Krajánek 11/2025

Page 1


Listopad 2025 Tak trochu jiná komunikace

Viviana Guzmán se narodila v roce 1964 v chilském městě Concepción. Na flétnu začala hrát už jako malá a brzy se ukázalo, že má výjimečný talent. Ve svých patnácti letech vystoupila poprvé jako sólistka s orchestrem a hudba ji od té doby provází po celém světě.

Studovala na slavné hudební škole Juilliard School v New Yorku a učili ji takoví mistři jako Jean

Dnes patří mezi nejznámější flétnistky světa a současně píše i vlastní hudbu. Viviana Guz mán je multiinstrumentalistka, která vystupovala ve 138 zemích na všech kontinentech, vydala 13 multižánrových sólových CD, nahrávala pro National Geographic a vedla kurzy na

143 univerzitách po celém světě. V současné době vyučuje na Kalifornské univerzitě v Santa

Ráda spojuje klasickou hudbu s latinskoamerickými rytmy, tancem i improvizací. V jejích vystoupeních se někdy prolíná hudba s pohybem a výtvarnými prvky, takže její koncerty jsou skutečným zážitkem pro všechny smysly. Hrála už ve více než stovce zemí a její album

Traveling Sonata bylo nominováno na cenu Grammy. Hudba je pro ni způsobem, jak předávat radost, energii i příběhy. Viviana Guzmán ukazuje, že klasická hudba nemusí být může být hravá, živá a plná vášně.

Obsah

2 Hudební skladatelky Viviana Guzmán

3 Úvodník Mezinárodní den nevidomých

4–5 Téma Tak trochu jiná komunikace

6 7 U krajánků Máte s kamarády svoji tajnou řeč nebo signály?

8–9 Volnočasovky Křížovky a rébusy

10 11 Krajánci na cestách La Serena a El Molle

12–13 Putování za chutěmi Pastel de choclo

14 Víte, že? Zajímavosti a výročí z Chile

15 Co mě baví – rozhovor Ráchelka Cicáková

16 Putování českou Žalý krajinou – rozhledny

17 Obrázkové čtení Tak trochu jiná komunikace

18 19 Krajánkova knihovna Listopad patří svobodě

20 21 Čtení s porozuměním Kolik roků, tolik bublin

22 23 Svět kolem nás Tak trochu jiná komunikace

24 27 Komiks Knedlík a školní bazar

28 29 Živá řemesla Knihařství

30 31 Krajánkova laboratoř Kyseliny a zásady

32 33 Krajánkovo tvoření Šifrovací nástroj

34 35 Mojráček Vzpomínky na babičku

36 Omalovánka Kam se schoval Krajánek?

Pokud jste v časopise našli chybu nebo překlep, napište nám prosím na krajanek@krajanekvesvete.cz.

ČASOPIS nejen PRO ČESKÉ DĚTI ŽIJÍCÍ V ZAHRANIČÍ

Vychází 1. 11. 2025, listopad 2025 měsíčník, ročník 12 Šéfredaktorka: Ivana Kaçmaz

Editorky: Denisa Žáková, Stanislava Boudová

Korektury: Anna Karamantzani, Ivana Bilošová, Jana Rosell, Marie Švédová, Kristýna Vávrová

Titulní strana: Lenka Šeráková

Finální sazba: Ivana Kaçmaz krajanek@krajanekvesvete.cz

Vydává Krajánek ve světě z.s. Rovné 5, 518 01 Dobré IČO: 07369522 spolek@krajanekvesvete.cz www.krajanekvesvete.cz www.facebook.com/krajanekvesvete © Krajánek ve světě z.s.

aplikace nebo zvuková upozornění v dopravě, dělají svět přístupnější pro všechny.

Tento den nám připomíná, že komunikovat se dá i jinak – nejen pohledem nebo úsměvem. Můžeme si porozumět i tónem hlasu, nasloucháním, dotykem nebo trpělivostí. Každý z nás může udělat něco pro to, aby byl svět otevřený i těm, kdo ho nevidí očima – ale vidí ho srdcem.

Tak co říkáte? Zkusíte dnes chvíli „vidět“ jinak?

Inspirativní čtení přeje Ivana Kaçmaz

Já ti něco řeknu, ty mi něco řekneš, odpovíš mi. Já ti něco napíšu, ty mi něco napíšeš, rozumíš mi. Já ti zamávám na pozdrav, ty mi zamáváš na pozdrav, tím reaguješ. Já ti něco ukážu na obrázku a ty to pochopíš.

Slova, písmena, gesta, mimika a vizuální komunikace. Povídáme si, vyprávíme, ptáme se, píšeme si dopisy, e-maily, zprávy na telefonu, kroutíme hlavou na znamení nesouhlasu, loučíme se pusou nebo zamáváním, sledujeme a pozorujeme dění kolem. Asi nejběžnější a nejtypičtější způsoby dennodenního dorozumívání. Ale vyčerpaly se tím všechny možnosti? Kdo z vás si dokáže představit tak trochu jinou komunikaci?

