Hudební skladatelka, klavíristka, kapelnice, improvizátorka a hudební experimentátorka.
Narodila se 30. listopadu 1968 ve švýcarském městě Lausanne. Ve Švýcarsku vystudovala klasickou hudbu a jazz. Její otec byl amatérský jazzový pianista, a tak se o jazz začala zajímat už v raném dětství. V roce 1998 se přestěhovala do New Yorku. Ve své hudbě improvizuje, experimentuje a vyvažuje dva zcela odlišné hudební žánry. Propojuje hlubokou a detailně propracovanou komorní hudbu
svých evropských kořenů s výraznými zvuky jazzové scény divokého Brooklynu. V roce 2022 získala v Německu Mezinárodní jazzovou klavírní cenu a v mezinárodní anketě kritiků hudebního magazínu El Intruso byla jmenována pianistkou roku 2023. Vystupuje v koncertních sálech i jazzových klubech, vydala desítky alb a se svojí hudbou procestovala celý svět. V současné době mimo jiné vyučuje na New School for Jazz and Contemporary Music v New Yorku.
Obsah
2 Hudební skladatelky Sylvie Courvoisier
3 Úvodník Únorový výběr
4–5 Téma Mraky
6 7 U krajánků Zamračená nemusí být jen obloha. Kdy se nejvíc mračíš ty?
8–9 Volnočasovky Křížovky a rébusy
10 11 Krajánci na cestách Lauterbrunnen
12–13 Putování za chutěmi Weggli
14 Víte, že? Zajímavosti a výročí ze Švýcarska
15 Co mě baví – rozhovor Jan Enžl
16 Putování českou Praděd krajinou – rozhledny
17 Obrázkové čtení Mraky
18 19 Krajánkova knihovna Komiks
20 21 Čtení s porozuměním Na co myslím, když se dívám na nebe
22 23 Svět kolem nás Mraky
24 27 Komiks Knedlík a mlsná
28 29 Živá řemesla Tkalcovství
30 31 Krajánkova laboratoř Kvasinky a balónek
32 33 Krajánkovo tvoření Klasifikace oblaků
34 35 Mojráček Laskavost
36 Omalovánka Kam se schoval Krajánek?
Pokud jste v časopise našli chybu nebo překlep, napište nám prosím na krajanek@krajanekvesvete.cz.
ČASOPIS nejen PRO ČESKÉ DĚTI ŽIJÍCÍ
V ZAHRANIČÍ
Vychází 1. 2. 2025, únor 2025 měsíčník, ročník 12 Šéfredaktorka: Ivana Kaçmaz
Editorky: Denisa Žáková, Stanislava Boudová
Korektury: Anna Karamantzani, Ivana Bilošová, Jana Rosell, Marie Švédová, Kristýna Vávrová
Titulní strana: Anna Moscardino
Finální sazba: Ivana Kaçmaz krajanek@krajanekvesvete.cz
Vydává Krajánek ve světě z.s. Rovné 5, 518 01 Dobré
IČO: 07369522 spolek@krajanekvesvete.cz www.krajanekvesvete.cz www.facebook.com/krajanekvesvete © Krajánek ve světě z.s.
svých knihách Pán prstenů. Vodopád Staubbach svou krásou zase inspiroval slavné básníky lorda Byrona a J. W. von Goetha k napsání oslavných básní. Voda padající po skále se v létě mění v mlžný závoj. A až vám na výletě vyhládne, nezapomeňte ochutnat švýcarské Weggli – houstičky, co vypadají jako roztomilé zadečky.
Těšíme se, až se s námi vydáte na oblačné dobrodružství!
Krásné čtení přeje
Ivana Kaçmaz
Kolikrát jsme se už v životě radovali, že na nebi není ani mráček. Vymetená obloha slibuje jasno, a to se to v létě běží k vodě, v zimě se zas na sněhu nasadí ochranné brýle a šup z kopce dolů bez obav z chumelenice či vánice.
Pravda, někdo by mohl toužit po bezmračném nebi napořád, jenže... Nepršelo by, chyběla by vláha, která je podmínkou samotného života. Ale i když odmyslíme od této životadárné zavlažovací funkce, jen čistě azurová obloha by nás připravila o moc. O pohled na nadýchané chomáče mrakové cukrové vaty. Také o nejroztodivnější obrazce z mraků, pod kterými si lidský mozek může představit opravdu ledasco, od dinosaura po čarodějnici či honičku kočky a myši. I o barevnou nebeskou podívanou na ranní „růžánky“ či večerní červánky, na stádo malých bělostných beránků na modré louce i na zlověstné černé bouřkové mraky (které vřele doporučujeme pozorovat oknem z bezpečí domova).
Na jedné straně jsou mraky, oblaka neboli vědecky viditelný shluk malých částic vody nebo ledu záležitostí hravou, romantickou, uměleckou, jak jsme si právě popsali. Na straně druhé je nauka o mracích, jejich druzích, vzhledu, výšce a vlastnostech nanejvýš uznávanou vědou!
Podle toho, jak velká část oblohy je oblaky zakryta, dohodla se učená společnost, že odstupňuje takzvanou oblačnost. Nulová je při zcela jasné obloze, na maximu je při zataženu a někde mezi tím je malá při polojasnu.
