Jbulletin speciál – podnikání v JB

Jbulletin .

.

.

.

.

.

SPECIÁL

Podnikání v Jednotě bratrské Bratrské podnikatelské zajímavosti 18. a 19. století Současné podnikání JB v Čechách

Podnikání v Jednotě bratrské Rozvoj živností a podnikání je jedním z fenoménů v historii Jednoty bratrské. Bytostně k ní patří už od počátku a je natolik zajímavým tématem, že stojí za to se na něj podívat podrobněji.

Možná toto vyprávění také pomůže lépe pochopit spojení církve a majetku, které je pro dnešního člověka těžko uchopitelné i stravitelné.

Dělníci v bratrské textilce v Nové Soli

PŮVODNÍ JB Podnikání se v Jednotě bratrské přirozeně rozeběhlo takřka už ve chvíli, kdy se její první členové usadili ve východočeském Kunvaldu během let 1457 a 1458. Zde začali budovat nejen nová obydlí, ale také provozovat své živnosti. Tím získávali prostředky na obživu i podporu své rozvíjející se práce.

Již v samém počátku, roku 1494, ještě za první generace bratří, synod mimo jiné rozhodl i toto: „Dobří obchodové jsou: sedláctví, rybářství a všecka řemesla k opatření nutných životních potřeb. To jsou v sobě živnosti křesťanské, jimiž se mohou lidé spravedlivě i bezpečně živiti, varujíc se lakomství a jiných nepravostí. Řemeslníci mají dávati do dílny dobrý materiál a dodávati dobrou práci, nepředražovati a nevyužívati tísně bližních, zachovávati dobré mravy při koupi i prodeji, v cechu ke každému dobrému skutku hotovi býti a cechovních porad počestně se súčastniti a zkrátka ve všem ozdobovati učení

Ilustrace řemesel z učebnice Orbis pictus od J. A. Komenského. Vlevo nahoře: provazník, dole: čalouník, vpravo: mlýn

P. Krista a čeledi křivdy nečiniti.“ Historik Petr Čornej o bratřích píše: „…jako poddaní patřili k nejpracovitějším, nezdráhali se ani platit daně. Proto je vrchnosti na svých statcích rády viděly a obvykle je nechávaly na pokoji. Největší nebezpečí hrozilo JB roku 1508, kdy český zemský sněm schválil tzv. svatojakubský mandát, směřující k likvidaci této nepočetné církve. Šlechtické vrchnosti ale postrádaly zájem poškozovat své pracovité poddané, a tak Jednota krizové období přežila.“ Druhá generace Jednoty bratrské v čele s Lukášem

Pražským postoupila do měst a vytvořila církev komunikativní a otevřenou.

Jednota bratrská od počátku 16. století zakládala školy a špitály a brzy bylo jasné, že tyto vzdělávací a sociální aktivity není možné uživit z darů věřících a ani sponzorů.

Proto začaly sbory být vedeny k ekonomické samostatnosti.

Bratrský kněz se nevěnoval jenom studiu bible a modlitbám, ale žil v komunitním soužití se svými členy sboru a určitou část svého času věnoval rukodělné práci (často soukenictví a plátenictví). Nesměl

vykonávat lékařskou činnost, obchodovat a půjčovat peníze na úrok (důvody vyslovují Bratrské dekrety – záznamy a společná rozhodnutí tehdejších bratrských synodů, dnes pod tímto názvem vydané knižně).

Jeho majetek nesměl přesahovat určitou mez, konkrétně 200 tolarů.

Rozhodl o tom jeden ze synodů, jak víme od J. A. Komenského. Pracovitost kněze byla považována za důležitou ctnost. Bratrský kněz nesměl ani „zahálet, ani kratochvílit“.

Příklady bratrských domů V Čechách: V roce 1552 byl v Solnici otevřen dům pro „bratrskou čeládku“. Správcem tamního společenství byl Václav Holý, jehož zpráva pěkně dokládá funkci bratrského domu, kde se odehrávala misie, práce i rozvoj duchovního života: „LP 1552, ten čas, když vždy a vždy nám Pán Bůh polehčovati ráčil, koupil jsem sobě pro čeládku dům se zahradou tu v Solnici, abychom měli kde býti a řemeslo dělati, tak se živiti a hostě, abychom měli kde přijímati a je opatřovati. …

A nemálo nám to prospívalo a k dobrému pomáhalo, ne k nějakým časným užitkům, ale k útočišti a k dílu Páně služebnému na všecky ty strany vůkol vycházeti, docházeti, dělati, zase ustupovati a se navracovati, hosté též soužení a větší nebezpečenství trpící časem přicházeti, odpočinouti a zase k dílu Božímu navraceti se mohli.“

Na Moravě: Z dopisu pana Šimona Bohumila Turnovského, který píše doktoru bohosloví panu Janu Heidenreichovi: „…Já jsem bydlil léta Páně 1570 v měsíci únoru v Ivančicích u velmi učeného a vzdělaného muže Jana Blahoslava, bratrského biskupa. …

Tam jsem pozoroval, jak v krásném řádu a slušně všecko se děje v čeládkách Bratří. Časně ráno vstanou všichni v domě k úderu zvonku, klekají na kolena a vzývají Boha. Potom vezmou do ruky knihy a čtou a píší. Po jedné asi hodině opět se všichni scházejí ke společné modlitbě … Po modlitbách se všichni rozcházejí po svých pracích, chlapci jdou do školy, jinoši a dospělí jdou po svých studiích … Po obědě mnozí, a zvláště mladší, pracují něco užitečného svýma rukama až do odpoledních modliteb. Za mého pobytu v Ivančicích pracovali někteří v tiskařské dílně, jiní zase vázali knihy, jiní silnější štípali dříví a vzpomínám, že někteří i tkali plátna … Po odpoledních modlitbách odcházejí zase každý po svých studiích, v nichž setrvají až do večeře.“

Bratrský dům v Ivančicích

Obecně se však řemeslná činnost očekávala od učedníků a jáhnů více než od správce samého. To proto, aby kněz nezanedbával duchovenskou povinnost. Bratři žili často společně v bratrském domě, a tak také společně pracovali na poli nebo podle možnosti, a se souhlasem své vrchnosti vedli určitá řemesla bez ohledu na cechy. Někde tomu však cechy vědomě bránily.

I proto žila původní Jednota bratrská v neustálém útisku.

Z výše popsaného je patrné, že poctivost, dobrá a kvalitní práce byla pro bratry samozřejmostí. Členové JB ale nezůstávali pouze u řemesel, která úzce souvisela s obživou.

Později Jednota kladla velký důraz na vzdělání, což se mimo samotné vyučování projevilo také vydáváním důležitých spisů a knih. Církev se přirozeně začala věnovat dalšímu důležitému řemeslu, a to knihtisku a knihvazačství.

Začaly vznikat první tiskárny a bratři pracovali na překladu bible, která byla v té době dostupná pouze v latině.

Bratrské synody v letech 1500 a 1506 se zabývaly měřítkem užitečnosti nebo škodlivosti jednotlivých řemesel. Řemesla byla rozdělena na dobrá, pro lidi prospěšná, a na zlá, lidem škodící, a to „jak na duchu, tak i na těle“. Mezi zlá řemesla patřilo třeba kostkářství, kejklířství, lichva, malování (patrně svatých obrazů), hry, věštění, kouzelnictví, alchymie, provozování nevěstinců,

výroby „pyšných a smilných“ oděvů. A ještě po určitou dobu bylo nedovoleno šenkýřství.

Za dobrá řemesla se počítalo rolnictví, rybářství, řemesla sloužící zemědělství, stavitelství, výroba jídel, nápojů, oděvů a nádob. Pivovarnictví a vinařství se dovolovalo pouze tam, kde neexistovala jiná možnost obživy.

Kupectví a obchodování měli bratři rovněž „na indexu“, zejména jednalo-li se o obchody, které z lidí tahaly peníze a které se zakládaly na překupnictví (tehdy hojně rozšířeném). Naproti tomu obchodování s potřebnými a vzácnými produkty, za nimiž se muselo cestovat hodně daleko (sůl, železo, kožešiny), se respektovalo. Řemeslník měl být především dobře vyučen a zákazníkovi byl povinen předat dobrou práci z kvalitního materiálu a bez všech podvodů. Řemeslník má milovat spravedlnost. Zákazník je přece jeho bližní, jemuž je zavázán milováním a ochotou ke službě. Řemeslníci byli vedeni k tomu, aby se dobrovolně podřizovali ustanovením svého cechu a v cechovním jednání směřovali k dobrému řádu a pokoji. Byli vedeni, aby při prodeji svého zboží „nenadceňovali a ani nepodbízeli“, nesměli rozšiřovat svoji živnost na úkor druhých, aby je nedostali do nouze. Důraz byl zkrátka kladen i na solidaritu s druhými živnostníky. Chtivé nabývání majetku podle bratrského vnímání mohlo „dopomoci člověku ke zmeškání věcí potřebných ke spasení“.

Rozmach Jednoty bratrské však především v Čechách nebyl přijímán s nadšením. Těžiště práce Jednoty se tedy v polovině 16. století přeneslo na Moravu. V roce 1562 začala díky úsilí Jana Blahoslava pracovat tajná bratrská tiskárna v Ivančicích. Byla vydána první část překladu bible – Nový zákon, přeložený Janem Blahoslavem. Bratrští tiskaři, grafici, mědirytci či knihvazači vynikali zručností Ilustrace řemesel od J. A. Komenského: krejčí, sklenář, kuchař

Ilustrace řemesel od J. A. Komenského: provazník

a umem a jejich tisky měly vysokou typografickou úroveň.

