Jbulletin 2015-01

Jbulletin .

.

.

.

.

.

CelocĂ­rkevnĂ­ konference Get Together 6.0 Rozhovor s biskupem UF Samem Grayem

1/2015

Celocírkevní konference 2014 Zprávu o listopadové celocírkevní konferenci můžeme začít výrokem Jana Amose Komenského, který jednou řekl, že umírá-li věřící člověk, vítá Smrt jako starého známého – měl ji za denního hosta. Jan Amos tím samozřejmě nemyslel fyzické umírání, ale každodenní odkládání našeho lidského JÁ na úkor Krista. A to také bylo letošní hlavní téma konference.

Nejprve se mluvilo o tom, jak takové naše JÁ vlastně vypadá. Jako ilustrace skvěle posloužil dnes již legendární příběh Jamese Stevensona „Podivuhodný případ Dr. Jekylla a Mr. Hyda“, který dokonale vykresluje věčný souboj dobra a zla v srdci každého člověka. Souboj, z něhož se nám za nic na světě nedaří vymanit.

Neexistuje způsob, což zjistil i románový Dr. Jekyll, jak zkrotit zlo v nás. Nepomůže silná vůle ani dobré skutky, a pokud jsme

k sobě poctiví, musíme přiznat, že snaha o polepšení sama sebe je zhola marná (pokud si tedy o sobě nemyslíme, že na nás nic k vylepšování není). Svědků tohoto faktu je víc – a jsou nám dobře známí.

Koneckonců už jen existence ustáleného slovního spojení „mé lepší JÁ“ je jedním z nich.

Jako další by mohl předstoupit prorok Jeremjáš. Ten říká: „Nejzrádnější ze všeho je lidské srdce, je nenapravitelné…“ A za ním přicházející apoštol Pavel dotvrzuje totéž: obšírně a s bravurní přesností popisuje v sedmé kapitole listu Římanům naši neschopnost (i křesťanů!) konat dobro, jakkoli o to usilujeme. Pavel i Dr. Jekyll dospěli ke stejnému poznání – jediným řešením je smrt toho proradného JÁ.

Pavel: „…naše dřívější JÁ bylo ukřižováno s Kristem. Aby se vymanilo z nadvlády zla, muselo zemřít, neboť jen mrtvý je mimo jeho dosah.“ (Řím 6,6–7) Zachraňovat Dr. Jekylla nemá smysl. Můžeme si budovat mechanismy, jak přemoci Hydea, ale skončí to pokrytectvím a utajenými třináctými komnatami. Ke smrti starého JÁ přitakává apoštolu Pavlovi i Jan: „zrno musí zemřít“ (Jan 12,24). Když zrno nezemře, nejen, že nevydá úrodu, ale ani samo nepřežije – zplesniví. Pokud se nechceme vzdát starého života, hřích nás rozloží úplně stejně.

Žít Krista, a ne dvojí život Jekylla a Hydea. Během celé konference se tato výzva rozebírala velmi prakticky, zaznělo mnoho upřímných výpovědí bratří i sester o tom, jak se projevuje naše lidská přirozenost, a svědectví, jak funguje, když člověk ustoupí z cesty a dá prostor Kristu a Jeho vnímání dané situace. Slyšeli jsme příběhy z různých situací, ze zaměstnání, životních změn, mezilidských vztahů, správcovství sborů nebo rodinného života. Ježíš je velmi současný, On s námi chce sdílet naše životy a používat si je k naplnění svých záměrů.

Jednota bratrská je bytostně spjatá s naší zemí i jejími dějinami. Občanská a duchovní svoboda je klíčem k pokojnému růstu a požehnání církve i země. Proto také byla naše konference vždy pořádána v době výročí pádu komunismu (od nějž tentokrát

uplynulo již 25 let) – proto se nezabýváme jen sami sebou, ale pokaždé i souvislostmi celé naší společnosti, ve které žijeme a které sloužíme – proto je důležité, abychom do Božích plánů s touto církví i zemí mohli uvádět také další generaci – proto byl tak důležitý

moment modliteb starší generace za mladší a mladé generace za starší – srdce otců se obrátila k synům a srdce synů se následně obrátila k otcům. To je naše klíčová hodnota, která souvisí s budoucností církve i s koncem věků (viz Malachjáš 3,24).

Kniha Numeri popisuje ve své 11.–16. kapitole jistou výseč příběhu izraelského lidu, právě vyvedeného z otroctví a směřujícího do zaslíbené země. Na tomto pozadí jsme si mohli názorně uvědomovat, co může zabránit tomu, aby jedna generace došla z Egypta do zaslíbené země a mohla být pro druhou (po ní přicházející) inspirující, otcovskou a příkladnou. Je to: 1) otrocká mentalita, kritičnost, zpátečnické uvažování, 2) ambice, žárlivost, rovnostářství, nepochopení principu Božího řádu a autority, 3) nevěra, reptání, strach a nedůvěra v Boží pomoc, 4) vzpoura.

Nechybělo další uvádění do finanční nezávislosti církve na státu. Jsme v tom společně, nepřestaneme se tedy vzájemně povzbuzovat a podporovat, být si inspirací, pomáhat si, modlit se za sebe, stát za sebou. Přenechat právě tuto oblast Ježíši je bezpodmínečně nutné. Pokud bychom se do ní pouštěli s vlastními rozumy, nejenže to skončí fiaskem, ale i sám Bůh by se nám postavil do cesty.

Podstatný čas byl věnován také modlitbám za sebe navzájem a žehnání. Víme, že jsme v tom spolu. Máme okolo sebe denně spoustu výzev, ať jsme správcové nebo členové sborů, ženy nebo muži, senioři nebo mladá generace. Život člověka je jedna velká cesta do neznáma. Ale Ježíš už na ní byl. On je odborník na cesty ze starých jistot do neprobádaných končin. S ním se nemusíme bát nástrah a výzev. V cizině existuje docela výstižné úsloví „chodit v něčích botách“. V našich podmínkách se používá dokonce ještě přiléhavější verze téhož: „být v něčí kůži“. Pro nás se hodí spojení obojího: Choďme každý den v Kristových botách a buďme v jeho kůži.

Na konferenci také proběhla ordinace tří nových správců sborů.

Přijetím ordinačního dekretu deklarují, že se dávají plně do služby Bohu a Jeho Tělu, církvi, že nepatří již sami sobě, ale pouze Boží vůli, a půjdou sloužit, kamkoli je církev povolá.

