Jbulletin 2/2017

Jbulletin .

.

.

.

.

.

Česká výročí v Berlíně Na skok do Surinamu Co se děje u nás i okolo

2/2017

Konference Comeniana 2017

V únoru proběhla konference asociace Comeniana, která plynule navázala na dřívější konference mateřských a rodinných center, poté ještě spojené s konferencemi seniorských center.

Kdo z vás by si chtěl asociaci, která se mezi námi úspěšně zabydluje, připomenout, může se podívat třeba do Jbulletinu 1/2016. Protože se konference týká pracovníků všech možných komunitních, rodinných, dětských, seniorských a dalších center a klubů (pojmenování všech kategorií už by pomalu vydalo na samostatný článek) a protože těchto aktivit neustále přibývá, sešlo se na konferenci opravdu požehnaně účastníků. Společný večer měl jako obvykle podobu jakési společné „instruktáže“ pro zdárné nasátí všech podnětů potřebných do služby – aktuální dění ve společnosti, historické a duchovní souvislosti, praktické informace, zkušenosti, konkrétní zážitky… Jak to jen omezený čas dovolil. Do podrobností se potom účastníci zanořili během následujícího dne při konkrétních seminářích zaměřených na jednotlivé okruhy.

Letos rozdělených takto: služba rodinám, služba seniorům, práce s mládeží, učitelé. Zásadní hodnotou těchto workshopů je pokaždé možnost se sdílet, poznávat situaci ostatních klubů a center, vzájemně se inspirovat a také se za sebe navzájem modlit.

Vyloženě povzbudivé je sledovat, že nejde o pouhé teoretizování odtržené od reality, a také, že převládá touha jít pod povrch a odkrývat opravdové příčiny společenských i osobních potíží. Nadto všechno potom nehledáme rychlé a jednoduché řešení, ale prosíme o to Boží.

Fotografie z konference si můžete prohlédnout v naší galerii.

Radikalita 2017 „Tak co budeš dělat o Velikonocích?

Výlety? Nebo relax na compu a pak na pomlázku?“ Na klasickou otázku letos spoustu mladých lidí ze sborů Jednoty bratrské odpovědělo radikálně: „To je jasný, pojedu na Radikalitu!“ Radikalita proběhla v pořadí už popáté, tentokrát opět v Chrastavě, kde se o nás úžasně starali naši milí Chrastaváci.

Hlavní motto znělo: „Jsi #IN?“, což zpočátku vzbuzovalo otázky, až skoro rozpaky spíš než nadšené odhodlání ve stylu: „Hmm, to zní

zajímavě, tam musím jet!“ Ovšem na Radikalitu dostali pozvání ti, kdo na předchozím GéTéčku vyjádřili svou poddanost Kristu a stvrdili své rozhodnutí být v Božích plánech symbolickým zlomením klacku. A nakonec se nás sešlo okolo 150 ze všech koutů republiky.

A co všechno jsme na Radikalitě zažili? Především si každý mohl odnést spousty praktických výzev a rozhodnutí pro to žít Kristův život radikálně. První večer jsme vyslechli povzbuzení nenechávat

si žádná zadní vrátka, protože jinak než NAPLNO to zkrátka nejde.

Druhý večer jsme se ponořili do hloubky toho, co pro nás znamená Kristův kříž. Jak důležitý to byl čas!

Také jsme se hodně modlili. Nejen za sebe, ale za naše města, za náš národ, za svět. A jako příslušníci naší mladé a rozmazlené generace jsme vyznávali: „Žiju v Jeho milosti – budu se rvát s těžkostmi!

Ukřižován s Kristem.“ To vše jsme pak prakticky zakoušeli při brigádách, které jsou nedílnou součástí Radikality.

Mohli jsme tak posloužit všem těm, kdo měli konkrétní potřeby, ať už se jednalo o práce na hřbitově, v lese, v okolí hradu Grabštejna, ve sborech Jednoty a na mnoha dalších místech. Zažívali jsme tak ono ukřižování v praxi, i přes nevyspání, únavu nebo lenost a nechuť.

Naši otcové se s námi loučili slovy: „Ta pravá radikalita začíná právě tehdy, když Radikalita končí.“ Žijme tedy radikalitu každý den, skrze pokoru a poslušnost.

Petra H.

Berlínská výročí Na letošní rok připadají dvě kulatá výročí, která by nás mohla (měla) zaujmout. Propojují se v nich Čechy, Polsko a Německo, přičemž průnikem je město Berlín. A o čem, že je řeč?

Zaprvé uplynulo 300 let od narození Jana Theofila Elsnera a zadruhé 280 let od založení Českého Rixdorfu.

Některým možná žádné z těch jmen mnoho neříká.

Proto je čas si to všechno připomenout:

České náhrobky na českém hřbitově v Berlíně

Jan Theofil Elsner nepatří v Čechách zrovna mezi známá jména, a přesto by se měl těšit úctě, vážnosti a vděku. Určitě alespoň ze strany učitelů českého jazyka – také díky němu totiž mají ještě co učit.

Jan Theofil (česky Bohumil) Elsner se narodil 4. března roku 1717 ve Wegróvě v Polsku. Byl z rodiny, která se hlásila k polské větvi Jednoty bratrské. Jak moc jeho rodičům záleželo na zachování bratrské víry i v životě jejich syna, nám podává svědectví Ottův naučný slovník: „Již co chlapec dovezen rodiči, kteří náleželi k českým bratřím, do Lešna, aby tam vychován byl ve víře bratrské.“ Po Lešně studoval Jan Theofil ještě v holandském Leydenu, ve Frankfurtu nebo v Berlíně na gymnáziu u svého strýce, známého pedagoga a rady reformované konsistoře v Berlíně, přítele tamních českých exulantů. Po studiích, která prý Jan Theofil zakončil s tím nejlepším prospěchem, pracoval jako učitel na lešenském gymnáziu nebo kazatel v Heyersdorfu. Své místo ale nakonec našel právě v Berlíně mezi Čechy. Ti tam tehdy žili už přes 10 let a postupně se ve víře rozdělili do tří směrů: jedni k luteránům, druzí se přidali k nově vzniklé herrnhutské Jednotě bratrské a největší část z nich se rozhodla pro církev reformovanou.