V roce 1577 vydal císař Rudolf II. mandát „proti náboženským novotám na Moravě“, namířený v první řadě vůči ivančické akademii a bratrské tiskárně.

Tajný úkryt a zázemí nabídl bratřím moravský pán Jan ze Žerotína ve své tvrzi Kralice.

Zde v průběhu dalších čtyřiceti dvou let vznikal skvost české literatury – Bible kralická. Bratři přinášeli lidem českou bibli, tiskli a rozšiřovali ji navzdory pronásledování a útlaku.

Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 odešla většina bratří do emigrace, s nimi i jejich živnosti, řemeslný um a podnikání. Vyhnanství zvolila též velká postava českých dějin a biskup Jednoty J. A. Komenský.

První bratrské podnikání v Holešově Ohledně hospodářské činnosti prvotních sborů Jednoty bratrské je třeba mít na paměti dvě hlediska: poznámek z pamětí se zachovalo poměrně málo a v pramenech zaznívají vesměs okrajově.

Nikoli však proto, že by hospodářská činnost sborů byla okrajovou záležitostí. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Hospodářská činnost sborů Jednoty bratrské v 15., 16. a na počátku 17. století byla něčím tak samozřejmým, že kronikáři nepovažovali za nutné tuto stránku života zmiňovat. Dále je potřeba vzít v úvahu, že zajišťovat si téměř veškeré životní potřeby nákupem je záležitost až několika posledních desetiletí.

V dějinách lidé spoléhali z největší části na vlastní práci.

Bylo tedy běžné, že sbory vlastnily zvířata, louky a polnosti. Holešovský sbor má zachováno několik svědectví o zápůjčce či darování polností, také víme, že provozoval špitál, školu a tkalcovskou dílnu. Nemáme nikde záznam o běžném pracovním dni čeládky sboru či mládenců, kteří žili ve sborovém domě.

Můžeme se však domýšlet, že museli obstarat potravu pro sebe, další osazenstvo sborového domu a pro špitál.

Vlastnili pastviny, takže měli i hospodářská zvířata. Je pravděpodobné, že kromě drůbeže chovali i kozy, ovce, hovězí dobytek aj.

Takže k všedním činnostem ve sborovém domě patřilo zabezpečování pastvy, sušení sena, zpracovávání mléka, zajišťování otopu na zimu, pěstování a zpracovávání obilí, poměrně běžné bylo i včelařství, sadařství atd.

Kromě takového hospodaření některé sbory vykonávaly ještě více specializovanou činnost. Konkrétně v Holešově se jednalo o provozování tkalcovské dílny. Správce sboru tak musel ke své duchovní práci ještě zajistit přízi, dohlížet nad kvalitou výroby i prodejem hotového sukna. Někdy dokonce sám usedal ke tkalcovskému stavu.

Zvláště tato poslední činnost s sebou nesla i konkurenční žárlivost a nepřátelství cechu, protože vrchnost osvobodila

sbor od dohledu a omezování cechu tkalců s tím, že výdělek neslouží k osobnímu obohacení, ale na podporu prospěšného díla sboru (proto také ve chvíli, kdy se blížilo bělohorské střetnutí, zaútočili roku 1616 nepřátelé sboru, holešovští sousedé, právě na tuto hospodářskou základnu sboru a s požehnáním nové katolické vrchnosti sebrali vybavení tkalcovské dílny).

Ve sborech měla taková hospodářská činnost poněkud mimořádný náboj. Ti, co se na ní podíleli, nepracovali na „panském“ jako poddaní

robotníci, ani na „svém“ jako svobodní sedláci, ale pracovali ve prospěch sboru a díla, které sbor vykonával. Díky této komunitní spolupráci mohly sbory zajišťovat péči o špitály, kde byli staří, nemocní lidé nebo lidé bez domova. Dále sbory mohly podporovat další důležité osoby církve jako třeba učitele nebo služebníky na cestách. Pro vyváženost je třeba dodat, že zmíněná díla byla také podporována vrchností (špitály) nebo dalšími bohatými příznivci (školy).

Celkově je třeba zdůraznit, že pro správce sborů bývalo

pravidlem provozovat řemeslo. Nikoli však odděleně od sborové práce, ale v jejím rámci.

Měli tedy také povinnosti zaměstnavatele – shánění práce a materiálu nebo vedení, odměňování či káznění zaměstnanců. Až ze zkušenosti poznáváme, jak nesnadné zápasy to mohou být. Jak již bylo výše řečeno, poznámek o hospodářské činnosti sborů JB máme poskrovnu, spíše praxe nám ukazuje, že bez toho to prostě nejde.

Lis z bratrské tiskárny v Kralicích

Obyčejný den?

Možná, že běžný den správce sboru prvotní JB vypadal nějak takto: Mohl se probudit s množstvím myšlenek o tom, že je potřeba poslat spolehlivého čeledína se suknem na trhy, dalšímu dát spravit zatékající střechu, nejmladšího poslat pást dobytek, povzbudit učitele, aby více káznil nové žáky ve škole, věděl, že by měl alespoň na chvíli zajít do špitálu za těmi, co už nemohou chodit, nebo přemýšlel, zda by měl reagovat na další pomlouvačný útok ze strany cechu tkalců.

Dlouhodobým úkolem, ke

kterému se již několik týdnů nedostal, bylo prostudovat augsburskou konfesi a sepsat vyjádření pro synod Jednoty bratrské. Starost mu také mohlo dělat, že tento rok ještě nezačali se sběrem otopu na zimu. K tomu se ozvala bolest v kyčli a v zádech… Když se mu toto vše prohnalo hlavou, možná se o něj pokoušela panika. Takové ráno však v jeho životě nebylo poprvé, a tak svou rozbouřenou mysl opět nasměroval ke Kristu.

Připomínal si, že to vše není jeho dílo, ale Kristovo, a proto jej bude vykonávat v důvěře a Jeho síle, ještě se pomodlil za kolegu učitele, aby

napomenutí přijal v pokoře, aby slova, která bude říkat umírajícímu ve špitále, nevyzněla prázdně, a pomodlil se i za mládence, který mu dělal starosti svým dvojakým životem. Odevzdal Ježíši i svou zlost na pomlouvače, modlil se i za lepší budoucí časy a pak vykročil do dalšího dne.

Milan Svoboda P. S.: Posouzení augsburské konfese, které vypracoval holešovský správce Mikuláš Dobromír spolu s bratrem Zachariášem, se ukázalo jako jeden ze zásadních momentů pro zachování svébytnosti Jednoty bratrské.

OBNOVENÁ JB Při vzniku emigrantské kolonie Herrnhut na panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa v Sasku se roku 1722 sešlo dosti nesourodé stádečko Moravanů, ale i jiných nespokojených protestantů z oblasti dnešního Německa. Zprvu si každý představoval, že bude vykonávat to, co umí, a uživí se vlastníma rukama, jak tomu byl přivyklý z míst, odkud přišel. Jenže naši praotcové přicházeli do společnosti, která měla dostatek svých řemeslníků, a navíc v té době postihla Sasko a přilehlé země krize, takže živobytí v Herrnhutu bylo více než skromné.

Hrabě Zinzendorf však měl již od počátku představu, že po vzoru uspořádání pietistické společnosti v Halle vytvoří komunitu, kde bude pulsovat společný život v pilné práci, vzdělávání

Řeznictví v Berthelsdorfu

a zbožnosti. Inspirovala ho také akciová společnost, která vznikla v sousedním Görlitz pod vedením faráře Schäfera – křesťané tam mohli vkládat své peníze a očekávat 5% dividendu, ostatní zisk byl určen na budování Božího díla, „aby byla dána práce chudým křesťanům a mohli ze své práce jíst chléb.“ Proto Zinzendorf již v roce 1724 založil v Herrnhutu školu a lékárnu.

Z jejích zisků živil sirotčinec.

Nicméně až teprve v roce 1727 se po všech krizích plně ujal organizace městečka (tehdy již s 300 obyvateli, přičemž z Moravy jich byla polovina) a vypracoval herrnhutská statuta, která se stala základem nejen soužití, ale i podnikání pro nově vznikající Jednotu. Statuta dopodrobna vyjadřovala pravidla života, popisovala povinnosti všech obyvatel Herrnhutu nebo řešení jejich sporů.

Stejně tak vymezovala, co smí být ve městě podnikáno, a co nikoli, či stanovovala, kdo a kolik bude dávat na podpůrná díla (nemocní, chudí, sirotci). Krom toho byla očekávána i dobrovolná obětavost. To vše pod dohledem starších.

Dá se říci, že po zorganizování života podle statut, bylo v Herrnhutu postaráno o všechny generace, potřebné i chudé. Z fondů, kam se ukládaly jak vydělané peníze, tak dary od členů společenství, byla hrazena veškerá potřebná péče.

Tehdy sice ještě nešlo o tu obdivuhodnou hospodářskou a misijní aktivitu, kterou známe z pozdějšího

SHORA: Bratrská továrna na zpracování hořčice v ruské Sareptě Výroba bot v ústavu pro malomocné v Surinamu Tiskařské palety z Genadendalu v Jižní Africe.

období Jednoty bratrské, ale pravidla nastavená ve statutech jí bezesporu připravila půdu.

Období největšího hospodářského rozvoje v Jednotě bratrské šlo ruku v ruce s nastupující průmyslovou revolucí a také s bratrskou misií. V roce 1732 první bratři nasedli na loď a vydali se na druhou stranu Atlantiku. Brzy je následovali další a další a během několika málo let už bratrské osady vyrůstaly na západ, východ, sever i jih od srdce Evropy.