Foto v článku: Daniel Dančevský Lukáš Holas Pavla Molnárová

Zleva: Jaromír Babka, který byl povolán jako správce vznikajícího sboru v Sobotce, Patrik Müller v tuto chvíli sloužící v misijním místě Hrádku nad Nisou a Jan Křivka povolaný do Liberce-Ruprechtic.

Vztah je důležitější než chyby, které uděláme Na podzim jsme mezi sebou již po několikáté přivítali dobrého přítele a bratra, biskupa Jižní americké provincie Sama Graye.

Tentokrát přijel, aby se zúčastnil příprav podzimního Get Together, které bude celé zaměřeno směrem, ve kterém se Sam pohybuje doslova od narození a ke kterému má mnoho co říci – misie. Bratr Sam je ohromně milý a laskavý člověk, milující manžel a otec, obětavý vedoucí mladých, oblíbený učitel, starostlivý pastor i skvělý hudebník, kterému nechybí smysl pro humor. Především je ale člověk, který svůj život cele dal Bohu do služby, a ten si jej teď vydatně používá. Podstatnou součástí Samova povolání je jeho práce ve Výboru světové misie (Board of World Mission), který obě americké provincie Jednoty bratrské, severní a jižní, založily již před více než 60 lety. Nedalo se odolat a aspoň chvíli si se Samem Grayem nepopovídat:

Same, máš toho na starosti opravdu hodně. Co ti zabírá nejvíc času?

V tuto chvíli asi tři misijní oblasti, které máme jako americká jižní a americká severní provincie společně ve správě. Jsou to Kuba, Peru a Sierra Leone.

Je třeba tam zbudovat dobré vedení nebo je postupně dovést k soběstačnosti, a to nemyslím jen ekonomickou, ale právě i schopnost se sami dobře vést.

Obojí je časově dost náročné.

V Sierra Leone je situace složitá, právě se tam potýkají s virem eboly. Samotní naši Moravané jsou na tom velmi dobře. Jsou jich dvě vesnice, 10 km od nich virus zuří, ale oni jsou naprosto nedotčení. Je to proto, že lidé v zemi nechtěli věřit vládě, když vyhlásila stav ohrožení. Ale náš pastor to vzal vážně a rovnou začal předávat dál všechna nutná pravidla, jak se lidé mají ochránit, využil také výborně

Sam Gray v Peru.

toho, že mají školu a rozhlasovou stanici, a tak byli ochráněni.

Na Kubě se práce rozvíjí utěšeně: v Havaně teď mají bratři nově církevní budovu, což je pozitivní změna od nedávné doby, kdy se scházeli, kde bylo možno – v obýváku, v garáži… jenže tam se víc než stovka lidí vejde těžko. Další skvělá věc je, že ministryně náboženských věcí na Kubě je hodně otevřená

pro Jednotu bratrskou. Je to komunistka, pravda, ale něco si o nás přečetla a chtěla vědět víc.

Dvakrát jsem se s ní setkal a ona se ptala na spoustu věcí. A tak jsou v tuhle chvíli i úřady pro naše bratry nakloněny a nedělají jim žádné problémy. Kromě těch obvyklých, samozřejmě, jako je třeba to, že když přijedu na Kubu a chci mluvit veřejně, musím mít speciální vízum. Ale to se dá přežít.

Pověz nám víc o své práci ve Výboru světové misie (BWM).

Jsi „ředitel mezikulturní služby“ – co to znamená?

Výbor světové misie (Board of World Mission) Byl založen oběma americkými provinciemi v roce 1949. Sam Gray k tomu říká: „Tohle vím úplně přesně, protože moji rodiče se ten rok vzali a byli prvními, koho výbor poslal na misii (směje se).“ Podporuje nejrůznější místa a díla v rámci UF podle momentální potřeby, a to skrze finance i pomoc

služebníků. Má též speciální program pro mladé lidi ve věku 18–29 jménem Antioch servant (služebník z Antiochie), do kterého se může přihlásit kdokoli z celé UF. Od nás tuto zkušenost učinila Jiřka Čančíková z Nové Paky, která několik týdnů pomáhala sborům v Peru.

Více informací (v angličtině) na stránkách Moravian magazine: http://bit.ly/1xt2rIp

Výbor světové misie se původně jmenoval Výbor misie v zahraničí. Ale když sloužíme třeba afroameričanům, hispáncům nebo mexičanům na našem území, není to zrovna zahraničí – je to spíš misie mezi kulturami. Krom typické misie v nových oblastech máme ale také partnerství s Moravany v Kostarice, Guayaně, Nikaraguy, Hondurasu, karibské provincii, východní Tanzanii, v Labradoru.

Jsou to místa, kde má tamní Jednota bratrská své vlastní provinční rady a vedení, takže je to spíš spolupráce, ne misie. Ale BWM je podporuje. Kupříkladu hudební školu v Kostarice nebo novou práci v Granadě, kterou rozeběhla karibská provincie.

V Tanzanii jdou finance na program boje proti viru HIV a v Hondurasu na bratrskou kliniku (jde o kliniku, na kterou jsme pořádali sbírku v rámci našich mateřských a rodinných center – pozn. red.).

V Hondurasu také došlo k rozdělení provincie, jako kdysi u vás. Podařilo se jim ale smířit se a teď velmi dobře spolupracují, z čehož mám ohromnou radost. Naneštěstí se tam vyloupla ještě třetí skupina, úplně nezávislá, která si říká „pravá jednota bratrská“. Její příslušníci chodí za představiteli země, do médií, mezi lidi a říkají, že jsou Jednota bratrská. Jenže nejsou. Vůbec by nám nevadilo, kdyby v Hondurasu vznikla nová církev, klidně samostatná, pod svým jménem, ale je to docela problém ve chvíli, kdy tato nikým neuznaná skupina přetahuje lidi a začíná být zmatené, kdo je tady vlastně kdo.

Když cestuješ na tolik cizích míst, jiných, jak se orientuješ v cizích kulturách?

Dobrá otázka (směje se). Když posíláme mladé lidi na misijní místa, říkáme jim pokaždé něco o kulturách těch míst, ale hlavně jim předáváme, že nejdůležitější je vztah. Když někdo přichází s postojem povýšenosti, je to špatně od začátku, ale když přicházíme s pokorou, zájmem, otevřeností a přátelstvím, je to důležitější než chyby, které uděláme.

Jakože uděláme. V Nepálu kupříkladu, když někomu chcete něco podat, musíte to udělat oběma rukama naráz.