Někdo si například na letním táboře vyzkoušel, že se dá komunikovat pomocí teček a čárek. Ať už psaných, pomocí uzlíků navázaných na provázku, šiškovokamínkových, světelných nebo zvukových. Tato abeceda se jmenuje podle svého autora pana Morse, Morseova abeceda, morseovka. A prstovou znáte? Ve škole nebo se sourozencem se občas hodí bez vydané hlásky sdělit třeba „Učil ses matiku?“ nebo „Dáme po večeři žolíky?“. Když se k tomu přidá spiklenecké mrknutí, dorozumění je absolutní!

Druhů jiné komunikace je bezpočet, mohou se zkoušet i jako hra nebo pro zábavu. Ale jsou takové typy, které skutečně pomáhají dorozumět se lidem, pro které tradiční komunikace nepřipadá v úvahu. Patří k nim znaková řeč nebo Brailleovo písmo.

Možná jste také někdy potkali lidi, kteří živě a hbitě komunikovali bez vyřčených slov. Povídali si znakovou řečí. Ta je využívána zejména mezi neslyšícími nebo špatně slyšícími. Specifickými vizuálně pohybovými prostředky – tvary, pohyby, postavením rukou, mimikou, polohami hlavy a horní části těla – vyjádří jakékoliv sdělení, otázku, přání… Zkuste si někdy při sledování televize zapnout tlumočení do znakové řeči, sami si vyzkoušíte, jak se používá.

Lidem, kteří nevidí nebo mají velice špatný zrak, pomáhá Brailleovo písmo. Jde o speciální druh písma fungující na principu plastických hrbolků vyražených do papíru nebo jiného materiálu. Pomocí hmatu, prstem, nevidomý čtenář rozlišuje, kde je na šesti z možných míst hrbolek. Tak třeba písmeno „k“ je značeno horním a dolním hrbolkem v levém sloupci. Písmeno „x“ představují všechny rohové body. K nacvičení čtení Brailleova bodového písma je zapotřebí velké trpělivosti a odhodlanosti. Ale naučit se jej je možné – jen si představte, že někdo přečte dokonce takto psanou knihu. Neuvěřitelné!

Nezbývá než si přát, ať další a další vynálezy pomáhají komunikovat všem!

Vašek, 13 let, Istanbul

Nic takového nemáme, ale mamka říkala, že když byla menší, zkoušeli si psát v partě tajné vzkazy mlékem.

Anežka, 11 let, Istanbul

Tajnou řeč s kámoškama nemáme, ale když se o někom bavíme, tak používáme přezdívky, aby hned každý nevěděl, o kom je řeč.

Miroslav, 8 let, Milán

Když jsem na prázdninách v Česku, tak tam mám kamaráda, který bydlí v domě naproti, a máme vysílačky a voláme si.

David, 12 let, St. Pölten

Tajnou řeč s kamarády nemáme, ale máme několik

„insider jokes“ –vtipů nebo hlášek, kterým rozumíme jen my.

Mikoláš, 5 let, Milán

Tajnou řeč nemáme, ale když nechceme, aby nás někdo slyšel, tak šeptáme.

Luky, 9 let a Sami, 7 let, Madrid

Žádnou tajnou řeč nemáme, ani mezi sebou, ani s kamarády a ani nic takového nechceme.

Oskar, 9 let a Oisín, 7 let, Athlone

Máme své tajné signály, na fotce ukazujeme: „Ano, rozumím.“

CO BYS CHTĚL/A, ABY MOST SPOJOVAL?

NA ADRESU KRAJANEK@KRA ČÍSLE.

Anička, 12 let, Washington

Žádný tajný jazyk nemám. Někdy ale používám slang a to pro někoho tajný jazyk může být.

Viktor, 9 let, 's-Hertogenbosch

Ne, nemám, ale tatínek si psal se svojí sestrou tajné zprávy v morseovce. A maminka zase za slabiky slov přidávala „p“ se samohláskou, na kterou končila ta předchozí slabika. Třeba: „Copo topo chcepeš?“ To určitě zkusím!

Ahoj, já jsem Rachel, je mi deset let a narodila jsem se v Chile. Možná bych měla psát o hlavním městě Santiagu, ale protože já žiju v La Sereně, v regionu Coquimbo, povím vám něco o ní. La Serena je totiž druhé nejstarší město v Chile – starší je už jen Santiago. La Serena leží severně od Santiaga. Autem nebo autobusem dojedete ze Santiaga do La Sereny za šest hodin. Letadlem doletíte za čtyřicet minut.

Mnoho Chilanů sem jezdí na letní prázdniny od prosince do konce února, protože tu máme o něco teplejší vodu v moři. Ale pro mě je to stejně studené. La Serena znamená v češtině „klidná, jasná“. Jenže ono tu zas tak často jasno není! V létě bývá více slunečno, ale i tak jsou rána zatažená a teprve odpoledne se vyjasní. Proto lidé často jezdí za město, aby našli více sluníčka. Někteří se tam přestěhují natrvalo.

