__MAIN_TEXT__

Page 1

Jbulletin speciál .

.

.

.

.

.

Dnešní den v minulosti Jednoty bratrské


Dnešní den v minulosti

Jednoty bratrské Milí čtenáři Jbulletinu, právě vám přinášíme další speciální číslo našeho časopisu. Vznikalo vlastně mimoděk, během celého jednoho roku, kdy jsme na facebookovém profilu Jednoty bratrské vzpomínali na významné události bratrské historie poutající se ke konkrétním dnům. Prošli jsme tak bezpočet milníků v životě naší církve, a to ze všech jejích etap. Nyní před sebou máte celkový souhrn, ještě o něco rozšířený. I přesto je tento sumář událostí pohříchu jen velmi částečný, ale kdyby mělo být zpracováno všechno, co by za to stálo, možná by to trvalo ještě jednou 560 let Jednoty bratrské. Oproti facebookovému seriálu došlo k jediné změně: pro lepší orientaci jsou jednotlivé dny nakonec řazeny v časové ose napříč stoletími namísto řazení podle kalendářního roku.


Kunvald, domek Na Sboru, místo vzniku Jednoty bratrské

1. březen 1457 byl ustanoven jako památný den na připomínku zrození Jednoty bratrské. Ta vznikla v roce 1457 ve východočeském Kunvaldu. Zcela přesné datum není známo, první březnový den byl vybrán po společné dohodě. Za celou dobu své existence, která přesahuje již 560 let, zažila Jednota neuvěřitelné množství věcí – radostných i těžkých, vzletů i pádů, rozkvětu i útlaku, a jediné, co můžeme, je se s ohromnou vděčností sklonit před Bohem a nazvat to vše zázrakem Jeho milosti.

vlastních kněží, čímž se Jednota stala nezávislou církví, jednou z prvních reformačních církví v Evropě. Důvodem bylo mít jistotu spasení a jistotu v následování Boží vůle, což bratři nenacházeli ani v katolické, ani utrakvistické církvi. Krok to byl revoluční a velice odvážný, protože tehdejší zákon povoloval pouze katolickou a kališnickou církev. Bratři k němu však přistoupili s velikou bázní

Připomínka bratra Řehoře v Brandýse nad Orlicí. Foto Dan Dostrašil

12. srpna 1474

26. března 1467 (pravděpodobně 26. března) roku 1467 došlo v Jednotě k zásadní události – ustanovení

a pokorou, po období půstů a modliteb, s přesvědčením, že pro ně není jiná možnost. Volba proběhla na Duchkově statku ve Lhotce u Rychnova, a to losem. Vybráni byli Matěj z Kunvaldu, Tůma z Přelouče a Eliáš z Chřenovic. Z těchto tří byl potom ještě vylosován Matěj z Kunvaldu, který se stal prvním biskupem. Aby bratři měli řádné vysvěcení, nechali jej přenést od valdenského kněze (nejstaršího v Čechách) na kněze Michala a od něj pak na nově zvolené bratry. O valdenských se tradovalo, že mají přímé posvěcení od prvotní církve a Michal byl vysvěcen v katolické církvi. Bratrští kněží tak získali rovnou obojí.

Dopisy, vysvětlující Janu Rokycanovi postoje Jednoty bratrské

zemřel v Brandýse nad Orlicí bratr Řehoř, jedna ze zásadních postav při vzniku Jednoty bratrské. O původu Řehoře, řečeného též Krajčí, se příliš neví. Možná byl z rytířské rodiny, možná byl synovcem


takže se nakonec Řehoř dostal do sporu i s Rokycanou, který bratřím původně přál. Během pronásledování Jednoty byl Řehoř vězněn, snad i mučen. Bratr Řehoř byl ve své době pro společenství nespornou autoritou, během celého života udával směr hluboké zbožnosti, řádu a praktické služby Bohu za současného odmítnutí vzdělání a otevřenosti vůči světu, vyšším vrstvám a politice. Byl také u rozhodnutí zvolit si vlastní kněze, a tím se osamostatnit. Utrakvistický kněz Jan Rokycana

Jana Rokycany, významného arcibiskupa kališnické církve, možná krejčím, jak napovídá jméno. Co je ale jisté, že to byl právě on, kdo vedl skupinu bratří, která se usadila v Kunvaldu a tam roku 1457 založila Jednotu bratrskou. Díky jeho misijnímu nasazení se počet přívrženců Jednoty rozrůstal,

23. ledna 1500 zemřel Matěj z Kunvaldu, první biskup Jednoty bratrské. Datum jeho narození není známo přesně, ví se však, že mu bylo pouhých 25 let, když se tento obyčejný syn sedláka stal biskupem. Došlo na to během volby vlastních kněží ve Lhotce u Rychnova (viz heslo 26.

Bratrský domek v Kunvaldu, v rodišti Matěje, prvního biskupa

března 1467). Bratr Řehoř, první vůdce Jednoty, z toho měl jistě radost, protože Matěj mu byl „pro čistotu života zvláště milovaný a patrně jím od mládí vychovaný“. V poslední dekádě svého života se Matěj musel postavit čelem ke konfliktu mezi starým a novým směřováním Jednoty bratrské (viz heslo 11. prosince 1528), což pro něj asi nebylo jednoduché soudě podle toho, že své postoje několikrát měnil. Svou roli možná hrál i fakt, že bylo třeba se rozloučit s učením jeho mentora Řehoře. Nakonec se však Matěj přiklonil k tzv. Velké stránce, tedy k novému směru. Matějovi z Kunvaldu se také přičítá autorství nejstarší bratrské písně „Radujme se vždy společně“.

25. července 1508 byl na českém zemském sněmu vyhlášen Svatojakubský mandát Vladislava II. Jagellonského. Král v něm nařizoval uzavřít bratrské sbory, spálit knihy, napravit poblouzněný lid a kněží „přeučit“ na správnou víru. Pod hrozbami trestů bylo bratřím zakázáno se scházet a nařízeno vybrat si mezi katolictvím a utrakvismem. Celkovým cílem mandátu nebylo nic menšího než Jednotu vymýtit. Údajně se o jeho vydání značně zasloužila Vladislavova manželka Anna, oddaná bojovnice proti kacířství. Nutno říci, že byť mandát sám byl nekompromisní, jeho plnění už díky Bohu tolik ne. Jednotliví feudálové měli totiž z bratří,


jakožto poctivých a pracovitých poddaných, prospěch, a tak byli s uplatňováním královských represí spíše liknaví. Pro Moravu byl později stejný mandát vydán také, ale tam se o něj dbalo ještě míň než v Čechách. Na druhou stranu, o existenci Svatojakubského mandátu Jednota v následujících staletích znovu a znovu zakopávala, když se k němu opakovaně vraceli další panovníci. Nejvýraznější uplatnění výnosu měl na svědomí Ferdinand I. Habsburský, který jej obnovil v roce 1547, aby se tak Jednotě Zveřejnění 95 Lutherových tezí podle malíře Ferdinanda Pauwelse. Rok 1872

pomstil za účast na stavovském povstání (viz heslo 5. října 1547).

31. října 1517

Vladislav II. Jagellonský na listině z roku 1507. Archiv Národní galerie

zveřejnil Martin Luther svých 95 tezí, čímž začala reformace v Německu. Co tomuto momentu předcházelo i co následovalo, si můžete podrobně přečíst v Jbulletinu 3/2017, zajímavé je ale zmínit vývoj Lutherova vztahu vůči české reformaci. To, že vyslovuje stejné myšlenky jako Jan Hus, zpočátku vůbec netušil, dokonce se ještě v roce 1519 bránil jakémukoli spojování s českým „kacířstvím“ a říkal, že „vždy Čechy nenáviděl pro jejich rozkol“. Srovnání s Husem či Jednotou se děsil. Poté se však seznámil s Husovými spisy a ještě tentýž rok se nechal slyšet, že „chce, přeje si, modlí se, děkuje a těší

se, že se jeho učení líbí Čechům“. K Jednotě bratrské si hledal cestu ještě o něco déle a Jednota si zase opakovaně vyjasňovala svou pozici vůči luteránství. I když se pro rozdílnost pohledů oba směry nikdy nespojily, byl nakonec nastolen vztah vzájemného respektu.

20. února 1523 se narodil Jan Blahoslav, jedna z nejznámějších postav Jednoty bratrské. Tento vskutku renesanční člověk nesmírných znalostí se narodil v Přerově uprostřed přelomové doby, kdy Evropu od základu měnila reformace. V Jednotě působil jako kněz, literát, pedagog, správce sboru (Ivančice), v roce 1557 se stal biskupem. Přestože během studií osobně poznal Martina Luthera i Philippa


Replika brýlí Jana Blahoslava v přerovském muzeu J. A. Komenského

Melanchtona, patřil k zásadním odpůrcům biskupa Jana Augusty v jeho plánech propojit Jednotu s luterstvím. Blahoslav naopak prosazoval bratrskou samostatnost a nezávislost. Zažil období pronásledování po prvním stavovském povstání roku 1547, sám byl nějakou dobu nucen se skrývat. V roce 1562 založil v Ivančicích tiskárnu. Tu samou, kde byl o dva roky

Blahoslavova obhajoba křesťanských učenců

později vytištěn jeho překlad Nového zákona – památné dílo, první překlad biblických textů do češtiny z původních jazyků. Blahoslavův Nový zákon je také živoucím dokladem toho, jak velikou zásluhu měl tento učenec na vývoji i zachování českého jazyka, což se později naplno potvrdilo na Bibli kralické, legendárním díle překladatelů vychovaných právě Blahoslavem. Jan Blahoslav zemřel roku 1571 v Moravském Krumlově během jedné z vizitačních cest.

nebylo zrušit staré, ale v důvěře k Bohu se nechat vést dál. Díky Lukášovi a jeho generaci vznikl fenomén bratrského školství, péče o nemocné, komunitního života, služby společnosti. A doba dala Velké stránce za pravdu – právě její „užitečnost“ Jednotu později častokrát zachránila před uplatňováním protibratrských mandátů. Důležitou roli Lukáš sehrál i v hledání vztahu s německou reformací: po korespondenci s Martinem

11. prosince 1528 zemřel v Mladé Boleslavi biskup Lukáš Pražský, nazývaný též druhým zakladatelem Jednoty bratrské. Důvodem je jeho role v klíčovém přerodu církve od uzavřeného způsobu života k otevřenosti. První generace Jednoty (bratr Řehoř a spol.) stála u samého zrodu něčeho zbrusu nového, což byl proces natolik citlivý, že bylo na místě jej projít „za zavřenými dveřmi“ (viz heslo 12. srpna 1474). V době druhé generace už ale Jednota našla a upevnila svoji identitu a Lukáš Pražský a jeho vrstevníci vnímali, že staré nastavení již není na místě. Taková změna samozřejmě vypůsobila konflikt, který do dějin vešel jako spor mezi Velkou a Malou stránkou. Velká, jejímž představitelem byl i Lukáš Pražský, převládla a otevřela Jednotu bratrskou celé společnosti, vzdělání a teologicky ji vytříbila. Cílem

Rytina diskutujících reformátorů v listu Lukáše Pražského Martinu Lutherovi

Lutherem poznal, že Jednota by měla jít dál svou vlastní osobitou cestou – navzdory tomu, že s ním někteří jeho nástupci polemizovali (viz heslo 25. dubna 1548). Prorocký rozměr Lukášova vedení způsobil, že Jednota


nevyčpěla, nebyla potlačena ani nesplynula s evropskou reformací, ale naopak vyrostla ve svébytnou a zdravou církev.

