Bulletin advokacie 11/2024

Bulletin advokacie

Sdělení ČAK o povinných platbách a pojistném • K možnostem změny statutu svěřenského fondu • Darování pro případ smrti • Praktické poznámky k institutu výzvy k uhrazení „pokuty“ • Komparativní hlediska vytěžování dat podle TDM výjimek • Před 75 lety byl popraven advokátní koncipient JUDr. Jaroslav Borkovec •

VYDÁVÁ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA

Revoluce v oddlužení – čtěte na str. 13 až 20 první pohledy zkušených advokátů a insolvenčních správců na velkou novelu insolvenčního zákona, provedenou zákonem č. 252/2024 Sb.!

ASPI AI – Samospráva

Nový AI Asistent vám usnadní práci s předpisy

Potřebujete rychle odpověď na otázku ze samosprávy?

Více informací: bit.ly/aspi-ai-samosprava

Využijte sil umělé inteligence a zjednodušte si práci s předpisy díky nástroji ASPI AI – Samospráva.

Stačí zadat libovolný dotaz z oblasti samosprávy a AI za vás provede hledání v ASPI, udělá analýzu výsledků a během chvilky zformuluje odpověď na váš dotaz.

Ušetřete si práci a čas a nechte AI pracovat za vás!

Bulletin advokacie

Bulletin advokacie vydává

Česká advokátní komora v Praze (IČ 66 000 777)

v agentuře , spol. s r. o. www.impax.cz

Časopis je zapsán do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR.

Vychází 10x ročně, z toho 2 dvojčísla (1-2, 7-8).

Přetisk povolen jen se souhlasem redakce.

Adresa redakce:

Česká advokátní komora

Národní třída 16, 110 00 Praha 1 telefon: 273 193 111 e-mail: bulletin@cak.cz, www.cak.cz

IČ: 66000777

DIČ: CZ 66000777

Redakce:

Šéfredaktorka: JUDr. Hana Rýdlová

Výkonná redaktorka: PhDr. Ivana Cihlářová Tajemnice redakce: Eva Dvořáková

Předseda redakční rady:

JUDr. Petr Toman, LL.M.

Místopředseda redakční rady:

JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. Členové redakční rady:

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr. h. c., JUDr. Petr Čáp, JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., JUDr. Vladimír Jirousek, Mgr. Michal Králík, Ph.D., prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D., doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Robert Němec, LL.M., JUDr. Monika Novotná, JUDr. František Púry, Ph.D., prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., JUDr. Michal Žižlavský Pokyny pro autory najdete v Advokátním deníku pod rubrikou BA online. Objednávky předplatného zasílejte na adresu: ČAK, Národní třída 16, 110 00 Praha 1, e-mail: dvorakova@cak.cz Cena výtisku včetně dvojčísel je 90 Kč, zvýhodněné roční předplatné 835 Kč kromě poštovného, balného a DPH. Advokátům a advokátním koncipientům se rozesílá zdarma. S reklamacemi při problémech s distribucí se obracejte na pí Dvořákovou, e-mail dvorakova@cak.cz , tel. 273 193 165.

Inzertní služby zajišťuje agentura IMPAX, spol. s. r. o. Objednávky inzerce zasílejte na adresu agency@impax.cz, případně volejte na tel. 244 404 555 nebo na 606 404 953. Media kit a další informace naleznete na internetových stránkách www.impax.cz.

Celé znění každého čísla vychází též na internetu (www.cak.cz a www.advokatnidenik.cz).

Toto číslo vyšlo 16. 11. 2024 v nákladu 14 600 výtisků.

Obálka: Shutterstock

Tisk: Impax, spol. s r. o.

MK ČR E 6469

ISSN 1210-6348 (print)

ISSN 2571-3558 (Advokátní deník)

TÉMA ČÍSLA: REVOLUCE V ODDLUŽENÍ

Nástroje obrany věřitelů v oddlužení Michal Žižlavský

Dopad novely insolvenčního zákona na činnost insolvenčního správce Lukáš Stoček

Oddlužení, či exekuce – co je výhodnější

výzvy

„pokuty“ Štěpán Vencl 29 Komparativní hlediska vytěžování dat podle TDM výjimek Petr Prchal 37

Z judikatury

NS: Povaha řízení o určení neplatnosti změny prohlášení vlastníka 43 ÚS: K právu vyjádřit se k vyloučení advokáta z obhajoby podle § 37a tr. řádu 45 NSS: Osoba oprávněná k podání žádosti o nařízení exekuce vykonatelného rozhodnutí správního orgánu

ESLP: K podmínkám vyhoštění odsouzeného cizince

Z odborné literatury

Renáta Šínová: Řízení o určení a popření rodičovství a jejich procesní specifika (Hana Nová)

Martin Adamec: Nečinnost v řízení před správními orgány (Alena Tibitanzlová)

Alicja Leix, Daniela Kovářová a kolektiv: Psychologické a právní aspekty patchworkových rodin. Lidský element v rodinném právu (Milana Hrušáková)

47

50

51

52

Měli byste vědět

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané

Z právnické společnosti Právnická firma

Exempla trahunt

Milé kolegyně a kolegové,

je listopad 2024. – A ve chvíli, kdy se vám tento Bulletin dostává do ruky nebo na screen, je výročí 17. listopadu už za námi. Letos bylo navíc půlkulaté, již třicáté páté. K výročí se vždycky dobře píše –je to pohodlné, můžeme si zavzpomínat, ba i slzu uronit. Na to, jací jsme byli. Z pohledu tehdejšího i dnešního. Ty dva pohledy se většinou budou trochu různit.

Jsou ale věci, které se ve své podstatě nemění. Přesto, co všechno se v našem pohledu na historii (a i 17. listopad je už opravdu historií) může měnit, existují věci, které se z pohledu advokacie ani během let nemění, ale stojí za to si je připomínat neustále.

17. listopad byl a je pro mnohé z nás spojen s principy a hodnotami, které je třeba dodržovat a hájit, protože bez nich by se jak naše individuální svobody, tak i svoboda společnosti mohly rozplynout. Myslím, že se shodnu s většinou z vás, že to je v první řadě demokracie založená na vládě práva a svobodě projevu. Demokracie, která je funkční, fungující a dlouhodobě udržitelná. A jedním dechem je třeba dodat, že demokracie bez práva a bez pravidel nedává smysl, a tedy nejde mít ani demokracii bez právníků, včetně advokátů. Připomínejme si tedy i v listopadu 2024, že advokacie není jenom podnikání, ale také profese a poslání (jakkoli nadneseně to někomu může znít). A že o udržení a dobré fungování právního státu a zachování svobody ve společnosti (včetně té svobody podnikat) se musíme neustále prát, my jako právníci zvláště.

Svoboda slova a názorů se dostává pod tlak periodicky a v posledním desetiletí v západní společnosti více než dříve. Problémem není kupodivu většinou tlak politický, ale společenský – nesoulad s obecně přijímanými vzorci chování. Advokáti musí u sebe i u ostatních vnímat, že ostrakizace jiných, odlišných názorů a vylučování „neladících“ hlasů z diskuse je začátek cesty do pekel. A i v rámci našeho stavu proto musíme zachovávat jak svobodu projevu, tak i vzájemný respekt, protože jedno bez druhého není schopné samostatné existence. Úvodník je nevděčný útvar, protože je tak zatraceně krátký. Ale neodpustím si nakousnout ještě téma advokacie jako elity společnosti. Definujeme-li elitu jako menšinu, která má výjimečnou roli nebo odpovědnost ve společnosti, přičemž její rozhodnutí a činy mají často široký dopad na celou společnost, i těch pár zbývajících skromných advokátů by se leckdy v té definici našlo. Elita nabyla nezaslouženě až negativního nádechu. Pokud ji budeme vnímat jako označení skupiny lidí, která jde ostatním příkladem, ten negativní nádech odpadne. A obloukem se vrátím k demokracii – bez aktivní participace elit na politickém životě společnosti to s demokracií půjde z kopce. To zahrnuje ale i vzájemný respekt, ochotu dělat efektivní kompromisy a akceptaci existence různých názorů (včetně těch, které pokládáme za zcela nepřijatelné). Nestanovujme si tedy více hranic, než nezbytně potřebujeme, a jděme příkladem zbytku společnosti. I o tom je advokátní etika. Není to překážka byznysu, ale snaha o to, aby advokáti byli příkladem.

Exempla trahunt.

Mgr. KAMIL BLAŽEK, člen představenstva ČAK

STÁ LÉ K ATEGORIE :

• Ob anskké právo

• Trestní právo

• Správní právo

• Pracov n ní právo

• Ob ansk k á a lidská práva a právo ús tavní

KATEGORI E

SE SPECI Á LN Í MI K RITTÉ RI I:

• Talent rook u

• Pro bono

• Právnickká sí sláv y

PARTNE I SOUT Ž E :

• S oudcov v ská unie R

• Notá sk á komora R

• Exekutorská komora R

• Unie st átních zástupc R

• Unie podnikov ých právník R

• Unie obhájc R

• Jednota esk ých právník

• esk ý helsinsk ý v ý bor

Sout ž j již tradi n probíhá pod záštitou p edsedy vlády R a ministra spravedlnosti. dsedy vlády sp

Nominace na ocen ní cenou sv. Yva jsou p ijímány na webu e na u w p www.pravnikroku.cz 024 do 28. 2. 2025. od 30. 9. 2

Zde jsou k dispozici podrobné instrukce k nominacím a nomina ní formulá . Informace naleznete na nalez též na webových stránkách po adatel , všech justi ních partner sout že a v právnických periodikách. tner per Podrobnosti o prodeji vstupenek na galave er a zvýhodn ném ubytování v Brn hledejte v Bulletinu advokacie, Bu na Advokátním deníku, na webu a sociálních sítích eské advokátní komory. vokátníkomory

GALAVE ER 19. RO NÍKU PRÁVNÍKA ROKU PROB HNE V KV TNU 2025 V BRN .

O p esném datu a místu konání budou organizáto i informovat. Sledujte média AK!

Staňte se Talentem roku 2024!

Jste mladá právnička či mladý právník do třiatřiceti let v jakékoliv právnické profesi a baví vás psát, ať již se jedná o texty odborné, či literární? Tak právě Vy se můžete stát vítězem kategorie Talent roku prestižní justiční soutěže Právník roku, jejíž již 19. ročník vyhlásila Česká advokátní komora a mediální a vzdělávací skupina EPRAVO.CZ.

Co je třeba udělat, pokud se rozhodnete soutěže účastnit?

• Stačí jediné: zaslat nejpozději do pátku 28. února 2025 autentickou odbornou či literární práci s justiční tematikou na adresu: chaloupkova@cak.cz či miroslav.chochola@epravogroup.com.

Práci odevzdávejte s prohlášením, že je originální a určená pouze do soutěže o Talent roku, a v úpravě, v níž se standardně odevzdávají odborné práce; lze ji odevzdat v pdf či wordovém dokumentu. Dále uveďte svoje profesní působení, datum narození, e-mail a telefon. Doručení práce Vám potvrdíme.

Autor/ka práce musí oslavit třiatřicáté narozeniny nejpozději 23. května 2025.

Co na Vás čeká, pokud Vás odborná porota vybere mezi

• Účast na galavečeru Právníka roku 2024, který se bude konat v pátek 23. května 2025 v Brně.

• Vystoupení na pódiu, kde ceny pro kategorii Talent roku obvykle předává úřadující ministr spravedlnosti.

tři nejlepší?

• Vítěz si z pódia kromě skleněné plastiky sv. Yva odnese i šek na 100 tisíc korun, autor či autorka, která získá 2. místo, odejde s šekem na 50 tisíc korun a ten či ta, jejíž práce se umís tila na 3. místě, obdrží šek na 20 tisíc korun.

• Na autory tří nejlepších prací budou čekat i poukazy na roční licenci aplikace ASPI nebo Praetor od společnosti Wolters Kluwer

• Všechny tři oceněné práce budou v souladu se statutem soutěže zveřejněny v Bulletinu advokacie a v Advokátním deníku. Neumístěné práce z této kategorie pak mohou jejich autoři pochopitelně dále publikovat.

Víte, že…

… mezi těmi, kteří si odnesli některé ocenění právě v kategorii Talent roku soutěže Právník roku, jsou např. vrchní státní zást upkyně Lenka Bradáčová, advokátka a docentka na Katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Dana Ondrejová , exprezident Unie státních zástupců Jan Lata, soudce Nejvyššího soudu Pavel Tůma, advokátka, expertka v oblasti ochrany osobnosti a mediálního práva Eva Ondřejová, soudní exekutor Martin Štika či advokát a tajemník Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jiří Mulák?

Přípravy Druhého sjezdu

českých právníků postupují, tématem bude digitalizace

Dne 25. října 2024 se sešel Sjezdový výbor Druhého obnoveného sjezdu českých právníků na půdě České advokátní komory, v Kaňkově paláci na Národní třídě v Praze, aby projednal další postup příprav této významné právnické události. Letošní rok se totiž nese v duchu intenzivních příprav této akce, která se uskuteční ve dnech 14. až 15. května 2025 v pražském Karolinu.

Hlavním tématem právnického sjezdu bude problematika digitalizace a podle slov předsedy Pražského sdružení Jednoty českých právníků Martina Foukala a expředsedy ČAK Vladimíra Jirouska, kteří jsou duchovními otci obnovení těchto setkání zástupců všech právnických profesí, by měl Druhý sjezd českých právníků odpovědět na otázku, zda bude digitální věk prospívat spravedlnosti. Jak uvedl předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka, který je pověřen vedením Expertní skupiny Druhého právnického sjezdu, bude skutečně zapotřebí mimořádného zapojení všech komor, spolků i asociací. Společně s Martinem Foukalem a Vladimírem Jirouskem pak představil dosavadní postup prací jak po odborné, tak i organizační stránce a v následné debatě přiblížili přítomným i jednotlivé kroky, jež by sjezdu měly zaručit náležitou publicitu.

Druhýsjezd bude koncipován tak, že čtyři dvojice budou pověřeny vedením jednotlivých pracovních odborných panelů. První panel společně tvoří zástupci Notářské komory ČR a Exekutorské komory ČR. Další patří kolegyním a kolegům z České advokátní komory společně s Unií podnikových právníků. Třetí

panel pak společně povedou Asociace právnických fakult a Soudcovská unie a poslední, čtvrtý blok je v rukách Asociace právnických fakult a Unie státních zástupců.

Každá z profesních komor bude mít příležitost uplatnit vlastní pohled a zájmy spojené s digitalizací. Bude se řešit, jak jednotlivé systémy provázat. Součástí budou praktické, ale i právně etické a právně filozofické otázky.

V utvořených dvojicích bude na zvolená témata zpracován referát a koreferát a současně dramaturgie každého jednotlivého panelu. Finální příprava druhého Sjezdu českých právníků započne začátkem roku 2025, kdy by do 10. ledna měly být dokončeny referáty v písemné podobě tak, aby byly dostupné pro účastníky sjezdu předem. Po jeho uskutečnění se předpokládá vydání sborníku, stejně jak tomu bylo v roce 2022, kdy byla tradice právnických sjezdů po dlouhé, několik desetiletí trvající odmlce obnovena.

O přípravách právnického sjezdu budeme nadále informovat jak v Bulletinu advokacie, tak v Advokátním deníku.

✤ Red. ✤ Foto: red.

Sdělení ČAK o povinných platbách a pojistném

• o výši a splatnosti příspěvku na činnost České advokátní komory (dále jen „Komora“) za rok 2025

• o výši a splatnosti odvodu do sociálního fondu Komory za rok 2025

• o výši a splatnosti odvodu do fondu Komory pro vzdělávání advokátních koncipientů za rok 2024

• o výši a splatnosti pojistného pro rok 2025

Vážené advokátky, vážení advokáti,

v průběhu měsíce listopadu 2024 vám bude do datové schránky doručen předpis povinných plateb stanovených v § 30 zákona o advokacii, tedy příspěvku na činnost Komory a příspěvku do sociálního fondu Komory na rok 2025.

Jste-li účastni hromadného pojištění pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou klientovi podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, sjednaného Komorou podle § 24c odst. 1 zákona o advokacii, obdržíte rovněž samostatný předpis pojistného na rok 2025 s individuálním variabilním symbolem. Pro zvýšení komfortu při realizaci plateb jsou předpisy opatřeny QR kódy.

Podrobné informace o všech povinných platbách i pojistném přinášíme v následujícím sdělení:

I. Příspěvek na činnost Komory za rok 2025

Výše příspěvku advokáta na činnost Komory za rok 2025 činí a) 10 600 Kč; b) 3 800 Kč, byl-li advokátovi pozastaven výkon advokacie; c) 1/12 příspěvku uvedeného v bodě a) za každý i započatý kalendářní měsíc daného kalendářního roku, byl-li advokát zapsán do seznamu advokátů v průběhu roku 2025, a to za podmínky, že k zápisu došlo do šesti měsíců od složení advokátní zkoušky, zkoušky způsobilosti nebo jiné zkoušky podle § 6 odst. 1 zákona o advokacii. Výše příspěvku se zaokrouhluje na celé koruny nahoru; d) 5 300 Kč, byl-li advokát zapsán do seznamu advokátů po 30. červnu 2025 a nejde-li o případ dle bodu c).

Příspěvek je splatný do 20. ledna 2025.

Byl-li advokát zapsán do seznamu advokátů po 20. lednu 2025, je příspěvek splatný do jednoho týdne ode dne zápisu. Tato lhůta p latí při změnách v průběhu roku a u všech plateb.

II. Odvod do sociálního fondu Komory za rok 2025

Výše odvodu advokáta do sociálního fondu Komory za rok 2025 činí

a) 500 Kč, b) 250 Kč, byl-li advokát zapsán do seznamu advokátů po 30. červnu 2025, c) odvod neplatí advokáti, kterým byl pozastaven výkon advokacie.

Odvod je splatný do 20. ledna 2025.

aktuality

Byl-li advokát zapsán do seznamu advokátů po 20. lednu 2025, je odvod splatný do jednoho týdne ode dne zápisu.

Výše a splatnost příspěvku na činnost Komory a odvodu do sociálního fondu Komory se vztahuje rovněž na usazené evropské advokáty a advokáty zapsané do seznamu advokátů podle § 5a zákona o advokacii.

Příspěvek na činnost Komory a odvod do sociálního fondu Komory se platí převodem na účet Komory č. 12432011/0100. Při platbě převodním příkazem je třeba uvést variabilní symbol, kterým je číslo nerozdělené pomlčkou nebo lomítkem, sestávající ze čtyřmístného platebního titulu pro příspěvek a odvod do sociálního fondu (4525) a pětimístného evidenčního čísla advokáta

Příklad: Variabilní symbol advokáta s evidenčním číslem 04876 pro rok 2025 je 452504876

III.

Odvod do fondu Komory pro vzdělávání advokátních

koncipientů za rok 2024

Odvod do fondu Komory pro vzdělávání advokátních koncipientů jsou povinni platit advokáti, usazení evropští advokáti a obchodní společnosti zřízené k výkonu advokacie, kteří zaměstnávají advokátní koncipienty.

Výše odvodu za jednoho advokátního koncipienta za rok 2024 činí a) 3 600 Kč; b) pokud pracovní poměr advokátního koncipienta netrval celý kalendářní rok, činí výše odvodu 1/12 z částky uvedené ad a) za k aždý započatý měsíc trvání pracovního poměru; povinnost platit odvod vzniká dnem zápisu do seznamu advokátních koncipientů; c) pokud byl advokátnímu koncipientovi pozastaven výkon právní praxe, ale jeho pracovní poměr k povinnému advokátovi nadále trvá, snižuje se výše odvodu uvedená ad a) o 1/12 za každý kalendářní měsíc, po který pozastavení právní praxe advokátního koncipienta trvá, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém k pozastavení výkonu právní praxe advokátního koncipienta došlo; d) pokud advokátní koncipient přeruší výkon právní praxe z důležitých osobních překážek v práci na dobu delší než 60 po sobě následujících pracovních dnů, snižuje se výše odvodu uvedená ad a) o 1/12 za každý kalendářní měsíc, po který přerušení výkonu právní praxe advokátního koncipienta z tohoto důvodu trvá, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém k přerušení výkonu právní praxe advokátního koncipienta z tohoto důvodu došlo. Povinný advokát je na výzvu Komory povinen důvod a dobu trvání přerušení výkonu právní praxe advokátního koncipienta hodnověrně doložit; pokud tak neučiní, nárok na snížení výše odvodu mu zanikne.

Odvod je splatný do 20. ledna 2025.

Poměrná částka příspěvku do fondu Komory pro vzdělávání advokátních koncipientů je splatná posledním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž pracovní poměr advokátního koncipienta skončil.

Odvod do fondu Komory pro vzdělávání advokátních koncipientů seplatí převodem na účet Komory č. 6724361087/2700. Při platbě převodním příkazem je třeba uvést variabilní symbol, kterým je číslo nerozdělené pomlčkou nebo lomítkem, sestávající ze čtyřmístného platebního titulu pro fond koncipientů (4124)a pětimístného evidenčního čísla advokátního koncipienta . Příklad: Variabilní symbol pro odvod za advokátního koncipienta s evidenčním číslem 14876 za rok 2024 je 412414876.

HROMADNÉ POJIŠTĚNÍ

1.   Advokáti vykonávající advokacii samostatně, kteří jsou pojištěni v rámci hromadného pojištění

• platí pojistné ve výši 7 200 Kč na rok 2025 do 31. 12. 2024; č.ú. 12432011/0100

• nezasílají Komoře certifikát o navýšeném limitu pojistného plnění

• mají-li pozastaven výkon advokacie, hromadné pojištění neplatí

• nepřejí-li si být nadále účastni hromadného pojištění, sdělí neprodleně tuto skutečnost Komoře

POJIŠTĚNÍ NA ZÁKLADĚ RÁMCOVÉ POJISTNÉ SMLOUVY Č. 2904309313, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH DODATKŮ (DÁLE JEN „HROMADNÉ POJIŠTĚNÍ ADVOKÁTŮ“), UZAVŘENÉ MEZI GENERALI ČESKOU POJIŠŤOVNOU, A. S., A KOMOROU:

Hromadné pojištění advokátů se vztahuje pouze na odpovědnost advokáta za škodu, kterou způsobí v souvislosti s poskytováním právních služeb on sám, tzn. hromadné pojištění advokátů se u advokátů vykonávajících advokacii samostatně bude vztahovat na odpovědnost za škodu, za kterou advokát sám odpovídá klientovi podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii.

Limit pojistného plnění z hromadného pojištění advokátů činí 7 500 000 Kč.

Pojistné se platí převodem na účet Komory č. 12432011/0100. Při platbě převodním příkazem je třeba uvést variabilní symbol, kterým je číslo nerozdělené pomlčkou nebo lomítkem, sestávající ze čtyřmístného čísla platebního titulu pro pojistné (4425) a pětimístného evidenčního čísla advokáta

Příklad: Variabilní symbol advokáta s evidenčním číslem 04876 pro rok 2025 je 442504876.

Pro hromadné pojištění advokátů je rozhodný seznam advokátů ke dni 1. 1. a 1. 7. kalendářního roku.

Podle pojistné smlouvy jsou hromadným pojištěním advokátů pojištěni advokáti zapsaní do seznamu advokátů v půlročním období, a to od 1. 1. do 30. 6. a od 1. 7. do 31. 12. příslušného kalendářního roku (bez ohledu na to, zda v průběhu těchto období byli do tohoto seznamu zapsáni další advokáti nebo z něj byli někteří advokáti vyškrtnuti). Znamená to, že účastníky hromadného pojištění advo kátů do 30. 6. 2025 budou i advokáti zapsaní do seznamu advokátů v období 2. 1. až 30. 6. 2025, aniž by měli povinnost platit za toto období pojistné. Tito advokáti budou platit pojistné až na II. pololetí roku 2025, a to v poloviční výši. Advokáti zapsaní do seznamu advokátů v období 2. 7. až 31. 12. 2025 budou účastníky hromadného pojištění advokátů do 31. 12. 2025, aniž by měli povinnost platit za toto období pojistné. Povinnost zaplatit pojistné budou mít až pro rok 2026. Znamená to, že advokáti, kteří budou zapsáni do seznamu advokátů v období od 2. 1. do 1. 7. 2025, hradí pouze poloviční pojistné ve výši 3 600 Kč. Toto poloviční pojistné je splatné do týdne p o zápisu nebo změně ve způsobu výkonu advokacie.

Hromadné pojištění se nevztahuje na:

• advokáty s pozastaveným výkonem advokacie, neboť v době pozastavení výkonu advokacie advokacii nevykonávají;

• advokáty, kteří advokacii vykonávají v pracovním poměru k jinému advokátovi nebo ke společnosti, jejímž předmětem podnikání je výkon advokacie (dále jen „zaměstnaný advokát“). Za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie zaměstnaným advokátem odpovídá jeho zaměstnavatel. Zaměstnaný advokát odpovídá svému zaměstnavateli za škodu takto způsobenou při plnění pracovních úkolů podle zákoníku práce.

Pokud advokát nechce být hromadného pojištění advokátů účasten, předloží nejpozději do 31. 12. 2024 Komoře stejnopis nebo úředně ověřenou kopii pojistné smlouvy dosvědčující, že je pro rok 2025 individuálně pojištěn. Minimální limit pojistného plnění však nesmí být nižší, než kolik by činil v případě hromadného pojištění advokátů, tj. 7 500 000 Kč. Stejnopis nebo úředně ověřenou kopii pojistné smlouvy může nahradit „certifikát“, v němž pojišťovna potvrzuje základní údaje uzavřené pojistné smlouvy.

2. Advokáti vykonávající advokacii ve sdružení, kteří jsou pojištěni v rámci hromadného pojištění

• platí pojistné ve výši 7 200 Kč na rok 2025 do 31. 12. 2024; č. ú. 12432011/0100

• nedokládají Komoře certifikát o navýšeném limitu pojistného plnění; advokáti odpovídají sami za správné nastavení limitu pojistného plnění

Viz předchozí informace týkající se advokátů vykonávajících advokacii samostatně, kteří jsou pojištěni v rámci hromadného pojištění, a navíc:

Advokáti vykonávající advokacii ve sdružení, kteří jsou účastni hromadného pojištění advokátů, jsou dále povinni být individuálně pojištěni pro případ vzniku závazku, k jehož splnění je advokát podle zvláštních právních předpisů povinen z důvodu solidární odpovědnosti.

Minimální limit pojistného plnění advokáta vykonávajícího advokacii jako společník sdružení (§ 14 zákona o advokacii) za újmu, za kterou advokát odpovídá podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii a podle zvláštních právních předpisů z důvodu solidární odpově dnosti, bude u každého společníka sdružení stanoven pro rok 2025 částkou 7 500 000 Kč v případě dvoučlenného sdružení, jinak částkou 3 000 000 Kč, násobenou počtem všech společníků sdružení.

Povinnost být pojištěn pro případ vzniku závazku k náhradě škody, k jehož splnění je advokát povinen jako společník sdružení z důvodu solidární odpovědnosti, se vztahuje i na ty advokáty, kteří zůstávají po dobu pozastavení výkonu advokacie společníky sdružení

Příklad: U tříčlenného sdružení je povinný minimální limit pojistného plnění pro každého ze společníků sdružení 3 x 3 000 000 Kč, tj. 9 000 000 Kč. Pokud je tento společník sdružení účasten hromadného pojištění s limitem pojistného plnění 7 500 000 Kč, je třeba, aby se dále individuálně pojistil do limitu 9 000 00 0 Kč, tj. zvýšil si limit o další 1 500 000 Kč.

INDIVIDUÁLNÍ POJIŠTĚNÍ

ADVOKÁTI POJIŠTĚNÍ INDIVIDUÁLNÍ POJISTNOU SMLOUVOU, STEJNĚ JAKO SPOLEČNOSTI POJIŠTĚNÉ INDI VIDUÁLNÍ POJISTNOU SMLOUVOU, DORUČÍ KOMOŘE POTVRZENÍ O POJIŠTĚNÍ NEJPOZDĚJI DO 31. 12. 2024. INDIVIDUÁLNĚ POJIŠTĚNÝMI SE ROZUMÍ:

1. Advokáti vykonávající advokacii samostatně

Spolupracující advokáti

Pokud je spolupracující advokát pojištěn v rámci individuálního pojištění společnosti nebo advokáta, se kterými trvale spolupracuje, a z tohoto důvodu si nepřeje být účastníkem hromadného pojištění, je povinen tuto skutečnost Komoře oznámit do 31. 12. 2024; pokud tak neučiní, bude zahrnut do hromadného pojištění advokátů a bude povinen zaplatit pojistné jako samostatný advokát.

2. Zahraniční advokáti a usazení evropští advokáti

Hromadné pojištění advokátů se nevztahuje na advokáty zapsané do seznamu advokátů podle § 5a zákona o advokacii (tzv. zahraniční advokáti) a na usazené evropské advokáty. Ti jsou povinni pojistit se individuálně. Minimální limit pojistného plnění činí 7 500 000 Kč

3. Advokáti vykonávající advokacii jako společníci obchodní společnosti

Advokáti vykonávající advokacii jako společníci veřejné obchodní společnosti nebo jako komplementáři komanditní společnosti nejsou účastni hromadného pojištění, a jsou tedy povinni být pojištěni samostatně, včetně pojištění pro případ vzniku závazku k náhradě škody, za kterou odpovídá podle § 24 odst. 2 zákona o advokacii společnost, a advokát je podle zvláštních předpisů povinen k jeho splnění z důvodu ručení jako její společník.

Minimální limit pojistného plněníadvokáta vykonávajícího advokacii ve veřejné obchodní společnosti (§ 15 odst. 1 zákona o advokacii) za škodu, za kterou odpovídá podle § 24 odst. 2 zákona o advokacii společnost a za kterou advokát odpovídá podle zvláštních právních předpisů z důvodu ručení jako její společník, bude u každého ze společníků společnosti stanoven pro rok 2025 částkou 7 500 000 Kč v případě dvoučlenné společnosti, jinak částkou 3 000 000 Kč, násobenou počtem společníků veřejné obchodní společnosti

Minimální limit pojistného plněníadvokáta vykonávajícího advokacii jako komplementář komanditní společnosti (§ 15 odst. 1 zákona o advokacii) za škodu, za kterou odpovídá podle § 24 odst. 2 zákona o advokacii společnost a za kterou advokát o dpovídá podle zvláštních právních předpisů z důvodu ručení jako její společník, bude u každého z komplementářů stanovenprorok 2025 částkou 7 500 000 Kč v případě společnosti o celkovém počtu dvou komplementářů, jinak částkou 3 000 000 Kč, násobenou počtem komplementářů této společnosti

Povinnost být pojištěn pro případ vzniku závazku k náhradě škody, k jehož splnění je advokát povinen jako společník veřejné obchodní společnosti nebo jako komplementář komanditní společnosti z důvodu ručení, se vztahuje také na ty advokáty, kteří zůstávají po dobu pozastavení výkonu advokacie společníky příslušné obchodní společnosti

Příklad: Společnost (veřejná obchodní nebo komanditní) se třemi společníky/komplementáři hradí pojistné pro povinný limit pojistného plnění 3 x 3 000 000 Kč, tj. 9 000 000 Kč za každého společníka/komplementáře. Pojistné platí přímo pojistiteli.

4. Advokátní společnosti

Společnost s ručením omezeným a komanditní společnost musejí být od svého vzniku do dne svého zrušení pojištěny pro případ odpovědnosti za škodu, za kterou klientovi odpovídají podle § 24 odst. 2 zákona o advokacii. Minimální limit pojistného plnění z pojištění společnosti musí činit nejméně 50 000 000 Kč za každého společníka společnosti s ručením omezeným, kterému nebyl pozastaven výkon advokacie, nebo nejméně 10 000 000 Kč za každého komanditistu komanditní společnosti, kterému nebyl pozastaven výkon advokacie, minimálně však 50 000 000 Kč u společnosti s ručením omezeným a 10 000 000 Kč u komanditní společnosti

Individuální pojistné smlouvy sjednané pro pojistné období roku 2025 jsou advokáti povinni předložit Komoře nejpozději do 31. 12. 2024, bez ohledu na to, že již v předchozím roce čivpředchozích letech doklad o individuálním pojištění Komoře předložili. Stejnopis nebo úředně ověřenou kopii pojistné smlouvy může nahradit „certifikát“, v němž pojišťovna potvrzuje základní údaje uzavřené pojistné smlouvy.

PLATNÉ ZNĚNÍ USNESENÍ PŘEDSTAVENSTVA ČAK Č. 4/2009 VĚSTNÍKU JE K DISPOZICI NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH KOMORY WWW.CAK.CZ.

§

Aktuálně v právu

Z legislativy

Novela zákona o advokacii prošla druhým čtením

Vládní novela zákona o advokacii prošla v úterý 29. října 2024 ve sněmovně druhým čtením. Kromě posílení advokátní mlčenlivosti, možnosti konat sněm a volbu do orgánů Komory online či zkrácených pracovních úvazků pro koncipienty by novela měla přinést rovněž úpravu pravidel pro advokátní úschovy. Novela také zpřesňuje a rozšiřuje ochranu před takzvaným vinklařením, tedy nabízením, zprostředkováním a poskytováním právních služeb lidmi, kteří k tomu nemají zákonné oprávnění, a také upravuje eLegalizaci, tedy postup advokáta v souvislosti s úředním ověřováním elektronického podpisu klienta.

Omezení přísedících u soudů

Od ledna 2025 přestanou soudy rozhodovat některé spory v senátech s laickými přísedícími, dříve známými jako soudci z lidu. Přísedící nebudou podle novely zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, která byla publikována ve Sbírce zákonů 5. listopadu 2024 pod č. 319/2024 Sb., spolurozhodovat v civilní oblasti už ani pracovněprávní spory a přestanou působit v trestních senátech okresních soudů. Omezení laického prvku se týká také některých trestních řízení před krajskými soudy.

Kárná řízení se soudci, státními zástupci a exekutory budou dvoustupňová

Sněmovna 25. října 2024 schválila zavedení dvoustupňových kárných řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Změnu předpokládá vládní novela zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, která obsahuje například také změny v kárných senátech a zavedení možnosti dohody o vině a kárném opatření. Předlohu čeká projednání v Senátu. V současnosti je jediným kárným soudem Nejvyšší správní soud a rozhodnutí kárného senátu lze zvrátit pouze návrhem na obnovu řízení nebo ústavní stížností. Nově by podle novely vedly kárná řízení v prvním stupni vrchní soudy v Praze a v Olomouci. Odvolacím kárným soudem by byl vedle Nejvyššího správního soudu také Nejvyšší soud.

Legislativu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Z judikatury

ÚS: Zpětné stanovení výživného má být pravidlem, ne výjimkou

Ústavní soud vydal dne 25. září 2024 hned dvě rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 871/24 a sp. zn. I. ÚS 1760/24, týkající se problematiky zvýše-

ní výživného zpětně za dobu před zahájením řízení. Ústavní soud v obou případech dospěl k závěru, že takové zpětné stanovení výživného má být pravidlem, nikoliv výjimkou. Při prokázané změně poměrů se zvýšené výživné zpravidla přiznává od relevantní změny poměrů, tedy i zpětně za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení řízení. Nezletilým proto podle ÚS nesmí být přičítáno k tíži, že rodič, v jehož péči se nachází, nepodal návrh na zvýšení výživného u soudu bezprostředně po změně poměrů na straně nezletilého, ale až s určitým odstupem od tohoto okamžiku, nebo že podání návrhu na zvýšení výživného nepředcházela žádost o toto zvýšení adresovaná povinnému rodiči.

Judikaturu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Ze světa práva Třetina vedoucích státních zástupců

skončí ve funkci

Funkční období třetiny stávajících vedoucích státních zástupců, a to včetně čtyř krajských a pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, skončí do konce roku 2025. Personální obměna funkcionářů souvisí s novelou zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, která jim nově omezila mandát na sedm let. V ČR existuje celkem 86 okresních či obvodních státních zastupitelství, osm krajských, dvě vrchní a jedno nejvyšší. Funkce vedoucích těchto institucí doposavad nebyla časově omezená, novela však do konce roku 2025 ukončí působení 33 z nich.

Uděleny Randovy medaile za rok 2024

V pátek 11. října 2024 byly jako již tradičně v pražském Karolinu předány medaile Antonína rytíře Randy, které uděluje Rada Jednoty českých právníků. Letos medaile převzalo sedm osobností. Bronzovou Randovu medaili obdrželi: doc. JUDr. Michal Bartoň, Ph.D., z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, JUDr. Marie Brejchová, LL.M., právní expertka v Pražské energetice, od roku 2007 prezidentka Unie podnikových právníků ČR, JUDr. Hana Nová, emeritní soudkyně, legenda českého opatrovnického soudnictví, Právník roku 2010 v oboru Rodinné právo, JUDr. Ivana Šafaříková, notářka v Hodoníně a jedna ze zakládajících členů činorodého místního sdružení Jednoty českých právníků, JUDr. Kateřina Pavlíková, brněnská advokátka a insolvenční správkyně, působící v místním sdružení JČP. Stříbrnou Randovu medaili pak obdržela JUDr. Martina Kasíková, soudkyně Krajského soudu v Praze, v letech 2011-2017 jeho místopředsedkyně, která se věnuje rozsáhlé přednáškové činnosti v oborech exekucí a výkonu rozhodnutí, mezinárodní justiční spolupráce a práva Evropské unie, a JUDr. Martin Šešina, emeritní notář, legenda českého dědického práva.

✤ Red.

Z PRÁVNÍ TEORIE A PRAXE

Revoluce v oddlužení

Od 1. října 2024 platí nová pravidla oddlužení. Přinesla je velká novela insolvenčního zákona, provedená zákonem č. 252/2024 Sb., která šla nad povinný rámec evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci. Doba oddlužení se zkrátila nejen podnikatelům, ale také spotřebitelům. Všichni se oddluží už za tři roky místo dosavadních pěti let. Přinášíme první pohledy zkušených advokátů a insolvenčních správců na novelu.

Nástroje obrany věřitelů v oddlužení

V oddluženích se nachází řádově sto tisíc dlužníků. Věřitelů, kteří uplatňují své pohledávky, je nejméně desetkrát tolik. Více než milion. Takže je zajímavé, jak často se dluhy hodnotí optikou dlužníků a jak málo pozornosti se věnuje věřitelům. Nevyvážené informace se bohužel promítají do legislativy, což potvrzuje poslední novela insolvenčního zákona.

JUDr. Michal Žižlavský, působí jako advokát a insolvenční správce, je předsedou insolvenční sekce ČAK a členem představenstva ČAK.

Nová úprava zvýhodňuje dlužníky tím, že zkracuje dobu oddlužení z pěti let na tři roky. Když dlužník splácí dluhy věřitelům 36 měsíců místo 60, splatí jim o 40 % méně. Ledaže by se víc snažil a platil věřitelům vyšší splátky.1 Pravda je, že novela dává věřitelům do rukou nástroje, kterými mohou dlužníky přimět, aby se víc snažili. Mohou dokonce navrhovat sankční prodloužení doby oddlužení ze tří let až na čtyři a půl roku. Předpokládá to ovšem jejich aktivitu v přesně daném čase. Musejí porozumět tomu, jak nové oddlužení funguje.

Nový standard adekvátního příjmu dlužníka

Až dosud se při vstupu dlužníka do oddlužení vycházelo fakticky jen z jeho minulých příjmů. Teď se pohled do minulosti dlužníka doplňuje o odhad jeho budoucího potenciálu.

Ministerstvo spravedlnosti pro tento účel vytvořilo „čtečku dat“, která obsahuje souhrnné informace o příjmech lidí ve srovnatelném postavení. Tento nový informační nástroj umožňuje dálkový přístup všem aktérům procesu oddlužení (§ 412 odst. 4 ins. zák.).2

Jako první dnes pracují s novým systémem advokáti, kteří sepisují návrhy na povolení oddlužení. Ti musejí dlužníka poučit o novém způsobu hodnocení jeho ekonomické nabídky (§ 390a odst. 1 ins. zák. in fine). Musejí také v návrhu popsat specifické schopnosti, oprávnění a handicapy dlužníka.3

1 Odhlížím od agendy zpeněžování majetku a zaměřuji se jen na agendu splátkového kalendáře, která je v oddluženích dominantní.