Všude se rychle stávaly centry řemesel, dovedností a služeb.

Bylo to logické, protože osadníci se o sebe museli postarat, jejich vesnice vznikaly většinou „na zelené louce“. Komunity však nebyly uzavřené a nestaraly se jen o vlastní přežití, ale pokaždé začaly ovlivňovat své okolí. Z osad se stala městečka, z nich města a ta se stala hospodářskými, kulturními a sociálními centry regionu. A to se týkalo jak Starého kontinentu, tak nového Světa, Ruska nebo Jižní Afriky a dalších koutů Země. Obnovená JB ohledně práce a podnikání přirozeně navázala na stejné hodnoty, jaké přijala prvotní Jednota: provozovat živnost čestně a spravedlivě, s vysokou kvalitou produkovaného zboží a stálými

SHORA: Bratrská škola šití v JIžní Africe Hasičský sbor firmy Kersten and Co. v Surinamu Školáci v osadě Bethel na Aljašce

cenami, které by bránily spekulacím. Bratrské živnosti a později společnosti tak získaly vysokou reputaci.

V osadách Jednoty bratrské existovalo podnikání skupin i jednotlivců. Mezi skupinové podnikání patřilo obvykle ubytování hostů a lékárny nebo obchody, které se později často měnily ve velké obchodní společnosti. V Evropě šlo například o G. van Wees & Weiss z holandského Zeistu, společnost Meyerotto & Co. z pruské Neusalz (viz níže) či o nejznámější Abraham

Dürninger & Co. založenou v Herrnhutu. Na misiích se výraznými jmény staly třeba obchodní společnost C. Kersten & Co. v Surinamu, továrna na zpracování hořčice v ruské Sareptě nebo americké firmy S. Morgan Smith na výrobu turbín či Martin guitars, dodnes produkující oblíbené kytary.

Sůl nad zlato aneb Podnikání ve Slezsku Výrazně hospodářsky rozvinutou bratrskou oblastí

bylo v 18. a 19. století Slezsko v tehdejším Prusku. V roce 1742 získala Jednota bratrská generální koncesi (dnešními slovy státní uznání) od pruského krále Fridricha II., což umožnilo zakládat nové sbory (kolonie) z přicházejících exulantů.

Pro své kolonie hledala Jednota místa při důležitých obchodních cestách a společenství bratří byla jak náboženská, tak také hospodářská.

Zásilka zboží z bratrské textilky v Nové Soli

Motivováni službou dalším pokolením přijali bratři i zde závazek držet se křesťanských hodnot jako je věrnost, poctivost, pečlivost, přesnost, důvěra či loajalita. V bratrských osadách fungovala téměř jakákoli řemesla a zaměstnání, na která si vzpomenete.

I taková, která by vás ani nenapadla. Moravští bratři se jako řemeslníci dobře doplňovali s místními rolníky a v jejich továrnách mnozí lidé našli práci. Obyvatelstvo mělo z bratrské podnikavosti prospěch hospodářský i kulturní. Ve všem, co dělali, chtěli bratři sloužit Bohu – a takový charakter měla i jejich práce.

Zisk z bratrského podnikání byl z valné části rozdělován na misii, která byla považována

Část bratrské kolonie. Model je k vidění v novosolském městském muzeu

za zcela klíčovou činnost. Také byly financovány sociální instituce jako školky, školy, sirotčince nebo špitály a další, které pomáhaly potřebným.

Vedle finančních zdrojů poskytovalo podnikání členům sboru možnost najít zaměstnání uvnitř komunity. Nebyli tak nuceni z ekonomických důvodů opustit sbor a stěhovat se za prací.

Neu Salz (Nowa Sol) Přáním krále bylo, aby první bratrská osada vznikla v Nové Soli, která měla strategický význam v jeho vojenských plánech. Osada v Nové Soli měla vyhlášené školy a rychle se hospodářsky rozvíjela.

Bratři zde zpočátku hledali nerostné suroviny, zvláště pak sůl, tu vyráběli z mořské vody, kterou přiváželi po řece Odře. Rozvinuli říční plavbu, produkovali vesla a obsluhovali jeden z největších obchodních přístavů ve Slezsku.

V roce 1759 byla celá osada spálena ruskými vojsky, pruský král však trval na tom, aby se bratři do Nové Soli vrátili. Nezbylo nic jiného než s velkými půjčkami osadu obnovit, bratři alespoň vyjednali větší území, náboženské svobody a 10 let daňových prázdnin, část nákladů na obnovu osady pokryly dotace ze státního rozpočtu.

Sbor v Nové Soli provozoval textilní dílny a obchodní sklady,

dobře prosperovaly koželužna, pivovar, přádelna, výroba lepidel či smirkového papíru stejně jako společnost Meyerotto & Co. Ta hrála klíčovou roli v tom, že se Nová Sůl stala jedním z nejdůležitějších ekonomických center Jednoty bratrské. Původně se jednalo o obchod s tabákem, vínem a podobným zbožím, později se portfolio rozšířilo o pěstování těchto komodit a v roce 1872 o bankovní služby. V oboru bankovnictví si Meyerotto & Co. získala všeobecný respekt a reputaci jako jedna z nejstarších a nejspolehlivějších společností ve Slezsku – což mimo jiné prokázala také během období světové ekonomické krize.

To vše bylo přímým vlastnictvím Jednoty bratrské. Bratři ve svých koloniích sami provozovali prakticky všechna řemesla a takto také sloužili svému okolí.

Dařilo se například kožešnictví, hodinářství, stolařství, opravně obuvi, zlatnictví, zámečnictví, sedlářství, knoflíkářství, galanterii, nábytkářství, pekárně, tkalcovně či přádelně juty a lnu.

Počet členů místního sboru za celých 200 let existence (1744–1945) nepřesáhl 400, svou podnikavostí však bratrská čtvrť předčila ostatní části města.

V roce 1814 zde díky novým strojům z Anglie povstala největší samostatná textilní

SHORA: Dům svobodných sester. Budova s věžičkou je modlitebna Špulky nití z Gruschwitzovy textilní továrny Gruschwitzova továrna dnes

továrna Johanna Davida Gruschwitze. Produkce továrny zůstala zachována i po převzetí města polskou samosprávou a zaměstnávala tisíce dělníků z celého okolí až do konce 20. století.

Gnadenberg (Godnów) Tato další herrnhutská osada poblíž města Bolesławiec také nabízela celou škálu řemesel, zvláště se tu dařilo tkalcovství a výrobě nití. Mnohé domy vdov a sester zakládaly malé přádelny, v roce 1764 zde povstaly velká tkalcovna a odlévárna zvonů. Zastoupení řemeslníků bylo také pestré – knoflíkář, zlatník, hodinář, knihař, krejčí, kovář, stolař, švec, sklář, fungovala také výroba mýdla, soli, pekárna, koželužna, prádelna.

Gnadenfrei (Piława Górna) Jde o největší bratrskou osadu ve Slezsku, jejími členy byli nejen řemeslníci, ale také šlechta a sedláci. Většina členů pocházela z blízkého okolí, počet moravských uprchlíků zde byl zanedbatelný. I v Piławie povstaly velké tkalcovny – z Nové Soli přišel podnikavý Theodor Zimmerman, který zde vybudoval mechanickou tkalcovnu a její význam rozšířil na mezinárodní úroveň s pobočkami mimo jiné ve Wrocławi či Berlíně. V Piławie

bratři produkovali kvalitní vybavení pro hasiče, výrobky z mramoru, dřeva, nábytek, vinný ocet, vědra, gumové hadice i luxusní kožené zboží, odlévali zvony, provozovali barvírnu, koželužnu i lakýrnu kůží.

Gnadenfeld (Pawłowiczki) Osada v Opolském knížectví získala koncesi v roce 1780. Žilo zde 103 „herrnhutů“ a 120 katolíků, též jiní

protestanti. Osada měla výlučně řemeslný charakter – zastoupeni byli zedník, tesař, knoflíkář, pilníkář, hodinář, zlatník, hrnčíř, zámečník, švec, tkadlec, koželuh, kovář, krejčí.

V Pawlowiczkách se dále vyráběly hasičské pumpy, vozy, mýdlo, kachličky, stoly, umělecký nábytek, kotle, sedla, v provozu byla pekárna, prádelna, mandl, odlévárna zvonů, pivovar, hospoda i vinařství. Majetkem Jednoty také byla továrna na výrobu zemědělských strojů, kde se produkovaly ještě hřídele

a později také kompresory do letadel a ponorek.

Hausdorf (Jugów) Bratrská osada v hrabství Kłodzkém byla zpočátku také osadou tkalců – ty však koncem 19. století začala válcovat mechanizace továren, a tak se osada zaměřila na turistiku, sanatoria a jiné rekreační objekty.

Práce v Gruschwitzově textilce na počátku 20. století

PO NÁVRATU DOMŮ S rokem 1861 nastalo v českých zemích, v důsledku protestantského patentu císaře Františka Josefa I., jisté uvolnění v otázkách víry. Tehdy Jednota bratrská cítila, že přišel čas vyslyšení modliteb Jana Amose Komenského i všech bratrských generací v emigraci a že se jí konečně otevírají duchovní dveře zpět do země otců. Proto se roku 1862 sešel v Ochranově bratrský synod, jehož výsledkem bylo vyslání Fridricha Emanuela

Kleinschmidta, kazatele z Nové Soli (Neusalz), do Čech a na Moravu. Později se k němu připojil ještě Vilém Hartwig, prostý truhlářský pomocník ze Slezka, časem jedna z výrazných postav navrátivší se Jednoty. Životní styl Jednoty bratrské po návratu domů byl však odlišný od stylu v dosavadních obdobích. Oproti dřívějším bratrským zvyklostem se tentokrát žádný podnikatelský boom nekonal. Významným důvodem byly okolnosti: celé

Rakousko-Uhersko se potýkalo s eskalací hospodářské krize a po krachu vídeňské burzy roku 1873 zase s jejími následky. Ty citelně zasáhly všechna průmyslová odvětví i drobné řemeslníky. Dalším faktem bylo, že Jednota neměla v českých zemích téměř žádnou členskou základnu, a pokud ano, tak chudou.