A právě tato skupina, konkrétně v osadě Český Rixdorf, si vyžádala Jana Theofila Elsnera, aby jako „nejprvnější českobratrský

duchovní“ (opět Ottův slovník) přišel do Berlína a věnoval jim patřičnou péči, vedl, vzdělával a posiloval je ve víře. A tak v roce 1747 Jan Theofil Elsner přicestoval pln nadšení do Rixdorfu, aby se tu ze všeho nejdřív učil češtinu a poté se na celých 35 let stal oddaným kazatelem zdejších reformovaných Čechů. Jeho cílem bylo, aby osadníci poznali do hloubky bratrskou víru, protože ta už mezi nimi kolovala pouze jako tradice, navíc citelně poznamenaná léty a cizím prostředím.

Začal kvůli tomu psát různá pojednání o víře a další vhodné knihy, ať už historické nebo biblické. Nejdůležitější z nich byly katechismus a kancionál, první z roku 1748, druhý z 1753.

Jan Theofil u toho nemyslel jen na berlínskou pospolitost, ale také na další kolonie českých utečenců, co jich jen po Evropě bylo. A skutečně, obě knihy se staly opravdovou vzpruhou exulantům, zdaleka nejen těm berlínským.

Kancionál, označovaný za poslední bratrský, se dočkal dalších nejméně dvaadvaceti vydání a používali jej jak bratři v exilu, tak ti, co zbyli v Českých zemích. Stejně sloužil i Elsnerův katechismus, který si

Elsnerova Praxis Pietatis vytištěná v Berlíně roku 1754

exulantské evangelické rodiny předávaly až do svého návratu domů.

Nejdůležitější ale bylo, že se Elsner rozhodl začít pro Čechy vydávat staré bratrské spisy, především

Notový zápis písně, která se mezi potomky Čechů v Berlíně zpívá dodnes.

Komenského “Kšaft” vydaný J. T. Elsnerem v Berlíně

Jana Amose Komenského, o kterém toho hodně slyšel v Lešně. A byl to nápad seslaný přímo shůry!

Jan Theofil vůbec netušil, že tím prokáže službu nejen bratrům, které má před očima, ale rovnou celému zástupu lidí, co teprve přijdou.

Jeho vize byla následovná: „Pobožný Komenius to dobře věděl, že rozptýlení Češi i ze strany náboženství do všelikého pokušení

přijdou, a protož on jim rozličné krásné knížky, pravý smysl učení bratrského v sobě obsahující, na světlo vydal, aby v nich jako průbovní kámen i heslo měli, po kterémž by mohli poznati, jakého učení se držeti... Jeho knížky jsou jako náměstkové jeho do tohoto dnešního dne, kteříž nám i po jeho smrti, na jeho místě ukazují, co on, jako biskup české i moravské církve Boží pravověrné za učení

měl, a k čemuž se příkladem jeho i ti všichni hlásiti mají, kteří pravého učení bratrského milovníci jsou.“ Elsnerovo přetiskování děl posledního českého biskupa bylo velice pečlivé. Postupně jich vydal úctyhodné množství, které obsahovalo všechny zásadní tituly.

Kupříkladu známý „Kšaft“ bychom bez něj zřejmě již neznali. Theofil Elsner věděl i to, že k zachování zdravého bratrského učení nestačí pouze bratrské spisy, pojednání, písně nebo soupis řádů, ale že klíčové je samotné Písmo.

Proto v roce 1766 vydal v Halle Kralickou bibli, podle které se pak české bible tiskly dalších 100 let! Všechny tyto knihy se potom dostaly do všech českých exulantských kolonií od Berlína přes Zelów až po Volyň a byly tajně pronášeny i do českých zemí a střeženy jako poklad.

Jan Theofil Elsner při svém úsilí myslel především na své současníky, ale nakonec měla jeho činnost daleko větší přesah. Knihy, které přetiskl, se staly oporou českých členů Jednoty bratrské na další staletí dopředu, a nejen to, bez nadsázky byly i záchranným lanem pro český jazyk, kterého se později s blahořečením chytili čeští obrozenci.

Vzpomínku na Jana Theofila Elsnera uzavřeme opět Ottovým slovníkem naučným: „Elsner má důležité místo nejen jako český kazatel církve berlínské, o niž znamenité má zásluhy, nýbrž také v české literatuře má značný význam jako historik Jednoty a že jí prospíval v době na polo mrtvé vydáváním starších spisů, které i do Čech se dostaly a zde valně působily.“

Betlémský kostel, jeden ze sborů berlínských Čechů

Poslední český starosta Rixdorfu D. F Wanzlik s rodinou

O berlínských Češích Kdo vůbec byli ti Češi v Berlíně, o kterých se mluví v předchozím článku? Kde se tam vzali a co byli zač? O exulantech v Ochranově toho víme hodně, ale o těch berlínských už zdaleka tolik ne.

I tenhle příběh je hodně zajímavý a stojí za to si ho povědět.

V první polovině 18. století odcházelo z Čech a Moravy mnoho lidí kvůli touze po svobodě vyznání.

