13:1
Da 2:21; J 19:11
Tt 3:1
13:3
1Pt 2:13–14
13:5
1Pt 2:13
13:6
Ř 15:16
13:7
Mt 22:21; Mk 12:17
L 20:25
13:8
Mt 5:34
J 13:34
13:9
Ex 20:13–15,17
Lv 19:18
Dt 5:17–19,21
13:10
Mt 22:39
J 13:34–35
Ga 5:13–14
Ř 14:15
Podřizujte se vládě 13 Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. 2 Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. 3 Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro, a vláda tě pochválí; 4 je přece Božím služebníkem pro tvé dobro. Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla.
5 Proto se musíme podřizovat – nejen kvůli hrozbě trestu, ale i kvůli svědomí. 6 Proto také platíte daně – vždyť jsou to Boží služebníci a pilně se věnují své práci. 7 Každému dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest.
Nedlužte nic než lásku
8 Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. 9 Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
10 Láska bližnímu nikdy neublíží – proto je naplněním Zákona láska.
12:21 přemáhej zlo dobrem: Pavel v jediné větě shrnuje svou (resp. Ježíšovu) etiku lásky k nepřátelům a neodplácení zla, jak ji vyložil ve 12:14–20. Tento přístup je mezi světovými náboženskými tradicemi jedinečný: nepodílí se na rozmnožování zla ani se mu pasivně nepoddává, ale překonává je konáním dobra (viz Ga 6:9; 1J 5:4).
13:1–7 Poté, co Pavel v kap. 12 aplikoval základní etický princip lásky na vztahy uvnitř církve i vůči jejímu okolí, nyní se věnuje vztahu křesťanů ke světské moci. Základní výzva k podřízenosti (viz 13:1) vychází z přesvědčení, že každá lidská vláda je podřízena vládě Boží. Úkolem vlády je podporovat ve světě dobro a potlačovat zlo; pokud se však této službě zpronevěří, věřící jsou povoláni „poslouchat spíše Boha než lidi“ (viz Sk 4:19; 5:29; sr. Iz 10:1–2; Da 3:16–18; Zj 13:1–10).
13:1 se podřizuje vládnoucí moci: Pavel psal římským křesťanům v době, kdy se mnozí z nich vraceli do města po předchozím vyhnání Židů za císaře Claudia (viz Sk 18:2; Úvod, „Okolnosti vzniku“, s. xx). Tato zkušenost mohla negativně ovlivnit jejich postoj k římské moci. Pavel je proto nabádá, aby nedávali zbytečnou záminku k pronásledování (viz 1Tm 2:1–2; Tt 3:1–2; sr. Př 24:21; Kaz 8:2–4). • zřízeny od Boha: Pavel netvrdí, že světské vlády jsou Hospodinovými teokraciemi jako starověký Izrael (viz 1S 9:17; 10:1; 16:12–13; 2S 5:2; 1Kr 1:39; 2Kr 9:3,6), ale že jsou podřízeny Boží svrchované moci (viz Da 2:21; 4:14; 5:18–21; J 19:11). 13:2 odmítá vládu: Tj. jakoukoli lidskou vládu. Pavel se opírá o svědectví SZ, že i nedokonalý světský řád je lepší než anarchie (viz Sd 17:6; 21:25). • jistý trest: Vzbouřence proti římské moci čekal trest smrti, zpravidla ukřižováním (viz Mt 26:52; 27:37; L 23:2,25; J 19:12–16; Sk 5:36–37).
13:3 nejsou postrachem: Pavel zde vykresluje ideální roli vlády (viz 1Pt 2:13–14), nikoli reálné případy zneužití Bohem svěřené moci (sr. Ex 1:15–22; 1Kr 21:1–16; Da 3:1–15; 6:7–10; Mt 2:16; Mk 15:15; L 13:1; Sk 16:22–24). • dobro … zlo: Sr. 2:9–10; 3:8; 7:19,21; 12:9,17,21. • vláda tě pochválí: Odkaz na římskou praxi udělování poct a privilegií za veřejně prospěšné činy (sr. Est 6:6–11).
