Salina Fisher se narodila v roce 1993 na Novém Zélandu a už od dětství hrála na housle a klavír. Hudba ji fascinovala nejen jako zvuk, ale také jako prostor pro příběhy a emoce. Brzy se stala koncertní mistryní Mládežnického orchestru Novozélandské filharmonie a rozhodla se, že začne skládat vlastní hudbu. Studovala kompozici na Novém Zélandu a později v New Yorku. Ve své tvorbě často spojuje klasické nástroje s netradičními zvuky a inspiruje se přírodou, japonským i maorským dědictvím. V některých skladbách využí-
vá i tradiční maorské nástroje – taonga pūoro – které vytvářejí jedinečnou atmosféru. Za orchestrální skladbu Rainphase získala jako nejmladší umělkyně prestižní cenu SOUNZ (organizace na podporu novozélandské hudby). Ocenění obdržela i za smyčcový kvartet Tōrino. Její hudba zazněla v koncertních sálech od Berlína po New York a spolupracovala s významnými orchestry i tanečními soubory. Salina věří, že hudba dokáže propojovat kultury, přinášet klid i probouzet zvědavost. A její skladby jsou toho krásným důkazem.
Obsah
2 Hudební skladatelky Salina Fisher
3 Úvodník Mezinárodní den čokolády
4–5 Téma Čokoláda
6 7 U krajánků Co by bylo v čokoládě tvé vlastní výroby?
8–9 Volnočasovky Křížovky a rébusy
10 11 Krajánci na cestách Wellington
12–13 Putování za chutěmi Afghánské sušenky
14 Víte, že? Zajímavosti a výročí z Nového Zélandu
15 Co mě baví – rozhovor Elli Pohnětal
16 Putování českou Doubravka XIV krajinou – rozhledny
17 Obrázkové čtení Čokoláda
18 19 Krajánkova knihovna Tři příběhy, tři zkoušky odvahy
20 21 Čtení s porozuměním Čokoláda plná přání
22 23 Svět kolem nás Čokoláda
24 27 Komiks Knedlík a hledání brigády
28 29 Živá řemesla Čokolatiérství
30 31 Krajánkova laboratoř Tornádo ve sklenici
32 33 Krajánkovo tvoření Obal na čokoládu
34 35 Mojráček Narození sourozence
36 Omalovánka Kam se schoval Krajánek?
Pokud jste v časopise našli chybu nebo překlep, napište nám prosím na krajanek@krajanekvesvete.cz.
ČASOPIS nejen PRO ČESKÉ
DĚTI
ŽIJÍCÍ V ZAHRANIČÍ
Vychází 1. 9. 2025, září 2025 měsíčník, ročník 12 Šéfredaktorka: Ivana Kaçmaz
Editorky: Denisa Žáková, Stanislava Boudová
Korektury: Anna Karamantzani, Ivana Bilošová, Jana Rosell, Marie Švédová, Kristýna Vávrová
Titulní strana: Anna Moscardino
Finální sazba: Ivana Kaçmaz krajanek@krajanekvesvete.cz
Vydává Krajánek ve světě z.s. Rovné 5, 518 01 Dobré IČO: 07369522 spolek@krajanekvesvete.cz www.krajanekvesvete.cz www.facebook.com/krajanekvesvete © Krajánek ve světě z.s.
když volíme varianty s vyšším obsahem kakaa a nižším množstvím cukru. Takže až budete listovat zářijovým Krajánkem, kde se (nejen) o čokoládě dozvíte spoustu zajímavostí, vzpomeňte si na Hersheyho a Dahla a užijte si tuto sladkou oslavu naplno! Nebo si upečte čokoládové afghánské sušenky podle návodu dětí z Českého a slovenského klubu ve Wellingtonu.
Sladké čtení přeje Ivana Kaçmaz
Na úvod tématu důležité upozornění pro čtenáře. Při konzumaci zářijového čísla nabádáme ke zvýšené obezřetnosti a opatrnosti. Doporučujeme připravit si ubrousek či kapesníček, neboť při čtení čokoládového Krajánka očekáváme značné sbíhání slin; nějaká by mohla i ukápnout. Nasnadě je i opakované pročítání a zpětné prolistovávání časopisu, neboť čokotéma je nebezpečně lákavé, až se od něj možná vůbec nepůjde odtrhnout. Je také pravděpodobné, že v domácnostech našich čtenářů dojde i ke zvýšenému zájmu o mlsání, a tedy častějším více či méně nápadným cestám do spižírny či kredence, kde se obvykle takové dobroty uchovávají.
Uhm… pumite, uhm… ňam. Už jsem zpět. Nedalo mi to, musela jsem si odskočit pro jeden dílek.
Po vážnějších nebo exaktních tématech, jako byly pravda, informace, vítr nebo mraky, je tu sladká odměna. Snad jen ti, co drží přísnou dietu, nebo výjimky, které čokoládu vyloženě nemají rády, se nad novým číslem Krajánka nezaradují.
Ona kvalitní, nejlépe hořká, čokoláda nejenže skvěle chutná, ale potvrdily se i její blahodárné účinky na lidské tělo a mysl. Pokud je pojídána v rozumném množství, tedy nespucneme-li celou tabulku na posezení, zlepšuje například obranyschopnost organismu, srdeční činnost, paměť a prokazatelně i náladu.
Uhm – hm... Ňam. Omuvám se... Ách, ten druhý dílek na mě přímo volal.