2 Nový informační nástroj je dostupný na stránce https://insolvence. justice.cz/prijmova-potencialita-dluznika/.

Po advokátech prověřují příjmový potenciál dlužníka insolvenční správci, což jsou většinou také advokáti. Ti mají navíc k dispozici součinnostní nástroje.4 Správci provádějí vlastní šetření a podávají soudu zprávu pro oddlužení, kde hodnotí schopnosti a možnosti dlužníka, odhadují očekávanou míru uspokojení pohledávek věřitelů a navrhují distribuční schéma splátkového kalendáře (§ 398a odst. 2 ins. zák.). Když věřitelé nesouhlasí se zprávou insolvenčního správce, otevírá se jim první časové okno, kdy mohou vstoupit do hry. Mohou podat námitky proti schválení oddlužení. Musejí to ale stihnout v propadné lhůtě sedmi dní od zveřejnění zprávy pro oddlužení (§ 403 odst. 2 ins. zák.).5

S ohledem na rigidní úpravu námitek ovšem mohou být účinnější některé méně formální postupy, které připouští soudní praxe. Věřitel může např. jen upozornit na nesrovnalosti zprávy, která hodnotí příjmový potenciál dlužníka. Judikatura dovodila, že ačkoli soud nepřihlíží k opožděným námitkám, není tím dotčeno právo věřitele poukázat před rozhodnutím insolvenčního soudu o schválení oddlužení na rozpor zprávy pro oddlužení se skutečnostmi, které plynou z dosavadního obsahu spisu.6 Uvedený postup ovšem vyžaduje, aby věřitel nejen znal spis, ale aby jeho obsah také aktivně dotvářel, pokud má vlastní poznatky o situaci dlužníka. Věřitel může pracovat se čtečkou dat Ministerstva spravedlnosti. Extrémní nesoulad mezi příjmovým potenciálem dlužníka a jeho skutečnými příjmy může indikovat, že dlužník nabízí věřitelům minimální splátky, protože si hodlá vydělávat peníze na černém trhu práce.

Osobní cíl dlužníka

Poté, co insolvenční správce podá zprávu pro oddlužení, vstupuje insolvenční řízení do další etapy. Soud vyhodnotí obsah zprávy, vypořádá se s včasnými námitkami a dalšími podáními věřitelů, a neshledá-li žádnou překážku, rozhodne tak, že oddlužení schválí.

Soud musí ve svém rozhodnutí určit očekávanou míru uspokojení pohledávek věřitelů a rozložit ji do měsíčních splátek [§ 406 odst. 3 písm. c) ins. zák.]. Stanoví tím osobní cíl, kterého má dlužník dosáhnout, aby mu soud po třech letech odpustil zbytek dluhů [§ 412a odst. 1 písm. b) ins. zák.].

Osobní cíl dlužníka se stává zřetelným opěrným bodem celého nově pojatého procesu oddlužení. Když dlužník nesouhlasí s hodnotou, jak ji určí soud, může proti rozhodnutí soudu podat odvolání. Odvolání podává přímo proti výroku, ve kterém soud stanovil jeho osobní cíl (§ 406 odst. 4 ins. zák.). Věřitelům se zde otevírá druhé časové okno, kdy mohou aktivně vstoupit do řízení. Mohou podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení, když se domnívají, že soud nastavil osobní cíl dlužníka příliš nízko.

3 K tomu slouží nově upravená část IX. závazného formuláře Insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, vydaného Ministerstvem spravedlnosti, který je dostupný na stránce https://insolvence.justice.cz/aktualizovany-formular-navrhu-napovoleni-oddluzeni/.

4 Insolvenční správci mají právo na informace od orgánů veřejné správy a nově také od poskytovatelů úvěrů, orgánů sociálního zabezpečení a zaměstnavatelů dlužníka (§ 43 a násl. ins. zák.). Ověřují také schopnosti, oprávnění a handicapy dlužníka, které uvedl v návrhu na povolení oddlužení, při osobním pohovoru.

5 To platí, když se nekoná schůze věřitelů, což bývá zatím pravidlem.

6 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 NSČR 25/2019.

7 Lhůty dle § 412b odst. 6 ins. zák. jsou maximální. Soud je nemusí využít v plném rozsahu.

Tady ale musím upozornit na to, že nová úprava doplnila podmínky odvolání jen u dlužníka. Co se týče věřitelů, ponechala je beze změn. Doslovným výkladem zákona tak lze dospět k závěru, že věřitel se může odvolat, jen když hlasuje proti přijetí schváleného způsobu oddlužení (§ 406 odst. 4 ins. zák.). Uvidíme, zda tento problém vyřeší soudní praxe, nebo věřitelé budou muset z procesní opatrnosti vždy hlasovat proti schválenému způsobu oddlužení.

Sankční prodloužení oddlužení

Jakmile soud určí závazným způsobem osobní cíl dlužníka a výši jeho měsíční splátky, rozbíhá se proces tříletého oddlužení.

Insolvenční správce dohlíží po celou dobu na to, jak dlužník plní své povinnosti. Kontroluje, zda dlužník platí měsíční splátky ve stanovené výši, a směřuje tak k tomu, aby naplnil osobní cíl, který mu stanovil soud. Podává o tom pravidelné zprávy soudu. Ty představují důležitý zdroj informací pro věřitele.

Když dlužník neplní své povinnosti, věřitelům se otevírá třetí časové okno, ve kterém mohou aktivovat proces sankčního prodloužení oddlužení. Tuto příležitost mají vždy jen jednou ročně, v propadné lhůtě dvou měsíců, která se počítá od uplynutí každých 12 měsíců plnění schváleného oddlužení (§ 36 odst. 3 ins. zák.).

Zákon neuvádí, kdo má aktivní legitimaci k podání návrhu na sankční prodloužení oddlužení. Používá formulaci „lze navrhnout prodloužení“ (§ 36 odst. 3 věta druhá ins. zák.). Toto právo ale jistě mají účastníci řízení, tedy jak dlužník, tak věřitelé (§ 14 odst. 1 ins. zák.), a také insolvenční správce. Ostatní procesní subjekty, snad vyjma státního zastupitelství (§ 9 ins. zák.), toto právo z logiky věci nemají.

Motivace věřitelů k podání návrhu je zřejmá. Více splátek dluhu pro ně znamená vyšší uspokojení pohledávek. Věřitelé ale mohou jít i dál. Mohou ve stejné lhůtě navrhnout, aby soud dlužníkovi oddlužení zrušil (§ 36 odst. 3 věta druhá a § 418 ins. zák.). Když soud návrhu vyhoví, znamená to, že dlužník nedosáhne odpuštění zbytku dluhů.

Z toho také plyne, jaký zájem může mít na prodloužení svého oddlužení samotný dlužník. Delší doba trvání oddlužení je pro něj výhodnější než jeho zrušení. Takže si lze představit, že dlužník sám navrhne prodloužení doby oddlužení v rámci obrany proti návrhu věřitele na zrušení oddlužení.

Soud rozhoduje o včas podaných návrzích „bez zbytečného odkladu“. Opožděný návrh odmítne. Včas podaný návrh zamítne nebo mu vyhoví. V takovém případě určí, o kolik měsíců se oddlužení prodlouží.7 Lze čekat, že než se sjednotí soudní praxe, jednotliví soudci budou mít rozdílné názory na to, v jakých případech návrhu vyhoví a na jak dlouhou dobu oddlužení prodlouží.

Co je ale jisté, je to, že návrh věřitele musí obsahovat skutková tvrzení, ze kterých plyne, proč má být oddlužení prodlouženo a na jak dlouhou dobu [viz i § 412 odst. 1 písm. a) nebo h) a § 412a odst. 1 písm. b) ins. zák.]. A nestačí skutečnosti jen tvrdit, navrhovatel je musí soudu osvědčit. Může přitom vycházet ze zpráv insolvenčního správce, z obsahu spisu nebo z vlastních zjištění.

Závěr

Nový koncept oddlužení dává věřitelům do rukou nové nástroje, jak mohou dosáhnout vyššího uspokojení svých pohledávek. Jsou to ovšem právní nástroje, které vyžadují dobrou znalost nového konceptu oddlužení. Věřitelé musejí počítat s tím, že prostor pro uplatnění práv mají především v časových oknech, která se jim otevírají v přesně daných fázích insolvenčního procesu. Nové nástroje zkrátka předpokládají nejen proaktivní, ale i kvalifikované jednání věřitelů. ✤

Není nemravné dluhy vymáhat, ale neplatit je

Stav úpadku je důsledkem chování spotřebitele, jeho jednání či nekonání, a to v časovém horizontu minimálně několika měsíců až jednotek let. Praxe ukazuje, že převážná většina dlužníků k němu dospěla svojí vlastní nezodpovědností, nezkušeností, pohodlností, ba i naivitou, což jsou všechno příčiny, které směřují právě za nimi samotnými, a nelze je klást za vinu komukoli jinému.

JUDr. Daniel Ševčík, Ph.D., působí jako advokát a insolvenční správce, je členem insolvenční sekce ČAK.

Dlužníků, kteří majetkově upadli pouze v důsledku jednání, které by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu lichvy,1 je minimum. V takových případech je samozřejmě namístě nekalé praktiky věřitelů potírat, stejně jako zohlednit a aplikovat mírnější pravidla vůči dlužníkům, kteří se ocitli v insolvenci vlivem zdravotního stavu či věku.

Data z jednotlivých řízení však ukazují, že typickým českým dlužníkem v oddlužení je muž v produktivním věku, bez omezení, které by mu bránilo vykonávat práci.

Vymahatelnost práva

jako zásadní hodnota

Insolvence má vzhledem ke svému účelu, kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka se zásadně poměrným uspokojením věřitelů,2 vždy dopad na vymahatelnost práva. Nejde jen o míru úspěšnosti z pohledu věřitelů ve vztahu ke způsobu řešení úpadku, který zákon nabízí, ale především o jednu ze základních hodnot, od níž se odvíjí důvěra veřejnosti v právní systém.

Insolvenční zákon byl z tohoto pohledu za dobu své existence zásadně novelizován dvakrát. V prvním případě byla s účinností od 1. 6. 20193 odstraněna do té doby obligátní minimální třicetiprocentní hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů při plnění splátkového kalendáře v oddlužení, ve druhém se nyní obecně zkracuje doba těchto splátek ze šedesáti na šestatřicet.4

Nemůže být překvapením, že zatímco průměrná míra uspokojení pohledávek věřitelů v oddlužení od účinnosti insolvenčního zákona v řízeních, zahájených do konce května 2019, oscilovala mezi 30 a 50 % jejich výše, poté se výrazně snížila a často klesá až k jednotkám procent. Při aktuálním snížení počtu splátek nelze pro futuro rozumně očekávat její zvýšení.

Je nasnadě, že úhel pohledu věřitele a dlužníka je v tomto bodě zásadně odlišný, stejně jako vnímání dostatečnosti úsilí, které dlužník musí vynaložit k tomu, aby dosáhl benefitu spočívajícího v osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž uspokojeny nebyly, insolvenčním soudem. Tento střet má však výrazný přesah nad rámec úpadkové problematiky, a to prá-

vě do oblasti vnímání práva ve společnosti. Britský historik Edward Gibbon definuje jako jedny ze znaků úpadku civilizace tyto situace:5

• Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.

• Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.

• Občané stále na všechno nadávají.

Je pozoruhodné, že jimi popisoval konec Západořímské říše, který nastal v roce 476 n. l. Přirozeně se pak nabízí úvaha, že se lidé chovají stále konzistentně, mění se pouze kulisy a instrumenty, které v průběhu času používají. Efektivita, spočívající ve snaze získat co možná nejvyšší užitek s vynaložením co možná nejnižší zátěže, je pro člověka přirozená. Není však od věci si uvědomit, že platí i pro dlužníky v oddlužení.

Vymáhání dluhů je legitimní proces

Právo spočívá na zásadě pacta sunt servanda, smlouvy mají být plněny a dluhy z nich placeny.6 Prodlužnická legislativa posledních let, ve spojení s mnohdy zkreslenou mediální prezentací dluhové problematiky, exekucí i insolvencí, může vytvářet u veřejnosti pokřivený obraz, prezentující vymáhání dluhů jako aktivitu nekalou, bez opory v právu či etice. Tak tomu ovšem není, jde o legální a rovněž legitimní proceduru, vedoucí k naplnění oné zásady. Pomineme-li již zmíněné lichváře, kterých je v insolvencích výrazně méně než věřitelů korektních, pak platí, že není nemravné dluhy vymáhat, ale neplatit je. ✤

1 § 1796 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále „o. z.“.

2 § 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona.

3 Zák. č. 31/2019 Sb.

4 Zák. č. 252/2024 Sb., který nabyl účinnosti 1. 10. 2024.

5 Úpadek a pád římské říše, Londýn, 1776.

6 Rovněž § 3 odst. 2 písm. d) o. z.

ONLINE WEBINÁŘ ZDARMA

• 19. listopadu od 14.00

• zkušený lektor: Nick Glenn

Více informací:

• užitečné tipy a právnická angličtina spevacek.info/pravo

Nové oddlužení z pohledu dlužníka

Právní úprava oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty do 30. září 2024 spočívala v tom, že dlužník byl povinen vyvinout veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí ke splacení svých dluhů, a když to vydržel činit pět let, soud jej od zbytku dluhů osvobodil. U toho, kdo zaplatil alespoň 30 % dluhů, vznikala domněnka, že povinnost splnil. Nadto dlužníci, kteří splatili dluhy kdykoliv v průběhu oddlužení v plné výši nebo splatili v době tří let od schválení oddlužení nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek, splnili oddlužení bez dalšího.

JUDr. Adam Sigmund, působí jako advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením, je členem insolvenční sekce ČAK.

Především se v novelizovaném ust. § 412a ins. zák. doba oddlužení, po kterou se dlužníkům sráží z jejich příjmů až na nezabavitelnou částku, zkracuje ze současných pěti let na tři roky Předpoklady pro osvobození jsou splněny, jestliže:

1. dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši (shodně jako podle předchozí právní úpravy), nebo

2. po dobu tří let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník plnil po tuto dobu všechny podstatné povinnosti; přičemž se má za to, že tyto povinnosti plnil, jestliže dosáhl předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů určené insolvenčním soudem v rozhodnutí o schválení oddlužení (tato nová domněnka nahrazuje předchozí domněnku plnění alespoň 30 %).

Dřívější vágní a těžko uchopitelný koncept veškerého spravedlivě požadovatelného úsilí je nově nahrazen konceptem předpokládané míry uspokojení, který je novelou lépe definován a bude snadněji kvantifikovatelný za pomoci nástrojů novelu doprovázejících. Ve smyslu novelizovaného ust. § 406 ins. zák. totiž soud v rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, určí a) předpokládanoumíru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů s ohledem na  schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka a b) průměrnou výši měsíční splátky nutnou pro dosažení této míry. Při stanovení předpokládané míry uspokojení, jako klíčového parametru nového konceptu oddlužení, bude soud vycházet především ze zprávy pro oddlužení, kterou vyhotovuje insolvenční správce. Ve smyslu novelizovaného ust. § 398a ins. zák. se insolvenční správce zaměří především na zhodnocení předpokládaného plnění věřitelům, a navrhuje-li provést oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, připojí rovněž propočet předpokládaného uspokojení věřitelů určeného s ohledem na schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka a návrh distribučního schématu splátkového kalendáře. Vlastní vyhodnocení schopností, možností a majetkových poměrů dlužníka tedy leží na bedrech insolvenčního správce, kte-

rý čerpá informace z návrhu na povolení oddlužení, z jeho příloh, dalších podkladů, které si vyžádá, a ze svého vlastního šetření. Při podání dlužnického návrhu na povolení oddlužení je zákonná povinnost zastoupení advokátem, popř. jiným certifikovaným subjektem. Z praxe víme, že více než 75 % všech návrhů na oddlužení podávají advokáti. Jsou to osoby odborně zdatné, tudíž jim nebude činit problém uvést nově i údaje o schopnostech a možnostech dlužníka vykonávat výdělečnou činnost.

Slabinou předchozí právní úpravy byla nedostatečná definice klíčových parametrů řízení. Mezi soudci a insolvenčními správci se vedly rozsáhlé debaty o tom, co je veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí dlužníka. Šlo např. o to, zda a kdy je důvodné požadovat změnu profese dlužníka z důvodu vyššího výdělku. Novela to napravuje, byť nikoliv legislativně technicky zcela důsledně. Regulátor, kterým je Ministerstvo spravedlnosti, připravil tzv. informační nástroj, který bude pomůckou pro hodnocení schopností a možností dlužníka vykonávat výdělečnou činnost.

Informační nástroj Ministerstva spravedlnosti

Nástroj reflektuje nové ust. § 412 odst. 4 ins. zák., které ukládá Ministerstvu spravedlnosti uveřejnit informace týkající se hodnocení schopností a možností dlužníka vykonávat výdělečnou činnost způsobem umožňujícím dálkový přístup. Nejde tedy o prováděcí předpis, ale o určitou metodiku, která je již v insolvenční praxi regulátora částečně zažitá (viz zveřejňování tzv. benchmarků).

Data obsažená v nástroji představují výstup z informačního systému o průměrném výdělku, přičemž hlavním sledovaným ukazatelem je hrubý měsíční příjem fyzických osob v České republice. Na základě vyhodnocení příjmového potenciálu bude každému dlužníku určen tzv. osobní cíl, kterým je očekávaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů a z ní vycházející průměrná výše měsíční splátky.

Při hodnocení potenciálu dlužníka se bude zkoumat strana nabídková – jakou výdělečnou činnost může dlužník nabídnout trhu, a strana poptávková – co trh aktuálně žádá. Výše dosavadních příjmů se bude poměřovat s odhadem výše budoucích příjmů při plném využití individuálního příjmového potenciálu. Nástroj umožňuje v rámci kritérií vybrat z nadefinovaných skupin:

1. pohlaví,  2. věk,

3. vzdělání,  4. obor činnosti,

5. region a  6. úvazek.

Systém umožňuje vytvoření až 18 792 podskupin, což je statisticky optimální. Dlužník, který chce začít znovu, má tedy od října naději na rychlejší osvobození od dluhů, což je v souladu s evropským trendem, avšak jeho potenciál bude podroben drobnohledu, což je zase v souladu se zájmem na ochraně věřitelů. ✤

Co se mění

Dopad novely insolvenčního zákona na činnost insolvenčního správce

Třetí velká novela insolvenčního zákona přinesla další povinnosti insolvenčním správcům v oddlužení. Ty spočívají nejenom v rozšíření činnosti na počátku procesu oddlužení, ale i v širším rozsahu dohledu nad dlužníkem v průběhu splátkového kalendáře a také ve změnách po skončení splátkového kalendáře.

Mgr. Lukáš Stoček, LL.M., MBA, působí jako advokát a insolvenční správce, je členem insolvenční sekce ČAK.

Zpráva pro oddlužení a osobní cíl dlužníka

Novela zavádí jako jeden z předpokladů proosvobození dlužníka od placení pohledávek stanovení jeho osobního cíle plnění nezajištěným věřitelům. Upustila tak od všeobecné hranice splnění 30 %, resp. 60 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Aby mohl soud v usnesení o schválení oddlužení tento osobní cíl dlužníku určit [§ 406 odst. 3 písm. c) ins. zák.], má správce zjistit a prověřit potřebné schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka, ze kterých bude soud vycházet.

Insolvenční správce bude muset zjišťovat příjmový potenciál dlužníka. Bude vycházet zejména z jeho vzdělání a praxe, z jeho specifických dovedností (např. strojní průkaz, svářečský průkaz, průkaz vůdce malého plavidla, jazykové dovednosti apod.), ale také z jeho existujících a prokázaných zdravotních omezení a vlivů rodinných (zcela jistě bude správce jinak posuzovat možnosti svobodného muže a jinak možnosti samoživitelky s nezletilými dětmi). Dalším kritériem bude situace na trhu práce v místě bydliště dlužníka a v dojezdové vzdálenosti od jeho bydliště. Díky rozšíření práva na součinnost vůči plátci mzdy, orgánům sociálního zabezpečení a poskytovatelům úvěrů (§ 44 odst. 1 ins. zák.) může správce využít informace o skutečných příjmech dlužníka za posledních 36 měsíců, a vyhodnotit tak, zda dlužník nemá úmyslně nižší příjem, a pokud ano, vyhodnotit to při stanovení jeho osobního cíle. Další pomůckou (nejenom) pro správce je informační nástroj Ministerstva spravedlnosti, který blíže popisují kolegové Michal Žižlavský a Adam Sigmund (viz str. 13-14 a 16 – pozn. red.). V případě, že dlužník vlastní majetek, který by měl být zpeněžován, stanoví správce předpokládaný výnos, který zahrne do celkového výpočtu osobního cíle dlužníka. Na základě těchto vstupních údajů pak správce ve zprávě pro oddlužení (§ 398a odst. 2 ins. zák.) navrhne stanovení osobního cíle dlužníka a svůj návrh podrobně odůvodní. Změna nastala také ve formuláři Zpráva pro oddlužení, který počítá s nutností uveřejnit údaje, které správce zjistí, a nastavení osobního cíle dlužníka. Je nutné připomenout, že obdobné vstupní údaje o schopnostech, možnostech a majetkových poměrech dlužníka jsou součástí nového formuláře Návrh na povolení oddlužení

Nelze nyní presumovat, jak soudy budou nastavovat osobní cíl dlužníka, zda přísně (prověřitelsky) nebo mírně (prodlužnicky), já osobně se přikláním k názoru, že by měl být nastaven tak, aby byl dlužníkem splnitelný, zejména u dlužníků, kteří mají stabilní příjem odpovídající výdělkům v okolí bydliště dlužníka; nutit dlužníka do změny zaměstnání by mělo být spíše výjimkou tam, kde jde o exces z průměru příjmů zjištěných správcem.

Dohled nad dlužníkem a zpráva o oddlužení

Dohledová činnost správce nad dlužníkem se rozšiřuje zejména ve vztahu ke kontrole plnění osobního cíle dlužníka. V případě, že dlužníku poklesne příjem oproti hodnotě vyplývající z rozhodnutí o schválení oddlužení o více než čtvrtinu, nebo při poklesu předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů oproti hodnotě určené v rozhodnutí o schválení oddlužení o více než čtvrtinu, je dlužník povinen informovat správce o svém úsilí, tedy vysvětlit, proč k poklesu došlo (§ 412 odst. 5 ins. zák.). K podstatným informacím sděleným dlužníkem se insolvenční správce vyjádří ve zprávě o oddlužení. Očekává se, že správce také povede dlužníka k tomu, aby vynaložil veškeré úsilí ke splnění (nejenom) osobního cíle [§ 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.]. Nově se zpráva o oddlužení podává vždy za každých 12 měsíců plnění oddlužení (§ 36 odst. 4 ins. zák.), kde kromě vyhodnocení plnění povinnosti dlužníka, stanoviska k poklesu příjmů dlužníka může správce též navrhnout sankční prodloužení oddlužení (§ 412b odst. 6 ins. zák.). Soud může dobu oddlužení prodloužit o počet měsíců, ve kterých dlužník neplnil podstatné povinnosti vyplývající z oddlužení, typicky nehradil minimální splátky uložené mu v usnesení o schválení oddlužení. Sankčně lze oddlužení prodloužit o 12 měsíců, z důvodu hodného zvláštního zřetele lze nadto průběh oddlužení prodloužit v souhrnu až o dalších šest měsíců. Podstatné pro dlužníka je, že stejný důvod, pro který bylo oddlužení prodlouženo, nemůže být také důvodem pro zrušení schváleného oddlužení (§ 418 odst. 3 ins. zák.).

Osvobození dlužníka

Po skončení splátkového kalendáře správce podávázprávu pro osvobození, kde bude soudu navrhovat osvobození dlužníka v případě, že jsou splněny podmínky pro jeho osvobození dle § 412a ins. zák. Osvobození dlužníka nebrání zpeněžení majetku, který dosud nebyl zpeněžen (§ 414 odst. 3 ins. zák.), jinak řečeno, správce i po osvobození dlužníka bude zpeněžovat majetek a příp. také dokončí incidenční spory. Nově je insolvenční správce legitimován navrhnout odejmutí přiznaného osvobození ve lhůtě do tří let od pravomocného přiznání osvobození. ✤

Oddlužení, či exekuce –co je výhodnější pro dlužníky?

Novela insolvenčního zákona účinná od 1. října 2024 upravuje primárně proces oddlužení. Často je zdůrazňováno zkrácení doby splátek na tři roky z dosavadních pěti let. Pro věřitele to bude znamenat většinou podstatně nižší plnění na jejich pohledávku než v dosavadních oddluženích. Argumentem pro tuto úlitbu dlužníkům a zásah do práv věřitelů je záměr dostat více dlužníků ze sféry „šedé“ ekonomiky do oddlužení, kde se v řízeném procesu zbaví svých dluhů a zařadí se mezi výdělečně činné daňové poplatníky odvádějící z příjmu platby státu.

Mgr. Pavel Ubr, působí jako advokát a insolvenční správce, je členem insolvenční sekce ČAK.

Novelizován je proto současně i občanský soudní řád, a to mj. jeho ust. § 279 upravující výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Exekuce prováděná srážkami ze mzdy je svou povahou nejpodobnější oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Dovolím si zde odhlédnout od druhé části názvu procesu, když zpeněžení majetku lze v oddlužení považovat spíše za výjimku než pravidlo. Dlužníci totiž často vstupují do procesu oddlužení nemajetní, tedy z povahy věci není co zpeněžovat, a proces oddlužení se tak (zpravidla) omezuje na provádění měsíčních splátek.

Aktuálně je v České republice vedena exekuce proti 625 805 fyzickým osobám.1 Podstatná část těchto osob namísto vstupu do oddlužení upřednostňuje setrvání v exekuci bez výhledu na jakékoliv skutečné řešení svých dluhů. Novela občanského soudního řádu, pokud se týká režimu srážek ze mzdy, má právě motivovat dlužníky v několikaletých, nekonečných exekučních řízeních, aby řešili svou situaci oddlužením.

V kategorii nízkopříjmových skupin nastává poměrně často stav, kdy srážka ze mzdy povinného, resp. plnění na úhradu vymáhané pohledávky, je nižší než částka, o kterou měsíčně vymáhaná pohledávka (či pohledávky) naroste o příslušenství a smluvní pokuty. Exekuční řízení tak může probíhat a pohledávka reálně nikdy uhrazena nebude, naopak dluh dále narůstá.

Z tohoto pohledu tak pro povinného v exekuci, pokud nemá dostatečně vysoké příjmy, neexistuje možnost úspěšného řešení jeho dluhů. Exekuční řízení mu žádnou takovou možnost neposkytovalo, a neposkytuje mu ji ani po novele od 1. října 2024. To je zásadní rozdíl oproti situaci dlužníka v oddlužení, který ví, že za splnění konkrétních podmínek insolvenčního zákona bude oddlužen, tedy soud jej zbaví neuhrazené části jeho dluhů. 2

1 Údaje platné k 1. říjnu 2024, https://statistiky.ekcr.info/statistiky.

2 § 412a a 414 zák. č. 182/2006 Sb.

3 § 404 a násl. zák. č. 182/2006 Sb.

4 § 207 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb.; přednostní pohledávky ust. § 279 a násl. zák. č. 99/1963 Sb.

Reálně ne každý povinný z exekučního řízení je s to splnit především ekonomické podmínky pro vstup do oddlužení. Část povinných tedy v exekučních řízení zůstává prostě proto, že jinou možnost jednoduše nemají. U těch ostatních je namístě se ptát, jaký může být racionální důvod, aby setrvávali v exekučním řízení namísto vstupu do oddlužení

Pro hledání možné motivace na straně dlužníka je třeba porovnat jeho finanční situaci v obou řízeních. Po schválení oddlužení3 plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty se z dlužníkova měsíčního příjmu strhává na měsíční splátku částka ve stejné výši, v jaké mohou být z příjmů povinného uspokojeny přednostní pohledávky při výkonu rozhodnutí nebo exekuci.4 Srážka se tedy určuje z čisté mzdy (příp. jiného příjmu) dlužníka, od které se odečítá nezabavitelná část mzdy. Zbývající částka se pak dělí na třetiny, kdy jedna třetina je vyplácena dlužníkovi a zbylé dvě třetiny jsou použity pro účely oddlužení.

Podle právní úpravy účinné před 1. říjnem 2024 však povinný, vůči němuž byly v exekuci vymáhány toliko nepřednostní pohledávky věřitelů, ze své mzdy po odečtení nezabavitelné části, která mu zůstává vždy, obdržel ze zbývající části mzdy celé dvě třetiny. Pouze jedna třetina byla použita na úhradu vymáhaných pohledávek. Pro ilustraci tedy v této situaci povinný, který žil v domácnosti sám bez dalších vyživovaných osob a pobíral čistou mzdu 20 000 Kč, obdržel po odečtení srážky v rámci exekučního řízení z čisté mzdy 17 569 Kč. Stejná osoba, pokud se rozhodla pro oddlužení, v rámci plnění splátkového kalendáře obdržela z čisté mzdy jen 15 138 Kč.

Rozdíl výše srážky z pohledu dlužníka v neprospěch oddlužení oproti exekuci mohl být jedním z důvodů, proč povinní raději setrvávali v exekučním řízení (viz shora uvedený vysoký počet fyzických osob v běžících exekučních řízeních).

Novela provedená zákonem č. 252/2004 Sb. s účinností od 1. října 2024 mění postup při určení výše srážek ze mzdy povinného tak, že srovnává podmínky dlužníka v oddlužení a povinného v exekučním řízení. Platí to však pouze pro případ, že se jedná o souběh exekučního vymáhání vícero pohledávek. Konkrétně jde o situaci, kdy jsou na mzdu povinného současně nařízeny nejméně čtyři výkony rozhodnutí k vymožení splatných peněžitých pohledávek. Pouze pak zbude nově povinnému z čisté mzdy stejná částka jako dlužníku v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Následující měsíce tak ukáží, zda skutečně důvodem pro setrvání tak velkého počtu dlužníků v exekučním řízení, namísto vstupu do oddlužení, byl shora uvedený rozdíl v měsíční srážce z příjmu, který z pohledu dlužníka zvýhodňoval exekuční řízení před oddlužením plněním splátkového kalendáře. ✤

Role advokátů a neziskových organizací

v oddlužení

Neocenitelnými průvodci dlužníka při cestě oddlužením jsou tzv. neziskovky a advokáti. Každý z nich v procesu oddlužení vykonává jinou roli, která je po zásadní novele insolvenčního zákona zvýrazněna.

Mgr. Ing. Jan Vavřina, působí jako advokát a insolvenční správce, je členem insolvenční sekce ČAK.

K čemu jsou dobré neziskové organizace

Neziskové organizace poskytují odborné sociální poradenství v oblasti finanční gramotnosti, informace o možnostech dlužníka získat sociální dávk y, pomáhají při nastavení rozpočtu domácnosti, při zjišťování výdělkových možností dlužníka, tzv. příjmového potenciálu dlužníka. Pomáhají dlužníkům při hledání zaměstnání a řešení problémů s bydlením.

Některé z neziskovek získaly akreditaci i pro sepis návrhu na povolení oddlužení a zastupování dlužníků při podání návrhu na povolení oddlužení [§ 390a odst. 1 písm. b) ins. zák.]. Drtivou většinu, více než 75 % návrhů na povolení oddlužení, však sepisují advokáti.

Nejen před podáním návrhu na povolení oddlužení, ale i v průběhu oddlužení mohou neziskovky účinně pomáhat dlužníkům orientovat se v nabídce na trhu práce, aby výdělek dlužníků odpovídal jejich příjmovému potenciálu, a věřitelé tak byli uspokojeni co nejvyšší měrou. Tato role neziskovek nabývá po aktuální oddlužovací novele insolvenčního zákona na významu, protože lze očekávat, že insolvenční soudy budou důsledněji posuzovat, zda dlužník skutečně usiloval o to, aby jeho příjmy odpovídaly jeho schopnostem a možnostem.

Advokát na straně dlužníka

Advokáti jsou na rozdíl od neziskovek vázáni povinností mlčenlivosti, a tak s nimi dlužníci mohou s důvěrou probrat důležité otázky, které se zaměstnanci neziskovek probírat nechtějí, a s ohledem na kvalifikaci zaměstnanců neziskovek ani nemohou. Jde např. o otázky týkající se majetku dlužníků a nakládání s ním v období před podáním návrhu na povolení oddlužení, dopadu povolení oddlužení na společné jmění manželů, hodnocení jednání dlužníků, které vedlo ke vzniku půjček, či neúčinnosti jednání dlužníka – případy soluce, převodů majetku atd. Sepisem návrhu na povolení oddlužení a jeho podáním k soudu však role advokáta nekončí. Dlužník v průběhu plnění splátkového kalendáře podléhá kontinuálnímu dohledu insolvenčního správce, který zjišťuje, zda dlužník plní řádně své povinnosti, zejména zda usiluje o co nejvyšší uspokojení pohledávek věřitelů. Advokát je osobou, na kterou se dlužník obrací, pokud se dostane do konflik-

tu se svým insolvenčním správcem. Pokud insolvenční správce vyhodnotí v rámci výkonu své funkce, že dlužník nedostatečně usiluje o získání příjmů odpovídajících jeho schopnostem a možnostem, může navrhnout insolvenčnímu soudu sankční prodloužení oddlužení (§ 412b odst. 6 ins. zák.), či dokonce zrušení schváleného oddlužení (§ 418 odst. 1 ins. zák.). V takovém případě jsou zkušenosti a odborná pomoc advokáta pro dlužníka velmi prospěšné.

Advokát na straně věřitele

Odbornou pomoc advokátů potřebují i věřitelé. Insolvenční proces je specifický, a ne každý věřitel má své právní oddělení. Advokáti sepisují přihlášky věřitelů do insolvenčního řízení. Uspokojení pohledávek věřitelů při zkrácení doby splátkového kalendáře z pěti na tři roky bude v mnoha případech výrazně kráceno. Proto je pro věřitele nezbytné, aby věřitelé plnění povinností dlužníka v oddlužení sledovali a byli v řízení aktivní Právě s tím jim mohou pomoci advokáti.

Dle § 36 odst. 3 ins. zák. platí, že insolvenční správce podá insolvenčnímu soudu neprodleně písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení v případě, lze-li důvodně předpokládat naplnění podmínek odůvodňujících prodloužení průběhu oddlužení (§ 412b odst. 6 ins. zák.), zrušení schváleného oddlužení (§ 418 ins. zák.) nebo v případě zjištění jiných skutečností rozhodných pro průběh insolvenčního řízení (zejména § 407 odst. 3 ins. zák.); v této zprávě insolvenční správce např. uvede, zda doporučuje prodloužit průběh oddlužení nebo zrušit schválené oddlužení a z jakých důvodů. Po uplynutí každých 12 měsíců plnění schváleného oddlužení lze na základě skutečností uvedených ve zprávách o stavu insolvenčního řízení podaných v uvedené době navrhnout ve lhůtě dvou měsíců prodloužení průběhu oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení. K později podaným návrhům se nepřihlíží.

Advokáti jsou odborníky, kteří umí správně vyhodnotit obsah zpráv o stavu insolvenčního řízení a ohlídat poměrně krátké lhůty, ve kterých mohou věřitelé navrhnout prodloužení průběhu oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení. Případné prodloužení splátkového kalendáře či zrušení oddlužení může míru uspokojení věřitelů významně zvýšit.

Závěr

Aktuální oddlužovací novela vyžaduje ve srovnání s předchozí právní úpravou po dlužnících větší aktivitu při obstarávání příjmů za účelem uspokojení pohledávek věřitelů. Věřitelům novela nabízí nové nástroje, které, budou-li aktivně využívány, mohou vést ke zmírnění poklesu míry uspokojení jejich pohledávek v důsledku zkrácení doby oddlužení z pěti let na tři roky. Jak dlužníkům, tak věřitelům bude ku prospěchu, pokud budou mít v průběhu oddlužení po svém boku advokáta, ideálně se specializací na insolvence. Dlužníkům i věřitelům jde o hodně. ✤

Předčí individuální oddlužení očekávání?

Novela insolvenčního zákona účinná od 1. října 2024 je výsledkem politického kompromisu, který vznikal na pozadí povinnosti transponovat část směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023. S určitou mírou nadsázky lze říci, že nelze předjímat, jaké budou reálné výsledky této novely, neboť její vyhodnocení ukáže teprve čas a bude nutné zohlednit, zda předpoklady novely byly naplněny. Současně bude nutné překonat určité interpretační obtíže, které novela přináší.

JUDr. Jaroslav Brož MJur, působí jako advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením, je členem insolvenční sekce ČAK.

Dle mého názoru nelze novelu bez dalšího označit jako čistě prodlužnickou, a to i přesto, že došlo k obecnému zkrácení délky oddlužení z pěti let na tři roky. Lze zobecnit, že jsou zde dva zásadní předpoklady pro plnohodnotné fungování novely

• Prvním z nich jenaplnění principu „právo přeje bdělým“, který očekává profesionalizaci a aktivní účast věřitelů.

Novela umožňuje aktivním věřitelům prodloužit oddlužení až o 18 měsíců (srov. ust. § 412b odst. 6 ins. zák.). Nejprve lze i opakovaně oddlužení prodloužit např. pro nevykonávání přiměřené výdělečné činnosti [srov. ust. § 412 odst. 1 písm. a) ins. zák.] nebo pro nevynaložení veškerého úsilí, které lze po dlužníkovi spravedlivě požadovat [srov. ust. § 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.]; celkovým limitem je však 12 měsíců v souhrnu. Nad tento limit lze oddlužení prodloužit z důvodů hodných zvláštního zřetele, a to až o dalších 6 měsíců. Jinak řečeno, v insolvenčních řízeních, kde budou věřitelé aktivní, tak mohou po novele získat vyšší plnění, než pokud budou pasivní a obdrží plnění za „pouhé“ tři roky neprodlouženého oddlužení

Profesionalizace na straně věřitelů v podobě využití advokátů je namístě, neboť novela zavádí i časové limity, ve kterých lze uplatňovat práva v podobě návrhu na prodloužení oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení (srov. ust. § 36 ins. zák.). Tyto limity

jsou poměrně přísné, neboť zákon např. hovoří o lhůtě dvou měsíců od předložení písemné zprávy insolvenčního správce pro osvobození (srov. ust. § 36 odst. 4 ins. zák.). Je otázkou, jak soudní praxe vyloží tuto lhůtu, resp. počátek běhu této lhůty, neboť je podstatný rozdíl mezi předložením zprávy insolvenčního správce a zveřejněním této zprávy v insolvenčním rejstříku – tedy okamžikem, kdy se věřitelé o této zprávě dozvědí.

• Druhým předpokladem je pak individualizace oddlužení pro každého dlužníka. Již z podstaty věci lze očekávat polémos, neboť bude nutné hledat, kde v každém jednotlivém případě bude spravedlivé nastavení individuální míry uspokojení věřitelů, založené požadavkem, aby dlužník plně využíval svůj vlastní příjmový potenciál při současném zohlednění situace dlužníka (např. region, handicap, věk, vzdělání etc.). Individualizace splátek při požadavku na využití maximálního příjmového potenciálu dlužníka může vést taktéž k vyšší míře uspokojení věřitelů než doposud. Sepisovatel insolvenčního návrhu by na základě ust. § 361 ins. zák. měl důsledně uvést a doložit údaje o schopnostech a možnostech dlužníka vykonávat výdělečnou činnost a údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 12 měsících (srov. § 361 ins. zák.). Tedy udělat vlastní návrh svého výdělečného potenciálu. Následně insolvenční správce při zohlednění údajů poskytnutých dlužníkem a na základě vlastního šetření bude provádět ve zprávě pro oddlužení propočet předpokládaného uspokojení nezajištěných věřitelů určeného s ohledem na schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka (srov. § 398a odst. 2 ins. zák.).

Již nyní lze předjímat, že insolvenční správce bude individualizovat míru uspokojení věřitelů při zohlednění i) údajů z informačního nástroje Ministerstva spravedlnosti (další nikoliv nevýznamná novinka); ii) dosavadních příjmů; iii) nejvyššího příjmu za poslední tři roky; iv) nabídek práce v okolí; v) specifických dovedností a vi) omezení dlužníka. Následně insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení určí tuto individuálně stanovenou míru uspokojení věřitelů [§ 406 odst. 3 písm. c) ins. zák.].

Novela dále posiluje práva věřitelů v tom směru, že věřitelé budou mít k dispozici zostřený dohled, neboť došlo k zintenzivnění předkládání zpráv o stavu insolvenčního řízení.

Závěrem lze tedy říci, že novela podporuje profesionalizaci problematiky řešení dluhů. V současné době insolvenční věci rozhodují soudci se specializací na insolvenční právo. Dalším procesním subjektem insolvenčního řízení jsou insolvenční správci; tedy specialisti na tuto problematiku. K profesionalizaci přispěla i úprava sepisovatelů insolvenčních návrhů. Novela nyní zavádí nové instrumenty, a lze očekávat také posílení role advokátů v insolvenčním procesu, a to na straně věřitelů i dlužníků Pokud se tyto předpoklady naplní, tak při kooperaci všech aktérů může dojít k naplnění cíle směrnice, a to rychlejšího a spravedlivého oddlužení dlužníků s maximálním možným uspokojením věřitelů.

K možnostem změny statutu

svěřenského fondu

k diskusi

Následující článek pojednává o svěřenských fondech zřízených za soukromým účelem. Cílem autorů je komplexně shrnout argumentaci, proč je statut svěřenského fondu změnitelný, a současně se vypořádat s argumenty, které plédují za nezměnitelnost. Záměrem je nastínit problematiku svěřenského fondu a jeho statutu z pohledu svěřenského fondu jako funkčního nástroje pro účely správy majetku, který je v praxi hojně využíván. Přestože jsou akademické spory a teoretické názory přínosné, je potřeba nezapomínat, že svěřenský fond je nástrojem určeným k praktickému použití.

