Díky šlapacímu šicímu stroji jsem získal práci snů

text Klára Zaoralová

foto archiv Ivana Bajera

Čalounictví je umění a řemeslo, které spojuje kreativitu s precizností. Ivan Bajer se, inspirován svou babičkou a maminkou, věnoval šití od dětství a postupně se vypracoval na zkušeného čalouníka. Jeho cesta nebyla jednoduchá, ale díky své vytrvalosti a podpoře rodiny se stal mistrem svého oboru. Dnes se věnuje renovaci nábytku a čalounění s láskou a pečlivostí, ať už jde o historické kousky, nebo moderní designy. Jeho práce je nejen jeho povoláním, ale i vášní, kterou sdílí se svou rodinou a přáteli.

Láska k čalounictví

Když byl Ivan malý, moc rád sedával u šlapacího šicího stroje a celé hodiny sledoval, jak jeho maminka a babička šijí. Tehdy ještě elektrické šicí stroje nebyly běžné. Dodnes si pamatuje značku – byla to slavná Minerva. Jeho babička s maminkou tušily, že by z něj mohl být jednou dobrý čalouník, a tak když dokončil základní školu v Olomouci na Svatém Kopečku, babička zařídila, aby se v tomto oboru vyučil. Začal studovat školu se slyšícími ve Frenštátu pod Radhoštěm. Učitelé byli předem informováni, že má sluchové postižení, a proto by měl sedět v první lavici co nejblíže tabuli a učitelce. Ivan si matně vybavuje, že ve třídě bylo asi dvacet děvčat a jedenáct chlapců. Když se ho učitelé na něco ptali, odpovídal písemně do sešitu nebo na tabuli. Učivo opisoval od spolužačky, která seděla vedle něj. Pomáhala mu i s chemií, které nerozuměl – kreslila mu vzorečky a vše trpělivě vysvětlovala. Byla velmi ochotná a měla pro neslyšící pochopení.

V prvním ročníku měl Ivan praxi jen jednou týdně, od druhého ročníku se teoretická výuka a praxe střídaly po týdnech. Praxi absolvoval ve Studénce – čalounili tam sedadla v železničních vagónech. Na začátku se učili šít bryndáky, později taburety a postupně dostávali náročnější úkoly. Mistr si Ivana oblíbil a často ho chválil, jak je šikovný. Po třech a půl letech školu úspěšně dokončil a získal výuční list – z písemné části měl trojku, z praxe jedničku a z ústní zkoušky dvojku. Velké díky patří jeho rodině, která ho podporovala.

Nelehká cesta ke spokojené práci

Po učilišti zůstal ve vagónce ve Studénce. V roce 1992 ale firma čelila krizi, přesunula se do Ostravy a Ivan už tam nemohl zůstat. Díky jedné tlumočnici, která už bohužel nežije, našel práci v charitě, kde se vyráběly fotbalové míče. Plat byl velmi nízký, a tak Ivan po dvou měsících odešel.

Přes úřad práce získal místo v Ostravě – opět v oboru čalounictví, kde opravoval látky, pera a další.

Ve firmě byli jen dva čalouníci, ale zákazníků ubývalo a po roce musel odejít. Následně se živil „na černo“, ale po roce s tím přestal a našel si práci v ostravské firmě, která vyráběla nábytek – postele, sedací soupravy atd. Práce ho bavila, ale po třech letech firma zkrachovala.

Zkusil štěstí v Praze na Smíchově, kde mu nabídli i ubytování. Přes týden pracoval v Praze a o víkendu jezdil domů. Naučil se tam pracovat s kůží – stříhat i šít. Ale po devíti měsících ho časté cestování unavilo a skončil. Nakonec zakotvil u svého tchána, který také pracuje v oboru.

Ivan je rád, že může ve svém řemesle pokračovat. I jeho šéf je spokojený – často ho žádá o výkresy, které Ivan pečlivě připravuje, aby kůže přesně seděla a nic se zbytečně neplýtvalo, kůže je přece jen stále hodně drahý materiál. Ve firmě jsou jen dva, ale zakázek je stále dost.

Na vlastní pěst jako vedlejšák

V roce 1997 si Ivan zařídil živnostenský list. Část své garáže přeměnil na dílnu vybavenou šicím strojem, nástroji na stříhání a potřebnými materiály, jako jsou vzorky látek a kůží, molitan, rouno, lepidla a další potřeby. Zaměřoval se na renovaci starého nábytku –výměnu látek, per atd.