23. září 1530 došlo ke kroku, který dokončil transformaci Jednoty bratrské z uzavřené skupiny na všeobecně otevřenou – Jednota umožnila šlechtě, aby také ona mohla vstupovat do jejích řad. Bylo to rozhodnutí, které v budoucnu přineslo jak dobré, tak i zlé.

14. listopadu 1535 předali zástupci Jednoty králi Ferdinandovi I. bratrskou konfesi. Šlo o celkový sumář víry, popis toho, čemu bratři

věří. Jejich cílem bylo obhájit se u vladaře a pokud možno ho přesvědčit, že nejsou kacíři a že by bylo skvělé přestat už Jednotu pronásledovat. Bratry k sepsání povzbudil vznik augsburské konfese (luterského vyznání víry) z roku 1530 i další vývoj v Německu, který protestantům dával naději. Autory dokumentu předloženého Ferdinandovi byli biskupové Jan Roh a Jan Augusta, oba v té době příznivci učení Martina Luthera (viz heslo 25. dubna 1548). Oba navíc doufali, že sám Luther se za bratrské vyznání postaví. Nemůže tedy překvapit, že oproti konfesi, kterou v roce 1528 sepsal Lukáš Pražský, byl na této nové již jasně patrný příklon k luterství. Z pohledu Martina Luthera byl ovšem teologický posun v bratrské víře stále nedostatečný, takže své dobrozdání bratrské konfesi neudělil (k tomu došlo až v roce 1538, poté, co bylo vyznání ještě více pro-lutersky přepracováno). Ani u Ferdinanda bratři tenkrát nepochodili. Sice jim řekl, ať si věří, čemu chtějí, hlavně když nebudou rozvracet království, vzápětí je však opět začal stíhat.

dávalo navíc stavům poměrně velkou politickou svobodu, což krále leckdy nepříjemně omezovalo – třeba peníze na válku s Turky nebo vojáky, to vše mu poskytovali stavové. Když se tedy katoličtí vládci Evropy rozhodli potlačit protestantismus, pro Ferdinanda to vlastně znamenalo, že stojí proti většině svého vlastního lidu. Na jaře roku 1547 už se v Čechách mluvilo i o sesazení krále. Konec obnovil Ferdinand I. Svatojakubský odboji však učinilo dubnové mandát proti bratřím (viz heslo vítězství katolíků u Mühlberka, 25. července 1508), a to v reakci které sice nezastavilo reformaci na stavovské povstání, kterého v Evropě, ale stavovské odhodlání se Jednota účastnila. Vztahy v Čechách ano. Následovaly tresty mezi králem a českými stavy byly pro města, šlechtu a v neposlední dlouhodobě napjaté, a jak by také řadě také Jednotu bratrskou, která ne, když katolík Ferdinand zdědil tak zažila první vlnu emigrace zemi plnou nekatolíků. Politické (především do Polska). uspořádání v Čechách a na Moravě

5. října 1547

Jan Roh, biskup, který litoval svého příklonu k luterství

Lípa v Kunvaldu, zasazená při odchodu bratří do emigrace roku 1457. Foto Stanislav Musil


25. dubna 1548 byl v lesích u Litomyšle zatčen biskup Jednoty bratrské Jan Augusta i se svým pomocníkem Jakubem Bílkem. Zatčeni byli oba lstí litomyšlského hejtmana Šejnocha, který se tvářil, že s ukrývajícím se Augustou hodlá mluvit soukromě a v dobrém. Po zrádném zatčení následoval výslech a mučení v Praze a poté uvěznění obou bratří na Křivoklátě. Tam si pobyli 13 (Bílek) a 16 let (Augusta). Biskup Augusta byl bezesporu velice výrazná postava Jednoty bratrské, okolo které zároveň vyvstávalo nejedno napětí. Bylo to především kvůli Augustově angažovanosti na společenské

Dobová karikatura Jana Augusty s posměšným označením "pikart"

Důležité vítězství katolíků u Mühlberka na rytině od Luise de Ávila y Zúñiga

scéně té doby, kdy se snažil o sblížení Jednoty s luterány, a tím o propojení s německou reformací. Motivem bylo zbavit Jednotu pozice pronásledované sekty. Tyto jeho záměry však nepřinesly nic dobrého: kvůli teologickým kompromisům zaprvé rozmělňoval svébytné učení Jednoty a zadruhé církev zatáhl do politiky. To se během stavovského povstání v roce 1547 stalo osudným jak Jednotě (viz heslo 5. října 1547), tak jemu samotnému. Zmíněné uvěznění totiž přišlo v důsledku podezření, že Augusta skrze své napojení na německé protestanty kuje pikle proti králi. Augusta nakonec z vězení vyšel, ale jeho politické ani teologické cíle se neuskutečnily.

23. března 1554 byla slavnostně vysvěcena budova bratrského sboru v Mladé Boleslavi. Páni Tovačovští z Cimburka zde pronásledované Jednotě poskytli útočiště už na konci 15. století a dali do užívání bývalý minoritský klášter. V něm si Jednota vytvořila duchovní i správní centrum pojmenované Karmel. Boleslav se později stala sídlem bratrských biskupů, tiskárny i knihovny, pravým ústředím církve. Okolo roku 1610 bylo asi 18 % obyvatel města členy Jednoty bratrské, na funkcích ve správě města se podílelo 42 % bratří, v čele cechů kolem 30 %. Není divu, že budova sboru nebyla žádnou


Impozantní budova bratrského sboru v Mladé Boleslavi

venkovskou chalupou. Byl to skutečný chrám, budovaný deset let italským architektem Matteo Borgorellim. Vysvěcení se prý zúčastnilo až 15 000 lidí. Radost ale netrvala dlouho, nový majitel panství, katolík Jiří z Lobkovic, nechal roku 1588 budovu sboru okamžitě uzavřít, což tak zůstalo až do Rudolfova majestátu v roce 1609. Ale to už byl jen skok do roku 1620, kdy už pro Jednotu v Boleslavi nebylo místo… Dnes stavba slouží jako koncertní a výstavní síň.

15. září 1564 se v Brandýse nad Orlicí narodil Karel Starší ze Žerotína, významná osobnost předbělohorské Jednoty bratrské. Byl odmala vychováván v bratrské víře, chodil do bratrské školy v Ivančicích. Většina jeho

panství ležela na Moravě, proto tam také bylo jeho hlavní sídlo. Jakožto šlechtic se samozřejmě účastnil veřejného a politického života, absolvoval třeba válečné tažení proti Turkům, kde velel moravské jízdě, stal se direktorem moravských zemských peněz či vůdcem stavovské opozice. Zažil roztržení Čech a Moravy v průběhu sporu bratrů Rudolfa II. a Matyáše o trůn. Morava tehdy stála za Matyášem, zatímco Češi se rozhodli podpořit Rudolfa výměnou za vydání jeho Majestátu, smlouvy upravující politicko-náboženské poměry podle přání českých stavů (viz heslo 9. července 1609). Po smrti Rudolfa i bezdětného Matyáše se Karel ze Žerotína zapojoval do nejrůznějších jednání ve snaze vyřešit mírovou cestou situaci Českých zemí, které vřely napětím mezi Habsburky a českými stavy.

Karel nesouhlasil se silovým řešením situace a varoval před ním Čechy včetně těch šlechticů z Jednoty bratrské, kteří se do povstání hodlali zapojit (viz heslo 21. června 1621). Proto také v roce 1618 napomohl k usnesení moravských stavů, že se k českému stavovskému povstání nepřidají. Prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich.“ V následujícím čase se snažil o vyjednávání, Češi však již byli rozhodnuti, a tak se spustila lavina událostí nezadržitelně směřující k roku 1620. Přesně jak Karel Starší předpověděl. Díky tomu, že prokazatelně nebyl do povstání zapojen, směl Žerotín po bitvě na Bílé hoře jako jeden z mála nekatolíků zůstat na svém panství. Jednotě bratrské, které v té době bylo ouvej, to tenkrát hodně pomohlo. Karlovi Staršímu z panství zůstal sice jen Brandýs nad Orlicí a Přerov, ale jako první

Karel St. ze Žerotína píše biskupovi M. Konečnému


Dům Žerotínů už v Brandýse nad Orlicí nestojí, vzpomínka ale zbyla

pomoc to stačilo. Odcházejícím bratřím sehnal exil v Uhersku a Polsku. Husarský kousek, který se pod jeho ochranou podařil, byl tajný přesun bratrské tiskárny z Žerotínovy tvrze v Kralicích do polského Lešna a bratrské knihovny do Vratislavi. Nakonec i Karel Starší odešel do exilu, rozhodl se tak dobrovolně roku 1629. Do vlasti ale jezdit nepřestal a poslední čas svého života strávil v Přerově, kde 9. října 1636 zemřel.

a byl nucen se skrývat. V rámci Jednoty řešil kupříkladu pokus (nezdařený) o sblížení se stranou podobojí, účastnil se jednání o unii protestantů, působil jako rektor mladoboleslavské bratrské školy. Z Mladé Boleslavi učinil centrum tehdejší Jednoty (viz heslo 23. března 1554). Na jeho popud také vznikly první písemné historické sbírky o dějinách Jednoty bratrské, které jsou současně důležité i pro poznání celého náboženského vývoje Čech v 16. století. Byl členem Úzké rady Jednoty bratrské a od roku 1553 také biskupem-sudím, tedy prvním mezi bratrskými biskupy (na místě uvězněného Jana Augusty) a hlavou církve. Podle bratrských písemných zpráv, zřejmě jeho současníka Jana Blahoslava, byl Jan Černý „muž pobožný, příkladný,

4. února 1565 zemřel Jan Černý Nigranus, biskup-sudí Jednoty bratrské. Působil jako správce sboru v Brandýse nad Labem, Mladé Boleslavi, staral se také o bratry v Praze, ve středních Čechách nebo v Polsku a Prusku. Během svého života zažil jak období utěšeného rozkvětu Jednoty, tak období útisku a pronásledování po porážce prvního stavovského povstání roku 1547. Několikrát se sám ocitl v ohrožení života

Bratrský sbor v Brandýse nad Labem

výmluvný, pracovitý, pilný, bedlivý, horlivý, a summou věčné památky hodný“.

18. května 1575 bylo v rámci zemského sněmu Maxmiliánovi II. předloženo „Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavů království Českého pod obojí přijímajících“, neboli česká konfese. Od roku 1436 byla v Čechách na základě kompaktát uznávána pouze katolická a husitská církev. Během následujícího století se však důsledkem německé reformace vytvořila v Čechách nezanedbatelná skupina luteránů a ke stejnému vyznání se přiklonila také již většina kališnické církve (tzv. novoutrakvisté). Vedle toho zde byla čím dál početnější Jednota bratrská, stále ovšem postavená mimo zákon. Kompaktáta už zkrátka nereflektovala realitu a krom toho znovu sílil katolický tlak. Proto padlo rozhodnutí vypracovat společné vyznání víry, ke kterému by se mohl přihlásit každý evangelík v českých zemích. Prakticky šlo o augsburskou konfesi s bratrskými úpravami, přijatelnou pro utrakvisty. Ano, byla to takzvaně „ani rybaani rak“ („Jest to temná, často si odporující směsice učení luteránského a bratrského. V učení o večeři Páně podává se formulace Melanchtonova, jež však hledí se přiblížiti i k učení Kalvínovu.“ J. Bidlo v Ottově Slovníku Naučném XIII., str. 169),


komentářů či odkazů na paralelní biblické verše. Kromě toho měla bible veliké nadpisy a nádherně zdobené iniciály. Zásadní význam tohoto díla byl v tom, že šlo o první kompletní bibli přeloženou do češtiny z originálních jazyků. Kralická bible výrazně ovlivnila vývoj spisovné češtiny a nemenší zásluhu má také na jejím zachování. Poslední, šestý díl opustil kralickou bratrskou tiskárnu v roce 1594.

