli velkou finanční pomoc. Ten samý rok jsme koupili dům, který sloužil jako klub zahrádkářů a moštárna, a sbor se v něm již kdysi scházel. Nyní jsme se nastěhovali do svého. Rekonstrukce domu a změny také vytříbily a odkryly mnohé motivy. Poté se celé dílo stabilizovalo. Znovu jsme se rozhodli dát naplno sami sebe Hejnicím a vznikl nový projekt Centrum volného času Moštárna. Založili jsme Senior klub, jako návaznost na již dřívější práci se starými lidmi. Další byl klub Zašívárna pro mládež, ale ten byl po třech letech pro nezájem ukončen. V roce 2013 jsme oslavili 20. výročí sboru. Otevřeli jsme jej veřejnosti, zúčastnili se i zástupci města a společně jsme tak mohli hodnotit celý ten uplynulý čas, který Jednota bratrská v Hejnicích pracovala a prožila. V roce 2014 jsme založili rodinné centrum Loďka. Jak Senior klub, tak rodinné centrum nám otevírá cestu k lidem, do vztahů mimo sbor.

Kdo a jací jsme Co se týče našeho společenství samotného, většina jeho členů se zapojuje do společné služby a podílí se na naší vizi i praktických věcech. Jsem vděčný za jejich oddanost. Máme i modlitební tým, ve kterém jsou věrní lidé. Přestože patříme mezi ty menší sbory, vysíláme další služebníky. Jako první odešli Janouškovi, aby převzali sbor JB v Benešově, po založení romského sboru Nevo dživipen v Novém Městě pod Smrkem jsme do tohoto nového díla uvolnili manžele Baniákovy

Domácí skupinka v roce 1994

a dalších pět členů. Naposledy jsme se v roce 2018 rozloučili s rodinou Zoreníkových, kteří šli sloužit do sboru JB v Ostravě. Lidé v našem sboru si umí mezi sebou pomáhat a mají zájem o druhé. Jsme vděční i za zázemí v rámci celé JB a za systém nadsborové služby, to opravdu potřebujeme. Do konce tohoto roku ještě provozujeme ubytovací služby na Chalupě pod Nosem, která byla důležitým zdrojem příjmů, a kde jsme společně pracovali na údržbě a provozu. Pokud bych měl říci, co je pro nás ještě výzvou, s čím se potřebujeme sami v sobě


Je rok 2018 a hejnický Vlasta Zoreník je ordinován, aby za chvíli odešel jako správce sboru do Ostravy.

vypořádat, pak je to život takzvaně „na pohodu“. A pak také paličatost, umanutost, náchylnost k vnitřní vzpouře. V Hejnicích je zkrátka zvykem, že si „každý myslí své“, a to je nejen těžké

Společně při práci

pro správce sboru, ale hlavně je to problém ve vztahu s Bohem. Také stále pracujeme na tom, být opravdu tělem. Je to nepřetržitý boj proti individualismu a opečovávání vlastní duše.

Hejnice, zázračné místo Hejnice jsou malé město, cca 2 700 obyvateli. První zmínka je z roku 1381. Už jen podle hlavní historické památky, známé baziliky, je vidět, že sbor žije vlastně v náboženském městě. Svědčí o tom i vznik Hejnic: nejdříve ze všeho to bylo poutní místo, kde podle pověsti ze 13. století došlo k „zázraku uzdravení“, pak vznikla osada. Centrem je zmíněný velký chrám s klášterem, který je celý rok navštěvován poutníky, hlavně Němci a Poláky. Kromě toho jsou Hejnice v Sudetech, a to si sebou nese stigmata. Mnoho z těch, kteří sem po válce přišli, rabovali, vyháněli a vraždili původní německé obyvatelstvo, dnes tu žijí jejich potomci, a přestože již uplynuly desítky let, jsou ty děsivé příběhy pořád tady.