My s rodiči jezdíme často do El Molle. Je to malá vesnička na cestě do údolí Elqui. Já tam ráda jezdím na tzv. „cabalgatu“, projížďku na koni po kopcích a podél řeky. Vždycky se také zastavíme v restauraci Hornitos, kde mají nejlepší empanady. A buď před jídlem nebo klidně i po jídle můžeme využít bazén restaurace. To je v létě fakt super. Jednou jsme tam dokonce zůstali na noc – v Refugio El Molle. Spali jsme v takové kulaté chatičce, říká se jí cabaña. Mají tam prima park pro děti a rodičům se líbila horká lázeň pod hvězdami. Místní obloha je pro pozorování hvězd pouhým okem úžasná. Mléčná dráha vypadá jako namalovaná. Když se vracíme domů, obvykle se zastavíme ještě v Altovalsol. To je vesnice hned za La Serenou. Tam je skoro vždycky slunečno, i když v La Sereně je zrovna šedá obloha. Teď v zimě tu máme krásné západy slunce. Já mám v Altovalsol kamaráda Agustina. Ten má naprosto skvělého pejska, který mě vždycky radostně vítá.

Až budete v Chile, tak mi dejte vědět a třeba se setkáme v La Serena nebo v El Molle.

Ahojky! Jmenuju se Rachel a bydlím v Chile. Chtěla bych se s vámi podělit o moc dobrý recept, který je jedním z typických chilských pokrmů. Je to pastel de choclo –zapékaná dobrota z masa, vajíček a kukuřice.

Budeme potřebovat (na 3–4 porce):

• 4 hrnky nastrouhaných nebo nasekaných kukuřičných zrn

• 1/4 litru mléka

• 2–3 listy bazalky

• sůl a pepř

• 2 lžíce oleje

• 2 střední cibule, nakrájené nadrobno

• 1/2 lžičky mleté jemně pálivé papriky

• špetku oregana a špetku kmínu

• 150 g mletého hovězího masa

• 1/2 kostky hovězího bujónu

• 2–3kuřecí prsíčka

• 1–2 vejce natvrdo, nakrájená na plátky

• 1 lžíci rozinek sultánek (pokud je máte rádi)

• 6 oliv

• 1–2 lžíce krystalového cukru na posypání

Náročnost: střední

Doba přípravy: 1,5 hodiny

 Dáme nastrouhanou nebo pomletou kukuřici do hrnce a pomalu vaříme na slabém ohni. Pořád mícháme, aby se nepřipálila! Když začne houstnout, přiléváme trošku mléka a přidáme na malé kousky nakrájenou nebo natrhanou bazalku. Musí to být takové krémové, jako kašička. Nakonec osolíme a opepříme. V Chile se tato směs prodává už hotová.

 V jiném hrnci opečeme cibulku na oleji, až zesklovatí. Pak přidáme mletou papriku, oregano, kmín, pepř a mleté maso. Rozmícháme půl kostky bujónu v trošce horké vody a přilijeme k masu. Vaříme asi 15 minut a občas mícháme. Na konci zase ochutnáme, jestli je to dobře osolené a opepřené.

 Kuřecí prsíčka nakrájíme na kousky a opečeme na pánvi.

 Vezmeme velkou zapékací misku (nebo menší hliněné mističky) a dáme dovnitř masovou směs. Navrch přidáme kuře, vajíčka, olivy a rozinky. Já rozinky nerada, tak je tam nedávám. A pak to celé přikryjeme připravenou kukuřičnou kaší.

 Nakonec vše posypeme cukrem. Dáme směs péct do trouby, dokud horní vrstva lehce nezkaramelizuje. Pečeme asi 25 minut na 180–200 °C. A je to! Pastel de choclo je hotový a můžeme si na něm pochutnat třeba s rajčatovým salátem. Doufám, že to taky zkusíte, i když jste třeba daleko od Chile! Mávám všem do světa.

Víte, že Chile je nejdelší země světa?

Rozkládá se přes 38° zeměpisné šířky a táhne se od pouští na severu až po ledovce a fjordy na jihu. Je zde tedy neobyčejná rozmanitost krajiny i klimatu.

Víte, že chilský měděný důl Chuquicamata je jeden z největších povrchových dolů na světě? Těží se v něm obrovské množství mědi a jeho rozloha je opravdu ohromující.

Víte, že Atacama v Chile je nejsušší poušť na světě? V některých místech nepršelo po staletí, její krajina připomíná povrch Marsu. Je neuvěřitelné, že před miliony let části tohoto území pokrýval oceán.

Víte, že Chile má vlastní „Stonehenge“ zvané El Enladrillado?

Tato plošina v Andách je tvořena obřími kamennými bloky a obestřena záhadami, které lákají archeology i dobrodruhy z celého světa.

Věk: 10

Bydliště: La Serena, Chile

Rozhovor

Rachel, věnuješ se atletice. Jak dlouho? Odmala mě baví se hýbat. Na atletiku chodím už od první třídy.

Kolik času týdně trénuješ?

Už chodím trénovat dvakrát týdně se staršími žáky. Na své vrstevníky jsem prý moc rychlá. Je to trochu náročnější, ale baví mě to.

Souhlasíš s tím, že lehká atletika je královna sportů?

To je těžká otázka. Tady v Chile je to fotbal. Některé mé kamarádky dělají gymnastiku, volejbal nebo fotbal. Ale většina dětí vůbec nesportuje.

Kdo je tvůj sportovní vzor a co bys mu při setkání řekla?