Podání pouze jednou rukou je pro ně výraz pohrdání. To jsem třeba zjistil až tam (směje se).

Ale když je mezi námi vztah, nestane se z toho problém. Oni

vám to vysvětlí a jde se dál. Já po těch letech můžu říct, že se cítím vyloženě dobře a doma v mnoha kulturách.

Co tě letos na cestách potěšilo? Že oficiálně uznali Jednotu bratrskou na Kubě, že se tam mohl odehrát společný letní tábor s mladými Američany – to bychom si před lety nedokázali ani představit! Nebo že se v Peru příští týden odehraje asi 20 křtů, což má také svůj příběh – před časem jsme tam poslali tým ze Severní Karolíny na prázdninovou biblickou školu.

Neměli ale odpovídající prostor, a tak ji uspořádali rovnou na ulici. Ale co se nestalo, začali přicházet lidé, děti, všichni, zastavovat se kolemjdoucí a najednou začali přicházet noví lidé do církve. Hodně lidí. No, a já tam teď jedu na ty křty.

Co naopak potřebuje naše modlitby?

Zmíněný Honduras kupříkladu.

Krom toho co jsem popsal, mají ještě další výrazný problém – obchod s drogami. Představuje zdroj peněz, takže mnoho lidí je do toho zapojených. Jsou vesnice, kde v tom jede většina lidí, a pokud se nezapojíte taky, jsou schopni vás zabít, protože jste nedůvěryhodní.

Jako biskup UF, co vnímáš jako současnou výzvu naší církve?

Jedna věc, která je teď hodně aktuální, je, že nás v západním

Sam Gray Narodil se ve Winston-Salemu, Jižní Karolíně. Jeho otec byl pastorem, matka učitelkou, oba společně však byli hlavně misionáři. Rodina se tedy již v pouhých 5 týdnech Samuelova věku přestěhovala do Nikaraguy, kde Sam strávil následujících 11 let. Maturoval v roce 1972 v New Yorku, studoval náboženství a učitelství pro ZŠ na jedné z bratrských univerzit. V 1980 začal pracovat pro Výbor světové misie (WBM), jeho první službou bylo místo učitele na střední škole v Hondurasu. Fungoval zde také jako ředitel biblického institutu, ředitel pro křesťanské vzdělávání, organizoval práci s mládeží, zakládal sbor Israel Moravian Church v Tegucigalpa, sloužil zde plných 13 a půl let.

V Hondurasu se také oženil a založil rodinu (tři synové).

Jeho žena Lorena, zdravotní sestra, má indiánský původ z kmene Miskito. V roce 1993 se rodina odstěhovala do Ameriky. Grayovi dnes žijí ve Winston-Salemu, Sam v BWM zastává místo ředitele pro mezikulturní službu.

světě ubývá. Moje provincie, americká jižní, se během minulých 25 let zmenšila o 35 %, v Americe jsou pouhá 3 % všech světových Moravanů.

V Africe je jich oproti tomu 70 %. V západní části světa

se společnost hodně mění, církev na to reaguje víc než kdekoli jinde, a přesto jí ubývá. A stejně, otázka je, jak moc se může církev společnosti přizpůsobovat, a jak moc má naopak být tím, kdo se nemění? Mezi jednotlivými provinciemi jsou rozdíly v mnoha věcech, zejména mezi západní a africkou částí UF. Otázka, co to znamená být Moravanem, je velkou výzvou pro nás všechny.

1

Foto: archiv Sama Graye 1: Sam při pobytu na mládežnickém kempu.

2: S manželkou Lorenou v 80. letech.

Samova žena Lorena pracuje pro Výbor žen Jednoty bratrské (Unity Women Desk) a je často v Hondurasu. Tamní vláda nedávno nařídila, že všechny děti musí do školy nosit uniformy. Jenže ty jsou dost drahé a mnoho rodin na ně nemá. Lorena teď tedy zajišťuje projekt ženského výboru, ve kterém byly ženám z našich honduraských sborů zakoupeny šicí stroje, aby tyto školní uniformy mohly vyrábět a prodávat za dobrou cenu.

3: Sam miluje hudbu, téměř všechny styly. Sám je aktivním hudebníkem.

Sbor, kam Grayovi patří, je v bývalé restauraci a hudba je v něm podstatnou součástí. Sam říká: „Jsou lidé, kteří nemají rádi modernější hudbu v církvi, jiní zase nechtějí tu starou.

U nás ve sboru o tom takhle úplně nepřemýšlíme. Pokud jde o hudbu při shromáždění, jednoduše hrajeme to, co se ten den hodí nejlíp. Takže klidně jednou rock’n’roll a jindy zase píseň ze 17. století.”

2

3

Souhrnné aktuality z Nové Soli Rodina Šedových se rozrostla, 11. října se nám v liberecké porodnici narodil syn Jakub! Na začátku moc nepapal, teď už prý zase papá až moc. S Jakubem přišlo i větší auto, Ivě přibyla práce na plný úvazek a i tatínek si pomalu zvyká na nový režim.

Státnice z Polštiny jsem (Pepa) ještě před narozením Jakuba stihl. Výsledek mě příjemně překvapil: 187 z 200 bodů neboli lepší dvojka. Šlo o pětiboj skládající se z oblastí: „porozumění ze slyšení”, „gramatika”, „porozumění textu”, „psaný projev”, „mluvený projev”. Poláci mi gratulovali, že už jsem jejich.

První rok Miniklubu zakončen.

Koncem června jsme pro věrné maminky uspořádali klubový

výlet. Přišli i tatínci. V červenci jsme navázali návštěvou u hasičů a pak prázdninovými setkáními s volným programem. V září se tato várka dětí rozešla – do školek, někteří do Německa. Nový nábor plánujeme až po stabilizaci s Jakubem.

V září proběhla Drakiáda II za opakované pomoci Singlesáků (skupina mladých ze sborů JB, tentokrát z Benešova, Rychnova, Frýdlantu, Mladé Boleslavi).

Výroba draků v parku Krasnala byl opět fičák – podařilo se zadržovat déšť až do večera, zájem o výrobu byl obrovský (okolo 70 vyrobených draků za 3 hodiny!). Mnozí účastníci nám dobrovolně přispěli na materiál, draci letos byli z profi

Drakiáda v novosolském parku. modelářských latěk, které se nám skoro zaplatily.

