Jbulletin 2/2018

Jbulletin .

.

.

.

.

.

Biskup Karel Reichel 70 let od konsekrace

Kdo jako první oslavil Den nezávislosti USA? Náš sbor: Chrastava

2/2018

Radikalita - brigády na zemi i nad zemí

Z DOMOVA Radikalita: život není žádná hra!

O Velikonocích se zase jako obvykle sešlo „naše mládí“, aby s nasazením vlastních sil udělalo něco užitečného pro sebe i svoje okolí.

Akce s původně pracovním názvem Radikalita, který nakonec zdomácněl a ujal se, probíhala v Chrastavě.

Pod nepsaným pravidlem „Co funguje, to netřeba měnit“ dostali mládežníci tradiční denní rozvrh, stejnou měrou

duchovní jako pracovní. A tak se v dobrovolnickém duchu stříhaly větve stromů, natíralo zábradlí, kácelo, kopalo, páčilo, smýčilo i sbíjelo, zkrátka, o co si obce, sbory, organizace i jednotlivci řekli. Večery nepatřily lelkování a zevlování (i když na kamarádské žvanění také čas vyzbyl), ale duchovním programům s pomalu výhružným názvem „Hra skončila!“ S biblickým oddílem Lk 21, 25–37 v zádech se pak naše mladá generace nořila do hloubek vlastního i Božího nitra. Pro pravdu, upřímnost, pokoru…

Stejná výzva ale neplatí zdaleka jen pro naše děti, platí i pro nás starší – Co nežiješ, to nepředáš.

Díky Bohu za Radikality a GT, ale spoléhat na ně nesmíme.

My sami se za své potomky musíme modlit, hledat Boží zjevení pro jejich výchovu a být jim věrohodným vzorem. Jen tak přejde Boží život na další generaci.

Synod Jednoty bratrské: máme nové vedení pro dalších pět let Ve dnech 3.–6. června se v Harrachově konala pastorální konference Jednoty bratrské pro klíčové služebníky církve

a jejich protějšky. V jejím rámci tradičně probíhá synod JB. Ten byl tentokrát výjimečný, jelikož vypršel mandát dosavadnímu vedení církve a bylo třeba volit nové, pro další pětileté období.

Do Rady Jednoty bratrské byli povoláni bratři Šimon Dvořák, Petr Krásný, Martin Bukovský, Evald Rucký, Jan Křivka a Jan Morávek. Kromě toho byli bratři Tomáš Marván a Jiří Bárta ordinováni na diakony, aby se ujali správcovství sborů v Ivančicích a Turnově. Synod se dále zabýval zprávami jednotlivých odborů církve a byl informován o aktualitách v bratrském školství, sociálních službách, životě sborů nebo ve světové Jednotě bratrské (Unitas Fratrum).

Z jednání také vzešel pozdrav od synodu České provincie pro synod Britské provincie, který proběhl od 6. do 9. července.

Osobně jej předal bratr Jan Křivka, který za naši provincii přijal pozvání a tohoto synodu se zúčastnil.

Předsednictvo synodu gratuluje nové Radě Jednoty bratrské

delegace, která s přípravami pomáhala už dlouhé měsíce dopředu. V kulturním středisku probíhaly přednášky o životě a díle bratří v tomto regionu, byly předány ceny laureátům soutěže „Ve stopách Moravských bratří" a také byla otevřena výstava

o činnosti Jednoty bratrské v Polsku. Jedná se o stejnou výstavu, kterou jste mnozí zažili i v našich městech u příležitosti výročí 550 let vzniku JB. Pro potřeby Polska byla samozřejmě nejen přeložena, ale především rozšířena, aby zachytila

V Polsku se slavilo výročí Jednoty bratrské Polské městečko Pilawa Górna uspořádalo 15. června oslavu 275 let od svého založení.

Pro nás je tato informace důležitá v tom, že původně šlo o osadu Jednoty bratrské jménem Gnadenfrei. Proto se také oslav zúčastnila naše

Zuzana Bielawska, starostka Pilawy Górnej, a biskup Evald Rucký otevírají výstavu o působení JB v Polsku

Historické i současné písně Jednoty bratrské zahráli členové JB z Dobrušky - shodou okolností partnerského města Pilawy Górnej

práci Jednoty na tamním území. Biskup Evald Rucký byl vyzván, aby promluvil na téma „Jednota bratrská v České republice žije vizí svých zakladatelů“. Mimo toto vše a mnohé další byly navíc odhaleny pamětní desky v městském parku a informační tabule na náměstí Piastów Śląskie. Mezi přítomnými byl také starosta Dobrušky,

partnerského města Pilawy Górnej, kterého doprovodili členové dobrušského sboru JB. Ti se také postarali o hudební vsuvky – historické i současné bratrské písně. Záštitu nad celou akcí převzal velvyslanec České republiky v Polsku, PhDr. Ivan Jestřáb.

Naše „česká bratrská delegace“ si ze slavnostního dne přivezla mnoho příznivých dojmů.

Především vděčné vzpomínky na vřelé přijetí od paní starostky i jejích kolegů, velké díky si zaslouží také skvělá práce organizačního týmu. Do budoucna se již plánuje další konference – poté, co město opraví dům bratří, by v něm mělo být zřízeno muzeum a za naší účasti otevřeno. Další podrobnosti je možné najít na webu Pilawy Górnej.

