Spojenci neslyšících na vysokých školách aneb Allies v Čechách a na Moravě

text Ivana Hay Tetauerová

foto archiv dotazovaných, Ivana Hay Tetauerová, rektorát UK

Když jsem během studia poprvé narazila na pojem ally, okamžitě se mi vybavil pan Kaj Kostelník. V mých očích to byl „ten slyšící pán“, který vždy stál nenápadně v pozadí, ale měl zásadní vliv na vše, co jsme jako neslyšící děti mohli v umělecké sféře zažít. Díky jeho úsilí jsme se pravidelně účastnili významných uměleckých akcí, jako byl vždy jednou za dva roky pořádaný Mezinárodní festival dramatické a výtvarné tvorby neslyšících dětí a mládeže v Berouně či každoroční Celostátní festival taneční a fotografické tvorby neslyšících v Plzni a Celostátní festival dramatické a výtvarné tvorby ve Stráži pod Ralskem. Tyto zážitky pro mě znamenaly skutečný zlatý věk umění českých neslyšících a budu je mít navždy vryty ve svém srdci.

Pan Kostelník dlouhodobě podporoval i letní výtvarné tábory neslyšící výtvarnice Věry Macháčkové. U ní jsem od dětství v Praze navštěvovala výtvarný kroužek, který mě výrazně formoval. Později jsem po ní převzala vedení táborů a během VŠ studií v Brně jsem právě na podnět pana Kostelníka vedla výtvarný kroužek pro neslyšící děti pod organizací SORDOS. Dnes vím, že bez jeho podpory by mnoho z těchto aktivit vůbec nevzniklo. Sborník umělecké tvorby neslyšících autorů Tichý přístav duše, který vydal, mne inspiroval k sepsání knihy Praha očima Neslyšících. Byl naším spojencem – člověkem, který neslyšící komunitě dával prostor a možnosti k realizaci s hlubokým respektem k ní.

Kdo je ally?

Ally neboli spojenec je termín převzatý z angličtiny, který označuje osobu z většinové společnosti (např. slyšící), jež aktivně podporuje rovnost, práva a plnohodnotné zapojení marginalizovaných skupin – v našem případě komunity Neslyšících. Nejde jen o podporu „zvenčí“ – spojenci stojí za neslyšícími (odtud také vznikl mezinárodní znak ALLY – pozn. red.), zasazují se o systémové změny a chápou, že skutečné spojenectví vyžaduje trpělivost, porozumění a ochotu se učit.

Proč jsou spojenci důležití?

Spojenci hrají klíčovou roli při překonávání bariér, kterým neslyšící čelí. Nejde jen o fyzické nebo technické překážky (jako je nedostatek tlumočníků či titulkování), ale i o ty neviditelné – předsudky, zneviditelňování nebo nedostatek pochopení kulturní identity neslyšících. Skutečným spojencem není ten, kdo mluví za druhé, ale ten, kdo jim pomáhá najít vlastní hlas. Ten, kdo vytváří prostor, kde se může komunita rozvíjet, tvořit a růst.

Principy spojenectví s komunitou Neslyšících

Respekt a porozumění

Spojenectví začíná uznáním, že neslyšící mají vlastní jazyk (český znakový jazyk), kulturu i způsoby komunikace. Spojenci se učí chápat, že neslyšící nejsou „lidé s vadou“, ale členové kulturně svébytné menšiny.

Neustálé vzdělávání se

Spojenec je ten, kdo neustále hledá nové cesty k porozumění – učí se o historii, výzvách i každodennostech života neslyšících.

Podpora přístupnosti

Spojenci prosazují používání tlumočníků, titulkování a dalších nástrojů, které zajišťují komunikaci bez bariér. Vzdělávají ostatní o významu těchto prostředků.

Obhajoba práv a rovnosti

Spojenci vystupují proti diskriminaci a pomáhají prosazovat legislativu a opatření, které přinášejí větší spravedlnost a rovnost.