Ještěže se tenkrát, za objevných cest slavných mořeplavců na přelomu 15. a 16. století, dostaly z Latinské Ameriky do světa vzácné kakaové boby, z nichž se čokoláda vyrábí. Cesta k pochoutce, jak ji známe dnes, nebyla ale jednoduchá. Hořký napěněný nápoj vyrobený z cenných bobů nejprve nikomu moc nechutnal. Ale když se přidal cukr a vanilka, ó jé, obliba čokolády vzrostla.
Za následujících několik století se čokoláda rozšířila do všech koutů světa. Najdeme ji tam v nejrůznější kvalitě, v paletě barevných odstínů, s příměsí oříšků, mandlí, rozinek a kdo ví, čeho ještě. Setkáme se s pevnou tabulkovou, tekutou, tedy samotnou, nebo se ukrývá v sušenkách, dortech či zmrzlině. Dokonce se s ní můžete setkat i na obličeji nebo na těle – ne, že by se někdo chtěl upatlat, ale je nanášena schválně, v relaxačních salónech, neboť věřte, nevěřte, našla si pro své blahodárné účinky i cestu do kosmetiky.
I když, chm, chm... mlask... Mezi námi ale, raději do pufy, než batlat kolem, že? Ňam. Tak do třetice všeho dobrého, to byl dnes poslední díleček, slubuji.
Vašek, 13 let, Istanbul
Čokoládu miluju, nejvíc hořkou, belgickou, s pistáciemi… Do vlastní čokolády bych dal marshmallow, sušenky a čokoládový krém nebo karamel.
Eli, 7 let, Athény
Anežka, 11 let, Istanbul
Čokoládu mám
moc ráda. Svoji vlastní bych vyráběla bílou s kousky jahod. To ale není nic speciálního, taková se dá koupit.
Jo, mám ji ráda, ale aby byla růžová, s jahodama a aby měla šlehačku.
Sami, 7 let, Madrid
Čokoládu mám moc rád. Kdybych si dělal svoji čokoládu, dal bych tam hlavně cukr, pomeranč, mandle a taky mlíko.
Luky, 9 let, Madrid
Čokoládu mám rád, ale jen tu kvalitní. Do své čokolády bych dal jen pravé kakao a trošku cukru.
Sofia, 11 let, Athény
Oreo, jahoda, M&M's a bílá čokoláda.
Miroslav, 7 let, Milán
Čokoládu mám rád. Kdybych si mohl udělat vlastní čokoládu, dal bych tam hodně cukru a ovoce. A vyrobil bych nějaký zajímavý tvar, třeba figurky fotbalistů.
Mikoláš, 4 roky, Milán
Čokoláda mi moc chutná, dal bych tam piškoty a jahody a borůvky a byl by z toho čokoládový dort, mňam.
David, 12 let, St. Pölten
Já už jsem vlastní čokoládu vyráběl v čokoládovně Styx! Ale moje vlastní příchuť by byla s náplní z Milky Way!
Pavlík, 8 let, Brighton
S mamkou rádi vyrábíme naši domácí čokoládu. Je to velmi jednoduché. Rozpustíme kakaové máslo, přidáme kakao, sirup a špetku soli. Na plechu pak čokoládu posypeme oříšky, datlemi, rozinkami… Všem nám moc chutná.
Violka, 12 let, Eggenstein-Leopoldshafen
Jo, mám. Nejradši ale hořkou. Byl by v ní slaný karamel a pekanové ořechy.
Matias, 5 let, Azorské ostrovy
Miluju čokoládu, klidně bych ji jedl denně po večeři. Měla by mít banán, jahody a křupinky.
David, 4 roky, Lisabon
Mám a měla by mít čokoládový krém.
Luisa, 5 let, Den Haag
Čokoládu mám ráda. Moje čokoláda by měla vanilkovou a jahodovou příchuť a ještě víc čokolády!
Jáchym, 9 let, Den Haag
Mám rád čokoládu a dal bych do ní normální karamel, ne slaný!
Vítejte ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu, které se rozprostírá na dolním cípu Severního ostrova, na pobřeží Cookova průlivu.
Wellington má bohatou historii sahající až do dob původních obyvatel Maorů. Oblast původně obývaly maorské kmeny Ngāti Raukawa a Te Ātiawa, nazývající ji „Te Whanganui-a-Tara“. Roku 1840 se Wellington stal první osadou evropských kolonistů a v roce 1865 hlavním městem. Jméno dostal po Arthuru Wellesleym, prvním vévodovi z Wellingtonu. Dnes se často používá maorské neformální pojmenování města – Pōneke.
Wellington je sídlem vlády a většiny ministerstev, najdete tu i budovu parlamentu. Město je plné míst, která stojí za návštěvu. Te Papa Tongarewa, národní muzeum Nového Zélandu, nabízí interaktivní expozice o kultuře Maorů, přírodních krásách ostrova a jeho historii. Mount Victoria poskytuje úchvatný výhled na město, přístav a okolní hory. Historická lanovka vás z centra města vyveze do botanické zahrady, odkud je krásný výhled na město a zátoku.
Wellington je domovem mnoha jedinečných zvířat. Ekologická rezervace Zealandia nabízí pohled na různé druhy ptáků typické pro Nový Zéland, jako jsou kiviové, papoušci kea a kakapo.
V místním přístavu můžete často zahlédnout rejnoky, lachtany, delfíny, kosatky a velryby.
Město je známé jako hlavní město kultury Nového Zélandu. Je plné umělců, hudebníků a kreativních myslí. Wellington je také kulinářský ráj, kde lze ochutnat vše od fusion kuchyně po autentické maorské pokrmy. Město se pyšní titulem „město kávy“ a je epicentrem řemeslného pivovarnictví. Děti si v kavárnách rády pochutnávají na „fluffy“, což je našlehané teplé mléko posypané kakaem a s žužu ve tvaru rybky.