13:4 Božím služebníkem: NZ užívá termín diakonos obvykle pro církevní službu (viz 15:8; 16:1; sr. Sk 1K 3:5; 2K 3:6; Fp 1:1; 1Tm 3:1), v běžné řečtině ovšem označoval
i představitele veřejné správy. Pavel argumentuje, že pokud prosazují spravedlnost, i oni slouží Božím záměrům (viz pozn. u 13:2–3) a umožňují také církvi sloužit Bohu šířením evangelia (viz 1Tm 2:1–4). Viz též pozn. u Iz 44:28; 45:1. • nese meč: Tj. vynucuje právo a pořádek (Pax Romana) násilnými prostředky. V římské říši směli zbraň nosit pouze vojáci, vlastnictví meče civilisty bylo přísně trestáno (sr. L 22:36–37).
13:5 Dva důvody pro podřízenost shrnují předchozí argument v opačném pořadí: kvůli hrozbě trestu se vztahuje k 13:3–4, kvůli svědomí se vtahuje k 13:1–2 (sr. Sk 24:16; 1Tm 1:5; 1Pt 2:13–17).
13:6 platíte daně: Sr. Ježíšův proslulý výrok k tématu (viz Mt 22:21; Mk 12:17). V Římské říši občas docházelo kvůli daním k povstáním (např. revolta Judy Galilejského v Judeji, viz Sk 5:37; viz Josephus Flavius, Válka židovská II.8.1), křesťané se ale na násilných vzpourách neměli podílet (viz pozn. u 13:2; sr. Ef 6:12). • Boží služebníci: Řec. termín leitúrgos označoval ty, kdo konali veřejnou službu – ať už úřední, nebo duchovní (viz 15:16; sr. Žd 8:2; Fp 2:17). Oproti 13:4, kde slovo diakonos označuje spíše praktickou roli vlády, zde Pavel odkazuje na její „kněžský“ rozměr v Božím řádu správy světa. 13:7 co jste povinni: Nebo: co dlužíte (viz stejné sloveso ve 13:8). Pavel rozšiřuje myšlenku z předchozího verše (daň … clo) i na závazky, které státem vynucované nejsou (vážnost … čest), sr. 1Pt 2:17.
13:8–14 Od vztahu ke světské moci nyní Pavel přechází k obecné mravní odpovědnosti věřících. Křesťané se mají řídit nejen zákonnými povinnostmi (viz 13:1–7), ale především láskou k bližním (13:8–10) a očekávat blízký příchod Božího království v duchovní bdělosti a mravní čistotě (13:11–14).
13:8 nedlužte nic: Sr. viz Př 22:7. • vzájemnou lásku: Obecný úvod k etické části listu (12:1 – 15:13) je rámován přikázáním lásky, viz 12:9 (sr. Mt 5:43–48; Ef 5:2; 1Te 4:9–10; 1J 4:7–12). • naplnil Zákon: Další zřejmý ohlas Ježíšova učení, viz Mt 22:34–40 (sr. pozn. u 12:9,14,16,17).
13:9–10 Necizolož … nezáviď: Pavel cituje čtyři z Desatera přikázání (Ex 20:13–17; Dt 5:17–21) a v návaznosti na Ježíše shrnuje celý Zákon do jediné zásady: Miluj
11 A ještě něco. Rozumějte, jaká je doba, protože přišel čas probudit se ze spánku. Spása je nám teď blíže, nežli když jsme uvěřili. 12 Noc pokročila a den je blízko. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla! 13 Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve svárech a závisti. 14 Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.
Nesuďte druhé
14 Přijímejte ty, kdo jsou choulostiví ve víře, a to bez hádek o názorech.
2 Někdo věří, že smí jíst všechno, ale choulostivý jí jen zeleninu. 3 Kdo jí všechno, ať nepohrdá tím, kdo nejí, a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí –vždyť Bůh jej přijal! 4 Kdo vůbec jsi, že soudíš cizího služebníka? Před svým vlastním pánem obstojí, či selže. A on obstojí – Pán jej dokáže podepřít!
5 Někdo si cení jednoho dne nad jiné, pro někoho je den jako den. Každý ať je přesvědčen o vlastním názoru. 6 Kdo drží svátek, drží ho Pánu. Kdo jí, jí
Tolerance a její meze (14:1 – 15:13)
Ř 12:9–21
Ž 133:1–3
1K 8:1–13; 9:19–23; 10:23–33
Ga 5:13–15
Ef 4:1–3
Ko 3:12–15
1Tm 4:4–5
2Tm 2:22–23
13:11
1K 7:29–31; 1Pt 4:7
1Te 5:5–6; Jk 5:8
13:12
Ef 5:11; 6:13
1Te 5:8
13:13
L 21:34; Ef 5:18
14:1
1K 9:22; Ga 2:20
14:2
1K 10:25–27
14:3
Ko 2:16
14:4
Mt 7:1
14:5 Ga 4:10
V této pasáži Pavel volá po vzájemné toleranci mezi křesťany, kteří mají odlišné názory na některé praktické otázky víry. Rozdíly v jejich přesvědčení se snadno mohly stát příčinou konfliktu, a tak Pavel své adresáty vybízí, aby se navzájem přijímali, jako jsou sami přijati Kristem (viz 14:1; 15:7).