Změna statutu před vznikem svěřenského fondu

JUDr. Jakub Hollmann, Ph.D., je advokátem a společníkem AK PORTOS v Praze.

Mgr. Lucie Krotilová je advokátkou v AK PORTOS v Praze.

Obecně ke statutu svěřenského fondu

Statut jezákladním stavebním kamenem svěřenského fondu a jeho znění je pro náležitou správu majetku ve svěřenském fondu klíčové.1 Jedná se o dokument, ve kterém je primárně vyjádřen účel a pravidla fungování svěřenského fondu a který vzniká z vůle zakladatele. Z funkčního hlediska plní statut stejnou funkci jako jakékoliv jiné zakladatelské právní jednání právnických osob, zejm. fundací, které mají z hlediska svého fungování a účelu ke svěřenskému fondu nejblíže. 2 Statut je obligatorním dokumentem svěřenského fondu, pro který je zákonem stanovena forma veřejné listiny 3 Vedle statutu zakladatelé často sepisují další dokumenty obsahující vyjádření vůle zakladatele ohledně správy majetku ve svěřenském fondu, nejčastěji tzv. letter of wishes, jehož účelem je specifikace a upřesnění pravidel obsažených v samotném statutu.

Od statutu svěřenského fondu je nutné diferenciovat právní jednání, které vede ke zřízení svěřenského fondu, tj. obvykle zřizovací smlouva mezi zakladatelem a svěřenským správcem, nebo v případě svěřenského fondu mortis causa pořízení pro případ smrti.4 Statut může být nicméně přímo obsažen již ve zřizovacím právním jednání, a v takovém případě se tedy bude jednat o jediný dokument (smlouvu se svěřenským správcem, popř. pořízení pro případ smrti). 5

Lze si představit situaci, kdy zakladatel statut již sepsal, svěřenský fond nicméně ještě nevznikl 6 a zakladatel se za této situace rozhodne sepsaný statut změnit. Před prvozápisem do evidence (popř. před smrtí zakladatele) ze své povahy nemůže být změnou statutu zásadně nikdo dotčen, a proto není důvod, aby nebylo možné statut bez jakýchkoliv omezení měnit. Tedy i za předpokladu, že si zakladatel takové právo ve statutu nevyhradil. Pokud již byla uzavřena smlouva se svěřenským správcem, změna statutu nesmí jednostranně zasáhnout do smluvního vztahu se svěřenským správcem, ledaže by s tím vyjádřil správce souhlas či by smlouva uzavřená se správcem pro takový případ předvídala možnost ukončení smluvního vztahu.7

Stejně tak by měl být před vznikem změnitelný i statut svěřenského fondu zřízeného mortis causa, jelikož taková změna z logiky věci nemůže zasáhnout do existujících právních poměrů či legitimního očekávání budoucích obmyšlených. Pro tento závěr hovoří i zásada „ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum“ (vůle zůstavitele je proměnlivá až do posledního okamžiku života), ze které v právním řádu najdeme pouze málo výjimek. Jednou z nich je např. dědická smlouva, kterou jednostranně (bez svolení druhé strany) měnit nelze, a tudíž by nebylo možné jednostranně měnit ani zakladatelské právní jednání, které by bylo její součástí. 8

Změna statutu po vzniku svěřenského fondu

Diskutovanými způsoby změny statutu po vzniku svěřenského fondu jsou změny provedené soudem, zakladatelem, popř. jinou oprávněnou osobou, určí-li tak ve statutu zakladatel.

1 Viz § 1452 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“.

2 Srov. K. Ronovská, V. Pihera: Fundační principy a hranice jejich flexibility. K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací, Právník č. 9/2018, str. 715.

3 Viz § 1452 odst. 3 o. z.

4 Viz § 1448 o. z.

5 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k ust. § 1448-1452 „Svěřenský fond se spravuje statutem obsaženým ve smlouvě, závěti či vydaným samostatně.“

6 § 1451 odst. 2 a 3 o. z.

7 J. Hollmann, D. Elischer, M. Šlejharová Flanderková: Svěřenské fondy pro praxi, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2022, str. 194.

8 K institutu dědické smlouvy § 1582 a násl. o. z.

Změna statutu soudem

Zákon výslovně upravuje pouze změnu statutu soudem, a to za předpokladu, že:

•  taková změna bude respektovat zakladatelův původní úmysl, vyjádřený zejména prostřednictvím účelu svěřenského fondu vymezeného ve statutu, a

•  daná změna umožní lépe dosáhnout účelu fondu či zvýší prospěšnost fondu vzhledem k jeho účelu.9

Kumulativně tedy musí být naplněna podmínka respektu k historické vůli zakladatele (vůle daná při zakládání, resp. sepsání statutu) vyjádřené zejména prostřednictvím účelu svěřenského fondu a změna musí danému účelu prospívat . Současně má soud povinnost si před rozhodnutím vyžádat stanovisko zakladatele nebo jeho právního nástupce, svěřenského správce, obmyšleného a toho, komu nad správou svěřenského fondu náleží dohled, pokud nejsou navrhovateli.10

Lze uzavřít, že ohledně možnosti změny statutu soudem není za splnění výše vymezených podmínek pochyb. Lze však z výslovného zakotvení možnosti změny statutu soudem usuzovat, že jiný způsob změny statutu je vyloučený?

Změna statutu

bez ingerence soudu

Změna statutu bez ingerence soudu je dle autorů zásadně přípustná, nicméně má to své hranice a nelze generálně říct, že ke každé změně je potřeba přistupovat stejně a že každou změnu lze provést. Zásadní aspekty, které by měly být před provedením změny posouzeny, jsou podle názoru autorů následující: zakotvení možnosti změny ve statutu a obsahová stránka změny statutu. Změna musí být současně s ohledem na formu statutu provedena formou veřejné listiny, tedy notářského zápisu.11

Zakotvení možnosti změny ve statutu

Odpověď na otázku, zda lze měnit statut bez ingerence soudu, se liší primárně v závislosti na tom, zda je tato možnost předem ve statutu zakladatelem vyhrazena.12 Není-li tato možnost a priori zakotvena, tak s ohledem na absenci zákonného ustanovení, které by toto právo některé z osob přiznávalo, bezpochy-

9 § 1469 o. z.

10 § 1470 o. z.

11 Uvedené lze dovodit z vyžadované formy statutu svěřenského fondu, viz § 1452 odst. 3 o. z.

12 Srov. op. cit. sub 2, str. 715-716.

13 Např. usnesení OS Praha-východ ze dne 10. 2. 2021, č. j. 12 Nc 1401/2020-31 (řešena otázka, mj., zda lze zakotvit ustanovení o možnosti měnit statut po vzniku fondu).

14 Usnesení OS Vsetín ze dne 13. 6. 2023, č. j. 52 NC 4201/2023-33.

15 Výjimkou jsou změny prováděné v případě svěřenských fondů zřizovaných za veřejně prospěšným účelem, viz § 1469 odst. 1 o. z.

16 K. Ronovska, V. Pihera, E. Dobrovolna: Rights of beneficiaries: building foundations and trusts, a Czech perspective, Trusts & Trustees, Vol. 29, No. 6, July 2023, str. 509-515.

17 Viz § 1452 ve spojení s § 555 a násl. o. z.

18 J. Svejkovský, V. Lederer: O principech svěřenského fondu, jeho flexibilitě a unikátnosti, Bulletin advokacie č. 5/2024.

19 Viz § 978 o. z.

by není možné tyto změny provádět. Současně proto po vzniku svěřenského fondu toto právo není možné již do statutu vtělit. Dosavadní soudní rozhodnutí, zabývající se v nějaké míře možností měnit statut, se nejčastěji týkala právě případů, kdy se navrhovatelé snažili toto ustanovení zakotvit.13

Zda je možnost změny předem ve statutu vyhrazena či nikoliv, považuje za zásadní i Okresní soud ve Vsetíně, který uvedl následující: „Lze jistě připustit, aby v původním statutu bylo toto ustanovení obsaženo a potom by samozřejmě mohlo fungovat i do budoucna. Není však možné jej dodatečně soudním rozhodnutím do statutu vnést, neboť neobsahuje-li statut jiná pravidla, lze jej měnit pouze postupem podle § 1469 odst. 2 o. z., tedy rozhodnutím soudu.“14

Hranice změny statutu

Změna by měla být učiněna vždy v souladu s původním záměrem zakladatele, který je vyjádřen primárně prostřednictvím účelu svěřenského fondu. Autoři proto zastávají názor, že změna účelu možná není15 a není ani možné si toto právo ve statutu vyhradit . Uvedenému závěru odpovídá i formulace právní úpravy umožňující provedení změny statutu soudem, která stanoví, že změna musí účelu prospívat či musí být možné účelu vymezeného zakladatelem na základě provedené změny lépe dosáhnout. Pro vyloučení pochybností považujeme za vhodné možnost změny účelu při zakotvování pravidel změny statutu výslovně vyloučit.

Změna statutu rovněž nemůže být tak rozsáhlá, aby vytvořila v podstatě nový svěřenský fond (tzv.  resettlement), proto by principy, na kterých svěřenský fond stojí a byl vybudován, měly být vždy zachovány. Změna současně musí respektovat práva třetích osob, zpravidla obmyšlených. Je-li však možnost změny statutu vyhrazena, není možné hovořit o existenci zcela nenarušitelného legitimního očekávání obmyšlených. K obdobnému závěru dojdeme u diskrečního svěřenského fondu, jelikož zde je právo na plnění, resp. jakékoliv právo obmyšleného, založeno na rozhodnutí svěřenského správce, a tedy nelze dovozovat legitimní očekávání „obmyšleného“, který často ani neví, že obmyšleným v budoucnu bude.16

Argumenty pro změnitelnost

Pro výklad statutu svěřenského fondu jsou stěžejní ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týkající se výkladu právních jednání, na základě kterých primárně zjišťujeme vůli jednající osoby, tedy zakladatele.17 Zakotví-li zakladatel ve statutu oprávnění jej měnit, neshledáváme důvod, pro který by vůle zakladatele neměla být respektována. Opoziční názory kolegů s rigidním názorem, že změna je možná za všech okolností pouze dle § 1469 o. z., autoři s ohledem na pojetí současné právní úpravy a účel institutu nepovažují za uplatnitelné.

Častým argumentem ve prospěch nezměnitelnosti statutu svěřenských fondů je systematické zařazení svěřenských fondů mezi věcná práva 18 Skutečnost, že se tento institut nachází mezi právní úpravou správy majetku a úpravou dědického práva, podle názoru autorů podtrhuje koncept tohoto institutu (zejm. skutečnost absence právní osobnosti), neomezuje však autonomii vůle zakladatele. Souhlasíme s argumentací prof. Ronovské, že ani z textace ustanovení upravujícího kogentnost absolutních práv „Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon“, 19 nelze dojít k závěru, že by za kaž-

dých okolností neměl oprávnění měnit statut někdo jiný než soud. 20 Zákon nestanoví, že by statut byl oprávněn změnit výlučně soud, a tedy nelze dovodit zákaz změny statutu bez ingerence soudu. 21 Zakotvíme-li oprávnění statut měnit, pouze tak doplňujeme řadu dalších pravidel fungování svěřenského fondu. Stanovení pravidel fungování svěřenského fondu není v rozporu se zákonem, naopak s ohledem na útlou úpravu fungování svěřenského fondu je tento postup žádoucí a pro správné fungování fondu nezbytný 22 Současně není pochyb o tom, že taková výhrada změny statutu není v rozporu s veřejným pořádkem, dobrými mravy ani úpravou osobního statusu, a nepříčí se ani podstatě svěřenského fondu, ba naopak. 23 Lze shrnout, že doplnění statutu o ustanovení, které zákon výslovně nevyžaduje, je v souladu s pojetím právní úpravy institutu svěřenského fondu v České republice, stejně tak jako s právní úpravou obdobných entit v zahraničí. 24 K uvedenému obdobný názor zastávají JUDr. Pihera a prof. Ronovská, kteří v měsíčníku Trusts and Trustees uvádějí: „Some have held that the statute must be immutable for the life of the trust and can only be changed by court order. They justify their conclusions by a vague reference to Section 978 of the Civil Code, according to which the provisions of the section of the CC on absolute rights, which includes the regulation on trusts, “may be derogated from by an arrangement having an effect against third parties only if the law so permits”. However, it is not clear what kind of derogation would be involved; reserving the right to amend the statute does not in any way impair the court’s jurisdiction under Section 1469(2) of the CC.“ 25 Nad rámec uvedeného autoři souhlasí s názorem, že statut upravuje primárně vnitřní záležitosti a třetí osoby se často nemají ani možnost se statutem seznámit, a proto se často ani nebude jednat o úpravy mající účinky vůči třetím osobám, o kterých právě § 978 o. z. hovoří, ale např. o úpravu interního fungování fondu. 26

Svěřenské fondy se svým využitím nejvíce blíží institutu nadačních fondů, 27 ostatně tak hovoří i důvodová zpráva, která uvádí, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěma instituty je nedostatek právní osobnosti svěřenského fondu, jeho dočasné trvání, větší variabilita účelu a zásadní nepřítomnost veřejnoprávního dohledu nad nimi. 28 Nelze proto opomenout, že u účelově nejpodobnějšího institutu, tedy nadačního fondu, je možné měnit jeho zakládací listinu a statut, o čemž není s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu pochyb. 29 Lze se však setkat s názorem, že svěřenský fond není koncepčně podobný nadačnímu fondu či nadaci. 30 Přesto by podle názoru autorů nemělo být zásadním rozdílem mezi těmito entitami omezení principu autonomie vůle.

Osoby oprávněné

měnit statut

Diskusím je nejvíce podrobována změna statutu zakladatelem . Proti oprávnění zakladatele měnit statut zaznívá skutečnost, že vznikem fondu se vytváří oddělené a nezávislé vlastnictví, 31 a tedy současně zaniká původní vlastnické právo zakladatele. Uvedené je samozřejmě nesporně pravda. Je však třeba zdůraznit, že vyhradil-li si možnost změny zakladatel předem, učinil tak stále jako vlastník. Zakladatel si tedy oprávnění ke změnám ve statutu svěřenského fondu zakotvil před vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví a před pozbytím svého vlastnického práva, a proto není důvod, proč by jej sobě, popř. jinému, nemohl vyhradit. Tento závěr je racionální i v kontextu

dalších práv, kterými zakladatel disponuje, popř. může disponovat, jako příklad lze uvést oprávnění jmenovat obmyšlené, dohlížet nad správou svěřenského fondu či rozhodovat o osobě svěřenského správce.

Dalšími osobami, které může zakladatel pověřit změnou statutu, jsou např.  obmyšlení svěřenského fondu a  svěřenský správce. Vyhradil-li zakladatel správci nebo obmyšlenému toto právo, neexistují, s ohledem na autonomii vůle zakladatele, překážky pro jeho výkon. Vzhledem ke specifickému postavení těchto osob v personální struktuře svěřenských fondů autoři zastávají názor, že je potřeba současně vymezit části statutu, které mohou jednotlivé osoby měnit, popř. důvody, pro které mohou ke změně statutu přistoupit. 32

Závěr

Autoři zastávají názor, že statut svěřenského fondu by měl být precizně vypracován již před vznikem svěřenského fondu, nesouzní však s názorem, že změna statutu svěřenského fondu po jeho založení není možná jinak než zapojením soudu.

Svěřenské fondy lze zřídit čistě k soukromoprávním účelům, pro které je autonomie vůle charakteristická, a bylo by tak zcela nelogické upírat zakladateli, popř. jiné osobě, kterou zakladatel určí, možnost statut měnit, bude-li změna respektovat účel svěřenského fondu. 33

Dobře nastavený statut svěřenského fondu by měl být schopen pokrýt řadu scénářů, které mohou v každodenním životě nastat, nikdy však nelze pokrýt veškeré možné situace na desítky let dopředu. Změnou statutu svěřenského fondu bez ingerence soudu provedenou v souladu se záměrem zakladatele, resp. v souladu s účelem fondu, tak bude leckdy možné zajistit, aby fond nadále fungoval a naplňoval účel, ke kterému byl zřízen, a to bez časově a ekonomicky náročného soudního řízení. ✤

20 Srov. op. cit. sub 2, str. 715.

21 Op. cit. sub 16, str. 509-515.

22 K tomu, co je vhodné dále zakotvit ve statutu, viz publikace Svěřenský fond – návod k použití: rozbor judikatury, nadace a fundace a daňové tipy a triky, 2. aktualizované a rozšířené vydání, PKF Apogeo Group, Praha 2024, str. 22.

23 Op. cit. sub 7, str. 194.

24 Srov. op. cit. sub 2, str. 716.

25 Op. cit. sub 16, str. 315.

26 Š. Klein: Ke změnám statutu svěřenského fondu, Ad Notam, dostupné online na: https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/ detail/39_814-ke-zmenam-statutu-sverenskeho-fondu.

27 § 394 a násl. o. z.

28 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k ust. § 1448-1474.

29 Viz NS ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016.

30 Opačný názor zastávají např. op. cit. sub 18.

31 § 1448 odst. 2 o. z.

32 V detailu k problematice osob oprávněných měnit statut autoři odkazují na op. cit. sub 7, zejm. str. 191 a násl.

33 K záměru právní úpravy svěřenského fondu taktéž op. cit. sub 16, str. 311-315.

Darování pro případ smrti

Darování pro případ smrti je v dosavadní právní praxi zřídka užívaným institutem, který stále hledá své místo v systematice českého právního řádu na pomezí závazkového a dědického práva. Příčiny lze hledat zejména na straně zákonodárce, který darování pro případ smrti v občanském zákoníku neupravil pro praxi dostatečným způsobem, tedy tak, aby zejména právní praktici byli schopni potenciálním dárcům a obdarovaným poskytnout spolehlivé rady ohledně jejich situace, vč. budoucích následků darování pro případ smrti a jeho konsekvence v různých oblastech práva. U právních jednání mortis causa je aspekt právní jistoty zvláště důležitý, neboť ve chvíli, kdy nastanou jejich účinky, již změna či oprava není možná. Cestu z tohoto právního limbu se pokusil nalézt Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102. Zda se tomu tak stalo, se pokusíme zhodnotit v tomto článku.

JUDr. Kateřina Müllerová, působí jako notářská kandidátka a zástupkyně JUDr. Leony Václavkové, notářky v Olomouci.

Mgr. et Mgr. Ing. Petr Dvořák, působí jako notářský kandidát a zástupce JUDr. Ladislava Vondráka, notáře v Havlíčkově Brodě.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102

Co do skutkové stránky případu můžeme zrekapitulovat, že zůstavitelka dne 31. 1. 2022 uzavřela se svou dcerou darovací smlouvu pro případ smrti ohledně bytové jednotky ve vlastnictví zůstavitelky. Dne 2. 7. 2022 zůstavitelka zemřela a obdarovaná dcera následně podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy. Katastrální úřad ještě v průběhu pozůstalostního řízení provedl vklad vlastnického práva na základě předložené smlouvy a návrhu na vklad ve prospěch dcery zůstavitelky.

Notář v pozůstalostním řízení vycházel ze stavu k datu úmrtí zůstavitelky, a proto do aktiv pozůstalosti zahrnul bytovou

1 Obecný zákoník občanský obsahoval úpravu darování pro případ smrti v § 956 a 603, vládní návrh pak v § 807 a 467.

2 Podmínkami bylo, aby obdarovaný dar přijal, dárce se výslovně zřekl práva dar odvolat a o tomto zřeknutí se byla obdarovanému vydána listina.

3 § 791 vládního návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník, měl nahradit OZO z roku 1811, jakož i občanské právo platné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Návrh zákona byl dne 31. 3. 1937 předložen současně Poslanecké sněmovně (tisk č. 844) a Senátu (tisk č. 425).

jednotku, do pasiv pozůstalosti závazek zůstavitelky z této darovací smlouvy a usnesením ze dne 15. 11. 2022 stanovil obvyklou cenu pozůstalosti. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozhodl, že v projednávané pozůstalosti sice bytová jednotka patřila k datu úmrtí zůstavitelky do jejího vlastnictví, nicméně následně na základě darování pro případ smrti a provedením zápisu do katastru nemovitostí ke dni 4. 8. 2022 přešla do vlastnictví dcery, tj. že v době vydání usnesení o ceně obvyklé pozůstalosti nebyla bytová jednotka ani závazek bytovou jednotku vydat dceři předmětem pozůstalostního řízení, a proto se k jejich ceně při určení obvyklé ceny pozůstalosti nemělo přihlížet. Lze tedy shrnout, že v citovaném rozhodnutí dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví není rozhodný majetkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav, který tu je v době vydání usnesení o dědictví

Úprava darování pro případ smrti v našem právním řádu

Podívejme se nyní v krátkosti na vývoj právní úpravy darování pro případ smrti v naší domovině. Darování pro případ smrti spolu s dědickou smlouvou představují výjimky z obecné zásady nepřípustnosti smluvně se zavazovat pro případ smrti. Současná právní úprava se inspiruje vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937, který vychází z obecného zákoníku občanského.1 Obecný zákoník občanský neobsahoval výslovně podmínku, že obdarovaný dárce přežije, a vycházel z toho, že se jedná o prosté darování s doložením času (dies certus an, incertus quando) spočívajícím v tom, že jeho účinky mají nastat až smrtí dárce. Pokud by obdarovaný dárce předemřel, práva a povinnosti z dané smlouvy pak přecházejí na dědice obdarovaného. Nám známou úpravu darování závislého na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, které bylo za splnění obsahových podmínek 2 posuzováno jako darování pro případ smrti, obsahuje až vládní návrh z roku 1937. V případě, že nebyly podmínky dodrženy, bylo takové darování považováno za odkaz. Vládní návrh zákona z roku 1937 dále stanovil podmínku, že zřeknutí se práva dar odvolat musí být učiněno formou notářského zápisu v případě, že dárce nepředal předmět daru dárci v době, kdy byla darovací smlouva sepsána. 3 Pro zajímavost dodáme, že v této době byl ohledně poplatků notáře účinný poplatkový zákon č. 50/1850 ř. z., který v § 57 pracoval s darováním pro případ smrti jako s odkazem, a ten se z hodnoty dědictví pro účely výpo-

čtu poplatku notáře neodečítal. Notářské poplatky byly tedy počítány i z takto převedeného majetku zůstavitele.4

Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 pod sankcí absolutní neplatnosti výslovně zakazovaly darování pro případ smrti, a to téměř stejným zněním § 385 zák. č. 141/1950 Sb. a § 628 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb.

Současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“) darování pro případ smrti upravuje v ust. § 2063 a § 1594 odst. 2. 5 K platnému uzavření darování pro případ smrti je třeba postupovat podle ustanovení o darování. Nadto dané právní jednání musí obsahovat odkládací podmínku, že obdarovaný dárce přežije, dárce se musí výslovně vzdát práva dar odvolat, vydat o tom obdarovanému listinu a obdarovaný musí dar přijmout, a to vše alespoň v prosté písemné formě, neboť zpravidla nedochází k předání předmětu daru při uzavření smlouvy. Vzdání se práva dar odvolat však musí být alespoň v prosté písemné formě vždy. Nejsou-li splněny tyto podmínky, posuzuje se dané právní jednání jako odkaz, a obdarovanému se tedy zřizuje toliko obligační právo z darovací smlouvy vůči dědicům zůstavitele.

Zákonodárce pro posouzení právního jednání jako darování pro případ smrti výslovně uvádí nutnost stanovit ve smlouvě odkládací podmínku spočívající v tom, že obdarovaný dárce přežije. Mezi živými se však bez této podmínky (při splnění všech ostatních potřebných náležitostí) bude jednat o právní jednání, které bude platným darováním. Pokud má být darování posuzováno jako darování pro případ smrti, formulaci této podmínky není vhodné nijak upravovat či nahrazovat jiným textem, např. stanovením odkládací podmínky spočívající v úmrtí dárce. V případě, že by darovací smlouva nesplňovala požadavky kladené na darování pro případ smrti, kvalifikovala by se taková smlouva jako prostá darovací smlouva. V pozůstalostním řízení by pak bylo rozhodující, zda za života zůstavitele došlo k převodu vlastnického práva. Pokud k převodu vlastnického práva za života zůstavitele nedošlo, je třeba v případě předložení platné darovací smlouvy dar zařadit do aktiv pozůstalosti a do pasiv závazky z této smlouvy zatěžující dědice.6

Další podmínkou platného darování pro případ smrti je pak dárcovo vzdání se práva dar odvolat a povinnost vydat o tom obdarovanému listinu. Vzdání se práva dar odvolat nelze chápat jako vzdání se práva dar odvolat ze zákonných důvodů pro nevděk nebo pro nouzi ve smyslu § 2068 a násl. o. z., nebo pro podstatnou změnu okolností ve smyslu § 2059 o. z. Záměrem zákonodárce při stanovení této podmínky bylo toliko odlišit jednostranné a dvoustranné právní jednání, které nelze jednostranně odvolat.7 Vzdání se práva dar odvolat zde plní varovnou funkci pro právní jednání dárce. Odvolání daru pro případ smrti ze zákonných důvodů je možné a bylo možné také podle obecného zákoníku občanského. 8 Zákon nedefinuje přesnou formulaci pro vzdání se práva dar odvolat. Máme za to, že ke konkludentnímu naplnění tohoto požadavku dojde např. i zřízením zákazu zcizení a zatížení předmětu daru ve prospěch dárce a tato podmínka bude naplněna. Pakliže by nebyla naplněna podmínka vzdání se práva dar odvolat, je nutné vykládat právní jednání podle § 1747 o. z.9 Při posuzování této listiny v pozůstalostním řízení je třeba brát v potaz, že menší závazek by v tomto případě byl odkaz, tedy jednostranně odvolatelné právní jednání.10 Jako zřízení odkazu bude samozřejmě darovací smlouva posuzována i v případě, kdy nedojde k přijetí daru obdarovaným, popř. zde bude jiný formální nedostatek listiny. Co se týče daňových aspektů darování pro případ smrti, je třeba

rozlišit dvě situace. Pokud bude darování posuzováno jako smlouva, jde na straně obdarovaného o bezúplatný příjem, který podléhá dani z příjmu dle zák. č. 586/1992 Sb., přičemž lze předpokládat, že v obvyklých případech dojde k osvobození od daně z příjmů fyzických osob dle ust. § 10 odst. 3 písm. c) zák. č. 586/1992 Sb.11 Druhou situací je stav, kdy darování pro případ smrti bude posuzováno jako odkaz. V takovém případě pak jakákoliv daň z příjmu odpadá, neboť se jedná o výjimku stanovenou v § 4a písm. a) cit. zákona.

Stručná komparace s německým a rakouským právním řádem

Institut darování pro případ smrti není ve střední Evropě v českém právním řádu osamocen. Zejména s ohledem na historický kontext je podobná úprava tohoto institutu obsažena v rakouském právním řádu, naproti tomu německé právo nahlíží na darování pro případ smrti odlišně. Podívejme se velmi stručně na různé způsoby řešení, které tyto dvě země zvolily.

Rakouská

úprava

Rakouská úprava darování pro případ smrti a související judikatura je kvůli delší existenci tohoto institutu výrazně rozvinutější než v tuzemsku.12 Dle aktuálního znění rakouského občanského

4 Zákon č. 50/1850, dostupný na: https://alex.onb.ac.at/cgi-content/ alex?aid=rgb&datum=18500004&seite=00000455.

5 § 2063: „Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje zpravidla jako odkaz. Podle ustanovení o darování se řídí, přijme-li obdarovaný dar a vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá o tom obdarovanému listinu. Tím není dotčen § 2057.“ § 1594 odst. 2: „Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.“

6 Je třeba rozlišovat, kdy smlouva samotná má už translační účinky a vlastnické právo se převádí již účinností této smlouvy, a kdy nikoliv, tj. k převodu je třeba ještě další právní skutečnost. Bude zejména záležet na předmětu daru a dále na ujednání stran dle § 1099 a násl. o. z.

7 Shodně také A. Talanda: Darování pro případ smrti – trojský kůň dědického práva, Právní rozhledy č. 13-14/2015, str. 474-481.

8 J. Sedláček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl IV., V. Linhart, Praha 1936 (reprint Wolters Kluwer, Praha 2013), str. 446-449; J. Krčmář: Právo občanské II. Právo obligační, 4. vyd., Knihovna sborníku věd právních a státních, Praha 1947 (reprint Wolters Kluwer, Praha 2014), str. 446-449.

9 Toto výkladové ustanovení stanovuje vyvratitelnou domněnku, že je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.

10 Ostatně zákon výslovně uvádí, že v pochybnostech, zda je naplněna podmínka vzdání se práva dar odvolat, je třeba toto jednání vždy posuzovat jako odkaz, § 1594 odst. 2 o. z.

11 Shodně A. Macháček: Bezúplatné příjmy (dary) a darování pro případ smrti, dostupné na: https://www.dauc.cz/clanky/3552/ bezuplatne-prijmy-dary-a-darovani-pro-pripad-smrti.

12 Rakouská teorie se obecně dělila ohledně darování pro případ smrti do dvou táborů, první z nich zastával princip posuzovat toto darování jako odkaz a druhý jako smlouvu. Právní úprava darování pro případ smrti prošla zákonem ErbRÄG z roku 2015 zásadní proměnou. Prosadila se smluvní teorie a část starší rakouské judikatury k tomuto institutu není pro nové poměry ve velké míře aplikovatelná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. OGH 2 Ob 59/23, navíc rozšířil působnost nové úpravy i na smlouvy uzavřené před účinností této nové právní úpravy.

zákoníku (ABGB) má darování pro případ smrti, pokud jsou splněny zákonem vyžadované náležitosti (mj. také forma notářského zápisu), již striktně obligační charakter a obdarovaný je považován za věřitele pozůstalosti (ust. § 603 ABGB), a má tedy přímý obligační nárok na vydání předmětu daru

V případě darování nemovitostí se dle rakouské judikatury (OGH 5 Ob 122/20g ze dne 30. 9. 2020) zapisuje na základě darovací smlouvy přímo obdarovaný, a to mimo řízení o pozůstalosti. Na druhou stranu je zde výslovně zachována možnost za určitých podmínek (ust. § 781-783 ABGB) připočítat hodnotu daru k hodnotě pozůstalosti, ze které je vypočítáván povinný díl. Dědici rovněž mají možnost napadnout darovací smlouvu ve sporném řízení z důvodu porušení povinnosti dárce zachovat jednu čtvrtinu majetku darováním nezatíženou, neboť v rakouském právním řádu s odkazem na dědickou smlouvu (ust. § 1253 ABGB, v rakouském právu je však dle § 1249 ABGB přípustná toliko mezi manžely) platí, že jedna čtvrtina majetku zůstavitele musí zůstat volná, tedy obdobně jako u dědické smlouvy v tuzemských poměrech. V případě předlužení pozůstalosti pak není možné nároky z darování pro případ smrti uplatnit.13

Německá úprava

Německé právo k problematice darování pro případ smrti přistupuje jiným způsobem. Německý občanský zákoník (BGB) v ust. § 2301 rozlišuje, zda k poskytnutí předmětu daru obdarovanému došlo již za života zůstavitele, či nikoliv, přičemž poskytnutím se rozumí nejen uzavření darovací smlouvy, ale též i provedení veškerých administrativních kroků a zápisů do příslušných evidencí a seznamů.

Pakliže k poskytnutí daru došlo, chová se darování pro případ smrti jako běžná darovací smlouva inter vivos. Lze tedy říci, že by se v tomto případě jednalo o darování s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že obdarovaný nepřežije dárce. Obdarovaný je tedy vlastníkem daru již za života, a po úmrtí dárce tedy pouze získá „jistotu“ ohledně svého vlastnického práva k předmětu daru. Pokud však k poskytnutí předmětu daru za života zůstavitele nedošlo, posuzuje se darovací smlouva uzavřená

13 V Rakousku je postup v případě předlužení pozůstalosti upraven tamním insolvenčním zákonem, ust. § 58 Insolvenzordnung BGBl I 147/2021 pak upravuje závazky, které není v rámci insolvence možné uplatnit.

14 Připomeňme, že v německém právu mohou uzavřít dědickou smlouvu všechny osoby s testovací způsobilostí, neplatí tedy omezení na manžele jako v rakouském právu.

15 Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.

16 § 171 z. ř. s.: „(1) Aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno. (2) Pasiva pozůstalosti tvoří: a) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, b) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.“

pod podmínkou, že obdarovaný přežije dárce, jako pořízení pro případ smrti. V kontextu BGB by se patrně jednalo o obdobu dědické smlouvy (§ 2274 a násl. BGB), kterou lze učinit odkaz či povolat dědice.14 Předmět daru tak v tomto případě bude projednán v rámci řízení o pozůstalosti. Toto řešení má nesporné výhody –problémy naznačené v předchozích odstavcích logicky odpadnou, neboť v prvním případě má již obdarovaný předmět daru ve svém vlastnictví a případné spory ohledně převodu již mohly a měly být vyřešeny za života zůstavitele a ve druhém případě pak může k řešení případných sporů a nároků dojít v rámci řízení o pozůstalosti.

Rozbor citovaného usnesení

Tolik ve stručnosti k aktuální tuzemské i zahraniční právní úpravě darování mortis causa. Rozebereme si nyní konečně vzpomínané usnesení Krajského soudu v Praze. V bodě 10 citovaného rozhodnutí soud uvádí, že „Podle platné právní úpravy se dědictví –na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva (srov. § 185 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen ,z. ř. s.‘); vzniklo-li dědické právo smrtí zůstavitele (srov. § 1479 větu první o. z.), pak má nabytí dědictví podle pravomocného rozhodnutí o dědictví účinnost ke dni smrti zůstavitele. Do pozůstalosti proto patří nejen majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti, ale také všechen majetek, k němuž vlastnictví vzniklo až po smrti zůstavitele a které by mu bez dalšího patřilo, kdyby nezemřel (srov. § 171 odst. 1 z. ř. s.) ... Pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví proto není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví (v době vydání usnesení o dědictví) podle § 185 z. ř. s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že k potvrzení nabytí dědictví dochází ,zpětně‘ ke dni vzniku dědického práva, neboť tato fikce je pouze vyjádřením požadavku, že nakládání s pozůstalostí a změny v jejím rozsahu a obsahu jde i v době do skončení pozůstalostního řízení ve prospěch nebo k tíži dědicům.“

Pokud bychom vycházeli ze závěrů citovaného usnesení, znamenalo by to, že dědictví dědic nabývá okamžikem, kdy mu toto dědictví odevzdá stát. V našem právním řádu však nenajdeme zakotvený princip ležící pozůstalosti, jak jsme jej znali z obecného zákoníku občanského, ba naopak, důvodová zpráva k občanskému zákoníku tento princip přímo vylučuje.15 Pokud bychom v právním řádu měli zakotven princip ležící pozůstalosti, bylo by skutečně třeba vycházet ze stavu majetku zůstavitele ke dni, kdy je vydáváno dědické usnesení, neboť právě tímto, v daný okamžik a prostřednictvím ingerence státní moci, by dědic teprve nabýval dědictví po zůstaviteli. Dle § 185 z. ř. s. soud však toliko potvrzuje dědictví dědicům, a to ke dni vzniku dědického práva, tj. ke dni úmrtí zůstavitele, a proto máme i nadále za to, že je třeba vycházet ze stavu majetku, jaký měl zůstavitel k datu úmrtí. K tomu je dále třeba brát v úvahu ust. § 171 z. ř. s., které uvádí, že dědic vstupuje do všech právních pozic zůstavitele, které měl v den své smrti.16 V citovaném rozhodnutí je ust. § 171 z. ř. s. aplikováno i na případnou ztrátu z majetku zůstavitele, přičemž dle našeho názoru nelze takto rozšiřovat znění procesního ustanovení, které by ve svém důsledku bylo v rozporu i s hmotněprávní úpravou dědického práva. Takový výklad zásadním způsobem narušující aktuální systematiku dědického práva by mohl vést k řadě problémů, a to zejména při stanovení povinných dílů nepominutelných dědiců a ochraně práv ostatních dědiců pod zvláštní ochranou dle § 1685

o. z., při ochraně práv věřitelů zůstavitele (popř. i věřitelů dědiců) a též i při eventuálním řízení o likvidaci pozůstalosti. Znamenalo by to, že cokoliv se během řízení o pozůstalosti ztratí, zničí či zmizí (např. budou vybrány peníze z účtu, auto bude prodáno atd.), nebude součástí aktiv dědictví a nebude možné, aby dědici k těmto věcem uplatňovali jakékoliv nároky, neboť nebudou mít postavení vlastníka.17 Takovéto důsledky darování pro případ smrti jsou dle našeho názoru nežádoucí, nesystémové a tvoří problém tam, kde dosud neexistoval.

Praktické důsledky pro obdarované mortis causa

Shrňme si tedy nyní alespoň letmo praktické důsledky zcela jednoduchých případů darování pro případ smrti u nejčastějších majetkových položek tvořících aktiva pozůstalosti poté, co se darování stane účinným. Vycházíme přitom ze závěrů, kterých bylo dosaženo v citovaném rozhodnutí; tedy že předmět darování pro případ smrti nebude zahrnut do aktiv pozůstalosti.

• V případě, že jsou předmětem daru nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, nabývá je obdarovaný ve smyslu ust. § 1105 o. z. do vlastnictví až zápisem do veřejného seznamu, tedy katastru nemovitostí. Obdarovaný může návrh na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí vůči příslušnému katastrálnímu úřadu učinit až poté, co bude splněna podmínka darování mortis causa, tedy že obdarovaný přežil dárce, a obdarovaný tedy bude mít účinnou vkladovou listinu. Pokud obdarovaný učiní návrh na vklad ještě před pravomocným skončením řízení o pozůstalosti, vznikne otázka, koho obdarovaný v návrhu na vklad označí namísto dárce jako účastníka vkladového řízení [povinná náležitost návrhu na vklad ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], neboť dárce z podstaty darování pro případ smrti již účastníkem být nemůže (dárce jakožto dosud zaknihovaný vlastník nemá po svém úmrtí procesní způsobilost pro vkladové řízení ve smyslu § 29 správního řádu) a právní nástupce bude definitivně znám až po pravomocném skončení pozůstalostního řízení. Dle aktuálního stanoviska ČÚZK v této věci je přípustné označit jako účastníka zemřelého dárce (jakožto vlastníka) s poznámkou, že účastníky vkladového řízení jsou jeho dědicové, kteří navrhovateli dosud nejsou známí. Katastrální úřad vedoucí řízení následně za účelem vyřešení otázky účastenství sám podnikne šetření ohledně právního nástupnictví po zemřelém a učiní dotaz na příslušný soud, resp. pověřeného notáře. Pokud se katastrálnímu úřadu dostane uspokojivé odpovědi, bude dále vést vkladové řízení s právními nástupci dárce, např. je bude ve vkladovém řízení podle ust. § 16 odst. 1 katastrálního zákona informovat o zahájeném řízení a následně vyrozumívat o provedení (či neprovedení) vkladu. Je tedy zřejmé, že otázka právního nástupnictví po dárci bude již od počátku vkladového řízení tížit i samotný katastrální úřad, a dokud nebude vyřešena, neměl

17 K tomu viz podcast Judikatúra doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., a JUDr. Petra Bezoušky, Ph.D., kteří v něm rozebírají dopady citovaného usnesení. Uvádějí případ, kdy někdo nabourá automobil zůstavitele tak, že jej v podstatě zlikviduje, a to před vydáním dědického usnesení. Namísto auta má dědic pojistný nárok. Kdybychom vycházeli ze zmiňovaného rozhodnutí, auto by přestalo patřit do pozůstalosti, neboť v době vydání rozhodnutí by již neexistovalo. Nikdo by tak k němu nenabyl vlastnické právo, a neměl by tak titul k uplatnění pojistného.

David Svoboda

Identifikace skutečného majitele právnických osob a právních uspořádání orgány činnými v trestním řízení publikace provádí jednotlivými fázemi trestního řízení, v nichž hraje odhalení skutečného majitele klíčovou roli přináší návody a hlubší porozumění tomu, jak efektivně čelit sofistikovaným formám finanční kriminality

2024 I brožované I 164 390 Kč I obj. číslo EPI184

Lucie Přenosilová

Transpozice nepřenosné části rodičovské dovolené

titul se věnuje možnostem transpozice překážky v práci a finančního zajištění do českého právního řádu klade důraz především na možnosti využití rodičovské dovolené a na potřebu lépe právně zakotvit flexibilitu jejího čerpání

2024 I brožované I 128 340 Kč I  obj. číslo EPI190

Alexander J. Bělohlávek

Evropské insolvenční nařízení v českém civilním procesu

publikace zkoumá zařazení vybraných institutů evropského insolvenčního práva do českého insolvenčního práva a insolvenčních předpisů pojednává o vybraných otázkách unijní úpravy z pohledu českého práva a navrhuje konkrétní postupy a řešení

2024 I brožované I 308 690 Kč I  obj. číslo EPI193

by vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí být proveden. Další nabízející se otázkou je, jaký bude postup ve vkladovém řízení v případě, že by řízení o pozůstalosti po dárci v důsledku aplikace citovaného rozhodnutí bylo zastaveno, popř. v něm bude nařízena likvidace pozůstalosti, nebo tehdy, pokud by darovací smlouva neumožňovala provedení vkladu, např. z důvodu banální písařské chyby v listině. Na tyto a další dosud ne(vy)řešené otázky nemáme jednoduchou odpověď.