Tím se stalo, že zdejší bratři většinou žádali o pomoc ze zahraničí. Díky ní (uplatnily se zde opět výdělečné bratrské projekty) mohlo být postaveno několik sborových domů, modliteben, škol nebo sirotčinec pro žebrající

Opis uznání Jednoty bratrské za povolenou církev

děti bez rodičů, kterých bylo v důsledku rakousko-pruské války víc než dost. Členové Jednoty v Čechách a na Moravě sice také přispívali svými dary, na pokrytí potřeb to však nestačilo, a tak závislost na okolních provinciích Jednoty přetrvávala. Také první kazatelé, bratři z Ochranova, byli placeni z Německa.

Dílo Jednoty bratrské v českých zemích se stalo samostatným v roce 1870 (plnoprávná provincie se z něj stala v roce 1957) a v říjnu téhož roku byl také ustanoven první sbor. V Potštejně. Model financování zůstával – malý potštejnský sbor byl zmítán hmotným nedostatkem a byl zcela odkázán na milodary ze zahraničí. Byl v tom velký díl Kristovy péče o své dílo skrze ostatní části Jeho Těla, ale pravdou je, že chudý sbor na toto spoléhal a zpočátku příliš nerostl ve vědomí soběstačnosti skrze vlastní obětavost. Zpočátku… Ale o tom později.

Jednota bratrská v Rakousku-Uhersku ještě nějakou dobu nepatřila mezi státem uznané církve. Úředně se jí tohoto potvrzení dostalo až 30. března 1880, a to pod jménem „Evangelická církev bratrská“ nebo „Ochranovská církev bratrská“. Už když církev o uznání žádala, prohlašovala, že „hmotné zabezpečení budoucích sborů si obstará sama.“ Ostatně i tehdejší zákon mluvil jasně o tom, že náboženská obec si prostředky k vydržování duchovního správce musí zvládnout zařídit. Jednota tento požadavek sice naplňovala, ale ne sama za sebe. Adolf Vacovský ve své knize o návratu JB do země otců poznamenává: „Sbory v Čechách se naučily příliš spoléhat na Ochranov a v pozdějších desetiletích dlouho trvalo, nežli se podařilo probudit vědomí finanční odpovědnosti, a tím i obětavosti.“

SHORA: Sborový dům v Nové Pace Sborový důmv Dubé Představitelé navrácené JB (zleva): Biskupové Adolf Ulrich, Karel Reichel a Václav Vančura a kazatel Pavel Glos

A nyní je čas se vrátit k potštejnskému sboru, kde se jedno zdařilé dílo podnikavosti a víry podobné aktivitám předchozích generací objevilo.

Byla jím výrobna knoflíků, která zde fungovala od roku 1875 až do roku 1926, a za tu dobu se stala pro zdejší mladou Jednotu významnou pomocí. Všechny náklady samozřejmě pokrýt nemohla, ale za výnosy z prodeje byl například zakoupen sborový dům v Ústí n. O. nebo uhrazen nájem za modlitebnu v Praze a další. Povzbuzení to bylo velké. Časem (po roce 1900) se

zvolna rostoucí církev začala stabilizovat a vnitřní štědrost narůstala. Slušným zdrojem se stalo hlavně to, co Jednota vybrala mezi sebou. Fungovaly spolky, nadace nebo fondy, které shromažďovaly peníze na potřebná sociální díla, církev se také snažila obhospodařovat své louky, lesy a pole. I když finanční podpora ze zahraničí nevymizela úplně, přece jen postupně klesala.

Po druhé světové válce byly dluhy vůči zahraničním provinciím (zvláště německé) splaceny a česká Jednota

bratrská stála před novou érou své existence a chystala se kráčet dál už zcela na vlastních nohách. Žel, nebylo jí to umožněno. Rok 1948 učinil rázný konec všemu – osobnímu vlastnictví, vlastnímu hospodaření i soběstačnosti. Místo toho nadiktoval finance na příděl, s přesným určením, a kontrolu veškerých aktivit. Za svobodou, osobní finanční odpovědností a natož pak podnikáním se zabouchly dveře hůř než od průvanu.

Eugen Schmidt s rodinou

Knoflíkárna v Potštejně Do hospodářsky i společensky těžkých poměrů 70. let 19. století, kdy byla Jednota navíc nenáviděna katolickým okolím, přišel roku 1872 do Potštejna první kazatel Eugen Schmidt. Trápila ho bída členů sboru, rád by jim pomohl. Proto jako podnikavý a energický člověk dobře využil situaci, kdy v létě 1873 navštívila Potštejn sestra Berta Boullaire z holanského Zeistu. Když i ona viděla existeční bídu sborečku a viděla, jak za tkalcovskými stavy vyrábějí krajky, které jim sotva dají na suchý chleba a brambory, dostala nápad. Založit v Potštejně filiálku holandské bratrské firmy Wees & Weiss. Tato firma potřebovala výrobce nitěných knoflíků, o které byl zájem především v Anglii a za mořem. Kazatel Schmidt okamžitě zahájil patřičnou korespondenci. Za pár měsíců přijeli do Potštejna zástupci společnosti, na místě prozkoumali situaci a ověřili si, jestli je reálné zde založit pobočku.

Nejprve chyběla vhodná místnost pro vedoucího provozu, a krom toho i sám vedoucí. Tyto problémy ale kazatel Schmidt odstranil v krátké době. Najal velkou světnici v Potštejně, čp. 113, a v bratru J. Vašíčkovi z Horní Čermné našel potřebného předáka.

A tak po zaučení a revizích byla knoflíkárna otevřena.

Dělnice si na kovový kulatý kroužek natočily bavlnu a pak kroužek obšily irskou přízí. Knoflíky šly na odbyt. Zaměstnaných bylo v počátcích asi 10–12 žen, 9 z nich bylo z Jednoty. Mzdy dělnic byly slušné, ženy si vydělávaly od 1–5 zlatých týdně a režie knoflíkárny nebyla velká. Sama firma Wees & Weiss z výroby moc neměla, šlo spíš o dílo lásky. Přebytky z provozu se ukládaly do tzv. České pokladny a Jednota je užívala k podpoře práce v Čechách. Roku 1880 měl celý knoflíkářský podnik už 70–80 pracovnic.

První světová válka ale potštejnskou výrobu knoflíků ochromila. Odbyt do Anglie klesal a odběratelé začali preferovat strojovou výrobu, proto se ruční práce nevyplácela. Knoflíkárna bojovala o život ještě několik let po válce, až roku 1926 úplně skončila.

SHORA: Knoflíky Wees and Weiss vyráběné v Potštejně Obšívání knoflíků na zápraží Knížka zakázek

SOUČASNÁ JB VE SVĚTĚ Současná Jednota bratrská ve všech svých světových provinciích je samozřejmě také velice činorodá. Vyplývá to přirozeně z nutnosti.

V žádné zemi se stát o církev nestará (Česká republika byla v tomto ohledu poslední, ale díky zákonu o majetkovém vyrovnání z roku 2012 je proces osamostatnění v běhu už i tady) a církev si tedy potřebuje vydělat. Na živobytí, na zabezpečení projektů, kterými slouží společnosti, na misii, podporu chudších provincií nebo pomoc při akutních stavech, jakými jsou třeba živelné katastrofy, války či epidemie nemocí.

Jednota bratrská kdekoli je, pružně reaguje na potřeby svého okolí a její činnost najdete snad ve všech oblastech společenského života.

Působí ve všech úrovních školství, zdravotnictví, sociální péče, preventivní péče, nabízí nejrozmanitější služby, vytváří komunitní centra, stará se o lidi všech věkových kategorií, všech společenských tříd, všech vyznání. A to je nutné nějak zaplatit – po nikom nelze vyžadovat, aby posílal peníze třeba zapadlé klinice někde v Hondurasu, i když je jediná na míle daleko. Vždyť potřeb je po celém světě víc než

dost. A i když se jednotlivci najdou, zaprvé to nebude stačit a zadruhé není správné žít jen z darů. Je zkrátka třeba, aby se církev postarala sama.

Proto i dnes stále platí stejný systém jako v počátcích Jednoty bratrské – podnikat, a tím zaprvé sloužit druhým a zadruhé získávat prostředky pro nevýdělečnou službu.

Krom toho s sebou podnikání nese další výhodu pro okolí – pracovní místa. A to je mnohde bez nadsázky otázkou přežití.

Doslova obdivuhodné jsou v tomto ohledu africké provincie, které mají v plánu se zcela finančně osamostatnit. Tak pro příklad, jihozápadní tanzanská provincie byla v roce svého vzniku (1976) z 80 % závislá na podpoře odjinud. To trvalo 20 let, ale v roce 1996 bratři vyhlásili vizi finanční soběstačnosti. Už v roce 2001 tvořila podpora z vnějšku jen 45 % a v současnosti provincie pokrývá svůj rozpočet z 97 % svými vlastními zdroji a podpora činí pouhé 3 %. Podařilo se to skrze podnikání, ale také obětavost členů a výchovu k osobní i sborové finanční zodpovědnosti.