INZERÁT Křesťanská škola BRÁNA v Nové Pace hledá pro školní rok 2018/2019 do nově otevřených prostor flexibilní učitele 1. a 2. stupně (ČJ, Fyz, Děj, Zem), kteří žijí Krista. Možnost ubytování.

Kontakt: zsbrana@gmail.com, www.zsbrana.webnode.cz

Karel Reichel v proměnách času. Uprostřed s manželkou Bedřiskou během 20. let

„Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel“ aneb Klikatá cesta Karla Reichela Před rokem jsme psali o prvním biskupovi obnovené české Jednoty bratrské, Václavu Vančurovi. Vzhledem k tomu, že letos je to právě 70 let od konsekrace druhého biskupa, nastal dobrý čas napsat nyní o něm. Jmenoval se Karel Reichel.

německá. Reichelové se museli po staletích znovu naučit česky, ale opravdový zájem o tuto zemi a rodové geny jim byly dobrými pomocníky. Karel Reichel k tomu píše: „Máme uchováno první české kázání mého otce a je s podivem, s jakou lehkostí překonal obtíže výslovnosti. Slova ‚vzkříšený Spasitel‘, to není pro Němce nic lehkého.“ Karel Reichel měl kupodivu opačný problém – německy jako dítě rozuměl, ale nemluvil. Už se cítil být Čechem.

S bratrem Theofilem na počátku 20. století. Karel Reichel sedí vpravo

Němec nebo Čech?

Reichelovi byli původně katolická rodina, která se z Polska, kde žila prokazatelně již v roce 1430, přemístila na české území. V období

Karel Reichel jako chlapec

30leté války se jeden z Reichelů neznámo proč stal luterským farářem. Převedl rodinu z jedné víry ke druhé a v rámci tíživé doby také z Čech do Německa. Později se jeden z Reichelů seznámil s Christianem Davidem a hrabětem Zinzendorfem, díky čemuž Reichelové zakotvili v Jednotě bratrské. Nebyli to členové jen do počtu – v jednom období působili na ředitelství církve hned tři z nich, takže se žertovně říkalo „Jednota reichelovská“. Z rodiny vzešlo více než 200 duchovních a deset biskupů. Theofil Reichel, děd Karla, byl jedním z těch, kteří jakožto tehdejší vedoucí církve rozhodli, že se Jednota po vydání protestantského patentu z roku 1861 pokusí vrátit do českých zemí.

Karel Reichel se narodil 29. září 1895 v Potštejně, kam jeho otec Theofil Reichel přišel sloužit jako správce sboru. Českého, i když jak víme, jeho rodina byla tehdy

Bedřiška Reichelová, rozená Hušová, na počátku 20. století

Spolek Český bratr v roce 1913. Karel Reichel je v řadě stojících, druhý zprava se založenýma rukama.

Sedící pán s plnovousem je Karlův otec Theofil

Hledání místa pod sluncem

Karel Reichel byl odmalička vychováván ve víře. U Reichelů se každé ráno začínalo „požehnáním“, kterého se účastnila i děvčata z bratrského sirotčince, aby se na faře učila všemožným pracím a připravila na samostatný život.

Není divu, že Karel Reichel měl v budoucnu přirozenou schopnost vnímat potřeby slabších, starat se o ně, dát jim šanci. Budoucí biskup

Jednoty nebyl jiný než ostatní děti, i on se nudil o nedělních shromážděních a otcova kázání si ukracoval otázkami „kdy už bude konec?“, nebo ztropil vzpurnou scénu hned při prvním školním dni, a to přímo ve škole. Podle slov jedné členky sboru to bylo impulzivní dítě se smyslem pro humor a očima otevřenýma pro všechno kolem.

Rodiče Reichelovi měli pro své syny vizi: některý z nich bude pokračovat v rodinné kazatelské tradici. Nebo

oba. Proto je poslali na bratrské gymnázium do Nízkého v Sasku.

Ale Karlovým plánem to nikterak nebylo, a už vůbec ne ve chvíli, kdy poznal Prahu, šalebně zářivé město, kam byl otec roku 1908 přeložen. A tak se i přes rodičovské zklamání do Německa nevrátil, stejně jako jeho bratr. Vlastně si v tom byli s otcem podobni – ten také původně nechtěl být kazatelem (ale stavitelem). Prahu mladý Karel zažíval v dobách, kdy bublající česká emancipace popichovaná

německou nabubřelostí odhalovala, že rakousko-uherské mocnářství má na kahánku. Karel Reichel se nadšeně pouštěl do ulic, aby se účastnil vlasteneckých shromáždění, soptil hněvem na německé drzosti v pohraničí, anebo se připletl do pouliční šarvátky mezi německými a českými studenty.

Současně Karla Reichela ovlivňovala také Jednota bratrská.

Ve sboru vznikla mládež, která se scházela k duchovním chvílím, modlitbám i přátelským setkáním.

Karel Reichel založil spolek Český bratr, kde byl vydáván stejnojmenný časopis, první mládežnický plátek české Jednoty.

Zorganizoval také návštěvu bratrské mládeže u prezidenta Masaryka. Roku 1910 vstoupil

Svatební portrét Karla a Bedřišky Reichelových z neklidných let první světové války

Manželé Reichelovi před svým knihkupectvím

jako nadšený knihomol do učení u knihařské firmy Hejda a Tuček.

