Školní fotografie z misijní stanice Etembeni. Vpravo nahoře stojí manželé Chlebounovi
„Muž s vlajícími šosy“ se musel starat o pozemky, které misii zajišťovaly živobytí, spravovat místní obchod, jediný široko daleko, dohlížet na školu a občas tam sám zajít učit, řešit specifické problémy Enonu – vodu a opice. Zatímco vody býval často kritický nedostatek,
takže bylo nutné mít neustále na zřeteli studny, čerpadla a přístup k vodě vůbec, opic bylo naopak nadmíru požehnaně, a to nejvíc v okolí oranžového sadu. Poschovávané tam vyčkávaly na signál poledního zvonu, který (jak vypozorovaly) pozve dělníky k obědu a opičí
Obřadní tanec domorodých kmenů z okolí Enonu
tlupu k nezřízenému pytlačení. Misionář pak musel organizovat trestné výpravy. „Misionář jest také poštmistrem a lékařem,“ psal dál Chleboun. „Jelikož řádná lékařská pomoc bývá velmi vzdálená a k tomu pro chudého domorodce nepřístupná, pozůstává valná část činnosti misionářovy v navštěvování nemocných, které podle nejlepší své znalosti i léky obsluhuje. Má také úlohu smírčího soudu, vyšetřování a urovnávání sporů a hádek, což mu mnoho radosti nepřináší, a přece, právě zde má krásnou příležitost dokázati, že jest poslem pokoje a že pravda a světlo Božího slova nejúčinněji přemáhá hněv, odstraňuje spory a usmiřuje rozbouřená srdce.“ V prostředí lidí zvyklých na neodpuštění a pomstu to byl směr vskutku revoluční. Ano, co se týče nesmiřitelnosti a tvrdosti, tam tedy misionář opravdu dávné tradice zdejších lidí ničil… Oba Chlebounovi věřili, že nejdůležitější je být sami dobrým příkladem. A skutečně,