Wellington má pověst velmi větrného města a je známý svou seismickou aktivitou. Přesto místní obyvatelé často říkají: „You can't beat Wellington on a good day.“ – A není těžké pochopit proč. Slunečné dny odhalují nádhernou scenérii přístavu, zelené kopce a třpytící se moře.
Nikdo přesně neví, proč se jim říká afghánské sušenky. Je to záhada! Ovšem v novozélandských domácnostech se pečou už skoro sto let. Jsou křupavé, čokoládové a navrchu mají vlašský ořech – přesně tak, jak je kiwíci mají rádi.
Existuje několik teorií, proč se těmto sušenkám říká „afghánské“, ale žádná z nich není stoprocentně potvrzená:
Koloniální pojmenování: Mohlo by to souviset s britským koloniálním impériem, které mělo své zájmy i v Afghánistánu. Britští osadníci na Novém Zélandu někdy pojmenovávali recepty po zahraničních místech, aby zněly exoticky.
Teorie vzhledu: Někteří věří, že název by mohl pocházet z tmavého, hrubého vzhledu sušenky, který možná připomíná hnědý a hornatý terén Afghánistánu. Toto je však čistě spekulace.
Budeme potřebovat (na 5 sušenek):
Na těsto:
• 100 g rozpuštěného másla
• 50 g cukru
• 75 g hladké mouky
• 15 g kakaa
Náročnost: snadné
Doba přípravy: 40 minut
• 30 g rozdrcených kukuřičných lupínků (cornflakes) Napolevu:
• 60 g moučkového cukru
• 7 g kakaa
• 7 g rozpuštěného másla
• 1–3 polévkové lžíce horké vody Naozdobu:
• 5 vlašských ořechů (nebo barevné zdobení)
Připravíme těsto:
V míse smícháme mouku, kakao a cukr. Přidáme rozpuštěné máslo a dobře zamícháme.
Nakonec přidáme drcené cornflakes a opět zamícháme. (Těsto bude trošku drobivé, to je v pořádku.)
Pečeme: Troubu předehřejeme na 180 °C. Pečeme sušenky 10–12 minut. Necháme je vychladnout na plechu –zpevní se až po vychladnutí.
Tvoříme sušenky: Uděláme si z těsta pět stejně velkých kuliček. Položíme je na plech vyložený pečicím papírem. Lehce je zploštíme prsty.
Děláme polevu:
Smícháme moučkový cukr, kakao a máslo. Přidáváme horkou vodu postupně (po polévkové lžíci) a mícháme, až bude poleva hladká.
Zdobíme: Na každou vychladlou sušenku dáme trochu polevy lžičkou. Navrch položíme ořech nebo posypeme barevným zdobením.
Hotovo!
Máme hotové křupavé, čokoládové sušenky. Výborné ke sdílení s kamarády nebo jako sladká odměna.
Víte, že jeskyně Waitomo jsou domovem bioluminiscenčních červů, kteří ve tmě vydávají modrozelené světlo? Při plavbě na loďce pod magicky světélkujícím stropem jakoby návštěvníci vstoupili do pohádky.
Víte, že Baldwin Street v Dunedinu je jednou z nejstrmějších ulic na světě? Má sklon až 35 procent, což odpovídá zhruba červené lyžařské sjezdovce a představuje opravdovou výzvu pro chodce i řidiče.
Víte, že hatérie novozélandská neboli tuatara je jediný žijící zástupce prastarého řádu plazů a je živoucí zkamenělinou? Žila totiž už za dob dinosaurů. Její jméno znamená „nesoucí šípy“ podle šupin na hřbetě.
Víte, že Skippers Road u Queenstownu je jedna z nejnebezpečnějších silnic na Novém Zélandu? Jmenuje se po zlatokopovi přezdívaném Skipper.
Vede po úzkém skalním úbočí a běžná půjčovna vám tam nepovolí auto vzít.
Věk: 12
Bydliště: Nový Zéland
Rozhovor
Jak tě napadlo začít s jachtingem?
Sailing neboli jachting je tady hodně populární, protože je všude kolem moře. Už když mi bylo šest měsíců, tak rodiče koupili plachetnici, na které v létě jezdíme. Mám ráda obecně vodu, plavání a pláže.
Na čem jezdíš? Mohla bys nám popsat svoji loď?
Jezdím na Open Skiff. Je to taková placatá loď s jednou plachtou. Kormidlo není jako na velké lodi, ale spíš je to tyčka, kterou se loď ovládá. Jednou rukou musím ovládat kormidlo a současně musím držet provazy a nastavovat plachtu podle směru větru.
Co tě na jachtingu nejvíc baví?
Mám ráda vodu a vítr. Když nefouká nebo fouká málo, není to žádná zábava. Taky mě baví, že je to individuální sport, kde jedu sama za sebe a nikdo mi nemůže nic zpackat.
Jak často trénuješ? A musíš za každého počasí?
Trénink mám dvakrát týdně. Teď už mám vlastní loď, takže můžu jít na vodu, kdy chci. Bydlíme na poloostrově, u moře jsem za deset minut. Když prší, tak to nevadí, protože jsme stejně na vodě a mám neopren. Jen když fouká silnější vítr, tak někdy jezdíme na větších lodích, které jsou těžší a vejdeme se tam třeba tři.
Jezdíš na nějaké závody?