Během první světové války se Karel Reichel oženil s Bedřiškou Hušovou, členkou Jednoty bratrské, dcerou sochaře. Na svatebním oznámení měli verš „Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel.“ (2. Sam 7, 9) a jen Bůh tehdy věděl, jak moc prorocká slova to jsou. Z Karla Reichela se brzy stal majitel vlastního knihkupectví, člen staršovstva pražského sboru, vydavatel časopisu Jednota bratrská i známých Hesel a se sochařem Františkem Bílkem expedoval tzv. špalíčky, kapesní vydání spisů, konkrétně Komenského, Blahoslava, Chelčického atd.

Staň se kazatelem!

V tu chvíli se ale do jeho vesměs poklidného života vrátila už jednou odmítnutá výzva: Staň se kazatelem!

Poprvé přišla roku 1923 přímo z Ochranova, podruhé o deset let později z domovského Potštejna, potřetí v roce 1937 od Úzké rady (které byl sám už dva roky členem – dokonce vůbec prvním v dějinách, který nebyl kazatelem). Postoj Karla Reichela se podle jeho vlastních slov postupně vyvíjel. Nejprve: „Ano, Pane, miluji tě, ale ne tak jako svoji knihkupčinu…“ Podruhé se v pocitu nedostatečnosti děsil zodpovědnosti. Mezitím ale začal volat k Bohu, aby mu zjevil svou

vůli, a tak napotřetí přijal, nechal se „opásat a vést, kam by sám nešel“. Knihkupectví se vším všudy prodal, s manželkou naložili svůj život na valník a opustili milovanou Prahu. A kupodivu, stejně, jako se dřív denně nemohl dočkat, až bude mezi svými knihami, nemohl se teď dočkat, až bude na kazatelně – na tom místě, kterému se tak vyhýbal. „Pán Bůh sám musel zlomit můj odpor a pak bylo vyhráno. Skláněl se ke mně se svou láskou a požehnáním naprosto nezaslouženým,“ vzpomíná Karel Reichel.

Učňovská léta v pražském knihkupectví.

Karel Reichel je uprostřed

Karel Reichel ve 30. letech. Co mu nikdy nechybělo, byl smysl pro humor

V Potštejně zažívali manželé krásné časy, i když Reichel později sám přiznal, že tam jen nepracoval, ale přímo se štval. „Duchovní pastýř má tolik práce, kolik si jí sám udělá,“ podotkl jeho přítel Josef Juráš, „a bratr Reichel si jí nadělal až až.“ Fara se stala domovem všech bratří a sester, sbor měl velký misijní rozsah, takže Karel Reichel sloužil na dalších pěti místech v okolí včetně Kunvaldu a Rychnova. Dál vydával časopis JB i Hesla, pořádal přednášky, slavnosti, různá setkání, staral se o lidi či řešil složité situace sborového života. Vydatnou pomocí mu v tom všem byla jeho žena.

Modlitebna bývala utěšeně plná, přicházeli i lidé mimo církev. Pak v Čechách začal dělat „pořádek“ Hitler. Když byla vyhlášena mobilizace, muselo několik bratří narukovat. Karel Reichel zahájil scházení k modlitbám, což sbor ještě více semklo. Tato setkání se pak večer co večer, někdy i častěji, konala celé dva roky, než přišla událost, které se sbor celou dobu obával:

Presbyterská ordinace z rukou prvního biskupa v ČSR, Václava Vančury. Rok 1946

Zatčen!

Karel Reichel byl za heydrichiády zatčen. Bylo 7. srpna 1942, když pro něj přišlo gestapo, kterému už nějakou dobu neunikalo Reichelovo neskrývané vlastenectví.

Jeho první adresou bylo pankrácké vězení, kde byl obviněn z činností zavánějících rozvracením Říše: poslech nepřátelského rozhlasu, židomilství, pašování časopisu JB do Sudet, krytí odbojových aktivit či výsměch Vůdci (posměšná

básnička na Hitlera v psacím stole), navíc byl odrodilec a Benešovec!

Nakonec byl Reichel shledán „radiozločincem“ a soud mu vyměřil 3 roky v německé káznici. Nejprve v Bernau, potom v Untermassfeldu.

Reichel věřil, že pověstná německá preciznost jej ve vězení nebude držet ani o den déle, zároveň viděl příliš mnoho svých spoluvězňů odcházet, aby se už nevrátili. Cesta z vězení mohla vést jakýmkoli směrem. O pár týdnů po Karlovi byla zatčena i jeho manželka Bedřiska, která byla za totéž odsouzena na rok, ovšem nakonec skončila až do konce války v Ravensbrücku. Ve své knize „Zamřížované okno“ Karel

Ve 30. letech s bratry z novopackého sboru na nádraží

Jen tiše…

Jen tiše, tiše, srdce mé, svůj chutě vezmi kříž!

Ten, který ti jej uložil i sílu dá, to zříš.

Jen tiše, tiše, srdce mé, ach, proč bys smuten byl? Ó, proč bys Otci dobrému v svých strastech nevěřil?

Jen tiše, tiše, srdce mé, vztyč hlavu u víře a svěř se znovu vedení Dobrého Pastýře.

Jen tiše, tiše, srdce mé, a vzmuž se poznovu, a věř: ta drsná cesta tvá jde k nebes domovu.

