František Kocourek – neslyšící cyklista a běžkař

text Jan Panský

foto archiv Františka Kocourka

Začínal na kole, přes zimu ale hledal jiné formy tréninku. Nyní ho běh na lyžích baví více než cyklistika. V zimě je pravidelným účastníkem Jizerské 50 a účastnil se několika ročníků Vasaloppetu. Jak ale český reprezentant neslyšících v cyklistice a běhu na lyžích František Kocourek říká, nejdůležitější je, aby to člověka bavilo.

Františku, jak ses vlastně ke sportu dostal?

Jako malý kluk jsem dostal jízdní kolo a tím začala moje láska k cyklistice. Jako těžce nedoslýchavý jsem se skoro s nikým moc nebavil, měl jsem trochu svůj svět. Kolo tak pro mě bylo mým kamarádem, se kterým jsem trávil volný čas, a naplňovalo mě to. Ze začátku mě bavilo poznávat přírodu v okolí mého bydliště a pak i okolí dědečkovy hájovny u lesa, kde jsem trávil velkou část dětství. Když jsem byl starší, začal jsem trochu víc jezdit i po silnici a nakonec jsem se přihlásil do cyklistického klubu. Začátky byly náročné, objemy byly vysoké, ale nějak jsem se s tím popral.

Můj první úspěch byl na dráze v roce 1997, to jsem se umístil i na pódiu. Dráhová cyklistika se bere jako dobrý začátek pro mládež, protože člověk rozvíjí svou taktiku, techniku a sbírá praktické zkušenosti. Mě ovšem moc nenaplňovala a zůstal jsem u silniční cyklistiky. Na jednom závodě v Prostějově nás oslovil člen sportovního klubu, který si všiml, že na mě můj táta zavolal, ale já se neohlédl, protože jsem ho neslyšel. Dostali jsme od něj kontakt na klub neslyšících.

A klaplo to? Jaké byly tréninky s neslyšícími?

Začalo to tím, že mě kontaktovala paní Panská, jestli bych nezkusil jezdit s Pavlem Pastrnkem, jenže já jsem si na to ještě netroufal. Měl jsem školu a chtěl jsem spíš jezdit sám. Pozvali mě na soustředění na Mallorce. Bohužel jsem tam odjížděl nemocný a ve výsledcích se to projevilo. Tehdy se zrovna řešily nominace na deaflympiádu v Římě v roce 2001. Mé výsledky nebyly přesvědčivé, a tak jsem se nenominoval, nicméně jsem se začal s ostatními neslyšícími kluky scházet častěji.

Společně jsme i závodili a díky mým dobrým časům mi Ota Panský k dodatečné nominaci pomohl. A výsledky se dostavily: v časovce jednotlivců jsem skončil na 6. místě, v závodě s hromadným startem na 8. místě, to vše jako nejmladší účastník her. Byl jsem velmi spokojený a namotivovaný trénovat dál. Měl jsem v tu chvíli za sebou zhruba čtyři roky aktivního trénování a závodění. Následující roky byly náročné, přecházel jsem do mužské kategorie, kde už byly vyšší objemy a delší závody, úroveň byla úplně jiná. Na druhou stranu jsem měl i svého trenéra, který mimochodem trénoval rakouskou reprezentaci v dráhové cyklistice, ale byl i výborným trenérem silničářů. Zkušenosti získané od něj využívám dodnes. Když jsem se připravoval na DOH v Austrálii, bylo u nich léto, ale u nás zima, tak mi sestavil efektivní tréninkový plán uvnitř na ergometru.

Jak tedy probíhala deaflympiáda v Austrálii?

Pro mě byla nejkrásnějším zážitkem časovka jednotlivců, kde jsem skončil na 3. místě. Bylo to hodně taktické, protože první polovina závodu se jela s větrem a druhá polovina proti větru, takže jsem musel jet na hodně lehký převod, točit nohy ve vysokých otáčkách, měl jsem vysokou i tepovou frekvenci. Když jsem dostoupal do cílové rovinky, z posledních sil jsem ještě zrychlil, projel cílem a tam upadl. Byl to strašně krásný pocit. Tušil jsem, že to dopadne dobře, protože za mnou přišli pořadatelé.

Ležel jsem na zemi vyčerpaný a jen jsem slyšel, jak mi říkají, že jsem jel dobře a že z toho bude dobré umístění. A bylo to 3. místo. Byla to obrovská euforie, na kterou se nezapomíná. Díky tomu jsem si začal víc věřit, sezona pokračovala a já se začal umisťovat na 10.–20. místě na velkých českých pohárových závodech.

Vidím, že máš na stěně medaile z běžek. Jak se stalo, že ses z cyklistiky přesunul k běžkám?