Zesilování hlasů, ne jejich nahrazování

Skutečný spojenec se nesnaží mluvit za neslyšící – naopak vytváří takové podmínky, aby mohli neslyšící mluvit sami za sebe a byli vidět a „slyšet“.

Inkluzivní přístup

Spojenci dbají na přístupnost ve všech aspektech svých aktivit –od organizace akcí až po běžnou každodenní komunikaci.

Spojenectví v širším společenském kontextu

Spojenci – tedy slyšící lidé, kteří dlouhodobě a aktivně podporují neslyšící komunitu – pomáhají měnit společnost nejen v osobní rovině, ale i na systémové úrovni. Díky nim se daří bořit předsudky, které neslyšící provázely po celá desetiletí, a vytvářet skutečné mosty mezi světem slyšících a neslyšících.

Svou činností upozorňují na specifické potřeby neslyšících, podporují jejich práva a otevírají jim dveře ke kvalitnějšímu vzdělání, lepším pracovním příležitostem i plnohodnotnému kulturnímu životu. Jejich působení často není vidět na první pohled – o to větší dopad ale má.

Ráda bych v tomto textu představila konkrétní osobnosti z českého prostředí, jejichž podpora měla zásadní vliv na rozvoj vysokoškolského vzdělávání neslyšících – zejména v oblasti jazyka a umění. Právě tyto dvě sféry hrají v životě neslyšících klíčovou roli. Jazyk je totiž víc než jen nástroj dorozumění – je to základ identity. A pro neslyšící, kteří byli po dlouhá léta přesvědčováni, že jejich přirozený jazyk – český znakový jazyk – je méněcenný, znamenal každý krok směrem k jeho uznání obrovskou společenskou změnu. Díky úsilí spojenců se český znakový jazyk začal nejen zkoumat, ale také vyučovat na vysokých školách. Zároveň došlo k zásadnímu zlepšení dostupnosti vysokoškolského studia pro neslyšící studenty. Co bylo dříve téměř nedosažitelné, se stalo reálnou cestou – i když ne vždy jednoduchou. V době, kdy se tyto změny začaly dít, bylo možné absolventy vysokých škol z řad neslyšících spočítat téměř na prstech jedné ruky.

Spojenci však neovlivnili jen jazykové vzdělávání. Významně zasáhli i do umělecké oblasti, která byla a je neslyšícím velmi blízká – ať už jde o pantomimu, divadlo, nebo výtvarné umění. Díky jejich podpoře se česká scéna neslyšících umělců znovu rozvinula a začala se prosazovat i v zahraničí – na festivalech, přehlídkách a v mezinárodní spolupráci.

A jak to všechno začalo?

Pojďme se společně podívat na ty, kteří za tímto významným rozvojem stáli. Na spojence, kteří v tom –jak se říká – „měli prsty“.

Umělecká Morava

Profesorka Zoja Mikotová a Kaj Kostelník – spoluzakladatelé oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící (VDN) na JAMU v Brně (1992)

Na Divadelní fakultě JAMU v Brně vznikl v roce 1992 jedinečný studijní obor Výchovná dramatika pro Neslyšící, dnes známý pod názvem Divadlo a výchova pro Neslyšící. Šlo o první vysokoškolské studium u nás vytvořené přímo pro neslyšící studenty – a jeho vznik se stal milníkem ve vzdělávacích i kulturních dějinách komunity Neslyšících.

Za jeho vznikem stál především Kaj Kostelník, předseda Sdružení pro kulturu neslyšících SORDOS. Po roce 1989 sehrál klíčovou roli při prosazování kulturních práv neslyšících. Založil občanské sdružení, organizoval festivaly a inicioval vydání sborníku lite­rární, básnické a výtvarné tvorby neslyšících autorů s názvem Tichý přístav duše. Spolupracoval s řadou institucí i odborníků a jeho aktivity významně přispěly ke zviditelnění neslyšících ve veřejném prostoru. Vedle toho se jeho zásluhou dařilo prosazovat i systémové změny – například skrze práci doc. Ing. Jaroslava Hrubého, CSc., ve Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením.