Karel Reichel, Vánoce 1942, věznice Pankrác

Karel Reichel na kazatelně v Potštejně

Reichel popisuje dojemné momenty nečekaných kontaktů, které Bůh manželům na jejich nejtěžší cestě daroval: náhodné setkání čelem u zdi, když Bedřišku vedli k výslechu a Karla k přeložení do jiné cely, transport ve stejném vagónu nebo ohlédnutí

přes rameno, které, byť vykoupené fackou, přineslo pohled do očí. Toho všeho si nesmírně vážili. Reichelovi prožívali vězení po fyzické stránce stejně těžce, jako všichni ostatní.

Ničeho nebyli ušetřeni: hladu, zimy, nedostatku spánku, ponižování,

„coby kapitán opustit loď jako poslední“ a postarat se o své krajany, dokud nebude pro všechny poslán transport a nebude jisté, že se v poválečných zmatcích na nikoho nezapomnělo. Určitě by se ale rozhodl stejně i bez svého předsednictví – přirozený Boží zájem o druhé by mu ani nedovolil jinak.

Karel Reichel se tak do Čech vrátil až 20. července.

Obyčejný knihkupec

Fotografie vězně Reichela při nástupu do Untermassfeldu, rok 1943

stesku, smrti přátel… Jejich pevné zakotvení v Ježíši ale způsobilo, že Karel Reichel mohl o své tajné vězeňské knize Zamřížované okno říci: „…je dokumentem, který znovu potvrzuje skutečnost, že co činí Bůh, vše dobré jest, a že nejtěžší dny našeho života se mohou proměnit v nejpožehnanější, je-li náš pohled obrácen neúchylně k Němu, našemu Pánu.“ Když čtete řádky, které Reichel tehdy zaznamenával, nemáte před sebou supermana, silnou osobnost oproštěnou od strachu a smutku, ale obyčejného člověka důvěřivě spoléhajícího na svého Pána, který den za dnem poznává Boží starostlivost a péči,

a tak přináší pevný bod i ostatním.

Karel Reichel se stal pastýřem mnoha svých spoluvězňů, a to nejen politických, ale i zlodějů, podvodníků a vrahů. Bůh mu přiváděl ty, kteří hledali odpuštění hříchů, smíření a naději. Za tři roky to byly desítky příběhů. Některé skončily pozemskou smrtí, od které Reichel nikoho zachránit nemohl, ale věděl, že několik z jeho spoluvězňů z ní přešlo do života.

Přestože byl Untermassfeld osvobozen už 2. dubna 1945, Karel Reichel se domů dostal až o mnoho později. Jako předseda Spolku untermassfeldských vězňů, který Češi založili, se rozhodl

Manželé Reichelovi se tedy po válce šťastně shledali.

Karel Reichel byl ordinován na presbytera a roku 1947 přijal místo kazatele v Ústí nad Orlicí.

Následující rok, zatímco se komunisté opájeli euforií své samolibosti, si Jednota bratrská zvolila Karla Reichela za druhého biskupa. On sám se zdráhal tento úřad přijmout. Cítil se zkrátka jako obyčejný knihkupec. Uvědomil si ale, že biskup Matěj z Kunvadlu byl také jen prostý člověk, a krom toho, být biskupem v Jednotě znamená zůstat dál jedním z bratří. Nakonec tedy volbu přijal.

Od sborového života se ale neodloučil. Přál si zůstat na kazatelském místě, takže v této službě pokračoval jak v Ústí, tak od roku 1956 v důvěrně známé Praze. Karel Reichel si také vysloužil přízvisko „biskup dětí“.

Měl je upřímně rád a věnoval jim zvláštní péči. Pozoroval, že mají k Ježíši instinktivně vztah jako k nejlepšímu příteli, což chtěl podporovat. S dětmi si dokonce pravidelně dopisoval. Bylo jich na 600. Připravoval pro ně biblické hádanky a úkoly, do kterých bylo

často potřeba vtáhnout i rodiče, čímž se okruh „písmáků“ přirozeně zvětšoval. Takovým způsobem Bůh Reichelovým vynahradil, že sami děti mít nemohli.

Co bylo pro Karla Reichela také typické, byla jeho účast v ekumenických vztazích a ve světové Jednotě bratrské.

Díky tomu nechyběl u onoho historického okamžiku, kdy bylo české dílo prohlášeno za samostatnou provincii. Stalo se to 5. září 1957 v americkém Bethlehemu, odkud si dvaašedesátiletý Reichel přivezl také svůj první a jediný diplom: čestný doktorát bratrské univerzity.

Byl jsem s tebou, kamkoli jsi šel

Ke konci 60. let už Karel Reichel

Karel Reichel v ping pongovém zaujetí

Úzká rada Jb v roce 1950. Zleva: R. Kalfus, K. Reichel, V. Vančura, A. Ulrich

cítil, že ho opouštějí síly. Vzdal se funkce v Úzké radě, protože vzdát se práce na sboru rozhodně nechtěl – těžiště své služby viděl vždycky tam. V roce 1968 odešli Reichelovi do Mladé Boleslavi na odpočinek.

Dočkali se tam jubilejního roku 1970, ve kterém oslavili zlatou svatbu, poté 100 let od návratu JB do své domoviny, v září Karel Reichel dovršil svých 75 let a o měsíc později, 27. října 1970, odešel ke svému Pánu. Jednota bratrská jej vyprovodila ve stejný den, kdy si republika připomínala 300 let od smrti Komenského. Pohřeb tohoto skromného, oddaného, laskavého a především opravdového Božího služebníka ale nebyl truchlivou tryznou, naopak, byl oslavou vděčnosti Ježíši, že takového

služebníka zbudoval, daroval církvi a věrně provázel na každém kroku až k branám nebeského domova.