Než jsem se k běžkám dopracoval, neměl jsem je v průběhu cyklistické přípravy vůbec rád. Když mě v zimě táta brával na běžky, tak se mi většinou nechtělo, ale donutil jsem se, neměl jsem tu vnitřní motivaci. Zlom nastal, když jsem se v roce 2012 vrátil z Taiwanu, kde jsem skončil třetí v poslední etapě v etapovém závodě kolem ostrova. Na Dolní Moravě jsem znovu zkusil běžky a najednou mě to začalo bavit. Jeli jsme s tátou na Jizerskou 50 a tam jsem se umístil docela dobře. A potom mi táta řekl: „Pojď, jedeme na Vasák.“ A tak jsme jeli poprvé na Vasův běh. To bylo v roce 2013. V té době už jsem se běžkám začal pravidelně věnovat více, kolo tehdy pro mě bylo neustálým trápením bez výsledku. Běžky pro mě naopak byly vnitřně zajímavější a naplňující. Velmi mě v té době bavilo na sobě pozorovat vývoj v technice. Oproti cyklistice jsem na běžkách neměl trenéra, který by se mi věnoval, takže jsem kombinoval rady se sledováním rozborů a záznamů na YouTube, zejména tehdy Pettera Northuga. Na běžkách jsem se zúčastnil DOH v roce 2015 v Chanty­Mansijsku, což byl pro mě taky velmi silný, pěkný zážitek.

Což vlastně byla tvá první deaflympiáda na běžkách.

Přesně tak, byla to moje první zimní deaflympiáda. Navíc to bylo krásné i proto, že Chanty­Mansijsk je známý biatlonový areál. Dokonce nás tam navštívil tehdejší velvyslanec v Rusku Vladimír Remek.

V Chanty ­Mansijsku byla velmi silná konkurence Rusů a Ukrajinců, takže jsem se nakonec umístil na 9. místě, ale i tak jsem byl velmi spokojený. Atmosféra a povzbuzování na trati, mého týmu i dalších, byly fantastické, pro mě to byla krásná deaflympiáda. Výsledku si cením o to víc, že byl trochu nečekaný, na úvod závodu jsem totiž spadl před diváky, ale postupně jsem všechny závodníky dojížděl, až jsem se dopracoval k tomu 9. místu.

Tvé 9. místo je možná ještě o to cennější, že všichni ti sportovci z Ruska a Ukrajiny byli profesionální sportovci.

Ano, je to tak. Když si to tak vezmu, jsem vlastně jeden z mála neslyšících sportovců, kteří měli dobré výsledky, nebo dokonce medaili na zimních i letních deaflympijských hrách.

Poté jsi byl v roce 2019 také v Santa Caterině v Itálii, že?

Ano, deaflympiáda v Santa Caterině se mi už moc nepovedla, protože pořadatelé tratě výrazně zkrátili. I v Rusku byly sice závody kratší, jelo se nejvýše 20 km, ale v Santa Caterině se jelo jen 5 km a 10 km. Závod s hromadným startem byl pouze na 10 km. Vůbec jsem tam nebyl v dobrém a namotivovaném rozpoložení. Vědomí toho, že to, do čeho jdu, bude hodně rychlé a intenzivní, mě moc neuklidňovalo. Nedokázal jsem se na krátké disciplíny dobře připravit.

Pojďme se přesunout od sportu k hodnocení. Začal jsi závodit mezi slyšícími, až v průběhu kariéry ses dostal k neslyšícím. V čem jsou pro tebe ta prostředí odlišná?

Čistě neslyšící závody zcela bez slyšících účastníků, což jsou deaflympiády a mistrovství světa neslyšících, se odlišují tím, že je tam menší počet závodníků. Závody jsou taky trochu nebezpečnější, zejména v cyklistice. Protože se jezdci neslyší, musí se víc ohlížet, aby do nikoho nenarazili nebo někomu nezkřížili dráhu. Častěji si také všímám toho, že slyšící jezdci jsou dál v technice, je u nich lepší plynulost, směrovost a vlastně i kooperace.

Jak se ti povedlo sloučit sport se školou a potom s prací?

Snadné to nebylo, protože jsem byl z tréninků dost unavený. Začal jsem bohužel mít při studiu problémy s koncentrací – a to nešlo. Tak jsem musel z cyklistiky hodně ubrat, až jsem s ní v podstatě skončil a už jsem se později nedokázal vrátit k původní formě.

Stala se ti za tvou bohatou sportovní kariéru nějaká zajímavá příhoda?

Stala se mi taková rarita. Jel jsem v zimě na kole, které mělo pevný převod, takže jsem musel šlapat nejen do kopce, ale i z kopce, abych nevychladl. Když jsem sjížděl úsek před viaduktem, dostal jsem najednou ránu do hlavy a spadl na zem. Zjistil jsem, že jsem od chlupů, vzhlédnu a vidím, jak přede mnou utíká zajíc. Takže jsem dostal ránu do hlavy od zajíce, který chtěl nejspíš skočit přes cestu, ale naštěstí jsme to oba přežili.