Česká konfese byla sepsána v dnešní Malostranské besedě, tehdejší radnici. Foto Martin Klaus

jenže pokud chtěli evangelíci čelit katolictví společně, nešlo to bez kompromisu. Proto je konfese zároveň dílem dosti ojedinělé spolupráce. Čas pro předání byl vhodný, zdálo se, že vládce bude ochoten „směnit“ větší

náboženskou svobodu za nabídku českého trůnu pro svého syna. A co na to císař? Inu, zachoval se politicky: předkladatelům dal ústní příslib schválení, syna nechal korunovat a do dvou týdnů poslal ze zahraniční cesty zákaz konfesi vytisknout a navrch přidal další anti-bratrský mandát. I tak to ale nebyla úplně marná práce: Česká konfese se stala základním kamenem dokumentu, který Maxmilianův syn podepsal v roce 1609 – Rudolfova majestátu (viz heslo 9. července 1609).

29. května 1579

Maxmilián II., který sliboval, ale nesplnil

vyšel první díl Bible kralické, takzvané šestidílky. Jak už název napovídá, šlo o bibli rozdělenou do šesti dílů, a to především kvůli délce. K překladu byla totiž zvolena forma zahrnující množství doplňujících vysvětlivek,

Šestidílná Bible kralická

28. března 1592 se narodil jeden z nejznámějších představitelů Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský. Jistě není třeba jej znovu představovat, pro zajímavost tedy uvádíme několik perliček, které jste o něm možná nevěděli: - O přesném místě jeho narození se dodnes vedou spory. Ve hře je Nivnice, Uherský Brod, Komňa, nebo dokonce i lípa po cestě z Komni do Nivnice. Sám Komenský


Tato učebnice latiny vyšla Komenskému v roce 1656 v Londýně, nyní je v přerovském muzeu J. A. Komenského

bádání nijak neulehčuje, vzhledem k tomu, že se během života podepisoval jak Komenský, tak Nivnický, tak Uherskobrodský. - Jeho otec i děd se příjmením jmenovali Segeš (Szeges). Děd Jan

Komenského kázání „O vymítání ďábelství"

Segeš byl v Komni fojtem, neboli rychtářem. - Biblické jméno Amos dostal Komenský zřejmě při bratrském oddělení pro duchovní službu. - První práce tiskem mu vyšla v 19 letech (disputace „Směs otázek“). - Vlastnil originální rukopis Koperníkova díla O pohybu těles nebeských. - Roku 1620 se na Moravě účastnil vítání krále Fridricha Falckého. Fridrich rok předtím přijal korunovaci mimo jiné z rukou Jana Cyrilla, Komenského budoucího tchána. - Jeho učebnice „Dvéře jazyků otevřené“ měla takový ohlas, že

se do roka po vydání dočkala své pirátské kopie (v Londýně). - Jeho věhlas mu přinesl mimo jiné pozvání do Královské akademie věd v Londýně, ke královské rodině do Švédska, nabídku kardinála Richelieu vést v Paříži pansofickou školu nebo plán založit v Americe školu pro indiány. - Po skončení 30leté války poslal švédskému státníkovi Axelu Oxenstiernovi žádost, aby Češi nebyli při mírových jednáních opuštěni. Neúspěšně. - V roce 1657 nabídl Oliver Cromwell českým lešenským exulantům usídlení v Irsku.


Komenský pozvání odmítl, protože stále doufal, že se brzy vrátí do vlasti.

9. července 1609 byl vydán Rudolfův majestát, dokument zaručující náboženské svobody v Čechách. Byl to moment stejnou měrou náboženský jako politický. Pro české nekatolíky z vrstev obyčejného lidu byla Rudolfovým podpisem korunována česká reformace, pro jejich souvěrce z vyšších vrstev tu šlo navíc o pojistku, že se pod tlakem katolické šlechty a církve nezhroutí celá česká stavovská monarchie – tak pracně vydobytá, tak ojedinělá. Bohužel, pojistka to byla věrohodná asi tak stejně jako

Rudolfovo nadšení k podpisu. To totiž vyplývalo z jednoduché nabídky českých stavů: buď válka s bratrem Matyášem, nebo podpis a pomoc stavovských vojsk. Rudolfův majestát se nakonec „dožil“ jen bitvy na Bílé hoře, a poté skončil rozstřižen nůžkami. Prý samotného Ferdinanda II.

26. dubna 1616 se v Žeravicích u Kyjova konal bratrský synod. Mimo jiné zde byl na kněze vysvěcen Jan Amos Komenský, ale především tu Jednota zaujala klíčový postoj, který se jí měl v budoucnu mnohokrát v dobrém vrátit. Po Rudolfově majestátu nastala pro evangelíky politicky nadějná doba a současně se rozeběhl plán na

Nepříliš ochotný podpis Rudolfova majestátu, jak jej výmluvně zachytil malíř Josef Mathauser

Latinské vydání Řádu Jednoty bratrské z roku 1633

vytvoření společné lutersko-bratrské církve. Zastáncem tohoto směru byl třeba Václav Budovec z Budova (viz heslo 21. června 1621). Jedním z administrativních kroků bylo zřízení společné konzistoře, církevního správního orgánu, který měl na starosti ordinaci kněží nebo rozhodování ve věcech manželských. Ottův slovník naučný k tomu píše: „Obě strany počaly se sbližovati a činiti si vzájemné ústupky, což platí zejména o Bratřích…“ Ve slovníku se dále dočteme, že v rámci usilování o platnost Majestátu se v Jednotě prosazovala především bratrská šlechta, tedy zástupci politického myšlení. Podle Komenského svědectví to sice byla léta svobody, ale zároveň neměla příliš blahodárný vliv na vnitřní stav členů Jednoty, která


ještě víc než dřív zesvětštěla. Duch staré Jednoty v ní však přesto působil, což se projevilo právě na synodu v Žeravicích: jako závazná norma tam byl přijat spis O kázni a církevním řádu v Jednotě bratří českých,

který jasně vymezoval identitu Jednoty a vyjadřoval rozhodnutí si tuto svoji osobitost ponechat i v případě úplného sjednocení s ostatními evangelíky. Tento řád se stal úhelným kamenem pro příští časy. Potvrzen byl znovu

roku 1632 na synodu v Lešně, už ve vyhnanství, a pak vydán tiskem. A právě tento dokument se pak o století později posloužil jako základ k obnovení Jednoty bratrské v Ochranově (viz heslo 13. srpna 1727).

16. března 1618 zemřel biskup Matěj Cyrus, jeden z hlavních představitelů Jednoty těsně před bělohorskou katastrofou. Patřil ke generaci, která se přímo zapojila do politického života, což se pak některým stalo osudným (viz heslo 21. června 1621). Konkrétně Matěj Cyrus, původem z Benešovska, byl prvním představitelem Jednoty, který se dostal do dosud bratřím nepřátelské Prahy. Působil na Univerzitě Karlově, své sídlo měl v Betlémské kapli, kterou Jednota tehdy dostala do správy, a především se stal seniorem dolní konzistoře. Šlo o vlivný správní orgán českých evangelíků. V samotné Jednotě dohlížel na sbory ve středních, jižních Čechách a na Vysočině. Velký vliv měl Matěj Cyrus třeba na známého Petra Voka z Rožmberka. Tragického konce bratrských politických nadějí se nedožil, zemřel v roce 1618 a byl pohřben právě ve svém pražském sídle, Betlémské kapli.

8. listopadu 1620 Dopis Matěje Cyra z archivu biskupa Matouše Konečného

zažily České země jednu z klíčových událostí ve svých


Místo konání žeravického synodu v roce 1616, dnes Komenského památník Foto: Blanka Michnová

dějinách: odehrála se bitva na Bílé hoře, která s neúprosnou tvrdostí ukončila období podivuhodné náboženské i občanské svobody našeho národa. Brzy to bude plných 400 let. Částečně i vlastní vinou, kvůli účasti bratrských šlechticů na stavovském povstání (viz hesla 21. června 1621, 15. září 1564), dopadla zničující rána také na Jednotu, která na území Čech a Moravy fakticky přestala existovat. Bůh jí však připravil školu pokory, trpělivosti a vytrvalosti, aby naplnil proroctví o jejím vzkříšení, které v neochvějné důvěře v Krista vyslovil J. A. Komenský při odchodu do exilu právě po bělohorských událostech. Pozůstatky „Beránkova lidu“ přežívaly tajně i uprostřed

tvrdé rekatolizace, až se v první polovině 18. století dočkaly obnovení Jednoty bratrské v saském Herrnhutu (viz heslo 13. srpna 1727).

odpovědnost vůči Bohu než vůči člověku, a tím také více samostatnosti a méně kontroly. V nenávratnu zmizela také vize o jednotě západních křesťanů. S Bílou horou přišla šance vrátit staré pořádky zpět. První byl na řadě trest za rebelii: Výnosem Ferdinanda II. byli protestantští duchovní vyhnáni ze země a všem, kdo byli nějak spojeni s povstáním nebo působili nedůvěryhodně, byl zkonfiskován majetek. Celý proces se, jak už to bývá, stal naprosto živelnou smrští zlodějiny, bezpráví, vydírání, drancování, udavačství i osobního vyřizování účtů. Kdo se přidal ke „správné straně“, mohl brát, co unesl – proto také historie zaznamenala přehršel přeběhlíků a zrádců. Kupříkladu manželka Kryštofa Haranta, jednoho z popravených na Staroměstském rynku, byla již do roka poté provdána za katolického šlechtice. Ve Vídni

1. února 1621 začala na území Čech a Moravy protireformace. To, co zní jako ideologický krok, bylo především politickou záležitostí. Zaprvé šlo o nejpřísnější trest za stavovské povstání, které bylo pro Habsburky jednoznačnou velezradou. Zadruhé dospěl ke svému vrcholu dlouhodobý střet o společenské uspořádání. Reformace (počínaje tou českou) přinesla myšlenky, které přímo rozbily dřívější svět: svobodné myšlení jednotlivců, větší

Ferdinand II. jak ho zachytil neznámý autor


a měšťané měli na výběr mezi katolickou vírou a emigrací, poddaných se nikdo neptal. Během roku byli vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní, ti bratrští přišli na řadu jako první. Důsledky těchto činů však na ty, kteří si zemi násilím rozebrali, brzy dopadly: Odhaduje se, že v letech 1623–1628 emigrovalo na 36 000 rodin. Země přišla o inteligenci i poctivou pracující

Část archivu, který biskup Matouš Konečný ukryl pod podlahou v roce 1620, těsně před útěkem ze země

se údajně plundrování českých zemí nakonec také vyděsili, a tak byly zákony poněkud zmírněny, leč prakticky již bylo pozdě. Postavou, která v této honbě za snadnou kořistí vynikala nade všemi, pak byl známý Albrecht z Valdštejna. Ten se v pravý čas zbavil své původní bratrské víry, zavázal si císaře půjčením značné sumy peněz na válku a poté se díky zosnování největšího vytunelování české měny v dějinách stal skoro přes noc majitelem nehorázného množství zkonfiskovaného majetku a nejmocnějším mužem v zemi. Poté přišel na řadu návrat ke starým pořádkům: V roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které dalo českou korunu dědičně Habsburkům, veškerou moc vrátilo do panovníkových rukou, zrovnoprávnilo němčinu s češtinou a především nastolilo tvrdou rekatolizaci. Šlechta

21. června 1621 byl na Staroměstském náměstí sťat Václav Budovec z Budova. Narodil se v roce 1551 do rytířské rodiny náležející k Jednotě bratrské, které byl věrný po celý život a v dospělosti ji nejednou srdnatě hájil proti nejrůznějším útočníkům. Do historie české země se zapsal hlavně jako odhodlaný bojovník za svobodu náboženského vyznání a politickou svobodu stavů. Triumfem na jeho cestě bylo podepsání Rudolfova majestátu (viz heslo 9. července 1609), na čemž měl osobní zásluhu, a zřízení dolní konzistoře – protestantského správního orgánu. Tehdy asi nejvíc věřil v zářnou budoucnost svobodných Čechů. Jenže mícháním víry

Obnovené zřízení zemské

sílu. V následujících desetiletích přišly války, hladomor, epidemie, rozpad hospodářství. Ferdinand II. se ani sám konce války nedožil a České království zanechal svému synovi zcela zpustošené a zpola vylidněné. Protireformace způsobila společenský, hospodářský i duchovní pád, který se dotkl všech vrstev národa.