Už tři roky závodím a moc mě to baví. Můj největší úspěch je druhé místo ve velkém juniorském závodu a druhé místo v Auckland Anniversary Regatta, což je nejstarší regata na Novém Zélandu.
A jak vůbec probíhají takové závody v jachtingu?
Na moři jsou dvě bójky, mezi kterými je start, a potom další bójky, které se musí obeplout. Bójky mají různé tvary a podle toho poznáme trasu závodu. Nejdřív se musím dostat s lodí včas na „startovní čáru”, k tomu používám hodinky s odpočítáváním času, abych věděla, kdy můžu projet startem. Hlavně musím využít co nejlépe vítr, abych jela co nejrychleji, ale zas ne moc rychle, abych se nepřevrátila.
Jaký člověk musí být, aby mohl dělat tento sport?
Hlavně se nesmí bát vody a musí umět dobře plavat. Musí mít sílu a taky si musí věřit, že si zvládne se vším poradit sám.
Na vrchu Horka u sídliště Černý most v Praze 14 stojí rozhledna, která patří mezi nejzajímavější a nejoriginálnější rozhledny v Česku. Tato nevšední, atypická stavba byla otevřena v roce 2018 a rychle se stala výraznou a oblíbenou dominantou Prahy.
Rozhlednu navrhl známý architekt Martin Rajniš a jeho ateliér Huť architektury, která stavbu také realizovala a vybrala jméno rozhledny. Autor se rád inspiruje přírodou, a tak jeho návrh i výstavba probíhaly s důrazem na udržitelnost, šetrnost k okolní přírodě a minimální ekologickou stopu. Atypickou stavbu tvoří tři masivní nohy z ohýbaného dřeva, uprostřed se nachází točité schodiště. Převládá snadno obnovitelné, ale trvanlivé akátové dřevo. Použito bylo přes 7 kilometrů akátových kmínků, doplněných o modřínové a ocelové prvky.
Nejvyšší bod věže se díky korouhvi tyčí do výše 23,5 metru. K vyhlídkové plošině ve výšce 20 metrů vede 98 schodů, na kterých můžete najít vzkazy od lidí, kteří na stavbu rozhledny finančně přispěli tím, že si právě některý ze schodů koupili. Tato proutěná kráska oslňuje svou experimentální architekturou a v roce 2019 získala Národní cenu za architekturu.
Spojení českých rozhleden s čokoládou se může zdát neobvyklé, ale je přeci jen možné… Buď si na čokoládě můžete pochutnat, až si budete vychutnávat výhledy, které rozhledna nabízí, ale také můžete navštívit pražské Muzeum čokolády.
Audionahrávka
Pozor, děti, tři obrázky v textu nedávají smysl. Vyberte správné z těch, které se rozutekly po stránce.
Mléčná, , oříšková, hořká ; snad každý má ji rád, každá má ji ráda.
Však také dospělí se k čokoládovému mlsání rádi přidají, dají si dílek, nebo celou tabulku, veřejně či potají.
samotná, jako , v oplatce, coby kousky v , v krému nebo jako poleva, pro mlsaly nejlépe by bylo mít ji stále na dosah, ať natáhnou doprava či doleva.
Ta její chuť, ta vůně, která se z nedaleké do vkrádá, kdo zrovinka by ji chtěl a nemá, ó, jak ten nepředstavitelně strádá!
Naproti tomu, když kousek je možno mlsat, už jen z představy – můžu, a to hned! – chce se radostí trsat!
Je dokázáno, že i malý, maličký kousek si dát znamená pocit štěstí v a mysli si na chvíli přivolat.
Zde rada pro mlsouny a proti špatné náladě: pochoutku z kakaového bobu mějte jako pomoc po vždy, v jakoukoliv denní i noční dobu!
Dobrodružství, která začínají nenápadně… a skončí ve velkém.
Krisa (Kristýna) a Prcek (Martin) jsou nejmladší z party. Aby se mohli stát opravdovými členy party zvané Gang, musí projít zkouškou. Pokud uspějí, čeká je velké tajemství. Všechno mají připravené – jenže pak se v parku objeví podivná postava a všechno je jinak. Přenesou se do tajemného světa, kde se potkají např. s divokým koněm Ronem, musí překonat nebezpečné překážky, včetně mystických tvorů. Díky tomu si hodně uvědomí o odvaze a přátelství. Budou chtít pak být ještě v Gangu?
Hrajete baseball nebo máte rádi sport? 11letý Luke miluje baseball víc než cokoli jiného. Hraje skvěle a má velké sny – ale žije v zapadlé vesnici uprostřed americké divočiny, daleko od všeho. Jednou potká slavného hráče baseballu. Toto setkání spustí řadu událostí a Luke musí překonat hodně překážek. Jedna z překážek je ubránit hřiště před developerem. Luke je statečný, a i když se trochu bojí, rozhodne se jít za dětmi z druhé vesnice a poprosit je o pomoc. Podaří se jim společně zachránit hřiště?
„Ahoj krajánci! Představuju si vás jako světýlka na mapě světa. Jako by se z Česka vysypalo trochu žhavých jiskřiček – něco blíž, něco dál, ale všude to září, a to je nádhera. Vím, že učit se česky, když kolem vás zní jiný jazyk, je někdy pěkně těžké. Moc vám v tom fandím a přeju vám, abyste vytrvali a nechali si to světýlko češtiny v sobě svítit. A budu moc ráda, když si zkusíte přečíst některou z mých knížek – třeba v ní najdete něco, co vám bude povědomé.“
Bára Dočkalová
Bára Dočkalová: Kost (Labyrint, 2024), 9+
10letý Matěj rozhodně není nadšený, když se dozví, že musí jet s rodinou na pohřeb prastrýce. Netuší ale, že právě tam – na tichém venkovském hřbitově – udělá něco, co mu změní život. Vezme si domů kost! Kost prastrýce! Možná jen ze zvědavosti. Možná omylem. Ale tím se začnou dít věci. Matěj se rozhodne kost vrátit. Ale jak to udělat? Naplánuje si prázdniny u tety, kterou skoro nezná. Seznámí se tam i s podivínskou Rózou, se kterou chtějí vrátit kost do hrobu společně. Podaří se jim to?