Jedním z problémů, s nimiž se římská křesťanská obec potýkala, bylo dodržování židovských stravovacích předpisů a svátků (14:2,5–6). Pavel však tyto otázky považuje za „nepodstatné“ (ve stoické filosofii a později v křesťanské teologii tzv. adiafora). Věřící nemají v těchto záležitostech druhé soudit nebo jimi pohrdat (14:4,10,13), ale řídit se svým svědomím, brát ohled na druhé (Ř 14:13–23) a usilovat o to, co je v Božím království skutečně podstatné: „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“ (14:17).
V zásadních otázkách víry se však Pavel nekompromisně stavěl proti rozvracečům a falešným učitelům (viz 16:17–18; sr. Ga 1:6–9; 5:4). Otázka tolerance a jejích mezí je aktuální i dnes. Je třeba rozlišovat, které otázky jsou natolik závažné, že je třeba na nich trvat, a kde je naopak prostor pro různorodost. Jednota církve nespočívá v uniformitě, ale ve společném následování Krista, jeho učení a příkladu (viz 15:5–7; sr. J 13:15).
svého bližního jako sám sebe (viz Lv 19:18; sr. Mt 22:39; L 10:25–28; Ga 5:14; Jk 2:8). 13:11–12 jaká je doba … čas probudit se: Blízkost Kristova příchodu si od křesťanů žádá duchovní bdělost (viz Ef 5:8–14; 1Te 5:4–8; 1Pt 4:7; sr. L 21:34–36).
• Spása je … blíže … den je blízko: Hospodinův den, který ohlašovali proroci jako den soudu (viz Iz 13:4–13; Jr 30:8–9; Jl 3:4–5; 4:18; Abd 1:15–18), bude pro věřící dnem záchrany (viz 5:9–10; 8:23–24; 2K 6:2; Fp 1:6; 1Te 5:9–10). • Odložme … oblečme: Pavlova oblíbená metafora pro životní proměnu křesťanů (viz Ef 4:22–24; 6:11; Ko 3:8–12; 1Te 5:8; sr. Iz 61:10; Za 3:3–5).
13:13 ne v obžerství … a závisti: Předchozí metaforu „života ve dne“ ilustruje kontrast šesti konkrétních příkladů „života v temnotě“ (sr. 1:29–31; 1K 6:9–10; Ga 5:19–21; Ef 5:3–5).
13:14 se oblečte do Pána Ježíše Krista: Své předchozí morální výzvy zde Pavel shrnuje obrazem plného ztotožnění věřících s Kristem a jeho charakterem (sr. Ga 3:27).
14:1 – 15:13 Základní pravidlo lásky k bližnímu (13:8–10) nyní Pavel aplikuje na klíčový problém římské církevní obce – napětí mezi věřícími ze Židů a z pohanů (viz pozn. u 11:18 a Úvod, „Okolnosti vzniku“, s. xx). Ve společenství docházelo ke sporům ohledně stravovacích předpisů a zachovávání svátečních dnů – „choulostiví ve
víře“ (14:1) se drželi židovských předpisů, zatímco „silní“ (15:1) je nepovažovali za závazné (sr. podobný problém v 1K 8–10). Pavel obě skupiny vybízí k vzájemné toleranci a k rozlišování, co je v křesťanské víře zásadní, a co ne. 14:1 choulostiví: Dosl. „slabí“ (sr. 1K 8:11–12). Zřejmě poněkud pejorativní označení ze strany „silných“ (viz 15:1) pro židovské křesťany, kteří se necítili svobodní opustit některé požadavky Zákona.
14:2 jí jen zeleninu: Židovští věřící se v pohanském prostředí vyhýbali masu, aby neporušili rituální předpisy o čistotě pokrmů (viz Da 1:8–16; sr. Tob 1:10–11; 1Mak 1:62; 2Mak 6:18–20; 7:1–2).
