Tato švédská skladatelka se narodila v roce 1981 ve Stockholmu. Na klavír začala hrát v osmi letech a už o něco později ji fascinova lo skládání – hudba jí od malička připadala jako svět plný barev a fantazie, které je možné zachytit.
Studovala kompozici na hudební škole v Piteå ve Švédsku, pokračovala na Královské hudební akademii ve Stockholmu a v italské Perugii. V roce 2010 získala 1. cenu v Uppsalské skladatelské soutěži za orchestrální skladbu Zephyros. Díky tomuto úspěchu zaznělo toto hudební dílo v provedení několika světových orchestrů a otevřelo jí cestu k mezinárodnímu uznání.
Její tvorba je pestrá, píše pro různé typy souborů a zajímá se zejména o vokální a or-
Moorlands and se inspirují přírodou, krajinou a pohádkovými představami. Andrea vnímá tóny jako barvy, což se odborně nazývá synestezie, a díky tomu její skladby zní jako obrazy vytvořené zvukem.
Její hudba zní ve významných sálech jako Royal Albert Hall, Berlínská filharmonie i Koncertní dům hudebního spolku Musikverein ve Vídni. V roce 2018 získala s albem String Quartets švédskou Grammy za nejlepší klasické album roku.
Andrea ukazuje, že hudba není jen slyšet, ale i vidět – když necháme tóny mluvit barvami a příběhy. Stačí otevřít uši a vnímat svět hudbou.
Obsah
2 Hudební skladatelky Andrea Taroddi
3 Úvodník Houby v ČŠ Milán
4–5 Téma Houby
6 7 U krajánků Co je „na houby“?
8–11 Volnočasovky Křížovky a rébusy
12 13 Krajánci na cestách Varberg
14–15 Putování za chutěmi Knäckpaj
16 Víte, že? Zajímavosti a výročí ze Švédska
17 Co mě baví – rozhovor Zelda Karlsson
18 19 Krajánci na cestách Český ráj
20–21 Putování za chutěmi Bublanina
22 Hudební skladatelky Markéta Irglová
23 Víte, že? Zajímavosti a výročí z České republiky
24 Putování českou Rýdův kopec krajinou – rozhledny
25 Obrázkové čtení Houby
26 27 Krajánkova knihovna Knihy pro čtenáře s toulavými botami
28 29 Čtení s porozuměním Na výletě
30 31 Svět kolem nás Vítr
32 35 Komiks Knedlík a skleněná krása
36 37 Živá řemesla Košíkářství
38 39 Krajánkova laboratoř pH otisk
40 41 Krajánkovo tvoření Zátiší s houbami
42 43 Mojráček Kroužkový maraton
44 Omalovánka Kam se schoval Krajánek?
Pokud jste v časopise našli chybu nebo překlep, napište nám prosím na krajanek@krajanekvesvete.cz.
ČASOPIS nejen PRO ČESKÉ DĚTI ŽIJÍCÍ V ZAHRANIČÍ
Vychází 1. 7. 2025, červenec–srpen 2025 měsíčník, ročník 12 Šéfredaktorka: Ivana Kaçmaz
Editorky: Denisa Žáková, Stanislava Boudová
Korektury: Anna Karamantzani, Ivana Bilošová, Jana Rosell, Marie Švédová, Kristýna Vávrová
Titulní strana: Markéta Šenkyříková
Finální sazba: Ivana Kaçmaz krajanek@krajanekvesvete.cz
Vydává Krajánek ve světě z.s. Rovné 5, 518 01 Dobré IČO: 07369522
spolek@krajanekvesvete.cz www.krajanekvesvete.cz www.facebook.com/krajanekvesvete © Krajánek ve světě z.s.
poznávali houby podle obrázků, malovali plísně vodovkami a solí, lámali si hlavičky při houbových hrátkách s češtinou, seznámili se s lišejníky i dřevokaznými houbami a tvořili houbičky z nejrůznějších materiálů.
V houbové vášni se dá báječně pokračovat i o prázdninách. V létě přece nemohou chybět výpravy do lesa. Takže pozor – pokud u vás máte léto a prázdniny – poklusem v klus – hup do říše hub!
Úspěšné krajánkovské houbaření přeje
Hana Crotti Křenková, ředitelka České školy Milán
Houbové téma na české léto? A navíc i k českému patronátu? Nemůže být nic příhodnějšího! V Česku tráví mnoho z vás, našich čtenářů, kteří žijete v zahraničí, alespoň část hlavních prázdnin a dovolených. Je to i příhodná doba pro růst hub. A hlavně, Česko je doslova rájem houbařů!
Houbaření je takovým českým národním koníčkem pro všechny. Už odmala se chodí na houby s rodiči, prarodiči, kamarády. Všichni si rádi přivstanou, aby byli v lese mezi prvními a hledali, co dobrého se urodilo. A pokud se nevrátí s úlovkem, dají si aspoň zdravou ranní procházku.
Houby jsou velkým tématem, i kdyby houbaření nebylo tak oblíbené. Druhů hub je totiž obrovské množství –prý jich na Zemi roste alespoň šest a čtvrt milionu! A jsou všude kolem, ač nejsou vidět, a ovlivňují život mnoha organismů.
Houby, které nejen v Česku tak rádi sbíráme, rostou nejčastěji v lese, nápadně i přikrčeně v mechu nebo u pařezu či na louce. A přitom to, co vítězoslavně ukládáme do košíku, je jen částí houby, plodnicí, která slouží k rozmnožování. Skutečná houba je tvořená vlákny, nachází se povětšinou pod povrchem a není ani vidět!
Houby jsou v mnohém jedinečné. V systému organismů zaujímají unikátní místo, mají samostatnou říši. Vědci se shodli, že to nejsou ani rostliny, mezi které dříve spadaly, ale ani živočichové. Houbová říše je i neuvěřitelně rozmanitá. Houby jsou rozlohou i vzrůstem velké i mikroskopické, postavou tlusté i tenké, vzhledem dechberoucí i odpudivé, na čich voňavé i zapáchající, pro člověka jedlé, nejedlé i zákeřně na smrt jedovaté, věkem dlouholeté i pomíjivé, pro ostatní prospěšné i škodlivé až osudové.