Kluci, něco pro vás mám!“ Ve dveřích dětského pokojíčku se objevily dvě zvědavé hlavičky. Dva stejné obličeje. Marek a Ondra. Dvojčata.
A co, tati?“
Budete zírat!“ významně pokýval hlavou tatínek a vytáhl z tašky cosi velkého, plochého a potaženého igelitem. Bylo zrovna prvního prosince.
„Co to je?“ přidal se k bratrovi přemýšlivější Marek.
Ondra už zkoumal balíček.
„Hm,“ zafuněl trochu zklamaně.
„Kalendář. Adventní. S čokoládou… Hezký, díky!“ dodal rychle, když si všiml, že se jeho zklamání přestěhovalo na tatínkův obličej.
„Jeden?“ podivil se Marek. „Proč jeden, když jsme dva?“
„Tak předně jste tři. Nezapomeň na Markétku,“ odtušil tatínek.
„To máme všichni tři jeden kalendář?!“ upřímně se vyděsil Ondra. „Já se s ní nechci dělit. Vždyť je to mimino. Stačí, že se musím dělit s ním,“ nešťastně pohodil hlavou směrem k bratrovi.
„Tak já myslím, že vám nedám nic. My se o ten kalendář podělíme s maminkou a Markétkou sami. A vy se na nás můžete dívat,“ došla tatínkovi trpělivost. „Jdu se umýt a převléknout. A než se vrátím, tak se vy dva domluvte, jak to bude, nebo se fakt definitivně naštvu!“ Rázně zavřel dveře.
Kluci s kalendářem osaměli.
„Tak ho asi vybalíme, ne?“ snažil se Marek nehtem odchlípnout igelitový obal na kalendáři.
„Hm,“ kývl hlavou Ondra bez velkého nadšení.
…
„Hlavní je, kdo bude otvírat okýnka. Budeme se střídat? Začneš dneska ty, nebo já?“
„Nebo Kety,“ odfrkl si Ondra.
„To asi ne. Máma stejně Markétce čokoládu nedává. Že je na to ještě malá. Tak to bude určitě jen pro nás dva,“ dumal Marek. „A začni klidně ty. Mně to nevadí.“
Ondra spokojeně kývl. „Dík. Ale s Markétou se nedělím!“ jednoznačně uzavřel debatu.
Dokážeš po přečtení ukázky zodpovědět tyto otázky?
• Kolik je v rodině sourozenců a jak se jmenují?
• Kdo je Kety? Máš i ty nějakou přezdívku vytvořenou ze svého jména?
• Proč Markétka nejí čokoládu?
Vyber správnou odpověď.
Adventní kalendář je:
a. Kalendář, který odpočítává dny od 1. prosince do Vánoc. Obvykle je v něm na každý den nějaká maličkost, často to bývá čokoláda.
b. Kalendář na rok celý vyrobený z čokolády. Každý týden můžeme sníst jednu stránku.
Igelit je:
a. Tenký plast, který se používá třeba na balení věcí.
b. Malá lampička, mnohdy ve tvaru zvířete.
Dvojčata jsou:
a. Lidé, kteří se vůbec neznají, ale jsou si hodně podobní.
b. Sourozenci, kteří se narodili ve stejný den.
Jak můžeš říct jinak větu:
Vysvětli, co znamená fráze: „Jednoznačně uzavřel debatu.
Vypiš z textu všechna slova, která označují část těla:
Zakroužkuj správnou variantu:
Byl listopad/prosinec. Tatínek přinesl domů adventní kalendář/čokoládového Mikuláše. Marek a Ondra byli trochu nadšení/zklamaní, protože jim kalendář připadal nudný. Navíc se museli o čokoládu dělit/přetahovat. Nakonec se ale domluvili, že se budou střídat a první kousek si vzal Marek/Ondra. Čokoláda byla moc dobrá!
Kluci byli trochu zklamaní, protože kalendář s čokoládou byl moc „obyčejný“. Co jiného se může v adventním kalendáři schovávat? Jaký je podle tebe nejlepší adventní kalendář?
Později v příběhu kluci zjistí, že čokoláda z kalendáře plní přání! Jaké by bylo tvoje největší přání? A co všechno si asi před Vánoci přáli kluci?
Kdyby tak byl svět kolem nás z čokolády! Domy z tabulek hořké, mléčné nebo bílé, ploty z tyčinek obalených v čokoládě, řeky a moře z čokoládové polevy, dopravní prostředky ze sušenek s čokoládovou náplní... Bylo by to jako v čokopohádce! Jen bychom se ale docela brzy asi dost přesladili.
Kolik dalších smysluplných slov dokážeš sestavit z písmen, která jsou ve slově ČOKOLÁDA?
Doplň vhodný výraz z nabídky.
Do světa se ze svého původního domova – střední Ameriky – dostala čokoláda před několika _ _ _ _ _ _ _ _ _ _. Její výroba není snadná, záleží na každém kroku a zejména na kvalitě prvotní suroviny pro výrobu čokolády – kakaových _ _ _ _ _ _ _ _ _ _. Ty se praží, drtí a čistí.