14:3–4 ať nepohrdá … nesoudí: „Silní“ křesťané v Římě zjevně pohrdali „slabými“ pro jejich upjatost, zatímco „slabí“ naopak odsuzovali „silné“ pro jejich uvolněnost. Pavel oba postoje odmítá jako neslučitelné s Božím přijetím věřících (viz 15:7; sr. Mt 7:1–2; L 6:37; 1K 4:5).
• Bůh jej přijal: Věta se vztahuje na oba případy – toho, kdo jí i kdo nejí
14:5–6 si cení jednoho dne nad jiné: Zřejmý odkaz na sobotu a židovské svátky (sr. Ga 4:10; Ko 2:16). • přesvědčen o vlastním názoru: Pavel se ve sporu „silných“ a „slabých“ nestaví na žádnou stranu. Vysvětluje, že v takových věcech nemusí mezi věřícími panovat shoda – každý se má ovšem řídit svým svědomím (sr. 14:14,22–23; 1K 8:7–13;
14:6
1K 10:30
14:7
2K 5:15; Ga 2:20
14:8
Fp 1:20; 1Te 5:10
14:9
Zj 1:18
14:10
2K 5:10
14:11
Iz 45:23; 49:18
1K 12:10
14:12
Ga 6:5; Ř 15:18
14:13
Mt 7:1; Ř 14:20
14:14
Sk 10:15; 1K 8:7
14:15
1K 8:1; 8:11–13
14:16
1K 10:30
14:17
Ga 5:22
14:19
1K 14:33
14:20
Sk 10:15; 1K 8:9–12 1K 1:23
14:21
1K 8:13
14:22
1J 3:21
14:23
1K 15:56
Pánu, neboť děkuje Bohu, a kdo nejí, nejí Pánu a děkuje Bohu. 7 Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. 8 Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu.
9 Vždyť proto Kristus zemřel a znovu ožil – aby byl Pánem mrtvých i živých.
10 Proč tedy soudíš svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem? Všichni přece staneme na soudu před Božím trůnem. 11 Jak je psáno:
„Jakože jsem živ, praví Hospodin, každé koleno přede mnou poklekne a každý jazyk se vyzná Bohu.“
12 Každý z nás tedy složí Bohu účet sám za sebe.
Nepohoršujte druhé
13 Přestaňme proto soudit jedni druhé. Raději posuďte, jak bratra ničím neurazit a nepohoršit. 14 Vím a jsem si jist v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo o sobě; pokud to však někdo má za nečisté, je to pro něj nečisté.
15 Trápí-li se tvůj bratr kvůli tomu, co jíš, pak už se neřídíš láskou. Přestaň svým jídlem hubit člověka, za kterého zemřel Kristus! 16 Ať se o tom, co je pro vás dobré, nemluví zle. 17 V Božím království přece nejde o jídlo a pití, ale o spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. 18 Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a uznávaný lidmi.
19 Usilujme tedy o to, co vede k pokoji a vzájemnému budování. 20 Nenič Boží dílo kvůli jídlu! Jistě, „všechno je čisté,“ ale je špatné pohoršovat člověka jídlem. 21 Je lepší nejíst maso, nepít víno a vyvarovat se všeho, co tvého bratra uráží. 22 Víru, kterou máš, si tedy nech před Bohem pro sebe. Blaze tomu, kdo se sám neodsuzuje za to, co schvaluje. 23 Kdo má ale při jídle pochybnosti, je odsouzen, protože se nechová podle své víry. A cokoli není z víry, je hřích.
10:25–29). • jí Pánu … nejí Pánu: Navenek opačné jednání různých křesťanů může mít stejně zbožnou vnitřní motivaci (viz 1K 10:31; Ko 3:17; 1Tm 4:4). 14:7–9 nežije sám sobě … sám sobě neumírá: Křesťané v celém svém životě i ve smrti zcela patří Kristu (viz 2K 5:15; Ga 2:20; Fp 1:20–21). Nepřísluší jim tedy druhé soudit, neboť každý je odpovědný jedinému Pánu … mrtvých i živých (sr. 1K 6:19–20; 1Te 5:9–10). 14:10–11 bratra: Viz pozn. u 1:13 (též ve zbytku kap.).
• na soudu před … trůnem: Slova „na soudu“ jsou v překladu doplněna k dokreslení významu řec. termínu béma („trůn“, sedadlo na vyvýšeném podiu, odkud se vyhlašovala veřejná oznámení a rozsudky, viz Sk 18:12; 25:6,10). • Jakože jsem…: Citace z Iz 45:23. Původní kontext Iz 45:22–24 zdůrazňuje Boží svrchovanost jako jediného soudce (sr. Jk 4:11–12).