Své osady zakládali v otevřenějším Prusku, Slezsku, Polsku, Uhrách i jinde. Mnoho z nich se hlásilo k odkazu Jednoty bratrské, někteří byli přímo potomky bratří.

Nejznámějším místem, kde se odkaz Jednoty bratrské nejen, že objevil,

ale především znovu začal pulzovat životem, byl, jak víme, Ochranov založený moravskými utečenci.

Ten se stal vytouženým cílem i pro odcházející z Čech. Jenže to nebylo jen tak – Češi na rozdíl od Moravanů neuměli německy, zadruhé moravský exodus byl důsledkem duchovního probuzení, zatímco mezi poutníky z Čech byli i lidé

neobrácení, a zatřetí by Ochranov už nezvládl nápor stovek dalších příchozích. Ne, že by se v Ochranově Češi vůbec nevyskytovali, ale moc jich nebylo. Češi, odcházející především z okolí Horní Čermné, Lanškrouna či Ústí nad Orlicí, dostali svolení usídlit se v Sasku, buď na panství baronky Henrietty Kateřiny z Gersdorfu,

babičky hraběte Zinzendorfa, nebo u hraběte Christopha Ernsta z Gersdorfu.

Vznikly tak osady Grosshennersdorf a Carlsdorf. Obě dostaly od svých ochranitelů české kazatele, což bylo stěžejní. Ve skutečnosti to byl ale jen první díl české cesty.

Co s nimi?

Oslava 500 let Jednoty v poválečných ruinách tzv. nového bratrského sboru v Berlíně

Nutno říci, že Češi byli obecně za hranicemi těžko chápáni. Ne něčí vinou, ale jednoduše proto, že byli jiní. Žádali české duchovní, české bohoslužby a scházení k domácím pobožnostem, odmítali hostie, přísahu nebo vojenskou službu. V Grosshennersdorfu začalo narůstat napětí mezi exulanty a baronkou, o to větší, že si Henrietta z Gersdorfu výslovně nepřála, aby Češi podnikali misijní cesty zpět domů. Začala také omezovat pobožnosti po domech. Kazatel Čechů Johann Liberda se snažil u baronky vyjednávat, a mezitím i u Zinzendorfa, aby do Ochranova přijal další poutníky přicházející z Čech, ale na obou místech pohořel. Ve chvíli, kdy už byla situace vyhrocená k nesnesení a v Ochranově přespávalo až 300 lidí přímo na ulicích, se Liberdovi podařilo dostat příslib nového útočiště u pruského krále Friedricha Wilhelma I. v Berlíně. A tak se Češi roku 1732 začali přemisťovat. Češi z Carlsdorfu následovali Grosshennersdorfské okolo roku 1737.

Jejich čas k odchodu nastal poté, co z Horní Čermné dorazila natolik početná skupina lidí, že si česká vrchnost, a dokonce i rakouský císař, stěžovali až v Drážďanech a situace hrozila už opravdu velkou roztržkou.

Jsou začátky jednoduché?

První chvíle na novém místě nebyly pro stovky Čechů ničím příjemným.

Král Friedrich sice zastával heslo „lidé Jan Theofil Elsner - Praxis Pietatis, r. 1754, podpisy majitelů

Bratrský sbor v Rixdorfu

znamenají bohatství“ a noví osadníci by se mu do stále ještě poloprázdné země po třicetileté válce hodili, zároveň si ale nechtěl rozházet mocné Habsburky, kteří vládli v Čechách. Ke všemu bylo žadatelů o exil moc, nebylo je kde ubytovat a král ani nevěděl, jací vlastně jsou. Berlínské začátky byly proto poznamenány hlavně chudobou a bojem o přežití.

Králi Friedrichovi se však brzy zalíbila česká pracovitost a začal situaci řešit. Postupně vyhradil pro exulanty několik míst, kde se mohli usadit. První bylo ve čtvrti Friedrichstadt a druhé ve vesničce Rixdorf (dnes již také čtvrť Berlína jménem Neukölln), kde byla roku 1737 založena kolonie jménem Český Rixdorf. Protože Češi ovládali právě ta řemesla, která tehdy v Prusku chyběla, stali se pro krále užitečnými poddanými a těšili se velkým výhodám. Friedrichstadtským král udělil svobodná občanská

a mistrovská práva, nějaký čas nemuseli platit činži a pět let žádné daně. Rixdorfským zase přidělil hospodářská zvířata a zemědělské nářadí, osvobodil je od daní, od vojenské služby, a dokonce jim povolil vlastní samosprávu a soudnictví.

Kdo je kdo?

Všichni čeští exulanti se hlásili k odkazu české reformace. Ovšem po více než 100 letech od bitvy na Bílé hoře už bylo těžké jej uchopit konkrétněji, tím spíš v cizím prostředí. Nástupce Friedricha I., jeho syn Friedrich II., proto v roce 1747 nařídil, aby se Češi v tzv. „náboženském dotazování“ vyjádřili, k jaké konfesi se hlásí. Vznikly tak tři skupiny podle toho, kdo se k čemu přiklonil, jestli k ochranovské Jednotě bratrské, k luteránům nebo reformovaným. Čímž jsme se oklikou dostali zpět k Janu Theofilovi Elsnerovi, který, jak už víme, přišel na

přání rixdorfského reformovaného sboru v roce 1747. České osady se dál utěšeně rozrůstaly. Vznikaly v nich kostely a školy, kde se kázalo v češtině, v Rixdorfu zřídila Jednota bratrská sirotčinec nebo domov pro děti ochranovských misionářů, kteří odešli sloužit do zámoří. Ulice měly česká jména, nápisy na domech či hrobech a také zápisy ze životů sborů se dělaly v češtině – to vše odráželo společnou touhu udržet si rodný jazyk. Bratrský sbor dokonce po svých kazatelích (většinou z Ochranova) požadoval, aby se naučili česky. Práce Jana Theofila Elsnera do tohoto kontextu skutečně přesně zapadla.

