1:2
Ž 2:8
J 1:3
1Pt 1:20
1:3
Ž 110:1
J 14:9
Ko 1:15
1:4
Ef 1:21
Fp 2:9–10
1Pt 3:22
1:5
Ž 2:7
2S 7:14
Prolog (1:1–4)
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, 2 ale v těchto posledních dnech promluvil k nám skrze svého Syna, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil celý svět.
3 On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je.
Jakmile vykonal očištění hříchů, usedl po pravici Božího majestátu vysoko na nebi.
4 A tak o tolik převýšil anděly, oč vznešenější jméno než oni přijal za dědictví.
Syn převyšuje anděly (1:5–2:18)
Víc než andělé
5 Vždyť kterému z andělů Bůh kdy řekl:
„Jsi můj Syn, já jsem ode dneška Otcem tvým“?
A znovu:
„Já jemu budu otcem a on mi bude Synem.“
1:1–4 Prolog spisu tvoří v řečtině jediné komplexní souvětí vystavěné kolem výroku Bůh mluvil. Autor zde formuluje hlavní myšlenku celého spisu: Boží Syn představuje plné a vrcholné Boží zjevení v dějinách. Verše 3–4 jsou psány ve vázané básnické řeči, stylisticky i obsahově podobné následujícímu řetězci starozákonních citací.
1:1 mnoha způsoby: V období SZ promlouval Bůh skrze sny, vidění, znamení a zázraky, skrze Zákon vydaný Mojžíšovi, skrze anděly i skrze své přímé zjevení. • skrze proroky: Viz 2Pt 1:19–21. 1:2 v těchto posledních dnech: Výraz používaný v židovské apokalyptické literatuře (1Henoch, 4Ezdráš) pro závěrečné období dějin, které začíná příchodem Mesiáše. Nejde o doslova „poslední dny“ ve smyslu blížícího se konce světa, ale o novou etapu v dějinách spásy (viz Sk 2:17; 2Tm 3:1; 1Pt 1:20; 2Pt 3:3; Ju 1:18; sr. Iz 2:2; Da 10:14; Mi 4:1). • skrze svého Syna: Za Božího syna (tj. někoho, kdo má s Bohem jedinečně blízký vztah) byl v SZ označován Izrael (Ex 4:22) a také zaslíbený davidovský král (2S 7:14; Ž 2:7). Ježíš tyto předobrazy naplňuje a převyšuje (viz 1:5; Mt 2:15). • ustanovil dědicem všeho: Zřejmá narážka na Ž 2:7–8. • skrze něhož stvořil: Viz J 1:3; Ko 1:16. • celý svět: Dosl. věky. Řec. výraz aiónes zde označuje celý časoprostorový řád, tedy vesmír včetně jeho dějin (sr. 11:3; viz pozn. u 1K 1:20). 1:3 jasem: Řec. výraz apaugasma (v NZ jen zde) označuje nejen odlesk světla, ale samo vyzařování. • jeho slávy: Jako Boží sláva (hebr. kavód, dosl. „tíha“) se v SZ označuje projev Boží osobní přítomnosti (Ex 16:7; 33:18; Iz 40:5; sr. L 9:32; J 1:14; 2:11; 17:5; Ř 8:17). • vyjádření: Řec. termín charaktér (dosl. „otisk“, v NZ jen zde), označoval vyražený punc nebo obraz na minci. Syn je tak dokonalou reprezentací (viz J 1:18; Fp 2:6; Ko 1:15) samotné Boží podstaty (řec. hypostasis, zásadní termín v platónské filosofii označující trvalou skutečnost v protikladu k pomíjivému světu
smyslů; sr. 11:1). • svým … slovem nese vše: Viz 11:3; sr. J 1:1–3; Ž 33:6,9. • vykonal očištění hříchů: Narážkou na starozákonní Den smíření ( Jom kipur, viz pozn. u 9:7; Lv 16; sr. Ř 3:25; 1J 2:2) autor předjímá hlavní téma spisu (viz 9:1–10:18). • poté usedl: Odkaz na prohlášení Ž 110:1 (sr. 1:13; 8:1; 10:12; 12:2), které pisatelé NZ vztahovali na Krista (viz Mt 22:44; Sk 2:33–34; 1K 15:25). • po pravici Božího majestátu: Dosl. po pravici Veličenstva. Termín megalosyné („velikost, vznešenost“) je zde opisem Boha, jehož přímému jmenování se ortodoxní židé z úcty vyhýbají (viz též 8:1; sr. Mt 26:64; L 22:69; Sk 7:55).
