Studijní Bible21: List Židům (ukázka) by Nakladatelství Biblion

4:13

Ž 33:13–15

4:14

Žd 5:1

4:15

2K 5:21

Jk 1:12

Žd 1:1–4; 6:13–20; 11:3

Gn 1:3–28

Dt 8:3

Ž 12:7; 19:8–9; 119:11,89,105

Iz 40:8

Jr 15:16; 23:29; 36:2

Mt 5:18; 7:24

J 1:1–14; 5:24

2Tm 3:16

1Pt 1:25

2Pt 1:19–21

jeho myšlenky a úmysly. 13 Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.

Syn převyšuje áronské kněžství (4:14–7:28)

Lepší velekněz

14 Když máme tak úžasného velekněze – Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe – držme se pevně svého vyznání. 15 Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. 16 Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci.

Boží slovo (4:12)

Základní pravdou, která se v listu Židům opakuje, je, že „Bůh promluvil“. Autor podobně jako jiní židovští kazatelé tehdejší doby chápe SZ jako slovo vycházející z Božích úst. Proto citace uvozuje přímou Boží řeč. Bůh tak vyhlašuje zaslíbení (6:14) nebo tresty (3:11; 4:11–12), vypovídá sám o sobě nebo o svém Synu (viz 1:5–12) či zjevuje určitý aspekt své vůle (viz 8:7–13; 10:5–7). Boží slovo je tu představeno jako síla, která stvořila vesmír a nadále mu vládne (1:3; 11:3; Gn 1:3–28).

V minulosti přicházelo Boží slovo skrze anděly nebo proroky, ale nyní se finálně zjevilo v osobě Ježíše, Božího Syna (1:1–4; 2:3–4; sr. J 1:1–14). Na adresátech je, aby Slovo slyšeli, dbali na ně, byli mu poslušní a přijali je jako zdroj své naděje.

Bůh s lidmi skrze své Slovo navazuje vztah. Chce, aby mu naslouchali a zareagovali vírou (Gn 15:6; J 1:12). Jeho Slovo je „živé a mocné“ – tvoří a udržuje svět, proměňuje životy a proniká do hloubi lidského nitra, kde „zkoumá jeho myšlenky a úmysly“.

sr. 1S 16:7; Př 16:2; Ž 26:2; 44:22; 139:1–4,23–24; Kaz 12:14; Jr 17:10; 1K 4:5). • srdce: V Bibli nejde o metaforu pro citovou stránku člověka (jako v dnešním užití), ale pro jádro lidské osobnosti včetně vůle, motivace a úsudku (viz Dt 6:5; Př 4:23; Mk 7:21; Ř 10:10). 4:13 nahé a obnažené: Metafora připomíná ztrátu původní lidské nevinnosti a nemožnost cokoli skrýt před Bohem (viz Gn 2:25; 3:7–11; sr. 2Le 16:9; Jb 26:6; 34:21; Ž 33:13–15; Zj 3:17–18). • musíme složit účet: Viz 9:27; Mt 12:36; Ř 14:10–12; 2K 5:10.

4:14–7:28 Třetí z hlavních částí listu ukazuje, že Kristus převyšuje nejen anděly jako zprostředkovatele Boží smlouvy (viz 1:5–2:18) a Mojžíše jako vůdce Božího lidu (3:1–4:13), ale i velekněze Árona, jehož kněžskou roli a celý starozákonní kult nahrazuje svou vlastní dokonalou obětí.

4:14–16 Tato výzva uvádí klíčovou část listu věnovanou Kristově velekněžství (4:14–7:28). Adresáty, kteří čelili pronásledování a pokušení k odpadlictví (viz 10:32–39 a „Okolnosti a důvod sepsání“, s. xx), autor povzbuzuje k vytrvalosti a spolehnutí na Krista, který rozumí jejich slabostem a je připraven jim pomoci.

