Truňk - říjen 2020 by Truňk

řijen 2020

NaRapBob Předskokani popartu Stvořitel koronaviru 10 KČ

září 2020

Editorial

září 2020 Šéfredaktor se mění, TRUŇK zůstává

Zdravím. Tak jsem tady. V posledním editoriálu jste byli upozorněni, že dojde k výměně šéfredaktora. Já se této role rád zhostím, ačkoliv je mně jasné, jak bude těžké navázat na tak úspěšné šéfredaktory, kteří TRUŇK v historii vedli. Tím posledním byl tedy David Mišťúrik, který mi tuto funkci předává a já ji prostřednictvím tohoto editoriálu rád přijímám. Pro TRUŇK udělal a dělá hodně, takže si myslím, že mu za to můžeme být vděční. Když ho tedy někde potkáte, řekněte mu, že je to pašák. Potěší ho to. Kde ho teď ale můžete potkat? No jo, všechno je zavřené a nikam se nechodí, a proto jsme stále nuceni vydávat e(exkluzivní)-TRUŇK. Když to ale vezmu z druhé stránky, je více času na psaní (možná i přemýšlení), a tak je i toto číslo plné už klasicky truňkovsky kvalitních článků, ve kterých je těžké si nevybrat. Můžete si přečíst o osobnostech jako je Jan Mach, NaRapBob a nebo o zajímavých lidech jako je Oscar Wilde nebo Bill Gates, kteří svým způsobem taky něco dokázali, a tak si vysloužili článek v našem časopise. Jestli si říkáte, zda budou v tomto čísle nějaké změny, tak vám sděluji, že nemusíte čekat nic převratného, co by otřáslo celým časopisem. Chtěl bych ale zkusit TRUŇK pojmout experimentálnější formou, která může vést k větší různorodosti a novým nápadům. Zároveň si myslím, že bychom měli zůstat propojení se školou, takže na takové články se můžete (nemusíte) také těšit. Mám štěstí, že mě obklopují naprosto neskuteční redaktoři, takže mám práci výrazně zjednodušenou. Jestli čte tyto řádky někdo, kdo součástí redakce není a chtěl by se připojit, tak vás tímto zvu, abyste přišli na předem nahlášenou schůzku redakce. Vždy visí alespoň tři dny dopředu plakáty na nástěnkách po celé škole. Jsou vítáni úplně všichni s alespoň malým zápalem psát, protože každý nový člen přináší nové nápady a každý gymnazista je na úrovni, když už se dostal na výběrovou školu. Čeká vás skvělý a kamarádský kolektiv. Tak se tam třeba uvidíme, užijte si čtení, jestli chcete. Šimon Gogola, šéfredaktor

Noviny studentů GUH

Obsah říjen 2020

6 9 11 13

tento měsíc slaví

NRB David Mišťúrik

Předskokani popartu Anna Mráčková Bill Gates Stvořitel koronaviru Šimon Gogola Téma Fikce Adam El Chaar

17 20 23 Tvorba

Laškovný ironik Jan Mach o GDPR Alžběta Blahová Wild wild Wilde Oscar Wilde Karolína Kočendová

Noviny studentů GUH

tento měsíc slaví

NRB

NRB neboli NaRapBob neboli McŠpeck neboli NaRaparátBob neboli Biggie Smalls Jr. neboli Vojta Šterba Jr. neboli NaRapGod neboli Šimon Tureček neboli Šimon Osmánek, student 4. ročníku našeho gymnázia, se narodil 10.10.2002 v Uherském Hradišti. Momentálně žije skromný život plný zlata v jednom z mála domků ve vesničce Horní Němčí. Když byl Šimon Tureček malý, byl malý vyzáblý jinoch, kterého bavilo hrát fotbal (svoji kariéru zakončil jako aktivní hráč 1. FC Slovácko), pak ale začal poslouchat rap, nabral hmotu, poznal ulici a teď je z něho asi nejposlouchanější rapper (u nás na gymplu). Na gymplu létal NRB z jednoho problému do druhého. Špatné známky se vyklubaly až do alkoholu, tabáku a dalších věcí. Lidi si z něj dělávali srandu, ale on jako by si každou křivdu zapisoval do pomyslného deníčku (takového, jaký měla Simona v Comebacku), aby je později, až začne rapovat, všechny skropil svýma slovama.

Stoka mixtape

Všechno začalo trackem ŠPEKYS, který vyšel 8. listopadu 2018, ale byl napsaný už 7. listopadu. Blížilo se Bobovo první vystoupení (1. Hybrid 2019), a tak si řekl, že by měl mít víc jak jeden track. Takže během měsíce nahrál na svůj Soundcloud další 3 tracky, a to postupně: REAL MC (diss track na tehdejšího rappera s velkou budoucností Martina Lecashe), HZN7KNB (Hej zdar nemáš 7 korun na bus – diss track na gympláckého hajpbísťáka Davida Tinku) a nejúspěšnější Morální poklesek (diss track na hoes z Hvězdy, Tomáče a jednu konkrétní, kterou nechci jmenovat). A jako jediný Martin Lekeš aka Exjay, čímž si nejsem vůbec jistý, páč těch jmen měl taky dost, udělal reakci trackem s názvem už nevím smazal to. Bob dodělal Stoka mixtape deluxe version a přidal track s názvem Martine (master: Damage), kterým tento beef ukončil. Každý z účastníků se dodnes považuje za vítěze.

září 2020

Sám autor svůj styl, v rozhovoru pro Truňk (článek psala Skérka a Daweed po prvním vystoupení NRB), pojmenoval prvním českým vesnickým mumble rappem. Na prvním Hybridu sklidil potlesk, pogo a respekt. Bobovi začali přibývat čísla. Neoficiálně se na chvíli připojil do BLCK MRKT labelu. Pak mu ale Youtube smazal jeho nejposlouchanější Morální poklesek, kvůli autorským právům, páč beat, který si Šimon vypůjčil, někdo koupil. Chuki beats! Šimon se uklidil do stínu a lidi o něm zas chvíli neslyšeli.