Od té doby už uplynulo skoro 50 let, život Karla Reichela je pro nás minulostí. Ale ne tak docela.

Během nekonečných vězeňských dní se Karel Reichel v duchu vracel na všechna místa své služby – na Rychnovsko i do Prahy – a vroucně se modlíval za každou ulici, každý dům, školy, hospody i úřady, za všechny členy Jednoty bratrské tehdejší i budoucí. A tak, až budeme zase s vděčností myslet na naše předky, jejichž modlitby nás provázejí, aniž bychom to věděli, jednoho z nich už budeme znát jménem…

Zdroj informací: Archiv Jednoty bratrské

První oslava Dne nezávislosti proběhla v komunitě Jednoty bratrské Věřte, nevěřte, ale Jednota bratrská v Severní Karolíně byla první, kdo oficiálně oslavil jeden z nejdůležitějších amerických svátků – 4. července, tedy Den nezávislosti.

Otcové zakladatelé předkládají kongresu návrh Deklarace nezávislosti. Obraz od Johna Trumbulla z roku 1819

Na této úplně první oslavě nebyly ohňostroje, prskavky ani bujaré pouliční radovánky. Místo toho se zpívaly vděčné písně Bohu, poněkud paradoxně v němčině.

Oslavujícími krom toho nebyli účastníci dlouhého a krvavého konfliktu, naopak to byli všeobecně známí pacifisté, a vlastně ani nejásali nad onou těžce vydobytou národní samostatností, ale hlavně děkovali Bohu za mír. Veskrze klidná ceremonie proběhla roku 1783 v bratrské vesnici Salem, dnešní čtvrti velkoměsta Winston-Salem.

O pár měsíců dříve byla v Paříži sestavena předběžná mírová dohoda, ve které Velká Británie přijímala platnost Deklarace nezávislosti USA ze 4. července 1776. Tím uznávala samostatnost Spojených států a tím také ukončovala vleklou občanskou válku. Dohoda byla sice nakonec podepsána až v září, ale guvernér Severní Karolíny Alexander Martin,

Deklarace nezávislosti, kopie z roku 1823

nadšen z obojího – vítězství i míru, vyhlásil památný 4. červenec veřejným oslavným dnem. Pravda, guvernérův výnos nebyl jaksi plošně zaznamenán a některé odstrčenější kouty státu se o něm dozvěděly, až když bylo stanovené datum dávno pryč. Každopádně bratrská osada Salem mezi ně nepatřila, jelikož guvernér Martin měl 30. června náhodou cestu kolem, takže mohl v Salemu učinit své prohlášení ještě před termínem.

Všechny bratrské vesničky v okolí se daly do práce, aby guvernérovu přání patřičně vyhověly. Menší osady oslavovaly většinou vyzváněním zvonů a slavnostním shromážděním v kostele. V Salemu, jakožto hlavní kolonii, se samozřejmě konala sláva větší, a tento fakt plus legendární bratrské nadšení pro zaznamenávání a uchovávání naprosto všeho způsobily, že Salem vešel do dějin jako historicky první místo ve Spojených státech, které 4. červenec oslavilo. Celý sváteční den se zachoval natolik detailně popsaný, že o tomto prvenství mezi historiky není pochyb. Moravané v Salemu předběhli dokonce i své spolubratry žijící v Bethlehemu blízko města Philadelphia, kde byla Deklarace nezávislosti pár let předtím podepsána.

Když už je řeč o Deklaraci nezávislosti USA, tedy spojené nádobě Dne nezávislosti, jistě bude zajímavé zmínit, že i k této události se Jednota bratrská nachomýtla „ještě zatepla“.

V jejích řadách v Pensylvánii působil novinář Johann Heinrich Miller. Jeho německo-americký Pensylvánský státní kurýr

Deklarace nezávislosti v Pensylvanském kurýrovi, rok 1776

Výzva k oslavě Dne nezávislosti od guvernéra A. Martina. Foto: Moravian Archives Winston-Salem

Winston-Salem v roce 1891. Foto: United States Library of Congress's Geography & Map Division

(Pennsylvanischer Staatsbote) se stal prvním periodikem, které o deklaraci informovalo, a to hned následující den po jejím vyhlášení.

Zaprvé proto, že Miller byl od roku 1764 oficiálním vydavatelem zpráv amerického kongresu pro německou menšinu, a zadruhé Millerův dřívější společník byl „ten“ Benjamin Franklin, politik, který se na znění deklarace podílel.

Zkrátka, jedna z tří ručně psaných kopií dokumentu, ještě s mokrým inkoustem, putovala od autorů rovnou k Millerovi. O pár hodin později si bratři mohli na titulní stránce přečíst celý dokument.

Miller a dva jeho horečně pracující kolegové se tak zasloužili o vtipný historický fakt, že deklarace byla vytištěna dříve v němčině než v angličtině.

Co z toho plyne? Inu, že by Jednota bratrská byla předurčena k vyhrávání soutěží v získávání informací, to asi ne. Spíš tohle: buďme věrnými Božími lidmi a Bůh

nám všechno důležité včas poví…

Zdroje informací: The Moravian Archives WinstonSalem, kterému patří díky za podnět k tomuto článku Mark Liberman: English under siege in Pennsylvania; server Language

Log, vydáno 25. 6. 2006.