Komunikaci se zákazníky zajišťovala jeho dcera, která tlumočila a domlouvala termíny. Pokud Ivan všemu rozuměl, mohl se pustit do práce. Pomáhala i jeho manželka – s páráním, lepením a dalšími úkoly. Nejčastější byly opravy pohovek nebo výměna potrhané látky. Zajímavou zakázkou byla třeba oprava koženého sedadla historického auta nebo sedla motorky, na které musel přidat i křížové prošívání kvůli vizuálnímu efektu.

Díky spokojeným zákazníkům se Ivanova pověst rozšířila a začali o jeho práci mít zájem i lidé z okolních vesnic a měst. Opravoval i tašky, batohy, zipy. Přes den pracoval ve firmě, večer a v sobotu v garáži. Neděle si nechával volné – člověk si podle něj musí aspoň jednou týdně odpočinout. V roce 2023 kvůli zdraví živnost ukončil.

Nekončící zakázky

Během podnikání zvládl Ivan v průměru dvě zakázky měsíčně. Záleželo na tom, kolik měl času, jak na tom bylo jeho zdraví nebo jestli zrovna necestoval. Renovace sedací soupravy (gauče a křesla) trvala zhruba měsíc. Když si zákazník vybral látku nebo kůži, Ivan ji objednal. Mezitím staré potahy rozpáral a zkontroloval stav nábytku. Novou látku či kůži nastříhal a začal ji připevňovat na opravené křeslo, které pak vypadalo jako nové, právě vyšlé z výroby.

Ve firmě, kde nyní pracuje, je zakázek pořád dost –např. renovace židlí do restaurace nebo kina (až 200 kusů). Někdy se pracuje s velkoformátovou kůží, třeba pět metrů dlouhou, což bývá dost náročné. Často vyrábí historické obaly na knihy, taburety nebo „ušáky“.

Šéf je s Ivanem spokojený, občas ho žádá o práci i během jeho pracovní neschopnosti. Ivan také pomáhá ostatním – kontroluje práci, radí, dostává za to i vyšší odměny. Ve firmě dříve pracovali tři neslyšící, dnes už jen dva – Ivan a jeho manželka.

Na otázku, jak se dorozumívá se slyšícím šéfem, Ivan odpovídá: „Dostávám od něj prototyp s podrobným popisem – rozměry molitanu, počet per apod.“

Putování za hrady jako koníček

Má Ivan nějaký koníček, kde může upustit páru a odpočinout si? Prý ano – je to zahrada, sekání trávy a hlavně turistika. Nejraději má výlety na hrady a zámky. S manželkou a dvěma neslyšícími přáteli už procestovali mnoho míst po celé republice.

Když jedou do Čech, přespání na různých místech a výletují po okolí. Třeba Český Krumlov si Ivan velmi oblíbil a chtěl by se tam vrátit. Oceňuje, že stále častěji jsou prohlídky na hradech a zámcích přístupné i neslyšícím – třeba pomocí tabletů s videi ve znakovém jazyce (o přístupnosti prohlídek českých hradů a zámků píšeme také v tomto čísle časopisu UNIE na stránkách 16–21 – pozn. red.).

Jednou ročně si s rodinou rád dopřeje dovolenou u moře. Byli na Kanárských ostrovech, ve Španělsku a čtyřikrát v Turecku.

Ing. Aleš Barták, ředitel firmy FORM, spol. s. r. o.

Pan Bajer je pro naši firmu neocenitelným přínosem. Pracuje u nás již řadu let a jsme s jeho prací mimořádně spokojeni. Jeho odborné znalosti a dovednosti jsou na špičkové úrovni. Jako jediný z našich čalouníků se rychle adaptuje na nové šablony, střihy a moderní prototypy, což je pro naši firmu klíčové pro udržení konkurenceschopnosti.

Obáváme se, že v budoucnu, po jeho odchodu do důchodu, bude velmi obtížné najít adekvátní náhradu. Jeho vysoká kvalita práce a schopnost rychlého učení jsou v našem oboru vzácné.

Co se týče jeho specifických komunikačních potřeb, kolegyně, která s ním úzce spolupracuje v dílně, se již naučila s ním efektivně komunikovat. I já, přestože preferuji písemnou komunikaci, jsem s ním nikdy neměl žádné nedorozumění. Jeho šikovnost a pozitivní přístup oceňuji s úsměvem a občasným povzbuzením poplácáním po zádech.