Na základě pozorování oblaků je třeba možno odhadnout, jak se bude vyvíjet počasí v příštích hodinách i dnech. Pokud k mrakům přidáme i poznatky o vlhkosti vzduchu, o větru nebo tlaku, předpověď počasí získá přesnější podobu. Z některých mraků ne a nezaprší, jiné zase věští pořádný slejvák nebo chumelenici.
Člověk, jak víme, moc rád řadí vše kolem sebe do škatulek podle typu, druhu – živočišnou i rostlinnou říši, ale i předměty jím vyrobené. A jak by ne! Roztřídil a rozškatulkoval také mraky, oblaka! Rozlišuje jich na deset druhů, názvy jsou spojením několika slov: cirrus, což znamená řasa, cumulus, což je kupa, stratus, to je vrstva, a nimbus, což je déšť. Jeden ale aby si pak na vlastních jménech oblak zlomil i jazyk! No, zkuste si několikrát za sebou zopakovat třeba stratocumulus, nimbostratus, cumulonimbus či cirrostratus…
Někdy ale i mudrce i širokou veřejnost překvapí mrak, který je něčím zvláštní, neobvyklý, to ho potom všichni pozorují, fotí a vyprávějí si o něm. Třeba taky někdy takový uvidíme! Při tom čekání si ale užívejme i těch běžných každodenních mráčků. Ať už jsme snílci s bujnou fantazií, nebo meteorologové amatéři.
Jáchym, 8 let, Den Haag
Když mi rodiče seberou Nintendo.
Luisa, 5 let, Den Haag
Když mi naši nedovolí sladkosti.
David, 12 let, St. Pölten
Když se učitel nebo učitelka bezdůvodně zlobí na mě nebo na celou třídu!
Violka, 12 let, Eggenstein-Leopoldshafen
Nejvíc se mračím, když mě starší brácha zlobí.
Vašek, 12 let, Istanbul
Nejvíc se mračím, když mně mladší ségra leze do pokoje a otravuje.
Viktor, 8 let, 's-Hertogenbosch
Když musím vstávat.
Miroslav, 7 let, Milán
Mračím se, když mám špatnou náladu. Nebo když mě někdo naštve, nejčastěji můj bratr.
Anička, 11 let, Washington
Nejvíc se mračím, když mi něco nejde ve škole.
Georgios, 8 let, Atény
Když jsem rozčilenej a když mě otravuje moje ségra.
Sami, 7 let, Madrid
Mračím se, když mi někdo něco udělá, třeba naposled, když mě jeden kluk žďuchnul u nás doma na zahradě do jezírka.
Luky, 9 let, Madrid
Mračím se, když mi brácha rozbije postavený lego.
Honily se šedé mraky, v dešti mezi paneláky.
Trvalo jen malou chvíli, než do sebe narazily. Teď ví celá zeměkoule, proč i mraky mají boule.
Zdroj: www.promaminky.cz
Vymaluj obrázek.
Jaké bude dnes počasí? Popiš jednotlivé obrázky.
Doplň chybějící čísla.
Pomoz myšce najít cestu k lahodnému k sýru.
Švýcarsko se pyšní krásnou přírodou a také lahodnými čokoládami. Vymaluj obrázek a zkus najít a spočítat jednotlivé geometrické tvary.
Starší krajánci pomocí jednoduchých čar určitě dokáží počet geometrických tvarů ještě zvýšit.
Poskládej obrázek.
Vybarvi švýcarskou vlajku.
Spojit obě poloviny kraviček bude jistě hračka.
V bernských Alpách nedaleko města Interlaken se nachází malebná vesnička Lauterbrunnen. Je obklopena gigantickými skalními stěnami a vrcholy. Také ikonickým švýcarským údolím stejného jména. To je často nazýváno údolím 72 vodopádů. Menší, větší i ty největší vodopády se burácivě řítí z bočních skalních svahů a vytvářejí neuvěřitelnou podívanou. Některé z nich jsou večer dokonce i nasvícené.
Dominantou je vodopád Staubbach, který měří 297 metrů a je nejvyšším volně padajícím vodopádem ve Švýcarsku. Tímto vodopádem se ve své tvorbě nechal inspirovat světoznámý básník Johann Wolfgang von Goethe. Údolí Lauterbrunnen bylo inspirací i pro další umělce a údajně se stalo i předlohou pro krajinu, kterou popisoval J. R. R. Tolkien v trilogii Pán prstenů.
