Truňk - květen 2020 by Truňk

květen 2020

Drsňák Machiavelli Miles Davis Literárka 2019 10 KČ

květen 2020

Editorial

květen 2020 Tak a máme tu květen. Již třetí (možná poslední, možná předposlední) e-číslo Truňku a taky za sebou máme už 7 karanténních promítání. Máme tu květen a máme tu rozvolňování. Už nebudem muset do ulic s rouškama, už nebudem muset popíjet doma a pořádat ilegální večírky plné legálních nápojů a látek. Máme tu květen a ten přináší spoustu tepla do našich pokojíčků, ale taky ven, a cítím, že přichází čundrovací sezóna. Toto číslo se především věnuje literatuře, filozofii, filmu a hudbě, ale i tak věřím, že i v těchto článcích si najde každý to, co je jeho srdci nejmilejší. Taky v tomto čísle najdete letošní výherní literární práce. Píšu najdete, ale ono to asi nebude tak těžké, když to tvoří tak půl čísla. A proto vás nebudu zdržovat dlouho, abyste se do té vší gymnaziální vřavy mohli vrhnout. Přijemné čtení přeje David Mišťúrik, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah květen 2020

6 10 13 16 20

Jak Kritici přicházejí o iluze Adam El Chaar Eternal Michel Sunshine Gondry David Mišťúrik Špatné místo a špatná doba Williama Blakea Anna Mráčková Miles Davis (with clothes on) Alžběta Blahová Niccolò Machiavelli Trnitá cesta za ideálem Ondřej Stránský

23 26 30 Tvorba 33 48

Freud and solving crimes Karolína Kočendová

Ze života plazu II. Vojtěch Honig Human Beauty through the Ages? Karolína Kočendová

Literární soutěž Alžběta Blahová

Noviny studentů GUH

Jak kritici přicházejí o iluze Psaní je antiambice. Fabulace ambice. Prokrastinace, chcete-li. Proto je absurdní dělat ze spisovatelů hvězdy. Oni cílí na nesmrtelnost, ne na živost. Ideál spisovatele nesmí být dosažen. Spisovatel nesmí být dosazen do žádné role. Na spisovatele se nesmíte usmívat. Jinak svou nesmrtelnost začne považovat za živost a nastane počátek jeho konce. Jediný způsob, jak spisovatele potěšit – kromě toho, přečíst si jeho dílo a nijak ho nekontaktovat – je poskytnout mu kvalitní zpětnou vazbu. Tedy žádnou nahou fotku ani rozbor, kde a s jakými pocity jste jeho dílo absorbovali. Dobrou kritikou je vypíchnout bezvýznamný detail, využít ho jako červí díru a vymyslet nový pohled na věc. Nic moc vážného. Je to hra. Máte tu zvláštní schopnost pochválit nebo naopak zpražit bližního? Aby se vůbec dalo kritizovat, musí se stavět protiklady. Namalovat černobílý svět. Šeď ozvláštnit nějakou náhodou, aby to nebyla nuda. Pokud se vám to podaří, můžete pomýšlet na dráhu literárního kritika. Profesionální kritik kritizuje už bez spisovatelovy účasti. Kritizuje ho pro publikum. Chce to odvahu, protože vlastně jde o veřejné pomlouvání. Ale většina spisovatelů to miluje. Velkou část práce kritika zabere strohý popis, prostá informace. Spoustu energie pak kritik musí věnovat předstírání, že existuje nějaká ideální jednota, jak by to mělo být, a že právě on je té ideální jednoty znalcem a hlídačem, ne-li strůjcem. Nesmí dát najevo, že jde do značné míry o jeho ego. Bez ega to nejde a s ním taky ne. Svůj pohled musí vydávat za fokální, i když ví, že je jen jednou z nekonečna subjektivit. Nabízí a nadbíhá. Tvrdí. Trolí. Názorový vůdce. Tak trochu herec.

Krtek názoru

U veškerého psaného projevu jde o ztotožnění. Existuje něco jako preferované psaní – to, jak to autor myslí. Čtenář to ale myslí zase jinak. Když dojde mezi čtenářem a autorem ke ztotožnění, je často mylné. Následuje rozčarování. Když ke ztotožnění nedojde, zůstává mylný předpoklad, že k němu dojít mělo. A hořkost. Hodně autorů proto recenze na své dílo ani nečte. Třeba Bianca Bellová. Dává to smysl, protože vlastně nejsou jejich cílovou skupinou. Kritika díla je dílem sama o sobě, jen je to dílo podmíněné jiným dílem. Nezřídka kritikovi-autorovi slouží k vlastnímu udělání se. V kritice autor mluví zdánlivě o kritizovaném autorovi, do značné míry ale taky o sobě. Transcendentální vědomí je vědomím svého předmětu a zároveň vědomím sebe sama, jak říká Sartre. Aby 6

květen 2020

se kritik vystříhal projekce, musel by projít rozsáhlou psychoanalýzou. Vlastně by to ale nebylo ku prospěchu věci. Samotná literární kritika je psychoanalýzou. Jejím motorem je frustrace. Spokojený člověk nekritizuje. Spokojený člověk se realizuje. Ale ne v kritice. Kritik se izoluje. Mezi ním a spisovatelem je to zvláštní symbióza. Spisovatel si z kritiky může vzít, co chce. Ale i ze svého díla. Je nejen svým prvním čtenářem, je i posledním. S odstupem autor ve svém díle nalézá nové věci, o kterých předtím vůbec nevěděl. V určité fázi už by si kritiku mohl napsat sám. I proto je kritik tak trochu parazitická kultura. I jeho je třeba podrobovat kritice. V dnešní době se kritika kritiky moc nepěstuje, protože kritika dnes neznamená tolik, co včera. Už neovlivňuje prodejnost knihy, bere se spíš jako reklama na ni. Kritici kritik se omezují na komentáře. Sama kritika je formou komentáře, ale je rozsáhlejší a sofistikovanější. Méně sofistikované výkřiky jsou pro ni proto pod prahem pozornosti. Kritik se pak může zdát uzavřeným ve slonovinové věži, ale jen prostě nemá s kým. Kritik, když se projektuje, píše o kritizovaném jako o sobě, ponechává mu ale jeho vlastní jméno. To mnohé kritizované dohání k šílenství. Ale jak jinak to dělat, aby to nebyla úplná nuda? Pokud do toho neprojektuje sám sebe, tak do toho projektuje tabulky. To radši sebe, ne? Fikce je lepší než akademie. Fikce slouží k pochopení reality lépe než učebnice. Fikce je svoboda. Akademie je omezenost. Kritik ale nesmí být krtkem svého názoru, alibistou subjektivity. Když se jím stane, je na čase, aby se podíval na druhou stranu barikády. Stal se autorem. Opravdového díla.

Volná tvorba

Spousta napětí vyplývá z toho, že kritik pořád přemýšlí, jak to, co chce udělat, bude vypadat. Většinou to pak vůbec neudělá – nenapíše. Na vině není objektivní konvence, ale autocenzura. Na vině je, že se nechal spoutat žánrem. Myslel, že mu ho někdo vysvětlí, ale ne. Kritik přichází o iluze. Kolem sebe vidí jen více či méně úspěšné pokusy. Musí si žánr vysvětlit sám. Znovu ho vynalézt, jak se říká. To je možné jen volnou tvorbou.

Člověk má tendenci se ve svých vyjádřeních limitovat. Kolem mého místa v knihovně zrovna někdo hlučně prošel. Napadlo mě přirovnání k sudokopytníkovi, ale autokorekce v hlavě návrh zpracovala a změnila na koně. Sudokopytník

Noviny studentů GUH

přitom ilustruje klopotný zvuk chůze na podpatcích lépe než kůň. Dupe jako kůň. Moje obrazotvornost zvolila sudokopytníka kvůli jeho zvukomalebnosti. Na světlo jsem ho dostal jen díky vědomému odporu proti své vlastní autocenzuře. Čím je výraz bizarnější, tím je obraz vstřebatelnější. Ne naopak. Nejde o to, snažit se být zajímavý tím, že vybočím z běžného diskurzu. To by bylo nošením dříví do lesa. Stačí, když zůstanu věrný tomu, co mi běží hlavou, a nebudu přehazovat výhybku na hlavní proud. Určitá autocenzura je samozřejmě vždycky na místě. Ale jen když ji provází sebevědomí. Pokud ne, tak radši anarchisticky buřit. Sebevědomí nesmí scházet svědomí. Otevřenost nesmí jít přes bolest. Spontaneita nesmí diktovat. Děti potřebují ke štěstí mít jasně vymezené hranice. Tohle všechno je tématem i u verbálního projevu. Při psaní má ale člověk čas na rozmyšlenou. Všechen čas na světě. Jedná se mnohem víc o vědomou volbu. Hodně lidí píše, jako když mluví. To je škoda. Ke slovu by se měly dostat i vytrvalé postsynchrony. V první fázi by se autor neměl bránit ráži. Při ořezávání článku pro účely publikace v nějakém plátku už nastává čas na ústupky úzu. Sám před sebou by ale měl člověk zůstat svůj. Když člověk ustupuje druhým, tak může zapomenout, kým sám je. Nebo byl. Nebo by byl.

Nepravidelný žánr

Postsynchrony jsou polovinou úspěchu, ale to hlavní se přece jen děje v samotné akci, při psaní v reálném čase. To už pak nejde dohnat. Tady je důležité předpřemýšlení. To se od autocenzury odlišuje tím, že nenarušuje plynulost spontaneity. Je s ní v součinnosti. Rodič se k dítěti musí chovat jako k dítěti, ne jako k dospělému. Předvídat jeho chování, vědomě ho usměrňovat. Neprovokovat ho. Mezi spontánním chaosem a racionálním patosem pak probleskne úzký průzor – dobrá literatura. V literatuře a jejích žánrech nikdy nejsou pravidla daná úplně jasně. A když nejsou daná úplně jasně, jako by nebyla daná vůbec. Požadavek objektivity tedy můžeme rovnou vypustit. Pojem „objektivní“ nahraďme za „pozitivně subjektivní“. „Negativně subjektivní“ autocenzura by pak byla „iracionálně vystrašená“. Pozitivně subjektivní autocenzura povoluje občas si něco kontrolovaně dovolit. Posunout hranice klece. V běžném režimu jinak pokračovat. Řečeno Foglarem – štelovat ježka, aby se jednou třeba dostal ven. 8

květen 2020

Žádná reálná, konkrétní konvence není. Zákon se vždycky vykládá různě. Od toho jsou právníci. Konvence je plovoucí. Posouvá se kontrolovanými excesy, které se umí samy ospravedlnit. Jako když vám někdo dupne na nohu, ale vyžehlí si to vřelým úsměvem. Stane se zázrak. Precedent. Třeba sbírka Kvílení a jiné básně od Allena Ginsberga. Americký soud ji v padesátých letech díky mistrné obhajobě osvobodil od obvinění z obscenity, přestože obscénní evidentně je. Přesně v tomto momentě vznikla beatnická generace. U nás skupina Ztohoven ukradla prezidentskou standartu a nahradila ji Trenkami. Soud to před pár lety uznal jako vyjádření názoru. Možná taky něco vzniklo. Co není, může být. Konvenci často z pohodlí vyměníme za iracionální strach. V životě i v literatuře. Nenamáháme se něco si pod ní představit. Zapomínáme, že jsme jejími spolutvůrci. V jistém smyslu dokonce absolutními tvůrci. O vztahu spolutvůrce a absolutního tvůrce příště. Adam El Chaar

