Truňk - únor 2020 by Truňk

únor 2020

Konfrontace s Čermákem Promítej i ty! Ozzy Osbourne 10 KČ

únor 2020

Editorial

únor 2020 A máme tady únor. Teda únorový Truňk – jinak je už březen, ale to jistě víte. Máme toho za sebou hodně – ples (který byl sice v lednu, ale tohle je přece jenom první poplesový Truňk), spoustu promítání v S-Klubu nebo konferenci, na které jsme se mohli dozvědět, jak to bude s naší věznicí. Každopádně o tom se radši vyjadřovat nebudu, protože by to bylo spíš negativní a hlavně dlouhé (furt ne tak dlouhé jako pozitivně realistický plán na rekonstrukci státu..). Souběžně s tímto číslem je v bufetu možnost zakoupení již 4. Souzvuk sbírka, která vychází vždy jednou ročně a je moc fajn. Je to jako normální Truňk, ale je tam pouze tvorba. Takže kupujte dokud je! No a tvorba je jako vždy i v tomto čísle, spolu se spoustou jistě zajímavých článků. David Mišťúrik, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah únor 2020

6 7 9 11 17 21

Jaroslav Čermák Gabriela Höpperová Promítáš, promítám, promítej i ty! Eliška Martincová Jak říci sbohem aneb opilci a komenského fans Vojtěch Honig Schůzka s nihilistou G. Jakub Lukeš Je libo klasiku? Jan Kallus Ozzy Osbourne Šimon Gogola

25 29 33 35 Tvorba

Irvin Welsh Barevnej Acid house David Mišťúrik

Skugga Baldur Studio Hrdinů Štěpán Klinkovský

Naši HaDivadlo Vojtěch Honig

Noviny studentů GUH

Jaroslav Čermák rozhovor Který zlozvyk u sebe i ostatních nejvíce tolerujete?

Pití kávy Co nejvíce nesnášíte?

Neupřímnost, drzost a aroganci Jaká jsou Vaše oblíbená jména?

Eva a Jiří Jaký je Váš oblíbený hudebník?

ABBA Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl sebou?

Strojvedoucím Vaše představa dokonalého štěstí?

Svézt se po první vysokorychlostní trati v České republice. Jaký byl váš nejméně oblíbený předmět ve škole?

DĚJEPIS! Jaké je vaše oblíbené slovo?

Vlak Myslíte, že byste napsal jakoukoliv svou písemku na jedničku?

No, to asi ano. Proč jste šel dělat učitele?

Protože jsem vždy záviděl svým učitelům tu obrovskou moc nad studenty. Rozhodoval jsem se mezi učitelstvím a prací na železnici, ale tam mě nevzali kvůli tomu, že nosím brýle. Co si myslíte o místním zvyku nazývat učitele profesory?

Já jsem přesvědčený, že je to v pořádku. Je to tradice. Co se Vám nejvíce a nejméně líbí na naší škole?

Škola je téměř dokonalá, nelíbí se mně nižší gymnázium. 6

Gabriela Höpperová

únor 2020

Promítáš, promítám, Promítej i ty! Jistě jste si všimli (hyper)aktivit Filmového klubu GUH, který vám pravidelně servíruje výživné porce základních/zásadních, a hlavně srdcových filmů ve středu v S-klubu – pokud ne, tak si této nebývale chvályhodné činnosti všimněte, protože si pozornost rozhodně zaslouží! A jestliže chodíte na gymnázium, které sídlí ve městě proslaveném Letní filmovou školou, jednalo by se téměř o barbarství nenavštívit ani jeden z pečlivě připravených filmů opatřených bonusovými náležitostmi jako je úvod před promítáním a popcorn, no ne? Od února se nově přidala mezi sekci filmů také dokumentární tvorba, jejíž legální zprostředkování zajišťuje výjimečný projekt Promítej i ty!, který je pod patronátem největší přehlídky dokumentárních filmů o lidských právech na světě – Jednoho světa. K našemu štěstí je Kino Hvězda jedním z partnerů tohoto festivalu, jehož organizátorem je společnost Člověk v tísni, a můžeme se na něj těšit v posledním březnovém týdnu. Letošním tématem Až naprší a uschne upozorňuje Jeden svět na klimatickou krizi a její dopady na krajinu a člověka. Nabízí se snad jen šalamounsky dodat: …a co až nenaprší.? Dvanáctý ročník přehlídky představí 133 dokumentů ze 60 zemí světa. Ze své vlastní zkušenosti vám návštěvu festivalu vřele doporučuji, sama jsem se zúčastnila třech ročníků jako dobrovolník a pokaždé se divila, proč je v sále tak málo studentů. Vždyť tohle je důležité!

Noviny studentů GUH

A co s tím má co společného Filmový klub GUH? No právě ty dokumenty! Díky Jednomu světu, který zaplatí licence majitelům filmových práv uváděných dokumentů můžete na platformě Promítej i ty!, která je čistě internetového charakteru s velice intuitivním ovládáním (já to dávám), vybrané dokumenty legálně stáhnout i s bonusovými materiály a poté je promítat všem, co mají oči otevřené. A to nadšenci stojící za promítáními na gymplu mají a do svého programu tak zařadili seniorské disko trysko „Hiphop-erace“ (Nový Zéland, 2014), čímž odstartovali spolupráci s celým výše popsaným snažením Člověka v tísni, juch! V následujících měsících očekávejte méně kloubních náhrad v dokumentu „Rebelská střední v Berlíně“ (Německo, 2017), na který vás taktéž srdečně zvu a slibuji, že neodfláknu úvod ani občerstvení.! Eliška Martincová

únor 2020

Jak říci sbohem aneb opilci a Komenského fans Včera se mi zničehonic zaseknul počítač a musel jsem ho restartovat. Dneska jsem zjistil, že se mi neuložil wordový dokument a přišel jsem kvůli tomu o pět stran textu, na kterém pracuju. Možná vám to na první dobrou ani nepřijde nijak extra moc – pět stran, co to je? A máte vlastně pravdu – práce, kterou mi dalo je napsat, byla necelých pět hodin, což není bůhvíjaká hrůza. Ale i tak – koho by to nenaštvalo? A nemrzelo – jsem přesvědčený (ač je to tak vždycky), že zrovna těch pět stran, těch necelých čtyři tisíce slov, bylo to nejlepší, co jsem ze sebe vyplodil. Byl to popis jednoho opilce v hospodě, dokonalého Buddhy, na kterém jsem vysvětloval své chápání samsáry jakožto procesu uzavřeného do jednoho jediného dne. Člověk se každé ráno znovu rodí, trpí a večer se pomocí alkoholu dostane do nirvány a spokojeně usíná. Byl to po všech stranách dobře napsaný a zajímavý text, tu postavu jsem měl moc rád, a dokonce se mi potom podařilo neuvěřitelně jednoduchou smyčkou obrátit celý koncept zpátky do hlavního děje, když jsem vedle tohoto štamgasta posadil dalšího a na jejich divokém smíchu potom zkoumal psychologii dvou hlavních postav, dvou studentů ve stejné hospodě, kteří je celou tu dobu sledovali. Ten nápad (opilec a jeho metafyzický vztah k hlavním postavám) přišel úplně náhodou a povedl se mi tak krásně, že jsem chvíli věřil v tu klasicky kýčovitou představu spisovatele jakožto média pro nadpřirozenou múzu, která mu našeptává do ucha, co má psát, aniž by to spisovateli dávalo jakýkoliv smysl. No, a teď je ten text pryč. A nejenom tahle část. Zároveň jsem dopisoval dialog hlavní postavy, Tomáše, se slečnou Annou, která se (za takových deset, patnáct stránek) stane jeho přítelkyní. Ač to může znít banálně, rozepisovat dialogy dvou postav na jejich (de facto) prvním rande (protože Tomáš si to první nepamatoval, je to klasik) je docela náročné. A zase – mám pocit, že se mi to povedlo celkem obratně zvládnout, a teď to budu muset psát znovu. Což mimochodem odkrývá krutou realitu psaní, že ani spisovatel sám naprosto netuší, co vlastně píše (z této části si, na rozdíl od té první, kterou jsem popisoval, pamatuju jednu jedinou větu: „Anno, ty si především musíš uvědomit, že důležité je nepřijít o své křečky.“).

Noviny studentů GUH

Takže jsem přišel o pět stran textu, za který jsem byl fakt hodně rád, že jsem ho ze sebe vyplodil, a jenom kvůli tomu, že mi náhodným způsobem uprostřed dne přestal fungovat počítač. Když jsem to zjistil, chvíli jsem myslel, že budu brečet, opiju se, rozbiju počítač a už nikdy v životě se nedotknu psaní (což by možná bylo nakonec to nejlepší, co bych se svým životem mohl udělat). O vteřinu později jsem se usmál, vzpomněl jsem si na akademii, potom na Polákovou, a protože všechno souvisí se vším, tak nakonec i na Komenského. Když 27. dubna 1656 zapálili polští partyzáni Lešno, kde Komenský pobýval v exilu, mrzelo to pravděpodobně všechny jeho bývalé obyvatele stejně. Jenže zrovna Komenský byl smutný opravdu, ale opravdu hodně – nejenže přišel o téměř všechen svůj majetek, ale hlavně – o své dílo Česko-latinský slovník, na kterém pracoval většinu svého produktivního života, a které považoval za své stěžejní. Poté, co jsem si vzpomněl na tuto smutnou příhodu, byl jsem najednou klidný – ne proto, že bych byl šílená bestie, která má radost z cizího utrpení, ale proto (jak jste se jistě dovtípili), že jsem si uvědomil, jak směšná je doopravdy má ‚ztráta‘. Z textu, na kterém pracuju, mi zmizelo pět stran, zbylých dvacet zůstalo. Poměrně dobře si pamatuju, o čem jsem psal, takže by neměl být problém napsat všechno znovu. Vlastně se vůbec nic nestalo… Respektive, nic špatného. Pokud bych na chvíli opustil svůj klasický pesimismus a podíval se na situaci z opačného úhlu, zjistil bych, že celá věc je v podstatě příležitost napsat text lépe. Což je vlastně skvělé. Ale jak už to bývá, Komenský se se svojí ztrátou už nikdy úplně nevyrovnal. Jistě, mohl uvažovat stejně jako já – „Shořel mi celý Česko-latinský slovník, tak super! Stejně jsem určitě zapomněl na nějaké slovíčko a aspoň si to trochu zopakuju.“ To asi není úplně reálné. Určitě nikdo z nás nebude Komenskému po čtyř stech letech zazlívat nedostatek moudrosti a nadhledu. Ale ruku na srdce – takové ztráty v našich životech nejsou na denním pořádku, a přesto se často každý z nás chováme, jako bychom právě přišli o svůj Česko-latinský slovník. Vzpomeňte si proto příště na mých pět stran o opilcích v hospodě a uvědomte si, že brečíte kvůli kravinám. Uděláte líp jak sobě, tak vašemu okolí. Amen. Vojtěch Honig

