z judikatury
BULLETIN ADVOKACIE 11/2020
Glosa:
Problematické rozhodnutí Ústavního soudu k právní povaze chodníku Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18 I. Východisko Dne 25. 6. 2019 vydal 3. senát Ústavního soudu (ÚS) ve složení Josef Fiala (předseda), Radovan Suchánek a Jiří Zemánek (soudce zpravodaj) ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2280/18 nález týkající se problematiky právní povahy chodníku. Tímto nálezem bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu (NS) ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017 (jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2017, č. j. 56 Co 65/2017-238) z důvodu údajného porušení základních práv stěžovatelky na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. ÚS v uvedeném nálezu dospěl k závěru, kterým zcela „popřel“ dosavadní dlouhodobou a konstantní judikaturu NS (zejména senátu č. 22) ohledně právní povahy chodníku (jakož i jiných podobných entit), čímž vnesl zásadní právní nejistotu do právní praxe. Stejně varovný je fakt, že závěry ÚS jsou – oproti závěrům přijímaným k této otázce ze strany NS – dogmaticky nesprávné, neboť nerespektují východiska občanského zákoníku (o. z.) a jeho vztah k zákonu o pozemních komunikacích (PozKomZ). Z formálního hlediska lze pak danému nálezu vytknout zcela nedostatečné odůvodnění.1
II. Rozhodnutí obecných soudů Okresní soud rozhodl, že žalobkyně (obec) je výlučným vlastníkem chodníku (jako samostatné věci), umístěného na pozemku ve vlastnictví odlišné osoby (ke stavebnímu provedení chodníku viz další odstavec). Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu na určení vlastnického práva k chodníku zamítl, neboť chodník není samostatnou věcí (stavbou v občanskoprávním smyslu); je totiž představován „zpevněným asfaltovým povrchem, jehož základ původně tvořila struska, později štěrk či jiná drť a horní vrstva byla dokončena několikacentimetrovým asfaltovým povrchem“. Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním, které NS odmítl s odůvodněním, že krajský soud dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, jaké úvahy ho v dané věci vedly k uvedeným závěrům. NS zároveň připustil, že jde do značné míry o hraniční případ a že obecně v obdobných sporech soudy využívají znalecké posudky; v dané věci však není rozhodnutí provedením takového důkazu podmíněno (neboť stavebně-technické provedení chodníku bylo mezi stranami nesporné). NS ve svém rozhodnutí též poukázal na svoji předchozí judikaturu týkající se skutkově podobných případů, jakož i na judikaturu ÚS. WWW.CAK.CZ WWW W .CA .CAK.C CZ
III. Ústavní stížnost; rozhodnutí ÚS Žalobkyně podala proti rozhodnutí NS ústavní stížnost. Jejím jádrem bylo tvrzení, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, „když krajský soud neprovedl navrhovaný znalecký posudek ke skladbě chodníku a namísto toho pouze bez bližšího rozboru konstatoval jeho jednotlivé vrstvy jako fakt údajně mezi stranami nesporný. Dle stěžovatelky je soudy opomíjeno, že po celou dobu řízení byla otázka, zda jde o samostatnou věc, považována za vyřešenou, proto se k ní speciálně nevedlo dokazování, které se soustředilo výhradně na určení vlastnického práva, tedy na otázky, jak byl chodník zbudován a za jakých okolností byl převeden na stěžovatelku. Jestliže tedy soud posuzoval stavebně-technický charakter chodníku sám, aniž provedl znalecké dokazování, zatížil řízení vadou. Stěžovatelka nesouhlasí taktéž s usnesením Nejvyššího soudu, který sice uznal, že jde o hraniční případ, odebral však stěžovatelce možnost nového posouzení věci krajským soudem.“ Je patrné, že ústavní stížností byl napadán primárně procesní postup NS (resp. krajského soudu). ÚS na základě spisového materiálu včetně v něm obsažené fotografické dokumentace dospěl k závěru, že předmětný chodník „není pouhým zpevněním povrchu pozemku vrstvením přírodních materiálů či zpevněnou asfaltovou plochou, nýbrž samostatnou (stavbou) věcí v občanskoprávním smyslu, a jako takový je součástí místní komunikace dle § 12 odst. 4 ZPK [tj. PozKomZ – pozn. aut.], jejímž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 tohoto zákona obec, na jejímž území místní komunikace leží. Jde o zákonem předvídaný případ, kdy se nachází stavba místní komunikace (jíž je chodník součástí) na cizím pozemku (§ 17 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb.)“ (bod 15 nálezu; zvýraznili autoři). Je zajímavé, že v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, vyjádřil ÚS při posuzování právního režimu letištní dráhy následující názor: „Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn se vyslovovat k výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy. Nedostatky odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ve kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke stavební konstrukci letištní dráhy, i ve světle dosavadní judikatury týkající se dopravních staveb, však oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecného soudu zakládají“ (bod 32 nálezu; zvýraznili autoři). ÚS tímto nálezem zrušil předchozí rozhodnutí NS, avšak jen z toho důvodu, že nebylo náležitě odůvodněno (což znamenalo zásah do práva na spravedlivý proces), nikoli snad z důvodu jeho věcné nesprávnosti. V případě glosovaného rozhodnutí tomu tak však nebylo, 1 „Nosná“ část nálezu (tj. odůvodnění) se soustřeďuje do jeho části V, konkrétně do odstavců 13-15, a to v rozsahu necelé jedné strany (sic!). V tomto případě však méně skutečně neznamenalo více.
67