Noviny studentů GUH

Eternal Michel Sunshine Gondry Michel Gondry je rodák z Versailles a je to vnuk Constanta Martina, vynálezce, který přišel s elektronickýma zvonama do kostelů nebo radnic (jakože nemusel nikdo zvonit manuálně) a spoustou elektronických nástrojů – nejznámější je určitě clavioline. Michel se narodil 8. května 1963, takže má čerstvě 57 let a my mu tímto článkem přejeme do Francie všechno nejepší! Gondry je v součastnosti jeden z nejpovažovanějších režisérů. A to nejen filmových, ale i hudebních klipů. Spolupracoval například s Daft Punk, The White Stripes, Radiohead a jeden klip dělal i Paulu McCartneymu (písnička Dance Tonight) nebo Kanyemu Westovi (Heard ‚Em Say (version 1)). Byl první, kdo použil v hudebním klipu techniku Bullet time, kterou vetšina z nás může znát třeba z Matrixu (který byl natočen později, než to začal Gondry používat). Jde o zpomalování a zrychlování obrazu i zvuku. Popřípadě nakrátko i úplné zastavení. Prostě se zastaví děj, kamera vám ukáže scénu ze všech stran, pak se to naopak zrychlí a polovina lidí zemře. Takže ano – Michel Gondry (stejně jako jeho brácha Oliver Gondry alias Twist) začal spíše hudebními klipy. Jeho úplně první klip byl pro kapelu Oui Oui, ve které shodou náhod hrál na bicí. U klipů jeho bratr zůstal. Michel také dělal televizní reklamy (Adidas, BMW, značka oblečení GAB nebo Smirnoff, značka vodky). Gondry šel ale dál a po dvou krátkometrážních filmech a jednom doku-

květen 2020

mentárním vydává svůj celovečerní debut Human Nature. Ten sice nesklidil tak dobré recenze jako některé z jeho pozdějších filmů, ale zviditelnil ho. Jeho druhý film Eternal Sunshine of the Spotless Mind sklidil daleko větší ohlas, a hlavně pozitivnější recenze. A je opravdu skvělý. Hraje tam Kate Winslet a je to z roku 2004, takže si ji vybavíte z Titanicu. Mám ho v plánu promítnout přístí školní rok v S-Klubu. A promítání mě přivádí hned k jeho třetímu neméně úspěšnému filmu – The Science of Sleep (Nauka o snech). Ten jsem se snažil promítnout v říjnu minulý školní rok, ale bohužel přišlo o 5 lidí míň než normálně, takže jsem tam byl sám a zrušil jsem to. Vlastně celé promítání ten školní rok skončilo. V roce 2008 vydává film Be Kind Rewind – komedii o dvou týpcích, co natáčí fimy, které si pamatují, ale přestaly existovat (jako King Kong, Krotitelé duchů..). Takže Yesterday není originální už ani trošku. Každopádně ten rok vychází i film Tokyo!, na kterém spolupracuje s francouzským Asiatem Leosem Caraxem a Jihokorejčanem Džun-ho Pon. Každý z těchto tří režisérů natočil jeden krátký film inspirovaný Tokiem a nakonec to dali dohromady. Film jsem ještě neviděl, ale chci hodně. Gondryho část se jmenuje Interior Design. Vydává ještě velkou spoustu dalších filmů (známější Green Hornet), dokumentarních filmů (Is the Man Who Is Tall Happy? - viděl jsem kousek, ale nefungovaly mi titulky – každopádně to vypadá moc dobře) a taky spoustu reklam, klipů a všeho možného. Je to asi fakt hodně produktivní člověk. Poslední film, který jsem chtěl jen tak nakonec zmínit, je Mood Indigo neboli Pěna dní. Gondry zde skvěle vyobrazil poetiku Borise Viana – autora knihy Pěna dní. Tady je jeho šílený smysl pro artovost ukázaný vůbec nejlíp (nebo spíš nejvíc). Všechno, co se hýbe, žije

Noviny studentů GUH

a všechno, s čím se dá pohnout, žije. Má to oči, sluch, někdy to i mluví. Tento film byl promítnut na našem karanténním promítání Bětkou Blahovou a v minulém čísle Truňku jste si mohli přečíst celý článek o Borisovi Vianovi od Aničky Mráčkové. Takže si to celé můžete tak pěkně spojit. Gondryho filmy jsou poměrně dohledatelné na netu, takže pokud vás něco zaujalo, stačí hledat (Pěnu dní najdete pořád na facebooku Studentského parlamentu). No, a to je asi vše. Gondryho zkrátka hodně doporučuju. Ne na jídlo – jeho filmy. David Mišťúřik

květen 2020

Špatná doba a špatné místo Williama Blakea William Blake byl tiskař, prokletý básník a malíř. Skoro celý svůj život prožil v Anglii. Během Blakeova života, a i nějakou dobu po něm, zůstala jeho tvorba nepovšimnutá, a to až do doby, kdy ho znovuobjevili beatnici. Ti se viděli v tom, jak Blake psal, – o volnosti a svobodě těla i duše. Dnes je jeho tvorba považována za důležitou součást poezie a výtvarného umění období romantismu. Kvůli jeho vizuální tvorbě jej dokonce ohodnotil kritik Jonathan Jones jako „největšího umělce, co Británie kdy měla“. Jeho verše inspirovaly např. Jima Morrisona k pojmenování hudební skupiny The Doors. Bohužel díky svému nestandardnímu pohledu na svět byl Blake ve své době považován za neškodného blázna a o jeho tvorbu se nikdo nezajímal. Musel si tedy knihy tisknout i ilustrovat sám. Těžko říci, zda byla Blakeova tvorba ovlivněna jeho představami, či skutečnými vizemi. Blake byl totiž přesvědčen, že k němu promlouvají andělé a tyto své představy zhmotnil v několika svých obrazech a popsal v básních. Nejvíce ovlivněné jeho náboženskými vizemi jsou Prorocké knihy, jejichž součástí je jak próza, tak velmi dlouhé a až neuvěřitelně složité básně, jako například Kniha Urizeova, 1749. Zde používal pro nepřímé vyobrazení symboly, které se opakovaně objevují napříč většinou jeho tvorby (beránek, Jeruzalém nebo tygr a los). Blake bere Jeruzalém jako způsob života, který se snaží ve svých básních promítnout do Anglie. Tygr

Tiger

Tygře! Tygře! Planoucí, pralesovou pranocí; čí nezmarný dotek, zrak souměrný děs sepjal tak?

Tiger tiger burning bright In the forest of thi night What immortal hand or eye Could frame thy fearful symmetry

Noviny studentů GUH

Jerusalem [„And did those feet in ancient time“]

William Blake (1757-1827) – úryvek And did those feet in ancient time Walk upon Englands mountains green: And was the holy Lamb of God, On Englands pleasant pastures seen! And did the Countenance Divine, Shine forth upon our clouded hills? And was Jerusalem builded here, Among these dark Satanic Mills? Bring me my Bow of burning gold: Bring me my arrows of desire: Bring me my Spear: O clouds unfold! Bring me my Chariot of fire! I will not cease from Mental Fight, Nor shall my sword sleep in my hand: Till we have built Jerusalem, In Englands green & pleasant Land. Další nedílnou součástí Blakeovy tvorby je důraz na protiklady, které on sám popisuje jako Snoubení nebe a pekla/Sňatek nebe a pekla. Obzory jeho fantazie se zakládají na extrémech a ty ve svém kontrastu zobrazují autorovu velmi neobvyklou představivost. „Cesta extrémů vede do paláce moudrosti.“ Blakeův pohled na realitu vychází z knih Jakoba Böhmea, německého filozofa zabývajícího se tématy svobody duše, panteistickým pojetím přírody a Boha a celkově souladem temnoty a světla. Na druhou stranu má i tvorbu psanou daleko civilněji (Písničky nevinnosti a zkušenosti), která je na svou dobu někdy až překvapivě otevřená (Až v Paříži otevřou bordely).

květen 2020

Lze vůbec pochopit mystickou stránku Blakea?

Blake žil ve svém světě vizí a šílených teorií. Obzory jeho fantazie se zdají být nedosažitelné. Především jeho prorocká díla jsou změtí složitých obrazů a myšlenek spojených právě s Jakobovou filozofií, zjevením andělů, ale i třeba s alchymií. Význam těchto spojitostí popisuje Roob Alexander v knize Alchemy and Mysticism. William Blake zůstává nesmrtelným díky svým uměleckým hodnotám, k nimž se upínal a zároveň je probouzel ve čtenářích. Nesnášel dogmatismus a náboženské předsudky a často proti nim vystupuje. Víš maminko, v kostele studeno je, a v hospodě se člověk rozehřeje. A musím říct, Že tam mi vyjdou vstříc V nebi tak dobrého Nemají nic. Zemřel v roce 1827 ve věku 69 let, v 19. století, které jej ocenit nedokázalo. Dlouho se ani přesně nevědělo, kde je pohřben a teprve nedávno se to skupince nadšenců podařilo zjistit, takže hrob oficiálně odkryli. Na své fanoušky si jeho tvorba musela počkat sto let, Blake to však už mohl pozorovat pouze z jiné dimenze. „Pro mě není smrt nic jiného než přechod z jedné místnosti do druhé.“ Anna Mráčková

Noviny studentů GUH

Miles Davis (with clothes on) Hladké údery klavíru, přidávající se basa s bicími ve střídání a obměnách, vzrůstající důraz hlavního tématu a rytmu a vrcholný úder činelu rozplývající se do začínajícího trumpetového sóla… To je začátek So What, úvodní skladby nahrané na jedné z nejznámějších jazzových desek všech dob – Kind Of Blue Milese Davise, trumpetisty a skladatele, hudebního trendsettera několika desetiletí, který dal v mnoha směrech základy hudbě dneška – a ta se k němu často znovu obrací a bere inspiraci z jeho obrovského odkazu. Miles Davis se narodil 26. května 1926. Už jako náctiletý vede jako trumpetista orchestr, po střední škole je mu potom nabídnuta jedna z osudových příležitostí – hrát s orchestrem Billyho Eckstina společně s Charlie Parkerem a Dizzy Gillespiem, zanedlouho ikonami bebopu. „The greatest feeling I’ve ever had in my life – with my clothes on – was when I first met Dizz and Bird“. Za nimi potom odjíždí do New Yorku a aby je našel, hned první noc prohledává všechny jazzové kluby v legendární 52. ulici, za což marně utratí všechny své peníze, zanedlouho na něj ale Charlie Parker narazí sám a tím se Miles Davis dostává do okolí nejlepších bebopových hudebníků, noc co noc s nimi hraje na pódiu (ačkoli se zezačátku dobře do hudby chytal málokdy a zvracel prý každý večer, jak poníženě se díky tomu cítil), s Charlie Parkerem nějakou dobu i bydlí a nahrává. Po nocích hrál v klubech, ve dne studoval na Julliard School teorii hudby. Studium teorie spousta pravověrných jazzových hudebníků považovala za ničivý vliv pro inspiraci, spontánnost jazzu a styl, Miles Davis ale chtěl – jak potom úžasně dokáže jeho dlouhá cesta hudebního poznávání, tvoření a fúzí, která mu přinese přezdívku ‚jazzový chameleon‘ – poznat všechny podoby hudby; půjčuje si partitury z knihoven a studuje tvorbu hudebních velikánů. Postupně si vytvořil vlastní styl hraní se zvláštní lyričností a jasností tónu, modeluje vlastní výraz. Seznamuje se se skladatelem Gilem Evansem, ve kterém na dlouhá léta najde mimořádné hudební porozumění a společně vydávají desku Birth Of The Cool, záměrně jinou od zvuku 52. ulice, kombinující jazz s klasickou hudbou, rozšiřující možnosti jazzu jako takového a předznamenávající nový směr, Cool jazz, za jehož zakladatele je Miles Davis považován. Ten je postaven na základních principech improvizace, jak je rozvíjel bebop, je ale klidnější a melodičtější.

květen 2020

Po válce odjíždí do Paříže, ze které je nadšený díky uvolněné atmosféře a tamějším lidem, kteří jazz tehdy považovali za vrchol umění (potkává se třeba se Sartrem a Picassem). O to tvrdší náraz je pro něj návrat do znatelně rasistické Ameriky. Jak dokazuje incident s policistou, který Milese o několik let později z ničeho nic praští do hlavy přímo před klubem, ve kterém hrál, ve městě, které je plno jeho hudby a obdivovatelů – jakkoliv významný, slušný a vážený tehdy černoch mohl být, nemohl se ať už urážkám, znevýhodněním nebo přímo útokům vyhnout… Vlivem toho a svých úzkostí začíná brát heroin a málokdo věří, že vůbec přežije, natož aby jeho kariéra pokračovala. Za nějakou dobu se dává zase dohromady, ale drogy ho v různých vlnách provází celý život. Po úspěchu desky s Johnem Coltranem (alt saxofon) Workin‘ with the Miles Davis Quintet (Miles Davis mnohokrát zakládal různá uskupení s mladými hudebníky, kterým tak dělal jméno), ukazující krásu spontánní jazzové hudby, dostává nabídku k vytvoření soundtracku k filmu Výtah na popraviště, hudbu, která se stala možná slavnější než sám film. Davis doslova stál přímo před promítajícím se filmem a tvořil hudbu přímo na místě (krásu té chvíle ještě doplňuje ona elegantní cigareta držena zároveň s trumpetou ve světle promítačky, a ty oči, tu fotku je třeba si vychutnat, jak si zaslouží).