Usain Bolt! Co bych mu řekla při setkání? Asi: „Ahhh, wow, podepíšete se mi na tričko nebo tady do mého diáře?“

Kdybys měla za úkol přivést k běhání kamaráda, jak bys ho přesvědčila, že je atletika úplně nejlepší?

Určitě bych mu řekla, že běháním si můžou udržet fyzičku a že jim to pomůže pročistit hlavu.

Máš kromě atletiky ještě nějaké další koníčky? Prý jsem knihomol. Čtu všechno a všude. Když mě mamka pošle něco dělat, tak mě najde v nějakém rohu s knížkou.

Četla jsi už nějakou knížku vícekrát? Jakou? Úplně nejvíckrát jsem četla Děti z Bullerbynu. Ale už jsem se několikrát vrátila ke knize Zahrada plná kouzel (Tajemství kvetou modře) od Nelly Möhleové.

Jaký žánr máš nejraději a jakou knížku bys doporučila ostatním?

Mám ráda napínavé a dobrodružné knihy. Teď zrovna čtu Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase. Není úplně veselá, ale je napínavá.

Baví tě knížky jen číst, nebo bys chtěla zkusit i nějakou napsat?

O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Ani nevím, v jakém jazyce bych ji psala. Nejlépe by mi šla asi španělština.

Na vrcholu hory Přední Žalý v Krkonoších stojí ve výšce 1019 m nad mořem kamenná rozhledna Žalý. Nechal ji na konci 19. století vystavět hrabě Jan Harrach. Slavnostně byla otevřena v září roku 1892 a dostala jméno tehdejšího císařpána

Františka Josefa I. Nebyla první na tomto místě –jejími předchůdkyněmi byly dřevěná a kovová vyhlídka.

Rozhledna se sice nachází v Libereckém kraji, ale do Královéhradeckého je to, co by kamenem dohodil, asi 150 metrů vzdušnou čarou.

Rozhledna Žalý je vysoká 18 metrů. Na vyhlídkovou terasu vede 89 schodů. A co shora uvidíte?

Při nepříznivém počasí a husté mlze, která by se dala krájet, bohužel asi nic... Ale to z žádné rozhledny! Pokud bude jasno, nebo dokonce slunečno, budete moci obdivovat nejznámější dominanty Krkonoš, jako Sněžku – nejvyšší bod České republiky, Černou horu, Medvědín, Kotel, mohylu Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší. Hezké počasí umožní dohlédnout do Jizerských a Orlických hor i na města Hradec Králové a na matičku Prahu.

Na vrcholu rozhledny najdete kromě jiných vyhlídkychtivých turistů i antény telekomunikačních zařízení. Bez kovové „ozdoby“ by byla tato stavba jistě mnohem hezčí, ale zase by odtud nebylo zajištěno pozemní digitální vysílání televizního signálu a nebyly by na obrazovce pohádky a filmy pro děti.

Audionahrávka

Pozor, děti, tři obrázky v textu nedávají smysl. Vyberte správné z těch, které se rozutekly po stránce.

Čárka, , čárka, , čárka, hlavou kývnutí, nahoru, ticho, křik, pláč, mávnutí.

Uzlíky na provázku, šipky z kamínků, fáborky na , smajlíci, , květiny, – přehršel emoji v telefonech.

Světlice nad , hieroglyfy, zpráva hlasová, spiklenecké mrknutí , prstová abeceda, řeč znaková.

Sloupečky drobných hrbolků od pana Brailla, piktogramy, zaťukání na , úsměv od k , smích předstíraný.

Prásknutí , popsaný svitek na holubí , dětské znakování, světelná signalizace na letišti v mlze.

Vyřčená slova, napsaná na , to je běžná tradice, však další výše uvedené – to je ta(k) trochu jiná komunikace!

Pojď se podívat, jaké to bylo bez ní. V listopadu si připomínáme konec komunismu v Česku a to, že Češi mohou svobodně žít, cestovat i říkat, co si myslí.

Tyhle tři knížky tě vezmou do dob, kdy to tak jednoduché nebylo.

Radka Volfová: Utopený poklad (Portál, 2024), pro čtenáře 9+

Jedenáctiletý Kuba jede na prázdniny k nevlastnímu dědovi na vesnici – bez internetu, bez kamarádů a bez fotbalu. Připravuje se na nejhorší týden svého života. Jenže v podkroví narazí na Pavla. Kluka, který nezná mobily, Messiho ani YouTube a jezdí na kole bez přehazovačky. Pavel ho zavede zpátky do osmdesátek! A tvrdí, že zná cestu k pokladu ukrytému ve starém zatopeném lomu. Vydají se na dobrodružství, které je zavede nejen pod hladinu, ale i do světa, kde děti žily úplně jinak. Čeká je napětí, přátelství i odvaha – a konec je tak napínavý, že spojí nejen kluky, ale i celou rodinu.

Představ si město, kde všude vidíš jen jedno písmeno – A. Je na domech, v učebnicích, na vlajkách i v novinách. Každý ho musí znát a poslouchat. V takovém šedivém světě žije kluk, který ale touží po něčem víc. Jednou najde papírovou vlaštovku s písmenem B –a všechno se změní. Začíná dobrodružství plné napětí, útěků a pronásledování. Hrdina sní o svobodě a ty s ním sleduješ, jestli se mu podaří uniknout a ukázat, že svět není jen o jediném písmenu. Obrázkový příběh bez slov tě vtáhne do děje a na konci rozsvítí celé město barvami!