• Pakliže předmětem daru bude pohledávka za finanční institucí, tedy laicky řečeno finanční prostředky uložené na bankovním účtu (či i jiné finanční produkty obdobného charakteru), jednalo by se po právní stránce o bezúplatné postoupení pohledávky zůstavitele vůči dané finanční instituci Toto je sice teoreticky možné, avšak dle našeho vědomí banky a obdobné finanční instituce postupování pohledávek ve svých všeobecných smluvních podmínkách zpravidla vylučují. Lze tedy předpokládat a očekávat, že pokud by bankovní účet (resp. práva a povinnosti ze smlouvy o vedení účtu) nebyl součástí rozhodnutí o dědictví, pak by banka neumožnila obdarovanému s předmětem daru jakkoliv nakládat, a obdarovaný by se tedy k předmětu daru v krátkodobém horizontu jednoduchým způsobem nedostal 18 • V případě, že bude darováno vozidlo, je dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nutné do 10 pracovních dnů od převodu vlastnického práva provést změnu vlastníka (a zpravidla též provozovatele) vozidla v registru silničních vozidel, což se obvykle odehraje dle ust. § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona na základě společné žádosti dosavadního a nového vlastníka. Provedení změny zápisu v registru na základě rozhodnutí o dědictví vč. odlišné lhůty stanovené zákonem pro přechod vlastnického práva děděním v tomto případě nebude možné. Dosavadní vlastník již z povahy darování pro případ smrti žádost podat nemůže, a je tedy opět otázkou, jak změnu zápisu v této evidenci zajistit. Zastoupení dárce na základě dříve udělené plné moci možné nebude, neboť procesní zmocnění zanikne ztrátou procesní způsobilosti zmocnitele, a možnost sjednat trvání zmocnění i po úmrtí zmocnitele dle § 448 odst. 1 o. z. se týká pouze hmotněprávního zmocnění.19 Patrně by tedy i v případě zápisu do registru silničních vozidel bylo nutné vyčkat na určení právních nástupců dárce, popř. alespoň správce pozůstalosti v rámci řízení o pozůstalosti. Na okraj lze pak poznamenat, že poskytnutí součinnosti obdarovanému ze strany dědiců není zaručeno, a to jak ve faktické rovině předání vozidla a jeho příslušenství, tak v právní rovině ohledně zápisu v registru silničních vozidel, v kterémžto případě by pak bylo patrně nutné postupovat dle § 8a zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

• O něco jednodušší situace nastane v případě, že předmětem

18 Např. čl. 8.4 Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s., pro soukromou klientelu ve znění účinném od 23. 7. 2022, či čl. 2.6. Všeobecných obchodních podmínek Komerční banky, a. s., ve znění účinném od 1. 1. 2024.

19 Samozřejmě je možné, že by příslušný správní orgán rozdíl mezi hmotněprávní a procesní plnou mocí neřešil, nicméně nejednalo by se o postup lege artis

20 O tom, že v našem názoru nejsme osamoceni, svědčí i článek kolegy JUDr. Ing. Martina Muzikáře v časopise Ad Notam, se kterým jsme zcela nezávisle dospěli k podobným závěrům (viz M. Muzikář: Darování pro případ smrti a jeho osud po smrti dárce, Ad Notam č. 2/2024, str. 17-21).

daru budou movité věci, popř. finanční hotovost. Zde se darovací smlouva stane účinnou smrtí dárce a  právní nástupci dárce, popř. osoba odpovědná za správu pozůstalosti, by dar měli bez dalšího vydat obdarovanému. Opět lze poznamenat, že poskytnutí faktické součinnosti není zaručeno, zvláště pak v případech, kdy je mezi dědici spor.

Závěr

Darování pro případ smrti v našem právním řádu je dosud relativně novým, do značné míry cizorodým a nesystémovým prvkem nabourávajícím zásady dědického práva, ke kterému se však právní praxe dříve nebo později bude muset postavit a se kterým bude třeba naučit se pracovat. Zákonodárci lze jistě vytknout, že legislativní úprava darování pro případ smrti je velmi strohá a neřeší složité situace, které mohou užitím tohoto institutu vznikat v řízení o pozůstalosti i mimo něj. O tom, že právní úprava tohoto institutu není dostatečná, svědčí i fakt, že v praxi není darování pro případ smrti dosud šířeji užíváno.

Domníváme se, že by nebylo vhodné otevřít vrátka právní nejistotě a obcházení ochrany nepominutelných dědiců, věřitelů i práv třetích osob a jistoty prostřednictvím vzniku „vedlejší koleje“ převodu majetku mimo pozůstalostní řízení v důsledku smluvního ujednání zůstavitele a obdarovaného o faktickém vyloučení majetku z pozůstalosti. O tom, že judikát, na který v tomto článku reagujeme, vzbudil pozornost odborné veřejnosti, jsme se přesvědčili v notářských kancelářích mj. i díky zvýšené četnosti dotazů od kolegů advokátů, kteří již svým klientům začali ve větší míře nabízet sepis darovacích smluv pro případ smrti, ačkoliv dle našeho názoru v tuto chvíli ještě (minimálně kvůli nedostatku judikatury vyšších soudů) není možné odhadnout konečné konsekvence takovéto smlouvy.  Jak je z tohoto článku zřejmé, nesouzníme s přístupem, který k problematice darování pro případ smrti zaujal předmětný judikát . Zejména z nám blízkého rakouského práva a judikatury je zřejmé, že ohledně tohoto institutu vznikají neustále výkladové a aplikační problémy, a to i přes výrazně delší historii v tamějším právním řádu. Pokud využijeme této komparace, český právní řád se nachází v situaci, kdy obsahuje základ právní úpravy darování pro případ smrti obdobný tomu rakouskému, avšak na rozdíl od něj nezahrnuje doplňující právní pravidla a postupy pro specifické situace v řízení o pozůstalosti i mimo něj, které by z darovaní pro případ smrti činily systémový a v praxi použitelný institut. Jako zajímavou alternativu také hodnotíme výše popsaný přístup německého práva, který by však pro implementaci v České republice vyžadoval legislativní změny, popř. odvážný výklad Nejvyššího soudu k problematice darování pro případ smrti.

V současné právní realitě a praxi navzdory uvedenému judikátu zastáváme názor, že k darování pro případ smrti by se mělo přistupovat jako ke smluvnímu závazku dárce vůči obdarovanému, a tedy do aktiv pozůstalosti po dárci zařadit předmět daru a v pasivech pak uvést závazek vydat jej obdarovanému, a to minimálně do doby, než zákonodárce vyřeší nesystémové důsledky darování pro případ smrti pro práva dědiců i třetích osob v dědickém řízení, a to např. tak, jak to zákonodárce učinil v Rakousku. Ačkoliv chápeme, že tento výklad je spíše konzervativní, jsme přesvědčeni, že neodporuje textu zákona, lépe respektuje zásady dědického práva i ochrany třetích osob (např. nepominutelných dědiců či věřitelů) a jeho výhody výrazně převáží právní nejistotu vnášenou uvedeným soudním výkladem. 20 ✤

Praktické poznámky k institutu

výzvy k uhrazení „pokuty“

§h z praxe

Předmětný článek se zabývá právním institutem výzvy k uhrazení určené částky podle ust. § 125h zákona o provozu na pozemních komunikacích. Tento právní institut nachází využití v případech řešení přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, které jsou zjištěny pomocí tzv. automatizovaného zařízení bez obsluhy, kdy nedojde ke zjištění totožnosti řidiče, který přestupek spáchal. Právní úprava této výzvy je však poměrně strohá a v předmětném ustanovení není výslovně stanoveno, a tedy i postaveno najisto, jaká je její právní povaha a jakou formou činnosti veřejné správy výzva je, jestli správním rozhodnutím, nebo jiným úkonem. Zodpovězení této otázky je přitom klíčové jak pro adresáta předmětné výzvy, tak i pro možnost určení případné soudní ochrany.

Mgr. Štěpán Vencl je advokátním koncipientem v AK Kužílek s. r. o. v Přerově a doktorandem na Katedře správního práva a finančního práva PF UP v Olomouci.

Ust. § 125h zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ProvPoz“), byl do právního řádu České republiky zakotven speciální postup, jehož stěžejním smyslem a účelem je ,,možnost správního orgánu reagovat na spáchání protiprávního jednání naplňujícího znaky přestupku uložením určené částky bez toho, že by se přestupkové řízení vůbec vedlo“.1 Zakotvení tohoto právního institutu do právního řádu prostřednictvím zák. č. 297/2011 Sb., na jehož základě došlo k vložení předmětného ust. §125h do ProvPoz, si kladlo za cíl zejm. zrychlit a umožnit neformální vyřízení méně závažných přestupků v dopravě, za situace, kdy nedošlo k odhalení totožnosti pachatele přestupku, příp. nebylo možné okamžitě ověřit totožnost řidiče vozidla, a určit tak osobu odpovědnou za spáchání přestupku. Zároveň se také jednalo ze strany zákonodárce o snahu o zásadní posílení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to ve smyslu právní zásady, podle které by za každé protiprávní jednání měla být uložena přiměřená sankce. „V době zakotvení předmětného institutu do právního řádu totiž zůstávalo vysoké množství přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, zjištěných pomocí automatizovaných technických prostředků používaných bez obsluhy bez uložení přiměřené sankce a v důsledku toho docházelo k nepotrestání pachatelů těchto přestupků.“2

K nemožnosti potrestání pachatelů přestupků v dopravě docházelo proto, že správní orgán nedokázal řádně určit totožnost řidiče vozidla, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Tato skutečnost, tedy nemožnost potrestat vysoký počet přestupků v dopravě, vyústila až ke snížení účelu a autority ProvPoz. 3

Pro úplnost je třeba zmínit, že existence institutu výzvy velice úzce souvisí s existencí přestupku provozovatele vozidla a ob-

jektivní odpovědností provozovatele vozidla dle ust. § 125f ProvPoz, kdy tato právní úprava byla dokonce podrobena přezkumu souladu s ústavním pořádkem České republiky,4 a to v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16. 5 Návrh na zrušení této právní úpravy Ústavní soud svým nálezem vedeným pod uvedenou spisovou značkou zamítl jako nedůvodný. Zkoumáním souladu právní úpravy přestupku provozovatele vozidla s ústavním pořádkem tak došlo nepřímo i ke zkoumání právní úpravy výzvy k uhrazení určené částky, a obecně speciálního postupu dle ust. § 125h ProvPoz.6 Pokud by Ústavní soud shledal tuto právní úpravu jako neústavní, tak by nemohlo dojít ani ke vzniku tohoto článku.

Institut výzvy k uhrazení určené částky umožňuje správnímu orgánu – obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, účinně se vyhnout mnohdy zdlouhavému šetření přestupku spolu se zjišťováním totožnosti pachatele tak, že provozovatele vozidla v písemné formě vyzve k uhrazení určené částky ve výši, kterou správní orgán určí dle pravidel stanovených v ust. § 125h odst. 2 ProvPoz.

Přestože lze hodnotit existenci tohoto právního institutu v kontextu dnešní doby stále zvyšujícího se počtu účastníků provozu na pozemních komunikacích jako jednoznačné odlehčení a zefektivnění činnosti správních orgánů na úseku přestupků spáchaných v dopravě, lze v právní úpravě stále najít některé problematické aspekty spočívající v absenci výslovného stanovení právní povahy výzvy v ust. § 125h ProvPoz, které si žádají pozornost jak odborné veřejnosti, tak zákonodárce. Následující text si proto klade za cíl nejen osvětlit čtenáři způsob praktického využívání

1 P. Vetešník a kol.: Dopravní právo, C. H. Beck, Praha 2016.

2 Š. Vencl: Problematika ustanovení § 125h a souvisejících ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, diplomová práce, vedoucí Martin Škurek, Univerzita Palackého, Katedra správního a finančního práva, Olomouc 2021, str. 19.

3 P. Vetešník: Zkrácené řízení o některých přestupcích podle zákona o silničním provozu, Právní rozhledy č. 6/2013, str. 208-212.

4 P. Mates, K. Šemík: Zamyšlení nad ústavností správního deliktu provozovatele vozidla, Jurisprudence č. 3/2013, str. 14-18.

5 Nález ÚS ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16.

6 Op. cit. sub 2, str. 13.

výzvy dle ust. § 125h ProvPoz v praxi správních orgánů, ale také zodpovědět otázku, jestli lze výzvu považovat za správní rozhodnutí, nebo jiný úkon. Tuto otázku je třeba si klást zejm. s ohledem na skutečnost, že řada adresátů výzvy je po jejím doručení přesvědčena, že jim bylo doručeno autoritativní správní rozhodnutí správního orgánu a že, laicky řečeno, „dostali pokutu“. Dalším logickým cílem tohoto textu je zodpovězení navazující otázky, jestli a příp. jakým způsobem a za jakých podmínek se lze bránit proti samotné výzvě ve správním soudnictví.

Podstata výzvy k uhrazení určené částky a její užití v praxi

Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, tak samotná realizace předmětného ustanovení ve správní praxi probíhá tak, že správní orgán vyzve provozovatele vozidla k dobrovolnému a včasnému uhrazení částky určené ve výzvě. Uhradí-li provozovatel vozidla správnímu orgánu ve výzvě určenou částku dobrovolně a ve splatnosti stanovené dle ust. § 125h odst. 3 ProvPoz, správní orgán v souladu s ust. § 125h odst. 5 ProvPoz přestupkovou věc odloží, a dojde tak ke zbavení se odpovědnosti za spáchaný přestupek. Dle názoru odborné veřejnosti lze hovořit o jakési formě odpustku.7 Pro snazší pochopení fungování tohoto právního institutu objasnil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku8 jedinečnost výzvy jejím označením za obdobu blokové pokuty 9 pro obviněného z přestupku, za současného vymezení rozdílných situací, v nichž lze institut výzvy účinně využít. Nejvyšší správní soud uvedl, že se výzva dle ust. § 125h ProvPoz vydává: ,,[ při splnění ostatních podmínek dle § 125h odst. 1 písm. a) a c) zákona] jen v případech, kdy bezprostředně po spáchání přestupku není ani z podkladů pro zahájení přestupkového řízení zřejmé, kdo mohl být řidičem vozidla a vůči komu vést přestupkové řízení, a není tak možné s osobou podezřelou z přestupku věc projednat v blokovém řízení.“10 Co se pak týče zákonem stanovených podmínek pro možnost aplikace předmětného právního institutu, je třeba, aby došlo ke splnění tří podmínek První podmínkou je splnění podmínek uvedených v ust. § 125f odst. 2 ProvPoz, tedy že:11 a) ono porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno pomocí automatizovaného technické-

7 Op. cit. sub 3, str. 208-212.

8 Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.

9 Blokové řízení bylo s účinností od 1. 7. 2017 nahrazeno příkazem na místě.

10 Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.

11 Op. cit. sub 3, str. 208-212.

12 K tomuto pojmu blíže viz R. Michálek: Správní delikty na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2014, str. 230-232.

13 Op. cit. sub 2, str. 21.

14 Dopravní nehodou ve smyslu ust. § 47 ProvPoz je myšlena: „událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu“.

15 H. Kučerová: Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou, 4. aktualizované vydání podle stavu k 1. 10. 2018, Leges, Praha 2018.

16 Op. cit. sub 1.

ho prostředku používaného bez obsluhy, 12 a to v rámci dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nebo se jednalo o neoprávněné stání či zastavení vozidla, b) předmětné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích nebo povinností řidiče vozidla vykazuje znaky přestupku dle ProvPoz ( „protiprávním jednáním musí být naplněna některá ze skutkových podstat přestupku, které ProvPoz uvádí například v ustanovení § 125c ProvPoz“13), c) a že porušením těchto pravidel nedošlo ke způsobení dopravní nehody14 ve smyslu ust. § 47 ProvPoz.

Druhá z podmínek pro možnost aplikace předmětného právního institutu vyžaduje, aby při vydání výzvy nebyla známa totožnost řidiče vozidla nebo aby tato totožnost nebyla zřejmá z podkladů pro zahájení řízení o přestupku

Poslední podmínka bude splněna za předpokladu, že je dané porušení pravidel silničního provozu možné projednat uložením pokuty příkazem na místě

Prostřednictvím příkazu na místě lze projednat přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, které ProvPoz blíže specifikuje ve svém ust. § 125c odst. 7. Typicky se bude jednat o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Výzvu však nelze vydat v případě spáchání přestupků v dopravě, za které je obligatorně ukládána sankce zákazu činnosti, protože v tomto případě ProvPoz projednání přestupku pomocí příkazu na místě výslovně zakazuje.15 Užití výzvy v případě, že jsou naplněny shora popsané zákonné podmínky, by zpravidla mělo předcházet zahájení řízení o již zmíněném přestupku provozovatele vozidla ve smyslu ust. § 125f odst. 1 ProvPoz, jehož se dopustí provozovatel vozidla tím, že nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byla dodržena pravidla provozu na pozemních komunikacích a povinnosti řidiče zakotvené v příslušných ustanoveních ProvPoz.16 Výzva pak může být vydána nejen na základě podnětu jiných správních orgánů (orgány Policie České republiky, Vojenské policie, jiné správní orgány) ve smyslu ust. § 73 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „přest. zák.“), ale též z podnětu veřejnosti ve smyslu ust. § 42 zák. č.  500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „spr. řád“), nebo nejčastěji na základě oznámení o podezření, že byl spáchán přestupek ze strany orgánů obecní policie ve smyslu ust. § 10 odst. 2 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, neboť monitorování dopravy v obci se zpravidla věnují orgány obecní policie.

Po obdržení podnětu obecní úřad obce s rozšířenou působností věcně a místně příslušný k projednání přestupku ve smyslu ust. § 125e odst. 1 ve spojení s ust. § 124 odst. 5 písm. k) ProvPoz a ust. § 62 odst. 1 přest. zák., jehož spáchání bylo zjištěno, vyzve provozovatele vozidla, jímž byl daný přestupek spáchán, k uhrazení určené částky.

Provozovatel vozidla má níže následující možnosti, jak na danou výzvu k uhrazení určené částky reagovat:

První možností je uhrazení určené částky ve splatnosti ve prospěch správního orgánu.

Druhou možností je podání vysvětlení správnímu orgánu ve smyslu ust. § 137 spr. řádu ohledně totožnosti řidiče, který měl dané vozidlo v čase a místě spáchání přestupku v dopravě řídit . Příslušný správní orgán bude v tomto případě pokračovat v šetření přestupku na základě takto získaných informací, kdy podáním vysvětlení však provozovatel vozidla vystaví řidiče, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil, riziku, že bude stíhán za spáchaný přestupek.

Třetí možností je úplná nečinnost provozovatele vozidla, kdy na výzvu nebude žádným způsobem reagovat, a dojde tak k neuhrazení určené částky a zároveň k nepodání vysvětlení ohledně totožnosti řidiče, který dané vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Touto nečinností však provozovatel vozidla umožní správnímu orgánu zahájení přestupkového řízení ohledně přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 ProvPoz. Předmětné přestupkové řízení bude moci být zahájeno také v případě, že se nepodaří na základě podaného vysvětlení ze strany provozovatele vozidla ve smyslu ust. § 137 spr. řádu spáchaný přestupek objasnit.17 Právě v tomto okamžiku začíná nabývat na významu zodpovězení otázky, jaká je právní povaha výzvy a jakou je formou činnosti veřejné správy, jestli správním rozhodnutím, nebo jiným úkonem, kdy se od odpovědi na tuto otázku může dále odvíjet postoj adresáta výzvy k celé věci a případná obrana proti výzvě k uhrazení určené částky.

Výzva z pohledu forem činnosti veřejné správy – správní rozhodnutí, nebo jiný úkon?

Na úvod je třeba pro úplnost uvést, že v ČR dochází k výkonu veřejné moci prostřednictvím různých forem, kdy z pohledu moci zákonodárné či soudní nepřináší v praxi určení konkrétní formy realizace veřejné správy zpravidla problémy.18 Toto však s určitostí nelze tvrdit ve vztahu k oblasti moci výkonné, a zejm. pak ve vztahu k činnostem orgánů veřejné správy, neboť veřejná správa je velmi různorodou činností, jež směřuje k naplňování či ochraně řady veřejných zájmů. Zároveň se jedná o činnost realizovanou řadou různých orgánů. Tyto různorodé formy činnosti mohou např. regulovat chování blíže neurčeného počtu osob, jindy se mohou týkat pouze výlučně jmenovitě určených adresátů. Jindy naopak ani nemusí přímo zasahovat do právních sfér svých adresátů.19 Všechny předmětné formy činnosti veřejné správy však spojuje skutečnost, že jsou plně navázány na zásadu zákonnosti tak, jak vyplývá např. z čl. 2 odst. 3 Ústavy, 20 čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, 21 a zejm. z ust. § 2 spr. řádu. Každá činnost veřejné správy tak musí mít zákonný základ, 22 kdy výše uvedené závěry platí i pro výzvu, pro kterou je zákonným podkladem ust. § 125h ProvPoz, ve kterém, jak bylo shora popsáno, absentuje výslovné stanovení její právní povahy. Při zodpovídání otázky, jestli lze výzvu považovat za správní rozhodnutí, nebo jiný úkon, je tak třeba mít tyto závěry na paměti.

Výzva k uhrazení určené částky z pohledu spr. řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky

Jak je zřejmé s ohledem na výše uvedené, smyslem a účelem výzvy je možnost potrestání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, zjištěných pomocí tzv. automatizovaného zařízení bez obsluhy, v případech, kdy nedojde ke zjištění totožnosti řidiče, který spáchal přestupek, 23 společně s procesní ekonomií a možností odložení řešené přestupkové věci ve prospěch řidiče. 24 Lze tedy s ohledem na tento smysl a účel výzvy považovat výzvu za správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., vydané v rámci správního řízení, nebo nikoli? Předmětnou otázku je třeba si klást s ohledem na to, že řada adresátů předmětné výzvy je po jejím doručení přesvědčena, že jim bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu a „dostali pokutu“

Pokud se podíváme do odborné literatury, tak P. Vetešník ve svém článku25 a dále také v komentářové literatuře26 řadí postup podle ust. § 125h ProvPoz mezi tzv. zkrácená řízení27 (autor však v předmětné odborné literatuře užívá kromě pojmu „zkrácené řízení“ taktéž pojem „postup“). Mezi zkrácená řízení dále řadíme příkaz na místě, který s datem účinnosti od 1. 7. 2017 nahradil dřívější blokové řízení, 28 a dále příkazní řízení. Právní teorie výše zmíněná řízení nakonec zařazuje pod širší skupinu nazvanou „zvláštní druhy řízení.“29 Těmito zvláštními řízeními tak označujeme procedurální postupy, které vykazují jisté odchylky od klasického správního řízení, 30 jejichž účelem je vyřízení méně závažných a skutkově jednoduchých přestupků. 31 Ze shora uvedeného je seznatelné, že postup podle ust. § 125h ProvPoz vykazuje znaky těchto zvláštních řízení, jejichž východiskem by měla být právě určitá forma správního rozhodnutí, 32 a mohlo by se tak na první pohled zdát, že i výzva, jakožto východisko postupu dle ust. § 125h ProvPoz, který vykazuje znaky zvláštních řízení, by se mohla na základě skutečností uvedených výše jevit jako správní rozhodnutí. Opačné závěry však vyplývají z níže zmíněných zdrojů, ve kterých lze nalézt další úvahy týkající se právní povahy výzvy. K otázce právní povahy výzvy se vyjádřilo Ministerstvo dopravy, a to ve své metodice. 33 Ministerstvo dopravy je v předmětné metodice, která je určena pro správní orgány využívající institut výzvy ve své praxi, toho názoru, že v první fázi – ve fázi zasílání výzvy k uhrazení určené částky provozovateli vozidla, se nejedná o řádné formální řízení v procesu správního trestání. Správní orgány v této fázi nezjišťují totožnost pachatele oznámeného a zdokumentovaného přestupku, nevedou řízení o přestupku a nemusí si obstarat souhlas provozovatele vozidla s určenou částkou k uhrazení. 34

17 Op. cit. sub 1, str. 35.

18 K. Frumarová: Výtka dle zákona o státní službě – právní povaha, forma a důsledky, Acta Iuridica Olomucensia č. 3/2022, str. 25-37.

19 Tamtéž.

20 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

21 Usnesení č. 2/1993 Sb. předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“).

22 Op. cit. sub 18.

23 Op. cit. sub 2, str. 49.

24 Rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.

25 Op. cit. sub 3, str. 208-212.

26 D. Novopacký, P. Vetešník, K. Bezděkovský: Zákon o silničním provozu: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2022, str. 845.

27 Op. cit. sub 2, str. 16.

28 Op. cit. sub 15, str. 779.

29 Op. cit. sub 2, str. 16.

30 Z. Fiala, K. Frumarová, E. Horzinková, M. Škurek: Správní právo trestní, Leges, Praha 2017, str. 188.

31 D. Hendrych a kol.: Správní právo, Obecná část, 8. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 422.

32 Op. cit. sub 2, str. 16.

33 Metodika k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zák. č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., č. j. 8/2013-160-OST/5.

34 Tamtéž, str. 7.

K právní povaze výzvy se v průběhu několika let jejího působení v právním řádu ČR vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Zmínit můžeme např. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45. V tomto rozsudku, který byl v tomto článku již výše zmíněn, se Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že: „Výzva dle § 125h zákona o silničním provozu adresovaná provozovateli vozidla tak de facto představuje obdobu blokové pokuty pro obviněného z přestupku.“ 35 Dále je nutné uvést např. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/202037, ve kterém soud uvedl, že je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že výzva podle ust. § 125h není rozhodnutím správního orgánu, a nelze tak na ni klást stejné nároky jako na rozhodnutí. Dle Nejvyššího správního soudu by se tak mělo jednat o určitý postup, jímž se správní řízení vůbec nezahajuje, ale právě naopak, pokud dojde k zaplacení určené částky, tak je celá věc odložena. 36 Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42. 37 Pro úplnost je možné uvést také rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019-45, ve kterém soud uvedl, že „Při vydání výzvy dle ust. § 125h zákona o silničním provozu ke sdělení totožnosti řidiče nebo k úhradě určené částky přitom ještě není vedeno správní řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ale fakticky jsou pouze zjišťovány informace o údajném řidiči motorového vozidla a pachateli přestupku podle ust. § 125c zákona o silničním provozu.“38

Z výše uvedeného tak můžeme učinit závěr, že Nejvyšší správní soud a Ministerstvo dopravy jsou přesvědčeny, že se v případě výzvy dle ust. § 125h ProvPoz skutečně nejedná o správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., vydané v rámci správního řízení, a to i navzdory skutečnosti, že postup, jehož východiskem je vydání předmětné výzvy, vykazuje znaky zvláštních řízení. Ze zákonné definice vyplývá, že správní řízení je „postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, tj. aktu, jímž správní orgán zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, příp. v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách“.39 Při pohledu na toto zákonné vymezení správního rozhodnutí a správního řízení je nutné učinit závěr, že výzvu skutečně nelze považovat za správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 67 spr. řádu a její vydání nelze považovat za správní řízení ve smyslu ust. § 9 téhož zákona, kdy tento závěr lze učinit i pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ust. § 93 přest. zák.

Jestliže výzvu nelze považovat za správní rozhodnutí, nelze považovat ani postup jejího vydávání za zvláštní řízení. Pokud by byla výzva považována za správní rozhodnutí a její vydávání za správ-

35 Rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.

36 Rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020-37.

37 Rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.

38 Rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019-45.

39 Op. cit. sub 18.

40 Op. cit. sub 26, str. 847.

41 V. Sládeček: Obecné správní právo, 3. aktualizované a upravené vydání, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2013.

42 L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: § 154 [Použití jiných ustanovení], in L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: Správní řád, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 3, str. 970.

43 Tamtéž.

ní řízení či za některý druh zvláštních řízení, tak by došlo k zamezení efektivního využívání tohoto právního institutu, neboť jeho efektivní využívání vyžaduje právě zachování rychlosti a flexibility.

Jestliže by byly na výzvu k uhrazení určené částky kladeny obdobné nároky jako na správní rozhodnutí, tak by i toto bránilo jejímu efektivnímu využívání, což by bylo v přímém rozporu s jejím smyslem a účelem. Je tedy namístě přitakat závěru, který zastává zmíněná judikatura Nejvyššího správního soudu a Ministerstvo dopravy ve své metodice.

Výzva není správním rozhodnutím i přesto, že vykazuje znaky zvláštních řízení. Závěr, že výzva k uhrazení určené částky není správním rozhodnutím, podporuje i skutečnost, že ve vztahu k tomuto institutu ProvPoz nepředpokládá možnost obrany v podobě jakéhokoli opravného prostředku. Není však vyloučen postup dle ust. § 175 spr. řádu.40 Je však nutné poznamenat, že efektivita této prakticky jediné možnosti „obrany“ proti výzvě na úrovni spr. řádu, tedy mimo oblast správního soudnictví, zůstává na pováženou. Dle mého názoru lze tuto absenci prakticky jakýchkoli opravných prostředků proti výzvě považovat za určitý nedostatek předmětné právní úpravy, a to s ohledem na výše popsané skutečnosti a na již zmíněný fakt, že mnoho adresátů výzvy, i přes shora dovozený závěr, že výzva není správním rozhodnutím, považuje výzvu, z důvodů popsaných níže, za autoritativní správní rozhodnutí správního orgánu.

Byť bylo konstatováno, jakou formou činnosti veřejné správy výzva není, tak z výše uvedeného ani ze soudní judikatury nebo stanoviska Ministerstva dopravy výslovně nevyplývá, o jakou formu činnosti veřejné správy se v případě výzvy jedná, a za co danou výzvu vlastně můžeme považovat

Dle mého názoru je možné na základě shora popsaných zjištění, a zejm. s ohledem na právní povahu výzvy, uzavřít, že se  s vysokou pravděpodobností jedná o tzv. jiný úkon prováděný orgánem veřejné správy podle části čtvrté spr. řádu. Právní teorie mezi jiné úkony prováděné orgány veřejné správy zařazuje např. osvědčení, ověření, posudky, stanoviska, vyjádření, registrace, informační, materiální a programovací úkony, doporučení, veřejnoprávní ujednání a právě výzvy.41 Pro tyto uvedené jiné úkony, a tedy i pro výzvu, platí, že se jedná o úkony s určitou nižší intenzitou právních účinků, než má správní rozhodnutí, protože se jejich prostřednictvím s konečnou platností nezakládají, nemění ani neruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo se jimi neprohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.42 Přestože výzva tedy ze své podstaty přímo nezasahuje do práv adresátů veřejné správy, má velký význam pro správní orgán, který výzvu vydal, neboť některé z popsaných možných reakcí adresáta výzvy mohou zapříčinit vydání rozhodnutí o zjištěném přestupku nebo vydání rozhodnutí o přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f ProvPoz.

Bylo by vhodné poznamenat, že i v případě vydávání výzvy musí být dodržena zásada legality zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, a stanoveny určité minimální požadavky43 pro provádění tohoto jiného úkonu. S ohledem na tuto zásadu legality platí, že kromě ust. § 125h ProvPoz, ve kterém je postup vydávání výzvy primárně upraven, se na výzvu přiměřeně uplatní i právní úprava jiných úkonů části čtvrté obsažená ve spr. řádu, vůči kterému je ProvPoz v poměru speciality a spr. řád vůči ProvPoz v poměru subsidiarity. Výzva je totiž úkonem správního orgánu, který je současně projevem výkonu vrchnostenské veřejné správy, a zároveň se nejedná o správní rozhodnutí, rozhodnutí o pře-

stupku, veřejnoprávní smlouvu nebo opatření obecné povahy.44 Při vydávání výzvy se dále uplatní i základní zásady činnosti správních orgánů upravené v ust. § 2 až 8 spr. řádu, které musí mít správní orgán příslušný k vydání výzvy také stále na paměti, a to zvlášť za situace, kdy ProvPoz při určování částky k úhradě předpokládá užití správního uvážení ze strany příslušného správního orgánu.45 Jestliže výzva není správním rozhodnutím dle spr. řádu, a tedy ani rozhodnutím o přestupku dle přest. zák., tak se při její aplikaci nepostupuje vůbec podle přest. zák. a ani dle části druhé (příp. třetí) spr. řádu. V této souvislosti se tak nabízí otázka, zdali předmětná právní ustanovení dostatečně garantují ochranu adresáta výzvy proti případné libovůli správního orgánu při vydávání výzvy a při určování částky k úhradě, a to s ohledem na neexistenci efektivních opravných prostředků proti výzvě.

Výzva k uhrazení určené částky z pohledu právního laika

Byť jsem výše dospěl k závěru, že výzva není správním rozhodnutím a jedná se o tzv. jiný úkon prováděný orgánem veřejné správy podle části čtvrté spr. řádu, tak jsem se ve své vlastní právní praxi přesvědčil, že mnoho adresátů výzvy, i navzdory výše uvedeným závěrům, považuje výzvu za autoritativní správní rozhodnutí správního orgánu. Domnívám se, že je tomu tak proto, že výzva se z pohledu právního laika na první pohled velmi podobá správnímu rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o přestupku, což jistě může být pro adresáta výzvy – právního laika – velmi matoucí, a z tohoto důvodu se adresát může mylně domnívat, že tzv. „dostal pokutu“, a z toho důvodu ve výzvě určenou částku bez dalšího raději uhradí, a to i navzdory skutečnosti, že samotná výzva mu tuto povinnost závazně neukládá. Aby bylo možné určit, z jakého důvodu ke shora uvedenému dochází, je třeba porovnat obsahové a formální náležitosti výzvy a obsahové a formální náležitosti správního rozhodnutí dle spr. řádu a rozhodnutí o přestupku dle přest. zák. Po provedení takového porovnání je skutečně možné dojít k závěru, že mezi těmito úkony správních orgánů existuje mnoho podobností, které jsou způsobilé zapříčinit z pohledu právního laika záměnu výzvy za rozhodnutí.

Z tohoto důvodu je třeba se nejprve zabývat výzvou. Co se týče obsahových a formálních náležitostí výzvy, tak je třeba, aby výzva k uhrazení určené částky obsahovala náležitosti, které vymezuje ust. § 125h odst. 4 ProvPoz. Podle tohoto ustanovení musí každá výzva obsahovat popis skutku spolu s označením konkrétního místa a času jeho spáchání, vymezení právní kvalifikace přestupku, jehož znaky jsou předmětným skutkem naplněny, výši určené částky, datum její splatnosti a další údaje potřebné k provedení platby. Jak vyplývá ze samotného názvu zkoumaného právního institutu, tak z obsahu textu výzvy musí být adresátovi výzvy zřejmé, že ho správní orgán vyzývá k uhrazení určené částky ve stanovené lhůtě, pakliže se neuchýlí k jinému možnému postupu, o němž musí být poučen. Pro tyto případy musí výzva obsahovat také poučení adresáta výzvy o možnosti sdělení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, jenž výzvu vydal, s tím, že toto sdělení bude považováno za podání vysvětlení.46 Stejně tak je třeba adresáta výzvy poučit nejen o důsledcích včasného uhrazení určené částky ve prospěch správního orgánu, kterým dojde k odložení celé věci, ale též o tom, že uhrazením určené částky po dni splatnosti se tato stává přeplatkem, na který se uplatní pravidla zakotvená v ust. § 125h odst. 9-12 ProvPoz.

Mimo tyto obsahové náležitosti výzvy je třeba uvést i její další formální náležitosti sloužící pro řádnou konkretizaci správního orgánu, samotného skutku i provozovatele vozidla Mezi takové formální náležitosti patří podrobné označení správního orgánu, který předmětnou výzvu vydal, tedy specifikaci konkrétního obecního úřadu obce s rozšířenou působností, názvu odboru i uvedení úřední oprávněné osoby, sdělení adresy správního orgánu, telefonního čísla a e-mailové adresy, dále uvedení spisové značky správního spisu, čísla jednacího, datum vydání výzvy, údaj o skutečnosti, že se jedná o výzvu k uhrazení určené částky, a dále odkazy na příslušná ustanovení spr. řádu a ProvPoz. V neposlední řadě bývají ve výzvě popsány i údaje o vozidlu (tovární a registrační značka), jímž měl být přestupek spáchán, a údaje o adresátovi předmětné výzvy – o provozovateli vozidla.

Od výzvy naopak nelze očekávat, že by obsahovala precizní odůvodnění, ze kterého budou zřejmé konkrétní úvahy správního orgánu při postupu stanovování konkrétní výše určené částky za použití správního uvážení. K této problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020-37,47 ze kterého vyplývá, že stěžejním účelem institutu výzvy k uhrazení určené částky je právě snížení nákladů při uplatnění zásady hospodárnosti správního řízení, přičemž mnohdy zdlouhavé a detailní zvažování všech okolností přestupku by šlo striktně proti tomuto záměru. Není ovšem vyloučeno, aby správní orgán přiložil k výzvě přílohy vztahující se k předmětnému skutku, jako jsou např. protokol o měření rychlosti, fotografie vozidla nebo formulář sloužící k podání vysvětlení.

Za účelem porovnání obsahových a formálních náležitosti výzvy a správního rozhodnutí dle spr. řádu je dále namístě se zabývat správním rozhodnutím. Co se týče obsahových náležitostí správního rozhodnutí, tak každé správní rozhodnutí musí ve smyslu ust. § 68 spr. řádu obsahovat výrokovou část, odůvodnění výrokové části a poučení účastníků řízení o opravném prostředku.48 Výrokovou část rozhodnutí a poučení účastníků o opravném prostředku musí obligatorně ze zákona obsahovat každé správní rozhodnutí bez výjimky.49 Podstatnou náležitostí výroku je taktéž uvedení odkazů na ustanovení právních předpisů nebo mezinárodních smluv, na jejichž základě bylo o věci rozhodováno. 50 Správní rozhodnutí musí taktéž vykazovat řadu formálních náležitostí, mezi které patří zákonný požadavek na písemné vyhotovení správního rozhodnutí, označení správního orgánu, který správní rozhodnutí vydal, uvedení čísla jednacího, data vyhotovení správního rozhodnutí, jména, příjmení, funkce nebo služebního čísla a podpisu oprávněné úřední osoby, otisk úředního razítka, označení správního rozhodnutí označením „rozhodnutí“ nebo jiným označením dle zvláštních zákonů a uvedení jmen a příjmení nebo název a sídlo všech účastníků řízení. 51 Za účelem porovnání obsahových a formálních náležitostí výzvy a rozhodnutí o přestupku dle přest. zák. je třeba se zabývat

44 Op. cit. sub 18.

45 Op. cit. sub 2, str. 68.

46 Tamtéž, str. 25.

47 Rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020-37.

48 Op. cit. sub 42, marg. č. 1. str. 510-532.

49 S. Skulová: Správní právo procesní, 3. upravené vyd., Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2017.

50 Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 26. 6.1998, sp. zn. 30 Ca 169/1997.

51 Op. cit. sub 42, marg. č. 1, str. 495-510.

i  rozhodnutím o přestupku. Ohledně obsahových a formálních náležitostí rozhodnutí o přestupku, kterým se obviněný uznává vinným, platí, že i rozhodnutí o přestupku musí vyhovovat obsahovým a formálním náležitostem správního rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, který je ve vztahu k přest. zák. v poměru subsidiarity, a přest. zák. ve vztahu k spr. řádu v poměru speciality. Rozhodnutí o přestupku dále musí, kromě shora uvedených obsahových i formálních náležitostí, obsahovat další náležitosti dle ust. § 93 odst. 1 přest. zák. Podle předmětného zákonného ustanovení se tedy ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým se obviněný uznává vinným, uvede výrok o vině, který musí obsahovat popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, právní kvalifikaci skutku, vyslovení viny a rovněž i formy zavinění. 52 Výroková část rozhodnutí o přestupku musí dále obsahovat výrok o trestu, tedy stanovení druhu a výměry správního trestu ve smyslu ust. § 35 přest. zák. Rozhodnutí o přestupku dále může obsahovat např. výrok o náhradě škody nebo výrok o náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 95 přest. zák. či některé další druhy výroků. Pokud se vyjde ze shora zmíněných informací a provede porovnání obsahových náležitostí výzvy dle ust. § 125h ProvPoz, správního rozhodnutí dle spr. řádu a rozhodnutí o přestupku dle přest. zák., tak je možné dospět k závěru, že předmětné úkony správních orgánů vykazují tyto podobné nebo stejné obsahové náležitosti:

•  popis skutku společně s označením konkrétního místa a času jeho spáchání,

•  vymezení právní kvalifikace přestupku, jehož znaky jsou předmětným skutkem naplněny (právní kvalifikace skutku), s uvedením odkazů na ustanovení užitých právních předpisů,

•  stanovení částky určené k úhradě, což se může adresátovi výzvy jevit jakožto výrok o stanovení druhu a výměry správního trestu (s ohledem na skutečnost, že nejčastější formou sankce dle přest. zák. je právě pokuta), •  poučení adresáta výzvy a účastníků správního/přestupkového řízení. Správní rozhodnutí i rozhodnutí o přestupku musí obsahovat poučení účastníků řízení o opravném prostředku. Výzva taktéž musí obsahovat poučení adresáta, které je ale obsahově zcela odlišné. Jsem však toho názoru, že i tuto podobnost lze z pohledu adresáta výzvy – právního laika, i navzdory odlišnému obsahu poučení, považovat za určitou podobnou obsahovou náležitost.

