Úprava obnovy řízení by si zasloužila změnu v trestním řádu

z advokacie

Úprava obnovy řízení by si zasloužila změnu v trestním řádu

Unie obhájců si je vědoma letité diskuse o tom, kdo by měl rozhodovat o návrhu na obnovu řízení a v následujícím řízení obnoveném. Podstatou obnovy řízení je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních, na kterých je původní rozhodnutí založeno, v případech, kdy příčiny

nedostatků vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí.1 Obecným účelem tohoto mimořádného opravného

prostředku tedy je, aby zjištěný skutkový stav byl v souladu se zásadou materiální pravdy dle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu.

Aby tento mimořádný opravný prostředek mohl efektivně naplňovat svůj smysl a účel, je nutné zajistit, aby na nově zjištěné skutečnosti bylo nahlíženo nejen zcela nestranným a nezávislým pohledem, ale i pohledem nezatíženým dřívějšími skutkovými zjištěními. Toho lze dosáhnout jen za situace, kdy o obnově řízení bude rozhodovat soudce (přísedící) případu neznalý, resp. ten, který se neúčastnil rozhodování v původním řízení.

Současná úprava trestního řádu však nevylučuje, aby v obou fázích řízení o obnově rozhodoval opět stejný soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení. Přitom je zcela zřejmé, že tento soudce bude posuzovat nové skutečnosti v kontextu toho, jakou vypovídající hodnotu jim přisuzoval v původním řízení.

Odlišným případem pak mohou být situace, kdy soudce (přísedící), který rozhodoval v původním řízení, nebude motivován změnit své původní rozhodnutí, protože by implicitně přiznával, že se v původním řízení mohl ohledně některých zjištěných skutečností mýlit.

Za stejně podstatné považujeme také to, že v řízeních, která se táhnou několik let a jejichž spis čítá několik desítek tisíc listů, podaný návrh na obnovu řízení může v soudci (přísedícím) již od počátku vyvolat negativní postoj nejen k celé věci, ale také k tomu, kdo obnovu řízení navrhl.

Skutečnosti či důkazy, které by mohly odůvodnit změnu původního rozhodnutí, jsou shledávány v soudní praxi jen zcela výjimečně a jen v případech, kde je zcela evidentní, že původní rozhodnutí nemůže obstát. Zpravidla je tomu tak v případech důkazu vyvracejícího jednoznačně vinu odsouzeného, kde prostor pro opačnou úvahu soudu ohledně viny je minimální. Naopak tam, kde nový důkaz (skutečnost) vnáší „pouze“ určitou pochybnost o vině odsouzeného, a kde je širší prostor pro hodnocení nového důkazu (skutečnosti) v souhrnu dalších důkazů, hraje významnou roli právě hodnotitel, tedy soud (přísedící), který ve věci rozhoduje.

Unie obhájců tedy doporučuje, aby byly vyslyšeny hlasy odborné veřejnosti a došlo ke kýžené změně. Podporuje proto jako minimum nutného současný poslanecký návrh č. 6589 ke sněmovnímu tisku č. 624, aby v řízení o obnově řízení a v řízení po povolení obnovy byl vyloučen soudce (přísedící), který

ve věci rozhodoval v původním řízení. Jedině za těchto podmínek bude věc posouzena bez ovlivnění náhledem na již opatřené a provedené důkazy a z nich učiněné skutkové závěry sloužící jako podklad pro rozhodnutí, protože soudce (přísedící) k celé věci bude přistupovat bez svého vnitřního přesvědčení o správnosti svého předchozího rozhodnutí.

Unie obhájců je zároveň přesvědčena, že optimálním řeše-

ním je, aby v obou fázích rozhodoval soud odlišný od soudu,

který ve věci rozhodoval v původním řízení, čímž se do značné míry eliminuje existence kolegiálních vazeb mezi soudci téhož soudu, což je markantní zejména u soudů s nízkým počtem trestních soudců. Realizovat dané řešení je možné

výběrem z několika variant:

• v řízení bude rozhodovat vyšší článek soudu než ten, který ve věci rozhodoval v původním řízení, případně lze svěřit agendu řízení o obnově do kompetence Nejvyššího soudu; • dojde ke změně místní příslušnosti, kdy bude v řízení rozhodovat věcně příslušný soud, ale rozhodnutí bude na soudu nacházejícím se v jiném okrese či kraji.

Navrhované řešení je zcela v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení ve smyslu ust. § 2 odst. 4 tr. řádu, neboť v první fázi rozhodování o samotné obnově řízení není uplatňován revizní princip, a dochází tak pouze k posuzování navrhovatelem uváděných důvodů, zda na základě jeho návrhu jsou zde podmínky pro povolení obnovy řízení. V řízení po povolení obnovy by rozhodující soudce (přísedící) měl sám činit ve věci vše pro to, aby případným průtahům zabránil. Mnohé námitky zdůrazňují, že seznámení se spisem bude pro nového soudce (přísedícího) časově náročnější. Je nutné si položit zásadní otázku, zda pouhé urychlení řízení ve věci, kde již existuje pravomocné rozhodnutí, má převážit nad posouzením věci jiným soudcem (přísedícím), který není zatížen svým předchozím vnitřním přesvědčením.

Závěrem tak lze shrnout, že současná situace je s ohledem na uvedené skutečnosti již dále neakceptovatelná a změna současné úpravy trestního řádu je v tomto ohledu nezbytná.

✤ doc. JUDr. TOMÁŠ GŘIVNA, Ph.D., viceprezident Unie obhájců ČR

1 P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3373.