LIST ŽIDŮM
ČASOVÁ OSA
60–62 n. l.
Pavlovo domácí vězení v Římě
62 n. l.
Jakub, bratr Páně, ukamenován v Jeruzalémě
62–64 n. l.
Pavel po propuštění zřejmě znovu cestuje
červenec 64 n. l. Požár Říma
64–65 n. l.
Neronovo pronásledování křesťanů
Petr ukřižován v Římě
Pavel sťat v Římě
66–70 n. l.
První židovské povstání proti Římu
70 n. l.
Pád Jeruzaléma a zboření chrámu
List Židům je jedním z nejpropracovanějších teologických textů Nového zákona. Jeho hlavním tématem je ústřední role Ježíše Krista v dějinách spásy a jeho význam převyšující všechny postavy a instituce Starého zákona. Vysoká stylistická úroveň, promyšlená argumentace a bohaté využití biblických textů dodávají spisu ráz teologického pojednání nebo kázání spíše než klasického dopisu.
Okolnosti a důvod sepsání Zatímco se zvěst o Kristu šířila napříč Římskou říší, jeho následovníci čelili náročným zkouškám. Pohanské okolí je považovalo za „ateisty“, protože neuctívali antické bohy a odmítali účast na císařském kultu. Tradiční judaismus zároveň křesťanství vnímal jako ohrožení věrnosti Mojžíšovu zákonu a kultickým předpisům. Přijetí víry v Krista tak pro jeho následovníky často znamenalo ztrátu společenského postavení, vyloučení z rodinných vazeb a ekonomické znevýhodnění.
List byl zřejmě určen židovským (anebo s judaismem blízce obeznámeným) křesťanům v Itálii, nejspíše v samotném Římě (viz pozn. u 13:24). Zdejší síť domácích církví začala vznikat již v prvních desetiletích po Ježíšově ukřižování, snad díky svědectví poutníků, kteří zažili vylití Ducha v Jeruzalémě v den Letnic (Sk 2:10). V Římě, který měl v té době již přes milion obyvatel, žilo okolo 50 tisíc Židů – a právě jejich synagogy se staly prvními centry šíření evangelia v hlavním městě říše.
Ze zmínek ve spisu (10:32–34) je zřejmé, že příjemci původně čelili útrapám pro Krista s velkou odvahou a vytrvalostí. Pokud je domněnka o adresování listu do Říma správná, mohl mít autor na mysli velké pronásledování křesťanů za císaře Nerona v polovině 60. let, kdy mnozí zemřeli mučednickou smrtí. V době sepsání Žd však někteří pod vlivem vnějších tlaků začali o své nové víře pochybovat a přiklánět se zpět k židovským tradicím (2:1; 5:11–14), a někteří se dokonce od Krista a jeho církve zcela odvrátili (6:4–8; 10:25). Tato krize se nejspíše stala hlavním impulsem k sepsání listu.
Autorství
Autor není v listu uveden a o jeho identitě se dodnes vedou diskuse. Spis původně v rané církvi koloval spolu s Pavlovými listy a někteří církevní otcové, zejména ve východní tradici (Klement Alexandrijský, Jan Zlatoústý, Jeroným, Augustin), jej považovali za Pavlův. Jiní (Tertulián, Eusebios) ovšem Pavlovo autorství zpochybňovali či přímo odmítali. Během staletí tak byl list připisován např. Barnabášovi, Lukášovi, Timoteovi, Filipovi, Apollovi, Priscille, Judovi nebo Klementovi Římskému. Již Origenes († 253) ovšem přiznává, že „kdo tento list napsal, ví jen sám Bůh“ (Eusebios, Církevní dějiny 6.25.14).