Založení nového oboru na JAMU podpořil tehdejší děkan prof. PhDr. Josef Kovalčuk, který projevil nejen otevřenost vůči menšinám, ale i ochotu měnit podmínky pro studium. Fakulta vytvořila novou pracovní pozici tlumočníka českého znakového jazyka, což umožnilo plnohodnotné zapojení neslyšících studentů do výuky.

Vedení oboru se ujala profesorka MgA. Zoja Mikotová –významná osobnost českého pohybového a alternativního divadla. Její pedagogické i umělecké zkušenosti položily základy výuky, která se od počátku snažila reagovat na specifické potřeby neslyšících studentů. Ke spolupráci přizvala také odbornici na pedagogiku a psychologii doc. PhDr. Veroniku Broulíkovou, čímž vznikl mezioborový tým s důrazem na celostní přístup.

Studium bylo tříleté a zaměřovalo se na propojení uměleckých a pedagogických disciplín. Výuka zahrnovala kromě hereckého a pohybového tréninku také akrobacii, tanec, žonglování, ale i kurzy estetiky, líčení či divadelní historie. Důležitou součástí byly předměty z oblasti speciální pedagogiky a psychologie, které studentům poskytovaly širší kontext pro jejich budoucí práci s dětmi a mládeží.

V roce 2007 se obor rozšířil o možnost navazujícího magisterského studia a dnes je otevřený jak neslyšícím, tak slyšícím studentům. Tlumoč­níci zůstávají nedílnou součástí výuky, která je i nadále přizpůsobena neslyšícím účastníkům.

Lada Lištvanová, Kaj Kostelník a Jan Fiurášek v karnevalových kostýmech

Tento obor se stal nejen vzdělávacím, ale i kulturním prostorem, kde mohou neslyšící studenti rozvíjet své umělecké nadání, posilovat vlastní identitu a zároveň přispívat k většímu propojení světa slyšících a neslyšících. Absolventi oboru se podílejí na divadelní tvorbě, kulturních akcích i vzdělávacích projektech po celé republice – a mnozí z nich reprezentují Českou republiku i v zahraničí.

prof. MgA. Zoja Mikotová

Narozena 13. ledna 1951, Brno

Zoja Mikotová je režisérka, choreografka, pedagožka a zakladatelka ateliéru Výchovná dramatika pro Neslyšící na Divadelní fakultě JAMU v Brně (1992). Po absolvování činoherní režie na JAMU se zaměřila na metodiku pantomimy a podporu neslyšících umělců. V roce 1994 absolvovala studijní pobyt na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu. Habilitovala se v roce 1997 a profesorkou pro obor dramatická umění se stala v roce 2000. Zoja Mikotová režírovala inscenace v ČR i zahraničí (ND Brno, Divadlo Archa, Teatr H. Ch. Andersena, KAAT Yokohama). Dlouhodobě se věnuje divadlu pro děti a mládež a významně se podílela na tvorbě s neslyšícími studenty a absolventy, například inscenacemi Caprichos, Odyssea nebo Povídám, znakuji pohádku. Její práce podporuje inkluzivní uměleckou praxi, která propojuje svět neslyšících a slyšících.

Ocenění

• 2004 výroční cena ASSITEJ za přínos divadlu pro děti a mládež

• 2006 medaile MŠMT za uměleckou a pedagogickou činnost

• 2007 zlatá medaile JAMU za rozvoj divadelního umění

• 2017 Cena města Brna za přínos v oblasti divadla

• 2022 Cena Ministerstva kultury za přínos v divadle

• 2024 Cena za celoživotní dílo Mezinárodní asociace divadla pro děti a mládež ASSITEJ International za osobitou autorskou a režijní tvorbu v divadle pro děti a mládež, za dlouhodobé úsilí propojovat svět neslyšících a slyšících, za dlouholetý kreativní přístup k divadlu pro děti a mládež a neúnavné hledání otevřené divadelní komunikace, s důrazem na pohyb, vtip a múzičnost