Noviny studentů GUH

Nadcházející deska Kind Of Blue strhává úplně všechny (i mainstream) a je šíleně skvělá nejen v samotném výsledku, ale i ve způsobu vzniku – Miles Davis tehdy přišel do studia jen s několika poznámkami a na dotazy kapely odpovídal: „Just swing“. Deska je plná pokusů a spontánnosti, osobitosti každého z nahrávaných. Touto deskou se taky Davis nejvíce proslavil a nejvíce zbohatnul, mimoto se stal i módní ikonou. Třeba zmínit: jako člověka ho lidé kolem něj považovali za uzavřeného až antisociálního, s otevřeným nezájmem až občasnou hrubostí vůči ostatním, žárlivého, podrážděného (mimo jiné často díky kombinaci kafe s kokainem a alkoholem). Svou dlouhodobou přítelkyni, známou tanečnici Frances Taylor dokonce i bil a zabránil jí třeba v tom, aby hrála ve West Side Story, aby mohla být doma s ním a dětmi. No… Nicméně byl geniální, impulzivní a inspirující, mluvilo se o něm jako o člověku, který je vždy sám sebou, zapáleně žijící pro hudbu, což dokazoval vším, co dělal.

květen 2020

Na konci šedesátých let se přibližuje světu mladých lidí, začíná hrát s elektrickou kytarou a čtyřmi bicími, hraje na venkovních velkých otevřených koncertech, hledá nový zvuk, zakládá na ještě větších improvizacích. Vydává své nejprodávanější album Bitches Brew, označováno někdy za ,hudbu kosmické džungle‘, zatracováno i považováno za geniální. Jeho poetiku vystihuje obal navržený Mati Klarweinem, který se stal neméně slavným než hudba, kterou skrývá. Energie, rovnost všech lidí bez rozdílu, harmonie a krása. Přichází nový styl – jazz fusion. Kombinace jazzu, rocku, funku a jiných stylů. Miles Davis tímto dává podklad ke vzniku hudby třeba jako house nebo hip-hop s poměrným předstihem. 28. září roku 1991 v šedesáti pěti letech umírá na mozkovou příhodu a zápal plic.

Poslouchat třeba bebop pro mě znamená rozšiřovat hranice svých možností vnímání hudby, sledovat proměny motivů, vstřebávat energii, kterou to nabízí… určitě ale doporučuju tento svět objevovat i v nové umělecké tvorbě – například britské uskupení The Comet Is Coming kombinuje jazz s grimem a vrací tak jazz (vytahujíc ho z mrtvých fancy kaváren) zpátky do klubů. Jazz music is the power of now. There is no script. It’s conversation. The emotion is given to you by musicians as they make split-second desicions to fulfill what they feel the music requires. – Winton Marsalis Alžběta Blahová

Noviny studentů GUH

Niccolò Machiavelli Trnitá cesta za ideálem Niccolò Machiavelli je jedním z mála myslitelů, kterým se podařilo svými tezemi změnit běh dějin. Jeho myšlenky jsou i dnes hojně citovány, což utvrzuje Machiavelliho nepopiratelný přínos pro západní filozofii. Machiavelli byl také prvním, kdo se hlouběji zabýval politickými otázkami, a právě proto bývá některými označován za zakladatele politologie. Svou filozofií se proslavil jako drsný pragmatik, ale jeho tvrdší přístup bývá častokrát až moc zveličován. Pro příklad: téměř každý někdy zaslechl Machiavelliho nejproslulejší výrok: „účel světí prostředky“, ten ovšem bývá běžně špatně interpretován, jelikož je vytržen z širšího kontextu. A právě proto doufám, že by tento článek mohl přinést čtenáři lepší obrázek o Machiavelliho hlavních myšlenkách.

Filozof přichází na svět

Niccolò Machiavelli se narodil 3. května 1469 do ne zrovna zámožné florentské rodiny. Díky jeho otci se mu dostalo základního vzdělání v právu, které v pozdějších letech využil jako florentský státní sekretář. Na Machiavelliho psaní ale měla zásadní vliv jeho matka Bartolomena de’ Neli, která byla velice činná autorka svatých laud a kapitol pojednávajících o morálce. (Další záznamy o Machiavelliho dospívání se nám bohužel nedochovaly.)

Město plné politických vřav a zvratů

I když Apeninský poloostrov byl v době renesance sám o sobě jedním velkým divadlem mocenských her, Florencie se za Machiavelliho života v tomto ohledu zejména vymykala. Po šedesátileté vládě rodiny Medicejských, jejíž působení doprovázely všelijaké intriky namířené proti nim, se právě jednomu z těchto spiknutí podařilo Medicejské konečně vyhnat.

květen 2020

Následovaly temné časy, během kterých byla brutalita a krutost na denním pořádku. Právě soupeření o moc nad Florencií podnítilo Machiavelliho k hlubšímu zamyšlení nad fungováním státu a jeho spojitosti s křesťanskou morálkou. Vliv, jaký mělo toto turbulentní období na Machiavelliho, je zřetelný už jen z toho, jak často na toto období a jeho aktéry ve svých spisech odkazuje. Po svržení čtyřleté vlády fanatického kazatele a reformátora Girolama Savonaroly, který z Florencie chtěl vytvořit lidovou republiku, se sám Machiavelli zapojil do florentské politiky. Díky aktivní podpoře skupiny florentských šlechticů, kteří Savonarolu sesadili, si získal důvěru Piera Soderiniho, který ho mezi lety 1498–1512 pověřil četnými misemi a úřady ve florentské státní správě, včetně těch vojenských. Roku 1512 se po znovuzískání Florencie Medicejskými Machiavellimu politická dráha definitivně uzavřela. Byl zbaven všech politických funkcí, a navíc v únoru následujícího roku na něj padlo podezření z účasti na protimedicejském povstání. Následně byl podroben výslechům, při kterých musel podstoupit i krutá mučení. Po udělení amnestie v březnu téhož roku byl donucen odejít do vyhnanství. Se svou manželkou a pěti dětmi se nakonec usadil ve své vile v Albergacciu, kde napsal své dvě stěžejní díla – Vladaře a Rozpravy.

Noviny studentů GUH

Přitvrdit, když je třeba

Machiavelliho dílo je charakteristické detailním zabýváním se poltickými problémy své doby. Ale to, co dělá z Machiavelliho velikána, je univerzálnost jeho hlavních tezí. Machiavelliho nový a velice odlišný pohled na ideální vlastnosti panovníka ovšem vyvolala ve Vatikánu, jenž dal Machiavelliho díla na dlouhých desítek let zcela zakázat, naprostou pohromu. A čím byly jeho myšlenky tak „kacířské“? Do té doby se věřilo, že dobrý panovník musí mít křesťanské atributy jako milosrdnost, štědrost, pokoru, empatii a podobné. Jinými slovy takové vlastnosti, kterými by zastupoval boží moc na zemi v celé své kráse. Avšak Machiavelli to viděl jinak. Jedna z Machiavelliho hlavních námitek, proč by vladař striktně dodržující křesťanské ideály nebyl ideálním panovníkem, byla rozmanitost charakterů. Dle Machiavelliho nemůžeme předpokládat, že s každým můžeme jednat pěkně. Právě takovým chováním bychom ukázali ambiciózním chamtivcům naši „slabost“, kterou by poté použili proti nám samotným. Nakonec bychom s naší naivitou dopadli jako Girolamo Savonarola, který sice měl velice šlechetné plány na vytvoření idylického křesťanského státu, ale zcela nerealizovatelné. A taky na to doplatil. Tím Machiavelli jasně vymezil tlustou čáru mezi ideály vzorového křesťana a schopného politika. Značnou část svých spisů Machiavelli věnuje správnému užití represivních prostředků. Ale co je z jeho psaní zřejmé, spíše se od nich distancuje. Podle Machiavelliho by nám měly sloužit jen v těch nejnutnějších případech. Respektive nás nenabádá k tomu, abychom za jakoukoli cenu dosáhli svého, ale přímo naopak, za co nejmenší újmy na ostatních dosáhli co nejušlechtilejšího cíle. Nebýt ke všem naivně přívětivý, to je jeho hlavní apel, ne bezohlednost. Machiavelli měl nepopiratelně smysl pro morálku. Co ho ovšem od dobového konsenzu odlišovalo, bylo přesvědčení, že s některými lidmi se prostě hezky jednat nedá. Radši býti obávaným, nežli svým naivním dodržováním křesťanských hodnot vydláždit cestu pro oportunistické jedince, aby nastolili opravdovou krutovládu. Ondřej Stránský

květen 2020

Freud and solving crimes Criminals from a sense of guilt “In many criminals, especially youthful ones, it is possible to detect a very powerful sense of guilt which existed before the crime, and is therefore not its result but its motive. It is as if it was a relief to be able to fasten this unconscious sense of guilt on to something real and immediate.” — Sigmund Freud, The Ego and the Id Why do people commit crimes?

Despair, drug or alcohol abuse, poverty, hatred, and the list can go on and on. Sigmund Freud introduced a new reason to criminology – the concept of unconscious guilt. As the quote above explains, Freud works with the idea that a person feels guilty even before committing a crime and commits it to seek punishment and expiate this dreadful feeling of guilt. Freud is considered to be one of the most influential and controversial thinkers of the past century. He did not only found psychoanalysis but by doing so he also dared to challenge the ideas that have been previously honoured for years, decades even. He focused mainly on how the unconscious motivations determine our behaviour. This included sexuality, love, death, desires, complex emotions regarding parents and loss. Like many geniuses at their time, Freud was frowned upon by many conservatives. Nowadays we know that he played a significant role in the birth of modern psychology.

Noviny studentů GUH

In the movie The Cell Jennifer Lopez dives into the mind of a criminal to discover his hidden secrets. Sigmund Freud did the same decades before her and without any sci-fi gadget. How did he achieve that? Psychoanalysis. Freud has used psychoanalysis for various purposes, from interpreting dreams to studying criminal behavior. Though it was not his intention at first, he did contribute to modern criminology. Whether or not was this contribution a good one, remains unsolved to this day as his theory still gets challenged just as it gets accepted. Forbidden fruit always tastes the best. Freud was aware of this fact from the beginning, and while spending time with his criminal patients, the father of psychoanalysis discovered that they confessed to having committed “the forbidden”. Freud suggests that the main drive of those actions is knowing that these people are doing something they are not supposed to. Freud’s further explanation includes the famous Oedipus complex. According to Freud, the sense of guilt “…is derived from the Oedipus complex and was a reaction to the two great criminal intentions of killing the father and having sexual relations with the mother.” The reason why these “real crimes” soothe this initial guilt is because modern society perceives incest and murder as absolutely unacceptable, thus in comparison, the crimes they commit are not, in fact, “that bad”. He also further mentions that the origins of this concept are in the repression of irrational beliefs from traumatic childhood experiences. These individuals do not feel the sense of guilt due to taking action, it is the acknowledgement of one’s intentions that awakens this feeling. This means that for this sense of guilt to occur, one does not have to actually murder their father and have sex with their mother, the mere intention of it, which according to Freud appears in early psychosexual development, is enough. If the child doesn’t cope with this complex, it is possible that they will carry a burden of this forbidden longing and this gives life to the unconscious guilt. Freud proposes that this feeling of unconscious guilt is accompanied by a masochistic need for punishment. It is worth mentioning that it is not always about physical pain as many people tend to assume. Freud described this as “moral masochism” and these individuals sabotage their own lives and happiness in various ways in order to punish themselves. This can mean for example letting a marriage fall apart or not working sufficiently enough and losing a job. As cynical as

květen 2020

it may sound, it is partly beneficial for these people because their suffering fulfils their desire and need for punishment. Sigmund Freud noted that his patients often did not believe him when he attributed their actions and misery to the consequences of the unconscious guilt. However, they were able to recognize the hidden need for punishment in their actions. Based on Freud’s research, self-punishment is driven by the feeling of guilt, and since no conscious sense of guilt was present, he concluded that there must be an unconscious guilt. Freud’s new knowledge did bring us a better insight into the motives of the criminals, but it has also left many questions unanswered. One of them being: Can this theory be used to defend those who took violent actions? We yearn for justice, but can we truly call it justice if we do not consider all there is? Yes, proving something unconscious is a rather difficult task, however, the mental state of the accused is something that should be taken into account. How much though? We cannot answer that yet, but hopefully, with enough research, we will find the answers or even better, the right questions. Though we would like to follow the ideas of the Italian philosopher Cesare Beccaria who strongly disagreed with the death penalty, and considering every aspect, including the mental state of the “criminal” would surely agree with his ideology, let’s be honest with ourselves and see the rage within us that comes to the surface when we suddenly get involved personally Karolína Kočendová