únor 2020

Schůzka s nihilistou G. I. Co chceme

Stejně jako je těžké skutečného přítele získat a najít toho, kdo by jím být mohl, je velmi snadné jej ztratit. Ovšem nejsnazší by bylo o přátelství vůbec neusilovat a nesnažit se o jeho zachování, jakkoli je obojí trošku těžší v okamžiku, kdy je člověk zavalen snahou o vyvolání iluze dokonalosti, ať už z komerčních či společenských důvodů. Abychom se ale vyvarovali přirozeného sklonu ke kýči, je třeba říct, že je mnohem jednodušší určit, kdo přítelem není, nebo že se nám například ve vztahu něčeho nedostává, než pojmenovat, co bychom chtěli, nebo než malovat nerůžové narůžovo. Kvůli stejnému principu přichází dřív kritika, pak až konstruktivní řešení. Přátelství jistě musí být rovnocenným svazkem, tedy rovněž svobodným – svobodně uzavřeným a svobodně udržovaným. Přítel je svým způsobem autoritou, neboť už samotná existence jeho citů do jisté míry předurčuje naše chování. K příteli by se člověk nezachoval jako zrádce proto, že mu na něm záleží, že mu záleží na jeho pocitech. Právě odsud vyplývá pojem cti, a to včetně „cti zločinecké“. Čest vždy znamená jednání podle uzavřených dohod, ať už psaných, či nepsaných a uvědomovaných, či neuvědomovaných. Proto „zločinecká čest“ může být aplikována mezi lidmi, kteří se navenek jinak chovají bezskrupulózně a neeticky. Čest předurčuje, co by člověk kvůli příteli udělal vždy a co by neudělal nikdy. Etika předurčuje, co by člověk udělal vždy a co by neudělal nikdy kvůli komukoli, pokud zůstaneme u úvah v hranicích lidské společnosti. Rovnost ale není nutná, ani možná v lásce. Jednak proto, že je citem, a druhak proto, že je absolutní. Rovnost ve svazcích je nezbytná vždy, kdy je nezbytný rozvoj těch, kdo svazek uzavírají. Ten méně rozvinutý by totiž toho rozvinutějšího zdržoval. Tento princip se dá ilustrovat známým rozdílem mezi tím, když dáme hladovým ryby, a když je naučíme ryby chytat: pokud jim dáme ryby pouze jednou, budou záhy opět bezradní. Naproti tomu je třeba dítě v jistém období zcela závislé na matčině péči a lásce, což je jeden z příkladů, kdy individualita a individualismus naráží na své limity.

Noviny studentů GUH

Společnost můžeme chápat jako organismus (složený z více dílčích – dopl. po odeslání) organismů. Turingův test poukázal na hranici, za níž je robot svou komunikací pro lidi neodlišitelný od lidských bytostí. Jistý Nassim Taleb jej používá naruby a v souvislosti s generátory sémanticky nesmyslných, ale gramaticky správných textů využívajících postmodernistickou terminologii tvrdí, že za člověka nemůže být považován ten, jehož text není odlišitelný od textu vygenerovaného počítačovým programem. Možná interpretace tohoto tvrzení zní, že člověk je na rozdíl od počítačového programu do jisté míry nepředvídatelný a svobodu potřebuje právě proto, aby se tato ryze lidská nepředvídatelnost mohla projevit. Ale svobodu potřebuje člověk i k tomu, aby se mohl věnovat tomu, co jej baví a aby v tom mohl vyniknout. A pouze jako nepředvídatelná a nespoutaná existuje i lidská tvořivost. Na to prosadit nové věci a vykonat tak něco v zájmu vyššího dobra je vždy třeba jistá dávka odvahy. Přátelství je důležité i proto, aby jím byl člověk postrkován k rozvoji, aby s přítelem spolupracoval, ale i aby se proti němu vymezoval a definoval svou osobitost. I zde je tedy nutná svoboda. Je pochopitelné, že dnešní pojetí přátelství, svobody a statečnosti je odlišné od jejich pojetí Karlem Peckou v podmínkách totalitního systému. Co ale můžeme mít společné, je víra v nesmrtelnost některých hodnot, a to především lidské individuality jako principu. Ta těží z náhlých otřesů, jež ji dělají robustnější, ale může být pomalu, systematicky likvidována, pročež nezbývá než se uchýlit k takovému humoru, kterým člověk popírá sám sebe, k nedobrovolnému švejkování téměř až za hrob. Člověk vnímá podněty s jistým zpožděním oproti jejich samotnému působení, což je dané omezenou rychlostí přenosu informací v nervové soustavě. Zdá se proto, že logičtější než předpokládat, že tu budu svým vnímáním i v příštím okamžiku či příštích chvílích, které bych si měl co nejvíc užít v duchu hesla „Carpe diem,“ je předpokládat, že už tu možná nejsem, tedy přijmout nejistotu za základní životní princip a jedinou skutečnou jistotu, díky níž jsem jako individualita silnější, a právě díky níž můžu projevit statečnost ve velkých i malých věcech, stejně jako věrnost nadosobním hodnotám. Možná, že sebeironizující humor je k takovému předpokladu nezbytným klíčem. A právě v humoru jsme jako Češi mistři.

únor 2020

II. „Od této chvíle…“ Když se za dobro platí zlem

Položme si otázku, jaký je vztah mezi zlem a dobrem? Měli bychom poděkovat našim nepřátelům, kteří nás nárazově nutí být statečnými, ale nesnaží se nás pomalu, ale jistě zničit. Možná, že bez nich bychom nebyli ničím. Proto hledáme nepřítele, který by nás konsolidoval. Je známo, že nebýt zla, nešlo by bojovat za dobro a že kdybychom zlo nepoznali, nevěděli bychom, co nazývat dobrem. Ba co víc, za předpokladu, že určitý morální kompas je nám nezbytný, pokud by žádné zlo neexistovalo, museli bychom jej stvořit. Někdo řekne, že jej stačí připomínat, někdo zase, že vlastní zkušenost je nenahraditelná a že určité – ani příliš velké, ani příliš malé – množství zla prostě potřebujeme, i když o opakování některých hrůz z lidských dějin stojí jen velmi málo lidí a snad nikdo by je nechtěl na vlastní kůži pocítit. Spočívá svoboda vítězit v akceptaci zla jako principu? Taková otázka je kacířská, ale její upřímné zodpovězení nám pomůže víc než její přehlížení, které by nás nakonec mohlo přijít dráž než prostá upřímnost. Její zodpovězení není cynické, ale je naopak cestou, jak se absolutnímu cynismu vyhnout.

III.

Kdo v temnotě se najde

Člověk by se měl snažit přesáhnout své hranice až k hranicím kultury lidstva a dát tak svobodě křídla. To znamená i zvážit názory, které jsou naprosto protikladné k těm našim. Některá východní náboženství tvrdí, že cílem lidského života je najít v sobě boha, a to navzdory všem překážkám, které nám klade vnější, materiální svět, jež je už svou existencí zlý, protože nás odvádí od božské, duchovní podstaty. Zastavme se u kategorie „vnější svět“ a rozdílu mezi materiálním a duchovním (duševním), které určují naši individualitu. Obvykle uvažujeme tak, že pojem „já“ v sobě má duševní i tělesný rozměr a že tzv. vnější svět je jak materiální, tak duchovní. Pokud ale začnu přemýšlet o sobě jako o duši, tak vnější materiální svět prostupuje do mého těla a je zde zaměňován se světem duševním. Kvůli identifikaci s materiálnem tedy vytváříme hranice v duchovním světě, anebo si to myslíme, protože tento svět je nedělitelný, a to nehledě na (ne) etičnost našich činů. Jistě, že od něčeho se chceme distancovat a držet se od toho co nejdál, ale toto je pouze výsledek vnímání materiálna materiálnem, které je duchovnem pouze falešným. V duševním světě hranice nejsou, objekt a subjekt splývají, neexistuje rozlišení. Rozlišení, a tedy rozum, jež jsou užívané v materiálním světě, ale můžou být božím darem, které nám mají pomoct „vrátit se zpět,“ do duševního světa.