1:4 převýšil anděly: Andělé byli v SZ významnými prostředníky Božího zjevení (viz pozn. u 2:2; sr. Gn 16:7–13; 22:11–18; Ex 3:2–6; Sd 6:11–23; 13:3–22). V 1. stol. byli častým předmětem náboženských spekulací a někdy i uctívání (sr. Ko 2:18). Zdůrazněním Synovy nadřazenosti vůči andělům autor hned v úvodu formuluje klíčovou tezi spisu: Kristus je vrcholem Božího zjevení. • vznešenější jméno: Tj. titul „Syn“ (viz 1:5–6; sr. 2S 7:12–16), s nímž se pojí božský status (viz 1:8; sr. Fp 2:9–11).
1:5–14 Synovu vyvýšenost nad anděly dokládá řetězec sedmi citátů ze SZ. Jde o příklad rabínské vykladačské metody charaz („navlékání korálků“; sr. Sk 13:32–35; Ř 3:10–18; 1Pt 2:6–8), jejímž cílem bylo potvrdit autorovo tvrzení řadou odkazů na autoritativní biblické zdroje. 1:5 Jsi můj Syn: Slova, která zazněla na počátku a ve zlomovém okamžiku Ježíšovy veřejné služby (viz Mk 1:11; 9:7; sr. 2Pt 1:17–18). • jsem ode dneška otcem tvým: Dosl. „dnes jsem tě zplodil“. Citace Ž 2:7 nevypovídá o počátku Synovy existence, ale o Otcově veřejném stvrzení jeho mesiášské identity (sr. Sk 13:33). • já jemu budu otcem: Citace 2S 7:14; 1Le 17:13. Dobový judaismus očekával naplnění těchto Božích příslibů v budoucím davidovském králi – Mesiáši (viz např. kumránský rukopis 4QFlorilegium).
6 A znovu, když přivádí Prvorozeného na svět, říká:
„Klanějte se mu všichni Boží andělé!“
7 O andělech sice říká:
„Ze svých poslů činí vichry, ze svých služebníků plameny,“
8 ale o Synu říká:
„Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky, žezlo spravedlnosti je žezlo vlády tvé.
9 Miluješ spravedlnost a nenávidíš špatnost; to proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti nad společníky tvé.“
Žd 3:1–6; 7:1–10:18,34; 11:16,35,40
Ž 110:1
1:6
Dt 32:43 Ž 8:5 Žd 11:28
1:7 Ž 104:4 Žd 1:14
1:8–9 Ž 45:7–8
Výsostné postavení Syna (1:1–4)
Autor listu Židům tvrdí, že Syn má výsostné postavení, a to jak jako osoba, tak co se týče jeho služby. O výsostném postavení osoby Syna hovoří především v 1:1–3:6. V úvodu listu o něm hovoří jako o stvořiteli, udržovateli a dědici vesmíru (1:2–3), který „je jasem jeho [tj. Boží] slávy a vyjádřením jeho podstaty“ (1:3). Syn je vyvýšený, neboť pro nás dosáhl očištění od hříchů a nyní svým postavením „převyšuje anděly“ (1:3–4).