Konkrétní příklady, v čem současné světové provincie JB podnikají, jsou zde:

Budova surinamské společnosti Kersten and Co. v roce 1972

Afrika Africká Jednota je aktivní hlavně v zemědělství a potravinářství, objevují se však i další obory jako třeba doprava, ubytovací služby, řemeslná výroba nebo tiskařství či pohřebnictví. Za zmínku určitě stojí pěstování avokád se současnou produkcí zhruba 700 milionů kusů za rok (!), kterou je v plánu ještě zvýšit.

Dál pěstování a prodej stromů všeho druhu – od ovocných přes lesní výsadbu až po stromy na stavební materiál, prodej mouky z vlastního mlýna, výroba došků nebo provoz autobusu. V roce 2007 byla založena společnost MCISA holdings, která se stará o finance církve a jejích podniků.

Díky výnosům z podnikání mohou být financovány bratrské školy a učiliště, nemocnice, ambulance, sirotčince, centra sociálních služeb, domovy pro mentálně postižené, chudé, pro seniory, projekty spojené s bojem proti HIV/AIDS, projekty na podporu zaměstnanosti nebo služba ve věznicích.

V Malawi jdou peníze také na pomoc v uprchlickém táboře, kde jsou tisíce lidí z Konga, Rwandy, Somálska a dalších zemí.

SHORA: Bratrská nemocnice v Mbozi Učiliště v Kyela Bratrská nabídka dopravních služeb v Tanzanii

Karibik, Střední a Jižní Amerika Jednota bratrská v této oblasti propojuje sociální a podnikatelské činnosti třeba tak, že studenti teologického institutu v Hondurasu si na pěti akrech půdy sami pěstují nejrůznější druhy rostlin (banány, fazole atd.) pro potřeby školy.

Nejvýraznějším aktérem v oblasti je ale již 247 let úspěšně fungující bratrská společnost Kersten & Co v Surinamu, která zaměstnává 999 lidí a jejíž výnosy jsou výraznou podporou práce celé světové Jednoty bratrské. Dalším zdrojem příjmů v karibských provinciích je rozvoj zemědělství, chov dobytka, drůbeže, pěstitelství nebo rybářství. Skrze vzájemnou spolupráci v církvi se budují společenství i díla, mezi která patří zdravotnická pomoc, vzdělávání a podpora žen, služba mládeži, dětem i seniorům nebo pomoc drogově závislým. Na Jamajce provozují soukromé rádiové vysílání a mimo to se bratři rozhodli pro podnikání v pohřebnictví.

USA a Evropa Amerika i Evropa prošly obdobím bratrského podnikatelského boomu již během 18. a 19. století.

Ve státech, které dnes označujeme jako „západní svět“, je společnost, doba i církev již v jiné fázi, než byla v dobách bratrských osad coby hospodářsko-kulturněsociálních center. Podnikání evropské Jednoty vzala druhá světová válka, v jejímž důsledku zanikly bratrské osady ve Slezsku (dnešním Polsku), byly ztraceny továrny v Německu a evropské JB zbylo pouhých 10 % podniků.

Americe zase zasadila velkou ránu hospodářská krize.

Nadto se postupně projevil životní styl přenášející důraz z celku na jednotlivce, čímž se bratrské podnikání zvolna přeměnilo ze společných podniků na podniky rodin, které podporovaly církev – a nebo, postupem generací, už nepodporovaly. Vzhledem ke zvyšující se životní úrovni západní civilizace naštěstí žádná z těchto změn nepřinesla církvi fatální potíže. Současná americká i evropská Jednota bratrská už nepodnikají v takové míře jako kdysi a ne už z životní nutnosti, pořád ale tyto aktivity provozují Moravian bookshop v Bethlehemu, nejstarší dosud fungující knihkupectví v Pensylvánii

a z jejich zisků dál financují charitativní i misijní činnost své církve, dávají práci lidem včetně postižených a štědře podporují chudší provincie světové Jednoty.

Namátkou: Evropská kontinentální provincie vlastní manufakturu na výrobu slavné Herrnhutské hvězdy, knihkupectví, výrobnu nábytku, kamnářství, stále jí patří společnost Abrahama Dürningera nebo továrna Höpner na výrobu barev a laků založená v roce 1787, provozuje

vydavatelství legendárních Hesel a obhospodařuje les, zámořské provincie se zase mohou radovat třeba z letos 250letého bratrského knihkupectví, které je nejstarším dosud fungujícím v Pensylvánii, či rekreačního kempu s tradicí od roku 1960. Dobrým podnikáním se ukazuje být správa hřbitovů.

V rámci amerického kontinentu je trochu odlišná situace na Aljašce, kde je rozvíjení živností pořád nezbytné. Podstatná část ekonomiky je tam přímo

závislá na rybolovu, zvlášť lososů, což se týká i sborů a jednotlivců z tamní Jednoty bratrské.

Kdokoli si v tomto směru na naše aljašské bratry vzpomenete v modlitbách, bude dobře, protože počet lososů poslední roky výrazně klesá.

Detailní informace o jednotlivých světových provinciích JB najdete v našem speciálu o Unitas Fratrum

Továrna společnosti Höpner na výrobu barev a laků v Sasku

SOUČASNÁ JB V ČR Po revoluci v roce 1989 se však situace změnila.

Přímo výbušná radost z pádu komunistické totality a znovu nabyté občanské svobody se odrazila i v Jednotě bratrské. Členská základna narůstala, vznikaly nové sbory a ty se postupně otevíraly společnosti. Najednou bylo možné beztrestně mluvit o své víře a opravdově žít s lidmi okolo sebe. A tak sbory začaly zakládat školy, nadace a značné množství nejrůznější sdružení a spolků, které by sloužily sousedům všeho věku. Skrze pečlivě střežené vzpomínky na dávné časy se zvolna navazovala přetržená nit s vlastní minulostí. Sbory se nechávaly inspirovat dovedností, umem i důvěrou otců Jednoty a začínaly provozovat svá vlastní podnikání, což se vzhledem k narůstajícímu počtu aktivit stávalo nutností. Vše pak naplno otevřela finanční nezávislost církví na státu, která přišla v roce 2013.

Coolwood, truhlářská dílna pražského sboru Jednoty bratrské

NEJEN VZLETY, ALE I PÁDY… O čem se moc dobře nemluví, jsou prohry. Často se o nich raději nemluví vůbec. My teď o nich ale mluvit chceme, už jen proto, že jsou realita. Jednota bratrská má v oblasti podnikání také za sebou své neúspěchy a je dobré o nich vědět, aby nás udržovaly v pokoře.

Příběh č. 1

obchod s pýchou: Po návratu do českých zemí založila Jednota v Lanškrouně zasilatelství s tkalcovským obchodem. Bratr Adolf Vacovský ve své knize „Obnovení Jednoty bratrské v zemi otců“ však s lítostí píše: „K podpoře díla v Lanškrouně i celé české práce založil tu kazatel Schmidt tkalcovský obchod a zasilatelství. Roku 1886 byl zakoupen dům a zřízena modlitebna. Vedoucím obchodu se stal br. Ludvík Müller. Skupina byla německá. Protože své němectví dávala často ostentativně najevo, docházelo k rozporům se skupinami českými.

Samozřejmě, že to poškodilo i sám obchod, neboť čeští odběratelé ubývali.

Krom toho byl obchod veden příliš velkoryse, takže po čase režie převyšovala výdělky a musel r. 1911 dojít k vyrovnání.

Obchodní dům nebyl přílišnou podporou bratrského díla lanškrounského, jak se očekávalo, dokonce již r. 1891 byla zde se nacházející modlitebna zrušena a přenesena do zvláštní najaté místnosti...“

Příběh č. 2

válka mění všechno: Obnovená Jednota bratrská byla z velké části německou záležitostí. Z toho ve 20. století vyplynula pro rodilé Němce v řadách Jednoty jedna velká výzva – jak se postavit k nacistickému režimu?

A žel, na některých místech, ať už šlo o podniky nebo sbory, byl tento boj prohrán.

Jednota bratrská v ČSR kupříkladu ztratila všechny německé sbory až na jediný (v Herčivaldu), protože tyto sbory nacistickému režimu podlehly. V samotném Německu byla situace podobná: Encyklopedie Wikiwand mimo jiné uvádí, že zatímco se někteří kazatelé proti „Vůdci“ ostře vymezili, jiní nástup jeho režimu vítali, nebo že některá společenství dokonce vysloveně souhlasila s NSDAP. Zpráva z poválečné generální konference JB v Montmirail (r. 1946) praví, že „mezi německými misionáři se vyskytli někteří, již svým nacistickým či velkoněmeckým zaujetím uškodili dobrému jménu bratrské misie. V kruzích mimoněmeckých a na úředních místech spojeneckých vládne názor, že německá účast na misii je nemožná…“ Také nad Grushwitzovou textilní společností v polské Nové Soli se dodnes vznášejí otazníky a historici se přou, zda rodina a firma spolupracovali s nacistickým režimem, nebo ne. Jistě bychom tyto trýznivé

otázky mohli vznést ve více případech a objevili bychom takové, kde ztráta majetku, poválečný odsun nebo konec úspěchů přišly právem. Všichni se musíme mít na pozoru, protože to, co dobře začalo, může špatně skončit, pokud se nebudeme úzkostlivě držet Krista.