První semestr češtiny pro seniory na univerzitě třetího věku skončil v červnu a senioři mi ohleduplně naplánovali první podzimní lekce až na konec listopadu. Sešlo se jich ale málo a po druhém setkání jsme výuku odložili na jaro. Pro seniory jsem také napsal grant na Česko-

Kancelář se nyní rekonstruuje a přestavuje na komunitní centrum. V létě jsem dostal svolení k přestavbě prostor, kde jsem měl přes zimu kancelář. Šlo hlavně o vybourání dveří přímo z ulice. Do konce roku se pak kancelář proměnila ve staveniště, začátkem nového roku bych tu však chtěl otevřít malé (nejmenší) komunitní centrum (volnočasové kluby, přednášky, setkávání...). Pronajmout jiné prostory jsem zkoušel, město však volné prostory nemá a soukromí vlastníci se zaměřují spíše na firemní klienty – hlavně tedy výší nájmu. Abych uvolnil kancelář pro rekonstrukci, koupil jsem v létě ještě taky garáž.

polské fórum, a to jako projekt spolupráce s chrastavským klubem seniorů. Na výsledek čekáme, další spolupráci ale, věřím, nezhatí.

V únoru se plánujeme připojit k „Týdnu manželství”.

Našly se otevřené dveře v místní knihovně, kde bychom uspořádali přednášku na téma Pět jazyků lásky s návazným set-

káním praktických svědectví. Na projekt jsem také sepsal grant, uvidíme... Týden manželství v Polsku ještě nemají. Měl jsem ale možnost setkat se s jeho anglickým zakladatelem a teď zkouším pomoci nakopnout tuto akci i celopolsky. Situace mladých polských párů se tu rychle blíží té v Čechách (např. rozvodovost), a to navzdory náboženské tradici.

Pomalu nám tu roste skupina přátel. Nejde o kategorii členů církve, ale máme kontakty z nejrůznějších zdrojů: běžci, Klub mam, rodiče dětí ze školky, maminky z hřiště, sousedi, lidé z ulice. Jsme za ně moc vděční, jsou praktickou pomocí, povzbuzením, ale také naším „hlavním misijním polem”.

Chceme nést Krista i Jeho moc právě do těchto vztahů a setkání.

V dubnu či květnu bychom pak pro naše přátele, ale i pro širokou veřejnost, rádi spolu s Evaldem Ruckým zorganizovali větší akci – jednodenní „konferenci“, kde bychom rádi představili, čím žijeme a jak nám v tom je. Ideálně pokud se pak podaří navázat kurzy Alfa do léta.

Get Together neboli slet mládeže Setkání mladých z naší církve, Get Together, se letos odehrálo netradičně v Chrastavě. V pátek 17. října se tu sjelo kolem 200 účastníků. Hned první večer měl slovo David Just, který mluvil o Ježíšově výroku, že On je jediný dobrý pastýř a také dveře do ovčince. Šlo o to, že být ovcí má svá úskalí – ovce jsou totiž hloupé, a jakmile je něco zaujme, ženou se za tím, aby pak zjistily, že jsou mimo stádo. A my jsme úplně stejní. Ponecháni jen sami sobě jsme ztracení.

V sobotu dopoledne byla na programu běhací hra na poli nad Chrastavou. Patrik Müller nás povzbudil, že po této hře před lety zvracel, takže se nám hned ulevilo a vyrazili jsme. Když jsme se doplazili zpět do města, zavalili jsme chrastavské pizzerie objednávkami a odpočívali až do odpoledne, kdy se na nás připravil Martin Bukovský. Mluvil o Laodiceji, bohatém městě v dnešním Turecku, které nemělo přístup k vodě, proto si vystavělo dlouhý vodovod z hor do města.

Ale voda, která jim pak přitekla, byla vlažná. Ve Zjevení vzkazuje Bůh Laodicejským, že jsou

odporně vlažní, a tak je vyplivne z úst. Máme být horcí nebo studení, ale být vlažný a hrát na dvě strany je zkrátka odporné.

Večer jsme se sešli na dobrovolnou modlitebku, která byla úplně jiná, než si spousta lidí představovala. Ale kdy naposledy naše představy odpovídaly realitě? Moje teda nikdy.

Hlavním tématem modlitebky byla vzpoura a naši duchovní tátové nás vedli k pokání a odmítnutí vzpoury v našich životech. Pak jsme vyznávali,

že jsme otroci Ježíše. Bylo to silné a důležité rozhodnutí a Bůh ho vzal naprosto vážně.

Nedělní program byl v rámci chrastavského shromka, řečníků se vystřídalo několik. Evald nám třeba připomněl, že Bibli otevíráme s tím, aby k nám Bůh mluvil, a jestli to tak neděláme, tak ji můžeme rovnou nechat na poličce. Pak jsme se sjednotili v modlitbách a navzájem si žehnali a prorokovali.

Shrnuto a podtrženo: mladá generace na GT vyjádřila

vděčnost za své otce ve víře, vzdala se vzpoury, vyznala, že se stává otroky Ježíše, a teď ve svém rozhodnutí musí vytrvat. Jestli chcete znát podrobnější detaily, zeptejte se nejbližšího mládežníka.

Anna Šachová Video z Get Together: http://bit.ly/1CcGZhc Autor: Šimon Mayer Foto: Pavla Molnárová

Brána, základní škola a mateřská škola Informace o projektu nové školy

mateřská škola

budoucí základní škola

dosavadní základní škola

Vážení přátelé!

Těší nás, že mateřská škola Brána již třetím rokem skvěle pracuje v nových prostorách s naplněnou kapacitou 29 dětí.

Základní škola je stále ještě v původních prostorách svého zřizovatele Sboru Jednoty bratrské. Zářijový nárůst žáků na současných 48 nás velmi těší, i když je to v těchto podmínkách náročnější. Ale znáte to, čím jsou si lidé blíž fyzicky, tím bývají často i těsnější a lepší vztahy. Mohu potvrdit, že tomu tak u nás opravdu je a těší nás to. Přijali jsme také nové pracovníky a průběžně uvolňujeme další místnosti pro rozšíření učeben. To má samozřejmě svůj limit, proto usilujeme o co nejrychlejší dokončení rekonstrukce a přístavby nové školy v jednom areálu s mateřskou školou.

Stavba školy pokračuje skvěle dál úměrně stavu financí.

Dokončujeme hrubou stavbu.

Pokládá se izolace proti vodě na pochozí střechu, objednáváme okna na uzavření objektu.