Zároveň je tu znát i migrace obyvatel, obměna populace – to znamená, že zde žije i dost lidí, kteří s Hejnicemi nemají nic společného, a tak tu nemají kořeny. Dál se tu člověk často setká s okultismem, tak vlastním pro české horské obyvatele. Znatelná je pýcha na místní přírodu a pocit, že nás hory chrání. Lidé jsou na Hejnice pyšní, a přitom vůbec nevnímají, že v posledních letech hodně upadají. Je tu málo pracovních příležitostí, skončila banka, zavírají se restaurace apod. Hejničáci ale pořád milují život plný pohody a zážitků, snaží se užít života, jak to jen jde. To vše se projevuje i na tom, že místní lidé nemají valný zájem o Krista, ač se najdou výjimky. Část lidí za ta léta sborem prošla, mnozí s námi mají dobré vztahy, účastní se našich aktivit a za mnohé jsou vděční. Je vidět, jak potřebují čas – načíst si nás, pozorovat náš život. Často potom můžeme jít v rozhovorech na hloubku důležitých životních zápasů. I my jim sdílíme naše osobní boje, a jak to všechno ovlivňuje náš důvěrný vztah s Kristem. Máme podporu starosty a radnice, za což jsme opravdu rádi. Samozřejmě opozice je všude. Ne každý je z nás nadšený.

Na skok, na kávu a na kus řeči v Senior klubu

otců, z naší historie. Střední škola Jana Blahoslava, kterou naše církev původně chtěla založit v Chrastavě, by nyní mohla mít svůj domov zde v Hejnicích. Tohle obsáhnout,

přijmout další lidi do sboru, integrovat je do života a rozšířit sborovou vizi, to by byl velký modlitební i praktický zápas. Je to výzva, která přesahuje každý sbor.

Co je před námi? Jednota bratrská jako celek dostala nabídku libereckého krajského úřadu převzít střední školu v Hejnicích, což by se samozřejmě našeho sboru velmi týkalo, pokud by se to stalo. V tuhle chvíli je vše na rovině jednání s politiky i úředníky. Mnoho let toužíme po obnově bratrského školství a usilujeme o to. O vzdělávání v rámci Jednoty, které by vycházelo z dědictví našich

Nahoře: představení Frýdlantských dramatiků, dole: maminky s dětmi v mateřském centru


Pokloňte se Rozumu,

vzdejte slávu Nejvyšší bytosti!

Deklarace práv člověka a občana. Slavnostně ji vyobrazil Jean-Jacques-François Le Barbier

Letos uplynulo právě 230 let od Velké francouzské revoluce. Ano, s Jednotou bratrskou žádnou přímou spojnici neměla, ale i tak není od věci si tuto událost připomenout. Jednak bezesporu ovlivnila celou Evropu až dodnes a jednak učinila také pár nepříliš známých, zato ale nesmlouvavých, částečně bizarních a stále varujících zářezů do dějin náboženství. A proto si nyní z nepřeberného množství témat, která by se v souvislosti s revolucí daly rozplétat, vybereme právě toto: variace na náhražku křesťanství. Nejprve trochu uspořádejme události: z jara roku 1789 se francouzský lid ve městech i na venkově začal bouřit proti feudálnímu systému, kterého měl již z různých, a velmi pochopitelných, příčin dost. Každý trochu z jiné příčiny, leč nepřítel byl společný. Král Ludvík XVI. se chvíli snažil situaci dostat pod kontrolu, ale po červencovém útoku na Bastilu mu došlo, že je definitivně pozdě. Na konci srpna byla přijata Deklarace práv člověka a občana, která hlásala „osobní svobodu, svobodu myšlení, tisku, přesvědčení, náboženství, nedotknutelnost majetku nebo