Příběh č. 3

vysněná „Boží vůle“: Jako slibný podnikatelský záměr se původně jevil i tento plán: V 19. století nabízeli na Labradoru zástupci německého cirkusu Hagenbeck, zda se místní Inukové nechtějí na rok stát součástí populárních

etnologických výstav v Evropě. Samozřejmě by dostali zaplaceno. Abraham Ulrikab, člen místní Jednoty bratrské v osadě Hebron, tuto nabídku přijal. Lákala ho vidina

zabezpečení, obdiv krajanů vůči těm, co cestu absolvovali, šaty podle poslední módy, které si dotyční přivezli, a historky, které vyprávěli.

Přesvědčení, že Bůh mu chce touto cestou požehnat, ho dovedlo k rozhodnutí odjet i s manželkou Ulrikou a dcerami Sárou (3 roky) a Marií (9 měsíců). Představa, že navštíví obdivovaný Herrnhut, dodávala jejich nadšení o to větší lesk. Pár měsíců po příjezdu je však evropské klima, stesk po domově a nemoci přemohly.

Celá rodina za dosti smutných okolností zemřela. V roce 2009 se ukázalo, že jejich ostatky ani nebyly pohřbeny, ale jsou součástí expozice Muzea národních věd v Paříži. Nyní probíhá vyjednávání o jejich vydání. Nešťastný příběh, který mimo jiné varuje, abychom dávali pozor, co prohlašujeme za Boží vůli.

Popsané příběhy nám v žádném případě nesmějí sloužit k povyšování se nad bratry, kteří v nich účinkují.

Pouze k pokornému vědomí, že všichni musíme být neustále závislí na Něm a neprosazovat sami sebe. Naším cílem nemůže být dobře šlapající organizace a základem nesmíme být my sami. Pořád musíme vědět, že jediným počátkem, koncem, smyslem i podstatou všeho, co děláme, je to, co chce Ježíš Kristus, a ne my.

příloha I.

BRATRSKÉ PODNIKATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI 18. a 19. století Protože přirozenými hodnotami mezi Moravskými živnostníky a továrníky byla poctivost a kvalita, není divu, že jejich počiny měly obvykle skvělou reputaci. Navíc doba rodící se průmyslové revoluce byla vyloženě nakloněna řemeslníkům a vynálezcům, a o to spíš těm, kteří ji svou kreativitou a pílí ještě obohacovali. Proto se také mnohé bratrské podniky a jejich výrobky staly všeobecně proslulými a patří jim podíl na rozvoji tehdejší modernizující se společnosti. Tady jsou některé zajímavosti:

Abraham Dürninger, první fair trade obchodník: V roce 1747 převzal skomírající obchod v Herrnhutu, který pod jeho vedením začal nejen vzkvétat, ale také se rozrůstat.

Dürninger měl silný smysl pro spravedlnost, a tak herrnhutský prodej fungoval jako první na světě s pevnými cenami, bez smlouvání a spekulací. Zásady poctivosti a důraz na kvalitu zboží přinášely herrnhutským i Dürningerovi všeobecný věhlas, který vyústil v založení prosperující společnosti Abraham Dürninger & Co. Ta provozovala (krom fabrik na zpracování tabáku či pečetního

Portét Abrahama Dürningera od neznámého malíře

vosku) především továrnu na textil, největší svého druhu v Sasku. Mimo jiné odtamtud vzešel typický modrý potisk látky, který již v 18. století ovlivnil evropskou módu. Zisk

Truhlář králů David Roentgen: Výrobce nábytku z německého města Neuwied, jehož nábytek, hudební hodiny a klávesové nástroje prosluly po celé tehdejší Evropě. Roentgen se stal jedním z největších podnikatelů ve svém oboru, oblíbeným dodavatelem pro šlechtické dvory, kupříkladu i pro Ludvíka XVI., který mu dal titul Dvorní truhlář krále a královny. V roce 1785 od něj

vévodkyně Maria Fedorovna, snacha Kateřiny II. Veliké, koupila piano, které bylo v roce 1987 prodáno za 209 000 dolarů. Jako první také přišel s nápadem vyrábět nábytek s odnímatelnými a vzájemně skládatelnými částmi pro snadnější přepravu a montáž (200 let před firmou IKEA). Pokud zadáte do vyhledavače Roentgenovo jméno, najdete množství neuvěřitelně propracovaných a nádherných kousků nábytku, které jsou dnes ve vlastnictví světových muzeí.

Jako kuriozitu si prohlédněte video, na kterém je unikátní mechanická loutka patřící Marii Antoinettě (údajně má jít o ni samotnou).

Stroj pro královnu vyrobil ve spolupráci s kolegou Peterem Kintzingem. Činnost

příloha I.

ze společnosti byl rozdělován na misii Jednoty bratrské a také na chod sboru, který se na provozu společnosti podílel. Firma Dürninger existuje dodnes, i po více než 250 letech od svého založení.

Roentgenův sekretář v petrohradské Ermitáži

Roentgenovy továrny v Neuwiedu ukončil vpád Napoleonových vojsk do Německa.

G. van Wees & Weiss aneb Ponožky na nožky: V roce 1752 založil v holandském Zeistu bratr Gerrit van Wees maloobchodní galanterii. Obchod vzkvétal a začal ještě víc, když se po nějakém čase k firmě připojil ještě bratr Weiss. Vznikla tak textilní společnost G. van Wees & Weiss. Ta se natolik rozrostla, že se z ní stal nejstarší a největší textilní podnik v Holandsku.

Významnou službu prokázala firma také Jednotě bratrské navracející se do českých zemí na konci 19. století (viz článek Knoflíkárna v Potštejně na str.

21 v tomto časopisu). Produkce podniku pokračovala až do

příloha I.

i hrozícímu zkrachování produkuje dodnes už zase v bratrských rukou.

Hořčice ze Sarepty:

pozdního 20. století, velmi se proslavilo například Wees a Weissovo spodní prádlo a ponožky. Společnost přežila obě války (jeden z obyvatel Zeistu vzpomínal třeba na to, jak se lidé na půdě továrny schovávali před Němci.

V rozhovoru pro tisk řekl: „Moravané byli Němci. Ale pro okupanty toho příliš nedělali…“), přežila i požár svých budov v říjnu 1967, její konec však přišel o dekádu později, když se dostala do finančních potíží a v roce 1979 zkrachovala.

Dlouhé roky živé bratrská píle a podnikavosti však ovlivnily podobu města Zeistu a jejich stopa je zde patrná dodnes.

Herrnhutská továrna na hvězdy: Z původního geometrického rébusu, který dal v roce 1821 učitel na bratrské chlapecké škole v Nieském vyřešit svým žákům, je dnes oblíbená a v mnoha zemích světa rozšířená vánoční dekorace.

Tím rébusem bylo sestrojení

zvláštní hvězdy (docela podobné Foglarově ježku v kleci), která měla jednak posloužit k výuce, ale také jako dárek pro rodiče, jimiž byli bratrští misionáři ve vzdálených zemích. Ježatá hvězda se už od té doby vyrábět nepřestala, postupně se stala symbolem Vánoc a dostala se na další a další kontinenty, všude tam, kde Jednota bratrská působila. V druhé polovině 19. století byla pak v Herrnhutu založena manufaktura, kde se hvězda začala produkovat již ve velkém, a navzdory komunistickému znárodnění

Město Sarepta nedaleko Volgogradu (jeho dnešní předměstí) založili herrnhutští v roce 1765 jako základnu pro misii mezi početnou populací Němců v Rusku a také mezi Kalmyky. Městečko brzy proslulo svou německou čistotou a uspořádaností a v průběhu století se stalo hospodářským a kulturním centrem s několika

továrnami. Mezi zajímavosti Sarepty patřil třeba vlastní vodovod, čokoládovna, výroba oleje z melounových jadérek, vynález zbrusu nové tkaniny, tzv.

Sarpinky, chemická laboratoř nebo rozvinuté lékárnictví v čele se Sareptským balzámem, léčivým nápojem z 20 druhů bylin, po kterém byla poptávka

SHORA: Etiketa holandské firmy G. van Wees and Weiss Etiketa Sareptské hořčice Sestavování Herrnhutské hvězdy

Irene, královna moří: Irene byla skvělá plachetnice, kterou si Jednota bratrská nechala postavit k cestám přes Atlantik. Sloužila církvi zaprvé jako dopravní

prostředek a zadruhé jako obchodní loď. První plavbu učinila 8. srpna 1748 z New Yorku do Holandska, jehož břehů dosáhla 1. listopadu téhož roku (pro představu, jak dlouho cesta trvala). Za devět let služby pro bratry přeplula loď Atlantik 24krát, přičemž jednou plula do Grónska, a převezla při tom bezpočet misionářů a představitelů JB, také zvířat včetně medvěda.

Za zmínku stojí, že do Ameriky dovezla i první parní stroj.

Ustála zničující bouři (pasažéři a medvěd přežili) i ztrátu kormidla. Na poslední plavbu se Irene vydala 20. listopadu 1757 z New Yorku. Po deseti dnech byla však unesena francouzskými bukanýry. Loď nakonec vzala za své, ale posádka (způsobem dosti podobným ztroskotání a záchraně apoštola Pavla na Maltě) přežila.

Stephen Morgan Smith, pračky a turbíny: kazatel Jednoty bratrské, později vynálezce, konstruktér a nakonec významný průmyslník a průkopník průmyslové revoluce. Počátkem jeho podnikání byla podomácku vyrobená pračka, k jejímuž

Stephen Moragan Smith

Irene na kresbě od Benjamina Garrisona, kapitánova syna

sestrojení ho donutila nouze v kombinaci s láskou k manželce a šesti dětem. Na konci byla úspěšná firma nejen na výrobu praček, ale také vodních a nakonec i elektrických turbín, která pod Smithovým jménem fungovala ještě několik generací.