Mezi těmi mnoha a mnoha jsou samozřejmě hříbky, lišky, bedly, václavky, muchomůrky, klouzky nebo žampiony. Zkrátka poměrně známé druhy. Jenže! Mezi houby patří i nečekaní jedinci, mnohdy sotva viditelní. Víte, že bez skupinky hub, kvasinek, bychom si nemohli pochutnávat na chlebu, koláčích a jiných kynutých dobrotách? Pro dospělé by bez kvasinek nevzniklo dokonce ani pivo nebo víno.
A běloučký povrch na některých vynikajících typech sýrů nebo modroučká místa uvnitř jiných vznikají právě díky ušlechtilým plísním.
A plísně jsou také houby. Někdy pomocníci, jindy škodiči a někdy dokonce i zachránci životů. Díky štětičkovci bylo například objeveno antibiotikum, které má moc bojovat s bakteriemi a vítězit nad nimi.
Před objevem této látky, penicilinu, lidé na dnes již dobře léčitelné nemoci často umírali.
Co říci závěrem? Pokud je něco na houby, tak houby to určitě nejsou!
Vasilky, 6 let, Athény
Nedávno jsem si říkala, že bych chtěla zajet za babičkou do Čech a hrát si s jejím pejskem, ale je moc daleko.
To je na houby.
Viktor, 9 let, 's-Hertogenbosch
Když mi nefungovalo vyklápění na legu, které teď stavím.
Anička, 11 let, Washington
Naposledy mě napadlo, že je na houby, když jsem viděla odpadky povalující se na zemi.
David, 12 let, St. Pölten
Na houby je, že když máš sluchátka na uších, tak nemůžeš ležet na boku.
Miroslav, 7 let, Milán
Asi počasí, když u nás v Miláně prší, je to na houby, protože nemůžu hrát venku fotbal
Luky, 9 let, Madrid
Naposledy bylo pěkně na houby, že táta posekal sekačkou celou zahradu, na které zrovna bylo spousta rozkvetlých kytek a vypadalo to jako louka, teda než to on posekal.
Sami, 7 let, Madrid
Adriana, 9 let, Sevilla
Na houby mi přijde
tátův přístroj na foukání listí na zahradě, protože dělá hluk a všude práší.
Víš, co je na houby? Když nemám nic k jídlu a mám zrovna hlad.
Cristina, 11 let, Sevilla
Když k nám přijede rodina z Česka a zůstanou tu jen pár dní. To je fakt na houby.
Vašek, 13 let, Istanbul
Naposledy jsem si řekl, že je na houby čekat na kluky, se kterýma jsem se domluvil, že budeme hrát fotbal, a oni v domluvený čas nepřišli.
Violka, 12 let, Eggenstein-Leopoldshafen
Když jsem o prázdninách v Česku dostala najednou angínu. A nemohla jsem si hrát se sestřenicemi, ani nikam jít. Prázdniny zkažené. To bylo pěkně na houby.
„Kam chodíte na houby?“
„K sousedům na balkon.“
„Oni je tam pěstují?“
„Ne, ... ... ... ... .“
Určijménahubavylušti dokončenívtipu:
Nejčastější otázka každého houbaře.
Křížovka:
Povídá muchomůrka hříbkovi: „Nebuďte smutný z houbařské sezóny! Vždyť jsem viděla v obchodě vaši tetu ve sklenici opravdu dobře naloženou.”
Starý zkušený houbař vykládá o svých toulkách lesem: „Minulý týden jsem se hrozně lekl. Jdu vám takhle pasekou a najednou před sebou uvidím zmiji. Popadnu proutek, že ji odeženu, ale byl to jen slepýš. Vtom ztuhnu hrůzou…“
„A proč ses teda tak polekal, když to byl jen slepýš?” přeruší ho Krajánek.
„Protože ten proutek, kterým jsem toho hada chtěl odehnat, byla _ _ _ _ _ !“
Vyluštislovaadokončivtip:
Říká Jarda malé Káče: „V lese rostou křemenáče, jsou ukryté v husté trávě, najdeme je ale hravě.“ Najdi9rozdílů.
Vyber, co do skupin nepatří:
Nápověda:
Jakhoubyvyužíváme?
Kteréjsoujedlé?
Jakémohoumítbarvy?
Hádanky:
Hleďme na ni, parádnici: puntíky má na čepici. Bílý závoj, nožka laní, pozor na tu krásnou paní! Co je to? Fialová?
Zelená?
Houba –a tak zbarvená? V lese jistě za chvilinku narazíš na
Hopsala, hopsala, hopsala, až do města . Vyluštiosmisměrku:
ABBA
HRA
JARO KOLO
LIŠKA
MALINA
MEDVĚD
OSTROV
ŘEKA
STOCKHOLM
SEVER
SNÍH
ŠKOLA
ŠVÉD
VOLVO
VLAK
VLK
ZIMA
ZMRZLINA
Najdi dvě stejné houby.
Správná odpověď
Když se tě cizí člověk zeptá na tvoji adresu, co mu odpovíš?
A. Houby na cibulce.
B. Houby s octem.
C. Túdle núdle.
Recept na houbovou polévku
Adresu mu řeknu, protože ji umím
Najdi 8 ukrytých ingrediencí, které teta Mína dala do polévky. Například:KMínějsemšelcestulíně.(=kmín)
Jsem zvědavá, jestli cestu k tetě najdeš a na polévce si pochutnáš!
Náhodou pouhou bys cestu k Míně nenašla. Najdi mou kabelku, je v ní mapa.
A jestli se bojíš psů, lépe je tam nechodit. Kdyby tě kousnul, to nechci, bulela bys. Cesta vede přes Příbram, bory a řeku.
Nemá složité křižovatky. Vezmi si kamaráda jako doprovod a dobrou chuť!
Představte si ideální prázdninové středisko s dlouhými plážemi a čistým mořem, nad kterým se tyčí pevnost s předlouhou historií – tohle a mnohem víc nabízí Varberg, cíl našeho dnešního putování.