Václav Budovec z Budova na obrazu Josefa Scheiwla


s politikou vzniká stoprocentně výbušná směs, jak se Budovcovi snažil říci i předák moravské Jednoty bratrské Karel Starší ze Žerotína (viz heslo 15. září 1564). Marně. Se smrtí císaře Rudolfa zemřel i jeho Majestát a habsburský katolicismus se pak opět chytil opratí. Pro Budovce to muselo být strašlivé zklamání. Možná až čiré zoufalství, vzhledem k tomu, že se v roce 1618 osobně účastnil „návštěvy“ na Hradčanech, která skončila vyházením královských místodržících z oken. Byl zvyklý řešit věci politickou cestou, což ho přivedlo do čela stavovského povstání a nakonec až pod šibenici na Staroměstském náměstí.

21. června 1621 se konala na Staroměstském náměstí poprava 27 českých pánů, vůdců stavovského povstání. Tragická rána velkým nadějím na svobodu – víry i politiky. Historie praví, že odsouzenců mělo být původně ještě víc, že měli být popraveni dosti brutálnějšími způsoby, než se nakonec stalo, a že je na poslední cestě vyprovázela duha, přestože nepršelo. U radnice stálo pódium s popravčím špalkem, na místě dnešního Husova pomníku byla šibenice – speciálně připravená pro příslušníky Jednoty bratrské, protože pro ně prý bylo oběšení nejpotupnější smrtí. Exekuce začínala v pět hodin ráno výstřelem z děla,

Dobový pohled na „podívanou” na Staroměstském rynku


kat Mydlář během ní vystřídal 4 meče, pódium hlídali žoldáci Albrechta z Valdštejna, bývalého příslušníka Jednoty bratrské. Současných členů Jednoty bylo mezi odsouzenými hned sedm. Kromě Václava Budovce z Budova také třeba legendární lékař Jan Jessenius, kterému byl ještě před popravou vyříznut jazyk za to, že se stal mluvčím povstání. Všichni odsouzení se dle svědectví kněze Jana Rosacia chovali neobyčejně důstojně, mimořádně zmužile a dokonce se prý loučili, „jako by se snad na banket nebo nějakou kratochvíli strojili“. Děsivá podívaná měla být nejen trestem provinilcům, ale také exemplárním příkladem pro celý český národ, který byl na vkus krále Ferdinanda II. už příliš odbojný a svéhlavý. Právě proto bylo 12 setnutých hlav ještě vystaveno na věži Karlova mostu, což byla silná káva i na tehdejší dobu. Trvalo dalších 10 let, než byly hlavy sundány a na utajeném místě pohřbeny.

4. ledna 1628 strávil Jan Amos Komenský poslední noc ve vlasti před odchodem do vyhnanství do polského Lešna. Bylo to v Horní Branné v Krkonoších, kde skupinka bratří nalezla úkryt u šlechtičny Angeliny Zárubové. Proč Komenský neopustil vlast bezprostředně po bitvě na Bílé hoře, i když byli nekatoličtí duchovní vykázáni? Jednoduše proto, že neposlechl. Místo toho

Podloubí zámku v Horní Branné

se skrýval, snažil se dál pracovat a doufal ve zvrat situace. Do exilu se definitivně odebral až po vydání Obnoveného zřízení zemského z května 1627. Během období skrývání vystřídal Komenský několik různých útočišť na panstvích bratrské šlechty, podnikl pouť do Polska, kde byl Jednotou pověřen najít

Komenský se loučí s vlastí

nový domov, a prožil i bolestnou ztrátu první manželky a dvou dětí, kteří zemřeli na mor. V touze změnit pobělohorský vývoj se také pokusil pohnout k aktivitě některé postavy dějin, třeba Fridricha Falckého nebo Albrechta z Valdštejna, a to skrze vidění několika kontroverzních proroků té doby, kteří prorokovali konec vlády Habsburků a návrat Fridricha Falckého na český trůn. Jedna z nich, Kristýna Poniatowská kromě toho varovala před špatným koncem frýdlantského vévody. Pro Komenského to bylo znepokojující, jelikož tehdy ve Valdštejna skládal naděje vzhledem k jeho stykům se Švédy a relativní náboženské toleranci (pramenící z toho, že ve vévodových prioritách stál zájem


o výnosy z panství citelně výše než zájem o víru poddaných). Varující dopis, který mu Komenský poslal, se však nesetkal s kladným přijetím, což odchod do exilu jen uspíšilo. V kruté zimě plné sněhu tedy skupina pod vedením Jana Sádovského, bývalého hejtmana královéhradeckého kraje, tajně překročila Krkonoše.

29. dubna 1656 shořelo Lešno, útočiště českých exulantů. O všechno, včetně drahocenné knihovny, tehdy přišel také Jan Amos Komenský. Požár dílem souvisel s již dlouho bobtnající antipatií vůči bratřím z různých stran, ať už šlo o nacionální nebo náboženské soupeření. Rozbuškou se stala událost v roce 1655, když čeští

Christian David, zakladatel Herrnhutu (Ochranova)

Lešno v roce 1800

a moravští bratři v čele s Janem Amosem otevřeli městské brány Švédům, se kterými byl ve válce polský král Jan Kazimír. Z bratrské strany se nejednalo o zradu, jelikož město bylo převážně české a Švédové nebyli pro české

protestanty nepřáteli. Vpuštěním Švédů bylo krom toho Lešno uchráněno před dobýváním a obyvatelé byli ušetřeni. Poláci to však pochopitelně viděli jinak, takže se v roce 1656 jali Lešno opět dobýt, z jejich pohledu osvobodit. Bratři museli nejen z Lešna, ale vůbec z Polska utéct, Lešno lehlo popelem a jeho věhlas, coby nejrozvinutějšího města Velkopolska, už nikdy nebyl obnoven.

17. února 1691 se v Ženklavě u Nového Jičína narodil Christian David, významná postava v obnovení Jednoty bratrské. Říkalo se mu také „moravský Mojžíš, božský tesař, apoštol či tvůrce Ochranova“. Vyučený tesař se zkušeností v armádě, neklidný syn katolických rodičů, se tajně přidal k rodinám, které se hlásily k odkazu Jednoty bratrské, a stal se cestujícím


a její pozdější biskup. Právě on dovolil exulantům z Moravy založit na svém panství osadu Herrnhut, kde se toto vše odehrálo (viz hesla 17. června 1722, 13. srpna 1727). Zinzendorf sám na tom měl valný podíl. Stejně jako na obhajování Jednoty v tehdejším světě nebo na ohromné misijní aktivitě, která z obnovení této malé církve vzešla. Hrabě, který se stal téměř ikonickou postavou, zemřel 9. května 1760. Herrnhut, česky Ochranov, útočiště mnohých

kazatelem. Druhý březnový den roku 1721 dovolil saský hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf Christianu Davidovi, aby na jeho panství založil nový domov pro tajné protestanty z Moravy. V roce 1722 David přivedl do Saska první pronásledované bratry a společně vybudovali osadu Herrnhut (Ochranov), která se stala útočištěm mnoha tajných evangelíků a místem obnovení Jednoty bratrské. Christian David převedl přes hranice desítky bratří, mezi nimi i budoucí biskupy a významné misionáře Jednoty, sám se účastnil nejedné misie, stal se jedním z vrchních starších obnovené JB. Byť byl bez vzdělání, měl pověst vynikajícího kazatele. Christian David byl však především zaníceným Božím služebníkem a apoštolem, jehož vydanost Ježíši byla pro obnovení Jednoty bratrské zásadní. Zemřel 3. února 1751 v Ochranově, kde je také pochován.

26. května 1700 se narodil hrabě Mikuláš Ludvík von Zinzendorf, klíčová postava při obnovení Jednoty bratrské

Mladý hrabě Zinzendorf

30. září 1709 se v Kuníně na Moravě narodil Georg Schmidt, první bratrský misionář v Africe. V 16 letech vydal svůj život Kristu a do roka poté utekl do Herrnhutu (Ochranova), tehdejšího centra Jednoty. Byl nadšeným misionářem, což ho při tajné službě v Čechách přivedlo do vězení, a to na 6 let. Mimo jiné kopal příkopy okolo brněnského hradu Špilberk. Jeho návrat do Ochranova však kromě vytoužené svobody přinesl také nečekané rozčarování: okolnosti Schmidtova propuštění totiž vyvolaly podezření, že se z vězení dostal proto, že zapřel víru. Hrabě Zinzendorf o tom byl přímo přesvědčený, což bylo na atmosféře ve společenství citelně znát. Možná i to přispělo ke Schmidtovu rozhodnutí vydat se na misii do Afriky (viz heslo 9. července 1737), navíc oproti všem bratrským zvyklostem zcela sám. Po sedmi letech obětavé


jako cestující služebník, mnoho času věnoval třeba práci ve svých domovských Čechách. Zemřel roku 1785 v bratrské kolonii Niesky (Nízké), přičemž vztahy s hrabětem Zinzendorfem se nikdy neurovnaly.

přes 60 let. Aniž by to dopředu tušil, měly to být roky snad nejbouřlivějšího období americké historie: doba koloniálních válek i války za americkou nezávislost (viz heslo 8. března 1782). Hluboká oddanost Bohu Davida

2. či 7. března 1721

První misionář kapských domorodců, Georg Schmidt

práce v Kapsku se Georg Schmidt vrátil do Ochranova, natrvalo se tam však neusadil. Během následujících let fungoval spíše

2. či 7. března, možná i 11. dubna (prameny se ne a ne shodnout) roku 1721 se v Suchdole nad Odrou narodil David Zeisberger, známý jako „apoštol indiánů“. Pocházel z rodiny potomků staré Jednoty bratrské, kteří v roce 1726 odešli za svobodou víry do Herrnhutu. David se roku 1749 vydal na misii do Nového světa, kde jeho srdce zahořelo pro americké indiány, a to natolik, že mezi nimi nakonec strávil

Zeisbergerův domek v indiánské vesnici Schoenbrunn

Malba od Christiana Schussela: Zeisberger káže indiánům

Zeisbergera a Moravských indiánů však způsobila, že uprostřed bezpráví, utrpení a zmaru jsou v této kapitole historie zapsány také příběhy opravdové lásky, nezištné služby a víry přemáhající smrt. David Zeisberger zemřel v roce 1808 v kruhu svých indiánských přátel a byl pochován v osadě Goshen. Více o životě Davida Zeisbergera se můžete dočíst v Jbulletinu 1/2016.