Místo jako z pohádky je velice populární nejen mezi turisty, ale i mezi paraglidisty. Proto zde můžete pozorovat nespočet nadšenců, kteří se na „křídlech“ pomalu snášejí vzduchem a přistávají na okolních loukách. Dalším z výjimečných zážitků, které zde můžete zažít, je vodopád Trümmelbach. Je součástí již zmiňovaných 72 vodopádů údolí Lauterbrunnen, ale zvenčí není viditelný. Působivá a jedinečná série deseti ledovcových vodopádů je totiž ukryta hluboko uvnitř skalních stěn. Trümmelbach odvodňuje obrovské ledovcové stěny zdejších
„velikánů“ – Eiger (3 970 m), Mönch (4 107 m) a Jungfrau (4 158 m). Jedná se o jediné ledovcové vodopády v Evropě, které se nachází uvnitř hory a jsou přístupné. Vodopády se zde různě proplétají, stáčí a zakřivují ve vymletých korytech uvnitř hory a pak míří každý svojí cestou ze skály ven. Každou sekundu jimi proteče 20 000 litrů vody, která s sebou ročně unáší přes 20 000 tun balvanů a suti a způsobuje, že se celá hora otřásá a vydává dunivý, mnohdy až děsivý zvuk. Hlasité hřmění spolu se zurčící, pěnící a vířicí vodou vytvářejí fascinující show, a zároveň vyvolávají obrovský respekt, protože si zde uvědomíte neuvěřitelnou sílu vodního živlu.
Už jste někdy slyšeli o houstičkách, které vypadají jako zadečky? Ve Švýcarsku jim říkají Weggli, ale obyvatelé
Basileje mají ještě zábavnější jméno – Fudiweggli, což znamená „zadečkové housky“! Tyhle mléčné houstičky mají kulatý tvar a hlubokou rýhu uprostřed, takže zadečky vážně připomínají.
Nejenže vypadají roztomile, ale jsou také úžasně univerzální. Můžete si je dát s máslem a marmeládou ke snídani, přidat plátek sýra nebo šunky na svačinu, nebo je jíst jen tak, když máte chuť na něco dobrého. Tak co, pustíte se s námi do pečení?
Náročnost:
střední
Doba přípravy:
75 minut příprava a kynutí
60 minut tvarování houstiček, odpočinek a pečení
Budeme potřebovat (na 9 housek):
• 400 g hladké mouky
• 400 g mléka
• 100 g špaldové mouky (ale můžete použít i obyčejnou hladkou)
• 12 g soli
• 20 g droždí
• 1 lžíci cukru
• 60 g másla
• 1 vejce (rozšlehané s trochou mléka a špetkou soli)
Do misky nalijeme mléko, přidáme droždí a cukr a pořádně to zamícháme, až se vše rozpustí. Do druhé větší misky dáme mouku a sůl. Pomalu přiléváme mléčnou směs do mouky a mícháme, dokud nevznikne těsto.
Pak přidáme změklé máslo a začneme pořádně hníst. Je to trochu dřina, ale zvládneme to! Když máme
těsto hladké, zakryjeme ho utěrkou a necháme ho asi hodinu odpočívat, aby hezky vykynulo.
Pak si vezmeme vařečku a její rukojetí pevně zatlačíme doprostřed každého bochánku, až na podložku. Vytvoříme tím typický tvar švýcarských zadečků. Bochánky přesuneme na plech vyložený pečicím papírem a necháme je odpočívat ještě asi 20 minut.
Zapneme troubu na 200 °C, ať se stihne pořádně rozehřát.
Vykynuté těsto rozdělíme na 9 stejných dílků – jeden bude vážit zhruba 100 gramů. Každý kousek těsta stočíme do hladkého bochánku.
Než dáme housky do trouby, potřeme je rozšlehaným vejcem s troškou mléka. Díky tomu budou krásně lesklé a zlaté. Pečeme je na 200 °C asi 20 minut. A hurá na ně!
Víte, že Aletschský ledovec je největší ledovec v Alpách? Je dlouhý přes 23 kilometrů a je součástí světového dědictví UNESCO. Najdete tu množství turistických stezek, golfové hřiště a jezero.
Víte, že švýcarská neutralita byla formálně uznána na Vídeňském kongresu v roce 1815? Od té doby si země udržuje nezávislost, neúčastní se válek a hostí mezinárodní organizace.
Víte, že Muzeum Chaplina
ve Vevey (Chaplin's World ) je věnováno slavnému komikovi Charlesi Chaplinovi? Nachází se v jeho bývalém sídle a nabízí interaktivní expozice o jeho životě a filmové kariéře.
Víte, že Kapličkový most v Lucernu je nejstarší dřevěný most v Evropě? Byl postaven ve 14. století a je známý svými malbami zobrazujícími historické události města. Jeho součástí je osmiboká vodárenská věž.
Věk: 13
Jsem Čech, který žije momentálně ve Švýcarsku.
Rozhovor
Představ nám svůj koníček, co to vlastně děláš?
Věnuji se kickboxu, kde jsem začínal s disciplínou point fighting, potom jsem si přidal light contact a už víc než dva roky bojuji i v disciplíně kick light.
Jak jsi se k tomuto koníčku dostal?
Dozvěděl jsem se o něm od mých spolužáků, kteří si ho chtěli vyzkoušet.
Co tě na tvém koníčku nejvíc baví?
To, že jsem obklopen prima lidmi, kteří se jako já nevzdávají a chtějí se věnovat sportu, který je tvrdý a mnohdy bolí. Také to, že mi tento sport umožnil procestovat spoustu zemí.
Je takový koníček ve tvé zemi běžný, máš hodně kamarádů, co se tomu věnují?
Ve Švýcarsku se kickboxu věnuje mnohem méně lidí než například v Česku a jiných zemích. Z mých spolužáků ani kamarádů se mu nikdo nevěnuje. Díky kickboxu jsem ale poznal několik nových přátel, kteří jsou mi velkou inspirací.