Město leží na švédském západním pobřeží a pyšní se dlouhou historií. Počátky místního opevnění se datují do 13. století, kdy město patřilo Dánům a díky jeho strategické poloze se o něj vedla spousta bitev. Teprve od roku 1645 je Varberg součástí Švédského království. Místní pevnost sloužila kromě vojenských účelů i jako sklady a vězení. Posledních sto let se v ní nachází muzeum, jehož největší zajímavostí je Bockstensmannen (muž z Bockstenu). Je to zachovalá kostra muže s pláštěm, která se našla v nedalekém rašeliništi. Podle vědců žil muž v polovině 14. století a jeho život i smrt obestírá tajemství, které se mohou návštěvníci muzea pokusit rozluštit.
Díky větrnému počasí je Varberg centrem windsurfingu, ale dají se tu provozovat všechny vodní sporty, na které si vzpomenete. Pláže tu jsou jak písečné, tak kamenité na útesech. Zdejší obyvatelé jsou zvyklí se v moři koupat po celý rok bez ohledu na teplotu vody. Nejlepší zakončení chladné koupele je rozhodně v sauně. Ta nejkrásnější se nachází v Kallbadshuset (studených lázních), unikátní stavbě přímo pod pevností na začátku pobřežní promenády.
Milovníci přírody se pak mohou vydat na Getterön, poloostrov s nádhernými plážemi, přírodní rezervací a jedním z nejlepších míst pro pozorování ptáků ve Švédsku s novou vyhlídkovou věží. Opravdovými ptačími celebritami tu jsou orel mořský a sokol stěhovavý.
Další populární aktivitou jsou rybářské výpravy, na které se mohou vypravit i úplní začátečníci a zkusit si chytit makrelu, tresku i další mořské ryby. Ti, kteří neradi opouštějí pevninu, si mohou čerstvé dary moře koupit přímo v přístavu.
Kromě koupání k létu (nejen) ve Švédsku patří jahody. Několik kilometrů za městem se nachází populární jahodová farma, kde si můžete jahody nejen sami nasbírat, ale i ochutnat v nesčetných úpravách v místní kavárně.
Náročnost: snadné
Doba přípravy: 40 minut
Pokud v létě přijdete k někomu ve Švédsku na fiku (kávu/čaj a něco sladkého k tomu), s velkou pravděpodobností dostanete koláč se sezónním ovocem pokrytý zkaramelizovanou krustou z ovesných vloček a cukru. Nejčastěji se koláč peče s malinami, borůvkami nebo jahodami, ale dá se připravit i s rebarborou nebo jablky.
Budeme potřebovat:
• maliny, borůvky (množství takové, aby pokryly dno formy na koláč)
• 1 lžíci bramborového škrobu
• 1 lžíci cukru
• 1 lžíci vanilkového cukru
• 200 g másla
• 85 g cukru
• 3 lžíce světlého sirupu nebo medu
• 160 g ovesných vloček
• špetku soli
Předehřejeme troubu na 175 °C (horní a spodní ohřev). Připravíme si kulatou formu na koláč o průměru 25 cm.
Na dno formy rozprostřeme ovoce a posypeme ho bramborovým škrobem, lžící cukru a vanilkovým cukrem.
V kastrůlku na plotně rozpustíme máslo a přidáme do něj zbytek ingrediencí. Vaříme na mírném plameni za stálého míchání dvě minuty.
Směsí pokryjeme ovoce ve formě a pečeme uprostřed trouby asi 22 minut.
Po vyndání z trouby necháme koláč trochu vychladnout. Podáváme nejlépe s vanilkovou zmrzlinou.
Glad sommar!
Krásné léto!
VÍTE, ŽE?
Víte, že ve švédském Älmhultu byl v roce 1958 otevřen první obchod IKEA? Dnes tu stojí i IKEA muzeum, které provází historií značky a dává nahlédnout do vývoje švédského bydlení.
Víte, že Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska, mění svou výšku? Kvůli tání ledovce na jejím vrcholu důsledkem klimatických změn se každý rok „zmenšuje“, a tak se její nadmořská výška postupně snižuje (aktuálně je na hodnotě 2 096,8 m n. m.).
Víte, že ve švédském Vimmerby najdete park Astrid Lindgrenové, kde ožívají příběhy Pippi, Emila i Ronji? Návštěvníci si tu mohou projít vesničky, sledovat živá představení a děti si mohou hrát v kulisách slavných knih.
Víte, že Dalhalla je přírodní amfiteátr v bývalém vápencovém lomu nedaleko Rättviku? Jeho dokonalá akustika i prostředí krásné severské přírody z něj dělají vyhledávané místo pro operu i letní koncerty.
Věk: 9
Bydlím ve Švédsku, v Sösdala, kousek od Lundu.
Rozhovor
Představ nám svůj koníček, co to vlastně děláš?
Kromě piana a výtvarky se věnuji sportovní střelbě ze vzduchové pistole na vzdálenost 10 metrů. Je to sport, ve kterém se snažíte co nejpřesněji zasáhnout střed terče. Střílí se v hale nebo klubovně, kde je klid a soustředění je klíčové. Do 15 let můžu používat obě ruce a sedím, dokonce si můžeme pistoli i podložit, protože je opravdu těžká. Jak je žák starší, tak musí stát a mířit pouze jednou rukou.
Jak ses k tomuto koníčku dostala?
Před dvěma lety jsem se přes kamarádku přišla podívat do klubu, kde její tatínek Robin trénoval děti. Vyzkoušela jsem si to a velmi mě to bavilo. Teď už se tomu věnuje dokonce i můj mladší bratr Alex.
Co tě na tvém koníčku nejvíc baví?
Baví mě, když se strefím do černého, kde získám nejvíce bodů.
Je takový koníček ve tvé zemi běžný, máš hodně kamarádů, co se tomu věnují?
Ne, není běžný, ale u nás v obci je klub, a tak je to fajn. U nás v klubu mám spíš kamarády kluky. Moc holek tu není.
Co k tomu potřebuješ?
Jak často trénuješ a v čem trénink spočívá?
Trénuju jednu hodinu týdně ve středu a někdy i ve čtvrtek. Nejde jen o samotné střílení, ale i o nácvik postoje, dýchání a myšlení. Někdy si to zkouším i bez střelby.