Kaj Kostelník

Narozen 12. dubna 1937, Znojmo

Kaj Kostelník vystudoval Stavební průmyslovou školu v Brně a poté se v roce 1959 začal amatérsky věnovat pantomimě pod vedením prof. Jiřiny Ryšánkové na JAMU, tam se formovaly základy jeho uměleckého směřování. V roce 1960 se stal členem Divadla pantomim, které vedla právě prof. Ryšánková, a od roku 1969 do roku 1974 působil jako jeho vedoucí. Po roce 1977, kdy mu komunisté zakázali vystupovat, se zaměřil na práci s neslyšícími, přičemž výrazný vliv na jeho směřování měla spolupráce s neslyšící herečkou Věrou Waldhansovou.

Byl také organizátorem mezinárodních festivalů pantomimy v Brně (1974–1981) a vedl kurzy pantomimy pro neslyšící v souboru DIKRON. V roce 1981 spoluzaložil soubor Pantomima SI (P.S.I.), který se specializoval na divadelní tvorbu neslyšících a jejich kulturní integraci. V roce 1990 spolu s neslyšícím Lumírem Gracou založil občanské sdružení SORDOS Brno, které se věnovalo podpoře kultury neslyšících. Dále se velmi aktivně podílel na organizaci národních a mezinárodních přehlídek dramatické, taneční a výtvarné tvorby neslyšících dětí a mládeže.

Ve funkci výkonného ředitele ASNEP (Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel) konzultoval s profesorkou Alenou Macurovou možnost vzniku oboru tlumočnictví českého znakového jazyka, což vedlo k otevření oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Univerzitě Karlově v akademickém roce 1998/1999. Aktivně se také podílel na přípravě zákona o znakové řeči, který byl schválen 11. června 1998 a nabyl platnosti 1. ledna 1999. Tento proces významně podporovali doc. Ing. Jaroslav Hrubý, CSc., a Mgr. Věra Strnadová, tehdejší předsedkyně ASNEP.

V roce 2021 vydal 3. díl publikace Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu, který mapuje divadelní tvorbu neslyšících v ČR.

Kaj Kostelník svou celoživotní prací významně přispěl k rozvoji pantomimy a kulturní integraci neslyšících v České republice.

Kaj Kostelník

„Deklarovali jsme, že neslyšícím nebudeme pomáhat, ale nabízet aktivity, které budou ku prospěchu komunity a předpokládají cílený osobnostní rozvoj, čemuž jsme též dostáli. Z kultury jsme si vybrali umění a z umění dramatickou a výtvarnou tvorbu, což jsou oblasti, kde jsou neslyšící schopni rovnocenné komunikace kdekoliv ve světě slyšících.“

Jazykovědné Čechy

Profesorka Alena Macurová – zakladatelka oboru Čeština v komunikaci neslyšících (ČNES) na FF UK v Praze (1998)

Obor Čeština v komunikaci neslyšících (dnes Jazyky a komunikace neslyšících) je jedinečný studijní program zaměřený na jazyk, kulturu a život neslyšících. Jeho vznik je spojen s profesorkou Alenou Macurovou, která se na neslyšící nedívala z medicínského, ale z kulturního hlediska, tedy především jako na nositele vlastní kultury a jazyka. Její úsilí vedlo k uznání českého znakového jazyka jako plnohodnotného komunikačního nástroje.