#HOT16CHALLENGE2

Tato challenge vznikla v Polsku a rozeslal ji do světa a do Česka rapper Solar. Tutu challenge postupně udělaly snad všechny české stars: Yzomandias, Nik Tendo, Sergei B, Smack, MC Gey, a i náš NaRapBob. Ten ovšem neudělal pro tuto výzvu klasickou šestnáctku, ale celý track, ve kterém dissuje prakticky všechny uherskohradišťské rappery.

EP – Času dost

A pak se vrátil na plno. 13. 6. 2020, na narozeniny jeho crazy mamky, vydává svoje EP. Času dost a su dost obsahuje 4 nové hity. Intro (beat – Origami) – tady Šimon Tureček vysvětluje, že ví, že nevydával, objasňuje, proč tomu tak bylo, taky si tady můžeme všimnout už opravdového mumble rapu a celkově přechodu do novějšího rapu. Ty se bojíš feat. Sypo (beat – Sinato) – první Bobo-

Noviny studentů GUH

va spolupráce. V této skladbě Biggie Smalls naznačuje přestup do nového labelu, a to do Amstreetu, dále se vrací k twitterovému a facebookovému beefu s DJ Kadrem a jeho bois. Špekys 2 (beat – asi Sirkin, ale není si jistý, měl to uložené v počítači) – tento track asi chápete. Jak měl Pan Brouček své pokračování, tak ho dostal i Adam Štipčák aka Špekys. Poslední track nese název Swag Šimon Tureček (beat – Sirkin a Damage). Tady Šimon mluví o svém životě, o nadávkách na něj, které slýchává, okrajově vysvětluje písně, které do teď vydal (ty, které nebyly pochopené úplně), pak nám řekne, že flow trénoval a zandá 114 slov během 24 vteřin. Pak už následuje jenom to, co je v názvu: chytlavé rapovaní o tom, že se jmenuje Šimon Tureček a má SWAG. Toto jsou zároveň první písničky, které už si můžete pouštět i na Spotify.

Současnost

Bob je nyní oficiálním členem labelu Amstreet, ve kterém se peče nové společné album. Měli ho křtít na Hybridu vol. 3, ale ten bohužel neproběhne. Fotbal už nehraje, ale i přes svůj dramatický životní styl se dožil 18, takže už nemusí ukazovat policajtům vyphotoshopovanou občanku. Všechno nejlepší! David Mišťúrik

září 2020

Předskokani popartu Jackson Pollock Mezi koncem Druhé světové války a koncem 60. let (tedy těsně před hlavní érou hnutí popart) se výtvarné umění Ameriky vymanilo z evropských vazeb. V čele s Jacksonem Pollockem, který svou spontánní a expresivní tvorbou vytváří štítek takzvanému abstraktnímu expresionismu. Který si potom v Americe vytvořil název právě action painting. Další významnou tváří tohoto stylu je Franz Kline. On, Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning, ale i další malíři, hudebníci a básníci, si jako neformální skupina říkali New York School. Čerpali inspiraci z avantgardních směrů (především surrealismu) experimentální hudby, jazzu a improvizačních divadel. Na tomto obrazu jde hezky vidět, čí byl asi Pollock „předskokan“. Většina jeho obrazů je stylově velmi blízko tvorbě, v minulém článku již zmíněného, Jeana-Michaela Basquiata.

EMOCE A SPONTÁNNOST jsou důležitější než ROZUM

Ze všech umělců action painting tahle věta vystihuje nejvíce Jacksona Pollocka, který takhle nejen maloval, ale i žil. Jeho práce byla jistým druhem duševního boje, a vyžadovala tedy nadlidskou duševní sílu. Konfrontovat se s prázdným prostorem plátna a pokoušet se na něj promítnout pořádek a smysl je podle něj reprezentativní mezistupeň základní existenciální krize moderního člověka.

Noviny studentů GUH

Jacksonův život byl stejně pestrý jako tvorba, narodil se do neklidných rodinných poměrů a byl často nucen měnit bydliště. Jeho otec žil často mimo rodinu a matka trpěla autoritativními komplexy. S abstrakcí se poprvé setkal v indiánské rezervaci, a konkrétně se jednalo o abstrakci zvanou primitivní umění. Bohužel velmi brzo (asi v 17 letech) se projevuje jeho sklon k alkoholismu. V té době se pro něj malba stává vybíjením emocí a možností ukázat svůj vlastní vesmír. Poprvé vystavoval až po své první detoxikační kúře v galerii McMillen, kde se také seznámil s Lee Krasenovou, která se stala jeho ženou.

Mezi roky 1947–51 si Pollock osvojil techniku drip painting (= žádné zaměření na kompozici, míchající se barvy, spontánní tahy štětcem) S touto technikou se také dostal do článku The American Action Painters, kde byl pojem action painting použitý poprvé. V tomto článku je malba definovaná jako akce, s čímž Pollock víc, než souhlasí. V dalších letech maloval Pollock málo a od roku 1954 takřka vůbec. Přesto byly jeho obrazy zastoupeny na prestižních výstavách v USA i v Evropě. Postupem času opět začíná tíhnout k alkoholismu, v roce 1956 narazil opilý v autě do stromu a tuto nehodu bohužel nepřežil. Jeho, i další odkazy malířů jeho doby, dali základ popartovému a undergroundovému uměleckému hnutí v Americe. Anna Mráčková