Co bys poradila někomu, kdo se tomu chce věnovat?
Určitě ať si to nejdřív zkusí v nějakém klubu, často se dají domluvit zkušební tréninky. A hlavně, ať je trpělivý. Na začátku to nemusí jít hned, ale je to o vytrvalosti.
Potřebuju vzduchovou pistoli, speciální terče, diabolky a také sluchátka na soustředění nebo brýle. V hale bývá klid, ale i tak se člověk snaží odfiltrovat všechno okolo. A pak taky pevnou a klidnou ruku a trpělivost!
Co považuješ za tvůj dosavadní největší úspěch v této oblasti?
Můj největší úspěch byl, asi když jsem poprvé vyhrála soutěž v kategorii žáků. Byla jsem strašně nervózní, ale zvládla jsem to a měla jsem radost, že se trénink vyplatil a získala jsem trofej.
Už sám název dává představu něčeho krásného, co jen tak někde neuvidíte a nezažijete. Český ráj, to je chráněná krajinná oblast plná nejen historických památek, jako jsou hrady a zámky, ale hlavně skalních měst, jeskyní a rybníků.
Kudy do Českého ráje?
Nejlépe z města Turnova, které se nazývá jeho srdcem a nachází se v Libereckém kraji. A ať se z něj vydáte jakýmkoliv směrem, vždycky dorazíte k nějakému hradu nebo skále – a s největší pravděpodobností to bude hrad na skále.
Asi nejznámějším lákadlem jsou Prachovské skály, Hruboskalsko (se zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn) a Klokočské skály. Procházka klokočskými skalami je jen pro otrlé, protože stezky vedou vysoko ve skalách a kdo nemá rád výšky, tak mu to nemusí dělat dobře.
V Českém ráji můžete navštívit jak krásné hrady a zámky (například Sychrov, Humprecht, Kost, Hrubý Rohozec nebo výše zmíněnou Hrubou Skálu), tak také zříceniny skalních hradů Trosky, Valečov nebo Rotštejn.
Pro turisty vede Českým rájem mnoho stezek a cyklotras. Ta nejvýznamnější a nejdelší se jmenuje Zlatá stezka, je dlouhá 119 km a je značená jako červená turistická trasa. Spojuje nejkrásnější a nejvýznamnější místa tohoto regionu. Na stezku se lze napojit kdekoliv a projít si jen ta místa, která vás zrovna zajímají. Vede tudy již od roku 1937 a vytyčil ji Klub českých turistů.
Za zmínku stojí také soustava osmi rybníků s krásnými jmény, které leží přímo pod Troskami: Věžák, Nebák, Vidlák, Krčák, Hrůdka, Rokytnický, Dolský a Podsemín. A kdyby vám ke koupání nestačily rybníky, tak je tu také řeka Jizera, která překvapí svou čistotou. Dokonce je možné si Jizeru sjet i na raftu nebo kánoi. Na jejím toku od Malé Skály až do Mnichova Hradiště se nachází spousta nástupních i výstupních míst, kde si plavidlo můžete půjčit i vrátit zpět. Můžete si tak vybrat, jak dlouhý úsek Jizery sjedete.
Český ráj je opravdu ráj pro ty, kteří mají rádi přírodu, památky, turistiku i sport. Nabízí všeho dosyta.
Jeden z typických a oblíbených moučníků české kuchyně. Když se řekne bublanina, mnoha Čechům se vybaví voňavé odpoledne u babičky, hrnek kakaa a tác ještě teplé bublaniny plné ovoce. Receptů na dobrou bublaninu najdete v českých kuchařkách mnoho, ale pokaždé jsou jednoduché, rychlé a výsledkem je vždy vláčný, lahodný a voňavý moučník, který potěší naše mlsné jazýčky.
Víte proč se bublanině říká bublanina? Lidový název je prý odvozen od toho, že těsto při pečení „bublá“ kolem šťavnatého ovoce.
Náročnost: snadné
Doba přípravy: asi 20 minut + pečení 20–30 minut
Budeme potřebovat:
• 4 vejce
• 1 hrnek cukru krupice
• 1/2 hrnku oleje
• 1/2 hrnku mléka
• 2 hrnky polohrubé mouky
• prášek do pečiva
• vanilkový cukr
• libovolné ovoce – ideálně čerstvé, ale použít můžeme i kompotované
• hrubou mouku na vysypání plechu
• moučkový cukr na posypání bublaniny
Předehřejeme troubu na 180 °C.
Plech nebo pekáček vymažeme máslem a vysypte hrubou moukou.
Do směsi přilijeme mléko, olej a zapracujeme mouku smíchanou s práškem do pečiva.
Opatrně oddělíme bílky od žloutků. Žloutky důkladně vyšleháme s cukrem a vanilkovým cukrem.
Z bílků vyšleháme tuhý sníh a opatrně ho postupně vmícháme do těsta.
Těsto nalijeme na plech a rovnoměrně posypeme ovocem.
Pečeme při 180 °C přibližně 20–30 minut. Nakonec posypeme moučkovým cukrem a podáváme.
Je česká zpěvačka, skladatelka, multiinstrumentalistka a herečka. Narodila se v roce 1988 ve Valašském Meziříčí. Již od sedmi let hrála na klavír, o něco později se naučila hrát na kytaru – hudba byla součástí jejího života díky rodičům, kteří – i když sami hudebníci nebyli – se často setkávali s umělci u sebe doma.
Svůj první mezinárodní průlom zažila s irským zpěvákem Glenem Hansardem, když spolu založili duo The Swell Season, natočili album a hráli spolu ve filmu Once. Ve věku 19 let získala cenu Akademie za píseň Falling Slowly, čímž se stala nejmladší osobou oceněnou Oscarem ve své kategorii, ale také první Češkou, která toto ocenění získala.
Po této etapě začala pracovat na sólových albech v New Yorku a později na Islandu, kde nyní žije se svými dětmi a manželem, který je i jejím producentem. Navázala také řadu hudebních spoluprací s dalšími umělci a pracovala na různých hudebních projektech. Hlavními tématy jejích skladeb jsou víra v kořeny, životní cykly a hledání vnitřní harmonie. Ve svých písních spojuje jemné piano, akustické nástroje, vokály i hostující hudebníky – přináší atmosféru introspektivní, osobní i poetickou. Prolíná se v nich klasické hudební vzdělání s lidovým a duchovním pohledem –od českých kořenů až po severní inspiraci Islandem.