Noviny studentů GUH

Spočívá ideální život ve vyváženosti konzumu a nezávislosti na vnějším světě v uvedeném duchu? A není to tak, že takový způsob života, který praktikují pomocí meditací mnozí v byznysu úspěšní lidé naší doby, je jen falešnou integrací Východu, trošku na způsob očkování, a že ještě větším připoutáním se ke světu? Nepotřebujeme naopak to, aby tyto myšlenky byly aplikovány důsledně? A existuje tradiční východní moudrost, která je schopna této síly využít? Setkal jsem se s postojem člověka sympatizujícího s těmito myšlenkami, dle kterého musel přizpůsobit své chování standardům tzv. Západu, když už je jednou jeho částí. Tento postoj je ale popřením západní svobody. Možná že tou nejvýznamnější, byť poměrně malou informací o naší společnosti je nejistota ohledně postojů těch, kteří se příliš neprojevují, a to i ve volbách. Existující hierarchie může být změněna nehierarchií a popsané východní myšlenky by z toho mohly velmi těžit. Tyto úvahy jsou jednou z ukázek určité dominance kultury nad ekonomikou a čistou mocí.

IV. Já jsem unikát. – A vy jste kdo?

V dnešní společnosti nabývá na významu výrok: „Nic nového pod Sluncem.“ Rozvíjí se ale nové a nové kontexty, vytváří se nekonečné množství kombinací. Člověk pak žádá o právo na uznání své jedinečnosti. Tento nárok je v podstatě vulgární, pokud se ovšem nebere vážně východní myšlenka nezávislosti duše a duševna na materiálnu. Často dochází ke kontaktu, který ve skutečnosti žádným kontaktem není, a tudíž zde o nějaké cti nemůže být ani řeči. Jednou z čestných dohod je dohoda o významu slov, která používáme k popisu lidských interakcí. Co když ale tato interakce zmizí, byť to tak navenek nevypadá? Skutečným opakem lásky pak není nenávist, opakem přátelství není nepřátelství, a opakem svobody není útlak. Tento text byl napsán s cílem poskytnout pozitivní úvod k hodnotám a společenské situaci, skrze které jsem se díval a dívám na kauzu, kterou bych vám nyní stručně a ze svého pohledu rád vylíčil. Vše, co bylo řečeno výše, je k ní relevantní a má ukázat lépe než spílání, co chci říci.

únor 2020

V. Přichází Věra. S Věrou přichází G.

Ne úplně historická aula našeho uherskohradišťského gymnázia – zato s historickým, a navíc poměrně neprakticky umístěným projektorem – byla v minulém školním roce svědkem přednášky, která měla studentům předat obraz historie, když je ještě živá. Živá, prosáklá krví a tím nejhorším lidským utrpením. Vstupenka stála dvacet korun. – „Není místo pro každého. A chceme paní symbolicky poděkovat květinou a zaplatit jízdné.“

Jeden z profesorů (byl to pan profesor Dušek – dopl. po odeslání) nám o ní v hodině říkal i toto: „Provinila se. Provinila se tím, že její matka byla Ruska.“ Po druhé světové válce totiž prý byla odvlečena z Čech do ruského gulagu. Jak svědčí, za špatné pracovní výkony tam byli lidé hromadně upalováni ve stodolách a tráveni jedem. Ani si nepamatuje, kolikrát byla znásilněna. Pokud bych si pamatoval, co stálo tehdy na plakátech, možná bych mohl citovat jednu z vět, které žena, jež tohle všechno zosobňuje, často používá, a které vyslovila i během vystoupení: „Hitlera jsem viděla, Stalina jsem zažila.“ Tvář těchto slov byla tváří Věry Sosnarové. Přiznám se, že mám přirozenou slabost pro silné názory, které jdou proti proudu, a zároveň mám odpor k do sebe zahleděným, a tedy očividně prázdným frázím. Obojí přispělo k tomu, že když mi pan Březina při prodeji vstupenek pověděl o tom, že příběh paní Sosnarové je odborníky, zejména Vladimírem Bystrovem, zpochybňován, měl jsem už tehdy sklon postavit se na stranu odpůrců. Jeden z nich byl i mezi profesory gymnázia. Bylo mi také doporučeno si před samotnou besedou třeba dva články přečíst, a pokud je pravda, že tyto informace byly dány všem, může si naše škola pogratulovat k rozvoji kritického myšlení. Pokud ale vím, pravda to úplně není a nikdo jiný z pedagogů se o těchto pochybnostech ani slovem nezmínil, a to ani při zvaní na přednášku. Část studentů, kterým byla přednáška od počátku určena, byla tedy ochuzena o informace z interní diskuse, která byla mezi pedagogy vedena. Byla tak podrobena praktikám, jež jsou běžné při nabízení úvěrových produktů, jejichž cílem je uvrhnout zákazníka do dluhové pasti a žít z jeho nevědomosti a hlouposti.

Noviny studentů GUH

Jenomže – koho to zajímá? Podle profesorů jsou to pro studenty nevýznamné podrobnosti, které by je mohly od návštěvy přednášky odradit. – Profesoři chtějí studenty vzdělávat – „a ti by se mohli začít bránit, jako to obvykle dělají. Nechtějí se učit na písemky, brání se frontálnímu výkladu a už vůbec nechtějí dělat cokoli navíc, a je tedy třeba je nutit.“ (A pro mnohé studenty to skutečně jsou nevýznamné podrobnosti.) – Něco je špatně… Když jsem z přednášky odcházel, byl jsem si (na základě rozumného úsudku – dopl. po odeslání) téměř jistý, že v gulagu nebyla. Zároveň jsem ale trval na tom, že to není podstatné pro to, co nám chtěla říct a předat především. V tom jsem se ale mýlil. „Važte si toho, co máte. A udělejte tu maturu,“ – to je docela fajn sdělení. Ale to, že nejen aulu plnou lidí, které v životě neviděla, ale i dva neznámé chlapce, kteří si jdou pro podpis, horlivě informuje o tom, kdo z nich bude v budoucnosti prezidentem, svědčí o tom, že její tolik oceňovaná otevřenost je falešná. Po zveřejnění studie Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, ve které příběh Věry Sosnarové téměř zcela vyvrací, už lze s jistotou říct, že díky tomu, že „bylo něco špatně,“ se studenti i profesoři stali obětí podvodu, a to ekonomického, ideologicko-historiografického, i osobního. Není cílem tohoto textu rozebírat konkrétní historické nepravdy, byť byly některé citovány (ani rozvádět falešnost chápání historie, které se takto utváří). Cílem je konstatovat to, co by mělo být normálnímu člověku očividné, ale mnohým není: nejsou to primárně studenti, kdo by byli vinni tím, že tento podvod bylo vůbec možné uskutečnit. Tento závěr je ještě silnější, pokud uvažujeme tak, jako mnozí učitelé, kteří svůj význam ale nakonec popírají, aby se zřekli své odpovědnosti. – dopl. pro Truňk

VI. Kreativní dekonstruktivismus a (ne)božský destruktivní kreacionismus

Není neobvyklé, že lidé, kteří zpočátku nevypadají, že by měli naděje na úspěch, jej nakonec dosáhnou. Není neobvyklé, že ti, od kterých to nečekáme, promluví. Všichni lidé potřebují k rozvoji svých schopností určitou platformu. Potřebují vedení, které jim bude říkat, co je dobré? Měli by učitel a žák být rovnocennými partnery? Anebo je žák na učiteli závislý jako malé dítě na matce? Pozn.: Napsáno pro soutěž Karla Pecky „Nemohu jinak“ jako část dějepisné seminární práce a povinně ohraničeno tématy: svoboda – statečnost – přátelství. Jakub Lukeš

únor 2020

Je libo klasiku? Znáte to, čekali jste na to celý den a nyní už to má konečně přijít. Ty džíny musí dolů, na takový zážitek je třeba mít pohodlí. Možná ještě zatáhnout rolety a odhodit peřinu. Ponožky jsou na vás, sundat/nesundat, asi dle pocitu. Teď si konečně lehnete a zmáčknete „play“. Ale ne vy úchyláci! Nedíváte se na plné pracovní nasazení vaší oblíbené protagonistky nejstaršího řemesla na světě, ale po celém pokoji se rozlinou tóny té bohyně hudebního umění, tedy klasické hudby a ve vás se rozlévá pocit jako půl hodinky nebo hodinku po intoxikaci (každý to má jinak žejo). Teď jste možná jedni z těch, co si řeknou: „WTF, klasická hudba, takový nůďo, jak to může někdo poslouchat?“ V takovém případě doporučuju, abyste si z této stránky utrhli pěkný kousek a třeba si do něj ubalte cígo nebo si udělejte filtr, pokud vám nevadí měkčí. Pokud jste ovšem ti, kteří v klasické hudbě vidí něco nepřekonatelného, přečtěte si článek do konce a budu rád, když byste měli jakékoliv výhrady nebo připomínky. Jestli jste ovšem ti, kteří si řeknou, že by chtěli takový pocit zažít, ale klasická hudba vám stále zůstává vzdálená a mrzí vás to, ať už proto, že ji obdivujete nebo proto, že váš kamarád říkal, že nic lepšího není, tak vám zkusím poradit, jak byste mohli ke klasické hudbě více proniknout. 1. Ochota a trpělivost

Poslech klasické hudby, zvláště pokud nejste zvyklí ji poslouchat kdykoliv a kdekoliv, vyžaduje klid a čas (protože bývá výrazně časově náročnější). Nejlepší je, když zrovna nemáte nic na práci, jste doma a nezkracujete si pouze čas, než budete muset něco dělat.