Noviny studentů GUH

Ze života plazu II. „Pořád jsem na tom líp než Čechov.“ – Toto není myšlenka, která člověka obvykle ráno napadne jako první. Ani mě nenapadla, když jsem dnes ráno vstal; to jen teď, jak se zpětně snažím uspořádat si v hlavě, co se vlastně dělo, se mi zdá, že mě napadnout mohla. A to už je jen krok od – no, od reality. Můj svět se momentálně díkybohu točí v jiných kruzích než v těch, do kterých cyklí Čechov své povídky – nicméně, určitá podobnost v nich zůstává. Přinejmenším s tou, kde se mladý student filozofie jednoho večera rozhodne na chvíli zapomenout na zbytečnosti jako mravy a svědomí (fuj), které Kant tak erudovaně označil za imperativy, kategorické imperativy, což asi znamená, že by se podle nich měl slušný člověk řídit za každé okolnosti, bezvýhradně, a ne tak, jako se k nim postavil právě onen mladý student filozofie: zanedbat je, udusit je v sobě, dělat, že nejsou, a vydat se s kamarády, kteří o takových věcech nemají nejmenší potřebu přemýšlet, pravděpodobně proto, že studují praktičtější obory, než je filozofie, a tím pádem se s nimi ani nesetkávají (jsou to zkrátka ti, kteří v životě měli to štěstí, že se nad ním – životem – nikdy nezačali se zbytečnou vážností pozastavovat a snažit se najít v něm něco víc, než sám je, což je ostatně pokaždé krok mimo, asi tolik, jako snažit se vidět v lidech něco víc než lidi), na tah po nevěstincích v Petrohradu, pořádně se při tom vypít a užít si to jaksepatří. Dopadlo to samozřejmě tak, že místo, aby si náš mladý student filozofie noc skutečně užil a rozpustil se v ní, jak měl původně v plánu, tak se nedokázal přenést přes nutkání vyzvídat na mladých lhostejně vyhlížejících prostitutkách, proč si ze všeho na světě vybraly právě toto povolání, synonymum špíny a hrubosti, uražení a ponížení (mimochodem skvělý román od Dostojevského, napsaný v ich-formě, což je na realismus natolik neobvyklé, že o tom neví ani někteří učitelé na našem gymnáziu, nebo přinejmenším nevěděli do jistého výstupu jisté studentky), a jejich lakonické (ale, nutno podotknout, krásné) pohledy, které od nich dostal v odpověď, a otrávené vzdechy zklamání nad tím, že je nepřišel pozvat na panáka a pobavit se s nimi, jak by ve skutečnosti chtěli on i ony, ale namísto toho se do nich snaží proniknout hlouběji, než jim je příjemné, což je sice od žen tohoto povolání neočekávané, ale vlastně pochopitelné, v něm vyvolaly úzkost a samozřejmě mu zabránily v jakékoliv radosti, kterou mu snad mohly tyto ženušky za pár rublů nabídnout. Chudák student (ačkoliv, viděno objektivně, chudery tady byly spíš ty prostitutky, ani ne tak z principu, jako spíš proto, že jim někdo bezdůvodně zkazil noc žvaněním o něčem, o čem nechtěly ani slyšet) se pak dopotácel domů celý rozechvělý, tak ho to rozhodilo, že probděl noc chozením sem a tam po svém pokoji ve snaze udělat si v tom všem aspoň základní pořádek. No, nebudu vás napínat – nepodařilo se mu to. Povídka se jmenuje Záchvat.

květen 2020

Nechodím po nevěstincích – bohužel v Hradišti žádné nemáme, a pokud ano, nevím o nich; ten, který byl pět minut na dojití od mého baráku, zavřeli, když mi bylo tak deset let, takže jsem nikdy nedostal příležitost podívat se dovnitř (jsem tedy deprimovaný, ano). Nevím, jestli mě to mrzí, možná trochu jo – ale stejně bych na to neměl peníze a naši by s podobnými útratami asi těžko souhlasili. Ale to město by možná potom bylo přeci jenom trochu zajímavější. Že bych se nějak trápil se svědomím, to se taky říct nedá. S filozofií jsem se za poslední dobu dostal do nejužšího kontaktu ve chvíli, kdy jsem četl Bázeň a chvění od Kierkegaarda, kterého teď zmiňuju proto, že v květnu slaví narozeniny, a já si pro něho nemohu přát nic lepšího, než aby si je užil víc, než Josef K. své třicátiny – a musím říct, že navzdory tomu, jak moudrá kniha to je, zas tak moudrý jsem z ní nebyl… V tomhle to tedy taky není. Zbývá jediné – říkám věci, které ostatní nezajímají. Je to smutné, ale je to tak. Ale pořád lepší než dělat věci, které ostatní nezajímají. Nebo ne? – Něco takového se mi tedy mohlo dnes ráno honit hlavou, když jsem s údivem zjistil, že jsem zaspal další konzultace ve škole. Nebyl to nejlepší start do dne, ale ani zdaleka ne ten nejhorší – vzhledem k předchozímu večeru jsem se mohl probudit v podstatně horším stavu; například v tom, ve kterém jsem se probudil včera – ale to je fuk, teď jde o literaturu, že ano. S očekáváním čehosi velkolepého jsem si vyčistil zuby a opláchl obličej. Květen je náročný. Slaví příliš mnoho skvělých lidí, ku příkladu Jan Pivec, o kterém vím stejně málo, jako o Leinovi, a pravděpodobně jsem jediná paralela mezi jejich životy, ale kdoví – Jan Pivec. Nedokážu si představit lepší jméno, snad jen jedno jediné – Jan Pivo. To ale zní moc strojeně. Slavili jsme narozeniny Jana Pivce a probírali jsme u toho Kerouaca, který sice neslaví, ale Gary Snyder ano, a to už je jenom krok, protože Dharmoví tuláci jsou v naší sociální bublině kultovní záležitostí, a kdo je nečetl, svým způsobem nemá šanci pochopit nic z toho, co právě teď přečetl, za což se omlouvám – ačkoliv neznalost neomlouvá, takže bych vlastně neměl. Gary Snyder mi, vzhledem ke své neobyčejné moudrosti, jistě promine, že jeho narozeniny využiju jako záminku mluvit o Kerouacovi, a pokud by snad měl nějaké námitky, uklidním ho tím, že jsem to měl v plánu ještě předtím, než jsem

Noviny studentů GUH

zjistil, že vůbec slaví. – Nedokážu si představit lepší entrée do světa literatury než to, které se poštěstilo mně, a to myslím smrtelně objektivně, jakkoliv je to z mé pozice nemožné. Byl to paperback právě již zmiňovaných Dharmových tuláků, jehož četba v sobě má něco z drog, které do sebe nacpal, když ji psal – nenechá člověka sedět v klidu na místě. Když jsem to dočetl, napsal jsem kamarádce, od které jsem měl knížku půjčenou, že mám chuť odjet někam do hor s flaškou rumu a totálně se vylít na čerstvém vzduchu, kde se dokola donekonečna táhnou lesy a kopce. Bohužel byla škola, což je problém, na který narazí každý prvák, který se pustí do četby Beatníků, a jet někam jenom na víkend není taková sranda, jako být v kaši celý týden nebo měsíc… A nejde jen o pocity, které dokáže Kerouac svými texty v lidech budit – ale taky o to, jakým způsobem své knihy psal. A ne, nemluvím o tom, že je psal zfetovaný, ale o tom, že je psal skvěle – čtivě, energicky, živě. Prostě ideál pro člověka, který ještě není zvyklý číst… – Nevím, co byla první myšlenka, která mě dnes ráno napadla, ale docela dobře si pamatuju, že když jsem potom dočetl Můj bratr oceán, Kerouacovu prvotinu, kterou nikdy nepublikoval, a která se objevila teprve devět let zpátky, uvědomil jsem si (přičemž se zdržím hodnocení toho, zda je to smutné nebo skvělé), že v mém životě neexistuje nic, co by spojovalo jeho jednotlivé etapy nějakým kontinuálním způsobem k sobě, kromě právě pravidelného čtení Kerouaca. Pocity, které ve mně vyvolává, jsou pokaždé ty samé ¬– vyrazit hledat život, protože tady samozřejmě nic takového není. Ačkoliv, upřímně, mám z toho spíš chuť chlastat. To je řekněme ten problematický aspekt Kerouacova díla. Vůbec jeho vztah s alkoholem byl problematický. Člověk docela dobře chápe, že někdo, kdo lil tolik jako on, se nakonec upil k smrti (pro ilustraci: Wesley, hlavní postava Můj bratr oceán, do jisté míry Kerouacovo alter ego, se nenapije tak, jako se napijí normální lidi, ale vypije na jeden lok čtvrt litru whisky; v Big sur zase přijde ta smutná scéna, kdy se Kerouacovi zhroutí plány toho, že se na chatu, na kterou měl namířeno, dostane v utajení, nikoho nepotká, nikdo o něm nebude vědět, tím, že si řekne, že přeci není zas tak špatný nápad zajít pozdravit kamarády, a vzbudí se po několika naprosto prochlastaných dnech na zemi malého hotýlku, neschopný se hnout, natož tak jet na chatu; jmenoval bych dál, ale věřím, že zatím stačí), ale úplně mi nejde přes

květen 2020

mozek, respektive tu část mozku zodpovědnou za kritické myšlení, jak někdo takový mohl zároveň napsal tolik skvělých knih. To je ten paradox, který vytvářel (a vedle něho samozřejmě mnoho dalších) svým životem – že všechen ten chlast a drogy, co do sebe nacpal, nestačily k tomu, aby v něm dokonale zabil jakýkoliv intelekt – naopak, jako by díky tomu rostl. Nicméně dopadl, jak dopadl, takže černobílý příběh to (v tom smyslu, že by dokazoval, že chlastat a fetovat co hrdlo ráčí je vlastně skvělý nápad, což mimochodem je, ale –) nakonec přeci jen není… Psal bych dál, tak trochu cítím, že čtenáři dlužím nějaké vysvětlení, nebo aspoň pocit zadostiučinění, když už ne katarze – poté, co se namáhal všechno tohle přečíst – ale bohužel, je květen, pan Pivec slaví a mně už je zase docela příjemně, takže bych docela vyrazil někam ven, ale nejbližší nevěstinec mají ve Veselí, a tam jsem byl včera – sice ne v nevěstinci, zato ale v hospodě, na kterou narazíte když vyjdete z nádraží a půjdete furt ulicí co nejvíc rovně od východu, tak po takových dvě stě metrech, hned za parkem Petra Bezruče s pomníky veteránů, tak tam, napravo, malá, příjemná putyka s příjemnou servírkou, která si s vámi popovídá nebo vám pustí v televizi pohádku, podle toho, jakou má náladu, a na zahrádce sedí staří kmeti, kteří mezi sebou řeší, kdo za co seděl, jeden za krádež nafty, druhý za nájemné vraždy, no prostě skvělá společnost – ale tam jsem byl včera, takže každopádně nevím, kam půjdu dnes, někam ale asi jo, protože co jinak velice se životem?? Vojtěch Honig

Noviny studentů GUH

Human Beauty through the Ages? Painters have been trying to capture beauty with their brushes for centuries, writers and poets chase after it with their words and scientists search for a biological explanation. The concept of beauty has been around since prehistory, yet, after years of questioning and researching, it remains elusive. The ideology behind it appears to be constantly changing. Plus, the factors that shape it vary in different cultures and periods. This makes it nearly impossible to answer the question: What is beauty? No matter the changing standards, beauty endures being appreciated across all cultures. What changes, though, is how it influences our lives, what it symbolizes, and how much we value it. At the beginning of human civilisation, beauty was perceived as a reflection of good health. Nowadays it has become much more than that. It is an obsession and, in some cases, even a privilege as it can determine our salary and how trustworthy we appear. These advantages can be the consequences of bias buried in our minds. „Research shows that fields with a lot of face-to-face interactions, like law or politics, put the most emphasis on your looks. And good-looking people are paid a premium. Daniel Hamermesh, a University of Texas psychologist who studies beauty in the workplace, has found that a person with above-average looks earning $20 an hour over a 40-year career would earn $1.69 million, while a person with below-average looks would pull in $1.46 million.“ (Baer, Drake. “This Cognitive Bias Explains Why Pretty People Make 12% More Money Than Everybody Else.” Business Insider, Business Insider, 4 Nov. 2014 https://www.businessinsider.com/halo-effect-money-beauty-bias-2014-11.) Throughout history and various societies, the idea of the perfect body has changed many times. According to the statues from ancient Greece, Greeks saw beauty in a fit muscular body. However, this perception differs in comparison with the prehistoric Venus figurines that showed people‘s appreciation of fuller body shape. The historical and cultural background of those periods might be what affected this difference. Ancient Greece, the culture of the world‘s first mathematicians and philosophers, associated the attractiveness of the body with the

květen 2020

state of the mind. Hence, just like our generations, they assumed that beauty signified a good personality. (Hughes, Bettany. “Would You Be Beautiful in the Ancient World?” BBC News, BBC, 10 Jan. 2015, https://www.bbc.com/news/ magazine-30746985.) On the other hand, people in the prehistoric times didn‘t emphasize the role of the mind as much. There is no space for philosophy when you‘re fighting to find food, searching for shelter and having offspring. Progeny was one of the main priorities. That is what led those people to value a woman‘s fertility. Tanning is another great example of how our standards have changed. Back in the Victorian era, tanned skin was a sign of low social status since it was mostly seen on peasants who spent hours toiling outside. Women of higher classes would apply lead-based makeup to their skin to achieve the palest shade. Yet, in modern times, people pay to get a fake tan, putting their lives at risk just like their Victorian ancestors. Throughout this observation we can see that the concept of beauty doesn’t depend only on the culture, but the period as well. Beauty seems to be as important in developing countries as it is in the countries of the first world. Humans yearn for perfection no matter their socioeconomic situation. What differs is what we are willing to sacrifice in the name of attraction. For some, it‘s money; for others health. And in some cases, both. Myanmar women wear heavy rings around their necks. These brass coils are symbols of gracefulness and high social standing. The women claim to wear them for cultural identity that is connected to beauty. This beauty standard comes with a price, though. The rings don‘t prolong the neck, they crush down the collarbone. This creates the illusion of a longer neck. (Wikipedia, Wikimedia Foundation, https://en.m.wikipedia.org/wiki/Kayan_people_(Myanmar)#Brass_coils.) In developed countries, people modify their bodies differently: plastic surgery. Women remove their ribs to achieve a thinner waist, lift their faces to look younger and enlarge their breasts. Compared to the Myanmar women, how much does this have to do with culture? People have various motivations for plastic surgery. Sometimes medical, other times it is merely aesthetic. This fact could imply that our obsession with the perfect look has become so important, that it‘s considered part of our culture.