Tato kakaová hmota je asi z poloviny tvořena hodnotným kakaovým _ _ _ _ _ _ _ _ _ _, které se získává speciálním lisováním. Zbývající část je kakao.
Většina čokolád, které nám tak chutnají, však potřebuje další _ _ _ _ _
_ _ _. Patří mezi ně cukr, _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ (bez něj by mléčná čokoláda nebyla), vanilka a další. Smícháním všeho dobrého výroba nekončí. Aby byla ještě lepší, konšuje se (speciálně míchá), různě prohřívá, neboli temperuje.
Někdy je třeba dát čokoládě tvar. Lze ji odlít do připravených _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ – jak jinak by vznikly figurky na vánoční stromek nebo velikonoční vajíčka a zajíčci? Může se použít také jako poleva na další dobroty, nebo jako přísada do _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ a náplní.
Suroviny, ze kterých se vyrábí čokoláda, se dají ledajak míchat a kombinovat, a vznikají tak různé druhy čokolády. Ty nejznámější jsou:
Ale on vždy člověk přijde ještě s něčím novým. Docela nedávnou novinkou – uvedena byla na trh teprve před několika málo lety – je rubínová (ruby) čokoláda, jíž barvu dodávají rubínové kakaové boby.
Někdy je příjemné nechat rozpustit na jazyku kousek „samotné” čokolády. Dokonce chladivý pocit navodí v puse takzvaná ledová čokoláda a přímo vznášet se budeme po čokoládě letecké, která obsahuje malé bublinky. Jindy máme chuť na čokoládu a ještě něco dalšího k tomu. A že je z čeho vybírat!
S čím vším jsi už čokoládu okusil/a ty?
A co myslíš, že by se k čokoládě hodilo, ale zatím jsi to nikde neviděl/a prodávat?
Nápoj bohů a evropské smetánky
Historie čokolády sahá skoro 4 000 let zpátky. Všechno začalo ve Střední a Jižní Americe, kde Olmekové byli první, kdo sklízel kakaové boby a připravoval z nich nápoj, který pili při náboženských obřadech. Později si čokoládové dobroty oblíbili i Mayové a Aztékové. Do Evropy přivezl kakaové boby španělský dobyvatel Hernán Cortés v 16. století. Ten ochutnal čokoládu na dvoře aztéckého panovníka. Hořký nápoj Evropany nejdříve moc nezaujal, ale Španělé zkusili sladit cukrem a ochucovat kořením, tak se z horké čokolády stal luxusní hit mezi šlechtou.
Víte, že…
Od kakaa k čokoládě Čokoláda začíná u kakaovníku, který roste v teplých oblastech kolem rovníku. Na jeho plodech najdeme kakaové boby, které se po sklizni nechají několik dní kvasit, pak se suší, praží a drtí. Vznikne kakaová hmota. Z té se oddělí kakaové máslo a kakaový prášek, který vešel ve známost jako holandské kakao. Přidáním cukru, mléka a dalších přísad vznikají různé druhy čokolády. Dříve to byl zdlouhavý proces, ale v 19. století ho změnil holandský chemik Coenraad van Houten. Přidal do čokoládové směsi alkalické soli, aby nebyla tak hořká, a vynalezl také lis na čokoládu. Další vylepšení přišlo v roce 1879 od Švýcara Rodolpha Lindta. Ten vymyslel „konšování“ – dlouhé míchání a provzdušňování čokolády, díky kterému je hladká, jemná a skvěle chutná. Jak přesně se čokoláda dnes konšuje, je výrobní tajemství, které si firmy pečlivě střeží.
• Slovo čokoláda pochází z aztéckého slova xocolatl (čti šokolatl) a znamená „hořký nápoj“?
• První čokoládová tyčinka vznikla už v roce 1847 v Anglii. Vyrobil ji čokolatiér Joseph Fry.
• Mléčná čokoláda se objevila až v roce 1875 díky Švýcarovi Danielu Peterovi, který do čokolády přidal sušené mléko. Ve velkém ji začal vyrábět se společníkem ve firmě Nestlé.
• Každý Čech sní víc než 5 kilogramů čokolády ročně! A kdo vede? Švýcaři – ti si dopřejí skoro 9 kilogramů na hlavu!
• Čokoláda není pro pejsky ani kočky! Obsahuje látku theobromin, kterou zvířata neumí dobře odbourat – i malé množství může být pro ně smrtelné.
• Kvalitní hořká čokoláda může být dokonce zdravá! Problémem není kakao, ale přidaný cukr –ten stojí za zkaženými zuby, akné či rostoucí váhou.
Česká historie čokolády První zmínky o výrobě čokolády na území českých zemí sahají do roku 1770, kdy se jako výrobce uvádí pražský měšťan Filip Watzke z Celetné ulice. Za první továrnu na výrobu kvalitní čokolády je považována firma Luna, kterou v roce 1839 založil František Černoch v Kozí ulici v Praze. Postupně vznikaly další továrny: například Deli v Lomnici nad Popelkou, Fiedor v Opavě (pozdější Fidorka), Zora v Olomouci (1898), Diana v Děčíně, Koukol a Michera v Kutné Hoře (1912) a pražská Rupa (1914). Výroba čokolády zaznamenala velký rozmach po vzniku Československa. Po roce 1948 byly podniky zestátněny a malovýroba zcela zanikla. Po roce 1993 tradiční česká výroba čokolády od bobu prakticky skončila. To se však v posledních letech naštěstí mění…
Čeští bean-to-bar čokolatiéři V Česku existuje spousta malých čokoládoven, kde se čokoláda vyrábí přímo od kakaového bobu až po hotovou tabulku –tomu se říká bean-to-bar, např.: Ajala (Brno), AZTEC MAN (Ostrava), Čokoládovna LANA (Třebíč), Herufek (Čejč), Chocolate Hill (Brno), Jordi’s Chocolate (Hradec Králové), Lidka (Kutná Hora), Lílá (Stará Paka), ManuČoko (Ústí nad Labem), Míšina čokoláda, MoonChocolate, Steiner & Kovařík (Praha), Kamila (Vyskytná nad Jihlavou), Čokoládovna Troubelice nebo Janek (Uherský Brod)...