září 2020

Bill Gates Stvořitel koronaviru Bill Gates stojí za vznikem koronaviru a jeho cílem je vyvinout vakcínu, jejímž prostřednictvím do nás vpraví elektronické mikročipy, skrze které nás bude ovládat. Tato konspirační teorie kolovala po internetu zhruba před třemi měsíci. Jedním z argumentů těchto konspirátorů bylo, že Gates vlastní patent na vakcínu. Není to však jen takový výkřik, nabyla takového rozměru, že sám Bill Gates se k ní musel vyjádřit. Všechno popřel a trochu se obul do novinářů, kteří se ho ptali. Důrazně prohlásil, že za vznikem koronaviru nestojí. No jasně. To by mohl říct každý. Ale jak je možné, že taková teorie vznikne? Nebude to jen výmysl úzké skupiny lidí, když se přehoupne do podobných rozměrů. Konspirační teorie někoho z něčeho podezřívá a k podezření už musíte mít nějaký důvod. A tento důvod vám musí někdo dát. Řekl bych, že s něčím podobným se setkáváme i dnes v České republice. Nedávno se na Staroměstském náměstí v Praze uskutečnila demonstrace, především sportovních fanoušků, ale i dalších občanů, kteří nesouhlasí s fungováním vlády v době koronavirové situace. Jeden z největších potlesků si vysloužil český boxer Ondřej Pála, když vznesl řečnickou otázku:“Přijde jen mně podezřelé, že si Roman Prymula založil na jaře firmu na dovoz roušek a dezinfekcí?“ Teď už vlastně nejsme úplně daleko od příběhu s Billem Gatesem. Co ale vede takové masy lidí, že jsou schopni někoho vinit za úmyslné omezování svobody, na kterém se zároveň údajně pokouší vydělat? Co je vede k tomu, že jsou schopni házet na policisty dlažební kostky? Každé konspirační teorii předchází nějaký fakt. Je v tomto případě možné, že se velká část národa cítí, jako by byla kontrolována mikročipy už dávno? Z každé konspirační teorie můžeme zpětně vyvodit, jak asi daný člověk uvažoval, ale hlavně proč tak uvažoval. Tak třeba: Přistání na Měsíci – roku 1969 stanul na Měsíci první člověk. Je to bezpochyby jedna z největších událostí v historii lidstva, kterou řešil celý svět. Podle konspirátorů se 20. července nepřistálo na Měsíci, nýbrž v Hollywoodském studiu, kde byla tato akce celá zinscenovaná. Jak asi musela na americké obyvatele v té době působit vláda USA, že jí nevěřili ani takovýto počin? Příkladů v historii je více, když si vezmeme třeba teroristický útok 11. září 2001 – dodnes si překvapivě hodně lidí myslí, že za vším stojí CIA.

Noviny studentů GUH

Je možné, že se v budoucnosti ukáže, že tito lidé měli pravdu. Galileo Galilei a jeho kulatá Země, to byla také konspirační teorie, která je dnes (téměř) nepopiratelná. Takže jestli nás všechny naočkují vakcínou, která obsahuje mikročipy, tak za pár let nám bude vládnout Bill Gates a nebudeme přemýšlet mozkem, ale operačním systémem Microsoft. Po jeho boku bude pravděpodobně stát Roman Prymula, který si vydělá miliony na dovozu roušek. A třeba se jednou očistí jméno našeho pana prezidenta, až si v klidu přečteme článek Hitler je gentleman (podle jeho informací byl vlevo dole na stránce, nemůžete ho minout). Konspirační teorie tedy mohou i nemusí mít velkou váhu. Tak je to v konečném důsledku se vším, jako třeba se „seriózními“ zprávami od ověřených a vysoce kvalifikovaných novinářů. Proto je škoda, že je zametáme pod koberec a nevěnujeme jim více pozornosti. Já si cením těchto teorií, protože jsou autentické, je to přirozená reakce, ať už je sebevíc neuvěřitelná. Šimon Gogola

září 2020

Téma Fikce /název/ Mladí režiséři /perex/ Nejsme jen pasivními příjemci-konzumenty reality, ale taky ji tvoříme. Ne jako bohové v tradici Klímova egodeismu. Spoluvytváříme ji. /článek/ /„Život, který právě žiješ, může být ten poslední,“ zpívá hypnotickým hlasem Vít Starý z kapely Mandrage v písni Tanči dokud můžeš. Skvělé rozjetá kapela se před tři čtvrtě rokem zazimovala kvůli jeho závislosti na pervitinu. Ano, nežijeme jen ten jeden život zarámovaný vynořením a rozkladem těla. V rámci existence své fyzické platformy žijeme mnoho etap. Střídají se vlivem našich rozhodnutí, okolního prostředí a bytostí, se kterými se setkáváme. Lidí, ale i zvířat. Nebo i rostlin a kdo ví čeho ještě. Ani okolní bytosti nejsou jen svou schránkou. Jsou přítomnostmi, které ovlivňujeme zase my. Vzniká jedna velká, dílčí přítomnost. Přítomnost je společnost. Sociální bublina. To, jak vnímám sebe, je to, jak vnímám druhé a svět. Je to hlavolam zvící ježka v kleci, ale je to tak. Když je člověk mladý, svět se zdá být pouhým nesrozumitelným zdáním. Ve škole memoruje milióny informací, které chce znát jen v rámci určité omezené kuriozity. Po poznání, které opravdu potřebuje, v něm zůstává díra. Nějaké univerzální poznání, které by ji zaplnilo, ani neexistuje. Náboženství nabízejí různé výklady, které ale fungují jen pod podmínkou víry. Pro člověka postfaktické doby jsou to neuvěřitelné pohádky. Víra může být ještě větší díra, když ji člověk jen předstírá. Víra je důležitou složkou poznání. Musí s ním jít ruku v ruce. Poznání znamená svobodnou a individuální interpretaci znamení reality, kterou vidíme kolem sebe. Ne krátkozrakou racionalizaci prospěcháře, kterému se právě něco daří. Ani alibismus depkaře, který na příkladu světa ospravedlňuje vlastní stagnaci. Poznání je posun, proměna stavu věcí-světa.