Dnes je činná také, ale již v rámci nadnárodní společnosti Voith Hydro, která si Smithova odkazu stále hluboce váží. Více si o tomto zajímavém muži přečtěte v Jbulletinu 2/2015.

příloha I.

v celém Rusku. Největší slávu si ale Sarepta získala výrobou hořčice a hořčičného oleje.

Vtip byl v tom, že produkty z hořčice byly v 19. století velice módní a žádané, ovšem díky Napoleonově „celoevropské aktivitě“ momentálně v Rusku nedostatkové. A v Sareptě se podařilo objevit a k výrobě využít příbuznou hořčice – brukev sítinovitou. Hořčice se stala hitem, Sarepta Dijonem východu a herrnhutští bratři výhradními dodavateli pro ruský císařský dvůr. Sareptská hořčice zůstala pevným pojmem jak v botanice, tak v potravinářství, kdy se dotyčná rostlina používá k výrobě dodnes.

příloha I.

Martinovy kytary pro každého: Frederick Martin je dnes nejznámějším jménem spojovaným s bratrskou hudební produkcí. Rodinná firma vzešla z dlouhé linie výrobců nábytku v německém Markneukirchenu.

V roce 1796 se jim narodil Christian Frederick Martin, který rozvinul otcovy návrhy a místo nábytku začal stavět kytary. Po vleklých (dokonce i soudních) sporech mezi cechem nábytkářů a houslařů, kteří se nemohli dohodnout, kdo má nebo nemá na kytary nárok, se Frederick Martin rozhodl raději odešel do New Yorku, což v září 1833 udělal.

Otevřel tam dílnu a obchod s kytarami a podařilo se mu rozběhnout docela obstojnou živnost. Tu si o několik let později odnesl s sebou do bratrského města Nazareth

Logo Martin guitars na futrálu jedné z kytar

Píšťaly ve velkém:

Frederick Martin

v Pensylvánii, kam se i s rodinou z rušného a neútulného New Yorku přestěhoval. Prospělo to i společnosti, která rozkvetla natolik, že dnes funguje již po šest generací a kytary značky Martin patří pro svůj osobitý zvuk k oblíbeným po celém světě (i v ČR).

Moravané byli odjakživa úzce spjati s hudbou, jak v komponování, tak v aktivním hraní a stavitelství nástrojů.

To vše s sebou pak přinášeli na nová místa. Výrazný podíl mají třeba na rozšíření varhan v Americe. V bratrské pospolitosti byli jak jednotlivci, tak i celé klany varhanářů (Tannenbergové, Wolleové, Klemmové, Bechlerové nebo bratři Kraussové) pracující pro rozličné církve, organizace i soukromé osoby včetně vyšších kruhů. Mezi Moravany najdeme první profesionální varhanáře ve Spojených státech a první, kteří zahájili výrobu ve velkém.

Bratrské nástroje měly některé konstruktérské zajímavosti – díl s klávesnicí byl třeba umístěn stranou od vlastních varhan, a to tak, aby měl varhaník kontakt se shromážděním.

V Bethanii v Severní Karolíně

Svůj typický životní styl přinesli bratři i do Jižní Afriky, kde vzniklo během 18. století několik misijních stanic.

Podstatná část z jejich tehdejší podoby zůstala zachována, což se týká dokonce i podnikání.

Z městečka Elim se dodnes vyváží víno vypěstované na původních bratrských vinicích,

zase stojí jeden nástroj, kde je tato otázka vyřešena dokonce vyříznutým oknem v těle varhan. Postavil jej tam Joseph Ferdinand Bullitschek, u něhož se pozastavíme – byl to totiž Čech, původně truhlář, který se varhanictví naučil po své emigraci do Herrnhutu.

stále se tu ručně vyrábí došky známé v širokém okolí nebo mele mouka v původním mlýně z roku 1733, jehož plně funkční dřevěné kolo je největším v celé SHORA: Rukojeti pro ovládání rejstříků Tannenbergových varhan ve sboru v Lilitz Mlýn v Elimu na fotografii André Pretoriuse Varhany od Davida Tennenberga v Nazarethu

Jižní Africe. Podívat se na to vše jezdí i delegace českých nebo německých velvyslanců.

Surinamský obr: Christoph Kersten, syn německého vesnického učitele, se ve 25 letech stal Moravanem a poté se přihlásil jako misionář do Surinamu.

Pro obživu svoji i vznikající misie založil roku 1768 v surinamském Paramaribo nejprve krejčovskou dílnu, která se postupně rozšiřovala o nabídku dalších služeb a zboží (pekárny, potraviny, knihkupectví, nábytek nebo stavebniny), až je z ní dnes nejdéle fungující společnost v Surinamu: C. Kersten & Co. N. V. Dnešní obří holding působí v klíčových oblastech surinamské ekonomiky, jako jsou infrastruktura, hornictví, turismus, zdravotnictví, komunikace, reality a mnohé, opravdu mnohé další. Po celou dobu své existence včetně hospodářské krize a obou světových válek svým přístupem prokazuje, že cílem nikdy nebyl zisk ani moc, ale služba lidem. Tento směr udal už sám Christoph Kersten, který nebyl primárně továrníkem, ale hlavně misionářem působícím věrně mezi domorodci. Nakonec se stal hlavou surinamské Jednoty. Zajímavostí je, že jeho žena Anna Marie byla o 10 let starší a narodila se na Moravě.

příloha I.

Kousek Evropy v Africe:

příloha II.

SOUČASNÉ PODNIKÁNÍ JB V ČECHÁCH Nynější Jednota bratrská v Čechách i na Moravě dnes podniká se stejnou vizí jako naši duchovní otcové.

Cílem je odvádět kvalitní a poctivou práci a z výnosů živností podporovat naši službu společnosti.

Kéž každá aktivita, ať už sociální, kulturní, vzdělávací, a nebo právě i ta podnikatelská, ukazují ve zcela běžném a praktickém životě na původce toho všeho – Ježíše Krista.

DOBRUŠKA – Centrum PRO, s. r. o.: Dva roky provozuje dobrušský sbor malou firmu, pod kterou spadá zaprvé účetní kancelář a zadruhé stánek se zmrzlinou

a dalším rychlým občerstvením, který se stal velmi oblíbeným nejen pro obyvatele Dobrušky.

Stánek stojí hned před budovou, kde sbor působí, a je tak přirozeně místem rozhovorů a setkávání s obyvateli města, přáteli, sousedy, spolužáky…

Obě odvětví se podílejí na financování aktivit Sboru Jednoty bratrské v Dobrušce, zejména Rodinného centra Sedmikráska a Volnočasového klubu Vješák.

FRÝDLANT – Secondhand: Obchod s levným oblečením zde funguje již druhou dekádu a za tu dobu se stal nejen oblíbeným místem pro výhodný nákup, ale také komunitním místem, kde si sousedé mohou posedět u kávy nebo čaje, popovídat a setkávat se napříč generacemi. Zisky

“sekáče” valnou měrou kryjí život místního sboru, jeho aktivit, podporují díla dalších sborů JB a odpovídají na aktuální potřeby konkrétních lidí (př. likvidace následků povodní na Frýdlantsku v roce 2010).

– Chalupa Pod nosem Sbor v Hejnicích se vydal směrem oblíbeným i v jiných provinciích JB, a to je nabídka

HOLEŠOV – Zmrzlina U Amose: stánek s posezením, který dnes krom zmrzliny nabízí i kávu, vafle a další pochoutky, umístil sbor v Holešově přímo do své zahrady s dětským hřištěm

ubytování. Chalupa Pod nosem je tu pro turisty, rodiny nebo jiné skupiny a její výdělky putují do bývalé moštárny, kde sbor zřídil komunitní centrum pro všechny věkové kategorie.

a sousedskou knihovnou a vytvořil tak příjemný prostor pro odpočinek a setkávání všech generací. Místo je velice oblíbené, což dokládá mimo jiné i fakt, že se tu zmrzlina točí od jara až do podzimních mrazíků.

CHRASTAVA – Secondhand, – Bétel servis, s. r. o.

– Bétel bistro Prvním podnikáním v chrastavském sboru byl secondhand s oblečením, který vznikl jako burza oblečení pro maminky navštěvující mateřské centrum. Dnes je otevřený pět dní v týdnu a našly si jej desítky stálých zákazníků. Bétel servis, s. r. o., od roku 2014 nabízí všestranné řemeslné služby pro domácnost (tzv. hodinový manžel), v dnešní době má 3 zaměstnance. Bétel bistro, s. r. o., je nekuřácká kavárna s rychlým občerstvením, která zahájila svoji činnost na jaře roku 2015.

Navazuje na tradici klubové kavárny, která byla otevřena dvě odpoledne v týdnu a měla svou stálou klientelu zejména z řad seniorů. Bétel bistro je otevřeno šest dní v týdnu a za několik měsíců provozu se stalo oblíbeným místem setkávání pro účastníky aktivit Komunitního centra všech generací a získává si i další klienty z řad obyvatel Chrastavy i blízkého okolí.

Ze zisku všech tří podniků je financován provoz Komunitního centra Bétel.

IVANČICE – Jazykovka Eden, s. r. o.

Jazykovka Eden vznikla v září 2014, ze začátku jako volné podnikání sboru. Momentálně má více než 100 studentů a 10 lektorů vyučuje na cca

příloha II.

HEJNICE

příloha II.

50 kurzech týdně angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu. Počet studentů a spolupracovníků stále roste a Eden se stal známou jazykovou školou ve městě.