1:5–14 a 2:5–8 dokazuje, že Syn je vyšší než andělé. Jeho vztah s Otcem je jedinečný (1:5). Ježíš je vládce a stvořitel stvořeného řádu a má moc jej i ukončit (1:8–12). Andělé mají nižší postavení a uctívají ho (1:6–7). Písmo mu vyhrazuje nejvyšší možné postavení po Otcově pravici (1:13; Ž 110:1), takže nyní vládne nade vším (2:5–8).
Ve verších 3:1–6 vychází autor z velké úcty, kterou měli jeho adresáti k Mojžíšovi, a dokazuje, že Syn je hoden úcty ještě větší. Syn byl podobně jako Mojžíš věrný ve své službě Božímu lidu. Zasluhuje však větší chválu a slávu než Mojžíš, protože se ztotožňuje s Bohem Otcem. Je to Syn, kdo buduje Boží dům (3:3–4). Syn je tím, kdo má na starost Boží lid (3:5–6).
Pasáže, které se soustředí na nadřazenost Synovy služby, nacházíme především v 7:1–10:18. Jelikož je Syn pravým veleknězem, přináší „lepší naději“ (7:19), založenou na „lepší smlouvě“ (7:22) a „lepších zaslíbeních“ (8:6), skrze něž koná službu, která je „mnohem vznešenější“ než služba kněží staré smlouvy (8:6). Jeho služba pod novou smlouvou je „lepší“, protože Ježíš přinesl dokonalejší oběť (9:10,23; viz i 12:24). Díky této službě mohou věřící nové smlouvy očekávat „lepší a trvalé bohatství“ (10:34), „lepší vlast“ (11:16) a především vzkříšení z mrtvých (11:35). Bůh má pro věřící nové smlouvy v Kristu něco „lepšího“, co má ve staré smlouvě protějšky, jež jsou pouhou předjímkou budoucích věcí (11:40).
1:6 přivádí Prvorozeného na svět: Titul „prvorozený“ (řec. prótotokos) vyjadřuje výsadní postavení v rodové linii a právo na dědictví (viz Gn 27; 49:3; Ex 4:22; Ž 89:28).
Neříká se tím, že Kristus je stvořen, ale že mu náleží primát přede vším stvořením (viz pozn. u Ko 1:15,18; sr. Ř 8:29; Zj 1:5). • Klanějte se…: Citace řec. znění Dt 32:43 (podle LXX, sr. též Ž 97:7).
1:7 Citací ze Ž 104:4 (podle LXX) autor zdůrazňuje ponížené postavení andělů jakožto Božích poslů a služebníků,
spojovaných v Bibli s nestálými živly jako vichry a plameny (viz Ex 3:2; Sd 13:20; 2S 22:11; Ž 18:11; 35:5).
1:8–9 Synu oproti andělům náleží dle citace ze Ž 45:7–8 nejvznešenější oslovení Bože. Jeho spravedlivé panování je věčné, na rozdíl od pomíjivého působení andělů. • pomazal olejem: Starozákonní symbol uvedení do královského úřadu (viz 1S 10:1; 1Kr 19:15–16). Hebr. titul mašiach (Mesiáš) stejně jako řec. christos (Kristus) znamená dosl. Pomazaný
1:10–12
Ž 102:26–28
1:13
Ž 110:1
Mt 22:44
1:14
Ž 34:8; 91:11–12
Žd 8:2
2:2
Dt 33:2
Sk 7:38,53
Ga 3:19
2:3
Žd 1:2; 10:29
2:4
Mk 16:20
Zj 13:13
10 A dále:
„Na počátku jsi, Pane, zemi založil, dílem tvých rukou jsou nebesa.
11 Ona pominou, ty budeš vždy, všechna se jako šaty obnosí.
12 Svineš je jako plášť a jako roucho budou změněna, ty však jsi tentýž –tvá léta neskončí!“
13 A kterému z andělů kdy řekl:
„Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím“?