4:14 úžasného velekněze: Autor navazuje na předchozí zmínky o Kristově velekněžství (2:17; 3:1), které v této části listu široce rozvine. Kristus jako věčný Boží Syn (viz 1:2) a vítěz nad smrtí (viz 2:14–15) převyšuje všechny pozemské kněze (viz 7:23–28). • vešel až do nebe: Dosl. „prošel nebesy“. Oproti áronskému veleknězi, který v Den smíření procházel skrze oponu do nejsvětější svatyně (viz 9:6–8; Lv 16), Kristus vstoupil až do samotné Boží přítomnosti v nebi (viz 6:19–20; 9:11–12,24). • držme

se: Viz 3:6,14; 10:23 (sr. 1K 15:2; Fp 2:16; 3:16; 2Te 2:15; Zj 2:13,25; 3:11). • svého vyznání: Tj. veřejného přihlášení se ke Kristu, nejprve při křtu a poté např. i během pronásledování (viz Mt 10:32–33; Ř 10:9–10; 1Tm 6:12–13). V přeneseném smyslu řec. výraz homologia označuje i celek náboženského přesvědčení (viz 3:1), v tomto kontextu tedy věrnost křesťanství oproti návratu k judaismu.

4:15 cítit s našimi slabostmi: Sloveso sympatheó („spolu-trpět/cítit/zakoušet“) zdůrazňuje Kristovo naprosté sdílení lidského údělu v tomto světě (sr. 2:17; 5:1–2,7–9).

• zkoušen jako my: Viz 2:18 (sr. Mt 4:1–11; 16:23; L 22:28). • zůstal bez hříchu: Viz 7:26; 9:14 (sr. 2K 5:21; 1Pt 2:22; 1J 3:5).

4:16 přistupme: Nebo přistupujme. Přístup k Bohu, dříve vyhrazený jen pro velekněze v Den smíření (Lv 16:2), je nyní skrze Krista stále otevřen všem věřícím (viz 7:25; 10:19–22; 12:22–24; sr. Ef 2:18; 3:12). • k trůnu milosti: V nejsvětější svatyni byla umístěna Truhla smlouvy, jejíž víko zvané „slitovnice“ bylo považováno za Hospodinův trůn na zemi (viz Ex 25:17–22; Ž 99:1). Kristus však otevřel cestu k samotnému Božímu trůnu v nebi (viz 8:1; 12:2; sr. Zj 4:2; 5:6; 7:15). • se smělou důvěrou: Řec. výraz parrhésia (dosl. „[svoboda] říci všechno“) původně označoval svobodné a neohrožené vystupování na veřejnosti (viz J 7:26; 18:20), odtud pak otevřenost a smělost obecně (viz Sk 4:13,29,31; Fm 1:8). V Žd vždy vyjadřuje stav důvěrné svobody věřícího ve vztahu k Bohu (viz 3:6; 10:19,35; srov. Ef 3:12; 1J 2:28; 3:21; 4:17; 5:14). • když potřebujeme pomoci: Dosl. „k včasné pomoci“, tj. pomoci v pravý čas (viz Ž 46:2; Iz 49:8; 2K 6:2).

Víc než Áron

Každý velekněz bývá vybírán z lidí, aby jako jejich zástupce přinášel Bohu dary a oběti za jejich hříchy. 2 Dovede být shovívavý k nevědomým a zbloudilým – vždyť i on sám podléhá slabosti, 3 a proto musí obětovat nejen za hříchy lidu, ale i za vlastní. 4 Tuto čest si nikdo nemůže přivlastnit, ale musí ho povolat Bůh tak jako Árona.

5 Právě tak si ani Kristus nepřivlastnil slávu velekněze, ale dal mu ji Ten, který mu řekl:

„Ty jsi můj Syn, já jsem ode dneška Otcem tvým.“

6 A jak říká zase jinde:

„Jsi knězem navěky podle řádu Melchisedechova.“

7 On za svého pozemského života přinášel s hlasitým křikem a slzami modlitby a prosby Tomu, který ho mohl uchránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. 8 Ačkoli byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti.

9 Jakmile dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo jej poslouchají, zdrojem věčné spásy, 10 když ho Bůh jmenoval veleknězem podle Melchisedechova řádu.

Směřujme k dospělosti

11 Měli bychom o něm ještě mnoho co říci, ale je to těžké vysvětlovat, protože jste líní naslouchat. 12 Po takové době už byste sami měli být učiteli, ale

5:1–10 Autor dále rozvíjí téma Synova velekněžství, které uvedl v předchozí pasáži (4:14–16). Výchozím textem se mu stává Ž 110:4, kde je zmíněn Melchisedechův kněžský řád – a tento klíčový motiv detailně probere v kap. 7. Nyní se však soustředí na kvalifikaci velekněze: jeho lidskost, soucitnost a poslušnost.