Co k tomu potřebuješ?
Z vybavení je to helma, chrániče na zuby a holeně, suspenzor, rukavice a speciální obuv. Pak potřebuji také dobrou fyzičku, sílu, rychlost, koordinaci, soustředěnost a chtít se posouvat dál.
Jak často trénuješ a v čem trénink spočívá?
Kromě víkendů trénuji každý den v místním klubu, jednou za tři týdny pak trénuji i o víkendu s týmem švýcarské reprezentace. Na své kondici a síle ale pracuji i sám. Také trávím mnoho víkendů na turna-
jích. Tréninky jsou různé – některé jsou na sílu, jiné na techniku a koordinaci, ale pokaždé se zahřejeme, protáhneme a následuje „sparring“ neboli tréninkový boj.
Co bys poradil někomu, kdo se tomu chce věnovat?
Jít si vyzkoušet, jestli ho to bude bavit.
Co považuješ za tvůj dosavadní největší úspěch v této oblasti?
To, že jsem se několikrát stal mistrem Švýcarska, vítězství na světovém poháru, druhé místo na mistrovství Evropy juniorů a opakovanou účast na mistrovství světa.
Nejvyšším vrcholem Jeseníků a zároveň nejvyšší horou Moravy je Praděd (1492 m n. m.). Na jeho vrcholu stojí stejnojmenný televizní vysílač s restaurací a rozhlednou. Rozhledna na Pradědu je neoddělitelnou součástí chráněné krajinné oblasti Jeseníky.
Už na začátku 19. století zde stávala chýše, kam se dalo schovat před nepříznivým počasím. Tu později nahradila kamenná rozhledna. Postavena byla v romantickém duchu starého gotického hradu a otevřena byla v roce 1912. V roce 1957 musela být ale kvůli špatnému technickému stavu uzavřena.
V roce 1959 se pak zřítila – stalo se tak den před příjezdem dělníků, kteří ji měli opravovat. Podle návrhu brněnského architekta Jana Lišky byly v roce 1969 položeny základy současného vysílače.
Protože je na Pradědu většinu roku velmi drsné podnebí a průměrná teplota tu nepřevyšuje 1 stupeň nad nulou, mohlo se stavět jen 5–6 měsíců v roce. První návštěvníci se tak dovnitř podívali až roku 1980. Unikátní věž je vysoká 162 m a z rozhledny umístěné ve výšce 73 metrů můžeme za dobrého počasí vidět Sněžku, Lysou horu a Radhošť, vzácně i Vysoké Tatry a Malou Fatru na Slovensku. Zajímavostí jistě je, že vrchol věže dosahuje nejvyšší dosažitelné nadmořské výšky v ČR.
Audionahrávka
Pozor, děti, tři obrázky v textu nedávají smysl. Vyberte správné z těch, které se rozutekly po stránce.
Kdo by nemiloval pohled na a hlavně na kdo by na ně čas od času s obdivem neupíral zraky.
Plují si svobodně, tu rychle, tu pomalu, tu doprava, tu doleva, dopředu i dozadu.
Dívat se na nemůže být nikdy nuda, barví se z do , , i ruda.
Pozoruhodné u bývají i jejich pestré tvary: šmouhy, , chomáče, či tlusté čáry.
Však lidská představivost – jak všichni jistě sborově potvrdí – dokáže mnohem více: mraky mohou připomínat , hrad, , , , , i !
Mraky plují s , pomalu či rychle, však nezastaví se nikdy na dlouho.
Stačí se otočit a pak hle! Změní tvar! A z jistojisté je něco úplně jiného!
Ať mají tvar či barvu jakoukoliv, vypadají jak cukrová z pouti.
Nechť i ony jak ta sladkost přinášejí potěšení – pro změnu na nebeské pouti!
Kdo z vás má rád komiksy – seznamte se – tohle jsou dva prima komiksoví sympaťáci:
← HUBERT – živí se jako spisovatel, je autorem úspěšných cestopisů. Dvakrát po sobě byl zvolen předsedou Spolku horolezců. Snaží se být Hugovi dobrým tátou a kamarádem. Bojí se pavouků.
→ HUGO – kromě horolezení rád čte komiksy, hraje videohry, kreslí a zajímá se o historii. Jeho nejoblíbenějším místem na spaní je stan. Až bude velký, chce bydlet v hausbótu.
Hubert (táta) a Hugo (syn) jsou horolezci a vydávají se na různá fantastická dobrodružství. Vydejte se s nimi... Každý příběh vás zavede jinam – třeba na Horu zkázy, do pralesa v teritoriu lidožroutů, přenesete se do Hvězdných válek, zúčastníte se horolezecké soutěže „Messnerův cepín“ nebo jen tak zajdete v létě na hory na houby. Potkáte se s agentem s modrým klenotem, s piráty ze Záhoří, přepadnou vás opičky makakové, budete přítomni objevu pračlověka v ledu nebo se připletete do souboje Titánů.
Ať tak nebo tak, každý příběh vás pobaví, ukáže vám, co je přátelství, odvaha a týmová práce. Hubert i Hugo se dostanou do spousty dobrodružství a poradit si rozhodně umí. To se jim musí nechat. Taky mají s sebou spoustu technických vychytávek, nad kterými budete žasnout.