Jestliže se provede porovnání formálních náležitostí výzvy dle ust. § 125h ProvPoz, správního rozhodnutí dle spr. řádu a rozhodnutí o přestupku dle přest. zák., tak je možné dospět k obdobnému závěru, že zkoumané úkony správních orgánů vykazují tyto následující podobné nebo stejné formální náležitosti:

•  požadavek na písemné vyhotovení výzvy a rozhodnutí,

•  označení správního orgánu, který výzvu nebo rozhodnutí vydal,

•  uvedení údajů o oprávněné úřední osobě,

•  uvedení spisové značky správního spisu a čísla jednacího daného úkonu,

52 D. Bohadlo, J. Brož, S. Kadečka a kol.: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář, 2. vyd. [online], Wolters Kluwer, Praha 2022 [cit. 20. 1. 2024], dostupné z: https://www.aspi. cz/products/lawText/13/139/1/2.

53 Op. cit. sub 18.

54 K. Frumarová, T. Grygar, Z. Koudelka, L. Potěšil, O. Pouperová et al.: Správní soudnictví, Leges, Praha 2022, str. 154 a násl.

55 Op. cit. sub 18.

•  uvedení data vydání výzvy nebo data vydání rozhodnutí,

•  uvedení údajů o adresátovi předmětné výzvy a údajů

o účastnících řízení. Jak lze uzavřít na základě provedeného porovnání obsahových a formálních náležitostí výzvy dle ust. § 125h ProvPoz, správního rozhodnutí dle spr. řádu a rozhodnutí o přestupku dle přest. zák., tyto úkony správních orgánů mají řadu stejných nebo podobných obsahových a formálních náležitostí. Jsem tak přesvědčen, že předmětné podobnosti jsou bezesporu způsobilé zapříčinit z pohledu právního laika záměnu výzvy za rozhodnutí. Právní laik skutečně může dospět k závěru, že v situaci, kdy mu byla doručena výzva k uhrazení určené částky, ve které je konstatováno porušení právních předpisů při provozu na pozemních komunikacích, a tedy i spáchání přestupku, a ve které je konkrétně určena částka k úhradě za spáchání přestupku, že mu bylo doručeno správní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o přestupku a o uložení pokuty, a že skutečně tzv. „dostal pokutu“, kterou už jen z důvodů popsaných výše „raději“ uhradí.

Tento problém předmětné právní úpravy má svůj původ ve skutečnosti, že ust. § 125h ProvPoz přímo neukládá správnímu orgánu povinnost v rámci poučení adresáta výzvy výslovně uvést, že se v případě výzvy nejedná o uložení pokuty za spáchaný přestupek, že se vůbec nejedná o správní rozhodnutí, ale pouze o výzvu provozovateli vozidla. Tato absence povinnosti správního orgánu výslovně poučit adresáta o shora uvedeném je dle mého názoru palčivým nedostatkem právní úpravy zkoumané výzvy, který jde na úkor adresátů výzvy a měl by být ze strany zákonodárce vyřešen. Jako vhodné řešení se nabízí např. zakotvení zákonné povinnosti správních orgánů ve výzvě adresáta výslovně poučit o tom, že se skutečně v případě výzvy nejedná o správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. o rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., kterým bylo autoritativně rozhodnuto o přestupku a o uložení pokuty, ale že se jedná pouze o výzvu k uhrazení určené částky.

Výzva k uhrazení určené částky z pohledu soudního řádu správního

Jak vyplývá ze závěru části tohoto článku nazvané Výzva k uhrazení určené částky z pohledu spr. řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky, tak výzvu k uhrazení určené částky nelze, ani přes četné podobnosti, považovat za správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. za rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák. Na základě tohoto závěru však nelze bez dalšího učinit i závěr, že výzva současně není rozhodnutím správního orgánu dle ust. § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. definuje pojem „rozhodnutí“ jako úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti konkrétně určené osoby. Přestože se pojmy „rozhodnutí“ z pohledu spr. řádu a s. ř. s. mohou jevit jako totožné nebo velmi podobné, je třeba k oběma z nich přistupovat nezávisle a hodnotit je ryze individuálně, neboť se v žádném případě nejedná o synonyma. 53 Pojem „rozhodnutí“ je tak nutné chápat zcela autonomně, a to jak pohledem spr. řádu, tak i pohledem s. ř. s.54 Za rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. tedy může být považován i úkon, který není rozhodnutím ve smyslu spr. řádu, nebo třeba i přest. zák., a naopak. Z tohoto důvodu dílčí závěr, že výzva k uhrazení určené částky není správním rozhodnutím ve smyslu spr. řádu nebo přest. zák. neznamená, že nemůže být rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s.55 Zodpovězení otázky, jestli je možné po-

važovat výzvu k uhrazení určené částky za rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., nebo jestli se v případě výzvy jedná o jinou formu činnosti správního orgánu (zásah), je klíčové pro stanovení, zda vůbec a příp. prostřednictvím kterého druhu ze správních žalob, jež připouští s. ř. s., se může adresát výzvy domáhat soudní ochrany.56 Co se týče samotného posouzení, zda lze výzvu považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., je třeba předně určit, z jakého hlediska je třeba hledané odpovědi docílit, tedy zda je pro zodpovězení této otázky rozhodující tzv. materiální, či naopak tzv. formální pojetí rozhodnutí správního orgánu. Z odborné literatury57, 58 a taktéž konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu59, 60 vyplývá, že správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. je definováno kombinací formálních a materiálních znaků. Toto pojetí tak vyžaduje v rámci posuzování, jestli zkoumaný úkon správního orgánu rozhodnutím je nebo není, v první řadě hodnotit účinky zkoumaného úkonu ve vztahu k právní sféře adresáta tohoto úkonu, tedy ve vztahu k jeho veřejným subjektivním právům, a tímto tak hodnotit jeho obsahové – materiální znaky.61 Pro materiální pojetí je tak rozhodující samotný obsah zkoumaného úkonu, nikoli jeho označení či jiné náležitosti (jestli je úkon označen jako rozhodnutí nebo výzva nebo jiným způsobem).62 Následně je třeba také hodnotit, jestli zkoumaný úkon naplňuje i požadavek na dodržení určitého minima formálních prvků – formální znaky.63

Pokud se jedná o naplnění materiálních znaků, tak dle konstantní judikatury64 je třeba, aby zkoumaný úkon, v tomto případě výzva, splňoval následující:

•  správní úkon (výzvu) vydal orgán moci výkonné či jiný z orgánů popsaných v definici, tedy správní orgán musí být autorem zkoumaného úkonu,

•  jednalo se o úkon v oblasti veřejné správy,

•  správní orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob,

•  činností správního orgánu byla dotčena veřejná subjektivní práva fyzických či právnických osob.65

Co se týče první podmínky, tak lze konstatovat, že výzva k uhrazení určené částky vydaná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je správním úkonem učiněným správním orgánem, tak jak jej definuje ust. § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zároveň je možné výzvu charakterizovat jako správní úkon vydaný v rámci výkonu (vrchnostenské) veřejné správy, kdy v rámci vydávání výzvy se subjekty nenacházejí v rovném postavení, a vydání výzvy je tak projevem výkonu veřejné moci. Výzva naplňuje i znaky individuálního správního aktu, kdy se týká individualizovaného adresáta, konkrétní věci, a je aktem podzákonným a jednostranným. 66 Je tak možné konstatovat, že i druhá požadovaná podmínka je tímto naplněna.67 Ohledně naplnění třetí podmínky jsem toho názoru, že i tato podmínka je naplněna, neboť vydáním výzvy správní orgán rozhoduje o právech a povinnostech jejího adresáta, zejm. o právu na uhrazení určené částky či o umožnění dalších reakcí adresáta na výzvu. Ohledně poslední podmínky, jestli vydáním výzvy dochází k dotčení veřejných subjektivních práv adresáta výzvy a k dotčení jeho právní sféry, je třeba uvést následující. Podle mého názoru vydáním výzvy nedochází k dotčení veřejných subjektivních práv adresáta výzvy a ani k dotčení jeho právní sféry ve smyslu vyžadovaném ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. i navzdory skutečnosti, že se tak může adresátu výzvy – právnímu laikovi, na první pohled zdát. Je si však třeba uvědomit, že i přesto, jak se výzva „tváří navenek“, správní orgán jejím vydáním definitivně a autoritativně neurčuje a neza-

kládá práva a povinnosti adresáta výzvy. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že výzva nevykazuje materiální znaky správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.

Pokud se jedná o zodpovězení otázky, jestli lze ve vztahu k výzvě hovořit o naplnění shora zmíněného požadavku na dodržení určitého minima formálních prvků – formálních znaků, tak je namístě zkoumat, jestli:

•  byl úkon (výzva) učiněn v rámci zákonem stanovené procedury pro vydání zkoumaného úkonu,68

•  daný úkon (výzva) obsahuje náležitosti dle právních předpisů, a byla tak dodržena právem vyžadovaná formalizovaná podoba zkoumaného úkonu,69

•  došlo k řádnému oznámení zkoumaného úkonu (výzvy) jeho adresátům,

•  byla o zkoumaném úkonu (výzvě) vedena spisová, či jiná písemná dokumentace nebo alespoň nějaká spisová dokumentace.70

Co se týče první a druhé podmínky, tak lze konstatovat, že zkoumaný úkon tyto podmínky naplňuje, neboť ust. § 125h ProvPoz skutečně stanovuje proceduru vydávání výzvy a předmětné právní ustanovení stanovuje zákonné, obsahové a formální náležitosti výzvy, a existuje tak i formalizovaná podoba zkoumaného úkonu. Třetí podmínka je dle mého názoru taktéž splněna. Jestliže má výzva plnit svoji funkci, tak musí být vždy doručena do dispoziční sféry svého adresáta a musí dojít k jejímu řádnému oznámení ve smyslu zkoumané podmínky. Ohledně poslední podmínky jsem toho názoru, že tato podmínka je taktéž splněna. Výzva k uhrazení určené částky je vydávána prakticky vždy v písemné podobě (i navzdory skutečnosti, že ust. § 125h ProvPoz požadavek na její písemné vyhotovení výslovně nestanovuje), avšak s ohledem na její zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti si její vydání v jiné než písemné podobě nelze představit. Z tohoto důvodu je zřejmé, že o vydání výzvy bude typicky vedena alespoň nějaká spisová dokumentace, protože výzva běžně obsahuje číslo jednací nebo spisovou značku. Předmětná spisová dokumentace následně slouží jako podklad pro navazující rozhodování o spáchaném přestupku dle příslušného ustanovení ProvPoz, nebo jako podklad pro rozhodování o přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 ProvPoz. Výzva tak vykazuje formální znaky správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.

56 Op. cit. sub 18.

57 Z. Kühn in Z. Kühn, T. Kocourek a kol.: Soudní řád správní. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 514.

58 Op. cit. sub 18.

59 Rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 6 Ans 1/2013.

60 Rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 9 As 336/2017.

61 Usnesení NSS ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002.

62 O. Pouperová: Kapitola 9. Rozhodnutí. Materiální pojetí správního rozhodnutí, in K. Frumarová, T. Grygar, O. Pouperová, M. Škurek: Správní právo procesní, 1 vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 268.

63 Rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 As 69/2016.

64 Usnesení NSS ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 9 As 79/2016.

65 Z. Kühn: § 65. Žalobní legitimace, in op. cit. sub 57, str. 515-516.

66 Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 30 A 21/2021.

67 Op. cit. sub 18.

68 Usnesení NSS ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41.

69 Usnesení NSS ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 1 As 436/2017.

70 Z. Kühn in op. cit. sub 57, str. 515.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze učinit následující závěr. I přesto, že výzva vyhovuje požadavkům na dodržení určitého minima formálních prvků a vykazuje formální znaky správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., tak není rozhodnutím ve smyslu tohoto ustanovení, neboť zcela nevyhovuje materiálnímu pojetí správního rozhodnutí a nevykazuje potřebné materiální znaky. Nelze totiž hovořit o naplnění poslední podmínky spočívající v dotčení veřejných subjektivních práv adresáta výzvy v důsledku jejího vydání. Výzvu dle ust. § 125h ProvPoz tak nelze považovat ani za rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. a nelze se proti ní bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu Je tedy namístě souhlasit se závěry soudní judikatury,71, 72 ve které bylo deklarováno, že výzva vydaná dle ust. § 125h ProvPoz není rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. S čím naopak nelze souhlasit, je názor soudů, že výzva údajně nevykazuje ani formální znaky rozhodnutí, protože jsem výše dospěl k závěru, že výzva tyto formální znaky jednoznačně vykazuje.

Lze se tedy proti výzvě dle ust. § 125h ProvPoz ve správním soudnictví vůbec nějakým způsobem bránit? Ze soudní judikatury73 vyplývá, že pokud adresát výzvy nesouhlasí s obsahem výzvy k uhrazení určené částky, nezbývá mu nic jiného než určenou částku nehradit, vyčkat na zahájení správního řízení o přestupku, a své námitky tak uplatnit až v navazujícím správním řízení.74

Vzhledem k těmto závěrům je namístě otázka, jestli lze proti výzvě k uhrazení učené částky brojit alespoň prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu ve smyslu ust. § 82 s. ř. s. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu75 je ochrana podle ust. § 82 s. ř. s. důvodná pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení, a zejm. podmínka zkrácení na právech žalobce. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře,76 zabývající se vztahem výzvy k uhrazení určené částky a žaloby proti nezákonnému zásahu, toto zkrácení na právech žalobce shledal a zároveň připustil žalobní legitimaci adresáta výzvy k podání žaloby proti nezákonnému zásahu v situaci, kdy správní orgán po zaplacení uhrazené částky provozovatelem vozidla po stanovené splatnosti ve výzvě nevrátil provozovateli vozidla tuto po splatnosti uhrazenou částku, která představovala přeplatek. Toto nevrácení přeplatku tak Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako zásah, kterým byl žalobce zkrácen na svých právech, tak jak předpokládá ust. § 82 s. ř. s. Lze tak s určitostí tvrdit, že v předmětné situaci se může adresát výzvy bránit prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu. Dovoluji si taktéž tvrdit, že se jedná prakticky o jedinou situaci bezprostředně související s výzvou, ve které je možné uvažovat o využití soudní ochrany ve správním soudnictví. Přípustnost žaloby proti nezákonnému zásahu v jiných situacích se jeví s přihlédnutím k nutnosti naplnění podmínky zkrácení na právech žalobce jako nepravděpodobná. Je tedy otázkou, jestli tato absence soudně správní ochrany není v rozporu s čl. 13 Úmlu-

71 Rozsudek KS v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 58 A 4/2014.

72 Rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018-42.

73 Tamtéž.

74 Rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 1 As 26/2019-26.

75 Rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017-46.

76 Rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 As 167/2019-36, a ze dne 11. 7. 2019, č. j. 9 As 138/2019-35.

77 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

vy o ochraně lidských práv a základních svobod.77 Uvedené skutečnosti a dovozený závěr o velmi omezené možnosti přezkumu výzvy před správními soudy tak jen zdůrazňuje nutnost zakotvení výslovného poučení adresátů výzvy o tom, že se skutečně v případě výzvy nejedná o správní rozhodnutí ve smyslu spr. řádu, příp. o rozhodnutí o přestupku ve smyslu přest. zák., kterým bylo autoritativně rozhodnuto o přestupku a o uložení pokuty, ale že se jedná pouze o výzvu k uhrazení určené částky.

Závěr

Z výše uvedených skutečností lze, i navzdory nedůsledné právní úpravě, učinit následující závěry ve vztahu k právní povaze a formě výzvy dle ust. § 125h ProvPoz. V případě výzvy se jedná o úkon správního orgánu, který má veřejnoprávní povahu a jeho užití ze strany správního orgánu lze označit za projev výkonu vrchnostenské veřejné správy. Smyslem a účelem této výzvy je umožnění neformálního a rychlého vyřízení méně závažných přestupků v dopravě za situace, kdy nedošlo k odhalení totožnosti pachatele přestupku. Jestliže je hlavním účelem a smyslem výzvy zachování určité neformálnosti, rychlosti a flexibility při jejím užívání, tak nelze výzvu považovat za správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 67 spr. řádu a její uložení nelze považovat za správní řízení ve smyslu ust. § 9 spr. řádu. Výzvu taktéž nelze považovat ani za rozhodnutí o přestupku ve smyslu ust. § 93 přest. zák. a shodně pak její uložení za přestupkové řízení ve smyslu téhož zákona.

Výzvu je proto s ohledem na její povahu nutné chápat jako tzv. jiný úkon prováděný orgánem veřejné správy podle části čtvrté spr. řádu. Správní orgán vydávající výzvu je tak povinen postupovat dle příslušných zákonných ustanovení ProvPoz, dle právní úpravy tzv. jiných úkonů části čtvrté spr. řádu, a také v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů upravených v ust. § 2 až 8 spr. řádu. Zároveň se jedná o úkon, který se svými obsahovými a formálními náležitostmi na první pohled velmi podobá správnímu rozhodnutí. Předmětné podobnosti jsou pak bezesporu způsobilé zapříčinit z pohledu právního laika záměnu výzvy za rozhodnutí a adresát výzvy se může mylně domnívat, že „dostal pokutu“. Bylo by vhodné, aby ze strany zákonodárce došlo k zakotvení zákonné povinnosti správních orgánů ve výzvě adresáta výslovně poučit, že se skutečně v případě výzvy nejedná o správní rozhodnutí, kterým bylo autoritativně rozhodnuto o přestupku a o uložení pokuty, ale že se jedná pouze o výzvu k uhrazení určené částky. Dále bylo dovozeno, že výzva nenaplňuje veškeré zákonné znaky správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. v jeho materiálně-formálním pojetí, neboť se nejedná o úkon veřejné správy, kterým by bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv adresáta výzvy a do jeho právní sféry, a nelze tak hovořit o naplnění materiálních znaků správního rozhodnutí. To vše i navzdory skutečnosti, že dle mého názoru, odlišného od soudní judikatury, v případě výzvy byly naplněny formální znaky správního rozhodnutí a že byl dodržen minimální standard zákonem požadovaných formálních znaků. Výzva sama o sobě tak není přezkoumatelná před správními soudy prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, za určitých podmínek je však přezkoumatelná před správními soudy prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Tato absence možnosti širšího přezkumu výzvy ve správním soudnictví tak jen zdůrazňuje a podtrhuje závěr o nutnosti poučit adresáty výzvy, že se skutečně nejedná o správní rozhodnutí. ✤

Komparativní hlediska vytěžování dat podle TDM výjimek

Tento příspěvek analyzuje výjimky z autorskoprávní ochrany týkající se vytěžování dat a textů (anglicky text and data mining) v současné právní úpravě autorského zákona. Předmětné výjimky legalizují tzv. strojové učení a datovou analýzu prováděné nástroji umělé inteligence. Jelikož tyto výjimky jsou jednotně harmonizovanou právní úpravou v celé EU, nabízí se komparativní zkoumání jednotlivých kritérií recentní právní úpravy z hlediska jejich smyslu a významu v celosvětovém srovnání s jinými právními řády. Tato zjištění mohou přispět k vyhodnocení těchto výjimek z autorskoprávní ochrany, vč. jejich vlivu na konkurenceschopnost evropsko-unijního právního prostředí v oblasti dalšího vývoje umělé inteligence.

JUDr. Petr Prchal, Ph.D., je advokátem a odborným asistentem na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty

Univerzity Palackého v Olomouci.

Právní otázky týkající se vytěžování textů a dat (anglicky text and data mining,dále jen „TDM“) pomocí nástrojů umělé inteligence patří v poslední době k těm častěji zmiňovaným. O tom svědčí množství uspořádaných konferencí a odborných seminářů k tomuto tématu. Recentně se hovoří o vytěžování textů a dat zejména v souvislosti s rozvojem tzv. generativní umělé inteligence,1 strojového učení a datové analýzy, neboť těžba textů a dat akceleruje technologický vývoj v této oblasti. Jde zde primárně o otázku dalšího rozvoje v oblasti výzkumu a inovací a práci s tzv. velkými daty, kde je konkurence celosvětová. Právě výjimky TDM z autorskoprávní ochrany umožňují legálně provádět rychlou analýzu a zpracování dat. Je však třeba úvodem připomenout, že právní úprava, která umožnila vytěžovat texty a data podle českého, a tedy i unijního autorského práva, obecně komukoli, je v platném a účinném autorském zákoně zakotvena již déle než rok, a to s účinností od 5. 1. 2023 2 Předmětná právní úprava přitom vychází z transpozice tzv. DSM směrnice. 3 Návrh této směrnice byl Evropskou komisí publikován před více než osmi lety,4 kdy se o umělé inteligenci zdaleka v dnešní četnosti nehovořilo. V tomto historickém sledu proto nejde o záležitost zcela novou. Výjimka týkající se možného vytěžování textů a dat je ve směrnici DSM upravena v čl. 4 (1). V českém autorském zákoně – zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále „aut. zákon“), se jedná celkem o dvě ustanovení, a sice § 39c a § 39d. Úvodem je vhodné rovněž dodat, že dle české právní úpravy odlišují uvedená dvě ustanovení českého autorského zákona jednak kritérium časového testu (doba uchování rozmnoženiny) a dále kritérium oprávněné osoby. 5 Obě ustanovení v českém autorském zákoně však plně vycházejí z kritérií a téměř doslovné dikce směrnice DSM. Souhrnně je můžeme označit jako českou TDM výjimku z au-

torskoprávní ochrany. Jelikož se jedná o výjimku tzv. povinnou, nikoli dobrovolnou, u které nemá členský stát EU možnost volby rozhodnutí, zda výjimku do svého vnitrostátního právního řádu transponuje, platí shodná právní úprava v této oblasti pro ostatní členské státy bez rozdílu. Dodejme, že princip dobrovolné transpozice výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany, který se dříve v autorském unijním právu uplatňoval, se u nově zaváděných výjimek v EU s ohledem na jednotnou koordinaci, a tím levnější procesy inovací, bude opouštět.6 V tomto směru je tak možné o předmětné výjimce určené pro vytěžování textů a dat hovořit nadále jako o unifikované TDM výjimce podle evropsko-unijní právní úpravy autorského práva.

Tento stav právní úpravy v dané oblasti proto vybízí ke komparaci jednotlivých hledisek či kritérií, na kterých je předmětná právní úprava založena, neboť právní úprava EU vystupuje na poli autorského práva v globálním měřítku jen jako jeden určitý možný model vyvažující určitým způsobem jednotlivá kritéria. Jako jaký-

1 Generativní AI je obecně vzato typ strojového systému, který může vytvářet různé typy obsahu, vč. textu, obrázků, zvuku na základě práce se zahrnutými daty. Evropský parlament v Aktu o umělé inteligenci definuje „generativní umělou inteligenci“ jako typ základního modelu. Základní modely jsou definovány jako systémové modely AI trénované na velkých a různorodých datových sadách, jež jsou navrženy pro obecnost výstupu, který lze použít pro mnoho různých úloh. Generativní systémy umělé inteligence jsou specifickou podmnožinou základních modelů, které jsou „ speciálně určeny ke generování obsahu, jako je složitý text, obrázky, zvuk nebo video, s různou úrovní autonomie“. Srov. čl. 3 odst. 1 Aktu o umělé inteligenci.

2 Stalo se tak na základě zákona č. 429/2022 Sb., kterým byl autorský zákon novelizován.

3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES.

4 Dne 14. 9. 2016.

5 Dle § 39c aut. zákona je oprávněnou osobou k užití díla na základě výjimky kdokoli, avšak na časově omezenou dobu, oproti tomu dle § 39d aut. zákona je oprávněnou osobou pouze vysoká škola a instituce kulturního dědictví.

6 Princip dobrovolnosti byl možný dle čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Informační směrnice).

koli jiný model právní úpravy se však může odlišovat od modelů ostatních, známých z jiných zemí. Ostatně výzkum a inovace probíhají také celosvětově.

Vyvstává právní otázka, jak si stojí právní úprava EU týkající se vytěžování textů a dat v porovnání s jinými zeměmi, které vycházejí z jiných modelů ve vztahu k řešení téhož pro blému. EU nebyla první, která by výjimky z autorskoprávní ochrany za účelem vytěžování textů a dat zaváděla, byť nelze rozhodně říci, že by v tomto ohledu zaostala. Výjimky TDM byly zaváděny a aplikovány ještě předtím, než se těžení textu a dat dostalo do těsné spojitosti s nástroji umělé inteligence. Koneckonců těžbu dat není nutné provádět vždy strojově pomocí strojového systému. Je ale jisté, že dosud není vyřešena otázka odměňování nositelů práv, jejichž data a texty, pokud podléhají autorskoprávní ochraně, by měly sloužit strojovému učení umělé inteligence a datové analýze. Nejednoznačně je řešena otázka tzv. zápovědi (angl. opt-out) předmětné TDM výjimky. V neposlední řadě vyvstává i řada otázek mimoprávních, např. zda unijní právní úprava bude v daném směru konkurenceschopná v oblasti rychlého technologického vývoje, a tedy svým způsobem atraktivní svým právním řádem pro technologický vývoj. Díky porovnání vybraných kritérií je možné utřídit dílčí závěry, které by mohly být nápomocné přímo i v českém právním prostředí.

Obecně k TDM výjimce dle unijního

a českého autorského práva

Relevantní právně orientovaná celosvětová diskuse o výjimce TDM probíhá od roku 2015. Minimálně na poli EU byla sepsána celá řada rešerší.7 Legitimita nové TDM výjimky v EU byla odvozována od praxe USA a potřeby dosáhnout světové souladnosti. To odpovídá i soudobému trendu, který je patrný v autorském právu dodnes a který spočívá v rozšiřujícím se tzv. uzavřeném katalogu

7 Srov. R. Hilty, V. Moscon: Modernisation of the EU Copyright Rules Position Statement of the Max Planck Institute for Innovation and Competition. Modernisation of the EU, Copyright Rules Position Statement of the Max Planck Institute for Innovation and Competition [online], 2017 [cit. 2024-01-07], dostupné z https://papers.ssrn. com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3036787; Ch. Geiger, G. Frosio, O. Bulayenko: Opinion of the CEIPI on the European Commission’s Proposal to Reform Copyright Limitations and Exceptions in the European Union, Centre for International Intellectual Property Studies (CEIPI) Research Paper No. 2017-09, 2017; P. B. Hugenholtz, R. Okediji: Conceiving an International Instrument on Limitations and Exceptions to Copyright, Institute for Information Law Research Paper No. 2012-37, 2012; L. Guibault et al.: Standardisation in the area of innovation and technological development, notably in the field of text and data mining: Report from the Expert Group, Evropská komise, 2014; M. Sag: The New Legal Landscape for Text Mining and Machine Learning, Journal of the Copyright Society of the USA, Vol. 66 [online], 2019, dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/ papers.cfm?abstract_id=3331606.

8 Viz např. P. Hugenholtz: Flexible Copyright: Can EU Author’s Rights Accommodate Fair Use? in I. Stamatoudi (ed.): New Developments in EU and International Copyright Law, Leiden 2016, str. 417-433; M. Senftleben: The Perfect Match – Civil Law Judges and OpenEnded Fair Use Provisions, American University International Law Review, Vol. 33, No. 1, 2017, str. 231-286; srov. také historicky dříve Wittem Group: The Wittem Project: European copyright code, dostupné z: https://www.ivir.nl/nl/projecten/european-copyrightcode/.

9 Sekundárně samozřejmě můžeme pozorovat i odchylky týkající se vlastního výkonu autorského práva a jeho ochrany.

výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany. To s sebou samozřejmě nese zmiňovanou diskusi, která kromě otázek souvisejících se zaváděním nových typů výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany přinesla i zásadnější systémové otázky týkající se toho, zda uzavřený katalog výjimek a omezení, na jehož principech stojí soudobá právní úprava autorského práva v EU a který současně představuje největší handicap tohoto systému, je vhodný ve srovnání s více na inovace flexibilní anglo-americkou doktrínou fair use, známou dnes již nikoli pouze v souvislosti s autorských právem USA, ale celé řady dalších států. Některé studie přitom dospívaly k poměrně přesvědčivým závěrům o potřebnosti zavést z důvodu nových technologických výzev do systému výjimek a omezení v EU tzv. polootevřenou výjimku, 8 čímž by se unijní právní úprava té anglo-americké přibližovala. EU záměrem zavést novou TDM výjimku potvrdila, že datová analýza by měla probíhat celosvětově na podobných principech.

Návrh směrnice DSM počítal s tím, že výjimka TDM bude koncipována jako výjimka z práva na rozmnožování a sui generis databázového práva; konkrétně práva na extrakci obsahu databáze. Mezi členskými státy panovala shoda v tom směru, že nová výjimka TDM bude zařazena do katalogu výjimek a omezení v nejbližší možné době. Již z publikovaného návrhu DSM směrnice bylo zřejmé, že TDM výjimka bude povinnou čili obligatorní výjimkou, vymykající se obecné struktuře nepovinných, resp. dobrovolných, výjimek dle čl. 5 Informační směrnice, u kterých záleželo na úvaze každého konkrétního členského státu EU, zda příslušnou výjimku do svého vnitrostátního katalogu výjimek a omezení zařadí či nikoli.

Je nutné říci, že tento obrat v legislativním přístupu ze strany EU k nové výjimce TDM lze kvitovat, protože dnes s odstupem času můžeme říci, že dobrovolný systém výjimek a omezení se z hlediska unijní tendence sjednocovat jednotlivé právní úpravy a vytvářet unifikovaný právní systém příliš neosvědčil. V důsledku rozdílné transpozice výjimek a omezení vznikaly nejrůznější, mnohdy žel ani výkladem nepřekonatelné rozdíly mezi právními řády jednotlivých států, které pak v konečném důsledku znamenají mimořádné potíže zejména při tzv. přeshraničním užití autorskoprávně chráněných výtvorů. V době převažující tvorby a jejího sdílení na internetu jde dnes prakticky vždy o dopad do několika jurisdikcí současně. Zjednodušeně lze říci, že princip dobrovolnosti při zavádění nových výjimek by znamenal nepředvídatelné výsledky v jednotlivých státech. To v době masivní digitální tvorby, která se neomezuje na teritorium konkrétního státu a jednoho právního řádu, není udržitelné. Můžeme zobecnit, že v těch společenských oblastech se silným veřejným zájmem, který při masovém způsobu užití vystupuje na každodenní bázi, by mělo jít vždy o výjimku povinnou a i z hlediska uživatelského, resp. spotřebitelského, by také mělo být zřejmé, co je zákonem dovoleno a co ne. S trochou nadsázky lze snad i říci, že pokud se v něčem v oblasti autorského práva v současné době právní úpravy členských států EU vzájemně odlišují, tak je to právě oblast výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany.9 Dále již z návrhu DSM směrnice bylo zřejmé, že půjde o výjimku určenou pro komerční i nekomerční užití s vyloučením její případné technické blokace. Z hlediska konečného legislativního vyjádření výjimky TDM v autorském právu EU se pochopitelně rovněž vedla debata o jejích parametrech, při které byla vážena již zmiňovaná jednotlivá kritéria. V důsledku toho se TDM výjimka obsažená v původním návrhu DSM směrnice odlišuje od konečného znění

směrnice. Z těchto zmiňovaných kritérií, z nichž se některým budeme nadále blíže v tomto textu věnovat, lze zmínit např.: a) kritérium okruhu oprávněných osob, b) kritérium komerčního a nekomerčního užití, c) kritérium oprávněného (zákonného) přístupu k datům, d) kritérium zápovědi (opt-out) výjimky, e) kritérium doby uchování dat, f) kritérium aplikace tříkrokového testu, g) kritérium oprávněnosti technické blokace užití na základě TDM výjimky.

Ilustrativně lze pro rychlou představu uvést, že např. kritérium pouze nekomerčního užití by bylo limitující např. pro start-upy, které se ale na poli umělé inteligence vyskytují poměrně často, a znemožnilo by tak i jakýkoli individuální výzkum.10 V případě kritéria oprávněného okruhu osob vzniká otázka, zda užití výjimky TDM lze umožnit jen výzkumným institucím, či komukoli. Dalším příkladem může být kritérium oprávněného (zákonného přístupu), které zůstalo i ve výsledné podobě DSM směrnice, a je tedy obsaženo i v české právní úpravě, které soutěžitele nutí, aby si oprávněný přístup k těženým textům a datům (angl. access right) zajištovali smluvně, tj. typicky licenčně, což ale může zavdávat diskriminaci podle tržní síly v závislosti na tom, kolik licencí daný soutěžitel sjedná, v takovém rozsahu může těžit data a texty při aplikaci TDM výjimky. Jak bude patrné z následující části textu, existují právní řády, ve kterých se v rámci TDM výjimek podobné kritérium zákonného přístupu nevyskytuje. Důvodem může být, že zajistit zákonný přístup může být překážkou, pokud není oprávněná osoba schopna zjistit nebo dohledat a vyjasnit nositelská práva k chráněnému obsahu. Celkově vzato, výsledkem popsaného vývoje a nastavení jednotlivých kritérií je právní úprava obsažená v čl. 4 (1) DSM směrnice, který upravuje relativně široce využitelnou TDM výjimku. Z okruhu osob opravňuje kohokoli k jejímu využití, a to vč. komerčního využití např. i pro potřeby vývoje generativní umělé inteligence, která umožňuje pořizování rozmnoženin autorských děl a databází pro účely TDM s právem držet je tak dlouho, jak je zapotřebí pro strojové učení při respektování podmínky časového testu. Výsledná právní úprava, jak již bylo popsáno, obsahuje kritérium oprávněného (zákonného) přístupu, možnost zápovědi (opt-out) a při jejím uplatnění je nutné vyhovět podmínkám tříkrokového testu.

Transpozice čl. 4 (1) DSM směrnice je v českém autorském zákoně provedena celkem do dvou ustanovení. Prvním z nich je § 39c aut. zákona, který upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat. Oprávněnou osobou je každý, kdo zhotoví rozmnoženinu díla za účelem automatizované analýzy textů nebo dat v digitální podobě, prováděné za účelem získání informací, zahrnujících mj. vzory, tendence a souvztažnosti; takto zhotovenou rozmnoženinu je oprávněn uchovat pouze po dobu nezbytnou pro účely této automatizované analýzy textů nebo dat. Zákon upravuje možnost autora zapovědět tento způsob užití díla. Musí tak ovšem s ohledem na okolnosti učinit zjevně. Uvedená výjimka najde plně své uplatnění např. při strojovém učení nástrojů umělé inteligence, ale i při jakémkoli vytěžování dat z digitální předlohy.

Výjimka je pojmově omezena pouze na texty a data. Jde o pojmy, které český autorský zákon zavádí poprvé až v souvislosti s touto výjimkou, tj. od roku 2023. Problematický proto může být nejen v českém prostředí výklad toho, co vše se rozumí daty, kdy však dle smyslu výjimky by mělo jít

nejen o prosté nechráněné informace, ale i autorsky chráněná díla, příp. i jiný chráněný obsah.

Druhým ustanovením je § 39d, který upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat pouze k vědeckému výzkumu. Oprávněnou osobou je pouze vysoká škola nebo právnická osoba provádějící vědecký výzkum, který je prováděn ve veřejném zájmu nebo neziskově, a dále instituce kulturního dědictví.11 Odlišnost ve způsobu užití od výjimky dle § 39c aut. zákona zde spočívá v časovém testu, kdy oprávněné osoby jsou povinny takto zhotovenou rozmnoženinu uložit s vhodnou úrovní zabezpečení a mohou ji posléze uchovávat pro účely vědeckého výzkumu, vč. ověření výsledků výzkumu, a tedy nikoli pouze omezeně na dobu nezbytně nutnou.

K technické podstatě těžby dat a textů

Uchopení podstaty výjimky TDM v právním smyslu nutně vychází ze správného uchopení významu technického fungování, resp. techniky provádění automatizované analýzy dat a textů. Nejen pro kontinentální autorské právo platí dogmatické východisko, že data jako taková nepodléhají autorskoprávní ochraně. Autorské právo chrání jedinečný výsledek tvůrčí duševní činnosti (§ 2 odst. 1 aut. zákona), zkráceně tvůrčí vyjádření, nikoli prostou informaci (myšlenku) obsaženou v chráněném díle (srov angl. Idea-Expression Dichotomy). Z tohoto východiska by těžba textů a dat v principu nemusela vůbec znamenat zásah do absolutního autorského práva. Záleží ovšem na způsobu technického provedení automatizované analýzy, který se může v jednotlivostech významně technicky lišit a který proto může potenciálně vést k zásahům do absolutních práv. Vedle způsobu technického provedení záleží i na způsobu použití existujících zdrojů a rozsahu provedení. Podstatné pro správné uchopení věci je, že z technického hlediska vytěžování dat pomocí automatizované datové analýzy znamená vždy vícekrokový proces. Nejde toliko o jeden krok či akt, který by představoval právní či protiprávní jednání. Z tohoto důvodu lze říci, že mezi autorským právem, potažmo systémem ochrany práv duševního vlastnictví, vč. ochrany před nekalou soutěží, a technikami, kterými se vytěžování textů a dat provádí, může existovat určitá různorodá škála možností, které musí soukromé právo vhodným nastavením jednotlivých kritérií regulovat. V rámci jednotlivých technik mohou být potenciálně ohrožena či zasažena zejména práva obsažená v tzv. Informační směrnici12 a směrnici o právní ochraně databází.13 To je dáno tím, že v současné době rozšiřujících se technických a softwarových možností generativní umělé inteligence probíhá sběr informací nekontrolovaně z celého spektra možných dat pomocí zcela automatizovaných softwarových nástrojů. Následně se tato data, při běžném scénáři, ze kterého mohou existovat nejrůznější odchylky, identifikují a vybírají se ta určená k hloubkové analýze, vč. autorskoprávně chráněných děl. Následně dochází ke vzniku rozmnoženin

10 Kritérium umožňující aplikovat výjimku TDM v případě komerčních i nekomerčních užití se objevilo již v návrhu DSM směrnice.

11 Ty jsou uvedeny v § 37b aut. zákona.

12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází.

za účelem přípravy do strojově čitelné formy vč. eventualit, např. nahrání do cloudového uložiště apod. Konečně dochází k extrakci, resp. vytěžení, požadovaných dílčích výstupů a jejich zpracování do výsledného výstupu.

Při tomto běžně představitelném způsobu provedení automatizované datové analýzy je zřejmé, že zpravidla vždy bude docházet k užití díla jeho rozmnožením . Zatímco užití pár slov (úryvků),14 jakož i samo o sobě automatické procházení dat by zásah do absolutního práva pravděpodobně nepředstavovalo, neboť není způsobilé ohrozit zájem autora či jiného nositele práv, a takový způsob užití je předvídán i jinými výjimkami (srov. výjimku pro citaci). Vyšší intenzita užití by již zásah znamenat mohla. S jistotou lze říci, že při extrakci dat a jejich opětovném užití může docházet rovněž k zásahům do práv k databázi. V té souvislosti podle SD EU ve věci The British Horseracing Board Ltd a další proti William Hill Organization Ltd.15 je třeba zmínit, že zásah do práv k databázi představuje podle SD EU extrakce dat z jednoho média na druhé, aniž by vůbec došlo k rozmnožování díla.

Třetím potenciálně dotčeným způsobem užití je sdělování díla veřejnosti. O tento způsob užití se může jednat zejména při práci s mezitímními výsledky datové analýzy, které mohou být sdělovány nebo i manuálně kontrolovány ve vícečlenných týmech.

Zveřejnění výsledku datové analýzy za předpokladu nově vzniklého přetvořeného výsledku by však zásah do práva na sdělování díla veřejnosti opět automaticky znamenat vždy nemuselo.

Právní

hlediska těžby

dat a textů

Ve veřejné diskusi k tématu TDM výjimek již bylo potvrzeno, že rozmnoženiny autorskoprávně chráněných děl vzniklé na základě těžby textů a dat nejsou běžnými rozmnoženinami, předvídanými

14 Srov. angl. termín „snippet“, který byl klíčovým prvkem projektu Google Book Search, původně Google Print. Někdy také zkráceně jen jako Google Books, a to z hlediska užití výňatků knih v rámci výjimky fair use. Srov. k tomu rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod ve věci Authors Guild Inc., et al. v. Google Inc., 804 F.3d 202, ze dne 1. 7. 2013, které odvolací soud vydal na základě odvolání společnosti Google proti rozhodnutí Okrskového soudu pro Jižní New York ve věci Authors Guild v Google, Inc., 282 F. R. D. 384, ze dne 31. 5. 2012.