Pavel Čech: A (Petrkov, 2016), pro čtenáře 10+

Milí krajánkové, objevujte minulost, chápejte svět a bavte se – tyto příběhy vám to ukážou!

Matěj jede jako každý rok na prázdniny k prarodičům do Slavonic. Jenže letos na něj čeká dobrodružství, jaké by nečekal ani ve snech! V opuštěném bunkru najde tajemný dopis z roku 1973 – od kluka, který se pokusil utéct přes hranice do Rakouska. Kdo byl ten kluk? Proč utíkal z Československa? Jak dopadl jeho útěk? A co to vlastně byla železná opona, ostnaté dráty a pohraničníci? Matěj se spolu s kamarádkou Irenou pouští do pátrání, které mu odhalí svět plný nebezpečí, odvahy i velkých rozhodnutí. Čeká ho spousta otázek i napětí – a závěr, který překvapí snad všechny, třeba i tebe.

Petr Hugo Šlik: Stín železné opony (Albatros, 2024), pro čtenáře 12+

Hned si běž umýt ruce, než to tady všechno upatláš,“ zlobí se maminka a ukazuje směrem ke koupelně. Ema si namydlí ruce úplně nejvíc, jak to dokáže, potom spojí palec a ukazováček a opatrně nafukuje mýdlovou bublinu, která jí praskne u pusy. druhou...a třetí... a čtvrtou... té se dokonce podařilo odlepit od prstů a pomalu klesá k podlaze... a pátou, šestou, sedmou a osmou... všechny další se hned u rtů rozprsknou. Je jí osm let, tak musí vždycky udělat osm bublin. Chudák táta jich musí udělat osmatřicet a máma třicet čtyři.

Když se Ema vrátila ke stolu, tatínek byl pryč. „Už nemohl čekat, přišel by pozdě do práce,“ vysvětluje maminka. „Vždyť ti to taky trvalo celou věčnost…“ „Dřív to nešlo,“ řekne rozhodně Ema a pomyslí si, že tady něco nehraje. Tatínek přece vždycky chodil do práce pozdě a nikdy to nikomu nevadilo. Dřív si je s maminkou obě posadil na klín a dával jim pusinky za ucho, na krk i na nos. Klidně dvě nebo tři hodiny. Nebo tak nějak…

„Říkám, babi, že se mi to u nás nechce líbit,“ opakuje Ema a ustaraně kouká na babičku, která na stoleček dává malinový dort, oříšky, žužu, turecký med, kyselé želé bonbóny a další dobroty, které cestou koupila v cukrárně. „Nelam si s tím hlavu, zlato,“ usměje se babička a popadne konvici s meduňkovým čajem. „V dospělých se člověk nevyzná, to abysme si rovnou pořídily křišťálovou kouli…“

 Ema u toho spojí PALEC a UKAZOVÁČEK. Dokážeš vyjmenovat další české názvy prstů?

PRO _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

P _ _ _ _ _ _ ČEK

M _ L _ Č _ K

Už jsi někdy zkoušel/a dělat bublinu rukou, tak jako Ema? 

Od čeho má Ema špinavé ruce, co myslíš?

V jakých situacích si musíš jít umýt ruce ty?

 Kolik let mají rodiče Emy?

Když si někdo pomyslí, že tady něco nehraje“, co tím myslí? Správně může být více možností.

a. Že je ticho.

b. Že je něco divné.

c. Že si s ním nikdo nechce hrát.

d. Že je něco v nepořádku.

Emina babička dává na stůl dobroty z cukrárny. Dovedeš vyjmenovat další sladkosti?

Co je to žužu?

a. měkká gumová sladkost

b. růžové bonbóny

c. želatinový dort

Babička navrhuje, že by jim k porozumění dospělým pomohla křišťálová koule. Víš, proč to říká a k čemu křišťálová koule může sloužit?

Co znamená, když něco trvá „celou věčnost“? Vyber správnou odpověď. celou hodinu strašně dlouho

Proč babička Emě říká

a. Protože Ema má zlaté vlasy.

b. Protože to je milé oslovení jako třeba „miláčku“.

Jak říká babička tobě?

Vymysli pokračování ukázky… Přijde Ema s babičkou na to, co se u Emy doma děje? Má tatínek problémy v práci? Nebo je někdo v rodině nemocný? Nebo si rodiče už nerozumí a zvažují, že se rozejdou? Anebo je to něco úplně jiného? Co myslíš, že se ještě u Emy doma změní? Maminka bude občas plakat anebo se bude na Emu častěji zlobit? Odstěhuje se tatínek? Nebo se k nim naopak někdo přistěhuje? Budou se všichni víc hádat anebo spolu naopak přestanou mluvit? Jak se bude Ema cítit? Kniha se jmenuje Ema a pusinkový lupič – je možné, že Emině rodině někdo pusinky ukradl? Je to opravdový člověk? Je to vůbec možné? Jak pusinky ukradl? Odnesl je v pytli nebo si je schoval pod košili? A najde ho Ema? Podaří se jí pusinky pro rodinu ukořistit zpátky?