Víte, že Černé jezero na Šumavě vzniklo po ústupu ledovce a s hloubkou 40 metrů je nejhlubším jezerem v Česku? Celá oblast leží v šumavské divočině, vede sem značená turistická trasa a výlet zvládnou i děti.
Víte, že rašeliniště v Jizerských horách tvoří významná mokřadní území, která jsou důležitá pro zadržování vody i ochranu přírody? V jizerských rašeliništích žijí opravdu vzácné druhy rostlin a živočichů.
Víte, že Zlín se stal symbolem moderního průmyslu díky slavnému podnikateli Tomáši Baťovi, který zde založil svoji obuvnickou firmu? Město je proslulé svou historií a architekturou spojenou s Baťovou firmou.
Víte, že Národní hřebčín Kladruby nad Labem je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších hřebčínů na světě? Od 16. století se zde chovají koně českého plemene starokladrubský kůň a dnes je i oblíbeným turistickým cílem.
Kousek západně od Jindřichova Hradce, v malebné krajině u obce Děbolín, se ve výšce 551,5 m n. m. zvedá rozhledna Rýdův kopec. Byla postavena v roce 2015 podle návrhu architekta Miroslava Hájka založeného na představě rovnoramenného trojúhelníku. Proto se jí také říká trigon.
Rozhledna měří 33 metrů, její konstrukce kombinuje kámen, ocel a dřevo. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 24 metrů můžete vystoupat buď po točitém ocelovém schodišti se 102 schody, nebo po dřevěném schodišti o 128 schodech. Rozhledna nabízí působivý kruhový výhled do blízkého i širšího okolí.
Za optimálních rozhledových podmínek se vám ukážou třeba vrch Javořice, vrcholové partie Novohradských hor, Blanského lesa (Kleť) i Šumavy.
Poblíž rozhledny se nachází Fantazium – pohádkový svět pro děti i rodiče, dříve známý jako Houbový park. Pro návštěvníky je připraveno několik naučných stezek různých témat a obtížností. S ohledem na aktuální téma Krajánka bychom chtěli zdůraznit Houbovou stezku, na které budete s pracovními listy v ruce procházet mezi modely hub nacházejících se v českých lesích. Rozeznáte je? Víte, které si můžete dát k večeři a kterým se obloukem vyhnout? Úspěšní absolventi stezky se mohou těšit na odměnu, která je má nejen potěšit, ale i motivovat k dalším dobrodružstvím.
Audionahrávka
Pozor, děti, tři obrázky v textu nedávají smysl. Vyberte správné z těch, které se rozutekly po stránce.
Je teplo, po dešti Kam se jde? Na ! Kde rostou? V !
Dobře se obléknem, vezmem si , , a jde se!
Smíšený, jehličnatý, listnatý , překážky jako , kmeny, soušky, houští, a mlází…
Dělá to s neutuchajícím nadšením, hnán touhou najít aspoň jednu aby vůbec něco donesl a nebyl mezi houbaři a kamarády za nekňubu.
Houbař proplétá se mezi , šlehán , radostně v předklonu lozí i po se plazí.
Před cestou do a samotným sběrem je dobré trochu znát, vědět, co se po požití syrové nebo vařené či může stát.
Samo sebou se na lov do může vydat i houbař-začátečník. Však encyklopedie nebo atlas měl by být jeho věrný společník!
Některé – ať malé, velké, jednobarevné či kropenaté –jsou totiž nejedlé, nebo málo, víc či až smrtelně jedovaté!
Václavka, ryzec, ucháč, klouzek, , smrž, křemenáč, , kozák, hřib, bedla, , muchomůrka, hadovka, holubinka – tak kterápak je z nich jedlá?
Tyto knihy jsou na prázdniny jako dělané. Když je otevřeš, vstoupíš do světa, kde se každé město, každá vesnice a každá památka promění v dobrodružství. Tvým úkolem bude řešit hádanky, plnit úkoly nebo objevovat tajemství, která se skrývají v okolí určitých míst. Knihy jsou jako mapa pro malé dobrodruhy. Co tě čeká? Pojďme to zjistit!
24 jedinečných výletů po Česku. S tímto hravým průvodcem se z každého výletu stane nezapomenutelný zážitek. Poznáš kraj blanických rytířů, půvaby Šumavy nebo největší skalní město v Evropě. Vydáš se údolím Vydry, do magického ráje poustevníků, za zkamenělou pohádkou, do českého Betléma či za bohem Radegastem.
Iva Petřinová: Hravý průvodce Českem I. (Fragment, 2022)
Až si vydechneš po výletech z první knížky, s touhle knížkou můžeš s radostí pokračovat. Vydáš se k opičímu hrádku, do města pohádek, k ptačím domkům či za skalními skřítky. Budeš putovat krajinou podél řeky Berounky, projdeš se krápníkovými jeskyněmi, hornickými štolami nebo se vypravíš za husity do Tábora. A i zde budeš mít spoustu kvízů a úkolů.
Iva Petřinová: Hravý průvodce Českem II. (Fragment, 2023)
Zavítáš-li o prázdninách do hlavního města České republiky, do Prahy, nezapomeň s sebou přibalit tuto knihu. Provede tě 19 cestami, např. na Pražský hrad, Kampu, Hradčany, Petřín, Vyšehrad nebo do židovského a Starého Města. Pověsti a zajímavé informace tě určitě zaujmou, pobaví, někdy i dost překvapí. Ani tady nechybí hravé úkoly a kvízové otázky.
Iva Petřinová: Hravý průvodce Prahou (Fragment, 2019)
23 hradů a zámků po celém Česku! Některé hrady mají speciální prohlídky, kde se dozvíš tajemství z dávné minulosti, jiné mají obří zahrady a bludiště, ve kterých se můžeš i ztratit. Mnoho těchto míst možná znáš i z pohádek a filmů! Uvidíš, že se s tímto průvodcem budeš královsky bavit.