Dobytí Bastily v červenci roku 1789. Takto dějinné drama viděl Jean-Pierre Houël

ochranu před svévolí při obžalobě a uvěznění. Stát měl sloužit k podpoře lidských práv a být podřízen suverenitě lidu,“ popisuje encyklopedie Kronika křesťanství. To neznělo zle. Kromě nenáviděné šlechty byla další skupinou, těšící se podobné nelibosti, také církev. Ponecháme stranou rozbor všech motivů, těch oprávněných i těch zcela přízemních, které ke zmíněné nelibosti vedly. Nás nyní bude zajímat spíše sled událostí, které z toho všeho vzešly. Pád feudalismu znamenal přirozeně i konec dosavadního postavení církve (katolické). v listopadu 1789 byl zkonfiskován veškerý církevní majetek, kněží se museli stát státními zaměstnanci a přísahat věrnost nově vznikající ústavě. Roku 1792, když již byla ústava na světě a nařízení pro kněze mělo tím pádem vejít v platnost, odmítlo přísahat na 40 tisíc kněží. Výsledek: byli vyhnáni ze země. „Výpověď“ dostal v létě téhož roku i král Ludvík XVI., aby

a všech svátků. Stalo se. V následujícím létě, roku 1793, nabral stroj revoluce na dalších obrátkách: vládu převzala aliance radikálních jakobínů a sansculotů a nastalo období, které do historie vstoupilo pod souhrnným označením „Vláda teroru“. Dosavadní vraždění nepřátel revoluce se rozšířilo na řady umírněných oponentů a později i spojenců. Rozhodoval o nich tehdejší orgán výkonné moci Výbor veřejného blaha. Na svědomí měl tisíce poprav. Odhaduje se více než 20 tisíc. Dobová karikatura tří stavů - lid nese šlechtu a klér

byl o pár měsíců později rukou kata odvolán nenávratně. V září 1792 byla zrušena monarchie a vznikla republika. Vzápětí si ideologičtí tahouni revoluce, jakobíni a sansculoti, vynutili další revoluční změnu. Obě skupiny se prohlašovaly za deisty a ateisty, v důsledku čehož požadovaly zrušení křesťanského letopočtu

Právě v tom čase se v Paříži odehrála podivná událost. Jmenovala se (poněkud ironicky) „slavnost Rozumu“ a byla součástí úplně nového kultu, jehož cílem bylo vytvořit ateistickou náhražku křesťanství. Člověk měl skrze rozum dosáhnout dokonalosti. Místo kostelů a synagog byly ustanoveny „chrámy rozumu“, na jejich dveřích se objevil nápis „K filosofii!“a oltářům se začalo říkat oltáře „svobody“. V listopadu 1793 pak mířily


ohromné zástupy do chrámu Notre Dame, aby tam společně uctívaly bohyni rozumu. Nešlo o konkrétní božskou osobu, ale o jakýsi ideální, všeobjímající rozum projektující se v člověku. Bylo prohlášeno, že jediným bohem teď bude Lid. Po celé zemi následně proběhly hromadné útoky na kostely, kterých bylo vypáleno přes 2 000. S koncem roku 1793 byla zrušena náboženská svoboda a křesťanství bylo oficiálně zakázáno. Kostely (a synagogy) se uzavřely, a i ti kněží, kteří předtím přísahali věrnost státu, byli pronásledováni a vězněni. V tuto chvíli se mírně zarazila dvojice revolučních vůdců, Robespierre a Danton. Rolníci totiž protikřesťanské naladění

nesdíleli a začalo být viditelné, že tlak na dechristianizaci (odkřesťanštění) rozděluje národ. Náboženství zkrátka bylo potřeba, aby připomínalo nějakou vyšší spravedlnost nad společností. Kult Rozumu byl podle Robespierra chybný. V květnu 1794 bylo tedy vyhlášeno nové, nadkonfesijní náboženství Nejvyšší bytosti, což měl být nový bůh pro všechny. Tento kult měl místo přísného katolického boha nastolit nový věk rovnoprávnosti. Oslavy Nejvyšší bytosti se konaly 8. června po celé Francii. Robespierre (už bez popraveného Dantona) při nich plamenně promlouval, řka, že „tvůrce vesmíru spojil vše smrtelné i nesmrtelné