A co dnes?

Za 285 let od příchodu Čechů do Berlína se samozřejmě změnilo mnohé, těžko očekávat, že bychom ještě dnes našli jejich bývalé kolonie plné Čechů.

Kapela rixdorfského bratrského sboru v roce 1909

Přestože česky už se tu nemluví, nekáže ani neučí, přestože zmizely české názvy ulic, přesto tu pořád žijí potomci českých rodin – třeba Motlových, Bártových nebo Marešových.

Svůj původ si stále připomínají a snaží se pečovat o památky zbylé po jejich otcích a pěstovat kontakty s městečky a vesnicemi, odkud jejich předci do Německa přišli. Sdružují se do spolků, které se starají o kulturní dědictví českého exilu, podařilo se jim třeba zachránit téměř celý bývalý Český Rixdorf před demolicí a získat ochranu památkové péče.

Provozují zde muzeum, založili

Komenského zahradu a podobně. Říkají, že i když už nerozumějí slovům, přesto se v Čechách pořád cítí jako doma.

Ještě více podrobností o berlínských Češích se dozvíte třeba z filmu Český Rixdorf.

Zdroje informací:

- Archiv Jednoty bratrské - Iva Hlavsová: Český Rixdorf: Zavátá stopa pobělohorských exulantů; Život víry 6/2012 - Pavel Neústupný: 275 let Českého Rixdorfu – Čeští exulanti v Berlíně, příspěvek pro VI. mezinárodní konferenci MORAVIAN 2012 v Suchdole nad Odrou

- Vistafilm: Český Rixdorf - Ottův slovník naučný, 8. díl - Jan Bistranin: článek Jan Amos Komenský a čeští exulanti z 18. století - Jiří Just: Bible kralická v české národní kultuře; Katolický týdeník, 39/2013 - Wikipedia - Hospodářské noviny: Neükolln – česká oáza klidu uprostřed Berlína - Tomáš Voříšek: Čeští emigranti v Berlíně; webové stránky Otta z Losu - P. Jelínek: Český knihtisk v Berlíně v polovině 18. století; československý čtrnáctideník Satellite – časopis kanadských našinců, č. 1/ 2011

Z archivu Jednoty bratrské Následující článek vyšel nejprve ve Věstníku sboru Jednoty bratrské v Železném Brodě, odkud byl v roce 1932 přetištěn do časopisu „Jednota bratrská“. Napsal jej Bohumil Vančura, kazatel JB, člen úzké rady a syn Václava Vančury, prvního československého biskupa. Jeho zamyšlení se jmenuje jednoduše: Tunely

„To jsem vám tuhle jel se starým známým a tak jsme byli zabráni do hovoru, že jsem vůbec nepostřehl ty čtyři tunely, kterými jsme projeli.

A kdybych nevěděl, že tu ty tunely jsou, nebyl bych to nikomu věřil.“ „Já zas jednou seděl vedle jednoho pána, také to bylo na téhle trati.

Najednou asi za třetím tunelem uhodil rukou na své noviny: Ďasa, člověk si nemůže ani noviny přečíst, prosím vás, to je tady samý tunel!“ Tak vidíte, jeden vidí samé tunely, druhý řekne: ale vždyť tu žádné nebyly. A oba jedou tímtéž vlakem, toutéž cestou, k témuž cíli. Jen mysl je rozdílná a každá se k svému okolí staví s jiným srdcem. Proto jeden vidí tunely a druhý nic. Jeden je projel a zlobil se, druhý je také projel a ani o tom nevěděl.

Pochopitelně – když je člověk zabrán v hovor se starým milým známým, mají si toho tolik co říci, jejich srdce

je naplněno milými vzpomínkami nebo probírají nějakou důležitou otázku. Kolem se střídá tma a světlo, tu se zatmí, tu se zas objevilo kus lesa, ozářená stráň, zase šero, tma a zase světlo – ale toto střídání se neodráží v jejich duši, která je plná jiného světla.

Bohumil Vančura (uprostřed) s otcem a bratrem

Člověk k Bohu obrácený – ten je pln jiného světla. On nemá žádnou privilej, jeho Pán ho pošle také tunelem stínů a svízelů. Ale on je zabrán v hovor – dovolte ten výraz – se svým starým, milým známým, se svým Pánem. Nedivte se, že pak projde, protrpí, téměř ani nevěda.

Má jiné starosti a zájmy, než aby jen naříkal. Na to nemá čas. Chvíle je krátká a on musí mluvit se svým Pánem. Jen proto mu tak rychle uběhnou ty tunely. A zas je světlo.

A bylo to krásné, i v tom šeru, i v tom zmatku, utrpení a v nemoci, v nedostatku – protože i v tom všem byl se svým Pánem. „Ustavičně se modlete“ – tomu málokteří rozumí.