14 Andělé jsou ovšem pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy.
Držme se slyšeného slova 2 Proto se musíme tím pečlivěji držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. 2 Jestliže už slovo, které zvěstovali andělé, bylo závazné, takže každý přestupek a každou neposlušnost stihl spravedlivý trest, 3 jak bychom tedy unikli my, kdybychom opomíjeli takovou spásu? Na počátku ji zvěstoval sám Pán a nám je potvrdili ti, kteří jej slýchali, 4 což Bůh podle své vůle zároveň dosvědčoval znameními a divy, různými zázraky a udílením Ducha svatého.
1:10–12 Na počátku jsi, Pane…: Citace ze Ž 102:26–28 představuje Syna jako stvořitele a vládce vesmíru. • šaty … plášť … roucho: Působivé metafory představují nebesa jako pomíjivé stvoření (sr. Mt 24:35), které Syn promění v nové, jež nikdy neskončí (viz 2Pt 3:11–13; Zj 21:1).
1:13 Seď po mé pravici…: Citace ze Ž 110:1 představuje vyvrcholení argumentu – Syn je usazen po Boží pravici, tj. na pozici nejvyšší cti a moci (sr. L 20:42–43; 22:69; 1K 15:25; Ef 1:19–22). • tvé nepřátele k nohám položím: Starověká metafora vítězství a suverénní nadvlády (viz Joz 10:24; Ž 8:7; sr. 1K 15:25; Ef 1:22).
1:14 pouzí služebníci: Autor své porovnání Syna s anděly uzavírá zopakováním jejich poníženého postavení (viz 1:7); jedná se o tzv. inclusio, literární zarámování.
2:1–4 Na předchozí výklad navazuje pastorační výzva adresátům listu (tento vzorec se opakuje napříč celým spisem, viz 3:7–4:13; 5:11–6:12; 10:19–39; 12:1–29; 13:1–19).
Jestliže neuposlechnutí Zákona předaného anděly mělo vážné důsledky, oč závažnější by bylo odmítnout poselství samotného Božího Syna. Tato argumentace (viz též 10:28–29; 12:25) je příkladem rabínské výkladové metody kal va-chomer („lehký a těžký“, viz pozn. u Ř 5:9–10).
2:1 toho, co jsme slyšeli: Tj. evangeliu o spáse (viz 2:3; 3:7; 4:2; 4:12; 12:25; sr. Sk 10:36). „Slyšením“ zvěsti se rozumělo její „uposlechnutí“, tedy přijetí (sr. Mt 13:9; Mk 4:24; J 5:24; Ř 10:14–17; Ga 3:2,5; 1Te 2:13). • proudem unášet: Obraz lodi strhávané z kurzu proudem či větrem (viz Sk 27:14–18; sr. Ef 4:14; Jk 1:6).
2:2 slovo, které zvěstovali andělé: Podle židovské tradice (na základě řec. znění Dt 33:2) bylo vydání Tóry Mojžíšovi
na Sinaji zprostředkováno anděly (viz pozn. u 1:4; Sk 7:38,53; Ga 3:19; sr. Jubilea 1:27; 2:1,18; 12:26). • každý přestupek: Mojžíšův Zákon stanovil konkrétní tresty za jednotlivá provinění (viz Ex 21:12–22:23; Lv 20; Nu 15:30–31; 35:16–21; Dt 17:2–7) i za obecnou neposlušnost Hospodinově smlouvě (viz Lv 26:14–39; Dt 28:15–68; Jr 11:9–11).
2:3 jak bychom tedy unikli my: První z řady varování před odpadlictvím v celém listu (viz 6:4–8; 10:26–31; 12:25).