/mezititulek/ Deprese dětí To, co se děje venku, se děje v nás. A naopak. Nejsme od toho oddělení, nejsme výluční. Deprese je stav nevíry ve svobodu. Svoboda se přetaví ve svou temnou stranu. Úzkost. Deprese je akceptace nemožnosti změny, rezignace na vlastní

Noviny studentů GUH

vklad. Trpí jí všechny věkové kategorie. Staří proto, že mají omezené vyhlídky a slábnou, střední proto, že se nenaplnily jejich mladé sny, a mladí proto, že jsou vpravováni do systému, na který si nestihli vytvořit žádný názor. Nejsou v tom většinou ani podporováni, přitom to je ta nejzásadnější znalost. Neměli by být podporováni příliš. Raper Gustav Åhr známý pod přezdívkou Lil Peep se v jednadvaceti předávkoval opiátem fentanylem. Jeho matka na pohřbu láteřila na rodiče jeho kamaráda, kteří mu zakázali se s Peepem stýkat. Peep si pak na protest nechal udělat první tetování a jistě to vedlo i k jeho fetování. Láteřila na nepřátelský svět, ze kterého trpěl úzkostmi. To je přílišné pochopení. Na druhé straně spektra je potlačování-ignorování potomka. Ten potom svou depresi kompenzuje budováním alternativy, protože sil má stále dost. Mladé lidi neparalyzuje vědomí smrti, to se vynořuje až kolem třiceti. Alternují stav své mysli drogami. Není to tak ubohý přístup, jak interpretují někteří dospělí. Je to trochu umění, pracovat se svým stavem tak, aby se vytěsnily pochyby. Používat látky jako barvy a kreslit krásné obrazy stavů. Kutat únik, protože není žádné světlo na konci tunelu. Je jen tunel na konci světla, tunel svobody (ve smyslu její zpronevěry) v podobě každodenního pracovního procesu, jak to vidí u rodičů. Vidí se na jejich místě. Tuší, že se od nich v ničem neliší. Je to jen otázka věku a společenských rolí. Řítí se do záhuby.

/mezititulek/ Místo chlastu síť Teď je všechno ještě jinak. Nemusí být vůbec nijací. Jsou sice ve vězení, ale duše je svobodná. O tělo je postaráno. Jsou čirým vědomím. Tělo, psychofyzická stránka věci, je přítěží. Ta nevypočitatelnost, s jakou nás ovládá. „Veškerý duchovní pokrok přijde vniveč, jakmile dostaneš hlad,“ zazní v pohádce Pí. Anebo peníze. „Money beats soul,“ zní jeden z aforismů Jima Morrisona. Mladí nemají hlad ani peníze, jsou tedy v ideální konstelaci pro duchovní pokrok. S drogami je to spíš poskok nebo polet. Vlastně úlet, jak říkají nezávaznému styku s neznámou osobou, ve které najdou spontánní zalíbení na party. Mladí do dvaceti ještě nemají plně vyvinutý prefrontální kortex. To je část mozku za čelem, ve které sídlí zodpovědnost. Proto neřeší budoucnost a vrhají se do eskapád, i když i oni se dělí na hips a squares. Proto ty experimenty. Proto je to 14

září 2020

ideální doba pro učení a neideální pro učení se fetovat. Fetování je v této době výraz svobody, protože ještě nenaráží na psychofyzické limity. Jenže časem k člověku přiroste jako to tetování. „I‘m only a person with eskymo chain. I tattood my brain all the way,“ zpívá Syd Barret, zakládající člen Pink Floyd, na své první sólové desce Dark Globe. Kvůli záseku na LSD ho z jeho kapely museli vyhodit. Dnes prý fetování ustupuje medění si na sociální síti. Ta podle studií funguje stejně jako kokain, studna dopaminu. Na první pohled se to může zdát jako zdravější alternativa, ale je to z bláta do louže. Není to výraz svobody, ale její temná stránka. Úzkost. Místo aby plachost překonali chlastem, kompenzují ji socializací na netu, která je jen iluzí. Paleta přístupů je samozřejmě pestrá, tohle je jen schéma. Co můžu konstatovat s určitostí, je moje vlastní zkušenost.

/mezititulek/ GEN Jednou jsem si dal s Joshim v Brně houby. Nasbírali jsme je na kopci v Bystrci. Hned jsme si jich pár zobli. Cesta do centra tramvají číslo jedna pak byla jako horská dráha. Byly to hodně jedovaté houby, pro zážitek stačila jedna dvě. Zbytek nasbíraných úplně zmodral, přesto jsme je zblajzli. Každý šedesát. Šli jsme do nějakého podniku. Byl tam koncert. Sedli jsme si ke stolu, na kterém byla rezervace s nápisem IGEN. Schoulil jsem se na lavici, koleno jsem si dal pod bradu. Začali hrát. Vlnil jsem se do rytmu. Najednou jsem si uvědomil, že tančím se svou nohou. Když mi jednou po měsíci sundali sádru z ruky, byla pak celá ochablá. Ve sprše jsem pak cítil, jak zdravá ruka pomáhá té druhé. Bylo to, jako by šlo o dvě spolu komunikující entity. Člověk je neustálý dialog. Sartre uvádí reflektující vědomí a reflektované. Rastafariáni o sobě referují jako o I and I. Ke stolu přisedli nějací lidi. Zeptali jsme se, jestli jsou IGEN. Odpověděli, že jo. Ptali jsme se, jestli teda máme odejít. Oni že ne. „Vy jste taky IGEN. Každý je IGEN,“ prohlásili. Stejně jsme se brzy dekovali. Na benzínce jsme si koupili kolu a nějakému Cigánovi dali dvě kila na géčko čudky. Musel ho jít ještě koupit někam jinam. Za hodinu jsme se měli setkat na stejném místě. Jestli tam dorazil, nevíme, protože jsme tam nedorazili my. Tu kolu jsme taky ztratili. Chvilkama to bylo docela husté. U Joshiho na bytě přišla potripová katarze. Sláva nazdar výletu. Nezmokli jsme, už jsme tu.