Neohrožený vizionář Maxmillien Robespierre roku 1791, jen tři roky před svým pádem. Na vrcholu moci jej namaloval Louis-Léopold Boilly

nesmírným poutem lásky a štěstí“, vyvyšoval svobodu a ctnost, které vyšly z lůna božství, ovšem přímo je spojil s aktem revoluce a vládou lidu. Vytvořil patetickou směsici náboženství, revolucionářství, rousseauovské filosofie, deismu a také hromadné manipulace. Oddělit v ní jedno od druhého bylo zhola nemožné. Byl to však pověstný vrchol, za kterým už čekal jen nekontrolovatelný pád. Všechny ideály revoluce odplavovala krev zpod gilotiny, a proto byla už následující měsíc stejnou jedinou ranou ukončena Robespierrova „Vláda teroru“. S ní ztratilo hlavu i nenáboženské náboženství Nejvyšší bytosti. Zběsilé revoluční období chtělo pod záštitou líbivých vizí vyčistit pomyslný Augiášův chlév feudalismu, ale změnilo se v odpornou bažinu, ve které se utopila jak vyvyšovaná svoboda, rovnost a bratrství, tak ctnost i společné pouto lásky a štěstí, a nakonec i ten rozum. Byla by však chyba ukazovat prstem pouze na francouzské radikály. Prstem musíme ukázat především na pýchu lidského Já, zkorumpovanost hříchem a vzpouru proti Bohu, ve které se lidé klaněli falešné modle lidského rozumu už dávno předtím, než dostala jakékoli oficiální jméno. Týká se to i každého momentu v nás samých, kdy děláme totéž. Rozumějme si, není tu řeči o tom, že by snad člověk neměl používat svůj rozum, ale o tom, že jej nemůže povýšit na Boha. Nakonec se přeci jen v kontextu tohoto všeho podíváme do Jednoty bratrské – konkrétně do její evropské části. Jak se vlastně tehdy měla? Čím se zabývala? Co bylo v centru jejího zájmu? Odpověď je zajímavá: po odchodu všech svých „otců


Tento dobový obraz má v držení Bibliothèque nationale de France. Jmenuje se „Ženy táhnou na Versailles”

obnovitelů“ byla v hluboké krizi a bojovala o vlastní identitu. Hrabě Zinzendorf, Leonard Dober, biskupové Nitschmannové, Johannes von Wateville… všichni byli pryč. Poslední z první generace, August Spangenberg, zemřel roku 1792, a najednou zbylo prázdno, které se nezaplnilo. O to hůř, že Jednota také čelila vlivu revolučních myšlenek. Nejen, že se rozlézaly všude, ale dostaly se až na bratrské školy a rozvracely tam morálku. Jednoty na misiích ve světě se to netýkalo, ale mezi bratřími v Evropě nastalo hledání, které trvalo více jak 20 let, skrze francouzskou revoluci i celé napoleonské války, tedy skrze všechny zvraty, které na Evropě zanechaly nesmazatelné stopy. „Proč nás tady Pán Bůh vlastně má?“ byla otázka, kterou si tehdy bratři kladli. Zdá se, že stejnou otázku si, aniž by to věděl, kladl vlastně celý tehdejší svět… KDO BYL KDO? Jakobíni: politický klub vzniklý během francouzské revoluce. Vyznávali heslo „volnost, rovnost, bratrství“, prosazovali rozprodávání národního majetku (zabaveného církvi

vrstvy, tzv. maloburžoasie (řemeslníci, drobní živnostníci, sloužící), hnací motor revoluce. Měli sklony k tomu řešit věci rychle a násilím, proto byli také snadno ovlivnitelní demagogií. Právě sansculoti dobyli v roce 1792 královský palác. Ne nadarmo si nejradikálnější skupiny z nich říkali „zběsilí“.