Linda C. Brinson: The first Americans to observe the 4th were Moravians; server The Daily Beast, vydáno 7. 4.

2014.

Sbor Jednoty bratrské ve Winston-Salemu

Pár zpráv ze světového dění NIKARAGUA Zoufalé volání o modlitby přichází od bratří a sester z Jednoty bratrské v Nikaragui.

Země je na prahu občanské války poté, co se hroutí sociální, ekonomická i politická situace. V podstatě se opakuje (či pokračuje) revolucemi a převraty protkaná historie Nikaragui. O situaci již informovala i česká média, což jen ukazuje, že jde o vážný problém. Podle zprávy od jednoho z nikaragujských bratří stát vyhlásil monitorování veškerých informací, proto i jeho zpráva byla velice opatrná. I tak víme, že mrtví, zranění, zatčení a nezvěstní jsou na denním pořádku, stejně jako zástupy těch, co utíkají do okolních zemí. Chybí potraviny i lékařská péče, práce se zastavila – lidé stávkují.

Pozitivní je, že církev se denně schází k modlitbám, volá k Bohu a postí se. Modleme se i my za průlom Boží pravdy, za pokoru a pokání, což je jediná cesta k řešení.

KUBA V květnu se na Kubě zřítilo dopravní letadlo, na jehož palubě, jak jsme se později dozvěděli, byla i rodina z Jednoty bratrské. Manželé

Nikaragua: Justin Rabbach z Výboru světové misie se učí mačetou zpracovat kokosy (nahoře) a Sbor v Brown Fields (dole)

Albanie: Jednota bratrská v Bathore

a jejich 5letá dcera nehodu nepřežili. Zahynulo také deset pastorů a jejich manželek ze spřátelené církve, Church of the Nazarene, kteří se vraceli ze své konference v Havaně.

Jménem celé České provincie jsme kubánským sourozencům poslali slova podpory a účasti, za něž byli velmi rádi. Právě v takových těžkých chvílích si nejvíce uvědomujeme ohromnou vděčnost Ježíši Kristu za to, že nás zachránil, abychom momentem naší fyzické smrti mohli projít do Jeho života. Současně prosíme o modlitby za pozůstalé rodiny.

HONDURAS Klinika v Ahuas, kterou jsme

před pár lety podpořili svojí sbírkou, oslavila 16. června 72 let od svého vzniku v roce 1946. A jak si vede? Stále udržuje program dodávek výživy pro malé děti, má ambulanci, lůžkové oddělení, rentgen, ultrazvuk, pohotovost, provádí jak malé, tak velké operace, zákroky víceméně všeho druhu a ošetření poskytuje v každou denní, a když na to přijde, tak i noční dobu. Nepříjemnou situací prošlo vedení kliniky na jaře, když bylo nuceno propustit skoro třetinu zaměstnanců kvůli dlouhodobé finanční tísni. Pacienti se sice na lékařském ošetření podílejí, ale pochopitelně není možné účtovat skutečné ceny, protože

na ty by nikdo neměl. Situace se tedy často řeší i alternativně – třeba dárcovstvím krve. Jinak je klinika závislá na donátorech, většinou zahraničních. Za dobu svého působení v oblasti, kde žádná jiná zdravotní péče neexistuje, zachránil tým zdravotníků bezpočet fyzických i duchovních životů. Žehnejme jim, ať mohou ve své službě pokračovat i dál.

UNITAS FRATRUM Světová Jednota bratrská (Unitas Fratrum) má několik nových biskupů: v červnu byli konsekrováni sestra Carol Foltz a bratr Tom Shelton, oba za USAJižní provincii, a první červencový den byl v Tanzanii uveden do

Jižní Afrika: Elim na fotografii z počátku 20. století

úřadu bratr Ezekiel Yona. Všem vyprošujeme Boží moudrost při duchovní správě církve.

ALBÁNIE Pětadvacáté výročí oslavila v červnu Jednota bratrská v Albánii. Jednota je tam spojená s luterskou církví, kdy obě církve spolupracují pod společnou hlavičkou. V zemi, kde byla víra několik desetiletí kvůli komunistickému režimu zakázána, má Jednota nyní 5 sborů a zhruba 300 členů.

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA Oslavy výročí, a to hned

Jižní Afrika: Bratrský mlýn v Elimu z roku 1828, dosud funkční

několikadenní, budou od 8. do 14. října probíhat také v Kapsku, konkrétně v domově pro fyzicky a mentálně postižené Elim Home. Tento domov byl v bratrské vesničce Elim založen přesně před 55 lety a od té doby se stal velmi známou a oceňovanou službou Jednoty bratrské v JAR. Elim samotný patří k nejstarším osadám, které vznikly jakožto misie Jednoty v 18. století.

Dodnes si zachoval svůj původní ráz včetně způsobu života, jako je třeba provoz vodního mlýna, pěstování květin fynbosu, výroba došků, prodej vlastního vína atd., a je proto vyhledávaným místem jak členů Jednoty, tak turistů.

Náš sbor:

Chrastava

Šimon a Milena Dvořákovi

Sbor v Chrastavě byl založen v roce 1993 z nově obrácených členů libereckého sboru, kteří bydleli v Chrastavě a okolí. Prvním správcem sboru se stal Jan Talán, kterého vystřídal Jan Kriegel a v roce 2000 Šimon Dvořák.