5:1–4 Výčet požadavků na velekněze: (1) musí být vybrán z lidí (sr. 2:17); (2) jako jejich zástupce přinášet dary a oběti za jejich hříchy (sr. 1:3; 2:17; 8:3; 9:9; 10:11; sr. Ex 29; Lv 16); (3) umět být shovívavý k lidské slabosti (viz 2:18; 4:15); (4) být povolán Bohem jako Áron a jeho rod (viz 7:11; sr. Ex 28; Lv 8; Nu 16:8–11). V následujících verších (5:5–10) autor ukazuje, že Ježíš tato kritéria splňuje, a dokonce převyšuje.

5:5–6 Ty jsi můj Syn… Jsi knězem navěky…: Citace Ž 2:7 a 110:4 dokládají Kristovo povolání Bohem (sr. 1:5; 7:17,21). • podle řádu Melchisedechova: První odkaz na tajemnou postavu jen dvakrát zmíněnou v SZ (viz Gn 14:18–20; Ž 110:4). Tento motiv pak autor široce rozvine v celé kap. 7.

5:7 za svého pozemského života: Dosl. za dnů svého těla; Ježíš naplnil požadavek veleknězova lidského původu (viz 5:1; sr. J 1:14; Ř 8:3; Fp 2:6–8; 1Tm 2:5). • přinášel: Viz stejné sloveso v 5:1. Ježíš jako velekněz obětoval Bohu namísto rituálních obětí své úpěnlivé modlitby a prosby (viz Mt 26:36–44; L 22:41–44; sr. Ž 141:2; Oz 14:3; Žd 13:15; Zj 5:8; 8:3–4). • mohl zachránit před smrtí: Viz Mt 26:63; Mk 14:36. • byl vyslyšen: Bůh nezanechal Ježíše v moci smrti, ale vzkřísil jej a vyvýšil (viz 13:20; Sk 2:24–33). • pro svou zbožnost: Řec. výraz eulabeia (dosl. „dobré držení“, tj. opatrnost, uctivost před Bohem), viz 12:28, sr. L 2:25; Sk 2:5.

5:1 Žd 2:17; 5:5; 7:27; 8:3

5:2 Žd 2:17; 4:15

5:3

Lv 9:7; 16:6 Žd 7:27; 9:7

5:4

Ex 28:1

5:5

Ž 2:7

Sk 13:33 Žd 1:5; 5:10

5:6 Ž 110:4

5:7

Mk 14:32–42;16:17

5:8 Fp 2:8

5:9

Iz 45:17

5:10 Ž 110:4 Žd 7:26

5:12 1K 3:2

5:13 Ef 4:14

5:14 1K 2:6

5:8 Ačkoli byl Boží Syn: Sr. Fp 2:6–7. Kristus na sebe vzal plnou tíhu lidské zkušenosti v tomto světě (sloveso paschó lze přeložit vytrpěl, ale i „prožil, zakusil, pocítil“). • naučil se: Sloveso emathen označuje praktické osvojení zkušeností, ne intelektuální poznání. • poslušnosti: Ježíš prokazoval poddanost Boží vůli už od mládí (viz L 2:49–52), ve svém veřejném působení (J 4:34; 5:19,30; 6:38; 10:17–18) a nakonec i ve smrti (viz J 12:27–28; Fp 2:6–8).

5:9 dosáhl cíle: Sloveso teleioó („dojít k cíli, dokonat, dospět“, viz 5:14; 7:11,28; 9:9,11; 10:14; 11:40) zde vypovídá o Kristově dosažení plné způsobilosti k velekněžské službě. • zdrojem věčné spásy: Viz 2:10; 7:25 (sr. J 3:16–17; 5:24; 10:28; Ř 10:9–10; 1Tm 2:5–6; 2Tm 1:10; 4:10; 1J 5:11). • kdo jej poslouchají: Viz pozn. u 2:1 (sr. 3:18; 4:2,6; 11:8; 12:25).

5:10 ho Bůh jmenoval: Viz 5:4. • podle Melchisedechova řádu: Viz 5:6; 7:1–28.