14:12 složí Bohu účet: Viz Mt 12:36; 2K 5:10; Ga 6:5; Žd 4:13; 9:27; 1Pt 4:5.
14:13 Přestaňme proto soudit … raději posuďte: Dosl. „nesuďme … suďte“. Pavel ve slovní hříčce stejným slovesem nejprve shrnuje předcházející pasáž (14:1–12) a poté uvádí následující (14:14–23). • neurazit a nepohoršit: Sr. 1K 8:9–13; 1J 2:10; sr. Mt 21:42–44; L 20:17–18; 1Pt 2:8.
14:14 nic: Tj. žádný pokrm (viz 14:2,3,20). • není nečisté: Další zřejmý odkaz (sr. 12:14,17; 13:7–10) na Ježíšovo učení, viz Mk 7:15–19 (sr. Sk 10:14). • samo o sobě … pro něj: Pavel rozlišuje mezi obecnou teologickou pravdou a subjektivním přesvědčením věřícího. Naléhá na „silné“,
aby ve jménu teologie neznásilňovali svědomí „slabých“ (sr. 1K 8).
14:15 Přestaň … hubit: Řec. sloveso apollymi se často vztahuje na věčnou záhubu (viz 2:12; Mt 10:28; J 3:16; 10:28; 1K 1:18–19; 2Pt 3:9). Pavel varuje „silné“, aby nenutili „slabé“ jednat proti jejich svědomí, což by mohlo způsobit jejich duchovní pád (viz 1K 8:11; sr. 1Tm 1:19). 14:17–18 nejde o pokrm a nápoj: Dosl. není pokrm a nápoj (sr. 2:28; 1K 4:20; 7:19; Ga 5:6; 6:15; Ko 2:16–17). • ale o spravedlnost, pokoj a radost: Viz 5:1; 15:13; Ga 5:22; Ef 5:9; Žd 12:28. • milý Bohu a uznávaný lidmi: Tato charakteristika je v Bibli spojena s malým Samuelem, dospívajícím Ježíšem a právě vzniklou církví (viz 1S 2:26; L 2:52; Sk 2:47; sr. též Př 3:3–4).
14:20–21 Boží dílo: Pavel může mít na mysli jak duchovní život jednotlivých věřících (viz 14:15; sr. Ef 2:10), tak i jednotu celého společenství (viz 14:19; sr. 1K 3:9).
• Všechno je čisté: Pavel nejspíše cituje rčení populární mezi „silnými ve víře“ (sr. 1K 6:12–13; 8:1,4; 10:23).
• nejíst maso, nepít víno: Viz pozn. u 14:2.
14:22 si tedy nech … pro sebe: Pavel nepopírá svobodu „silných“, ale nabádá je, aby ji neuplatňovali způsobem, který by mohl poškodit víru druhých (sr. 1K 10:23–24).
• kdo se sám neodsuzuje: Křesťanská svoboda svědomí je zásadní (viz 8:1), nesmí však zatížit svědomí druhých (viz 1K 8:9–13; 10:23–24).
14:23 cokoli není z víry, je hřích: Pavel znovu rozlišuje mezi objektivní a subjektivní rovinou (viz pozn. u 14:14).
Hříchem tedy není jen porušení Božího zákona, ale
Neste slabosti druhých
15 My silní musíme nést slabosti těch, kdo silní nejsou. Nemějme ohled jen sami na sebe, 2 ale každý se snažme vyhovět bližnímu. Usilujme o prospěch a posílení druhých. 3 Vždyť ani Kristus nebral ohled sám na sebe; naopak, je psáno: „Urážky těch, kdo uráží tebe, na mě dopadly.“ 4 Všechno, co bylo v minulosti zapsáno, bylo zapsáno pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení, které je v Písmu, měli naději.