15 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ve věci The British Horseracing Board Ltd a další proti William Hill Organization Ltd., C-203/02, ze dne 9. 11. 2004.

16 M. Borghi, S. Karapapa: Non-Display Uses of Copyright Works: Google Books and Beyond, Queen Mary Journal of Intellectual Property, Vol. 1, No. 1 [online], 2011 [cit. 2024-01-07], dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2358912.

17 Viz P. B. Hugenholtz, R. Okediji, op. cit. sub 7, str. 57; P. Samuelson: Justifications for Copyright Limitations & Exceptions. Forthcoming chapter, in R. Okediji (ed.): Copyright Law in an Age of Limitations and Exceptions, 2015, str. 31, dostupné z: http://papers.ssrn.com/ sol3/papers.cfm?abstract_id=2476669; M. Husovec: Verejný záujem v autorskom práve. Výnimky a obmedzenia, reštriktívne? Právny obzor č. 5/2013, str. 472-498; C. J. Ginsburg: Toward Supranational Copyright Law? The WTO Panel Decision and the “Three-Step Test” for Copyright Exceptions, Working Paper č. 181 of the Columbia Law School – For Revue Internationale du Droit d’Auteur, 2001, str. 1-16; P. Prchal: Limity autorskoprávní ochrany, Leges, Praha 2016, str. 163-168.

18 Viz Ch. Geiger et al.: Towards a Balanced Interpretation of the „Three-Step Test“ in Copyright Law, European intellectual property review, 2008, Vol. 30, str. 492-495.

autorským právem, ale rozmnoženinami určenými jen pro výpočetní výzkum, a tedy rozmnoženinami zvláštními, stojícími mimo rámec běžného rozmnožování díla v tradičním významu. V tomto ohledu proto není zařazení TDM výjimky do přímé souvislosti s právem na rozmnožování, jak činí DSM směrnice, zcela správné. Zvláštnost těchto rozmnoženin spočívá v tom, že u běžných rozmnoženin vzniklých při běžném rozmnožení díla je účelem vzniku vytvoření substituce původního díla za účelem jeho užití, tzn. užívání díla. Jedná se tak o užití ve smyslu tzv. duševního užití. Jinak je tomu u zvláštních kopií vzniklých při těžbě dat, kdy kopie vznikají pouze pro účely datové analýzy, tj. výpočetního výzkumu a zpracování konkrétního výstupu, a jde tedy jen o prostředek k dosažení výsledku datové analýzy. Absentuje zde jakýkoli prvek veřejnosti, která by mohla rozmnoženinu díla díky těžbě dat užívat.

Právně dogmaticky zde hovoříme o případu tzv. neduševního užití, tedy užití díla jen jako dat. Tento způsob užití byl poprvé v autorském právu popisován v souvislosti s „masovou“ digitalizací v roce 2011,16 kterou historicky představoval např. projekt Google Books. Právně vzato, když výstupy datové analýzy pouze nesou zjištěné informace, a nikoli původní vyjádření chráněných děl, nemělo by zde docházet k ohrožení zájmu autora. Pokud není účelem duševní užití díla, nemělo by autorovi vznikat ani právo na náhradu za tento způsob užití, typicky formou tzv. náhradních odměn. Použité dílo je jen prostředkem nebo nástrojem k získání relevantních informací. Nedochází k zásahům do chráněného vyjádření, tzn. tvůrčího zpracování díla.

Výjimka TDM a tříkrokový test

Nutnost aplikovat tzv. tříkrokový test na výjimky TDM plyne z čl. 7 (2) DSM směrnice. Tento výslovný příkaz zákonodárce je nutné v kontextu unijní legislativy hodnotit jako nadbytečný, jelikož tento příkaz dopadá stejně v systému unijního uzavřeného katalogu výjimek a omezení na všechny vnitrostátně upravené výjimky bez rozdílu, a to vč. těch nově zavedených, ledaže by zákonodárce výslovně uvedl jinak. Výslovné vyjádření ve vztahu k nové unijní TDM výjimce je nutné vnímat spíše jako opakování již obecně známého pravidla, snad za účelem odstranění pochybností. Ty však zde nejsou. Tříkrokový test (§ 29 aut. zákona) je unifikovaným unijním testem poměrnosti v odvětví autorského práva a jeho význam je primárně výkladově-aplikační. Postupem času ale v odborné debatě převažují tendence, aby byl tento test vykládán volněji tak, aby jeho výklad vždy koreloval s obecným zájmem společnosti v daném případě. Jedná se o určitý paradox autorského práva, který stojí na vyvažování zájmu autora a společnosti pomocí legislativního omezování při výkonu a ochraně autorských práv. V literatuře byl potvrzen závěr, že tříkrokový test není nutné vždy aplikovat restriktivně, jenom z důvodu, že jde o výjimku z pravidla.17 Dokonce byla publikována stanoviska, že jednotlivé kroky je třeba hodnotit společně z hlediska celkového posouzení, a nikoli každý krok testu samostatně.18

Výše uvedené zde uvádím z důvodu poukázání na citelnou snahu posledních let argumentačně vyváznout ze sepětí, které nastavuje tříkrokový test, vč. názorových příklonů k modelu otevřené či polootevřené výjimky v EU. Je tak zřejmé, že právě v tomto kontextu současné „volnější aplikace“ tříkrokového testu je třeba usuzovat na jeho použití i při aplikaci TDM výjimky v EU a nelze tento test vnímat jako legislativní překážku.

Výjimka TDM a možnost zápovědi (opt-out)

Unijní úprava, a tedy i ta česká (§ 39c odst. 2 aut. zákona), obsahuje možnost zápovědi (opt-out) aplikace TDM výjimky.19 Zápověď v mezinárodním autorském právu je známá již z čl. 10bis RÚB, který se týká práv na rozmnožování, vysílání a sdělování díla veřejnosti. 20 S konceptem zápovědi pracuje běžně i české autorské právo např. i v oblasti rozšířené kolektivní správy autorských práv. 21 Nejde tak o nic nového a neznámého v kontextu současného autorského práva. V dané souvislosti jde o jakousi obdobu vyjádřenou přímo ve vztahu k aplikaci TDM výjimky. Kritérium bylo do unijní právní úpravy TDM výjimek zavedeno s ohledem na vyhovění kritériím vnitrostátního tříkrokového testu, konkrétně kritériu běžného způsobu užití díla. Právní úprava již ale neobsahuje podrobnosti, jak zápověď provést. Lze ale předpokládat, že s ohledem na strojovou čitelnost zápovědi by forma zápovědi a způsob jejího provedení měla být jednotná. Kritérium zápovědi obecně vzato dává autorovi či jinému nositeli práv možnost vyhodnotit, zda výjimka TDM představuje z hlediska jejich zájmu riziko, a pokud ano, mají možnost volně vyjádřit zápověď aplikace TDM výjimky.

Zdá se, že provést zápověď může být někdy problematické z hlediska výkonu a realizace. Nejde přitom ani tak o samotnou formu a způsob vyjádření, kterou lze v praxi relativně snadno překonat ustálenou praxí. 22

Realizace a výkon práva zápovědi ovšem zůstávají problematické z důvodu, že nositelství práv k jednotlivým dílům je v EU velmi často fragmentované, mnohdy jsou nositelé práv neznámí či nedohledatelní. Fragmentace může být nechtěným důsledkem v minulosti zavedeného systému dobrovolných výjimek, a s tím souvisejících vzniklých rozdílů při výkonu autorského práva. Z toho důvodu ani sjednocení technického provedení zápovědi nepředstavuje takové úskalí jako spíše roztroušenost a někdy i komplikovanost právních vztahů, což znamená praktickou nepoužitelnost zápovědi v daném případě, kterých může být vcelku mnoho.

Výjimky TDM v zahraničí

Důvodem, proč je třeba právní úpravu výjimky TDM analyzovat pomocí jednotlivých kritérií, je snaha o jejich dílčí i celkové porovnání s ostatními právními řády, a to z hlediska smyslu a efektivnosti unijní úpravy. Efektivnost právní úpravy není často v oblasti právní vědy hlediskem, kterému se přikládá význam. Zpravidla se akcentují hlediska odrážející spíše historický a systémový kontext právní úpravy jako celku. V případě TDM výjimek je hledisko efektivnosti právní úpravy propojené s možnostmi inovací v dané oblasti, kterou je rozvoj systémů umělé inteligence. Jde o odvětví, které je doménou primárně high-tech společností, jež své aktivity pružně koordinují možná pouze podle toho, jak efektivní a přívětivé je aktuální právní a ekonomické prostředí v dané zemi či regionu. V době celosvětové sítě internet není totiž potíž rozložit jednotlivé aktivity do rozdílných koutů světa.

V komparaci vychází zajímavě zejména srovnání právní úpravy TDM výjimek v případě právní úpravy USA a Japonska, jehož právní úprava je v oblasti TDM výjimek často dávána za příklad. Obě země vycházejí z odlišných autorskoprávních systémů. Přesto v obou prosperuje kreativní a kulturní průmysl a také vysoce konkurenceschopný high-tech sektor v oblasti umělé inte-

ligence. Dle autorského práva USA, jakožto hlavního hospodářského soutěžitele EU, jsou výjimky TDM rutinně založeny na transformativním (přetvářecím) způsobu užití podle doktríny fair use, která bývá označována jako vzor obecné otevřené výjimky z autorskoprávní ochrany. Zde můžeme říci, že zcela jednoznačnou dělicí linii toho, že provádět datovou analýzu TDM bude v souladu s doktrínou fair use, nastavil již soudní úspěch společnosti Google Inc. ve sporu Authors Guild Inc v roce 2013. 23 Jednalo se tehdy o digitalizaci tištených autorských děl a šlo přitom o komerční projekt s cílem dosažení zisku. Z toho důvodu není dle právní úpravy autorského práva USA nutné získat předchozí souhlas autora či jiného nositele práv, není nijak upravena možnosti zápovědi (opt-out) a nejsou upraveny ani nároky na odměnu v souvislosti s užitím díla pro účely TDM.

Oproti tomu v Japonsku, které je často zmiňováno v souvislosti s TDM výjimkami, je výslovně upravena výjimka TDM v autorském zákoně již od roku 2009 (sec. 5. čl. 47-7), která byla v roce 2018 podstatně rozšířena. Jedná se o výjimku pro komerční i nekomerční užití, zápověď nositele práv (opt-out) je výslovně zmíněna bez právního významu a v právní úpravě nalezneme i zvláštnosti týkající se např. sdílení dat mezi provozovateli datové analýzy. Japonská právní úprava TDM výjimek je proto označována jako celosvětově nejširší legislativní pojetí TDM výjimky vůbec. To podtrhuje legislativní záměr spočívající v podpoře vývoje v oblasti umělé inteligence. Je nutné dodat, že vedle právní úpravy autorského práva USA, které dlouhodobě těží z otevřené výjimky fair use, se tato doktrína či její obdoby týkají řady dalších států, např. Singapuru, Jižní Koreje, Izraele nebo Tchaj-wanu.

Ze zemí na evropském kontinentu pak lze zmínit, že ve Spojeném království je výjimka v autorském zákoně upravena od 19. 5. 2014 (sec 29A) a jedná se o výjimku jen pro nekomerční užití a netýká se rozmnožování databází. Ve Francii byla právní úprava TDM výjimky před transpozicí DSM směrnice upravena v roce 2016 (zákon č. 2016-1231), a to pro díla i databáze, umožňovala rozmnožování jen z oprávněných zdrojů, tedy děl zveřejněných se souhlasem nositelů autorských práv. Německo rovněž zavedlo vlastní právní úpravu ještě před přijetím DSM směrnice s účinností od 1. 3. 2017. Výjimka je nadále upravena v § 60d UrhG a před transpozicí směrnice vylučovala komerční účely, a tedy se týkala pouze užití za účelem vědeckého výzkumu. Z členských států EU, které upravily vlastní TDM výjimku ještě před přijetím směrnice, lze také zmínit Estonsko, které tak učinilo v autorském zákoně od 1. 1. 2017 (čl. 19. 3).

Z výše uvedeného plyne ten závěr, že právní úprava TDM výjimky v unijní úpravě může být v porovnání zejména s právní úpravou USA, Japonska, potažmo řady asijských států, méně otevřená, a to vzhledem k zavedenému kritériu získání licenčního souhlasu, kritériu zápovědi a některým dalším dílčím kritériím. Rovněž nejistá je otázka, zda autorům náleží po-

19 Viz čl. 4 (3) DSM směrnice.

20 Bernská úmluva [Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, revidovaná úmluva bernská (vyhl. č. 133/1980 Sb.)].

21 Srov. § 97e odst. 3 aut. zákona. Zápověd je dále obsažená také výslovně v případě některých výjimek, např. § 38 a § 38b aut. zákona.

22 V diskusi se objevují shodné názory, že zápověď je nutné kvůli strojovému čtení vyjádřit v kořenovém souboru (root file) příslušné webové stránky.

23 Rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod ve věci Authors Guild Inc., et al. v. Google Inc., 804 F.3d 202, ze dne 1. 7. 2013.

dle unijní právní úpravy odměna, resp. náhradní odměna (k tomu viz dále). Je ale třeba říci, že překážku mohou znamenat i samotné transakční náklady, které představují licenční odměny, ať již placené přímo autorovi, nebo kolektivnímu správci, neboť i otázka odměňování v rámci TDM výjimky by měla být hromadně řešena pomocí kolektivní správy práv. To by mohlo znamenat negativní dopad na schopnost odvětví zabývající se umělou inteligencí v EU soutěžit na světovém trhu.

Obecné úvahy k otázce náhradních odměn ve vztahu k výjimce

TDM

Na tomto místě lze učinit dílčí závěr, že TDM výjimka má zvláštní povahu a její systematické spojení s právem na rozmnožování není legislativně zcela správné . Na TDM výjimku se aplikuje tříkrokový test a možnost zápovědi (opt-out). V neposlední řadě unijní právní úprava v DSM směrnici je postavena rovněž na kritériu zajištění oprávněného (zákonného) přístupu. Vzniká proto otázka, zda by měla autorům a jiným nositelům práv náležet odměna, resp. náhradní odměna. Z hlediska právní podstaty TDM výjimky založené na zmiňovaném neduševním užití by se dalo důvodně předpokládat, že žádný nárok na odměnu by zde nutně nemusel vzniknout. Současně ale, když se na výjimku TDM má aplikovat tříkrokový test, lze argumentovat i přesně opačně. Na danou právní otázku tak mohou panovat opačné názory. Význam zde proto může sehrát i obecnější otázka, zda má smysl kompenzovat lidskou tvorbu a její případný úbytek. Pokud ano, pak má smysl uvažovat o zavedení systému náhradních odměn za užití díla podle TDM výjimky. Podobně je tomu v případě jiných běžných typů užití. Strojově vytvořená umělecká a literární díla budou postupně nahrazovat přinejmenším část výtvorů tvořených lidmi. Je také dnes zřejmé, že umělá inteligence tvoří rychleji a levněji, což může přinést podstatné tržní změny v kreativním průmyslu. Zasaženými odvětvími mohou být zejména žurnalistika, hudba, vizuální umění vč. tvorby videoher, komiksů, ilustrací, dekorací.

24 Detailně k možným přístupům k dané otázce viz M. Senftleben: Generative AI and Author Remuneration, International Review of Intellectual Property and Competition Law, 2023, Vol. 54, str. 1535-1560.

25 Systém autorského práva není jediný možný, otázku kompenzace lze řešit např. i systémem daňovým.

26 K této druhé variantě se přiklání Senfleben, viz op. cit. sub 24.

změny exekučního řádu od 1. 10. 2024 nový zákon o veřejných dražbách od r. 2025 stavovské předpisy

Lze říci, že tvůrčí akt zřejmě nebude v některých oborech nadále potřeba vůbec nebo jen omezeně a bude nahrazen tvorbou umělé inteligence podstatnou měrou. To, co zůstává vyhrazeno lidské tvůrčí činnosti, můžeme označit jako „fine art“. Pak ale vzniká otázka, proč odměňovat, a nahrazovat úbytek lidské tvůrčí činnosti, které nebude v důsledku přirozeného technického vývoje fakticky tržně potřeba. Posouzení této otázky jde nad rámec tohoto textu, protože jde o otázkou celospolečenskou a lze nad ní uvažovat i jinak než jenom právně. 24 Např. úvahy pro nahrazování mohou být založeny čistě na ekonomické kompenzaci ušlých zisků a zmenšení trhu na straně autorů se snahou vyrovnat tržní nerovnováhu. Optikou soutěžně-právní představují projekty umělé inteligence nové soutěžitele na trhu služeb, a tedy z tohoto pohledu by odměna autorům měla náležet. Do budoucna bude nezbytné obě oblasti tvorby legislativně vyvažovat. Budoucí tvůrčí duševní činnost v mnoha odvětvích nebude bez zapojení umělé inteligence možná, a naopak, umělá inteligence, alespoň tak, jak funguje dnes, pracující na principu strojového učení a datové analýze, nebude fungovat, pokud nebudou vznikat nové podněty a nápady a nová data tvořená lidskými autory, leda by nástroje Al do budoucna neustále replikovaly díla vytvořená samy sebou.

Pokud by celospolečenská diskuse dospěla k závěru, že s TDM výjimkami je třeba spojit otázku náhradních odměn, a současně že půjde o systém autorského práva, který má systém odměn zajistit, 25 pak by se jako vhodné řešení u nás i jinde v EU jevilo pomocí systému povinné kolektivní správy. Může pak být otázkou dalších úvah, zda autorům bude nahrazována odměna na vstupu, tedy že se generativní umělá inteligence strojově učí a těží data a texty, nebo se zaměřit až na výstupy generované umělou inteligencí a teprve ty zatížit příspěvkem do fondu kolektivní správy, která by následně odměny přerozdělovala mezi autory a jiné nositelé práv. 26

Závěrem

EXEKUČNÍ ŘÁD, VEŘEJNÉ DRAŽBY více na www.exe.sagit.cz

Závěrem lze říci, že z uvedené analýzy výjimky TDM v unijní, a v důsledku transpozice i v české legislativě, plyne, že TDM výjimka není v porovnání s jinými modely vyskytujícími se v zahraničí nejširší ani nejflexibilnější. Aplikace výjimky TDM je v unijní právní úpravě spojena zejména s kritérii tříkrokového testu, možnosti zápovědí (opt-out) a kritériem oprávněného (zákonného) přístupu. Popsal jsem, že existují zahraniční právní řády, které ačkoli nemají upravenou otevřenou výjimku fair use, kterou by účely TDM pokryly, nestanovují legislativně téměř žádné překážky pro rozvoj generativní umělé inteligence. V textu bylo zmíněno, že nastavení jednotlivých kritérií a důvod, proč má smysl se tématem zabývat právě z tohoto hlediska, je určující pro efektivnost právní úpravy a její konkurenceschopnost v celosvětovém měřítku Pro futuro závisí tato vlastnost právní úpravy také na vyřešení otázky odměn u aplikace TDM výjimek. Vzhledem k tomu, že vývoj strojového učení a generativní umělé inteligence je teprve na začátku, může docházet k celé řadě legislativních změn, a to u nás i v zahraničí. Důležitým kritériem, jak se ukazuje, bude v tomto směru i systém odměn, resp. náhradních odměn, za umožnění vytěžovat data a texty vytvořené tvůrčí duševní činností. V květnu roku 2024 byl na poli EU schválen Akt o umělé inteligenci. Tento celosvětově první akt svého druhu však vyjma definice generativní umělé inteligence neřeší výše uvedené otázky ani problémy. Proto jejich řešení závisí do budoucna i na další přijímané legislativě v dané oblasti. ✤

Nejvyšší soud:

Povaha řízení o určení neplatnosti změny

prohlášení vlastníka

Řízení o určení neplatnosti změny prohlášení vlastníka je řízením sporným.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3314/2023

K věci:

Žalobkyně (členka Společenství vlastníků Rezidence XY, dále jen „Společenství“, a vlastnice jednotky č. 166/6 v budově č. p. XY na adrese XY, dále jen „budova“) se domáhá určení, že je neplatná „změna prohlášení vlastníka jednotek v budově (…) ze dne 30. 3. 2001“ (dále jen „prohlášení“). Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná podala do katastru nemovitostí návrh na vklad změny prohlášení spočívající ve sloučení jejích jednotek č. 166/102 a č. 166/103 v budově a vzniku nové jednotky č. 166/201. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu povolil vklad podle uvedeného návrhu dne 11. 5. 2020. Změna prohlášení byla provedena na základě oznámení předsedkyně Společenství ze 4. 5. 2020 o výsledku hlasování vlastníků mimo zasedání ( per rollam), při němž měla být přijata celkem tři usnesení týkající se zmíněných jednotek žalované a jejich sloučení do nové jednotky. Uvedené hlasování však ve skutečnosti neproběhlo, a zápis do katastru nemovitostí tak byl proveden na podkladě neplatného dokumentu.

Soud prvního stupně ukončil účast žalované v tomto řízení, uložil žalobkyni povinnost zaplatit jí tam specifikovanou náhradu nákladů řízení, přibral do řízení jako účastníka Společenství a rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku žalobkyni. Dovodil, že jde o řízení upravené zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“, resp. „z. ř. s.“).

K odvolání Společenství odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval, že podle § 1169 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni oznámení výsledku sporného hlasování per rollam a ve znění do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), se ke změně prohlášení vlastníka vyžadovala dohoda dotčených vlastníků jednotek o změně jejich práv a povinností uzavřená v písemné formě, která nabývala účinnosti, pokud s ní v písemné formě souhlasili vlastníci jednotek s potřebnou většinou hlasů, a to i když nebyli stranami dohody. Z obsahu žaloby a dalších podání žalobkyně přitom vyplývá, že základem daného sporu není posouzení neplatnosti (či nicotnosti) usnesení vlastníků jednotek, jímž měla být schválena změna prohlášení navržená žalovanou, nýbrž otázka, zda byla zákonem předepsaným způsobem vůbec uzavřena příslušná dohoda o změně prohlášení a zda byly též splněny podmínky, za nichž nabývá taková dohoda účinnosti. Uzavřel, že v souzené věci jde tak o řízení

sporné (řízení upravené občanským soudním řádem), v němž okruh účastníků určuje žalobce, nikoli soud

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Odvolacímu soudu vytkla, že při úvaze o tom, zda řízení v dané věci má charakter řízení sporného či nesporného, věcně přezkoumával usnesení Vrchního soudu v Praze i přesto, že představuje konečné posouzení otázky věcné příslušnosti, které je závazné jak pro účastníky řízení, tak pro soudy. Projednávaná věc úzce souvisí s konkrétním rozhodnutím shromáždění Společenství. Typově jde tudíž o věc, o níž se podle ustálené judikatury (např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016) rozhoduje v nesporných řízeních upravených v zákoně č. 292/2013 Sb.

Z odůvodnění:

Otázka, vyplývající z obsahu dovolání, zda je objektivně přípustné odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně přibral účastníka do řízení, v němž se žalobce (navrhovatel) domáhá určení, že je neplatná změna prohlášení vlastníka (§ 1169 o. z.), nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena, dovolání je proto přípustné, není však důvodné

Řešení uvedené otázky závisí na posouzení, zda řízení v předmětné věci má charakter řízení sporného, nebo nesporného. V prvním případě by totiž bylo odvolání přípustné, neboť podle § 201 o. s. ř. lze odvoláním napadnout v zásadě každé rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje [o usnesení, jímž se (toliko) upravuje vedení řízení, tj. o usnesení, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani o jinou výjimku uvedenou v § 202 o. s. ř. zde evidentně nejde], zatímco ve druhém případě nikoli, jelikož pro poměry nesporných řízení upravených v zákoně č. 292/2013 Sb. přípustnost odvolání proti takovému usnesení výslovně vylučuje ust. § 7 odst. 1 věta druhá z. ř. s.

V usnesení ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněném pod č. 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž poukázala dovolatelka, Nejvyšší soud vysvětlil, že s účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s.

O takové řízení však v projednávané věci nejde. Zde se dovolatelka nedomáhá vyslovení (určení) neplatnosti rozhodnutí orgánu společenství vlastníků, nýbrž neplatnosti změny prohlášení vlastníka. Jak přitom vyplývá z jejích výslovných tvrzení i z obsahu spisu, vyslovení neplatnosti, resp. nicotnosti (zdánlivosti), ozná-

z judikatury

mení o výsledku hlasování per rollam ze 4. 5. 2020 dovolatelka požaduje v řízení vedeném u Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2022, sp. zn. 75 Cm 122/2020; v jiném řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 74 Cm 106/2021 pak navrhuje vyslovení neplatnosti usnesení o dodatečném schválení sloučení jednotek přijatého dne 31. 3. 2021.

Změna prohlášení vlastníka (§ 1169 o. z.) nespadá pod pojem správa domu a pozemku v bytovém spoluvlastnictví definovaný v § 1189 o. z., ale souvisí se spoluvlastnickým vymezením a výkonem spoluvlastnického práva, přičemž o otázkách týkajících se vlastnictví či spoluvlastnictví jednotlivých vlastníků jednotek společenství vlastníků není oprávněno rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1301/2019). Právní jednání, která vyžaduje úprava v § 1169 odst. 2 o. z. k účinné změně prohlášení vlastníka (písemná dohoda dotčených vlastníků a písemný souhlas potřebné většiny vlastníků), činí vlastníci jednotek mimo rámec jednání (rozhodování) orgánů společenství vlastníků. Řízení, v němž se dovolatelka domáhá určení neplatnosti změny konkrétního prohlášení vlastníka, proto nelze zahrnout mezi řízení, ve kterém soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby a které je z procesněprávního pohledu řízením ve statusových věcech právnických osob.

Změna prohlášení vlastníka se nedotýká ani vnitřních poměrů společenství vlastníků, neupravuje práva a povinnosti vlastníků jednotek (ty upravují jeho stanovy), takže řízení o určení neplatnosti změny takového prohlášení nelze zařadit ani pod pojem tzv. statusových věcí užívaný v právu hmotném, resp. pojem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. [k vymezení statusových věcí ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s. srov. kromě výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3307/2016 dále např. usne-

sení téhož soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1435/2019, a v něm citovanou judikaturu].

V projednávané věci tedy nejde o řízení ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s. a z povahy věci ani o jiné řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob vyjmenované v § 85 písm. b) až e) z. ř. s. či jakékoli jiné řízení vyjmenované v § 1 odst. 2 téhož zákona, jež by mělo charakter nesporného řízení. Jelikož nejde o věc, která je upravena v zákoně o zvláštních řízeních soudních, je třeba řízení v projednávané věci považovat za řízení sporné, na něž se beze zbytku použije občanský soudní řád (srov. § 1 z. ř. s.), a to bez ohledu na to, zda žalobou uplatněný nárok má oporu v hmotném právu.

Odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o přibrání účastníka do řízení, proto bylo přípustné, neboť to občanský soudní řád nevylučuje. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak použila dovolatelka neopodstatněně.

Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Komentář:

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho specializovaného, tzv. bytového senátu, se zabývá povahou řízení o určení změny neplatnosti prohlášení vlastníka. V judikatuře Nejvyššího soudu není mnoho rozhodnutí, která by se výslovně zabývala povahou určitých typů řízení. Odborná literatura se vymezení sporného a nesporného řízení sice samozřejmě věnuje, ale nelze konstatovat, že by otázky s tím spojené byly definitivně vyřešeny a nepůsobily žádné obtíže, čehož dokladem je ostatně publikované rozhodnutí.

Praxe se navíc stále setkává s řízeními, která výslovně upravena zákonem č. 292/2013 Sb. nejsou, přisuzuje jim víceméně charakter řízení sporného, nepřehlíží však, že disponují určitými specifiky, která jsou blízká řízením nesporným. Tomu pak musí přizpůsobit i dílčí procesní postupy týkající se např. náležitostí žaloby, vázanosti návrhem, důkazních povinností apod. (řízení o stanovení hranic pozemků – § 1028 o. z., povolení nezbytné cesty – § 1029 o. z. apod.).

Publikované rozhodnutí nemá ambice provést komplexní výklad sporných a nesporných řízení, pouze odpovídá na konkrétní otázku povahy řízení o určení změny neplatnosti prohlášení vlastníka ve smyslu § 1169 o. z. se závěrem, že jde o řízení sporné. K tomuto závěru v zásadě dospívá výkladem opírajícím se o interpretaci vedoucí k závěru, že daná věc nespadá pod režim zák. č. 292/2013 Sb., a tudíž jde o řízení sporné.

✤ Rozhodnutí zpracovali Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu, a JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Ústavní soud:

K právu vyjádřit se k vyloučení advokáta z obhajoby podle § 37a tr. řádu

I v dovolacím řízení je vyloučení advokáta z obhajoby soudem možné jen na základě zákonem stanoveného postupu, přičemž postup podle § 37a tr. řádu vyžaduje poskytnutí možnosti k vyjádření, potažmo přiměřeného časového prostoru k volbě jiného obhájce. Jinak dochází k porušení práv a svobod ústavně zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 341/24

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří podanou ústavní stížností brojili proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelům přípisem bez věcného vyřízení podle § 265d odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vrátil jejich podání označené jako dovolání, podané ve věci vedené u městského soudu. Namítali, že tímto postupem byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci byli stěžovatelé rozsudkem městského soudu ve spojení s rozsudkem vrchního soudu uznáni vinnými spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za toto jednání byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v rozmezí 5 let až 5 let a 9 měsíců.

Stěžovatelé prostřednictvím zvoleného advokáta podali postupně během jednoho dnekaždý zvlášť podání, označená jako dovolání, ke kterým byly přiloženy plné moci zplnomocňující tohoto advokáta k zastupování v dovolacím řízení (v dřívějších fázích řízení byli stěžovatelé zastupováni jinými obhájci). K obdobnému podání prostřednictvím tohoto advokáta došlo také za obchodní společnost. Nejvyšší soud však obchodní společnosti a stěžovatelům tato podání přípisem vrátil bez věcného vyřízení.

Ve vztahu k podání obchodní společnosti Nejvyšší soud uvedl, že podle § 34 odst. 4 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, nemůže osoba, která je obviněná v téže věci, činit úkony v řízení za stíhanou právnickou osobu. Nemůže tedy ani zvolit stíhané právnické osobě obhájce. Zplnomocnění zvoleného advokáta obhájcem obviněné právnické osoby od spoluobviněných fyzických osob tak bylo právně neúčinné. Zvolený obhájce v projednávané věci vystupoval a jednal jako opatrovník stíhané právnické osoby, což znamená, že po dobu běhu lhůty k podání dovolání, a v případě, že by dovolání bylo podáno, tak i po dobu, dokud o něm nebude rozhodnuto, byl z pozice opatrovníka jediný oprávněn za uvedenou společnost jednat a vystupovat, tedy i zmocnit případného obhájce k podání dovolání. Zároveň ovšem sám za tuto právnickou osobu dovolání podat nemohl, neboť postavení opatrovníka a obhájce jsou dvě různé procesní role, které nelze zaměňovat ani slučovat, jak potvrzuje i konstant-

ní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1175/2021, a v něm odkazované judikáty). Ve vztahu ke stěžovatelům Nejvyšší soud uvedl, že jelikož uvedený advokát byl ustanoven opatrovníkem spolustíhané a následně odsouzené právnické osoby a po celou dobu trestního řízení za ni vystupoval a jednal, není přípustné, aby se pro dovolací řízení stal obhájcem spoluobviněných této právnické osoby. Podle Nejvyššího soudu uvedená procesní postavení (obhájce obviněných a opatrovník obviněné právnické osoby) jsou v konfliktu a priori ze své podstaty. Dochází totiž k obdobné situaci, jako kdyby stíhaný advokát – opatrovník obhajoval nejen sám sebe, ale zároveň by měl vystupovat jako obhájce spoluobviněných fyzických osob, ačkoli z titulu postavení opatrovníka vykonával a uplatňoval veškerá práva obviněné právnické osoby. Analogicky lze tuto procesní situaci připodobnit situaci, již upravuje § 35 odst. 2 tr. řádu, podle kterého je advokát, který je v téže věci obviněným, vyloučen z obhajoby nejen své osoby, ale i spoluobviněných. Z uvedených důvodů tomuto advokátovi procesní postavení obhájce stěžovatelů nevzniklo. V návaznosti na tyto závěry Nejvyšší soud nepovažoval učiněná písemná podání za dovolání zaslaná prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje § 265d odst. 2 tr. řádu. Dále poznamenal, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání již uplynula, a dovolání tak nyní účinně podat nelze.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazovali na to, že přístup aplikovaný Nejvyšším soudem se vymyká zákonnému rámci, pro stěžovatele je překvapivý a omezuje jejich právo na obhajobu a přístup k soudu. Do svobodného výběru obhájce lze zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek [srov. nález ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelé si obhájce zvolili udělením plné moci s pověřením k podání dovolání a tyto plné moci jsou ve spise založeny. Argumentace Nejvyššího soudu o tom, že postavení obhájce takto nevzniklo, by byla platná pouze v případě, že by vznik postavení obhájce byl vyloučen ex lege

Podle stěžovatelů přitom nejsou dány ani věcné důvody pro vyloučení obhájce. Zvolený obhájce sice byl v předcházející fázi trestního řízení ustanoven opatrovníkem spolustíhané právnické osoby, nicméně procesní ustanovení opatrovníka podle názoru stěžovatelů zaniklo při pravomocném skončení trestního řízení, k čemuž došlo vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud pojednává o kolizi postavení opatrovníka a obhájce, nicméně podle stěžovatelů opatrovnictví (§ 34 tr. řádu) je vždy jen formou

z judikatury

jednání za jiného jeho jménem, tedy v tomto smyslu jde o institut spíše podobný pozici obhájce, totiž zástupce, který za někoho jedná. Užití analogie k § 35 odst. 2 tr. řádu zde není případné, protože zvolený advokát zde nemá postavení obviněného ani svědka, ani zúčastněné osoby. Přitom jde z povahy věci o taxativní výčet neslučitelných procesních postavení, který nelze analogicky rozšířit na pozici opatrovníka. Stěžovatelé byli přesvědčeni, že pozice jejich nyní zvoleného obhájce a původního opatrovníka obviněné právnické osoby (jejímž jediným společníkem je jeden ze stěžovatelů) v průběhu celého trestního řízení nekolidovala s jejich zájmy a nekoliduje s nimi ani nyní, poté co ve věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí. Obhajoba stěžovatelů i právnické osoby probíhala ve vzájemném souladu a kooperaci. Ústavní soud připomněl, že k dosažení spravedlivého rozhodnutí pro trestně stíhanou osobu přispívá i právo na právní pomoc a obhajobu. Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny. Uvedené právo nelze vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Zvoleného obhájce je možné vyloučit. Jde však o významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a je možné toliko ze zákonem stanovených důvodů. Při výkladu těchto zákonných důvodů, umožňujících zásah do svobodného výběru obhájce, je nutné vždy postupovat se zřetelem na ústavně zaručená práva obviněného [srov. nálezy ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415), bod 35, nebo ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91), či ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)].

Ústavní soud konstatoval, že pro postup Nejvyššího soudu v dané věci měl zásadní význam § 265d odst. 2 tr. řádu, podle něhož: „Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení, nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popř. ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce.“

Důvodem takto stanovené podmínky povinného právního zastoupení advokátem je zde podle Ústavního soudu především ochrana práv obviněného vzhledem k formální náročnosti tohoto opravného prostředku, jakož i zajištění jeho dostatečné kvalifikovanosti, a tím i rovnosti obviněných v řízení o něm (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3212). Obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností, a jejíž právní účinky vůči orgánům činným v trestním řízení jsou spjaty s předložením plné moci (srov. nález ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08).

Ústavní soud připomněl, že trestní řád také upravuje případy, kdy nemůže být advokát obhájcem v trestním řízení. V první řadě jím nemůže být ten advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné oso-

by (§ 35 odst. 2), nebo který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník (§ 35 odst. 3). Jde o důvody, pro které má být zvolený obhájce vyloučen z obhajování. Dalším takovým důvodem je případ, kdy se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn [§ 37a odst. 1 písm. b)]. Obhájcem nemůže být rovněž advokát, který vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují (§ 37a odst. 2); obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Ústavní soud uvedl, že o vyloučení zvoleného obhájce na základě popsaných důvodů ve všech případech rozhoduje (i bez návrhu) předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 37a odst. 1 tr. řádu). Před takovýmto svým rozhodnutím předseda senátu a v přípravném řízení soudce umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1 (§ 37a odst. 3 tr. řádu). Právní úprava též stanoví, že proti usnesení, kterým je o vyloučení rozhodnuto, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 38 odst. 4).

V případě rozhodování Nejvyššího soudu nicméně stížnost přípustná není. Vyplývá to z vrcholného postavení tohoto soudu v hierarchii soudní soustavy, a tedy neexistence dalšího nadřízeného orgánu, který by o stížnosti mohl vůbec rozhodovat (shodně T. Gřivna in P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1757).

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelé učinili podání označená jako dovolání, ke kterým přiložili plné moci pro advokáta, kterého si pro zastupování v dovolacím řízení zvolili. Ústavní soud ze spisu městského soudu zjistil, že tyto plné moci byly formálně bezvadné a dovolací soud je měl k dispozici jako součást spisu. Jestliže za této situace Nejvyšší soud podání stěžovatelů neprojednal, nýbrž aplikoval pravidlo v § 265d odst. 2 tr. řádu, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, hodnotil Ústavní soud takový postup jako neudržitelný a nepřípustně zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelů na přístup k soudu a na obhajobu.

Ústavní soud poukázal na to, že použitý § 265d odst. 2 tr. řádu dopadá typicky na situace, kdy dovolání podá dovolatel bez využití advokáta, tedy přímo sám či pomocí osoby, která není advokátem. Přípustná by byla i jeho aplikace na situaci, kdy by podání bylo učiněno prostřednictvím takového advokáta, o jehož vyloučení z obhajoby již bylo v řízení někdy dříve rozhodnuto. V každém případě ovšem může být aplikovatelný jen na případy, které jsou pro dovolatele předvídatelné a které neobcházejí nutnost postupovat podle zákonné úpravy rozhodování o vyloučení advokátů z obhajoby (§ 37a tr. řádu). Není tak možné uvedené ustanovení užít v případě advokáta, se kterým obviněný uzavřel smlouvu o zastoupení, soudu byla doložena plná moc, to vše učiněno bez formálních vad a bez zjevné snahy o nějaké obstrukce či zneužití procesních práv, přičemž u daného advokáta žádné rozhodnutí o vyloučení neexistuje. Takový přístup se pro stranu obhajoby předvídatelným být nejeví. Obzvláště problematické pak je, že není ani dodržen procesní postup, který k vyloučení advokáta z obhajoby trestní řád stanoví, čímž zároveň obviněný ztrácí i záruky s tímto procesem spojené, totiž možnost vyjádření a možnost nápravy absence právního zastoupení.

Vyloučení advokáta z obhajoby jakožto zásadní omezení práva na obhajobu je podle Ústavního soudu možné pouze ze zákonem stanovených důvodů a na základě zákonem stanoveného postupu, který je konkretizován v § 37a tr. řádu. Nejvyšší soud však tento postup zcela pominul. Ust. § 37a odst. 3 tr. řádu ukládá soudci při rozhodování o vyloučení zvoleného obhájce z obhajování umožnit obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédnout. V rozporu s tímto ustanovením stěžovatelům ani jejich advokátovi možnost takovéhoto vyjádření nebyla poskytnuta. O vyloučení advokáta obecné soudy formálně vůbec nerozhodovaly. Zároveň nebyla dodržena ani další část úpravy v § 37a odst. 3 tr. řádu, podle které v případě, že je rozhodnuto o vyloučení obhájce, musí být obviněnému umožněno, aby zvolil obhájce jiného. Žádná taková možnost ke zvolení jiného obhájce pro dovolací řízení nebyla stěžovatelům poskytnuta. Stěžovatelům byla naopak podána informace, že vzhledem k uplynutí lhůty k podání dovolání o možnost posouzení svých námitek v dovolacím řízení přišli.