Noviny studentů GUH

Each generation has its „beauty shaper“, whether it‘s models, economic situation or social status. For us, it‘s social media. Instagram sets up unrealistic expectations that can often be achieved only with the help of Photoshop. This can have negative effects on mental health. Some people criticize this aspect of beauty in the social media but forget that it’s them who had allowed it to play such a big role in our society. This situation also invokes the question: How do we, people of the 21st Century, treat the concept of beauty? Just like our ancestors were motivated to look their best to pass down their genetic information, we are driven by the number of likes on our photo. Some of us claim that beauty is on the inside, and then shame others for their appearance. Each one of us sees beauty differently, and that is what makes it so unique and arduous to define. Karolína Kočendová

květen 2020

Noviny studentů GUH

Z vysoké až středně vysoké budovy padá popel z cigarety ..tak pomalu – táhne za sebou dým a pomalu pomalounku zhasíná hasne až zhasne úplně – kouzla nahých měst

áááá

Zhozená kostička z už dostaveného hradu nádech vajgly schované v zadní kapse výdech nebyl koš nádech chtěl bych si třeba malovat výdech – chtívavali jsme být dospělými ale teď – když se jimi stáváme jsme znechuzeni vlastními těly – nádech?

květen 2020

Benzín

Narazil jsem rukou do dveří stáhnul pár filmů a spustil čas na hodinkách tikťaktikťaktikťaktikťaktikťak PLAY ležím sedím v posteli obklopené práznýma pivama zbytky vína a všemožnýma hadrama které jsem nekoupil všechno na co sáhnu nepíše a stejně přemýšlím jestli to vůbec ještě umím jako kdysi – vlasy rostou popelník už je téměř plný – a vzpomínám

Hra

Trapné ticho nastává i za zdánlivě nekončícího sólotance na párty v jeden moment oddělíš tělo od smyslů a jen tam tak stojíš a natřásáš se ne že by si někdo všiml zmoklo ti triko pod tvým pestrým pršipláštěm za jednoho dlouze horkého dne

Noviny studentů GUH

Po dešti, možná ještě před dalším

Zešeřilo se je po dešti (možná ještě před dalším) a břečťan na oranžovém domě u nás v ulici určitě zas porostl o pár centimetrů od doby – co jsem ho pozoroval naposled zešeřilo se – další cigareta a další líny den dneska jsem poprvé řídil auto extáze okamžik – se zas zdraží David Mišťúrik

květen 2020

Ani nevíš

Seděl jsem v parku, vzduch voněl podzimem, ve stmívajícím se šeru nešlo uvažovat o romantice, aniž by se přitom člověku nezastavilo srdce. Myslel jsem na tebe a tvé podivné obrázky, když se na cestičce zhmotnila postava, kterou jsem poznal navzdory houstnoucímu večeru už zdálky – byl to Václav, což mě nepřekvapilo, ačkoliv mělo. V ruce měl sedmičku vína a krok co krok ji pomalu vyprazdňoval. Když přišel blíž, všimnul jsem si, že další flašku měl v kapse kabátu, který, rozepnutý, povlával okolo jeho těla. „Ach, ty…“ usmál jsem se, když se posadil vedle mě. „Je to v píči,“ řekl a znovu se napil. „Nemohu nesouhlasit,“ pokýval jsem hlavou a zapálil si cigaretu. Podíval se na mě, smutně se usmál a pomalu, jakoby rezignovaně nahmatal v té kapse kabátu, kde neměl víno, krabičku Startek. Škrtnul jsem znovu zapalovačem a připálil mu. „Tak povídej,“ vybídl jsem ho. Vzdychnul a začal: „Pamatuješ si, jak jsme se tenkrát bavili, že bychom raději žiji bez iluzí, než šťastně? Nejsem si jistý, jestli to bylo dobré rozhodnutí.“ Pokrčil jsem rameny. Něco ve mně mi říkalo, že jsem zase jednou mluvil něco, co jsem neměl, ale na to, o čem vyprávěl, jsem si nevzpomněl. Napil se vína. „Ale to je jedno,“ pokračoval, „Protože s tím stejně nic neuděláme. Šel jsem se jenom projít a po chvíli jsem si zničehonic uvědomil, že v ruce mám víno a že už jsem vlastně docela opilý. Už to dělám skoro automaticky, jako by to byl nějaký instinkt. Taky mimochodem, když jsme u toho, jediná iluze, která mi zbyla.“ Dopil lahev a načal další. „Myslel jsem, že budu šťastný, když se štěstí vzdám, ale zatím to vypadá, že se spíš upiju k smrti, což koneckonců ani není tak špatná vyhlídka. Jen by mě mrzelo, že si mě nikdo nebude pamatovat. To je na takové smrti to nejhorší, ta absolutní anonymita, do které tě to uvrhne. No. Piju už pátý den vkuse a pořád mi to chutná, vlastně bych klidně řekl, že mi to chutná čím dál víc. Už den jsem nejedl. Nemám na to čas. Nevím, kdy jsem naposledy spal, zato vím docela přesně, kdy jsem byl naposledy šťastný. Bylo to pár dní předtím, než jsme se rozešli.“ Rozbrečel se, ale za chvíli přestal a pokračoval: „Ach jo. Miluju jí. Ale to je jedno, stejně s tím nic neudělám. Já vlastně nevím, jestli ji miluju, zato vím docela přesně, že jsem tehdy byl naposledy šťastný. Možná už úplně naposledy. Trochu mě to mrzí, protože jsem si to v ten moment neuvědomil, takže jsem si to samozřejmě nemohl užít tak, jak bych si přál. Ach jo. Je to v píči, ježiši, mě už to fakt nebaví, ještě že existuje

Noviny studentů GUH

alkohol, jinak fakt nevím, co bych dělal. No. Počkej,“ napil se. „Dívej, ona je fakt jakože skvělá, ale rozejít jsme se museli, protože nám to přestalo fungovat, úplně, absolutně, bez debat. Což je mimochodem zvláštní, protože si docela určitě pamatuju, že jsem těch pár dní předtím, než jsme se rozešli, byl doopravdy šťastný. Hm. Rád chodím do divadla. Je to tam takové pěkné. Lidi si hrají na lidi a jde jim to sakra dobře. Nejhorší je, když se divadlo snaží hrát si na divadlo. Na divadle se má hrát, ne hrát si na divadlo. Mimochodem, říkal jsem ti už, že chystám esej o estetice? Bude to moc dobré. Akorát nevím, kdy to napíšu, protože už pět dní vkuse liju a nevypadá to, že by se to mělo změnit. Včera bylo docela hezky. Procházel jsem se tady a nikoho jsem nepotkal. Myslím, že jsem celou dobu brečel, ale nevím, nepamatuju si to pořádně. Někdy si říkám, že bych měl být herec, ale pak si zase říkám, že by mě to nebavilo, takže vlastně vůbec nevím, co se sebou. Rozešli jsme se úplně zničehonic, fakt, vůbec jsem to nečekal, protože ještě pár dní předtím nám bylo krásně, byli jsme spolu venku, na procházce, pak jsme šli k nám a vypili dvě lahve vína, většinu teda já, ona zas tolik nepije – sakra, jestli to nebyl ten problém? – a pak jsme spolu spali, to si moc nepamatuju, ale bylo to dobré, moc, moc dobré, a potom jsme se šli ještě jednou v noci projít a hulákali jsme na cizí lidi, ti se po nás otáčeli a pokaždé, když měl někdo nějaký problém, řekl jsem, že to můžeme vyřešit pákou, a pár lidí se toho doopravdy chytlo a stoupli jsme si někde u lavičky a ona nám to odstartovala a já jsem pokaždé prohrál, protože nemám vůbec žádné svaly, a taky proto, aby viděla, že z toho nebudu nešťastný. Tak – a teď jsem nešťastný a vůbec nevím, co jako dál. Respektive vím, budu pít, to mě docela baví zatím. Ještě mi nějakou dobu vydrží peníze, které jsem dostal na narozeniny. Potom budu muset zase začít chodit mezi lidi, aby mě někdo mohl zvát. Ach jo, ani nevíš, jak strašně se mi do toho nechce, vidět zase všechny ty dementní tváře, poslouchat hloupé řeči a, co je nejhorší, muset se smát jejich vtipům, které jako by jim vycházely z prdele, a ne z držky. Ale platí, a to je důležité. Svým způsobem je to moje práce. Živím se tím, že je poslouchám. Jsem metafyzická děvka. A oni mě za to zvou. Někdy i celý večer. Mám moc rád svoje kamarády, ale tebe ne, ty nikdy nemáš ani korunu, a když jo, propiješ to dřív, než by se k tobě mohl stihnout kdokoliv přidat. Tak. Měl bys makat, vole.

květen 2020

Fakt nevím, co budu dělat potom. Už teď se někdy cítím, že to nedokážu dál, jakože nevydržím celý život jenom pít, ale co sakra jiného mám dělat? Opustila mě holka, kterou miluju. Vlastně ne, je to ještě horší – já jsem opustil holku, kterou miluju! A víš proč? Víš proč? Protože jsem potom jednou ráno vstal a uvědomil jsem si, že je to celé jenom hloupá iluze, která se živí sama na sobě, není v ní pranic pravdy, nemiluju ji, miluju to, co vzniká s ní, a tím pádem lžu jak jí, tak sobě, a pokud to nepraskne teď, praskne to později, a to napětí, ta nervozita, které se ve mně po této epifanii zakořenily, mě naprosto ovládly, tak moc, že už jsem nedokázal jinak, než se s ní prostě co nejdřív rozejít, a od té doby brečím a piju, kudy chodím, tak, nic jiného nedělám, ačkoliv jsem vlastně nedělal nikdy nic jiného, jenom tehdy, když jsem byl s ní – ach, jak mi to přijde dávno! A přitom to vole není ani týden skoro, to je bizárek, že? Ach jo. Když si vzpomenu na její vůni, chce se mi brečet. Voněla tak krásně! Byla to sice voňavka, to jo, ale na ženě můžeš milovat to, že má evidentně dobrý vkus a je schopná, když už na sebe teda něco musí fikat, vybrat si něco, co doopravdy voní. Pokaždé, když jsem jí líbal na krk, cítil jsem na jazyku její voňavku. Chutnala zvláštně, bylo to jako olizovat železnou tyč, ale voněla, ach, voněla skvěle! Já sakra nevím, proč jsem se s ní rozcházel, ale muselo to být něco tak dementního, že jsem to mohl pochytit jenom od tebe, ale já se nezlobím, já na to už nemám nervy, nejraději bych se zastřelil, ale nemám, čím, protože můj otec není ani policajt, ani voják, ale posraný právník, tak, a ze mě bude posraný právník a pokud budu někdy mít děcka, budou z nich taky posraní právníci. Není sakra nic horšího, než narodit se do rodiny právníků. Člověk by se zabil hned, jak od tebe odstřihnou placentu a vidíš ten jeho odměřený výraz, jak říká ‚Ahoj, zlatíčko, já jsem tvůj taťka!‘ Do prdele, ještě, že tyhle věci člověk musí zažít jenom jednou. Bože. Potřebuju se opít. Pořádně se opít. Dneska už jsem jednou skoro vystřízlivěl, chápeš, na chvilku jsem zahlédnul skrz ten závoj, který se mi vytvořil před očima za těch pět dní, co jenom piju a brečím, kudy chodím, svět, opravdový svět, a tak jsem se vyděsil, že jsem začal znovu pít, ačkoliv jsem měl v ten moment u sebe jenom tu nechutnou vodku, kterou jsme si koupili tenkrát, jak jsme seděli u Moravy a poslouchali Chopinovy klavírní koncerty, ach jo, to bylo skvělé, to jsem byl ještě šťastný, a ty jsi taky vypadal trochu líp, řeknu ti, sakra, na tebe je ale radost pohledět! Tak. Takže jsem to přepil a svět zmizel a popravdě tak stejně vypadá líp, takže já ani nikdo jiný si na tu změnu nestěžuje, protože to