ČESKÁ ČOKOLÁDA
Odpovídají členové týmu čokoládovny Janek.
Nikdo z vás se nejmenuje Janek, tak proč tento název?
To bylo první, co mě zaujalo, když jsem poprvé přijel do Uherského Brodu: „Jindři, Jindři, dívej, vidíš? Vidíš ten kostel a tam toho Janka?“ No teda byla to radnice a na ní strážce a symbol města – Černý Janek, a proto se tak jmenujeme.
Proč jste začali vyrábět čokoládu?
Měli jsme krámek s delikatesami a prodávali jsme tam i kvalitní čokoládu. Impuls k vlastní výrobě přišel od Vlastimila, který se vrátil ze zahraničí a chtěl začít podnikat. Tak jsme mu dali tip na čokoládu a on že by si tedy nechal vyrábět čokoládu, kterou by dodával do obchůdků po celé republice. Ale nikdo to nechtěl úplně vyrábět podle těch našich představ, tak jsme si řekli, pojďme vyrábět sami.
A dál to bylo jednoduché?
Měli jsme prostory a měli jsme chuť něco podniknout. Tak jsme se museli snažit. První stroj na leasing, druhý, třetí… První stroj byl nefunkční. Vyráběli jsme do noci – což nám mimochodem zůstalo. Největší problémy byly na začátku, ale posunuli jsme se o kus dál, nakoupili další strojové vybavení, přijali další lidi, nakoupili formy tak, aby všechno bylo efektivní a včas a ve správné kvalitě. Zažili jsme covidové roky, které nás myslím dobře ponaučily… Rozrostli jsme se o zaměstnance i sezónní brigádníky, ale to vlastně nic neznamená, protože firma je pořád úplně stejná a stojí na úplně stejných hodnotách.
Jaké to jsou hodnoty? Jaká je vaše filozofie?
Děláme a nabízíme to, čemu sami věříme. O čem si myslíme, že je to top, to nejlepší. Někdo má radši mléčnou, někdo tmavou čokoládu, ale ochutnáváme všichni už přímo od bobů. Vyrábíme bez dochucovadel a vaříme si všechny náplně sami, nepoužíváme kyblíkové. Není tam nic, co tam být nemusí. A hlavně je tam to, co tam být má. Víme, co do toho dáváme. Snažíme se, aby každá čokoláda chutnala jinak a abychom vyzdvihli její dané vlastnosti. Třeba u čokolád, které děláme bean-to-bar, vybereme kakaové boby, přetřídíme, pražíme, rozdrtíme, odstupňujeme, všechno doděláme v malém, máme kontakt s farmáři...
Takže kakaové boby ochutnáváte a poznáte, jaké jsou? Ano, podíváme se, jak vypadá, ochutnáváme, ovoníme. Musíme pečlivě kontrolovat kvalitu, aby v nich nebylo, co tam nepatří (větvičky, hmyz, nečistoty…). Pokud člověk dělá bean-to-bar, tak se tomu potřebuje minimálně rok, dva intenzivně věnovat, aby tomu aspoň trošku začal rozumět.
Zdroje: Wikipedia, Čokoládová republika, Muzeum čokolády a marcipánu Tábor, Janek
Tornádo je silný vír, který vzniká v bouřkovém počasí. Vzduch se v něm velmi rychle točí a může způsobit velké škody. I když jsou tornáda v přírodě nebezpečná, doma si můžeme vytvořit jejich malý a bezpečný model.
Budeme potřebovat:
• zavařovací průhlednou sklenici s víčkem (ne hranatou)
• vodu
• jar nebo tekuté mýdlo
Postup:
Naplníme sklenici vodou téměř po její okraj.
Přidáme pár kapek jaru nebo tekutého mýdla.
Zavřeme sklenici pevně víčkem.
Uchopíme sklenici a několikrát jí zatočíme tak,
aby se voda začala točit dokola – jako bychom dělali
krouživý pohyb.
Položíme sklenici na stůl a sledujeme, co se začne dít.
Co se stane s vodou ve sklenici, když ji roztočíme?
Roztočením sklenice se v jejím středu vytvoří vír, který vypadá jako malinké tornádo. Voda se pohybuje díky odstředivé síle a vzniká otáčivý pohyb, který připomíná skutečné tornádo. Vzduch ve středu víru je nasáván dolů, zatímco voda se točí kolem. Skutečná tornáda vznikají podobně, jen tam se netočí voda, ale vzduch. V přírodě vzniká tornádo tehdy, když se teplý a vlhký vzduch setká se studeným a suchým a začnou se otáčet.
Pořádali jste někdy oslavu a lámali si hlavu nad tím, jakou drobností podarovat přátele nebo rodinu? Pak odpovědí na tuhle zapeklitou otázku určitě může být čokoláda. A jak jinak než ve vlastnoručně vyrobeném dárkovém obalu. Ukážeme si, jak na to!