Za dané situace, kdy Nejvyšší soud o vyloučení ani nerozhodl, je podle Ústavního soudu nutné vycházet z toho, že advokát stěžovatelů je jejich obhájcem v dovolacím řízení. Tím, že obviněný s advokátem uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, přičemž tuto plnou moc předloží orgánům činným v trestním řízení, nastávají vůči soudům právní účinky takového právního zastoupení. A toto zastoupení nezaniká pouhou faktickou existencí důvodů pro vyloučení z obhajoby,

nýbrž soudy jej mohou přivodit až právě případným svým rozhodnutím podle § 37a tr. řádu. Pokud takové rozhodnutí vydají, musejí umožnit obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného. Teprve poté, co by právě uvedené proběhlo (k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo), by daný advokát postavení obhájce v dovolacím řízení pozbyl. Ústavní soud dovodil, že není-li dodržena řádná procedura k vyloučení advokáta podle § 37a tr. řádu, a přesto jej soud odmítne považovat za obhájce obviněného, či dokonce konstatuje, že již nelze dosáhnout projednání opravného prostředku obviněného, jde o postup, který Ústavní soud nemůže aprobovat. Obdobně se Ústavní soud ostatně vyjádřil již v nálezu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 129/24. Ústavní soud uzavřel, že i v dovolacím řízení je vyloučení advokáta z obhajoby soudem možné jen na základě zákonem stanoveného postupu, přičemž procedura podle § 37a tr. řádu vyžaduje poskytnutí možnosti k vyjádření, potažmo přiměřeného časového prostoru k volbě jiného obhájce. Jinak dochází k porušení práv a svobod ústavně zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. To nebylo v posuzované věci dodrženo, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Nejvyšší správní soud:

o nařízení

Osobou oprávněnou k podání žádosti o nařízení exekuce vykonatelného rozhodnutí správního orgánu o nařízení odstranění stavby dle § 105 odst. 1 písm. b) [resp. § 110 písm. b)] zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, je též účastník řízení o odstranění stavby, kterému sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale exekucí chrání své subjektivní právo (vlastník sousední nemovitosti přímo dotčený nepovolenou stavbou).

Podáním žádosti o nařízení exekuce vykonatelného rozhodnutí správního orgánu ukládajícího nepeněžité plnění oprávněnou osobou dle § 105 odst. 1 písm. b) [resp. § 110 písm. b)] spr. řádu je zahájeno exekuční řízení a exekuční správní orgán je povinen o žádosti rozhodnout ve lhůtě dle § 71 ve spojení s § 118 odst. 1 spr. řádu. Pokud tak neučiní, může oprávněná osoba po vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2024, č. j. 4 As 327/2023-33

K věci:

Žalobci v žalobě na ochranu proti nečinnosti uvedli, že dne 10. 11. 2018 nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 11. 10. 2018, jímž žalovaný (magistrát města) nařídil ve lhůtě čtyř měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí odstranění části stavby, která je v rozporu s dodatečným povolením stavby, vydaným dne 28. 6. 2011.

Žalovaný zároveň vyzval vlastníka stavby, aby uvedl stavbu opěrné zdi a terénních úprav svahu do souladu s dodatečným povolením a s projektovou dokumentací stavby ověřenou stavebním úřadem.

Již téměř pět let tak je nařízeno pravomocným rozhodnutím odstranění stavby, nicméně žalovaný dále nekoná, ohledně nepovolené stavby neprobíhají žádné odstraňovací práce, naopak vlastník pozemku dále předmětnou stavbu (skládku) navršuje, přestože žalobci jako vlastníci sousedního pozemku věc několikrát urgovali a stěžovali si, že žalovaný zůstává ve věci nečinný. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu odmítl usnesením ze dne 12. 9. 2023, č. j. 16 A 24/2023-47. Nejprve shledal, že žalobci byli osobami oprávněnými k podání exekučního návrhu. Následně dospěl k závěru, že žalobci nevyčerpali prostředky, které správní řád stanoví k ochraně proti nečinnosti, neboť se se svými podáními obrátili toliko na žalovaného, a nijak nedoložili, že by u Krajského úřadu Ústeckého kraje, jakožto nadřízeného správního orgánu žalovaného, uplatnili opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 spr. řádu. Krajský soud proto žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění podmínky vyplývající z § 79 odst. 1 téhož zákona.

Proti tomuto usnesení krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší správní soud v první řadě konstatuje, že stěžovatelé se domáhají exekuce rozhodnutí o nařízení odstranění stavby v situaci, kdy byli účastníky řízení o odstranění stavby a toto rozhodnutí se jich dotýká, jelikož jsou vlastníky sousedního pozemku. Krajský soud v napadeném usnesení zcela správně poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 86/2015-68, v němž se uvádí, že „ten, kdo byl účastníkem řízení o odstranění stavby z důvodu svého věcného práva k pozemkům či stavbám sousedícím se stavbou, jež má být dle pravomocného rozhodnutí odstraněna, je oprávněn podat žádost na nařízení exekuce, prokáže-li exekučnímu orgánu, že odstranění stavby se přímo dotýká pozemků či staveb, k nimž mu přísluší věcné právo“. Přiléhavé pro posuzovanou věc je rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 882/2020, v jehož bodu 9 je uvedeno, že „aktivně legitimovanou k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí (na nařízení exekuce) může být i osoba, které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale v řízení o výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání“. S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za to, že stěžovatelé byli osobami oprávněnými k podání exekučního návrhu podle § 105 odst. 1 písm. b) spr. řádu. V po-

suzované věci se tedy jednalo o specifickou situaci, kdy stěžovatelé měli oprávnění podat u exekučního orgánu, kterým je žalovaný [srov. § 107 odst. 1 ve spojení s § 105 odst. 1 písm. a) spr. řádu], žádost o exekuci rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, která je jinak zahajována z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje i v tom, že stěžovatelé takovou žádost dne 4. 5. 2023 u žalovaného podali.

Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že nařízení exekuce dle správního řádu je specifickou součástí správního řízení (srov. např. J. Balounová: Komentář k § 103, in J. Staša a kol.: Správní řád. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2022). Jedná se tedy o postup exekučního správního orgánu, resp. dílčí řízení (exekuční řízení), které je zahájeno na žádost oprávněné osoby nebo správního orgánu (§ 105 odst. 1 spr. řádu) či z moci úřední. V rámci tohoto exekučního řízení lze rozlišit fázi nařízení exekuce a fázi provádění exekuce (příp. též dílčí řízení o odklad či zastavení exekuce). Fáze nařízení exekuce ústí ve vydání exekučního příkazu. Exekučním příkazem se nařizuje exekuce a jedná se o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud je tedy podána žádost o exekuci vykonatelného rozhodnutí u exekučního správního orgánu oprávněnou osobou a exekuční správní orgán v zákonné lhůtě o této žádosti nerozhodne, může se tato oprávněná osoba po vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti exekučního správního orgánu žalobou dle § 79 odst. 1 s. ř. s. domáhat, aby soud uložil exekučnímu správnímu orgánu povinnost o její žádosti ve stanovené lhůtě rozhodnout (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2024, č. j. 57 A 88/2023-99).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se proti nezahájení řízení z moci úřední nelze bránit žalobou proti rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2014, č. j. 3 Ads 117/2012-26) ani žalobou na ochranu před nečinností podle § 79 a násl. s. ř. s. Posléze ovšem rozšířený senát dovodil, že osoba, která by byla účastníkem řízení zahajovaného z moci úřední, se může u správního soudu bránit proti zkrácení na svých právech jednáním správního orgánu v podobě nezahájení správního řízení z moci úřední, a to žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle § 82 s. ř. s. I v takovém případě ovšem rozšířený senát jako podmínku pro poskytnutí soudní ochrany požadoval předchozí vyčerpání prostředku ochrany práv žalobce v podobě žádosti nadřízenému orgánu o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 věty druhé spr. řádu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS).

Pro nyní projednávanou věc je ovšem podstatné, že zásahová žaloba má subsidiární povahu, tudíž proti úkonům správních orgánů, proti nimž je přípustná soudní ochrana poskytovaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí nebo o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, není žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu přípustná (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2023, č. j. 2 As 134/2022-59). Od případů, na něž dopadá zmíněná judikatura, se projednávaná věc odlišuje tím, že stěžovatelé podali žádost o exekuci rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, o níž byl žalovaný jako exekuční správní orgán povinen rozhodnout. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že krajský soud nepochybil, pokud žalobu stěžovatelů projednal v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 s. ř. s., což ostatně bylo v souladu s dispozičním právem stěžovatelů jako žalobců, kteří svou žalobu právě takto formulovali.

Následně krajský soud též postupoval správně, když považoval za podmínku pro meritorní projednání žaloby stěžovatelů vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti jeho nečinnosti. Požadavkem na bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti správního orgánu jako podmínkou pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu u správního soudu se Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval. Poukázat lze např. na usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012-278, č. 3071/2014 Sb. NSS. Nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem má tedy za následek odmítnutí žaloby.

Při posuzování podmínek pro řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 odst. 1 s. ř. s. je tedy třeba zkoumat, zda žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti jeho nečinnosti. Tímto prostředkem byla v posuzované věci žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 spr. řádu, neboť řízení o výkonu rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; s účinností od 1. 1. 2024 zrušen a nahrazen zákonem č. 283/2021 Sb., stavebním zákonem), je řízením o exekuci rozhodnutí ukládajícího nepeněžité plnění dle hlavy XI části druhé správního řádu. Pro toto řízení se dle § 118 odst. 1 spr. řádu použije přiměřeně ustanovení hlavy I až X části druhé správního řádu, tedy právě i prostředku na ochranu před nečinností exekučního orgánu v podobě žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 věty druhé spr. řádu. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci z obsahu žaloby nevyplynulo, že by stěžovatelé vyčerpali prostředky, které správní řád stanoví k ochraně proti nečinnosti, tj. žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 věty druhé spr. řádu, vyzval krajský soud stěžovatele přípisem ze dne 31. 7. 2023, aby ve stanovené lhůtě sdělili a doložili, zda, kdy a jakým způsobem bezvýsledně vyčerpali prostředky, které správní řád stanoví k jejich ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Zároveň stěžovatele poučil, že nebude-li ve stanovené lhůtě tato skutečnost tvrzena a prokázána, bude při svém rozhodnutí vycházet ze zjištění, že prostředky ochrany před nečinností vyčerpány nebyly. Stěžovatelé v reakci na tuto výzvu krajskému soudu předložili několik žádostí, námitek, podnětů, dotazů, urgencí, které se týkají odstranění předmětné stavby. Stěžovatelé však tato podání adresovali žalovanému, popř. obecnímu úřadu Obrnice. Žádným z nich se neobrátili na nadřízený správní orgán exekučního správního orgánu, kterým je Krajský úřad Ústeckého kraje, aby uplatnil opatření proti nečinnosti žalovaného. Stěžovatelé tudíž nevyčerpali prostředky na ochranu proti nečinnosti, což ostatně sami v kasační stížnosti připouštějí. Nebyla tudíž splněna podmínka merito rního projednání žaloby stěžovatelů stanovená v § 79 odst. 1 s. ř. s., spočívající ve vyčerpání pro-

středků na ochranu proti nečinnosti upravených ve správním řádu. Stěžovatelům přitom nic nebránilo na uvedenou výzvu krajského soudu reagovat podáním žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti u krajského úřadu a informovat o tom krajský soud.

Komentář:

V komentovaném rozhodnutí se  Nejvyšší správní soud zabýval dvěma zásadními otázkami exekuce na základě exekučního titulu, kterým je rozhodnutí správního orgánu (zde rozhodnutí o nařízení odstranění stavby).

První otázka směřovala k okruhu osob aktivně legitimovaných k podání návrhu na zahájení exekučního řízení. Dospěl k závěru, že nemusí jít jen o obec, která má právo na základě  exekučního titulu, vydaného jejím  orgánem v rámci přenesené působnosti, domáhat se nařízení výkonu tohoto rozhodnutí (exekuce), ale návrh na zahájení exekučního řízení – ač toto řízení může být zahájeno i bez návrhu – může podat i ten (účastník), který sice není z exekučního titulu „bezprostředně“ oprávněn, nicméně je jeho právní postavení, resp. jeho subjektivní právo, exekučním titulem dotčeno. V řešené věci šlo o vlastníka sousední nemovitosti. Dotčení subjektivního práva těchto osob je přitom obvykle evidentní – např. může být exekučně odstraňovanou stavbou nebo pevnými překážkami zamezen výkon věcného práva přístupu a příjezdu na pozemek, a pro osobu z věcného práva oprávněnou je tak provedení exekuce na základě takového exekučního titulu pro výkon práva esenciální.

Přiléhavě Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu tzv. exekučního senátu Nejvyššího soudu, který se v minulosti stejnou otázkou zabýval, a to nejen v Nejvyšším správním soudem citovaném rozhodnutí, ale i v dalších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3956/2019).

Druhá otázka se pak týkala v praxi nezřídka se vyskytující situace, kdy sice existuje (pravomocný a vykonatelný) exekuční titul o odstranění nepovolené stavby, nicméně exekuční orgán, kterým je obec, nepřistupuje k nařízení a provedení exekuce, zpravidla z rozpočtových důvodů. Tato praxe ovšem může vést k tomu, že oprávněná osoba se může domáhat jak opatření proti nečinnosti proti rozhodnutí správního orgánu, tak následně správní žaloby proti nečinnosti dle soudního řádu správního.

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura. Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz: Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty

inzerce

Evropský soud pro lidská práva:

K podmínkám vyhoštění odsouzeného cizince

Soud při rozhodování o vyhoštění cizince musí vzít v úvahu nejen závažnost spáchaného trestného činu, ale i skutečnost, zda pachatel představuje hrozbu pro společnost.

Rozsudek senátu ESLP ze dne 17. 9. 2024 ve věci P. J. a R. J. proti Švýcarsku, stížnost č. 52232/20

Stěžovatelé jsou manželé. P. J. je občanem Bosny a Hercegoviny a R. J. je občankou Švýcarska srbského původu pobývající ve Švýcarsku se společnými dcerami, které mají rovněž švýcarské občanství. Stěžovatelé uzavřeli manželství v roce 2013 a P. J. se posléze přestěhoval do Švýcarska, kde se živil příležitostnými nekvalifikovanými pracemi. V roce 2018 byl zatčen, když převážel kokain pro třetí osobu. Okresní soud v Curychu jej uznal vinným z trestného činu obchodování s drogami a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody s přihlédnutím k tomu, že měl čistý trestní rejstřík, v řízení spolupracoval a bylo nepravděpodobné, že by se dopustil dalšího trestného činu. Soud rovněž nařídil jeho vyhoštění ze Švýcarska na dobu pěti let.

Odvolání stěžovatele byla neúspěšná. Soudy konstatovaly, že ačkoli se stěžovatel pravděpodobně nepodílel na obchodování s drogami ve velkém rozsahu, jeho trestný čin byl závažný s ohledem k převáženému množství drogy (194 gramů kokainu), čímž představoval hrozbu pro veřejnou bezpečnost. Soudy uvedly, že jeho přesídlení do Bosny a Hercegoviny by mu nezpůsobilo žádné zvláštní osobní potíže vzhledem k tomu, že nebyl dobře integrován do švýcarské společnosti (do Švýcarska se přistěhoval ve věku 30 let, nemluvil příliš německy a až do svého odsouzení měl pou-

Christian Bibelriether

Advokát • Rechtsanwalt

Právní služby v Německu

(již od roku 1998)

Česky hovořící německý advokát nabízí právní poradenství a pomoc v oblasti německého a mezinárodního práva soukromého včetně zastoupení před německými soudy.

Luragogasse 5 94032 Passau/SRN

tel.: 0049 851 33403 00420 910 259 869

ID datové schránky: g3jhyji

www.advokanc.de advokat@advokanc.de

ze dočasná zaměstnání), a dále, že jeho hlavním důvodem pro setrvání ve Švýcarsku byla rodina, avšak jeho děti byly malé a mohly se přizpůsobit novému prostředí, stejně jako jeho manželka, která byla kvalifikovanou zdravotní sestrou, a mohla se snadno profesně začlenit v Bosně a Hercegovině. Stěžovatel byl ze Švýcarska vyhoštěn v červenci 2021.

Stěžovatelé namítali, že vyhoštění stěžovatele byl nepřiměřeně tvrdý trest, který měl nepříznivé dopady na jejich rodinný život, a namítali tak porušení čl. 8 Úmluvy.

ESLP připomněl, že státy mají právo vyhostit legálně pobývajícího cizince, který se na jejich území dopustil trestného činu (Boujlifa proti Francii, § 42), přičemž rozhodnutí o vyhoštění musí být dostatečně podrobně odůvodněno (El Ghatet proti Švýcarsku, č. 56971/10, § 47) a musí být zachována spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem a zájmy jednotlivce (Boultif proti Švýcarsku, č. 54273/00, § 46; Slivenko proti Lotyšsku [GC], č. 48321/99, § 113). ESLP však konstatoval, že při rozhodování o vyhoštění stěžovatele na období pěti let vnitrostátní soudy neaplikovaly dostatečně judikaturu ESLP, která vnitrostátním orgánům ukládá, aby pečlivě poměřovaly veřejný zájem a zájmy jednotlivce. Dle mínění ESLP vnitrostátní soudy náležitě nezohlednily: nízkou míru zavinění stěžovatele, skutečnost, že jeho trest byl podmíněně odložen, jeho čistý trestní rejstřík, jeho status dlouhodobého přistěhovalce a nepříznivý dopad jeho vyhoštění na jeho rodinu. Kromě toho ESLP shledal, že vnitrostátní soudy se zaměřily pouze na povahu a závažnost trestného činu, aniž by vzaly v úvahu, že stěžovatel již nepředstavoval hrozbu pro veřejnou bezpečnost, ani že krátce po svém odsouzení si našel práci na plný úvazek, kterou si udržel až do svého vyhoštění. Stěžovatel se po svém odsouzení nedopustil žádného správního či trestního deliktu, což svědčilo o jeho nápravě a vůli k zákonnému chování do budoucna. S ohledem na tyto skutečnosti ESLP rozhodl, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, a uložil švýcarskému státu, aby stěžovateli zaplatil 10 000 eur jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu a 15 000 eur jako náhradu nákladů.

✤ Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHAL GRÜNWALD, LL.M., Ph.D., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému HUDOC na stránkách ESLP www.echr.coe.int:

Řízení o určení a popření rodičovství a jejich procesní specifika

Renáta Šínová: Řízení o určení a popření rodičovství a jejich procesní specifika

Leges, Praha 2024, 482 stran, 880 Kč. Řekne-li se nám, „lidem od práva“, a zejména „lidem od rodinného práva“ jméno JUDr. Renáty Šínové, Ph.D., všichni víme, že se jedná o jednoho z nejlepších odborníků v oblasti práva procesního. A nejen to, jedná se o odbornici vždy ochotnou zamyslet se nad tím či oním problémem, které nám praxe vždy – někdy i nečekaně –přináší, a poskytnout nám pomoc a konzultaci.

Paní doktorka Šínová je velmi vzdělaná dáma s velkými znalostmi právní teorie, soudobého práva i předchozích právních úprav a celkové právní historie, evropského práva i norem Evropské unie – a to vše jí propůjčuje schopnost i komparatistických srovnávání, která jsou nebo mohou být pramenem našich úvah a naší inspirace.

Zpětný pohled k bohatému teoretickému základu jí také dává výkon její advokátní praxe, tedy řešení praktických případů a znalost celkového soudního prostředí. Proto se také může i v této publikaci na konkrétní poznatky odvolávat. To je cenné, neboť nepatří k těm akademikům, kteří jsou odtrženi od faktické realizace práva a vycházejí pouze ze svých teoretických znalostí.

Posuzovaná kniha má řadu předností: Je zaměřena na témata, která musí zajímat soudce, advokáty, sociální pracovníky a všechny ty, kteří se právním posta-

vením dětí a jejich ukotvením v rodinných vztazích zabývají, protože otázky rodičovství jako takového jsou vždy prioritní a v převážné většině na nich jsou budovány všechny další právní vztahy a souvislosti. Je psána čtivým jazykem a uspořádána velmi přehledně a srozumitelně.

S řízením o určení a popření rodičovství se setkáváme velmi často, samozřejmě mnohem častěji zaměřeným na otcovství než na mateřství. Proto mne zaujalo, že paní autorka začíná po obecných statích právě s mateřstvím. Její výklad je pro mne osobně cenný i proto, že jsem se sama na řešení otázek souvisejících s nejasnostmi ohledně mateřství podílela. Byla bych se snáze rozhodovala, kdybych už tehdy měla tuto publikaci k dispozici…

Jsou zde vynikajícím způsobem vysvětlena specifika a rozdíly v posuzování maternitních a paternitních otázek, mimo jiné z hlediska možnosti – nebo nemožnosti – popření mateřství a otcovství. S touto publikací by proto měli být seznámeni i pracovníci matrik, protože by získali informace o tom, co lze a co nelze do matriky zapisovat.

Komplexně a s velkou přesností jsou uvedena ve všech souvislostech maternitního i paternitního řízení procesní pravidla pro zahájení řízení, účastenství v řízení, postavení dítěte včetně uplatnění (nebo neuplatnění) participačních práv, forma soudního rozhodnutí, účinky rozhodnutí (ex tunc a ex nunc) a možnosti obrany proti němu a otázky nákladů řízení. To vše v propojení se současnou hmotněprávní úpravou, s historickými právními úpravami a srovnáním s právem a doktrínami v Německu, Slovensku a Rakousku.

Publikace se věnuje mnoha aspektům a problémům jak v otázkách mateřství, tak zajisté i v otázkách paternitních. Z každé této oblasti jsem tedy pro ilustraci vybrala jedno téma, které je – jako vše v této knize –řešeno a vysvětleno zajímavým a vyčerpávajícím způsobem:

Zaujala mne kupř. část týkající se  nemožnosti popřít mateřství. Hmotné právo tento vztah opírá o porod dítěte, tedy o právní skutečnost, která je dána, která zcela nepochybně nastala a kterou tedy nelze popřít. Zatímco popření otcovství je založeno na popření právních domněnek, u mateřství nelze popírat právní skutečnost. Proto lze mateřství pouze určovat, nikoliv popřít , a to ani v případě nesprávně nebo podvodně zapsané mat-

ky v knize narozených v matrice – a tím by měla být také určena formulace výroku rozsudku.

Stejný přístup publikace obsahuje i v případě posuzování otázek paternitních, řešených v praxi v daleko širším počtu jak ze strany soudců, tak i advokátů, sociálních pracovníků i osob činných v nestátních institucích, zaměřených na rodinněprávní a sociálněprávní problémy. Zmiňuji to proto, že čím více případů tohoto druhu se publikace dotýká, tím více se zvyšuje její význam a jakási „užitečnost“, neboť tím více přispívá k edukaci příslušných pracovníků a správné aplikaci práva.

Její široký výklad všech aspektů určování otcovství i popírání otcovství je zaměřen na úskalí nedokonalé právní úpravy v českém právu, historické souvislosti a komparatistické srovnání. Také zde je kladen hlavní důraz na právo procesní tak, jak bylo naznačeno v případě posuzování otázek maternitních, avšak kromě výše uvedených oblastí musí být věnována pozornost i posuzování lhůt a rozhodování o nich, zde již i z hlediska nejlepšího zájmu dítěte jako předního rozhodovacího principu.

Pokud bylo uvedeno, že tato publikace slouží ke zkvalitnění soudních i správních rozhodování, jako jeden z mnoha příkladů ve věcech určování a popírání otcovství uvádím její výklad při odmítnutí ze strany účastníka podrobit se znaleckému zkoumání, což je situace, kterou zná mnohý soudce i advokát.

Autorka i v tomto směru zhodnotila současnou právní úpravu a poukázala na možnosti řešení, jakými lze donutit účastníka ke spolupráci se znalcem, dále na právní úpravu dle občanského soudního řádu z roku 1950, na právní stav ve shora uvedených zahraničních úpravách, na judikaturu především Ústavního a Nejvyššího soudu a také na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Zmínila možnost odebrat příslušný vzorek z tkání zemřelých a posouzení mravnosti tohoto postupu z hlediska tzv. postmortální ochrany. V úvahu připadá též trestněprávní postih pro spáchání přečinu pohrdání soudem. Vzhledem k tomu, že znalecký posudek je jedním –nikoliv jediným důkazem –, lze skutkový stav zjistit i jinými důkazy tak, aby bylo možné ve věci rychle rozhodnout. Takovými důkazy mohou být výslechy svědků, vyžádání zpráv, provedení důkazu fotografiemi nebo jinými obrazovými nebo

Renáta Šínová

z odborné literatury

zvukovými materiály atp. Pokud by v řízení nastal stav, kdy budou vznášeny námitky proti uvedeným důkazům a soud bude mít reálné pochybnosti o určení otcovství na jejich základě, o možnosti řádného odůvodnění takového rozhodnutí, otcovství určeno nebude.

Kniha nás seznamuje i s  názory odborné veřejnosti jak u nás, tak i v zahraničí na mnohé problematické oblasti. Autorka uvádí v mnoha ohledech i protichůdné názory. Nezastírá odlišné nazírání, analyzuje všechny alternativy řešení a poté, kdy vysvětlí všechny jejich přínosy a všechna jejich úskalí, s otevřeností a sobě vlastní poctivostí v případě nesouhlasu s některými z nich napíše: „Toto není správné.“

Tato její otevřenost svědčí o schopnosti obhájit svůj názor při respektu k přesvědčení jiných odborníků, diskutovat o něm a projevit určitou sebedůvěru v sílu svých argumentů.

Publikace zde zmíněná je nepochybně velmi kvalitním a erudovaným přínosem jak pro justiční praxi, tak pro širší veřejnost a má reálný předpoklad rozhodování v uvedené oblasti výrazně usnadnit i obohatit.

✤ JUDr. HANA NOVÁ, expertka na rodinné právo, emeritní opatrovnická soudkyně

značuje odlišnými znaky, příčinami a zejména důsledky tak, jak autor vysvětluje v předmluvě své monografi e.

Nečinnost správních orgánů lze považovat za jeden z vůbec nejzávažnějších negativních jevů v oblasti veřejné správy a jejího výkonu. Velmi úzce zaměřená monografie čítající dohromady 228 stran přitom poskytuje komplexní a současně velmi dobře systematizovaný výklad k předmětné problematice

konnou nečinností z hlediska úvah de  lege ferenda. Uvedené kapitoly jsou dále přehledně členěny na jednotlivé podkapitoly. Po závěru autora knihu zakončuje seznam použitých odborných pramenů.

Monografie reflektuje a zpracovává dlouhou řadu nejaktuálnější odborné literatury a judikatury. Co je na této monografii třeba zejména ocenit, je skutečnost, že nejde jen o čistě teoretický výklad; monografie je současně prakticky orientována, resp. obsahuje i ilustrativní příklady z praxe – srov. např. „za učebnicový příklad subjektivní motivace, která vedla k nezákonné nečinnosti, lze označit nečinnost prezidenta republiky M. Zemana, který vystupoval v procesním postavení správního orgánu, a za zájmu médií i veřejnosti odmítal vydat rozhodnutí ve věci jmenování vysokoškolských profesorů (…)“, anebo prezentuje vlastní názory autora.

Ačkoli se může zdát, že je publikace určena především akademikům, popř. vysokoškolským studentům, využít ji jednoznačně mohou rovněž zástupci praxe, když nečinnost správních orgánů je v bohužel poměrně častým nežádoucím postupem správních orgánů.

Martin Adamec:

Nečinnost v řízení před správními orgány

C. H. Beck, Praha 2024, 228 stran, 590 Kč.

Autorem recenzované monografi e –Nečinnost v řízení před správními orgány –je JUDr. Ing. Martin Adamec, Ph.D., LL.M., který působí jako odborný asistent na Katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy a jako advokát.

Úvodem je nutné předeslat, že autor se nečinností správních orgánů v této publikaci zabývá výhradně ve vztahu k tzv. formálnímu správnímu řízení, jehož účelem je vydání správního aktu Předmětem jeho zájmu tedy není nečinnost správních orgánů ve správním řízení v širším pojetí (například nečinnost při vydávání vyjádření, osvědčení, sdělení nebo při vydávání opatření obecné povahy atd.) ani nečinnost ostatních subjektů, například účastníků řízení, jejich zástupců, znalců nebo tlumočníků, která se vy-

Po již zmíněné předmluvě autora je monografie strukturována do  čtrnácti kapitol: 1. Obecně k pojmu nečinnosti – lingvistické a právní aspekty, 2. Nezákonná nečinnost správních orgánů – teoretické souvislosti a terminologické vymezení, 3. Vybraná ústavněprávní, mezinárodní a správněprávní východiska nezákonné nečinnosti správních orgánů, 4. Vývoj právní úpravy problematiky nezákonné nečinnosti správních orgánů, 5. Příčiny nezákonné nečinnosti správních orgánů, 6. Formy a projevy nezákonné nečinnosti správních orgánů, 7. Systém ochrany před nezákonnou nečinností správních orgánů, 8. Ochrana před nečinností na úrovni správního řízení, 9. Soudní ochrana před nečinností – správní soudnictví, 10. Soudní ochrana před nečinností – Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva, 11. Ostatní instituty sloužící k ochraně před nezákonnou nečinností správních orgánů, 12. Některé specifické a omezené způsoby řešení nezákonné nečinnosti, 13. Důsledky nezákonné nečinnosti a odpovědnost dle zák. č. 82/1998 Sb., 14. Vybrané procesní instituty sloužící k ochraně před nezá-

Autor v monografii závěrem uvádí rozumné a často i snadno uskutečnitelné náměty de lege ferenda, například dozorčí stížnost, ohrazení nebo automatizované upozornění na nezákonnou nečinnost, čímž pak z této monografie činí publikaci vysoce přínosnou nikoliv pouze pro nauku správního práva anebo zástupce aplikační praxe, nýbrž také pro zákonodárce.

Monografii lze hodnotit jako jednoznačně mimořádně zdařile zpracovanou. Tuto knihu považuji za povedené osvěžení v české správní nauce a na trhu odborných knih ji jednoznačně vítám.1

✤ JUDr. ALENA TIBITANZLOVÁ, Ph.D., advokátka, současně působí na Katedře trestního práva Fakulty Bezpečnostně právní Policejní akademie České republiky v Praze jako akademický pracovník.

1 Tato recenze je výstupem Rozvojového programu Policejní akademie České republiky v Praze do roku 2026.

Alicja Leix, Daniela Kovářová a kolektiv:

Psychologické a právní aspekty patchworkových rodin. Lidský element v rodinném právu

Wolters Kluwer, Praha 2024, 308 stran, 990 Kč.

Nakladatelství Wolters Kluwer vydalo v říjnu roku 2024 výjimečnou monografii zaměřenou na právní aspekty patchworkových rodin, tedy na problémy nových rodin vzniklých po rozpadu původních manželských a partnerských vztahů s dětmi. Unikátnost monografie je dána v první řadě aktuálním tématem. V české společnosti žije více než polovina populace nesezdaně a již jen polovina dětí se narodí v manželství. Jestliže se každé druhé manželství a dvě třetiny nesezdaných partnerství dříve či později rozpadnou a jejich členové povětšinou do tří let založí nová manželství a nové vztahy, je existence patchworkových rodin v české společnosti velmi běžná. Tím spíše zaráží, že tak složitý spletenec vztahů, jakým patchworkové rodiny jsou, si na své první komplexnější právní zpracování musel počkat tak dlouho.

Druhou výjimečností monografie je rozsáhlý autorský tým. Vedoucími autorského kolektivu monografie jsou psycholožka Mgr. et Mgr. Alicja Leix, Ph.D., která posledních deset let publikuje a přednáší pro všechny složky rodinné justice včetně Justiční akademie vývojovou psychologii a měkké dovednosti, a známá rodinná advokátka JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů a držitelka titulu Právník roku pro rodinné právo za rok 2016, která o rodinných vztazích píše a publikuje mnoho let. Obě hlavní spoluautorky kolem sebe soustředily zajímavý autorský tým složený z dvanácti dalších významných advokátů, soudců, mediátorů a psychologů, mezi nimiž se např. objevuje psycholožka doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D., z Jihočeské univerzity, expertka problematiky asistované reprodukce, opatrovnický soudce JUDr. Pavel Kotrady, JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., z olomoucké Právnické fakulty, či brněnská advokátka Mgr. Michaela Radoušová. Třetí zajímavostí je tematický rozsah monografie. Rodinný odborník nejspíš ze své praxe ví, že patchworkové vztahy násobí problémy vztahů původních, a dokáže si představit, že se násobené komplikace dotknou rodičů, dětí, sourozenců, prarodičů, nových partnerů, bydlení či majetkových vztahů. Ovšem kromě těchto předpokládaných témat v ní najdeme řádu témat nečekaných, např. pojednání o kupování si dětí v patchworkových rodinách nebo kapitoly o složitém postavení macech a otčímů. Nerozlučnost rodinného práva a psychologie prostupuje celou monografii, ale obzvlášť nečekaně a silně rezonuje v kapitolách Bydlení – opomíjený game-changer v patchworkových rodinách a  Advokát z patchworku, aneb lidský element v rodinném právu. V tom posledním autorka využívá zdroje, které měla k dispozici – mj. spolupráci s nejrůznějšími silnými právnickými osobnostmi – a odvážně, ale velmi citlivě rozkrývá témata, o kterých v justici víme, ale veřejně o nich nemluvíme, např. že soudce

není bezchybným strojem na rozhodování, ale pouhým člověkem, s rodinou a osobními zkušenostmi v pozadí Navzdory odvážnému rozsahu 308 stran autoři vysvětlují, že jde vlastně o první relativně kusé nahlédnutí do patchworkové problematiky, v níž mají v úmyslu pokračovat posléze podrobněji. Je to dobrá zpráva, protože by si zajisté zasloužilo širší pojednání např. o roli OSPOD nebo o specifikách mezinárodních patchworkových rodin, byť se těchto témat někteří autoři v monografii dotkli.

Rodinné právo má vždy až jakýsi „doslov“, neboť může řešit až vzniklé problémy. Recenzovaná monografie umožňuje předcházet některým situacím vedoucím k nutnosti použití justičního řešení problému. Poskytuje návod nejen pro samotné členy rodiny, kteří v takovýchto rodinách žijí, ale i pro soudce, advokáty, pracovníky OSPOD, psychology aj., které tak vzdělává v oblasti dosud neprobádané. Zmínění odborníci bývají na výzvy spojené s novými rodinnými konstelacemi stejně nepřipraveni jako samotní členové těchto rodin. Monografie – psaná natolik čtivým stylem, že je čtenářsky přívětivá a srozumitelná i laikům – je tedy i cennou pomůckou pro rozhodovací praxi.

Až po seznámení se s celým obsahem si čtenář uvědomí, nakolik významný vliv má v rodinách a v rodinných vztazích obecně podtitul recenzované monografie – tj. lidský element v rodinném právu. Na něm, na každém jednotlivém otci, matce, dítěti, soudci, advokátovi či opatrovníkovi totiž v každodenní realitě záleží mnohem víc než na právních normách a judikatuře soudů, navzdory všemu volání po sjednocení rodinné judikatury. Rodinní odborníci by si tohoto faktu měli být po dočtení poslední kapitoly jednoznačně vědomi.

✤ prof. JUDr. MILANA HRUŠÁKOVÁ, CSc., advokátka a emeritní děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Dlouhodobý pronájem bytové jednotky 2+1 po kompletní rekonstrukci o rozloze 63 m2 v historickém domě na prestižní adrese v Růžové ulici, Praha 1. Výhodná poloha v centru města poblíž Václavského nám. Dostupnost hromadné dopravy je na docházkovou vzdálenost, a přesto se byt nachází v klidné uličce. Možnost využití pro bytové potřeby nebo dvě samostatné kanceláře. Byt se nachází ve 4. patře s výtahem. K bytu náleží sklepní kóje v suterénu domu. Součástí bytu je i přístup na společnou terasu. Dům je zabezpečen kamerovým systémem, čipovým vstupem.Dispozice bytu tvoří vstupní hala, která může být využita pro příchozí klienty kanceláří, popř. samostatnou kuchyň bytu. Dále jsou součástí bytu dva pokoje, popř. dvě samostatně přístupné kanceláře.

Pronájem je možný od 1. 12. 2024, kdy jsou možné poslední úpravy včetně vybavení řešit na základě požadavků nového nájemce.

Celková cena (měsíčně): 39 000 + 5 000 Kč záloha na služby, složení vratné kauce v částce dvou měsíčních nájmů.

Kontaktní údaje: Mgr. Květoslava Macků, tel: 601 388 047, e-mail: kvetamacku@seznam.cz

Z kárné praxe

Střet zájmů. Vážnost a důstojnost advokátního stavu

§ 16 odst. 2 věta před středníkem zákona o advokacii

§ 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Etického kodexu

§ 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii

Advokátka se dopustila kárného provinění tím, že

1. dne 15. 7. 2020 převzala v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze ve věci úpadce společnosti S., s. r. o., právní zastoupení věřitele společnosti R. P. Z., s. r. o., ačkoli společnost S., s. r. o., zastupuje v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Praha 8, a to na základě plné moci ze dne 10. 1. 2020, 2. dne 17. 5. 2021 převzala v řízení o vyloučení nemovitých věcí z exekuce vedeném na majetek společnosti S., s. r. o., u Exekutorského úřadu Praha 8, právní zastoupení společnosti L. D., s. r. o., ačkoli společnost S., s. r. o., zastupuje v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Praha 8, a to na základě plné moci ze dne 10. 1. 2020.

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 19. 10. 2022 a Odvolacího kárného senátu ČAK ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. K 33/2022

Kárné opatření: pokuta ve výši 81 000 Kč.

Z odůvodnění:

Kárně obviněná ve svém vyjádření ke kárné žalobě uvedla, že je přesvědčena, že nemohla nastat kolize mezi jí zastupovanými osobami, když všechny jí zastupované osoby jednaly ve shodě a řídily se projevem jediné vůle; všichni klienti byli s rozsahem zastoupení seznámeni a její zastoupení výslovně žádali. Dále pak vznáší otázku, zda její jednání dosahuje takové intenzity, aby bylo možné hovořit o závažném porušení zákona o advokacii s tím, aby následně mohlo být její jednání kvalifi kováno jako kárné provinění. Kárně obviněná uvádí, že se ztotožňuje s kár-

Z ADVOKACIE

ným žalobcem v popisu skutku, avšak nesouhlasí, že by se jednalo o závažné porušení zákona o advokacii. Kárně obviněná dále zdůrazňuje, že není možné stejně hodnotit situaci, kdy advokát do kolizního zastoupení vstoupí bez vědomí a souhlasu klienta, a jedná tak evidentně k jeho újmě, a situaci, kdy o společném zastoupení všichni společně zastoupení klienti vědí a přímo se zastoupení jediným advokátem domáhají. Na závěr pak kárně obviněná uvádí, že její jednání je předmětem kárné žaloby nikoliv v důsledku stížnosti některého z klientů, nýbrž v důsledku stížnosti soudní exekutorky.

Kárný senát dospěl k závěru, že vinu kárně obviněné ve skutku 1. lze dovodit i přímo ze samotné podstaty – povahy insolvenčního řízení. Kárně obviněná zastupovala v insolvenčním řízení dlužníka –úpadce, a v průběhu tohoto řízení zároveň převzala zastupování insolvenčního věřitele, a to vše v situaci, kdy i v průběhu takto vedeného insolvenčního řízení zastupuje úpadce v exekučním řízení, vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 8. Na tomto faktu nic nezmění ani ta skutečnost, které si je kárný senát při svém rozhodování vědom, že zahájením insolvenčního řízení se přerušují všechna dosud zahájená řízení, a tedy i předmětné exekuční řízení. Obhajoba kárně obviněné, že zastupovala zájmy prezentované jednatelem společnosti S. – pana V. Ř., je vyvrácena veřejně přístupnými záznamy z obchodního rejstříku, když v době, ve které kárně obviněná přebírá zastupování ve skutku 1., již nebyl V  Ř. jednatelem společnosti S. Kárný senát je pak přesvědčen, že obrana kárně obviněné v tom směru, že V. Ř. nebyl nikdy platně odvolán z funkce jednatele a kárně obviněná jej stále považovala za jediného oprávněného vystupovat za společnost, neobstojí, když si musela být vědoma, že V. Ř. nebyl nikdy platně jmenován jednatelem. Kárný senát je dále přesvědčen, že kárně obviněná byla seznámena s usnesením Městského soudu v Praze v řízení o nicotnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Kárně obviněná také dále nemohla být v dobré víře v informace domnělé jednatelky paní B., a to zejména po jejím odvolání z této funkce, ke kterému došlo dne 13. 2. 2020 a bylo řádně vyznačeno v obchodním rejstříku.

Vinu kárně obviněné pak senát spatřuje i ve sděleních kárně obviněné v jejích vyjádřeních ke kárné žalobě z 11. 2. 2022, že registrovala dvě znepřátelené skupiny, které se snažily převzít vedení a vliv ve společnosti S., s tím, že jedna skupina byla reprezentována V. Ř. a D. B. a druhá skupina N. a K. Tyto skutečnosti mají svůj význam pro rozhodnutí o vině kárně obviněné ve skutku 2. kárné žaloby, neboť kárný senát dospěl k závěru, že kárně obviněná přebírala zastupování klientů s tím, že jí muselo být známo, že každý z těchto klientů reprezentuje jinou zájmovou skupinu, když v době

spáchání skutku 2. (17. 5. 2021) již musela vědět, že společnost S. je ovládána jinou skupinou než společnost L. D. Vinu kárně obviněné, pokud jde o skutek 2., spatřuje kárný senát i v té skutečnosti, že kárně obviněné muselo být zřejmé již ze samotného procesního postavení klientů v jednotlivých řízeních, že může dojít ke střetu zájmů mezi povinným z exekuce – společností S. a společností L. D., která se domáhala vynětí nemovitých věcí z probíhající exekuce na majetek společnosti S., o němž tvrdila, že je jeho vlastníkem, to vše v situaci, kdy údajně vycházela z dohody mezi klienty, která však byla ústní a jejíž obsah není žádným způsobem prokazován. Kárný senát v této souvislosti zdůrazňuje, že již v této době kárně obviněná věděla o protichůdných zájmech dvou různých zájmových skupin prezentovaných na jedné straně Ř. a na straně druhé K. a N. Kárný senát má za to, že v kárném řízení bylo prokázáno, že se zájmy klientů kárně obviněné, popsané shora, dostaly do rozporu i fakticky, když společnost S. a společnost L. D. v určitou chvíli ovládaly různé osoby, jejichž zájmy byly ve vzájemné kolizi.