Noviny studentů GUH

by bylo proti rozumu, a co je proti rozumu, je proti víře, a to je kacířství a to se každopádně netoleruje, ne tady, ne dnes. Tak. Když jsme se rozešli, musel jsem smazat z telefonu všechny její nahé fotky. Trhalo mi to srdce. Bylo to, jako když kdysi lidé pálili nebo vraceli dopisy, které od svých drahých už nadále nemilovaných poloviček dostali ještě předtím, než se rozhodli jeden s druhým to raději skončit, protože, sakra, to by nedopadlo každopádně dobře. Tak. Musel jsem smazat všechny fotky její kočky, protože jsem ji nikdy neměl rád, ale musel jsem si v telefonu nechat nějaké její fotky, aby se na mě nezlobila nebo nedej bože aby nezjistila, že to chlupaté zvíře, které mi vždycky akorát po svetrech nechávalo bordel, jako by o nic nešlo, nemám ani trochu rád. Ale ji, ji jsem rád měl, dokonce se odvážím tvrdit, že jsem s ní byl někdy i docela šťastný. Rozhodně to bylo naposledy s ní, kdy jsem byl šťastný. Ale alkohol je taky docela fajn. Koho nakonec zajímá, jestli svůj čas tráví s holkou, nebo flaškou vína? Energie tě to stojí tak stejně, a oba dobře víme, co z toho je příjemnější. Proboha, nebýt alkoholu, fakt nevím, co bych se sebou dělal. Miluju jí. Ale nemůžu, už nemůžu. Je to iluze, a iluze je potřeba bořit, lepší žít v pravdě než dělat ze života divadlo.“ Položil na zem další prázdnou lahev a odešel do nedalekého obchodu pro novou, na kterou jsem mu dal peníze. Celou dobu jsem myslel na tebe a tvé podivné obrázky, ve kterých bylo vždy více barev než tvarů. Nikdy jsem nepochopil, jak se ti to podařilo.

květen 2020

Býti básníkem

Literatura mě nijak zvlášť nezajímá. Moc nečtu - básníka Literatura zajímat nemusí. To básník musí zajímat literaturu. Chodím si po světě Docela spokojený Není to žádné rodeo, to ne Ale trochu ode všeho A když pak člověk vystřízliví A nechce se zrovna zabít Nebo se celkově neoddává Žádnému rozmaru Může z toho vzniknout I docela zajímavá báseň. Tak třeba Dnes jsem toho Mnoho neudělal. Nevím, co jsem dělal Zato dobře vím Co jsem nedělal Totiž, že jsem nečetl Ani nic podobného. Snažím se v tomto ohledu Zachovat vnitřní nevinnost Mé básně se potom rodí Neposkvrněné

A to je něco, čím se může chlubit Dneska málokdo. Tak tedy: tajemství je v tom Nemít tajemství. To vám poví každý Ale pokud skutečně chcete psát dobré básně Jakože nemám mimochodem Jediný důvod si to myslet Tak se musíte naplno oddat Apatii Negramotnosti Alkoholu a ideálně Ještě co nejrozmanitějšímu spektru Prášků a návykových látek A prohlubovat tak vědomí Které nemá na co přijít. To se pak jednou ráno totiž probudíte A všechno si to uvědomíte Jak strašně špatně jste na to šli Kolik času jste ztratili Nemluvě o penězích Vztazích nebo zdraví A to, jak strašně vám bude špatně V té chvíli Ve vás vzbudí opravdovou Poezii.

Noviny studentů GUH

Zas a znova

Někdy Uprostřed toho všeho Co si říká život Najdu pochopení Pro nepochopitelné věci. Třeba pro radost Nebo neodolatelné chvilky Ženy v květinách a Kytky v ženách. To se pak Celý svět potácí Opileckým krok sum krokem A smích se zdá být blíž... To až ráno přijde to Čemu se tak rádi smějem: Škola. Kocovina. Nebo taky Zima. Všeho toho je tu dost Pro nás pro všechny Jen toho života jako by se Den ze dne ukrájelo Až jednou tady zůstanem Všichni o hladu.

No, co už - sebevražda Není řešení, to tvrdil už Camus A cokoliv jiného by znělo Jako reakcionismus Což nechcem, protože jsme mladý. Takže nezbývá než Obrnit se úsměvem A doufat, že ostatní Se příště znovu půjdou opít.

květen 2020

Nevyléčitelně dlouhá noc

Duše jak nedopalky Zmáčknuté do popelníku města.

V jeho ulicích z šedi se Těkavé pohledy dámy z nižších tříd Blíží po ciferníku ke tvé tváři A zase pryč a její Vteřinové ručičky opisují Kroužky z tvého dýmu. Hodiny míjí. Člověk by řekl Že na tak malé město je toho trochu moc. Trochu moc betonových kostek. Trochu moc oken. Trochu moc pouličních lamp Zaclánějících hvězdy. Život jak v akváriu. A přeci - jako byste prošli Tam a zpátky už všechny chodníky. Obrazy se opakují Jak melodie hudby kdesi zpovzdálí. Co teď?

Tep hovoru se zastavil. A žádný bypass nepomohl Vrátit slova do krve dnešní noci. Jako by prach se všude zvířil A město se pousmálo Jakože ví, jakože zná. Pár kroků vyzní do ticha. Jen pár, a přeci Všechny. Ponocní na pozdrav se Zvedají ze země. Už aby svitl den a s ním Zhasla naděje - utrousí jeden z nich. Kdekdo je zoufalý. Jak nálezy a ztráty. Dějí se věci. Noc mhouří oči. Nad městem věcně sama Zmírá Luna — Měsíc jakbysmet. Kde jsme to skončili? ... ? Vojtěch Honig

Noviny studentů GUH

VRAK

Přístavy bez vody v prachu stojí Povodně nádherných měst Bývalí světci z žalu zbrojí Na úpatí starých cest

Viděl jsem hrady zkalené solí Z moří, co vyplavilo zbytky těl Sochy všech králů hrdě volí Ať noří se do hlavic vlastních děl zakalený oceán, okrasné akvárium Tuláků uprostřed zmatený vrak skrz odporné chaluhy roste delirium a prosvítá slunce, co vzalo jim zrak rukojmí z vraku v ráji řvou nebeské kráse zarytě neoddáni že bez hladu a slz neusnou zajatci nebe buďte požehnáni zkalený oceán vlit do fantazie umořil tiše hladem svár tam hledal co je poezie Utopen v kráse kvete žár Do hlubin tonou opilci z kaváren Na ústech své hymny poslední věta Plakali v srdci svých starých žen Že Nechtěli patřit do tohoto světa Anna Mráčková

květen 2020

***

Zkoušel jsi to někdy zastavit čas? Alespoň jednou zatahat jeden okamžik za svetr a nepustit ho za tím druhým? Měl jsi někdy takovou dětskou radost že by to stálo za to? Zkoušel jsi vyhrabat z kapsy drobné na autobus a hodit je do kanálu jako honorář pro myši? Vždyť ty taky určitě mají svoje protagonisty a chóry…

Jestli se nahoře teď někdo dívá vidí několik zušlechtěných tuláků kteří utekli vlastnímu dětství pro vonné tyčinky a úspěšně se ztratili v dospělosti. A je to vlastně hezké že se asi nikdy nedostaneme na úplný konec tady toho světa do kterého jsem se narodily a ve kterém umřeme jako dost možná stejně obnažená klubíčka z pralátky snů a nadějí. Ale není jednoduché vyrůst ze svých dětských šatů a dělat jakože nic protože dospíváme a začínáme chápat že svoboda to je víc než nemuset poslouchat rodiče a učitele. Možná že dnes v noci nemůžu usnout protože jsem jednu cizí noc zastavila čas… bylo horko a ty ses usmíval a teď se to vrací abych dohnala tu chvilku kdy jsem z tebe nemohla spustit oči.

Noviny studentů GUH

-V přátelském vyznání sypeš mi do dlaní všechno to klišé jemně a tiše. Duše je kulatá a my jsme zvířata v tančírně pudů stydět se budu. Na konci sloky sečteš mé kroky pak struny basy a já tvé řasy. Ulice tichá ztěžka teď dýchá možná že tuší tíhu dvou duší. -Vlezeme se mezi dvě čtvrťové noty notu dnešní noci a notu zítřejšího rána ale zrovna teď bys šel třeba na konec světa abys našel něco opravdového hudbu pražců a tragédii o holubu na dlažebních kostkách a chtěl by ses toho všeho dotknout vše si to osahat vpít se do toho všeho jako akvarel achjo

květen 2020

máme pro to všechno vlastně důvod? můžeme se bát jen toho že to vlastně nikdy nenajdem ale na rozdíl od některých máme ještě na výběr můžeme skrčit sešity polámat štětce, přetrhat struny vyhodit z okna duše všechny básníky a blázny a pak přežívat chodit do práce platit hypotéky koupit si pěkné auto nadávat na sousedy jednou za rok si vyjet k moři nepočítat kapky deště a neposlouchat klapání stroje nenechat bláznivé múzy aby nám motaly hlavu. a taky už se nevidět z těch našich chmurů by zbylo možná pár skrčených carů papíru ve staré aktovce o kterých bysme už nikdy nemuseli mluvit a z těch radostí jen dvě prázdné noty mezi které se vlezeme G. H.

Noviny studentů GUH

Literární soutěž 2019 Končící školní rok se nám podaří zaplnit už jen dvěma Truňky – květnové a červnové číslo bude tedy značně obohaceno o várku našimi učiteli oceněných literárních prací minulého pololetí (pocitově možná století). V tomto čísle naleznete práce prváků a druháků (j. h.), kteří neváhali svoje texty zaslat a rozšířili tak kapacitu našeho časopisu mým odhadem tak o padesát procent, což je moc super (a demokratický pojďte-co-nejvíc-z-vás-psát-do-Truňku-je-to-super-nábor-redaktorů-probíhá-pořád tah). Užívejte čtení! Alžběta Blahová

…tomu nerozumím…

Vítr se opřel do okenic. Ne, škvírami se sem nedostane. Děti je samy před časem zacpaly malými kousky plsti a obložily přebytečnými kousky látek. Pro ně zmrzlo modré nebe, co na tom, že trochu zebe. Děvčátko se otřáslo zimou při pomyšlení na vichřici venku. Přisunulo se blíž k hořícím kamnům a chvilku pozorovalo ostatní sedící kolem dubového stolu. Mladší bratři se pod stolem právě postrkovali v hádce o to, na kolik vrchovatých lžic vyjde miska kaše. Sestra už vstává od stolu, aby sundala z plotny velký hrnec, ze kterého se kouří. Maminka mezitím zapálila svíčku uprostřed stolu. Ale to, co se stane pak, když se naklání, aby setřela trochu vody vylité na stůl… Nádoba se solí se převrhne a bílá zrníčka se sypou po stole. Všichni strnou. Celou místnost zalije strašidelná předtucha. Pověra! O těch se nepřemýšlí. Vysypaná sůl znamená sedm smolných let. Maminko, rychle! Matka naštěstí pohotově bere špetku a s třesoucími se prsty si ji hází přes levé rameno. Napětí polevuje. Ach, jak je za okny najednou klid. Tak to vždycky bylo. A tak věřím… Musí to být pravda! Sukně jí zavířila kolem kotníků, když se smíchem přeskočila zatoulaný kámen. Chyť mě, Janku! Janek se prohnal mezi klasy a pod větvemi rozložitého dubu na rozcestí. Klekli před malý dřevěný kříž vedle prašné cesty. Sevřela v dlani růženec a zvedla oči k nebi. Sepnula ruce v modlitbě. Víra překonává překážky. A proto věřím.

květen 2020

O mnoho let později kráčí vyšlapanou cestou mezi sněhem pokrytými divokými šlahouny. Stará žena s šátkem zakrývajícím bílé vlasy. Už uběhlo tolik let od té doby, kdy sedávala pod větvemi dubu. Pole je tiché. Dům je prázdný. Muži narukovali a nezbylo po nich nic než pár bílých košil v truhlici u dveří a prázdná místa u dřevěného stolu. Teď možná bojují na stejném poli, jako je tohle. Tolik nešťastných osudů. Vedle ženiných stop se vinou ještě jedny, dětské. Kam všichni odešli ? Do války. A proč je válka? Žena na to nemá odpověď. Tomu nerozumím. Může to vůbec být pravda? Vítr se opře do téměř holých větví stromů, trhá uschlý lístek dubu a snáší ho pomalu, pomalu k zemi. Žena se zahledí vzhůru do nebe. Jestli tomu rozumíš? Na tom přece nezáleží. Ano, může, holčičko. Je to pravda pravdoucí. Ema Ferencová, 5.OA

Zazvonil budík. Otevřela oči a chvíli se jen dívala do stropu. Nechtělo se jí vstát a prožít další den jako vždy. Proč by měla chtít znovu a znovu žít život, který jí připadal tak cizí, který neměla ráda. Celý den v jednom probuzení. Jaká všední věc probuzení je a pro někoho je to tolik, pomyslela si. Někdy si ona sama přála, aby se už nikdy neprobudila, aby její starosti zmizely a aby zůstala jen vzpomínka. Takhle to ale nefunguje. Konečně vstala. Podívala se z okna na zasněžené stromy. Byla jí zima, ale nechtěla obtěžovat pečovatelky. Všichni ještě spali. Vyšla ze svého pokoje na dlouhou temnou chodbu. Ani ostatní děti ještě nebyly vzhůru. Rozhodla se jít do knihovny. Prohlížela si knihy, až našla svoji oblíbenou knihu nadepsanou: Anne Franková. Aniž by začala číst, přemýšlela o válce. I když neznala válku, přemýšlela jak jeden povel, jedno gesto mohlo rozpoutat něco tak obrovského, strašného, jako je válka. Celá válka v jednom povelu. Jak krutí mohou lidé být, když jim jde o moc.