Sarkastická karikatura: Robespierre popravuje kata. Samozřejmě od anonymního autora...

a emigrantům), závazné plnění státního cíle – „veřejného blaha“, sociální práva (na práci a na vzdělání), nulové daně pro chudé, potření třídních rozdílů atd. Svých cílů se rozhodli dosáhnout doslova „přes mrtvoly“, čímž zradili vlastní ideál svobody. Sansculoti: chudší měšťanské

Revoluční ústava: Jejím cílem bylo všeobecné blaho. Co si pod tím představit? Ne na prvním místě blaho jednotlivce, spíše všeobecné blaho pramenící z harmonické společnosti. Hlavní překážku představovaly třídní rozdíly, a tedy různá míra bohatství/chudoby lidí. V ústavě se také objevilo právo na povstání nebo svrchovanost vůle lidu skrze referendum. Maxmilien Robespierre: osobnost plná kontroverzí, díky které dnes existuje slovo „teror“. Přestože často mluvil o ideálech, kterým by se mnoho vytknout nedalo, stal se nakonec přesným opakem toho, co hlásal. Z původního pacifisty, zastánce lidských práv, bojovníka za sociální spravedlnost a odpůrce trestu smrti se postupně stal paranoidní diktátor a masový


Deismus v plném proudu: Oslavy Nejvyšší bytosti. Autor: Pierre-Antoine Demachy

vrah. Nejvyšší hodnotou se pro něj stalo to, co „slouží blahu republiky“, což se však bez tvrdé ruky podle něj prosadit nedalo. Tvrdil: „Teror je pouze okamžitá spravedlnost, přísná

Uctívání Bohyně rozumu

a nepřizpůsobivá. Tím pádem je projevem ctnosti. Není ani tak zvláštním principem sám o sobě, jako je spíš obecným principem demokracie uplatňovaným v čase nejnaléhavějších potřeb naší země.“ Jeho osobnost asi nejlépe pochopíme, pokud víme, že Robespierrovi v šesti letech zemřela matka, otec rodinu zbaběle opustil a děti byly rozděleny. Mnozí historici vnímají rozpad Robespierrovy rodiny jako primární příčinu jeho „patologické citlivosti“ a otcovo opuštění dětí spojují s Maximilienovou neschopností odpustit zradu. Deismus: pseudo náboženský a filosofický směr tzv. rozumového náboženství typický pro osvícenství. Uznával jednoho Boha, ale spoléhal na lidské možnosti a schopnosti pokroku, prosazoval lidskou samostatnost, individuální svobodu. Neuznával

to, co přesahuje lidské chápání. Prosazoval důraz na ctnost a v otázce vztahu mezi rozumem a zjevením zaujal postoj, že rozum je měřítkem zjevení. Prezentoval se jako kompromis mezi křesťanstvím a ateismem. Zdroje informací: - Uwe Birnstein, Herbert Gutschera a kol. – Chronik des Christentums, Verlag im Bertelsmann Lexikon Verlag GmbH, München 1997; český překlad: Kronika křesťanství, Fortuna Print, Praha 1998 - Petr Čornej a kolektiv: Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Rider’s digest, 2001 - Tomáš Jirutka: Život a politické myšlení Maximiliena Robespierra, bakalářská práce Sociologická encyklopedie Sociolog. ústavu AV ČR - Evald Rucký: 555 let Jednoty bratrské v datech, Jednota bratrská 2015


DĚNÍ ZE SVĚTA NIKARAGUA V minulých číslech Jbulletinu jsme vás informovali o občanských nepokojích v Nikaragui. Nyní vám žel musíme říci, že napětí panuje i v tamní Jednotě. Proti sobě se postavily dvě skupiny, přičemž jednou z nich byl svolán synod, který zvolil nové vedení církve. Ze strany původního vedení nikaragujské provincie JB nebyl uznán, a zatím ani ze strany světové Unitas Fratrum, ani státu. Nastalo tedy schizma, kdy se k vedení církve cítí oprávněny dvě provinční rady. Církev to přirozeně rozděluje. Na podzim by se měl odehrát celocírkevní synod, který by měl k celé situaci zaujmout jasné stanovisko a zvolit právoplatné vedení, což by mělo zákonným způsobem ukončit spory. Samozřejmě, nakolik bude výsledek tohoto synodu přijat, se teprve uvidí. Stav současně řeší také vedení Unitas Fratrum, není to však vůbec jednoduché. Vyprošujme proto moudrost, odhalování pravdy, ať je jakákoli, a prosazení Boží vůle.

SURINAM Pokud by vás zajímala práce Jednoty bratrské v Surinamu, můžete se podívat na německý dokument Uwe Dieckhoffa jménem Faith Matters (Na víře záleží).