Ema poprosí babičku, aby jí pomohla na to všechno přijít. Zajdou spolu za kartářkou a ta jim prozradí, že tatínek přišel o práci a nechce, aby to maminka a Ema věděly. Maminka si myslí, že už ji nemá rád a netuší, že jde o jeho práci, a tak často pláče a je nervózní. Ema je z toho nešťastná a moc by jim chtěla pomoct. Takže se rozhodne tatínkovi najít práci. Domluví mu interview v místní továrně na čokoládu a doufá, že tak budou mít doma vždycky dost čokolády. To ale ještě netuší, že…

Kromě tradiční komunikace slovem a písmem se čím dál více pozornosti věnuje i dorozumívání nonverbálnímu. Gesta, kouzlo úsměvu, postoj, uhýbání pohledem nahradí řeku slov

nebo hravě změní význam sdělení.

My si však představíme tak trochu jinou komunikaci. Takovou, která nastupuje, když nelze použít tu klasickou. Takovou, která pomáhá, když se jinak dorozumět nelze.

Prvním příkladem je znakový jazyk, znaková řeč. Ta je tvořena určitými – specifickými –vizuálně-pohybovými prostředky. Patří mezi ně například: (doplň podle obrázku)

• tvar, postavení a pohyby ,

• polohy a horní části trupu,

• mimika.

Setkal/a ses někdy se znakovou řečí? Viděl/a jsi někdy někoho znakovat? Kde to bylo? Rozuměl/a jsi něčemu?

Komu myslíš, že znaková řeč, znakový jazyk, pomáhá?

Znakový jazyk zlepšuje a usnadňuje, či dokonce umožňuje dorozumění mezi neslyšícími nebo také mezi neslyšícími a slyšícími. Pokud chceš i ty nahlédnout do světa znakové řeči, vyzkoušet si rozumět slovu, části sdělení, dnešní technologie ti to umožní. Stačí například naladit správný televizní kanál ve správný čas a můžeš zhlédnout pohádku nebo dětské zprávy tlumočené do znakové řeči. Existují i kurzy znakové řeči, které bys mohl/a absolvovat a dorozumět se pak s neslyšícím kamarádem či příbuzným, který tento jazyk již ovládá.

Dalším pomocníkem ve světě trochu odlišné komunikace je Brailleovo písmo. Je to hmatové písmo, čtené pomocí dotyku, prsty. Principem jeho fungování jsou plastické body, hrbolky, vyražené do papíru nebo i jiného materiálu.

Každé písmeno, každé číslo má svou kombinaci:

Představ si, že tmavé body jsou hrbolky. Co bys přečetl/a?

S Brailleovým písmem ses pravděpodobně už setkal/a, ale možná jsi jej nevnímal/a. Často totiž doprovází klasický nápis pomocí písmen a znaků abecedy, kterou ze svého jazyka znáš. Zkus si všimnout tlačítek ve výtahu, popisků na orientačním plánu v metru nebo krabiček od léků.

Komu podle tebe Brailleovo písmo pomáhá?

Brailleovo písmo umožňuje číst nevidovým nebo slabozrakým a získat tak informaci pro ně srozumitelným způsobem. Tam, kde ostatní použijí písmen abecedy, uživatelé Brailleova písma musí hmatem poznat, o jakou kombinaci hrbolků se jedná. Není to snadný úkol. Ale věřte, nevěřte, Brailleovým písmem jsou napsány i celé knihy!

JANA SCHULZOVÁ •

JANA SCHULZOVÁ • LENKA KANELLIA

Když kniha vzniká z papíru

Knihařství je krásné a trpělivé řemeslo, které proměňuje potištěné listy v hotovou knihu. Knihař musí umět pracovat s papírem, kartonem, látkou i lepidlem. Díky jeho práci držíme v rukou pevné knihy, sešity nebo kroniky, které vydrží celé roky.

Od svitků ke knihám

První „knihy“ byly dlouhé svitky papyru nebo pergamenu. Teprve ve starověkém Římě začali lidé listy skládat a svazovat dohromady – vznikl tak kodex, předchůdce dnešní knihy. Ve středověku se knihařství rozvíjelo hlavně v klášterech, kde mniši ručně opisovali a zdobili knihy. Každý svazek byl vzácný originál, často vázaný v kůži a zdobený zlatem.

Jak vzniká knižní vazba

Skládání složek – tištěné listy se poskládají a složí do malých balíčků zvaných složky. Šití –složky se sešijí nití, aby držely pohromadě. Lepení a lisování – kniha se slepí a vloží do lisu, aby byla pevná. Připevnění obálky – obal může být z papíru, plátna, kůže nebo pergamenu. Zdobení – na závěr se přidá zlacení, reliéf nebo ornament – a kniha je hotová!

Knihařství dnes

Knihaři dnes nejen vyrábějí nové knihy, ale také opravují staré. Zachraňují kroniky, rodinné paměti i vzácné tisky. Najdeme je v malých dílnách, kde se stále používají tradiční nástroje, jako je lis, nůžky nebo šídlo. Moderní knihaři také tvoří originální zápisníky, alba nebo přání, často jako umělecké kousky.