Dnešní badatelé se většinou shodují, že list nejspíše nepochází od Pavla, především kvůli odlišnostem v jeho teologických důrazech, v argumentaci a stylu. Pisatel listu uvádí, že zvěst o spáse přijal od
t Geografický kontext listu Židům
List Židům mohl být určen křesťanům v Římě (viz „Okolnosti a důvod sepsání“, s. xx). Příjemci byli nejspíše věřící ze židů a židovských proselytů, kteří se pod tlakem pronásledování ocitli v pokušení návratu k judaismu. Autorství i datace listu jsou nejisté, patrně vznikl v 60. letech 1. století.
Ježíšových učedníků (2:3), zatímco Pavel vždy zdůrazňoval, že mu evangelium svěřil sám Kristus (Ga 1:11–12). List obsahuje 169 slov, která se jinde v NZ nevyskytují, a vyznačuje se vytříbenou řečtinou, rétorickým stylem a promyšlenou exegezí starozákonních textů. Autorem tak mohl být některý helénisticky vzdělaný židovský křesťan, například Apollos, kterého kniha Skutků líčí jako výmluvného kazatele a znalce Písma (Sk 18:24–28).
Doba sepsání
List byl sepsán v 1. století, nejspíše ještě před zbořením jeruzalémského chrámu v r. 70. Autor totiž podrobně ukazuje Kristovu nadřazenost židovské obětní praxi (7:27–28; 8:3–5; 9:7–8; 10:1–3; 13:10–11) – a kdyby chrám v době psaní listu již nestál, jistě by tuto skutečnost ve své argumentaci využil.
OBSAH
1:1–4
Prolog: Jedinečnost Božího Syna
1:5 – 2:18
Kristus převyšuje anděly
3:1 – 10:18
Kristus převyšuje
Zákon
10:19 – 13:19
Napomenutí a povzbuzení
13:20–25
Epilog: Požehnání a pozdrav
Možným historickým pozadím listu je pronásledování za císaře Nerona (r. 64–68), kdy mnozí křesťané včetně apoštolů Petra a Pavla zemřeli mučednickou smrtí. Pokud však list vznikl až po roce 70, mohl reagovat na existenciální nejistotu židovských křesťanů způsobenou pádem Jeruzaléma a zbořením chrámu.
Žánr a literární ráz
Forma spisu se od ostatních novozákonních listů značně liší. Oproti standardu antických dopisů zde chybí úvodní pozdrav s uvedením autora a adresátů. Styl a struktura odpovídají spíše dobovému kázání nebo teologickému pojednání a sám autor svůj spis označuje jako „slovo povzbuzení“ (13:22), což mohl být technický termín pro promluvu v synagoze (viz Sk 13:15).
Text je rétoricky propracovaný, autor používá metafory, paralelismy, analogie a kontrasty. Hlavním argumentačním principem je srovnání mezi starozákonními obrazy a osobou Krista, přičemž autor opakovaně zdůrazňuje Kristovo výjimečné postavení. V listu celkem 25krát zaznívá klíčový výraz „lepší“ (řec. kreittón) k vyjádření myšlenky, že Kristus převyšuje celý starozákonní kultický systém.
Shrnutí
List Židům je promyšlenou teologickou odpovědí na krizi víry, s níž se jeho adresáti aktuálně potýkali. Stylisticky jej lze považovat za traktát či kázání důmyslně spojující prvky rabínské exegeze a řecké rétoriky. Pasáže, v nichž autor vysvětluje význam Kristovy osoby, jsou prokládány výzvami k vytrvalosti ve víře.
Prolog (1:1–4) shrnuje hlavní myšlenku celého spisu: Kristus je jedinečným a dokonalým zjevením samotného Boha.
Hlavní část listu otevírá srovnání Božího Syna s anděly (1:5 – 2:18). Autor zdůrazňuje, že ti jsou pouze služební duchové (1:6,7,14), zatímco Kristus je Pán, stvořitel a udržovatel celého vesmíru – je to sám vtělený Bůh (1:8–12), který se pro lidskou spásu dočasně ponížil a stal se člověkem (2:5–18). Příjemci listu jsou proto vyzýváni, aby věnovali náležitou pozornost poselství, které nejprve zvěstoval sám Kristus a po něm jeho učedníci (2:1–4).