Z místa na místo Místa, kde sbor pracoval, byly různé pronajaté veřejné prostory města – místnost na obecním úřadě, třída v mateřské škole, společenský klub na sídlišti, bývalý klub důchodců, základní škola. Konkrétně základku jsme využívali poměrně dlouho, protože členové sboru, Standa a Naďa Vokálovi, byli školníkovi.

V roce 2003 jsme si pronajali bývalý byt v prvním patře nad městským kinem, který jsme stavebně upravili pro potřeby sboru. To byl i duchovní zlom, protože konečně měl sbor ve městě nějakou stálou adresu a správce si tam mohl přestěhovat kancelář ze svého bytu. Ale nebylo to bez zápasů, chvíli trvalo, než jsme si to ve staršovstvu našli jako ten správný Boží plán.

Předcházel tomu ještě jeden důležitý krok. Někdy v roce 2001 jsme jako starší přijali a formulovali vizi: „Vybudovat Hospodinův dům do mohutné výše, aby proslul nádherou po všech zemích.“ (1. Par. 22, 5) Důležitý byl pro nás ten dům – ne jako fyzický dům z cihel, ale jako duchovní stavba, kterou staví Bůh tak, jak sám chce, z nás, jakožto živých kamenů, a vůbec ne podle našich představ a přání. Což často znamená i nepříjemně natěsno. Od té doby jsme začali s Jednotou bratrskou v Chrastavě spojovat jméno Bétel = dům Boží. Pochopitelně se objevili lidé, kterým se ta „stavba natěsno“ nelíbila a náš sbor opustili.

Dětský dobročinný bazar pro školu v Sierra Leone

Výraz „do mohutné výše“ jsme si nejdřív představovali klasicky „charismaticky“: jednou nás bude strašně moc a pak proměníme Chrastavu. Ale Bůh připravil jinou cestu. Vedl nás na hloubku, od vlastního lidského výkonu (co my pro Něj dokážeme vykonat) k závislosti na Něm a vydanosti Jemu (co my Kristu samotnému umožníme skrze nás konat). Učili jsme se to i při modlitebním a postním zápase o jednu velmi aktivní sestru, která procházela těžkou nemocí. Jak slábla na těle, sílila na Duchu. Postupně byla více v nemocnici než doma a Bůh si ji tam mocně používal. A nám to začínalo docházet: právě v kapitulaci před Kristem jsme začali vstupovat do svobody od nás samých a objevovat, že „Boží ruka není ukrácena“, když mu v Jeho díle nepřekážíme a žijeme, co On chce. Nakonec i ta sestra byla uzdravena.

Pojďte dál!

Tento nový život v nás způsobil, že jsme se přestali bát lidí a začali jsme naopak rozvíjet různé aktivity pro svoje okolí – kluby pro maminky s malými dětmi, kavárničku pro seniory, pravidelně se také začala konat burza s oblečením, snažili jsme

Setkání klubu seniorů Evergreen

se pracovat s mládeží z města…

V roce 2007 jsme na zahradě kina za pomoci amerických křesťanů postavili a pro veřejnost otevřeli dětské hřiště. Míru rostoucího vnitřního vlivu sboru ve městě je možné vidět na vztahu s panem starostou, který se nejprve neprojevoval zrovna jako přítel.

V roce 2008 nám napsal, že to trvalo dlouho, ale že jsme získali jeho důvěru a že se rozhodl naši práci podporovat. Což od té doby skutečně dělá. Pracovníci sboru byli také přizváni do různých odborných komisí a později i do voleb do zastupitelstva města. Práce Centra dobrého času Bétel, jak jsme aktivity pro veřejnost tehdy nazývali, se stále rozrůstala a znamenalo to i potřebu pracovníků sboru na pracovní úvazek. Již to nešlo dělat dobrovolnicky.

Konkrétně i vedoucí klubů pro maminky s dětmi museli volit, když jim skončila mateřská, mezi odchodem do civilního

zaměstnání a prací v církvi – ve vedení klubů. V roce 2009 se nám také přistěhovala posila v rodině Ctibora a Lidky Veselých z Benešova.

Adventní jarmark, rok 2013

Nahoře: Rodinný tandem při prodeji zmrzliny

Dole: Rodiná akce na sborové zahradě

Vlastní domov Postupně nám prostory v kině začaly být malé. Již řadu let jsme se modlili a usilovali o samostatnou vilu s velkou zahradou ve vedlejší ulici od kina, tedy stejně blízko centra města. Bylo to úplně neprůchodné. Pořád jsme se ale za ten dům modlili. A najednou, na přelomu roku 2009–2010, nám starosta onu vilu sám nabídl k pronájmu. Zastupitelstvo to schválilo a na jaře jsme se i s dětským hřištěm stěhovali. Nové prostory umožnily další rozvoj naší činnosti, ale současně se nám zhruba pětkrát zvedly náklady. Ale Bůh se o své dílo stará!

Poprvé jsme zkusili napsat žádost o grant na MPSV a uspěli jsme, dostali jsme především na provozní náklady bez mála čtvrt milionu korun, což pro nás v tu dobu byly obrovské peníze.