Herrnhut v roce 1820

17. června 1722 byl v Sasku, blízko českých hranic, založen Herrnhut (Ochranov). Ten den Christian David (viz heslo 17. února 1691), vůdce tajných moravských evangelíků, skácel první strom na stavbu prvního domu. Začátky byly vyloženě skromné: skupinka čítala pouze dvě rodiny Niesserových a Christiana Davida, kteří na panství hraběte Zinzendorfa dorazili teprve před pěti dny. Velmi brzy však z Moravy začali přicházet

další lidé toužící po svobodě vyznání a Christian David je k tomu notně povzbuzoval svými tajnými návštěvami zpět ve vlasti. V průběhu následujících let tak Ochranov přivítal stovky nových bratří, postupně i z jiných než jen Českých zemí. Značně různorodá, a popravdě i těžko spojitelná, pospolitost se v roce 1727 rozhodla plně navázat na původní Jednotu bratrskou. K vnější obnově se Bůh přiznal i zásadní obnovou vnitřní (viz heslo 13. srpna 1727) a Jednota bratrská začala psát zcela novou kapitolu svých dějin.

Ne sice tolik známou ve své domovině, zato o to významnější pro celý svět.

13. srpna 1727 se odehrál zlomový okamžik v životě herrnhutského společenství. Předcházelo mu neblahé období, kdy pospolitost stovek lidí pocházejících z odlišných sociálních i náboženských souvislostí zkrátka přestávala držet pohromadě a žádná lidská síla nebyla s to


zastavit hrozící rozkol. Hrabě Zinzendorf i další klíčové postavy hledali řešení. Jedním z významných kroků bylo sepsání pravidel pro společné soužití, která obsahovala jak praktické uspořádání, tak především duchovní hodnoty. Díky Bohu se hrabě Zinzendorf při jejich sestavování nechal přesvědčit Christianem Davidem, aby si přečetl řády staré Jednoty bratrské od Komenského. Hrabě s překvapením zjistil, jak velmi blízké mu myšlení pradávné

Faksimile prvních tiskem vydaných Hesel - pro rok 1731

Velikonoční neděle na herrnhutském hřbitově - oslava vzkříšení

církve je. Dokument jménem Bratrský spolek a samospráva v Ochranově byl tak vystavěn právě na řádech předbělohorské Jednoty (viz heslo 26. dubna 1616). Současně Bůh působil v srdcích všech zúčastněných – přicházela jistá sebereflexe, pokora, pokání, probouzela se touha po Božím vedení a duchovní horlivost. Starší se samovolně scházeli k modlitbám a sám hrabě více opustil své nadřazené postavení. Vše vyvrcholilo společnou Večeří Páně 13. srpna v Berthelsdorfu, kde Bůh na pokornou touhu

poddat se Mu odpověděl vylitím Ducha Svatého na celé shromáždění. Změna ochranovského společenství byla radikální a neoddiskutovatelná a v následujících letech ovlivnila doslova celý svět. Třináctý srpen je proto dodnes slaven jako den obnovení Jednoty bratrské.

3. května 1728 se v Herrnhutu začaly losovat biblické verše, které měly sloužit jako povzbuzení do každého nového dne. Od té doby se tak děje nepřetržitě až dodnes. V roce 1730 začala vycházet tiskem Hesla – knížka těchto vylosovaných biblických veršů na celý rok. Dnes existuje v desítkách jazyků po celém světě a v nákladu

První Hesla v češtině vydaná v Čechách


několika milionů kusů. Česká verze vychází od roku 1873.

13. prosince 1732 se na ostrově St. Thomas v Karibiku vylodili Leonard Dober a David Nitschmann, dva úplně první misionáři Jednoty bratrské. Na cestu z Herrnhutu, která jim přinesla nejednu překážku,

náročná, jak je vidět z obrovského počtu bratří a sester, kteří ji kvůli nemocem a zcela odlišnému klimatu zaplatilo životem. Přesto tato oběť nebyla zbytečná. Dnešní karibská Jednota bratrská, po Africe druhá nejpočetnější, je živoucím důkazem, že tehdy mělo smysl se vydat na cestu.

19. ledna 1733 odešli z Herrnhutu (Ochranova) první bratrští misionáři do Grónska. Byli to Christian David a Matouš Stach a jeho synovec Christian Stach, všichni rodáci ze Suchdola nad Odrou. K pobřeží neznámé země dorazili až 20. května a založili zde misijní stanici Nový Ochranov. Přijetí bratří ze strany Inuitů bylo

Bratrský sbor v Karibiku, konkrétně na Barbadosu

překvapení i užitečnou zkušenost, se vydali 21. srpna téhož roku. Jejich cílem bylo přinést evangelium a naději otrokům, kvůli čemuž dokonce plánovali stát se sami otroky, aby se k těmto lidem vůbec přiblížili. Úřady jim to ovšem zakázaly. Služba Jednoty bratrské v Karibiku byla velice

Grónský slovník Christiana Davida

Matouš Stach, jeden z prvních bratří v nehostinné pustině

vyloženě chladné – při pokusech o bohoslužby se ozývalo nelibé skučení a vzduchem dokonce proletělo pár kamenů. Domorodci žili spokojeně a cizí příchozí nejen, že nepotřebovali, ale dokonce jimi pohrdali. Situace se pohnula zhruba po pěti letech (už za přítomnosti jiných bratrů), kdy v místě vypukla drtivá epidemie neštovic. Bratři ze svých domků vytvořili nemocnici, nezištně pomáhali nemocným a umírajícím a vyprávěli jim o naději ve vzkříšeném Ježíši Kristu. Domorodci se sice neobraceli, ale bratři svou láskou prolomili ledy ve vztazích. Změna nastala v roce 1739, kdy byl pokřtěn první člověk. Charakteristické pro grónskou misii bylo, že obyvatelé nereagovali na teologické výklady, ale uchvacovaly je biblické příběhy, vyprávění o konkrétním životě s Bohem. Bratrská misie


v Grónsku narostla do stovek členů a trvala až do roku 1900, kdy byla předána dánské státní církvi. Kromě základu novodobé grónské gramatiky dali bratři Gróňanům také specifický dar (a nám kuriozitu) – připodobnění Ježíše k Tuleni Božímu namísto k Beránku Božímu. Na rozdíl od beránka, kterého nikdy neviděli, byl pro ně tuleň odpovídajícím symbolem.

13. března 1735 byl vysvěcen první biskup obnovené Jednoty bratrské, David Nitschmann, původem ze Suchdola nad Odrou. Byl hned v první skupině lidí, kteří odtamtud odešli pod vedením Christiana Davida do Herrnhutu. Kuriozitou je, že ve výpravě byli hned tři mladí muži jménem David Nitschmann (a v Herrnhutu se jich nakonec sešlo rovnou šest). V roce 1727 byl Nitschmann

David Nitschmann, první biskup obnovené Jednoty bratrské

Misijní stanice v Paviáním údolí. George F. Angas, r. 1849

pověřen jít do Anglie, aby zpravil královský dvůr o obnovení Jednoty bratrské. V roce 1731 zase doprovázel hraběte Zinzendorfa na korunovaci dánského krále. Přivezli odtud černocha Antonína, což se pak stalo impulsem k první misijní cestě obnovené Jednoty bratrské v roce 1732. David Nitschmann se jí účastnil. Misijních cest poté vykonal ještě mnoho. Na biskupa byl David Nitschmann vysvěcen v Berlíně, a to z rukou Daniela Ernesta Jablonského, vnuka J. A. Komenského, čímž symbolicky přešla duchovní linie staré Jednoty na obnovenou. David Nitschmann byl také jedním z těch, kteří podnítili znovuzrození Johna Wesleyho, pozdějšího zakladatele metodistické církve (viz heslo Nový rok 1739), účastnil se i oficiálního uznání

Jednoty ze strany anglikánské církve v roce 1737 nebo působil jako vůdčí osobnost při zakládání bratrského města Bethlehem. Tam také nakonec roku 1772 zemřel.

9. července 1737 přijel do Kapského Města první misionář Jednoty bratrské v Africe a vůbec první misionář mezi africkými domorodci, Georg Schmidt. Začalo to o rok dříve, kdy odpověděl na výzvu z Holandska stát se misionářem v kolonii Kapsko. Po pěší cestě do Amsterodamu, přezkoušení reformovanou církví, udělení oficiálního povolení, čekání na správný vítr a několikaměsíční cestě lodí se dostal na místo. Hned v rok svého příjezdu založil


Kopie Schmidtova Nového zákona, který uchovala Lena

misijní stanici v Paviáním údolí (dnes Genadendal – Údolí milosti), kde učil domorodce evangeliu a také čtení, psaní a obdělávání půdy. Koloniální vláda se vůči

Schmidtovým snahám stavěla sice částečně posměšně, ale shovívavě. Poté, co pokřtil první domorodce, se však situace vyostřila, jelikož nic takového domluveno nebylo. Schmidt začal být napadán holandskými reformovanými duchovními, kterým byla bratrská misie trnem v oku, a své nepřátelství si přisadili také kolonisté, protože ti Khoi-Khoie ani nepovažovali za lidi. Roku 1743 Schmidt odcestoval zpátky do Holandska, kde musel obhajovat svoji práci. Svolení k návratu nedostal a ponechán starostem o dílo, které v Africe zůstalo bez pastýře, už musel zůstat v Evropě. Když se v roce 1792 (Schmidt byl již po smrti) bratřím znovu podařilo získat povolení k obnově práce v Kapsku, našli na místě Schmidtova působení

nejen pozůstatky jeho domu, ale také starou domorodou křesťanku Lenu, kterou kdysi Georg Schmidt pokřtil. Měla dosud jeho Nový zákon, ze kterého četla sobě i svým nejbližším. Jednota se do Jižní Afriky vrátila – a už nikdy neodešla.

Na Nový rok 1739 se konalo v bratrském sboru v Londýně shromáždění, na kterém prožil naplnění

Kázajícího Johna Wesleyho takto zachytil William Hamilton

První dům misijní stanice v Genadendalu

Duchem Svatým John Wesley, významný anglický teolog, původce metodistického hnutí. Wesley měl s bratřími již několik předchozích zkušeností, nejznámější z nich se odehrála v roce 1736 na palubě lodi, kterou po cestě do Ameriky zastihla


zničující bouře. V ohromujícím kontrastu se všeobecnou panikou, která zachvátila pasažéry, byl nadpozemský klid skupinky bratří z Jednoty, kteří se místo strachu ze smrti s důvěrou poroučeli do rukou svého Pána za současného zpěvu svých písní. Wesleyho tehdy jejich postoj hluboce zasáhl, uvědomoval si, že on sám takový pokoj v Bohu a jistotu spasení nemá. Pod vlivem bratří později prožil své znovuzrození a stal se klíčovou osobností duchovního probuzení anglického protestantismu, které zásadním způsobem ovlivnilo celou zemi. Odrazilo se například i v reformě vězeňství nebo zrušení otroctví.

16. září 1741 zvolila Jednota bratrská za svého vrchního staršího Ježíše Krista. Stalo se tak v londýnském domě hraběte Zinzendorfa na Red Lion Street. Celý příběh vypráví o tom, že Leonard Dober, který tuto nejvyšší funkci zastával do té doby, byl již unaven a svou funkci chtěl složit. Nová volba probíhala podle zvyků Jednoty losem. Los však znovu a znovu odmítal potvrdit vybraného člověka. Po modlitbách se bratři rozhodli, že jako svého vrchního staršího navrhnou Ježíše samotného. Což los potvrdil. Toto vyjádření pokory a touhy nechat se vést Bohem samotným je v Jednotě bratrské platné dodnes. Bratrské sbory po celém světě si jej tradičně připomínají 13. listopadu.