Příběhy jsou vtipné, komické a taky dost napínavé. Kresby jsou detailní, pokaždé při podrobném zkoumání něco nového objevíte. Vyprávění je moderní, prostě vás bude bavit.
Napínavé příběhy Huberta a Huga od českého autora Nikkarina už jsou celkem ve 3 knížkách – každá s 11 příběhy. Příběhy nenavazují přímo dějově, což znamená, že jednotlivé díly je možné číst samostatně. Díky tomu nemusíte číst díly v určitém pořadí, což je skvělé, můžete sáhnout po jakémkoliv dílu, který vás zrovna zaujme.
HuHu komiksy jsou cílené na čtenáře
7–12 let, ale rozhodně budou bavit i vás, pokud jste o něco mladší nebo starší.
Nikkarin, vlastním jménem Michal Menšík, je bystrý a vtipný komiksový autor, který ve volných chvílích hraje videohry nebo vyráží do lesa. Rád kreslí v kavárně a poslouchá podcasty. Žije v Olomouci.
„Doufám, že vás Hubert a Hugo budou bavit, třeba i inspirovat k vlastní tvorbě, a já se budu nadále snažit, aby jejich svět byl místem, kam se budete rádi vracet.“
Nikkarin
Dneska je neděle. Podzimní neděle, den nicnedělání. Ale od rána fičí a já pozoruju, jak vítr pohání bílé mraky. Žene je po modré obloze, houfuje je, a zase roztrhává na cáry a cárečky. Nemůžu se vynadívat. Taková nádhera! Já letím! Letím s oblaky, až se mi z toho na okamžik zatočí hlava.
Nikdy předtím jsem nebyla z větru takhle nadšená. Vlastně jsem o něm nepřemýšlela. Byl to prostě vítr, součást počasí. Podobně, jako je zima nebo teplo, déšť nebo sníh, mlha nebo jasno.
Jenže vítr není pouze vítr. To už dnes vím. Vím tolik důležitých věcí. A když si vzpomenu, jaká jsem byla před létem, divím se, že jsem to pořád já. Ta stejná holka. Aspoň podle jména. Pořád se jmenuju Isabela a většina lidí mě oslovuje Iso.
Před prázdninami bylo totiž všechno úplně jinak. Bydlela jsem v Praze a měla jsem tři nejlepší kamarádky – Terezu, Sofču a Martinku. Chodily jsme se prohánět na kolečkových bruslích, nejradši na cyklostezku, která vede z Troje podél Vltavy do Klecánek. Je tam hezky. Nalevo teče řeka, napravo se zvedají zalesněné kopce. Sotva se mine Trojský zámek, už se sviští pryč z města.
Strašně nás bavilo jezdit na kolečkáčích. Byly jsme čtyři kamarádky, každá jiná, ale dohromady nám to kupodivu ladilo. Tereza se s ničím nepárala. Vždycky se do všeho vrhala po hlavě. Jako by se ničeho nebála. Sofča naopak skoro všechno přeháněla a dramatizovala. Někdy se trochu předváděla, ale taky šaškovala a byla s ní legrace. O tiché a hodné Martince jsme říkaly, že je naše víla. A já? Já jsem se cítila mezi. Měla jsem v sobě něco z Terezy, Sofči i z Martinky.
pondělí pátý den
České slovo neděle pochází od slova „nedělat“.
Víš, z čeho se odvozují názvy dalších dnů v týdnu?
úterý hebrejský šabat
středa po neděli
čtvrtek
staročeský „vterý“ = druhý
pátek prostředek týdne
sobota čtvrtý den
Najdi v textu slova, která souvisejí s počasím.
Cáry – cárečky… Vymysli zdrobněliny
k dalším slovům:
Mrak
Vítr
Řeka
Kopec
Holka
Isabele říkají všichni Iso.
Jak jinak by jí ještě mohli říkat?
A jaké je asi formální jméno Sofči?
Co jsou kolečkáče?
a. Kolečka (vozíky).
b. Kolečkové brusle.
Kdo může používat cyklostezku?
Co znamená „nepárat se“?
Více možností je správně.
a. Netvořit páry, nesdružovat se.
b. Nezdržovat se něčím.
c. Neroztrhat se.
d. Nedělat si s něčím starosti.
e. Nepiplat se s něčím, tj. nevěnovat něčemu příliš času nebo pozornosti.
Dokážeš po přečtení ukázky odpovědět na otázky?
Jaké je teď roční období?
Kde bydlela Isabela před prázdninami?
Kolik měla Isabela kamarádek?
Dokážeš z ukázky vypsat vlastní jména místní?
Co znamená „houfovat se“?
Dokážeš podle popisu Isabeliných kamarádek vymyslet pro každou z nich jednoslovnou charakteristiku?
Např. Sofča je šašek.
Tereza Sofča Martinka
Isabela zmiňuje, že před prázdninami bylo všechno jinak než teď. Vymysli a napiš, co všechno se mohlo o prázdninách změnit.