V létě 2010 zasáhly do našeho života povodně, a tak jsme v nových prostorách provozovali školku pro děti z vytopených rodin a půl roku u nás provizorně sídlila pošta. Díky celocírkevním a dalším sbírkám jsme mohli lidem postiženým povodněmi zprostředkovat kromě praktické pomoc i pomoc finanční. To nám otevřelo nová přátelství a jedna rodina později uvěřila a přišla do sboru.

V nové vile jsme rozšířili naši „nabídku“ o kluby pro děti a mládež, ale také otevřeli prodejnu secondhandu a po úpravách a rekolaudaci části stavby i komunitní kavárnu jménem Bétel bistro.

Na podzim 2013 jsme po modlitebním boji o souhlas zastupitelstva a následně i o cenu náš dům od města koupili.

Museli jsme si vzít úvěr, ale splátky se přibližně rovnají nájmu, který jsme za budovu platili. Postupně jsme rozšířili

rozvoj. Přestěhoval se tam secondhand, který tak nyní má pěknou výlohu rovnou do ulice, je tu kancelář stavební firmy a také důležité skladové prostory.

Karneval 2016

dětské hřiště a na druhé části zahrady postavili podium.

Sborové podnikání jsme rozšířili nejprve o údržbářskou firmu Bétel servis. Ta se ale velmi brzy vyprofilovala do malé stavební firmy, která realizuje rekonstrukce bytů a domů.

Rozrůstáme se Na podzim 2015 vyvrcholila mnohaletá práce našeho sboru v Hrádku nad Nisou založením samostatného hrádeckého sboru.

Do čela byl ustanoven Patrik Müller původně z Liberce, ke kterému se přidaly dvě rodiny z Chrastavy plus dva mladé manželské páry. Tato práce se dál z Boží moci a milosti rozvíjí.

Postupně jsme také začali vstupovat do zápasu o založení bratrské střední školy v našem městě. Za touto vizí se k nám přistěhovali manželé David a Maruška Justovi a později z Liberce přesídlil budoucí ředitel školy Jirka Helis s rodinou.

Ohledně střední školy ještě

zdaleka není vyhráno, ale nevzdáváme to a věříme Bohu, že pokud chce něčemu dát vzniknout, tak to ve svůj čas prosadí. Mezitím Justovi koupili dům v sousedství sborového domu, což nám umožnilo další

Budoucí správce sboru David Just v plném nasazení na dětském klubu

Tímhle to nekončí V současnosti provozujeme v Komunitním centru Bétel aktivity pro nejrůznější skupiny lidí. Od rodičů s malými dětmi (RC Domeček), přes kluby pro děti z prvního stupně ZŠ (Klubáč a Klubáček), kluby pro mládež druhého stupně ZŠ a středoškoláky (kluby PodVodou), přes speciální kluby – tři taneční, hudebně dramatický a sportovní až po seniory (Klub Evergreen). Pravidelně se takto potkáváme asi s 500 lidmi.

Zaměstnanců na různé úvazky v komunitním centru a ve firmách máme osmnáct (čtrnáct z našeho sboru, dva ze sousedních sborů JB, dva jsou ze světa). Sloužících členů máme 27 a kromě nich mládežníky a děti. Jsme společenstvím všech generací.

Trochu nám chybí mladé manželské páry.

V letošním roce nás čeká změna na pozici správce sboru. Šimon Dvořák byl povolán do Úzké rady Jednoty bratrské, a tím do nadsborové služby, jeho místo v chrastavském sboru zaujme David Just. V důvěře Nebeskému Otci tu změnu již intenzivně vyhlížíme, ale musí k ní dojít postupně, v průběhu nového školního roku, protože David má ještě své úkoly v organizaci Maják.

Šimon Dvořák

CO NÁS ČEKÁ 9.–22. 8.: Unity Youth Heritage Tour neboli Cesta mladých za dědictvím Unitas Fratrum.

Jde o „poznávací zájezd“ po historickým místech JB, tentokrát ve Spojených státech. Hlavním cílem je i vzájemné sdílení o práci s mládeží v té či oné provincii UF. Našimi reprezentanty byli

vybráni Standa a Lenka Pohunkovi.

Děkujeme všem, kteří jste na jejich cestu přispěli.

První polovina září: Jednání Unity Board (Rady Unitas Fratrum).

Proběhne v americkém Winston-Salemu, naši provincii na něm zastupuje biskup Petr Krásný.

Rada se bude zabývat zprávami z provincií a misijních děl UF,

záležitostmi týkajícími se UF jako celku či úkoly, kterými ji pověřil Unity synod v roce 2016. Bude také voleno nové vedení rady.

27.–29. 9.: Get Together, setkání mládeže Jednoty bratrské, letos poprvé v Nové Pace 16.–17. 11. 2018: Celocírkevní konference Jednoty bratrské

FOTO:

Z domova: Šimon Mayer, Miroslav Boš, archiv města Pilawa Górna, archiv sboru JB v Nové Pace / Karel Reichel: archiv Jednoty bratrské / Den nezávislosti: Moravian Archives Winston-Salem, archiv Jednoty bratrské / Ze světa: archiv Board of World Mission, Samuel Gray, archiv Jednoty bratrské / Náš sbor – Chrastava: archiv Sboru Jednoty bratrské v Chrastavě Poslední stránka: Brigáda na GT, foto: Daniel Dančevský / Na obálce: Karel Reichel, foto: archiv Jednoty bratrské

©2018 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČO: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.