Noviny studentů GUH

/mezititulek/ Kartáček V Praze jsem dával acid s Lukášem. Zašli jsme do Krásných Ztrát, dnešní Kampus. Dali jsme si pivo. On zrovna dělal kampaň pro Radegast. Nadával na tu hnusnou sedativní tekutinu. „Ty nepiješ?“ ptal jsem se. „Ani ne. Opiju se tak jednou dvakrát za měsíc.“ „Tak to nepiješ.“ Od prvního papírku uplynuly dvě hodiny a on už vytahoval druhý. „Dáš si ještě půlku?“ zeptal se mě. „Ne, díky. Jsem dobrý.“ Svou půlku bez váhání zblajzl. „Fakt ne?“ „Tak jo.“ „V tomhle sis ji nemohl nedat,“ poukázal na můj oděv. Oblíkl jsem si pro tu příležitost hipísácké tričko, které jsem dostal od bývalé. U vedlejšího stolu seděl irský folkař Glen Hansard. Se stejnou procítěností, s jakou předvádí své songy, traumatizovaně vyprávěl o tom, jak mu na jednom z koncertů jeho poslední turné skočil sebevrah přímo doprostřed pódia. Uprostřed nějaké té jeho tklivé písničky. Byl na místě mrtvý. Četl jsem o tom. Tu situaci jsem si ve své intoxikaci až příliš živě zpřítomnil, takže jsem přenesl pozornost na druhou stranu. Seděl tam černovlasý týpek a hrál si se svým černým psem. V jednu chvíli vytáhl z tašky tmavě zelenou krabičku a hodil mu ji. Pes ji vděčně přijal. Přehazoval ji v hubě, jako by ji kloktal. „Čistí si zuby,“ usmál jsem se na Lukáše. V tu ránu pes krabičku rozkousal a vyloupl se z ní zubní kartáček. Pokračoval v hraní. Najednou si fakt čistil zuby. Byl jsem z toho perplex. Houby i LSD jsou nejsou halucinogeny, ale pseudohalucinogeny. Zdá se, že náš stav ovlivňuje to, na co se díváme. I vědci říkají, že samotné pozorování ovlivňuje výsledek experimentu. Adam El Chaar

září 2020

Laškovný ironik Jan Mach o GDPR Distanční rozhovor přes Messenger Moci chodit do školy, byl by vypadal rozhovor samozřejmě docela jinak (kamery, mikrofony, hluk bavících se studentů a dynamika štábu utíkajícího po chodbě za dotazovaným), žijeme ale v době fantazií, které si budeme moci vybíjet, až bude vše ok (ti, co měli přijít, konečně přijdou, bude promítaní filmů i Hybrid). Užijte si tedy rozhovor s Honzou Machem (top volba z cca devíti set možností), který je opravdu ze života, poněvadž se táhne podobně nekontinuálně jako e-zprávy, které si mezi sebou denně vyměňujeme. Ahoj Honzo, GDPR?

Copak se ti nelíbí? Co se líbí tobě?

Vše. Rozvedeš myšlenku? (tohle je totiž rozhovor do Truňku)

Tak to jsem byl vyprenkován. Pokud mám tedy elaborovat na myšlenku GDPR, tak si myslím, že je vítaným přídavkem do byrokracie na GUH a že její ztělesnění v podobě pana garanta Truňku je provedeno velmi dobře. Je GDPR žena? A svazuje ti ruce?

V češtině je GDPR rodu středního, nicméně její feminita se skrývá v jiných jazycích. Ruce mám stále volné, případné svazování je věcí diskuse. Kdybys byl ředitelem našeho gymnázia, změnil bys nějak pravidla s GDPR spojená? Popřípadě jak?

Jakožto ředitel bych pravděpodobně proti evropskému nařízení neměl takové slovo, každopádně bych se ale snažil srozumitelně pravidla interpretovat, aby byla jasná a šlo se vždy odvolat na něco, s čím jsou všichni seznámeni.

Noviny studentů GUH

Pochlubíš se čtenářům s nějakými svými rozpracovanými projekty?

V současnosti pracuji s částí třídy (některé kačeny se stále odmítají zúčastnit) na třídní wiki, ve které se snažíme shrnout svých 8 let zážitků a zkušeností na gymnáziu.

Skvěle. Možná je ale potřeba zapracovat na propagaci, protože patřím bohužel do té části tvé třídy, která nepochopila, co ty tvé podivné příspěvky v třídním chatu znamenají. Každopádně – smím počítat s nějakým skromným příspěvkem i sem do časopisu?

Dovolím si přispět článkem, popisující podstatu dobrovolnice. Dobrovolnice (rod ženský) je skupina stavů určitých studentů k určitým profesorům či předmětům. Čermákova dnešní šikovná dobrovolnice. Pokaždé, když v hodinách fyziky Jaroslav Čermák zkoušel položil otázku: „Dobrovolnice?“, čímž chtěl získat adepty na zkoušení. Pokud se přihlásilo dobrovolnic méně, než bylo požadováno, vrhnul se Čermák s chutí po kostce a se slovy „Moje dnešní šikovná dobrovolnice je...“ kostkou hodil. Šikovná dobrovolnice pak byla vyzkoušena. Velmi nešťastným se stal nápad říkat si o přestávce, že přece nemůže vyvolat hned po sobě čísla 6 a 16. Tak se bohužel stalo a oba studenti byli proti své vůli vyvoláni.

září 2020

Asistent Asistent byla role v chemii s Jitkou Vojáčkovou, která na rozdíl od šikovné dobrovolnice čerpala spíše výhody v podobě přimhouřeného oka a 2- z písemek, kdy - se do Bakalářů nepsalo, za cenu spouštění chemických CD. Je diskutabilní, zda se dá Asistent považovat za podskupinu dobrovolnice. Bude nová platforma zpřístupňovat jen pojmy a zážitky, anebo se můžeme těšit/obávat se i jiných funkcí? (obrázková galerie, databáze – i když to už by zase koketovalo o spor týkající se GDPR…)

Rozhodně nestojíme o žádné patálie, tudíž platforma zpřístupňuje svým uživatelům přístup k informacím zejména v sepsané podobě. Výskyt dokreslujících obrázků je možný, avšak zpravidla se jedná o odkazy na obrázky z jiných platforem, kde jsou, počítáme, umístěny nekonfliktně. Rozumím. Nese kolektiv tvůrců nějaké jméno?

Nad jménem jsme doposud neuvažovali, ale myslím si, že můžeme autorem pojmenovat celou 8.OB, jelikož každý její člen nese zásluhy, i když o nich ani nemusí vědět. Co bychom se my teď mohli dovědět o tobě? Co vzkážeš čtenářům?