VIRTUÓZ KNIŽNÍ VAZBY

V době strojů, které dokáží vázat knihy ve velkém množství, se na ruční vázání knih díváme jako na umělecké dílo. Přinášíme vám medailonek jednoho takého umělce. Byl jím brněnský knihař Jindřich Svoboda, který žil v letech 1909–2001, který už polovině 30. let 20. století patřil mezi elitu svého oboru.

Začátky v dílně

Jindřich Svoboda se narodil v Dolních Kounicích u Brna. Jeho tatínek byl knihař, a tak malý Jindřich trávil hodiny v dílně, kde se mezi vůní lepidla, papíru a kůže zrodila jeho láska ke knihám. Po škole odešel do Prahy, kde se učil u nejlepších mistrů. Už jako mladík měl cit pro krásu a pečlivost, kterou obdivovali i zkušení knihaři.

Řemeslník nebo umělec?

Jindřich Svoboda byl obojím. Každou knihu bral jako samostatné výtvarné dílo. Jeho vazby zdobily jemné ornamenty, zlacení i ručně vyřezávané detaily. Používal drahé kůže a ručně barvené papíry. Často experimentoval, nebránil se novým technologiím ani materiálům, a tím řemeslu přinášel svěžest i pokrok. Jeho dílo bylo vystaveno doma i v zahraničí a „svobodovská vazba“ se stala pojmem – to znamená, že když si někdo objednal vazbu od něj, věděl, že dostane kvalitu i krásu v jednom. Lidé říkali, že „když máš knihu od Svobody, máš poklad“.

Předávání odkazu dalším generacím Svoboda působil také jako pedagog na uměleckoprůmyslové škole v Brně. Své zkušenosti předával mladým knihařům, které učil nejen techniku, ale i lásku k řemeslu. Byl přesvědčen, že krásná kniha vzniká jen tehdy, když do ní vložíš srdce.

Víte, že… Svoboda získal významnou zakázku pro britskou královnu? Byla to etuje (krabička) pro soupravu šperků z českých granátů, kterou v roce 1996 darovalo město Brno Alžbětě II. … i přes to, že jeho život prošel obdobím mnohých změn (válka, poválečné roky, technologický rozvoj), zůstal věrný myšlence, že kniha je hodnotou sama o sobě – a její vazba tomu má odpovídat.

MINI KVÍZ

Jak se jmenovalo město, kde se Jindřich

Svoboda narodil?

a) Brno b) Dolní Kounice c) Praha

Co považoval Svoboda za nejdůležitější při práci knihaře?

a) Rychlost b) Krásu a pečlivost c) Tloušťku knihy Který panovník dostal jeho výtvor jako dar? a) Karel IV. b) Napoleon c) Alžběta II.

Zdroje: Wikipedia, www.brno.cz. www.dolnikounice.cz, Youtube

Některé potraviny chutnají kysele, jiné zase hořce. Tyto chutě souvisejí s látkami zvanými kyseliny a zásady, o nichž jsme se již učili v předchozích pokusech. Některé z nich mohou být pro člověka nebezpečné – není možné je ochutnávat a při styku s kůží mohou způsobit poranění. Pomocí jednoduchého přírodního indikátoru, kterým je šťáva z červeného zelí, si ale můžeme bezpečně ukázat, jak kyselé nebo zásadité různé látky jsou, aniž bychom je museli ochutnávat.

Budeme potřebovat:

• tekutinu z nakládaného červeného zelí (indikátor)

• kapátko

• několik malých talířků

• citronovou šťávu

• pomerančovou šťávu

• jedlou sodu

• Gaviscon

• ocet

• čaj

• kávu

Postup:

 Připravíme si několik malých talířků a do každého nalijeme trochu šťávy z červeného zelí –indikátor.

 Do jednotlivých talířků nakapeme malé množství testovaných látek – citronovou a pomerančovou šťávu, ocet, jedlou sodu, Gaviscon, čaj a kávu.

 Pozorujeme, jak se barva mění.

 Zaznamenáme, které látky způsobily růžové zbarvení (kyseliny) a které nazelenalé až modré (zásady).

Jak zjistíme, jestli je něco kyselé nebo zásadité?

Kyseliny (např. citronová nebo octová) mění barvu červeného zelí na růžovou až červenou. Zásady (např. jedlá soda nebo Gaviscon) mění barvu na zelenou či modrou. Fialová barva ukazuje na neutrální látku.

Pokud chceme komunikovat tak, aby informaci porozuměl pouze vybraný člověk, ale jiným zůstala utajená, můžeme využít šifrování. Šifrováním vznikne pro ostatní nesrozumitelný text, který lze rozluštit pouze se znalostí šifrovacího algoritmu. Pro začátek si vytvoříme jednoduchou substituční šifru s pomocí vlastnoručně vyrobeného šifrovacího nástroje.

Budeme potřebovat:

• tvrdý papír

• barevné pastelky nebo fixy

• černou fixu

• nýt na bublinkové obálky

• nůžky

• pravítko

• kružítko

• tužku

Kružítkem na tvrdý papír narýsujeme tři kružnice – jednu největší, druhou asi o 1 cm menší a třetí zhruba o polovičním průměru než ta největší. Poznačíme si střed kružnic.