Když není ani jeden, jásáme! Když je jich pár, může to být hodně zajímavé i vtipné. A když jsou jich mraky, býváme promočení nebo promrzlí. Co je to? Ano, mraky! (Správněji však oblaka.)
Podle toho, jak velká část oblohy je oblaky pokryta, určujeme oblačnost. A z jejího stupně se buď radujeme (není ani mráčku!), podivujeme a popouštíme uzdu představivosti (fantazie vidí v mracích postavy, scénky), nebo vytahujeme deštníky a rozsvěcíme světla i během dne (je černočerně zataženo).
Zkus – výběrem z nabídky – seřadit míry oblačnosti od nejmenší po nejvyšší.
velká oblačnost skoro zataženo zataženo
A popiš – nějak hezky, jak nebe při různé oblačnosti asi vypadá. (Např.: Když na obloze není ani mráčku, je jasno. Když je nebe zcela pokryté mraky, je...) jasno malá oblačnost skoro jasno oblačno polojasno
Mraky honící se po obloze vždy přitahovaly člověčí pozornost. Vypadají jako měkoučké peřiny nebo chomáče nadýchané skoro cukrové vaty. Ve skutečnosti jsou to maličké částečky vody a ledu pohromadě.
Mraky (oblaka), nejenže jsou krásné na pohled, pomáhají spolu s dalšími ukazateli, jako je vlhkost vzduchu, vítr, změny atmosférického tlaku, i předpovídat počasí.
Díky opakovanému pozorování a studiu učenci rozškatulkovali a pojmenovali mraky podle tvarů a dalších charakteristik (výšky, kde se nacházejí) na deset základních druhů.
• cumulus (vyšší oblak připomínající květák)
• cirrus (oblak vláknitého typu připomínající řasu)
• stratus (oblak připomínající závoj)
• nimbus (dešťový oblak)
• alto (oblak středního patra)
Kombinací nám tak vznikají mraky – oblaka zajímavých názvů:
stratus + cumulus = nimbus + stratus = alto + stratus = alto + cumulus = cumulus + nimbus = cirrus + cumulus = cirrus + stratus = stratus
cumulus cirrus
stratocumulus
nimbostratus
altostratus
altocumulus
cumulonimbus
cirrocumulus
cirrostratus
Tak tedy honem ven, počkat na oblačnost a zkusit pojmenovat mraky a předpovědět počasí, co říkáte?
JANA SCHULZOVÁ
JANA SCHULZOVÁ
Tvrdý život na horách a v podhůří
Dříve byl život na horách a v podhorských vesnicích tvrdý a nesnadný. Dlouhé zimní večery se lidé zaměstnávali rozmanitou ruční prací. Třeba vyřezáváním ze dřeva. Výnosnějším zdrojem obživy bylo ovšem tkalcovství a plátenictví.
Co je tkaní
Tkaní je způsob výroby látek. Dvě soustavy nití – osnova (podélné nitě) a útek (příčné nitě) –se kříží a vytvářejí tkaninu. Materiálem může být přírodní vlákno, jako len nebo vlna, ale i umělé.
Jak dokazují mnohé archeologické nálezy, tkalcovství je známo už od pravěku. Nejstarší známé nálezy pochází ze 7. tisíciletí př. n. l. z turecké Anatolie. Nejstarší tkanina vyrobená na stavu byla nalezená na českém území v Lulči u Vyškova a je asi 7 tisíc let stará.
Nástroj tkalců
Tkalcovský stav je jednoduchý tradiční nástroj na výrobu tkanin. Vyvinul se z něj tkací stroj. Původně byl stav svislý, později horizontální, který umožňoval ovládání nohama. V roce 1733 vynalezl Angličan John Kay „létající člunek“, který práci značně zrychlil. V textilní velkovýrobě, zejména v Evropě, potom tkací stroje rychle nahradily ruční stavy. Ruční tkalcovství sice zcela nezaniklo, ale jako uměleckému řemeslu se mu věnují spíše jednotlivci. Tkají také některé chráněné dílny zaměstnávající postižené. Tkaní slouží také k terapeutickým účelům, protože je uklidňující.
Víte, že…?
Většina ručních stavů dnes funguje v Indii?
Na území ČR můžete navštívit několik muzeí tkalcovství?
K sehnání jsou samozřejmě také knihy o tkalcovství, např. Tradiční tkalcovství naHorňácku. Z Horňácka je náš následující rozhovor.
Hana Buchtelová je tkadlena. Ve vesničce Malá Vrbka, která je součástí mikroregionu Horňácko v Bílých Karpatech, se věnuje tkaní na tkalcovském stavu. Tkalcovský stav pořídil její pradědeček po svém návratu z Ameriky po první světové válce – vyřazený, minimálně sto let starý. Ona pak řemeslo odkoukala od svého dědečka, ale to ji ještě dlouho nenapadlo, že se tkaním bude jednou živit. Její vlastní příběh s tkalcovským stavem začal, až když jí trochu povyrostly děti a jí se nepodařilo vrátit se ke svému původnímu, vystudovanému oboru, k zahradní architektuře.