5. července 1756 byl na synodu v Herrnhutu vysvěcen na biskupa Andreas Grassman z Ženklavy, duchovní českých exulantů v Berlíně a Rixdorfu. Tato událost pro ně znamenala mnohem víc, než se zdá na první pohled. Češi žili v Berlíně a přilehlém Rixdorfu již od 30. let (viz Jbulletin 2/2017). Usadili se tam po několikanásobném přesunu poté, co se jinde nenašlo místo. Ani v Herrnhutu, který obdivovali a po jehož obecenství toužili. Už jen jazyková bariéra a fakt, že Herrnhut byl v podstatě přelidněný, to znemožňovala. Češi se snažili s herrnhutskými udržovat kontakt a přijmout do života jejich řády. Herrnhutští je na oplátku občas navštěvovali a povzbuzovali ve víře. I tak ale obě skupiny nežily pohromadě, a proto Češi neměli plnou bratrskou důvěru, Zinzendorfovu obzvlášť. Připojení k bratrské církvi nebylo na pořadu dne, ačkoli Češi o něj stáli a ačkoli mezi nimi žili přímí potomci předbělohorské Jednoty. V roce 1744 dostal sbor duchovního z Herrnhutu, ale i tak neměl od Zinzendorfa uznání ještě v 50. letech. Během oněch desetiletí ale Češi osvědčili svoji věrnost a pokoru a všichni bratři, kteří mezi nimi sloužili, si je oblíbili a přimlouvali se za ně. Díky jednomu z členů sboru, Zachariáši Jelínkovi, navíc vznikl dokument popisující přímé vazby těchto lidí na pradávnou Jednotu bratrskou, a tak byli v roce 1756

Biskup Čechů Andreas Grassman z Ženklavy

synodem přijati za bratrský berlínsko-rixdorfský sbor a tehdejší kazatel sboru, Andreas Grassman, byl povolán jako český biskup.

29. června 1766 do Herrnhutu (Ochranova) přijel císař Josef II. Přítomnost panovníka je sama o sobě velkou událostí, tady ovšem musíme k váze návštěvy přidat ještě dobu a souvislosti, ve kterých k ní došlo. Císař Josef II. jako Habsburk reprezentoval takříkajíc „druhou stranu barikády“. Herrnhut navíc vznikl vlastně z „jeho“ poddaných, kteří tam nepřišli právě se svolením


Josef II. na portrétu od Georga Deckera

své vlády… Počínání novopečeného císaře obecně dávalo jistou naději, že by se jeho vláda mohla ubírat přeci jen jiným směrem, než vláda jeho předků. Popravdě, z pohledu jeho matky, Marie Terezie, se ubírala ZNAČNĚ jiným směrem, a to ještě nevěděla, jaké pořádky její syn zavede po její smrti… Jiné pojetí vlády a jiný přístup k nekatolíkům se skutečně postupně více a více projevovaly a jak víme, vše nakonec vyvrcholilo roku 1781, kdy Josef II. vydal svůj slavný toleranční patent. Ovšem zpět do roku 1766: Proč se Josef II. objevil v Ochranově a nechal si jej celý ukázat? Jaký k tomu měl důvod? V knize „Zinzendorf a ochranovské společenství: 1700–2000“ od Dietricha Meyera se píše, že

bratrské podniky byly celosvětově ceněny a bratři sami byli různým panovníkům doporučováni pro svou svědomitou práci a kvalitní výrobky. Tak třeba vedoucí finanční správy v Kodani Carl August Streuensee doporučoval dánskému králi, aby u nich také založili bratrskou kolonii, a tím do země přivedli bratrské fabriky. Streuensee se přímo nechal slyšet, že Herrnhutští zvládnou během jednoho roku se svými fabrikami to, co jiní za deset let, a ještě ke všemu k tomu nepotřebují náklady z královské pokladny. A právě tyto důvody byly i za onou návštěvou Josefa II. Nejzajímavější však je, že císař tehdy vyslovil přání, zdali by bratrská kolonie nemohla být založena také v Čechách! Jeho přání se ale tenkrát nenaplnilo. Proč? To nevíme. Bylo by ale mylné si myslet, že Josef II. byl nějakým

obdivovatelem Jednoty bratrské nebo že ho k jeho revolučním krokům dovedla právě zastávka v Ochranově. Toleranční patent evangelíky skutečně pouze toleroval, zdaleka je nezrovnoprávňoval a konkrétně Jednotu bratrskou nepovolil vůbec.

10. srpna 1771 byla založena misijní stanice Nain na Labradoru. Ne, že by se v těchto končinách Jednota už předtím neobjevila, první pokusy navázat vztahy s domorodci se odehrály už v roce 1752. Tehdy však domorodci reagovali nejhorším možným způsobem, takže živí vyvázli pouze čtyři bratři z desíti. Další pokusy se odehrály v roce 1764 a 1765, kdy už někteří bratři ovládali

Fotografie zamrzlého městečka Nain na počátku 20. století


nezávislost, ve které byli bratrští indiáni jakožto pacifisté trnem v oku všem bojujícím stranám. Událost byla tak otřesná, že vešla do amerických dějin pod názvem „Moravský masakr“ a stigmatem v americké duši zůstala dodnes. Zajímavý článek jak o této události, tak o celkové problematice indiánsko-bělošského soužití i o působení bratří mezi indiány si můžete přečíst v Jbulletinu 1/2016.

Bratrská škola v misijní stanici Nain

inuitské nářečí, což výrazně pomohlo. Cesta se pak natrvalo otevřela ve zmíněném roce 1771. Evangeliu se mezi domorodci dlouho nedařilo. V roce 1790 se ale obrátil k Ježíši nekorunovaný vládce Labradoru, zabiják a slavný čaroděj Tuglavina – a tehdy nastala změna. Mezi inuity nastalo probuzení, které bratři přirovnávali k letnicím. Obracely se stovky lidí a vznikaly další bratrské vesnice. Jednota na Labradoru působí dodnes a kromě zachráněných životů jí patří díky za množství literatury zachycující tamní život nebo za mluvnice a slovníky domorodých nářečí.

zrovnoprávněny, ale začaly být pouze „trpěny“, a byť byla povolena pouze dvě protestantská vyznání – augsburské (luterská církev) a helvetské (kalvínská, reformovaná), nepopiratelně to byl první krůček k náboženské svobodě a veliké uvolnění pro všechny do té doby tvrdě postihované evangelíky v Českých zemích. Jednoty bratrské se patent ještě vůbec netýkal, ale pro všechny její tajné duchovní potomky se i tak stal nemalým povzbuzením.

13. října 1781

je pro Jednotu bratrskou dnem jednoho smutného výročí: v roce 1782 bylo v Gnadenhütten v USA povražděno 96 Moravských indiánů včetně žen a dětí. Došlo k tomu v rámci americké války za

byl vydán toleranční patent císaře Josefa II. Byť jím nekatolické církve zdaleka nebyly

8. březen 1782

„Zde ve smrti zvítězilo 96 bratrských indiánů" stojí na památníku v Gnadenhütten

21. duben 1782 zemřel Jan Theophil Elsner, senior českých exulantů v Berlíně-Rixdorfu. Elsnerův význam je


nezávislosti USA ze 4. července 1776. Tím uznávala samostatnost Spojených států a tím také ukončovala vleklou občanskou válku. Guvernér Severní Karolíny Alexander Martin, nadšen z obojího – vítězství i míru, vyhlásil památný 4. červenec veřejným oslavným dnem. Bratrské osady v čele s městečkem Salem se o jeho výnosu dozvěděly včas, jelikož guvernér Martin měl náhodou cestu kolem. Díky legendárnímu bratrskému nadšení pro zaznamenávání naprosto všeho není o prvenství Salemu pochyb. Elsnerova Praxis Pietatis, neboli Praxe zbožnosti, z roku 1754

především v tom, že se rozhodl vydávat tiskem nejrůznější bratrské spisy, hlavně dílo J. A. Komenského nebo Bibli kralickou, řády Jednoty či zpěvníky. Poskytl tak Čechům rozptýleným v exilu dostatek duchovní potravy a spojení s pradávnou identitou české reformace. Je to právě jeho zásluha, že dnes známe třeba Komenského „Kšaft“. Bez Elsnera by tomu tak již nebylo. Podle jeho Kralické bible z roku 1766 se české bible tiskly ještě plných 100 let! Více si můžete přečíst v Jbulletinu 2/2017.

oficiálně úplně první oslavu tohoto důležitého amerického svátku. O pár měsíců dříve byla v Paříži sestavena předběžná dohoda, ve které Velká Británie přijímala platnost Deklarace

4. července 1783 proběhla na půdě Jednoty bratrské v americkém Winston-Salemu oslava Dne nezávislosti USA, která je počítána za

Eugen Schmidt v rodinném kruhu

31. března roku 1844 se narodil Eugen Schmidt, kazatel Jednoty bratrské a jedna z hlavních postav při návratu


Jednoty zpět do „země otců“. Schmidt, potomek českých exulantů a zakladatelů bratrského městečka Herrnhut (Ochranov), byl Jednotou bratrskou do Čech vyslán roku 1871. Česky už neuměl, ale učil se tak dobře a rychle, že již po roce se mohl stát kazatelem prvního českého sboru v Potštejně. V následujících letech stál u zakládání dalších sborů (třeba v Praze, o jehož vznik prý Schmidta požádal prezident Masaryk, když pobýval na letním bytě v Potštejně), u vzniku děl důležitých pro rozvoj církve (Knoflíkárna v Potštejně – viz heslo 16. října 1870), staral se o bratrské sirotčince nebo diasporu českých vystěhovalců ve Volyni, zasloužil se o povolání důležitých služebníků církve. Od roku 1909 působil v Užší radě Jednoty bratrské. Zajímavostí jeho života je mimo jiné to, že dal Aloisovi Jiráskovi podnět k vytvoření postavy F. L. Věka, nebo jeho téměř otcovský vztah ke spisovateli Jiřímu Mahenovi, synovci biskupa Václava Vančury. Schmidtova korespondence s Mahenem, se kterým vedli dlouhé hovory o víře, obsahuje mimo jiné toto Mahenovo sdělení z roku 1914, kdy Eugen Schmidt zemřel: „Vzpomínám na Vás dnes tak křesťansky, že si to snad ani Vy představit nedovedete. Byl jste taktním člověkem, rozuměl jste, kde jiní byli slepí, dnes mne skoro bolí pro Vás, že jsem nešel, kam jste mne vést chtěl.“ I Schmidta to jistě mrzelo, tím spíš, kdyby věděl, že Mahenův život ukončí sebevražda. Schmidt zemřel 20. prosince

Dům v Dobrušce, kde se narodil F. V. Hek, foto Václav Mach

roku 1914 v Dubé a jeho písemná pozůstalost je uložena v českolipském archivu.

4. září 1847 zemřel František Vladislav Hek, alias románová postava F. L. Věk z Jiráskova slavného díla, národní buditel, skladatel, spisovatel a publicista nazývaný prvním novočeským satirikem. Hek se narodil 11. dubna 1769 ve východočeské Dobrušce, část života strávil také v Herrnhutu (Ochranově), kde pomáhal s překlady takzvaných Akt Jednoty bratrské, což je jakási kronika Jednoty. Hek tyto důležité dokumenty přepisoval z češtiny do němčiny. S Jednotou bratrskou ho pojí dlouholeté přátelství nebo to, že působil

jako učitel na bratrském gymnáziu v Nízkém (Niesky).