Na každý z těchto dílků napíšeme jedno číslo. Můžeme psát čísla od 1 do 32 nebo na přeskáčku. Žádné číslo se nesmí opakovat dvakrát.

Spojíme nýtem větší kolečko a menší kolečko tak, aby byla vidět čísla.

Na okraj většího kolečka označíme dílky tak, aby kopírovaly ty na menším kolečku. Do nich vepíšeme abecedu a diakritiku. Jedno políčko necháme volné a do něj namalujeme nějaký symbol, třeba srdce.

Kolečka vyzdobíme barvami podle své fantazie.

Jakmile máme hotovo, všechna kolečka spojíme nýtem tak, aby se dala otáčet. Nejdřív největší, pak menší, a nakonec nejmenší kolečko.

Tři kolečka z papíru vystřihneme.

Střední kružnici pravítkem rozdělíme na 32 dílů, jako bychom chtěli nakrájet koláč.

A můžeme začít s kódováním zpráv. Natočíme si kolečka a poznamenáme na počátek zprávy, které číslo odpovídá symbolu srdce – to je klíč k naší šifře.

Jednoho dne si Mojráček všiml, že doma není nic jako obvykle. V kuchyni bylo hned od rána ticho, maminka měla oči zarudlé od pláče a tatínek se na něj sice usmál, ale tak trochu smutně. Mojráček si sedl ke stolu, jedl jablíčko a přemýšlel, co se děje.

„Maminko, proč jsi tak smutná? Neměla by k nám třeba přijít babička, aby tě rozveselila? S ní se vždycky hodně směješ,“ zeptal se Mojráček, protože se mu smutná maminka nelíbila. Maminka se k němu sehnula, objala ho a chvíli mlčela. Pak řekla: „Víš, Mojráčku… babička zemřela. To znamená, že už se nikdy nevrátí. Už ji neuvidíme tak, jak jsme byli zvyklí.“

Mojráčkovi se sevřelo bříško a v očích ho pálily slzy. „Tak to už si s ní nikdy nebudu hrát na zahradě? Už mi nikdy neupeče koláč?“ zeptal se. Tatínek si k nim přisedl a pohladil ho po vláskách. „Ne, už ne, Mojráčku. Ale i když tady s námi babička není, zůstává dál v našich vzpomínkách. Všechny ty chvíle, které jsme s ní prožili, v nás zůstanou navždy.“ Maminka kývla: „Můžeme si povídat o tom, co měla ráda, dívat se na její fotografie a vzpomínat, jaký měla život. Takhle bude dál součástí naší rodiny.“

Mojráček sklopil oči. Bylo mu ale pořád moc smutno. Maminka si toho všimla a navrhla: „Víš co? Zkus babičce něco nakreslit. Třeba obrázek srdíčka nebo zahrady, kde jste spolu byli. Tím jí můžeš poslat kousek své lásky.“ Mojráček vytáhl pastelky a začal kreslit. Barevné srdíčko vyplnil veselými barvami, protože věděl, že babička měla ráda, když kolem

ní bylo veselo. Potom ho spolu s rodiči položili na malý stolek v obýváku. K obrázku přidali babiččinu fotografii a zapálili u ní svíčku. Tatínek řekl: „Tady budeme mít náš vzpomínkový koutek. Každý den si tu na babičku na chvíli vzpomeneme.“

Když se večer vrátili z procházky, Mojráček se u koutku zastavil, podíval se na babiččinu fotku a pošeptal: „Mám tě rád, babi.“ Bylo mu pořád těžko u srdce, ale trošku méně než ráno. Další dny si s rodiči u svíčky vyprávěli historky o tom, jak babička zpívala, když vařila, nebo jak se uměla zasmát, až se jí třásla ramena. A Mojráček zjistil, že když na ni vzpomínají spolu, není v tom smutku sám.

Jednou večer se zeptal maminky: „Mami, je špatné, že jsem pořád tak moc smutný, když si na babičku vzpomenu?“ Maminka ho pohladila po tváři. „Není to vůbec špatné, Mojráčku. Naopak. Smutek ukazuje, jak moc jsme babičku milovali. A je přirozené, že se nám po ní stýská.“

Čas plynul a Mojráček si všiml, že už při vzpomínce na babičku nepláče tak často jako dřív. Srdíčko ho pořád někdy zabolelo, ale věděl, že s ním vzpomínky zůstávají. A pochopil, že i když babička není nablízku, láska k ní nikdy nezmizí.

Tipy pro rodiče:

• Mluvte s dítětem pravdivě, přiměřeně věku, vyhýbejte se matoucím eufemismům („usnula“, „odešla“). Tato přirovnání mohou v dětech vyvolat obavy z jinak běžných činností, například mohou mít strach usnout.

• Umožněte dítěti prožít smutek, neodrazujte ho od pláče nebo vzpomínání.

• Naslouchejte otázkám, i když se opakují, dítě si tím třídí myšlenky a snaží se situaci chápat.

• Používejte konkrétní příklady – vzpomínky, fotky, rituály mohou pomoci.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.
Krajánek 11/2025 by Časopis Krajánek - Issuu