Ze začátku stavěla na jménu svého dědečka Jana Okénky, který tkal pro Ústředí lidové umělecké výroby. Začala vytvářet dečky a polštářky do domácností jako on a postupně si udělala vlastní jméno. Jezdila předvádět řemeslo na různé akce po celé republice a snažila se s tímto řemeslem seznámit co nejvíce lidí. Je hrdou nositelkou titulu Nositelka tradice lidových řemesel, který uděluje ministr kultury nejvýše pěti řemeslníkům ročně.
VZPOMÍNKY NA DĚDEČKA
Váš tkalcovský stav je pořád ten původní? Jak se takový stav udržuje, aby dobře fungoval?
Stav, na kterém pracuji, je původní. Má podle pamětníků minimálně 200 let a udržuje se tak, že se na něm pracuje. Pokud se pravidelně používá, tak se do něj nedostane červotoč. Měnit se musí pouze ty části, které jsou hodně namáhané.
Jak je tkalcovský stav velký? Můžete ho mít v obýváku?
Tkalcovský stav se vejde do běžné místnosti. Zabírá plochu asi 2 x 3 m. U nás byl původně taky v obytné místnosti. Dědeček na něm takto tkal téměř každý den, než ho v roce 1975 přestěhoval do dílny, kde je dodnes.
Je složité se naučit tkát?
Samotné tkaní myslím složité není. Musíte ale k tomu znát ještě spoustu jiných věcí, jako připravit a navázat osnovu, opravit stav, když se něco potrhá, nachystat si cívky, musíte si umět navrhnout vzory, mít cit pro barvy a dále je třeba mít základy šití a vyšívání… Jsou ale různé i hodně složité techniky tkaní, které se člověk učí celý život a stále se v nich zdokonaluje.
Co ke tkaní potřebujete? Co vlastně do stroje „vchází“ a co z něj pak „vyjde“?
Na tkaní potřebuju tkalcovský stav, snovadla na vytvoření osnovy, kružec na soukání příze na cívky, několik člunků, bavlněnou či lněnou přízi a šikovné ruce.
Jaké výrobky tvoříte a které děláte nejraději?
Tkáme ubrusy, polštáře, tašky, čepice, kravaty, obaly a nosiče na skleničky, dále se z látky vyrábí ptáčci, rybičky, andělíčci, panenky a další dekorativní výrobky. Nejraději mám věci na zakázku, kde se i sama něco nového naučím a vytvářím tak nezaměnitelný originální výrobek.
Kde berete inspiraci?
Vzory vychází z původních, které se používaly na výrobu krojů a bytových doplňků. Inspiraci pak získávám i ze současných trendů v odívání či bytovém designu. Někdy se pak stačí jenom koukat kolem sebe.
Jakou nejzajímavější věc jste kdy utkala?
Tkali jsme závěsy a ubrusy pro muzeum podle archeologických nálezů z období středověku. Poslali fotku, podle ní se vypracoval vzor a nakonec se utkala látka na ubrus.
Znáte další tkalce a tkadleny v Česku?
Horňáckou „činovať “, což je technika tkaní, kdy se vzory řadí za sebe do pruhů, umí jen pár lidí, ale tkalců je v republice určitě více. S některými tkalci se občas potkávám na trzích.
Droždí neboli kvasnice jsou mikroorganismy – jednobuněčné houby, které se nazývají kvasinky. Během procesu „kvašení“ kvasinky rozkládají cukr na dvě hlavní látky alkohol a oxid uhličitý (CO₂). Tento proces je základem výroby piva, vína a kynutí těsta.
Budeme potřebovat:
• balónek
• malou PET láhev
• lžičku
• droždí (suché nebo čerstvé)
• teplou vodu (ne horkou)
• cukr
Postup:
Do PET láhve nalejeme teplou vodu (asi do tří čtvrtin).
Přidáme balíček droždí a jemně promícháme.
Nasypeme do láhve lžičku cukru a opět jemně promícháme.
Na hrdlo PET láhve nasadíme balónek. Ujistíme se, že je balónek dobře upevněný, aby plyn nemohl uniknout ven.
Láhev necháme na teplém místě asi 20 minut a pozorujeme.
Dokáží kvasinky nafouknout balónek?
Když přidáme cukr do vody s droždím, začne proces kvašení. Kvasinky z droždí začnou cukr „jíst“ – rozkládají ho na oxid uhličitý (CO₂) a další látky. Oxid uhličitý se uvolňuje ve formě bublinek, které můžeme pozorovat v roztoku. Jak kvašení pokračuje a množství plynu roste, oxid uhličitý vyplní všechen prostor v láhvi a postupně se začne hromadit i v balónku, který se tím nafukuje.
Slovo oblak označuje viditelnou soustavu malých částic vody nebo ledu v atmosféře Země (nebo jiných planet). Mrak označuje oblak tmavého vzhledu. Oblaka se nacházejí v různých výškách a mají různý vzhled, od tmavých bouřkových mraků až po jemná perleťová oblaka ve velkých výškách, složená z ledových krystalků. Jsou to zkrátka fascinující útvary, ale i při své proměnlivosti se dají pěkně klasifikovat. A také vyrobit.
Budeme potřebovat:
• tvrdý modrý papír
• bílý kancelářský papír
• vatu
• bílou barvu
• štětec
• lepidlo
• černou fixu
Nejdříve si zjistěte co nejvíce informací o různých typech oblaků a jejich klasifikaci. Rozlišujeme 10 základních typů a pojmenováváme je kombinací latinských slovcirrus (řasa nebo kučera), stratus (vrstva nebo sloha), nimbus (déšť) a cumulus (kupa).