14. března 1849 bratři započali misii na Moskytském pobřeží. Shodou okolností ve stejném datu, kdy

Dům bratrské misie v Karata na Moskytském pobřeží


Jan Hus začal v roce 1402 kázat v Betlémské kapli. Působení Božích služebníků na obou těchto místech má dopad až do dnešních dnů – český výsledek je nám dobře známý a tím zámořským jsou více než 150leté provincie Jednoty bratrské v Nikaragui a v Hondurasu.

6. ledna 1857 se u Čáslavi narodil Václav Vančura, první biskup Jednoty bratrské po jejím obnovení v „zemi otců“. Vančurovi patřili k reformované církvi a s Jednotu bratrskou se Václav seznámil, až když se stal učitelem v Horní

Čermné, kde měla Jednota sirotčinec. Také jeho manželka Anna Marková měla k JB blízko – dostalo se jí výchovy v německých bratrských ústavech. Václav Vančura se stal členem Jednoty v roce 1893 a nastoupil jako pomocný kazatel do Dubé. O dva roky později přijal povolání založit sbor v Mladé Boleslavi, v místě pro Jednotu historicky velice důležitém (viz heslo 23. března 1554). Z jeho evangelizační služby vzešly také sbory v Nové Pace, Turnově, Železném Brodě, Plavech a dalších místech. Vyučoval na mnoha školách, působil jako redaktor Bratrských listů, napsal knihu o dějinách obnovené JB, podílel se na vydání bratrského zpěvníku. Od roku 1909 do roku 1926 byl členem vedení Jednoty bratrské. Přestože v roce 1930 odešel jako třiasedmdesátiletý muž na odpočinek, zůstal aktivním členem a služebníkem církve i lidí v jejím okolí. Bratr Vančura byl ve svých 89 letech zvolen za prvního biskupa české Jednoty bratrské a v této funkci stál věrně až do svého úmrtí dne 26. května 1952. Podrobnější příběh tohoto věrného Božího služebníka si můžete přečíst v Jbulletinu 1/2017.

2. května 1859

Biskup Václav Vančura se syny Václavem (sedící) a Bohumilem

byla založena bratrská misijní stanice Ebenezer v australské provincii Viktoria. Byl to již druhý pokus o misii mezi australskými domorodci, ten


v zahraničí. Tento patent se stal otevřenými dveřmi pro Jednotu bratrskou.

25. listopadu 1862

Misijní dům v Mapoon, v australské provincii North Queensland

první byl učiněn v roce 1850, ale skončil nezdarem. Nově přijali výzvu do Austrálie bratři F. Hagenauer a F. W. Spiesecke. Jako všude jinde i zde založili školu, snažili se pochopit myšlení domorodců, učili se jejich jazyk a vyprávěli jim o Kristu. Domorodým obyvatelům ukazovali, jak hospodařit a obdělávat pole. Bratři také bojovali o fyzické životy domorodců, kteří trpěli mnoha nemocemi a často umírali mladí. Také dětí se nerodilo mnoho a byly slabé a nemocné. Problém zdravotní péče provázel bratrskou misii celou dobu, práce přesto pokračovala a rostla. Sbor v Ebenezer ukončil svoji činnost v roce 1902 z několika důvodů – jedním bylo zmíněné časné umírání domorodých lidí, kterému bratři přes všechnu snahu nedokázali zabránit, a druhým

byl zákon z roku 1886, který přikazoval lidem ze smíšených manželství, aby opustili svá rodiště a začlenili se do bílé společnosti. Misii Ebenezer to postihlo natolik, že vláda rozhodla o jejím zrušení. Bratrská misie v Austrálii existovala ještě na severu v Queenslandu, kde vzkvétala utěšeně, dokonce i ve zdravotnické oblasti měli bratři úspěch. V roce 1919 bylo celé dílo předáno Presbyterní církvi Anglie a Tasmánie, která také misii finančně podporovala.

padlo na synodu v Herrnhutu (Ochranově) rozhodnutí, že se Jednota bratrská pokusí po staletích vrátit do „země otců“. Impulsem k tomu byl čerstvě vydaný protestantský patent. V Ochranově byl ustanoven tzv. Českomoravský komitét, neboli orgán, který dostal práci v Čechách na starosti. Do Čech a na Moravu začali přicházet bratrští kazatelé, aby povzbuzovali ve víře rozptýlené evangelíky, přinášeli jim bratrskou literaturu, kázali evangelium, podporovali modlitebně i finančně. Výrazným

8. dubna 1861 byl císařem Františkem Josefem I. vydán protestantský patent, který v Čechách zrovnoprávnil evangelickou víru s římskokatolickou. Nově bylo také dovoleno navazovat vztahy s evangelickými církvemi

Friedrich Emmanuel Kleinschmidt


průkopníkem této práce byli Friedrich E. Kleinschmidt z polské Nové Soli nebo Vilém Hartwig (viz heslo 1. prosince 1904). Jednota jako obvykle rozvíjela sociální práci a působila bez rozdílu mezi Čechy i Němci. Až do roku 1869 pracovala pod hlavičkou reformované nebo luterské církve, jediných povolených evangelických vyznání.

2. července 1869 bylo rozhodnuto o osamostatnění díla Jednoty bratrské v Čechách a na Moravě od luterské a reformované církve. Bratři tou dobou měli v „zemi otců“ za sebou už zhruba osm let služby. Rozhodnutí vyjmout práci bratří z tolerančních církví a učinit ji samostatným dílem Jednoty bratrské padlo na generálním

Rok 1891 a kolegium bratrských kazatelů v Čechách

synodu v Herrnhutu. Byl to návrh amerických a anglických bratří. V první chvíli ovšem narazil na nesouhlas bratří z Německa, kteří se obávali správních i finančních těžkostí, jelikož JB stále nebyla v Rakousku uznána. Byli toho názoru, že

Kazatelé a předáci Jednoty v Mladé Boleslavi

dílo by mělo dál pokračovat jen v rámci stávajících evangelických církví. Generální synod se však nakonec usnesl, že pokud přijde v Čechách či na Moravě žádost „o službu slovem a svátostmi“, zvlášť na místech vzdálených od stávajících evangelických církví, ať je takové žádosti po pečlivé úvaze vyhověno. Zápis ze synodu také praví: „Synod tak učinil v odvaze víry, že sám Pán připraví půdu pro návrat Jednoty bratrské do „země otců“, bude-li chtít ji tam mít.“ První samostatný sbor vznikl hned následujícího roku v Potštejně, následoval sbor v Dubé a před první světovou válkou vznikly ještě sbory v Ústí nad Orlicí, Praze, Jablonci nad Nisou, Duchcově, Turnově, Mladé Boleslavi, Nové Pace a v Herčivaldu. Státem uznanou církví se Jednota bratrská v rámci Rakouska-Uherska stala zhruba za další dekádu (viz heslo 30. března 1880).


První sborový dům v Potštejně. Vzadu je vidět nová budova sboru z roku 1899

16. října 1870 byl v Potštejně založen první sbor obnovené Jednoty bratrské po jejím návratu do vlasti.

Jistě není náhoda, že se tak stalo právě ve východních Čechách, vždyť právě v tomto kraji Jednota bratrská roku 1457 vznikla. Kroniky praví, že „ve shromáždění v domě

Suchánků bylo do svazku Jednoty přijato prvních 27 členů“. Prvním kazatelem se stal Eugen Schmidt (viz heslo 31. března 1844), Božímu dílu oddaný a podnikavý člověk. Mimo jinou dobrou službu, kterou sboru i okolí prokázal, stál také u zrodu myšlenky zřídit v Potštejně malou výrobnu knoflíků, pobočku holandské bratrské firmy Wees and Weiss. Ta se pak stala vydatnou pomocí celé Jednotě. Za dobu svého provozu od roku 1875 do 1926 dokázala vydělat třeba na zakoupení sborového domu v Ústí nad Orlicí nebo uhradit nájem za modlitebnu v Praze. Výrazně se do historie sboru zapsali také kazatelé Reichlovi – Theophil Reichel se zasloužil o stavbu krásné nové modlitebny, kterou dokonce sám navrhl, a jeho syn Karel Reichel se zase stal druhým biskupem obnovené české Jednoty (viz heslo 29. září 1895).

1. ledna 1873

Práce v potštejnské knoflíkárně

vyšla v Čechách první česká Hesla Jednoty bratrské. Nebylo to úplně poprvé, kdy se Hesla v českém jazyce někde objevila – v roce 1758 byla vydána v Berlíně-Rixdorfu, kde byla velmi produktivní tiskárna českých bratrských spisů pro nejen tamní české exulanty (viz heslo 21. dubna 1782). Vydávání těchto rixdorfských Hesel ale nepřetrvalo.


Herčivald (Herzogwald) byl osada s německým obyvatelstvem, která vznikla okolo roku 1397. Od konce 19. století v Herčivaldu existoval sbor Jednoty bratrské složený z evangelíků, u jejichž předků se tajně zastavovali bratrští kazatelé při svých cestách na Moravu. Během války se herčivaldské společenství jako jedno z mála německých sborů distancovalo od nacismu, ale nic to nezměnilo na tom, že v roce 1945 museli bratři opustit Československo stejně

30. března roku 1880

17. června 1891 byl ustanoven sbor Jednoty bratrské v Herčivaldu na Moravě.

14. dubna roku 1894 odjel z Londýna do Kapska v Jižní Africe český misionář František Chleboun. Jeho první působiště bylo mezi domorodci Khoi-Khoi v misijní stanici Genadendal, kde v roce 1737 působil vůbec první bratrský misionář Georg Schmidt, Chlebounův krajan (viz heslo 9. července 1737). O něco

Potvrzení, že Jednota bratrská je uznána i v rámci nově vzniklého Československa. Rok 1919

byl Jednotě bratrské v Českých zemích udělen dekret potvrzující ji v rámci Rakouska-Uherska za státem uznanou církev. Byť to tehdy bylo pod jmény „Evangelická církev bratrská“ nebo „Ochranovská církev bratrská“, šlo i tak o jedinečnou událost. Nejen, že se Jednota po staletích navracela do své domoviny, ale také v ní byla poprvé ve své historii bez pronásledování povolena.

začlenění do ochranného pásma plánované přehrady Kružberk. A tím končí příběh Herčivaldu: ves byla zbořena, bratrský kostel leží pod hladinou přehrady. Zbyl bratrský hřbitůvek, který je snad pořád ještě možno najít. Ale musíte být opravdu hodně pozorní…

Bratři a sestry před kostelíkem v dnes již neexistujícím Herčivaldu

jako všichni Němci z vesnice – prakticky tedy veškeré obyvatelstvo. Němce nahradili Češi, Slováci a Rumuni, přesto se místo už nepodařilo znovu plně osídlit. V roce 1950 byl Herčivald přejmenován na Lesy a v roce 1963 bylo rozhodnuto o jeho

František Chleboun nikdy nepřestal vyhlížet povolení k návratu do Afriky


a zapáleným členem Jednoty, stal se také prvním laikem zvoleným do Úzké rady. Do kazatelské služby vstoupil v roce 1937, a to ve svém rodném Potštejně. Do života jeho rodiny i sboru však zanedlouho zasáhla válka, během které byli Karel Reichel i jeho žena Bedřiska odsouzeni k vězení

Jihoafrické domorodé ženy při tlučení kukuřice

později dostal František Chleboun svou samostatnou práci mezi domorodci ve východním Kapsku, ve stanici Enon, kde bylo oproti západní části země mnohem neklidněji v důsledku střetů mezi všemi přítomnými etnickými skupinami. Práce tam stále byla v začátcích a potýkala se s elementárními problémy, jako byla třeba nedůvěra domorodců k misionářům a odpor k evangeliu. František Chleboun byl však vnímavým a mírným člověkem s pravým pastýřským srdcem, a tak se mu v krátkém čase podařilo domorodcům porozumět, jejich odmítání překonat a mnohé přivést ke Kristu. Misie se ale ocitla pod tlakem búrských válek, v nichž Chleboun dokonce po vykonstruovaném obvinění skončil na čas ve vězení. Ředitelství misie jej tedy raději poslalo do bezpečí na západ

Kapska. Do Enonu se mohl vrátit až po devíti letech a celou práci musel začínat od začátku. V Africe působil až do roku 1913, kdy odcestoval na roční odpočinek zpět do Evropy. První světová válka však jeho plány zhatila a on už se do Afriky vrátit nemohl. František Chleboun se narodil 1. 6. 1866, zemřel 28. 10. 1945 v Přerově, pochován je v Turnově.