5 Kéž vám Bůh trpělivosti a útěchy daruje společnou jednomyslnost ve shodě s Kristem Ježíšem, 6 tak abyste svorně a jednohlasně oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
Naděje Židů i pohanů
7 Přijímejte se tedy navzájem, jako Kristus přijal vás do Boží slávy. 8 Říkám vám, že Kristus se pro Boží věrnost stal služebníkem Židů, aby potvrdil zaslíbení daná otcům 9 a aby i pohané slavili Boha za jeho milosrdenství. Jak je psáno:
„Budu tě vyznávat mezi národy, tvé jméno písní oslavím.“
10 A jinde Písmo říká:
„Jásejte, národy, tak jako jeho lid!“
11 A ještě jinde:
„Chvalte Hospodina, všechny národy, ať ho všichni lidé velebí!“
12 A jinde Izaiáš říká:
„Vypučí výhonek Jišajův, vztyčí se, aby vládl národům. Národy se na něj s nadějí spolehnou.“
i jednání proti vlastnímu svědomí (viz 1K 8:7,10). „Slabí“ v Římě si nebyli jisti, zda mohou jíst běžné maso, pít víno nebo nedbat na židovské svátky. „Silní“ je proto neměli k takovému jednání nutit ani svádět svým příkladem (sr. 1K 10:28–29).
15:1–13 Pavel završuje téma vztahu mezi „silnými“ a „slabými“ z předchozí kapitoly. Zdůrazňuje, že skutečná síla spočívá v nesení slabosti druhých po Kristově vzoru, tak aby v církvi panovala jednota (15:1–6). Křesťané mají přijímat jedni druhé, jako Bůh přijal Židy i pohany do svého lidu, jak dosvědčuje řada míst v Písmu (15:7–13).
15:1–2 My silní: Fakt, že se zde Pavel zařazuje mezi „silné ve víře“, dokládá, že rozdělení v římské křesťanské obci neprobíhalo striktně mezi Židy a pohany. Někteří židovští věřící se zřejmě jako Pavel cítili svobodní od závazků Zákona (viz 1K 10:19–22), zatímco někteří pohané byli natolik ovlivněni židovskou tradicí, že se řadili mezi „slabé“ (viz 14:1). • nést slabosti těch, kdo silní nejsou: Sr. podobnou formulaci v Ga 6:2. Pavel křesťany vybízí nejen k vzájemné toleranci, ale k láskyplné péči o druhé (sr. Ga 5:13–15). • ohled jen sami na sebe: Sr. 1K 10:24; Fp 2:3–4. • bližnímu: Pavel znovu odkazuje na přikázání Lv 19:18, které citoval už v 13:9.
15:2
1K 9:19; 10:24
Ga 6:2
15:3 Ž 69:10
15:4
2Tm 3:16
1K 14:31
15:5
1K 1:10
2K 1:3
15:6
Zj 1:6
15:8
Mt 15:24
Sk 3:25–26
2K 1:20
15:9
2S 22:50
Ž 18:50
15:10
Dt 32:43
15:11
Ž 117:1
15:12
Iz 11:10
Zj 5:5; 22:16
15:3 Urážky těch…: Citace z Ž 69:10 – žalmu v NZ často spojovaného s Kristovým utrpením (viz Mt 27:34; Mk 15:35–36; L 23:36; J 15:25; 19:28–29).
15:4 Všechno, co bylo … zapsáno: Pavel ve svých listech opakovaně potvrzuje trvalý význam svědectví SZ pro křesťanskou víru (viz 1K 10:11; 2Tm 3:16).
15:5–6 jednomyslnost: Dosl. „stejné smýšlení“, viz pozn. u 12:16 (sr. 2K 13:11; Fp 2:2; 4:2). • jednohlasně: Dosl. „jedněmi ústy“.
15:7 Přijímejte se: Pavel v závěru pasáže opakuje výzvu z jejího úvodu (viz 14:1) a přidává k ní klíčovou motivaci: mít ke druhým stejný postoj, jako Kristus k nám (viz 15:3; sr. Ef 4:32; Ko 3:13; 1J 4:10–11).
15:8 služebníkem Židů: Dosl. „služebníkem obřízky“, tj. naplnil Boží zaslíbení Izraeli (Ga 4:4–5; Mt 15:24; J 4:22), aby spása mohla přijít i k pohanům (viz 1:16; kap. 9–11).
15:9–12 Pavel uzavírá svou argumentaci o univerzalitě spásy sérií citací z Písma. • Budu tě…: Viz Ž 18:50.
• Jásejte, národy…: Viz Dt 32:43. • Chvalte Hospodina…: Viz Ž 117:1. • Vypučí…: Viz Iz 11:10.
• výhonek Jišajův: Tj. potomek krále Davida, syna Jišajova (viz Rt 4:22; Mt 1:6; sr. 2S 7:8–16; Zj 5:5).