• spásu: Ve SZ se termín ješúa („záchrana, úleva“) vztahoval na Boží mocné činy ve prospěch jeho lidu, zejm. při exodu z Egypta (viz Ex 14:13,30; 15:2; Ž 27:1; 62:2; Iz 12:2). Řec. ekvivalent sótéria („vysvobození, zachování, uzdravení, vítězství“) pak v NZ označuje Boží záchranu z moci hříchu a smrti skrze Ježíše Krista (viz 5:9; 7:25; 9:28; 1Te 5:9; 2Tm 1:9). • zvěstoval sám Pán: Viz Mt 4:17,23; 9:35; Mk 1:14–15; L 20:1. • ti, kdo ho slýchali: Tj. apoštolové jako očití svědkové Ježíšova života, smrti a vzkříšení (viz Sk 1:8,21–22; 1K 15:3–8; 2Pt 1:16–18; 1J 1:1). 2:4 Bůh … dosvědčoval: Hodnověrnost evangelia potvrzují vedle apoštolského svědectví (viz 2:3) také mimořádné projevy Boží moci (sr. Mk 16:20). • znameními … divy … zázraky: Starozákonní označení pro Boží spásné činy, zvláště při vysvobození z Egypta (viz Ex 7:3; Dt 4:34; 6:22). V NZ potvrzují Ježíšovu autoritu (viz Mt 11:4–5; J 3:2; 14:11; 20:30–31; Sk 2:22; 10:38) i apoštolské zvěstování (viz Mt 10:7–8; Sk 2:43; 19:11–12; Ř 15:19; 2K 12:12). • udílením Ducha svatého: Viz L 11:13; J 20:22; Sk 1:8; 2:4,17; 4:31; 8:14–17; 10:44–47; 19:1–6; sr. 1K 12:4–11; Ga 3:2–5.
Synovo ponížení
5 Ten budoucí svět, o němž mluvíme, Bůh nesvěřil andělům. 6 Písmo na jednom místě prohlašuje:
„Co je člověk, že na něj pamatuješ, co je syn člověka, že tě zajímá?
7 Jen o málo jsi jej snížil pod anděly, slávou a ctí jsi korunoval jej, 8 k jeho nohám jsi složil vše.“
Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci. 9 Vidíme ale Ježíše – který se stal o málo nižším než andělé – jak je nyní pro utrpení smrti korunován slávou a ctí, neboť z Boží milosti zakusil smrt za nás za všechny.
Důsledky odpadlictví (2:1–4)
2:6–8 Ž 8:5–7 2:8
1K 15:27 2:9 Fp 2:6–9
Žd 6:4–8; 10:26–31
Nu 16
Dt 13
2Kr 17:5–23
Ez 8
Mt 24:10–13
Ga 1:6–9
2Tm 3:1–9
2Pt 2
1J 2:18–19
Nejde o populární téma, nicméně Bible jasně říká, že neposlušnost Bohu má vážné následky (viz např. Gn 9:5–6; Nu 35:16–21; Lv 20:10; Za 5:4). Ti, kdo se staví proti Boží vůli a vládě, budou nakonec vyloučeni z Boží životodárné přítomnosti (Iz 66:14–24). Je smutné, že odpor proti Bohu se netýká pouze lidí žijících mimo společenství víry; Bible hovoří i o řadě lidí, kteří zřejmě znali Boha, ale odvrátili se od něj (Nu 16; Dt 13; 2Kr 17:5–23; Ez 8). Bůh nechá na ty, kdo se od něj odvracejí, dolehnout spravedlivé následky (Jb 11:20; Př 1:24–31; Jr 11:11). I Ježíš zmiňuje odpadlíky a trest, který je stihne (Mt 5:22; 16:27; 23:13; 24:10–13; 25:41–46). Autoři NZ ho následují (Ga 1:6–9; 2Tm 3:1–9; 2Pt 2; 1J 2:18–19).