Pracujeme na vnitřních instalacích (odpady, voda), pak přijde na řadu elektřina, plyn, topení, vzduchotechnika a další.

Díky štědrým darům našich dárců (i mnohých z Vás, čtenářů) se nám podařilo na prahu Vánoc 2014 splatit všechny čekající faktury. Během uplynulého roku jsme náročnější situace museli vykrýt půjčkami některých příznivců, které nyní navracíme.

Celkově jsme tak loni do stavby školy investovali 3 miliony Kč.

Chtěli bychom Vám všem velice poděkovat za Vaši dosavadní podporu celého díla Brány.

Děkujeme za všechny poskytnuté finanční dary, praktickou pomoc, rady i modlitby.

Věřím, že nám zůstanete nakloněni a pomůžete nám toto dílo dokončit.

Do nového roku vstupujeme opět bez finančních jistot, ale s důvěrou, že Bůh, který nás k tomuto dílu přivedl a dosud jej vede, postará se o něj i nadále až do jeho dokončení. Je to pro nás velké dobrodružství a je skvělé, že mnozí jste do něj vstoupili spolu s námi.

Rádi bychom Vás také pozvali na den otevřených dveří v pátek 20. 2. 2015 od 8 do

13 hodin, protože chceme, aby všichni naši podporovatelé měli zpětnou vazbu a viděli, jaký má naše práce vliv na mladou generaci, a mohli být potěšeni spolu s námi. Pokud byste nemohli v tomto termínu, rádi Vás samozřejmě uvítáme po domluvě i kdykoli jindy.

Za celý tým Brány Vás zdraví Bohdan Čančík

Číslo bankovního účtu pro projekt Brána: 2400072926 / 2010 Kontakt: www.jbnp.cz Kollárova 456, 509 01 Nová Paka, tel.: 493 539 768

Náš sbor:

Nýrsko Historie sboru Jednoty bratrské v Nýrsku se dá rozdělit na tři období: před rokem 2006, období užšího přátelství a spolupráce s JB (2006–2011) a nakonec období počínající rokem 2011, kdy byl oficiálně ustaven sbor Jednoty bratrské.

Myslím, že každá z těchto etap zasluhuje díl pozornosti, neboť utvářely sbor, atmosféru a vztahy s městem do dnešní podoby.

Na počátku bylo…

Historie sboru jako takového začíná vznikem Křesťanského společenství Nýrsko v lednu 1993. Jednalo se tuším o vůbec první KS vzniklé mimo území hlavního města Prahy.

Protože jsem u toho nebyl, požádal jsem Karla Velkoborského, aby tato první léta sboru KS Nýrsko popsal. Tady je jeho vyprávění:

„V roce 1986 se Karel a Vlasta Velkoborských, navštěvující sbor Církve bratrské v Ostravě, rozhodli přestěhovat zpět do rodného kraje, aby vybudovali stanici sboru CB v Nýrsku. Z Nýrska navštěvovalo sbor v Klatovech několik osob, takže to byl impuls k tomu, pokusit se společnými silami rozšířit práci CB tam, kde dosud nebyla. V době totality to nebylo nic jednoduchého. Výbornou příležitostí bylo, že v Nýrsku byla oficiálně hlášena stanice Českobratrské církve evangelické, takže se skupinka začala scházet pod touto hlavičkou a slovem sloužíval pan farář Smetana z Plzně.

Brzy se ovšem politická situace ve státě začala měnit a po sametové revoluci už nebylo třeba se krýt, proto se skupinka začala scházet svobodně.

Vzhledem k dlouhodobým kontaktům manželů Velkobor-

ských s věřícími v Anglii byly brzy navázány totalitou částečně zpřetrhané vazby a tato rodina začala sloužit jako kontaktní bod pro křesťany toužící zapojit se do misijní práce v Čechách.

Především se to týkalo těch, kteří sem přicházeli skrze známost s bývalým misionářem v ČSSR, Johnem McFarlanem. Proto se v Nýrsku často zastavovali nebo sloužili v okolí.

scházelo čtyřicet a více osob.

Podporu pro tuto práci získával především z řad amerických křesťanů, rozvinula se služba distribuce šatstva a všemožných potřeb mezi další české sbory a později také biblická škola založená právě americkými služebníky. Sborový dům se všemi svými aktivitami dostal jméno Sluníčko.

V roce 1994 zemřela na rakovinu manželka Karla Velkoborského.

Tím byl pochopitelně sbor silně zasažen. Zhruba v tu dobu také začala okolo sboru i školy přibývat neporozumění, která v roce 1996 vyvrcholila odvoláním Karla Velkoborského ze služby pastora.“ V roce 1995 se do Nýrska přistěhovali Kaletovi. Původně byli pozváni jako správci Sluníčka a jako lidé, kteří měli dlouholetou zkušenost práce s dětmi. Záměrem bylo vytvoření různých dětských kroužků a aktivit. To se však ukázalo nad tehdejší síly sboru.

Toto uvolnění ovšem přineslo také pnutí mezi sbory CB, protože přicházeli i služebníci z charizmatického hnutí. Tradiční sbory byly tímto často zaskočeny, což se stalo i v Klatovech. Mezi skupinkou v Nýrsku a sborem docházelo k stále většímu neporozumění, které vyvrcholilo odchodem Nýrských ze svazku CB. Po nějakém čase rozhodování se skupinka oficiálně

přiklonila a později stala členem Křesťanských společenství v ČR a pastorem byl zvolen Karel Velkoborský. Ovšem i v tak malé skupině bylo několik členů s jiným názorem, inklinujících spíše ke směru, který tehdy zastávaly sbory Slova života.

Sbor KS Nýrsko vyvíjel silnou evangelizační činnost mezi Romy v oblasti Bezděkova u Klatov, kde se v čase největšího rozmachu

Počátkem roku 1996 jsme přišli s manželkou a několikaměsíčním synem do Nýrska my, Vaňkátovi. V roce 1997 se stal pastorem KS Nýrsko Samuel Kaleta. Následující období vnímám jako období uklidnění a konsolidace vztahů.

V roce 2000 jsme předali objekt Sluníčka původnímu majiteli, protože nebyl dostatek peněz na druhou splátku. Tím se uzavřela určitá etapa života sboru.