29. září 1895 se v Potštejně narodil Karel Reichel, v pořadí druhý biskup Jednoty bratrské po jejím návratu do vlasti. Jeho děd byl jedním z těch, kteří po roce 1861 rozhodli o návratu JB zpět do „země otců“ (viz heslo 25. listopadu 1862) a jeho otec jedním z prvních bratrských kazatelů, kteří se tam vydali. Karel Reichel byl platným

Mladý a odhodlaný vlastenec Karel Reichel

v Německu. Oba přežili a znovu a naplno sloužili církvi ještě několik desetiletí. Karel Reichel byl konsekrován na biskupa 1. 3. 1948. Mimo oficiální titul měl také přízvisko „biskup dětí“, jelikož duchovní péči o děti věnoval velikou pozornost a dopisoval si


katolictví byl nejprve cestujícím kazatelem, jeho zásadní službou se ale nakonec stala péče o sirotky, kterých se tou dobou v důsledku prusko-rakouské války objevilo nepočítaně. V červnu 1867 založil první sirotčinec – v Horní Čermné. I přes počáteční nevraživost okolí se Hartwigovi a jeho manželce nakonec pro První budova sboru v Nové Pace

Karel Reichel ve vězeňském mundúru po osvobození káznice Untermassfeld

s více než 600 z nich. Podrobně se o jeho životě dočtete v Jbulletinu 2/2018.

10. září 1899 byla za účasti budoucího biskupa Václava Vančury otevřena první modlitebna sboru v Nové Pace. Šlo o malý domek, který tehdejším potřebám sboru zcela dostačoval. Početní situace se však rychle měnila a bylo velice prozřetelné, že dům byl koupen i s velikou zahradou. Na ní totiž mohla být v roce 1904 postavena kaple a do roku 1911 přistavěn ještě sborový dům, čímž vznikla zbrusu nová a oproti původnímu domku velkolepá modlitebna.

V roce 1953 byl původní domek několikrát rozšiřován, aby mohl být k dispozici potřebám církve i sboru. Postupně sloužil jako byt, ústředí Jednoty bratrské a archiv, prodejna secondhandového oblečení nebo škola.

1. prosince 1904 zemřel Vilém Hartwig, jeden z prvních kazatelů Jednoty bratrské po jejím návratu do vlasti. Tento konvertita od

Manželé Hartwigovi, náhradní rodiče mnoha sirotků

„Tetičky" a jejich svěřenci z chlapeckého sirotčince v Horní Čermné


toto dílo Jednoty podařilo získat sympatie i důvěru. Krom Čermné posléze vznikly ještě dva další bratrské sirotčince, v Potštejně a v Dubé u České Lípy.

9. května 1907 byl znovu po staletích ustanoven sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi. Boleslav byla pradávným centrem předbělohorské Jednoty a sídlem tehdejších biskupů (viz heslo 23. března 1554). Obnovit zde práci bylo vroucí přání celé Jednoty bratrské, jakmile se ve druhé polovině 19. století vrátila do vlasti. Tím, kdo měl pohřbené dědictví znovu vykopat, se v roce 1895 stal Václav Vančura, pozdější biskup (viz heslo 6. ledna 1857). Skromné začátky v malé

Takto kdysi vypadala modlitebna sboru v Mladé Boleslavi

modlitebně Vančurovic domu, tzv. Templu, se postupně změnily ve shromáždění stále většího okruhu posluchačů, až bylo potřeba postavit úplně novou budovu. Otevřena byla 8. října 1899 v Blahoslavově ulici a sbor, který byl oficiálně ustanoven roku 1907, se v ní schází dodnes.

24. května 1920

Před sborem v Mladé Boleslavi

přišla mládež Jednoty bratrské vzdát hold prezidentovi Československa T. G. Masarykovi. Akci zorganizoval tehdejší student a budoucí biskup Jednoty Karel Reichel. A co na to prezident? Ten měl vůči Jednotě, jakožto ryzímu dědictví české historie, vyloženě

pozitivní vztah, jak ukázal ve své tehdejší promluvě: „Připomenu jen stručně, co pro mne a můj duchovní život znamenala naše historie a zejména naše českobratrství. (…) Když slyším hesla „Čech“, „Češství“, „národnost“, pro mne je to Chelčický, Hus, je to Komenský, je to i ten Žižka a všichni ti, kteří byli Božími bojovníky, ať válečníky, ať bojovníky ducha. Já bych si přál, abychom již bojovníků mečem nepotřebovali a aby idea našeho českobratrství byla vzorem pro vás a spolu pro celý náš národ a pro celé ostatní člověčenstvo. (…) Palacký řekl, jak dobře víte, že českobratrství znamenalo nejušlechtilejší květ křesťanství. Já bych vám přál, aby tento úsudek platil i o vás a stal se přesvědčením celého národa.“


dob. Jeho synem byl Josef Bohdan Mikuláštík, za 2. světové války letec RAF nositel několika československých i anglických vyznamenání.

24. října 1942

Rodina Mikuláštíkova. U otce stojí Josef, budoucí statečný pilot RAF

31. července 1921

3. června 1937

přiznala československá vláda Jednotě bratrské její historické jméno. Byl to další významný milník v návratu Jednoty do své vlasti, který započal již v roce 1862 (viz hesla 8. dubna 1861, 25. listopadu 1862). Od roku 1880, kdy byla Jednota oficiálně uznána v rámci Rakouska-Uherska, používala jméno Evangelická církev bratrská nebo Ochranovská církev bratrská. Název byl tehdy vybrán na přímou žádost ředitelství v Ochranově. Návrat k pradávnému jménu v roce 1921 byl však důležitým symbolem v procesu upevňování vlastní identity, který se pak završil v roce 1957 vyhlášením samostatné České provincie Jednoty bratrské (viz heslo 5. září 1957).

zemřel Josef Mikuláštík, první kazatel sboru v Ústí nad Orlicí. Kvůli Božímu povolání do východních Čech se vzdal své touhy jít na misii a od roku 1886 v Ústí věrně sloužil 22 let. S pokorou překonával tvrdost katolického města a nakonec získal mnoho přátel, mimo jiné i spisovatele Aloise Jiráska. Díky Mikuláštíkovi má dodnes ústecký sbor historickou budovu staré Jednoty, kterou se mu podařilo zakoupit v roce 1901. Na dům přispěl i zisk z výrobny knoflíků v jiném bratrském sboru, Potštejně (viz heslo 16. října 1870). Josef Mikuláštík také mnoho let působil ve vedení Jednoty bratrské, kde zažil 1. světovou válku i vznik ČSR a podílel se na mnoha důležitých rozhodnutích mnoha složitých

byla v Mauthausenu popravena celá rodina Drašnerových (rodiče a 19letý syn) z pražského bratrského sboru, která byla zapojena do odboje v rámci skupiny ÚVOD. Prázdný byt byl okamžitě zabydlen Němci. Rok předtím zemřel na následky mučení v pražském Petschkově paláci další člen pražské Jednoty, Drašnerových spolupracovník

Drašnerovi v dobách klidu a míru na výletě


bratrské Lydii Halamové a Evaldovi Ruckému za ochotné konzultace i přísun podkladů všeho druhu. Zdroje informací:

Václav Jelínek, umučený gestapem 22. října 1942

z ÚVODu Václav Jelínek. Lidí zapojených do odboje bylo mezi členy Jednoty poměrně hodně, o to cennější je fakt, že ani jeden ze zmíněných popravených nikoho dalšího neprozradil.

» Mgr. Evald Rucký: 555 let Jednoty bratrské v datech, Liberec 2015 » Petr Čornej a kol.: Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Rider’s digest Výběr, spol. s. r. o., Praha 2001 » Ottův slovník naučný » Biografický slovník Historického ústavu AV ČR » Digitální knihovna Poslanecké sněmovny PČR, České sněmy: rok 1605 a 1575 » Dietrich Meyer: Zinzendorf und die Herrnhuter Brüdergemeine: 1700–2000 » Zdeněk Hübner: Josef II., web magazínu sKompasem.cz » Středočeská vědecká knihovna v Kladně » Daniel Říčan: David Nitschmann-

tesař, první biskup obnovené Jednoty bratrské, časopis Poodří 2/2007 » Jana Ládyová: Josef II. – Nešťastný syn a svérázný císař, časopis 100+1 » Tomáš Konečný: Největší tunel českých dějin, časopis 100+1 » Tabita Landová: 550 let od volby prvních kněží Jednoty bratrské, časopis Křesťanská revue 2/2017, Praha 2017 » Michal Matoušek: Osudy Jednoty bratrské do roku 1627, seminární práce, Brno 2005 » Mgr. Karel Simon: Sociální postavení členů Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi na počátku 17. století, diplomová práce, Praha 2012 » Anna Machová: Moravští bratři a jejich působení v Kanadě, web BBCczech » Josef Hora: Po stopách moravských misionářů, web iDnes, rubrika Cestování » Web E-dějiny » Web Otta z Losu » Web obce Horní Branná

5. září 1957 byla česká Jednota bratrská na generálním synodu světové Jednoty v americkém Bethlehemu prohlášena samostatnou provincií, v pořadí pátou. Stalo se tak i proto, aby vláda v socialistickém Československu uznala a respektovala Jednotu, která tehdy slavila výročí 500 let od svého vzniku, jako samostatnou církev.

Zpracovala Ester Brožová. Poděkování archivářce Jednoty

Ústřední sbor Jednoty bratrské v Bethlehemu v Pensylvánii


SEZNAM VYOBRAZENÍ, krom již označených v textu: 12. 8. 1474 - Daniel Dostrašil 5. 10. 1547 - Stanislav Musil 15. 9. 1564 - dole: Mgr. Pavel Sosnovec (Muzeum Mladoboleslavska), na další stránce: Daniel Dostrašil 18. 5. 1575 - nahoře: Martin Klaus, dole: dřevoryt Donata

Hübschmanna z r. 1568 16. 3. 1618; 1. 2. 1621 Mgr. Pavel Sosnovec (Muzeum Mladoboleslavska) 4. 1. 1628 - malba Vladimíra Stříbrného 26. 5. 1700; 30. 9. 1709; 13. 8. 1727; 19. 1. 1733; 5. 7. 1756;

25. 11. 1862 - Unitätsarchiv Herrnhut 2. 3. 1721 - dole: Moravian Archives Bethlehem, nahoře: Saša Štěpánovský 8. 3. 1782 - Saša Štěpánovský Vše ostatní - Archiv Jednoty bratrské

Mapa od bratrského tiskaře Mikuláše Klaudiána z Mladé Boleslavi je nejstarší tištěnou mapou Čech. Pochází z roku 1518 a její jediný dochovaný originál je uložen ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích.

©2018 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČO: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Profile for Jednota bratrská

Jbulletin speciál - Dnešní den v minulosti  

Jbulletin speciál - Dnešní den v minulosti  

Advertisement