Iva Petřinová: Hravý průvodce po hradech a zámcích (Fragment, 2024)
„Čekají tě prázdniny v Česku? Tak nazuj toulavé boty a vydej se objevovat krásy naší vlasti s pomocníkem v podobě hravých průvodců! I když jsou jinde hory vyšší, voda ke koupání teplejší a turistické atrakce modernější, věř, že z každého výletu se stane nezapomenutelná objevitelská výprava.“ Iva Petřinová
„Myslíte, že rostou houby?“ zeptal se ostatních Filip. Pohotově vytahoval z kapsy kapesní zavírací nožík, aby bylo jasné, že je na sběr hub připraven.
„Já myslím, že na houby je ještě chladno,“ pokrčila rameny Denisa. „Hlavně v noci.“
„Jestli nerostou, tak budeme běhat po lese úplně zbytečně,“ zasmušil se bratr.
„Ale je pravda, že jsme na nádraží viděli hodně houbařů,“ vzpomněla si Denisa.
„A právě proto zde máme Alvův univerzální vyhledávač,“ přišel Alva jako vždy s okamžitým řešením. Z batohu vykouzlil přístroj s parabolickou anténou a vysvětloval: „Je to prosté. Do vyhledávače zadáte, co zrovna hledáte – zatoulané štěně, ztracenou ponožku nebo třeba právě…“
„Houby,“ doplnil kamarád.
„Ano, houby. Hříbky, kozáky, babky, modráky, masáky, křemenáče, prostě hledáme místo, kde je nejvíc hub,“ pronášel Alva zvolna a cosi ťukal do přístroje. Anténa náhle ožila, natočila se, červené světlo v jejím středu zablikalo a zářivá zelená šipka na kapesní obrazovce vyhledávače ukázala směr k lesu. Kupředu!
„Vidíte? Zaměřil les!“ radoval se vynálezce.
Denisa se plácla dlaní do čela.
„Alvo, Alvo. K tomu opravdu nepotřebuju žádný přístroj, abych věděla, že houby hledám v lese. A ne třeba v rybníce,“ neodpustila si poznámku.
„Počkej, Deniso, nech toho... Já už je úplně vidím.“ usměrňoval sestru Filip, kterého vidina snadno nalezených hub nadchla.
Co znamená „zasmušil se“?
a. posmutněl
b. zakryl se
Co znamená, když je něco univerzální?
a. Dá se to použít všude ve vesmíru.
b. Dá se to použít na všechno.
Co je to vidina?
a. představa
b. vzpomínka
Dokážeš po přečtení ukázky zodpovědět tyto otázky?
• Jsou všechny tři děti z ukázky sourozenci?
• Alva umí něco, co ostatní děti ne. Co to je?
• Kdo je z Alvova univerzálního vyhledávače více nadšený, Filip, nebo Denisa?
Co vyplývá z ukázky? Denisa si myslí, že houby rostou, protože...
a. … je docela chladno.
b. … na nádraží viděla hodně houbařů.
c. … Filip má s sebou zavírací nožík.
V textu Alva zmiňuje několik jedlých
hub. Znáš některé nejedlé houby?
Co všechno se může stát, když sníš
nejedlou houbu?
Jaký vynález je podle tebe nejlepší? A kdybys to dokázal/a, co bys vynalezl/a ty?
Co je to vlastně houba?
a. Živý organismus – ani rostlina, ani živočich.
b. Rostlina, podobná chřestu.
c. Živočich, podobný hadům.
Co všechno obnáší houbaření? Řiď se textem a vlastními znalostmi.
1. Na houby si s sebou vezmeme zavírací _ _ _ _ _ a proutěný _ _ _ _ _ .
2. V lese _ _ _ _ _ _ _ pomalu a ne_ _ _ _ _ _ _ .
3. Sbíráme jen houby, které bezpečně _ _ _ _ _ _ _ .
4. Houby očistíme _ _ _ _ _ _ _ .
5. Houby nikdy nesbíráme do tašky z _ _ _ _ _ _ .
Už jsi někdy byl/a na houbách? S kým? Sbírají se houby v lese v zemi, ve které žiješ, nebo to nikdo nedělá?
Vymysli pokračování úvodní ukázky.
Jak budou podle tebe děti houby hledat? Za pomoci vyhledávače nebo samy vlastníma očima? Najdou nějaké? Pozná vyhledávač, jestli jsou nalezené houby jedlé? Stane se jim nějaká nehoda? Co by se všechno mohlo pokazit? Pokud houby najdou, uvaří si z nich něco? Smaženici nebo řízky nebo polévku? No nakonec se všichni rozhodnou následovat Alvův vyhledávač. Ten je ale zavede jen k nejedlým houbám. Denisa naštěstí houby zná, takže jim nedovolí je vzít. Anebo najdou hub hrozně moc, ale zjistí, že si nevzali košík. Filip je chce dát do igelitky, ale Denisa vykřikne, že to nesmí. Alva z batohu vytahuje pořád další vynálezy, kterými chce houby sbírat –speciální nůžky, naběračky, lopatky... Filip se řízne nožíkem. Nakonec najdou pár bedel a doma si je chtějí udělat jako řízky.
S houbou se jistě setkal každý z nás. Však je z čeho vybírat! Vždyť jen v České republice je například zaznamenáno na
10 000 druhů z říše hub! Nejčastěji se s nimi potkáme v lese, v košíku, na pánvi, na talíři nebo v zavařovací sklenici. Tušíme tedy, jak houby vypadají? No, kdo ví!
Zkus doplnit krátký text slovy z nabídky. Kdybychom měli vypodobnit …………..., i poslepu bychom asi na papír nakreslili klasickou nohu (odborně zvanou třeň) a na ni
…………… . Věděli jste ale, že taková houba ani nohu nebo klobouk mít nemusí? A víte proč?
Ona totiž vlastní houba je ve skutečnosti spletí malinkatých
……………, které se říká …………... a které je obvykle skryto pod povrchem – v půdě, ve dřevě a podobně. Ta část, kterou my v lese za příhodných podmínek hledáme a sbíráme, se jmenuje
…………… a slouží houbě k …………...!