ASIE Z Koreje, Myanmaru a Bangladéše přišly zprávy o skupinách křesťanů, kteří by se rádi připojili k Jednotě bratrské. Pověření zástupci Unitas Fratrum s nimi vedou rozhovory, ze kterých by mělo vyplynout, jak postupovat. Dále se uvažuje o tom, že misijní práce v Indii, která úspěšně roste, získá status samostatné misijní provincie. O působení bratří v severní Indii okolo měst Leh a Raipur byl natočen dokumentární film, a to ve stejné produkci jako výše zmíněný dokument o Surinamu. Průvodcem je v něm Christian Heyde, praprapravnuk jednoho ze tří bratrských misionářů, který do Indie přišel v roce 1885.

UNITAS FRATRUM Jednota bratrská provozuje školku v Mwera na Zanzibaru. O tu v poslední době enormně stoupá zájem, proto bylo rozhodnuto o jejím rozšíření, které by mělo otevřít dveře dalším 120 dětem. Vedle školky byla na začátku roku 2019 otevřena také základní škola. Další bratrská základní škola se buduje také v utečeneckém táboře Dzaleka Refugee Camp v Malawi. Jednota bratrská tam působí již více než 5 let. Nedobrá zpráva oproti tomu

přichází se Surinamu, kde nedávno musela být uzavřena bratrská škola v Godo-olo. Jde o vesnici na jihovýchodě země, vzdálenou od civilizace, kde žijí surinamské domorodé kmeny. Důvodem uzavření je dlouhodobý nedostatek peněz a problémy ve fungování školy. Kromě toho selhávají dodávky elektřiny a vody do vesnice. Rada surinamské provincie JB však o školu stojí a bude usilovat, aby mohla být znovu otevřena. Existenčními potížemi prochází také Teofilo Kisanji University v Tanzanii, kde bohužel došlo k vytunelování jejích finančních prostředků. Byly tedy učiněny kroky k nápravě. Nyní je ve funkci nové vedení a pod dohledem Unitas Fratrum byla přijata opatření, aby bylo možné školu vůbec zachránit. Zdali se to podaří, je stále otázkou.

TANZANIE Nové povolení k cestě do východní Afriky dostal bratr Knud Elmo Knudsen, misionář dánské Jednoty bratrské. Bratra Knuda někteří z nás potkali na misijní konferenci v Kapském Městě. Poznali jsme ho jako člověka toužícího po pravdě a opravdovosti, o kterou zápasil jak ve své práci, tak ve svém osobním životě. V Africe působil již jednou, a to po dobu 20 let v Tanzanii. Roku 2016 však byl vyhoštěn, protože se pro určité kruhy stal nepříjemným. V Africe bude nyní pracovat v rámci zdravotnického projektu v DR Congo, který zasahuje 22 vesniček regionu Moba okolo jezera Tanganyika.


CO NÁS ČEKÁ Get Together, setkání mládeže JB: 27.–29. září Celocírkevní konference Jednoty bratrské: 16.–17. listopadu

Návštěva zástupců Britské provincie: 22.–24. listopadu V týdnu po konferenci nás navštíví předsedkyně rady Britské provincie Roberta Hoey s další členkou rady, ekonomkou Zoe Ferdinand.

FOTO:

Z domova: Pavla Molnárová, Dan Dostrašil, Jiří Šubr, archiv JB, archiv sborů JB / Armando Rusindo: Jiřina Čančíková, archiv sborů JB, archiv časopisu Jbulletin / Výročí defenestrace, Rudolfova majestátu: archiv časopisu Jbulletin / UCOT: Jan Klas, Anna Šachová / Náš sbor: archiv Sboru JB v Hejnicích / Pokloňte se rozumu: archiv časopisu Jbulletin / Ze světa: archiv Jednoty bratrské / Poslední stránka: Daniel Dančevský - Facefoto

©2019 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Profile for Jednota bratrská

Jbulletin 2/2019  

Jbulletin 2/2019  

Advertisement