Noviny studentů GUH

Kolik lidí muselo zaplatit životy pro někoho, kdo si je nezasloužil. Když začala číst tuto knihu, přišlo jí neuvěřitelné, jak Anne Franková žila. Později se s ní ovšem začala ztotožňovat. I když nežily ve stejném století a jejich životy byly velice odlišné, tak jednu věc měly společnou. Obě dvě milovaly svůj život, který se změnil v jednom krátkém skoro až nepatrném okamžiku. Za oknem hustě sněžilo. Celá zima v jedné vločce. Bez sněhu by přece nebyla zima, řekla si. Sníh byl krásně bílý. Vločky padaly jedna za druhou. Vzpomněla si na píseň, co měla ráda, když byla malá. Byla to píseň od Hendrixe. Jak si zpívala, začínalo jí být smutno. Myslela na všechny ty krásné chvíle, co zažila, když byla malá. To všechno už byly jen prázdné vzpomínky. Jen momenty, co si za několik let nebude pamatovat. Jen malé útržky jejího života. Celý Hendrix v jednom akordu. Jeho písně milovala. Cítila, jak zpěvák vložil svoji duši do všech, které napsal. Všechny emoce dal do jedné písně, do jednoho akordu. To se jí líbilo. Vždy když si zpívala jeho píseň, tak jí připadalo, že není tak sama. Jak strašně by chtěla někoho, kdo by na světě byl jenom pro ni. Kdo by ji dokázal rozesmát, ale taky by ji utěšil. Vzpomínala na to, jak ji její matka hladila po vlasech, než šla spát, jak ji vždy obejmula, když jí bylo smutno. To všechno bylo pryč. Celý vztah v jednom doteku. Co je to vztah? Láska dvou lidí? Budu někdy někoho milovat? Ptala se sama sebe. V ten moment si vzpomněla, proč vlastně přišla do knihovny. Přečíst si knížku. Vrátila se zpátky ke čtení. Po chvíli přestala číst. Nechápala, jak Anne Franková mohla v takovém napětí psát. Co kdybych taky psala román? Zeptala se sama sebe. Nezvládla by to. Ne v utrpení, ve kterém žije Celý román v jednom interpunkčním znaménku. Nechtěla by napsat román. Věděla, že kdyby začala něco psát, tak by do té knihy dala moc sebe. To si nepřála. Přišlo jí děsivé, že by někdo mohl přečíst myšlenky jejích postav, které by byly ve skutečnosti její. I tak obdivovala všechny spisovatele, kteří se toho nebáli. Dokázali napsat Obrovské dílo, které potom zakončili nepatrným interpunkčním znaménkem a napsali román. Neslyšela, že by někdo chodil po chodbách nebo se po ní sháněl, a tak se vrátila zpátky ke čtení. Dočetla knihu v šoku. Anne Franková umřela. Jak je to možné? Ptala se sama sebe. Jak ji mohl někdo zavraždit takovým způsobem? Nevěřila tomu, co přečetla. Nedávalo jí to žádný smysl. 50

květen 2020

Celý život v jedné dlani. Anne Franková měla v patnácti letech život před sebou a někdo jí ho vzal. Jak snadné je přijít o to nejcennější, co existuje. Pomyslela si. Zděsila se, když si vzpomněla, jak si říkala, že se ráno nechce probudit. Jak vůbec mohla myslet na něco takového. Uvědomila si, že má celý život před sebou. Nebude se trápit minulostí, ale začne žit z maličkostí, které jí potom možná ovlivní život. Stoupla si a temnou chodbou začala utíkat do pokoje pečovatelek. Byla jí zima. Celý život v jedné dlani Celý den v jednom probuzení Celý vztah v jednom doteku Celá zima v jedné vločce Celý Hendrix v jednom akordu Celá válka v jednom povelu Celý román v jednom interpunkčním znaménku. Lucie Mikošková, 1. C

Některé okamžiky jsou hezké, některé jsou hezčí a o některých dokonce stojí za to psát

Jak zajistit nesmrtelnost okamžiku? Pořád se culím.

Už to budou skoro dva dny. Usmívám se na všechno. Na mámu, na tátu, na kočku, na konvici, a dokonce i na zeď. Taky si zpívám. Všude. A létám, když se nikdo nedívá.

Noviny studentů GUH

Moji rodiče o mě začínají mít starost. Slyšela jsem je se o tom bavit včera večer, když jsem se smála na vařící se čaj. A taky když jsem jim před padesáti dvěma minutami oznámila, že půjdu ven. Máma si mě přeměřila váhavým pohledem, ale nakonec nahodila nucený úsměv. Venku se začíná stmívat. Poskakuju po osvětleném chodníku do rytmu melodie, kterou si broukám a všechno zdravím svými zvedlými koutky. V batohu na zádech mi cinká červená barva ve spreji. Když dorazím do cíle své cesty, už je dávno tma. Chytnu se ledového kovu a kladu nohu za nohou na příčky požárního žebříku. Levá, pravá, levá, pravá. Pomalu se dostávám nad úroveň rodinných domů, které stojí v okolí. Na chvíli se zastavím a zvednu hlavu. Na nebi se třpytí stovky hvězd. Kdybych vystoupala ještě dvanáct schodů, dostanu se na střechu. Ale dnes se zastavím nad úrovní posledního patra budovy. Levou nohu přendám na římsu, přidám i pravou a na římsu se vyhoupnu. Bojím se. Ze svého batohu vytáhnu červený sprej a začnu sdělovat poselství. Líbali jsme se. O této události mě přesvědčuje můj červený ukazováček a úsměv, který mi stále sedí na tváři. Opatrně se otočím a pozoruju město.

květen 2020

Otočím se na římse. Jdu zpět k žebříku. A pak. Už zase letím. Všechno je tak, jak má být. Valérie Jedelská, 5.OA

Dech

Stála jsem tam jako každý den, ale dnes o něco jiná. Nepoznávala jsem samu sebe nejen kvůli nánosu rtěnky, jež připomínala snad jemný polibek červánkové oblohy a kterou mi dnes ráno otec poněkud štiplavě okomentoval, ale ta znatelnější odchylka šla přímo z nitra. Zněla jako tesknivé volání o pomoc a chutnala hořce jako všechny ty bolesti Světa, o kterých se nemluví. „Snad kdybych byla slepá, tak by mi bylo lépe!“ v duchu jsem si ulevila. Ale ani to nepomohlo. Dneska mi totiž nepomáhalo nic. Necítila jsem nic. Vlastně všechno na předchozích řádcích popsané je ono jedno velké nic, které jsem ale na rozdíl od ostatních „nicovatých“ věcí palčivě cítila. Dnes na mě nepromlouvaly staré nádražní zdi, ani mi řetězy přikurtované lavičky nevykládaly své příběhy. Mé plíce nevdechovaly nasládlou vůni všech nekonečných momentů, ba dokonce jsem měla chuť si utěsnit uši před tóny kytary, po níž jemně klouzaly promrzlé prsty nějakého nuzáka. Dnešek byl ten den, kdy jsem se cítila jako oni. Jako by mi někdo sundal růžové brýle společně se světonázorem, že je třeba žít. Jako bych se probudila nejen do nového jitra, ale především do nového těla. Dospělého? Možná rozumného? Třeba jsem opravdu začala být jako oni. Taková, jakou po mně vždy chtěli, abych byla. Taková, jakou jsem si každým večerem před spaním říkala, že být nechci. Rozumná. Dospělá. Realistická. Ta, co pravidla drží, a ta, co pravidla tvoří. Zapomněla jsem si to snad včera, než jsem vklouzla do snů, zopakovat? Pevně jsem semknula víčka k sobě v doufání, že když oči otevřu, tak se mi skutečně otevřou. Otevřou se jako včera, otevřou se jako celých 18 let se otevíraly,

Noviny studentů GUH

otevřou se jako samo srdce se otevírá. Nestalo se tak. Zklamaně jsem sklopila hlavu k zemi. Byla jsem snad součástí spěchajících, kteří nemají čas na sebemenší zastavení? Bude nyní mojí povinností neklopýtat, nevyčuhovat, neodlišovat se? Takovou představu jsem vždy o dospělosti měla. Jako by snad dospívání bylo továrnou na stejnolidi. Přípravný tábor na bytí plnohodnotným spoluobčanem. Výcvik, který by nás měl naučit materiálními věcmi se obklopovat a materiální věci milovat. Ústav, kde nás kantoři učí luskat prsty, abychom v budoucnu s každým lusknutím dostali to, na co si vzpomeneme. Nápravné zařízení pro nepřizpůsobivé. Záchytná stanice pro ty, co se smějí moc hlasitě. Nalepí snad na mě drahou značku a seberou mi duši? Dají mi do dlaní bohatství, ale seberou mi to nejdražší, co mám – mou identitu? Proto jsem se bála dospět. Nechtěla jsem spadnout do velkého světa. Pozvedla jsem oči a rozhlédla se okolo sebe. Všude byli lidé a bylo jich moc. Zahledění do telefonů, vdechující cigaretový dým, oblečení v barvách pochmurných jako výraz v jejich obličeji, jako oni sami. Jeden vedle druhého tam takto stál, každý centrem svého dění, doprovázeni šumem a troubením aut. A pak… Stála tam také dívka. Na drobné ruce měla prstýnek z pouti s azurovým křišťálkem. Ta nejkrásnější dívka na peróně. Dívka, které z potrhaného batohu trčela květina a při pozornějším sledování jsem zahlédla, že kniha, kterou drží v levé ruce, je květinou založena taktéž. Její pohled byl tajemný a nečitelný. Nevinně nesl vinu. Vyzařovala z něj síla, ale i neskutečná křehkost – až jsem chvílemi měla pocit, že kdybych se jí dotkla, tak se mi docela sesype pod prsty. Její vlak se loudavě blížil a ona drobnými krůčky za pískotu brzd přistoupila blíže. Jakmile se dveře otevřely, nedrala se do nich, ani se netlačila v hloučku. Poodstoupila. Nechala nejdřív vejít ostatní – i toho muže, který do ní vrazil ramenem na náznak, že sebou má hnout. Pak se vyhoupla na mřížovaný schodek a jakmile svojí malou dlaní objala kovovou tyč, upadl jí z ruky malý bílý papírek. Obratně se otočila a snažila se ho chytit, ale jemný podzimní vánek ho unášel směrem k nástupišti. Už neměla čas na to, aby se pro něj vrátila, aby ho znovu pevně semknula v drobné ručce. Dveře vagónu se začaly zavírat a naše oči se na moment setkaly. Její pohled byl to nejopravdovější, co jsem za posledních pár měsíců viděla. Nedokázala jsem však pochopit, co za ním stálo. Výčitky? Naděje? Strach? Soucit? Ušpiněný lísteček líně klouzal po betonových kachlích ke špičkám mých bot. Sem tam ho vánek popohnal, sem tam zase zpomalil. Rozhodla jsem se mu pomoci. Rázným krokem jsem se vydala k zábradlí, kde se zrovna zasekl. „S dovo54