Noviny studentů GUH

2. Výběr hudby

Měli byste brát ohled na to, že není rozumné si hned na začátku napálit Brahmsovu čtvrtou symfonii, ke které je třeba se teprve proposlouchat přes jednodušší skladby. Vzpomeňte si třeba na hodiny hudební výchovy, kde jste byli seznámeni s nejznámějšími díly nejznámějších autorů. Kdo by neznal Mozartovu Malou noční hudbu, Beethovenovu Osudovou (ta ta ta táááá, pozn. redakce), Čajkovského Louskáčka nebo Vivaldiho Čtvero ročních dob. Zaměřte se na melodie, které už znáte. Zapátrejte a všimněte si, že tato díla nemají pouze tu jednu část nebo těch 20 sekund co znáte z reklamy, ale sestávají z více částí, o kterých jste nevěděli. Pokud se vám líbí jedna část, určitě byste nechtěli nechávat práci rozdělanou a i kdyby jo, tak se pokuste pustit si dílo vcelku, nebo klidně po částech, ale poslechněte si všechny. Toto už vám pomáhá si na klasickou hudbu zvyknout a budete se lépe orientovat. 3. Kvalitní poslech

Pro hodnotný a zapamatovatelný zážitek z klasické hudby asi není vhodné ji poslouchat z nějakých zašmudlaných sluchátek, co se vám válí na dně batohu, nebo ze zaneseného reproduktoru telefonu. Je dobré mít kvalitní přehrávací a zvukovou techniku. Tedy pusťte si hudbu z počítače, televize, nebo aspoň z toho rádia, pakliže máte dobrou jinou výbavu, nemusím vám nic vysvětlovat.

únor 2020

4. Pochopení autora

Když byste sledovali právě Čajkovského Louskáčka, tak určitě víte nebo někde narazíte na to, že je to balet. Tedy když je to možné, pusťte si k hudbě i obraz a seznamte se s dějem. To vám poradím i u opery a ostatních hudebně-dramatických počinů. Když ovšem posloucháte pouze hudbu (symfonii, koncert, kvartet,…), k lepšímu vyznání se ve skladbě a pochopení autora vám nejvíce pomůže skladatelův životopis. Životy skladatelů jsou mimoto velmi zajímavé, často plné skandálů a zvláštních a těžkých situací. Autoři mnohdy do svých děl promítali své aktuální emoce, ať už šťastné či ne. Zjistěte si u díla, kdy bylo napsáno a pak co skladatel v té době prožíval, co dělal, kde byl, s kým zrovna spal, nebo kdo ho zrovna opustil. Toto všechno zvyšuje vaši šanci na lepší uchopení klasické hudby a za mě je znalost autorova života a osobnosti nespornou součástí poslechu této hudby. Třeba se zrovna necítíte dobře a zjistíte, že prožíváte něco podobného co autor, když tuto hudbu napsal. Když pak v díle tyto pocity najdete, věřte mi, že vám mráz bude běhat po zádech a budete se cítit pochopeni (třebaže onen maestro již dvě století není mezi námi). 5. Živé koncerty

Nejlepší zážitek z klasiky lze zažít, když se vypravíte na nějaký koncert, kde hudbu naživo uvidíte a uslyšíte. Pro tento případ se nemusíte úplně řídit bodem číslo 2 a nebojte se i delších a složitějších děl. Může to znít zvláštně,

Noviny studentů GUH

ale pokud opravdu toužíte s vášní poslouchat jakoukoliv klasickou hudbu, právě živý koncert vám vytvoří návyk na delší kusy a budete moci i obdivovat umění profesionálních hudebníků. Navíc věřím, že máte slušnost a neodejdete z koncertu dříve, a tak si více zvykáte. Až budete více pohlceni klasickou hudbou, doporučuji před návštěvou koncertu nejprve hezky doma díla, která budou na programu naposlouchat, nebo alespoň jednou si pustit. 6. Opětovné poslouchání

Tohle věřím, že přijde po nějaké době samo, že si budete muset svou oblíbenou skladbu pouštět neustále pořád dokola a oblíbené části budete přehrávat znovu a znovu. Každopádně i než to přijde, zkuste sami dát dílu šanci vícekrát, protože při každém poslechu lze najít vždy něco nového a něco, čeho jste si třeba dříve nevšimli. Zde bylo pár rad, které vám mohou pomoci za vaší cestou ke klasické hudbě. Jen pár věcí závěrem. Klasika není žádná hudba pro snoby, něco starého a nudného, ale je plná emocí, stojí za ní spousta těžké práce, dokáže při dobrém výběru přesně vystihnout vaše aktuální rozpoložení a to i beze slov. Nemějte strach z dlouhých a zdánlivě chaotických skladeb, k těm proniknete dříve či později přirozenou cestou. Kdybyste nevěděli čím začít nebo co si pustit, tak se neváhejte zeptat někoho, kdo klasice rozumí a kdo se v ní vyzná. Věřím, že vám jistě pomůže s výběrem. Kdybyste nevěděli na koho se obrátit, neváhejte kontaktovat mě. Jinak vám přeji, abyste poznali kouzlo a sílu klasické hudby a provázela vás celým životem a mohli ji poslouchat kdykoliv a kdekoliv a nic by vás nevyrušilo. Je nádherná, tak vám držím palce. Jan Kallus

únor 2020

Ozzy Osbourne Kdo je to Ozzy Osbourne? Na tuto otázku by mně asi nestačilo ani celé číslo Truňku, protože by nám to neřekl možná ani sám Ozzy, tak se to pokusím zkrátit. Ozzy Osbourne je zpěvák – momentálně na sólové dráze, ale proslavil se hlavně jako člen a frontman kapely Black Sabbath, která ukončila své působení před čtyřmi lety. Známý je ale také nepochybně jako ten, co ukousl hlavu netopýrovi, jako ten, co už měl být dávno po smrti (kvůli přežité náloži drog a alkoholu), nebo jako „král temnot“. Ale Ozzy i přes Parkinsonovu nemoc neumírá a nadále tvoří, což nám dokázal novým albem Ordinary man, které vyšlo 21. února 2020.

Sharon

Sharon je Ozzyho žena a manažerka, kterou Ozzy pod vlivem málem uškrtil. Podle jeho slov ho k tomu přesvědčovaly hlasy, které občas slýchával. Také mu bezesporu zachránila život, když si Ozzy koupil celý hotel, zamkl se na pokoji ve společnosti žen, drog a alkoholu. Kdyby Sharon nepřišla, je otázka, jestli by to vůbec přežil. Tuto situaci perfektně vystihuje klip k Ozzyho nové skladbě Under the Graveyard z nového alba.

Black Sabbath

Kapelu Black Sabbath tvořily čtyři postavy: Ozzy Osbourne – dostal se k Black Sabbath jen díky tomu, že měl novou a kvalitní aparaturu. Tony Iommi – (kytarista), v sedmnácti letech si uřízl při řezání plechů poslední články dvou prstů,

Noviny studentů GUH

a tak si vyrobil plastové „náprstky“, díky kterým dostali Black Sabbath jejich specifický zvuk. Geezer Butler – (baskytarista), vzdělaný, nikdy nemluví sprostě a umí psát skvělé příběhy o superhrdinech (aspoň podle Ozzyho). Bill Ward (bubeník), podle Ozzyho slov je to jeden z nejhodnějších lidí, které kdy potkal. Toto je jedna z nejvlivnějších kapel historie a její členové jsou zejména známí jako zakladatelé metalu. Původní nápad byl údajně Tonyho, kterého napadlo dělat strašidelnou hudbu, ze které se postupně vyvinul jejich ikonický styl. Samozřejmě jako žádné jiné velké kapele, ani jim se nevyhnuly drogy a alkohol. A jak pronesli v dokumentu o Black Sabbath, který vznikl před pár lety, byli v podstatě rok v kuse pod vlivem, zejména Ozzy. Přišli tak o miliony, protože jim nikdo nevysvětlil, co jsou to autorská práva. Krize kapely nastala, když Ozzy nebyl schopen nahrávání a zkoušení, což znamenalo delší pauzu a Ozzyho také velmi povedenou sólovou dráhu. Největší hity: Paranoid, Iron Man, NIB

Sólová dráha

V roce 1979 se Ozzy rozdělil s Black Sabbath, které na určitou dobu zastínil. K tomu mu dopomohl jeden z největších talentů metalové a hard rockové scény, kytarista Randy Rhoads, se kterým byl Ozzy velmi blízký přítel. Randy zahynul při pádu letadla ve věku 25 let. Letadlo mimochodem dopadlo pár metrů od

únor 2020

autobusu, ve kterém seděl Ozzy, který se z jeho smrti sesypal a těžko se dostával zpátky do života. Ale ještě před touto tragickou událostí stihli spolu vydat album Blizzard of Ozz, které dosáhlo čtyřnásobné platinové desky. Největší hity: Crazy Train, Mr. Crowley, Dreamer

Orinary man

Nejnovější a možná poslední album Ozzyho Osbourna. Také album, na kterém se podílí spousta hvězd jako Elton John, Slash (kytarista Guns´n´roses), Post Malone, Tom Morello (kytarista Rage Against The Machine) nebo Chad Smith (bubeník Red Hot Chili Peppers). Celé album se jeví jako zpověď, nebo dokonce závěť, jelikož většina skladeb mají tematiku smrti nebo Ozzyho složitého života. Je tak možné, že se Ozzy tímto loučí s hudebním světem, tak si pojďme tohoto zdrogovaného magora, šílence, který málem uškrtil svoji ženu nebo ukousl hlavu jednomu netopýrovi a holubovi, ale na druhé straně zpěváka s nezaměnitelným hlasem, který rozdal spoustu radosti, ještě jednou a pořádně užít.