Ale je to jednoduché tomu, kdo ví, co to je „zabrati se v hovor“. „Tak ony tu byly tunely? To jsem ani nevěděl.“ „Šťastný člověče, to tys byl asi zabrán v hovoru s někým známým, tvoje duše byla plná vnitřního světla.“

Náš sbor: Choceň

Část choceňského sboru tuží těla na výletě

Na naší cestě po bratrských sborech zamíříme tentokrát do Východních Čech a podíváme se do Chocně. Trhové městečko ze začátku 13. století, se kterým si prý zpočátku nikdo moc nevěděl rady, se postupně vcelku utěšeně rozrostlo. Z našeho pohledu je nejzajímavější, že Choceň ležela přímo na prahu kraje, kde bylo bratrských sborů jako máku. Navíc hned pár kroků odtud byla pradávná bratrská enkláva Brandýs nad Orlicí, kde je pohřben Bratr Řehoř, narodil se zde Karel st. ze Žerotína nebo se tu po roce 1620 skrýval Jan Amos Komenský. V Chocni samotné sbor nebyl, pár bratří se zde ale také našlo. Po bitvě na Bílé hoře zažilo město obvyklou výměnu majitelů (Albrecht z Valdštejna místo Rudolfa Žejdlice, který byl za účast ve stavovském povstání údajně otráven na choceňském zámku) a také občanské i náboženské represe. Za vlády Kinských se potom začalo zvedat ode dna, až se rozvinulo do podoby města s vynikající řemeslnou tradicí a mnoha „vymoženostmi“, jako byla výroba perníku, papírna, pivovar nebo později přádelna lnu či železnice. Jak se v novodobé historii města,

Jana Skalická na akci pro rodiny s dětmi

které je v republice známé třeba kvůli mlékárně nebo titulu pro nejkrásnější nádraží, objevila Jednota bratrská a jak se jí tu žije, se zeptáme Petra Skalického, správce choceňského sboru.

Takže, kde jsou ony počátky?

V devadesátých letech. Tehdy

uvěřilo několik mladých lidí, kteří se začali scházet s některými znovuzrozenými členy evangelické církve. Tato nově vzniklá skupina začala hledat svůj duchovní domov. Protože v evangelické církvi se setkali jen s tradicí, začali navštěvovat sbor Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí. V roce 2001

pak byl ustanoven samostatný sbor v Chocni. Sbor se scházel postupně na různých místech, nejdéle v budově Junáku, kde je dosud. Před dvěma lety byl zakoupen dům, který se postupně upravuje na sborové prostory.

Věříme, že v září tohoto roku se sbor bude stěhovat do nového.

Krásné vyhlídky v Alpách

Povíš nám něco o současnosti?

Jsme malým sborem, který zahrnuje lidi ze všech věkových skupin. Proto víc než partě nebo týmu se podobáme rodině. Mužské jádro sboru tvoří introverti, kteří raději něco dělají, než aby mluvili.

Naštěstí nás doplňují naše milované ženy. Díky Bohu se ale i v mužské části objevují někteří extroverti, takže se situace mírně vyvažuje.

Mnoho vztahů s lidmi ve městě otevřelo Rodinné centrum Beránek, nyní však pro nedostatek služebníků funguje pouze v udržovacím režimu. Pravidelně probíhají kluby pro děti, o prázdninách pak příměstský a pobytový tábor.

Dalo by se říci, že nejúspěšnější aktivitou jsou kurzy Alfa, které jsme začali pořádat před asi čtyřmi lety. Následně jsem mohl pokřtít celkem 14 lidí, kteří se postupně zapojují do sboru. Čeho si na svém sboru ceníš?

Cením si věrnosti lidí v modlitebním zápase, ochotných lidí, kteří ne vždy s plným obdarováním vytrvale dělají věci, které jsou potřeba.

Mám radost z mládeže, která po několika chudých letech znovu nabírá dech. Vážím si nových lidí, kteří opravdově hledají život v Kristu a někdy předhánějí starousedlíky.

Jaké je vaše město?

Choceň je typické maloměsto se vším všudy, všichni „domorodci“

Správce sboru Petr Skalický pomáhá na stavbě bratrské školy v Nové Pace

Další sborová akce pro spoluobčany i spoluobčánky. Jmenuje se “Výtvarné řádění”

se tu znají do pátého i šestého pokolení. Rodiny drží pevně pohromadě, takže si často vystačí a je těžké proniknout k nim blíže.

Naše město je pěkné, klidné, s několika parky a mnoha sportovišti. Proto se také někdy Choceň prezentuje jako město sportu a je na to patřičně hrdé.

Kromě materialismu, ateismu a zaměřenosti na člověka, což je

asi všude podobné, zjišťujeme, že velmi mnoho lidí má bohaté zkušenosti s okultismem. Když jsme se začali proti okultismu více modlit, viděli jsme najednou výsledky: okultní místa končila a do sboru začali přicházet hledající lidi, kteří následně uvěřili.

V čem byste rádi viděli posun, v čem budete rádi za

modlitební podporu?

Toužíme po tom, aby muži rostli do skutečného mužství, aby celý sbor srůstával v pevné tělo zakořeněné v Ježíši a aby lidé okolo na nás viděli Ježíšův život a chtěli ho také ochutnat.

Spolu s otevřením nové sborové budovy nám přicházejí aktuální výzvy, jak tyto prostory naplnit aktivitami, které budou lidem „vonět“.

ZE SVĚTA KUBA:

Kubánská Jednota bratrská oslavila v květnu 20 let od počátku své práce na „ostrově svobody“. Všechno začalo v malé skupince, která se scházela v malém domě v Havaně. Dílu se dařilo, takže se v roce 2002 stalo misijní oblastí Světové Jednoty bratrské a od synodu

povolenou církev. Bůh také kubánské bratry uvedl do služby dětem a mladým z rozbitých rodin, což nakonec vyústilo v založení komunitního centra v sociálně vyloučené čtvrti Havany. Jmenuje se Juan Amos Comenius Center. Kubánské dílo funguje pod správou Severní americké provincie a za valné pomoci Výboru světové misie (organizace světové JB). Bratři z Kuby navíc, byť trochu nečekaně, započali

Schvalování Řádu Jednoty bratrské na Kubě v roce 2013

v roce 2016 je misijní provincií.