Potěšilo by mě, kdyby zůstal otisk naší třídy na této škole i v dalších letech, protože si myslím (možná naivně), že jsme jedineční. Věřím, že je svým způsobem jedinečná každá třída a její každý člen a doufám, že to tak bude vždy. Parafrází velikána: „Všichni jste osobnosti.“ Doufám, že jsem to nepřehnal. Snad ne. To posoudí dějiny. Alžběta Blahová

Noviny studentů GUH

Wild wild Wilde Oscar Wilde a man who lived up to his name You might know him as the author of the famous novel “The Picture of Dorian G ray”, but do you know him as the man who lied about his age in the immigration papers and filled in his profession as a genius? Not to mention stating that the only thing he had to declare was his talent. Oscar Wilde wasn’t a mere author. He was a figure people either loved or hated. Nothing in between. His reputation didn’t know any limits, in the best and the worst sense. This Irish writer was exceptionally bright and witty not only in his books and plays but conversations as well. Having met Wilde at a party back in the day, you would have surely appreciated his entertaining art of storytelling. The main reason why I‘m writing this article, besides being a huge fan of Wilde, is that on October 16th he celebrated his 166th birthday. He was born in Dublin and given the name Oscar Fingal O‘Flahertie Wills Wilde. Later in life, he would often joke about the length of his name: „As one becomes famous, one sheds some of them, just as a balloonist, when rising higher sheds unnecessary ballast. All but two have already been thrown overboard. Soon I shall discard another and be known simply as ‚The Wilde‘ or ‚The Oscar‘.“ Wilde‘s father was a doctor, and his mother was a journalist, therefore, from a young age, he was influenced by many intellectuals from lawyers to artists. His parents would encourage him to join the conversation with the guests, which undoubtedly influenced his future rhetoric skills. After studying at Trinity College in Dublin and Magdalen College in Oxford, Oscar Wilde moved to London where he kicked off his career. He was not afraid to shock the Victorian society,

září 2020

and that is one of the reasons why unlike many aspiring writers who came to London to fulfil their dreams, he made it. In 1881 Wilde successfully published his first book called Poems, and by 1892 he had already written his first play Lady Windermere‘s Fan. But ten years before he wrote his first play, happened another major chapter of his life. A trip to America. „If you find a box labelled American Dry Goods, you can be reasonably sure it will contain nothing but their novels.“ Oscar‘s wardrobe was extravagant and eccentric, combined with his outstanding personality and understanding of aesthetics, it was determined to make him famous, and it did. So much, in fact, that Gilbert & Sullivan wrote an operetta making fun of him. Wilde was then hired to promote it in America, but of course, being the genius that he was, he used this opportunity to promote himself. This turning point is where he truly made a name for himself. He held various lectures, always surprising the guests with a wild outfit. Harvard students tried to dress like him when attending his lectures and carried around sunflowers. Oscar was the life and soul of the party wherever he was. Unlike anyone before him, during his trip, he managed to give the reporters over 100 interviews. He also attended a dinner with a few miners which he described as: “First course: whiskey. Second course: whiskey. Third course: whiskey.” Two years later after returning to England, he got married to Constance Lloyd and started a family with her. They had two sons together and while Wilde loved his family, he wasn‘t cut out to be a family guy. He had to take up a job as an editor to make enough money for the family and his wild spirit was lacking. That‘s why after two years, he quit. If you‘ve ever read one of his books or plays, you‘ll recognize the topics such as temptation, beauty and menace. Oscar had his experience with these topics in real life. It is known that he was homosexual and unfortunately for him, in Victorian England it wasn‘t only morally wrong, but illegal too. Knowing this didn‘t stop Wilde from exploring though. His first gay lover is said to be journalist Robert Ross. He however settled for the label of a ‚loyal friend‘ and he remained just that even when Oscar was in prison and his own family abandoned him. Quite a different kind of lover was young Lord Alfred ‚Bosie‘ Doughlas. This poet would lead to

Noviny studentů GUH

Oscar‘s downfall. After three years of a secret love affair, which wasn‘t secret enough to be safe, the Marquess of Queensberry - Alfred‘s father, sued Oscar for his homosexuality, using the letters he and Bosie had written as evidence. Despite being an excellent rhetorician, Oscar lost the trial and was sentenced two years in prison for ‚gross indecency‘. During these two years, his wife moved to Switzerland with their two sons. „If this is the way Queen Victoria treats her prisoners, she doesn‘t deserve to have any.“ Oscar‘s life was never the same after leaving prison. He took up the pseudonym Sebastian Melmouth and spent the rest of his life, that being short three years, in France. He happily reunited with his loyal friend Ross, and even with Bosie, he however stayed only until they spent most of Wilde‘s fortune. This brilliant rebel died of meningitis on November 30th, 1900 at a hotel in Paris. He was only 46 years old. It‘s a shame Oscar Wilde passed at the beginning of a new century which would have accepted him more for who he was. “This wallpaper and I are fighting a duel to the death. Either it goes or I do.” So next time you find yourself reading one of his books, try and remember the man behind it, not only the main themes and characters.

Karolína Kočendová

září 2020

Noviny studentů GUH

/1/ ***

Otec byl znalý tajemství rychlosti a tak mu svěřili zběsilého hřebce aby ho kočíroval Syn ho brzy doháněl a tak mu často byl k ruce se zálibou pozoroval když pod nimi ubíhaly zvlněné lány Otec byl z těch Daidalů v době kdy už i paláce mohli být přesouvány kdy už nešlo mnoho vymyslet a tak podnikal každý další let trpělivě pro své pány Však dávných rad ovládal moudře Převysoko spálíš se nízko příliš zválcuje tě moře Syn byl opatrn až jednou podlehl palčivosti chtěje spatřit pole vln v obnažené úplnosti Ještě než se ocitl na střeše zrychleného světa nad všemi pány paprsek jím prolítl padal z vlaku nad mořem pražců v obilné lány

září 2020

/2/ Vyhrocená

/3/ Únava

Jazyk tvůj je jako jehla od níž jsi v hněvu ztratil nit jen rozbodá co dosud drží však nechce zpět to zacelit