Perly z Ozzyho života Netopýr

Na koncertech Black Sabbath bylo zcela běžné, že fanoušci házeli na pódium různé hračky. Nejčastější byly gumové krysy nebo netopýři. Nějaký fanoušek ovšem přinesl na koncert opravdového netopýra, čehož si Ozzy nevšiml a jako věčný vtipálek se rozhodl do netopýra zakousnout. Příznivce Black Sabbath to tak nadchlo, že Ozzymu na další koncerty nosili různé domácí mazlíčky nebo jiná chycená zvířata, ať jim Ozzy ukousne hlavu. Pro toho to ale taková zábava nebyla, neboť musel chodit na různé injekce proti infekci. Holub

Po vydání desky Blizzard of Ozz Sharon vymyslela, že Ozzy navštíví nahrávací společnost a udělá hezké gesto pro ucelení vztahů. Plán zněl takto: Ozzy přijde, řekne pár slov a následně vypustí dvě bílé holubice do vzduchu na znamení míru. První část probíhala hladce, dál nám to dopoví sám Ozzy: „Byla tam jedna ženská, která mě štvala, a tak jsem se jí zeptal, jestli má ráda zvířata. Následně jsem ukousl

Noviny studentů GUH

hlavu jednomu z těch holubů a plivl ji na stůl. Pak jsem to samé udělal s tím druhým. Jenom, abych jí zavřel hubu. Ona začala ječet a svalila se na zem. Vyhodili mě a řekli mi, že už nebudeme nikdy spolupracovat.“

Citáty

Ozzy stojí před školou a vzpomíná na svoji první třídu. „Jedna plus jedna rovná se dva… Co to kur*a znamená?“ „Jedna z věcí, které mě překvapují je ta, že se mě lidi furt ptají, jestli jsem tomu netopýrovi doopravdy ukousl tu hlavu. Jako jestli to nevíte, tak jste museli žít někde v jeskyni.“ Ozzy úplně nahý přistihl lupiče ve svém domě a v talk show říkal, co se mu honilo hlavou: „Jak jsem ho chytl za ruku, tak mi došlo… Co když je silnější než já a přemůže mě? Ale hlavně – co když je to gej?“ „Někdy mě děsí být Ozzy Osbournem. Ale mohlo být hůř, mohl jsem být Sting.“ Šimon Gogola

únor 2020

Irvin Welsh Barevnej Acid house Úvodem bych chtěl říct to, co jsem v minulém článku (Burroughs - Hebká mašinka) zapomněl – kdyby přece jen někdo tyto moje články četl a knížka ho zaujala, tak se nebojte mi napsat na Facebook – já vám danou knížku rád půjčím, popřípadě se s váma o ní rád pobavím, ať už před nebo po přečtení. Takže ano, tento článek je další z rubriky Portál platí, Truňk čte a píše (tohle ovšem neplatí na účty na ledničce bohužel). Jako další knihu jsem si vybral Welshův Barevnej svět neboli Acid house. Asi známější Welshovo dílo Trainspotting zná už více lidí, minimálně z filmové adaptace, kterou všem doporučuju, páč se jedná o velice dobře udělaný film s kreativními akčními střihy, dobrými herci a skvělým příběhem. To už se úplně nedá říct o druhém díle, který pojednává o těch samých lidech, ale po dvaceti letech. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych si film neužil, jen prostě není tak dobrý jak jednička, ale tak tomu bývá téměř u všeho žejo Sněženky a machři. Welsh je z Edinburghu a žije v Londýně. A to jsou přesně ty dvě města, ve kterých se odehrává, jak Trainspotting, tak většina povídek z Acid housu. Jo to jsem zapomněl – Acid house je sbírka 2-23stránkových povídek a je zakončena stostránkovou novelou Chytrák. Taky (teda pro ty, kteří se dostali až sem, ale vlastně neví, o kom nebo o čem je řeč) mají obě knížky stejnou tématiku – DROGY. Ano, kdo četl i minulý článek, tak si asi říká, že jsem nějaká parková smažka a snažím se skrz školní časopis propagovat drogy a ve finále na dealování po škole vydělat. To úplně pravda není. Spíš mě tato tématika a experimentální forma baví a zajímá.

Noviny studentů GUH

Také se musím přiznat, že jsem nečetl úplně všechny ty povídky. Četl jsem tak půlku, mezi kterou je i povídka, podle které je kniha pojmenovaná - Acid house. Půjdeme teda chronologicky a začneme povídkama. Četli jste někdy povídky od Bukowského? Já ano. Je to určitě přes rok a už mě to moc nebaví. A to je i důvod, proč jsem z těch povídek přečetl možná ani ne půlku. Bylo to hodně podobné, co se chlastu, holek a úchylně divných smrtí týče. Sem tam tam teda bylo lehké (technické) nadpřirozeno, což bylo fajn. Forma byla občas zajímavá - objevoval se tam lehce proud vědomí, ale jinak celkem normální vypravování - jak er, tak ich formou (nemám rád němčinu). Samozřejmě se bavím jen o těch povídkách, které jsem četl, kdyby tam někdo našel pro mě skrtytý poklad, tak se ozvěte. Pak teda Acid house. To je taky povídka, ale už o dost zajímavější a docela jiná, takže jsem si říkal, že ji věnuju vlastní odstavec. Abyste si nemysleli – jiná není, co se holek, chlastu, drog a bizarností týče (to je prostě Welsh), ale má za mě velmi povedenou formu a nápad. Celou povídku je nám vyprávěno o dvou lidech – Coco Bryce a nemluvně Tom. Teda Tom není až tak nemluvně, spíš je to takové to malé dítě, co by sice mluvit nemělo, ale ono mluví a taky ta povídka vlastně není o dvou lidech, ale jen o jednom. I když jak se to vezme.. Začátek povídky je asi stejně zmatený, jak má poslední věta. Jde o to, že vypravěč si dal asi tripa a vypráví o Coco Brycovi, který si je dal dva – absolutně asociačním psaním. Začínáte teda zmatení. A i pokračujete. Coco se dostane do nemocnice, páč se mu něco stalo a v ten moment se místo i postavy mění, a to na skotský manželský pár těsně před porodem. Manželka mluví jen o tom, že ženy jsou utlačovány a nadává na chlapy, a manžel se jí snaží klišoidně uklidňovat. Těsně před porodem, myslím opravdu hodně těsně, až tak, že sanitka ani nestihne dorazit do nemocnice, než Jenny začne rodit. Sanitka zastaví u parku. Jenny porodí a do sanitky udeří blesk. Pak už jde jen

únor 2020

o to, že se střídá pohled z Cocoa (?)/Coca (?) (nevím) na Toma. S tím že Coco je v těle toho mimina a Tom v nemocnici na lůžku v těle Coca. Zbytek nebudu prozrazovat. Každopádně je to fakt zajímavě napsané a přinejhorším je to vtipné. Přece si chcete přečíst o pártýdenním batoleti, které potají krade rodičům víno a z postýlky, hned vedle jejich, je se ztopořeným penisem pozoruje, jak se poporodně milují, ne? Poslední věc, o které chci napsat, je novela Chytrák. Jmenuje se podle hlavního hrdiny Briana, kterému chytrák dost často někdo řekne a ho to pěkne sere. Jak bych ho tak popsal.. Todle je Brian, Brian má rád knihy a hlavně biografie, buď jako Brian. Ale nestaň se feťákem, jako je on..! Ujíždí si převážně na speedu, extázi, trávě, LSD a chlastu. I když povětšinou si dá cokoliv, co je. Na začátku příběhu, když ještě pracuje jako správce parku (kde akorát sedí, čte a nelegálně v té boudě i bydlí) bral občasně i herák, ale to mu nedělalo dobře, tak přestal.. poprvé. Podruhé přestal den na to, po tom, co ho vyhodili, protože zjistili, že je sjetý. Nakonec to uhrál s šéfem na depresi, a že to sem tam přežene s antidepresivama, ale i tak letěl. Dále ho pozorujeme ve společnosti jeho přátel, které má pečlivě rozdělené na alkoholové, drogové (s vyjímkou opiátů) a opiátové. Taky holky a sex, který s nima buď Brian nebo jeho kámoši mají. Hodně se dozvídáme i o tehdejší politické situaci v Edinburghu. No a Chytrák bydlí většinu všedních dnů u otce, kde bydlí též Brianův brácha a otcova přítelkyně. Vyprávění se tak hodně točí i kolem rodiny. Jejich matka je opustila a odjela do Austrálie a podle jeho otce se už nikdy neozvala.

Noviny studentů GUH

Co umí podle mě Welsh parádně, jsou popisy stavů na drogách. Hltáte každé jeho slovo a jste absolutně v tom. Měníte místa, čas, lidi, se kterýma se právě vybavujete, a pak ztrácíte ponětí o tom, co děláte, kde jste, kolik je hodin a máte z toho schízy. (Todle používal hodně v Chytrákovi a Acid housu). Všechny texty, které jsou ve sbírce obsaženy, jsou (podle mě celkem povedeně) psány skotsky. Ale jakoby česky žejo. Prostě, když si vybavíte nějaký britský film, ve kterém si dělají srandu ze skotštiny s dabingem. Tak asi tak. Je to samozřejmě, protože Welsh je Skot a v originále píše pouličním Edinburghským slangem. To vydání, co mám já, překládala Olga Bártová. No, a nakonec chci poděkovat všem, kteří se dostali až na konec, ale hlavně knihkupectví Portál za velkou podporu. David Mišťúrik

únor 2020

Skugga Baldur Studio Hrdinů divadelní vize Islandu za použití bedny a videa Sjón – Hofová – Polívková režie Kamila Polívková

Občas jdu do divadla jen tak. Někdy dostanu stručné doporučení od přátel, kam a na co určitě zajít, jindy mi nabídka vyskočí sama na sociálních sítích a pokud jsem náhodou příliš aktivní, najdu si výplň večera rovnou v programu příhodného divadla. Většinou si nedám moc práce, abych zjistil, jaká podívaná mě vlastně čeká, kolikrát se spokojím s pouhou znalostí názvu představení. Uznávám, že je to líný přístup, ale má své kouzlo. Umožňuje mi nevytvářet si předem žádná očekávání. Jednoduše si sednu a čekám, jaký zážitek mi představení naservíruje. Takový postoj jsem zaujal i poté, co v prosinci do brněnského HaDivadla (kam chodím nejčastěji) mělo zavítat Studio Hrdinů, partnerská scéna z Prahy, s inscenací Skugga Baldur. Dále web prozrazoval už jen to, že dílo vzniklo na motivy knihy jistého Islanďana jménem Sjón a že mě čeká „debata o Bohu a elektřině v zadku ledovce“. Víc jsem ani vědět nechtěl, tohle jsem nemohl propásnout. Jak zmiňuje název, autoři zvolili k uskutečnění divadla vcelku úsporné prostředky. Scéna sestává z velké dřevěné truhly a projekčního plátna za ní. Zpoza té škatule vyskočí herečka Tereza Hofová, vypravěčka a zpodobnitelka všech postav příbě-