Dnes je na Kubě 17 bratrských společenství v 6 různých regionech po celé zemi, a co je skvělé, v roce 2013 byla Jednota bratrská uznána za státem

misii v Ekvádoru poté, co tam jeden z bratrů odjel pracovně (a následně zřejmě emigroval) a vznikla okolo něj skupina obrácených. Atmosféra je na Kubě nyní díky Boží milosti

uvolněnější, sami ale víme své, a tak vzhledem ke spřízněnosti osudů, které s touto speciální zemí máme, je dál mějme na srdci a nesme na modlitbách.

Za naši provincii jsme k výročí odeslali gratulaci a srdečné pozdravy.

Tady je odpověď:

Milí sourozenci z České provincie, je pro nás nesmírným potěšením číst Vaše přání k těmto 20 letům úsilí, které jsme s Boží pomocí vložili do pozvednutí díla Jednoty bratrské na Kubě. Chceme, aby v historicky důležitém čase, kdy mnozí Kubánci a Kubánky přijímají Ježíše do svých srdcí, našemu lidu zazářil prapor této starobylé církve.

Vaše zpráva je pro nás velkým povzbuzením a bude nám velkou ctí udržovat blízké vztahy s provincií, kde bylo dílo Jednoty bratrské započato již před 560 lety.

Velice si vážíme Vašich modliteb; my se na oplátku budeme dále modlit za Vás.

Ať Kristus, náš Nejvyšší Starší, ten Beránek, který zvítězil, Vám hojně žehná ve Vaší práci na rozšiřování Jeho Království!

Za bratry a sestry na Kubě, pastor Armando Rusindo, předseda Jednoty bratrské na Kubě

Děti ze sboru Cruz de la Esperanza v peruánském Chiclayo s dobrovolnicí z Výboru světové misie

PERU:

Jihoamerický kontinent byl v únoru a březnu letošního roku postižen povodněmi a sesuvy půdy, které stály životy mnoha lidí. Zasaženo bylo i Peru, kde má Jednota bratrská svou misijní provincii. Na pomoc bratřím i ostatním vyrazil také tým bratrské organizace Board of World Mission (Výbor pro světovou misii), která misii v Peru dlouhodobě podporuje.

Jinak se peruánští sourozenci mají následovně: sbory se postupně rozrůstají, takže poslední doba byla ve znamení stěhování z domácností do pronajatých prostor. S nájmem pomáhají americké provincie Jednoty bratrské. Sbory samy se ale snaží o samostatnost, takže podle hesla „Používáme, co umíme k vytvoření toho, co potřebujeme“ mezi nimi vznikají zajímavé počiny. Třeba

sbor Rhemanente, který známe z vyprávění Jiřky Čančíkové, je plný hudebního nadání, a tak se v něm vytvořila kapela, která nyní nabízí svoje muzikantské služby při nejrůznějších příležitostech, a může tak přispívat třeba na službu dětem.

Dalšími nápady jsou třeba prádelna jménem Burbujita Morava (tedy Moravské bublinky), výuka angličtiny nebo domácí výroba čokolády.

Obrázek ze sirotčince v Sikonge v provincii UF Západní Tanzanie

ALBANIE:

V Albánii funguje pod správou Evropské kontinentální provincie společná misie Jednoty bratrské a luteránské církve. Albánie, která byla od roku 1944 pod komunistickou vládou a která byla podle slov vlastní ústavy oficiálně „první ateistickou zemí na světě“, se od pádu režimu v roce 1991 potýká s důsledky totálního kolapsu státu. Ten postihl zemi ve všech směrech

– ekonomickou krizí, zhroucením školství i zdravotnictví a dalšími problémy. Bratři zde spustili program nazvaný Bathore project (podle místa působiště), jehož cílem je ekonomická podpora, pomoc obětem domácího násilí a šíření evangelia. Zapojené sbory podporují přes 40 nejchudších rodin, nabízí základní vzdělání negramotným ženám, učí je hospodárnému vaření, šití a základům zdravovědy.

TANZANIE:

před 11 lety rozeběhl Výbor světové misie (organizace světové JB) projekt na podporu sirotků v západní Tanzanii jménem „Adoptuj si vesnici“.

Do projektu se postupně zapojilo přes 50 sborů, skupin i jednotlivců a podporují 3209 sirotků ve 39 vesnicích, o které se stará 32 „maminek“. Projekt se nakonec rozrostl ještě mnohem více: zaplatil 417

základních a středních škol pro opuštěné děti a pro 58 z nich pokryl výdaje na další studia.

Bylo vykopáno 18 studní, postaveno 13 sborů a mnoho vesniček skrze program dostalo nejrůznější zabezpečení od nábytku přes jídlo, oblečení nebo školní pomůcky. Byla založena také škola pro slepé, hluché a mentálně postižené děti.

ALJAŠKA:

Jednota bratrská na Aljašce nedávno podědila po Covenant Church malou misijní stanici ve vesnici Marshall. Zahrnuje kostelík, denní centrum a další dva domky. Moravané nyní přemýšlejí, jak místo nejlíp

využít. Zatím se tam chystá misijně-pracovní výjezd americké mládeže.

NAPSALI O NÁS:

Ve výroční zprávě Board of World Mission (Výboru světové misie Jednoty bratrské) byl také následující článek od Justina Rabbacha: Většinou nedáváme pojmy „církev“ a „zisk“ dohromady, ale spolu s tím, jak BWM objevuje nové a nové cesty, jak pomáhat svým partnerům ve světě, aby byli ve své službě soběstační, tak jsme je dohromady dali.