Několik míst v listu Židům varuje, že ti, kde neberou Boží slovo vážně, mají velký duchovní problém a čeká je Boží soud (viz 2:1–4; 4:12–13; 6:4–8; 10:26–31; 12:25–29). Odborníci chápali povahu odpadlictví a soudu, jež zmiňují tyto „varovné pasáže“ listu Židům, různými způsoby, z nichž uvádíme tyto: (1) Podle některých jde pouze o hypotetická varování – přísnost má probudit adresáty z duchovní letargie. K soudu ovšem nedojde. (2) Jiní mají za to, že varování jsou určena Židům, kteří se ještě neobrátili ke Kristu. Proto zůstávali pod Božím soudem, neboť ještě neměli podíl na nové smlouvě. (3) Třetí pohled říká, že tito „odpadlíci“ jsou křesťané a jako křesťané budou souzeni pro svůj duchovní stav, nicméně nehrozí jim, že by přišli o spásu. (4) Čtvrtý přístup říká, že tito odpadlíci byli členové společenství víry, kteří dobře poznali plnost křesťanského života, ale pak se od Krista a od církve odvrátili. (5) Pátý směr naopak říká, že nešlo o skutečné křesťany – tito odpadlíci vlastně dokazují, že Krista nikdy nepoznali.
2:5–9 Tato pasáž tvoří přechod mezi rozpravou o Kristově božství (1:5–14) a lidství (2:10–18).
2:5 budoucí svět: V židovské tradici výraz olam haba („nadcházející svět“) označuje mesiášský věk a nastolení Božího království (viz např. Pirkej Avot 4:17; sr. Mt 12:32; Mk 10:30; Ef 1:21; 1Tm 4:8). • nesvěřil andělům: Sr. 1:13–14.
2:6–8a Co je člověk…: Citace Ž 8:5–7 (LXX). Žalm původně opěvuje výsostné postavení člověka ve stvoření, autor listu jej ovšem ve světle Ž 110:1 vztahuje na Krista (viz 1:13) jako představitele dokonalého lidství. • syn člověka: Hebr. idiom pro lidského tvora; Ježíš toto označení používal mesiánsky, viz článek „Syn člověka“ u Mt 8:18–22, s. xx. • Jen o málo: Nebo Jen nakrátko (též ve 2:9). • korunoval
jej: Někt. rukopisy zde přidávají nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil (viz Ž 8:7). • k jeho nohám: viz pozn. u 1:13. 2:8b–9 ještě nevidíme: Současná lidská zkušenost neodpovídá slavnému Božímu záměru popsanému v Ž 8 (sr. Gn 1:26–28); slůvko ještě však vyjadřuje naději na jeho budoucí naplnění (viz Ř 8:18–25; Ef 1:22–23). • Vidíme ale Ježíše: Boží Syn se ponížil a stal člověkem, aby po svém povýšení zaujal jako zástupce lidstva čestné místo po Boží pravici (viz 1:3). Křesťané proto mohou ve víře již nyní upřít zrak na Ježíše (viz 11:1; 12:2; sr. 2K 4:18), který je předešel do slávy (viz J 17:24; Fp 3:20–21; Ko 3:1–4). • korunován slávou a ctí: Viz 1:3; sr. Sk 7:55–56; Ef 1:20–21; Fp 2:9–11; 1Pt 1:21. • smrt … za všechny: Viz Ř 5:6–8; 2K 5:14–15; 1J 2:2.
2:10
L 13:32; 24:46 Ř 11:36
Žd 5:9
2:11
Mt 28:10
J 20:17
Ř 8:29
Žd 10:10; 13:12
2:12
Ž 22:23
2:13
Iz 8:17–18
J 17:11–12
2:14
J 1:14
Ř 8:3
1K 15:54–57
2Tm 1:10
1J 3:8
2:17
Fp 2:7
Žd 3:1; 4:15; 5:1
1J 2:2; 4:10
Žd 9:5
2:18
Žd 4:15; 5:2
Synovi sourozenci
10 Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spásy k cíli skrze utrpení. 11 Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou totiž všichni z jednoho Otce. Proto se nestydí nazývat je svými sourozenci, 12 když říká:
„Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno, uprostřed shromáždění tě budu velebit.“
13 Jinde říká:
„Já na něj budu spoléhat,“ a pokračuje:
„Hle, já a děti, které mi dal Bůh.“
14 A protože děti jsou si příbuzné krví a tělem, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla),
15 a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. 16 Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. 17 Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu. 18 Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.