Noviny studentů GUH

hu, který postupně odkrývá. Jeho děj se točí kolem domácnosti Islanďana Baldura Skuggasona, pastora a vychovatele dívky Abby, postižené Downovým syndromem. Abba měla těžký život, jehož úskalí zdaleka neskončila. Jejím skutečným ochráncem je však mladý přírodovědec Fridrik, který prožil studentská léta v Evropě, kde okusil nejen povolená poznání. V druhé větvi příběhu se vypráví o Baldurově honu na lišku, kterou dnem a nocí stopuje přes zasněžené pláně. Lov je to nekonečný a jeho popis brzo nabývá až filozofického rázu. Začíná být zřetelné, že nejde jen o nějakého lovce a nějakou jeho kořist, ale o životní vztah Islanďanů k ledové pustině. Vztah dvou pólů, které fungují v dokonalé rovnováze a nelze je od sebe odmyslet. Základnímu příběhu se inscenace vzdaluje čím dál víc, a přesto právě díky mytologicko-filozoficko-básnickým scénám dostáváme šanci opravdu ho pochopit. A nejen Sjónův román, také výjimečné islandské vnímání světa. Člověk – příroda. Život – smrt. Moudrost lišky – živočišnost pastora. Přízemní materialistické smýšlení – kus vesmíru v mysli člověka s Downem /opiového narkomana. Dostáváme se ke stále podivnějším srovnáním, která s harmonií dvou polovin téhož celku už snad nemohou mít nic společného. Anebo jo? Už s tím končím. Vědět tohle všechno před představením, vytvářel bych si bůhvíjaké zbytečné teorie, kladl zbytečné otázky a měl zbytečná očekávání. Skugga Baldur zní jako šílená motanice, má však svou souvislou nit, po které vás od otázek a dalších otázek jistě dovede také k odpovědím. Netřeba číst dopředu Sjó-

únor 2020

na ani islandskou mytologii (to udělejte až pak). Inscenace žije svým vlastním samostatným životem a na to, že trvá něco přes hodinu, je překvapivě obsažná. Zavalí vás nejen dávkou informací, ale rovněž nespočtem smyslových prožitků. Co víc, vyburcuje k nebývalému nasazení vaší fantazie. Otázka, která ale zbytečná není, by mohla znít takto: „Když se tam toho tolik děje, jak to pak dokázali během hodiny a něco předvést za pomocí jedné herečky, plachty a bedny?“ – Ještě použili sněhostroj. A kameru. Bedna slouží jako úložiště rekvizit, se kterými Hofová v průběhu představení pracuje. Dokonce se do ní v jedné scéně zavře a hraje v ní. Kamerou snímá pomalovaný vnitřek, do toho hovoří a záběry se okamžitě promítají na plátno. Kameru samozřejmě zapojí, i když je z bedny venku. Některé rekvizity používá vícekrát s tím, že ty pokaždé změní svůj význam (tohle mám v lásce). Hudba nezůstává pozadu – když se například poprvé podíváme za Fridrikem do Kodaně, na jevišti se téměř nic nepohne, přesto zvuk vše odvypráví sám. Hofová přestává hrát jen tehdy, když se na plátno pustí přednatočené videokoláže, které nemají daleko od surrealismu. Přes skrovné vybavení scény inscenace překypuje prostředky, jež vyprávění bohatě doplňují. Nejde toliko o množství, jako o souhru. Dovolím si ještě malou backstory k samotnému vzniku inscenace Skugga Baldur: na počátku byl Sjón, vlastně Sigurjón Birgir Sigurðsson, se stejnojmenným románem. Sjón patří k elitním severským psavcům, záběr jeho tvorby je široký (kromě prózy a poezie, divadlo, texty písní, …) a vynesl mu již několik ocenění (dokonce nominaci na Oskara právě za text k filmové hudbě). Prostředníkem mezi ním a českým divadlem byla právě Tereza Hofová, která na Islandu několik

Noviny studentů GUH

let strávila a kde se se Sjónovým dílem seznámila (zkušenost z pobytu zúročila víc než štědře, což?). Na zdivadelnění textu spolupracovala s režisérkou Kamilou Polívkovou. Pozoruhodného kolegu tvůrkyně našly v mladém Sindri Ploderovi, islandském výtvarníku s Downovým syndromem, který se významně podílel na vzniku videí k inscenaci. Dramatizace Skugga Baldur měla dvě premiéry – jednu v Praze a druhou v Reykjavíku. Sjón byl nadšený. Závěrem už jen krátce: •Dopřejte si zajít na něco do divadla (nebo klidně kina!) jen tak. Nenechte se odradit tím, že o tématu nic nevíte. Dobré představení umí nakrmit jak chytráky, tak nepolíbené. Můžete narazit na něco, co vás srazí na kolena (jako třeba mě Skugga Baldur, mimochodem – představení je stále na repertoáru Studia Hrdinů). •Současné divadlo pořád častěji používá média s klasickými postupy zdánlivě nesloučitelná až nedivadelní (zde zejména livestream). A ono to funguje. Posouvá představu o tom, co ještě je divadlo. Věřím, že otevření a posouvání těchto hranic naláká mladou generaci (takže i tebe, drahý čtenáři), aby mu věnovala pozornost. •„Jen tak #2“: Celkově se nebojte prostě někam jít a něco zažít. Ať už chytnete stopa do Jarošova či trajekt do Reykjavíku, co když z toho vzejde zkušenost hodná předání? Štěpán Klinkovský

únor 2020

Naši HaDivadlo Studie rozhovoru o klimatické krizi Je neděle a jedna průměrná česká rodina právě usedla na gauč po dobrém obědě. Matka, dvě dcery a manžel, starší z nich, který se k ostatním teprve přidá, protože má ještě práci. Při bližším pohledu pochopíme, že se nedíváme na rodinnou konverzaci, ale na konflikt ztělesněných prototypů různých názorů na jedno a totéž – dnešní dobu a přístup, který by vůči ní měl člověk zaujmout. Jak už to bývá, nikdo není dokonalý, a už vůbec ne lidé. Ani postavy v této hře nemůžeme číst jen z jedné strany – vždy existuje nějaký rozpor, za každým ‚ano‘ přichází ‚ale‘. Režisér inscenace Ivan Buraj tvrdí, že dílo je pokusem vytvořit určitý mnohostěn, krystal, který odráží každý úhel problému, ve kterém se může každý najít a podívat se sám na sebe s odstupem. Mladí aktivisté se najdou v postavě mladší z dcer, která se sice snaží bojovat proti ‚kapitalistickému zlu‘, sama ale není schopná žít ze svých vlastních peněz a je závislá na práci ostatních, kterou tolik opovrhuje. Ti, kteří se tváří, že ve skutečnosti žádné problémy nemají, se (možná s úsměvem, či pláčem) najdou v matce, která patrně nezná nic zajímavějšího, než seriál Ordinace – zároveň ale vychovala dvě dcery bez muže, který ji opustil, a na rozdíl od ostatních, jí blaho rodiny skutečně leží na srdci.

Noviny studentů GUH

Takhle by se dala probrat každá ze čtyř postav a můžeme si být jistí, že na každé z nich objevíme nejenom dvě, ale mnoho různých stran. Protože takoví jsou lidé. A takové bývají rodiny – samy o sobě vlastně dalším mnohostěnným krystalem, kde se střetávají jednotlivci někdy naprosto odlišní, různého věku a založení, kteří se přesto cítí jaksi povinni mezi sebou udržovat dobré vztahy. Což je zároveň neobyčejně výjimečný prostor pro reflexi svých vlastních názorových bublin a snahu pronikat i do ostatních. Inscenace Naši tak nepředkládá žádné konkrétní názory na problémy, které rozebírá, ač je v tomto ohledu HaDivadlo, či jeho jednotliví tvůrci, poměrně čitelné (což je dle mého správné a pro kulturu prospěšné). Zároveň, paradoxně, nabízí řešení, ač nepřímo. Tím řešením je obyčejná rodinná konverzace po nedělním obědě. Soudržnost. Snaha pochopit i druhé, nejenom vysvětlit sebe. Vystoupit ze své vlastní hlavy. Podívat se na svůj odraz v očích jiných, blízkých lidí. Byl by hřích úplně vynechat hlavní motiv inscenace, klimatickou krizi. Protože o ní to ve finále celé je. Jak už jsem zmínil, HaDivadlo je ve svých postojích vůči tomuto problému poměrně otevřené. Letošní sezóna, jejíž první inscenací bylo právě představení Naši, nese titul Zdroje a v manifestu, kterým tuto sezónu dra-