Kárně obviněná dovozuje absenci kolize zájmů mezi společností S. a společnostmi R. a L. D. z projevů vůle pana V. Ř., kdy jeho potvrzení o absenci kolize zájmů mezi uvedenými klienty je zaznamenáno v prohlášení pana V. Ř. ze dne 11. 2. 2022. I z tohoto vyjádření je zřejmé, že jak kárně obviněná, tak pan V. Ř. s ohledem na společnost S. dovozují tuto absenci z vůle vyjadřované prostřednictvím pana V. Ř.

Vůle právnické osoby je navenek projevována prostřednictvím jejích zástupců, a to zejména prostřednictvím statutárního orgánu – tedy v případě společnosti s ručením omezeným prostřednictvím jednatele, jenž je oprávněn právnickou osobu zastupovat ve všech věcech. Zápis jednatele do obchodního rejstříku je zápisem deklaratorním a s ohledem na okolnosti případu se stalo sporným, jak připustila i sama kárně obviněná v rámci jednání kárného senátu ve věci ze dne 12. 5. 2022, kdo byl v jaké době oprávněn za společnost S. jednat. Kárně obviněná tedy mohla důvodně považovat za oprávněného jednatele společnosti S. pana V. Ř. počátkem ledna 2020, kdy obdržela plné moci od společnosti S., podepsané za tuto společnost panem V. Ř., který v uvedené době byl i zapsaným jednatelem společnosti v obchodním rejstříku. Neexistovala tedy pro kárně obviněnou důvodná pochybnost o tom, že je oprávněna na základě udělené plné moci společnost S. zastupovat. V následném období však s ohledem na další okolnosti případu, jak byly projednány v rámci řízení před kárným senátem, vznikla nejistota, nejpozději od druhé poloviny února roku 2020, kdo byl oprávněn za společnost S. jednat. Existenci této nejistoty nepopírá ve svých vyjádřeních ani kárně obviněná, když na tuto okolnost, tedy nejistotu ohledně toho, kdo je oprávněn za společnost S. jednat, naposledy poukazuje ve svém odůvodnění odvolání.

Kárně obviněná nepřiměřeně spoléhala na tvrzení pana V. Ř., že se o rozpor – konflikt zájmů mezi uvedenými společnostmi nejedná, a to navíc v situaci, kdy již bylo minimálně sporné (i) zda byl pan

V. Ř. řádně zvolen jednatelem společnosti S. rozhodnutím jediného společníka z prosince roku 2019, a (ii) kdo v dané době, tedy v době, kdy kárně obviněná přebírala zastupování společností R. (v červenci roku 2020) a společnosti L. D. (v květnu roku 2021), byl jednatelem společnosti S.

Pokud kárně obviněná mohla mít již od 14. 2. 2020 důvodné pochybnosti o tom, kdo je jednatelem společnosti S., což muselo být kárně obviněné zřejmé z informací dostupných veřejnosti v obchodním rejstříku, když od 14. 2. 2020 byl do 4. 9. 2020 zapsaným jednatelem společnosti S. pan N. a od 14. 2. 2020 do nynějška (na základě zápisu z 3. 10. 2020 a následně zápisu z 22. 3. 2023) pan K., nemohla se kárně obviněná v dobré víře spoléhat na prohlášení a instrukce pana V. Ř., činěná v době přebírání zastupování společností R. a L. D., o tom, že mezi společností S. a dalšími uvedenými společnostmi nedochází ke střetu zájmů. Pokud tak kárně obviněná argumentuje, její výklad je nesprávný a nevěrohodný. Pokud kárně obviněná opakovaně uvádí, že jejím hlavním klientem v dané věci byl pan V. Ř., pak, jak lze dovozovat z dalších listin provedených jako důkazy v kárném řízení, převzetím zastupování společnosti S. ze strany kárně obviněné si tím vytvořila situaci, kdy v souladu s § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii byla následně povinna odmítnout zastupování společnosti R. i společnosti L. D. v řízeních popsaných v kárném rozhodnutí.

Nad rámec uvedeného je namístě zdůraznit, že i při případné existenci souhlasného vyjádření všech klientů ohledně absence kolize zájmů by nebyla kárně obviněná oprávněna zastupování společnosti R. i společnosti L. D. v kárném řízení posuzovaných případech ve smyslu § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii převzít, ale byla povinna tato převzetí zastoupení odmítnout . Dikce § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii je ustanovením kogentním, které nestanoví pro porušení povinnosti advokáta žádné kritérium počtu úkonů či délky zastupování, a stejně tak v zákoně není (s ohledem na znění zákona o advokacii účinné v době daných skutků i v době, kdy se o vině kárně obviněné v tomto řízení rozhoduje) stanovena žádná výjimka z povinnosti odmítnutí poskytování právních služeb, a to ani v případě, že je k takovému koliznímu zastupování klienty udělen souhlas. Jedná se o ryze kogentní ustanovení, dle kterého je advokát povinen odmítnout zastoupení, a případný souhlas klientů nehraje s ohledem na povinnost odmítnutí zastoupení advokátem žádnou roli. Jedinou výjimku vyjádřenou s ohledem na § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii v současné právní úpravě tvoří ust. čl. 7 odst. 2 Etického kodexu. Z textu tohoto ustanovení Etického kodexu však vyplývá, že se nemůže jednat o věc spornou ani o věc, kde by s ohledem na možný stav věci mohl spor v budoucnu vzniknout.

✤ Mgr. PETRA VRÁBLIKOVÁ, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané ČAK

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti, semináře plánujeme prezenčně i v online nebo v kombinované podobě – podrobnosti najdete u jednotlivých seminářů na webových stránkách ČAK www.cak.cz – viz záložka MOJE ČAK v horní liště, po rozkliknutí záložky rolujte až dolů , na banner Vzdělávání a zkoušky, a po jeho rozliknutí se vám objeví rubrika Vzdělávací akce ČAK.

Semináře pořádané ČAK v Praze

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Kognitivní zkreslení (pasti iracionality v myšlení a rozhodování)

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 5. prosince 2024 / ONLINE

Flexibilní novela zákoníku práce a pracovněprávní novinky v r. 2024 a 2025

JUDr. Dominik Brůha, Ph.D., advokát se specializací na pracovní právo, zprostředkovatel a rozhodce MPSV ČR, člen Kolegia expertů AKV

• ve čtvrtek 12. prosince 2024 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Superficiální zásada a její praktické projevy v soudní a právní praxi (vybrané otázky se zaměřením na rozhodovací praxi NS)

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve středu 18. prosince 2024 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Prevence a řešení konfliktů

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 9. ledna 2025 / ONLINE

Kupní smlouva vs. smlouva o dílo

JUDr. Michal Krenk, Ph.D., soudce Vrchního soudu v Praze, externí člen Katedry občanského práva PF UK v Praze

• ve čtvrtek 16. ledna 2025 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Rétorika pro právníky

Mgr. Monika Hanych, Ph.D., LL.M., právnička se zaměřením na lidská práva, mediální právo a nové technologie

• ve čtvrtek 23. ledna 2025 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Jak vysvětlit složitou věc jednoduše

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 30. ledna 2025 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Katastr nemovitostí, aktuálně, prakticky a v souvislostech

JUDr. Daniela Šustrová, LL.M., bývalá ředitelka kanceláře ředitele Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Právník roku 2018 v kategorii Správní právo

• ve čtvrtek 21. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Whistleblowing v praxi, povinnosti organizací a tzv. příslušných osob

Mgr. Tomáš Fabík, advokát

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / ONLINE Veřejné zakázky

JUDr. Michal Krenk, Ph.D., soudce Vrchního soudu v Praze, externí člen Katedry občanského práva PF UK

• v úterý 3. prosince 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Judikatura Ústavního soudu v oblasti věcných práv

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve čtvrtek 12. prosince 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK

Aktuální otázky advokátní praxe

JUDr. Irena Schejbalová, advokátka, ředitelka pobočky ČAK v Brně, místopředsedkyně Kontrolní rady ČAK

Mgr. Michal Zahnáš, advokát, místopředseda Kárné komise ČAK

• ve středu 18. prosince 2024 / ONLINE Bytové spoluvlastnictví v katastrální praxi (prakticky a v souvislostech)

JUDr. Daniela Šustrová, LL.M., bývalá ředitelka kanceláře ředitele Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Právník roku 2018 v kategorii Správní právo

• ve čtvrtek 19. prosince 2024 / ONLINE Výběr z obchodněprávní judikatury za rok 2024 JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

• v úterý 14. ledna 2025 / Sál u veřejného ochránce práv Umělá inteligence v právní praxi Mgr. Daniel Pospíšil, advokát, asistent na Katedře klinik a právních dovedností na PF UP v Olomouci

• od pondělí 20. ledna do pondělí 23. června 2024 / / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE Kurz právnické ruštiny – jaro 2025 Mgr. Vladimir Srebnickij, lektor, jazykový poradce, překladatel a tlumočník

• od pondělí 20. ledna do pondělí 23. června 2024 / / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické angličtiny – jaro 2025

Denisa Petriláková, Lic. Dip. TEFLA, akreditovaná členka Cambridgeské rady školitelů a lektorů UCLES

• v úterý 21. ledna 2025 / Sál u veřejného ochránce práv Aktuální vybrané otázky věcných práv se zaměřením na rozhodovací praxi

Nejvyššího soudu

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Právnická firma roku 2024

zná své vítěze

Nejprestižnější český žebříček v oblasti práva – Právnická firma roku –vyvrcholil v pondělí 4. listopadu 2024 slavnostním galavečerem v pražském Paláci Žofín. Sedmnáctý ročník této výjimečné události, která se konala pod záštitou Ministerstva spravedlnosti ČR a za podpory České advokátní komory, představil své vítěze.

„Právnická firma roku se za sedmnáct let své existence stala respektovaným měřítkem kvality a úspěchu v českém právním prostředí. Jsme potěšeni, že jsme mohli i letos ocenit skvělé advokátní kanceláře,“ řekl Miroslav Chochola, předseda představenstva společnosti EPRAVO.CZ, a. s., která je organizátorem soutěže.

Galavečer v Paláci Žofín přivítal více než 400 hostů z řad předních představitelů justice, státní správy a významných advokátních kanceláří. Ocenění byla udělena v od-

borných kategoriích pokrývajících klíčové oblasti právní praxe i v hlavních kategoriích Právnická firma roku pro domácí kancelář, kterou se stala advokátní kancelář  HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář, a Právnická firma roku pro mezinárodní kancelář, kterou je  Dentons Europe CS LLP, organizační složka

„Hodnocení advokátních kanceláří proběhlo na základě komplexní metodiky, která zohledňuje významné transakce, inovativní přístup k právní praxi i klientský servis. Vý-

sledky tak poskytují mezi zapojenými kancelářemi objektivní přehled o tom, co český právní trh nabízí,“  vysvětlil Miroslav Chochola.

Slavnostním večerem provázela moderátorka Daniela Brzobohatá a o hudební program se postarala Česká filharmonie. Kromě samotného ocenění právnických firem nabídl galavečer také jedinečnou příležitost k setkání předních osobností české justice a právního byznysu.

Výsledky 17. ročníku Právnické firmy roku:

ODBORNÉ KATEGORIE

Právo obchodních společností PORTOS, advokátní kancelář s. r. o.

Právo hospodářské soutěže

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o.

Developerské a nemovitostní projekty

Dentons Europe CS LLP, organizační složka

Fúze a akvizice

HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář

Restrukturalizace a insolvence ŽIŽLAVSKÝ, advokátní kancelář s. r. o.

Řešení sporů a arbitráže

PRK Partners s. r. o. advokátní kancelář

Bankovnictví a finance

PRK Partners s. r. o. advokátní kancelář

Kapitálové trhy

KLB Legal, s. r. o., advokátní kancelář

Telekomunikace a média

MELKUS KEJLA & PARTNERS advokátní kancelář s. r. o.

Duševní vlastnictví

HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář

ZVLÁŠTNÍ KATEGORIE

Regionální právnická firma roku

Doležal & Partners s. r. o., advokátní kancelář Česká firma na mezinárodních trzích DBK PARTNERS, advokátní kancelář, s. r. o.

HLAVNÍ CENY

Právnická firma roku pro domácí kancelář HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář

Právo informačních technologií

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o.

Veřejné zakázky

Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář spol. s r. o.

Pracovní právo

Aegis Law, advokátní kancelář, s. r. o.

Trestní právo

Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s. r. o.

Firemní compliance

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s. r. o.

Daňové právo

Rödl & Partner, advokáti, s. r. o.

Energetika a energetické projekty

DBK PARTNERS, advokátní kancelář, s. r. o.

Logistika a dopravní stavby

Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o.

Zdravotnické právo

Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář spol. s r. o.

Právo životního prostředí act Řanda Havel Legal advokátní kancelář s. r. o.

Správa majetku PORTOS, advokátní kancelář s. r. o.

Inovativní firma roku ARROWS advokátní kancelář, s. r. o.

Pro Bono/CSR PORTOS, advokátní kancelář s. r. o.

Právnická firma roku 2024 za nejlepší klientské služby HAVEL & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář

Právnická firma roku pro mezinárodní kancelář Dentons Europe CS LLP, organizační složka

Podrobné výsledky, včetně doporučovaných a velmi doporučovaných kanceláří, jsou zveřejněny na oficiálních stánkách projektu Právnická firma roku www.pravnickafirmaroku.cz.

Red.

Foto: redakce + EPRAVO.CZ

Před 75 lety byl popraven advokátní koncipient

JUDr.

Jaroslav Borkovec

Časně ráno dne 5. listopadu 1949 byl v pankrácké věznici popraven JUDr. Jaroslav Borkovec. Kdo vlastně byl tento statečný muž, jediný zástupce advokátního stavu, kterého komunisté popravili, a to hned v jednom z prvních zinscenovaných politických procesů po převratu v únoru 1948?

Jaroslav Borkovec se narodil 16. června 1906 v Jaroměři do rodiny kapitána Československé armády. Po složení maturity v roce 1925 absolvoval jednoroční kurz na obchodní akademii, o rok později se zapsal na Právnickou fakultu UK v Praze. Studium však – s ohledem na nedostatek volného času – ukončil až o devatenáct let později. Byl totiž zaměstnaný na plný úvazek a zároveň se aktivně angažoval v politice – v roce 1938 byl dokonce za Národní sjednocení zvolen pražským zastupitelem. V období protektorátu vystupoval proti nacistické okupaci a také rozšiřoval ilegální tiskoviny. V květnu 1940 byl spolu s dalšími zatčen gestapem a Zemským soudem v Drážďanech odsouzen ke třem rokům vězení. Po pobytu v pankrácké věznici, v Malé pevnosti Terezín a ve věznici Plzeň-Bory byl eskortován do Waldheimu. Z vězení byl propuštěn 5. července 1943 se silně podlomeným zdravím a částečně invalidní.

Po svém návratu domů pracoval jako dělník a pokračoval v ilegální činnosti. V květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání, účastnil se bojů o Staroměstskou radnici a stal se členem revolučního Národního výboru. Za odbojovou činnost mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.

Po osvobození Jaroslav Borkovec definitivně dokončil právnická studia, získal titul doktora práv a oženil se. Od května 1945 do července 1848 vykonával přípravnou právní praxi. Jeho žádosti o zápis do seznamu advokátů ale nebylo vyhověno, neboť jeho právní praxe byla příliš krátká.

Po válce zcela utlumil své politické aktivity, navzdory tomu byl 13. prosince 1948 náhle zatčen. V únoru 1949 byl propuštěn, ale již 16. května byl opět zadržen orgány StB a spolu s desítkami dalších osob obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení ozbrojeného státního převratu. Jak to skutečně bylo, jak významná byla protistátní činnost Jaroslava Borkovce po únoru 1948 ani to, zda se nestal součástí provokační hry komunistických tajných služeb, se již nedozvíme. Každopádně pankráckou věznici už živý neopustil.

Dne 5. listopadu 1949 v 6.34 hodin zde byl spolu se svými „spolubojovníky“, škpt. Vratislavem Jandou, mjr. Květosla-

vem Prokešem i třemi členy skupiny Zvon – Emanuelem Čančíkem, Josefem Charvátem a Vratislavem Polesným, popraven. Jeho poslední vzpomínka patřila manželce Marii a malé, tehdy tříleté dcerce Mahuleně. Ta nosí odkaz svého otce celý život v sobě a nikdy se nevzdala příjmení po svém otci – Borkovcová. O Borkovcově plné rehabilitaci rozhodl až dne 19. září 1990 Městský soud v Praze. Doktor Jaroslav Borkovec patřil k 66 politickým vězňům z období let 1948 až 1965, jejichž ostatky byly rozprášeny v areálu Věznice Praha-Pankrác. V pátek 1. listopadu 2024 proběhla na místě tehdejšího popraviště pieta za zesnulé spojené s odhalením pamětní desky se jmény všech popravených (na snímku), na kterou významně finančně přispěla Česká advokátní komora. Za Komoru vystoupil na pietním aktu s projevem Petr Toman, který se osobnosti Jaroslava Borkovce dlouhodobě věnoval v rámci projektu Advokáti proti totalitě.

✤ JUDr. HANA RÝDLOVÁ ✤ Foto: redakce BA, archiv BA

Před 110 lety odešel zakladatel české civilistiky JUDr. Antonín rytíř Randa

Letošní rok je pro právnickou obec rokem několikera vzájemně provázaných výročí. Před 160 lety byla založena Jednota právnická, před 190 lety se dne 8. července 1834 narodil a před 110 lety dne 6. října 1914 zemřel její spoluzakladatel, JUDr. Antonín rytíř Randa.

Jednota českých právníků i letos pořádala dne 4. listopadu pietní setkání na Vyšehradě u Randova hrobu, kterého se zúčastnili i zástupci České advokátní komory (viz snímky). Je možné říci, že po dobách cíleného zapomínání na tuto osobnost právníka – civilisty evropského formátu za dob komunistické totality, bylo o Antonínu Randovi po listopadu z řady zorných úhlů již mnohé napsáno. Pocty v místě jeho narození, Bystřici nad Doubravou, se Randovi dostalo dne 8. července 2006, kdy byl odhalen jeho pomník, dílo akademického sochaře Václava Fialy. Téhož dne byla rovněž otevřena stálá Randova expozice v Muzeu Královského hvozdu v Nýrsku.1 Připomeňme si nyní, jak se dobová společnost s Antonínem

rytířem Randou rozloučila. Jaké bylo vůbec první setkání pozůstalých a smutečních hostů u Randova hrobu dne 9. října 1914?

Díky podrobné zprávě v Národních listech z následujícího dne se o průběh posledního rozloučení s Antonínem rytířem Randou můžeme se čtenáři podělit:

„Pohřeb ministra ryt. Randy

Před Slavínem, kde rakev s tělesnou schránkou zesnulého ministra m. s. dra. Ant. Randy byla postavena, shromáždili se přečetní smuteční hosté a sice: zástupce J. V. císaře a krále, místodržitel Frant. kníže Thun z Hohensteinu, v zastoupení vlády ministr veřejných prací dr. Trnka a dvoř. rada Roubík, dále ministr m. sl. dr. Fiedler, členové panské sněmovny president J. Otto, vrch. ředitel dr. K. Mattuš, ryt. Wohanka a inž. dr. Fr. Křižík, říšští poslanci dr. Karel Kramář, dr. Al. Rašín, dr. Zd. Tobolka, L. Čech, dr. Franta, prof. dr. Lukavský, dr. Koerner, Šmeral, Choc, dr. Fr. Soukup A. Němec, dr. Viškovský.

Dále president zemské správní komise hr. V. Schönborn, členové dvor. rada Kvěch, dvor. rada Spora, dvor. radia Stützenberger a místodrž. rada Dostrčil.

1 Podrobněji srov. J. Luhan: Odhalení pomníku Antonína rytíře Randy, Bulletin advokacie č. 9/2006, str. 87.

z právnické společnosti

V zastoupení české university Karlo-Ferdinandovy J. M. rektor prof. dr. Henner s chotí, prof. dr. Hermann šl. Otavský, dvor. rada prof. dr. Maixner, dvor. rada prof. dr. Janovský, prof. dr. Slavík, dále profesoři dr. Groh, dr. Kordač, dr. Čáda, dr. Horáček, dvor. rada prof. dr. Hlava, dr. Miříčka, dvor. rada prof. dr. Janošík, dvor. rada prof. dr. Kalousek, prof. dr. Nessel, dvor. rada prof. dr. Goll, prof. dr. Jedlička, prof. dr. Weigner, prof. dr. Gruber, prof. dr. Vřešťal, profesoři dr. Nydrle, dr. Chodounský, dr. Kraus, dr. Dvořák, dr. R. Novák, dr. Brauner, dr. Krištůfek, dvor. rada prof. dr. Ott, prof. dr. a říšský poslanec Funk, dvor. rada prof. dr. Heyrovský, dvoř. rada prof. dr. Horbaczewski, prof. dr. Kadlec, prof. dr. Vančura. V zastoupení české vysoké školy technické J. M. rektor prof. Klír, děkanové prof. ryt. Purkyně a prof. Petřík. Senátní president nejvyššího soudu Scharfner, dvoř. rada téhož soudu dr. Hugelmann.

Senátní president nejvyššího soudu Schaefner, dvor. rada téhož soudu dr. Hugelmann.

President vrchního zemského soudu bar. Wessely, vicepresident R. Vyšín, president zemského soudu, senátní president Rinesch, vicepresident Dvořák, president trestního soudu dvor. rada Matouš, president obchodního soudu ryt. Koschin z Freudenhofu, vrchní státní zástupce ryt. Merhaut, dvor. rada dr. Unger, dvor. rada šl. Lom, dvor. rada Kremlička, dvor. rada Kauble, radové z. s. Bouček, šl. Pohnert, Němec, Říha, dr. Vorel, vrchní rada Schindelka, vrch. st. zástupce Haller, dvor. rada Müldner, dvor. rada Babor, první stát. zástupce dr. Sandtmann, rada z. s. dr. Bohuslav, dvor. rada Maýr, vrchní rada dr. Chlumecký. Rektor německé techniky prof. dr. Tůma, prof. Gintl, prof. dr. Pfersche. V zastoupení vojenského zeměbraneckého divisního soudu podplukovník Milota, major Adam, nadporučíkové Mikeš a Andrial.

President policejního ředitelství Křikava s chotí, president pošt. ředitelství dr. Kalandra, president Obchodní a živnostenské komory V. Němec, sekretář vl. rada dr. Hotowetz, prozatímní president velkoprůmyslník L. G. Bondy, vicepresidenti místodržitelství ryt. Vojáček a dr. ryt. Herget, presidiální chef dv. rada Braun, děkan německé techniky prof. Redlich, biskup budějovický Hůlka, opat strahovský V. Zavoral, velmistr řádu Křižovníků P. Marat.

Primátor měst pražských dr. K. Groš, členové sboru dr. Škarda, dr. Scharf, dr. Černý, Mattuš, Emler, presidiální rada Borůvka, starosta města Hradce Králové dr. Ullrich, president Národní rady české Prokůpek a vrchní rada Pilař, sekretář A. Seifert, dv. rada Fronk, za Hlávkovy studentské koleje vicepresident Dvořák a dr. Novák, dv. rada a ředitel státních drah Marek.

V zastoupení města Plzně, jehož byl zesnulý čestným měšťanem: členové městské rady Frant. Mandl, řed. cel Rýpl a dr. Fr. Vrabec, za obecní zastupitelstvo v Dobřichovicích náměstek starosty Fr. Šebesta se členy rady, za sbor učitelský tamtéž řed. Kospert, vrchní pošt. správce Procházka a dr. Laušman z Dobřichovic. Starosta okresu domažlického Dufek, starosta obce Ludvík, starosta okresu vinohradského inž. Prokopec, za město Kr. Vinohrady starosta Al. Bureš, za město Karlín dr. Lokay a cís. r. Engelman, za Ústřední Matici školskou vl. rada dr. Metelka. Za klub konceptních úředníků zemského výboru král. Českého dr. Mastný, dr. Kopečný a dr. Šafránek, vrchní kontrolor zemské pokladny Lad. Štulc, za Právnickou jednotu moravskou dr. J. Boubela z Brna a zem. sekretář Fr. Janík, za Spolek českých advokátů v markr. moravském dr. J. Čapek a dr. J. Tuček z Brna, za Okrašlovací spolek v Dobřichovicích kom. rada J. Štětka, člen ředitelstva Pražské akciové tiskárny cís. r. dr. Josef Lucek, za redakci ,Národních Listů‘ redakční tajemník V. Červinka, řed. J. Mařík s chotí, vl. rada dr. J. Svátek, deputace granátnického sboru, president poštovního ředitelství v. v.  Kraus, za Spolek českých advokátů dr. Valenta a dr. Stump,

za Jednotu záložen starosta Jan Topinka, dr. Jahn a K. Salman, ředitel Občanské záložny v Karlíně, dr. Schedlbauer, četné dámy ze spolku ,Domácnost‘, české školy kuchařské, p. Hamerka šl. ze Stanmíru, za Vinohradské městské divadlo dr. K. Marek a cís. r. Kavka, za Národní jednotu na Starém městě J. Weiss, dvorní dodavatel Fr. Zavřel, president notářské komory dr. Batěk, za ženský výrobní spolek český pí. Flajšhansová a sl. Kuřáková.

Za spolek německých obhájců dr. Vogl a dr. K. Wolf, místodržitelský rada ryt. Záborský, pí. Křižíková, řed. cís. r. Borovský, dr. Ant. Schauer, dr. Zítek, dr. Kubát, profesor konservatoře Klička, dvoř. sekretář v ministeriu železnic dr. Lankaš, dvoř. rada Stibral, úřadníci Jednoty záložen Fiala a Šimáček, dr. Javůrek, řed. dr. Pražák, dr. P. C. Nesý, vrchní komisař dr. Sklenička, polic, rada dr. Samuel, četní členové právnické jednoty, ředitel Městské spořitelny pražské dr. Klier, redaktor „Právníka“ dr. K. Heller, dr. Kasandra, dr. Hammer, dr. Arnstein, zemský sekretář dr. Fáček, inž. dr. Bureš, dr. Pospíšil, řed. Tijšer, nakladatelé F. Topič a J. R. Vilímek, mag. rada dr. Malý, rada z. s. Šraml, za jednotu právníků samosprávných dr. K. Politzer a dr. K. Šťastný, za pražský klub dr. Vaněk, ředitel gymnasia vl. r. Hansl, president finanční prokuratury dvor. rada ze Schustrů, báňský hejtman dvoř. rada Honl, dvor. rada Rubín, mag. rada Waldstein, hr. Aichelburg, stav. rada Řoubínek, ředitel reálného gymnasia na Král. Vinohradech dr. Pražák, řed. Bulíř a j. v. První promluvil J. M. rektor dr. Henner: Smutek, hluboký smutek se zahostil na české alma mater. Randa odešel na vždy! Jako dcera lká nad úmrtím svého otce, tak truchlí česká Carolo-Ferdinandea nad smrtí Randovou. Když národ náš se probouzel k novému životu, když sílíl a se zveleboval, tu touha po starém vlastním vysokém učeni stala se všeobecnou. Randa byl mezi prvními, kdož převzali její uskutečnění. Byl k tomu povolán svou vědeckou prací, svým osvědčeným právním citem, svou láskou k vlasti. Nepřistoupil k dílu tak vznešenému bez důkladných příprav. Jako právník tělem a duší budoval nejdříve na budoucí fakultě právnické. Jeho péčí vzniklo a kvetlo středisko českých právníků Právnická jednota se svým časopisem ,Právníkem‘, a neúnavným povzbuzováním Randovým položeny základy ku pěstění vědy právnické jazykem českým ve směru moderním. Pracovník za pracovníkem

se dostavoval a Randa, slavný svými vlastními díly, mohl poukázati k šikům pevně seřaděným na kolbišti vědeckém, vždyť i v jiných oborech dovedl býti rádcem k zápolení vědeckému. Silou jeho osobnosti naklonily se vážky pro českou universitu. I bylť Randa její ozdobou, její chloubou a jejím vůdcem. A když se zastesklo Carolo-Ferdinandeae po nové družce, tu Randa věnoval své síly radostně novému úkolu. Žel, že se nedožil jeho splnění.

Antoníne Rando! Jméno Tvoje jest zapsáno zlatými literami v análech naší university, hluboce vryto v dějinách fakulty právnické. Všechny vysoké cíle vědecké, za kterými jsi šel celý svůj šlechetný život, budou českou universitou, budou i Tvou právnickou fakultou sledovány neochvějně pro čest a slávu Tvojí památky!

Jménem fakulty právnické promluvil prof. dr. Herrmann: Jsou jména, jež hlaholí v životě národů kovovým zvukem zvonů, jež skvějí se v dějinách jejich zářivým leskem zlata. K nim náleží v národě našem jméno Antonína Randy. Antonín Randa! Dnes voláme jméno to v bolestném rozechvění loučíce se s ním navždy, s bohatýrem ducha, jakých málo dáno jest i národům velkým. Příslušníci českého právnictva, veškerá česká právnická obec, loučí se dnes se svým patriarchou, svým zakladatelem a vůdcem, jenž byl mezi prvními, kdož v říši naší brány otevřeli v pravdě vědeckému pěstění práva, jenž byl jedním z budovatelů základních pilířů hrdé stavby rakouské a české civilistiky, obdaruje ji tvorbami klassické dokonalosti; loučí se s učitelem, jenž vzácným kouzlem a krásou svého slova nesčetné řady adeptů uvedl ve vědu práva a jeho prováděni, učí je oné ,aequitas juris ac judicii, qua salus civitatis continetur‘.

Obzvláště bolestně loučí se dnes s drahým zesnulým Česká Akademie cís. Fr. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, jež honosila se členstvím jeho v základě jmenování Jeho Veličenstvem již od vzniku svého, jež po léta těšila se jeho předsednictví v první své třídě a po smrti svého zakladatele a prvního praesidenta blahé paměti Josefa Hlávky nalezla v ryt. Randovi důstojného nástupce, horlivého a obětavého, jehož působnost na vždy zachována bude v lůně Akademie v paměti nejvděčnější. Trpkou bolest loučení tohoto sesílí však dnes i celý národ náš, jenž oplakává v zesnulém nejen badatele vzácných starých pokladů českého života právního, nejen učence, jenž uznání a slávu českého jména do daleké ciziny šířil, nýbrž i jednoho z nejzdatnějších průkopníků a organisátorů našeho života kulturního a hospodářského. Vynikající měrou náleží sem — vedle zásluh o vysoké učení naše nejpovolanějšími ústy vytčených — také činnost, již osvědčoval Randa při zákonodárné tvorbě práva, jakož i při jeho bezpečení a provádění v soudnictví a správě, — a to jak nepřímo, mocnou váhou svého slova učitelského i literárního, tak i pří-

mo, když povolán byl důvěrou nejjasnějšího mocnáře našeho ve vynikající účast v činnosti zákonodárné, jakož i v nejvyšším soudnictví a správě. Světlá dráha tohoto jeho působeni valnou měrou zabíhá v okruh našeho rozvoje národního, kulturního a hospodářského.

Antoníne Rando! Uložil‘s k věčnému již klidu drahou hlavu Svou, jež v životě únavy neznala! Jediná jen útěšná myšlenka nám zbývá: Ty neodcházíš nám všecek; svrchovanou měrou platí o Tobě slovo básníkovo: ,Non omnis moriar!‘

Vítězná cesta Tvého života, vroubená trofejemi dobytými věhlasem Tvým vědě, vlasti a národu — nevybíhá odchodem Tvým ve prázdno; určujeť i na dále směr pro ty, jimž jasným předcházel Jsi vzorem. A na cestě této chceme my, Tvoji žáci a následovci, starší i mladší, ideu práva a spravedlnosti v plné ryzostí, jak Tys ji choval, jakož i cit věrného plnění povinností, jak Tebe ovládal, chovati a pěstiti jako drahý a vzácný odkaz, dvojnásob vzácný v přítomnosti světodějně pohnuté! Tak zůstaneš, drahý Mistře, duchem Svým mezi námi, obrazem Svým, vzorem Svým v našich srdcích. Rov Tvůj v posvátné půdě této navždy věnčen bude vedle vavřínu slávy světové také růžemi vděčné naší lásky. Dvor. rada dr. K. Vrba, president Král. české společnosti nauk takto promluvil:

Včera uplynuly tři měsíce, co oslavovali jsme a s námi bezpočetní přátelé, ctitelé a žáci osmdesáté výročí narozenin Randových; dnes není Randa mezi živými, odešel neočekávaně, opustil nás náhle. Proto působila minulé úterý zpráva o úmrtí Randově dojmem ohromujícím, dojmem zdrcujícím, i nemohli a nechtěli jsme uvěřiti, že by neúprosná smrt byla zachvátila našeho vynikajícího učence, který se až do posledního okamžiku svého těšil přiměřenému plnému zdraví tělesnému a úplné svěžesti duševní. Ještě v pondělí, tudíž den před náhlým skonem, došel od něho lístek, kterým oznamoval, že se z letního sídla svého navrátí v úterý k pobytu zimnímu do Prahy. Osud rozhodl jinak, v týž den zachvátila Antonína Randu neúprosná smrt a zdrceni stojíme u jeho rakve, bvchom se s ním navždy rozloučili. Není úkolem mým, abych vylíčil a ocenil tak neobyčejné zásluhy zvěčnělého vynikajícího učence, jichž sobě získal jako nevšedně důvtipný badatel právnický, nedostižný učitel, prozíravý politik a neúnavný pracovník v mnohých oborech jiných; stalo se tak již a stane se ještě při vhodné příležitosti z úst povolaných. Chci se jen zmíniti o zásluhách, jež sobě získal o nejstarší učenou korporaci naši a rakouskou vůbec, o Král. českou společnost nauk, jejímž nejstarším řádným členem byl, byv jím zvolen již r. 1879. Jsa velmi plodný spisovatel, konal v zasedáních třídních přednášky, jež těšily se všeobecnému zájmu přítomných; v zasedáních řádných, jimž dříve pravidelně obcoval, bral živý zájem na jednání správním, a tak často přispěl k řešeni spletitých záležitostí zvláště dosahu právního. Král. česká společnost nauk zachová vynikajícímu členu svému, který celý život svůj věnoval neúmorné práci vědecké, který prací touto postavil si pomník nehynoucí a platně přispěl ke cti jména českého a slávě milované vlastí, vděčnou a plně zaslouženou památku. Jménem Král. české společnosti nauk loučím se s nejstarším jejím řádným členem, s mužem nad jiné vynikajícím, s věhlasným učencem. Antoníne Rando, tobě bylo dopřáno jako málo smrtelníkům, vykonati plně úlohu, již sobě jsi byl vytknul a dožíti se úspěchů své práce. Po vykonané tak záslužné práci, již vysoko ceníme, klidně spí a odpočívej v pokoji!“2

Po 110 letech zbývá jen dodat: Čest Randově památce. Nenecháme na ni zapomenout …

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., děkan Fakulty právnické ZČU v Plzni, právní historik, advokát a emeritní ústavní soudce

2 Srov. Národní listy č. 278, 10. 10. 1914, str. 2.

Víte, že …

• advokátem byl i neapolský vlastenec Mario Francesco Pagano? Pagano (1748-1799) byl však nejen advokátem, ale i osvícenským filozofem, profesorem etiky na neapolské univerzitě, dramatikem a po roce 1789 horlivým stoupencem zásad Francouzské revoluce. Byl mimo jiné i obhájcem Vlastenecké společnosti, za což byl v roce 1794 uvězněn a poté poslán do vyhnanství. Po vyhlášení Parthenopské republiky, jež v roce 1799 nakrátko svrhla neapolského krále Ferdinanda IV. a zrušila monarchii, se Pagano stal členem prozatímní vlády a Zákonodárného výboru. Byl též autorem textu ústavy Parthenopské republiky, čerpající inspiraci ve francouzské ústavě z roku 1793. Ferdinandovi IV. se však zakrátko podařilo za pomoci spojenců v červnu 1799 obsadit Neapol. Král, ačkoliv zprvu sliboval amnestii, slib nesplnil a revolucionáře krutě potrestal. Mario Francesco Pagano byl tak dne 29. října 1799 spolu s Domenicem Cirillem, Giorgiem Pigliacellim a Ignaziem Ciaiou na neapolském Piazza del Mercato popraven oběšením.

• v roce 1894 se advokát neubránil proti ustanovení zástupcem podle práva chudých, přestože neuměl jazyk klienta? Podle praktického případu uveřejněného v Právníku byl dekretem výboru Advokátní komory v království Českém ustanoven pro spor o popření otcovství pouze německy mluvící advokát

klientovi, který němčině nerozuměl. Advokát nato „žádal, aby úřadu svého byl zbaven. Výbor advokátní komory však žádosti jeho nevyhověl, řka, že neznalost jednoho z obou zemských jazyků není zákonnou příčinou, ze které by advokát úřadu zástupce chudých musel býti zbaven“. C. k. vrchní soud zemský vyhověl stížnosti advokáta s tím, že „dr. P. české řeči tou měrou není mocen, že se v ní s třetí osobou nemůže srozuměti, tak že by mu zastupování osoby mocné jenom jazyka českého působilo značné obtíže a zvláštní výlohy, což u zástupce chudých jest vyloučeno“. Dovolací stížnosti výboru advokátní komory však vyhověl c. k. nejvyšší soud, který rozhodnutím ze dne 24. října 1894 č. 12608 změnil rozhodnutí vrchního soudu a stížnost advokáta odmítl s tím, že „nepřísluší advokátu práva stížnosti do dekretu jej za zástupce chudých ustanovujícího“.

• v Londýně panovala v červenci 1900 „nesnesitelná vedra“, která vedla až k netradičnímu kroku, že „bylo dovoleno dne 24. července soudcům a advokátům odložiti vlásenky“? Katolické listy, které o tom referovaly dne 1. srpna 1900, si neodpustily poznámku na adresu anglických soudů, že „nosiť tam soudní osoby ještě vlásenky jako ve středověku“.

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D.

Zvolte si médium pro 21. století: TISK, nebo ONLINE?

Patříte k pravidelným čtenářům Bulletinu advokacie, tradičního odborného časopisu ověnčeného mnoha prestižními cenami, jehož je Česká advokátní komora mnohaletým vydavatelem a který 10x ročně dostávají advokátky/advokáti a advokátní koncipientky/koncipienti do svých schránek, resp. advokátních kanceláří?

Pak jste možná zaznamenali, že již několik let nabízí Komora jeho moderní online „listovací“ verzi. Pokud patříte k těm, jimž vyhovuje tato forma práce s informacemi, kterou Bulletin advokacie nabízí, anebo chcete z ekologických důvodů snížit počet tištěných vydání, které vaše kancelář odebírá, a rádi byste jej odhlásili, využijte k tomu náš nový jednoduchý

Formulář najdete:

• na úvodní stránce webu ČAK vlevo v hlavním menu pod rubrikou Moje ČAK/Bulletin advokacie:

• na webu Advokátního deníku, na hlavní stránce vpravo, pod bannerem Bulletin advokacie online:

POZOR! Pokud byste chtěli odhlásit zasílání Bulletinu advokacie pro více osob, např. pro více kolegů v jedné advokátní kanceláři, je zapotřebí vyplnit formulář pro každého advokáta/tku či koncipienta/tku samostatně, předejdete tak případným pochybením či nesrovnalostem.

Každý, kdo zasílání tištěného Bulletinu advokacie odhlásí, se k jeho zasílání v tištěné podobě může pochopitelně kdykoli vrátit! Využít k tomu můžete náš stejně jednoduchý online přihlašovací formulář. Ten najdete na stejném místě webu ČAK a webu Advokátního deníku jako formulář odhlašovací (viz obrázky výše).

V případě jakýchkoli dotazů nebo speciálních požadavků kontaktujte tajemnici redakce Bulletinu advokacie Evu Dvořákovou na telefonu: 273 193 165 či na e-mailu: dvorakova@cak.cz.

Vážení a milí čtenáři! Doufáme, že zůstanete Bulletinu advokacie věrni, ať ho již budete číst v elektronické, či v papírové podobě. My v redakci se budeme i nadále snažit, aby vám časopis i v budoucnu nabízel kvalitní, vysoce odborné a přitom zajímavé a aktuální příspěvky.

✤ Redakce Bulletinu advokacie