V další části (3:1 – 10:18) autor porovnává Božího Syna s celým židovským náboženským systémem. Argumentuje, že Kristus předčí Mojžíše (3:1–6) i Árona (4:14 – 5:10), neboť přináší lepší zaslíbení (6:13–20), lepší kněžství (kap. 7), lepší smlouvu (kap. 8), lepší bohoslužbu (kap. 9) a především lepší, dokonalou a konečnou oběť za lidské hříchy (10:1–18). Tyto výkladové pasáže jsou rétoricky dovedně prokládány výzvami k věrnosti, duchovnímu růstu a vytrvalosti ve víře (3:7 – 4:13; 5:11–14).
Závěr hlavní části listu (10:19 – 13:25) tvoří pastýřská povzbuzení a napomenutí. Autor poukazuje na starozákonní příklady víry (kap. 11) a vyzývá k jejich
List Židům je naléhavou výzvou církvi, aby se nezabydlela ve světě a měla odvahu svou příslušnost k nebeské vlasti ukázat tím, že vezme na sebe Ježíšovu potupu a rozejde se s vládnoucí společností.
Nový zákon s výkladovými poznámkami (1991), s. 381
K DALŠÍMU STUDIU
JAROSLAV BROŽ
List Židům. Český ekumenický komentář (2015)
FRANZ LAUB
List Židům. Malý stuttgartský komentář (2001)
JIŘÍ OTTER
Dva okrajové biblické spisy v novém aktuálním promýšlení: List Židům, List Judův (2009)
následování na cestě za Kristem (12:1–3). Současné útrapy mají adresáti chápat jako zkoušku své víry a součást Boží výchovy (12:4–13). Autor je znovu varuje před odpadlictvím (12:14–29, sr. 2:1–4; 3:7 – 4:13) a v závěrečných výzvách je nabádá k životu ve společenství, lásce a věrnosti (13:1–19).
Epilog spisu (13:20–25) svým stylem připomíná závěry Pavlových listů (viz zmínku o Timoteovi v 13:23). Autor se s adresáty loučí požehnáním, zmínkou o zamýšlené budoucí návštěvě a závěrečnými pozdravy.
Význam a zvěst
Hlavní teologický přínos listu spočívá ve zdůraznění Kristova jedinečného postavení jako Božího Syna, velekněze a prostředníka nového Božího jednání s lidmi. Autor staví svou argumentaci na výkladu řady starozákonních textů a ukazuje, že v Kristu se naplňuje vše, co dřívější smlouva a kult předznamenávaly. Boží Syn převyšuje anděly (1:5 – 2:9) i celý mojžíšský náboženský systém. Jako velekněz podle Melchisedechova řádu zavádí lepší kněžství (kap. 7), lepší smlouvu (kap. 8) i lepší bohoslužbu (9:1–14) a svou dokonalou obětí smiřuje člověka s Bohem (9:15 – 10:18).
Zároveň list obsahuje silné etické a pastorační výzvy. Autor povzbuzuje adresáty k vytrvalosti ve víře (3:12–14; 6:11–12; 10:35–39), varuje je před nebezpečím odpadnutí (2:1–4; 6:4–8; 10:26–31) a nabízí inspiraci v příkladech věrných svědků z dějin Izraele (kap. 11). Opakovaně také klade důraz na solidaritu a praktickou lásku ve společenství věřících (13:1–3).
List Židům představuje jedno z nejhlubších teologických pojednání v Novém zákoně. Z hlediska biblické teologie nabízí propracovanou christologii, jedinečnou eschatologickou perspektivu zaměřenou na naplnění Božích zaslíbení v Kristu a silný etický apel na věrnost a vytrvalost.
Spis je ovšem cenný nejen jako teologický dokument, ale i jako unikátní historické svědectví o rané církvi, jejích zápasech a vztahu k židovské tradici.