Únava je když vyprchá optimismus kterým si sladíš den aby ti zachutnal

Ani šípy ani děla proti všem se najde kryt to jen stará dobrá jehla umí nejhloub prorazit

Únava je stát na stupních z žuly a cítit ji v podloží zátylku

Nic nám přesto nepomůže nechat jehlu odstranit neboť nelze než zas jehlou rány znova zahojit Hledej nit

Jaká asi je únava kurtizán když jim dojde cukr a obnaží se pohled na to jak se milují na kamenných schodech? Yochai Thaler

Noviny studentů GUH

150%

Bezrozměrný nos cítí přepnutí televize nalezené klíče a smutky patřili jemu klobouky a šance pouštět draka v létě ..prosím neodcházej zahraju ti profesionalitu a že vím co bude – žádná další vlaštovka značky vrať se žádné další zapité možnosti a hádky

Hýbou se smyčkovité mraky budím se každých 5 minut a přitom vůbec v tam tom pokoji se svítí v mém ne Děju se aspoň trochu? Syndrom natahujících a schoulejících se částí těla v obřím nafukovacím autobuse co jezdí ze strany na stranu a já za oknem – Dýňový polívka na 4²?

září 2020

Večer při svíčkách

kdybych měl sladký hlas – nech se jím unášet přitom co ti budu tapetovat strop a vytemňovat duši si zajdeš do města pro bylinky na čaj co mám tak rád David Mišťúrik

Noviny studentů GUH

Epizoda #6.21

Napětí sílí. Pokud se člověk hodně soustředí, je slyšet šeptání, jinak ale vládne tma a naprosté ticho. Přes pódium kdosi přeběhne. Kameramani se připraví. Konečně se triumfálně rozezní znělka pořadu. „Zdravím, přátelé a vítám vás u další půlhodinové seance. Dnes se už potřetí budeme zaobírat úpadkem naší civilizace.“ Světla ihned po rozsvícení prchají k postavě moderátora Richtera a jeho tváři dodají rudou, skoro až průsvitnou barvu. Richter se usmívá, čeká až skončí potlesk, ale nedává najevo netrpělivost. Pak se otočí a dramaticky ukáže na tmavě zelené křeslo. Sedí na něm malý muž, smrsklý trochu svým věkem, trochu tíhou svých myšlenek. „Představuji vám našeho hosta, jistě jste o něm už slyšeli… Přesto ono slavné jméno znovu zopakuji! Přivítejte Radka Všetulu!“ Radek Všetula se neumí usmívat zdaleka tak dobře jako moderátor Richter, přesto se snaží a ukazuje své bílé zvuky publiku. „A nyní druhý pozvaný, který pro jednou bude zastávat roli oponenta, můj dobrý kolega Jelínek!“ Richter ukazuje na prázdnou sedačku a trvá mu bolestných deset sekund, než ze sebe dostane další větu. „Vypadá to, že se někde zdržel, no.“ Richterův udivený obličej působí lidštěji než kdy předtím. „No, nevadí,“ zvolá, i když podle jeho zkrabatělého čela je naprosto jasné, že to opravdu hodně vadí. „Diváci, musíte si tady Jelínka představit, já za něj občas zachrchlám a ono to půjde samo.“ Diváci se začnou smát. Richter předvede jedno klasické Jelínkovo zachrchlání a pak, značně povzbuzený, usedne. „No, zatím jsme tu jen my dva, pane Všetulo, ale jsem si jistý, že to se brzy změní. Tak nám mezitím přibližte váš názor na dění posledních dvaceti let.“ Pan Všetula se pohodlně uvelebí a začne svým hlubokým hlasem kázat. „Mirku, pokud znáš alespoň trochu světové dějiny, víš, že už od dob středověku to s námi

září 2020

jde z kopce.“ Mezi větami dělá Všetula nepatrné odmlky, zatímco Richter zaujatě pokyvuje. „To samozřejmě nemyslím úplně ve všech ohledech, třeba takový záchod, to je docela fajn věc, ale…“ Náhle se Všetula zastaví a to ne jen kvůli další odmlce. Vidí cosi podivného v dáli, dokonce si samým překvapením stoupne a mnozí diváci to po něm zopakují. Richter se neotáčí, odolává tlaku. „Jelínku, jste to vážně vy?“ zeptá se Všetula a vážně lituje, že si ani nepamatuje křestní jméno tohoto podivuhodného muže. Richter už taky civí na onen blud, fixovaný jako všichni ostatní. Jelínek tam jen tak levituje, provokuje fyzikální zákony a vysmívá se scénáři, který o ničem podobném nemluvil. „Co tohle jako má být, Jelínku?“ přemýšlí zmatený Richter a ani neuvědomí, že právě mluví nahlas. Jelínek na jeho otázku neodpoví a svým poletováním dál mate nebohé diváky. „On je jako mrtvej nebo co to do něj vjelo,“ zašeptá Všetula. „Já nevím, já nevím,“ lamentuje Richter zničeně. „Asi mě chce znovu vytočit nebo tak něco.“ „Docela se mu to povedlo,“ poznamená Všetula. Jelínek nepřestává s levitací a i přes tázavé pohledy odmítá okomentovat svoji situaci. „Jelínku, slez dolů. To místo, kde se vznášíš, není správně nasvícený,“ poradí Jelínkovi v záchvatu odvahy jeden z kameramanů. A tehdy Jelínek konečně promluví. „Ano, jsem to já, Jelínek,“ řekne to, co je docela zřejmé, ale na diváky to má uklidňující efekt a většina se znovu posadí.