5:11–6:12 Autor svým typickým způsobem znovu prokládá svůj výklad pastýřským napomenutím (viz pozn. u 2:1–4). Přerušuje pojednání o Kristově velekněžství (5:1–10; 7:1–10:18), aby své adresáty ochabující ve víře povzbudil k duchovnímu růstu a varoval před odpadlictvím (sr. 3:12–14; 4:1,11; 10:23–31; 12:25).

5:11 líní naslouchat: Řec. výraz nothroi („nedbalí, neteční, otupělí“; v NZ jen zde a 6:12) tu označuje duchovní „nahluchlost“, tj. neochotu naslouchat Božímu slovu (viz 2:1; 3:7,15; 4:2,7; 12:25; sr. Mt 13:15).

5:12 měli byste být učiteli: Od věřících se očekává duchovní růst k dospělosti a službě druhým, nikoli stagnace v pasivním, „dětském“ stádiu víry (viz 1K 3:1–2; 14:20; Ef 4:14; Ko 1:28). • základní pravdy: Pojem stoicheia v řec. filosofii označoval „principy“, tj. základní prvky, síly a zá-

6:1

Jk 1:4; 2Pt 3:9 Žd 11:1

6:2

Sk 2:4; 6:6; 17:18,32; 1Pt 3:21

6:3

Sk 18:21

6:4

J 4:10; Ef 2:8 Žd 10:32

6:5

Ž 34:8; 1Pt 2:3

6:6

Žd 10:26,29

2Pt 2:21; 1J 5:16

6:7

Jk 3:10

potřebujete, aby vám někdo znovu vysvětloval základní pravdy Božího slova. Jsou z vás kojenci – potřebujete mléko, a ne hutný pokrm. 13 Kdokoli se živí mlékem, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je ještě nemluvně. 14 Hutný pokrm je ale pro dospělé, to jest pro ty, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobra a zla.

6Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, 2 učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. 3 Dá-li Bůh, vydáme se dál.

4 Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, 5 okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, 6 a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! 7 Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží

kony vesmíru (viz pozn. u Ga 4:3; Ko 2:8). Sr. úvodní řeči a základy v 6:1–2. • potřebujete mléko: V rabínské tradici mléko označovalo elementární nauku oproti hutnému pokrmu hlubších pravd (viz 1K 3:2; 1Pt 2:2; sr. Iz 28:9). 5:14 pro dospělé: Řec. teleioi – „zralí, úplní, dokonalí, dospěvší do cíle“, další z klíčových pojmů listu (viz pozn. u 5:9). • smysly zkušeností vycvičené: Duchovní zralost nespočívá v množství naučených informací, ale v osvojení si mravního citu k rozlišování dobra a zla (viz 1Kr 3:9; Př 2:9; Fp 1:9–10).

6:1–3 Povzbuzení k duchovnímu růstu (5:11–14) pokračuje výzvou pokročit od základů víry (sr. 5:12) k dospělosti, tj. k hlubšímu porozumění Kristu a jeho nové smlouvě (viz 7:1–10:25). Všech šest jmenovaných nauk má kořeny v židovské tradici, v křesťanském kontextu ovšem nabývá nového významu.

6:1 pokání: V judaismu dosl. „návrat“ (hebr. tešuva) k Bohu skrze opuštění hříchu a zachovávání Tóry (viz Dt 30:1–3; Iz 55:7; Oz 14:2–3). Zde ovšem výraz zahrnuje i odmítnutí mrtvých skutků, tj. nejen nepravostí, ale i náboženských praktik, které ve světle Kristovy oběti ztrácejí platnost (viz 9:14; sr. Ř 3:20; Ga 3:10; Ko 2:20–23). V NZ výraz metanoia (dosl. „změna smýšlení“) ukazuje na potřebu vnitřní proměny, která se projeví v praktickém jednání (viz Mt 3:8; L 15:7; Sk 2:38; 3:19; Ř 2:4; 2K 7:9–10).

• víra v Boha: V SZ míněna věrnost Hospodinu a spolehnutí na jeho věrnost (viz Žd 11; Gn 15:6; Abk 2:4), v NZ jde především o přijetí a věrnost zvěsti evangelia (viz 2:1; 4:2–3; 12:2). V SZ i NZ patří pokání a víra nerozlučně k sobě (viz Jon 3:5; Mt 3:2; 4:17; Sk 19:4; 20:21; Ř 10:9–10; Ga 2:16; Žd 4:2).