Něco zcela nového Začátkem roku 2004 jsem měl sérii kázání k připravovaným křtům. Vytáhl jsem tehdy svou práci na toto téma ze studií a najednou se něco stalo – to pouhé vyučování o křtu začalo mluvit. Jakoby osvícená novým světlem mi vystupovala slova: křest je smrt starého člověka, povstáváme s Kristem k novému životu, zemřeli jsme spolu s Ním… Něco, co jsem od mala slýchal, o čem jsem dokonce já sám psal, dostalo nový rozměr… A jednoho dne mi Samuel zavolal, že Jednota bratrská pořádá konferenci s názvem „Hrobokop“. Jeli jsme tam a ejhle, tady je někdo, kdo prožívá podobné věci jako my! U toho jsme chtěli být.

Tato touha nás vedla k tomu, že jsme požádali o péči úzkou radu JB. Vznikla dohoda, jejímž obsahem zůstal respekt k našemu pokračování v členství KS, které vždy fungovalo kongregačně. Zároveň jsme mohli přijmout službu pastýřskou i koučovskou, podobně jako mají ostatní sbory v JB, a odhalovat tak hloubku a praktické dopady života v Kristu. Tato forma spolupráce však vyvolala u některých vedoucích KS negativní ohlasy. Byli jsme vystaveni značnému tlaku stát se buď členy JB nebo vztahy s JB zrušit. Dodnes jsem nepochopil, kolik vášní dokáže probudit vážně míněná spolupráce mezi církvemi.

V roce 2005 jsem se stal pastorem. Samuel mi jednoho dne zavolal s tím, že kvůli vyhoření končí a že je to na mně. První modlitba, která tam ze mě vypadla, zněla: „Bože, ale já nemám na to pomoci lidem okolo sebe!“ A pak mi došlo, jak je to osvobozující – já na to skutečně nemám, ale Ty, Ježíši, ano. Od těch dob to Ježíš mnohokrát prakticky potvrdil. Není to o tom, jak jsem schopný, ale kolik Mu dám prostoru.

Sbor Jednoty bratrské Po všech mnohaletých zápasech, prohrách, změnách ve vedení sboru, v hledání, jak být opravdovými křesťany a v touze žít v Těle, které o sebe vzájemně pečuje, jsme se v roce 2011 rozhodli připojit k JB. Nejprve jsme předložili tuto myšlenku sboru.

Přes všechny okolní i vnitřní tlaky bylo rozhodnutí jednomyslné. Považuji to za Boží zázrak a milost.

Momentálně se scházíme v DDM. Dospělých členů sboru je 18, děti máme 3, k tomu dochází nějací pravidelní hosté. Takže shromáždění navštěvuje 15–25 lidí.

Nemáme chvály, spíše si zazpíváme pár písniček. Dáme kávu, čaj, něco dobrého k tomu … samozřejmě čteme Boží slovo, modlíme se a máme kázání.

Ale zažijeme dost legrace a setkání jsou poměrně neformální. Měl-li bych charakterizovat sbor jedním slovem, řekl bych RODINA, kde se mají lidé

rádi. Ale věřím, že se to časem změní na TĚLO, které funguje jako celek na společném díle.

Zajímavostí sboru je i to, že máme největší hustotu pastorů na sbor a člena. Karel Velkoborský, Samuel Kaleta a já, všichni jsme součástí sboru, podílíme se na jeho životě a máme se rádi. To nebývá zvykem.

Oblast, která mě trápila, byly časté odchody lidí ze sboru. Ne kvůli hříchu nebo neshodám. Ale lidé se prostě stěhují z Nýrska pryč. Za ta léta

jde odhadem o více než dvě desítky lidí. Je to velké téma i pro vedení města. Nýrsko je klasické pohraničí: lidé tu necítí kořeny, sousedských vazeb je minimum, práce je málo, lidé odcházejí… Zkrátka bývalé Sudety, navíc silně ovlivněné i komunistickou historií, protože na hranice se „Západním Německem“ jsou to 4 km. Z tohoto důvodu se sem stěhovali napřed dobrodruzi, pak zlatokopové (domy a pozemky zadarmo) a nakonec jen lidé režimem prověření a ideologicky kovaní.

Jedním z typických důsledků je minimum komunikace, vzájemná nedůvěra a s tím spojená neschopnost se otevřít někomu cizímu. V posledních letech přichází hodně Slováků, Ukrajinců a jiných nájemných dělníků do nových montážních hal.

Platy jsou tu nízké, a tak mnoho místních lidí raději volí Úřad práce. To s sebou přináší problémy v podobě alkoholismu, drog, krádeží...

Další skupina lidí jezdí

za prací do Německa. Tím se celá společnost polarizuje.

A kdo má trochu odvahy, zvažuje odchod.

Ale situace, minimálně ve sboru, se mění. Vážím si kupříkladu přístupu Dana Viláška, který opustil vlastní, nově zrekonstruovaný dům v Klatovech, službu v tamním sboru a přestěhoval se za svojí manželkou do Nýrska i za cenu, že bude do práce dojíždět.

Dnes jejich rodina patří k těm, o které se mohu opřít a sdílet s nimi dobré i zlé.

Dalším specifikem sboru je posun z určitého charismatickonáboženského zákonictví do svobody skrze zjevení Krista, který žije v nás. Máme před sebou cestu, ale věřím, že se neseme k Jeho plnosti.

Do města Když jsem se stal správcem sboru, bylo mi jasné, že se

musí změnit vztah sboru a vedení města. Do té doby byla církev pro Nýrsko bandou lehce nepřizpůsobivých bláznů a podivínů, obestřených aurou pomluv a tajemností. Šel jsem tedy za starostou a představil se jako nový pastor sboru.

Z jeho reakce jsem vyčetl nechuť a možná až zděšení, co po něm chci. Od té doby se situace výrazně posunula. Řekl bych, že náš vztah je osobně přátelský. Jsem zván na zasedání městské rady, kulturní a sportovní komise, spolupracujeme na různých projektech. Stali jsme se pro město partnerem. Jistě na to mělo vliv i to, že jsme založili občanské sdružení ALFA Nýrsko o. s., které organizuje přednášky pro veřejnost, „Cestománie“, divadelní představení, tábory, výlety, přednášky na základních školách v Nýrsku a okolí a především provozuje Klub

ALFA. Tento klub je otevřen od roku 2009 a město jej každoročně podporuje částkou od 80–95.000 Kč. Dostali jsme od města do dlouhodobé propůjčky srub v areálu základní školy a momentálně jednáme o jiných vhodnějších prostorách. Klub navštěvuje nepravidelně cca 70 různých dětí ve věku od 10 do 25 let.