únor 2020

maturgie HaDivadla otevřela, se mimo jiné píše: „Klimatická krize není hrozbou budoucnosti – už začala. (…) Udržitelný rozvoj je nadále neudržitelný, zdroje se blíží vyčerpání. Černé svědomí lidí je nejméně od dob průmyslové revoluce a počátku éry antropocénu (*) temné až příliš. Neuváženě létáme, spotřebováváme neekologicky a příliš často, spalujeme uhlí a ropu, jsme jednotkami růstového tržního mechanismu, čímž udržujeme v chodu gigantické koncerny devastující přírodu v nebývale masivním měřítku, a ignorujeme zprávy o možných řešeních přicházející ze všech stran. (…) Je čas na nihilismus? Nebo je klimatická krize spíš příležitostí pro rekonstrukci pojmu ‚lidství‘ jako návratu společného – a spoluzodpovědného – projektu neprodukovaného žádnou ideologií, ale neoddiskutovatelnou potřebou naší planety, která se stává novým aktérem dějin?“ Je tedy čas najít svou vlastní odpovědnost, a to nejenom na poli globálním, ale také osobním – odpovědnost stejně tak za svůj vliv na životní prostředí, jako na naše prostředí sociální. Hledat způsob, jak znovu koexistovat, tak, aby naše existence byla udržitelná. Zkrátka, je čas jít do divadla a přemýšlet. *Někteří vědci tvrdí, že jsme definitivně opustili období holocénu a přešli do antropocénu, epochy, kdy největší mírou ovlivňuje tvář planety právě člověk. Vojtěch Honig

Ãºnor 2020

Noviny studentů GUH

Ukázka z rozhovoru dvou postav o dlouhodobé perspektivě

„Jo, jo, jasně, máš pravdu! Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel… Ale jo, dává to smysl. Hele, Tomáši, přemýšlel jsem nad jednou věcí –“ oba si zapálili cigaretu, „Ono se strašně propaguje, aby člověk myslel na dlouho dopředu, dával přednost dlouhodobému zisku před krátkodobým užitkem. Mluví se o tom téměř s posvátnou úctou, jako by to byl lék na všechnu špínu světa. Lidi mají šetřit peníze i zdraví, plánovat na dlouho dopředu, být vždy připraveni. Přemýšlel jsem a přišel jsem na tohle – jasně, je to správný přístup, dává to smysl. Pokud člověk prolustruje všechny svoje prachy hned po výplatě v nejbližší putyce, není to správně, ačkoliv ti, komu ta hospoda patří, z toho patrně budou mít radost. Pokud budeš chtít ve vztahu neustále všechno hned, nějakou dobu to bude fungovat a budeš jako v ráji, pak ale přijde peklo a všechno ti to spadne na hlavu. Nebo ostatně s tím učením je to to samé – buď můžeš dát přednost kalbám, holkám, drogám, alkoholu – nebo sedět doma a učit se. Jasně, nikoho nebaví se věčně jenom učit – ačkoliv předpokládám, že věčně kalit nebude o nic větší zábava – ale v té dlouhodobé perspektivě to dává smysl, stejně jako to dává smysl teď mně. No, takže tady nic nenamítám. A l e – ze samotné povahy tohoto uvažování nutně musí existovat hranice, věková nebo existenciální, za kterou tento přístup ztrácí svůj půvab a vůbec, přestává dávat smysl. Možná nevíš, co myslím – to je v pořádku, naprosto jednoduše ti to vysvětlím – dlouhodobá perspektiva dává objektivně smysl do té doby, dokud subjektivně existuje dlouhodobá perspektiva. Rozumíš, ve stáří už nedává smysl šetřit na dlouho dopředu – pokud teda nemáš v plánu vytahovat své dědice z dluhových pastí. Nedává smysl bůhvíjak úzkostlivě šetřit své zdraví – co na tom, jestli je tvá perspektiva pět promarněných let nebo tři užité. Jasně, je to subjektivní perspektiva, jak jsem říkal – naprosto záleží na jedincovi, je to jeho volba, jestli se ke sklonku života vzdá dlouhodobých cílů, umírněnosti a skromnosti, nebo zda si tyto ideály udrží třeba už jen proto, že mu dávají v hloubi duše smysl a nemá žádnou potřebu hledat štěstí kdekoliv jinde. Na druhou stranu si myslím, že takového přístupu jsou schopni jen ti nejušlechtilejší, a těch je, pravda, poskromnu – většina lidí má ten přístup, že si chce aspoň těch pár posledních let užít, když celý život živořili pro – pro co? – pro dlouhodobou perspektivu. Teď došli na její konec a jsou v právu sklízet ovoce. A přeci – společnost se k nim staví jak k bláznům, pomatencům. Připomíná mi to jednoho staříka z jedné Čechovovy hry – myslím, že to bylo v Rackovi – chtěl si na stáří užívat a nikdo, nikdo mu nerozuměl, nikdo nepochopil, že se dožaduje svého svatého práva vykoupeného dlouhým, poctivým životem úředníka, který hromadil statky – pro co? – pro dlouhodobou perspektivu! Jsme v zajetí kýče skromného života a starci se bouří, a já říkám – mají právo se bouřit! Pro staré tenhle zákon neplatí, protože nemůže platit – ať si žijí, ať užívají, ať aspoň oni mají právo i na krátkodobý zisk!“ Vojtěch Honig

únor 2020

***

Paní se rozhodla běhat. Čínky silou bejka zvedat, I když by chtěla spálit všechny tuky, V noci dychtí po sladkém A tak sáhne do rezervy Pro sójové suky. Pak v posteli se kroutí A naoplátku jí užírají výčitky, její váha ji rmoutí. Ale chutě jsou silnější o to více požitky. Tu když se konečně položila do spánku, začalo se jí zdát, že nakupuje v růžovém župánku Který se jí léta nechtěl prát. Trhla sebou a ze snu se probudila, ranní hodina ji provinila, vždyť je už okolo páté to abych vstala a dala si muffin a latté. Tyto šance na hubnutí Ji nevěstí žádné hnutí. I tlusté slzy začala ronit Když v tu telefon začal zvonit. Haló?.. Mokrým hlasem optává se. Ze sluchátka ozývá se Chrastění a rezonance. Ticho... Nic... Tak haló? Už docela na hlas zvolala Ehm.. paní, je mi to trapné, ale viděl jsme vás v chůzi kvapné. A nemohl jsem si pomoci, nepovšimnouty si vaší nemoci. Když slyšela tato slova Z úst vypadlo jí jídlo a větu hlas musel zopakovat znova. A jelikož víme o vašem problému, tak navrhujem vám léčebnu. Z paní se během léta stala štíhlá amoleta a místo neustálého cpaní Dala přednost spaní. (B)kód

Noviny studentů GUH

Černého hlava 14. října 2019

Vyšklebený kaštan Karlův most mě stabilizuje. Slunce těsně nad Petřínem. Moje myšlenky pošlapává dav. Nedivím se, že tady Tříska sebou třískl do hnědé řeky. Je to tu jako film s dokonalými exteriéry, ale hraje v něm jen kompars. Unudí to k smrti. Turistická Praha je trochu horor. Dcera jde pár kroků před zbytkem famílie, nese se jako pavice. Ale vlastně jsem nikdy neviděl nic skromnějšího než pavici. Dne ubývá, řeka lidí po mostě plyne oběma směry. Kognitivní disonance. Obrážejí svět a dělají obrázky u svatostánků na levnou krásu. Srážejí se v levných úsměvech. Žena s jalovým výrazem pozvedne ruku k selfie přímo do tváře kolmejdoucí ženy, která se usměje stejně jalovým výrazem, že se nic neděje. Špinavá labuť se vznese z hladiny. Chlapík sedí na ochozu a místo focení kreslí. Věž. Jde z něj kompletně jiný pocit než z fotičů. Nechlubí se cizím peřím. Něco zarámovat a zmáčknout spoušť je pouhou exhibicí intence. Přetvoření reality vlastní rukou je meditace. Kouknu mu přes rameno. Umí. Stoupnu si opodál, kde hned za ochozem v záplavě zlatých listů z posledního visí kaštan vyšklebený z obalu, připravený spadnout. Přesně za ním syčí široký splav a Slunce už je dnes opravdu poslední. Po ochozu do scény vpochoduje holub a prohlíží si mě podobně jako předtím ta pavice. Nejde mu o žrádlo. Něco ve mně vidí. Je to příjemný pohled. Tourist si ho fotí. Není umění něco vyfotit, ale prožít to. (Asi si do focení projektuju psaní. Jsem pokrytec, ale otevřený. Vím to o sobě. To je možná ještě horší. Vědět to a nic s tím nedělat.) Slunce došlo. Kreslíř dokreslil. Na Muzeu Kampa nápis Helmut Newton. Cpal jsem se tam ráno s novinářskou kartičkou, ale ouřada ji moc zkoumal. „To je prošlé.“ „Trochu.“ „Pět let. To je dost.“ „Relativně.“ (Umění není jít za svým cílem, ale ustálit se v rozptýlení. Nacházet v bloudění. Nevím, jak přestat. Přestálit to.) Fotící pán mě uvězní v rohu, chytím klaustrofobii. Pořád paběrkuju kolem toho kreslíře. Sedí teď se zavřenýma očima a poutá pohledy kolemjdoucích. Prchám s pocitem, že jsem psaním ustrnul v minulosti, měl jsem s ním spíš pokecat. Ještě se zastavím a sleduju ho zpovzdálí. Odchází vzápětí po mně. 40