6:2 učení o křtech: Množné číslo (baptismoi, „ponořování“) tu může označovat jak židovská rituální omývání (viz 9:10; Mk 7:4; Lv 12–15), tak i křty v novozákonním smyslu: Janův (Mk 1:4; Sk 19:3–4), Ježíšův (Mt 3:13–17), křest věřících (Mt 28:19; Mk 16:16; Sk 2:38; 19:5), obrazný „křest“ utrpením (Mk 10:38–39; L 12:50), Duchem (Mt 3:11; Sk 1:5; 11:16; 1K 12:13) či „ponoření“ do Krista (viz Ř 6:3–4; Ga 3:27; Ko 2:12). • vkládání rukou: V SZ hmatatelný symbol duchovního přenosu: požehnání (Gn 48:14), ustanovení do služby (Nu 27:18–23; Dt 34:9) nebo vložení hříchu na zástupnou oběť (Lv 1:4; 16:21–22). Podobně v NZ: udělení Ducha (Sk 8:17–19; 19:6), uzdravení (Mk 6:5; L 4:40; Sk 9:17; 28:8) či ustanovení ke službě (Sk 6:6; 13:3; 1Tm 4:14; 5:22; 2Tm 1:6). • vzkříšení z mrtvých: Původně metaforický obraz

obnovy Izraele (Ez 37:1–14; Oz 6:2; Iz 26:19; Da 12:2) byl postupně chápán více osobně a fyzicky (viz Jb 19:25–27; 2Mak 7:9,11,14,23,29,36). V 1. stol. sdíleli víru v tělesné vzkříšení farizeové a většina židovstva, zatímco saduceové ji odmítali (viz Mk 12:18; Sk 23:6–8; 24:15; 26:6–8).

Ježíš tato očekávání potvrdil a rozvinul (viz Mt 22:30–32; J 5:28–29; 6:40,44,54) a jeho vlastní zmrtvýchvstání se stalo základem křesťanské naděje (1K 15; Ř 6:5; Fp 3:10–11; 1Te 4:14–17). • věčný soud: S učením o vzkříšení je v židovství i křesťanství spojeno očekávání Božího soudu, tj. konečného nastolení Boží spravedlnosti v budoucím věku (viz Kaz 12:14; Iz 2:4; 26:21; 65:25; Da 7:9,10,26,27; 12:2; Mal 3:18–21; sr. Mt 25:31–46; J 5:24–29; Sk 17:31; Ř 2:5–11; 2K 5:10; Zj 20:11–15), které je pro utlačovaný Boží lid zdrojem útěchy a povzbuzením k věrnosti (viz pozn. u 2Te 1:5–10; sr. Ž 96:10–13; 98:8–9; Iz 11:4–9; L 18:6–8; 1K 4:3–5; 2Tm 4:7–8).

6:3 vydáme se dál: Sr. 4:11; 5:14; 10:35–39; 12:1–13.

6:4–8 Tato pasáž patří k nejzávažnějším duchovním výstrahám v celém NZ. Odpadlíky od Krista přirovnává k Izraelitům, kteří padli na poušti (viz 3:15–19; 4:11), a varuje před neodvratností Božího soudu nad těmi, kdo odmítli jeho spásu (sr. 2:1–3; 3:12–14; 10:26–31; 12:25).

6:4–5 Zkušenost konvertitů je zde popsána v pěti obrazech: byli osvíceni Kristem (viz 10:32; 2K 4:6; Ef 1:18; 1Pt 2:9; sr. J 1:9; 8:12); okusili … nebeský dar (dosl. „ochutnali“ – snad odkaz nebeskou manu na poušti či na večeři Páně, obecně míněna účast na Božích požehnáních, viz Mt 26:26–29; J 6:31–35; Ž 34:8; 2K 9:15; Jk 1:17; 1Pt 2:3); získali podíl na Duchu (viz 2:4; sr. Sk 2:38; 1K 12:13; 2K 13:13); okusili dobrotu Božího slova (viz Ž 19:10–11; Ž 119:103; Jr 15:16; Ř 7:12; 2Tm 3:16–17) a moc budoucího věku (viz 2:4–5 a pozn. u Ř 1:20; sr. Mt 12:28; Mk 9:1; Sk 2:17–21; Ef 1:19–21).