2:10–18 Závěrečná část kapitoly se soustředí na Kristovo lidství. Autor uvádí čtyři důvody, proč se Boží Syn stal člověkem: (1) aby Bůh skrze něj mohl k sobě přivést mnoho synů (2:10); (2) aby Kristus svou smrtí zlomil moc … ďábla (2:14); (3) aby se stal milosrdným a věrným veleknězem Božího lidu (2:17); (4) aby mohl soucítit s těmi, kdo procházejí zkouškami (2:18). Celá pasáž připravuje půdu pro další klíčové téma spisu – Kristovo velekněžství (viz 4:14–10:25).
2:10 mnoho synů: Božím záměrem je přivést lidstvo do blízkosti a slávy, kterou sdílí Otec se Synem (viz pozn. u 1:2; sr. Iz 53:11–12; J 1:12; 17:22–24; Ř 8:14–23; Ef 1:5; Fp 3:20–21; 1J 3:2). • původce spásy: Řec. archégos („průkopník, zakladatel, vůdce“, v NZ jen zde a 12:2; Sk 3:15; 5:31). • skrze utrpení: Viz 5:8–9 (sr. Iz 53:3–10; L 24:26; Fp 2:8).
2:11 všichni z jednoho Otce: Slovo Otce se v řec. textu nenachází, v překladu je doplněno podle smyslu (sr. 2:10; Mt 23:9; J 20:17). Jiné možnosti výkladu jsou: jednoho původu, z jednoho celku. • sourozenci: Řec. výraz adelfoi (tradiční překlad: „bratři“) označuje sourozence bez ohledu na pohlaví (viz pozn. u Ř 1:13). Tak i ve 2:12; 3:1 a dále.
2:12–13 Autor dokládá svůj výrok o Kristových sourozencích citacemi Ž 22:23 (žalm v rané církvi čtený jako předpověď Kristova utrpení, viz Ž 22:2,8–9,17–19; sr. Mt 27:35,43; J 19:23–24,31–36) a Iz 8:17–18, který je
součástí širšího mesiášského kontextu (viz Iz 8:14; sr. Ř 9:33; 1Pt 2:8).
2:14–15 krví a tělem: Běžný idiom pro lidskou přirozenost (viz Sir 14:18; Mt 16:17). • zlomil moc: Kristova smrt odzbrojuje ďábla, který držel lidstvo v otroctví hříchu a smrti (viz Ř 5:12–21; 1K 15:56; Kol 2:15). • strach ze smrti: Viz 8:15; sr. též výrok dobového židovského filosofa: „Nic nedokáže tak zotročit mysl jako strach ze smrti“ (Filón Alexandrijský, Každý čestný člověk je svobodný 3.22). 2:16 andělů: Autor v závěru pasáže znovu připomíná její hlavní motiv, totiž Kristovu vyvýšenost nad anděly (viz 1:4–15). • Abrahamova semene se ujímá: Zaslíbení Boží ochrany a pomoci Abrahamovi a jeho potomstvu (viz Gn 15:1; 26:3,24; 28:15; Iz 41: 8–13) je v NZ vztaženo na všechny věřící (viz Ř 4:16; Ga 3:26–29).
2:17 sourozencům: Viz pozn. u 2:11. • veleknězem: První zmínka ústředního tématu listu, podrobně rozvedeného ve 4:14–10:25. • vykonat oběť smíření: Řec. hilaskomai (dosl. „způsobit slitování“, tj. vykonat smírčí oběť), technický termín spojený se starozákonním obřadem smíření popsaným v Lv 16 (viz pozn. u Ř 3:25; sr. 1J 2:2; 4:10).
2:18 protože sám trpěl: V listu se několikrát opakuje důraz na Kristovu empatii vůči trpícím založenou na jeho ponížení a sdílení lidských zkoušek a útrap (viz Mt 4:1–11; 26:36–38; L 22:28,44). Právě tato zkušenost z něj činí soucitného a účastného velekněze nové smlouvy (viz 4:15; 5:2,7–10).