Noviny studentů GUH

„No to my víme,“ zakřičí otráveně Richter. „Co kdybys přestal lelkovat tam nahoře a zapojil se do diskuse?“ „Do diskuse se, pánové, bohužel nezapojím,“ odpoví Jelínek a Richter na něj vrhne káravý pohled. „Místo toho vám povím příběh.“ Richter si dá hlavu do dlaní. Začíná být jasné, že autobus domů zase nestihne. „Víte, dnešek pro mě začal docela obyčejně,“ přiznává Jelínek. „Prostě normální den, podobný většině. A najednou se stane tohle. Asi jste si toho už všimli. Já si tady lítám!“ Příběh sice nebyl tak napínavý, jak mnozí čekali, diváci přesto začnou tleskat. Dokonce i víc než při Richterově vtipu… Jelínek se zase snaží ukrást pozornost. „Jak se ti to teda vlastně stalo,“ ptá se Všetula a kamera zachycuje jeho oči pohlcené zájmem. „To kdybych věděl!“ Jelínek smutně zvolá. „Každopádně to docela mění mé životní cíle. Asi letím pryč. Jestli bys mi neotevřel okno, Mirku?“ „Žádné okno ti otevírat nebudu,“ řekne trucovitě Richter. Všetula chvíli neví, na jakou stranu se dá, ale nakonec se rozhodne pro Richtera. „Já asi taky ne, omlouvám se, Jelínku.“ Jelínkovi se na tváři rozhostí zklamaný výraz. „Aha. Tak tak to je. Co mám jako dělat teď?“ Richter se nesměle připomene. „Mohli bychom pokračovat v diskusi.“ Všetula se chopí iniciativy. „Skvělý, výtečný nápad. Jen abych začal se svou úvahou… Ty jsi vlastně takový pták v kleci, viď, Jelínku?“ „No je to tak, vcelku si mě vystihl!“

září 2020

Tehdy se Richter zvedne, tak nešťastný, že už to nejde skrývat. Chvíli váhá. Pak začne kráčet k východu, i když se na něj Všetula s Jelínkem udiveně dívají. Richter otevře dveře a najednou je ze studia pryč. „Dnešek se nepovedl, ale zítřek bude lepší,“ uklidňuje sám sebe. Vezme si deštník, venku už dva dny prší. „Jednou tě dostanu, Jelínku. Jednou ten scénář poslechneš,“ opakuje, když mává na rozloučenou recepční. Vykročí ven z budovy přímo do deště. Vojtěch Papuga

Noviny studentů GUH

Kaštan

Kolem mě kouří osmnáctky a pijí víno. Přede mnou žlutozelený kaštan rozdává své dary. Nebe je šedé a den všední. Středa. Poprchá, ale ne dost, aby to narušilo chod věcí. Jedné z holek se chce, ale prý než dokouří, tak to jistě přejde. Její oči jsou zářivě hnědé jako vyšklebené kaštany. Přímo žhnou touhou odvděčit se za dar vidění života. Dere se ven tak, že ji chceš nechat a jen čekat, až bude zralá a spadne. „Moje nohy.“ „Ne asi.“ Přichází David, v očích má smrt literatury. Mají mu v Tvaru vyjít nějaké básně a Ohnisko mu špatně napsal medailon. David mu ho poslal jen v odrážkách, protože mu bylo blbé psát o sobě ve třetí osobě. Ptá se mě, jestli se to ještě dá změnit. V sazbě se mění už jenom drobnosti, ale jestli mu to napsal špatně, tak má trvat na změně. Akorát to vychází zítra, takže na změny už je pozdě. To máš jedno, hlavně, že tam jsi. Tereza Plačková se směje. Dokouří a já můžu zase hledět na tu kaštanovou. Tentokrát se na mě podívá. Slyšela mě mluvit. Zasvěceně. S Davidem. Znají ho všechny holky. Proflákl jsem se. Měl bych být rád, ale vlastně nejsem. Nechci být nikým konkrétním. Nebo chci, ale chci to mít pod kontrolou. Hlavně nechci být sám sebou. Musím se vrátit k pozorování drobných nuancí. Je nemožné, abych byl viděn. Vidím? Nebo kloužu po povrchu? Nějaká holka si sedne, dá pár prdů ze skla a zase jde, jako by to byl čaj o páté. Jako by si jen nartěnkovala rty. Její modré oči byly prázdné a dokořán. Co skrývá? V co se chce proměnit?David se baví s tou kaštanovou a vůbec si toho neváží. Neodolatelná hlava inhaluje jedy. Rty vypouští něco nedůležitého. Všemu dominuje kolosální vizuální dojem. Její kámošky odejdou na záchod, zůstane sama. Tichounce si prozpěvuje. „Jak se máš?“ ptám se. „Jde to. A ty?“ usměje se. Je přítomná. „Já jsem kdyžtak Adam. „Sylva.“ To jméno jsem dlouho neslyšel. Sylva. Už neřeknu vůbec nic. Je mi dobře, ale nemůžu dýchat. Šedé mraky spěchají jako vata, která dostala druhou mízu. Jako bych mohl vnímat jen neprojevený. Jako by osobnost znemožňovala vid. Kolem jde Tereza Plačková. Týpek s excentrickýma ponožkama má nohy zábradlí. Mluví s Davidem. Jdu na záchod a prosím ho, aby sundal nohy. Chválím mu ponožky. „Mně je nepochválíš?“ flirtuje David. „Musíš si je taky vystavit. To je ten správný přístup

září 2020

k ponožkám.“ Vyčurám se a mám pocit, že bych měl někam jít, ale sednu si dovnitř na svou oblíbenou židli. Moje povídka mi dýchá na záda. Dominantně expresivní vlak myšlenek. Tečka. Tečka. Tečka. Představuješ si, co bude dál. Dál nebude nic. Čtyři holky vedou řeči jako ze Sexu ve městě. Vždycky si říkám, že už zůstanu na světle, ale pak neodolám a zase se zakrtkuju. Studuju. Na ty míň očividně přitažlivé se dívá líp, protože neoslňují. Jsou to hormony a ctižádost, co oslňuje. Mít je. Dát si je. S těmi méně krásnými o nic nejde. Adam El Chaar

Tiráž

šéfredaktor: Šimon Gogola redaktoři: David Mišťúrik, Adam El Chaar, Anna Mráčková, Karolína Kočendová, Alžběta Blahová odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Tereza Plačková úvodní obrázek: Šimon Tureček obrázek tvorby: Dorota Ondrůšková tisk: Agentura NP

vydávaný od roku 2007