6:6 přesto odpadli: Řec. sloveso parapiptó (dosl. „padnout vedle [cesty]“, v NZ jen zde) odkazuje na Izraelity, kteří zakusili Boží moc a péči, ale přesto se proti němu vzbouřili a jejich mrtvá těla pak „padla“ (piptó) na poušti (viz 3:17; 4:11; Nu 14:29–30). • znovu … pokání. Znovu by … křižovali: Formulace stojí v kontrastu k „jednou“ ve v. 4. Jako je Bůh jediný, je jediná a neopakovatelná i jeho spása v Kristu (viz 9:25–26; sr. 1Tm 2:5–6). Kdo v pokání přijal jeho oběť na kříži, ale pak ji vědomě odmítl, žádný jiný způsob spásy už mu nezbývá (viz 10:26; 1J 5:16; sr. Mk 3:28–29).

6:7–8 Když země…: Autor ilustruje uvedený princip typickým biblickým podobenstvím z rolnického života (sr.

požehnání. 8 Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení.

9 Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spásy. 10 Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým. 11 Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje. 12 Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení.

Nezvratnost zaslíbení

13 Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:

14„Jistě ti nesmírně požehnám a nesmírně tě rozmnožím.“

15 Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení.

16 Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor. 17 Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou.

18 A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději.

19 Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, 20 kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.

Iz 5:1–7; 55:10–11; Mt 13:3–23). • spálení: Biblický obraz soudu (viz Iz 10:17; Mt 3:10; 7:19; 13:40–42; J 15:6).

6:9–12 Na předchozí výstrahu nyní navazuje vyjádření důvěry v posluchače, které autor oslovuje nejvřelejším způsobem: Milovaní. Používá tak klasický rétorický prvek, napomenutí spojené s povzbuzením (sr. 1K 10:14; 2K 7:1–4; Ga 4:19–20; Fp 4:1; Jk 1:16).

6:9 jsme si o vás jisti: Autor zde a ve v. 11 o sobě mluví v množném čísle, jde však o rétorický prostředek ke zvýraznění účinku. Vyjadřuje jistotu, že navzdory odpadlictví některých (viz 6:4–8) se většina adresátů věrně drží cesty spásy 6:10 není nespravedlivý: Viz L 18:6–8; sr. pozn. u Ř 3:5–7. • aby zapomněl na vaši námahu: Dobročinné úsilí může u lidí zůstávat bez odezvy, ale u Boha nikoli (viz Ř 2:6–7; 1K 15:58; Ga 6:9–10; Ko 3:23–24; sr. Mt 6:4; 10:42). • když … sloužíte: Láska k Bohu se projevuje obětavou pomocí druhým (viz 13:16; sr. Mt 25:40; Jk 2:14–20; 1J 3:17–18). • svatým: Novozákonní označení pro věřící, viz pozn. u 1K 1:2. 6:11 horlivost: Viz Ř 12:11; Tt 2:14; 1Pt 3:13; Zj 3:19. • do konce: Tj. do dovršení spásy v Kristův den (viz 3:14; 10:23,36; Fp 1:6; 1Pt 1:5,9,13; sr. Mt 10:22; 24:13; Zj 2:26).

6:12 nebuďte líní: Opakování výrazu z 5:11 (viz pozn.) rámuje celou pasáž vyzývající k duchovnímu růstu. • řiďte se příkladem: Následující verše představují jako vzor víry a trpělivosti Abrahama (6:13,15), řadu příkladů ze SZ uvádí kap. 11 a v závěru listu jsou věřícím kladeni za vzor jejich vůdcové a sám Kristus (viz 13:7–8).

6:13–20 Pasáž tvoří přechod k podrobnému výkladu Kristova velekněžství (7:1–10:16). Předchozí výzvu (viz 6:9–12) zde autor podepírá příkladem Boží věrnosti Abrahamovi, jemuž se dostalo nejen Hospodinova slibu, ale i přísahy. Toto dvojí potvrzení je „mocným povzbuzením“ pro křesťany, aby vložili svou naději v Krista – velekněze ustanoveného rovněž přísahou (viz 7:15–22).

6:8

Gn 3:17–18