Kouzelné přání 8

text Jan Panský

foto Dall-E

Eliza se vydala na cestu. Opustila březový háj, sešla do údolí a pokračovala dál po cestě. Že je Šeropěna, kam měla namířeno, velké město, jí prozradila cedule na křižovatce. Místo kilometrů na ní byly nakreslené čtyři domečky. Po prvním dni putování zjistila, co to znamená – je to cesta na čtyři dny. Večer si postavila stan, vytáhla spacák a snědla něco málo z toho, co dostala od Ledutaje.

Té noci se jí zdál zvláštní sen. Byla na útesu v krajině, kterou nepoznávala. Na okraji útesu stála postava v plášti a vedle ní nad holým kouskem země poletovaly podivná písmena a runy. Když Eliza přišla blíž, postava se k ní otočila a teatrálně, jako pouťový prodavač, se jí zeptala: „Ahá, tady ji máme! Dobrovolnice? Poutnice? Ochotná velice! Přistup blíž, kam kráčíš?“ Neznámý celou tu dobu přehnaně máchal rukama. Eliza si uvědomila, že ve snu slyší – hlas cizince zněl vesele. „Dobrý den, no... Já hledám kněžky Padlých přání.“ „Ahá! Zlatozubé hory, zlatých ještěrů hory! Hory vysoké, hory vzdálené, hory sluncem zalité! Máš zlatý vlas?“ „Ehm, pardon, ne, já mám černé vlasy,“ odpověděla Eliza zmateně a chytla si rukou pramínek svých havraních vlasů. Cizinec pozvedl obočí, natáhl ruku a pár vlasů jí vyškubl. „Jau! To bolí!“ vydala ze sebe Eliza. Cizinec jí ukázal svou kořist: pár lesklých zlatých vlasů.

Eliza se nevěřícně zeptala: „Ty čaruješ? Protože to nejsou – vlastně nebyly moje vlasy.“ Cizinec místo odpovědi pomalu pustil zlaté vlasy, ty se snášely na zem přímo doprostřed kruhu. Písmena a runy stále poletující nad kruhem změnily barvu z tmavomodré na bronzovou a začaly jemně zářit. „Já možná čaruju, ty možná cestuješ. Rychle dovnitř do kruhu, nehýbej se a pořádně se nadechni.“ Spolu s těmito slovy se rozzářily i vlasy, které se teď už vznášely spolu s runami a písmeny kousek nad zemí. Eliza si byla skoro jistá, že je to sen, ale byl tak krásně magický, a přitom se jí zdál tak opravdový. Písmena, runy a vlasy utvořily přerušovaný kruh, Eliza jej překročila a vstoupila dovnitř. Zářící objekty se povznesly výše a poletovaly kolem Elizy, nejprve líně, poté už trochu rychleji. Cizinec na Elizu kývl a kousek poodstoupil. „Nadechni se a nehýbej se!“ zopakoval jí. Eliza tak učinila a pořádně se nadechla. Písmena, runy a vlasy začaly kroužit zběsilou rychlostí, až viděla rozmazaně. Bouře světel rázem ustala a Elizu obklopila temná prázdnota.

Když se probudila, bylo už slunce vysoko na obloze. Počkat. Kde mám stan? Kde... Kde to jsem? ptala se sama sebe. Byla v rozeklaném údolí, když vzhlédla, spatřila vysoké, oranžovo­šedé skalní štíty hor, ty vzdálenější a ještě vyšší měly sněžnou čepičku. Kousek pod sebou na druhém konci louky uviděla cestu vedoucí nahoru do jednoho z kopců. Eliza se rozhodla ji následovat a po krátké chvíli došla na malý palouček. Odtamtud uviděla, jak se mezi dvěma skalními štíty krčí malý klášter, jehož špičaté věže se upínají k nebesům. Vprostřed kláštera stála bílá, doširoka otevřená brána, v okolí však nebylo ani živáčka. Že by to bylo ono? Přemýšlela. Najde tady ty kněžky Padlých přání? Byl to stále sen, nebo už byla vzhůru? Pokud je to sen, tak se jí vlastně nemůže nic stát, když tam půjde. Eliza se usmála sama pro sebe a vykročila. Otevřenou bránou vešla na nádvoří kláštera. Stále nikde nikoho neviděla, panovalo zde ticho. Eliza přistoupila k nejbližším dveřím a vešla dovnitř. Klášterní chodba byla prostá, měla tmavohnědou dlažbu, bílé stěny a strop ze starých dřevěných prken. Ve vzduchu Eliza cítila těžkou vůni kadidla a vlhkost. Chodbu půlil tenký, trochu průsvitný závoj. Eliza ho plna očekávání pomalu odhrnula. Vůně kadidla ji praštila do nosu. Před ní ve čtvercové, temné místnosti stály tři ženy v černo­bílých róbách, obličej až na oči zakrytý, dvě z nich držely v rukách zvláštní nástroje. Pokud ji slyšely přicházet, nedaly to nijak najevo. Uprostřed mezi ženami byla velká nádoba, v níž to zlověstně bublalo. Žena naproti Elize jí pokynula, aby přišla blíž, a Eliza tak učinila. Jak se blížila, cítila z nádoby těžkou, nasládlou vůni. Skočila do ní pohledem a uviděla probublávat kalně rudou hustou tekutinu. Zastavila se dva kroky před ženou. Ta k ní přistoupila, podívala se na ni z těsné blízkosti a Eliza spatřila vrásčitý obličej, její hluboké oči a jejich nekonečnou zeleň. V tu chvíli jako by se zastavil čas a Eliza uslyšela ve své hlavě hlas stařeny:

„Co tě sem přivádí, Elizo?“

„Já bych... Jak víš, jak se jmenuji?“

„Odpověz na otázku.“

„Chtěla bych slyšet. Ale...“

„Slyšet. To nebude tak snadné. Ale došla jsi až sem. Vůli máš. Mladá jsi. Jsi připravena na výcvik?“

„Chci jen slyšet jako všichni ostatní. Výcvik... je... potřeba?“

„Ano.“

„Myslela jsem si, že mě vyléčíte, ne vycvičíte.“

„Myslelas sis. Ale nevěděla jsi to. Teď už to víš.“

„Bude to bolet?“

„Buď jsi připravena, nebo ne.“ „Vrátím se potom domů?“

„Buď jsi připravena, nebo ne.“

„Já... Je to na mě moc rychlé. Mohla bych...“

„Ne! Jsi to ty proti tobě samotné. Nic ti nebrání, jen tvůj strach. Strach zabíjí myšlení.“

Eliza se zhluboka nadechla. Bylo to tak jiné, než si představovala, než čekala. Ale vlastně ani nevěděla, co čekala. Věděla ale, že tohle určitě už není sen. Má co ztratit? Znovu se nadechla a sebrala odvahu.

„Utéci znamenalo porazit strach. Mluvit s temnou vílou znamenalo porazit strach. Vejít do kouzelného kruhu čaroděje ve svém snu znamenalo porazit strach. Nebojím se.“

„Výborně. Můžeme tedy začít.“

Tak v tuhle chvíli končí příběh Elizy, dcery vesnického truhláře, která se vydala na pouť za navrácením sluchu, aby se jí ostatní dívky ve vesnici nesmály. Nalezla kněžky Padlých přání, které jí možná její přání splní – a možná Eliza začne úplně nový život.