V roce 1993 inicioval PaedDr. Miloň Potměšil, Ph.D., z Institutu pro neslyšící v Berouně výzkum českého znakového jazyka. Tento podnět podpořili i kolegové z Federace rodičů a přátel sluchově postižených, což vedlo k akreditaci oboru na FF UK v roce 1997 a jeho otevření v roce 1998. Obor byl původně čtyřletým bakalářským programem, který byl později zkrácen na tři roky a rozšířen o více výuky českého znakového jazyka. V akademickém roce 2004/2005 byl otevřen dvouletý navazující magisterský program a v roce 2013 vznikl Ústav jazyků a komunikace neslyšících, jenž byl v roce 2023 sloučen s Ústavem bohemistických studií. Studium oboru zahrnuje lingvistiku znakových i mluvených jazyků a umožňuje studentům seznámit se s kulturou neslyšících. Mohou se specializovat na tlumočení nebo pedagogiku a po absolvování se mohou uplatnit v různých organizacích, školách či médiích. Obor přispěl k proměně vnímání neslyšících ve společnosti – jsou nyní považováni za nositele vlastní kultury a jazyka, nikoli pouze za zdravotně postižené osoby.

V prosinci 2023 na FF UK došlo k tragické střelbě, při níž byla zraněna i profesorka Alena Macurová. Tato bolestná událost zasáhla nejvíce právě obor Jazyky a komunikace neslyšících, který však naštěstí nadále pokračuje ve své činnosti a dalším rozvoji.

prof. PhDr. Alena Macurová, CSc.

Narozena 3. června 1946, Klatovy

Prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., je významná lingvistka a zakladatelka oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který vznikl v roce 1998. Po absolvování oboru čeština–angličtina na Univerzitě Karlově (1963–1968) získala titul PhDr. (1969) a titul CSc. v roce 1989. V roce 1991 byla habilitována a v roce 1995 jmenována profesorkou.

V průběhu své kariéry působila jako profesorka českého jazyka na FF UK a ředitelka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace (2000–2008). Ač je nyní v důchodu, nadále vyučuje lingvistiku českého znakového jazyka na Ústavu bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících, na oboru, který sama založila. V roce 2024 získala status emeritní profesorky FF UK.

Je průkopnicí výzkumu českého znakového jazyka, který se jejím přičiněním stal oficiálně uznávaným komunikačním systémem. Podílela se na formulaci zákona o znakové řeči a na vývoji učebnic pro neslyšící. Její práce významně přispěla k emancipaci neslyšících a jejich uznání jako plnohodnotných členů společnosti.

Ocenění

• 1998 pamětní stříbrná medaile UK

• 2021 zlatá medaile UK za celoživotní dílo v lingvistice

• 2022 stříbrná medaile předsedy Senátu za dar jazyka

• 2024 status emeritní profesorky Filozofické fakulty UK

• 2024 Cena manželů Coriových za dlouhodobou činnost ve prospěch neslyšících. Založením a rozvojem oboru Čeština v komunikaci neslyšících zcela zásadním způsobem napomohla vyrovnávání příležitostí neslyšících v přístupu k vysokoškolskému vzdělání i jejich emancipaci coby příslušníků a příslušnic jazykové a kulturní menšiny. Paní profesorka svými aktivitami také významným dílem přispěla k proměně pohledu české veřejnosti na neslyšící a znakový jazyk.

Obě paní profesorky se staly významnými osobnostmi ve svých oborech a ovlivnily nejen akademický svět, ale i praktickou stránku života neslyšících. Alena Macurová přispěla k uznání českého znakového jazyka odbornou i laickou veřejností a k rozvoji hrdosti neslyšících na svůj mateřský jazyk, Zoja Mikotová otevřela nové možnosti v oblasti inkluzivního divadla, čímž významně obohatila kulturní život a vzdělávání neslyšících. Jejich loňská ocenění – Cena manželů Coriových a ASSITEJ International Lifetime Achievement Award – tak nejsou jen výrazem uznání za mimořádné profesní zásluhy, ale také symbolickým potvrzením jejich role jako spojenkyň komunity Neslyšících.