Tvrdý modrý papír (oblohu) rozvrhneme do 3 částí –nízké patro, střední patro a vysoké patro. Vyrobíme si popisky z bílého papíru a nalepíme je.
Rozvrhneme si, která oblaka chceme na oblohu umístit.
Pak je vyrobíme pomocí vaty a barvy. Oblaka umístíme do správného patra a přidáme jim popisky.
Mojráček a jeho sestřenice Alice si jednoho slunečného odpoledne vyrazili na hřiště. Alice měla moc ráda pískoviště, Mojráček se raději houpal na houpačce. Na pískovišti už byla jiná holčička, která právě dostavěla nádherný hrad z písku. Vypadalo to jako opravdové království s věžičkami a mostem. Alice se zastavila, aby se na něj podívala, ale pak si vyhlédla volné místo a pustila se do stavění svého vlastního hradu. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud na pískoviště nepřišly dvě starší holčičky. Ty dvě se rozhlédly a jejich oči padly na krásný hrad té první holčičky. Bez varování se k němu vrhly, nohou do něj koply, až se rozpadl na hromádku písku, a smály se, jako by to byla ta nejzábavnější věc na světě. „Tady si hrajeme my!“ řekla jedna z nich posměšně. Holčička, která hrad postavila, sklopila hlavu. Bylo jasné, že je smutná, ale nic neřekla. Jen se přesunula o kousek dál a začala stavět nový hrad. Jenže ty dvě holky ji znovu našly, zbořily jí i druhý hrad a zase se smály. „Říkaly jsme, že si tady hrajeme my!“ zopakovaly.
Alice se na to chvíli dívala a pak už to nevydržela. Vstala, přistoupila k těm dvěma holčičkám a řekla: „Tohle se nedělá. Je to ošklivé a měly byste se omluvit!“ Ale místo omluvy se ty dvě holky začaly smát i Alici a jedna z nich ji strčila tak silně, až spadla a odřela si koleno. „Hej! Přestaňte!“ ozval se z houpačky Mojráček. Hned byl u Alice a pomohl jí vstát. Pak se otočil na ty dvě holky a řekl: „Viděl jsem, co jste udělaly. Takhle se k nikomu nechová. Buď přestanete, nebo to půjdu říct vašim rodičům. Jestli chcete, můžete si hrát
s námi, ale nebudete už nikomu nic ničit!“ Holky si vyměnily nejisté pohledy. Mojráček vypadal tak odhodlaně, že se jim ani trochu nechtělo zkoušet, co by udělal. Nakonec si něco zamumlaly, otočily se a odešly si hrát jinam. Alice se usmála. „Díky, Mojráčku! Jsi ten nejlepší bratranec!“ Společně pak šli za tou smutnou holčičkou. Alice jí nabídla, že jí pomůže postavit nový hrad, a Mojráček přinesl z druhé strany pískoviště kyblíček a lopatku, aby to šlo rychleji. Postavili spolu obrovský hrad, dokonce větší a krásnější než ten původní. A tentokrát už ho nikdo nezbořil.
Mojráček a Alice si večer povídali o tom, co se na hřišti stalo. Mojráček se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Víš, Alice, někdy lidé, kteří se chovají ošklivě, třeba jako ty dvě holky dneska, vlastně sami zažívají něco špatného. Možná jim někdo ublížil nebo jsou smutné, a proto se snaží ubližovat ostatním. Ale to neznamená, že je to správné. Je důležité stát na straně toho, komu je ubližováno, a ukázat těm druhým, že to není správná cesta.“ Alice přikývla. „Takže jim místo křiku můžeme pomoct pochopit, že být laskavý je lepší?“
„Přesně tak,“ souhlasil Mojráček. „Když ukážeme laskavost a pomůžeme, může to někoho změnit. A třeba příště ty holky místo boření hradu pomůžou někomu stavět. Empatie znamená snažit se pochopit, jak se ten druhý cítí, a dělat svět lepším místem.“ Alice se usmála.
„Takže když budeme laskaví, třeba z toho bude i nějaký nový kamarád.“ Mojráček přikývl:
„A to za to stojí, viď?“
Tipy pro rodiče:
• Empatii je třeba u dítěte rozvíjet odmala.
• U malých dětí se empatie nejlépe rozvíjí hrou, můžete například přehrávat různé situace, ve kterých se dítě skrz divadlo s empatií setká.
• U starších dětí můžete zapojit různé čtené příběhy.
• Pokud dítě ubližuje hračkám nebo něco ničí, nepřecházejte to s tím, že je zatím malé. Odmala učte děti, co se smí a nesmí, co druhému nemusí být příjemné a že ubližovat a ničit není hra.
• Učte děti ohleduplnosti nejen k lidem, ale také ke zvířatům. Například péče o zvíře může být skvělým pomocníkem, jak u dítěte rozvíjet zodpovědnost a empatii.
• Nezapomínejte na to, že děti se nejvíce učí nápodobou. Buďte svým dětem vzorem!