Teď už víme, že většinou při houbaření sice nevidíme houbu jako takovou, ale jen její část, i ta však stojí za to. Pokud jste někdy listovali atlasem hub, nebo se jen dobře na houby dívali, víte, že tyto plodnice mají neskutečně mnoho barev, mohou být nejrůznějších tvarů, povrchů, struktur a velikostí a je na ně radost jen pohledět!
Člověk má pro houby velké využití. Některé sbírá k jídlu, mají charakteristickou chuť i konzistenci. Díky kvasinkám, které mezi houby patří, si může pochutnat na kynutém chlebu či koláči. Díky ušlechtilým plísním si může dopřávat plísňový sýr a jiné houby mu slouží jako konzervanty potravin. Důležitou roli hrají houby jako lék – zásluhou penicilinu, který obsahuje antibiotika a zabírá proti bakteriím, se dnes už neumírá na nemoci, které byly dříve smrtelné.
Než si ale takového houbového krasavce utrhneme k jídlu, musíme mít na paměti, že existují houby jedlé, nejedlé a dokonce jedovaté!
Mezi vyhledávané pochoutky z hub patří například smaženice, houbová omáčka, houba usmažená v trojobale jako řízek či houbičky naložené ve sladkokyselém nálevu. A jak připravujete houby u vás doma?
Od kdy se pletou koše?
Košíkářství patří mezi nejstarší řemesla na světě, výrobní postupy se během tisíciletí příliš nezměnily a daří se mu i v dnešní době. Koše lidé používali jako nádoby na jídlo, ryby i dřevo. Nejstarší koše byly nalezeny v Egyptě a jsou staré přes 10 000 let! Na českém území pocházejí nejstarší nálezy z období Velkomoravské říše, jedná se o rybářské vrše z Mikulčic.
Není vrba jako vrba...
V Česku se koše pletou hlavně z vrbového proutí. Ačkoli existují asi čtyři stovky druhů vrb, k pletení košíků se jich hodí jen několik, třeba vrba konopina, mandlovka nebo rakovice. Košíkáři často krajinu upravovali tak, aby měly vrby kde růst – vysazovali je kolem řek a rybníků. Nejvhodnější je proutí mladé, čerstvé nebo namočené, aby bylo poddajné. Kromě vrby se používá třeba i sláma nebo rákos.
Jak se plete koš?
Proutí se proplétá do různých tvarů: válcových, soudkovitých, kónických či oválných s kruhovým nebo oválným dnem. Košíkář sedí na stoličce a nádobu drží mezi koleny. Používá jen pár nástrojů – nejčastěji nůž, kladívko a speciální železa.
Co všechno košíkář umí?
Košíkáři umí uplést nejen obyčejný koš či pomlázku, ale i kočárek, truhlu, křeslo, obal na láhev nebo kabelku. Dříve se pletly i rybářské vrše a nůše na záda. Dnes se košíkářství používá i jako relaxace – stejně jako pletení nebo keramika.
Víte, že...
• Speciální zahnutý nůž zvaný „knejp“ se v košíkářství používá už od dob starého Říma
• Předchůdci proutěných dětských kočárků jsou proutěné dětské vozíky z poloviny 19. století.
• Plést koše či jiné výrobky se můžete naučit v mnoha různých kurzech, které dnes v Česku košíkáři veřejnosti nabízejí.
Zuzana Tilajcsiková se košíkářství věnuje už přes čtyřicet let. Vyučila se v oboru Košíkář a pletař nábytku a za svou činnost získala ocenění Nositelka tradice lidových řemesel a Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje.
Ve své dílně v obci Veltrusy u Mělníka vyrábí s partnerem Vladimírem Dvořákem především klasické hospodářské a užitkové koše z neloupaného vrbového proutí. To si připravuje sama – předsušuje ho a poté máčí ve studené vodě, aby bylo pružné a výrobky pevné. Nepoužívá žádné barvy ani laky, pracuje s přirozenými odstíny různých odrůd vrby. Své řemeslo pravidelně předvádí na řemeslných akcích po celé republice, na hradech, zámcích, v muzeích i skanzenech a na dobových jarmarcích.
ŘEMESLO S PROUTĚNÝM
DNEM Řemeslo má zlaté dno – tradiční košíkářství ho má pletené z proutí
Pěstujete si vlastní vrby?
V.D.: Ano, pěstujeme, máme „prutník“, tj. pole, na kterém si pěstujeme materiál. Máme různé odrůdy, které pak dál zpracováváme sušením a studeným máčením… Máme čtyři odrůdy, které se liší jak vzhledem, tak hlavně vlastnostmi dřeva, resp. prutu, a podle toho je používáme na různé výrobky.
Jak dlouho trvá, než vrba vyroste, abyste ji mohli sklízet a zpracovat?
V.D.: Sklízet se dá v omezené míře už první rok. Sklízí se po vegetačním období, takže nejdřív po prvním mrazu. To svoláme celou rodinu, uděláme piknik, rozpálíme gril a jdeme všichni sklízet.
Co pletete?
V.D.: Děláme hlavně klasickou hospodářskou košíkařinu. To znamená koše na seno a na krmivo pro zvířata, kukaně pro slepice, klasické nůše... Různé košíky, které se dají využít třeba na pikniky, bylinky, ovoce a zeleninu, na nákupy... Potom děláme také různé typy obalů, které se používají na dodávání sazenic lesníkům a zahradníkům. Na sbírání hub třeba děláme košíčky houbáčky.
Jaké nejmenší a největší výrobky jste upletli?
V.D.: Miniatury neděláme běžně, vlastně je neděláme vůbec. Někdo se specializuje přímo na to, že dělá opravdu miniatury pro panenky, ale to my neděláme. A největší asi byly proutěné sochy na náměstí a také se dělal betlém.
Paní Zuzano, Vy jste se v oboru vyučila. Stačilo to?
Z.T.: Já jsem se vyučila hlavně jako pletačka nábytku – houpací křesla, závěsná posezení, hodně se pracovalo s ratanem a rákosem. Ale měla jsem štěstí, že klasickou košíkařinu dělali dědové, takže u těch jsem to vlastně okoukala a dál se učím celý život. Hlavně když dělám nevšední zakázky pro expozice do muzeí a zámků, tak podle starých obrazů.