únor 2020

Herci přeřvávají V Hany Bany uvědomění, že já jsem já a samozřejmě hermelín. Full house, takže přisednu k holkám, které se baví o čínském kurzu mindfullness. Jsem dočista vymindfullněný, akorát nevím, jak to aplikovat na realitu. Asi to nejde, je to jen takové provozní. Prostě jen žeru hermelín, a pak jdu do divadla Na Zábradlí. „Můžu požádat o novinářský lístek?“ „Můžete.“ Úlevně se usměju a pokladní se to líbí a mě mrzí, že nejsem autentický, že to jenom hraju. Jak by bylo skvělé umět to herectví používat při běžném seznamování. Nebo být příjemný, i když nic nepotřebuju. Na DAMU přisednu k bandě herců. Je mezi nimi i zrzka, která se po mně dívá, pak jde na záchod, já za ní, náhodně ji potkat, což se povede. Řeknu „čau“, ona „ahoj“, ale jde dál. Na DAMU bezprostřednost nějak nefunguje. Vůbec, vole. Člověk je tím bezprostřednější, čím víc smrdí. Člověk si myslí, že se zapsal a ona jen indiferentně kouří. Člověk je všudypřítomný a lidi nikde. Znám je líp, než se znají oni, ale je to k ničemu. Divadlo je jako život. Vlastně život je jako divadlo. Chceš se zvednout a odejít, ale užs zaplatil, takže bys prodělal, takže jen sedíš a hledíš a čekáš, až to pocitově hodí těch padesát korun, kterés do toho dal. Vedle mě muž pořád funí a poposedává a lidi se kolektivně smějí věcem, které jsou ve skutečnosti smutné. Mimóznosti starých lidí, nemocným lidem. Jsem zase jednou úplně mimo mísu kolektivního vkusu. Hra se jmenuje Anamnéza. Herci přeřvávají. Postavy jsou uzavřené ve své osobnostní bublině, komunikují jen povrchně, groteskně, navzájem se vnímají jen symbolicky. Pro lidi to je úplná katarze. Začnou hrát bluesovou píseň Já to balím. V tu chvíli se zvednu a odcházím, jako bych v tom hrál. Vlezu do Absurdu a objednám si čaj. Vedle mě sedí dvě holky, jedna mluví hrozně nahlas, přeřvává svoje ego. Obrátím se k nim s tím, že jejich konverzaci stejně neuniknu, tak jestli bych nemohl přisednout. w Ta, co mluví nahlas, je Klára, druhá je Kačka. Klára připomíná Adélu, má stejně roků, ale nechce děti. To ani Kačka, která je pravá zrzka. Kačka má kozy, obě jsou lvice. Klára dělá elektriku, Kačka žurnalistiku. Znají se od kolíbky. „Mně se hodně zdá o mých nových spolužácích. Ukážu ti Vojtu.“ „On to dělal jako že závodně nebo jako že závodně?“ Měsíc stojí nad střechami.

Noviny studentů GUH

15. října 2019

Věci mohou člověka nesnesitelně zatížit. I informace. Informace jsou nehmotné věci. Pokecal jsem s Krišňákem. Chodil po centru a šířil Krišnovo vědomí. Strkal lidem knihy pod nos a místo „zvláštní vydání“ vykřikoval: „Nirvána!“ „Většina lidí jsou úplní blázni,“ prohodil směrem ke chlapovi, který zrovna jako blázen opravdu vypadal, ale i tak myslím, že Krišňák dělal Prabhupádovi medvědí službu. Přistoupil ke mně. Napřed jsem si jednu knihu chtěl vzít, ale přidával další a další, tak jsem se naštval, všechny mu vrátil, že už jsem nějaké četl a že si jdu zrovna koupit Bondyho. „Toho znám. Ten umřel.“ „Jo, v posteli. Neuhasil cigáro.“ „Co děláš?“ „To není důležité.“ „Jsi konzervativní.“ „Docela jo.“ „Máš vedle sebe konzervu.“ Zrovna jsem dojedl plněné cukety. „Jo.“ „Odkud jsi?“ „Ze Zlína.“ „Já jsem z Prostějova. To je u Olomouce.“ „Já vím.“ Říkal to, jako by myslel nějaký jiný Prostějov. Prostějov z Vindalóky. (To je planeta, na které sídlí Krišna). „Dáš aspoň nějaký příspěvek?“ „Radši dám něco žebrákovi, ne?“ „Je vidět, žes z těch knih nic nepochopil. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam.“ A byl pryč. Měli by nosit kontrolní čísla, aby si na ně člověk mohl stěžovat. Neměli by takhle faulovat. Já nemusím nic pochopit, jen jsem si četl nějaké knížky. Nejsem Krišňák. No, něco jsem mu dát mohl. „Dneska je příjemně. Ani horko, ani zima, nefouká vítr,“ říká kolemjdoucí. To je aspoň informace! Základní příjem Na Spálené 53 výkup knih. Znavené ženy vlečou banánovky s klenoty. Klenoty, které jsou skoro odpadem, protože je jich všude moc. V Dobré trafice opět fofr, servírky nemůžou popadnout dech. „Jaký to je, studovat?“ „Úplně na kundu. Já nic nestíhám.“ Zůstat někde je ustavičný boj s návratem. Čtu Reportéra. Hodný pán v trafice mi ho půjčil a já jsem ho už hrozně pomočil čajem. Cítím se jako Mr. Bean. Servírka je extrémně milá a jemná na rozdíl od té předchozí. Taky už je tu příjemně poloprázdno. Přinesla mi čaj s éterickým „prosím“ a já jsem odpověděl „děkuju“ tak přeslazeně, až mě to polekalo. Ta pražská slušnost mě dovádí k šílenství. Sfoukávám svíčku jejího zájmu příliš důvěrným dechem. V textu čtu „dcerám, kterým“ a přijde mi, že správně by mělo být „dcerám, kterám“. Asi už prosakuju do paralelního vesmíru. Poláčkův článek o kastelánech v Kašperku. Poláček je hustý. Fotky brazilských indiánů ve spáleném pralese. Ka42

únor 2020

ždý ten prales považuje za svůj, plíce planety a tak, ale někteří lidi tam opravdu žijí. A zvířata. Ta jsou nám samozřejmě ukradená. A rostliny? Ty jsou jen matérií, po které chceme fotosyntézu. Chyba bycha, tudy cesta nepovede. Dokud nepřestaneme ochranu prostředí podmiňovat vlastním zájmem, nic se nezmění. Protože to je vlastní zájem, co je na vině. Čtu článek klimatologa, který tvrdí, že bez vlastního zájmu není změna možná. Bez peněz, jejich přepočítávání, přerozdělování, váhání a získávání. Peníze jsou realita. Klima půjde zachránit jenom penězma. Podobně je tomu u recyklace. Recykluje se jen to, co se vyplatí. Záchrana planety musí dostat háv ekonomického smyslu. A vlastně ho má. Kdo bude spotřebovávat na zničené planetě? Nový začátek znamená pokračovat lépe. Pralinky jsou nejstaršími spoji. Na záchodě mi Bondy padá do chcanků. Krišňák promluvil. Na Petříně jsou vždycky Francouzi. Babylónská věž Žižkova. Husté hejno ptáků. Praha je shluk vědomí v poli. Na Strahově pstruha. Vzpruha spolu s Deníkem N a článkem v něm, že ke změně budeme muset přehodnotit svůj přístup k práci jako jediné hodnotě. Práce pohlcuje naši duševní energii, kterou pak postrádáme při řešení vyšších výzev jako je klimatická změna. Ve volném čase jí zase plýtváme v honbě za odreagováním. Autor navrhuje ideu základního příjmu. Bezďáci jsou pro. „Člověk si nemá klást otázku proč. Proč ne?“ stylizovaně promlouvá herec před DAMU. Vyjdu ze Zázemí a koukne po mně kudrnatá bloncka. Vydám se za ní. Jde po Národní. Není to sledování, prostě chci jít tam, kam jde ona. U Kafkovy točící se hlavy ji nechám jít. Cítím ztotožnění s Černého piecem, opisuje dění v mojí hlavě. Změny rovin, změny vyznění, úhlů pohledu, aniž by člověk otočil hlavou. Všechno se točí uvnitř. „David Černý, major una principála,“ říká průvodce španělské skupině, která se bez varování shromažďuje přímo přede mnou. Jeden Španěl se na mě usměje, jinak je to kaleidoskop typicky nezúčastněných výrazů účastníků zájezdu. Kafka ustrne, ale neusne. Smysl je ledovec, po kterém bruslíš slovy. Myšlenka je prchavá, přemisťuje se jako poušť. V baru U Pilotů party jako reklama na chlast. Sednu si k opuštěné sklenici vína. Adam El Chaar

Noviny studentů GUH

***

Ozbrojeni sarkasmem vejdeme na okraj města Zblázněné duše močí na vrcholy katedrál Choďte, ale my umíme létat Ach sladké jaro už nikdy nechoď dál Dámy a pánové, dnes překračujeme limity Kašlu vám na střed, chtěl mě všeho zbavit Hlasitého jekotu jara a šílených myší Dámy, Pánové, pojďte se smát a zítra se zabít Opilí malíři hází štětce do oken autobusů Se zamítnutou vizí už nechtějí žít ¨ když se trefí tak si uřežou ucho kdybyste nepoznali, kým měli být Naplivu vám na čelní skla modrých kabrioletů Utopte se v pohoršení a líbejte nám zadky Myši píšou avandgardní poezii na holá těla Myši chtějí jaro a nepůjdou zpátky Anna Mráčková

únor 2020

***

Polonahý let elegantní mouchy skončil po pár tónech příčné flétny – tónech které se nestaly

***

Představ si že tato místnost o čtyrech oknech je projekční sál – najednou se bavíš a i kdyby se začali všechny tři stěny hroutit ty zůstaneš až do konce titulek a možná možná tam zůstaneš i po nich to ses ještě nerozhodl

Fronta u žebříku

Jsem zas ztracen našel jsem starý padesátkový halíř ten přece nemohl někdo jen tak zahodit kouknu nahoru a – létající penisy šukající oblaka za letu stíhají salta, piruety, držet už prázdný hrníček od kávy i pomáhat zapnout počítač a následně řídit firmu zahoď křídla a spadni sem! sem! do téhle místnosti a pomož mi se zvednout ..ať ti můžu dát přes hubu David Mišťúrik

Tiráž

šéfredaktor: David Mišťúrik redaktoři: Šimon Gogola, Vojtěch Honig, Jan Kallus, Gabriela Höpperová, Jakub Lukeš, Štěpán Klinkovský, Eliška Martincová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Tereza Plačková, Adéla Brzicová úvodní obrázek: Anna Mráčková tisk: Agentura NP

vydávaný od roku 2007