S myšlenkou naučit se něco od Moravanů v praxi, vyslal BWM malý tým k přátelům do České

provincie, jednak zúčastnit se konference o podnikání v církvi, a pak také vydat se za jednotlivými projekty a prohlédnout si je v akci. Viděli jsme školy, kavárny, jazykové kurzy, ubytovací služby, obchody se secondhandovým zbožím, různé malé firmy nebo třeba pražírnu kávy. S pohledem stále zaměřeným na Boží cíle objevuje česká církev cestu, jak zasahovat své komunity a současně vydělávat peníze na svou službu. Všechny tyto podniky využívají schopnosti a obdarování jednotlivých sborů a nabízejí jejich členům možnost, aby se aktivně zapojili do služby a podporovali misijní práci z jiných zdrojů, než z obvyklých darů a příspěvků.

Bible v domorodém jazyce Yup’ik, vydaná loni na Aljašce

ŠEDOVI V NOVÉ SOLI

Pepa a Iva slaví výročí svatby

Šedovi v Polsku pokračují pořád v hledání cest, jak se přiblížit k lidem okolo a jak prohloubit už vzniklé vztahy. Mají okolo sebe docela velkou partu spřátelených rodin a také se pravidelně schází malá skupinka, kde se probírají základní témata života s Ježíšem.

Samozřejmě se to neobejde i bez vzájemného ladění. Přátelé ze skupinky i mimo ni se porůznu zapojují i do přípravy všemožných akcí, které okolo Šedových vznikají. Výraznou příležitostí v tomto směru bylo vystoupení Baletu Magnificat, které Šedovi zorganizovali v květnu. Pepa o něm napsal tohle:

„Balet byl skvělý, sál byl opravdu nacpaný, přišel i prezident Nové Soli, ředitel muzea, ředitelka knihovny i desítky našich přátel, kteří často dorazili i s malými dětmi (stejně jako my). Prezident zůstal i na připravený raut, setkal se se zástupci baletu, byl v dobré náladě – nepamatuju přesná slova, ale mluvil o skvělém duchovním zážitku. Sál tleskal ve stoje, jedna paní mi řekla, že to bylo lepší než jejich rekolekce (katolické duchovní obnovy). Je dobré, že sami katoličtí kněží byli baletu vcelku příznivě nakloněni – vím, že jeden kostel měl vystoupení i v ohláškách. Na reakce známých budeme muset počkat, ale dílko Marnotratný syn s texty nazpívanými v polštině bylo v podstatě od začátku do

konce evangelium. Několikrát padlo, že jsme jako Moravští bratři partnery (iniciátory) projektu, a aby si mě lidi trošku zapamatovali nebo aby někdo závěrečná slova Jiřího Voborského nezkomolil, tak jsem si vzal roli překladatele z angličtiny do polštiny. Táta dal milost, že to vyšlo dobře (podle ohlasů kritiků).“ Jinak je v plánu také výlet seniorů, které Pepa učí češtinu.

Měl by to být čas strávený společně s dalšími věkem pokročilými z chrastavského a novoměstského seniorského klubu.

Dál také pokračuje stavba Šedovic domku, který by měl sloužit jak rodině, tak službě, což je také jistě námět k požehnání.

Pepa s dětmi po úspěšném půlmaratonu

Archeolog Zdeněk Schenk vypráví na konferenci moravských sborů JB o historii Jednoty na Přerovsku

STALO SE 19.–21. března: Pastorální konference Pracovní setkání správců sborů, starších a dalších klíčových pracovníků proběhlo podruhé v Novém Městě pod Smrkem a podruhé bylo spojeno s takzvanou „podnikatelskou konferencí“, což je společné sdílení a vyučování o zdravém nakládání s penězi a podnikání ve sborech. Jakkoli takové téma vypadá neduchovně, musí se k němu přistupovat právě pouze a jedině skrze hlas Božího ducha.

Tématem pastorálky byla otázka „Jak myslíš na budoucnost svého sboru?“ Krom toho se během společného času řešilo

také téma „Projevy Ducha v novosmluvním pojetí“, dále byl prostor pro modlitby i sdílení mezi jednotlivými služebníky.

Stranou zájmu nezůstala ani nastupující mladá generace v církvi i mimo ni.

22. dubna: Setkání vedoucích mládeží Uskutečnilo se hned týden po Radikalitě (viz článek v tomto časopisu), takže probíhalo v dozvuku této akce a sdílení o jejím dopadu v jednotlivých mládežích.

Mluvilo se ale i o budoucnu, jak o připravovaných událostech, tak celkové vizi. Na setkání byli také povoláni noví mladí služebníci, kteří budou vstupovat do vedení mládežnických setkání.

14. května: Moravská regionální konference Pravidelně jednou za rok se také scházejí moravské sbory Jednoty bratrské a nejinak tomu tak bylo i letos. Téma navázalo na motto loňské celocírkevní konference JB „Domino efekt“, kdy mohly být ještě podrobněji probírány dějiny Jednoty bratrské i konkrétní příběhy jejích představitelů.

Speciálním hostem byl archeolog Zdeněk Schenk, který přijal pozvání, aby se podělil o poznatky o působení původní Jednoty bratrské v tomto kraji. Jeho vyprávění o archeologických nálezech ohledně bratří se setkalo s velkým ohlasem. Odpoledne pak bylo věnováno sdílení mezi sbory a modlitbám za Českou republiku.

Na skok do Surinamu To je někde v Africe, byly první reakce na mé oznámení, že se zasedání Teologické komise Unitas Fratrum koná právě v této zemi.

Přiznám se, že jsem měl před ostatními náskok. První Surinamec, na kterého jsem narazil, byl Ruud Gullit, fenomenální fotbalista hrající za Nizozemí před 30 lety.

Pocházel ze Surinamu. Druhý Surinamec byl Paul Doth, pastor JB, kterého jsem potkal před 20 lety v Izraeli. A teď naživo jejich země…

V únoru letíte z mrazivého Česka do skleníku rovníkového Surinamu.