Používají se na pletení formy?
V.D.: Ano, jsou různé formy, ale my je vlastně jen skladujeme a na to, co běžně vyrábíme, je nepoužíváme. Možná se formy ale někdy budou hodit.
Z.T.: Mám třeba rozdělaný košík, který nedělám na modelu, takže si proutí svážu, abych udržela tvar a až trošku popojedu, tak si sundám provázek a budu pokračovat stěnu.
Zdroje: Košíkářství Zuzana Tilajcsiková, Česká televize, Šťastní lidé
Hodnota pH je měřítko kyselosti nebo zásaditosti látky, které určuje, zda je daná látka kyselá (pH nižší než 7), neutrální (pH 7) nebo zásaditá (pH vyšší než 7). Měří se na stupnici od 0 do 14. Některé látky mohou měnit barvu, když se dostanou do kontaktu s kyselým nebo zásaditým prostředím.
Budeme potřebovat:
• čtverec papíru
• sklenici se 100 ml vody
• lžíci kurkumy
• misku s vodou
• štětec
• 2 lžíce sody
Postup:
Do sklenice se 100 ml vody nasypeme lžíci kurkumy a promícháme.
Pomocí štětce směs naneseme rovnoměrně na celý čtverec papíru. Necháme papír uschnout.
V misce s vodou rozmícháme jedlou sodu.
Namočíme ruku do připraveného roztoku sody.
Poté opatrně otiskneme ruku na papír pokrytý kurkumou.
Sledujeme, jak otisk ruky začne měnit barvu.
Jak ovlivňuje pH barvu kurkumy?
Kurkuma obsahuje látky, které reagují na pH prostředí a podle pH mění barvu. Kurkuma tedy funguje jako přirozený ukazatel pH.
V kyselém prostředí zůstane žlutá, ale když se dostane do kontaktu se zásaditými látkami, jako byl v našem případě roztok jedlé sody, změnila se barva kurkumy na oranžovou až červenou.
V létě začíná ve střední Evropě houbařská sezóna naplno. V listnatých i jehličnatých lesích se při vhodných podmínkách můžeme setkat s mnoha druhy hub jedlých i nejedlých, dokonce i jedovatých. Ať už houby sbíráme nebo nepatříme mezi jejich fanoušky, můžeme obdivovat jejich krásu. Houby v lese vytvářejí často malebné skupinky, skryté v mechu a jehličí. Tentokrát se pokusíme krásu lesních hub přenést i do našich výtvorů.
Budeme potřebovat:
• kartonový obal od vajec
• nůžky
• akrylové barvy
• přírodniny: kůru, dřevo, mech, větvičky
• tavnou pistoli
• štětec
Z kartonového obalu od vajec vystřihneme štíhlé i kulaté výstupky, které budou tvořit klobouky hub.
Vybereme si vhodné kousky větviček a tavnou pistolí k nim přilepíme kloboučky.
Houby nabarvíme podle našeho výběru. Můžeme vytvořit zátiší s muchomůrkami nebo si vybrat jinou zajímavě barevnou houbu jako inspiraci. Třeba límcovku měděnkovou nebo křemenáč březový. Nabarvit můžeme nejen kloboučky, ale také nožičky.
Tavnou pistolí houby připevníme k vybrané podložce. Můžeme použít třeba kolečko z březového dřeva nebo nalezený kus kůry.
Nakonec kolem hub přilepíme mech, malé větvičky, suché lístky nebo jiné přírodniny.
Kloboučky hub nabarvíme nejdříve bílou barvou. Karton hodně barvy vsákne, takže pokud chceme mít kloboučky zářivě barevné, bílý podklad pomůže.
Na konci školního roku si Mojráček pečlivě vybíral, co nového by chtěl od září zkusit. Nabídka kroužků byla obrovská a všechno mu připadalo zajímavé. „Tenis, ten si určitě nechám! Ale chci zkusit taky keramiku, tam se prý dělají opravdové hrnky. A ještě bych chtěl chodit na angličtinu,“ vyjmenovával Mojráček mamince kroužky, na které se chce přihlásit. Nakonec ještě přidal hudební kroužek, protože paní učitelka mu řekla, že má talent. A tak s maminkou vyplnili všechny přihlášky a Mojráček se těšil, že se naučí spoustu nových věcí. Od září se do všeho vrhl s nadšením. Běhal z jednoho kroužku do druhého, nosil domů výrobky z hlíny, pískal si melodie na flétnu a učil se nová anglická slovíčka a věty. Rodiče měli radost, jak moc je jejich Mojráček šikovný a zvídavý. Vypadalo to, že všechno zvládá levou zadní.
Jenže postupně se něco změnilo. Mojráček začal být unavený. Přestal si hrát odpoledne venku s kamarády, úkoly do školy doháněl pozdě večer a ráno ho budík vzbudil až napotřetí. Když měl volné odpoledne, jen tiše ležel v pokoji a díval se do stropu. Ani vysněný bunkr z dek si ještě nepostavil, pořád na to neměl čas a energii.
„To je jen únava ze všech nových věcí, ono si to sedne,“ říkal tatínek. „Aspoň neztrácí čas nesmysly. Kroužky jsou pro jeho dobro,“ dodávala maminka, i když si už začínala všímat, že Mojráček přestává být tím veselým klukem, kterým býval.
A pak přišlo jedno odpoledne na konci ledna, které všechno změnilo. Mojráček měl jít na keramiku, ale místo toho zmizel ve svém pokoji a zalezl pod peřinu. „Já nikam nejdu,“ volal na maminku Mojráček, „já už nikdy nikam nechci chodit!“ Maminka si k němu sedla a chvíli mlčela. Pak se Mojráčka jednoduše zeptala, co by si teď přál úplně nejvíc. Mojráček chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Zůstat doma. A postavit si bunkr.“ A tak zůstal Mojráček tentokrát doma, maminka přinesla všechny deky, které doma našla, tatínek pomohl Mojráčkovi postavit základnu z židlí a postavili ten nejlepší bunkr na celém světě.