Jazykovka Eden podporuje dobrovolnickou službu ivančického sboru JB v místní nemocnici.

vztahů. Zisk z této činnosti pokrývá v tuto chvíli především náklady na úpravu sborového domu.

NOVÁ PAKA

LIBEREC-RUPRECHTICE – Kavárna na Konopné – krámek Krokouš Návštěvníci a sousedé Komunitního centra Konopná již několik let chodí na mateřské, dětské, mládežnické i seniorské kluby a rodinné akce. Krom toho tu již několik let mohou dobře nakoupit v krámku se secondhandovým zbožím Krokouš a od letoška nově posedět v kavárně. Oba podniky slouží k financování právě výše zmíněných aktivit centra.

LIBEREC-RŮŽODOL – Cukrářství a pekařství Růžodol, s. r. o.

Tento počin je v samých začátcích, byl založen v roce 2015. Hlavní náplní je výroba a prodej dortů a cukroví.

Postupně je v plánu nabídku rozšiřovat o další cukrářské výrobky a výhledově také o pečivo. Cílem je podporovat díla sboru: ZŠ a MŠ J. A. Komenského, SVČ Narnie, RC Knoflík, klub seniorů.

LOMNICE NAD POPELKOU – školní kiosek: funguje druhým rokem na ZŠ T. G. Masaryka v Lomnici. Více jak 600 dětí a zaměstnanců je z provozního hlediska velkou výzvou, která se ale pozitivně vrací ve formě

– Novopacká pražírna Pražírna kávy je tu již třetím rokem. O její oblíbenosti svědčí množství prodaných balení jak v Nové Pace, tak mimo ni. Krom dalších sborů JB dodává sbor kávu také do restaurací a kaváren nebo prodává přes e-shop. Produkty využívá i v dalším svém podnikatelském díle – Občerstvení u vlakové zastávky.

– Unitas Secondhandový obchůdek který se postupem času stal vyhledávaným místem setkávání. Novou výzvou je pro sbor plánované otevření vlastní kavárny na náměstí,

NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM – Jcamp Jde o ubytovací areál s kapacitou až 250 lůžek. Hlavní činností je ubytování pro větší, převážně dětské skupiny, jako jsou školy v přírodě, tábory, sportovní soustředění a podobně, a to s kompletním stravováním. Jcamp je přímo propojen s aktivitami sboru JB v Novém Městě, mezi které patří třeba nízkoprahový klub Voraz, mateřské centrum Korálek nebo klub pro seniory Červánek.

OSTRAVA

PRAHA

– Jbuttons V ostravském sboru funguje rok a půl. Jde o malovýrobu placek, zrcátek a magnetů na objednávku s originálními obrázky z dílny dvou sborových grafiků. Z výnosu podnikání se hradí sborové aktivity pro rodiny a mládež.

– CoolWood V Praze při sboru Jednoty bratrské byla v roce 2012 založena truhlářská dílna, která vyrábí rozmanité dřevěné hry a hračky a zajišťuje truhlářské workshopy pro rodiny s dětmi,

nebo organizace pracující s dětmi a mládeží. Truhlářská dílna tak vytváří nejen kvalitní výrobky, ale rovněž prostor pro rozvoj kreativity a tvořivosti i prohlubování vztahů napříč generacemi.

příloha II.

kde kromě espressa bude pro zákazníky káva připravována i dalšími tzv. alternativními metodami. Koupí zboží ze všech těchto obchodů zákazníci přispívají především na ZŠ a MŠ Brána zřízenou sborem JB v Nové Pace.

příloha II.

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU

SEMILY

ÚSTÍ NAD ORLICÍ

– Krestanskatricka.cz Sbor třetím rokem vyrábí a nabízí originální trika, co vedou druhé k zamyšlení.

Tento rok prodá již 1 000. tričko. Takřka rodinná firma nabízí také grafické práce a tisk.

Další živností v rychnovském sboru je populární Hodinový manžel. Ze zisku obou aktivit sbor financuje především koupi a rekonstrukci nové budovy, kde bude zázemí pro Rodinné centrum Rybka, NZDM Centrum 5KA, Občanskou poradnu a kde má v plánu otevřít bistro a kavárnu Restart. V té by měli pracovat místní Romové.

– Občerstvení U Mostu: S rychlým občerstvením sbor JB v Semilech začínal na podzim 2013 v dřevěném stánku. Rok na to se malý fastfood přestěhoval do kamenného obchodu, kde je prostor jednak pro širší sortiment, ale hlavně pro posezení a lepší komfort zákazníků, kteří si chválí nejen dobré jídlo, ale i příjemné prostředí a milou obsluhu. Ze zisku se zatím daří částečně pokrýt plat pro zaměstnance.

Reportáž TV Barrandov

– školní bufet Podnikání se ne vždy vydaří hned, což se přihodilo sboru v Ústí nad Orlicí v případě Palačinkárny na autobusovém nádraží. Dnes sbor provozuje bufet pro žáky základní školy, kde je nakonec místo i pro ty palačinky. Ze zisků je podporována sociálně znevýhodněná matka čtyř dětí a samozřejmě práce Jednoty bratrské v Ústí. Sbor dále

Rychlé občerstvení v Semilech

začal včelařit, experimentuje s včelími produkty, včetně vosku, propolisu a medoviny.

Příjmy se zatím znovu vrací do rozvoje tohoto podnikání.

Do stavění úlů se zapojili i odsouzení v rámci trestu obecně prospěšných prací při sboru.

příloha přílohaII. I.

JEDNOTA BRATRSKÁ jako celek:

FS Vision, s. r. o.

Grafická a architektonická kancelář založená Jednotou bratrskou. Výnosy z ní napomáhají k naplnění vize církve – věnovat se všem generacím, všem skupinám, pozitivně ovlivňovat společnost, přinášet praktickou pomoc, povzbuzení a naději. Nejen kreativita a originalita, ale i etický přístup tvoří ve FS Vision trvale přidanou hodnotu.

FS Assets, s. r. o.

Od roku 2011 spravuje, rozvíjí a zhodnocuje majetek Jednoty bratrské tak, aby výnosy z něj sloužily k finanční stabilitě, soběstačnosti a hlavně k naplňování vize církve – službě společnosti. V podnikání a investování ctí etické a morální normy, které jsou dané biblí, zákony ČR a lidským svědomím.

Chalupa Na skále Jde o rekreační dům, kde mohou najít klid a odpočinek nejrůznější skupiny hostů od rodin přes přátele až po pracovní týmy. Otevřeno je pro každého, ne pouze pro členy církve.

www.c halupa.jbc r.info

Závěrem:

Sestavili: Ester Brožová, Evald Rucký, Jan Klas, Milan Svoboda, Martin Bukovský, Josef Šeda, Petr Krásný

NCelé speciální číslo Jbulletinu o podnikání uzavřeme výrokem od asi poměrně nečekané osoby, Bona Voxe z kapely U2, který je však pro naše téma vyloženě příhodný: “Přestaň po Bohu žádat, aby ti požehnal, co děláš – zapoj se do toho, co dělá Bůh, protože to už požehnané je.” Kéž to v nás takto funguje.

Zdroje informací: Archiv JB • archiv sborů JB • Moravian archiv Bethlehem • Moravian archiv Herrnhut • Molnár, Amedeo: Českobratrská výchova před Komenským, Praha: SPN 1956 • Říčan, Rudolf: Dějiny Jednoty bratrské, Praha: Kalich 1957 • Čornej, Petr a kol.: Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Praha: Reader’s Digest Výběr 2001 • Vacovský, Adolf: Obnovení Jednoty bratrské v zemi otců, Nová Paka: Úzká rada JB 1996 • Uttendörfer, Otto.: Alt-Herrnhut.

Wirtschaftsgeschichte und Religionssoziologie Herrnhuts während seiner ersten zwanzig Jahre (1722–1742), Herrnhut 1925 • Ochse, Orpha: The History of Organ in the United States, Indiana University

Press, 1988 • Knouse, Nola Reed: The Music of the Moravian Church in America, University of Rochester Press 2008 • Web The business history conference • Web města Sarepta • webové stránky provincií UF, sborů JB a jednotlivých společností • Wikipedie • Wikiwand • https://digital.lib.sun.ac.za/ • http://www.ebu.de/bruederunitaet/betriebe/ • http:// www.hanes.com/corporate • http://www.worldpolicy. org/blog/2015/08/05/ homecoming • John W. Jordan: Moravian Immigration to Pennsylvania, 1734–1765, vydáno: Historical society of Pennsylvania • http://www. fmoran.com/irene.html

Foto: archiv sborů JB – str. 26, 34–39 archiv JB – str. 4–9, 11–12, 18–21 All Things Moravian – str. 10 Genadendal Mission Museum – str. 11 Kniha H. Weiss: Čtyři roky v Surinamu – str. 12 Muzeum Miejskie w Nowej Soli – titulní strana, str. 2, 13–15, 17 Aneta Růžičková – str. 15 Komunita Nowa Sól dawniej – str. 16 Herrnhuter Missionshilfe – str. 23 Mission 21 – str. 23 Herrnhuter Sterne GmbH – str. 30 Magazine Moravian – str. 24 Ester Brožová – str. 32 Phil Cooper – str. 33 André Pretorius – str. 33 Dobové pohlednice, rytiny a obrazy – str. 22, 25, 27–31 F. C. Martin guitars – str. 32 Šimon Mayer – str. 37 Jan Kriegel – str. 38 Foto na obálce: Pohlednice s vyobrazením textilní továrny bratrské společnosti Gruschwitz v Nové Soli ve Slezsku.

©2016 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr. info; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.info; sazba a grafická úprava: FS Vision, s. r. o.; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.