• pravítko
• tužku
• nůžky
• tekuté lepidlo na papír
• barevné fixy
• čokoládové bonbóny balené v celofánu
Z barevných papírů vystřihneme tolik obdélníků, kolik chceme zabalit čokoládových bonbónů. Rozměry musíme přizpůsobit velikosti čokolády.
Jednu ze stran „tunelu“ natřeme lepidlem a slepíme k sobě.
Vzniklý sáček trochu vytvarujeme tím, že jej lehce zmáčkneme po stranách.
Okraje prostříháme tak, aby vznikl ozdobný zubatý okraj.
Kratší stranu obdélníku natřeme lepidlem a slepíme k sobě, aniž bychom papír zmačkali. Vznikne nám kulatý tunel.
Dovnitř vložíme čokoládu a slepíme stejně i druhou stranu.
Na papírový obal pak lehce fixou nakreslíme veselé vzkazy, obličeje nebo symboly. Můžeme použít i nalepovací drahokamy, oči nebo třpytky.
Jednoho slunečného rána běžel Mojráček po zahradě, když uviděl svého souseda a kamaráda Matýska sedět smutně na houpačce. „Ahoj, Matýsku! Co se děje? Vypadáš nějak smutně,“ zastavil se u něj Mojráček a naklonil hlavu na stranu. Matýsek pokrčil rameny a řekl: „Už se narodil bráška. Ze začátku jsem se na něj fakt těšil, ale teď nevím. Mám divný pocit. Všichni mluví pořád jen o miminku. A já jako bych tam ani nebyl.“
Mojráček přelezl plot a sedl si na houpačku vedle Matýska. „To chápu,“ řekl Mojráček, „víš, něco podobného se stalo mojí sestřenici Alici. Když se jí narodil bráška, taky si připadala neviditelná. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo.“ „Fakt?“ ptal se Matýsek zvědavě, „a co udělala?“ Mojráček mu vysvětlil, že si jeho sestřenice Alice začala o všem povídat s rodiči. Nebylo to hned, ale po nějaké době už to nemohla vydržet, a tak jim řekla, že je smutná, cítí se odstrčená a žárlí.
Matýsek tiše přikývl: „Já taky žárlím. Bráška je jen chvilinku na světě a už má víc pozornosti než já. A víš, Mojráčku, čeho se opravdu moc bojím? Že mě maminka přestane mít ráda. Pořád se jenom tulí k bráškovi a mě dokonce poslala na pár dní k babičce.“ Mojráček položil Matýskovi ruku na rameno. „Matýsku,“ utěšoval ho Mojráček, „neboj se nic. Já si myslím, že tě rodiče mají pořád stejně rádi. Jen teď musí běhat kolem miminka, tak třeba nemají tolik času, aby si hráli i s tebou. Teta po narození bratrance vždycky říkala, že je to fuška postarat se o miminko.“ Matýsek se nad tím zamyslel a řekl: „Hmmm, asi máš pravdu, mamince to přebalování a koupání zabere hodně času. Víš co? Já budu ten nejlepší starší brácha na světě a budu mamin-
ce pomáhat!“ A s tím seskočil z houpačky a utíkal domů.
Mojráček o všem hodně přemýšlel a večer se svěřil mamince. Nevěděl totiž, jestli by neměl jít za sousedkou a říct jí o tom, že se Matýsek trápí. Maminka ho pochválila, že se o kamaráda tak hezky stará, ale že má chvíli počkat, protože si to Matýsek určitě vyřeší sám.
Celý týden Mojráček kamaráda venku nepotkal. Zrovna, když si říkal, že na něj půjde zazvonit, vyběhl Matýsek na zahradu. Když viděl Mojráčka, utíkal k plotu a ještě za běhu na něj volal, že má spoustu novinek. „Mojráčku,“ spustil Matýsek zvesela, „víš, co mi maminka řekla? Že mě má pořád stejně moc ráda! A taky, že se láska mezi mě a brášku nedělí, ale roste s každým z nás a oba jí můžeme mít tolik, kolik chceme.“ Pak Mojráčkovi vyprávěl, jak pomáhá brášku přebalo-
vat, koupat a každý večer mu zpívá ukolébavky nebo vypráví pohádky.
„Maminka říká, že jsem pro brášku teď takový superhrdina,“ vyprávěl dál Matýsek, „protože ho můžu všechno naučit, budu ho chránit a pomáhat mu.“ To se Mojráčkovi moc líbilo a s Matýskem začali plánovat, jak vylepší jeho domeček na stromě, aby v něm bylo dost místa i pro jeho brášku, až trochu povyroste.
Od té chvíle už Matýsek neseděl smutně na houpačce. A když bylo venku hezky, tak společně s Mojráčkem vozili kočárek, aby si Matýskova maminka mohla chvilku odpočinout.
Tipy pro rodiče:
• Ujišťujte dítě, že jeho místo v rodině se nezmění – láska rodičů je stále stejná.
• Připravte dítě na příchod sourozence – mluvte o tom, co všechno se změní, ale i co zůstane.
• Dejte dítěti konkrétní role – například „pomocník“, „ochránce“ sourozence, aby se cítilo důležité.
• Podporujte společný čas – i když je nový sourozenec v centru pozornosti, nezapomeňte na chvíle jen pro starší dítě.
• Mluvte o emocích – žárlivost a smutek jsou přirozené pocity, které je dobré ventilovat.
• Když starší dítě poprvé v porodnici potkává svého mladšího sourozence, dejte po seznámení miminko do kolébky, aby mohlo mít starší dítě maminku také na chvíli jen pro sebe.