květen 2020

lením,“ řekla jsem ženě s vysokými podpatky, která se o něj opírala a ona mě na oplátku obdařila pohrdavým vyčítavým pohledem a jemným pošoupnutím nohy. Papírek jsem obratně vyprostila a chystala se ho otevřít. Vyhoupla jsem se na zábradlí opodál a zlehka začala objevovat požmoulaný kus papíru. Nikam jsem nespěchala, nebyl k tomu důvod. Podle náznaků linek jsem poznala, že je nejspíš vytržený z nějakého poznámkového bloku nebo sešitu. Se skousnutými rty jsem ho jemně rozbalovala. Obsah mě zarazil. Dosti zarazil. Stálo tam: „vezmu tě tam, kde mrtvý dýchá“ a já nevěděla, jak to chápat. V hlavě se mi vířilo nekonečno myšlenek, které ve mně těchto 6 krátkých slov vyrytých kajalovou tužkou vyvolalo. Je to snad výhružný vzkaz od násilníka, nebo podstata milenců? Oblíbený úryvek z básníkova díla, vzkaz, který měla předat či vzkaz jí předaný? Je to jen pouhý pokus tajemně napsat, že místo večerního setkání bude na hřbitově? Nebo neoznačuje snad autor ponuré lidi za mrtvé a nechce tímto způsobem ukázat východisko, které je tak moc potřeba? Je bezvýznamným útržkem ještě méně významného textu, nebo vzkaz příštím generacím? Psala ho ona, nebo byl napsán jí samotné? Byl vůbec pro ni? Má s ním něco společného, nebo ho pouze našla, jako já? Tápala jsem ve vlastních myšlenkách. Má prázdnota se začínala plnit, můj džbán začal přetékat. Měla mě snad tato slova naplnit tak moc, že budu schopna umýt ušpiněné ruce národa? Že budu schopna očistit chodidla celým generacím? Nevěděla jsem proč, ale tenhle útržek pro mě nabíral stále hlubšího významu. Snad jsem v něm viděla víc, než představoval. Snad jsem se zasnila, možná dala průchod své zvídavosti. Opustil mě strach. Duši nebere dospělost, nýbrž ji ztrácí člověk. A zcela dobrovolně. Prodává ji, jelikož není hmotná – a o hmotné věci tady přeci jde! Vystřídala ho naděje. Naděje na lepší svět? Naděje, že ho můžu i já sama změnit? Pomalu jsem začínala chápat, že tato fráze není o tom, abych změnila svět jako takový, nýbrž abych změnila svět něčí. Uvědomovala jsem si i to, že být dospělou nebude tak hrůzné, pokud zapustím kořeny hluboko do svých ideálů. Chci být symbolem prosté lidské plnosti. Chci se dávat. Chci naplňovat. Chci tančit, aniž bych znala kroky a tančit, aniž bych znala slova. Chci se hlasitě smát, chci hlasitě

Noviny studentů GUH

žít. Chci žít. Z myšlenek mě vytrhl opětovný pískot brzd. Znovu jsem se rozhlédla okolo sebe. Bylo plno a přitom tak prázdno. Lidé se neustále míjeli, ale každý si šel za svým. Mluvili, ba dokonce křičeli, ale jejich duše byly docela mrtvé. Žije vlastně člověk, když jeho duše už dávno vydechla naposled? Opravdu všichni dýchající lidé žijí? A Ty, žiješ, nebo jen dýcháš? Magdaléna Ordeltová, 1.C

Žijeme ve vyprázdněném světě plném věcí

Člověk vstoupí do temné krajiny ticha a stínů. Sem tam mezi trny probleskne kapička krve. Až trochu světla otevře všechnu tu skrývanou bolest, které nikdo nerozumí, a přesto ji žije. Vědomí prázdnoty někde uvnitř nás často uspí nutnost zařadit se. Smějeme se, když chceme brečet. Mluvíme, když chceme být potichu. Předstíráme, že jsme šťastní, když šťastní nejsme. Přejeme si být někým, kým nejsme a kým být nemůžeme. Na zastávky u rozpadlých plotů už není čas. Když matka pláče nad svým synem, krvácí stejně, jako když ho porodila. Křik už nevede k úlevě. Křičí a zvykne si. Ta samá vzpomínka dokáže vyčarovat na tváři úsměv stejně jako slzy. Trnovou korunu Krista nosíme na hlavách také my všichni, někdy dobrovolně nasazenou. Už ale není moc těch, kdo jsou schopni osušit naši krev, rudé šípky v mlází dnešního světa nepřítomnosti. Touží člověk pomoci, nebo po moci? Zavátá a opuštěná místa v přelidněných městech na nás křičí víc než neony z reklamních panelů. Proč? Absence klidu v dnešní době. Trochu světla kolem sebe. Nemáme ho. Hledáme ho. Uhlazení a znemožnění. Svět je vzhůru nohama. Proto je obtížné stát nohama na zemi, a tak chodíme s hlavou v oblacích a létáme do své Země Nezemě. Potřebujeme pauzu od života, na chvíli nic nedělat, nic necítit…

květen 2020

Náš svět je plný smutných lidí, kteří mají veselé tváře. S mobily v roztřesených rukách stojíme na přeplněných parkovištích. Odjíždíme domů. Spolu a každý sám. Umíme ještě vidět? Umíme ještě mluvit? Umíme ještě žít? Alžběta Bouzková, 1.D

Slunce se stydlivě schovávalo za mraky, vítr si tiše ševelil kolem. Bylo krásné zářijové odpoledne, stromy si stále držely svou zelenou barvu listí. Přestože sezóna květin už pomalu říkala sbohem, našli se odvážlivci, kteří se svých barevných suknic ještě vzdát nehodlali. Ona seděla uprostřed palouku obklopeného lesem, kde si přichystala piknik sama pro sebe, a jen tak se oddávala pohledu na přírodu kolem sebe. Přikusovala si k tomu jahodu a na nic nemyslela. Starosti nechala ve městě, přišla si sem odpočinout. Vedle sebe měla položenou knihu plnou zamilované poezie, již čte nejraději. On se doma připravoval na zkoušky, avšak už toho na něj bylo moc. Potřeboval pauzu. Rozhodl se, že podnikne procházku po jeho oblíbeném okruhu, který vedl přes les, kolem rybníka a poté zpátky do města. Vyšel z domu pod mračnou oblohu, skrz kterou místy posílalo slunce jeden ze svých hřejivých paprsků. Vydal se po cestě vpravo, pod nohama mu křupaly maličké kamínky. Znenadání se zvedl vítr, ale jeho krk naštěstí objímala měkká pruhovaná šála. Zatímco on se pomalu blížil k lesu, ona zvedla knihu a začala číst. Do tváří se jí nahrnula barva, když si představovala, jak by to asi vypadalo, kdyby ona byla tou ženou, kterou básník opěvuje. O něco víc se zachumlala do svého kabátu a ponožky si vytáhla co nejvýš. Na chvíli opustila svět fantazie, aby si nalila sklenici jejího oblíbeného ryzlinku, jež měla s sebou. Během nalévání zvedla zrak a zdálky mezi stromy zpozorovala

Noviny studentů GUH

postavu, která přicházela po cestě směrem k lesu. Ihned se však vrátila zpátky k literatuře, neboť ona neznámá silueta byla ještě daleko. On si užíval zaslouženého šelestu větru a tichého zpěvu ptáků. Všude kolem něj nebylo nic než do dálky se táhnoucí lány pole a les. Podvědomě se na této cestě cítil jako doma. Vždyť už jako malý tudy s dědečkem chodil na procházky, při kterých mu dědeček vyprávěl o svém mládí. Konečně vešel do lesa a vydal se mu vstříc. Věděl, že kousek odtud je malý palouk, kam si občas zašel lehnout do trávy a četl si tu knihu. K palouku vedla úzká pěšinka, které by si někdo nezasvěcený sotva všiml. On znal všechny, kdo o tomto palouku ví. Byl to jenom jeho dědeček, on a jeho dávný kamarád z dětství, kterému to tam kdysi dávno ukázal. Dnes tam neměl namířeno, avšak cosi mu říkalo, že by se na palouku měl stavit. Když zaslechla kroky na cestě, vzhlédla od knihy a podle tvaru postavy skrz stromy poznala, že kolemjdoucí je muž. Opět mu nevěnovala více pozornosti, dokud neuslyšela, že zvuk jeho kroků zesiluje a on míří na palouk, směrem k ní. Začala přemýšlet, zda má mít obavy nebo má zůstat v klidu. Přitáhla si nohy blíž k sobě, napětí v ní rostlo a ona strnule čekala, kdo že to přichází blíž. Opatrně se proplétal mezi nízko položenými větvemi smrků a ostružiním, které se mu zachytávalo za oblečení. Jakmile se konečně dostal na druhou stranu pěšinky, zkameněl jako socha. Uprostřed palouku někdo seděl. Tedy spíše to nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl, zachumlané do kabátu s knihou a sklenicí vína po svém boku. První věc, která jí přišla na mysl, byla, že už tu chybí jenom osedlaný bílý kůň. Andrea Máčalová, 6.OB

květen 2020

…celý život v jedné dlani …celý den v jednom probuzen …celý vztah v jednom doteku …celá zima v jedné vločce …celý Handrix v jednom akordu …celá válka v jednom povelu …celý román v jednom interpunkčním znaménku Když si představím život, den, vztah, člověka, válku nebo román, zdá se mi, že každá z těch věcí trvá relativně dlouhou dobu. Dokážu si dokonce představit, jaký tyto „děje“ budou mít průběh. Jakmile se člověk ovšem ocitne v té dané situaci, čas plyne, zima ubíhá, kniha se pomalu dostává ke konci, dny letí nepostřehnutelnou rychlostí a život plyne pořád dál. Člověk si řekne, že má dlouhou dobu na to, něco vykonat, dokázat v životě, někomu pomoct, přispět svou troškou do mlýna tohoto světa. To mě vždycky strhne k myšlence, že dnešní doba je hrozně rychlá a když se někoho zeptáte, stále nemá čas. Nemá čas se například zajímat o to, co se ve světě děje doopravdy. Co se děje s přírodou nebo co se děje i daleko mimo Zemi, ve vesmíru. Všichni ví, že ve vesmíru jsou hvězdy, planety, mlhoviny, černé díry a spoustu dalšího. Ale vše zvenku vidíme jen jako tečky nebo mlhavé fleky. Jakmile nás bude zajímat, co se tam opravdu děje, musíme se podívat blíž, pak je pohled fascinující. Hvězda, bod na obloze, je zdánlivě blízko. Přitom její nitro, co se v ní odehrává, její život, je vzdálený. Ale člověk to nikdy nezjistí, pokud se bude pouze zajímat o to, co je vidět odtud a hned. Tady se dostávám k tomu druhému smyslu, který mě napadá, když si pročítám ty kousky vět napsané na začátku…

Noviny studentů GUH

Symboly, asociace, věci nebo děje, které k sobě neodlučitelně patří. I když jsou drobné, někdy přehlédnutelné, mají velký význam. Důležité je to, co je uvnitř. Zima může být bez jediné vločky, nic se nestane. Ale s ní bude opravdová, bude dokonalá. Ne každý si jí všimne, ale ona je to, co dělá zimu tou krásnou zimou. Většina lidí se soustředí na zevnějšek, první pohled, dojem. Málokoho už zajímá obsah. Okolo nás je mnoho věcí, ze kterých vidíme jen povrch, na některé se v životě zevnitř nepodíváme nikdy a budeme je stále soudit jen podle „obalu“. Není to ovšem ani špatně, ani dobře. Chtěla bych někdy prozkoumat všechno. Tohle napadlo někdy asi téměř každého. Každý ví, že to nejde a přijdou situace, kdy si musíme vybírat. Zamčených dveří je nekonečně mnoho, ale člověk má klíčů jen hrstku. Například když se ocitnu u moře, mám pocit, jako by hladina byla brána. Brána do jiného světa, kde se děje spoustu jiných věcí než tady. Těším se na to, až to zjistím. Tak nějak vím, co přijde. Jenže co by se stalo, jak by to vypadalo, kdybych se chtěla potopit pod vodu, těšila se na ty pestrobarevné rybky schovávající se v rostlinách, opravdu se ponořila a nebylo by tam nic? Všechna krása by najednou nebyla. Jaký by byl život, kde v dlaních neproudí krev? Zima, kdyby se neobjevila jediná vločka? Válka, kde by nikdo nevydal pokyn? Hudba, kde by nebyly noty? Román, kde by nebylo jediné interpunkční znaménko? A co člověk, který by byl hezký zvenčí a uvnitř neměl nic? Alžběta Šnajdarová 6.OA

Tiráž

šéfredaktor: David Mišťúrik redaktoři: Adam El Chaar, Vojtěch Honig, Anna Mráčková, Karolína Kočendová, Ondřej Stránský, Alžběta Blahová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Tereza Plačková, Adéla Brzicová úvodní obrázek: Ondřej Mahdalík tisk: Agentura NP

vydávaný od roku 2007