Navečer příjemných 26 stupňů, zatímco doma teploty pod bodem mrazu. Ale i my jsme u nás zvyklí

na třicetistupňové změny teploty během jednoho dne.

Ti, kdo tipovali Afriku, se v jednom strefili. Atmosféra Surinamu a způsob života se Africe velmi podobá. Žádný spěch. I byrokracie tu bují jako tropická vegetace a srazíte se s ní hned po přistání na letišti. Vše je korektní, slušné, ale trvá to dlooouho. Je třeba se obrnit trpělivostí a nechat evropský spěch plavat.

UCOT, jak se oficiálně jmenuje naše komise, zasedá 3x v sedmiletém intervalu mezi synody světové Jednoty. Vždy v některém z regionů. A složení

je pestrobarevné, takže se do Surinamu velmi hodí. Složení je následující: já Evropan, dva Američané, pak bratři ze Surinamu a Tanzanie, sestry z Nikaraguy a z Jižní Afriky. Plus bratr Boytler z Dánska, který je koordinátor všech komisí. Jeden člen, také z Evropy, nedorazil, protože mu úřady ztratily pas. Navzdory převažující černé barvě členstva JB jsme tu 4 bílí včetně sestry z JAR. Surinamci jsou také velmi barevná společnost. Bílí Holanďané, černí potomci otroků, hnědí domácí bushmani, hnědí Indové a žlutí Indonézané. Za všecko může kolonizátorství. Surinam patřil Angličanům, kteří jej s Holanďany vyměnili za oblast kolem New Yorku. Ti zdědili černochy, možná i dovezli další, ale přivezli řemesníky z Indie a posléze z Indonézie, kterou kolonizovali též. A samozřejmě jsou tu Číňané.

Jako všude. Stejně barevná je náboženská pestrost. Jednota má převahu 12 %, ale jsou tu i jiné církve, křesťanů je celkově přes 50 %. Krom nich jsou tu muslimové, buddhisté, hinduisté nebo animisté a rastafariáni. Zatím se sem všechno vejde a nikdo se s nikým nepere.

Republika Surinam je mladá.

Samostatnost a nezávislost získala až v posledních desetiletích 20. století. A je také malá počtem

Typická ulice v Paramaribo, hlavním městě Surinamu

obyvatel. Naše republika je poloviční rozlohou, ale má 20x více obyvatel než Surinam.

Jak žije Jednota ve zdejších podmínkách? Jako národní církev se vším, co k tomu patří. Má školy střední a vysoké, nemocnice a majetek. Je tradiční (poměrně dost) i netradiční – evangelikální i charismatická. Vše je závislé na mentalitě skupin, které patří do jednotlivých sborů. Soudě podle posledního „náhodného“ setkání s jedním umělcem, je také spíš zavřená ve svých kostelech.

Nicméně právě toto setkání, kdy jsem při poslední procházce Paramaribem (hlavní město) narazil na dva jednoťáky, kteří na břehu řeky Surinam stavěli restauraci, z jejíhož výtěžku chtěli vzdělávat domorodé kluky v práci se dřevem a přinášet jim přitom Krista, mě přesvědčilo, že je stále dost těch, kteří se vzpírají pouhému nedělnímu náboženství.

Členové teologické komise. Zleva: Hesdie Samuel (Surinam), předsedkyně komise Amy Godhes-Luhan (USA Severní provincie), manželka Jorgena Boytlera (Dánsko), Jan Klas, Ellise Theunisen (Jižní Afrika), Elena Kelly (Nikaragua), John Rights (USA Jižní provincie), Kagibi Samvel (Tanzánie)

UCOT se zabýval otázkou moravské identity, ale k závěru jsme nedospěli. Je to téma, které ani synod nerozlouskl. Věřím, že náš hlas v této diskusi nezanikne, protože odkaz staré Jednoty potřebuje být slyšet, aby se mocnosti liberalismu, humanismu a náboženství, které koketují s důrazy světa, musely stáhnout a odplazit do zmaru. Věřím, že si nás Otec povolává, abychom byli jasným hlasem polnice, který bude Jednotu volat, aby znovu pozvedla Beránkovu korouhev vítěze navzdory všem prognózám i hrozbám.

Jan Klas Sestry a bratři v tradičních surinamských krojích

CO NÁS ČEKÁ 28.–30. 9. 2017 Get Together, setkání mládeže Jednoty bratrské 17.–18. 11. 2017 Celocírkevní konference Jednoty bratrské

15.–20. 11. 2017 Misijní konference Unitas Fratrum v Kapském Městě. Jejím mottem se stalo „Jednota v misii – zaostřeno na 21. století“.

Za naši provincii se zúčastní Josef Šeda, Jiřka Čančíková, David Nitra a Ester Brožová jako delegáti, Petr Krásný jako člen Unity Board a Jan Klas jako člen Teologické komise UF.

FOTO:

Konference Comeniana: Šimon Mayer, Ester Brožová / Radikalita: Šimon Mayer, Patrik Müller Berlínská výročí: Archiv JB / Tunely: Archiv JB / Náš sbor – archiv sboru JB v Chocni Ze světa: Jiřina Čančíková, Charles Enoch, archivy provincií UF / Aktuality z Nové Soli: archiv rodiny Šedových / Stalo se: Jan Kubiš / Na skok do Surinamu: Jan Klas, Ester Brožová / Co nás čeká: Daniel Krejčík Na obálce: Plastika připomínající příchod Čechů do Rixdorfu: Archiv JB

Mladí na Get Together se chystají modlit za další provincie Jednoty bratrské ve světě

©2017 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; grafická šablona: FS Interactive, sazba a grafická úprava: Lukáš Holas; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.