Většinou jde o tzv. problematickou mládež z okraje společnosti. Nezřídka se stane, že děti přijdou v podroušeném nebo i zdrogovaném stavu.

Máme otevřeno třikrát v týdnu.

Náplní klubu jsou hry, šipky, počítače, stolní tenis…, ale především osobní setkání a vztahy. Organizuji „sportovní středu“, což je aktivita zase pro jinou skupinu mladých lidí. K tomu patří přidružené akce jako paintball, bowling, grilování, vánoční salát… Je toho docela hodně.

Nikdo z dětí se zatím neobrátil a do sboru nechodí, ale je to místo setkávání a navazování vztahů. Někteří z nich zakládají rodiny, a proto zvažujeme založení mateřského centra.

Jsme ale limitováni místem.

V tomto se, prosím, za nás modlete, aby přišlo to pravé místo v pravý čas.

Od roku 2011 se spolupodílíme, nyní již pouze organizačně, na zajištění tzv. streetworku. Jedná se o službu pro drogově a jinak závislé přímo v restauračních zařízeních a ulicích města.

1

Spolupracujeme s Point 14, což je nástupnická organizace Teen Challenge z Plzně.

Karel Velkoborský, první pastor našeho sboru, je ředitelem, hybnou silou, gejzírem nápadů a nezdolným tahounem Muzea Královského hvozdu v Nýrsku.

Podílíme se různou měrou a různým způsobem na akcích pro město a ve městě – lampionový průvod, slavnosti vína, koncerty, vánoční akce, přednášky. Samovo povídání pro děti a hudební um Kaletovic rodiny jsou již všeobecně známy.

Aktivit je relativně dost, ale skutečně vyhlížím čas, kdy se na něčem bude sbor podílet jako celek, jako tělo. A to je, myslím, naše největší výzva pro budoucnost. Prosím, modlete se za nás.

2

3

Petr Vaňkát

Foto: archiv JB Nýrsko Na předchozí straně: vlevo: Střípky z dětského tábora. vpravo: Nýrští na koncertu Paula Colmana.

Na této straně: 1: Výprava mládeže na J-fest.

2: Alfa klub – ping pongový turnaj.

3: Pohled na Nýrsko ze Špičáku.

4: Rodina Vaňkátových.

4

Dopis biskupů Drahé sestry, drazí bratři, „Veliký je Hospodin, vší chvály hodný!“ (Žalm 48,1). Sedmnáct zástupců devětačtyřiceti biskupů světové Jednoty bratrské vás zdraví ze čtvrté biskupské konference. Radujeme se z důkazů vaší víry, lásky a naděje, které jsou jasně viditelné ve všech regionech UF. Cítíme se velice požehnáni zdejšími shromážděními živých chval a zároveň úžasnou pohostinností každého společenství, které jsme v Mwanze navštívili.

Jsme si dobře vědomi drtivých rozdílů sociálně-politických okolností, kterým čelí naše jednotlivé provincie i díla.

Mnohé provincie otevírají otázku identity Moravské církve – Jednoty bratrské – stejně jako touhu revidovat její misijní zaměření. Tyto výzvy zahrnují otázku, kým má být tato identita určena, pro jakou éru a v jakém kontextu. Radujeme se z rozmanitosti napříč UF, zároveň však upřímně věříme, že ten, kdo se rozhodne nedržet se základních pilířů toho, co znamená být Moravanem – tak, jak to popisuje řád UF – nemůže se Moravanem nazývat. Jsme vpravdě požehnáni tím, že jsme součástí Jednoty bratrské,

a jsme si vědomi smysluplnosti oběti, která s touto zodpovědností přichází.

Pokorně přiznáváme, že všichni prožíváme napětí v důsledku rozdílností mezi provinciemi UF, ale přesto jsme odhodláni dále sdílet vzájemnou službu a společnou střechu Jednoty bratrské. Ve světle posledního vývoje v některých regionech opětovně potvrzujeme náš postoj vyjádřený v pastorálním dopisu z roku 2007, který je v souladu s Moravian Covenant for Christian Living: „Máme plnou shodu, že manželství může existovat pouze mezi jedním mužem a jednou ženou, a také, že v naší pastorační péči máme nabízet Kristovu lásku všem lidem bez rozdílu.“ Evangelizace přináší první lásku. S potěšením sledujeme, jak na mnoha místech dochází k nebývalému růstu. Moravanů ve světě je již 1,3 milionu.

Rosteme biologickou cestou, skrze nově obrácené, příchodem lidí z jiných náboženství i připojením větších či menších skupin křesťanů (kupříkladu v oblastech Burundi a Uganda).

Vážíme si těch, kteří jsou zapojeni do výměnných programů na nejrůznějších úrovních, a podporujeme je, aby v tomto

pokračovali. Věříme, že krátkodobé i dlouhodobé výměnné pobyty služebníků a dalších církevních pracovníků obohacují a posilují naši církev. Současně také vysoce oceňujeme výměnné a služebné programy mladých, do kterých se četné provincie zapojují.

I během tohoto setkání v Mwanze si uvědomujeme,

jakou výsadu máme v tom, že se můžeme společně setkávat, naslouchat jeden druhému a vzájemně se obohacovat.

Posilujeme tak pouto mezi námi, které je neocenitelné, tím víc ve chvílích, kdy hledáme své postoje v konfliktních otázkách i v modlitbách za celou naši církev. Jsme vděčni za partnerství, které můžeme sdílet s vedoucími jednotlivých provincií, kde žijeme a sloužíme, kde nabízíme plnou podporu své biskupské autority. Slovy biskupa Kennetha Hamiltona, který takto přebásnil jednu německou říkanku: „Der Bischof ist ein Mann / Der ordinieren kann.“ Tedy – biskup je ten,

kdo může ordinovat. Tyto verše vystihují jednu ze základních rolí naší funkce. Můžeme citovat ještě jednoho biskupa Jednoty bratrské, a to hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa: „Čas Jednoty bratrské přetrvává stejně jako dílo Tvých rukou.

Choď mezi námi a naše láska toho bude důkazem. Až jednou budeme připraveni a dychtiví toho, abychom jakožto dobrá sůl tohoto světa byli užitečně do něj rozhozeni.“ Ujišťujeme vás o našich modlitbách za vás všechny i za věrnou misii a službu církve po celém světě. Povzbuzujeme všechny provincie UF, aby pro rok 2015

pamatovaly na 600. výročí umučení Jana Husa. „Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj.

Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)

S veškerým požehnáním Alinikisa Cheyo, Tanzanie, jihozápadní provincie Stanley G. Clarke, Jamaika a Kaymanské ostrovy C. Hopeton Clennon, americká severní provincie Samuel Gray, americká jižní provincie Peter Green, Aljaška Humbert Hessen, evropská provincie Augustine Joemath, Jižní Afrika John Kent, Surinam Petr Krásný, česká provincie Kingsley Lewis, karibská provincie Evelio Romero Marmol, Honduras Tshimanga Mukadi Moise, Kongo Lusekelo B. Mwakafwila, Tanzanie, jižní provincie Conrad Nguvumali, Tanzanie Rukwa Isaac Nicodemo, Tanzanie, západní provincie Volker Schulz, evropská provincie William Webster, Nikaragua

Ze světa UNITAS FRATRUM Peníze ze společné sbírky světové Jednoty bratrské, které se vybraly v roce 2013, již slouží. Koncem loňského roku za ně byly dostavěny nové učebny pro bratrskou teologickou školu v Kongu. Finance, které mezi sebou provincie vybraly v roce 2014, jsou určeny pro rozvoj práce ve vnitrozemí Surinamu a letošní sbírka je určena na službu dětem a mládeži v Jižní Africe.

aci ztěžují i kulturní a náboženské zvyklosti, které velí mrtvá těla rituálně pohřbít, aby zlí duchové nepronásledovali živé.

Nemocní i zemřelí jsou proto často zatajováni a zůstávají mezi lidmi, kde se tak virus rozpíná dál. Modleme se za ochranu našich bratří, za zdravotníky a dobrovolníky i za celou tuto oblast.

SIERRA LEONE

ALJAŠKA

Prosíme, myslete ve svých modlitbách na naše bratry a sestry v Sierra Leone, kde se nekontrolovatelně šíří virus eboly. Naši Moravané jsou stále díky Boží milosti nedotčeni, přestože nemoc zuří všude okolo jejich obcí. Situace v zemi je však vážná, běžný život je zcela narušen, děti nemohou chodit do škol, lidé mají zakázáno scházet se ve větším počtu, aby se nákaza nešířila. Ze stejného důvodu jsou na některá místa omezeny dokonce i dodávky humanitární pomoci. Chybí lůžka pro izolaci nakažených i zdravotnický personál. Situ-

Naše modlitby jsou potřeba i na Aljašce, která se již několikátým rokem potýká s výrazným poklesem počtu ryb v důsledku globálních změn. Na rybolovu jsou tamní obyvatelé závislí, včetně členů bratrských sborů, a potřebují Boží moudrost, jak na tyto zásadní změny reagovat.

NEPÁL Jednota bratrská v Nepálu je zatím malá skupina lidí, sbor

scházející se v Kathmandu.

Misie patří pod správu Výboru světové misie (víc v rozhovoru s biskupem Samem Grayem v tomto čísle). Od podzimu se skupina rozšířila o americký manželský pár, který sem na rok přišel v rámci misijního programu Výboru. Bratři v Nepálu provozují školku a nyní usilují o získání budovy, kde by mohla se školkou fungovat také škola. Krom toho nabízejí také výuku angličtiny a provo-

zují restauraci jménem Top of the World Coffee.

JIŽNÍ AFRIKA V sobotu 2. ledna 2015 zemřel ve svém domě v Port Shepstone biskup jihoafrické provincie Sigurd Nielsen. Konsekrován byl 7. 7. 1966 jako 267. biskup Jednoty bratrské od jejího počátku. Bratr Nielsen byl v roce 1992 také v naší zemi, když

se účastnil první konference biskupů pořádané v Nové Pace.

Mimo jiné navštívil nedělní shromáždění libereckého sboru a byl tehdy velmi povzbuzen, když viděl tolik nových lidí v církvi. Byl nadšen z toho, že Jednota v zemi otců má po letech stagnace a uzavření za železnou oponou opět vnitřní sílu a zasahuje své okolí. Ve svých 94 letech byl bratr Nielsen nejstarším biskupem světové Jednoty bratrské.

AFRIKA Od 1. ledna tohoto roku má světová Jednota bratrská novou provincii. Stala se jí východní Tanzanie, která byla od roku 2008 misijní provincií pod správou provincie jižní Tanzanie.

Před rokem bylo v této oblasti 56 sborů a 10 stanic Jednoty bratrské se 24 000 členy. Vzhledem k růstu africké církve jsou tato čísla dnes jistě vyšší.

Stalo se Dokument o Davidu Zeisbergerovi Česká televize odvysílala na Štědrý den polohraný dokument o jednom z nejvýraznějších bratrských misionářů, Davidu Zeisbergerovi, který vešel do historie jako „Apoštol indiánů“.

Dokument je dalším zfilmovaným příběhem z historie Jednoty bratrské a stejně jako ty předchozí pochází z dílny manželů Hlavsových. Můžete se na něj podívat na tomto odkazu: http://bit.ly/1yCRl9p

bratrské přivítal na 40 mladých lidí z různých církví a zemí.

Zastoupena byla domácí česká národnost, dále estonská, ruská, kurdská nebo romská.

Společný čas byl naplněný vzájemným poznáváním kultur, uspořádána byla též pěvecká soutěž ve vyloučené lokalitě v České Třebové. Cílem bylo přiznat si své předsudky proti jiným národnostem, najít odvahu se jim postavit a nenechat jimi ovlivňovat své myšlení.

Na titulní straně: Mladí z Jednoty bratrské na svém každoročním setkání Get Together. Foto: Pavla Molnárová

CO NÁS ČEKÁ 23.–24. 1. 2015 Konference vedoucích mateřských a rodinných center v Liberci

16.–17. 2. 2015 Pastorální konference v Liberci

21. 3. 2015 Konference vedoucích seniorských center

25. 4. 2015 Konference vedoucích mládeží v Liberci

Dalšími dokumenty jsou: Hrabě Zinzendorf – Síla přesvědčení, Český Rixdorf a Pod ochranou Žerotínů. Je možné je zhlédnout ve video archivu ČT, v případě zájmu také zakoupit na DVD v archivu JB. Kontakt: halamova@jbcr.info

Fighting prejudice together Akce s tímto názvem proběhla mezi vánočními svátky v Ústí nad Orlicí. Náš sbor Jednoty

©2015 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.info; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.info; grafická šablona: Father and Sons Vision s. r. o.; sazba a grafická úprava: Zdena Zoreníková; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.