Ohlasy samotných neslyšících

Mgr. Radka Nováková

neslyšící absolventka oboru ČNES na FF UK, nyní vyučující na tomto oboru

Paní profesorka Macurová byla první slyšící osobou, která mi od začátku důvěřovala, poskytla mi prostor a potřebnou podporu. Pracuji na FF UK v akademickém prostředí, které je převážně tvořeno slyšícími odborníky, a zpočátku jsem se v něm cítila ztracená, nevěděla jsem, jak se začlenit. Sama bych jen obtížně našla své místo. Paní profesorka mi s respektem svěřovala přednášky o kultuře a jazyce neslyšících, protože věřila, že jako odbornice tuto tematiku nejlépe předám. Společně jsme napsaly řadu odborných článků a účastnily se konferencí, k čemuž mě sama povzbudila. Při plánování jakékoli akce spojené s neslyšícími vždy považovala úzkou spolupráci se mnou za samozřejmost. Její důvěra pro mě byla nesmírně důležitá – i díky ní jsem se stala plnohodnotnou součástí akademické obce. Považuji ji ve svém životě za svého důležitého spojence (ally).

BcA. Jan Fiurášek

neslyšící absolvent JAMU, divadelní herec

Pan Kostelník nás na JAMU učil historii pantomimy neslyšících a díky němu i organizaci SORDOS jsme se dostali do širšího divadelního světa. Účastnili jsme se táborů, dramatických přehlídek a mezinárodního festivalu pantomimy, který organizoval. Podílel se také na vzniku oboru VDN na JAMU, který dodnes umožňuje neslyšícím rozvíjet své umělecké schopnosti.

Hlavní osobností našeho oboru byla profesorka Zoja Mikotová. Stála u jeho zrodu, formovala ho a vedla. Pomohla nám pochopit naši identitu a ukázala, jak může být divadlo cestou k sebeobjevování. Její pedagogický přístup, který propojoval výtvarné umění, herectví a režii, nás vedl k tomu, abychom skrze divadlo vyjadřovali sami sebe.

A její český znakový jazyk? To je kapitola sama pro sebe! (smích) Občas některé znaky zkomolila, ale díky skvělé pohybové intuici vždy našla cestu k dorozumění. Bylo vidět, že jí na nás záleží. Pod jejím vedením náš obor vzkvétal. Často jsem měl pocit, že je jako královna Kleopatra, kterou neslyšící studenti symbolicky nesou na ramenou, zatímco ona řídí dění na jevišti, které jsme přetvářeli pohybem a formou. Díky ní jsem našel odvahu působit v zahraničí. Když se ohlédnu zpět, vidím, jak velkou roli v mé kariéře sehrála. Odehrál jsem 73 rolí, ale ona mi dala pevný základ a odvahu vykročit dál. Věřila v nás a ukázala nám, že i neslyšící mohou dokázat velké věci. Za to jí budu vždy vděčný.

MgA. Veronika Slámová (Mikulová)

neslyšící absolventka JAMU, nyní vyučující tamtéž, předsedkyně spolku OUKEJ

Jako dítě jsem s rodiči jezdila do Berouna na přehlídky dramatické tvorby neslyšících organizované panem Kostelníkem. Pro ně to byla cenná zkušenost –pochopili, že neslyšící mohou vést plnohodnotný život, což jim přineslo úlevu.

Později jsem studovala obor VDN na JAMU, který pan Kostelník spoluzaložil s profesorkou Mikotovou. Studium mi změnilo život – pomohlo mi pochopit svou identitu a otevřelo mi dveře do světa umění. Po absolvování jsme s kolegy založili spolek OUKEJ, který funguje dodnes.

Profesorka Mikotová nás podporovala nejen během studií, ale i po nich. Díky ní jsme s inscenací Hrdinky?! vystupovali na prestižních festivalech a měli možnost prezentovat neslyšící divadlo širšímu publiku. Neustále nás povzbuzovala, otevírala nám dveře do zahraničí a pomohla mi získat spolupráci s Divadlem Bolka Polívky, kde už čtyři roky hraji v inscenaci Aby se děti divily

Dnes se moje role na JAMU obrátila – už nejsem studentka, ale vyučující. Vedu umělecké tlumočení a působím jako supervizorka. Bez profesorky Mikotové bych nebyla tam, kde jsem. Za to jí i panu Kostelníkovi patří můj velký dík.